Kdo jsme?

Jsme kolektiv, jehož cílem je rozvíjet kritickou teorii třídního boje, tedy teorii jeho revolučního překonání, a vnášet do antikapitalistického povědomí pojem, který je dnes pro tuto teorii klíčový – komunizace. Naším obecným východiskem je kritické čtení Marxe a neortodoxního marxismu. Konkrétněji pak teorie komunizace, jak ji rozpracovávají skupiny a jedinci kolem mezinárodního časopisu Sic. Proto také v následujícím prohlášení, které není žádným definitivním postulováním „programu“, ale nastíněním otevřené problematiky komunizace, silně čerpáme z editorialu prvního čísla Sic.

Třídní boj a periodizace kapitalismu

Dějiny nepíše ani kapitál ani proletariát, ale oba. Kapitál a proletariát jsou svými protipóly i předpoklady ve vzájemném vztahu. Protože se jedná o vztah asymetrický, je vztahem kapitalistického vykořisťování. A jako takový je nutně antagonickým vztahem, na jehož základě se materiálně produkuje a reprodukuje společnost jako kapitalistická třídní společnost – je tedy zároveň třídním vztahem, vztahem třídního boje, který tuto společnost strukturuje. Tento sociální vztah proto není statický, je rozporem v pohybu a je tedy dějinami kapitalistického výrobního způsobu založeného na autovalorizaci kapitálu. V nich lze identifikovat období, která se vyznačují stejnou dynamikou vztahu mezi kapitálem a proletariátem a která přecházejí jedno v druhé skrze různé kvalitativní skoky v kapitalistickém vztahu. Proto uvažujeme o periodizaci kapitalismu.

Existují-li v dějinách kapitalismu kvalitativně odlišná období, pak ani obsah komunismu – jakožto historicky produkovaného překonání kapitálu – nemůže být neměnný. Každé období má svůj typ revoluce a kontrarevoluce a skrze ně jiný horizont třídního boje.

Boje 60. let a restrukturalizace kapitalismu

Na přelomu 60. a 70. let 20. století se jedno takové období dostalo do krize a skončilo. V něm byla revoluce chápána jako program afirmace proletariátu, jeho povznesení do pozice vládnoucí třídy, osvobození práce a ustavení přechodného období. Ukázalo se však, že programatická revoluce, jež měla zrušit kapitál, je protimluv. Zůstal-li proletariát proletariátem, zůstal zachován i jeho protipól – kapitál – a spolu s nimi i vykořisťovatelský třídní vztah. Proletariát mohl vládnout jen prostřednictvím svých organizací (stran, odborů, sovětů), které se rychle transformovaly v manažerské orgány vykořisťovatelského vztahu. Výsledkem byly porážky revolučních hnutí a trnité etablování fordisticko-keynesiánského modelu nebo státně kapitalistické režimy „reálného socialismu“.

Během třídních bojů 60. a 70. let 20. století vystupuje do popředí kritika mediací existence proletariátu v kapitalistickém výrobním způsobu (masové strany, odbory, parlamentarismus), kritika organizačních forem jako třeba strana nebo předvoj, kritika ideologií jako třeba leninismus, kritika praktik jako třeba militantství. Tehdejší revoluce měla být afirmací proletariátu skrze dělnickou autonomii či generalizaci dělnických rad. Programatismus se tak sice dostal na samé své meze, ale revoluce zůstala nemožnou, protože proletariát se mohl afirmovat jen jako třída kapitalistického výrobního způsobu. Je to boj proletariátu jako třídy, co se stalo problémem, tj. stalo se vlastním limitem třídního boje. Tehdy se poprvé objevuje koncept komunizace jakožto jeho revolučního překonání.

Celou epochu pak uzavřela hospodářská krize, která naplno propukla v roce 1973 a přivodila kvalitativní proměnu třídního vztahu – jeho restrukturalizaci. Díky ní hraje práce v procesu kapitalistické akumulace čím dál tím menší úlohu, přestože je paradoxně pořád zdrojem této akumulace. Zmizela identita dělníka, protože proletariát už není tou dělnickou třídou, která svoji třídní příslušnost zakoušela jako středobod kapitalistické akumulace. Žádná „dělnická moc“ už není možná. Proletariát už není s to se organizovat jako dřív a nemůže postupně hromadit vítězství, která by ho vedla až k „převzetí výrobních prostředků“. Na obzoru nejsou žádné jiné reformy než ty namířené proti proletariátu. Staré dělnické hnutí dokonalo. Pokusy oživovat programatickou levici jsou vždy mrtvě narozené děti. A subjektem (post)moderní krajní levice už není třída, ale občan – jedinec konstruovaný v kapitalistických vztazích. Je tedy radikálně demokratická.

Komunizace

Nemá smysl čekat, až bude proletariát bojovat stejně jako za „starých zlatých časů“. Dnešní boje je třeba brát a chápat takové, jaké jsou. Jejich revoluční dynamiku vytváří aktivní odmítnutí – proti kapitálu – postavení proletáře, dokonce i v rámci efemérních a limitovaných záblesků samosprávy nebo sebeorganizace. Rozpoznává-li v těch nejvypjatějších konfliktech s kapitálem sám sebe jako třídu, poznává se jako kategorii kapitalistického výrobního způsobu. Jeho třídní příslušnost se mu stala vnějším omezením, na které naráží a které bude muset v boji překonat a zrušit.

Nestane se tak proto, že by proletariátu najednou došlo, že „jediným řešením je revoluce“. Boj proti třídě kapitalistů si bude vynucovat, aby přijímal opatření rušící kapitál: zrušení dělby práce, státu, směny, jakéhokoli druhu vlastnictví, tříd, veřejné i soukromé sféry, a tedy genderu a rozšiřování situace, kdy je všechno volně dostupné. Revoluce se tak přímo stává komunizací. Komunismus není ani její projekt ani výsledek.

Kapitál nerušíme za účelem dosažení komunismu, ale komunismem – či konkrétněji jeho produkováním. Komunistická opatření můžeme realizovat a pochopit jen tehdy, vztáhneme-li je adekvátně ke komunismu. Nejde o zárodky, nýbrž o samotnou produkci komunismu. Komunizace není přechodným obdobím – sama revoluce je komunistickým produkováním komunismu. Komunistická opatření od komunismu odlišuje boj proti kapitálu. Revoluční aktivita vždy zprostředkovává zrušení kapitálu proletariátem, které vyvěrá z vývoje jeho antagonického vztahu s kapitálem. Tato aktivita tedy není alternativou konkurující reprodukci kapitalistického výrobního způsobu, ale projevem jeho vnitřního rozporu, jehož existence nám dovoluje anticipovat i jeho překonání.

Zrušení kapitálu – revoluce a produkce komunismu – je bezprostředně zrušením všech tříd, a tudíž i proletariátu. Dojde k němu komunizací společnosti. Ta v ní bude během komunizačního procesu zrušena ve své dnešní podobě, kdy je čímsi odděleným od jejích prvků, co je na ně externě uvaleno. Proletáři ruší kapitál produkcí bezprostředního společenství prvků, a tedy i rušením sebe samých jako proletářů. Takto své vztahy přeměňují v bezprostřední vztahy mezi jedinci – mezi jedinečnými jedinci, kteří už nejsou ztělesněním nějaké společenské kategorie, včetně domněle přirozených společensko-pohlavních kategorií žena a muž. Revoluční praxi nelze pozitivně vytyčit za pomoci jakéhokoli jednání či revolučních fundamentů, neboť ty jsou samy jako revoluční definovány až souběhem měnících se okolností lidské činnosti – jde o různé momenty její negativní autotransformace.

Teoretizace boje jako praktická činnost

Třídní boj sám přímo produkuje teorii v širokém slova smyslu – reálnou zkušenost proletářů, která konkrétní boje reflektuje. Naše snaha tuto teorii formalizovat je tak rozumovým výrazem praxe, jejím momentem. Ani zdaleka však není odrazem masivního a bezprostředního vědomí reálné zkušenosti – je její abstrakcí a kritikou, která se zabývá komunistickým překonáním třídního boje; teorie a praxe tedy nejsou oddělené. Jde však o perspektivu, jíž jsme dosáhli právě proto, že se třídní boj v minulosti odvíjel právě tak, jak se odvíjel. Přikládat mřížku dnes dosažené kritiky na dějiny, například v termínech nejrůznějších „nedostatků bojů“, tedy nemá valného smyslu. Proto považujeme za neplatnou představu „teoretické“ destilace „poučení z bojů“, v nichž se vyjevuje neměnný historický program proletariátu, a jejich opětovného vnášení do „praxe“. A odmítáme i s ní spojenou politickou roli revolučního militanta či aktivisty jakožto nositele těchto poučení a otázku politické „intervence“ v konkrétních bojích.

Teoretizace třídního boje je jeho vyjádřením a kritikou, která se do něj plodně vepisuje jen do té míry, do jaké jsou konkrétní boje kritické samy k sobě. Nakolik v bojích období restrukturalizovaného kapitalismu naráží proletariát bojující jako třída právě na skutečnost, že jedná jako třída kapitalistického výrobního způsobu, coby na limit svého boje, natolik v jeho boji vyvstává sebekritický aspekt: staví otazník ke své existenci jakožto třídy. V praxi i diskursu konkrétních bojů se tak objevuje vnitřní trhlina mezi obranou postavení proletáře a jeho zpochybňováním. A tato trhlina produkuje perspektivu komunizace jako reflexi reálné zkušenosti i jako její abstraktní a kritickou formulaci.

Teorie v úzkém slova smyslu je tudíž momentem aktivit, skrze které se trhlina v třídním boji projevuje. Jen v nich se může činně uplatnit. Proto nám jde o to rozpoznávat a zviditelňovat trhlinu nesoucí aktivity a být jejich součástí tam, kde se jako jedinci ve společnosti nacházíme. Čím sebekritičtějšími se boje budou stávat, tím více se budou proplétat s kritickou teorií. Bude se tak dít na základě šíření konceptu komunizace, které je dnes praktickou aktivitou jejích stoupenců (psaní textů, časopisy, web, přednášky, letáky…). Jejich „dějinným úkolem“ však není nic – je dobře možné, že se jejich úsilí historie zlomyslně vysměje. Nejistota ohledně výsledku jejich snažení, obracení pozornosti na to, co je v kapitalismu negativní a neidentické, je však pořád přívětivější než splynutí s identitou kapitálu: identitou smrti. Proto se v sociálních bojích snaží přispět k rozvoji různých polemik a vzniku projevů perspektivy překonání kapitalistického výrobního způsobu, které na rozdíl od dneška nebudou jen implicitní.

Advertisement