Hnutí solidarity s imigranty za hranicí státního humanitarismu

Čtvrtého července proběhla v jednom squatu v aténské čtvrti Nea Filadelfeia veřejná diskuse s názvem „Hnutí solidarity s imigranty za hranicí státního humanitarismu“. Jako úvod k této diskusi posloužil níže zveřejněný text, který vyšel z kolektivu spojeného s řeckým žurnálem 2008-2012. Text se zabývá politikou řeckého státu vůči migrační vlně, formami i obsahem solidárních akcí i vzdorem samotných běženců.

Existuje mnoho perspektiv, z nichž lze nazírat události, které jsme nedávno prožili, ale také současné i budoucí vyhlídky migrace. Naše perspektiva se v této diskusi zabývá postavením řeckého hnutí v celém tomto problému a jeho poměrem ke státním manévrům, nevládním organizacím, dobrovolníkům, obrovské vlně humanitární pomoci a samozřejmě lidem, kterým se říká uprchlíci a/nebo imigranti, přičemž ani jeden z těchto termínů nevystihuje správně jejich postavení a už vůbec ne rozdíly mezi nimi. Naše perspektiva se zabývá našimi nároky na to, co bychom měli dělat, našimi schopnostmi, slabinami atd. ve vztahu k tomuto problému.

Níže uvedený text formou integrální prezentace představuje body, o nichž chceme diskutovat. Předcházelo mu krátké video o bojích imigrantů, které nám připomnělo, že imigranti jsou spojeni s našimi boji za svět bez hranic a národností.

Na jaře 2015, když začal masový exodus migrantů do Evropy,[1] strategie EU byla taková, že umožňovala vstup jen těm imigrantům, kteří měli nutné fyzické a vzdělanostní dovednosti k výkonu konkrétních povolání. První třídírnou pracovní síly je plot na hranici v Evrosu. Jelikož většina migrantů do Evropy přichází přes Turecko a přijíždí do Řecka, je uzavření řecko-turecké hranice v Evrosu první překážkou pro každého „budoucího“ migranta, který se chce dostat do Evropy, neboť Evros je pevninskou hranicí mezi oběma státy. Jedinou „cestou“, která zůstala otevřená, bylo námořní cesta, která je nebezpečnější, a proto představuje první „síto“: senioři, postižení lidé a rodiny s malými dětmi si nemusí troufat moře překročit a i když se o to pokusí, v případě potenciální „nehody“ je větší pravděpodobnost, že nepřežijí a nedostanou se na řecké ostrovy. Také „námořní tarif“ převaděčů je vyšší, což vylučuje ekonomicky nejslabší vrstvy. Začátkem prosince 2015 začal turecký stát přísněji střežit své pobřežní hranice, aby tak zredukoval migrační toky. Navíc s příslibem přímé relokace syrských uprchlíků [kteří se v současnosti nalézají v Turecku] do evropských zemí došlo k další redukci migračních toků. Na řecké ostrovy tak přijížděli jen ti, kdo neměli žádnou naději, že je přesunou do Evropy: Afghánci, Pákistánci atd. Od 8. března 2016 začalo NATO patrolovat na hranici v Egejském moři, aby posílilo řecké a turecké hlídky a od té doby se migrační toky snížily téměř na nulu.[2] Hranice tak byly v podstatě naprosto uzavřeny: první fáze třídění při vstupu do Evropy se uzavřela a dostupné „pozice“ pro „kandidáty z řad migrantů“ byly obsazeny.

Aby mohlo provádět druhou fázi třídění migrantů, musí se Řecko řídit Dublinskou konvencí ohledně registrace migrantů. Ale řecký stát se rozhodl, že se změní v tranzitní zemi, takže bude přehlížet a obcházet formální institucionální procedury a nechá migranty (zprvu z kterékoli země původu) překračovat své hranice a zamířit do dalších evropských zemí. Ačkoli ostatní státy EU Řecko kritizovaly a vyhrožovaly mu, řecký stát se tvářil, že se nic neděje. Centrální migrační strategie EU se tak zhroutila a všechny státy následovaly příkladu Řecka: řídily se jen svými vlastními zájmy, když otevíraly nebo zavíraly hranice, jak se jim zachtělo.

Je nám jasné, že řecký stát ignoroval politiku EU a vytvořil si svoji vlastní ve snaze „zbavit se“ maxima migrantů na svém území – zatímco nově příchozí migranti Řeckem jen procházeli, významnému množství nelegálních migrantů, kteří v Řecku žili a pracovali už léta, se naskytla příležitost opustit zemi a doufat, že se dostanou do nějaké severoevropské země. Jednání řeckého státu může na první pohled vypadat nezvykle, když víc jak dvě desítky let byla levná pracovní síla migrantů důležitou podmínkou ziskovosti řeckého kapitálu. Jenže když dnes v Řecku hovoříme o pracovní síle, mluvíme o hojně rozšířené prekérní práci a práci načerno, u některých dokonce i o permanentní nezaměstnanosti. Neřešíme tu prosté rozšíření prekérnosti, ale extrémně flexibilní „normální“ námezdní práci: s tím, jak přibývá práce na dobu určitou a krátkodobých smluv anebo se pracuje bez smlouvy, zaměstnání se stává stále nestabilnějším. V kombinaci s rozvojem tzv. programů komunitních služeb (takto řecký stát pojmenoval práci za sociální dávky) se rozdíl mezi zaměstnaností a nezaměstnaností stal z kvalitativního hlediska docela nezřetelný. Deregulace pracovněprávních vztahů tak notnou část „domácího“ proletariátu vede k tomu, aby pracovala za podmínek podobných těm, které v minulosti příslušely výlučně migrantům.

A to všechno spolu s úbytkem dostupných pracovních míst znamená, že kdyby v Řecku uvízlo velké množství migrantů, domácí trh práce by je nedokázal vstřebat. Proto se řecký stát snažil tak dlouho, jak jen to šlo, přenést alespoň minimum možných obtíží spojených s masivními migračními toky odtud do zemí severní Evropy, i když to znamenalo, že ho později ostatní evropské státy poženou k odpovědnosti. Protože nedokázal zvládnout možné usazení velkého počtu nově příchozích migrantů na svém území, řecký stát se snažil umožnit jim volný průchod za své hranice, aby tak snížil množství migrantů, kteří by mohli zůstat v Řecku.

Na přelomu zimy a jara 2016 se migrační toky z Řecka do severních zemí snížily vzhledem k regulaci na hranicích [Řecko směli opustit a jet do dalších evropských států jen syrští uprchlíci] a nakonec sousední státy své hranice migrantům zcela uzavřely. Teprve tehdy koaliční vláda SYRIZA-ANEL oznámila, že Řecko minimálně v příštích třech letech přijme velké počty imigrantů. A v tuto chvíli pro řecký stát vznikl problém, jak s těmito lidmi naložit. Dříve migranti, kteří přicházeli do Řecka, museli žít v následujících podmínkách: toulat se městy nebo venkovem ve snaze najít práci a ubytování a snad i kompetentním úřadům předložit žádost o povolení k pobytu. Za těchto okolností nesli břímě starosti o migranty jednotliví zaměstnavatelé a majitelé nemovitostí, ale také místní policejní oddělení a až do vzniku antifašistického státu Zlatý úsvit.[3] Tento model za současných podmínek nemůže fungovat: je nepravděpodobné, že by migranti sehnali práci a tudíž neseženou ani ubytování. To znamená, že migranti by si museli najít jiné způsoby jak uspokojit jejich každodenní potřeby, což by vyústilo v problémy se zákonem a pořádkem. Bylo jasné, že tyto lidi nelze ponechat jejich osudu a nakládání s nimi decentralizovat, aby korespondovalo s místními podmínkami. Byl zapotřebí centrální management.

Prostředkem současného masivního a organizovaného státního managementu migrantů je státní humanitarismus: stát vyhlašuje svoji solidaritu s „nešťastnými oběťmi války“. A tak se ujímá jejich společenské reprodukce, což znamená, že se také ujímá jejich řízení a ukázňování. Neznamená to, že se stát stal antirasistickým, ale že státní humanitarismus jde ruku v ruce s rasismem: národní stát nepřiznává migrantům občanství, prostě jim jen poskytuje základní stravu a ubytování, takže má pro ně jiné podmínky než pro domácí. Státní humanitarismus s maximální zřejmostí separuje migranty od domácího proletariátu, přičemž migranty staví na okraj už bez dezorganizované společenské reprodukce domácího proletariátu a těch přistěhovalců z minulých migračních vln, kteří dokázali získat povolení k pobytu. Řecký národní stát tedy v současnosti možná uznává právní existenci migrantů – přinejmenším těch, kteří naplňují definici „válečného uprchlíka“ – a chrání je, ale stále je odmítá reprodukovat za stejných podmínek jako domácí. A to je integrální prvek jednoty separovaných, na níž se kapitalistické společnosti zakládají: stát reprodukuje společnost jako celek, ale jako rozdělený celek.

Národní stát zajišťuje reprodukci svých občanů a do velké míry jim dopomáhá od „podřadných“ zaměstnání. Ty jsou rezervovány pro migranty, kteří jsou souběžně ve velké míře vyloučeni ze státem řízené „normální“ společenské reprodukce. Rasismus je prostředkem, skrze nějž se tato rasistická dělba práce odehrává. Řecký stát tak svým humanitarismem dokáže podpořit restrukturalizaci společenských vztahů, která vytváří ještě devalvovanější formy existence a přežívání a ty pak vyvolávají potřebu společenské reprodukce (a později možná i integrace) migrantů. A přesně tak se i děje.

Po celé zemi rostou jako houby po dešti buď „otevřené“, nebo „uzavřené“ útulky pro uprchlíky[4] a dnes jich je už přes čtyřicet. Původní „otevřené“ útulky se pomalu „uzavírají“ a mnozí z migrantů, kteří tam žijí, nesmí opustit hranice útulku a vstup je „nezaměstnaným zakázán“, přičemž kdo smí nebo nesmí vstoupit, kontroluje policie. Mezitím armáda buduje novější útulky a také je spravuje, takže v útulcích jsou umístěni vojáci, kteří v nich dohlíží na migranty. Hranice nejsou jen „jizvy na tváři planety“ – představují společenský vztah. Dokonce, i když se je migrantům podaří překročit, neznamená to, že se teď v rámci dané země mohou svobodně pohybovat. Zůstávají jiní a jsou vyloučeni z občanského společenství národního státu. A policie a armáda zůstávají zásadními aparáty zodpovědnými za nakládání s nimi.

Dnes se považuje za naprosto normální, že asi 54 000 lidí žije ve stanech a kontejnerech (mnozí z nich mají zakázáno opouštět uprchlické útulky) a stát jim obvykle poskytuje jen jedno jídlo denně a jinak se o velkou část jejich reprodukce stará občanská společnost, a to vždy ve formě věcí (potraviny, léky, oblečení atd.) a nikdy ve formě peněz.[5] V Řecku tak zakoušíme novou dělbu v řadách mnohonárodního proletariátu. Jelikož se pro migranty pomalu vynalézá nové dno – alespoň na řecké poměry – s novými formami exkluze, domácí proletariát se opět stává privilegovaným a požívá uznání ze strany národního státu. Takto se prekérní, nestabilní a dočasná námezdní práce proklamuje za novou realitu „normální“ společenské reprodukce, z níž jsou migranti (napůl) vyloučeni.

Už dnes tak můžeme okusit něco z nového modelu vykořisťovatelských vztahů platných pro migranty, který vznikne, aby jejich integrace na domácím trhu práce byla zisková pro kapitál. Koncem dubna 2016 řecká vláda v rámci své humanitární politiky schválila dodatek k novému zákonu z dílny ministerstva pro rozvoj venkova. Podle tohoto nového zákona se na nelegální migranty, kteří se nechávají zaměstnat na sezónní zemědělské práce, bude vztahovat sociální pojištění.[6] Aby měl sociální pojištění, musí mít konkrétní migrant pracovní povolení. Podle dodatku se pracovní povolení nebude vydávat osobně migrantovi, který pracuje jako dělník na farmě, ale zaměstnavateli, který ho pak zaměstnanému migrantovi poskytne. A samozřejmě, že vydání tohoto povolení naprosto nesouvisí s vydáním povolení k pobytu, takže ve výsledku bude tento migrant bez papírů, který pracuje někde na farmě, dál žít v Řecku nelegálně. A jestli dá výpověď nebo ho vyhodí, automaticky ztrácí pracovní povolení. Šéfům se tak otevírá cesta k legalizaci zaměstnávání migrantů bez papírů, odvody pojistného poplynou do státní pokladny a migranti dál budou žít se statusem ilegálů, takže jejich odvody pojistného se jim nevrátí ve formě penzí, příspěvků v nezaměstnanosti atd. A musíme podotknout, že většina útulků pro uprchlíky se nachází na venkově a že tento zákon nepřišel odnikud, ale plánovali ho několik měsíců.[7]

Když se teď pokusíme vymezit hnutí pohostinnosti a solidarity, které vzniklo loni v této „ctěné“ části planety, vytýčíme zhruba období mezi velikonocemi 2015 a březnem 2016. Tato dvě data jsme nezvolili jen z kvantitativních (v tom smyslu, že v dubnu až květnu 2015 migrační toky významně zesílily díky živelnému pohybu povětšinou syrských uprchlíků z Turecka, zatímco v březnu 2016 se tyto „toky“ znatelně ztenčily díky implementaci dohody mezi EU a Tureckem a paralelnímu uzavření pevninských hranic země), ale také kvalitativních důvodů (v tom smyslu, že od podzimu 2015 původní euforie ve stylu „uprchlíci vítejte“ ustoupila otevřenému rasismu státního managementu; a jeho konsolidace a otisk v prostoru se dnes odehrávají prostřednictvím proliferace uprchlických útulků/detenčních center po celé zemi). Naším cílem je popsat, k čemu během výše zmíněné doby došlo na rovině hnutí, a chceme se pokusit o rozproudění další diskuse.

Musíme si však obecně popsat pozadí, na němž se toto hnutí odehrává.

Z antagonistického hlediska dynamiku tohoto období nepochybně určují boje samotných migrantů. Neříkáme to z morálních důvodů nebo z pocitu viny ani nechceme velebit abstraktní subjekt „migrant“. Vedou specifické boje se zvláštním obsahem a během nich se formují bojová společenství, některá efemérnější a jiná méně konvenční a hůře rozpoznatelná. Každopádně však vzdorují dominantním vztahům a významům (hlavní osou je požadavek na svobodu pohybu a zpochybňování hranic a v menší míře pak požadavek na obnovu jejich dočasného povolení k pobytu) a v některých případech (Idomeni) čelně zaútočili na síly, které ve svých životech vnímají jako kontrolu a represi. V jiných případech (Chios, Idomeni) přikročili k blokádám klíčových obchodních cest (přístav, železnice, dálnice), přičemž přinejmenším v jednom případě (Moria) hromadně strhávali ostnaté dráty detenčního tábora, aby mohli uniknout. Někteří také okupovali soukromá pole (Idomeni) a napadali vládní činitele. Jistěže tento výčet není vyčerpávající a pro detailnější pohled na toto téma by bylo zapotřebí zvláštního pojednání. Zde se omezíme na zviditelnění obsahu, zpochybňování a praktické kritiky, jak je formulovali bojující uprchlíci/migranti v Aténách i jinde v Řecku.

Vše to souvisí s tím, co jistým způsobem představuje jednu z ústředních kontradikcí naší doby a proniká těmi společenskými subjekty, kterým se říká migranti/uprchlíci, a také velkou částí domácího proletariátu. Velká očekávání migrantů/uprchlíků ohledně lepšího života, která je přiměla podniknout tuto cestu, jsou asi jasná, ale jasné není, zda budou skutečně integrováni do společenských formací, které je vítaly (mluvíme tu o zemích EU), jestliže jejich vyhlídkou je, že se stanou buď pracovní silou s minimem práv, nebo přebytkem, a tudíž nepracovní silou, která vyžaduje speciální zacházení, včetně exkluze a negativní integrace. Netvrdíme tu, že na to máme hotový názor (byť se jasně kloníme k názoru, že druhá perspektiva je v naší době dominantní a zůstane po nějakou dobu dominantní i v budoucnosti, neboť znehodnocování práce je i nadále hlavní strategií pro zvyšování míry zisku). Migranti jakožto potenciální pracovní síla jsou na hraniční čáře této kontradikce. A tam, kde se objevují extrémní situace, tam se stát v souladu se svojí logikou pouští do managementu těl.

Jak už bylo řečeno výše, tzv. státní humanitarismus je jedním ze základních stavebních prvků rozporných podmínek, o nichž hovoříme, a to buď jako státní ideologie, jež se pojí s procesem třídění uprchlíků, kteří překročí námořní hranice (a jako epitaf tisíců mrtvých, kteří zahynuli v Egejském moři), nebo jako státní strategie, která se tváří, že nevidí mnohé nesyrské nezaměstnané migranty, kteří překračují hranice směrem do zbytku Evropy, protože tak dochází k „dekongesci“ řecké společenské formace, či nověji jako státní ospravedlnění/legitimizaci otevřeně rasistického zacházení s uprchlíky, jehož součástí je udělování azylu za vyděračských podmínek a „dobrovolná“ izolace v detenčních centrech mimo městskou strukturu.

Můžeme v tomto kontextu – a mimo tuto hrubou kategorizaci – mluvit o „spontánním humanismu“ nebo „humanismu zdola“, k němuž se hlásí nedávný plakát Migrantské nedělní školy, jakožto o čemsi, co vyrostlo samo od sebe nebo, chcete-li, jako o nezávislé proměnné?

Ačkoli poskytování pomoci uprchlíkům z vlastních prostředků bylo masivní a docházelo k němu v téměř celém Řecku, nedomníváme se, že mělo nějaký antagonistický účinek a už vůbec ne, že bylo nějak určující pro běh událostí. A to v zásadě proto, že v celé své šíři (z hlediska času i místopisu) bylo určováno tím, že ho provázela touha dostat uprchlíky z Řecka. Nabízet potraviny, oblečení atd. uprchlíkům opouštějícím zemi vypadá spíš jako srdečné sbohem než jako konání zpochybňující dominantní společenské vztahy. Jen v několika málo případech doprovázela materiální pomoc uprchlíkům podpora zpochybňujícím akcím z jejich strany. A ještě méně častěji společné zpochybňující akce. Jedna věc je vést boj sami za sebe a v tomto vašem hnutí se potkat s dalšími bojujícími subjekty a jiná věc je podpořit někoho, kdo bojuje, a ještě jiná věc je „podpořit“ (abstraktně nebo vůbec) někoho, kdo bojuje, z bezpečné vzdálenosti. Setkání, která realita vyprodukovala, byla hlavně o druhé a třetí variantě. Tedy odstup mezi domácími a imigranty se v nich považoval za danost a jistým způsobem se v nich reprodukoval.

Nechceme k tématu přistupovat z emocionální perspektivy. Občas totiž spoléhání se na emoce přispívá k mentálnímu zmatku.

A tak jelikož bylo poskytování potravin a oblečení prohlášeno za antagonistické konání, už to bylo prvním fundamentálním vítězstvím humanitarismu, který se teď stal hnutím. A bylo by zbytečné podotýkat, že právě na tomto hřišti nehrál jen oficiální stát, ale také občanská společnost jako celek: od velkých soukromých firem a nejposlednější „citlivé“ domácnosti až po příslušné obecní úřady a všemožné kluby a sdružení. Rovněž není třeba podotýkat, že toto tzv. antagonistické hnutí by bylo zbytečné, kdyby mu nedominovaly názory, které se tvářily, jako by žádná korespondence s oficiální státní politikou neexistovala. Skutečnost však lépe vystihla jedna osobní zpověď: „stali se z nás pomocné kuchyňské síly státu.“ Mohlo tomu snad být jinak?

Domníváme se, že nelze popřít, že SYRIZA ve složité konjunkci Memoranda posílila dialektiku „hnutí pohostinnosti“ a zatím je to její politické vítězství. A to ani příliš nezatížila státní pokladnu, jednalo se jen o 0,4 % HDP. Nezapomínejme na četné konexe, které jakožto strana různých tendencí už po léta má s hnutím solidarity s migranty a uprchlíky, a které jí umožnily znovu si najít řadu cestiček k současnému antagonistickému hnutí.[8] Co jiného by umožnilo vznik tohoto masového a zdola vzešlého fenoménu poskytování materiální pomoci uprchlíkům, když ne rozjetí této dialektiky současnou levicovou vládou?

I na této rovině tedy nedávný vývoj demonstruje, že řecký stát na tzv. „migrační toky“ nebyl politicky nepřipravený: nezapomínejme na to, že prvním syrským uprchlíkům, kteří na jaře 2014 obsadili náměstí Syntagma, dala Samarasova vláda oficiální papíry, aby mohli opustit zemi. A zkušené kádry ze strany SYRIZA jsou v tom ještě lepší. Vždyť jaká je Mouzalasova minulost?[9] Otázka tedy nezní jen, „kde se vzala všechna ta pohostinnost domácích“ po celém Řecku, ale především, proč stát umožnil její rozvoj a šíření. Názory, které se dnešní vládnoucí stranu snaží prezentovat jako „nepřítele společnosti“, mají daleko od skutečnosti: její moderní kádry bedlivě monitorují dění v terénu a doufají, že se z něj poučí, jak s ním optimálně interagovat. Nepotřebují represi, ale regulaci. Nebo, lépe řečeno, udělat z nevládních organizací jediný prostředek interakce s uprchlíky. Zvláště, když uvážili, že „sebeorganizované síly“ se zabývají zvládáním tzv. „problému migrace“ a ne zpochybňováním samotného strukturování migrace coby problému.

V dějinách řecké společenské formace nepamatujeme žádnou jinou dobu, kdy nevládní organizace měly takový společenský vliv. Stačí to však jako důvod k opomíjení faktu, že jejich historie je historií porážky tzv. „nových hnutí“ napříč Evropou? Rozhodně ne, byť se zdržujeme elitářských prohlášení. Je totiž k ničemu definovat si, co je to nevládní organizace a pak diskutovat výlučně na této rovině. Nicméně můžeme říci, že do velké míry projevy solidárního hnutí doposud určovala norma, kterou je konání nevládních organizací, což bezpečně indikuje postupné vymizení radikálních obsahů známých z nedávné minulosti (např. „Zavřete detenční centra“, „Zapalte hranice“ atd.), neschopnost veřejně je vyjádřit (pokud víme, existovalo jen několik málo výjimek) nebo neschopnost konfrontovat státní politiku na pouliční rovině (např. pomalá, ale silou prosazená evakuace Idomeni). Možná, že přišel čas zacílit na nevládní organizace a aureolu, která je obklopuje, jako by šlo o nějaké hnutí, a odhalit jejich pravou realitu: nástroje internacionalizovaného státního řešení mimořádných situací.

Nicméně jsme přesvědčeni, že se projevovaly i antagonistické postoje a ty se odrážely par excellence ve veřejném prostoru prostřednictvím obytných squatů (ale nejen výlučně skrze ně), které jsou navzdory jejich problémům a limitům společným terénem boje mezi migranty a domácími, kteří se s nimi solidarizují. V tomto terénu se vzájemná setkání produkují na podkladě zpochybňování specifických společenských vztahů: v tomto případě nejen vlastnických vztahů, ale také státního monopolu na reprodukci těl migrantů. A právě to byl mimochodem také hlavní důvod útoků proti některým solidárním iniciativám (zejména na řeckých ostrovech), které usilovaly o navázání trvalých vztahů s bojujícími migranty. V tomto smyslu je velmi důležité vyklizení bývalého Dělnického centra v Mytiléně, které na podzim 2015 provedla PAME,[10] neboť naznačuje, že organizovaná dělnická třída a autonomní antagonistická hnutí migrantů nelze usmířit. Přinejmenším ne v současnosti. Squatterské hnutí v Evropě může být terénem, z nějž můžeme činit antagonisticky použitelné závěry. Každopádně společný boj s migranty, který vůbec není snadný, jde cestou vzdoru vůči jejich odsouvání do pozice občanů/pracovní síly druhé třídy, které se projevuje např. tím, že se jejich potřeby smí uspokojovat jedině formou naturálií a jsou tedy závislí na jednotlivých dárcích. Možná, že prolomíme zákaz pomáhat jim peněžní formou.

Rádi bychom poukázali ještě na poslední věc: mezi námi by měla platit politická kultura založená na debatě, vysvětlování a sebekritice toho, co děláme. Brzy uveřejníme řecký překlad souhrnné zprávy z konference o imigrantech, uprchlících a lidech, co s nimi solidarizují, která se konala loni v listopadu v německé Postupimi. Je třeba, abychom dál šli proti všemu existujícímu a pamatujme na to zejména dnes, kdy je jasné, že detenční centra tu zůstanou a mohou se objevit nové příležitosti pro setkání s těmito subjekty boje.

Na závěr ocitujeme Autonomies and Emancipations (2008) od Raula Zibechiho, kde se mluví o zkušenostech hnutí z Latinské Ameriky:

„Na základě této zkušenosti [hnutí za squaty v městských oblastech] jsem přesvědčen, že můžeme získat dvě velmi aktuální poučení. Prvním je, že hnutí, která pro absenci lepšího termínu označím jako ‘komunální’ (tj. ta, která jsou výrazem společné vůle teritorializovaného společenského subjektu), nelze porazit represí (jakkoli děsivou), pokud nedojde k masivní fyzické eliminaci jejich příslušníků. Druhým poučením je, že nositelem porážky je to, čemu se obvykle říká „levice“, tedy souhrn profesionálů, nevládních organizací a politických stran, které provádějí politiku ‘zkroť a rozděl hnutí’. Třetím poučením je, že možné to není, pokud nedojde k integraci nebo překonání individuálních nebo kolektivních ‘referenčních bodů’ těchto hnutí.“

[1] Samozřejmě nezapomínáme na migrační vlny uplynulých let, kdy z důvodu ztroskotání mnozí z imigrantů skončili ve vodním hrobě na dně Středozemního moře. Od roku 2014 do dneška zemřelo ve Středozemním moři přes 10 000 migrantů, kteří se snažili dostat do Evropy.

[2] V poslední době došlo k menšímu zesílení migračních toků z Turecka do Řecka, neboť se zdá, že dohoda mezi EU a Tureckem padne. Ovšem jestli dohoda nakonec zůstane v platnosti, teprve uvidíme.

[3] Povšimněme si, že přestože se Zlatý úsvit po vraždě Pavlose Fyssase relativně stáhnul z aktivistického pole, tak Zlatý úsvit i všemožní další fašisté provádějí po celém Řecku akce, jejichž škála sahá od protestů u obecních rad až po „malé“ pogromy proti imigrantům. Ale jejich postup proti současné realitě je poměrně mírný ve srovnání s tím, co by mohli dělat. Zlatý úsvit v současné době nechce hrát větší úlohu (či lépe řečeno nedostal větší úlohu) při nakládání s migranty.

[4] V tuto chvíli stojí za to podotknout, že na jaře „vzdáleného“ roku 2012, kdy Samarasova vláda vytvořila detenční centrum Amygdalesa, tehdejší ministr veřejného pořádku Michalis Chrisochoidis ho ve svých prohlášeních propagoval jako „útulek pro migranty“. Proto rétorika „poskytování útočiště“ imigrantům v centrech k tomu speciálně určených není žádnou novinkou současné vlády a nemělo by nás překvapovat, že se z „otevřených útulků pro uprchlíky“ stávají „uzavřené“. A pokud by se vám zřizování tak velkého počtu koncentračních táborů zdálo nečekané, připomeňme si, že už v roce 2014 Samarasova vláda plánovala vytvořit dvě nová detenční centra, zejména v Attice: jedno ve starých budovách OAED [Organizace pro zaměstnávání pracovní síly] na třídě Schisto-Skaramagka (Tsiprasova vláda tento koncentrační tábor nakonec vytvořila ve starém vojenském táboře Stefanakis asi 2,4 km od původně plánovaného místa) a druhé ve staré Všeobecné nemocnici Agia Varvara (kde alespoň dodnes žádné detenční centrum nakonec nevzniklo).

[5] Zde je třeba podotknout, že jak se z tzv. „otevřených uprchlických útulků“ stávají „uzavřené“ a armáda spolu s oficiálními nevládními organizacemi přebírají stále větší část reprodukce migrantů, kteří jsou v nich drženi, humanitární sbírky věcí pro uprchlíky upadají. Zbytek institucionálních orgánů humanitární pomoc přestal poskytovat, protože se „konečně našla“ ta pravá instituce, která se má postarat o nasycení migrantů, a tak už to není jejich odpovědnost. Přestaly i nezávisle operující orgány, protože jim zakázali vstup do center a komunikaci s migranty.

[6] Jejich sociální pojištění se bude organizovat přes pracovní známky OGA [Zemědělská pojistná organizace], což je metoda plateb a pojištění pro zemědělské dělníky. Zaměstnavatel pracovní známku koupí od orgánů, které je vydávají (Helénská pošta nebo banky), a místo mzdy ji dá dělníkovi. Dělník pak musí pracovní známku vrátit orgánu, který ji vydal, a dostane 90 % její nominální hodnoty. Zbývajících 10 % se zadrží jako pojistné pro OGA.

[7] Ocitujme si výňatek z článku, který 6. 9. 2015 vyšel v novinách Kathimerini pod titulkem, „Co teď uděláme s migrací?“: „Budeme také potřebovat regulaci statusu dočasného pobytu těch [migrantů], kteří v naší zemi uvíznou, dokud nebudou smět odjet (zákon 3907/2011). Tyto pracovní síly můžeme dočasně využít v těch sektorech, kde panuje poptávka [po pracovní síle] (např. sezónní práce v zemědělství nebo chovu dobytka), a to v konkrétních regionech této země.“

[8] viz náš text, který se jmenuje Syrizace aneb reprodukce kapitálu skrze politickou krizi: https://pratelekomunizace.wordpress.com/2015/08/30/syrizace-aneb-reprodukce-kapitalu-skrze-politickou-krizi/

[9] Ioannis Mouzalas je náměstkem ministra pro migrační politiku na Ministerstvu vnitra a rekonstrukce administrativy. Je to lékař a byl jedním ze zakládajících členů řecké pobočky nevládní organizace „Médecins du Monde“ (Lékaři světa).

[10] PAME (Všedělnická militantní fronta) je odborová organizace založená Komunistickou stranou Řecka. Více informací ohledně evakuace viz text The Significance of an Evacuation:

https://2008-2012.net/2016/04/10/the-significance-of-an-evacuation/

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: