Antagonismus a negativní kritika: rozhovor s Wernerem Bonefeldem
Viewpoint Magazine v roce 2013 uveřejnil (v čísle nazvaném Workers‘ Inquiry ) zajímavý rozhovor s jedním z našich velmi oblíbených marxistických teoretiků současnosti, Wernerem Bonefeldem (momentálně působí jako profesor politologie na univerzitě v anglickém Yorku).
Viewpoint: Většina vašeho díla se zabývá přínosem „Neue Marx-Lektüre“, tedy „nového čtení Marxe“, které se ve světle filozofických výzev Frankfurtské školy a politických výzev studentského hnutí 60. a 70. let 20. století vrátilo k interpretaci Kapitálu. Můžete nám říci něco o politickém významu této tradice?
Werner Bonefeld: Pro mne bylo „nové čtení Marxe“ fundamentálním pokusem o kritickou rekonstrukci revolučního významu Marxovy kritiky politické ekonomie. Co to vlastně znamená „kritika“? Kritika čeho a za jakým účelem? „Nové čtení Marxe“ mne naučilo, že znamená kritiku ekonomických kategorií a že tato kritika zahrnuje pokus dešifrovat ekonomické kategorie jako objektivizované formy určitých společenských vztahů. Ekonomické vztahy se ustavují společensky a kritika politické ekonomie se tudíž rovná destruktivní kritice vztahů ekonomické objektivity. Ty ustavují objektivní iluzi společenských vztahů. Vládne nám pohyb mincí, ale ten není výrazem nějaké ekonomické objektivity. V pohybu mincí se uplatňují určité společenské vztahy. Společenské vztahy se tedy ve své jevové formě ztrácejí a tato jevová forma je skutečná – jako projev určitých společenských vztahů.
Jaká byla vaše osobní zkušenost s novým čtením Marxe?
Začátkem 90. let minulého století jsem učil na univerzitě ve Frankfurtu a v tomto kontextu jsem se velmi dobře seznámil s Hansem-Georgem Backhausem. Když jsem přijel do Frankfurtu, bydlel jsem u něho a spával u něj na gauči. V roce 1992 jsem se setkal s Helmutem Reicheltem na konferenci, kterou jsme spolu s dalšími lidmi pořádali Jean Marie Vincent, Antonio Negri a já. Byl tam také Backhaus a Johannes Agnoli.
Při pohledu na vaše bibliografie nebo obsah sborníků Open Marxism, které jste spoluredigoval, je zarážející, že vedle Backhause a Reichelta najdeme Negriho, Sergia Bolognu a tak dále. Vždyť se analýza „hodnotové formy“ někdy prezentuje jako nesmiřitelný protiklad operaismo s jeho důrazem na třídní boj. Jak to, že ve vašem díle stojí vedle sebe?
Sborníky Open Marxism původně motivovala hluboká nespokojenost s převládající marxistickou ortodoxií. Název jsme si vypůjčili od Johannese Agnoliho, který tak pojmenoval svoje stanovisko v knize, kterou vydal s Mandelem: Open Marxism: A Debate about Dogma, Orthodoxy and the Heresy of Reality (Otevřený marxismus: Debata o dogmatu, ortodoxii a heretické realitě). „Nové čtení Marxe“ umožňuje kritiku politické ekonomie, která je zcela antiontologická, imanentní v rámci svého kontextu a podvratná ve své kritické intenci. Odmítá ortodoxní „stanovisko práce“ a místo toho chápe, že jak dělník, tak kapitalista jsou personifikace kapitalistických ekonomických kategorií. Adornův vhled, že kapitalistická společnost se reprodukuje nikoli navzdory třídnímu antagonismu, ale na jeho základě, je naprosto zásadní jako kritika socialismu coby hospodaření s prací i jako kritika kapitalismu coby třídní společnosti. V obou ohledech je tato kritika zcela negativní.
Agnoli mne seznámil s myšlenkou negativní kritiky, která je protikladem konstruktivní kritiky. Horkheimer nazval politickou praxi konstruktivní kritiky „konformistickou rebelií“, která se snaží překonat kapitalistické hospodaření s prací socialistickým hospodařením s prací. Jenže v rukou „nového čtení Marxe“ se politický rozměr, řekněme, Horkheimerova hlediska v podstatě vytratil. „Nové čtení Marxe“ ve své kritice usilovalo o kritickou rekonstrukci Marxe, aniž by konceptualizovalo Adornův vhled, že celkový pohyb společnosti je antagonistický už od samého začátku (Negativní dialektika). To znamená, že „nové čtení Marxe“ dešifrovalo hodnotovou formu jakožto formu společenských vztahů, ale po charakteru těchto vztahů nepátralo.
A zde má své místo tradice italského operaismo. V jeho nejsurovější podobě si Trontiho představa, že namísto analyzování kapitalismu z hlediska kapitálu je třeba kapitalismus analyzovat z hlediska bojujícího dělníka, pohrává se starou ortodoxní ideou, podle které je vědecký socialismus vědou rozvíjenou z hlediska práce. Odvozuje socialismus od kapitalismu, odmítá myšlenku, že socialistické časy jsou zřetelně jiné než časy kapitalistické. Socialismus je časem společnosti svobodných a navzájem si rovných lidí, kapitalismus je časem peněz. Přinejlepším Trontiho představa zdůrazňuje vhled, že kapitalismu neporozumíme bez znalosti podmínek a bojů dělnické třídy, tedy té třídy, která pracuje. Být produktivním dělníkem není výsadním postavením, jak tvrdí vědecký socialismus. Antagonismus s sebou nese boj a společnost se reprodukuje prostřednictvím boje: za přístup k životním prostředkům, proti redukování života na pracovní dobu, jejímž účelem je výroba nadhodnoty. Operaismo je přinejlepším uchopením tohoto vhledu.
Byl by to omyl, kdyby operaismo říkalo, že boj je dobrý ze své podstaty. Boj patří do perverzního světa. Rozřešením třídního boje je beztřídní společnost. V bídě naší doby tudíž nalézáme pozitivno pouze v negaci a právě v tomto vhledu se potkává kritický záměr těch nejlepších aspektů operaismo s kritickým záměrem toho nejlepšího z nového čtení Marxe.
Původní praxí operaismo byl dělnický výzkum, který je tématem tohoto čísla Viewpoint. Existuje nějaká potenciální teoretická spojnice mezi analýzou pracovních podmínek a analýzou hodnotové formy?
Na první pohled vypadají nespojitě. Analýza hodnotové formy se zabývá negativní objektivitou směnných abstrakcí a kritika pracovního procesu se zabývá bojem ohledně vynucování práce. Nicméně směnná abstrakce nemůže existovat bez výroby bohatství a specifičnost směnné abstrakce není založena na směně. Zakládá se na prodeji a koupi pracovní síly, tedy na třídním vztahu mezi vlastníkem výrobních prostředků, které jsou prostředky společenského přežití, a svobodným dělníkem. Objektivní iluze směnné abstrakce se ve skutečnosti, jak tvrdí Adorno, nezakládá na společensky platné objektivitě zbožního fetišismu. Podle něj stojí na konceptu nadhodnoty. Tím chce říci, že ekvivalence směny dvou nestejně velkých hodnot předpokládá koncept vysávání nadhodnoty a s ním i kapitalistický výrobní proces coby proces, v němž nutná pracovní doba existuje kvůli době nadpráce.
Zmínil jste Johannese Agnoliho, jehož dílo o formě buržoazního státu mělo v Evropě značný vliv (i na Negriho). Jak jeho analýza státu souvisí s kritikou politické ekonomie?
Politická ekonomie není ekonomie. Podle Adama Smithe je politická ekonomie odnoží státnické a právní vědy. Ona neviditelná ruka tedy neexistuje nezávisle. A stejně tak ani žádná jiná ekonomická kategorie. Stejně jako neviditelná ruka i ekonomika je politickou praxí. Ekonomika je politickou ekonomií, což znamená, že společnost se zdvojuje do společnosti a státu a stát je tudíž politickou formou buržoazní společnosti. O jeho smyslu nelze vyjednávat. Je to kapitalistický stát. Tolik je jasné z Marxovy představy, že stát je koncentrovanou silou společnosti. Depolitizované směnné vztahy mezi kupcem a prodejcem pracovní síly, či lépe řečeno kupcem pracovní síly a výrobcem nadhodnoty, s sebou nesou politický stát jakožto depolitizující sílu. Analýza státu se tudíž k ekonomice nevztahuje tak, jakoby ekonomika a stát byly dvě oddělené a odlišné formy organizace. Naopak, účelem kapitálu je dosáhnout zhodnocování hodnoty a stát je politickou formou tohoto účelu.
Některé z vašich posledních článků se zabývaly tématem „původní akumulace“ a ustavičného společenského ustavování kapitalistických společenských vztahů. Zdá se nám, že tato dynamika společenského ustavování rovněž skýtá jakési přemostění mezi „ekonomickým“ a „politickým“ důrazem v marxistické teorii. Oč podle vás jde v teorii původní akumulace?
Souhlasím s „novým čtením Marxe“, že marxiánská ekonomie je svým záběrem a koncepcí fundamentálně ricardiánská. Na konceptu původní akumulace pracuji od 80. let 20. století. V podstatě jde o to, že kapitalistické třídní vztahy sestávají z historicky vyprofilovaných výrobních vztahů a v průběhu rozvoje kapitalismu se této profilace nezbavují. Rozvoj kapitalismu je naopak založen na reprodukci určitých společenských vztahů, do nichž patří i zvěčňování dvakrát svobodného dělníka, který je podle Marxe sine qua non kapitalistické společnosti. Kapitalistická akumulace stojí na té okolnosti, že celá jedna třída lidí je odříznuta od výrobních prostředků. A výrobní prostředky jsou prostředky společenského metabolismu s přírodou. Jakmile je pracující odloučen od svých výrobních prostředků, stává se z něj proletář, který je „otrokem jiných jedinců, kteří ze sebe učinili majitele prostředků lidské existence,“ tvrdí Marx v Kritice Gothajského programu. Problémem komunismu není třídní boj – ten je kapitalistickou realitou. Problémem komunismu je jak ukončit (pre-)historii třídního boje nikoli za účelem osvobození proletářů, kteří jsou také kapitalistickou realitou, ale za účelem beztřídní společnosti.
Přátelé komunizace 