Formální a reálné panství kapitálu v dějinách španělské dělnické třídy: Od korporativistického spiklenectví k paktu z Moncloa (1939-1977)

Ještě jednou se spolu s americkým marxistou Lorenem Goldnerem vracíme ke španělské revoluci (1936-1937). Nebo přesněji řečeno, ke všemu, co španělské revoluci předcházelo, a zejména pak k tomu, co po ní následovalo. Jinými slovy, budeme spolu s autorem ohledávat historický vývoj socioekonomického kontextu, který určoval vzestup i pád španělského anarchismu, revoluce i frankismu. Jakkoli se Goldnerova práce s pojmem „formálního a reálného panství kapitálu nad prací“ zdá být přinejmenším „nedotažená“, stále se jedná o podnětný nástřel otevírající zajímavý úhel pohledu na historii bojů proletariátu ve Španělsku. Uveřejněný text je druhou částí Goldnerovy knihy Ubu Saved from Drowning: Class Struggle and Statist Containment in Portugal and Spain, 1974-1977 (Queequeg Publications 2000).

I. Úvod

Tato esej je v prvé řadě analýzou španělské dělnické třídy ve dvou fázích jejího vývoje, obdobích 1898-1939 a 1939-1977, které se zakončilo „normalizací“ pracovněprávních vztahů ve Španělsku v říjnu 1977 v podobě „paktu z Moncloa“, který byl španělskou variantou společenských smluv o ekonomické austeritě z konce 70. let 20. století. Zaměříme se sice na co nejpodrobnější zkoumání onoho pozdějšího období, ale jeho analýze bude předcházet zběžný průzkum dějin španělské dělnické třídy ve 20. století zasazený do širšího kontextu španělských dějin, který nám odhalí obecný význam pozdějšího období. Závěrem pak bude krátký doslov o období 1977-1982, které vedlo k volebnímu vítězství PSOE v říjnu 1982.

Když jsem se (v roce 1983) pustil do psaní této eseje, napadlo mne, že před deseti lety bych ji psal velmi odlišně. Pravda, proces, který popisuje – integrace španělské dělnické třídy do nového souboru pracovněprávních vztahů v rámci španělského kapitalismu a křehké buržoazní demokracie – byl v roce 1973 stěží kompletní či předvídatelný. Jenže to je podružná záležitost. To, co se ve Španělsku během následujícího desetiletí odehrálo, bylo součástí mezinárodního procesu, v němž se lokální otázka zrušení diktatury při zpětném pohledu jeví jako podřízená souboru obecných fenoménů: úpadek a krize západoevropských komunistických stran a vzestup nové sociální demokracie ve Španělsku, Francii a Řecku; faktické opadnutí vlny dělnické bojovnosti, díky níž období 1968-1973 působilo vágním dojmem předrevoluční situace; hluboká pasivita a zoufalství mezinárodní dělnické třídy tváří v tvář dekádě světové ekonomické krize, která teď hrozí tím, že se změní v úplnou depresi; faktický kolaps Sovětského svazu coby následováníhodného modelu budování socialismu; vstup Číny do vojenské sféry USA; naprosté vymizení západoevropské a severoamerické „Nové levice“ nebo „extrémní levice“,[1] která by v různých zemích okopávala paty hegemonním sociálně demokratickým a komunistickým stranám; růst celosvětového ekonomického významu různých bloků států třetího světa. Před deseti lety by představa, že Komunistická strana Španělska, která začátkem roku 1973 stále byla – navzdory frakčním štulcům, které jí v podmínkách ilegality uštědřovali maoističtí, trockističtí a další extrémně levicoví oponenti – hlavní politickou organizací španělské dělnické třídy, srovnatelnou s PCF ve Francii, ale s tou výhodou, že neměla sociálně demokratickou rivalku, která by stála za řeč, dostane v demokratických volbách jen 3,5 % hlasů, byla bezmála šokující. Ještě větším šokem by pak byla představa, že španělská socialistická strana, Partido Socialista Obrero Español (PSOE), jež v roce 1973 byla titěrnou skupinkou kádrů, které se školily ve Frankfurtu v nadaci SPD Friedrich Ebert Stifftung, dostane ve stejných volbách 45 % hlasů. Při prvních (1977) volbách do španělského zákonodárného sboru vypadalo pravděpodobně, že extrémně levicové strany (jejichž protějšky před dvěma lety v posledních měsících portugalské krize vážně narušily základnu Komunistické strany Portugalska) dostanou 3,5 % hlasů; dnes už všechny zmizely a PCE ve srovnání s PSOE stále více vypadá jako izolovaná sekta. Pozoruhodné na tom všem je, že se to celé odehrálo během jedné jediné dekády.

V roce 1973, než vypukla válka na Středním východě a bojkot OPEC otevřel dveře celosvětové ekonomické krizi, která byla málo vnímaným vlnobitím v pozadí společenských krizí v zemích OECD v letech 1968-1973, to vypadalo, že rozhodující význam má několik politických témat, která se dnes jeví jako bezmála irelevantní. Když jste před deseti lety psali o postavení PCE v potenciální buržoazní demokracii, zdálo se, že je naprosto zásadní zdůraznit roli, kterou tato strana sehrála při rozdrcení španělské revoluce v květnu 1937.[2] Než se ekonomická krize zažrala do vědomí militantů „Nové levice“ (autor této eseje se přiznává, že patřil do jejich řad), zdálo se, že nejdůležitější je odkrýt „zločin“, na němž se v nějaké konkrétní zemi zakládá hegemonie dominantní sociálně demokratické nebo stalinistické politické strany, ať už to byla úloha německé SPD v rozdrcení Spartakusbundu na přelomu let 1918 a 1919 nebo úloha Komunistické strany Francie při vynucování Jaltské dohody v letech 1944-1947. Nakolik většina jedinců, které formovalo období 1968-1973, nevnímala (a rozhodně v tom nebyli sami) počínající světovou ekonomickou krizi, zdálo se, že je naprosto relevantní pranýřovat obecný trend směřující k demokracii (jako třeba ve Francii), „konzumní teror“ (v Německu a dalších zemích ovlivněných Frankfurtskou školou) a další zla, která – nehledě na jejich tehdejší nebo dnešní realitu – mají lehce předpotopní nádech. A protože válka v jihovýchodní Asii pořád ještě nebyla rozhodnuta, zdálo se, že ze všeho nejdůležitější je odhalovat neochotu velkých stalinistických mocností, Sovětského svazu a Číny, plně podpořit Vietnam.

Opakujeme, že po desetiletí, v němž Číňané oslavovali Pinochetův puč v Chile, posílali zbraně těm silám v Angole, které měly podporu USA, bavili v Pekingu řadu pravicových evropských politiků a vedli s nimi rozhovory o vztazích mezi Čínou a NATO a Čínou a EHS a poté, co americký ministr obrany Schlesinger přijel na inspekci vojenských jednotek na čínsko-sovětské hranici, má tohle všechno tak trochu nádech neskutečna. Abychom se vrátili přímo ke Španělsku, po debaklu „chilské cesty k socialismu“ se transformace strategie v sociálně demokratickém a komunistickém táboře, která o dva roky později vedla k „eurokomunistické ose“ Madrid-Řím-Paříž (měla však jepičí život), stala další událostí nepochopitelnou téměř pro všechny pozorovatele z roku 1973.

Vedle těchto bezprostředně sociálních, ekonomických a politických reálií si můžeme připomenout o něco méně konkrétní, ale stejně tak všeprostupující kulturní náladu, která v roce 1973 v západní Evropě panovala: stále se ještě řešily dopady událostí z let 1968-1969 a mezinárodní kontrakultury druhé poloviny 60. let 20. století. Stejně jako se zdálo, že rozhodující význam má odkrýt v každé zemi proradnost dominantních „dělnických“ politických stran, zdálo se také, že je zásadní, aby kritika pozůstatků „sociálně realistických“ kritérií v umění i kritika masové kultury křísila různé avantgardy z doby po roce 1918 a tak relevantní revoluční hnutí a knihkupectví ve všech zemích byly plné knih o expresionismu, dadaismu, italském futurismu, surrealismu, ruském konstruktivismu, Bauhausu a jejich politických projevech.[3]

V retrospektivě to vše bylo falešné vědomí jedné éry, která se chystala skončit. Neříkám to s žádnou zvláštní zahořklostí nebo touhou ospravedlnit se, protože jsem nikdy nebyl protagonistou sociální demokracie, stalinismu, chilské cesty k socialismu, Vietkongu, Pol Pota a už vůbec ne kontrakultury. Události uplynulé dekády ani nepotvrzují mé názory. Naopak je znepokojující, že většina z toho, co jsem v roce 1973 považoval za odpovědi, se do roku 1983 stala otázkami. Avšak dokonce i po vypuknutí ekonomické krize na přelomu let 1973 a 1974, kterážto událost – stejně jako její předchůdkyně z let 1929-1933 – pro některé lidi pohybující se v rámci marxiánské tradice nepředstavovala žádnou „krizi paradigmatu“ (ač sebevíce zdiskreditovala nejrůznější varianty marxismu pozdních 60. let 20. století), dodatečné čtyři roky bojů a ekonomické stagnace udržely při životě extrémní levici, která vznikla ze zkušeností let 1968-1969. Ve Španělsku i v zahraničních komentářích se toho hodně napsalo o španělských událostech v letech 1975-1977, přičemž se v podstatě tvrdilo, že ustavení buržoazní demokracie je ve Španělsku nemožné a buď dojde k proletářské revoluci a občanské válce, nebo k nové vojenské diktatuře. Dnes je tato literatura zajímavá čistě jen jako archiválie. „Krize diktatur“ v Řecku, Španělsku a Portugalsku mnohým (včetně mne) připadala jako začátek nového období mezinárodního vzedmutí dělnické třídy. Ve skutečnosti se však jednalo o zvláštní lokální pokračování kvasu, jenž ve většině zemí skončil roku 1973, a toto pokračování mělo své zvláštní lokální likvidační úkoly.

Při zpětném pohledu se zdá, že rok 1977 byl v podstatě pro každou západoevropskou zemi politicky a sociálně daleko více rozhodující než rok 1973. Byl to rok, kdy zemřela po roce 1968 zrozená extrémní levice. Byl to rok masivního zátahu na skupinu Baader-Meinhofová v Německu, kde stát a média očerňovali neteroristickou radikální levici epitetem „sympatizanti“ a ta nebyla schopná žádné účinné reakce. Byl to rok, kdy se zhroutilo pětileté flirtování Komunistické strany Francie se socialistickou stranou v Union de la Gauche, což předznamenalo volební debakl, k němuž došlo v roce 1978. Byl to rok březnových akcí autonomů na římské univerzitě a masového mítinku extrémní levice v Boloni, kterým se postavila proti PCI; o rok později se po Morově únosu tyto proudy povětšinou rozplynuly v procesu „germanizazzione“. A konečně ve Španělsku se 10 000 militantů, kteří se sešli na stadionu v Barceloně, aby diskutovali o další možné strategii, ve skutečnosti účastnilo smutečního shromáždění za éru podzemního boje, která právě skončila. Aliance s extrémní levicí, kterou v srpnu 1975 vnutil Komunistické straně Portugalsku proud událostí, se tehdy jevila jako pozoruhodná událost v poválečných dějinách Evropy, byť byla naprosto efemérní (trvala jen pár dní) a bezvýznamná. Klidně se může stát, že se komplex myšlenek spojených s těmito hnutími v příštích letech znovu objeví, ale zdá se velmi nepravděpodobné, neřkuli nemožné, že se znovu objeví jako levicový soupeř oficiálních sociálně demokratických a komunistických stran, které v roce 1973 kontrolovaly dělnické třídy Francie, Itálie, Španělska, Portugalska, Řecka, Německa a Británie (o Chile ani nemluvě). Důvod je prostý: zhroutila se nebo se drasticky proměnila i tato oficiální levice.

Během dekády po roce 1973 ve všech koutech světa došlo k rozsáhlé deflaci apelu a moci byrokratických, povětšinou prosovětských dělnických politických stran, které vzešly z Třetí internacionály, a k jejich nahrazování difuzními „sociálně demokratickými stranami nového typu“, jejichž reálná politika byla stěží odlišitelná od Demokratické strany v USA.[4]

V úzkém kontrapunktu k této diskreditaci byrokraticko-etatistického modelu „socialismu“ však byla bezmála stejně tak úplně zapomenuta i alternativa „dělnické kontroly nad výrobou“ či „samosprávy“, která se v letech 1968-1973 zdála být evidentní. Samozřejmě tu nemluvíme o různých korporativistických projektech „autogesce“, „Mitbestimmung“ a tak dále, na které po letech 1968 a 1969 navázaly nebo je rozvíjely politické strany a odbory, a to v reakci na rostoucí poptávku po demokracii zdola a skutečné revoluční tradici sovětů a rad spojené s ruskou, německou (1917-1921) a španělskou revolucí (1936-1937). Masa knih a brožur vyprodukovaných na tato témata, přičemž jedna po druhé tvrdily, že v předchozích formulacích našly „zárodek byrokratismu“ a že zachraňují skutečné revolucionáře daného období před historickým zapomněním, je dalším druhem „literatury“, který dnes působí poněkud staromilsky.[5] Proti sociálně demokratické a stalinistické byrokracii stavěla demokracii. Ty nejlucidnější elementy si tehdy uvědomovaly, že tato bitva ohledně forem zatěžuje celou diskusi velkou dávkou formalismu a ideologii „dělnické kontroly“ z let 1968-1973 nejednou charakterizovaly jako syndikalistickou utopii. Jedná se o další a snad nejvýznamnější aspekt „diskuse“ z let 1968-1973, kterou nástup ekonomické krize a deindustrializace v USA, Británii a Francii patrně na dlouho uzavřel.

Předchozí odstavce slouží jako předmluva ke studii o dějinách španělské dělnické třídy a jak bylo řečeno hned na začátku, jedna dekáda událostí vážně zpochybnila v podstatě každou kategorii, kterou bych v takové analýze použil v roce 1973. Španělsko je prima facie případem úpadku velké, hegemonní, prosovětské strany ještě před prudkým nástupem slizké nové „sociální demokracie“, která před 10 lety neměla ve Španělsku v podstatě žádné militanty, kdežto PCE měla tisíce dobře organizovaných a ostřílených členů. V posledních dnech roku 1975, hned po Frankově smrti, vláda povolila kádrům tehdy stále ještě ilegální PSOE cestovat po Španělsku a snažit se etablovat v dělnické třídě a odborech jako konkurence PCE a jejího odborového křídla Comisiones Obreras (CC.OO). Ve velkých barcelonských továrnách se PCE musela potýkat především s extrémně levicovými militanty, kteří chtěli – nebo se zdálo, že chtějí – zajít daleko za strategii PCE, která hlásala „demokratické sblížení“. Tito militanti – z extrémně levicových skupin i mimo jejich rámec – se rozcházeli s organizačními sklony PCE a CC.OO,[6] přičemž představovali proudy, které dnes už běžně vymizely. V době, kdy se PSOE v prosinci 1982 chopila vlády, 16 % obyvatel ve Španělsku oficiálně hladovělo a v Andalusii byla i zdokumentována řada případů. Peseta, která si v roce 1979 pořád ještě držela kurz 58 ku 1 dolaru, byla na 115 za dolar a devalvace kurz snížila na 130. Toto je španělský případ všeobecného kolapsu levice a extrémní levice (takových, jaké existovaly v roce 1973), které se už před lety zhroutily tváří v tvář podmínkám, které tehdy mnohým připadaly jako nějaký výmysl „vulgárního marxismu“. Jestliže tedy dnes máme „krizi marxismu“, nemůže se týkat „analyticko-vědecké“ stránky Marxovy prognózy kolapsové krize kapitalismu, když současný vývoj vypadá jako vystřižený ze stránek III. dílu Kapitálu. Dokonce i oproti politicky ostudným třicátým letům se musí jednat o krizi samotného dělnického hnutí a pocitu (který byl ve 30. letech 20. století pořád relativně silný) dělnické třídy, že je třídou budoucnosti. Dvouhlavá hydra sociální demokracie a stalinismu 60 let měnila „socialistickou alternativu“ ke kapitalismu v etatisticko-byrokratické režimy austerity a v režimy všeobecné represe a lenosti. A byť existovaly proudy, které tak jako trockisté, němečtí komunisté rad a bordigisté (s různým stupněm lucidity) před 75 lety pranýřovaly a podrobně popisovaly jednotlivé kroky v rámci tohoto procesu, smutnou pravdou je, že i tyto proudy, jejichž prognózy ohledně sociální demokracie a stalinismu se z větší části nebo zcela potvrdily, padly za oběť výše zmiňovanému módnímu formalismu a atrofii „programatické imaginace“ dělnického hnutí. V době všeobecné nechuti k byrokratickému státu staleté spojování „socialismu“ se státem sebralo půdu pod nohama i těm, kdo se od takové úchylky distancovali hned, jak to bylo možné – před první světovou válkou a po ní. Dějiny španělského dělnického hnutí, které se díky své anarchistické minulosti zdálo mít blíže k jednoznačně antietatistické tradici (jakkoli utopistické, a to i v pejorativním smyslu tohoto slova), jsem začal studovat, abych si dokázal odpovědět na některé z otázek ohledně vzniku této situace a ve snaze překonat tyto problémy. Na následujících stránkách naleznete provizorní výsledky mého úsilí.

II. Potlačená minulost: Protorenesanční buržoazní kultura a prolongace chiliastického rozměru dějin španělské dělnické třídy

Po většinu svých dějin byl španělský kapitalismus chudým příbuzným světového kapitalismu, zemí, která Marxovými slovy trpěla spíše absencí kapitalismu než jeho přítomností. Nicméně je nesporné, že tato země sehrála stěžejní roli v raných stádiích vývoje kapitalismu: Barcelona byla v 13. a 14. století obchodní rivalkou významných italských městských států; monarchie, která tuto zemi v 15. století sjednotila, hrála ve vývoji evropské politiky ústřední úlohu déle než sto let a samozřejmě se plně zapojila do merkantilistického přisvojování Nového světa. Ale po vývojovém vrcholu, kterého Španělsko dosáhlo v 16. století, a nezvratném úpadku, jenž zemi zachvátil začátkem 17. století, bylo Španělsko ve vývoji světového kapitalistického systému odsunuto na druhořadou pozici. Velká expanze, k níž došlo v 16. století, a masivní dovozy zlata – úhelné kameny raného evropského merkantilismu – neměly velký vliv na rozvoj faktické výrobní základny skutečné kapitalistické expanze, která vznikala v severní Evropě. Zatímco Anglie a Francie v 17. století používaly etatistické metody k vytvoření kompletní infrastruktury a kapitalistického zemědělství, k omezení moci šlechty a k podpoře růstu obchodování, Španělsko chřadlo pod tíhou obrovské, neproduktivní populace rentiérů, jejichž materiální pozice stála na nadměrném zdanění rolnictva a silně zaostalém zemědělství. Ačkoli monarchie v 18. století podnikla skromná opatření, která měla zemi přizpůsobit metodám osvíceneckého despotismu, a v Baskicku a Katalánsku vznikala malá obchodní a protoindustriální centra, Španělsko bylo špatně připraveno na revoluční éru, která se otevřela v roce 1789, nebo na severoatlantický svět, jenž vzešel z Napoleonských válek a kterému dominovala Británie.

Byla to Napoleonova invaze do Španělska a vzpoura proti ní, která vypukla roku 1808, co tuto zemi včlenilo do politických a sociálních dějin vývoje moderního kapitalismu, ale obojí také vyvolalo tolik problémů, kolik jich vyřešilo, neboť došlo k posílení moci církve nad rolnickými masami a po roce 1815 zůstala zcela nerozřešena otázka kapitalizace církevní půdy, která v té či oné podobě byla v každé zemi sine qua non integrálního přechodu k ekonomice založené na zbožních vztazích. Španělsku jednoduše scházely elementární instituce pro organizování seriózního vstupu do kapitalismu: nevelký bankovní systém se v podstatě používal k financování státního dluhu a naprosto nic nezaručovalo, že Španělsko své nízké úspory nalije do rozvoje průmyslu. Liberální revoluce, které začaly roku 1820 a vyvrcholily roku 1856, a táhlá krize v letech 1868-1873 nic nevyřešily zejména proto, že po 40. letech 19. století vstupují městské masy do politiky a začíná agitace mezi dělnickou třídou, což bázlivé liberály vyděsilo tak, že se usmířili s konzervativními silami: církví, státem, armádou a pozemkovou šlechtou. Nakonec tak vznikl canovitský systém a caciquismo, jejichž panství trvalo od roku 1874 do roku 1898. Dlouhá deflace v letech 1873-1896 – skutečné ekonomické pozadí politického přeskupování v každé zemi v poslední čtvrtině 19. století – donutila Španělsko chránit svůj neopeřený průmysl za zdmi vysokých cel a tak ani žádné významnější množství zahraničního kapitálu ani malá domácí akumulace nemohli dosáhnout vážnějšího rozvoje průmyslu. Jedinými výjimkami byla důlní činnost v Asturii, malém průmyslovém jádru vybudovaném kolem Hornos de Viscaya v Baskicku, a textilně zaměřený kapitalismus v Katalánsku.[7]

Marginálnost skutečného rozvoje kapitalismu – dokonce i v době, kdy Španělsko bylo nejmocnějším národem v Evropě – poznamenala vznik buržoazní kultury a buržoazní společnosti ve Španělsku extrémně osobitými charakteristikami, které se pak stejně osobitě otiskly do vznikajícího hnutí španělské dělnické třídy. Příznačné bylo, že ještě v roce 1910, kdy se ve většině Evropy objevily masové socialistické strany dělnické třídy, dominantní postavou dělnické politiky v Barceloně mohl pořád být radikální republikán Lerroux,[8] zatímco zemědělští pracující na andaluském venkově přijali anarchismus.

To, že charakter buržoazní revoluce v každé důležité evropské zemi definoval parametry vzniku dělnického hnutí, k němuž v těchto zemích v minulém století došlo, je možná běžně známá banalita. Sledujeme-li na východ směřující vývojovou linii kapitalismu i politických výrazů společenských sil, které zplodil (počínaje anglickou revolucí v 17. století přes francouzskou revoluci a Napoleonské války v letech 1789-1815, celoevropské „jaro národů“ v letech 1848-1849 až po středoevropské a východoevropské masové stávky a revoluce v letech 1905-1921), detekujeme poměrně zřejmý vývojový model.[9] Čím později vstupuje do plně kapitalistického vývoje, tím slabší je národní buržoazie ve vztahu ke světovému trhu a svému vlastnímu středověku a tím agresivnější a otevřenější socialistickým myšlenkám je dělnická třída. Nemůžeme snad vysledovat poměrně jasnou kontinuitu politické kultury, která vznikla v anglických revolucích 1640-1649 a 1688, s umírněností a mentalitou „zájmové skupiny“, které charakterizují britské odborové svazy po porážce chartismu? Kontinuitu jakobínství za francouzské revoluce s etatistickou obsesí francouzského socialistického hnutí za Guesdeho a po roce 1920 s etatistickou obsesí komunistické strany?[10] Kontinuitu pruského osvícenského despotismu 18. století s merkantilismem notně lassallovské německé sociální demokracie?

Jak tato logika buržoazní revoluce/dělnické hnutí platí pro Španělsko? Neobvyklá odpověď na tuto otázku zní, že „mateřská znaménka“ španělské politické kultury, která jsou patrná v důležitých aspektech sociálních dějin 19. a 20. století, nemají svůj původ v hnutích emancipačního kapitalistického optimismu ze 17., 18. nebo 19. století, ale v období pozdního středověku a obzvláště zhoubné úloze habsburského státu, jenž v 16. století potlačoval velkolepý moment španělských kulturních dějin: úžasné proplétání klasické islámské kultury z Al-Andalus se španělským židovstvem a v menší míře s jejich křesťanskými soky v posledních stoletích tzv. „Reconquisty“ – jednalo se o rozkvět kultury, jenž byl bezprostřední předehrou známějšího Siglo de Oro (16. století).[11] Studujeme-li moderní evropskou zemi, v níž se mluví pěti jazyky, z nichž jeden není indoevropský (baskičtina) a jeden, caló, kterým mluví někteří Romové, je velmi úzce spřízněn se sanskrtem, začneme chápat, že byrokratické utváření španělského národního státu v 15. a zejména 16. století stála na velmi rozmanité kultuře či na různých kulturách, a když uvážíme význam děl takových osobností jako Ibn al-Arabí, Averroes, Avicebron, Maimonides, Izák Luria, Abulafia a Ramón Llull pro pozdně středověkou a renesanční kulturu ve zbytku Evropy, muselo se jednat o kultury velice silné.

Navíc v Evropě patrně není žádná jiná země, kde by se regionální otázka tolik proplétala s dějinami dělnického hnutí, jako ve Španělsku. Byť má v sobě regionální obrození, k němuž ve Španělsku došlo v 60. a 70. letech 20. století (stejně jako po celé Evropě), nepochybně hodně folklóru, nelze popřít, že specifický charakter vývoje kapitalismu – v různých dobách a rytmech – v Katalánsku a Baskicku a později v Kastilii, Aragonu, Andalusii a Galicii poznamenal specifický charakter dělnického hnutí v každém z těchto regionů a že doba, kdy v nich vývoj kapitalismu začal, v posledku souvisí se způsobem, kterým byl daný region v 16. století začleněn do habsburského státu.

Nic z toho ovšem nepopírá důležitost viditelnějšího – a typičtějšího – osvícenství a liberálních proudů, které ve Španělsku vznikaly v průběhu 18. a 19. století. Nicméně skutečnost, že kupříkladu nedůležitý německý filozof Kraus mohl ve Španělsku zásadním způsobem ovlivnit liberální myšlení 19. století,[12] naznačuje, do jaké míry úpadek v 17. století oslabil sepjetí Španělska s tehdy aktuálním politickým a sociálním vývojem v Evropě. Když srovnáme Španělsko s Itálií, onou evropskou zemí, která je mu nejpodobnější, okamžitě uvidíme rozdíl mezi španělskou zaostalostí a tradicemi italského illuminismo na přelomu 18. a 19. století, protože tyto tradice nejprve prodchly hnutí za národní sjednocení a pak se transponovaly do základů italské marxistické kultury pozdního 19. století, která byla druhá hned po německé a o nějakých 60 let předběhla vznik srovnatelné kultury ve Francii ovládané jejími jakobínskými tradicemi. Je zřejmé, že ve Španělsku se nic takového neodehrálo. Neexistoval žádný španělský Labriola či jen Croce a později žádný španělský Gramsci nebo Bordiga. Španělsko ve srovnatelném období vyprodukovalo pouze regeneracionistické hnutí v roce 1898, jehož politický program lze nakonec shrnout do volání Joaquina Costy, právníka z 19. století, po „železném chirurgovi“, který by Španělsko vytrhnul ze zaostalosti. Tento program pak bohatě realizovali Maura, Primo de Rivera a Franco.[13] Oba regiony, které nejvíce připomínaly kapitalistický vývoj evropského typu, Baskicko a Katalánsko, se v omezujícím rámci kastilského státu s mírným úspěchem snažily napodobovat hlavní proud evropské buržoazní kultury. Ale v zaostalejších částech země, jako byla Andalusie, zůstávaly společenské vztahy v sevření latifundistické společnosti, jejíž původ lze vysledovat až k dobám Římanů. Z toho důvodu je kontinuita s chiliastickými revoltami 10. a 11. století, k nimž došlo v Córdobském chalífátu, přímá, jak tvrdí Diaz del Moral ve své slavné knize.[14]

Snažili jsme se tedy za účelem analýzy dějin španělské dělnické třídy ve 20. století prokázat, že v samotné struktuře španělského státu a kapitalismu (lze-li ho tedy před 19. stoletím nazývat kapitalismem) je přítomna kontinuita s chiliastickou tradicí sociální revolty, která předcházela konsolidaci modernějších emancipačně liberálních buržoazních kultur Anglie, Francie, Itálie nebo Německa, a která skrze Andalusii přešla do dělnického hnutí při jeho vzniku na přelomu 19. a 20. století. V následujících kapitolách budeme v mezinárodnějším kontextu zkoumat jisté skryté aspekty těchto tradicí.

III. Skrytý vztah mezi dějinami španělské a ruské dělnické třídy

Roku 1847 dva Evropané z periferií kontinentu, španělský reakcionář Donoso Cortés[15] a ruský šlechtic a narodnik Alexandr Gercen,[16] navštívili v předvečer revoluce 1848 Paříž. Každý z nich stál na opačném konci tehdejšího evropského politického spektra, navzájem se neznali, ale město opouštěli s pozoruhodně podobným tušením: evropská éra dějin skončila a síla evropské buržoazní civilizace se vyčerpala. Tento druh analýzy nebyl nikterak originální. Goethe a Hegel v pozdější fázi svých životů měli podobné tušení o konci Evropy. Toqueville je jen tím nejznámějším z myslitelů, kteří předpovídali vzestup Spojených států a Ruska do pozice světových velmocí, které zastíní Evropu. Ale Donoso Cortés a Gercen se dotýkali čehosi hlubšího než jen pouhých mocensko-politických vztahů mezi národními státy. Protože pocházeli ze dvou periferních zemí, které ve svých dějinách měly významné „neevropské“ složky, cítili, že dokonce i síly regenerující svět, které od renesance formoval běh dějin, budou nadále vycházet z periferií tohoto světa.

Karel Marx, třetí pozorovatel evropských událostí, který v období 1845-1847 žil v Paříži a Bruselu, nesouhlasil. V průmyslových dělnických třídách, které tehdy vznikaly v Anglii, Francii a Německu spatřoval hrobaře buržoazní společnosti, i když při hodnocení evropského revolučního cyklu 1848-1850 postuloval jakousi „permanentní revoluci“ vedenou dělníky ve „slabém článku“ tehdejšího kapitalismu, Německu.

O zvláštní shodě mezi tušeními Donosa Cortése a Gercena, která se týkala „spiknutí univerzálního rozumu“, mluvíme proto, že po více než 150 letech, kdy se evropskému proletariátu nedaří naplnit jeho historické poslání, a poté, co jsme se obeznámili s méně známým vývojem Marxova myšlení v posledním desetiletí jeho života, poukazují na téměř nepovšimnuté pojítko v dějinách evropské dělnické třídy, a tedy i v obecných evropských dějinách, mezi Španělskem a Ruskem. Jeden historik to stručně vyložil v pasáži, která stojí za kompletní ocitování:

U zvláštností moskevské civilizace, která se definitivně zformovala za Ivana IV., se nabízí srovnání nejen s východními despoty a budovateli západních států, ale také se dvěma zdánlivě vzdálenými civilizacemi: imperiálním Španělskem a starověkým Izraelem.

Stejně jako Španělsko i Moskva chránila křesťanstvo před náporem cizích nájezdníků a základ své národní identity si utvářela v boji za jejich vyhnání. Stejně jako ve Španělsku i v Rusku se vojenský cíl stal cílem náboženským. Moc politická a náboženská se navzájem proplétaly a výsledný fanatismus dovedl obě země k tomu, že se z nich staly obzvláště náruživé mluvčí jejich verzí křesťanství… V rámci východní a západní církve byly ruská a španělská hierarchie nejneústupnějšími oponentkami smíření obou církví na koncilu ve Florencii (1437-1439)… Tak započala ruská fascinace španělskou inkvizicí a její částečné napodobování… Mezi těmito dvěma hrdými, vášnivými a pověrčivými národy (přičemž oběma vládne neuvěřitelný folklór vojenského heroismu, oběma hýbou silné tradice uctívání místních světců, oba si až do moderní doby zachovaly bohatou hudební tradici primitivních lidových atonálních žalozpěvů, oba byly předurčeny stát se semeništěm revolučního anarchismu a ve dvacátém století dějištěm občanské války s hlubokými mezinárodními dopady) trval dál podivný vztah lásky a nenávisti…

Ortega y Gasset, jeden z nejvnímavějších moderních Španělů, spatřoval zvláštní spřízněnost mezi „Ruskem a Španělskem, oněma dvěma okraji evropské diagonály… které jsou oba ‘pueblo’ plemenem – plemenem, v němž převládá obyčejný lid.“ Ve Španělsku se kultivovaná menšina před lidem „třese“ stejně jako v Rusku… I ve Španělsku skončila cesta za politickou svobodou nezdarem a tak si „oba okraje“ Evropy vypěstovaly sny o naprostém osvobození, které kultivovanou menšinu hnali k poezii, anarchii a revoluci.[17]

Ve specifické sféře dějin dělnické třídy si všímáme pozoruhodných ruských vlivů na rozhodujících křižovatkách ve vývoji španělské dělnické třídy. Nejznámější je snad Fanelliho návštěva v roce 1868. Tento bakuninistický delegát První internacionály na tajných schůzích v Barceloně a Madridu získal tehdejší předvoj španělského dělnictva pro Bakuninovu frakci v internacionále a ustavil hegemonii anarchismu v klíčových vrstvách španělského dělnictva, která přetrvala až do roku 1939. Nepopulární a prohrané války v zahraničí (rusko-japonská válka v letech 1904-1905, španělsko-americká válka v roce 1898 a marocká intervence v roce 1909) v obou zemích spouštěly vření a dělnické revolty: ruskou revoluci v roce 1905 a španělský „Tragický týden“ v Barceloně roku 1909. Především pak ruská revoluce v roce 1917 nalezla u španělské dělnické třídy a rolnictva takovou odezvu jako žádná jiná dřívější či pozdější zahraniční událost: byla jiskrou, která zažehla hořlavou vnitřní situaci ve Španělsku a přivodila léta „bolševické exaltace“, která se projevovala masovými stávkami a rolnickými vzpourami, které začaly hned, jak dorazily zprávy o událostech v Rusku.[18]

Když období celosvětového povstalectví 1917-1920 došlo ke svému konci a ruská revoluce zůstala izolovaná a připravená k bezprostřední a masivní degeneraci ve stalinismus, Španělsko zůstalo v sevření poválečného kvasu ještě několik let. Nakonec se vyčerpal v pistolerismo začátku 20. let 20. století a vše  ukončil Primo de Riverův puč. Ale ruská revoluce všude překreslila linie dělnického hnutí a vliv Ruska ve Španělsku měl teď podobu rodící se Komunistické strany Španělska (PCE), která vznikla v roce 1920 z mezinárodního rozkolu, odštěpením od levého křídla PSOE, a z jistých anarchistických a syndikalistických elementů, které se během španělské občanské války odtrhly od CNT.[19] Jak si ještě ukážeme, PCE[20] zůstala v politickém životě Španělska a dělnické třídy marginální sektou, dokud se v letech 1936-1939 za dramaticky změněných okolností a pod novým vedením nestala masovou stranou, ovšem masovou stranou, která nesdružovala primárně dělníky.

Další fází španělsko-ruské osmózy samozřejmě byla španělská revoluce a občanská válka v letech 1936-1939, kromě té ruské jediná evropská revoluce ve 20. století, která se alespoň trochu přiblížila k vlastní konsolidaci. Úloha PCE, GPU a Stalinovy zahraniční politiky ve Španělsku je velmi dobře známá a zdokumentovaná.[21] Jak ukazuje zejména Burnett Bolloten, španělská komunistická strana vyrostla ze sekty v masovou stranu v posledních měsících roku 1936, protože sovětská pomoc a zbraně jí dodávaly na prestiži a protože implicitně a někdy i explicitně volala po odstranění dělnických rad a rolnických komun, které se v červenci 1936 objevily v Katalánsku a Aragonu. Při jejich vzniku PCE samozřejmě nesehrála vůbec žádnou roli.

Ale nakonec to byla PCE, kdo byl v období ilegality (1939-1975) středem života dělnické třídy, o čemž později podrobně pojednáme.[22] Oddíl o zvláštním španělsko-ruském vztahu v dějinách dělnické třídy a v historii obecně jsme do této knihy zařadili z konkrétních důvodů. Na první pohled by se klidně dalo tvrdit, že na zásadním významu „ruské otázky“ v politice španělské a evropské dělnické třídy po roce 1917 není nic zvláštního. Její podobně zásadní význam lze demonstrovat v podstatě v každé důležité zemi. Naší první odpovědí na tento argument je, že, jak jsme si už ukázali, „ruský“ vliv na dějiny španělské dělnické třídy začal – na rozdíl od celé severní Evropy – v roce 1868 a ne 1917. Máme ale i další důvody. Stejně jako jsme se v předešlé kapitole zabývali „potlačenou minulostí“, která spojuje moderní španělskou kulturu a tamní dělnické tradice s chiliasmem 10. a 11. století v Al-Andalus, tak i v marxismu samotném nalézáme „potlačenou minulost“ plnou dopadů na výklad španělsko-ruského vztahu. V posledním desetiletí Marxova života jeho pozornost stále více přitahovala „ruská otázka“, neboť epicentrum evropské revoluce se skutečně stěhovalo do německo-polsko-ruského koridoru. Marxova pozornost se zaměřovala na dva vzájemně související aspekty ruského života: na otázku asiatského výrobního způsobu a na rolnickou občinu, mir, což vzhledem k tomu, že ve Španělsku přežily tradice venkovských občin a že se islámské Španělsko vztahovalo k orientálnímu despotismu,[23] není bez zajímavosti ani s ohledem na Španělsko. My tu však chceme prokázat, že marxistické vlivy, které do Španělska přišly prostřednictvím PSOE a pak PCE, představovaly „marxismus“, který sám stál na potlačené minulosti: Marxovy názory na ruskou rolnickou občinu, které v letech 1878-1881 vyjádřil při svých stycích s ruskými narodniky, a názory na vývoj kapitalismu, které jsou u tohoto nepopiratelně „pozdního Marxe“ explicitní.

K Marxově velké konsternaci se první překlad I. dílu Kapitálu neobjevil v žádném západoevropském jazyce, jak doufal, ale v ruštině. Téměř okamžitě byli Marxovi nejpozornější čtenáři a stoupenci k nalezení nejen mezi německými sociálními demokraty, ale také mezi ruskou revoluční inteligencí, která tehdy ještě pořád byla ponořená hluboko v narodnické perspektivě agrární revoluce. Narodnici Marxe kontaktovali koncem 70. let 19. století a vzešla z toho fascinující korespondence kolem narodnické otázky: může v Rusku dojít k revoluci, aniž by si prošlo peklem kapitalistické industrializace? Marxova odpověď narodnikům, dopodrobna rozvedená ve třech dopisech Věře Zasuličové, které napsal (a nikdy neodeslal) v roce 1879, tvoří první marxistické vyjádření k sociální stránce „ruské otázky“. (Marx toho ve svých žurnalistických geopolitických analýzách hodně napsal o „četníkovi Evropy“.) Marxova odpověď by jeho epigony z německé sociální demokracie a později z Druhé internacionály ohromila. Jedna z nejproslulejších pasáží se objevuje ve starším (1877) dopisu do jednoho ruského časopisu, který příznivě komentoval Marxovo dílo a jeho analýzu původní akumulace aplikoval na ruské podmínky. Když se vyjadřuje ke směřování ruské společnosti od osvobození nevolníků, které je předehrou k úplné zbožní výrobě ve sféře zemědělství, Marx píše:

Půjde-li Rusko dál cestou, na kterou se vydalo v roce 1861, ztratí největší šanci, jakou kdy dějiny nějakému národu nabídly, a bude si muset projít všemi osudnými ránami kapitalistického režimu.[24]

Zatímco v sociálně demokratických kruzích mohl jistý Bebel už začátkem 90. let 19. století prohlašovat, že je pro všechno, co posouvá vývoj kapitalismu vpřed (a tím údajně urychluje příchod socialismu), Marx ve svých dopisech Zasuličové a dalším narodnikům tvrdí, že Rusko by na bázi předkapitalistické zemědělské občiny mohlo – pokud k revoluci dojde dřív, než zbožní vztahy úplně prodchnou celé zemědělství – přeskočit celou kapitalistickou fázi vývoje a přejít přímo ke komunismu. Marx si dokonce pohrával s možností ruské revoluce bez souběžné revoluce na Západě.

Pro Španělsko to má všechno už výše naznačený význam. Pohled na přednosti kapitalistické civilizace z mnoha různých úhlů, jenž byl zřetelně přítomný v Marxově přístupu k Rusku, se v 90. letech 19. století úplně vytratil, když ranní ruští marxisté ve své polemice proti konečné a degenerované fázi narodnictví do Ruska importovali jednostranný, lineární a progresivistický pohled na dějiny, s nímž přišla německá sociální demokracie. V Bebelových, Kautského, Plechanovových a Leninových rukou se Marxova teorie změnila v jednostrannou oslavu kapitalistického vývoje a opravdové velebení výrobních sil. Prostřednictvím lassallovské tradice v německé sociální demokracii a později prostřednictvím praktik ruského státu se pak tento produktivismus spojil s merkantilisticko-etatistickou doktrínou industrializace nerozvinutých zemí. V osobě Larga Caballera a jeho vztahu ke španělskému státu tento diskurs podivně splynul s voláním Joaquina Costy z konce 19. století po „železném chirurgovi“, který by modernizoval Španělsko. Takže místní španělská varianta toho, čemu se říkalo marxismus, byla od období 1898-1909 až do 60. let 20. století variantou, která v dělnickém hnutí generovala volání po transformaci Španělska v moderní kapitalistickou zemi. Jak si ještě ukážeme, PSOE a pak PCE tento úkol postupně za Maury, Primo de Rivery a Franka splnily obdivuhodně. Ve Španělsku – a samozřejmě nejen ve Španělsku – byl marxismus německého a později ruského střihu ideologií přechodu k tomu, co budeme v následující kapitole analyzovat jako „reálné panství kapitálu“. Španělskou odlišností je, vzhledem ke zbytku západní Evropy, to, že nezvykle dlouhá hegemonie starší antietatistické a chiliastické tradice (která trvala až do občanské války, ale pak se s rozkladem frankismu naprosto nedokázala znovu ustavit) skýtá dvojaké poučení: na jedné straně, že v nejrůznějších zemích byly anarchismus, revoluční syndikalismus a syndikalismus jakožto ideologie dělnické třídy možné jen ve fázi formálního panství kapitálu, ale také, že pokřiveně nastavují zrcadlo „úspěšnějším“ etatisticko-merkantilistickým a produktivistickým ideologiím rané sociální demokracie a pak komunismu, které je zjevně porazily a jejich následný rozklad na konci tohoto procesu nám jasně ukazuje jejich skutečnou roli v dějinách. Bitva, kterou anarchismus svádí s marxismem – jak v letech 1890-1914, tak nově na rovině folklóru – je beznadějná, ale jak jsme se snažili ukázat, „marxistická“ pravda byla sotva jen na jedné straně oné staré debaty. Když se dnes etatismus a produktivismus vyčerpaly, vrací se jako pravda totálně poraženého hnutí Marxova perspektiva ustavení materiální lidské pospolitosti jakožto negace a překonání státu, perspektiva inspirující jeho dialog s ruským narodnictvím.

Marx byl v posledním desetiletí svého života ruskou otázkou přímo posedlý. Důvodem nebylo jen jeho nečekané publikum v podobě ruských narodniků, ale také – má-li Wittfogel pravdu – to, že začal tušit možnost příchodu „asiatské restaurace“ skrze ruskou revoluci a tato restaurace jako by byla děsivým proroctvím onoho strašidla, které se Lenin ve svých posledních projevech pokoušel vymítat.[25] Na jednu stranu byl zájem o ruskou otázku aplikací starší teorie o permanentní revoluci, která vznikla v letech 1848-1850 jako popis úlohy německé dělnické třídy ve vztahu ke „slabému článku“ v podobě německého kapitalismu, na nově se vynořující „slabý článek“ v podobě německo-ruské zóny vývoje. Ve hře však bylo i něco víc: Marxův pocit, že vítězný pochod kapitalismu směrem na východ, který začal v 17. století v Anglii a pokračoval prostřednictvím revolucí v 18. a 19. století přes kontinent, by mohl buď narazit na překážky ve vývoji, které ve svém starším díle nepředpokládal, nebo by mohl vést k situaci, kterou předjímal v dopise Engelsovi a která dnes není bez relevance:

Pro nás je to obtížná otázka: na kontinentu je revoluce na spadnutí a okamžitě nabude socialistického charakteru, ale nebude v tomto koutku světa nutně potlačena, když v širším terénu je pohyb buržoazní společnosti stále vzestupný?[26]

Marx tedy došel k podobnému tušení jako Donoso Cortés a Gercen: že o budoucnosti kapitalistické civilizace se nebude rozhodovat, jak sám často prohlašoval ve svých známějších dílech, v srdci kapitalistického vývoje, v Anglii, „která nastavuje zrcadlo budoucnosti ostatním kapitalistickým zemím,“ ve Francii nebo v Německu, ale právě tam, kam kapitalistické vztahy teprve začaly pronikat nebo kde se ještě ani neustavily.

Marxovy neznámé písemnosti o ruské občině a s ní souvisejících věcech v následujícím století evidentně neovlivnily socialistickou diskusi o těchto záležitostech. Mezi evropskými socialisty před rokem 1914 shledávali otázku ekonomického rozvoje kolonií a tamních sociálních hnutí hodnou zájmu jen Rosa Luxemburgová a Anton Pannekoek. Přesto se z retrospektivy – po zkušenostech se stalinismem a extrémně křehkým charakterem kapitalistického rozvoje téměř všude mimo zóny, kde dominoval už 120 let před korespondencí mezi Marxem a Zasuličovou a před Marxovým pozdním zájmem o Rusko a nezápadní svět – jeví bezmála prorocky. Dále pak vrhají světlo na povahu dějin španělské dělnické třídy a dovolují nám blíže zhodnotit osobitý charakter španělského kapitalismu, který jsme analyzovali v kapitole II.

Roku 1933 se v Madridu objevilo dílo Carlose a Pedra Cabových s názvem Andalucia: su comunismo y su cante jondo. Byť se tato kniha primárně věnuje studiu dějin a obsahu flamenca, pozoruhodným způsobem odráží mnohé z Billingtonových myšlenek ohledně paralel mezi Španělskem a Ruskem.[27] Poukazuje na dlouhou chiliastickou tradici v Andalusii, která začala v 10. a 11. století súfími vedenými rolnickými povstáními proti Córdobskému chalífátu; sleduje dozvuky těchto hnutí v rozmanitých marginálních myšlenkových proudech, kultuře a společenském kvasu ve Španělsku až do 15. a 16. století, kdy habsburská monarchie tyto proudy zahnala do podzemí, jak jsme si už dříve naznačili.

Cabovi uvádějí jeden prvek, který Billington opomenul: a to, že atonální lidový žalozpěv, který je oběma zemím společný, má také společný zdroj – Romy, kteří do Španělska dorazili koncem 15. století po své několikasetleté migraci z Indie, která je v 11. a 12. století přivedla i do jižního Ruska.

Na Romech je zvláštní, jak si všímají nejrůznější komentátoři dějin flamenca, že sami žádnou hudbu nemají. Ve většině evropských zemí, kde se v období renesance usadili, jsou Romové amuzikální. Ve dvou zemích – a jen v těchto dvou – však jejich příchod posloužil jako životabudič pro domorodou lidovou hudbu, která přinejmenším v případě Španělska souvisela s chiliastickou rolnickou rebelií. Těmito dvěma zeměmi jsou samozřejmě Španělsko a zóna jižního Ruska, která se táhne až na Balkán.

Samozřejmě, že se tu nemůžeme obšírně zabývat flamencem ani dějinami Romů. Můžeme ale jakou pouhou náhodu přehlížet tu skutečnost, že dvě nejzápadnější provincie Andalusie, oblast kolem Jerezu, odkud se cante jondo šířilo dál po celé Andalusii (flamenco je totiž andaluská a ne, jak se často tvrdí mimo Španělsko, španělská hudba), jsou právě těmi provinciemi, odkud se v 90. letech 19. století šířil vliv anarchismu, až se do 30. let 20. století stal dominantním proudem španělského dělnického hnutí?[28] Pro účely této eseje je důležité ze stejného důvodu, z jakého jsme se v II. kapitole pokoušeli zpracovat vývojový odkaz španělské buržoazie pro následné dělnické hnutí: španělská dělnická třída a rolnická hnutí – zejména v Andalusii a Andalusií ovlivněné Barceloně – byli dědici revoluční tradice chiliastických občin, která sahala až zpátky do 10. a 11. století. Španělsko má ve svých dějinách, stejně jako Rusko, významnou „nezápadní“ složku a stejně jako Rusko i ono bylo zemí, která zůstávala poněkud odolná vůči rozšiřujícím se soustředným kruhům kapitalistického rozvoje, jejichž středem byla původně v 17. století Anglie. A konečně Španělsko stejně jako Rusko zakusilo víc než průměrnou dávku barbarství poloviny 20. století.

Je-li tato analýza správná, pak jsou chiliastické tradice předkapitalistické revolty, jaké nalézáme ve španělských a ruských dějinách, víc než důležité pro formování dělnických a socialistických hnutí, než jsme si doposud uvědomovali, a to tím spíš, že jen Španělsko a Rusko zažily ve 20. století cosi, co připomínalo socialistickou revoluci. Ruský rolnický mir, andaluské království boží založené na agrárním „primitivním komunismu“ a stopy občinové tradice v Aragonu (která se znovu se vší silou vynořila během občanské války) přežili v Rusku a Španělsku až do 20. století a sehráli významnou roli v ruské a španělské revoluci.

Socialistická hnutí, která vzešla z Druhé a Třetí internacionály, odmítala význam těchto tradic, a jak jsme si už říkali, přijala za svou jednostrannou afirmaci kapitalistické industrializace, která měla blíž ke Smithovi a Ricardovi než k Marxovi. Španělské socialistické hnutí spojené s marxismem (nejprve v podobě PSOE a později po roce 1936 v podobě hegemonie PCE) bylo tímto pohledem totálně pohlceno. Jeho marxismus tak byl spíš ideologií buržoazní revoluce v zastoupení než komunistickou perspektivou. V páté kapitole se budeme věnovat tomu, jak PSOE a pak PCE vstřebaly tento etatisticko-merkantilistický diskurs. Abychom však pochopili, proč k tomu došlo, musíme porozumět specifické povaze té mutace kapitalismu, které tyto strany asistovaly a do jejíž analýzy se teď pustíme.

IV. Formální a reálné panství kapitálu ve vývoji španělské ekonomiky

Protože peníze jsou samy společenstvím, nemohou tolerovat žádné jiné, které by stálo nad nimi nebo proti nim.“ Marx, Grundrisse (1857)

Naše argumentace se doposud odvíjela následovně. Nejprve jsme se pokusili ukázat, jak rozpad světové ekonomiky po roce 1973 podstatným způsobem reformuloval samotné kategorie, s nimiž se vztahujeme k bojům dělnické třídy na přelomu 60. a 70. let 20. století ve Španělsku nebo kdekoli jinde. Konkrétněji pak hegemonie západoevropských komunistických stran uzamykala mezinárodní dělnické hnutí a tedy i hnutí španělské v „universu diskursu“ nastoleném během sociálních otřesů v letech 1917-1921, které souvisely s ruskou revolucí, a ještě silněji pak skrze debakl této revoluce. Pak jsme se snažili ukázat, že oproti hlavnímu proudu evropských zemí zvláštností španělských dějin bylo, že rozhodující část španělské politické kultury nevznikla během emancipačního období buržoazních revolucí, ale ve vrcholném středověku a za konsolidace byrokratického státu, jenž účinně oslabil účast Španělska na těchto revolucích, což zásadním způsobem poznamenalo pozdější liberální a dělnická hnutí. Tento „chiliastický“ odkaz jak předrenesanční vysoké kultury, tak tradicí rolnické revolty v Andalusii, zvláštním způsobem spříznil Španělsko s další „poloevropskou“ zemí na druhém konci kontinentu – Ruskem, zemí, která byla po roce 1890 a zejména pak po roce 1917 referenčním bodem (v dobrém a později i ve zlém) celosvětového dělnického hnutí. Tato spřízněnost vtiskla dějinám španělské dělnické třídy „ruské“ podtóny, které sahaly až do 19. století, zatímco v případě severoevropských dělnických hnutí se ruská revoluce a formování Třetí internacionály protnuli s dělnickými třídami, které rostly na osvícenských a post-osvícenských politických tradicích, a fakticky splynuli s levými křídly domorodých sociálních demokracií, což byl právě ten proud, jehož absence byla ve Španělsku nepřehlédnutelná.

Účelem tohoto expozé, jak jsme řekli v III. kapitole, je odhalit úlohu, kterou v postrkování španělského kapitalismu na vyšší vývojový stupeň sehrálo samo dělnické hnutí. Abychom však mohli demonstrovat, jak se ideologie a praxe s čímsi mísí, musíme ukázat, s čím se mísily. A to si žádá pohled na vývoj samotného španělského kapitalismu.

Kapitalismus (či přinejmenším přímé angažmá v evropské industrializaci 19. století) do Španělska přišel během 50. a 60. let 19. století, kdy probíhala konjunktura budování železnic, financovaná britskými a ještě více francouzskými bankami.[29] Jak jsme naznačovali v předchozích kapitolách, Katalánsko a Baskicko díky jejich užším vazbám na severní Evropu prodělaly zhruba analogické formy vývoje jako severní Itálie, byť je ustavičně brzdily stagnující a zaostalejší části země, jejich celní požadavky a státní byrokracie v Madridu. Katalánsko si vybudovalo dynamický textilní průmysl už ve 20. letech 19. století a Baskicko už v 80. letech téhož století vyrábělo ocel, lodě a uhlí pro světový trh. Nicméně se jednalo o lokální enklávy ekonomického pokroku uvnitř širší společnosti, která pořád byla povětšinou agrární a navíc ji uvrhla do krize celosvětová deprese v roce 1873 a dlouhé dekády deflace (zejména zemědělských cen), které postihly politiku každé země a skrze různé variace na koalici „žita se železem“ (která v Německu roku 1879 protlačila clo na obilí) ukončily éru liberalismu.[30] Jak jsme si už naznačovali, liberalismus ve Španělsku nikdy nebyl nějak zvlášť agresivní. Tyto síly si své vrcholné chvíle prožívaly od roku 1808, ale ve 40. letech 19. století už liberály (stejně jako jejich protějšky v ostatních evropských zemích) začala děsit sílící nezávislost městských pracujících tříd a rolnictva a stále silněji se u nich projevovala tendence dosáhnout porozumění s mocnými vrstvami ancien régime: pozemkovými vlastníky, církví, aristokracií a státní byrokracií.[31] Poslední hodinka tohoto druhu liberalismu 19. století přišla za revoluce v roce 1868 a za následné krize, která skončila, až sociální boje v letech 1873-1874 položily obrysy canovitské restaurace, která pak zemi vládla prostřednictvím systému místních caciques, dokud se nezdiskreditovala za regeneracionistické krize v roce 1898. Zajímavé je, že výsledkem celosvětových depresí a deflace v letech 1873-1896, které španělské kapitalisty dohnaly k dohodě s pozemkovými zájmy ohledně celní politiky, nebyla za období 35 let žádná výraznější změna ve faktické struktuře ekonomicky aktivního obyvatelstva Španělska, jelikož v letech 1877 až 1910 se z 11 % lidí zaměstnaných v průmyslu stalo 16 % a množství lidí zaměstnaných v zemědělství kleslo ze 70 na 66 %.

Jednalo se o celosvětový sociální i ekonomický proces. Účinek vstupu nových vysoce produktivních zemědělských sektorů Austrálie, Argentiny, USA a Ruska na světový trh, v kombinaci s výrazně nižšími náklady na dopravu,[32] nebyl jen a pouze zemědělskou či dokonce ekonomickou událostí. Jeho sociálním účinkem bylo to, že uvrhl do krize zemědělské sektory všech nejslabších výrobců, vyhnal z domova miliony rolníků po celé Evropě, což uspíšilo jejich emigraci do severní a jižní Ameriky. Takováto emigrace byla tehdy pro Španělsko bezpečnostním ventilem prvního řádu. Ve světovém měřítku mělo toto drastické zlevnění potravin jako dodatečný efekt zlevnění reprodukce pracovní síly. V mnoha zemích tak životní úroveň dělnické třídy rostla, i když nominální mzdy klesaly.

Toto celkové zlevňování základních reprodukčních komponent dělnické mzdy zvěstovalo nové období akumulace, které tehdy bylo teprve v plenkách právě ve vyspělých zemích typu USA nebo Německa, kde technická intenzifikace výroby – a ne prodlužování pracovního dne – umožňovala významně zvětšit materiální obsah dělnické spotřeby, i když podíl dělnické třídy na celkovém společenském produktu zůstal stejný nebo se snížil. Jednalo se o práh přechodu mezi dvěma fázemi kapitalistické akumulace, od její „extenzivní“ k „intenzivní“ formě nebo, jak říkal Marx, od „formálního“ k „reálnému“ panství kapitálu nad prací.[33]

Přechod mezi těmito dvěma epochami byl dlouhým a bolestným procesem, který trval od „velké deflace“ v letech 1873-1896 až do konsolidace světové hegemonie USA v roce 1945. Německo a USA byly v období 1933-1945 prvními dvěma zeměmi, které renovovaly své domácí instituce tak, aby mohly daný úkol zcela splnit.[34] A byť reálné panství do Španělska nedorazilo dřív než za Frankovy liberalizace v letech 1958-1973, i Španělsko – stejně jako všechny ostatní kapitalistické země, které se po roce 1873 rozvíjely jen slabě – muselo své instituce adaptovat na nový mezinárodní režim.

Ustoupíme-li na moment od konkrétní historie, abychom si načrtli abstraktní charakteristiky formálního a reálného panství, bude to vypadat následovně:

Formální panství                                                         Reálné panství

(Extenzivní akumulace)                                             (Intenzivní akumulace)

1. bojuje se proti odborům                                          1. odbory se tolerují, podporují

2. parlamentarismus                                                    2. státní byrokracie

3. nemilitaristické                                                         3. militaristické

4. kolonialismus                                                             4. imperialismus

5. svobodná povolání                                                    5. odborné profese

6. z rolníků se stávají dělníci                                      6. expanze terciárního sektoru

7. stát je minimálním spotřebitelem                      7. stát je důležitý spotřebitel

(z hlediska % z HDP)

8. laissez-faire kapitalismus                                      8. koncentrace, regulace

9. sekundární úloha finančního kapitálu               9. hegemonie finančního kapitálu

10. nízký podíl vzájemných finančních vztahů    10. vysoký FIRO[35]

11. zlatý standard (Ricardo)                                         11. fiat peníze (Keynes, Schacht)

12. dělnická třída je třídou páriů                                12. „společenství práce“[36]

13. urbanizace                                                                  13. suburbanizace

14. absolutní nadhodnota[37]                                     14. relativní nadhodnota

15. původní akumulace tyje z drobných výrobců   15. původní akumulace tyje z odírání

na mzdách

16. práce si zachovává své řemeslné aspekty         16. taylorismus

17. práce bojuje za kratší pracovní den                     17. technická intenzifikace pracovního

procesu

Právě proto, že kapitalistická akumulace je světovým systémem, překvapilo by nás, kdybychom zjistili přítomnost všech těchto charakteristik v kterékoli jedné zemi nebo kdybychom našli jeden jediný zlom v dějinách nějaké země, který by značil přechod od jednoho panství k druhému. U důležitých kapitalistických zemí bychom přechod mohli periodizovat následujícím způsobem:

USA

Německo         1890-1914-1929-1933-1945

(Británie)[38]

Francie            1944-1958

Itálie                1945-1958

Španělsko        1939-1958

Okamžitě nás na této schematizaci zarazí, že odděluje tři země (USA, Británii a Německo), které byly v roce 1900 důležitými průmyslovými velmocemi, od těch zemí, které ještě v roce 1945 měly rozsáhlou populaci drobných soukromých rolníků (nebo v případě Španělska rolníků a zemědělských dělníků) a ta mohla pořád sloužit jako rezervoár levné práce pro rozvoj průmyslu. Dále si všímáme, že druhá skupina zahrnuje výlučně ty země, které své rolníky v letech 1873-1896 chránily vysokými celními bariérami, zatímco první skupina měla při nástupu krize buď moderní zemědělství, nebo ho účinně modernizovala během krize. Ale – a to je možná ze všeho nejdůležitější – také si povšimněme, že ony tři země, které prošly delším přechodem a v raném 20. století vycházely z pozice průmyslové síly, jsou právě ty země, které po letech 1945-1952 charakterizovaly „neideologické“ sociálně demokratické organizace dělnické třídy, zatímco ony další tři země, jejichž přechod se odehrál později, charakterizovaly masové komunistické strany – strany, které se podle této celkové analýzy dostaly do krize právě tehdy, když byl přechod k reálnému panství dovršen.

Zde je možná řada reflexí ekonomické a historické povahy. Naše stručné shrnutí celého problému totiž víc otázek vyvolává, než jich zodpovídá. Jak jsme si už naznačili, Španělsko bylo v porovnání s vyspělými průmyslovými a zemědělskými výrobci v letech 1873-1896 tak zaostalé, že do první světové války nedokázalo téměř nic jiného než se přidat k celosvětovému budování vysokých celních zdí kolem svého průmyslu a zemědělství.[39] Konjunktura, která neválčící Španělsko navštívila v letech 1914-1919, postrčila zemi kupředu,[40] ale také odstartovala společenskou krizi, která začala rokem 1917 a vyřešil ji až vojenský puč v roce 1923. Následně se Primo de Rivera spolu se Salazarem a Mussolinim pustil do onoho druhu rozvoje infrastruktury, jenž byl silnou stránkou fašistických a korporativistických režimů meziválečného období.[41] A skutečně se zdá, že fašisticko-korporativistický rozvoj infrastruktury a doprovodná renovace státních ekonomických institucí byli bezprostřední předehrou plného začlenění těchto zemí do nové fáze akumulace, která se otevřela v roce 1945. Španělská státní holdingová společnost, Instituto Nacional de Industria (INI), byla založena v roce 1941 podle italského vzoru Mussoliniho IRI. Španělsko si v období 1939-1958 ponechalo etatistické instituce meziválečné fašistické autarkie, což zemi v letech 1956-1958 přivedlo na pokraj bankrotu.[42] A nakolik byl rok 1958 rozhodujícím rokem diskutovaného přechodu ve Francii, Belgii, Itálii a Španělsku, mohlo by být užitečné podívat se na jeho význam.

Sám Franco zjevně věřil, že anarchismus ze Španělska nevykoření, pokud nevyřeší problém venkovského dělnictva v Andalusii. Abychom popis ekonomického vývoje Španělska zasadili do kontextu předchozích i následujících kapitol, musíme si uvědomit, že migrace andaluského dělnictva – nejprve vnitřní a pak po roce 1958 do severní Evropy – byla důležitou demografickou realitou španělského života po občanské válce.[43] Internacionalizace světové ekonomiky po roce 1945 vytvořila situaci, která rostoucí měrou rušila separátní národní cesty ekonomického rozvoje, jež existovaly do krize 1929-1945. Španělský venkov tak vylidňovala poptávka po práci nejen ve Frankfurtu a Paříži, ale také podobná poptávka na předměstích Barcelony. Británie, USA a Německo dokázali přesunout akumulaci do svého druhu „II. skupiny“, tedy zboží dlouhodobé spotřeby pro dělnickou třídu (což je v tandemu s vnitřním řešením problému jejich národních zemědělských sektorů stěžejní pro koncepci reálného panství), čímž se po roce 1958 otevřely příležitosti pro export pracovní síly na vnější trhy práce a země jako Španělsko (a také Itálie) mohly přejít k nové fázi akumulace, aniž by se dotknuly rozsáhlých archaických struktur zemědělství a zároveň došlo k vážnému vylidňování venkova, alespoň tedy, co se dospělých mužů týče. V roce 1970 pocházelo z průmyslu 35 % španělského hrubého domácího produktu a 50 % ze služeb; do roku 1980 se tato čísla zvýšila na 36 % a 56 %. Z hlediska struktury ekonomicky aktivního obyvatelstva to znamenalo úbytek zemědělského obyvatelstva, které v roce 1940 tvořilo 50,5 % z celku, na 22,9 % v roce 1975, přičemž podíl průmyslu se zvýšil z 22,1 % na 36,8 % a podíl služeb z 27,4 % na 40,3 %.

Shrnuto a sečteno, Maura a regeneracionisté v letech 1898-1909 a Primo de Rivera s jeho rozvojem infrastruktury v letech 1923-1931 dokázali jen položit základy integrálního přechodu, který uskutečnil Franco v letech 1958-1973, a to v daleko internacionalizovanější ekonomice, než jaká kdy existovala před druhou světovou válkou. Abychom však mohli pochopit dopad tohoto vývoje na různé proudy španělského dělnického hnutí, tj. abychom mohli pochopit, že program PCE a PSOE po roce 1977 byl naplněním Primo de Riverova programu z let 1923-1931, musíme si být vědomi úlohy španělského dělnického hnutí při přechodu k reálnému panství.

V. Anarchosyndikalismus a přechod k reálnému panství kapitálu v dějinách španělské dělnické třídy

Když italský anarchista Fanelli v roce 1868 navštívil Barcelonu a Madrid, získal významný předvoj organizátorů španělské dělnické třídy pro bakuninistickou frakci První internacionály. V tehdejším mezinárodním kontextu se tento úspěch situoval do širší sféry anarchistického vlivu, která měla trvalý dopad nejen ve Španělsku, ale také ve Francii, Itálii, Rusku a Latinské Americe.

Anarchismus nebyl jediným proudem dělnického hnutí, který se v té době do Španělska dostal. Dostal se sem i marxismus, a to spolu s Paulem Lafarguem, jenž byl v roce 1871 vyslán nalézt frakční spojence pro bitvu proti Bakuninovi uvnitř Internacionály. Lafargue neměl takový úspěch jako Fanelli, ale stál u základů socialistické hegemonie v Madridu a Baskicku, z nichž se stanou stejně pevné bašty marxismu, jako se z Andalusie a Katalánska staly bašty anarchismu. Tyto regionální příchylnosti nepochybně mají své historické důvody, které tu však nebudeme zkoumat. Partido Socialista Obrero Español (PSOE) byla založena roku 1879 a Unión General de Trabajadores (UGT) roku 1882. Anarchistické proudy dokázaly založit Confederación Nacional del Trabajo (CNT) teprve roku 1911 a Federación Anarquista Ibérica (FAI), „politický“ či povstalecký výraz anarchismu, byla založena v ilegalitě teprve roku 1927.

Navzdory násilnosti třídního boje na venkově i v Barceloně na přelomu 19. a 20. století nelze v tomto raném období ani PSOE-UGT ani později CNT-FAI označit za mocné organizace, jakými už před rokem 1910 byla německá SPD a její odbory. Jak jsme si už naznačili, ještě během Tragického týdne v roce 1909 (povstání v Barceloně) bylo radikální republikánství potentní silou mezi španělskými dělníky i městskými řemeslníky, kteří v Katalánsku tvořili důležitou kategorii. Protože anarchisté se specificky vyhýbali politice, násilnost stávek a potenciálních povstání v letech 1909 a 1917-1923 španělskou buržoazii a pozemkové vlastníky hluboce děsila, ale neohrožovala přímo státní moc způsobem, jakým ji ohrozily například revoluce v letech 1905 nebo 1917 v Rusku.

Španělsko ani zdaleka nebylo jedinou zemí, kde anarchismus před první světovou válkou soupeřil se socialistickou stranou napojenou na Druhou internacionálu. Anarchismus, anarchosyndikalismus a revoluční syndikalismus povstaly a sehrály důležitou roli téměř ve všech zemích kromě srdce střední Evropy (Německo, Rakousko-Uhersko), kde požíval hegemonie „korunní klenot“ stran Druhé internacionály, německá SPD. Stačí si jen připomenout francouzskou CGT a její Chartu z Amiens z roku 1906, militantní anglický, skotský a irský syndikalismus inspirovaný americkým marxistou Danielem DeLeonem, italský anarchosyndikalismus a ruský anarchismus, který byl důležitým proudem dělnického hnutí až do přelomu let 1920 a 1921. V širším kontextu musíme započítat také anarchosyndikalismus, který převládal mezi dělnickými třídami Mexika, Brazílie a Argentiny. (Na Španělsku je v tomto kontextu zvláštní majoritní charakter anarchistického hnutí, který ho odlišoval od všech ostatních evropských zemí.) V celém kapitalistickém světě se anarchismus od roku 1905 do krachu klasického dělnického hnutí v „annus mirabilis“ 1919 mohl mnoha lidem na obou stranách třídní linie jevit jako stejně vážná hrozba pro kapitalistický systém jako marxiánský socialismus.

Zlomovým bodem v dějinách anarchismu a revolučního syndikalismu byla první světová válka, která je – stejně jako všechny ostatní proudy dělnického hnutí – podrobila zkoušce ohněm, z níž se už nikdy nevzpamatovaly. Samozřejmě to však neplatilo pro Španělsko, které ve válce nebojovalo a od roku 1914 do roku 1919 procházelo téměř horečnatou ekonomickou konjunkturou stojící na celosvětové poptávce po válečném materiálu. Tato konjunktura skrze inflaci a vysokou poptávku po práci rovněž vytvářela podmínky, které nejpozději v roce 1917 odstartovaly dlouhé období stávek a dělnického kvasu, které skončilo až s vojenským pučem Primo de Rivery v roce 1923. Pro CNT toto vření znamenalo nejlepší dny její existence před rokem 1936. Potom však zmatek a vnitřní frakcionářství uvnitř hnutí samotného, kterým napomáhala pěkná řádka provokatérů, vedli začátkem 20. let 20. století k vlně atentátů na zaměstnavatele a na představitele rivalských frakcí uvnitř CNT, které se říkalo barcelonské pistolerismo.

Bylo však ještě něco, co na předválečný anarchismus a revoluční syndikalismus v období 1914-1920 (ve Španělsku i mezinárodně) dolehlo ještě tíživěji než otázka první světové války. Válka sama si vybrala vysokou daň, kterou snad nejlépe dokládá konverze francouzského revolučního syndikalisty, Gustava Hervého, redaktora dělnického listu La Guerre Sociale k trikolóře v červenci 1914. Většina revolučních syndikalistů ve Francii, kteří ještě před několika týdny pro případ války kázali revoluční pacifismus a chvástali se, že generální stávkou jsou schopní válce zabránit, následovala jeho příkladu. To, že Španělsko ve válce nebojovalo, pravděpodobně uchránilo CNT minimálně před velkým rozkolem ohledně této otázky. Co však španělský i mezinárodní anarchosyndikalismus táhlo k jeho historicky soudnému dni víc než tento nečekaný záchvat vlastenectví, byla ruská revoluce, formování nové Komunistické internacionály na základě této revoluce a nenápadněji, avšak v dlouhodobém horizontu pravděpodobně osudověji, proměny kapitalistického státu a ekonomiky, které válka přivodila.[44] V každé válčící zemi v roce 1914 vyvstala náhlá potřeba získat si loajalitu (či přesněji upevnit ji, protože loajalita se ochotně nabízela) pravých a středových proudů uvnitř politických stran dělnické třídy a uvnitř odborů, což ve většině případů vyneslo odbory z jejich dřívějšího postavení nedotknutelných do vládních postů. Rychlé utváření válečných administrativ poprvé v dějinách dovedlo odborové funkcionáře do státních komisí pro práci. Nemůže to být pouhá náhoda, že Franklin D. Roosevelt, John Maynard Keynes, Jean Monnet, Hjalmar Schacht a Walter Rathenau – pět postav úzce spojených s mutováním kapitalistického státu po první světové válce – strávili léta 1914-1918 jako zaměstnanci úřadů v rámci válečné administrativy jejich zemí. Byla to první světová válka, co vyneslo do čela všechny korporativistické proudy, které byly v předválečných sociálně demokratických, labouristických a mutualistických ideologiích dělnické třídy implicitní. Když do roku 1924 v Evropě opadla revoluční vlna, v zemích s tak odlišnými režimy, jako bylo Rusko, Itálie a Mexiko, už existovaly státní byrokracie, při jejichž vytváření bývalí anarchosyndikalisté sehráli nemalou roli.[45]

Ve Španělsku byla situace odlišná. Ani španělský anarchismus nebyl podroben zkoušce účastí ve válce ani španělský stát nebyl renovován za účelem rozsáhlé participace dělnického hnutí. Právě neutrální status Španělska a vše, co to politicky znamenalo pro dělnické hnutí (co se týče PSOE, ta byla rozhodně pro-spojenecká a existoval v ní významný intervencionistický proud), je prvním přibližným důvodem oné poválečné anomálie, že jen a pouze ve Španělsku anarchismus a revoluční syndikalismus do roku 1924 nezmizely jakožto masové fenomény.

Tento proces má však ještě jednu ingredienci, která odhaluje tentýž anomální charakter Španělska. Bylo jím v letech 1919-1920 rozsáhlé vstupování anarchistů a revolučních syndikalistů z celého světa do nově formovaných komunistických stran Třetí internacionály. Lenin a Trockij v těchto prvních letech podporovali politiku slučování s „nejlepšími z anarchistů“ a vztah mezi bolševismem a anarchismem zůstával v letech 1919-1921 skutečně dost fluidní na to, aby se někteří anarchisté v Petrohradu nechali v březnu 1921 zmobilizovat k útoku na Kronštadt. IWW v USA, revoluční syndikalisté v Británii, Skotsku a Francii, Německo-holandská „ultralevice“ kolem Pannekoeka a Gortera (formovala se prostřednictvím podzemního odporu za první světové války) a významné prvky z CNT se tak houfovaly v rané Třetí internacionále. Jestliže ohledně spolupráce s bolševiky dříve chovali nějaké pochybnosti, uveřejnění Leninova Státu a revoluce mnohé upokojilo. Konkrétně ve Španělsku to byl mladý Andrés Nin, který vyšel z CNT, kdo pomáhal zakládat novou Komunistickou stranu Španělska a po stalinizaci Kominterny z ní odešel a stal se vůdcem levě-centristické POUM, jímž zůstal, dokud ho v roce 1937 nezavraždila GPU.

Musíme mít na paměti, že v pozadí tohoto vývoje ve Španělsku stál fenomén „bolševické exaltace“, který zemi zasáhnul spolu se zprávou o ruské revoluci v roce 1917, jak popisuje Díaz del Moral. Protože přišla na začátku šestiletého období dělnického neklidu, postačila pouhá zpráva o ruské revoluci k zažehnutí rolnických vzpour v Andalusii. A právě teď se dostáváme k samému jádru španělsko-ruského spojení, které se popisuje ve III. kapitole, protože nikdy předtím v historii se desítky let ruského vlivu na španělské dělnické tradice tak úzce nepřiblížily chiliastickému očekávání a povstalecké aktivitě jako v letech 1917-1920.

Přesto však – a ze stejného komplexu příčin, jenž španělské dělnické hnutí ušetřil zkoušky první světovou válkou – Komunistická strana Španělska (PCE) od roku 1920 do roku 1936 nebyla o mnoho víc než pouhá sekta, jejíž počet členů nepřesáhnul do roku 1931 několik tisíc. Od PSOE se odtrhlo levé křídlo kvůli pro-spojeneckému postoji většiny a kvůli tomu, jak se vedení chovalo za interní krize v roce 1917, a sloučilo se s těmi proudy, které tak jako Nin zběhly z CNT. (Sama CNT se ve skutečnosti krátce připojila ke Kominformě, odborové organizaci Třetí internacionály.)

Abychom odhalili vztah mezi tímto během událostí a tvrzením o etatistickém poslání hlavního proudu dělnického hnutí, které zaznělo v předchozích kapitolách, musíme teď naši pozornost obrátit na rivalku španělského anarchismu, PSOE. Kvůli aktuálně diskutovanému období i kvůli vývoji po roce 1939 je totiž třeba dokázat, že sociálně demokratické a později komunistické proudy španělského dělnického hnutí (stejně jako dělnického hnutí všude jinde ve vyspělém kapitalistickém světě) byly rubem – občas skrytým, občas explicitním – vývoje moderního kapitalistického státu – státu, jenž je politickým výrazem mutace, kterou jsme nazvali „reálným panstvím kapitálu“.

PSOE od svého založení v roce 1879 až do Primo de Riverovy diktatury v roce 1923 nebyla ve své politické koncepci – stejně jako ostatní sociální demokracie ve španělskojazyčném světě (Chile a Argentina jsou nejlepším příkladem) – o mnoho víc než levicovou parlamentní organizací, která byla téměř k nerozeznání od svobodného zednářství (a svobodní zednáři byli prominentními členy takových stran). Tento parlamentarismus pravděpodobně významně redukoval přitažlivost PSOE pro španělské dělníky, které to táhlo k anarchismu. Podobně parlamentarismus SFIO ve Francii dotlačil mnohé francouzské dělníky k „přímé akci“ CGT. Zvláštní na PSOE byly její svérázně vyjadřované etatistické choutky. V roce 1908 mladý Largo Caballero, který později stranu vedl jak za Primo de Rivery, tak za Druhé republiky a občanské války, předsedal Institutu pro sociální reformu, jenž byl semioficiálně navázán na stát a jehož činnost spočívala ve studiu podmínek dělnické třídy a v navrhování pracovněprávní legislativy. V tehdejší Evropě to byl nejvyspělejší institut svého druhu – v jistém smyslu předběhl i práci manželů Webbových v Anglii. Po Primo de Riverově puči v roce 1923 byl Institut pro sociální reformu začleněn přímo pod ministerstvo práce.

Následovala jedna z nejzajímavějších kapitol v dějinách španělské dělnické třídy, kapitola s řadou implikací pro uchopení období po roce 1939 a zejména období 1958-1973. Maura se během svého funkčního období premiéra v letech 1906-1909 pokoušel o vytvoření moderního kapitalistického státu, ale bez konkrétních výsledků a podobně i zákony navrhované Institutem pro sociální reformu (z nichž některé, jež se týkaly pracovních podmínek a pracovní doby, skutečně vstoupily v platnost) zůstávaly v podstatě mrtvou literou. Politici jako Cambo, který měl větší cit pro potřebu spolupracovat s dělnickým hnutím než Maura, nikdy nezískali účinnou moc. Ale po dočasných opatřeních z období 1914-1918 byl Primo de Rivera od roku 1923 v pozici, z níž mohl silou protlačit to, co Maura jen nastínil. Vzorem Primo de Riverovy ekonomické politiky byla v podstatě ekonomická politika Benita Mussoliniho, který se v Itálii chopil moci roku 1922. Aktivity španělského státu v období 1923-1931 jsou tak analogické s aktivitami italského státu a portugalského státu za Salazara, tedy po roce 1926: rozvoj infrastruktury. Žádný z těchto režimů se v tomto období nevyznačoval úspěšností přímé podpory rozvoje průmyslu, ale stejně jako Mussolini a Salazar i Primo de Riverova vláda zapojila španělský stát do vylepšování silnic, budování přehrad, renovace železnic, elektrifikace a přípravy dalších předpokladů moderního průmyslového rozvoje.[46] Došlo ke znárodnění plynárenského průmyslu. Čím se však Primo de Rivera lišil od svého portugalského a italského protějšku, byl seriózní pokus o zapojení PSOE do semioficiálního vztahu s režimem.[47] Španělská vláda tak činila prostřednictvím nově začleněného Institutu pro sociální reformu, na základě jehož idejí vyhlašovala korporativistické pracovněprávní zákonné normy, z nichž tou nejvýznamnější bylo vytvoření továrních rad, které předznamenávaly Mitbestimmung a autogestion, jež přijdou po druhé světové válce.[48]

Tento úzký vztah mezi Primo de Riverou a Largem Caballerem byl mezi evropskými diktaturami, které vznikly začátkem 20. let 20. století, pravděpodobně unikátní. Snad nejbližší paralelou k němu by mohl být vztah mezi Pilsudským a polskými odbory. U CNT, PCE a levého křídla PSOE, jejichž mnozí militanti byli v této době nuceni odejít do ilegality nebo do exilu, tento vztah vyvolával hlubokou hořkost. Po pádu diktatury a monarchie v roce 1931 musela PSOE následovat sociální vření a být tedy víc levicová. Largo Caballero si tak v letech 1936-1937 užil kandidaturu na „španělského Lenina“, ale nic z ní nebylo. Podstatné však je, že po velice elementárním hledání cesty k tomuto typu politiky práce v období 1898-1909 přišel do Španělska explicitní korporativismus, a to v období 1923-1931.

Když se vrátíme k původnímu vyprávění o dějinách revolučních proudů ve španělském dělnickém hnutí, pak je pro celou klenbu dějin dělnické třídy ve 20. století významný souběh těchto etatistických proudů, které byly v letech 1909 a 1923-1931 minoritní, s hlavním proudem španělských organizací dělnické třídy v období Druhé republiky (1931-1939). Hybatelkou této konvergence byla PCE, která ze svého ultralevého a sektářského postavení z let 1920-1936 téměř přes noc a za silně změněných podmínek v letech 1936-1937 vyrostla v masovou stranu.

Příznačné na tomto vývoji je, že po revoluční ruptuře v letech 1917-1921, která v každé zemi vyprodukovala rané komunistické strany sloučením levých socialistů s revolučními syndikalisty nebo anarchisty, přišel po roce 1921 úpadek, který strany Kominterny odsoudil k dlouhému období marginalizace a co bylo daleko horší, k degeneraci. Konkrétně pak „bolševizace“ a „zinověvizace“ každé západoevropské strany po roce 1922 vyhnala právě ty revolučně syndikalistické elementy, které se v letech 1919-1920 shromažďovaly v komunistických stranách. Nin ve Španělsku a Monatte s Rosmerem ve Francii jsou nejznámějšími příklady tohoto fenoménu. Nikoli náhodou se pak z těchto elementů, ať už musely odejít v letech 1923-1924 nebo s konečnou porážkou mezinárodní levé opozice v Kominterně roku 1928, stalo jádro trockistického hnutí. Podle postav, jako byl třeba Monatte, marnost jejich snah o obnovu revolučního syndikalismu z doby před rokem 1914 jen zdůrazňovala fundamentální změnu, která odshora až dolů proměnila podmínky boje dělnické třídy.

Celý příběh však završila až éra Lidové fronty, odbojových hnutí za druhé světové války a vlád „národní obnovy“ po roce 1945, kdy marginální komunistické strany nechvalně proslulého „třetího období“ 1928-1934 (třetí období chyb Kominterny, jak ho nazval Trockij) v kontextu „antifašistické“ aliance s „pokrokovým křídlem buržoazie“ vyrostly v masové strany.[49] A právě zde – v různých zemích v různé fázi, ale všude v podstatě identickým způsobem – dochází k uzavření kruhu skrze zapojení socialistických a komunistických stran a jejich odborů do transformace kapitalistického státu, která ho přizpůsobuje nové fázi akumulace, jež začala po roce 1945 a kterou jsme charakterizovali jako reálné panství kapitálu. To, co španělská politika v období 1898-1909 jen naznačovala a co se v letech 1923-1931 ve zvláštním vztahu mezi Primo de Riverou a Largem Caballerem realizovalo jako korporativismus, se v letech 1935-1947 stává charakterem masových sociálně demokratických a komunistických stran v západní Evropě. Je-li ekonomická analýza prezentovaná v předchozím oddílu správná, pak vyspělé podmínky reálného panství, které převažovaly v industrializovanějších zemích jako Německo, Británie a USA, diktovaly „sociálně demokratičtější“ formy korporativistických pletek se státem;[50] v zemích jako Itálie, Francie a Španělsko, které do fáze reálného panství došly teprve v 50. letech 20. století a zejména pak po renovaci Evropy za účelem Společného trhu a rozsáhlých amerických investicích po roce 1958, nabrala tato mutace „komunistickou“ formu. Budeme-li ale v našem hodnocení poctiví a nezaujatě pohlédneme na praxi stran Socialistické internacionály v údajně heroickém období před rokem 1914, nemůžeme popřít, ať už v případě Německa nebo Španělska, že tato praxe měla v době rozpuku klasického dělnického hnutí své významné předchůdkyně.[51]

Může se zdát zvláštní, že v textu o historii španělské dělnické třídy ve 20. století věnujeme tak málo prostoru zkušenostem z občanské války.[52] Samozřejmě, že to byla právě občanská válka, co s dvacetiletým zpožděním podrobilo zejména španělský anarchismus zkoušce ohněm, v níž mezinárodní anarchismus a syndikalismus obecně neobstály v roce 1914. Fiasko, kterým byla účast CNT-FAI v republikánské vládě v letech 1936-1937, je dobře známé. Vražednou úlohu, kterou sehrála PCE vůči ostatním proudům dělnického hnutí a kterou by před 50 lety nebylo možné zmínit, aniž by to vyvolalo kontroverzi, dnes uznává i sama PCE.[53] Účelem tohoto oddílu však není znovu projít dobře zmapovaný terén stalinistické „zrady“ a kontrarevoluce, které byly po právu tématem těch nejlepších děl o revoluci a občanské válce, nýbrž sledovat etatistické ambice, které se nejprve objevily před první světovou válkou u PSOE a pak jejich trajektorie pokračovala obdobím Lidové fronty, kdy tuto tradici přijala za svou Komunistická strana Španělska. Totální porážka a likvidace španělského dělnického hnutí v letech 1936-1939 signalizovala konec anarchismu jakožto reálné síly v rámci španělské dělnické třídy. Ustavila se tak scéna pro období po roce 1939 – pro naprostou hegemonii PCE v dlouhém podzemním boji proti frankismu. Ale veškerá argumentace, kterou jsme tu doposud budovali a kterou potvrzuje pozdější vývoj, je právě o tom, že anarchismus coby seriózní síla v dějinách španělské a mezinárodní dělnické třídy nezmizel z jakýchsi ve finále nahodilých příčin typu stalinistické reakce nebo vojenské porážky či zmatenosti samotných anarchistů v letech 1936-1937. Mnozí, kdo v letech 1975-1977 nostalgicky vzpomínali na CNT, tvrdili, že PCE po roce 1936 na rozdíl od anarchismu přežila, protože měla autoritářskou strukturu, která jí dovolovala přečkat v ilegalitě. Tento argument však neobstojí tváří v tvář skutečnosti, že PSOE, která v roce 1975 neměla ve Španělsku fakticky žádnou stranickou strukturu, se přes noc stala masovou stranou (samozřejmě s otevřenou pomocí monarchie a severoevropské sociální demokracie), zatímco návrat CNT do Španělska byl po roce 1975 povětšinou debakl (až na několik izolovaných ostrůvků studentů a intelektuálů) charakterizovaný vzájemnou nevraživostí a rozkoly ohledně kontroly nad odborovými fondy.[54] Občanská válka se tak v retrospektivě – i s veškerou zkázou, kterou přivodila – jeví pouze jako extrémní španělská varianta zániku anarchistických a syndikalistických proudů v dělnickém hnutí, k němuž jinde došlo v letech 1914-1924. Dějiny nám však také ukazují, když se podíváme na druhý konec celého období 1939-1975, že hegemonie stalinistů byla jen předehrou k jejich vlastnímu zániku. Neboť jakmile byl ve Španělsku přechod k reálnému panství dovršen (přechod, v němž PSOE za Druhé republiky a – jak hned uvidíme – po roce 1958 i za Franka sehrála klíčovou úlohu), etatistické aspirace komunistické strany se staly její vlastní záhubou. Dělnická třída ve Francii, Španělsku a jiným způsobem i v Itálii totiž v 70. letech 20. století zjistila, že redukuje-li se „socialismus“ na korporativistickou participaci v kapitalistických plánovacích agenturách, není důvod nesvěřit svůj osud do rukou rafinované skupiny bystrých mladých technokratů, kteří dosáhnou lepších výsledků než stěží destalinizované pozůstatky dřívější éry. Stoupenci tvrdší, starší verze byrokratické kontroly nad státem (oni Longové, Leroyové, Duclos, po němž se nikomu nestýská, nebo generál Líster) mohou sice lomit rukama nad „euro-oportunismem“, ale nemohou popřít, že v letech 1935-1947 (s výjimkou krátké mezihry v podobě paktu Stalin-Hitler v letech 1939-1941) byla virulentnější verze téhož známkou „proletářského internacionalismu“ a ti, kdo se proti ní stavěli (trockisté a ultralevé pozůstatky rané Kominterny), nebyli nic než Frankovi, Hitlerovi a Mikadovi placení agenti.

VI. Tendence k utajenému korporativismu a cesta k Moncloa (1939-1977)

Vojenská porážka republiky a tvrdé represe v roce 1939 namířené proti španělské dělnické třídě paralyzovaly třídní boj ve Španělsku až do konce 50. let 20. století. Protože víc než jeden milión lidí musel odejít do exilu, statisíce dělníků zemřely v občanské válce a tisíce dalších byly popraveny nebo drženy v koncentračních táborech (v mnoha případech až do konce 40. let 20. století), byly velké a mocné stranické a odborové organizace španělské dělnické třídy z doby před rokem 1936 fakticky sprovozeny z poloostrova a odsouzeny k pětatřiceti letům exilu a ilegální činnosti. Zejména anarchisté prováděli hrdinné leč neplodné guerillové nájezdy přes francouzskou hranici přibližně až do roku 1950, ale celkem vzato z předválečných organizací španělského dělnictva nezůstalo nic než rozptýlené ilegální buňky Komunistické strany Španělska (PCE), malý zbytek CNT, který tajně operoval v Barceloně, a nějaké slabé vazby socialistů na bývalou baštu PSOE-UGT mezi horníky v Asturii.

Navzdory vzájemnému nepřátelství, které vzniklo během občanské války uvnitř občanské války, když se v Barceloně roku 1937 likvidovala levá opozice vůči republikánské Lidové frontě, pozůstatky PSOE, PCE a CNT se během druhé světové války přeskupily do široké demokratické fronty[55] a dělaly si iluze, že USA a jejich spojenci smetou i Frankův režim, jakmile porazí mocnosti Osy. Franco si však byl této možnosti velmi dobře vědom od samého počátku války, a proto od roku 1940 praktikoval poměrně přísnou neutralitu, čímž hodně zklamal svého bývalého podporovatele Hitlera. Byť oficiálně byl mezinárodním vyvrhelem (hlavním spojencem Španělska byla do roku 1953 Peronova Argentina), Franco praktikoval obratnou zahraniční politiku, která se zaměřovala především na hluboký antikomunismus Velké Británie. Do roku 1944 mu to přineslo kontakty s Churchillem, a přestože bylo Španělsko vyloučeno z Marshallova plánu, nejpozději od roku 1951 dostávalo vojenskou a finanční pomoc od USA.[56] V roce 1955 pak bylo frankistické Španělsko oficiálně připuštěno do svobodného světa a do OSN, zatímco exilová republikánská vláda stále ještě čekala v Mexico City, až přijde její chvíle.

Po vojenském vítězství režim rychle začal verbovat dělnickou třídu do státem kontrolovaných „vertikálních“ odborů seskupených v Central Obrera Nacional-Sindicalista (CONS), organizované po vzoru syndikátů v Mussoliniho Itálii nebo pracovních front v nacistickém Německu.[57] Organizace a kontrola nad vertikálními odbory byly svěřeny členům FE-JONS (Falange Española de las Juntas de Ofensiva Nacional Sindicalista), což byla skutečně fašistická složka Frankova politického spojenectví armády s církví, pozemkovými vlastníky a buržoazií v roce 1936. Falanga, která před rokem 1936 stejně jako italský fašismus a německý nacionální socialismus propagandisticky nadbíhala dělnické třídě, předala Frankovu režimu svoji ideologii a demagogii, ale jinak skoro nic a v roce 1943 byla fakticky vyloučena z užších kruhů režimu. Útěchou jí mělo být, že po další tři desítky let směla „organizovat“ dělnickou třídu. „Verticalistas“ vybírali členské příspěvky, vynucovali kázeň na pracovišti a organizovali každoroční bankety pro majitele továren a pro dělníky, aby tak demonstrovali, že třídy ve frankistickém Španělsku zanikly.

Ekonomické podmínky ve Španělsku byly extrémně tvrdé, ve většině ohledů nikoli nepodobné podmínkám v Chile za junty po roce 1973.[58] Příjmy dělnické třídy byly stlačeny o víc než 40 % pod úroveň z roku 1936. Protože Španělsko se stejně jako Portugalsko nepodílelo na mezinárodních ekonomických pořádcích ustavených na konci druhé světové války, režim si až do roku 1958 podržel základní hospodářskou kontrolu a instituce autarkických fašistických režimů z 30. let 20. století, takže Španělsko zůstalo na okraji ekonomické přestavby Evropy v období 1945-1958. S výjimkou generální stávky v roce 1947 v Biskajsku a dramatické stávky barcelonských tramvajáků v roce 1951 zůstávala dělnická třída rozdrobená a atomizovaná a pod kontrolou zaměstnavatelů, Guardia Civil a vertikálních odborů.

Avšak v letech 1956-1958 došla konjunktura španělské i světové ekonomiky do zlomového bodu poválečného ekonomického cyklu. Ve světě, který už dávno konvertoval ke keynesiánství, autarkická hospodářská politika, kterou režim praktikoval od roku 1939, přivedla Španělsko na pokraj bankrotu a kolapsu. Devizové rezervy Španělska byly téměř vyčerpané, peseta absurdně nadhodnocená, platební bilance v hlubokém deficitu, zahraniční investice minimální a vážná inflace podrývala drobná navýšení produktivity a výstupů vyždímaných z dělnické třídy. Stávková činnost v Baskicku a Asturii hrozila dělnickým povstalectvím, pokud se situace vymkne kontrole režimu. Španělsko tak změnilo kurz směrem k obrovské změně politiky, která zvěstovala liberalizaci ekonomiky, k níž dojde v roce 1958.[59] Stručně řečeno, tato změna byla dovršením přechodu k reálnému panství kapitálu.

Nejsilněji liberalizační politiku obhajovala skupina technokratů, bankéřů a průmyslníků spojených s katolickým řádem Opus Dei. Zpátečničtí ekonomové Falangy, jejichž autarkická politika přivedla hospodářství na pokraj kolapsu, proti Opus Dei zuřivě bojovali a spolu s nimi verticalistas z CONS, kteří chápali, že liberalizace ekonomiky by rychle mohla vést ke kolektivnímu vyjednávání podle západoevropského vzoru. (Opus Dei nic takového nezamýšlel, ale jiné frakce španělské buržoazie k takové perspektivě směřovaly.) Nicméně Franco se v roce 1957 pustil do velké reorganizace svého kabinetu a členové Opus Dei v něm dostali sedm postů a volnou ruku při tvorbě politiky.[60] Roku 1958 navštívili Madrid v rychlém sledu za sebou americký prezident Dwight Eisenhower, ředitel banky Chase Manhattan David Rockefeller, tým ze Světové banky a Mezinárodního měnového fondu a špičkoví ekonomičtí poradci z nově sestavené vlády Charlese DeGaulla. Ekonomická ministerstva byla přetvořena po vzoru francouzské státní technokracie.[61] V průběhu onoho roku Španělsko devalvovalo pesetu o 50 %, otevřelo ekonomiku zahraničním investicím a turismu, dostalo podstatné veřejné i soukromé půjčky z ciziny, čímž započala dlouhá konjunktura, která skončila teprve s ropnou krizí v roce 1973. Začala nová fáze třídního boje.

Tyto tahy se rovnaly snaze nově vybavit západoevropské ekonomiky pro novou fázi akumulace, která posune Francii, Itálii a Španělsko do éry reálného panství kapitálu. Americká ekonomika v letech 1957-1958 zažila nejprudší recesi od druhé světové války; fyzická rekonstrukce Evropy byla dovršena a kontinent právě demontoval poslední z mechanismů kontroly nad ekonomikou, které zavedl v první fázi poválečné obnovy. Od roku 1958 do roku 1969 proudil kapitál do západní Evropy v bezpříkladném množství, neboť hledal investiční příležitosti, které by byly ziskovější než v USA. Ustavení Společného trhu upozornilo španělský kapitál, že je třeba konečně se integrovat do Evropy, nemá-li zůstat mimo druhou fázi poválečné konjunktury. A tato integrace vyžadovala opravdovou liberalizaci země. Ve stejné době severní Evropa začínala zakoušet vážný nedostatek pracovních sil a na své jižní periferii hledala zdroj dělníků-imigrantů. Španělsko, kde pokračovalo vylidňování chudého venkova, a v Andalusii panovala permanentní podzaměstnanost, bylo prvotřídním potenciálním vývozcem pracovní síly.[62] V období 1958-1962 se Španělsko, Portugalsko, Francie, Itálie a Belgie pustili do významné reorganizace svých ekonomik pro nové období, načež všemi těmito zeměmi otřásly první důležité stávky, které se od bezprostředně poválečné stabilizace objevily.

Konjunktura, která ve Španělsku začala v letech 1961-1962 v důsledku zavádění liberalizačního plánu (částí ceny za tuto konjunkturu bylo výrazné stlačení mezd v letech 1959-1960) a rozsáhlé emigrace dělníků na sever, poprvé od roku 1939 změnila poměr sil v zemi ve prospěch dělnické třídy. V roce 1962 vypukla divoká stávka v jednom hornickém městě v Asturii, přičemž stovky horníků za zpěvu Internacionály vyplenily místní policejní komisařství.[63] Moderní hnutí španělské dělnické třídy vystoupilo do popředí celostátně. Od roku 1956 se dělníci z velkých průmyslových center (Asturie, Baskicko, Madrid a Katalánsko) organizovali ilegálně v tzv. Comisiones Obreras (CC.OO), které posléze na rovině jednotlivých pracovišť začaly fakticky fungovat jako skutečné odbory a vytlačily bokem nenáviděné vertikalistické byrokraty. Dělnické komise byly pod silným vlivem Komunistické strany Španělska. Navíc z důvodu tvrdých represí se komunističtí organizátoři běžně museli uchylovat k taktice „přímé akce“, která připomínala anarchisty v dobách před občanskou válkou. Zejména v Barceloně byl kádr komunistické strany Katalánska v CC.OO nejpozději od poloviny 60. let 20. století v obklíčení antistalinistických, extrémně levicových oponentů.[64] Nadto ve stejném období CC.OO ovládaly pracoviště ve většině španělského průmyslu a oficiální vertikální odbory tak byly ve své úloze dozoru nad pracovní silou nebo její infiltrace a neutralizace zevnitř bezmocné.

Do roku 1958 a ještě více začátkem 60. let 20. století došla významná skupina španělských průmyslníků a manažerů továren k přesvědčení, že má-li se na pracovištích obnovit disciplína, je třeba zavést moderní systém kolektivního vyjednávání západoevropského typu. Poměrně brzy k tomuto názoru došla zejména katalánská buržoazie, a to vzhledem k její historické orientaci na sever Evropy a vzhledem k tomu, že všechny její velké továrny měly de facto pod kontrolou CC.OO. Stejného názoru byla i významná skupina katalánských kněží, kteří se angažovali v legální organizaci Juventud Obrera Catolica (JOC).[65] Na tajných schůzích, které se konaly v kaplích poskytnutých levicovými knězi a na dalších nepravděpodobných místech, dělničtí a studentští aktivisté z extrémně levicových organizací jako třeba FOC (Front Obrer de Catalunya) vybojovávali ve Španělsku frakční bitvy, které se v polovině 60. let 20. století rozhořely uvnitř obrozeného evropského dělnického hnutí.

Hnutí navíc dosáhlo takové úrovně mobilizace a moci v továrnách, že ho zaměstnavatelé a stát museli semioficiálně tolerovat. V roce 1966 se stovky militantů CC.OO přihlásily jako kandidáti pro nadcházející volby v CONS. Za tímto tahem stála PCE, která tak chtěla rozvrátit vertikální odbory zevnitř (podobná strategie byla s úspěchem vyzkoušena v salazaristickém Portugalsku). Když vyplašený policista na jednom barcelonském předměstí narazil na masový předvolební mítink CC.OO, jeho nadřízení mu řekli, aby mítink nechal dál pokračovat. V říjnu 1966 kandidáti CC.OO získali posty v odborech po celém Španělsku a jen výplň volebních uren zabránila dalším vítězstvím. Ve stejné době důležitý katalánský tovární manažer Duran Farell (později kandidát na předsedu španělské asociace zaměstnavatelů) uspořádal tiskovou konferenci, kde odsoudil vertikální odbory a konstatoval, že ve Španělsku se disciplína na pracovištích obnoví jedině tehdy, až dojde k oficiálnímu uznání CC.OO a dalších odborů.

Tento prozíravý názor jednoho křídla španělské buržoazie se vyplatil o deset let později při podpisu dohod z Moncloa. A zdráhavé přijetí, které si získaly boje komisí v průmyslovějších zónách země, rozhodně nejsou důvodem přehlížet nesmírné represe, které dopadly na předáky dělnické třídy a členy ilegálně fungujících levicových politických organizací. Verticalistas, policie a státní aparát pozatýkali, mučili a uvěznili tisíce takových lidí. V roce 1963 byl na jedné madridské ulici zatčen vedoucí člen PCE. Uvěznili ho a zemřel při výslechu. Pouhé držení cyklostylového letáku se trestalo dlouhodobým odnětím svobody.

Navíc renesanci španělské dělnické třídy a celkovou obnovu významného třídního boje v průmyslu nelze nahlížet izolovaně od celkové společenské a politické dynamiky. Španělsko v letech 1940 až 1970 prošlo jedním z nejrychlejších procesů urbanizace v dějinách kapitalismu. Dělnická třída, která se nově přistěhovala z venkovského jihu a ubytovali ji v narychlo postavených, drahých a nekvalitních panelácích na průmyslových předměstích, vedla dlouhé „luchas de barrio“ (boje v obytných zónách a čtvrtích), při nichž často docházelo k měsíce trvajícím střetům s policií za zavedení elektřiny, semaforů nebo autobusové linky. Podobně do akce přešlo i španělské studentské hnutí a v Madridu a Barceloně úzce spolupracovalo s CC.OO. Obroda politické činnosti v Baskicku s sebou přinesla i renesanci baskického separatismu, jenž byl mezi dělnickou třídou extrémně vlivný. Roku 1966 byl ve Španělsku vyhlášen výjimečný stav a zemí se přehnala vlna represí, přičemž stovky levičáků a dělnických militantů byli zatčeny, uvězněny, odvedeny do armády a donuceny odejít do exilu. Tato represe sice na okamžik zastavila sílící kvas – národní moment celosvětové eskalace v letech 1968-1969 – ale když v listopadu 1970 v Burgosu zasedal vojenský tribunál, aby soudil skupinu baskických nacionalistických militantů, kterým hrozil trest smrti, Španělsko bylo fakticky ve válečné pohotovosti. Nakonec padly mírnější rozsudky, což v mnoha směrech představovalo první ústup vlády před obrozenou ilegální opozicí od konce občanské války. Mezinárodní kapitalismus si v roce 1970 uvědomoval, že navzdory absenci legálních odborů či jen práva na stávku patří španělská dělnická třída mezi nejbojovnější v Evropě. (Jak jsme si už naznačili, významná skupina španělských zaměstnavatelů se domnívala, že příčinou této bojovnosti je právě absence legálních odborů a události, k nimž došlo počínaje rokem 1977, dokázaly, že se nemýlili.) Atraktivita Španělska pro mezinárodní investice začala klesat, ale přesto tato země přitahovala velký příliv zahraničního kapitálu až do samotného propuknutí mezinárodní hospodářské krize na přelomu let 1973-1974.[66]

Teď, když jsme si udělali obecnou představu o obnově dělnické aktivity na pracovištích a v ulicích od konce občanské války až po vzestup dělnických komisí v období 1956-1966, můžeme naši pozornost obrátit ke komplexnímu procesu „postfrankistické“ tranzice, která fakticky započala už roky před Frankovou smrtí. Zejména PCE, která byla zdaleka nejsilněji usazena v dělnické třídě, během celého tohoto období usilovala o dialog se španělskými silami, které charakterizovala jako „civilizovanou pravici“, přičemž předjímala širokou „demokratickou frontu“, jež zlikviduje frankismus. Tato dlouhá donkichotská honba za přízrakem civilizované pravice, která by chtěla vést dialog s PCE, byla obecně pokračováním strategie Lidové fronty, kterou západoevropské komunistické strany poprvé použily v letech 1934-1935 a od níž se od té doby – až na krátké výjimky – nikdy příliš neodchýlily. PCE se ve své ilegální nebo exilové pozici touto strategií řídila stejně věrně jako PCF nebo PCI v demokratičtějších podmínkách. Samozřejmě, že až do období 1958-1966 PCE nenacházela mnoho lidí ochotných k dialogu, a proto bylo obtížnější přesvědčit stranické militanty a periferii strany o správnosti této strategie. V roce 1960 šlo těžko tvrdit, že je zapotřebí sjednotit se s „pokrokovým křídlem buržoazie“ a pomoci mu vykořenit „předkapitalistické“ prvky ze společenské struktury Španělska (argument, jenž zní povědomě a otřepaně), a proto PCE přijala rafinovanější variantu téže základní strategie, která brojila proti „státně monopolnímu kapitalismu“ (mluvilo se o lidové „antimonopolní“ koalici, která přirozeně zahrnovala i osvícené kapitalisty), což bylo třeba v PCF a dalších komunistických stranách populární téma.[67] Ale od roku 1966 začala PCE v rámci CC.OO úpět pod tlakem hnutí na pracovištích a disidentů ve vlastních řadách, kteří se se stranou rozcházeli právě v otázce strategie a taktiky. V Barceloně, kdy byl extrémně levicový tlak na komunistickou stranu Katalánska (neboli PSUC – Partido Socialista Unificado de Cataluña) – spojenou s PCE – nejsilnější, FOC a další skupiny v období 1966-1969 skutečně narušovaly její stranickou základnu. Maoistické odštěpky a rozkol v PCE mezi budoucím eurokomunistou Santiagem Carrillem a zastáncem tvrdé linie generálem Enriquem Lísterem jen dál podrývaly nadvládu PCE-PSUC nad komisemi. V jednu chvíli roku 1967 vyřadily vnitřní frakční boje z činnosti 80 % organizátorů PSUC v Katalánsku, mnozí se však později do strany vrátili. V lednu 1969 zamířila FOC ostře vlevo s cílem zakládat v Katalánsku sověty, ale do roka se rozložila. Extrémně levicová hrozba pro PCE tak celkově slábla pod ranami výjimečného stavu a následných represí, ale primárním důvodem jejího ochabnutí bylo slábnutí skutečného hnutí uvnitř třídy. Byť byly stále ještě ilegální a v podzemí, CC.OO se v roce 1970 pod vedením PCE a PSUC vydaly cestou „ilegálně korporativistické“ orientace na „národní usmíření“ s osvíceným křídlem španělského kapitalismu – cestou, která vedla přímo k dohodám z Moncloa (1977), jakkoli komplikované byly roky boje, v nichž se tento výsledek vybojovával.

Sama španělská buržoazie byla koncem 60. let 20. století ošklivě rozpolcená, neboť všechny společenské třídy se připravovaly na Frankův odchod. Ve Frankově kabinetu se vedl boj mezi tzv. „bunkrem“ zatvrzelých falangistů a liberalizátory z Opus Dei, kteří obhajovali politiku „nezlomového přechodu“ ke konstituční monarchii. Síly bunkru, seskupené kolem admirála Carrera Blanca, měly navrch až do prosince 1973. Tehdy totiž baskická separatistická skupina ETA (Euskadi Ta Askatasuna) spáchala atentát na Carrera Blanca[68] a frakce Opus Dei přešla do ofenzivy a začala uskutečňovat liberalizaci. Co se týče PCE, ta vedla rozsáhlou kampaň, v níž se dožadovala legalizace a byla ochotná zajít až tak daleko, že akceptovala monarchii.

Období, které následovalo po výjimečném stavu v roce 1969, bylo dobou relativního útlumu, ale opravdová bitva, kterou mezi sebou v říjnu 1971 svedli dělníci a jízdní policie u barcelonského závodu SEAT, signalizovala návrat otevřeného konfliktu. V roce 1972 generální stávky otřásly galicijskými městy Vigo a El Ferrol, kde předtím nebyla téměř žádná dělnická aktivita jakéhokoli druhu. Roku 1973 následovala generální stávka v Pamploně a další rok v Baix Llobregat, velké barcelonské dělnické čtvrti. Útlum, který přišel po roce 1969, tedy skončil. Po smrti Carrera Blanca tlak této sílící obnovy dělnické aktivity vychýlil vládu směrem k liberalizaci. Když v dubnu 1974 přišel vojenský převrat v Portugalsku, kterým se otevřela tamní přechodová krize 1974-1975, španělská buržoazie jakoby se najednou ocitla na generální zkoušce pro likvidaci frankismu, seděla v první řadě a měla příležitost učit se z chyb druhých. Začátkem roku 1975 se Komunistická strana Portugalska zmocnila tamní odborové federace Intersindical, což španělskou buržoazii upozornilo na nebezpečí, která by vzhledem k hegemonii CC.OO byla spojená s podobnou konsolidací vertikalistické CONS. A tak se jejím válečným pokřikem stal „odborový pluralismus“. Ve frankfurtské Nadaci Friedricha Eberta („think tank“ německé SPD a kanál pro peníze od CIA)[69] připravoval svůj návrat kádr PSOE a UGT, který ve Španělsku neměl žádnou účinnou základnu militantů (kromě dělnické základny UGT v Asturii), ale rovněž se mohl poučit z úctyhodného výkonu Mária Soarese, kterému se podařilo oslabit vliv komunistů v politice i v odborech (a nakonec se španělským socialistům povedlo jejich portugalské protějšky daleko předčít). Zatímco portugalská zkušenost jasně ukazovala, že umírněná sociální demokracie s vhodně zvolenou radikální rétorikou může v prvotní fázi liberalizace ve volbách předčít komunistickou stranu s prestiží desítek let podzemního boje, rozhodně v předvečer Frankovy smrti nebylo jasné, že PSOE-UGT může porazit PCE-CC.OO na poli, které mělo bezprostřední význam (obzvláště vzhledem k tomu, že žádné volby nebyly v dohledu): ve schopnosti zapínat a vypínat militantnost dělnické třídy podle toho, co si politické cíle zrovna žádají. Dokonce ani pozoruhodná věrnost, s níž PCE lnula k „eurokomunistické“ deklaraci „osy Řím-Paříž-Madrid“ z listopadu 1975 (manifestu silně motivovaném touhou distancovat se od nepříjemně siláckých řečí Álvara Cunhala, vůdce Komunistické strany Portugalska), nikoho nepřesvědčila. Jak už tu jednou zaznělo, funkcionáři PSOE a UGT dostali volnost cestovat po celém Španělsku a etablovat se ještě v době, kdy stáli mimo zákon. Franco zemřel právě ve chvíli, kdy portugalská armáda konsolidovala porážku tamního vzedmutí dělnické třídy, k němuž došlo v letech 1974-1975, a španělská buržoazie s daleko větší a zkušenější dělnickou třídou si vůbec nebyla jistá svojí schopností zabránit explozi. Měla jen PSOE a PCE, které se zdály být ochotné učinit jakýkoli ústupek výměnou za svoji legalizaci a hlavně zkrotit dělnickou třídu, jež byla velkou neznámou prvního řádu.

Od ledna do března 1976 se zdálo, že se nejhorší obavy „demokratického tábora“ naplnily: dělnická třída explodovala. Je jen málo příležitostí, kdy se Tocquevillova maxima, že nejnebezpečnějším momentem pro represivní stát je chvíle, kdy se začne reformovat, potvrdila tak kompaktní interakcí mezi aktivitou dělnické třídy a děním v politické sféře. Možná je pravda, že leden-březen 1976 ve Španělsku nedosáhl šířky ani francouzského května 1968 ani italského horkého podzimu, ale odlišnosti oproti těmto hnutím byly takové, že napětí generované tím, co by se mohlo stát, bylo patrně větší než u kteréhokoli z obou případů. Ve Francii a Itálii roky 1968 a 1969 značily návrat dělnické třídy jakožto očividně „neintegrované“ společenské síly. Ve Španělsku si však o tom nikdy nikdo nedělal žádné iluze, a jak jsme si výše popsali, dělnická třída se projevovala bojovně už od roku 1962. Čtyři dekády, po které vojsko a policie drželi španělskou dělnickou třídu v jednom velkém pracovním táboře, nekončily tak, jako ve Francii a Itálii, na vrcholu poválečné konjunktury, ale v hlubinách nejhorší recese od roku 1945 a navíc sotva z titulních stránek zmizelo zděšení z toho, jak v Portugalsku prominovala PCP. Začátkem roku 1976 tak ve Španělsku ani na jedné straně třídní linie nebylo mnoho lidí, kteří by neočekávali velký střet, a téměř nikdo nepředvídal snadnost, s jakou v letech 1977-1979 proběhne přechod ke konstituční monarchii.

V lednu 1976 vstoupili do stávky zaměstnanci madridského metra a museli je militarizovat. V březnu následovaly generální stávky ve Vitorii a Sabadellu a podobná taktika „ciudad muerta“ paralyzovala velká i malá města po celém Baskicku, obvykle ve spojení s nacionalistickými požadavky. Ve Vitorii hnutí (které skončilo až masakrem, při němž byli čtyři lidé zabiti střelbou z kulometu) do jisté míry nabylo „asembleista“ charakteru a prosazovalo se nezávisle na politických stranách a odborech; v Sabadellu měly tyto organizace tendenci prostě následovat hnutí.[70]

Stávky v lednu-březnu 1976 signalizovaly konečnou porážku fašistické frakce „Bunkr“, která stále seděla ve vládě, jež se v osobě premiéra Ariase Navarra pokoušela o tranzici. Arias padnul v červenci 1976 a nahradil ho bývalý frankista a křesťanský demokrat Adolfo Suárez. Oproti Ariasovi si Suárez jasně uvědomoval, že PCE je třeba bez zbytečného otálení legalizovat a tak následující měsíc si vláda s PCE hrály na kočku a myš, což postupně vedlo k legalizaci strany, takže se stihla zúčastnit parlamentních voleb v červnu 1977. PCE předtím akceptovala monarchii, frankistickou vlajku a Frankova chráněnce Juana Carlose, ale původně podporovala i jeho liberálnějšího otce Dona Juana. Samozřejmě, že svoji legalizaci přijala s radostí, když nejrůznější extrémně levicové skupiny (trockistické, maoistické a anarchistické) i jejich nezanedbatelné odborové organizace zůstávaly mimo zákon. PCE však usilovala o „ruptura democratica“, kterou stavěla proti křesťansko-demokratické „transicion sin ruptura“, zatímco extrémní levice mobilizovala lidi prostě a jednoduše pro „rupturu“. Ovšem byla to PCE, kdo mohl dělnickou třídu přesvědčit pro tranzici, a to také udělala, zatímco si klestila cestu do politické arény a střídavě sázela na svoji schopnost vyhlašovat stávky a na svoji ještě užitečnější schopnost stávky ukončovat nebo sabotovat. To, že PCE v celostátních volbách roku 1977 získala jen 8 % hlasů a PSOE 26 %, nevypovídá o její celkové síle uvnitř dělnické třídy o nic víc než volební ztráty, které v roce 1975 utrpěla portugalská komunistická strana ve prospěch PSP. Faktem totiž je, že pokud by PCE, PSUC a CC.OO nespolupracovaly až do podepsání dohod z Moncloa (španělské „společenské smlouvy“) v říjnu 1977, postfrankistická tranzice by bývala byla daleko problematičtější.

Extrémní levice se mezitím připravovala na explozi, k níž nikdy nedošlo. Volební platforma připravovaná pro rok 1977 se nikdy nezhmotnila, neboť v říjnu 1977, kdy PCE, PSOE a jejich odbory ztratily jakýkoli zájem na využívání stávek k politickým účelům, stávková aktivita ve Španělsku poklesla téměř na nulu. Samozřejmě, že to mělo mnoho důvodů a politické manévry byly jen jedním z nich. Když v roce 1974 nastupovala celosvětová recese, export pracovní síly ze Španělska prostřednictvím emigrace se náhle dostal do záporných čísel, čímž vzniknul tlak na trh práce, na němž už byla nezaměstnanost na 8 %. Stejně jako v Portugalsku byl vysoký stupeň bojovnosti dělnické třídy, jež se zdála slibovat cosi mnohem lepšího, než k čemu ve skutečnosti vedla, podřízen jistým politickým úkolům spojeným s tranzicí, kterou si vynutilo propuknutí celosvětové ekonomické krize. Jestliže kapitalismus ve Španělsku už nadále nemohl dělnické třídě nabízet – tak jako v letech 1958-1973 – víceméně stabilně rostoucí příjmy a vysokou míru zaměstnanosti, mohl jí místo toho nabídnout politickou demokracii a odbory. A ono to stačilo – k překvapení mnohých ve Španělsku i v zahraničí, kteří po léta očekávali, že politická struktura Španělska bude příliš slabá, aby unesla obzvláště militantní dělnické hnutí. PCE, PSOE a odbory sehráli svoji roli při vychýlení misek vah k umírněnosti a usmíření i tam, kde byla nadosah ochota k ústupkům. Ale v konečné analýze je třeba naprosto jasně konstatovat, že uspěli, protože dělnická třída nestála o revoluční rupturu, kterou obhajovala radikální levice. Dokonce i ty nejmilitantnější projevy, jako byla třeba stávka ve Vitorii, ukazovaly, že dělníci sice byli v konkrétních situacích připraveni předběhnout politické strany a odbory a zakládat protosovětská „asembleas“, organizovaná co nejpřísněji demokraticky, ale nebyli ochotni zajít kamkoli dál a v poslední instanci se nechali naverbovat, byť třeba jen pasivně, PCE-CC.OO a PSOE-UGT.

Když se v říjnu 1977 zástupci CC.OO a UGT setkali se španělskými zaměstnavateli, aby podepsali dohody z Moncloa, skončila jedna éra pracovněprávních vztahů, jejímž počátkem byl rok 1939. Výměnou za provizorní normalizaci vztahů mezi zaměstnanci a zaměstnavateli (byť se ještě plně nepromítla do zákoníku práce) oboje největší odbory španělské dělnické třídy souhlasily s obvyklými typy mzdové zdrženlivosti a úsporných opatření, které se tehdy stávaly normou evropských „společenských smluv“. Celkově se zdálo, že dohody z Moncloa mohly reálný obsah získat jen díky zdrženlivosti odborů, neboť nezaměstnanost rostla, v letech 1977 až 1982 z 8 na 16 %, stávky kromě zvláštního případu, kterým bylo Baskicko (kde byly odrazem mobilizace za národní autonomii), v podstatě vymizely a reálné mzdy nerostly nebo dokonce klesaly. V roce 1981 sami zaměstnavatelé odstoupili od podstaty dohod z Moncloa, protože i svoje minimální ústupky z roku 1977 shledávali příliš nákladnými.

VII. Závěr: K neetatistickému přeskupení dělnické třídy?

Ohlédneme-li se za zásadními roky španělské tranzice, 1975-1977, těžko nepociťovat překvapení nad relativně bezbolestným přechodem k čemusi blízkému buržoazní demokracii, jenž se právě v těch a následujících letech odehrál. Díváme-li se na celou věc v tomto světle, rozhodně nechceme podceňovat křehkost statu quo v této zemi. Přestože PSOE a PCE od komunálních voleb v roce 1979 kontrolovaly většinu španělských měst a přestože PSOE v říjnu 1982 získala absolutní většinu křesel v cortésu, státní byrokracie, armáda a policie ve Španělsku do značné míry zůstávaly v rukou frankistických kádrů a státních úředníků. PSOE a PCE za hladký přechod k legalitě částečně zaplatily slibem, že na tyto sinekury nebudou sahat. Analýza navíc zatím nemluvila o baskické otázce, která byla problémem nejvyšší priority pro Gonzálezovu vládu, jež se musela snažit neutralizovat podporu pro ilegální ETA-militar a její politické křídlo Herri Batasuna a zároveň chlácholit španělskou armádu. Jak je známo, ta se v únoru 1981 angažovala v seriózním pokusu o puč, který do značné míry vyprovokovala paralýza vlády při řešení požadavků baskických nacionalistů a separatistů, zatímco ETA téměř týdně páchala atentáty na vojenský a policejní personál. Jenže baskická otázka, jak se zdůrazňuje v nové knize, která na toto téma vyšla, už skoro není „španělskou otázkou“,[71] a to přinejmenším v tom smyslu, že sociální kvas v Baskicku a uvnitř baskické dělnické třídy nemá téměř žádné ozvuky v širším španělském obyvatelstvu, tedy kromě sílícího zhnusení z akcí, které jsou vnímány jako zbytečné provokování armády v delikátní situaci. Solidarita širší španělské levice s věcí baskického nacionalismu (v období do roku 1975 byla axiomatická) v podstatě vymizela. Ale v obecném nadšení pro demokracii a Juana Carlose zmizela i militantní extrémní levice.[72]

Na období po roce 1977 byla ve Španělsku, ale i v západní Evropě obecně, zarážející propast, která zela mezi hloubkou ekonomické krize a postupným příchodem „levicových“ vlád sociální demokracie k moci (ve Španělsku, Francii a Řecku), a to v atmosféře klidu a „normality“. Pro získání historické perspektivy postačí, když si připomeneme zvolení vlád Lidové fronty ve Španělsku a ve Francii roku 1936. V obou případech vítězství socialisticko-komunistických bloků – za podpory levých Radikálů ve Francii (ta byla důležitým momentem, jenž Lidové frontě dodával náležité zdání umírněnosti) – vyvolalo společenskou krizi. Ve Francii se dělnická třída okamžitě zmocnila továren a jen díky totální mobilizaci kádrů (zejména) PCF se podařilo dělníky přesvědčit, aby přijali Matignonské dohody. Ve Španělsku vítězství Lidové fronty na jaře 1936 vedlo k měsícům neklidu, polarizace a pouličních bitev mezi extrémně levicovými a extrémně pravicovými skupinami a skončilo Frankovým vojenským pučem a sociální revolucí, která byla reakcí dělnické třídy na tento puč, načež následovaly tři roky občanské války.

Při pohledu na situaci začátkem 80. let 20. století dostáváme naprostý kontrast s rokem 1936, protože francouzská a španělská socialistická strana přebírají moc ukázněně. A zatímco v předvečer francouzských i španělských voleb byla otázka participace komunistů ve vládě (PSOE a PCE fakticky zformovaly koaliční vládu v Galicii) pořád ještě závažná, volební neúspěch obou komunistických stran učinil takové koalice zbytečnými. Propad PCE (která v roce 1977 dostala 8 % hlasů a 10 % v roce 1979) na pouhá 3,5 % byl jen vyvrcholením roků vnitřní nevraživosti a odštěpování levicových i pravicových frakcí. Na opačném konci politického spektra krajně pravicová strana Blase Piñara – nereformovaná frankistická partaj – dostala sotva 1 % hlasů.

Španělská ekonomika byla začátkem 80. let 20. století v nepořádku stejně jako roku 1936. Nezaměstnanost, jak jsme se už zmiňovali, byla oficiálně 16 %, ale ve skutečnosti se pravděpodobně blížila 20 %. A jen návrat velkého množství andaluských dělníků na vyschlý jih, kam se pořád ještě vraceli ke svým rodinám, které si na živobytí vydělávaly zemědělstvím, zabránil hladovým bouřím. I tak byly v Andalusii doloženy případy hladovění. Peseta se vůči dolaru propadla na 130 : 1, což byla 115 % devalvace od Frankovy smrti.

Co se překonání ekonomické krize týče, situaci ve Španělsku charakterizuje faktické ideové vakuum mezi všemi proudy oficiální levice. Toto vakuum se však jen sotva omezuje pouze na Španělsko. Došlo ke všeobecnému přijetí nezvratnosti celosvětové krize, které se projevuje i v kontextu „nové průmyslové politiky“ navrhované ve Francii, jejímž cílem je vylepšit konkurenční pozici země. Je totiž naprostou pravdou, že žádná země se nemůže rozhodnout pro vystoupení ze světové ekonomiky, aniž by na sebe autarkií uvalila ještě větší úsporná opatření. A tak deset let od vypuknutí krize oficiální levice v západní Evropě spolu s dalšími důležitými politickými silami raději upřednostňovala plavbu po proudu a krizový management přizpůsobený národním specifikům.

Mezitím zmizela extrémní levice z období 1968-1973 a 1973-1977 (ve Španělsku stejně jako ve všech ostatních zemích byla tehdy problémem, s nímž se musely mainstreamové sociálně demokratické a komunistické strany potýkat) a spolu s ní i všelék v podobě sovětské neboli radové demokracie, která se v podmínkách plné zaměstnanosti a relativní prosperity zdála být evidentní odpovědí na neohrabané byrokracie dělnických stran a odborů. V podmínkách masové nezaměstnanosti, kdy byla většina dělníků šťastná, že má práci, klidně i za „byrokratických“ okolností, přestal být protiklad „byrokracie – demokracie“ působivý.

Úkolem tohoto textu samozřejmě není načrtávat ani příčiny ani řešení celosvětové ekonomické krize, ale je zřejmé, že jak diagnóza, tak lék musí být od počátku globální. Kromě odlišností v sociální struktuře a tedy i politických konstelacích, které existují mezi dnešním Španělskem, Francií a západní Evropou a které mezi nimi existovaly před 65 lety, si i to nejzběžnější hodnocení současné situace světové ekonomiky musí povšimnout nesmírně většího významu, kterého od deprese v letech 1929-1938 nabyl třetí svět. Právě proto, že Afrika a Asie tehdy povětšinou stále byly britskými a francouzskými koloniemi, Evropa jako celek zůstávala centrem světových dějin, i když při zpětném pohledu se bojovalo hlavně o podmínky jejího ústupu z této role. A tak se španělská občanská válka mohla rychle stát generální zkouškou na druhou světovou válku a většina válek ve třetím světě se po roce 1945 stala (a obvykle tak i začínala) válkami v zastoupení mezi hlavními bloky. Španělský „ekonomický zázrak“ v letech 1958 až 1973 byl svázán právě s obdobím rozsáhlého přitékání amerického kapitálu do západní Evropy, které neskončilo pouze kvůli ropné krizi v roce 1973, ale také kvůli přesunu mezinárodních investičních priorit do různých částí třetího světa. Jestliže španělský průmysl byl začátkem 80. let 20. století celkově příliš nový a příliš v cizích rukou, než aby byl náchylný k „deindustrializaci“ způsobené vývozem španělského kapitálu jako takového, tak konjunktura poháněná zahraničními investicemi ve Španělsku skončila už dlouho předtím a starší průmyslová odvětví jako třeba baskické ocelářství a loďařství, které svým věkem i konkurenceschopností nejvíce připomíná severoevropský průmysl, se propadla do bezmála naprosté krize. Španělsko pod vládou PSOE se mohlo rozhodnout pro nějakou restrukturalizaci založenou na „vyspělých technologiích“, ale vzhledem k chudobě španělských technických zdrojů by takováto strategie mohla být jen chudou příbuznou svých mezinárodních protějšků.

Co říci závěrem? V době totální hospodářské krize prožila mezinárodní levice ve vyspělých průmyslových zemích, a tedy nutně i ve Španělsku, kolaps starších a „tvrdších“ byrokracií, jejichž nejvýznamnějšími reprezentantkami byly v Evropě po roce 1945 komunistické strany Francie, Itálie a Španělska. Opakoval se tak proces, k němuž došlo o něco dřív a během poněkud delšího časového období při transformaci severoevropských sociálních demokracií. Na obou stranách třídní linie mnozí tento rozklad označovali za „krizi marxismu“. Může nám sice připadat podivné hovořit o „krizi marxismu“, pokud jde o stav světové ekonomiky, ale jak se konstatuje v I. oddílu, skutečně se zdá, že „krize marxismu“ zachycuje jakousi bezcílnost a nemohoucnost mezinárodní dělnické třídy tváří v tvář krizi. Desítky let byrokratismu a etatismu zcela zatemnily „emancipační“ představu o tom, co je to nebo by mohlo být překonání kapitalismu. Osud extrémní levice, povětšinou trockistické a maoistické, v období 1968-1977 stál a padal s osudem velkých dělnických stran a zejména stran komunistických: krize komunistických stran, z níž extrémní levice zdánlivě tyla, se v dlouhodobé perspektivě ukázala být i její krizí. A to z prostého důvodu, že jakkoli se extrémní levice mohla chtít distancovat od „reálného socialismu“, nemohla jinak než se pohybovat v kontinuu sociálně demokratických a komunistických koncepcí organizace a socialismu, které se zformovaly v období 1890-1920. Ať už to byli sociální demokraté, stalinisté, maoisté nebo trockisté, akceptování stejné „sociálně demokratické logiky“, kterou po roce 1890 rozvíjelo několik po sobě následujících internacionál, je ve finále stavělo do stejného tábora.

Mezinárodně vzato se socialistické hnutí vyvíjelo ve třech světodějných vlnách revoluce: období francouzské revoluce 1789-1815, které v Babeufovi a jeho Spiknutí rovných přineslo první hrubou vizi „komunismu“ a do roku 1840 ústilo v různé utopické socialismy; období 1848-1850, které v podobě pařížských červnových dní roku 1848 přineslo první skutečnou třídní válku v Evropě a vedlo ke vzniku marxismu; a konečně období 1890-1920,[73] období klasického dělnického hnutí masových stran a odborů a revolucí nebo málem revolucí. Tento cyklus, který na půl století určil kontury mezinárodních socialistických frakcí a jejich debaty, kulminoval povstaleckými obdobími v letech 1905 a 1917-1920 v německo-polsko-ruském koridoru a přesně vzato v ruské revoluci. Teprve ve společenských krizích v období 1968-1973 se toto mnohotvárné historické hnutí začalo rozpadat, přičemž projevem této skutečnosti byla v tomto období i po jeho skončení především celoevropská diskuse o „leninismu“.[74]

Ve III. oddíle jsme tvrdili, že ve Španělsku a v Rusku existovala v dělnickém hnutí tradice, která přežila až do období 1890-1920 a která se v případě Španělska odvozovala od revolučních či občinových tradic revolty, jejichž původ lze vysledovat až k úsvitu kapitalismu, ne-li ještě dál. Byla to právě tato afinita historií obou zemí, co učinilo španělskou dělnickou třídu tak vnímavou vůči „ruským“ vlivům: počínaje rokem 1868 a příchylností k bakuninistickému křídlu První internacionály, přes „bolševickou exaltaci“ v letech 1919-1920 až po vzestup PCE v letech 1936-1939 coby strany španělské dělnické třídy a po ilegální fázi boje proti Frankovi v letech 1939-1975. Zdá se být tedy reálné, že konec „ruské“ fáze dějin španělské dělnické třídy, jehož výrazem byl prudký úpadek PCE po roce 1975, v kontextu krize západoevropských komunistických stran ohlašuje novou fázi v dějinách dělnického hnutí, a to nejen ve Španělsku. Vzestup sociálně demokratického produktivistického diskursu v období 1890-1914, jenž v Rusku nabyl podobu Leninovy polemiky proti narodnikům, s sebou nesl „potlačení“ celé jedné stránky Marxových perspektiv pro Rusko. A ty se točily kolem potenciálu agrární rolnické občiny.[75] Stejně jako rozklad frankismu znovu nastolil „pohřbené otázky“ španělských dějin, specificky pak otázku glorifikace habsburského absolutismu z 16. století a otázku pozdně středověké, povětšinou judaisticko-islámské kultury, kterou potlačili právě Habsburkové a inkvizice, rozklad sociálně demokratického etatismu a jeho potomstva nám otevírá potlačenou minulost marxismu samotného.

Všechna tři celosvětová vzedmutí, která formovala moderní revoluční tradici (prehistorie 1789-1840, 1848-1850 a 1917-1921), charakterizoval jistý vztah mezi tím, o čem je dnes módní hovořit jako o „centru“ a „periferii“.[76] Když Marx analyzoval úlohu německých dělníků v revoluci 1848-1849, stručně nastolil možnost „permanentní revoluce“, v níž by dělnická třída plnila úlohu slabé a váhavé německé buržoazie a uskutečnila by tedy buržoazní revoluci a pak by zašla ještě dál. Luxemburgová a Trockij tuto myšlenku v období 1905-1917 znovu oprášili a s její pomocí analyzovali ruskou revoluci a její potenciál, přičemž tak činili v rozporu se všemi zděděnými, lineárně-evolučními ideami Druhé internacionály. Je-li však naše pojednání ve III. oddíle a dál správné, i oni se drželi v rámci Druhou a Třetí internacionálou praktikovaného „potlačování“ (nevědomí by patrně bylo lepší slovo) Marxových názorů na ruskou občinu. Podobně i ve Španělsku vytrvalý vzestup etatistických politických stran dělnické třídy (sociálně demokratické a pak komunistické strany), který se odehrával na úkor anarchistů (vzestup, kterému totální nesoudržnost anarchistů jedině napomáhala), zahrnoval obdobnou ztrátu sepjetí s onou tradicí. Ale případ Španělska byl spíš lokální, neboť jako „socialismus“ se po dvě generace ve světě generalizoval „ruský model“ a nikoli „španělský model“.

Dnes je Španělsko, stejně jako každá vyspělá kapitalistická země, uzavřeno v nové mezinárodní dělbě práce, která se zdá být neřešitelnou bází světové ekonomické krize víc než monetární krize, problém dolaru, OPEC nebo zadlužení třetího světa. Tuto krizi nelze překonat, dokud se mezinárodní investice, mzdy a ceny neupraví tak, aby odpovídaly mnohem rozvinutější a dalekosáhlejší mezinárodní ekonomice, než jakou měly současné mezinárodní instituce původně řídit. A zejména, co se týče propasti mezi výší mezd dělníků v OECD a ve třetím světě, tento problém se zdá být v rámci kapitalismu a na otevřeném světovém trhu neřešitelný a těžko ho lze napravit individuálním či kolektivním ústupem zemí OECD k protekcionistické autarkii. Opakujeme, že strukturálními důsledky (z hlediska teorie ekonomické krize) tohoto problému se tu nemůžeme zabývat. Zde jen vykreslujeme pozadí pro náš závěr, který se snaží o situování sociálního a ekonomického stavu Španělska 80. let 20. století a dalších zemí, kde panuje „eurosocialistická renesance“, do příslušného celosvětového kontextu a chce odhalit silně omezené možnosti dalšího vývoje.

Je-li však předchozí analýza správná, pak je pozoruhodná propast zející mezi hloubkou krize a paralýzou, které propadá oficiální mezinárodní levice, když jí má čelit, propast, která se prohlašuje za „krizi marxismu“, pouze krizí poslední – „ruské“ – podoby socialistického hnutí, která na mnoho dekád vtiskla svou pečeť sociální demokracii i komunismu. Trojjediný rozklad západoevropských komunistických stran, sovětského modelu rozvoje ekonomiky a jeho merkantilistických imitátorů ve třetím světě (Nkrumahové, Sukarnové, Néhrúové a Násirové) a všeobecné zhnusení státní byrokracií jsou historickým kontextem, jenž dnes umožňuje nově nahlédnout antietatistický pól raného dělnického hnutí, a to především v zemích jako Španělsko nebo Rusko, kde ve 20. století skutečně došlo k revolucím. A tentýž kontext nám rovněž dovoluje „číst“ Marxe či méně známé a neznámé části Marxova díla, kde se zabýval přesně těmito problémy tak, jak jen je mohl před 125 lety studovat. A konečně v širším rámci tato krize etatismu umožňuje širší přehodnocení úlohy Španělska v dějinách raného kapitalismu, protože se obecně znovu otevírají potlačené renesanční tradice, na nichž se raný kapitalismus budoval.

[1] V celé eseji používáme termín „extrémní levice“ jako označení pro „gauchiste“ (nebo španělsky „izquierdista“) skupiny, převážně maoistické a trockistické, které se ve většině západoevropských zemí objevily v období 1968-1973 a obvykle měly svůj původ v malých sektách, které existovaly už před rokem 1968.

[2] Jedny obskurní, ale nikoli netypické francouzské „gauchiste“ noviny měly v roce 1975 nad článkem o situaci ve Španělsku titulek, „Proletaire espagnol, souviens-toi de mai 37“.

[3] Dobrým příkladem tohoto žánru je André Thirion, Revolutionnaires sans revolution (Paříž 1972), memoáry pařížského surrealismu 20. let 20. století.

[4] Když americký sociální demokrat Michael Harrington před několika lety poprvé tvrdil, že Demokratická strana je v USA „skrytou“ sociální demokracií, nevěděl, co říká: byly to totiž evropské strany, sociálně demokratické a komunistické, kdo se posunul k multitřídní, pluralistické (a úsporné) politice takové otevřeně kapitalistické strany, jakou jsou američtí Demokraté.

[5] Jean Barrot, „Contribution a la critique de l’ideologie de l’ultra-gauche“, v jeho Communisme et Question Russe (Paříž 1972). Barrot ukazuje, že se většina diskusí o „byrokracii“, které se koncem 60. let 20. století na evropské extrémní levici a ultralevici odehrávaly, strhávala pozornost k otázce organizace (obecně v podobě „kritiky leninismu“) a tak se dál motala v terénu dominantních koncepcí, protože celou otázku revoluce měnila v otázku organizace a naprosto ignorovala její sociální obsah. Protože všechno převáděla na téma „organizačních forem“ (byrokracie versus demokracie), zůstávala tato kritika formalistickou kritikou.

[6] Dále budeme používat španělskou zkratku CC.OO.

[7] Jako úvod do ekonomických dějin Španělska v 19. století mohou posloužit: R. J. Harrison, Economic History of Modern Spain (Manchester 1978); J. Nadal, El fracaso de la revolucion industrial en España, 1814-1913 (Barcelona 1975); G. Tortella Casares, Los origenes del capitalismo en España (Madrid 1975).

[8] J. Romero Maura, La rosa de fuego: Republicanos y anarchistas y la politica de los obreros barceloneses entre el desastre colonial y la semana tragica, 1898-1909 (Barcelona 1975).

[9] C. L. R. James ve svých Notes on Dialectics (1948) sleduje roli radikalizované maloburžoazie od anglických levellerů přes jakobíny až po stalinismus. Byť bychom se dnes mohli přít s jeho představou Lenina coby teoretika sovětů, je tato kniha husarským kouskem.

[10] Zajímavé pojednání o tom, jak po ruské revoluci do sebe dokonale zapadlo jakobínství francouzské „politické třídy“ a inteligence s jakobínskými aspekty bolševismu a jakobínství tak fakticky chytilo druhý dech, viz Francois Furet, Les mythes de la revolution francaise, Paříž 1979.

[11] viz kniha, která odstartovala moderní diskusi o zásadní důležitosti islámských a židovských vlivů na formování španělské kultury během Reconquisty a po ní: A. de Castro, The Spaniards – An Introduction to their History (anglický překlad originálu z roku 1948), Berkeley 1971.

[12] Krausismus viz Raymond Carr, Spain 1808-1939, s. 301-304 a dále (Oxford 1966).

[13] Costa a politický impuls generace roku 1898 viz Carr, op. cit., s. 525-532.

[14] Juan Diaz del Moral, Historia de las agitaciones campesinas andaluzas (1929; Madrid 1967). Na této kontinuitě s andaluským chiliasmem trvají i Pedro a Carlos Caba, Andalucia: Su cante jondo y su comunismo (Madrid 1933). Ohledně vztahu mezi islámsko-judaistickou vyspělou kulturou a sociálními hnutími viz Y. Baer, History of the Jews in Christian Spain, zejména VI. Kapitola „Mysticism and Social Reform“. Viz také S. Sharot, Messianism, Mysticism and Magic: A Sociological Analysis of Jewish Religious Movements (Chapel Hill 1982).

[15] Donoso Cortés viz J. Graham, Donoso Cortes (1974).

[16] viz Martin Malia, Alexander Herzen and the Birth of Russian Socialism (New York 1961).

[17] James Billington, The Icon and the Axe (New York 1966), s. 69-71.

[18] Popis „bolševické exaltace“ na andaluském venkově viz Diaz del Moral, op. cit., s. 275 a dál.

[19] Pistolerismo viz Abel Paz, Durruti: The People Armed (Montreal 1976), s. 30-64.

[20] Rané období PCE a její vznik z různých proudů uvnitř španělského dělnického hnutí viz Gerald H. Meaker, The Revolutionary Left In Spain, 1914-1923 (Stanford 1974).

[21] viz Burnett Bolloten, The Great Camouflage (New York 1960). Znovu vyšlo v rozšířené a méně úderné podobě jako The Spanish Revolution (Chapel Hill 1979). Rovněž klasické vyprávění George Orwella Hold Katalánsku (1952), které ve stalinofilním světě nakladatelů 40. let 20. století mohlo vyjít jen v omezeném nákladu 200 kusů.

[22] Standardním dílem o období ilegality je Guy Hermet, Los comunistas en España (Ruedo Iberico 1972).

[23] viz Karl A. Wittfogel, Oriental Despotism: A Comparative Study in Total Power, s. 214-219.

[24] Tento dopis se objevil v knize, kterou redigoval M. Rubel, Marx-Engels: Die russische Kommune (Mnichov 1972), s. 51. Celá korespondence se Zasuličovou se objevuje v Marx-Engels, Werke, díl 19, s. 384-406 (Berlín 1962). Pozice ruského narodnictví v marxiánské teorii viz Jacques Camatte, „Bordiga et la Revolution Russe: Russie et Necessite du Communisme“, Invariance, ročník 1.7, řada 2, č. 4 (1974). Rovněž R. Dunayevskaya, Rosa Luxemburg (1982), s. 180 a dál; a T. Shanin, ed., Late Marx and the Russian Road (New York 1983).

[25] Wittfogelův výklad Marxova posledního desetiletí a strašidla asiatského despotismu viz jeho op. cit., úvod z roku 1981; Leninova poslední varování před tímtéž viz Wittfogel, s. 398-401.

[26] Dopis z 8. října 1858, citovaný in Camatte, op. cit., s. 16 (náš překlad).

[27] C. a P. Caba, Andalucia: su comunismo y su cante jondo, Madrid, 1933.

[28] Ohledně původu flamenca v oblasti kolem Jerezu viz Felix Grande, Memorias del flamenco, Madrid 1979, díl I., s. 283. Ohledně původu anarchismu v téže oblasti viz T. Kaplan, Los origines sociales del anarquismo en Andalucia, Barcelona 1977. Kaplana kritizuje Jose Alvarez Junco, „Sobre el anarquismo y el movimiento obrero andaluz“, Estudios de Historia Social, č. 10-11, 1979, s. 275-297.

[29] Joseph Harrison, An Economic History of Modern Spain (Manchester 1978), kapitola 3.

[30] Sociální a politické konfigurace vyvolané ve světových dějinách touto „velkou deflací“ viz Hans Rosenberg, Grosse Depression und Bismarckzeit, Berlín 1967. Specifické přeskupování ve Španělsku viz I. Fernandez de Castro, De las Cortes de Cadiz al Plan de Desarollo, 1808-1966, Ruedo Iberico, 1968, s. 88-116.

[31] ibidem, kapitoly 1-4.

[32] Roku 1880 už bylo levnější dovážet pšenici do Barcelony z Kanady nebo Argentiny než ze 100 mil vzdáleného vnitrozemí.

[33] Je jasné, že se tu nemůžeme pustit do sáhodlouhého expozé o tomto ekonomickém rozlišení. Rozlišování mezi extenzivní a intenzivní akumulací, konjunktura po roce 1873 a celosvětový bod zlomu viz A. Predohl, Aussenwirtschaft, Weltwirtschaft, Handelspolitik und Waehrungsspolitik (1949), s. 101-136. Rozlišování mezi formálním a reálným panstvím kapitálu nad prací viz K. Marx, „Results of the Immediate Production Process“, nepublikovaná 6. kapitola I. dílu Kapitálu. Pro Marxe je reálné panství kapitálu nad prací tou fází vývoje, kdy se lidská práce redukuje na abstraktní formu vzájemné zaměnitelnosti. Proto má po roce 1873 stěžejní význam taylorismus a racionalizace. Marxovu definici rozvíjíme za hranice této likvidace zbytkových řemeslných prvků v různých formách masové výroby, protože k ní připojujeme myšlenku rekompozice souhrnného dělníka prostřednictvím zlevňování účtu za jeho materiální spotřebu a následného posunu (který byl od 80. let 19. století viditelný v USA a Německu) k tomu, čemu Marx říkal „skupina II“, neboli ke spotřebnímu zboží jakožto zdroji akumulace, přičemž zboží dlouhodobé spotřeby se stává rostoucí částí spotřeby dělnické třídy. Paradigmatem této nové fáze akumulace je automobil, a to jak z hlediska technik jeho masové výroby, tak z hlediska jeho role coby masového zboží dlouhodobé spotřeby. Analýza transformace americké ekonomiky v této fázi viz M. Aglieta, Theory of Capitalist Regulation, NLB, 1979. Aplikace konceptu reálného panství na vývoj ve Španělsku po roce 1958 viz H. Simon, De l’anti-franquisme a l’après franquisme, Paříž 1979, s. 29 a dál.

[34] Americká varianta tohoto nového režimu byla lepší než německá a po roce 1945 se samozřejmě rozšířila do Německa i do zbytku západní Evropy.

[35] „Podíl vzájemných finančních vztahů“ měří celková kapitálová aktiva ve výrobě a celková aktiva ve financích a nemovitostech. V rané fázi industrializace evidentně dominuje výroba. Ve Velké Británii finanční a nemovitostní aktiva předčila výrobu kolem roku 1900; v USA během 30. let 20. století. Od této chvíle si na rostoucí množství nového přebytku, který generuje technická intenzifikace, činí nárok zisky z finančních aktiv a rent. Španělsko do této fáze vstoupilo teprve v 60. letech 20. století.

[36] Oslavování práce – společné fašismu, stalinismu a ideologii Lidové fronty/Nového údělu v 30. letech 20. století – bylo společným ideologickým vláknem, které mobilizovalo dělnickou třídu k nové fázi akumulace v meziválečném období. Tento málo studovaný fenomén (jehož výrazem byla italská kampaň Dopolavoro, nacistická kampaň „Kraft durch Freude“ a sociálně realistická literatura a umění stalinistické školy nebo umění generované americkým Novým údělem) byl zhuštěnou formou masové spotřeby, která po roce 1945 dosáhla své difuzní formy skrze masovou konzumní ideologii „blahobytné společnosti“.

[37] Absolutní nadhodnota se podle Marxe získává prodlužováním pracovního dne nad a za hranici doby nutné k reprodukci použité práce; relativní nadhodnota se získává technickou intenzifikací výrobního procesu, tj. zvyšováním produktivity práce.

[38] Protože Británie byla první průmyslovou zemí a po roce 1900 měla ve světové ekonomice speciální rentiérskou pozici, nikdy se doopravdy nepustila do transformace a intenzifikace výrobního procesu ve stejném měřítku jako Německo nebo USA, ale rozvíjely se v ní „sociálně etatistické“ formy reálného panství, a to nás nutí zařadit ji do první skupiny.

[39] Ohledně tohoto raného období viz Juan Munoz et al., „La via nacionalista del capitalismo español“, trojdílná série v Cuadernos Economicos de ICE, č. 5-8, 1978.

[40] Toto období pokrývá S. Roldan et al., La consolidacion del capitalismo en España 1914-1920, 2 svazky, Madrid 1973.

[41] viz Juan Velarde, La economica politica de la diktatura, Madrid 1968.

[42] Ohledně tohoto bankrotu viz C. Anderson, Political Economy of Modern Spain, Madison 1970, s. 92-116.

[43] D. Gregory, La odisea andaluza. Una emigracion hacia Europa, Madrid 1978.

[44] Ohledně poválečného vztahu mezi CNT a Kominternou viz Meaker, op. cit., s. 442-446.

[45] Nejzajímavější a nejilustrativnější líčení úlohy anarchosyndikalismu v poválečném mutování kapitalistického státu viz David D. Roberts, The Syndicalist Tradition and Italian Fascism (Chapel Hill 1979).

[46] Opět viz Velarde Fuertes, op. cit.

[47] viz Carr, op. cit., s. 565-574. Rovněž Simone Comes, L’Organisation Corporative de l’Industrie en Espagne: une experience interrompue, Paříž 1937.

[48] V Evropě po první světové válce nebyla nouze o podobné vzory, které by Španělsko mohlo napodobovat, přičemž nejvýznamnějším z nich byly německé Betriebsraete vepsané do Výmarské ústavy.

[49] Analýza francouzské socialistické a komunistické strany v Lidové frontě, která se pokouší zasadit jejich politiku do námi pojednávaného rámce restrukturalizace kapitalismu, viz Jean Barrot et al., La Legende de la Gauche au Pouvoir: le Front Populaire (Paříž 1973).

[50] V USA tuto roli sehrála CIO, protože tam chyběla jakákoli významnější americká sociální demokracie.

[51] Jedno z nejstarších varování viz F. Domela Nieuwenhuis, Le socialisme en danger (holandsky 1897; francouzský překlad 1975).

[52] Ortodoxně trockistická analýza těchto událostí viz Grandizo Munis, Jalones de derrota – promesa de vitoria (Mexico City 1948; Madrid 1977). Munis se později s trockismem rozešel a přidal se k ultralevici.

[53] viz Bolloten a Orwell, op. cit. V roce 1975 už PCE plula na vlně eurokomunistické „sebekritiky“ a sama šířila stejnou interpretaci Ninova zavraždění, s níž přišla POUM.

[54] Ohledně nesoudržnosti CNT v nových španělských podmínkách viz Carlos Semprun Maura, Ni dios ni amo ni CNT (Madrid 1978).

[55] Dlouhou historii republikánské vlády v exilu a exilové politiky (která trvala až do let 1975-1977) vypravuje Cesar M. Lorenzo, Los anarquistas españoles y el poder (Ruedo Iberico 1972), s. 271 a dál.

[56] Max Gallo, Histoire de l’Espagne franquiste (Paříž 1975), svazek 1.

[57] O vzestupu a pádu Falangy při ustavování frankistického režimu od roku 1936 do roku 1943 vypravuje Stanley Payne, Falange (New York 1962), kapitola 1.

[58] Tyto podmínky popisuje J. Clavera et. al., Capitalismo española: de la autarchia a la estabilizacion. 1939-1959 (Madrid 1978).

[59] Tuto bitvu popisuje Anderson, op. cit., s. 98-128.

[60] Podle nejrůznějších popisů rozhodujícího zasedání kabinetu, na němž Opus Dei porazil autarkisty, Franco údajně unaveně mávnul rukou a řekl ekonomům z Opus Dei, „Hagan lo que les da ganas“ („Dělejte si, co chcete…“), a ukončil diskusi. Viz J. Munoz et al., La internacionalización del capital en España, Madrid 1978.

[61] Tato často opomíjená paralela mezi reorganizací francouzského a španělského státu v roce 1958 je stručně naznačena v Andersonovi, op. cit., s. 117-118. Nahlížíme-li DeGaullův návrat k moci v celoevropském kontextu a vidíme-li paralelní vývoj ve všech slabších evropských ekonomikách, které očekávaly rozsáhlé investice z USA a vznik EHS, vidíme původ Páté republiky, který bývá obvykle spojován s alžírskou krizí, v jiném, strukturálnějším světle.

[62] viz výše.

[63] Historie asturských horníků v tomto období viz Faustino Miguelez, La lucha de los mineros asturianos bajo el franquismo (Barcelona 1976).

[64] Úvod k této nejasné a málo známé historii viz José Antonio Díaz, Luchas internas en Comisiones Obreras: Barcelona 1964-1970 (Barcelona 1977). Tentýž autor stejný příběh odvyprávěl i v románové formě pod pseudonymem Julio Sanz Oller, Entre el fraude y la esperanza: las Comisiones Obreras en Barcelona (Ruedo Iberico 1972).

[65] Castano Colomer, La JOC en España (1946-1970), Salamanca 1978.

[66] Ohledně evoluce pracovněprávních vztahů ve Španělsku až do předvečera Frankových posledních let a ohledně postfrankistické tranzice viz Jon Amsden, Collective Bargaining and Class Conflict in Spain, Londýn 1972.

[67] Ohledně strategie PCE viz Hermet, op. cit., s. 152 a dále.

[68] Ať má jeho tvrzení jakoukoli cenu, bývalý agent Frankovy tajné policie Luis Manuel González-Mata ve své knize Cisne (Barcelona 1977) tvrdí, že CIA se o plánu ETA zabít Carrera Blanca dověděla a sama podnikla kroky, které měly zaručit úspěch tohoto plánu. González-Mata se domnívá, že záměrem CIA bylo odstranit frankistické „ultras“ z cesty k hladkému přechodu, protože se obávala, že jejich odpor by mohl vyvolat mnohem silnější příklon k levici.

[69] V roce 1984 během německé „Flickovy aféry“ vešlo ve známost, že Friedrich Ebert Stiftung nalila do PSOE 1,4 miliardy peset, byť Felipe González, který už tehdy byl premiérem, všechno popřel.

[70] Ohledně Vitorie viz Gasteiz, Vitoria: de la huelga a la matanza (Ruedo Iberico 1976) a také kolektivní brožurka Wildcat Spain Encounters Democracy, 1976-1978 (Londýn 1979).

[71] Fernando Moran, Los españoles que dejaron de serlo; Euskadi 1937-1981, Barcelona 1982. Jedna z postav spojených s ETA o mnoho let později prohlásila: „Španělská levice bojovala proti Frankovi, jakoby žádná baskická otázka neexistovala a ETA bojovala proti španělskému státu, jakoby neexistoval žádný Franco.“

[72] Poté, co Juan Carlos v únoru 1981 intervenoval proti spiklencům (podrobnosti o jeho intervenci nejsou známé a ve Španělsku byly předmětem nekonečných spekulací), dokonce i pozůstatky CNT vydaly prohlášení, kde se tvrdilo, že „pro tuto chvíli“ konstituční monarchie nevypadá jako špatná volba pro Španělsko.

[73] Nemáme v úmyslu zaměňovat to, co po roce 1924 vejde ve známost jako „komunismus“, s prchavějšími a fakticky komunističtějšími proudy, do té doby přítomnými v Třetí internacionále, ani nepovažujeme Stalina v roce 1937 za zaměnitelného s Bebelem v roce 1893. Jen chceme poukázat na kontinuitu etatisticko-merkantilistické praxe, kterou sdíleli.

[74] Dobrým dobovým střípkem této diskuse, v němž se termín „leninismus“ používá pejorativně a neexistuje v něm snaha odlišovat praxi sovětského státu a komunistické strany za Leninova života od stalinismu, je F. Claudin, La crise du mouvement communiste international (Paříž 1972), 2 svazky.

[75] Rozhodně nechceme vzbuzovat dojem, že Marxovou představou socialismu byly venkovské komuny. Jen chceme říci, že jeho představa obsahovala afirmaci materiální lidské pospolitosti, kterou předjímal i v takových formacích. A tato afirmace později po roce 1890 totálně zanikla ve chvalozpěvech na růst výrobních sil. Tento vývoj souvisel s Engelsem, Bebelem, Plechanovem atd. Další rozpracování viz Loren Goldner, Communism Is the Material Human Community: Amadeo Bordiga Today (Collective Action Notes, Baltimore 1977), www.geocities.com/CapitolHill/Lobby/2379/gold62.htm.

[76] Analýza této „souvislosti“, která jde až k éře francouzské revoluce, viz C. L. R. James, The Black Jacobins (New York 1964). Zabývá se revoltou Toussainta Louvertura v roce 1792 na Haiti.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: