Syrizace aneb Reprodukce kapitálu skrze politickou krizi
Kde se vzala Syriza a co je zač? Jaký je její vztah k sociálním hnutím v Řecku? Lze si skutečně vystačit s tradiční ultralevicovou představou sociální demokracie jako rekuperace proletářských hnutí? Odpovědi skryté v sociálním terénu řecké krize se pokoušejí hledat přátelé z řeckého blogu Communisation.
Pětadvacátého května 2015 jsme v jednom squatu na severu centra Atén organizovali veřejnou diskusi s názvem: „Vláda SYRIZA-ANEL a její vztah k předchozímu cyklu bojů – aktuální perspektivy odporu vůči neoliberálnímu managementu“. Východiskem této diskuse byla skutečnost, že poprvé v dějinách řecké kapitalistické sociální formace požívá vláda (křehkou) podporu celého politického spektra, které sahá od [organizovaných] anarchistů až po [organizované] fašisty.[1] Cílem diskuse navíc bylo vložit stát do přediva pojmů, které potřebujeme k analýze postupného úpadku předchozích hnutí z období 2008-2012 a jejich kvazitransformaci v současnou koaliční vládu prostřednictvím „konventorů“, kterými byl antifašismus a antimemorandismus. Aniž bychom podceňovali význam dluhu coby nástroje pro analýzu současné krize, snažili jsme se zdůraznit, jak důležité je rozpoznat způsob, kterým se v hnutích reprodukuje rozpor mezi státem a společností, a takto napomoci odhalení politického jako způsobu socializace, jenž je separátní, ale nikoli nezávislý na hodnotě, usouvztažněný s hodnotou, ale nikoli s ní identický. Jinými slovy, stát zůstává politickou formou kapitalistického vztahu, ale zároveň může nastolit svoji vlastní logiku, aby stabilizoval společenskou formaci v krizi. Každopádně kapitalistický společenský vztah nelze ztotožnit s kapitalistickou společenskou formací.
Následují osobní poznámky a komentáře učiněné u příležitosti této diskuse.
3,5hodinové diskusi předcházelo promítání 35minutového videozáznamu rozhovoru s Aristeidisem Baltasem, současným ministrem školství a hlavou výboru, který dával dohromady politický program Syrizy. Baltas v tomto rozhovoru z konce roku 2012 popisuje, které sociální síly Syrizu posílily po volbách na přelomu května a června 2012, jaký má Syriza půdorys a vnitřní strukturu, když ji tvoří desítka svébytných organizací/stran (tzv. „komponenty“), kterým vévodí Synaspismos. Rovněž hovoří o aktuálním konceptu socialismu v jedné zemi [sic] a načrtává způsob, kterým bude Syriza v procesu, jenž z ní udělá socialistickou vládu, zacházet se sociálními hnutími.[2]
Na úvod konverzace jsme navrhli brát Baltase vážně, protože po volbách 25. ledna 2015, po pěti souvislých letech austerity a krize Syriza věřila, že je možné jak realizovat jakýsi přechodný program, tak dosáhnout dohody s „institucemi“ (ECB, EU, MMF); přinejmenším v roli vůdců socialistické vlády. Jenže otázka řešení „humanitární krize“ a přijímání socialistických opatření je od samého začátku nedílně svázána s otázkou aktuální regionalizace kapitálu, tj. s rozhodováním se, který kapitalistický blok se zdá být pro tento úkol příhodnější a zda by opuštění eura tomuto projektu pomohlo. Ohledně této vyhlídky, která se dnes (začátek června 2015) rychle dostává do popředí, panují vážné neshody dokonce i v Syrize. Přesun kontradikcí na rovinu politiky a přetrvávající a sílící význam dilematu „uvnitř EU nebo mimo EU“ sice zatím neprodukují masové polarizace na rovině ulice, ale jedno je jisté: jakákoli možná demonstrace pro EU bude muset čelit silné opozici „silničních specialistů“, proruské ultralevice a anarchistických „avantgard“. Teď, když už je všem naprosto jasné, že řecký stát nemůže své hlavní funkce plnit bez externí finanční pomoci, zbývá už jen přijít na to, jaký druh sociálních agregací vznikne, neboť se zdá, že ta hrstka květnových izolovaných stávek není žádným způsobem s to působit jako sociální katalyzátor. A právě proto jsme se po úvodu výslovně ptali po možných sociálních reakcích proti podpisu nového (třetího) memoranda a po formách, kterých by mohly nabýt. Teprve uvidíme, zda lze proces odnárodňování jistých složek řeckého státního mechanismu zvrátit ve prospěch programu obnovy plné národní suverenity. V našich očích by však takový proces potřeboval mnohem víc než jen „nevinné“ povzbuzování národních sentimentů.
Odpověď na naši poslední otázku je nedílně spjata s tím, jak kdo vidí vztah mezi Syrizou a předchozím cyklem bojů: hnutí nevznikají sama od sebe z ničeho. Během diskuse se ukázalo, že mezi námi existují vážné neshody, a to nejen protože někteří soudruzi nepovažují Syrizu za žádnou sociálně demokratickou stranu, starou či novou, nýbrž striktně za stranu neoliberální,[3] ale také protože se k Syrize a jejímu vzestupu ke státní moci snaží vztahovat skrze bipolární schéma, v němž je Syriza „buď vítězstvím, nebo porážkou hnutí.“ Podle nás je docela zavádějící operovat s takovými představami, neboť Syriza jako taková neměla k hnutím v období 2008-2012, s výjimkou hnutí okupovaných náměstí, žádný seriózní vztah a teprve po volbách v roce 2012 se snažila zprostředkovávat zájmy rozsáhlých složek veřejného sektoru; pracující v soukromém sektoru jsou dnes už po velmi dlouhá léta ponecháni jejich vlastnímu osudu.[4]
Ačkoli bezmála čtyři roky jsou nezanedbatelná doba, hlavní část diskuse se zaměřovala na indignados, okupaci náměstí Syntagma a množení lokálních shromáždění na předměstích Atén, čímž se implicitně připouštělo, že právě to je nejpravděpodobnější způsob, kterým se v budoucnu mohou hnutí znovu objevit. Řada soudruhů znovu mluvila o náměstí Syntagma, o tom, jakým způsobem se okupace účastnili, a na docela dlouho znovu ožila debata o tom, zda by revolucionáři v takových případech měli intervenovat nebo ne. Někdo poukazoval na skutečnost, že my, jakožto „komunistické kruhy“, jsme vlastně ani nediskutovali o příčinách porážky hnutí okupovaných náměstí a srovnávali způsob, kterým si bolševici osobovali hnutí sovětů, a způsob, kterým se členové Syrizy snažili prezentovat jako ryzí projev hnutí okupovaných náměstí.
Zde se diskuse chvíli zastavila a zabývala se tím, že Syriza coby kapitalistická strana musí balancovat mezi potřebami kapitálu a potřebami pracující třídy a v jistém smyslu je vězenkyní této situace. K tomu je třeba dodat, že Syriza byla jedinou stranou, která se – většinou jen verbálně – stavěla za bezmála sociální boj. A snad právě odtud vzniká potřeba vysvětlit, jaké jsou aktuální základy státu coby mechanismu, který nastoluje rovnováhu v kontextu krize, jež se nejprve nutně objevila jako ekonomická, ale pak získala významný politický rozměr. Déle jak čtyři měsíce Syriza používá propagandistickou kartu „tvrdých vyjednávání s institucemi“ jako nepostradatelné pojivo, které zároveň emituje silnou vlnu národní jednoty. Navíc, budeme-li dál uvažovat stejným směrem, Syriza za poslední tři roky ani nedosáhla zvýšení počtu svých členů ani nedokázala stabilizovat svůj stranický mechanismus poté, co pohltila řadu lokálních organizací zmrzačeného PASOKu. Jednalo se jak o organizace v obcích, tak ve veřejném sektoru, kde – a to je třeba zdůraznit – Syriza nabízí příslib konkrétního způsobu jak zaměstnanecká témata řešit parlamentní cestou.[5]
Na závěr jsme učinili několik postřehů, které se netýkají jen naší konkrétní diskuse, ale pokoušejí se o všeobecný pohled na současnou konjunkci:
- Způsob, kterým se rozhlasová stanice Kokkino, patřící Syrize, snažila postavit uklízečky nastálo zaměstnané na Ministerstvu hospodářství proti brigádnicím[6] najímaným subdodavatelem, a nápad najmout nezaměstnané pracující, aby s kamerami obcházeli restaurace a natáčeli nezákonné transakce, jejichž cílem je vyhnout se placení daní, odhalují, že Syriza exceluje v používání neoliberálních taktik.
- Začátkem února 2012 anarchisté organizovali demonstraci proti vyhlášení výjimečného stavu, které se účastnily minimálně 3000 lidí. Hned po volbách 25. ledna 2015 se v Aténách konala anarchistická protistátní demonstrace, kam přišlo jen 200 lidí a na její organizaci se nepodílely téměř žádné organizované skupiny, přičemž každá k tomu měla své důvody. Tato situace trvá ještě teď, kdy píšeme tyto postřehy.
- V teoretických počátcích operaismu a francouzské ultralevice, které leží v 60. a 70. letech, snad až na některé velmi vzácné výjimky nenalézáme ani stopu konkrétní teorie státu. Tato skutečnost patrně ukazuje na nedostatečnost našich teoretických nástrojů, které by nám pomohly porozumět hnutí okupovaných náměstí a Arabskému jaru. Pouze Negri se pokoušel historizovat a periodizovat nejen dělnický subjekt, ale také státní formu.
- Oproti tomu, co se odehrálo na náměstí Tahrír, v parku Gezi a dokonce i na Majdanu, během okupace náměstí Syntagma nevznikla žádná ženská skupina ani tam nebyli přítomni imigranti.
- Během hnutí okupovaných náměstí a obecněji i téměř na všech demonstracích v řeckých velkoměstech i jinde došlo k jasnému zpochybnění ústřednosti dělnického subjektu. Nebyla-li otevřeně konfliktní, koexistence a paralelní přítomnost několika sociálních skupin na stejné historické půdě je silným indikátorem trvající užitečnosti teoretického schématu „nesubjektu“, s nímž přišli Woland a Blaumachen. Nebyli však s to poskytnout analýzu státu jako dostředivého faktoru a obecněji se seriózně zabývat realitou stratifikace hnutí okupovaných náměstí.[7] Všechny pokusy diskreditovat tuto linii uvažování kvůli Wolandově přeběhlictví jsou k ničemu a slouží jen pro vnitřní potřebu.
- Politický postoj, který tu propagují někteří soudruzi[8] a podle nějž jedině boje domácí pracující třídy mohou za sebou strhnout zbytek třídy, je pozůstatkem starých časů, kdy stát ještě uznával (domácí) dělnickou identitu. Navíc je jasné, že tento postoj podceňuje reálnou možnost vnesení konfliktu do možného budoucího hnutí okupovaných náměstí. Musíme se totiž ptát: Připomínalo by hnutí okupovaných náměstí, které by se dokázalo rychle rozšířit do mnoha měst a pojmout všechny proletáře – bez ohledu na jejich zemi původu, gender nebo rasu – to minulé? Nestalo by se sebepotvrzování (domácí) pracující třídy reálnou překážkou pro samotný boj?
Níže přikládáme (s několika málo, hlavně stylistickými, úpravami) interní text sepsaný před několika měsíci. Jeho vznik jaksi ovlivnily všeobecné povolební sentimenty, které fandily Syrize. Čtenář v něm nalezne další informace ohledně vztahu strany Syriza k bojům předchozích let a dále se v něm rozvíjí teze, že vedení Syrizy spolu s většinou svých straníků nakonec, nehledě na důsledky, dosáhne dohody se zahraničními věřiteli státu, a to kvůli místu, které Řecku přísluší v rámci evropské dělby práce ohledně managementu proletářských imigračních toků. A pokud naopak žádné dohody dosaženo nebude a Řecko bude muset opustit Eurozónu (a možná i EU), tento faktor – často přehlížený, aby teoretická analýza dostala intelektuálnější a prestižnější punc – rozhodně svojí plnou vahou tak či onak ovlivní současné i budoucí podmínky kapitalistické akumulace a především formu státu.
Atény, 7. 6. 2015
***
Je ne suis pas Syriza
Demonstrace, které se 15. února 2015 konaly v Aténách a pár dalších řeckých městech, sice od nově zvolené vlády SYRIZA-ANEL nic nepožadovaly, ale byly naprostým historickým opakem rebelie z prosince 2008, která rovněž nic nežádala, ale vše kritizovala. Proto je třeba zviditelnit způsob, kterým se Syriza dostala přes hnutí předchozího období k parlamentnímu přepychu a předstírá, že do současného aparátu kapitalistického státu v krizi lze „vnést vzduch revoluce“. Co nejhlubší analýza dialektiky postátnění (alespoň v jisté míře) právě oněch hnutí může vést k vystřízlivění z očekávání, která doprovázejí „přicházející naději“.
Za předpokladu, že nejste akademici fandící Syrize, můžete následující řádky v sofistikovanější terminologii nazvat prvním pokusem o produktivní konceptuální mediaci možného opozičního hnutí vůči novému režimu. A v případě, že jste akademici, co fandí Syrize, pak se mějte na pozoru: naše listiny proskribovaných jsou věrným obrazem Sullova prototypu…
Některým soudruhům v Aténách mohou mnohé zde vyjádřené argumenty znít více než povědomě. Není to náhoda, ale výslovně taktika psaní polemického textu, která syntetizuje zásadní postřehy a trefné vjemy z různých probíhajících diskusí, které se nutně neodehrávají ve stejných místnostech, časopisech nebo na stejných mailing-listech. Je to, jako když řada vláken vstupuje do jediného tkalcovského stavu. Jednotný podpis neznamená snahu zastřít, „kdo co říká,“ ale označit nesporně kolektivní charakter následujících postojů.
„Řecký stát má kontinuitu, sama sebe stravující krize posledních let ji však mít nebude.“
Řecký ministr financí Janis Varufakis ve svém inauguračním projevu 28. ledna 2015
„Pohyb kapitálu na světovém trhu, který stát prostě nemůže mít pod kontrolou, je vždy mimo politiku národního státu. Přesněji řečeno, nárůst státní regulace je právě důsledkem globálního zevšeobecnění kapitalistického vztahu a působení zákona hodnoty v globálním měřítku, které s tím souvisí. Průnik státu do kontextu společenské reprodukce a plné prosazování kapitalistického vztahu tvoří jednotu. ‘Postátnění’ je právě tím nástrojem, kterým se kapitál zachovává a kterým se společensky konkretizují účinky kontextu hodnoty. Proto se stát jeví… ideálně jako moment, v němž se – v kontextu společenského procesu restrukturalizace a poháněn konkurencí na světovém trhu – zákon hodnoty vnitřně uskutečňuje: skrze státem regulované znehodnocování kapitálu, strukturální úpravy, korekce společenské dělby práce atd. Takto se uplatňování zákona hodnoty bezesporu specifickým způsobem ‘politicky’ modifikuje. ‘Čisté’ působení zákona hodnoty nemůže existovat a nikdy neexistovalo. Vždy bylo ‘modifikováno’ politickými strukturami a mocenskými vztahy. Teze o zneplatnění zákona hodnoty skrze státní intervenci přehlíží skutečnost, že stát je svojí vlastní formou integrální součástí kapitalistického kontextu reprodukce a práce. Zákony kapitalismu – ve specificky mediované podobě – působí přímo skrze stát a v rámci jeho činnosti.“
Joachim Hirsch, Der Sicherheitsstaat: Das „Model Deutschland“, seine Krise und die neuen soziale Bewegungen
1.
Vedettám spektáklu bychom rozhodně měli věnovat pozornost: nikoli jen proto, abychom se vysmáli jejich absurditě tak, jako to činí přisluhovači šéfů, ale také proto, že tak či onak představují aktuální kontradikce ve zhuštěné fyzické podobě. Jedinou větou – závěrečnou poznámkou jeho prvního projevu hned tři dny po volbách – řecký ministr přiznává, že navzdory krizi si některé věci musí zachovat kontinuitu. Ale jak? Cožpak řecká kapitalistická společenská formace a stát, který jí odpovídá, nebyli po celé ty roky, včetně propadu posledních let, prolezlí rozpory? Jak lze vůbec o kapitalistickém státu tvrdit, že si zachovává kontinuitu, tedy zůstává nedotčený, přestože je v krizi jednak jako kapitalistický stát a jednak jako stát jako takový? Přestaňme to nazývat naivitou nově jmenovaného panáka a nazvěme to nekompromisně pravým jménem: ujištění všech stran zapojených do extrakce nadhodnoty v této geografické části planety, že co se reprodukce kapitalistického společenského vztahu a stability společenské formace týče, nová vláda půjde ve šlépějích svých předchůdkyň. Ti, kdo to maskují hesly o „návratu naděje“, „úctě k lidské důstojnosti“, „potřebě nadechnout se“ atd., jsou prostě pokrytci.
2.
Bezprostředně po nepokojích v prosinci 2008 si mnozí stát představovali jako bandu policajtů. Tato představa odrážela emocionální empiričnost způsobu, kterým (povětšinou mladí) proletáři, co vyšli do ulic, vnímali kvalitativní skok ve vývoji represe, způsobený vážností mnohonárodní sociální exploze. Ale stát nemůžeme a nesmíme redukovat na represi, jakkoli sofistikovaná nebo podporovaná puntičkářskými soudci může být: nežijeme totiž ve 20. letech 20. století. Abychom mohli plně pochopit průlom, kterým se z policie stala nepostradatelná funkce státu, a její budoucí transformaci ve fundamentální zprostředkování téměř každé společenské konfrontace – což je jednoznačně atribut bezpečnostního státu naší doby – musíme přesně vědět, jaká zprostředkování stát v průběhu času vyvinul, proč ochabla a proč bylo nutné nahradit je policií. Jaké byly nevýhody a chyby tehdejších politických stran, odborů, školství, imigrační politiky, řízení obcí atd.? Proč všechny tyto instituce nebyly dostatečně proaktivní, aby zabránily povstání tohoto typu? Proč se řecký stát ukázal být hluboko pod standardy prevence, které si současný kapitalismus žádá? Tyto zásadní otázky – které budou v následujících letech uprostřed erupce krize citelně tížit budoucí politické strategie pro reformu kapitalistického vztahu a jeho státu – nemátly jen současné státní funkcionáře, ale rovněž leží u kořenů strategií pro obrodu té části „zodpovědné levice“, kterou někteří naivní (?) aktivisté stále mylně považují za „jedinou stranu, která nepokoje neodsoudila“ – navzdory mnoha konkrétním příkladům nejen její absence, ale také jejího nepřátelství vůči šíření nepokojů. Samozřejmě, že řeč je o Syrize.
3.
Zpětně vzato, nějací členové Syrizy, hlavně ti mladí, byli tehdy nepochybně přítomní v ulicích a tvořili marginální, i když nezanedbatelnou součást celkového setkání různých složek mnohonárodnostního proletariátu, k němuž v ony dny došlo. Tito ambiciózní noví politici o prosincové revoltě vážně přemýšleli a došli k závěru, že stojí za to vsadit na upření jejich úsilí směrem k reorganizaci strany do podoby hnutí. Došlo tak sice k jisté podstatné změně stranického aparátu, ale na možné zvýšení volebních preferencí to naprosto nestačilo – a to je jediná věc, na které každé levicové straně hodné svého jména záleží. Tsiprasova první účast ve volbách roku 2009 coby předsedy Syrizy – velkolepé završení předchozího procesu a jasný vliv kádrů plánujících strategii – nepřinesla předpokládané výsledky: mládež stranu masově nevolila, alespoň ne tentokrát. „Mladistvý vítr oživení“ je ještě dnes pozůstatkem tehdejší volební taktiky Syrizy – pozůstatkem, který drží při životě ti, kdo straně jako mechanismu vytvářejí image. Politický důraz na „generaci 700 euro“ složenou z domácích proletářů, kteří prý byli hlavními činiteli prosincové revolty, nemohl nalézt odpovídající institucionální odraz, nešlo ho přeformulovat do institucionální terminologie. Prosincová revolta neměla žádné požadavky: tak zněl jistě závěr, jakkoli dočasný mohl být.
4.
Stát, který tu bereme jako kolektivního kapitalistu, chápal lépe než kdo jiný, že skutečnou hrozbu revolta nepředstavovala kvůli rozbitým výlohám bank, nýbrž kvůli možnosti, že domácí a přistěhovalí proletáři, kteří vyšli do aténských ulic, navzájem rozpoznají svůj společný osud. K tomu nesmělo dojít, zejména ne s vyhlídkou ustavičného růstu přebytečného obyvatelstva. Sociální protipovstalecká strategie, která byla spuštěna hned po prvních aktech revolty, měla podobu protidemonstrací v některých řeckých městech, přičemž ukázkovým příkladem je Agios Panteleimonas, chudá čtvrť v centru Atén, kde pro přistěhovalecké proletáře od začátku roku 2009 platí de facto výjimečný stav a postupně se odhaluje, k čemu všemu jej lze využít a jak to prakticky provést. Takže už dávno před hnutím okupovaných náměstí se ustavuje dialektika státu a občanské společnosti v podobě rasistických občanských výborů a směřuje k eliminaci značné části proletariátu z veřejného prostoru. Od té doby – a pod hrozbou státních sankcí – se z této eliminace stala ta jediná osa, kolem které se musí odvíjet slušná politika, a to včetně levicové politiky.
5.
Jakákoli zmínka o formě a obsahu státní represe nevyhnutelně znamená nejen jistou percepci role, kterou stát v současné konjunkci hraje, ale také určitou představu o tom, od čeho můžeme odvodit jeho nutnou existenci v kapitalistické společnosti. Do jara 2010, kdy řecká kapitalistická sociální formace oficiálně spadla pod memorandum ušité MMF, ECB, EU a řeckými kapitalisty, patřil postoj státu k sociálním hnutím do kolonky „nulová tolerance“: v létě 2008 policie na Korfu klidně zabila 43letou ženu během střetů s místními lidmi, kteří protestovali proti přeměně jedné lokality ve skládku; v létě 2009 policie s klidem brutálně zaútočila na lidi z attické obce Grammatiko, protože protestovali ze stejného důvodu. To znamená před zavražděním Alexise a po něm. Syriza z těchto bojů nedokázala získat politický kapitál, a to ani v malé míře jako během prosincové revolty. Když 7. 7. 2009 policie spolu s fašisty, kteří házeli molotovovy koktejly zpoza policejních kordonů, zaútočili na anarchistickou/antiautoritářskou demonstraci, která mířila do Agios Panteleimonas, žádní členové Syrizy tam nebyli, protože přítomnost Syrizy nebyla tolerována.
6.
Byť je pro teorii relevantní, pojem nulové tolerance je většinou chápán jako důsledek převládnutí bezpečnostní doktríny a vytváří dojem, že státní aparát je plně militarizován a tudíž je nepropustný pro třídní boj a společenské kontradikce obecně. Po přijetí memoranda v květnu 2010, které vyústilo v následný růst teploty na sociálním teploměru, vstupuje řecká kapitalistická sociální formace do období, kdy se kapitalistický vztah bude reprodukovat skrze politickou krizi.
7.
Osvojíme-li si dialektičtější pohled na vztah mezi státem a formami třídního boje, můžeme říci, že jedním z hlavních rysů tzv. „stav nouze“ je, že definuje přebytečné obyvatelstvo (a sám je jím definován). Jeho hlavními funkcemi jsou oddělení, segmentace, stigmatizace, klasifikace, marginalizace, vyloučení a represe těch, kdo nejsou vhodní ke kapitalistickému využití, od těch, kdo jsou. Tyto atributy nemůžeme považovat za abstraktní ideje vznášející se ve vakuu; řečeno těžšími teoretickými termíny, stav nouze má v podmínkách reálného přivtělování nejen práce, ale také celé sociální formace ke kapitálu, nutně biopolitický rozměr.
8.
Jednatřicátého března 2009 obsadí 150 členů Syrizy, s Tsiprasem mezi nimi, na hodinu ústředí Národní banky Řecka, největší řecké banky, na ulici Stadiu, aby pak scénu opustili prodchnuti novou inspirací a sebedůvěrou; 14. února 2013 policajti nemilosrdně zbijí členy mládežnického křídla Syrizy, když se pokusí obsadit kancelář generálního tajemníka Ministerstva financí, která leží o pár set metrů dál na stejné ulici. Tentýž model se uplatní při pokusech o opětovné obsazení squatu Skaramagka – obsazeného bezprostředně po prosincové rebelii – v centru Atén, a to v červenci 2011 a lednu 2013. Co leží mezi těmito dvěma momenty? Odpověď spočívá v naprosto stejném rozporuplném hnutí, které bylo historicky produkováno zhruba po dva roky 2010-2012 a vyprovokovalo nejen autokratické sklony státu, ale zároveň také vytrvale zvyšovalo přitažlivost Syrizy coby strany-hnutí nejen pro pracující třídu, ale obecněji pro všechny „zasažené memorandem“.
9.
S rizikem, že budeme zjednodušovat složité a absolutně nehomogenní hnutí, můžeme tento proces konkretizovat preferenčně, zaměříme-li se na způsob, kterým státní represe zacházela s okupacemi jakožto stěžejní formou boje. Z kvalitativního hlediska si „antimemorandní“ subjekty, jejichž třídní kompozice rozhodně nebyla pevně daná, byť nesporně měla příchuť pracující a střední třídy/maloburžoazie volily velmi rozmanité cíle: obyvatelé Nea Eukarpia společně s obecními zastupiteli obsazují Stanici pro likvidaci komunálního odpadu; POE-OTA, odborový svaz obecních zaměstnanců, provádí několik okupací radnic; GENOP-DEI, odborový svaz zaměstnanců veřejné elektrárenské společnosti, obsazuje Centrum komputerizace v Cholargosu; politická iniciativa Den Plirono (Neplatím) okupuje zákaznické kanceláře společnosti DEI v Kallithea; Ministerstvo zdravotnictví obsadí jeho vlastní úředníci; Strojnický pojistný fond je okupován svými zaměstnanci; smluvní zaměstnanci pracující pro město obsazují aténský magistrát; okupace logistického centra podniku Gerolymatos v průmyslové zóně Oinofyta na protest proti nevyplácení mezd; vojenští penzisté se pokoušejí vtrhnout do sídla armády v Aténách na protest proti snižování jejich příjmu; místní lidé blokují vjezd do přístavu Igumenitsa na protest proti přítomnosti imigrantů ve městě; směsice vojenských důstojníků v záloze, levicových aktivistů, menšina fotbalových chuligánů a „obyčejných“ indignados vtrhla na oficiální vojenskou přehlídku v Soluni, přičemž protestovala proti „zkorumpovaným politikům“ atd. Vezmeme-li v úvahu, že tento „okupující subjekt“ nikdy nebyl plně přítomný na náměstích řeckých velkoměst, kde byli nadměrně zastoupeni političtí aktivisté a studenti, pak snad můžeme pochopit dualismus, z nějž vyrůstá SYRIZA a ANEL – politická ztělesnění dolní a horní části aténského náměstí Syntagma: protože se jim podařilo dostat se do středu hnutí okupovaných náměstí, stali se z nich političtí zastupitelé hnutí, které nikdo jiný nereprezentoval.
10.
Domnívat se, že z formy a obsahu těchto okupací neplynou pro teorii žádné důsledky, by kritice příliš neprospělo. Naopak samu skutečnost okupace veřejné budovy nebo části veřejného prostranství je třeba interpretovat. Vedle zásadního poznání, že různé sektory domácího proletariátu vzdorovaly probíhající restrukturalizaci tím, že si nárokovaly alespoň částečné vlastnictví tzv. „veřejného bohatství“, skutečnost, že okupace jako prostředek vyvíjení tlaku na stát si zvolilo také několik dalších sociálních skupin a složek proletariátu, odhaluje především ústřední úlohu pozemkové renty v řecké kapitalistické sociální formaci, která určuje vztah každého jedince ke státu. Konkrétněji řečeno, tento vztah definuje vysoké procento vlastníků domů, ale také kultura stálosti ve veřejném sektoru, která souvisí jak s extrakcí politické renty ve veřejném sektoru, tak s rozšířenou bojovností, která je silně ovlivněna kulturní hegemonií levice. Současné okupační hnutí je třeba vysvětlit ve světle ústupu státu z reprodukce pracovní síly a souběžného zpochybnění politické váhy maloburžoazních vrstev ve státní struktuře. Opakované koaliční vlády Nea Dimokratia a PASOK dělaly, co mohly, aby prohloubily separaci mezi státem a touto občanskou společností. Syriza se v roce 2015 dostala k moci s příslibem jejich opětovného usmíření. A důležité okupační hnutí imigrantů, které vyvrcholilo „hladovkou 300 přistěhovalců“ (kteří na pár dní obsadili Právnickou fakultu v Aténách, aby vzdorovali statusu neviditelnosti, k němuž jsou imigranti odsouzeni) bylo už odhozeno do popelnice dějin.
11.
O volebním úspěchu Syrizy a možné budoucnosti třídních bojů nelze smysluplně diskutovat, nebereme-li vážně v úvahu historickou zvláštnost lokálních shromáždění, která vznikla hned po hnutí okupovaných náměstí v létě 2011. Můžeme se sice rozpomenout na několik příkladů místních mobilizací v městských oblastech, k nimž za celé ty roky došlo, ale vždy se jimi prosazovaly specifické požadavky, které se obvykle týkaly kvality života v městské části nebo na předměstích: proti znečišťování a zhoršování životního prostředí, aktivismy za volná veřejná prostranství atd. Totéž platí pro místní mobilizace ve venkovských oblastech, kde dochází k tvrdým konfrontacím mezi místními lidmi a policajty, když místní protestují obvykle proti velkým kapitalistickým projektům; v těchto případech je však typické, že účastníci nevytvářejí žádná strukturovaná a permanentní shromáždění. V případě místních shromáždění, která následují po náměstí Syntagma, hovoříme o shromážděních organizovaných podle městských částí a požadujících po státu odvolání memoranda. Teď už by mělo být zjevné, že ve srovnání se specifickými požadavky ohledně kvality života se posunula sama rovina artikulace požadavků a stala se bezprostředněji politickou.
12.
Je známo, že prvním požadavkem předloženým sousedskými shromážděními a požadavkem, který „lidi“ oslovil víc než kterýkoli jiný, bylo odvolání „charatsi“, nově uvalené daně z obytné nemovitosti. Chce-li však někdo trvat na kontinuitě mezi sousedskými shromážděními minulosti a těmi současnými pouze na základě trvale stěžejní úlohy pozemkové renty, nemůže si s tím vystačit, přestože řecké rodiny vždy považovaly vlastnictví domu za posvátné. Tomuto hledisku totiž uniká proměna struktury kladení požadavků. V případě charatsi shromáždění směřují požadavek přímo na státní administrativu, aniž by do toho vstupovaly nebo něco zprostředkovávaly obecní úřady. Když se takto obejdou státní instituce na lokální rovině a nedochází ke konfrontaci s nimi, pomáhá to vytvářet mýtus, že přítomnost státu na lokální rovině není pro autonomii hnutí hrozbou; a ještě hůř, že shromáždění mohou spolupracovat s (levicovými) místními úřady. Tato přímá politizace požadavků tak vytvořila půdu pro budoucí volební úspěch Syrizy v komunálních volbách v roce 2014 právě na těch předměstích, kde fungovala aktivní místní shromáždění. Někteří anarchisté, kteří tvořili většinu iniciátorů těchto shromáždění, se dodnes diví, jak k tomu mohlo dojít, protože tehdy ani žádní členové Syrizy ve shromážděních nepracovali…
13.
Tento posun na rovině kladení požadavků a tudíž ve formě a obsahu tzv. „lokální akce“ nelze považovat za přímý důsledek nové organizační formy, protože ta nevysvětluje, proč například bylo možné, aby jedno místní shromáždění napochodovalo do kanceláří místní pobočky Veřejného elektrárenského podniku (DEI) a přímo vyhrožovalo manažerovi, aby zastavil odpojování elektřiny. Obcházení stávajících mediací – žádná strana ani odbory nedokázali na této úrovni zasáhnout a sehrát svoji tradiční roli zprostředkovatelů boje – není od počátku totožné s produkcí jejich oslabování.
14.
Když mluví o podmínkách, které umožnily rozvoj městských hnutí v Aténách, přičemž až donedávna tyto podmínky vůbec nebyly příznivé, sociolog Constantinos Kavulakos[9] říká:
„Podmínky, které panovaly v řecké společnosti obecně a specifičtěji pak v Aténách, bránily růstu městských hnutí. Hypertrofie politického, panství stran nad politickým životem a veřejnou sférou, nízká míra růstu občanské společnosti a klientelismus tvořili a do jisté míry stále tvoří negativní rámec pro růst hnutí. Zároveň model rozvoje Atén favorizoval individuální rodinné strategie a omezoval možnost růstu kolektivního vědomí a jednání. Městské boje, které se časem vyvinuly, nenabyly centrálně politického charakteru a centrální političtí hráči v této zemi je nijak podstatně nepodporovali. V některých případech se jim dostalo ‘požehnání’ prostřednictvím fragmentárních předpisů nebo politiky tolerance ze strany státu, což vedlo k posilování paternalistické role státu a k závislosti občanů na klientelistických sítích.“
V tomto smyslu vznik a vývoj místních sousedských shromáždění rozhodně nelze interpretovat skrze kontinuitu s předchozí fází městských hnutí; minulá atrofie nemůže být sama o sobě příčinou. Diskontinuita mezi minulými a přítomnými formami městských hnutí prvně vznikala během prosincové rebelie v roce 2008 a pak na obecnější rovině během hnutí indignados v roce 2011; tedy skrze konfrontační rámec krize.
Posun ve struktuře požadavku je historickým produktem diskontinuity vyprodukované uvnitř krize a její implikace lze plně pochopit jen a pouze, pokud vezmeme v úvahu některé ze zásadních zvratů, k nimž od doby, kdy Kavulakos sepsal svůj text (2008), došlo:
- Nadvláda stran a odborů nad politickým životem a veřejnou sférou prochází hlubokou krizí.
- Sociální sítě a internet obecněji ustavují nejnovější veřejnou sféru a „občanskou společnost“.
- Recese krutě otřásla dřívějšími individuálními i sociálními strategiemi přežití nezanedbatelných částí obyvatelstva z pracující a střední třídy.
- Stát se zbavil své paternalistické role, jelikož došlo k důkladné delegitimizaci jakýchkoli požadavků ohledně reprodukce pracovní síly.
- V neposlední řadě nesmírný dopad sociálních hnutí nedostatečně označovaných termínem „Arabské jaro“.
15.
Jinou tváří tohoto souhrnu zvratů – které tvořily historické rozpory v tom nejširším smyslu slova a produkovaly vznik místních sousedských shromáždění – bylo označování obecních úřadů za slabý článek státního aparátu. A v tomto ohledu je jen a jen náhoda, že jistá část restrukturalizace veřejného sektoru, daná realizací memoranda, tehdy skutečně postihla „lokální stát“. Abychom však Syrizu jakožto novou mediaci vyprodukovanou tímto hnutím ohodnotili správně, musíme poukázat na dvojaký charakter tohoto hnutí. Jinými slovy, stát se reformoval a racionalizoval shora i zdola: podporovat poskytování bezplatného vyučování školáků dobrovolníky z řad nezaměstnaných učitelů a přeformulovat management nezaměstnanosti jsou dvě strany téže mince.
16.
„Lidé dělají své dějiny sami, ale nedělají je tak, jak jim napadne, za okolností, které si sami zvolili, nýbrž za okolností, které tu bezprostředně nacházejí, které jsou jim dány a které zdědili z minulosti. Tradice všech mrtvých pokolení tíží mozek živých jako můra. A právě když jsou lidé zdánlivě plně zaujati tím, aby provedli převrat v sobě a kolem sebe, aby vytvořili něco nebývalého, právě v takových epochách revolučních krizí vyvolávají úzkostlivě duchy minulosti, aby jim sloužili, vypůjčují si od nich jména, bitevní hesla, kostým, aby v tomto starém a ctihodném převlečení a s touto vypůjčenou řečí sehráli nový výstup světových dějin.“
Karel Marx, Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta
Můžeme-li nalézt nějaké stopy kontinuity s nedávnou minulostí, jistě je objevíme v tzv. „hypertrofii politického“ – konkrétněji řečeno v tom, že kapitalistický stát je vnímán jako jediný možný výraz a garant kolektivního zájmu a v tomto smyslu demokracie (včetně té přímé) coby jediného možného horizontu kolektivní akce. Polarizace na „levici“ a „pravici“ má v historii politizace a neutralizace třídních bojů v Řecku velkou váhu. Požadavek, ať stát zruší daň z obytné nemovitosti nebo memorandum, byl nejen reflexí mnohotřídní kompozice prvních a početně mnohem silnějších místních shromáždění, ale také potvrzením skutečnosti, že dokonce i obranu zájmů soukromého vlastnictví lze vést pod záštitou levice. V myslích iniciátorů místních shromáždění – a zopakujme si, že větší část jich tvořili anarchisté a antiautoritáři a lidé nepatřící k žádné specifické straně – se evoluce sociálních hnutí nutně pojí s levicovou bojovností, která souvisí s kulturní hegemonií levice. Syriza je jasným projevem tohoto postoje na úrovni centrální politiky. Nezapomínejme ale, že kromě násilných konfrontací kolem náměstí Syntagma v létě 2011 patřily mezi nejnásilnější reakce na realizaci memoranda: reakce taxikářů, kteří se nejen střetli s policií v ulicích poblíž parlamentu, ale také koordinovaně blokovali přístavy a letiště po celé zemi; reakce řidičů kamionů, kteří se nezdráhali ani střílet po stávkokazech ostrou municí; a především boj v Keratea, který se po několikaměsíčních násilných střetech ukázal být jediným sociálním hnutím, které dál vzdorovalo plánované výstavbě skládky odpadu. Syriza si nemůže nárokovat žádný vztah k evoluci těchto hnutí vedených v zájmu drobných vlastníků a co se pravice týče, ta nikdy neměla jasnou historickou spojitost s nějakým masovým hnutím v Řecku. Absence jasných projevů a známek pravicové politiky – pozůstatek občanské války a skutečnosti, že pravice a stát byli vždy nerozlučně spojeni – vede k mýtu, že všechna hnutí může zprostředkovávat a reprezentovat jedině levice. A samozřejmě k němu vede také iluze – kterou podporuje několik set levicových akademiků po celém světě, kteří své profesní kariéry nedílně svázali s „kulturní hegemonií levice“ – že volební úspěch Syrizy v roce 2015 byl politickým projevem antimemorandních hnutí obecně.
17.
Nelze se vyhnout konstatování, že levice je levicí kapitálu, které také znamená, že se ztotožňuje se státem jako aparátem i jako vztahem – levice je levicí státu. Ti, kdo slepě oslavují hnutí místních shromáždění, obvykle zapomínají, že místní shromáždění vznikla poté, co ústřední shromáždění na dolní straně náměstí Syntagma „nařídilo“ rozšířit hnutí do aténských městských částí. Ta hrstka sousedských shromáždění, která existovala už předtím a už v té době znamenala difuznější model, nedokázala hnutí vtisknout svoji orientaci tak, jako se to podařilo miniatuře hybridní státní struktury na náměstí Syntagma. Postátnění hnutí je procesem, který začíná už uvnitř hnutí samotného, když začne rozlišovat mezi politickou reprezentací a řadovými členy, a to už dávno před tím, než dosáhne na křesla v parlamentu. Kromě těchto prvních zdola učiněných kroků k identifikaci levice se státem jen vzácně vystupují do popředí ty nejzřetelnější vztahy hnutí místních shromáždění se Syrizou: vedle už dříve zmiňovaných komunálních voleb v roce 2014 nebyly snad parlamentní volby v květnu 2012 novou bitvou, kterou bylo třeba vybojovat a která způsobila náhlý úpadek celého projektu místních shromáždění? Co mohlo zapříčinit upuštění od centrální koordinace sousedských shromáždění, která v lednu 2012 zasedala na aténské univerzitě Panteion (účastnilo se jí více než 45 shromáždění a celkem přes 500 lidí), ne-li vyhlídka volebního úspěchu Syrizy?
18.
Každopádně stát a jeho mechanismy pociťovali tlak mobilizací proti dani z obytné nemovitosti a snažili se mnohotřídní štulce absorbovat několika represivními taktikami. V jistém smyslu můžeme pokračující restrukturalizaci státu uprostřed krize – čemuž se říká „stav nouze“ – identifikovat jako reakci kapitálu na tento druh mnohotřídních hnutí. Bezprecedentní míra násilí použitá proti místnímu obyvatelstvu ve Skuries a Keratea, kde policii kapitálu čelil pevný mnohotřídní blok sociálních sil, jen podtrhuje závažnost této otázky a poutá pozornost k nutnosti aktuální restrukturalizace kapitalistického vztahu; restrukturalizace, která v případě nutnosti zahrnuje destrukci, zhodnocení, přeměnu a zotavení celého souboru společenských vztahů, z nichž bude sestávat nový režim akumulace. Máme-li však být činní uvnitř mnohotřídního hnutí, intenzifikace kterého druhu třídních rozporů je úžeji spojena s vyhlídkou revoluce, ne-li rozporu mezi pracujícími a šéfy? Rokem 2011 počíná obrovské a mnohotvárné angažmá členů Syrizy – a od voleb v roce 2012 také poslanců – v hnutí kolem Skuries a to se tak stává polem, kde se začalo skutečně odpovídat na tyto otázky. Nebyly to však prodělnické odpovědi. Syriza se mohla vynořit jako politická obhájkyně mnohotřídních hnutí jedině nad mrtvým tělem dělnické identity: právě tím tělem, kterému horníci ze zlatých dolů (bránili „svá“ pracoviště, a tak útočili společně s policií na prosté obyvatele této oblasti, levičáky a anarchisty, kteří přišli obyvatelům projevit solidaritu, a na šéfy místního turistického průmyslu) ještě jednou nakopali do hlavy.
19.
Samozřejmě, že v rámci jistých mezí se tento rozpor mezi mnohotřídní kompozicí a potřebou třídní orientace víceméně podrážděně rozehrával ve vnitřních procedurách místních shromáždění. Právě proto, že jejich původem bylo městské prostředí aténské metropole a nikoli zcela odlišné sociální prostředí řeckého venkova – kde převládají vztahy založené na půdě a na krvi a kde jsou společenské hierarchie mnohem silnější – byla sousedská shromáždění nucena rychle rozšířit seznam svých aktivit a postulovat nutnost odpovídat potřebám pracujících a nezaměstnaných. Avšak postavit do popředí potřeby proletářů a začít organizovat směnné bazary, časové banky, směnu služeb, kolektivní kuchyně atd. – a souběžně s tím muset čelit přímočarému antagonismu církve, médií, jistých iniciativ podporovaných některými starosty jako „pomoc lidem zasaženým krizí“ – se ukázalo být tahem, který spustil postupné slábnutí hnutí místních shromáždění, protože výše zmíněný rozpor neměl prostor k dalšímu pohybu. Jedině politické strany mohou tvrdit, že odpovídají potřebám všech. Proto když se Syrize nepovedlo založit si vlastní sousedská shromáždění, rozhodla se podporovat sociální obchody s potravinami, které prodávají zemědělské výrobky bez velkoobchodních prostředníků, a pak přímo zasáhla na podporu polévkových kuchyní pro nezaměstnané. V září 2011, hned poté, co se v Řecku objevilo hnutí indignados, tentýž stát obviňovaný z tvrdých represí schválil zákon 4019/2011, kterým položil základ zákonodárství týkajícího se sociální ekonomiky a sociálního podnikání – nutného právního rámce pro veškeré sebeorganizační aktivity. Očekává se, že dnešní vláda SYRIZA-ANEL tento dalekosáhlý plán ohledně nově vzniklých hnutí ještě rozšíří, jakkoli se realizuje jen omezeně, jako protiváhu dalšího pokračování úsporných opatření po nedávném dosažení prozatímní dohody s EU, MMF a ECB v únoru 2015. A samozřejmě, že nekritičtí zastánci „reálné samosprávy“ z celého levicového politického spektra, včetně anarchistů (těch stejných, kteří před pár lety organizovali alternativní festivaly pro „solidaritu a kooperativní ekonomiku“), ho tehdy neoslavovali jako vítězství sebeorganizačního hnutí. Teorie prohlašující samosprávu za lepší cestu než revoluci totiž nutně musí peníze a stát pojednávat jako věci a nikoli jako způsoby, kterými se lidé k sobě vztahují navzájem, jako formy společenskosti.
20.
Devětadvacátého května 2011 souběžně s jednou z největších demonstrací před řeckým parlamentem dochází ani ne kilometr od ní, kolem náměstí Omonoia, k dalšímu rasistickému pogromu proti imigrantům. Neonacisté ze Zlatého úsvitu, politicky vyloučení z rozhněvané demokracie, prošli přes policejní kordony a znovu se pokusili nastolit svoji představu ohledně budoucnosti centra Atén i celého Řecka. Existuje-li jeden vážný důvod, proč hnutí okupovaných náměstí nelze prohlašovat za součást odkazu prosincové rebelie, je jím fakt, že sociálně vyloučeným, povětšinou imigrantům, žádným způsobem nedovolovalo, aby se do něj začlenili – snad jedině jako prodejci vody, kšiltovek a laserových ukazovátek. Snad ani netřeba dodávat, že vyloučení různého druhu nikdy nebyla na překážku demokratickým procedurám, ať už tyto o sobě prohlašovaly, že jsou „seberevolučnější“.
21.
Kritika vznášená proti hnutí indignados, že se v podstatě jednalo o projev soudobé národní jednoty, obvykle neříká, které konkrétní aspekty hnutí pro to svědčí; všimnout si řeckých vlajek a pak je počítat před monitorem počítače není nic jiného než hra pro znuděné aktivisty. Je třeba vysvětlit jedno: proč se náměstí Syntagma muselo rozdělit na horní a dolní část, kterážto polarizace překračuje výše zmiňovanou demarkační čáru mezi pravicí a levicí? Takto rozdělené a nahlížené jako celek náměstí Syntagma si tehdy nárokovalo, že je zprostředkováním všech zprostředkování, tj. státem v prchavé podobě, protože odhalovalo onu skrytou polarizaci, skryté organizační jádro všech zprostředkování, která se v té chvíli zhroutila. Konkrétněji řečeno, je totálním kolapsem staré sociálně demokratické strany PASOK, která byla po dlouhý čas schopna dostat při několika příležitostech statisíce lidí do ulic; a proto nejlépe sumarizuje výše zmíněnou organizační polarizaci: rozpoznává-li se ve státě a je státem rozpoznávána identita domácí pracující třídy, znamená to, že stát je zároveň pro nacionalismus i pro socialismus. Krize akcelerovala desítky let probíhající proces rozškatulkování pracující třídy a takto dotlačila jednotlivé pracující a politická zprostředkování tvrdící, že zastupují zájmy lidu obecně, aby se reprodukovali na náměstí Syntagma. Proto nová vláda SYRIZA-ANEL není jen vládou tvořenou stranami, kterým hnutí na náměstí Syntagma přineslo největší prospěch, ale také vládou, která momentálně balancuje mezi státem a společností, státem a hnutím, protože jakožto jednota nemůže o politice mluvit žádným jiným způsobem.
22.
„Řecko je zemí Evropské unie s největším procentem nezaměstnaných a ilegálních imigrantů… je tu tolik nezaměstnaných co ilegálních imigrantů a to nemůže pokračovat donekonečna.“
Antonis Samaras, bývalý řecký premiér při své návštěvě na Maltě, 21. 10. 2013
Řecký stát momentálně uvíznul ve fundamentálním rozporu: v uplynulých dekádách se ustavoval na bázi „exportu kontradikcí“, což znamená, že když byla proletářská populace obklopená hranicemi řecké sociální formace více než nezbytná nebo příliš „neklidná“ pro potřeby akumulace kapitálu, emigrace vždy byla klíčovým mechanismem oslabování třídního boje skrze odloučení významných složek obyvatelstva. Dnes je toto řešení nepoužitelné nejen proto, že globální recese nabízí cestu ven na zahraniční trhy práce pouze malé části domácí kvalifikované pracující třídy, ale také proto, že chronické vykořisťování několika set tisíc, ne-li pár milionů, „nekvalifikovaných“ pracujících imigrantů zapustilo kořeny hluboko do cyklu zhodnocování velmi mnoha drobných a středních kapitálů, a proto nikdo nemůže vážně nastolit otázku masových deportací „ilegálních imigrantů“. Ani bývalý premiér. Připočteme-li k této strukturální slabině řeckého státu obrovský nárůst požadavků, které na něj (kvůli válce v Sýrii a celkovému pozdvižení v severní Africe po Arabském jaru) klade Evropská unie ohledně „efektivnější“ ostrahy hranic – speciální služba evropskému kapitálu, za kterou řecký stát dostává spoustu peněz – pak bude možná jasnější, proč se pozice Řecka v evropské dělbě práce nijak drasticky nezmění a pouze extrémní vývoj událostí povede k Grexitu, o kterém se tolik spekuluje. Aby mohl implementovat soudržnou strategii akumulace kapitálu, musí stát prvně zjistit profil pracujícího obyvatelstva – největší ze všech výrobních sil – uvnitř sociální formace, které vládne. Bez ohledu na to, kolik ještě let se bude „seriózní“ strategie endogenní akumulace kapitálu dusit, je důležité, aby se řecký stát nevzdal své fundamentální funkce, kterou je ochrana hranic Evropské unie. Důležitost této funkce zdůrazňuje fakt, že během divadla nedávných vyjednávání Euroskupiny ji nikdo nezmínil.
23.
Zavraždění Pavlose Fyssase neonacistickým rváčem 17. září 2013 v Keratsini představovalo skutečný obrat ve způsobu, kterým stát redefinuje vnitřního nepřítele. Podle jistých tehdejších výzkumů veřejného mínění se mělo za to, že Zlatý úsvit – od roku 2009 silně propagovaný mainstreamovými médii a v ulicích aktivně podporovaný ze strany policie, aby prováděl „neformální“ část protipovstalecké strategie – vyhraje dvouciferné procento hlasů: po slušných 6,92 % v červnových volbách roku 2012 byl jasně na vzestupu. Ve stejných volbách, kde mezi ostatními nervózními levičáky i řada anarchistů otevřeně podporovala „soudruhy“ ze Syrizy a volila je s omluvou, že „někdo musí vyvážit rostoucí vliv Zlatého úsvitu“. V jistých kruzích vysoko postavených řeckých kapitalistů se dokonce diskutovalo o možnosti koaliční vlády Nea Dimokratia a „seriózního“ Zlatého úsvitu. Najednou se ale všechno změnilo: vedoucí tým této neonacistické strany strčili do vězení a za ním postupně putovali i všichni její poslanci, dotace od státu byly zablokovány, mnohé stranické kanceláře byly zavřeny a obstaven byl i finanční majetek některých kapitalistů, kteří stranu podporovali. Ti, kdo ještě dnes milují SSSR, řeckou Národně-osvobozeneckou frontu z druhé světové války a stalinisty z tehdejší komunistické strany, což vše údajně tvoří tu správnou řeckou revoluční tradici – a je jedno, jestli si říkají anarchisté nebo ne – si plně neuvědomují skutečnost, že žádná politická strana, organizace nebo milieu po plukovnické juntě nikdy neprošly takovou mírou represe.
24.
Protože stát přistoupil na antifašismus a de facto tak splnil požadavek antifašistického hnutí, který byl minimálně v předchozích dvou letech ústřední – tentýž stát, pod jehož panstvím rostly detenční tábory pro „ilegální“ imigranty jako houby po dešti, imigranti byli zatýkáni a pro legraci biti v centru Atén, HIV-pozitivní sexuální pracovnice a pracovníci a anarchisticko-antiautoritářské squaty před médii ponižovány jako „hygienická časovaná bomba“ a „centra nezákonnosti“ a Romové si zažili sérii brutálních policejních invazí do svých tábořišť – přestaly se vést obvyklé řeči 80. let o „integraci“, „asimilaci“ atd. Poté, co nám zpod nohou vytrhli sociální koberec, tehdy skutečně silný pocit, že další společenské pole činnosti přenecháváme zákonné státní regulaci, brzy vystřídala taktická hypotéza, že když stát jedná za nás, můžeme to považovat za „vítězství hnutí“. A to je důvod, proč nedošlo k žádnému skutečnému prolnutí antifašistického hnutí a zuřivých bojů zvláštního historického významu, které započali přistěhovalci v Manoladě, Amygdaleze a Skale Lakonias. Extrovertní pocit, že „stát může být náš“ a zároveň upřímná úcta ke strategickému pojítku mezi antifašismem a revoluční taktikou levice – jedinému historicky konzistentnímu pojítku – posloužili k legitimizaci Syrizy jako nové Lidové fronty, přestože její členové se s fašisty v ulicích nikdy nestřetli. Když se 31. ledna 2015 konala v centru Atén první povolební demonstrace, organizovaná několika anarchistickými a komunistickými skupinami a s antifašistickým cílem zablokovat každoroční shromáždění neonacistů ze Zlatého úsvitu, nebylo žádným překvapením, že přítomnost mládežníků ze Syrizy byla více než jen tolerována a tak se přistoupilo na přítomnost státu na obou stranách barikády.
25.
Krok za krokem Zlatý úsvit propagoval svoji politickou agendu a prosazoval se z ulice do parlamentu a s nepopiratelnou podporou policajtů oponoval nikdy nepřiznané afilaci (která například ve Skuries objektivně dosáhla úrovně koalice) mezi Syrizou a anarchistickými/antiautoritářskými kruhy coby parlamentním a pouličním křídlem „jedné“ strany. Není ale náhoda, že se stát rozhodl naložit se Zlatým úsvitem jako se zločineckou organizací teprve tehdy, když se stal původcem destabilizace, se kterou demokratické síly musely něco dělat, aby eliminovaly všechny překážky stojící v cestě restrukturalizaci kapitalismu. Zpětně vzato, Zlatý úsvit přispěl k růstu sociálního napětí, aniž by byl vládnoucímu režimu nějak konkrétně užitečný: stačí si jen vzpomenout na válku deklarací mezi neonacistickou partají a AEK a PAOK, dvěma největšími fotbalovými fankluby, která se rozhořela po několika antifašistických útocích. Ale samotná skutečnost, že po zavraždění Fyssase neonacisté veřejně prohlásili, že na cestě je brutální občanská válka, stačila státu (zejména po úmrtí mladého proletáře v Peristeri, který zemřel o pár týdnů dříve po rvačce s revizorem), aby zaútočil na svého bývalého partnera.
26.
Antifašismus se nestal dominantní ideologií státu jednoduše proto, že bylo třeba odradit velkou část voličů, aby znovu volili neonacisty: každý politický činitel, který se považuje za ryzejšího reprezentanta národního sentimentu a staví se tak proti státnímu monopolu na definici národa, tj. lidu, podrývá samotnou definici národního státu a ukazuje na probíhající odnárodňování státu v éře panství finančního kapitálu; důsledkem tohoto procesu je snížená schopnost vlády mobilizovat obyvatelstvo ve jménu národních zájmů. Průběh hnutí PEGIDA v Německu a demonstrace na podporu Charlie Hebdo na Champs Élysées ukazují na stejnou věc: stát musí propagovat ideologii tolerance, multikulturalismu a občanskosti na ochranu před nepředvídatelnými mobilizacemi zdola, které inspiruje pravicová část politického spektra, protože jedinou platnou interpretací národního zájmu je zájem režimu akumulace kapitálu. Když většina menších kapitalistů spolu s rozsáhlými částmi střední třídy a samozřejmě důležitými segmenty pracující třídy – všichni pěkně slátaní v mnohotřídním bloku – nedokáží ustanovit předpoklady nového režimu akumulace kapitálu, který by počítal s individuálními kapitály, s očekáváním sociálního vzestupu a lepšího života, a stát podle nich straní specifickým zájmům, pak se občanská společnost autonomizuje; při absenci revolučního procesu nutně vznikají sociální hnutí, která mají sklon reprodukovat vazby mezi státem a občanskou společností; hnutí, která jsou sama státem a občanskou společností dohromady. To je důvod, proč se možná účast krajně pravicové, otevřeně rasistické a homofobní strany ANEL v budoucí vládě vedené Syrizou ohlašovala bezmála rok předem a není kosmetickou vadou nebo „nevyhnutelným kompromisem“ uzavřeným v poslední minutě s cílem sestavit vládu za každou cenu. Doby se mění: v roce 2007 jeden anarchista – spíše aktivista než prekérně pracující – převlečený do obleku snadno ošálil osobní ochranku a zbil budoucího předsedu ANEL za to, že zosobňoval krajní pravici a hlubinný stát samotný – nezapomínejme, že Kammenos byl přímo zapojen do tajného převozu Öcalana v Keni, než ho řecký stát předal tureckým tajným službám; v roce 2015 se mohl jeden anarchista – spíše prekérně pracující než aktivista – rozhodnout, že bude „realista“ a po několika letech recese a bezuzdného tlaku přežití volit Syrizu s očekáváním drobného zlepšení svého života a nad přítomností Kammenose ve vládě mávnout rukou.
27.
Během devítiměsíční stávky a zavírání ocelárny Elliniki Chalyvurgia v roce 2012 se žádný ministr neobtěžoval stávkující navštívit, než na ně poslal policii; naopak v roce 2013 tehdejší ministr veřejného pořádku okamžitě odcestoval do Manolady, aby si promluvil s imigranty, kteří pracovali na jahodových polích jako zemědělští dělníci a vstoupili do stávky – ponechme stranou, že mzdové požadavky nebyly ani v jednom případě uspokojeny. Pro mezinárodní fanklub Varufakise, Tsiprase a spol by mělo být znepokojující analogií to, že Syrizou podporovaný ministr práce odložil až do konce roku 2016 splnění předvolebního slibu, že minimální mzda vzroste na 751 euro, přičemž o tom diskutoval výlučně s organizací drobných podnikatelů; pár dní předtím nový Syrizou podporovaný ministr spravedlnosti okamžitě navštívil detenční tábor Amygdaleza, kde imigranti zapálili několik kontejnerů poté, co jeden z nich spáchal sebevraždu. Asystemičnost mzdového požadavku musí nalézt svůj výraz ve formě státu a v tomto případě ji doprovází neelastičnost restrukturalizace a pokračování duálního státu.
28.
Když vězněný anarchista Nikos Romanos držel na přelomu listopadu a prosince 2014 hladovku, patrně nejrozšířenější heslo znělo, že Romanos by měl dostat propustku ze vzdělávacích důvodů, protože „se potřebuje nadechnout“. Během provládní demonstrace 15. února 2015 před parlamentem stejně jako během všech těch týdnů, co probíhá ono divadýlko s vyjednáváním s EU, hlavní heslo zní, že „řecký lid se potřebuje důstojně nadechnout“. Nesmějme se jen ochotě propagandistického oddělení vlády přijmout jakékoli symbolické poselství, které má po ruce. Začleňujete-li do své komunikační strategie označované z jakéhokoli použitelného okruhu myšlenek, sentimentů, vášní atd., není to známka politické síly, ale sociální slabosti. Dnes to byli anarchisté, ale co zítra? Působit paniku na aténské burze – jejíž index po volbách 25. ledna 2015 dva dny po sobě rostl, než třetího dne trošku poklesnul, a to patrně jen po zuřivých prohlášeních jistých vysoce postavených kádrů Syrizy proti Trojce a proti Německu – není taktikou, která by opravdu mohla být střednědobě užitečná: to, že se peněžní kapitál objevuje ve formě úvěru, neznamená, že se nemůže vybavit jistými mechanismy přesného hodnocení nestability a rizikovosti specifické sociální situace; a co víc, rozhodně mu nechybí solidní společenská opora. Ale kostky jsou vrženy: pro novou vládu vedenou Syrizou bude velmi těžké připravit masu svých antimemorandovských voličů o iluze a prodat jim výsledky současného vyjednávání a tak rychle přetnout lana sociální zdviže, která ji vyvezla do salónů managementu světového kapitalismu. Zahrávat si s dialektikou hnutí nebylo nikdy bez rizika.
29.
La formation des deux faces d’une médaille – d’une part le régime du refus de droits à l’égard de certains réfugiés, d’autre part la nouvelle alliance au niveau de l’Etat et de la société – fait penser à l’évolution qui a conduit à „ l’Etat double “. C’est par ce terme qu’Ernst Fraenkel a caractérisé en 1941 la division de l’Allemagne – au début des années 30 – en un „Etat des mesures d’urgence“ (« Maßnahmenstaat ») et un „Etat des normes“ (« Normenstaat »). „L’Etat des mesures d’urgence“, Fraenkel l’a vu se constituer dans les décrets d’urgence, dans le recours renforcé à la „détention préventive“, dans les mesures arbitraires, à base politique, contre les opposants et les émigrés juifs venus de l’Est. En accentuant „l’Etat des mesures d’urgence“, le national-socialisme a, aux yeux de Fraenkel, adopté la voie de l’arbitraire et de la radicalisation. „L’Etat des normes“, en revanche, était, selon Fraenkel, le visage que le national-socialisme naissant montrait à la population non persécutée. Vis-à-vis de cette partie de la population, l’Etat de droit avait fait place à la garantie de la normalité, garantie permettant à la société, au travail et à la sécurité sociale de fonctionner comme auparavant. „L’Etat des mesures d’urgence“ et „l’Etat des normes“ auraient, selon Fraenkel, évolué en symbiose.
Helmut Dietrich, Le territoire de l’action humanitaire. La frontière extérieure de l’espace Schengen
Je třeba připomenout si, že téměř všechny strany, které tak či onak podporovaly po sobě jdoucí memoranda uvalovaná internacionálou kapitálu, potkala katastrofa a zmar: tradiční sociálně demokratická strana PASOK byla první, která prodělala téměř naprostý rozpad; Nea Dimokratia si pořád podržela úctyhodné tvrdé jádro voličů, ale zcela jasně pozbyla na velikosti a na společenském vlivu, neboť její voličská základna je tou věkově nejstarší ze všech; krajně pravicový LAOS zmizel z politické mapy spolu se středo-levicovou stranou DIMAR, která se po volbách v červnu 2012 odvážila nahradit LAOS v koaliční vládě Nea Dimokratia-PASOK a pak z ní po několika měsících odešla. Je tedy naprosto legitimní zpochybňovat schopnost obou současných vládních stran střednědobě nebo dlouhodobě vzdorovat společenskému tlaku, zejména po neúspěšném bruselském divadle, v němž se řecká vláda snažila hrát mnoho rolí. Ani jedna ze stran totiž nemůže střízlivě tvrdit, že ovládne a vstřebá sociální reakci na nově přicházející úsporná opatření; hlavně teď, kdy je úplné pochopení procedur předchozích memorand, včetně nutnosti restrukturalizovat samotný státní mechanismus, ante portas. „Anarchisté proti EU“ a trockisté z EEK, kterýchžto skupin jsme si poprvé všimli, když se společně s levičáky z ANTARSYA 15. února na náměstí Syntagma zúčastnily provládní demonstrace proti Merkelové, musí mít víc než jen smysl pro humor, když skutečně věří, že by mohli vést sociální nespokojenost se současnou vládou. Ukazuje se, že iluze, že je možné libovolně si pohrávat s materiální realitou národních preferencí, je nakažlivá napříč politickým spektrem a ve finále je zatraceně katastrofální. Ale kdo jiný zbývá, aby si poradil s možným rozčarovaným mnohotřídním blokem? Zastánci možného budoucího zásahu ze strany armády opravdu podceňují jak společenskou trvanlivost neoliberálních imperativů, které existují už skoro čtyři desítky let, tak zásadní význam třídní kompozice proletariátu, když se zabývají problémem výjimečné formy státu: vojenské junty přicházely k moci jedině tam, kde byla pracující třída víceméně národnostně homogenní a jejich přežití se pojilo s eskalací ekonomického růstu. Je jasné, že tohle není případ Řecka, kde nejenže nelze ustavit rozvojovou diktaturu (další snížení nákladů na pracovní sílu, aby byla překonána krize ziskovosti, nutně neznamená rozchod s parlamentní demokracií – zapomíná se na Bulharsko a Balkán), ale také je tam přítomný víc než jeden milion imigrantů a existují tam silné mafiánské kruhy, které mají obrovské zisky z pašování lidí. Možná, že vnitřní stabilita kapitalistických sociálních formací, v nichž panují neoliberální imperativy, je mimo jiné odvislá spíše od posilování dělítek uvnitř mnohonárodnostního proletariátu než od prostého sjednocení této formace pod diktátorským režimem, který by to mohl risknout a zacházet se všemi pracujícími stejně. Nedávné zvolení pravé ruky známého mafiánského rejdaře starostou Piraea, největšího řeckého přístavu, a částečná privatizace státní autority, kterou to s sebou nese, může být produktivnějším řešením daného problému.
30.
Naneštěstí jsme stále proléty…
Atény, 24. 2. 2015
A.
[1] Tehdy v roce 1989, když pracující třída pořád ještě byla brána za partnera v rámci státu a v kapitalistickém vztahu obecně a odbory i levicové strany si ještě zachovaly hodně ze své ideologické aury nositelů dělnických revolucí, nově zformovaná stranická koalice Synaspismos (mezi jejíž zakládající členy patřila tehdejší Komunistická strana Řecka) čelila velké vnitřní politické krizi, když začala spolupracovat s pravicovou stranou Nea Dimokratia na vytvoření koaliční vlády – první „vlády národní jednoty“ po pádu junty v roce 1974 a vůbec první, která kdy zahrnovala nějakou levicovou stranu – a velkou část jejích členů to donutilo k vystoupení ze strany. Účinky bipolárnosti „levice“ a „pravice“, která je pro řecké politické prostředí ve všech jeho rozměrech tak charakteristická, byly pořád silné. Dnes, o dvacet šest let později a po očividném ústupu dělnické identity se zdá být přirozené podporovat vládu levice a krajní pravice. Domníváme se, že jediným spolehlivým měřítkem historické vzdálenosti mezi oběma momenty jsou rozsáhlá restrukturalizace výrobních vztahů a velmi podstatná změna ve složení pracovní síly, k nimž od té doby došlo.
[2] Ti, kdo se o tomto rozhovoru, který tu naneštěstí nelze plně reprodukovat, chtějí dovědět více, mohou vyzkoušet následující link: https://www.youtube.com/watch?v=I8V1-2hLFIc.
[3] Jedná se o důležitý bod, protože dává úplně jiný smysl bojům, které – jakkoli slabě – vynikají teprve nyní a kladou vládě požadavky. Považovat Syrizu za neoliberální stranu znamená od počátku vyloučit možnost, že by vládnoucí strana mohla usilovat o integraci/asimilaci bojů, že by navzdory aktuální nerealizovatelnosti tohoto úkolu právě takto mohla být motivována agenda nově jmenované vlády. Důkazní materiál za první čtyři měsíce svědčí o opaku: Syriza se skutečně snaží o ustavení dialektiky mezi stranou a hnutími, jakkoli roztříštěná a individualizovaná se tato mohou jevit; právě to se odráží v její stranické struktuře a v kádrech, které si vybrala na citlivé a kvalifikované vládní posty, a to včetně Wolanda. Například, když před pár týdny při údržbových pracích v Greek Petroleum – jeden z největších řeckých podniků, který spoluvlastní řecký stát a Latsis, číslo 782 na seznamu časopisu Forbes, a také podnik, kde Syriza nedávno navázala úzké vztahy s odbory – zahynuli čtyři dělníci, nejenže Syriza tolerovala nějaké ty symbolické útoky anarchistů na sídlo Greek Petroleum, na Latsisovu rezidenci a na Latsisovu charitativní nadaci, ale její členové se stranickými transparenty se oficiálně připojili k demonstraci proti Greek Petroleum v Soluni. Jeden z argumentů ve prospěch chápání Syrizy jako neoliberální strany podtrhuje směsici represe a taktiky rozděl a panuj, kterou Syriza používá od chvíle, kdy se chopila vlády, a nevyhnutelnou potřebu usplavnit nebo přímo zlomit jakýkoli sociální odpor proti austeritě, i když jsou jeho zdrojem zaryté zájmy maloburžoazních vrstev a/nebo střední třídy. Absence masivního (dělnického) subjektu neznamená, že perspektiva nové, jakkoli nestabilní, sociální demokracie jednou provždy zastarala. Musíme však brát v úvahu, že otázka regionalizace proniká do rozlišení mezi neoliberalismem a sociální demokracií a posouvá ho na jinou rovinu.
[4] Samozřejmě, že k velmi velké přitažlivosti Syrizy pro pracující třídu, zejména po volbách v roce 2015, je třeba připočíst hlasy rovněž velmi velkých složek tradiční maloburžoazie a farmářů.
[5] Zde je třeba podotknout, že někteří soudruzi nevěří tomu, že by členové Syrizy, kteří se účastnili bojů v letech 2010-2012, skutečně mysleli na to, že dobytí státní moci je na spadnutí; volební výsledek Syrizy v roce 2012 byl pro ně naprostým překvapením. Paralelně s tím jiní soudruzi odmítali brát jako fakt, že by ti, kdo vyšli do ulic, masově volili Syrizu a připomínali historický precedent května 1968 ve Francii, kdy hned po obrovské vlně stávek vyhrál volby De Gaulle.
[6] Více informací viz tento link: http://www.pandiera.gr/%CE%BA%CE%B1%CE%B8%CE%B1%CF%81-%CE%AF%CF%83%CF%84%CF%81%CE%B9%CE%B5%CF%82-%CE%B3%CE%B9%CE%B1-%CE%AC%CE%BB%CE%BB%CE-%B5%CF%82-%CE%BA%CE%B1%CE%B8%CE%B1%CF%81%CE%AF%CF%83%CF%84%CF%81%CE%B9%CE%B5%CF%82/.
[7] Dokonce ani schéma „éry nepokojů“ bychom neměli zcela opouštět vzhledem k nedávnému opakování nepokojů v USA.
[8] Typickým příkladem jsou TPTG.
[9] Κάρολος Ιωσήφ Καβουλάκος, Προστασία και διεκδίκηση δημοσίων χώρων: Ένα κίνημα της πόλης στην Αθήνα του 21ου αιώνα, 2008.
Přátelé komunizace 