Pupek revoluce: Zemědělství, energetika a budoucnost komunismu

Jasper Bernes a jeho příspěvek (2018) do sborníku Materialism and the Critique of Energy.

Za oněch dní, kdy se lidské údy mezi sebou nemohly shodnout stejně, jak je tomu dnes, a každý měl svůj vlastní názor a mluvil vlastním hlasem, všechny údy považovaly za nespravedlivé, že jen ony se mají trápit a lopotit a pracovat, aby pupek měl vše a jen klidně setrvával v jejich středu a toliko požíval všeho dobrého, co mu ony poskytovaly. Proto se spolu spikly, že ruce nedonesou jídlo k ústům a ani ústa nepřijmou, co jim bylo nabídnuto a ani zuby nerozmělní, co dostaly. A zatímco se v tomto vzteklém duchu snažily vyhladovět pupek k poslušnosti, údy samy a celé tělo zcela zeslábli. Jasně se tak ukázalo, že ani pupek nezahálí a stejně tak, jako vyživuje sebe, vyživuje i ostatní, když všem údům rozdává to, z čeho žijí a po čem rostou a rovnoměrně vše rozděluje do žil a obohacuje natrávenou potravou – tedy krev.(1)

Mnozí na levici se stále hlásí k pohledu na technologie, který G. A. Cohen ve své rekonstrukci Marxova myšlení nazval „tezí o spoutanosti“.(2) Z tohoto pohledu jsou technologické síly, které kapitalismus využívá při své produktivitou poháněné honbě za ziskem, základem, na němž emancipované lidstvo postaví své živobytí. Humánní kultivaci těchto sil ovšem „spoutávají“ kapitalistické společenské vztahy. Kapitalismus je těhotný možným podmínečným využitím daných výrobních sil. Marx ve zvučné chvíli vítězoslavného prohlášení na konci prvního dílu Kapitálu popisuje tendenci kapitalismu k momentu krize, kdy jeho vlastnické vztahy „pukají“ jako „slupka“ díky dozrání stále centralizovanějších a soustředěnějších výrobních sil. Pro Marxe to má jasné důsledky: „Odbíjí poslední hodina kapitalistického soukromého vlastnictví. Vyvlastňovatelé jsou vyvlastňováni.“(3) V kritické chvíli ve vývoji kapitalismu přestává roztříštěná a neplánovitá alokace bohatství, která charakterizuje výrobu pro zisk v rámci konkurenčních trhů, vyhovovat komplexnímu, industrializovanému pracovnímu procesu moderních pracovišť: pouze socialistické plánování a dohled samotných bezprostředních výrobců může efektivně využít technologie, na jejichž dospívání dozírala buržoazie. I dnes se mnozí budou těmito argumenty ohánět, ovšem s významnými výhradami, aby se tak vyhnuli jejich trapnějším aspektům. Kupříkladu jen málokdo by tvrdil, že nekvalifikovaná, socializovaná práce v továrním systému v sobě obsahuje zárodek vznikajícího nového světa. Titíž lidé však budou bez váhání nalévat nové víno do starých lahví a v podstatě stejně hovořit o 3-D tiskárnách a autonomních vozidlech.

Teze o spoutanosti se objevuje ve všech Marxových zralých pracích, zejména pak v oněch vzácných spekulativních momentech, kdy uvažuje nad přechodem ke komunismu. Příliš však nejde dohromady s názorem, který nejtrefněji rozvinul ve svém elaborátu o velkoprůmyslových strojích, v nichž tovární systém uskutečňuje kontrolu kapitálu nad prací, když znemožňuje „jakoukoli svobodnou fysickou a duševní činnost“.(4) Po většinu dvacátého století dominovala teze o spoutanosti levicovým úvahám o technologiích. S počátkem poválečného období se však četní marxisté dali do práce na rozvoji kritické teorie technologií. Herbert Marcuse, Raniero Panzieri a Harry Braverman – coby exponenti kritických vhledů, které nabízela Frankfurtská škola, operaismo a teorie pracovního procesu – odhalovali celou řadu způsobů, jimiž docházelo k úplnému prodchnutí výrobních sil kapitalismu politickými imperativy kapitalismu.(5) Jen málokdo dnes může tento kritický odkaz přehlížet. Dokonce i „akceleracionističtí“ autoři knihy Inventing the Future (Vynalézání budoucnosti, 2015), jejichž primární hypotéza stojí na hyperbolickém použití teze o spoutanosti, uznávají, že soudobé technologie jsou na konstrukční rovině občas neoddělitelné od kapitalistické funkce.(6) Jejich řešením se zdá být teorie tranzice, která vše smíchá a pak poskládá dohromady to, co se k sobě hodí, takže odhodíme nepoužitelné technologie (jaderné zbraně – špatné) a kultivujeme ty užitečné (antibiotika – dobrá). Zastávat takovýto názor je však možné jen tehdy, uvažuje-li se o technologiích jako o řadě samostatných nástrojů a nikoli jako o souboru vzájemně propojených systémů. Do diskuse s akceleracionismem jsem se pokusil vstoupit na jiném místě, když jsem nabídnul jiný pohled na danou problematiku.(7) Neměli bychom se stavět na pomyslný Olymp a odtud si klást otázku, co bychom s danými technologiemi dělali, kdybychom mohli vše na této planetě předělat dle naší libovůle. Místo toho musíme začít od mnohem složitější otázky: jak revoluční boje, které začnou tady a teď, najdou cestu k uspokojování svých potřeb, k přežití a růstu – cestu, která bude zároveň produkovat komunismus? Z této perspektivy vskutku mohou existovat takové sestavy výrobních prostředků, které nelze využít, protože neexistuje způsob, jak by se mohly v důsledku třídního boje dál vyvinout. Dějiny jsou v tomto smyslu jako desková hra, v níž existují lákavé konfigurace figur, ale pravidla je zapovídají. Tyto sestavy tedy nikdy nemohou být výsledkem rozehrané partie.(8)

Marxisté a mnozí další se standardně domnívají, že – navzdory toxickým výměškům technologií – čím vyspělejšími se technologie stávají, tím snazší bude produkovat komunismus. Ale co když to kvůli těmto technologiím bude těžší? Co když i ony jsou okovy, které brání pokusům o vymanění se z třídní společnosti? Vždyť je to zřejmé, pokud jde o technologie určené k represi, dohledu a válčení, které účinně vyřadily ze hry jisté revoluční strategie. Ale zamysleme se například nad energetickým systémem, na němž je postaven industriální i postindustriální kapitalismus. Málokdo pochybuje o tom, že využíváním fosilní energie dochází ke změně klimatu, protože vzduch se plní skleníkovými plyny, a že dopady této skutečnosti v průběhu 21. století i po něm masivně omezí lidský i mimolidský život. Potíž je však v tom, že tento energetický systém a technologie, které pohání, nejsou vůbec modulární; nelze prohodit špinavou energii za čistou, ani kdyby se odstranily všechny politické překážky a nějaké politické zřízení by shledalo, že dokáže podle svého nejlepšího svědomí přestavět stavební bloky průmyslové společnosti. Technologie, které by zdědilo, funguje jen a pouze s fosilními palivy. Tato absence modularity je nejzřejmější v případě více než jedné miliardy vozidel postavených na spalovacích motorech; ty lze nahradit nefosilní energií jedině tak, že se v procesu vysoce náročném na energii a zdroje vyrobí baterie. I kdybychom ignorovali vše kromě aritmetiky skleníkových plynů (a vzhledem k velmi destruktivním těžebním procesům, jichž je pro tyto baterie zapotřebí, neignorovali bychom toho zrovna málo), v současnosti jsou přínosy takovéto energetické tranzice nejisté, zejména když celková spotřeba energie nadále rok od roku roste. Co se samotné elektřiny týče, lze ji sice generovat z čistších, obnovitelných zdrojů, jako je třeba vítr a sluneční záření, ale vrtkavost těchto zdrojů znamená, že chtějí-li lidé neustálý přísun energie na požádání (a většina soudobých technologií ho vyžaduje), budou muset masivně investovat do technologií pro uchovávání a přenos elektrické energie, což bude náročné na zdroje i energii, čímž se přínos takovéto rekonfigurace stává z hlediska snížení emisí nejistým. Technologie kapitalismu zapadají dohromady do technických soustav, které vykazují vysoký stupeň závislosti na vývojové trajektorii, což znamená, že historická implementace silně ovlivňuje budoucí vývoj a znemožňuje tak nebo komplikuje mnohé konfigurace, které můžeme shledávat žádoucími. Naopak autoři Inventing the Future jsou trasoví autonomisté. Jsou slepí k tomu, jak technologické systémy zapadají dohromady do nemodulárních soustav a to je vede k neuvěřitelnému tvrzení, že „technologie pro čistou energii umožňují fakticky neomezené a ekologicky udržitelné formy produkce elektřiny.“(9)

Teze o spoutanosti nadále svazuje přemýšlení o revoluci a technologiích částečně proto, že se zatím nekonsolidovala žádná alternativní perspektiva. Na následujících stránkách stavím na mém předchozím díle a uvažuji o překážkách, infrastrukturních a technologických, s nimiž se revoluce 21. století setká. Primárním předmětem mého výzkumu je zemědělství a řetězec zásobování potravinami – pupek revoluce, jak tomu říkám – a to nejen proto, že revoluce se buď bude zásobit, nebo zahyne, ale také z toho důvodu, že zemědělství a zásobování potravinami závisí na všech dalších technických systémech průmyslového kapitalismu: dodávky energie, průmyslová výroba a logistika. Ve starověké politické bajce, kterou jsem tu použil jako epigraf, pupek kárá vzpurné orgány v těle a připomíná jim, že vzbouří-li se, zemřou, neboť veškerá výživa prochází pupkem, než se rozděluje dál. Taková je kontrarevoluční lekce, kterou kapitalismus ustavičně šeptá do uší samozvaných rebelů; jeho slovy jsou technické uspořádání výrobních prostředků, uspořádání půdy a jeho moc.(10) Obě „revoluce“, které kapitál uskutečnil v druhé polovině dvacátého století – zelená revoluce a logistická revoluce – jsou opravdové kontrarevoluce. Dohromady reorganizovaly zemědělství a systém zásobování potravinami takovým způsobem, že skutečné revoluce se s nimi buď musí rozejít, nebo zaniknou. Jak si navíc ukážeme, ačkoli mnozí levičáci nadále věří, že tyto technologie skýtají základnu pro ekologickou reorganizaci průmyslu schopnou zažehnat ty nejhorší dopady ekologické destabilizace způsobené kapitálem, ať už v rámci kapitalismu nebo mimo něj, tyto naděje jsou nemístné. Naší nejlepší nadějí je komunismus a ten znamená, jak uvidíme, že je třeba zlámat vaz této průmyslové infrastruktuře a skoncovat s tyranií pupku.

Abychom mohli odpovědět na tyto staré agrární bajky, potřebujeme novou teorii technologií – takovou, která počítá se závislostí na vývojové trajektorii. Rovněž se musíme vrátit k vhledu, jenž byl zapomenut, přestože byl v centru Marxova myšlení: technologie je příroda, organizace přírodních prvků a sil.(11) Výrobní síly jsou skrz naskrz silami společenskými, které jsou určeny společenskými vztahy kapitalismu, ale jsou také přírodními silami. Technologie zužitkovávají, rekonfigurují a tvarují přírodu, ale k tomu, co pohled odvíjející se od autonomie na trase přehlíží, patří fakt, že vlastnosti a charakteristiky samotných přírodních sil spolu se společenskými vztahy určují škálu možných využití, které jednotlivá technologie dovoluje. V tomto ohledu shledávám docela nápomocnými dva nové příspěvky k marxistické ekologii: Fossil Capital (Fosilní kapitál) od Andrease Malma a Capitalism in the Web of Life (Kapitalismus v síti života) od Jasona W. Moora.(12) Malm tvrdí, že směr vývoje kapitalismu a industrializace ovlivnil rozdíl mezi uhlím živenou parní energií a vodní energií, která jí předcházela. Jakožto technologie mají uhelná energie a vodní energie zcela odlišný profil, což souvisí s jinými přírodními silami, které verbují do svých služeb, stejně jako se společenskými vztahy, skrze něž se tyto přírodní síly organizují a rozvíjejí; rozvoj kapitalismu si z těchto sil vybírá a nakonec je syntetizuje nejen na základě jejich schopnosti uspokojovat lidské potřeby, nýbrž také podle toho, jak zapadají do imperativů akumulace. Parní energii nelze přimět, aby působila stejně jako energie vodní a nefunguje to ani naopak. Limity, které tyto technologie představují pro ty, kdo je chtějí adaptovat, jsou dvojí: musí jim být vhod jejich společenský charakter, ale také materiální charakter energií a sil, kterých využívají.

Přírodní a společenské nejsou dvě oddělené vrstvy, kdy jedna je základna a druhá nadstavba, nýbrž se vzájemně mísí. V Moorově analýze je kapitalismus způsobem „organizování přírody“; kapitalistická reprodukce zahrnuje reprodukci jistých společenských vztahů a institucí, ale také reprodukci přírody ve formách napomáhajících kapitalistické akumulaci. Moore sám zdůrazňuje to, čemu říká „dvojí niternost“: „lidství v přírodě/příroda v lidství“.(13) Opakuje Marxovo vlastní dialektické chápání lidské práce, kde „tím, že […] působí [člověk] na vnější přírodu a mění ji, mění zároveň svou vlastní přirozenost,“ čímž nám Moore připomíná, že lidé jsou zvířata, jejichž sociální a kulturní formy regulují ustavičnou přeměnu materiálního světa, včetně nich samých.(14) Marx byl pozorným čtenářem děl Justuse Von Liebiga o chemii půdy a půjčil si od něj termín stoffwechsel (metabolismus), který pak používal k popisu lidské činnosti v co nejširším smyslu slova.(15) Liebigův termín Marxovi pomohl v přemýšlení o transformativním charakteru lidské činnosti: „proces, probíhající mezi člověkem a přírodou, proces, v němž člověk svou vlastní činností zprostředkovává, reguluje a kontroluje výměnu látek mezi sebou a přírodou.“(16) Metabolismus se dnes povětšinou asociuje s biologickými procesy uvnitř lidských těl, ale jedná se o obzvláště užitečný pojem pro přemýšlení o dvojí niternosti. Metabolismus postihuje spojitost mezi společenským pupkem a pupkem jako takovým. Ani Malm ani Moore to neříkají přesně tímto způsobem, ale implikace jsou jasné: výrobní síly kapitálu jsou přírodními silami a jejich produktivita se neodvozuje jen od organizování lidí a procesů, ale také od charakteristik různých materiálních prvků, od síly vody, země, vzduchu a ohně, od biologických, chemických a fyzických procesů, od gravitace, elektromagnetismu a sil vlastních atomům.

Město, venkov a dvojí niternost

Romantický či postromantický pohled na tyto záležitosti staví přírodu proti technologii – stroj na zahradě a proti zahradě, traktor jako likvidátor divočiny.(17) Ale zahrada je také stroj, způsob jak organizovat přírodu. V jistém smyslu je rozdíl mezi těmito dvěma pohledy sémantický. Pokud příroda znamená les, pak dává smysl nazírat ji jako protiklad technologie. Pokud však příroda znamená něco jako oheň, docela snadno ji můžeme nahlížet jako živelně vznikající mimolidskou sílu i jako lidskou technologii. Zemědělství a potravinový systém jsou zprostředkováním mezi těmito odlišnými významy slova „příroda“, jelikož statek je souborem živých věcí organizovaných pro lidské potřeby a na rozdíl od takové ropné rafinerie je mnohem zřetelněji jak společenský, tak přírodní.

Zemědělství je rovněž místem, kde se poprvé ustavuje poměr mezi kapitalistickými společenskými vztahy a práci šetřícími inovacemi, jak objasňuje přesvědčivá analýza Roberta Brennera. Brennerovo dílo o přechodu ke kapitalismu je, mimo mnoho jiného, polemikou s technicismem a tezí o spoutanosti.(18) Vznik kapitalismu na anglickém venkově se přirozeně nevyvíjel cestou vědomých rozhodnutí rolníků a lordů, jejichž cílem by byly vyšší výnosy spočívající na růstu produktivity v zemědělství, která by tak feudální vlastnická práva proměnila v „pouta“. Vše si bylo rovno a přímí výrobci a jejich vykořisťovatelé bojovali za feudalismu proti sobě navzájem takovými způsoby, které stabilizovaly feudální vztahy a bránily vyšší produktivitě. Teprve až šok, kterým tento systém prošel, dokázal zavést nový soubor specificky kapitalistických vlastnických vztahů, které výrobce nutily směňovat svůj produkt na konkurenčním trhu, neboť bez toho by se nedokázali reprodukovat. Středověké zemědělství stálo na obnově úrodnosti půdy prostřednictvím toho, že se nechávala ležet ladem, ale v šestnáctém století se objevil – především v Nizozemí a Anglii – nový zemědělský režim založený spíše na střídání plodin než na úhorech. Po vysetí obilovin následovalo vysetí píce, takže půda neodpočívala. Pro úrodnost půdy to mělo dvě výhody: pícniny jako třeba jetel a vojtěška nevyčerpávaly z půdy dusík, nýbrž ho v ní držely a rovněž se jimi krmila zvířata, která produkovala hnůj, a tudíž zúrodňovala půdu. Avšak vzhledem k vlastnickým právům v systému otevřených polí, kde úhory byly společným majetkem, na němž každý mohl pást svá zvířata, nedokázali rolníci přejít na nový systém. Pokud by se někdo pokusil na úhorech zasít pícniny, riskoval by, že mu je sežerou cizí zvířata. Nový systém navíc vyžadoval více zvířat, která by se nejen pásla na nově obdělávaných pozemcích a hnojila je, ale která by také nahradila lidskou práci, neboť v systému střídání plodin, s jeho plným kalendářem, masivně narůstala činnost potřebná k obdělání jednoho akru a více zvířat a pozemků vyžadovalo více péče a práce.(19) Většině rolnických výrobců tyto zdroje scházely, neboť měli k dispozici práci jedné jediné rodiny a maximálně jednoho či dvou zvířat. Ze všech těchto důvodů se v šestnáctém století přecházelo na střídání plodin jen tehdy, když se ohrazovaly obecní pozemky a z rolníků se stávali námezdně pracující, kteří pak mohli být zaměstnáni na rozsáhlejších, bezúhorových statcích s větší zvířecí silou a novými nástroji. A jak rostly výnosy na akr a na dělníka, rolníci, jejichž pozemky byly ohrazeny, už nebyli potřební jako námezdní zemědělští dělníci. Vznikal tak motor pro rozvoj na jiných místech. S růstem produktivity práce na venkově tedy bývalí rolníci, kteří přišli o své právo na půdu, migrovali do měst a tvořili pracovní fond pro průmysl. Města krmená přebytky obilí a masa tloustla a stávala se z nich velkoměsta. Podstatné je tu to, že reorganizace lidské společnosti podněcuje reorganizaci přírody. Změny ve výrobních vztazích podněcují změnu ve výrobních silách, zatímco teze o spoutanosti si představuje, že tomu je naopak.

Zemědělství je komplikovaným studijním polem. Částečně je tomu tak proto, že si snadno můžeme splést dvě důležité formy technické změny: půdu šetřící inovace, které zvyšují výnos na akr, a známější práci šetřící inovace, které zvyšují výnos na dělníka. První zemědělská revoluce obsahovala oba typy, ale hlavní význam systému střídání plodin spočíval v úspoře půdy. Následně až do dvacátého století byly půdu šetřící inovace vzácné a zřídkavé. Většina důležitých zemědělských inovací devatenáctého století šetřila práci a přicházela s lepším využitím tažných zvířat prostřednictvím nových nástrojů a bezmotorových strojů k orání, obdělávání a sklizni.(20) Moore tvrdí, že zvyšování výnosů v devatenáctém století bylo především dílem agresivního hospodaření na doposud neobdělané půdě v Americe, které půdu připravilo o živiny a pak se přesunulo, jakmile úrodnost poklesla, na nové pozemky.(21) Devatenácté století rovněž zažilo sháňku po dovozu hnojiv – nejprve to bylo guano z jihoamerických ostrovů, potom ledek z jihoamerických pouští, ale tato vytěžitelná naleziště byla vzácná a hrozící vyčerpání těchto zdrojů tvořilo kontext Marxova čtení Von Liebiga a jeho kritického komentáře o sebepodrývajícím charakteru kapitalistického zemědělství. Krize úrodnosti půdy, kterou zažívalo devatenácté století, měla podle Marxe svůj původ prvně a především v dělbě na město a venkov, kterou přechod od agrární společnosti ke kapitalismu nepřekonal, nýbrž prohloubil. Soustředěním dělníků a přírodních hnojiv, která vytvářejí, do velkoměst kapitalismus „brání výměně látek mezi člověkem a zemí, tj. návratu součástek půdy, využitých člověkem ve formě potravin a oděvu, do půdy, tj. porušuje věčnou přirozenou podmínku trvalé plodnosti půdy.“(22)

Marx to viděl tak, že k řešení tohoto problému – obnově rovnováhy v metabolické interakci mezi lidmi a půdou – patří revoluční projekt, jenž byl z velké části zapomenut, přestože v devatenáctém století byl stěžejní pro většinu koncepcí společnosti po kapitalismu: překonání dělby mezi městem a venkovem, navrácení lidských exkrementů do půdy, z níž vzešly. Lidé zapomínají, že se jednalo o jedno z revolučních opatření (mnohá z nich byla poměrně skromná a snadno včlenitelná do liberálního reformismu) vytýčených Marxovým a Engelsovým Komunistickým manifestem: „Spojení zemědělské a průmyslové výroby, úsilí o postupné odstranění rozdílu mezi městem a venkovem [v anglické verzi tu věta nekončí a dál říká: „prostřednictvím rovnoměrnějšího rozprostření obyvatelstva po celé zemi“ – poznámka překladatele].“(23) První části už dosáhly dnešní tovární farmy a industrializované potravinářské systémy, ale čteme-li dál, vidíme, že si Marx s Engelsem představovali něco velmi odlišného: rozbití velkoměst, lokalizaci a rozptýlení produkce potravin tak, aby byla blízko skutečným lidským bydlištím, a rozptýlení průmyslu po celém venkově, aby se tak zmírnily jeho znečišťující účinky. A nejednalo se o žádnou pomíjivou fantazii, nýbrž o něco, o čem Marx s Engelsem mluvili ustavičně už od roku 1848 a co od nich převzali mnozí ze socialistů, které ovlivnili. Když dnes zpochybňujeme urbanizaci nebo si jako součást komunistické revoluce představujeme rozbití velkoměst, akceleracionisté a další proponenti teze o spoutanosti to chápou jako primitivismus, přestože pro radikální tradici devatenáctého století byly tyto cíle stěžejní.

Když se v tomto bodu shodne s utopickými socialisty, které jinak kritizuje, Engels v Anti-Dühringovi poměrně trefně říká:

Odstranění protikladu mezi městem a venkovem je podle toho nejen možné, ale stalo se přímo nutností průmyslové výroby samé, jako se stalo nutností i pro zemědělskou výrobu a nadto i pro veřejné zdravotnictví. Jen splynutí města a venkova může odstranit dnešní otrávenost vzduchu, vody i půdy, jen tak mohou být výkaly mas, chřadnoucích dnes ve městech, upotřebeny k pěstování rostlin místo k pěstování nemocí.(24)

Pro Engelse to neznamená izolované, autarkické vesnice. Zůstává proponentem decentralizace některých výrobních procesů a centralizace jiných. Když Bebel pojednává o stejném tématu ve své knize Ženy a socialismus, poznamenává, že „díky úplnému přetvoření komunikačních a dopravních prostředků… bude městské obyvatelstvo moci přenést na venkov všechny kulturní zvyklosti, kterých nabylo a nalézt tam svá muzea, divadla, koncertní síně, čítárny, knihovny.“(25) Zrušení měst a venkova vyžaduje rozsáhlou koordinaci a předávání zboží i informací. Avšak některé věci není třeba nikam posílat a ani by se posílat neměly. Pokračuje tedy:

Každé společenství v jistém smyslu ustaví kulturní zónu. Do velké míry si bude samo pěstovat vše potřebné k životu. Zahradnictví – snad nejpříjemnější ze všech povolání – pak dosáhne plného rozkvětu. Pěstování zeleniny, ovocných stromů a keřů všeho druhu, okrasných květin a křovin – to vše nabízí nevyčerpatelné pole pro lidskou činnost. Pole, které navíc téměř zcela vylučuje jakékoli stroje. Díky decentralizaci obyvatelstva rovněž zmizí stávající kontrast a antagonismus mezi venkovem a městem.(26)

V tomto ohledu mají autoři Druhé internacionály, navzdory obvyklému mínění, hodně společného s anarchokomunisty, jako byli Petr Kropotkin a Elisée Reclus, kteří si také představovali vzájemné proplétání průmyslu se zemědělstvím a oproti pozdějším nepravdivým charakterizacím spatřovali potřebu vyvážit soběstačnost a komunistickou distribuci mezi výrobními jednotkami.(27) Rozdíl mezi anarchisty a marxisty se samozřejmě bude týkat mechanismů k dosažení takovéto koordinace. Avšak dokonce ani v tomto bodu nebyli Marx s Engelsem tak etatističtí, jak se mnozí domnívali, protože konečnou moc rozhodovat vkládali do rukou samotného lidu, byť oba také vkládali hodně důvěry v možnou vrstvu správců a techniků, kteří by mohli rozhodovat o tom, co se kam pošle.(28)

Moore tvrdí, že vykladači Marxových písemností o metabolismu obnovili ve svých analýzách karteziánskou dualitu (společnost versus příroda), kterou měl tento pojem překonávat.(29) Marx na několika místech popisuje „nenapravitelnou trhlinu v procesu společenské výměny látek“, kterážto formulace se občas čte jako popis trhliny mezi přírodou a lidmi a ne, jak říká Moore, jako trhlina v „jednom jediném metabolismu“.(30) Trhlina mezi městem a venkovem se v tomto dualistickém čtení stává ontologickou trhlinou mezi lidstvem a přírodou. Moore místo této představy rozštěpenosti přináší obrázek lidské a mimolidské přírody jakožto „toku toků hmoty a života“.(31) Lidé jsou biologické organismy, připomíná nám Moore, jejichž činnost (sestavující z hmoty těla a proměňující živé i neživé věci) reguluje jazyk a kultura a další nezvykle mocné mediace jako třeba hodnota. Ale myslet jednotu lidstva a přírody neznamená překonat praktické trhliny v tomto toku toků; neznamená to překonat dělbu na město a venkov, která je skutečnou průrvou uvnitř hmoty, a to nejen teoretickou. Pro Marxe neexistoval žádný rozpor mezi myšlením lidstva jako součásti přírody a jako odděleného od přírody; bylo tomu tak proto, že lidé jsou na praktické rovině součástí přírody, která se od přírody oddělila. Skrze práci člověk „reguluje a kontroluje výměnu látek mezi sebou a přírodou“ a zároveň „vystupuje proti přírodní látce samé jako přírodní síla.“(32) Nejde ani tak o gnozeologické oddělení jako o oddělení skutečné a potýkat se s jeho dopady vyžaduje praktickou reorganizaci vztahu mezi lidmi a přírodou a ne jen pouhé nové promyšlení dané problematiky. Moore o této praktické reorganizaci mnoho neříká a uniká mu věc, která je pro ty z nás, kdo dané záležitosti zkoumají z revoluční perspektivy, fundamentální: zrušení dělby na město a venkov a metabolické trhliny jsou součástí uskutečnění dvojí niternosti, realizací takového stavu, kdy už lidé nestojí nad vnější či vnitřní přírodou ani nestojí proti ní.

Vyplnit trhlinu

Ke sjednocení průmyslu a zemědělství, které obhajovali Marx s Engelsem i další, došlo, ale vůbec ne tak, jak si představovali. Ve vyspělém světě a také ve většině rozvojového světa v jistém smyslu zmizely staré protiklady mezi městem a venkovem. Člověk může s pomocí chytrého telefonu brouzdat po webu z kdejaké silnice v řídce osídlené oblasti. Farmy pracují se stroji za miliony dolarů a stejně složitými, jako jsou stroje v továrně. A přesto trhliny zůstávají a rozšiřují se každým rokem. Než se naše potraviny dostanou z farmy na stůl, musí urazit stále delší vzdálenosti a než je strávíme, musí projít složitými průmyslovými procesy. Fundamentální problém, který identifikovali Marx s Engelsem (zdroje, které se z půdy vezmou, už se do ní nevracejí), s námi zůstává v přeměněné podobě. Úrodnost půdy je prvně a především limitována množstvím biologicky dostupného dusíku; takovéto dusičnany a amoniak pravidelně produkují bakterie z atmosférického dusíku, přičemž jisté plodiny, jako třeba luštěniny, mohou tento proces urychlit. Biologicky dostupný dusík se rovněž nalézá v hnijícím rostlinném materiálu, v hnoji a v lidském odpadu. Avšak míra, do jaké se může dusík přeměnit do využitelné formy, je omezená a dokonce i při co nejpečlivějším řízení vstupů a odpadního materiálu existuje riziko vyčerpání půdy. Bez dusíku nemohou rostliny produkovat bílkoviny a bez rostlinných bílkovin nemohou lidé a další zvířata produkovat sami sebe.(33) Koloběh dusíku je „jedním jediným metabolismem“ v tom nejzákladnějším smyslu slova – řetězec biochemických reakcí, který přechází ze vzduchu do půdy a zpět do vzduchu, přičemž prochází těly a tělesnými výměšky rostlin, zvířat a lidí. Ve dvacátém století limity různých systémů řízených organických vstupů – jako třeba výše pojednávané střídání plodin – radikálně překonal vynález Haberova-Boschova procesu, jenž k přeměně atmosférického dusíku v amoniak využívá zemní plyn. Dnes tedy množství dostupného dusíku omezují jen zásoby zemního plynu. Vynález technologie fixující dusík odvrátil hrozící krizi úrodnosti půdy (kterou identifikovali Marx s Engelsem), přičemž se vyhnul potřebě vracet organický odpad do půdy a tudíž dál rozšiřuje metabolickou trhlinu a zaplňuje ji megatunami syntetických hnojiv.

Jeden z nejinteresantnějších momentů v Malmově knize Fossil Capital (2015) nám může pomoci teoretizovat posun k syntetickému dusíku, protože rozvíjí naši představu o způsobech, kterými do sebe výrobní technologie včleňují jak společenské, tak přírodní síly, jejichž charakter silně určuje jejich možné využití. Malm užitečně rozšiřuje Marxovy kategorie formálního a reálného přivtělování, aby vysvětlil rozdíl mezi vodní energií a parní energií.(34) Většina pokusů expandovat tyto důležité kategorie dezinterpretuje jejich původní význam, jaký měly pro Marxe, nebo se z nich snaží udělat základ beznadějné periodizace.(35) Přivtělování je často považováno za identické s komodifikací – tedy výrobci jsou přivtělováni tehdy, když se stanou závislými na trhu a začnou vyrábět pro směnu. Avšak přivtělování, jak ho definuje Marx, souvisí s pracovním procesem a s kontrolou kapitálu nad dělníky. K formálnímu přivtělování dochází tehdy, když kapitalisté převezmou už existující pracovní proces, přičemž vlastní výrobní prostředky, které předtím patřili rolníkům nebo řemeslníkům, a také výrobky generované těmito výrobními prostředky a z vydělaného výnosu vyplácejí mzdy. Svobodní sedláci nebo řemeslníci, kteří vyrábějí pro trh s využitím své vlastní práce, nejsou v tomto smyslu formálně přivtělení, i když jsou produkty jejich práce komodifikované. K reálnému přivtělování dochází tehdy, když kapitalisté nejen vlastní, ale také reorganizují a materiálně transformují výrobní prostředky, aby zvýšili produktivitu a zisk. Malmovo rozšíření těchto kategorií funguje, protože se týká pracovního procesu a přímé kapitalistické kontroly. Podle Malma je v případě energetických zdrojů odvozených od toho, čemu říká „tok“ (třeba vodní energie, ale do této kategorie spadá také solární a větrná energie), příroda přivtělována formálně. Tok je nezvykle odolný vůči komodifikaci; lze si ho přivlastňovat, ale ne doslova vlastnit, neboť se nenalézá na žádném přesném místě – je tak rozptýlen po krajině a atmosféře, že se vzpírá smluvním ujednáním. Rovněž je nepředvídatelný; hladiny řek stoupají a klesají způsobem, který nelze kontrolovat, mraky zastiňují slunce na celé dny a vítr se zvedá a zase utichá.(36) Vzhledem k tomu je vodní energie méněcenná ve srovnání třeba s uhlím, přestože je v důsledku své nekomodifikovatelnosti zdarma. Uhlí a další jemu podobné zdroje energie tvoří to, čemu Malm říká „stav“, a tyto věci si kapitál může skutečně přivtělovat, což znamená, že s uhlím může kapitál vyrábět energii kdykoli a kdekoli, přičemž disciplinuje a reguluje přírodní přísun hybné energie. Malm tvrdí, že v kontextu třídního boje na začátku devatenáctého století byl příklon ke stavům nezbytný: kapitalisty, kteří využívali vodní energii, vystavovala jejich potřeba setrvávat poblíž vodních zdrojů destabilizujícímu třídnímu boji, protože měli-li nedostatek dělníků, museli zvyšovat mzdy. Navíc vodní energie vykazovala velké sezónní výkyvy. Továrny přes noc zachycovaly vodu do vlastních rybníků a pak ji přes den vypouštěly. V létě, když bylo vody málo, stačila k pohonu jen na krátkou pracovní dobu, takže majitelé továren si ztracený čas vynahrazovali na podzim, když se voda vrátila, a nutili své dělníky k velmi dlouhé pracovní době. Když byly ve 30. letech 19. století schváleny Tovární zákony, kterými se omezovala pracovní doba, přestala být tato praxe možná, čímž se ještě více snížila schopnost vodní energie konkurovat páře. Přestože byla levnější, nepředvídatelnost vodní energie spolu s odporem dělnictva učinili vodní kapitalisty méně konkurenceschopnými. Jedině parní energie dokázala přinést potřebnou předvídatelnost. Vodou poháněné továrny samozřejmě používaly komplikované mechanismy, které byly před kapitalismem nedostupné, a tudíž v nich byla pracovní síla reálně přivtělená, ale Malm tvrdí, že reálné přivtělování práce není slučitelné s pouze formálním přivtělováním přírody. Továrny potřebují stabilní zdroj energie, kterou lze libovolně zvyšovat nebo snižovat.(37)

Jason Moore by možná kritizoval způsob, kterým Malm tyto kategorie používá, za jejich latentní karteziánství. Je-li příroda nahlížena jako cosi, co lze přivtělit, formálně nebo reálně, pak se s ní nakládá jako s čímsi lidem vnějším, co se dostává pod lidskou kontrolu jen skrze technologie. Ale, jak tvrdím výše, rizikem této terminologické preciznosti je, že zakryje velice reálné rozdíly mezi různými typy vztahu mezi lidskou a mimolidskou přírodou, takže se bude těžko posuzovat, nakolik lidé radikálně reorganizují nebo nereorganizují mimolidskou přírodu. Možná, že by užitečným termínem, doplňujícím přivtělování, mohla být syntéza: v případě uhelné energetiky, benzínu, elektřiny a jaderné energetiky si lidé přírodní síly jen jednoduše nepřisvojují, nýbrž je aktivně syntetizují. Doufám, že implikace syntézy a reálného přivtělování pro výše pojednávaný koloběh dusíku jsou zřejmé: v systému řízených vstupů dochází k formálnímu přisvojování životodárných sil dusíku skrze zachování a recyklaci organického odpadu, střídání plodin, smíšené hospodářství a pěstování luštěnin. S příchodem Haberova-Boschova procesu lidé tyto síly aktivně syntetizují.

Potraviny a logistika po zelené kontrarevoluci

Způsob, kterým Malm používá termíny „stav“ a „tok“, je zajímavou modifikací způsobu, kterým je obvykle používají ekonomové, kdy ten první označuje jednoduše masu hodnoty (nebo jednotek zboží) a druhý míru udanou v hodnotě nebo jednotkách zboží za určitý čas. Joan Robinson, jež v konverzaci citovala Michała Kaleckého, je známá svým jízlivým popisem ekonomie jako, „vědy, která si plete stavy s toky,“ protože lidé mají sklon zacházet s těmito dvěma měřítky jako se souměřitelnými, když například porovnávají HDP (tok) se státním dluhem (stav).(38) Přestože souměřitelné nejsou, můžeme je uvést do poměru: kupříkladu poměr dluhu k HDP nebo k míře zisku. Stav je jednoduše to, co vzniká tam, kde je napouštění – bankovního konta nebo továrny – větší než vypouštění a tak lze vytvořit matematický model poměru mezi těmito nesouměřitelnými veličinami stejně, jako lze vytvořit model vztahu mezi hloubkou řeky v metrech a jejím průtokem.(39) Malm dané termíny používá způsobem, který má naznačovat rozdíl mezi toky energií, z nichž vznikají smysluplné stavy, a toky, z nichž nevznikají. Na rozdíl od chemické energie bývalé biomasy obsažené v uhelných ložiskách, přítok větrné a solární energie vždy přechází v odtok takovými způsoby, že nikdy nevzniká stav. V politické ekonomii dané pojmy nabízejí způsoby jak přemýšlet o vztahu mezi výnosem, investicemi, náklady a přenesenou hodnotou. Fixní kapitál investovaný do vodního díla se obvykle měří jako stav – počáteční výdaj, který se nějakého konkrétního dne v čase utopí ve strojích – ale jeho amortizace by se rovněž mohla vyčíslit jako tok hodnoty přenášené na výrobky, které daný závod produkuje. Podobně se uhlí používané parou poháněným podnikem obvykle měří jako tok (hodnota nebo tuny za rok či den), ale bylo by ho možné měřit také jako stav, pokud by se vzalo množství uhlí v nějaký konkrétní moment nebo jeho průměrné množství v průběhu roku. A právě v tomto ohledu se Malmovo zacházení s termíny stává zajímavým a možná i matoucím, neboť Malmem popisovaný příklon k uhlí a stavům byl příklonem k většímu toku obíhajícího zboží, které cestuje na stále delší vzdálenosti a vyžaduje tak rozsáhlou dopravní síť, jež je sama poháněna uhlím a sama vyžaduje právě ty toky uhlí, které umožnila. Naopak, vodní díla, která předcházela příklonu k páře, sice nevyžadovala oběh energetických vstupů, ale potřebovala stavy fixního kapitálu a příklon ke stavům byl příklonem k tokům energetických vstupů.

V postindustriální éře se tzv. „logistická revoluce“ zaměřila na snižování stavů skrze pečlivé řízení toků. Cílem „just-in-time“ výroby je maximálně redukovat stálé zásoby tak, že se zajistí, aby vstupy do podniku přicházely přesně tehdy, když jsou potřeba. Jelikož se stav obvykle považuje za průměrnou velikost zásob, tento druh distribučního systému ve výsledku „šetří kapitál“ stejně, jako snižuje velikost kapitálu spoutaného ve výrobě a uvolňuje ho k jinému využití. Kapitalisté svoji míru zisku měří jako tok čistého zisku z kapitálu investovaného za dané časové období, přičemž pracují s průměrnou velikostí obíhajícího kapitálu. Proto, když se oběžný kapitál zmenší, míra vzroste (ačkoli tu je stále otázka, co se stane s uvolněným kapitálem a zda pro něj kapitalisté mohou najít produktivní využití, což není vůbec snadné). Ale zásoby nejsou jediným výdajem, který se kapitalisté snaží snížit. Fixní kapitál je horší než kapitál oběžný, protože se za něj musí platit dlouho před jeho využitím, což činí přesnou předpověď obtížnou. Když prudce poklesne poptávka po výrobku, který nějaká továrna vyrábí, nelze se vrátit v čase a změnit velikost vybudované továrny, zatímco oběžný kapitál lze upravovat za pochodu, aby korespondoval s aktuální poptávkou. S náklady na práci je to podobné, neboť propouštění dělníků je složité: buď budou proti propouštění stávkovat a zavřou podniky, nebo svévolnému propouštění brání zákony. Tím, že usnadňuje oběh a koordinaci různých vstupů, soudobá logistická revoluce by skutečně měla být chápána jako revoluce v outsourcingu a smluvní výrobě. Místo toho, aby přímo samy vyráběly věci nebo služby, mnohé firmy snižují počet svých stálých zaměstnanců na minimum a stejně tak i své investice do fixního kapitálu a podle potřeby a měnících se podmínek na trhu vstupují do sítě smluvních výrobců a poskytovatelů služeb. Výsledkem je masivní růst moci kapitálu nad prací, která je nyní fragmentovaná a rozptýlená napříč logistickou sítí souřadnic. Jak už jsem říkal jinde, takováto logistická restrukturalizace nemůže být v žádném případě chápána jako prosté zvyšování efektivity. Byť efektivnější technologie snižují náklady na oběh a dopravu, prospěch, který tato restrukturalizace přináší, pochází především z její schopnosti snižovat mzdy a donutit pracující, aby přistoupili na maximální nejistotu. Tímto kritickým chápáním logistiky se rozšiřuje kritika technicismu a determinismu postaveného na výrobních silách, kterou nalézáme u Malma. Vždyť příklon k logistice a příklon k páře jsou si pozoruhodně podobné – v obou případech k nim došlo s cílem odzbrojit bouřící se pracující obyvatelstvo.

I potraviny jsou dnes o logistice. Pod vlivem koordinační moci systému supermarketů potraviny cestují dál než kdy dříve. Ale i tam, kde k sobě mají zdroj a destinace blízko, je logistika zemědělských vstupů – od osiva přes hnojiva až po stroje – sama o sobě složitá a z hlediska jejich výroby podobně závislá na dlouhých dodavatelských řetězcích. A tak dále a tak podobně, dokud se po řadě opakování koloběh zboží víceméně nevrátí na svůj začátek. S obilovinami a dalšími trvanlivými zemědělskými produkty se obchodovalo na velké vzdálenosti přinejmenším od prvního tisíciletí před naším letopočtem, ale v poválečném období mezinárodní zemědělský obchod masivně expandoval nejen co do objemu, ale také co do typů obchodovaných výrobků. Od roku 1973 do roku 2013 objem zemědělských vývozů vzrostl o 250 procent. Základem byl částečně růst zemědělského produktu, když vrcholila Zelená revoluce a ve velkém se začala používat chemická hnojiva a pesticidy. Ale během tohoto období celkový produkt vzrostl jen o 142 procent.(40) Vyjádřen penězi byl nárůst ještě prudší: skutečná hodnota vývozů vzrostla o 1364 procent. Z části se tento astronomický nárůst odvozuje od zbožní a energetické konjunktury, k níž došlo mezi lety 2002 a 2012. Skutečná hodnota zemědělských vývozů rostla v letech 2001 až 2013 šestkrát rychleji než v letech 1973 až 2001, ale tento strmější růst je rovněž odrazem posunu, k němuž došlo z hlediska typu zemědělských výrobků, které se během tohoto období dovážely a vyvážely: od pevného zboží až po „výrobky s vysokou hodnotou“, jako jsou třeba ovoce a zelenina, což bylo možné díky novým chladírenským technologiím a dalekosáhlým dopravním a logistickým sítím. Do roku 2013 už se dováželo 19 procent potravin, které Američané spotřebovávali.(41) Coby ukazatele mezinárodního obchodu, jsou tato čísla užitečná jen částečně, chceme-li odhadnout, do jaké míry logistika usplavnila potravinářský systém a spolu s ním výrobní toky planety. Rajče může z farmy do ledničky urazit delší cestu, pokud vyroste v Kalifornii a prodá se ve Washingtonu DC, než když je vypěstují v Mexiku a prodají v Coloradu.

Účinkem toho všeho došlo v mnoha oblastech k reorganizaci zemědělství směrem k plodinám s vysokou hodnotou, které se pěstují na zakázku, přičemž se upouští od základních plodin a obilovin, jež se teď dovážejí z míst, kde je lze vypěstovat za pomoci technik nejnáročnějších na kapitál a přinášejících vysoké výnosy, jako třeba z amerického středozápadu. Jedním z důvodů logistické revoluce je to, že růst produktivity není napříč různými sektory uniformní a dokonce i dnes existují mnohé činnosti, které nadále nejsou mechanizované. Například výroba elektronických komponent je vysoce automatizovaná, ale jejich montáž nikoli a tak se montážní firmy, z nichž tou nejznámější je Foxconn, nacházejí na místech s nejnižšími mzdami. Obdobné procesy platí pro oděvní průmysl, kde je výroba textilií automatizovaná, ale šití ne. V zemědělství se nejvíce pracuje během sklizně, ale tuto práci automatizují pouze velmi nákladné stroje, které jsou víceméně určené pro jeden typ plodin, takže spoustu ovoce a zeleniny je třeba sklízet ručně, přestože u jiných plodin je sklizeň bezmála plně automatizovaná. To, co Bebel říkal o povaze zahradničení, která vylučuje stroje, v mnoha oblastech stále platí i po 135 letech. Sklizeň je také sezónní, což znamená, že potřeba práce u moderních farem silně kolísá: po většinu roku klesá na nulu a pak se v době sklizně nafoukne. V kapitalistických společenských vztazích může kolísající poptávku farem po práci uspokojit jedině populace okrajově zaměstnávaných a špatně placených dělníků, které lze z jakéhokoli důvodu propustit. V USA a Evropě tyto potřeby uspokojují populace neformálně zaměstnávaných imigrantů, byť logistika prodejcům a distributorům často umožňuje nakupovat potraviny náročné na práci přímo v zónách a zemích s rozsáhlým nezaměstnaným obyvatelstvem a nízkými mzdami. Výsledkem je, že rozprostření zemědělských kapacit po zemském povrchu nemá ani tak co do činění s blízko žijícím obyvatelstvem a jeho potřebou potravin jako spíše s antagonistickými podmínkami výroby pro zisk.

Malm tvrdí, že reálné přivtělování přírody a potřeba stálých, předvídatelných zdrojů energie souvisí s imperativem reálného přivtělování práce, vytváření masivních strojních komplexů, které lze provozovat celodenně a libovolně rychle, takže charakter jejich hmotné konstrukce určuje disciplínu, tempo a kvalitu práce. Ale všímá si, že nevypočitatelnost práce je konstitutivní a nelze ji zcela vymýtit. Doposud totiž neexistuje žádná technologie, jejímž prostřednictvím by kapitál mohl kontrolovat lidský nervový systém a přímo řídit pohyby. Stále je tedy zapotřebí donucení a motivace toho či onoho druhu. Dokonce i v otrokářství, které používá to nejnásilnější donucení, jaké si umíme představit, mají pracující moc odmítnout pracovat a nést za to důsledky. Nekázeň lze pouze kontrolovat, ale nikoli eliminovat. Ani nepředvídatelnost přírody nelze zcela eliminovat. Nehledě na to, jak moc je koloběh dusíku reálně přivtělen k modernímu zemědělství a jak moc se na molekulární úrovni analyzují výrobní síly Země a manipuluje se s nimi, zemědělství zůstává velice riskantním podnikáním, závislým na klimatických faktorech, které nelze předjímat, natož pak kontrolovat. Podobně jako práci i počasí lze řídit pouze nepřímo. Výsledkem je, že jen málo drobných či středně velkých farmářů vyrábějících pro trh dokáže přežít, aniž by se spoléhali na spletité formy úvěru, pojištění, státních dotací, cenových kontrol či jiných podob podpory. Ceny zemědělských produktů divoce kolísají a intervence mocných distribučních a dodavatelských monopolů má za následek vnucování podmínek výrobcům. Po konečné a totální porážce globálního rolnictva – což znamená, že téměř všichni farmáři jsou závislí na trhu – je u cen potravin vždy riziko, že je konkurenční síly pošlou ke dnu. Výsledkem je, že na trhu často intervenují státy. (USA, jak mnozí vědí, po desítky let platí svým výrobcům obilovin za to, že své přebytečné obilí zničí, aby se tak zachovaly podmínky na trhu, takže cena amerického obilí je často hodně pod skutečnými výrobními náklady.) Vzhledem k podobným intervencím a účinkům snahy o zisk na každém stupni řětězce, který sahá od farmáře až ke spotřebiteli, ale také vzhledem ke komplexním formám úvěrů, často neexistuje téměř žádný vztah mezi cenami, které vidí spotřebitelé a skutečnými výrobními náklady zemědělství. Například expanze termínových obchodů se zbožím a dalších zemědělských derivátů znamená, že z drobného růstu nákladů, způsobeného měnícími se podmínkami, může vybujet obrovská exploze cen, což se zdá být částečně případem právě splaskávající zbožní a potravinové konjunktury z let 2003-2012. V důsledku toho vznikají masivní nadměrné investice, jejichž konečným zvráceným výsledkem je to, že jakmile se podmínky ustálí, objeví se tak silné deflační tlaky, že výnosy už nadále nejsou s to pokrýt náklady a započne vlna bankrotů, která sníží náklady příští generaci výrobců. Výroba pro zisk se tedy obtiskuje v zemědělství, neboť pěstitelé mění plodiny, které nabízejí, podle toho, kterým směrem právě vanou tržní větry, a podle řady spletitých záruk od států. Na prvním místě se tudíž pěstují peníze a teprve pak potraviny určené k uspokojování lidských potřeb.

Vzestup soudobé logistiky umožnil posun od tzv. „push production“ modelů. Při push production dodavatelé nejprve budují kapacity a zvětšují objem výroby a teprve pak si klestí místo na trhu pomocí propagace a slevových akcí. Při „pull production“ je objem výroby přímo napojen na signály ohledně velikosti poptávky a prodejci doplňují zásoby během prodeje. Mezním případem – a ideálem pro firmy jako Walmart a síť dodavatelů – je ten, kdy se věci nevyrobí, dokud nejsou koupené. Nikdy se tak nikde nehromadí zásoby a stavy se pohybují blízko nule. Pull production způsobuje posun moci od výrobců k prodejcům nebo v některých případech k distributorům. V zemědělství si všímáme, že distributoři typu Cargill a Archer Daniels Midland mají nesmírnou moc, ale prodejci či výrobci, kteří zpracovávají zemědělské produkty pro spotřebitele (třeba Walmart a McDonaldʼs), mohou také distributory obejít a jít rovnou za farmáři. Díky logistice se supermarkety stávají novými mocenskými centry.

Kombinace logistiky a zelených revolucí vede ke stále plýtvavějšímu systému zásobování potravinami. Někdo by si mohl myslet, že eliminováním stálých zásob u prodejců a distributorů se zmenší odpad, ale výrobci potravin mají, na rozdíl od průmyslových výrobců, daleko menší možnost upravovat objem své výroby. Zemědělství má poměrně dlouhé doby obratu a farmáři se musí o objemu své výroby rozhodovat hodně dlouho před faktickým prodejem, a přitom musí počítat s možností špatné sklizně způsobenou nekontrolovatelnými faktory. Často uzavírají smlouvy s distributory a prodejci předem, ale vzhledem k dané nepředvídatelnosti je pro ně ziskovější nadvýroba, jelikož náklady na přespřílišnou výrobu jsou nižší než možné náklady, když se vyrobí příliš málo. Jinými slovy, push production zůstává v zemědělství normou, přestože odvětví dominuje poptávka a tudíž výrobcům často zbývá více potravin, než kolik mohou prodat za slušnou cenu. Supermarkety rovněž mají přísné estetické a jakostní standardy a odmítají zemědělské výrobky, které neodpovídají celkem povrchním spotřebitelským hodnotám. A protože dnes panují prodejci a distributoři, umožňují jim smlouvy, které uzavírají, střídat výrobce, čímž přenášejí náklady nadvýroby na nižší články hodnotového řetězce. Tato dynamika vede k ohromující míře plýtvání potravinami, kdy se 29 až 34 procent všech potravin vyrobených na celé planetě nespotřebuje.(42) V industrializovaných zemích ke značné části plýtvání potravinami dochází během spotřeby, když potraviny hnijí v lednicích nebo spížích. Ale relativní moc nad farmáři, kterou logistika dává prodejcům a distributorům, je důležitou součástí problému. Jak se množí hrany a vrcholy potravinářského systému, množí se i trhliny, do nichž mohou potraviny spadnout, aniž by se kdy dostaly k lidským tělům. Reorganizace zásobování potravinami zelenou revolucí nepochybně vede k vyššímu objemu výroby na jeden akr, ale doprovází ho masivní nárůst plýtvání a vážné snížení jeho schopnosti uspokojovat lidské potřeby. Tento systém vypadá silně neefektivně i bez toho, abychom uvažovali o jeho výrobních a distribučních metodách, které jsou náročné na energii a vodu, a o tom, jak moc přispívá k celkovým emisím uhlíku a tudíž k ničivé změně klimatu, která nepříznivě dopadne na produkci potravin. Podle Moorovy analýzy se v podmínkách „petrofarmářství“ od 70. let 20. století téměř zdvojnásobil poměr energetických kalorií k potravinovým kaloriím a od 30. let 20. století vzrostl téměř desetkrát.(43) Rozšířit takový systém tak, aby dokázal uspokojovat potřeby devíti nebo deseti miliard lidí, bude přinejmenším obtížné. A rozšířit ho při souběžném snižování celkových emisí a spotřeby energie bude nemožné.

Revoluce a zemědělství

S několika málo důležitými výjimkami byly sociální revoluce devatenáctého a dvacátého století revolucemi agrárními, k nimž došlo ve společnostech, jež do té doby plně nepřešly ke kapitalismu a kde zemědělskou výrobu ještě prostředkoval konflikt mezi rolníky a pozemkovými vlastníky. Některé z těchto revolucí vedli rolníci, jako třeba v Číně, nebo aliance mezi rolníky a dělníky jako třeba v Rusku a Španělsku. V mnoha případech byli bouřící se dělníci proletarizováni teprve nedávno a stále si zachovávali vazby na rolnické tradice a hodnoty. Ve všech těchto případech byla stěžejní otázka pozemkové reformy, neboť rolnictvo ždímaly na jedné straně zásahy kapitalismu a na straně druhé hrabivost starého režimu. Tvrzení, že tyto sociální revoluce byly revolucemi agrárními, znamená, že jejich pochybné úspěchy měly za následek završení (skrze různé procesy vyvlastňování a násilí) toho, co normální vývoj kapitalismu v mnoha jiných zemích dovršit nedokázal: v Rusku a Číně byli pozemkoví vlastníci eliminováni a produktivní využití půdy zcela reorganizováno. V jiných částech rozvojového světa si staré síly pozemkových vlastníků udržely moc mnohem déle, dokonce i poté, co bylo rolnictvo víceméně připraveno o majetek. Proto tam reorganizace zemědělství probíhala mnohem pomaleji. Jevgenij Preobraženskij, jeden z nejjasnozřivějších ekonomů, které měli bolševici na své straně, explicitně popisuje, co se musí v Sovětském svazu udělat, aby mohla proběhnout „původní socialistická akumulace“: vyhnat rolníky a začít půdu využívat novým způsobem. Ovšem nepochybně si představoval něco jiného než Stalinovu genocidní kolektivizaci.(44) Roku 1936 už Sovětský svaz vyráběl 112 000 traktorů ročně, což byl bezmála dvojnásobný počet než v roce 1933 a jen o trochu méně, než jaký byl celkový počet vyrobených motorových vozidel – jednalo se totiž o součást masivní snahy o industrializaci zemědělství.(45) A roku 1970 už byl Sovětský svaz druhým největším výrobcem draslíkatých a dusíkatých hnojiv na světě.(46) Byť tedy sovětský potravinářský systém, ve svých výrobních i distribučních aspektech, nedokázal vybřednout z chronického nedostatku zboží a nevýkonnosti (což se odvozovalo z rozporů sovětského „výrobního nezpůsobu“, jak ho nazval Hillel Ticktin), důvodem nebyla nedostatečná industrializace přírody. Vždyť sovětská akumulace byla díky svému svérázu velice plýtvavá, a to i pokud ji posuzujeme podle měřítek nastavených kapitalismem.(47) Defekty hyzdily všechny finální přínosy, takže systém měl sklon k obrovské nadvýrobě surovinových vstupů (oceli, uhlí nebo cementu) a generovat zásoby polotovarů, které nebylo možné využít vzhledem k překážkám v dodavatelském systému.(48) Skutečnost, že sovětský systém dokázal vyrábět věci jako hnojivo snadněji, než vyráběl náramkové hodinky nebo rádia, nepochybně přispěla k tomu, že se tolik využíval.

Podobně i autentická revoluce dvacátého prvního století, která se bude chtít rozejít s kapitalismem a veškerou třídní společností, bude muset být revolucí agrární, byť ve velmi jiném smyslu než výše popisované revoluce. Bude muset radikálně transformovat způsob, kterým se potraviny vyrábí a distribuují, a to nejen proto, že současný potravinářský systém je plýtvavý, pro lidi jedovatý a ničí životní prostředí. A nejen proto, že změna klimatu radikálně změní to, které plodiny, jak a kde bude možné pěstovat. Revoluce jej bude muset transformovat také proto (a to je snad ještě důležitější), že kapitalistická organizace přírody ve formě zemědělství ji zcela paralyzuje, pokud se na ni bude spoléhat, a zaručí obnovu třídní společnosti. Zemědělství, jak ho dnes známe, je totiž prodchnuto tržními vztahy. Při distribuci nejrůznějších domestikovaných organismů – a také vstupů umožňujících jejich pěstování a chov – po povrchu planety se prvně přihlíží k maximalizaci zisků a až pak k uspokojování lidských potřeb. Na základě historických příkladů musíme předpokládat, že v rámci globální revoluční vlny revoluce vypukne – tedy porazí panující moc a zmocní se výrobních prostředků – nejprve v izolovaných zónách. V takových situacích bude mezi nejakutnější úkoly přívrženců revoluce patřit zajištění adekvátní dodávky potravin, a to s největší pravděpodobností v podmínkách občanské války. V moderních společnostech pak zajištění dodávky potravin závisí na několika dalších zásadních odvětvích a infrastrukturách, od nichž potřebuje vodu a energii, dopravu a výrobu věcí přímo či nepřímo využívaných zemědělstvím.

Revoluce nemohou přežít trvalý nedostatek potravin, neboť absence potravy aktivuje ty nejsilnější formy sobeckého jednání orientovaného na přežití (krádeže, křečkování, šmelina), a to i mezi těmi, kdo jsou revoluci oddaní. Nabádání lidí k sebeobětování a disciplíně bude fungovat jen po jistou dobu. Nakonec dojde k rozkolu mezi aktivistickou menšinou – i za cenu smrti fanaticky oddanou revoluci – a masami, jejichž sympatie jsou slabší, masami, které chtějí, aby revoluce uspěla, ale přestanou ji podporovat, když je riziko příliš veliké, vyhlídky nejisté a útrapy nesnesitelné. Ve většině revolucí aktivistická menšina v tuto chvíli přechází od moralizování k násilnému donucení, což vyvolává ještě větší demoralizaci, nedůvěru a nespokojenost. Případnou lekci nám skýtají bolševici: poté, co si během válečných let, kdy Rudá armáda praktikovala rekvírování obilí, vysloužili nedůvěru částečně sympatizujícího rolnictva, narazili během 20. let 20. století na nezvladatelnou podvýrobu a křečkování obilí. Bolševici došli k závěru, že kontrolu nad zemědělskou výrobou mohou znovu získat jen tak, že násilím rolníky připraví o majetek, přičemž si osobovali takovou míru státní moci, která se postarala o definitivní skon revoluce, byť lépe živený skon. Za španělské občanské války, kdy byli mnozí z přívrženců revoluce vůči státní moci a násilnému donucování skeptičtější a věřili v demokratické ideály a participativní, lokálně kontrolovanou organizaci zemědělství, fakt, že frankističtí vzbouřenci kontrolovali bohaté obilnice a pastviny na jihozápadě, znamenal, že Republika a její armády byly ustavičně špatně zásobené. Tato svízelná situace způsobovala mezi rolníky a lidmi z měst všemožné cynické, oportunistické a na přežití orientované chování, které jen sílilo, jak militanti zrazovali své demokratické ideály a zaváděli formy vojenského dozoru a postihů, aby si vynutili poslušnost.(49) Revoluce, které se spoléhají na takovéto policejní postupy, aby si zajistily poslušnost (čímž v žádném případě neargumentuji proti užití násilí na obranu před kontrarevolučními silami), si fakticky podepisují rozsudek smrti.

Revoluce dvacátého prvního století se s problémem rolnictva naštěstí nebudou muset potýkat, zejména definujeme-li rolníky jako ty, kdo vyrábějí prvně pro své vlastní živobytí a až druhotně pro trh. Téměř veškerá globální zemědělská výroba se dnes orientuje na trh. V rozvinutých zemích, jako jsou třeba USA, sice počet farem zůstává už po desítky let stejný, kolem několika málo milionů, ale mnohé živnosti generují zanedbatelný produkt (a jejich majitelé obvykle musí pracovat i jinde). Většinu produktu generuje pár set tisíc farem a toto číslo se dekádu za dekádou zmenšuje, zatímco se průměrná velikost farem zvětšuje. Takže počet lidí, kteří kontrolují půdu, se o několik řádů liší od Ruska nebo Španělska a většina těchto farem je vysoce kapitalizovaná i tehdy, když se jedná o nekorporátní podniky, které zaměstnávají významná množství pracujících. Živnostníky bude třeba získat pro věc revoluce nebo je vyvlastnit, ale ve srovnání s velkými masami lidí, kteří se takového dění budou účastnit, tvoří neuvěřitelně malinkou menšinu. V méně rozvinutých zemích je kontrola nad zemědělskými zdroji rozdrobenější a týká se většího počtu lidí z nejnižší třídy, ale pořád je to méně lidí než ve starých zcela rolnických společnostech.(50)

Významnější bude problém, který jsme už viděli v případě Španělska a na který revoluce narážejí, když zjistí, že v revoluční zóně neexistují ani nezbytné životní prostředky ani prostředky pro jejich výrobu. Za takových podmínek se přívrženci revoluce budou muset rozhodovat mezi obchodováním s kapitalistickými partnery (aby nakoupili vše potřebné) a tudíž organizováním výroby pro vývoz a radikální reorganizací zemědělství, která by uspokojila endogenní potřeby. Vyberou-li si stoupenci revoluce obchod, vystaví se mocným disciplinárním účinkům globálního trhu a zákona hodnoty, takže jejich výroba bude muset být konkurenceschopná, i kdyby nečelili aktivnější intervenci v podobě embarga a blokády. K odlivu kapitálu dochází za podmínek politické nestability okamžitě a než bude vládnoucí moc srvržena, mezinárodní kapitálové trhy se vší pravděpodobností vyvinou důkladný disciplinární tlak, kdy budou nabízet úvěry pod těmi nejhoršími podmínkami, které budou fakticky trestem. A jelikož směnné kurzy souvisí s úvěrovým systémem, vše dovážené bude stát mnohem víc. Pokud se revolucionáři nebudou snažit jít na vše pomalu a nevyvést úvěrového trhy z míry – což by znamenalo, že jejich konání bude totálně neplodné (viz kupříkladu smutný osud řecké strany SYRIZA) – jediným řešením, které na dovozu závislé revoluce objeví, bude hypervykořisťování jejich vlastních výrobců, aby si udržely konkurenceschopnost. Jenže revoluce plodí podmínky, za nichž se manažerská kontrola nad pracovištěm zcela rozpadá. Míra produktivity tak jistě upadne, zejména budou-li se nadále používat mzdy a peníze, což podpoří antagonistické vztahy na pracovištích. Jediným způsobem jak za takových podmínek zvýšit produktivitu bude pro přívržence revoluce nepřímé a přímé násilí: zavedou systém pobídek a trestů, který se pravděpodobně velmi rychle dostane od úkolové mzdy k zakládání pracovních táborů. Právě to se stalo ve Španělsku a jako děsivou nutnost to akceptovali i někdejší libertinové. Výsledek: masivní demoralizace, neposlušnost a až na ty největší fanatiky se z důvodu přežití všichni obrátili proti revoluci.

Uvědomujeme-li si, že tato cesta vede k jistému debaklu a že revoluce nebude po celém světě vypukat v krátkém časovém rámci, čímž jedině by se zabránilo relativní izolaci revolučních zón, můžeme jen doufat, že stoupenci revoluce zkusí jinou cestu a reorganizují zemědělství (i všechno ostatní) tak, aby uspokojovalo potřeby nezávisle na obchodu s kapitalistickými podniky a mocnostmi či přinejmenším s velmi malým objemem takového obchodu, aby nestačil na vyvolání výše popsaných paralyzujících účinků. Mým rámcem tu je názor, že horizontem revoluce naší doby je „komunizace“ všech zdrojů a vztahů: to znamená okamžité zrušení peněz a mezd, státní moci a administrativní centralizace a uspořádání společenské aktivity bez těchto zprostředkování, na základě přímých, osobních či bezprostředních společenských vztahů.(51) Skutečnost, že zdědí slepé uličky logistické reorganizace výroby, je jedním z důvodů, proč se domnívám, že se revolucionáři přikloní ke komunizaci. Ale budou tak činit v situacích, kdy budou nejrůznější frakce zkoušet různé cesty a kdy možná budou dál existovat státní moc a obchod, zatímco se s nimi lidé budou snažit rozejít, čímž uvedou v život revoluci uvnitř revoluce a budou se pokoušet organizovat tak, aby přímo uspokojili své potřeby.(52)

Co se výroby potravin týče, bude to nutně znamenat návrat ke starému projektu zrušení dělby na město a venkov, který pochází z devatenáctého století, a jasnější rozpoznání Moorovy dvojí niternosti. Tento projekt bude zahrnovat vše od sousedských zahrádek a městských farem až po velkokapacitní zemědělské projekty na předměstském perimetru nejrůznějších měst a velkoměst, ale také změnu plodin a reorganizaci rozlehlých lánů v zemědělských centrech. I tehdy, když by revoluční zóna byla docela rozsáhlá a byla by možná výroba ve vzdálenosti tisíců kilometrů, bylo by rozumné produkci potravin maximálně lokalizovat, a to nejen proto, aby se snížila spotřeba energie při dopravě, ale také proto, aby vznikl stav, kdy mají lidé velkou část potravin, které potřebují, okamžitě dostupnou a po ruce (na nějakou rozumnou vzdálenost), protože pak bude těžší, aby si je porobila nějaká vrstva byrokratů, nepřátelská mocnost nebo pokus o obnovu kapitalismu. Částečná lokalizace výroby potravin a dalších nezbytností odstraní potřebu peněz nebo pseudopeněz, mezd či pracovních poukázek, protože umožní distribuovat dostupné věci na požádání a s poměrně malou administrativou. Výroba a distribuce plodů společenské aktivity by se na této bázi mohla odehrávat dobrovolně a svobodně. I kdyby peníze a směna po nějakou dobu okrajově přetrvaly (s největší pravděpodobností kvůli přítomnosti různých frakcí sledujících různé revoluční cesty), tak pokud se většina toho, co lidé k životu potřebují, úspěšně uspořádá tímto způsobem (na komunistickém základě), komunismus se stabilizuje. A jestli se stabilizuje, bude se šířit, neboť existence lidí, kteří dokážou uspokojit své potřeby a daří se jim i bez prostřednictví peněz, mezd nebo násilného donucování, bude pro kapitalismus a třídní společnostech na jiných místech nesmírně destruktivní. Bude to znamenat buď začátek konce třídní společnosti, nebo moment, kdy třídní moc shromáždí své síly, aby tuto hrozbu vykořenila. Ačkoli komunismus aspiruje na to být globální a univerzální (byť rovněž plný nekonečné vnitřní různorodosti) a ustavit situaci, kdy všechno bude patřit všem a žádný člověk nebude mít větší nárok na životní potřeby než kterýkoli jiný člověk, někde musí začít. Předchozí generace komunistických teoretiků se mylně domnívaly, že přechod ke komunismu je ve své podstatě temporální a prochází přechodným stádiem socialismu, ale lepší je o něm uvažovat jako o prostorovém přechodu: geografické šíření bezprostředně společenského komunismu, který je nakažlivý právě z toho důvodu, že se uskutečňuje plně. Avšak samo toto geografické šíření bude nějakou dobu trvat, a byť komunizace znamená ustavování bezprostředně komunistických vztahů, materiální základna těchto vztahů se časem bude stejně jako procesy, jimiž se tyto vztahy budou uplatňovat, vyvíjet, prohlubovat a stabilizovat.

Alberto Toscano ve svém hloubavém eseji o současné logistice tvrdí (v rozporu s mými, tu a tam publikovanými názory), že „světový trh zůstává, jakkoli složitě, předpokladem (nikoli rámcem!) jakéhokoli přechodu pryč od kapitalismu.“(53) Toscano prohlašuje, že mám víc pravdu, než si vůbec uvědomuji: reorganizace globální výroby učinila rozchod se světovým trhem nejen obtížným, nýbrž nemožným. Ohledně jednoho aspektu daného problému se shodneme: revolucionáři nepochybně využijí, když to bude možné, dopravní a skladovací technologie, na nichž je světový trh závislý. Ale shledají, že tyto zdroje nejsou adekvátní a v některých případech jsou dokonce nepřátelské jejich potřebám: nacházejí se na špatném místě, jsou špatně konstruované atd. Světový trh je předpokladem, protože je světem, který revolucionáři zdědí, ale je předpokladem, jenž samotnou svojí neadekvátností bude podněcovat nové techniky a metody. Trh je totiž víc než jen prostředek distribuce nezbytností v prostoru; je směnou prostředkovaným oběhem těchto věcí, pokřivených zákonem hodnoty. Trhy zahrnují četné činnosti (bankovnictví, prodej, reklamu), které mimo směnu nemají důvod existovat a nemají žádný jiný účel než reprodukovat formu zboží a tedy výrobu pro směnu.

Mnohé z těchto protiargumentů odvozují svoji sílu z oddanosti marxistickému modernismu, z víry nejen v pokrokový charakter vývoje technologií, ale také v „civilizující“ účinky světového trhu, jenž navzdory všemu svému násilí rozbíjí národní a kulturní bariéry a skýtá tak bázi pro mezinárodní proletářskou solidaritu. Podle mnohých výše popsané scénáře porušují hluboce zakořeněnou věrnost „internacionalismu“ a dotýkají se jejich alergie na „socialismus v jedné zemi“. Protože soudobou konjunkci hodnotí na základě hrubě dogmatického schématu, které podědili po revoluční sekvenci roku 1917, pletou si tito kritici soubor normativních postojů ohledně mezinárodní organizace a solidarity proletariátu s popisem faktických podmínek, za nichž se budou revoluce odehrávat. Evidentně by bylo lepší, kdyby revoluce vypukla v několika částech světa najednou. Ale k revolucím dochází na základě toho, co je a nikoli toho, co by mělo být. Zde popisované problémy skoro vůbec nezávisí na charakteru organizování. I kdyby existovaly proletářské organizace propojující boje v různých částech světa, proletáři v zónách, kde nebudou mít pod kontrolou zdroje, budou mít jen omezenou schopnost jak pomoci revolučním zónám, pokud tedy neprosadí revoluční průlom tam, kde sami budou. To by však v žádném případě nemělo být nahlíženo jako akceptování národních hranic a národních států coby báze revolučního vývoje. Naopak, okamžité zavádění komunistické reprodukce a vztahů, které lidem usnadňují, aby se nasytili přímo a bez peněz či centralizované administrativy, rozkládá státní kontrolu a vymezení národa a produkuje trhliny uvnitř národních hranic i napříč nimi. Stavět proti sobě „internacionalismus“ a „nacionalismus“ znamená nebrat v úvahu, nakolik marxistický internacionalismus v praxi Druhé a Třetí internacionály vycházel z národních států a fungoval skrze národně koordinované bloky proletářské moci, kterou prostředkoval světový trh. Výše popisovaný nezbytný příklon ke komunizaci destabilizuje národ a státní moc více než ony formy „internacionalismu“, které tyto instituce berou jako své základní předpoklady.

Součástí této revoluční trajektorie nebude ani to, čemu Toscano říká „reruralizace, kde se společenská forma zakládá na soudružství, přátelství či nějakém druhu bratrského pouta.“(54) Překonání dělby na město a venkov by znamenalo konec rurálního, a to prostřednictvím procesů, které by zahrnovaly minimálně desítky milionů lidí a možná stovky milionů, ne-li miliardy. Jeho součástí by byla i koordinovaná distribuce nezbytných a užitečných věcí na všemožných úrovních, od bezprostředně lokální přes mezikomunální až po celou revoluční zónu. Hlavním rozdílem je však to, že takováto koordinace by probíhala v podmínkách, kdy se maximum základních a nezbytných výrobků produkuje poblíž těch, kdo je potřebují. Díky tomu by lidé rozuměli pro ně důležitým procesům a měli by nad nimi kontrolu, a proto by bylo mnohem obtížnější připravit je o výrobní prostředky a o moc. A právě to je v sázce při zrušení dělby na město a venkov. Není tedy třeba obávat se ústupu k autarkickým, izolovaným společenstvím, který je stejně nemožný jako další napojení na světový trh. Mnohé infrastruktury, jako třeba vodní a energetické, budou vyžadovat rozsáhlou koordinaci stejně jako výroba celé řady nezbytných a užitečných věcí. Navíc ne všechnu výrobu potravin lze přesunout do blízkosti lidských bydlišť a ani lidi nelze bez většího utrpení rychle přesunout tam, kde se produkují potraviny, a dokud nebude moci dojít k reorganizaci měst a velkoměst prostřednictvím procesu dobrovolného přesídlení, lidé budou nepochybně sezóně rotovat do zemědělských oblastí, kde se potraviny vyrábí v současnosti.

Podle výše popsaných scénářů bezmála každý přiloží ruku k pěstování stravy, kterou jí. Při takovém stavu se zemědělství ve vyspělém světě bez pochyby stane náročnějším na úsilí, neboť rozchod se světovým trhem mnohé připraví o přístup ke strojům a hnojivům a pesticidům, které dnes používá industrializované zemědělství. To však není zase tak velký problém: jako podíl z celkového lidského úsilí by v zemích typu USA mohlo množství času věnovaného zemědělství vzrůst desetinásobně a stále by nepředstavovalo nikterak velkou část celkové činnosti lidí. V rozvojovém světě by se zemědělství nepochybně stalo méně náročným na úsilí, protože nejchudší výrobci by už nemuseli obdělávat ty nejhorší pozemky s nejzastaralejší technikou a vybavením. Nepředstavuji si tedy nějakou regresi k předmoderním technikám a vztahům. Zemědělství bude bezprostředně společenské a ne organizované rodinou či klanem (nebo kapitalistickou firmou) a lidé budou bez pochyby dál využívat mnohé z technologií, ne-li chemikálií, které se k pěstování potravin používají dnes. Určitě budou existovat traktory a další stroje k obdělávání půdy a sklízení jejích plodů, nákladní auta k přepravě produktů, ale mám za to, že budou existovat vedle metod, které se spoléhají spíše na lidské ruce, spojenými s permakulturou, smíšeným pěstitelstvím a dalšími „tradičními“ technikami. Možná, že v jistých oblastech lidé zjistí, že svoji potřebu potravin nemohou uspokojit bez umělých hnojiv, a proto budou muset přijít na to jak kupříkladu provozovat výrobu amoniaku, jak ji zásobit zemním plynem nebo jak najít ložiska fosforu a draslíku. Využívání tohoto druhu hnojiv se však každopádně sníží, nebude-li zcela eliminováno. Za těchto podmínek bude zemědělství směsí složitých a jednoduchých technik a metody se budou volit podle toho, zda jsou vhodné pro lidské potřeby a podle jejich ekologické stopy a ne podle toho, jak jsou užitečné pro výrobu zisku.(55) A byť si mnozí rádi představují „plánování“ jako cosi spojeného pouze s centrálně řízenou výrobou provozovanou v národním nebo mezinárodním měřítku, každá činnost, která je v jakémkoli měřítku společenská, bude zahrnovat plánování – ačkoli ne centrální – a podle scénářů, o nichž uvažuji, se přívrženci revoluce budou muset zapojit do nejrůznějších infrastrukturních projektů: zavlažování, recyklace organického odpadu, výroba a přenos energie.

Revoluce a síly, které ji motivují

Spekulace toho druhu, do kterého se tu pouštím, je v podstatě nemožná bez hypotéz ohledně různých rozhodnutí, která by lidé mohli v daném scénáři učinit a to znamená spekulovat také o důvodech jejich rozhodnutí. Mým východiskem je hypotéza, že lidé své životy organizují s přihlédnutím ke svému přežití a blahu a k přežití a blahu těch, na nichž jim záleží, přičemž rádius této péče o druhé nemusí být větší jádro rodiny nebo „skupina přátel“, ale může být také daleko rozsáhlejší. Uvažování o méně destruktivním uspořádání přírody lidské i mimolidské se tak stává extrémně složitým. Většina antikapitalistických pokusů promýšlet smysluplnou politickou reakci na probíhající ekologickou katastrofu, a tedy na kapitál, selhává, protože nejsou s to počítat s lidskými motivy a s fundamentálně antropocentrickým charakterem lidského konání. Absence významnější reakce na vlnu masového vymírání, která se žene planetou, a především na rostoucí jistotu, že antropogenní ekologická změna bude mít v blízké budoucnosti hluboce negativní dopady na lidský život, naznačuje, že nebude-li v sázce jejich bezprostřední blaho, lidé se pravděpodobně nepustí do riskantního a obtížného konání, které si vyžaduje revoluční změna. Výjimkami z této relativní netečnosti jsou téměř vždy skupiny, třeba domorodá nebo zemědělská společenství, jejichž živobytí a společenské formy ohrožuje ekologická destrukce. Ti, kdo poukazují na radikálně odlišná pojetí lidské přírody a jejího poměru k mimolidské přírodě v různých kulturních formacích, mají nepochybně pravdu, ale tato pojetí obvykle artikulují vzájemnou závislost lidských a mimolidských sil a tudíž nepředstavují výjimku z pravidla antropocentrického konání, nýbrž jen vědomí, že cenit si lidského života znamená cenit si rovněž života mimolidského. K revolucím docházím tehdy, když je v sázce lidská reprodukce, ačkoli v některých případech jsou si lidé více vědomi toho, že lidská reprodukce je také reprodukcí přírody. Abych to shrnul, argumentaci z předchozích stran lze pochopit následovně: jestli budou proletáři dvacátého prvního století komunizovat zásobování potravinami a reorganizovat zemědělství a překonají přitom dělbu na město a venkov, neučiní tak proto, že by to bylo v souladu s jejich ideály, nýbrž proto, že vzhledem k výrobním zdrojům, které zdědí po kapitalismu a které jsou odvislé od jejich vývojové cesty, komunistická opatření vyvstanou jako nejlepší a opravdu jediný způsob jak v revoluční konjunkci uspokojit jejich potřeby. Nahlížíme-li však tato opatření z hlediska ideálu, naštěstí jejich součástí bude důkladný rozchod s toxickými potravinářskými režimy kapitalismu, protože budou vypouštět méně uhlíku do ovzduší, méně dusíku do oceánů a méně jedů do spodních vod. Tento ekologický prospěch však bude výsledkem víceméně antropocentrických rozhodnutí.(56)

Navzdory jeho lucidní analýze závislosti na vývojové trajektorii, kterou s sebou nesou technologie založené na fosilních palivech, když se Malm dostává k současné krizi fosilní energetiky, nakonec spoléhá na normativní teorii motivů či snad na vůbec žádnou teorii a jen nám říká, co musíme udělat nebo co bychom měli udělat, ale ne, co můžeme dělat. Na prvních stránkách knihy pěkně iluminuje podivnou časovost antropogenní klimatické změny. Důsledky využívání fosilní energie představují pro kolektivní konání výjimečně obtížný problém: v době, kdy budeme jejich účinky pociťovat nejnaléhavěji, a lidé budou nuceni jednat, aby si zachovali své blaho, už bude příliš pozdě. Ve frázi, v níž můžeme zaslechnout ozvuky Marxova pojednání o rostoucím organickém složení (tedy o rostoucí váze mrtvé práce v poměru k živé práci), nám Malm říká, že s fosilní energií, „neúprosně roste kauzální moc minulosti.“(57) V jistém bodě – ve chvíli, kdy bude „příliš pozdě“ – se tak staneme svědky toho, jak se „dějiny zřítí na přítomnost,“ neboť tíha minulého konání se proboří stropem. Naneštěstí Malmově odpovědi na tuto nesnáz toho hodně schází, protože místo střízlivého realismu je tu přání otcem myšlenky. Malm zavrhuje „revoluční“ reakci na ekologickou destrukci – tedy reakci, která říká, že kapitalismus nedokáže odvrátit ekologickou katastrofu – z toho jednoduchého důvodu, že nepřijde dost rychle, aby zabránila nárůstu teploty o dva stupně Celsia. Ale rozhodnout se, že dva stupně jsou vaší mezní čárou, ještě nutně neznamená, že se něco podnikne, aby se růstu teploty zabránilo. A samozřejmě „příliš pozdě“ je relativní pojem. Když na to přijde, máme tu špatné a ještě horší důsledky. A zdá se, že naši šanci odvrátit špatné důsledky, ne-li ty nejhorší, jsme už dávno propásli a možná, že střízlivá analýza vyžaduje, abychom tento fakt přijali a odpovídajícím způsobem se na to připravili.

Malmovo vlastní líčení původu fosilního kapitalismu a příklonu k páře se zdá zpochybňovat jeho důvěru v to, že změnu klimatu lze odvrátit zevnitř kapitalismu jednoduše proto, že ji odvrátit musíme. Jeho stěžejním tvrzením je, že kapitalismus se může vrátit k toku jakožto zdroji energie a upustit od karbonového stavu. Jenže, jak sám ví, právě ty vlastnosti toku, které kapitál vedly k tomu, aby se od něj odvrátil, stále zůstávají velkou překážkou takovéhoto přechodu a sužují větrnou a solární energii stejně, jako sužovaly říčky anglického středozemí. Tok je nepředvídatelný. Nelze jej libovolně zapínat a vypínat. A to je problém pro industrializované společnosti, které fungují na premise, že energie je dostupná na požádání, což je součást „abstraktní časoprostorovosti“, v níž absolutně nezáleží ani na vzdálenosti od zdroje energie ani na proměnlivých rytmech přírodních sil. Vyrobenou elektřinu sice lze skladovat, ale to si žádá na energii náročnou průmyslovou výrobu baterií, takže je nejasné, jaký by z takové změny vyplynul finální prospěch pro životní prostředí. Když Malm stojí před tímto problémem, vrací se k překvapivým a faktům odporujícím úvahám, které rozvíjel, když zkoumal úpadek vodní energie: říká nám, že by bývalo bylo možné vybudovat masivní vodní díla schopná stabilně a spolehlivě dodávat energii různým továrnám i na velké vzdálenosti, kdyby kapitalisté byli uměli vyřešit svůj problém s koordinací. Konkurencí dané naléhavé potřeby výroby pro zisk to však znemožňovaly. Kdyby bývalo bylo dvacáté století, byl by se mohl do takovýchto projektů pustit stát, jak to nakonec učinil v případě dálnic, železnic, služeb a dalších životně důležitých infrastruktur, které jednotliví kapitalisté nemohli ufinancovat sami. Dnes ovšem není devatenácté století, nýbrž století dvacáté první a Malm tvrdí, že bychom se snad mohli „vrátit k toku“ prostřednictvím masivně koordinovaného globálního úsilí – vedeného státy a mezinárodními organizacemi – které do nestálosti tokové energie (způsobované denními rytmy a počasím) vnesou vypočitatelnost skrze celoplanetární přenosnou síť pro energii z tokových zdrojů. Jelikož vždy někde svítí slunce a vždy někde vane vítr, dálkový přenos může potenciálně překonat nepředvídatelnost toku a učinit jej stejně homogenním jako stavovou energii a stejně schopným splňovat abstraktní časoprostorovost kapitalistické výroby. Není však vůbec jasné, zda budou energetické a emisní výpočty skutečně hovořit ve prospěch takovéhoto plánu – dokonce i u vysokonapěťového stejnosměrného proudu se spousta elektřiny ztrácí při přenosu a s rostoucí vzdáleností rostou i tyto ztráty. A pak vybudování a instalace transformátorů, rozvodné sítě a větrných a solárních elektráren bude samo o sobě vyžadovat masivní výdaje energie a tyto náklady rovněž porostou v závislosti na přenosových vzdálenostech. K vybudování čisté a levné produkce energie bude téměř jistě zapotřebí používat špinavější a méně efektivní energii, což by mohlo jakékoli přínosy anulovat.(58)

Ale i kdybychom připustili, že je možné vyrábět tak, aby emise ve výsledku poklesly, proč by se státy angažovaly v přechodu k takové produkci? Jak Malm naznačuje, zdroje, které by takový podnik mobilizoval, by byly masivní, minimálně v řádu desítek bilionů dolarů. Malm činí srovnání s druhou světovou válkou, což je dobré měřítko. Světové války však pro státy a kapitalisty představují bezprostřední existenční hrozbu a rovněž kapitálu nabízejí velké příležitosti jak dosáhnout zisku; také k nim patří aliance, které – vzhledem k antagonistickému charakteru válčení – fakticky nejsou tak rozsáhlé, jako ten druh aliancí, který si představuje Malm. Budoucí hrozby ovšem dnešní státy nepálí a navíc laťka je nastavena mnohem výše, neboť obrat k obnovitelným zdrojům by zruinoval významnou frakci kapitalistů (zejména petrokapitalisty). Proto si musíme představovat, že buď se dostane k moci mezinárodní politická elita, ochotná a schopná jednat v zájmu lidského života obecně, nebo že vznikne sociální hnutí schopné vyvíjet masivní nátlak na stát. První scénář je absurdní a druhý nás vrací k otázce motivů a opožděnosti konání. Takové sociální hnutí vznikne teprve tehdy, až se začnou projevovat vážné důsledky antropogenní klimatické změny. I kdyby v příštím desetiletí byl takový obrat pravděpodobný, státy by stály před problémem, jemuž všude čelí sociálně demokratické vlády: primární podmínkou infrastrukturních projektů tohoto druhu je předně to, aby státy dokázaly zajistit obecné podmínky ziskovosti. Jinak se totiž ocitnou bez dostatečných úvěrů nebo daňových výnosů. Jak ale zachovat podmínky ziskovosti, a přitom zruinovat rozsáhlý sektor kapitalistické ekonomiky a utratit biliony dolarů za neziskové veřejné služby? A jak to udělat při stagnující světové ekonomice, která tone v nízkých měrách zisku a velkých dluzích? Zde i všude jinde je současná sociální demokracie odvislá od scénářů, které ani zdaleka nejsou tak realistické jako scénáře revoluční. Bylo by tedy možné říci, že Malm nabízí podivné převrácení teze o spoutanosti: místo pokusu o vyvrácení kapitalistických společenských vztahů, které by ladilo s fundamentem technických možností, si představuje rekonfiguraci těchto technologií, která by vyhovovala požadavkům abstraktní časoprostorovosti. Oba přístupy kapitulují před vyděračskou logikou podobenství o pupku a tudíž v té či oné podobě konzervují právě ty síly, které zajistí jejich debakl.

Stručně řečeno, musíme se smířit s tím, že naše jediná naděje na odvrácení těch nejhorších dopadů současné ekologické krize spočívá v opětovném vzplanutí revolučního třídního boje v naší době, a to buď v reakci na první důsledky klimatické změny, nebo na pokračující kolaps světové ekonomiky. Zpoždění je však v této chvíli daností, a proto revoluce bude nucena vyrovnat se s problémy oteplující se planety, stoupající hladiny moří, okyselování oceánů, rozšiřování pouští, vyčerpání zásob vody a následným stěhováním lidí. Největší problém těchto revolucí se bude týkat energetiky: jak dál dodávat elektřinu? Jak provozovat nebo nahradit motorizované stroje, které potřebují rafinovanou ropu? Odpovědi na tyto otázky se budou lišit místo od místa. Příštích pár dekád bude mít jen málo oblastí možnost zcela se osvobodit od stavů, ale tím pádem rovněž zjistí, že musí se zdroji energie silně hospodařit a věnovat energii těm nejdůležitějším lidským potřebám tak, jak by to kapitalismus nikdy nedokázal. Obnovitelné zdroje budou pravděpodobně tvořit součást tohoto úsilí, ačkoli lidé budou muset vzít v úvahu těžební procesy, které jsou s některými z těchto technologií spjaté. Tzv. „vzácné“ minerály, které jsou potřeba do solárních panelů a větrných turbín, ve skutečnosti nejsou až tak úplně vzácné. Avšak procesy, kterými jsou dobývány, v současnosti natolik ničí a otravují životní prostředí, že se momentálně omezují na země – jako třeba Čína a Demokratická republika Kongo – ochotné obrátit stovky čtverečních mil v jedovaté „obětované zóny“. Každopádně bez zisku či cenových mechanismů a bez potřeby ustavičného růstu, bude proměnlivost dodávky energie během dne či ročních období mnohem menším problémem. A byť jisté systémy budou potřebovat neustálý přísun energie, komunismus se ukáže jako mnohem schopnější přizpůsobit se rytmům tokové energie, vypínat stroje a podporovat odpolední šlofíky, třeba když mraky zakryjí slunce nebo ustane vítr.

Aby bylo jasno, neexistují žádné záruky: revoluční horizonty popisované na předešlých stránkách jsou šťastnými konci ze všech stran obklopenými tragédií a pohromou. Překážky, které kapitalismus postavil do cesty revoluci, přičemž znemožnil veškerá polovičatá opatření a jakékoli kolísání, jsou vskutku ohromné. A to je důvod stejně tak k optimismu jako k pesimismu: protože kapitál totálně transformoval planetu, bezprostředně komunistická reorganizace lidské společnosti dává dnes racionální smysl tak, jako jej v roce 1917 nedávala. Každopádně takové jsou podoby budoucnosti, které můžeme odtud dohlédnout. Nikoli to, co se musí stát, ale co se stát může.

Za podporu a redakční přísnost vděčím Jeffovi Diamantimu a Brentu Ryanovi Bellamymu. Za přečtení a okomentování prvních náčrtů děkuji Aldenu Woodovi, Joshuovi Cloverovi, Amandě Armstrong-Price, Johnu Cleggovi, Julianě Spahr, Aaronu Benanavovi, Jasonu Smithovi a Alimu Bektaşovi.

Poznámky:

(1) V Liviových dějinách Římské republiky vypravuje patricij Menenius Agrippa tuto starořeckou bajku o politice těla plebejcům, kteří protestně opustili Řím a utábořili se na nedaleké hoře. Livy, History of Rome: Books 1-2, překlad B. O. Foster, Loeb Classical Library, č. 114 (Cambridge: Harvard UP, 1948), 253.
(2) G. A. Cohen, Karl Marx’s Theory of History: A Defence (Princeton: Princeton UP, 1978) 326–341. Kritická reakce na Cohenův technicismus, viz kapitoly 2 a 3 v Derek Sayer, The Violence of Abstraction: The Analytic Foundations of Historical Materialism (Oxford: B. Blackwell, 1987).
(3) Karel Marx, Kapitál: Kritika politické ekonomie, díl první, https://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1867/kapital/ch24.htm#S7.
(4) Marx, Kapitál, díl první, https://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1867/kapital/ch13.htm.
(5) Harry Braverman, Labor and Monopoly Capital (New York: Monthly Review Press, 1975); Raniero Panzieri, „The Capitalist Use of Machinery: Marx Versus the Objectivists“, Outlines of a Critique of Technology (London: Ink Links, 1980), 44–69; Herbert Marcuse, One-Dimensional Man: Studies in the Ideology of Advanced Industrial Society (Boston: Beacon Press, 1991).
(6) Nick Srnicek a Alex Williams, Inventing the Future: Postcapitalism and a World Without Work (Brooklyn, NY: Verso, 2015). Viz zejména oddíl „Repurposing Technology“ na konci sedmé kapitoly, kde se potýkají s mojí argumentací v Jasper Bernes, „Logistika, kontralogistika a komunistická vyhlídka“, Endnotes 3 (září 2013), 172–201 nebo https://pratelekomunizace.wordpress.com/2014/12/03/logistika-kontralogistika-a-komunisticka-vyhlidka/.
(7) Bernes, „Logistika, kontralogistika a komunistická vyhlídka“.
(8) Mám tu na mysli pojem „evolučně irelevantního ekvilibria“ z evoluční teorie her. Většina neoklasické mikroekonomie a modelových situací rovnováhy v teorii her zřídkakdy uvažuje nad tím, jak se k takovýmto stabilním stavům dojde z nerovnovážné situace. Evoluční teorie her se snaží rozlišovat mezi ekvilibriem, které je životaschopné a mohlo by vzniknout z nerovnovážné situace, a ekvilibriem, které životaschopné není. Samuel Bowles, Microeconomics: Behavior, Institutions, and Evolution (Princeton: Princeton UP, 2004), 63.
(9) Srnicek a Williams, Inventing the Future, 5.
(10) Capital, díl první, překlad Ben Fowkes (Londýn: Penguin Books, 1976 [1867]), 481–2.
(11) Povšimněte si, že pro Marxe moc kapitálu spočívá ve vědecké organizaci přírodních sil proti práci, čímž vzniká spíše ternární než čistě binární vztah: „Dílčí dovednost vyždímaného strojového dělníka mizí jako nicotná a bezvýznamná věc před vědou, před obrovskými přírodními silami a společenskou masovou prací, jež jsou ztělesněny v strojovém systému a spolu s ním tvoří moc ‘pána’ (master).“ (Kapitál, díl první, https://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1867/kapital/ch13.htm)
(12) Andreas Malm, Fossil Capital: The Rise of Steam-Power and the Roots of Global Warming (Brooklyn: Verso, 2016), a Jason W. Moore, Capitalism in the Web of Life: Ecology and the Accumulation of Capital (Brooklyn: Verso, 2015).
(13) Moore, Capitalism in the Web of Life, 5.
(14) Karel Marx, Kapitál: Kritika politické ekonomie, díl první, https://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1867/kapital/ch05.htm.
(15) Fascinující historie pojmu „metabolismus“ viz Hannah Landecker, „The Biology of History: From the Body as Machine to the Metabolic Community“, (přednáška, IAH, Boundaries of the Human in the Age of Life Sciences, 6. listopadu 2015). Části tohoto eseje začaly vznikat jako reakce na přednášku Landeckerové: http://sites.psu.edu/iahboundaries/ jasper-bernes/. Mnohokrát děkuji Heather Davisové a Michaelovi Berubé za pozvání.
(16) Kapitál, díl první, https://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1867/kapital/ch05.htm.
(17) Leo Marx, The Machine in the Garden: Technology and the Pastoral Ideal in America, vydání k 35. výročí. (Oxford: Oxford UP, 2000).
(18) Robert Brenner, „Property and Progress: Where Adam Smith Went Wrong“, Marxist History-Writing for the Twenty-First Century, ed. Chris Wickham (London: British Academy, 2007), 49–111.
(19) Marcel Mazoyer a Laurence Roudart, A History of World Agriculture: From the Neolithic Age to the Current Crisis (New York: Monthly Review Press, 2006), 313–353.
(20) Mazoyer a Roudart, A History of World Agriculture, 355–372.
(21) Moore, Capitalism in the Web of Life, 248.
(22) Kapitál, díl první, https://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1867/kapital/ch13.htm.
(23) Karel Marx a Bedřich Engels, Manifest komunistické strany, https://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1848/manifest/ch02.htm.
(24) Citováno v CDW, „The Transformation of Social Relations“, International Review 14.25 (1996).
(25) August Bebel, Woman Under Socialism (New York: New York Labor News Press, 1904), 316.
(26) Citováno v CDW, „The Transformation of Social Relations“.
(27) Marshall S. Shatz, Kropotkin: „The Conquest of Bread“ and Other Writings (Cambridge: Cambridge UP, 1995), 68–74, a Elisée Reclus, The Evolution of Cities (Petersham: Jura Books, 1995), https://libcom.org/files/ Reclus%20-%20The%20Evolution%20of%20Cities.pdf.
(28) Viz dílo Kristin Ross o tom, jakým způsobem Komuna ovlivnila vnímání těchto témat a to pak protínalo hranice mezi anarchisty a marxisty. Kristin Ross, Communal Luxury: The Political Imaginary of the Paris Commune (Brooklyn: Verso, 2015).
(29) Capitalism in the Web of Life, 75–91.
(30) Karel Marx, Kapitál, díl třetí, https://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1894/kapital3/ch47.htm.
(31) Capitalism in the Web of Life, 84.
(32) Kapitál, díl první, https://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1867/kapital/ch05.htm. Dialektické zkoumání těchto témat viz Alfred Schmidt, The Concept of Nature In Marx (Brooklyn: Verso, 2014).
(33) Pojednání o koloběhu dusíku a o tom, jak s ním lidé v průběhu dějin manipulovali, viz Vaclav Smil, Enriching the Earth: Fritz Haber, Carl Bosch, and the Transformation of World Food Production (Cambridge: MIT P, 2001). Téměř každý zemědělský systém vznikl jako pokus o konzervaci nebo – v případě žďáření – o získání biologicky dostupného dusíku, ale také dalších důležitých živin (fosfor, draslík). Dějiny těchto systémů viz Mazoyer a Roudart, A History of World Agriculture.
(34) Malm, Fossil Capital, 309–315.
(35) Korektivní analýza viz „Dějiny přivtělování“, Endnotes 3 (duben 2010), https://pratelekomunizace.wordpress.com/2014/01/18/endnotes-dejiny-privtelovani/.
(36) Viz Hitchcock v tomto svazku.
(37) Zvláštní je, že tato argumentace svojí ideou nesouladu mezi zdrojem energie a pracovním procesem formálně připomíná tezi o spoutanosti. Avšak na rozdíl od teze o spoutanosti Malmova argumentace popisuje nesoulad mezi různými technickými režimy a ne mezi technikou na jedné straně a společenskými vztahy na straně druhé.
(38) Joan Robinson, „Shedding Darkness“, Cambridge Journal of Economics 6.3 (1. září 1982), 295.
(39) Lucidní, byť technické, pojednání o jednoduché a rozšířené reprodukci kapitálu z hlediska stavů a toků v určitém čase viz Duncan K. Foley, Understanding Capital: Marx’s Economic Theory (Cambridge: Harvard UP, 1986), 62–90.
(40) Vypočteno z tabulky A1A WTO, „International Trade Statistics 2014“, 2014, https://www.wto.org/english/res_e/statis_e/its2014_e/its14_ appendix_e.htm.
(41) Alberto Jerardo, „Import Share of Consumption“, United States Department of Agriculture (2016), Economic Research Service, http:// www.ers.usda.gov/topics/international-markets-trade/us-agricultural-trade/import-share-of-consumption.aspx.
(42) Vypočteno na základě Jenny Gustavsson et al, Global Food Losses and Food Waste: Extent, Causes and Prevention (Rome: Food and Agricultural Organization of the United Nations, 2011), 5.
(43) Capitalism in the Web of Life, 252.
(44) Eugenii A. Preobrazhensky, The Crisis of Soviet Industrialization (London: Palgrave Macmillan, 1980), 20–30.
(45) Donald A. Filtzer, Soviet Workers and Stalinist Industrialization: The Formation of Modern Soviet Production Relations, 1928-1941 (Armonk: M. E. Sharpe, 1986), 126.
(46) CIA, „Soviet Fertilizer: Expansion of Output and Exports“, březen 1975, CIA Reading Room, https://www.cia.gov/library/readingroom/docs/ DOC_0000316269.pdf.
(47) Hillel Ticktin, Origins of the Crisis in the USSR: Essays on the Political Economy of a Disintegrating System (Albany: M. E. Sharpe, 1992), 33.
(48) Filtzer, Soviet Workers and Stalinist Industrialization, 254–271.
(49) Michael Seidman, Republic of Egos: A Social History of the Spanish Civil War (Madison: U of Wisconsin P, 2002), a Michael Seidman, Workers against Work: Labor in Paris and Barcelona during the Popular Fronts (Berkeley: U of California P, 1991).
(50) Mnozí z těchto polovičních rolníků jsou nadvýrobou trhu na jiných místech nuceni hospodařit s nejrudimentárnější technikou na té nejpodřadnější půdě a jen velmi málo přispívají k celkovému objemu výroby, což znamená, že nadvýroba v jistých zemích vede k nedostatečnému využívání půdy jinde a velké populaci lidí, která zůstává na venkově, ale je víceméně nemajetná. Kupříkladu Mazoyer a Roudart tvrdí, že problémy s podvýživou v rozvojových zemích vůbec nejsou technické nýbrž sociální (History of World Agriculture, 440–491).
(51) Dobrý popis komunizace jako praxe viz vysvětlení Gillese Dauvého a Karla Nesica z Troploin: https://libcom.org/library/ communisation.
(52) Toto pojetí komunizace jako revoluce uvnitř revoluce jsem si vypůjčil od Théorie Communiste: R. S., „Sebeorganizace je prvním aktem revoluce, aby se následně stala překážkou, kterou revoluce musí překonat“, https://kknihovna.wordpress.com/2011/02/05/sebeorganizace-je-prvnim-aktem-revoluce-aby-se-nasledne-stala-prekazkou-kterou-revoluce-musi-prekonat/.
(53) Alberto Toscano, „Lineaments of the Logistical State“, Viewpoint Magazine 4 (podzim 2014), https://viewpointmag.com/2014/09/28/lineaments-of-the-logistical-state/.
(54) Toscano, „Lineaments of the Logistical State“, 4.
(55) Analýza nutného mísení složitých a jednoduchých technologií v zemědělství budoucnosti, které bude fungovat v podmínkách změny klimatu, viz článek „Contemporary Agriculture: Climate, Capital, and Cyborg Ecology“, Out of the Woods, 27. července 2015. Zdůrazňuje se tu plastičnost „tradičních“ systémů hospodaření a jejich schopnost vstřebat praktické, moderní technologie tam, kde je to užitečné.
(56) Tato problematika je složitá a žádá si větší pozornost, než jakou jí zde mohu věnovat, a to v neposlední řadě proto, že obecně spekulovat o lidských motivech je obtížné. Revoluce sice jsou neúprosně antropocentrické, ale veškeré konání takové není a lidé většinou nejsou jednoduše lhostejní k dopadu svého chování na mimolidskou přírodu. Když budou mít volbu mezi dvěma víceméně stejně přijatelnými způsoby jak si zařídit život, a přitom jeden z nich povede k rozkladu ekosystémů, vymírání nebo úbytku druhů, většina lidí si zvolí tu druhou, přívětivější možnost. V mnoha případech se dokonce vzdají podstatné části svého pohodlí ve prospěch ptáků, řek a lesů. Ale tyto hodnoty jsou přinejmenším pro většinu lidí samy o sobě příliš slabé, než aby mohly být motivační silou revoluční změny. O beztřídní společnosti výše popisovaného druhu lze rovněž přemýšlet jako o situaci, kdy jsou potřeby všech uspokojovány a tak si lidé dokáží cenit rozkvětu života jako takového jen pro život sám. Navíc, jakmile už lidé nejsou hnáni každodenními požadavky přežití na jedné straně nebo imperativy akumulace na straně druhé, mohou začít přemýšlet o generačních dopadech svého konání a mohou se starat o lidské působení na mimolidskou přírodu z důvodů, které ve finále jsou antropocentrické. Doufám, že někde jinde rozvinu teorii revolučních motivů, která by se s těmito otázkami adekvátně vypořádala.
(57) Fossil Capital, 9.
(58) Pesimističtější pohled viz tato práce bývalých výzkumníků z iniciativy pro vývoj levné obnovitelné energie, kterou sponzoroval Google. Tvrdí, že i kdybychom dokázali vyvinout obnovitelné zdroje, které by nahradily veškerou dnešní produkci elektřiny, významnější snížení emisí by stále bylo nemožné, a to z části proto, že kapitalističtí výrobci by na ně nepřešli dostatečně rychle. Stejně jako Malm i jejich tvrzení předpokládá tranzici v rámci kapitalismu. Ross Konigstein a David Fork, „What It Would Really Take to Reverse Climate Change“, IEEE Spectrum, 18. listopadu 2014, http://spectrum. ieee.org/energy/renewables/what-it-would-really-take-to-reverse-climate-change.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: