Endnotes: Dějiny separovanosti

Posted by Přátelé komunizace on 10.11.2018 · Napsat komentář 

Endnotes se zabývají vzestupem a pádem dělnického hnutí v lete1883-1982. Evropští socialisté a komunisté očekávali, že akumulace kapitálu zvětší velikost průmyslové pracovní síly a zároveň sjednotí dělníky jako společenský subjekt – udělá z nich souhrnného dělníka, třídu o sobě a pro sebe. Místo toho dala akumulace kapitálu vzniknout separované společnosti. Atomizační síly převážily nad silami kolektivizačními. Dnes se pozdně kapitalistická civilizace rozkládá, ale zatím nevznikají nové společenské síly, které by ji mohly dokázat definitivně rozložit.

Předmluva: Zrada a vůle

Nemáme žádné vzory. Dějiny minulých zkušeností slouží jen k tomu, aby nás od těchto zkušeností osvobodily.
Mario Tronti, „Lenin in England“, 1964

Co bychom dnes měli dělat, když jsme „pro“ revoluci? Máme již teď rozhojňovat naše zdroje nebo máme trpělivě čekat na další přelom? Máme jednat podle neměnných revolučních principů nebo zůstat pružní, ať se můžeme přizpůsobit nově vznikajícím situacím? Jakákoli odpověď na tyto otázky nevyhnutelně vychází z dějin revolucí ve dvacátém století. Neboť důvodem, proč si tu ještě teď tyto otázky klademe, je neúspěch těchto revolucí. Ve veškerých dnešních pokusech vysvětlit si smysl naší činnosti straší debakly minulosti. A to platí dokonce – či snad obzvláště – pro ty, kdo minulost nikdy nezmiňují. Důvod je nabíledni.

Dějiny komunismu nejsou jen dějinami porážek: riskuje se, vystoupí se proti silnějšímu nepříteli a prohraje se. Jsou také dějinami věrolomnosti neboli toho, čemu levice typicky říká „zrada“. Z dob trvání tradičního dělnického hnutí známe mnoho slavných příkladů: zrada sociálních demokratů a odborového vedení na začátku první světové války, Ebertova a Noskeho zrada v průběhu německé revoluce, Trockého zrada uprostřed kronštadtské rebelie, Stalinova zrada, když se chopil moci, zrada CNT ve Španělsku, když nařídila revolucionářům strhnout barikády a tak dále. V antikoloniálních hnutích poloviny dvacátého století se do zrádců spílalo předsedovi Maovi, Viet Minhu i Kwamemu Nkrumahovi. A zatím v posledním velkém vzbouření, které se přehnalo Evropou, se říkalo, že mimo jiné v roce 1968 zradila CGT a roku 1977 PCI. Kontrarevoluce tedy nepřichází jen zvenčí, ale zjevně také ze samého srdce revoluce.

Podstatné je, že porážka se přinejmenším v levičácké dějepravě ve finále připisuje morálnímu selhání levicových organizací a jednotlivců. Kdyby totiž k porážce revolucí došlo z nějakého jiného důvodu (například v důsledku nutnosti plynoucí z jedinečných situací), pak bychom se ohledně našeho vlastního radikalismu příliš poučit nemohli. Jelikož se tedy zdálo, že je projekt komunismu znemožněn – nikoli náhodou, nýbrž zradou – komunistická teorie se začala – jakoby neuroticky – točit kolem otázky zrady a vůle, která jí zabrání. Spojnice mezi zradou a vůlí je klíčová: teorie zrady se již na první pohled jeví jako pravý opak heroického pojetí dějin. Ale zrada vymezuje hrdinův negativní prostor, a tudíž postavu radikála. Je to totiž právě radikál s jeho správnou revoluční linií a autentickou revoluční vůlí (ale také s jejich nástrojem: stranou), kdo má údajně zabránit zradě a přivést tak revoluci k úspěchu.[1]

Identifikovat původ této formy myšlení je snadné: 4. srpna 1914 němečtí sociální demokraté hlasovali ve prospěch válečného úsilí a odbory přísahaly, že budou řídit dělnictvo. Velká válka tudíž vypukla se souhlasem pozemských představitelů socialismu. Rok po začátku války se pod zástěrkou ornitologické konference v Zimmerwaldu sešli disidentští protiváleční socialisté, aby rekonstruovali rozcupovaný komunistický projekt. Ale i zde rychle došlo k rozkolům. Levice této disidentské skupiny, která zahrnovala jak Lenina, tak zástupce proudů, z nichž se stanou holandsko-němečtí leví komunisté, se odtrhla od hlavního kontingentu, jelikož ten odmítal naprosto odsoudit sociální demokraty. Levice si ve svém pracovním návrhu nebrala servítky: „Obtěžkáni nacionalistickými předsudky a prolezlí oportunistickou hnilobou, [sociální demokraté] zaprodali proletariát imperialismu.“[2] Nyní byli „nebezpečnějším nepřítelem proletariátu než buržoazní apoštolové imperialismu.“[3] Tato denunciace je však pouze jedním příkladem tropu, který se od té doby opakoval snad tisíckrát. Organizace vytvořené za účelem obrany zájmů dělnické třídy – často se tak dělo na bázi jejich vlastních představ o zradě a vůli – v průběhu dvacátého století znovu a znovu onu třídu zrazovaly.

Ať už si říkají komunisté nebo anarchisté, ti, kdo se považují za „revolucionáře“, tráví hodně času zkoumáním minulých zrad, a to často velmi detailním zkoumáním, aby určili, jak přesně k těmto zradám došlo.[4] Mnohá tato zkoumání se snaží nalézt rudou niť dějin: posloupnost jedinců nebo skupin, kteří a které byli výrazem hrdinské věrnosti revoluci. Právě jejich existence má údajně dokazovat, že bylo možné nezradit a tedy, že revoluce mohla uspět, jen kdyby u kormidla stály ty správné skupiny nebo kdyby ty špatné byly v pravý čas od kormidla odstaveny. Člověk se stává komunistou nebo anarchistou na základě konkrétní nitě, z níž tká svůj prapor (a dnes se těmito prapory často mává nikoli na základě upřímně cítěné identity, nýbrž spíše díky nahodilým přátelstvím). Jenže, ať už revolucionáři pozvedají jakýkoli prapor, ztrácí při tom ze zřetele limity, na něž ony skupiny fakticky reagovaly – tedy právě to, co z nich udělalo minoritní formace. Revolucionáři se tak ztratili v dějinách a definují se odkazem na kontext boje, s nímž dnes nic nekoreluje. Kreslí čáry do písku, který již neexistuje.

Periodizační přelom

Můžeme být v pokušení znovu luštit runy a snažit se o definitivní řešení hádanky dějin: co se správně mělo udělat v roce 1917, 1936, 1968? My však nemáme v úmyslu přijít s novými odpověďmi na staré otázky. Místo toho intervenujeme terapeuticky: naším cílem je konfrontovat tazatele, zpochybnit hypotézy, které je motivují. Jakákoli strategická orientace na minulost se totiž musí zakládat přinejmenším na domněnce, že současnost je ve své podstatě podobná minulosti. Jestliže však současnost není jako minulost, tak ať vyřešíme hádanku dějin jakkoli, o tom, co bychom měli dělat dnes, se tím pádem mnoho nedozvíme.

Naším cílem tedy je vnést do celé věci přelom, odseknout současnost od minulosti (a tak přervat vztah mezi zradou a vůlí). Umístíme-li ho úspěšně, pak nám tento periodizační přelom umožní vztahovat se k minulosti jako k minulosti a k přítomnosti jako k něčemu jinému. Samozřejmě, že tato periodizace nemůže být absolutní. Přítomnost není zcela odlišná od minulosti. Kapitalistický výrobní způsob zůstává. A vskutku, vztah kapitál-práce definuje podobu našich životů více, než tomu kdy bylo u našich předků a činí tak minimálně dvěma fundamentálními způsoby.

Zaprvé, ve srovnání s minulostí se dnes větší podíl celosvětové populace skládá z proletářů a poloproletářů: musejí prodávat svoji pracovní sílu, aby si mohli koupit alespoň něco z toho, co potřebují. Zadruhé, toto „něco z toho, co potřebují“ se značně rozhojnilo, takže životy lidí jsou dnes ponořeny hluboko do tržních vztahů: ve vysokopříjmových zemích stejně jako v částech nízkopříjmového světa pracující neplatí jen nájemné a nenakupují jen potraviny. Kupují si hotová jídla, se svými rodinami mluví mobilním telefonem, své rodiče umísťují do domovů pro seniory a cpou se pilulkami, aby zůstali naživu, nebo aby se jim lépe žilo. Aby si to všechno mohli dovolit, tedy, aby si udrželi své společenské vazby, musí pořád dál chodit do práce.

Mnozí revolucionáři toto stále hlubší zanoření do tržních vztahů berou jako dostatečný důkaz, že přítomnost je v každém relevantním smyslu stejná jako minulost. Výsledkem pak je, že se k minulosti vztahují skrze jakousi clonu. Minulost se pak stává fantaskní projekcí přítomnosti. Dost často se této cloně říká „levice“. Debaty o dějinách se potom stávají debatami o levici: jaká byla, co měla udělat (a jsou i tací, kteří na základě téhož začali sami sebe nahlížet jako „postlevici“). A tak zůstává bez povšimnutí onen fakt, že v naší době absentuje kontext, jenž tvaroval svět, v němž levice během dvacátého století působila – jmenovitě dělnické hnutí s jeho cykly bojů.

Dělnické hnutí totiž skýtalo scénu, na níž se drama „levice“ odehrávalo. A dělnické hnutí nebylo jednoduše proletariátem v bojové formě a každý dnešní boj nemusí replikovat jeho zásadní rysy. Jednalo se o zvláštní bojovou formu, která se ustavila v éře, jež není naší érou. Nám tak zbyla jen „melancholická úcta opozdilců“.[5] V tomto eseji je naším cílem prozkoumat tuto totalitu jako minulost a vysvětlit její odpoutání od přítomnosti.

My tvrdíme, že je-li nám dnes historické dělnické hnutí cizí, je tomu tak z toho důvodu, že již neexistuje ona forma vztahu kapitál-práce, která byla živnou půdou dělnického hnutí: ve vysokopříjmových zemích od 70. let 20. století a v nízkopříjmových zemích od 80. let 20. století (pozdní dělnická hnutí se objevila v Jihoafrické republice, Jižní Koreji a Brazílii, ale všechna nyní představují tutéž formu: sociální demokracii na ústupu). Ano, společenské základy, na nichž bylo dělnické hnutí vybudováno, byly vyrvány: tovární systém se již nejeví jako jádro formující se nové společnosti; průmysloví dělníci, kteří v něm pracují, se již nejeví jako předvoj třídy procházející procesem, jenž z ní učiní třídu revoluční. Vše, co z tohoto minulého světa zůstává, je jistá logika rozkladu, a to nejen dělnického hnutí, ale také samotného vztahu kapitál-práce. Toto naše tvrzení rozhodně neznamená, že podle jakéhosi měřítka jsou všichni dělníci „reálně“ nezaměstnaní ani nepopírá vznik průmyslového proletariátu v zemích jako Indie a Čína.

Spíše má poukázat na následující. Vzhledem k dlouhému období nadvýroby a nízké míry zisku roste světová ekonomika dekádu od dekády stále pomaleji. Tento líný růst se ve většině zemí světa pojí s deindustrializací: průmyslový produkt se i nadále zvyšuje, ale již se s ním nepojí rapidní růst zaměstnanosti v průmyslu. Polokvalifikovaní tovární dělníci se tak již nemohou hrát první housle ve formování třídy. V tomto kontextu masy proletářů, zejména v zemích s mladými pracovními silami, nenalézají stabilní práci; mnozí z nich byli odsunuti z trhu práce a přežívají jen prostřednictvím neformální ekonomické činnosti. Výsledná nízká poptávka po práci vede k celosvětovému snižování podílu pracujících na celkových příjmech neboli jinými slovy ke zbídačování. Mezitím se stát ve snaze zvládnout danou situaci obtěžkal obrovským dluhem a periodicky je nucen pouštět se do „reforem“ (termín, který v naší éře nabyl významu, jímž je oslabování sociální ochrany), které zanechávají zvětšující se část obyvatelstva v nejisté pozici.

Společenské vazby, které v moderním světě drží lidi pohromadě, byť třeba v porobené pozici, jsou napnuté až k prasknutí a na některých místech se zcela zpřetrhaly. A to vše se děje na planetě, která se ohřívá, neboť od roku 1950 rapidně stoupá koncentrace skleníkových plynů. Souvislost mezi globálním oteplováním a bobtnajícím průmyslovým produktem je jasná. Tovární systém není jádrem budoucí společnosti, nýbrž strojem vyrábějícím žádnou budoucnost.

Nejedná se o pouhé politické důsledky neoliberalismu; jsou to strukturální rysy kapitalistického výrobního způsobu v naší době. Boje uvnitř tohoto světa a proti němu právě začínají nabývat většího globálního významu, ale zatím nedosáhly soudržnosti srovnatelné s tou, která patřila k uplynulé éře. Klíčovým rysem dnešních bojů je právě to: ačkoli zůstávají boji pracujících, prezentují se tak, jen když setrvávají na rovině sekčních bojů, tedy bojů zvláštních frakcí třídy, a ty jsou téměř vždy defenzivními boji proti probíhajícím „reformám“ a „restrukturalizaci“. Když boje nabydou širšího významu, tedy pro třídu jako celek, pak sami před sebou i před druhými projevují jednotu, která přesahuje třídní identitu. Pracující tak nalézají sdílenou bázi pro boj nikoli prostřednictvím společné třídní příslušnosti, nýbrž jako občané, jako účastníci „skutečné demokracie“, jako 99 procent a tak dále. Těmito formami identifikace se dané boje pracujících ostře odlišují od důležitých bojů v éře dělnického hnutí. Rovněž se v nich těžko hledá cesta vpřed, ke komunistické budoucnosti.

A právě tento kontext – rozklad vztahu kapitál-práce a nerealizovaný potenciál bojů generovat nové druhy společenských vztahů – odlišuje epochu, v níž se nacházíme, od minulosti.

Periody jejich a naše

V prvním čísle Endnotes jsme uveřejnili sérii textů, kterou jsme nazvali „Přípravné materiály k uzavření bilance dvacátého století“. V tomto čísle dál pracujeme na dané bilanci, jak se nám jeví dnes. Než se však do toho dáme, bude užitečné postavit náš přístup do kontrastu s přístupem Théorie Communiste (TC), jejichž texty zaujímaly v prvním čísle prominentní místo a během následujících let dál ovlivňovaly naše myšlení.

Periodizační přelom, který představujeme v tomto článku, má mnoho společného s periodizačním přelomem TC.[6] Z části naše perspektiva vzešla ze snahy poměřit teorii TC globálními dějinami dělnického hnutí v průběhu dvacátého století. Jedním z rozdílů mezi naší a jejich analýzou je, že TC se svoji periodizaci snaží postavit na Marxových kategoriích formálního a reálného přivtělování. Pro Marxe se tyto termíny vztahovaly specificky k proměnám pracovního procesu, ale TC je aplikuje na celý vztah kapitál-práce a dokonce i na kapitalistickou společnost.[7] Přelom mezi formálním a reálným přivtělováním situují někde kolem první světové války a pak ještě dělí reálné přivtělování na dvě zvláštní fáze. Následně pak tuto strukturální periodizaci („formy vztahu kapitál-práce“) překrývají druhou periodizací (komunismu neboli toho, čemu říkají „cykly bojů“), v níž současná fáze, začínající v 70. letech 20. století, koresponduje s druhou fází reálného přivtělování:

Je však poněkud zvláštní, že se klíčový přelom v jedné sekvenci nekryje s klíčovým přelomem v druhé sekvenci: úplná proměna v „cyklu bojů“ (70. léta 20. století) koresponduje s menší proměnou ve formě „vztahu kapitál-práce“. Periodizace TC tak dostává tripartitní podobu narativní struktury se začátkem, prostředkem a koncem. Jak je u takových struktur obvyklé, prostřední část má sklon dominovat ostatním částem: TC definují první a poslední fázi negativně ve vztahu k vrcholu „programatismu“, jímž byla 10. až 70. léta 20. století.[8] A proto má v jejich textech duch programatismu – údajně dávno mrtvý – tendenci dál bloudit kolem a strašit přítomnost. Vážnějším problémem pak je, že jejich schematismus bez problémů platí – pokud vůbec – pouze pro Francii (přinejlepším by snad mohl platit pro západní Evropu).[9] Na zbytek světa ho však lze použít jen s velkými obtížemi a pro chudé a opožděně se rozvíjející země je obzvláště nevhodný.

My v tomto článku začínáme od toho, co považujeme za zrnko pravdy v rozlišování mezi formálním a reálným přivtělováním, s nímž přišli TC. Tvrdíme, že toto rozlišení nekoresponduje se dvěma fázemi, ale se dvěma aspekty světa, v němž se rozvíjelo dělnické hnutí. První, „formální“ aspekt souvisel s urputnou přítomností rolnictva (ta zde zahrnuje také urputnou přítomnost elit starého režimu, jejichž moc měla základnu na venkově) jakožto jakéhosi exteriéru kapitalistického výrobního způsobu. Tento exteriér sice byl v procesu začleňování do kapitalistických společenských vztahů, ale toto začleňování trvalo dlouhou dobu. Druhým, „reálným“ aspektem byl „rozvoj výrobních sil“, tedy kumulativní růst produktivity práce a doprovodné proměny jak výrobního aparátu, tak infrastruktury kapitalistické společnosti, na nichž tento rozvoj stojí.

Tyto dva aspekty pak daly vzniknout dvěma imperativům dělnického hnutí: na jedné straně zápasu proti elitám starého režimu, které chtěly dělníkům upírat svobody liberální kapitalistické společnosti (např. volební právo, svobodu zvolit si zaměstnavatele), a na straně druhé osvobození rozvoje výrobních sil z mantinelů, na něž narážely, zejména pak v opožděně se rozvíjejících zemích (tyto mantinely byly z části často výsledkem přetrvávání starého režimu).[10] My se v každém případě zaměříme na nesoulad mezi očekávanými a skutečnými důsledky rozvoje kapitalismu.

Pojmy formálního a reálného přivtělování jsou však pro vysvětlení dějin dělnického hnutí neadekvátní. Oba aspekty hnutí, které tyto pojmy vágně popisují, nejsou svébytnými periodami, které by bylo možno přesně datovat – spíše se rozvíjely souběžně, hodně podobně jako formální a reálné přivtělování samotného pracovního procesu. Nicméně periodizace komunismu z dílny TC zůstává té naší blízká. Klíčový periodizační přelom pro nás i pro TC začíná uprostřed 70. let 20. století. Oba aspekty dělnického hnutí, které jsme si popsali, se v poslední čtvrtině dvacátého století radikálně proměnily. Tuto tranzici nechápeme jako přelom mezi dvěma „fázemi“ reálného přivtělování – přelom, jenž by se vyznačoval „revolucí“ a „kontrarevolucí“ – ale jako nadále probíhající transformaci pracovního procesu, konec rolnictva, zpomalení kapitalistické akumulace v globálním měřítku a jemu odpovídající nástup dlouhého období deindustrializace, což všechno proměnilo podmínky dělnických bojů, a to z důvodů, které budeme podrobně zkoumat níže. Komunistický horizont se v této chvíli rozpadl a rozplynul a momentálně jsme tak zůstali uzavřeni uvnitř kapitalistického světa, jenž zdánlivě nemá konce.

Horizonty komunismu

Mezi naší periodizací a periodizací TC je ještě jeden rozdíl, takový, v němž jde více o obsah než o formu. TC často hovoří o dělnickém hnutí (éře „programatismu“) jako o „cyklu bojů“. Nedaří se jim tak jasně odlišit cykly nebo vlny bojů na jedné straně od komunistického horizontu, v jehož rámci se cykly odvíjí, na straně druhé. Přitom pro naši bilanci dvacátého století jsou oba tyto pojmy nezbytné.[11]

Koncept cyklu bojů popisuje, jak dochází k třídnímu střetu. Ten obvykle neprobíhá ani formou dlouhých pochodů ani krátkých vzplanutí, nýbrž v podobě vln. Jsou období reakce, kdy jsou revoluční síly slabé a epizodické, avšak ne zcela nepřítomné. Tyto reakční éry mohou trvat celá desetiletí, ale jednou skončí ve chvíli, kterou je nesmírně obtížné předpovědět předem. Pak propuká revolta, a to stále častěji. Militanti, kteří dříve na své souputníky nedělali příliš velký dojem, nyní shledávají, že jejich počty rychle rostou. Mezitím boje získávají nový obsah, vyvíjejí si nové taktiky a objevují nové organizační formy (všechny tři věci však získávají jedině skrze děsivou pranici plnou utrpení a odplaty). Časem boje splývají – ovšem nikdy lineárně – do vln, které v průběhu let opadají a zase se vzdouvají. Díky tomu se revoluce stává možnou. Nakolik revoluce selžou nebo kontrarevoluce uspějí, cyklus končí a začíná nové období reakce.

Revoluční stratégové se povětšinou zabývají vrcholnými body různých cyklů boje: 1917, 1936, 1949, 1968, 1977 a tak dále. Obvykle tak přehlížejí kontext, v němž se tyto cykly odvíjejí. Tímto kontextem bylo dělnické hnutí – skýtalo scénu, na níž se odvíjely jednotlivé cykly: např. (v Evropě) 1905-1921, 1934-1947, 1968-1977. Protože se každý cyklus boje odvíjel v kontextu dělnického hnutí, můžeme o jejich vrcholných bodech konstatovat následující: nejednalo se jen o ruptury uvnitř kapitalistického třídního vztahu, nýbrž o ruptury vyprodukované uvnitř konkrétního horizontu komunismu.[12] Takovéto ruptury stojí za podrobné zkoumání, ačkoli v tomto textu si klademe jiný cíl.[13] Tvrdíme totiž, že co činilo jednotlivé vrcholné body zřetelnými či dokonce výjimečnými, zjistíme jen tehdy, budeme-li zkoumat dělnické hnutí jako celek a ne jen tyto body. Revoluce éry dělnického hnutí vznikaly spíše navzdory obecným trendům než v souladu s nimi a dělo se tak způsobem, jenž šel zcela proti revoluční teorii oné éry s celím jejím pocitem nevyhnutelnosti.

Podle nás tedy dělnické hnutí nebylo samo o sobě cyklem bojů. Bylo předpokladem konkrétního komunistického horizontu, jenž bojům propůjčoval jistou dynamiku a rovněž stanovil jejich limity. Říci, že dělnické hnutí bylo horizontem komunismu, neznamená, že bylo neměnným horizontem. Je třeba zapudit myšlenku, že komunismus by se mohl znovu stát možným jedině na základě obnovy dělnického hnutí (což není to stejné jako organizovaný dělnický boj). Proto se tu pokusíme porozumět podmínkám, které od konce 19. století do 70. let 20. století otevřely éru dělnického hnutí, napomohly několika cyklům boje a pak se nevratně zhroutily. Jinými slovy se zaměříme na longue durée hnutí.

Dva omyly

Podstatné je, abychom pochopili, že dělnické hnutí představovalo horizont komunismu během éry dlouhého vzestupu kapitalistického výrobního způsobu, tedy během éry, v níž se „všechny pevné, zakořeněné vztahy se svým doprovodem starých ctihodných představ a názorů“ rozkládají. Marxisté z této pasáže Manifestu komunistické strany často vyvozovali chybné závěry. Proto bude prospěšné, když se dříve, než začneme, prvně zbavíme dvou běžných omylů.

Prvním omylem je, že kapitalismus je nevyhnutelným či evolučním stádiem dějin. Marxisté si koncem 19. století často představovali, že se kapitalistické společenské vztahy neúnavně šíří po celé zeměkouli. Domnívali se, že město, továrna a námezdní práce brzy pohltí každého. Ve skutečnosti do roku 1950 nějaké dvě třetiny obyvatel světa zůstávaly v zemědělství a velká většina z nich byli soběstační rolníci nebo pastevci. Dokonce i ve vysokopříjmových zemích nějakých 40 procent pracovních sil dělalo v zemědělství. Teprve na přelomu 70. a 80. let 20. století bylo dosaženo zlomového bodu: zemědělská populace vysokopříjmových zemí se scvrkávala směrem k nule a celosvětově – poprvé za tisíce let – většina pracujících světa už nepracovala na polích. Globální rolnictvo a „zakořeněné vztahy“, s nimiž bylo spojováno, se tedy „nerozložili“ až tak rychle. Rozklad starých pořádků trval déle, než se čekalo, protože – oproti představám historických materialistů – nemělo globální rolnictvo žádnou přirozenou či automatickou tendenci rozpouštět se v proletariátu, ať už by tato tendence byla dána korozním působením tržních sil nebo nějakým sklonem kapitalistů vyvlastňovat rolníky en masse.

Kapitál vskutku rolníky nevyhnutelně nevtahoval na svoji oběžnou dráhu. Kdykoli to bylo možné, rolníci zápasili, aby si zajistili netržního přístupu k půdě. V 19. století a po většinu 20. století bylo vystěhovávání rolníků z půdy nutně politickým aktem. A proto se kapitalisté do těchto aktů pouštěli zřídkakdy a za účelem výroby pro světové trhy (neboť tam, kde panovala vysoká míra nerovnosti, byly domácí trhy maličké) preferovali zaměstnávání nesvobodné či polosvobodné práce, kdykoli byla dostupná. Došlo-li skutečně k vyvlastňování, často ho prováděli představitelé dělnického hnutí či přinejmenším se tak dělo s jejich podporou.

Proletáři mohli podporovat projekt odbourávání rolnictva, protože rolníci vězeli v předkapitalistických vztazích s pozemkovými vlastníky. A tyto patriarchální společenské formy – stratifikované do kast nebo stavů – nenabízely velkou příležitost ke změně nebo mobilitě. Elity starého režimu, orientované na vojenské záležitosti, byly do jisté míry zainteresovány na uzavírání aliancí s kapitalisty (často se jednalo o děti těchto elit, které čelily měnícímu se světu); ovšem tato fúze elity s třídou neměla co získat rozšířením volebního práva. Elity často ani dělníky nepovažovaly za příslušníky stejného druhu, tedy za lidské bytosti schopné spravovat veřejné záležitosti a už vůbec ne za hodné tohoto práva. A svých privilegií se takovéto elity nevzdávaly bez zápasu. Pozorovatelům z devatenáctého století – či ostatně i z dvacátého prvního – lze odpustit jejich představu, že kapitalistickou akumulaci nevyhnutelně doprovází „svobodná práce“. Dějiny dvacátého století ovšem ukázaly, že „svobodná práce“ se musí vybojovat.

Druhým omylem je, že rozvoj kapitalismu vede ke sjednocování pracujících. Trh práce sice může být jednotný, ale pracující, kteří na něj vstupují, aby prodávali svoji pracovní sílu, nejsou. Rozděluje je jazyk, náboženství, národnost, rasa, gender, kvalifikace atd. Některé z těchto rozdílů vzestup kapitalismu zachoval a transformoval, zatímco jiné nově vytvořil. Takovýto remix měl dvojaké důsledky. Většina rozdílů se ukázala být překážkami pro organizování na bázi třídní solidarity. Avšak některé již dříve existující formy kolektivity se projevily jako svébytné zdroje solidarity, impulsy k masové přímé akci.

Zastánci dělnického hnutí prohlašovali, že rozvoj výrobních sil odstraní dělítka mezi pracujícími. Tovární disciplína zformuje z rozptýlených mas, „třídy o sobě“, kompaktní masu, která by pak mohla být schopná stát se „třídou pro sebe“. Takže, kdyby se jen dělníci vzdali svých pokusů o záchranu starých způsobů, kdyby se jen podvolili vědecké (a ustavičné) reorganizaci pracoviště, brzy by zjistili, že prošli pozitivní proměnou: tovární systém by je sjednotil v „souhrnného dělníka“. V první části dvacátého století se na chvíli zdálo, že se tato vize stává realitou.

Ve skutečnosti však tyto proměny vedly k integraci dělníků (povětšinou bývalých rolníků) do tržní společnosti, a to nejen v bodě výroby, ale také ve sféře směny a spotřeby, kde byli dělníci atomizovaní. A byl to právě tento atomizující rys nového světa a nikoli kooperativní aspekty práce v továrně, jenž se ukázal být dominantním. Platilo to nejen na spotřebitelských trzích, kde dělníci směňovali mzdy za zboží, ale také na trzích práce, kde směňovali svůj příslib práce za přislíbenou mzdu – a dokonce i v samotných továrnách, neboť dělítka mezi pracujícími se zachovala a obnovovala se. Výslednou konkurenci uvnitř třídy jen částečně zmírňovaly odbory, které působily jako rivalské asociace prodejců pokoušející se ovládnout trh s pracovní silou.

A v tom spočívá jednota v separovanosti charakterizující tržní společnost. Lidé jsou na sobě navzájem stále více závislí prostřednictvím trhu, ale tato moc vzniká na úkor jejich schopnosti kolektivní akce. Kapitalistická společnost redukuje pracující na drobné prodejce zboží, přičemž jim dává jistou autonomii, ale vždy v rámci konkrétních mezí. Z retrospektivy je jasné, že sen dělnického hnutí – že se „faktická jednota“ pracujících, na rozdíl od jejich jednoty v separovanosti, uskuteční v továrnách skrze další rozvoj výrobních sil – nebyl pravdivý. Takováto faktická jednota může vzniknout jedině prostřednictvím komunistického překonání kapitalistických společenských vztahů.

Konstrukce dělnického hnutí

Oba výše zmíněné omyly představovaly prvky příběhu, který dělnické hnutí o sobě vypravovalo prostřednictvím svých vůdců a teoretiků. První omyl, stádiovitý, progresivistický pohled na dějiny, byl hlavní myšlenkou buržoazního myšlení 19. století (od Rankeho přes Comta po Spencera), jež se ukázala být obzvláště atraktivní pro oficiální písmáky dělnického hnutí. Kautsky, Bernstein a Plechanov, ale také Lenin, Luxemburgová a Lukács, ti všichni čerpali odvahu a naději z myšlenky, že jejich revoluce převzala štafetu po té předchozí, tzv. „buržoazní revoluci“, v níž spatřovali nevyhnutelný výsledek rozvoje výrobních sil a rostoucí moci městské buržoazie. V raných dílech se i sám Marx hlásil k tomuto názoru o nevyhnutelných stádiích, ale jak si řekneme v doslovu, „Idea dělnického hnutí“, ve svých pozdějších písemnostech věnovaných ruskému miru ho odmítnul.

V této části si ukážeme, že „finální“ Marx měl pravdu, když se zřekl stádiovité perspektivy, kterou sám propagoval. Kromě Anglie se kapitalismus nevyvinul in nuce uvnitř starých režimů; tam, kde došlo k evropským buržoazním revolucím, ve skutečnosti vůbec nebyly buržoazní.[14] Svoji bázi větším dílem nalézaly ve vnitřních pnutích starého režimu, tedy předně v trvalém zápasu mezi rolníky a elitami, které svůj příjem extrahovaly z práce rolníků, a pak v soupeření mezi frakcemi elit, které se praly o nadvládu. Jak si ukážeme, tyto staré režimy se snažily samy sebe modernizovat v reakci na počátek kapitalistického rozvoje ve Velké Británii a na vojenský expansionismus, s nímž se pojil. To nakonec na kontinentu vedlo k pokusům ustavit kapitalistické společenské vztahy vládním výnosem.

Netvrdíme, že vně Velké Británie a USA nedocházelo k rozvoji kapitalismu. Jde jen o to, že na evropské půdě nedošlo k politické revoluci, která měla údajně doprovázet revoluci ekonomickou. Neexistovala tudíž žádná záruka etablování liberálních norem: jistota všeobecného volebního práva (pro muže), svobod jedince a vládnutí podle zákonů prodebatovaných v parlamentu. Místo toho se vedle probíhajícího rozvoje kapitalismu z větší části zachoval starý režim s jeho systémem privilegií. Výsady elit byly zrušeny pouze tam, kde dělnická třída dokončila politické úkoly, které buržoazie do konce nedotáhla. Takový byl tedy společenský rámec vzniku dělnického hnutí a rovněž vývoje socialistických a anarchistických perspektiv. Dělnické hnutí si muselo probojovávat cestu k existenci ve světě, v němž rolnictvo i elity starého režimu zůstávaly mocnými silami.[15]

Přechod, který nebyl

Podle dříve převládajícího stádiovitého pohledu na dějiny již vzestup absolutistického státu byl příznakem přechodu ke kapitalismu, jenž měl v raně moderním období údajně probíhat napříč celou Evropou. Města přetékala obchodní aktivitou buržoazie a revoluce v letech 1789 a 1848 prý značily její vzestup k politické moci. Ve skutečnosti však rolnické revolty, které byly srdcem moderních revolucí (táhnoucích se po celá staletí od roku 1789 až do 60. let 20. století), nepřinesly politické panství kapitálu; spíše byly povětšinou pokračováním třídního boje v kontextu starého režimu. Rolnická společenství zápasila o své osvobození od nadvlády feudálního panstva. Jenže konečným výsledkem tohoto zápasu „nebyl přechod ke kapitalismu, nýbrž posílení předkapitalistických společensko-vlastnických vztahů“.[16] Cílem rolnických revolt bylo posílení odolnosti jejich společenství vůči všem formám vykořisťování: kapitalistickým i nekapitalistickým.

Rolníci mohli žít dál bez pánů, neboť se již ustavili jako společenství: měli „přímý přístup k výrobním faktorům – půda, nářadí a práce – což jim dostačovalo k tomu, aby přežili, aniž by museli hledat východisko v trhu.“[17] Za těchto podmínek by se rolníci odstraněním externí nadvlády panstva neocitli v kapitalistických společenských vztazích. Aby se tak stalo, musela se jejich společenství rozložit. Ale dosáhnout tohoto rozkladu bylo obtížné. Na jedné straně se totiž rolnická společenství nerozkládala sama od sebe. A na druhé straně houževnatě bojovala proti pokusům odtrhnout je od půdy. Proto rolníci – stejně jako každá jiná nekapitalistická společenská formace – nejsou nutně spojení s trhem. Neexistuje tedy žádná historicky nevyhnutelná tendence k proletarizaci obyvatel světa.

Vznik absolutismu v kontinentální Evropě byl sice důležitým krokem k formování moderního státu, ale s přechodem ke kapitalistickému výrobnímu způsobu souvisel jen nepřímo. Absolutismus povstal, protože v důsledku Černé smrti nabyla rolnická společenství v daném regionu na síle. Pro feudální panstvo bylo obtížné extrahovat z rolníků rentu: „protože trpělo snížením výnosů, lokální panstvo bylo často příliš slabé, než aby se mohlo postavit expanzionistickým plánům oněch velkopanských konkurentů, monarchů a panovníků, kteří rozšiřovali svoji teritoriální jurisdikci na úkor [lokálního panstva].“[18] Na této bázi dokázal absolutistický stát centralizovat extrakci renty, kterou doposud provozovalo panstvo, do podoby státního zdanění (byť jen v silně konfliktním procesu, jenž vrhal elity proti sobě navzájem). Absolutistické státy tak své bohatství získávaly krutějším ždímáním rolníků. Ať docházelo k jakémukoli rozvoji obchodování, v tomto kontextu pouze odrážel odedávné cykly růstu a úpadku měst. Zatímco tedy tento proces pokládal základy pozdějšího moderního státu, daný vývoj s sebou nutně nenesl přechod ke specificky kapitalistickému výrobnímu způsobu.

Podobně i jinde v Evropě zůstávala síla starých režimů konstantním rysem krajiny. Ovšem vně západní Evropy tomu tak nebylo proto, že by rolníci sílili, nýbrž spíše proto, že jejich společenství byla slabá. Ve východní Evropě, jejíž území byla kolonizována později, panstvo nadále drželo rolníky pevně ve svých rukou. Dokonce i navzdory Černé smrti dokázalo panstvo udržet rolníky v poddanském postavení, v některých případech až do dvacátého století, aniž by muselo centralizovat extrakci panské renty.

A mimo Evropu? Marx očekával, že evropský kolonialismus vnese kapitalismus i do zbytku světa.[19] Jenže koloniální správy ještě ve 20. a 30. letech 20. století nakonec jen upevňovaly moc místních elit, které různými způsoby vládly rozmanitým agrárním společnostem. Tam, kde tyto elity neexistovaly, například v částech subsaharské Afriky, koloniální mocnosti ustanovily jisté jedince jako „náčelníky“, přičemž občas si tuto roli vyloženě vytřepaly z rukávu. Pointou kolonialismu nebyla proletarizace obyvatelstva, která by zahájila přechod k plně kapitalistickým společenským vztahům. Naopak jeho pointou bylo posílení stávajících společenských vztahů na venkově (podchytit „domorodce“ a pak je částečně proletarizovat), aby si tak zajistil prostor a práci potřebné pro omezené projekty extrahování zdrojů.

Rozvoj a pozdní rozvoj

Jedině v Anglii vznikly ze starého režimu kapitalistické společenské vztahy coby nezamýšlený důsledek vývoje. Třídní boj tu měl v daném kontextu originální výsledek. Silná rolnická společenství po Černé smrti sice získala formální svobodu, ale dobře organizovaní lordi si zajistili právo uvalovat rentu na půdu, kterou rolníci obhospodařovali. Rolníci se poprvé stali závislými na trhu. Následovala opravdová zemědělská revoluce, která se vyznačovala upevněním pozemkového vlastnictví a přijetím nových technik, ale také rostoucí dělbou práce na venkově. Produktivita zemědělství rostla, což podpořilo demografický růst a urbanizaci. Nic podobného se nedělo nikde v Evropě ani nikde jinde ve světě.

Tento kapitalistický model rozvoje zvětšoval vojenskou moc státu v Británii. Výsledná mocenská nerovnováha v Evropě rozjela logiku územních výbojů, díky níž britské impérium nakonec pokrývalo čtvrtinu zemské pevniny. Absolutistické státy kontinentální Evropy se na to snažily (neúspěšně) reagovat racionalizací svých říší, což vedlo k fiskálním a sociálním krizím, z nichž ta nejznámější vedla k francouzské revoluci. Elitám vně Británie se tedy změna režimu jevila jako politická nutnost. Jinak by za Británií vojensky ještě více zaostaly, jak se ukázalo v průběhu napoleonských válek. Elity musely vymyslet, jak zavést kapitalistické společenské vztahy prostřednictvím politického projektu a jak nejrychleji to půjde: „zatímco Británie neměla žádnou ‘industrializační’ politiku, většina zemí od té doby musela mít nějakou strategii, jak její úspěch napodobit.“[20] Tato strategie vešla ve známost, přinejmenším v ekonomické literatuře, jako „pozdní rozvoj“.

Klíčové je, že v polovině devatenáctého století se pozdní rozvoj zakládal na spojenectvích mezi třídou kapitalistů a elitami starého režimu: „železo a žito“. Vlastně často bylo nejasné, zda tyto třídy, které by mohly uzavřít alianci, byly nějak oddělené: vznik buržoazie byl často pouze parciálním zburžoazněním části aristokracie. S ohledem na pozdní rozvoj, „60. léta 19. století byla fundamentálním souběhem událostí. Během nich došlo k občanské válce v USA, ke sjednocení Německa, sjednocení Itálie, k emancipaci nevolníků v Rusku a k reformám Meidži v Japonsku.“[21] Zatímco války a vnitřní konflikty v 60. letech 19. století posloužily k upevnění moci elit nad jednotlivými teritorii, protekcionismus v 70. letech 19. století vytvořil prostor pro národní průmysl. Rovněž zachránil rolnictvo před dovozem obilí ze Spojených států a východní Evropy.

Některé ze zemí, kde se elity na tomto základě pustily do mocenských her, dokázaly dohonit Británii a připojit se tak ke klubu bohatých států: „nejenže v letech 1870 až 1913 kontinentální Evropa a severní Amerika předčily Británii v objemu průmyslové produkce, ale zjevně jí byly schopny konkurovat i technologicky.“[22] Avšak díky povaze pozdního rozvoje i nadále přetrvávaly elity starého režimu a rolnictvo. Na kontinentu „se ukázalo, že industrializace je kompatibilní se zachováním pevně zakořeněné agrární vládnoucí třídy a dynastickým státem konzervativního a militaristického ražení. Probíhala bez likvidace rolnictva jakožto třídy a vytvářela příležitosti pro vznik prosperující vrstvy rolníků, kteří vyráběli pro trh.“[23] Starý režim se v Evropě dostal do úpadku teprve po první světové válce. Pak se znovu přibelhal na scénu a byl zdecimován ve druhé světové válce: elity starého režimu konečně zlikvidovala teprve Rudá armáda, která – poté, co v občanské válce vymýtila cara s ruskou aristokracií – otevřela krvavou cestu vedoucí až do Pruska, srdce starého režimu ve střední Evropě.

Jenže i pak starý režim přetrvával ve zbytku světa a sílil aliancemi s dalšími třídami v antikoloniálních hnutích poloviny dvacátého století. Bez mezinárodní války (v měřítku světových válek), která by bývala mohla sjednotit národy a posílit stoupence rozvoje, se vyvrácení těchto elit ukázalo být obtížným. Ještě složitějším se tento úkol stával v globálním kontextu imperialistických intervencí: USA se obávaly, že jakýkoli pokus o skutečnou agrární reformu by nevyhnutelně vedl ke komunistické revoluci, která by nakazila celý region. A skutečně tam, kde elity neporazila komunistická revoluce, dařilo se jim podržet si hodně ze své moci jak nad politikou, tak nad ekonomikou. Dokonce i dnes stále platí, že mnohé národní ekonomiky nízkopříjmových zemí jsou pod kontrolou několika málo širších rodin a jejich suity.

Houževnatost rolnictva

Nová průmyslová velkoměsta se v kontinentální Evropě poprvé zhmotnila právě v kontextu „houževnatosti starého režimu“, a to v druhé polovině devatenáctého století.[24] Na některých místech velkoměsta vznikla transformací středověkých měst; jinde vyrostly městské aglomerace tam, kde dříve bývaly jen vesnice. Každopádně koncem devatenáctého století byla rychlost urbanizace bezprecedentní. Platilo to i navzdory faktu, že po celé toto období nadále existovalo značné množství rolníků. Z velkých rezervoárů na venkově rolníci proudili do měst (pomalým pramínkem nebo přívalem), protože buď vyvlastněním přišli o svoji půdu, nebo vzhledem k demografickému růstu jejich rodiče neměli dostatek půdy, aby ji mohli rozdělit mezi všechny své potomky.[25]

Nicméně jedinci nebyli k odchodu do velkoměst pouze nuceni; města je rovněž přitahovala. Velkoměsta nabízela reálnou, byť jen částečnou, emancipaci od venkovského patriarchátu, od otcovského zákona i od zákona feudálova. Totální závislost dětí na jejich otcích se zakládala na skutečnosti, že půda – nikoli práce – byla ve venkovských oblastech limitujícím výrobním faktorem, a tedy i skutečným zdrojem společenského bohatství. Muži museli půdu zdědit po svých rodičích nebo si ji museli pořídit za prostředky svých rodičů; podobně, aby se provdaly, ženy potřebovaly věno, které jim mohli poskytnout pouze rodiče. A právě to bylo zdrojem zpupné moci rodičů: děti nemohly rozhodovat o svém vlastním životě. Nemohly si dovolit rozhněvat své rodiče. Ovšem vyhlídka, že si naleznou práci v blízkém městě, narušila onen dávnověký vztah: mladí získávali autonomii skrze mzdu. V tomto smyslu kapitalistické společenské vztahy zachovaly stávající rys středověkých měst, která vytyčovala zónu relativní svobody ve světě plném omezení.

Avšak cenou za tuto svobodu byla situace nesmírného nebezpečí. Budovy, kde proletáři pracovali, se stavěly ve spěchu. Jejich zaměstnání od nich vyžadovala, aby obsluhovali smrtící stroje, přičemž se jim nedostávalo čerstvého vzduchu nebo denního světla. Kapitalisté zjišťovali, že s pracovními podmínkami, které nabízejí, si nemusejí dělat starosti. Neboť bez ohledu na to, jak špatné ony podmínky byly, mladí proletáři – často nově příchozí z venkova – pořád stáli ve frontě na práci; dokonce se o ni i prali. Mezi rolníky přijíždějícími z různých vesnic a hovořícími navzájem nesrozumitelnými dialekty jednoho národního jazyka či zcela odlišnými jazyky vznikaly bratrovražedné konflikty. Kapitalisté štvali dělníky proti sobě navzájem, aby si tak zajistili nízké mzdy a poslušnou pracovní sílu. Tentýž druh konfliktů a vnitřních sporů pak vznikal v proletářských bydlištích.

V tomto podivném novém světě, plném utrpení, proletářské svobody otevíraly příležitosti k autodestrukci: „jestliže dělníkovi na konci týdne zbylo dost na to, aby se mohl opít špatným likérem a na pár hodin zapomenout na peklo, v němž žil, bylo to maximum, kterého mohl dosáhnout. Nevyhnutelným důsledkem takovéhoto stavu věcí byl enormní nárůst prostituce, opilectví a zločinnosti.“[26] Domácnosti vždy byly jen krok od bídy, a tak mohly být dotlačeny k žebrání, drobným krádežím nebo sexuální práci, když se jeden z jejich členů stal alkoholikem.[27] V novém průmyslovém velkoměstě bylo snadné padnout a obtížné vstát. Platilo to tím spíše, že přestěhování do města znamenalo zpřetrhání podpůrných vazeb, které existovaly ve venkovských společenstvích. A dělníkům nehodlali pomoci s přežitím ani kapitalisté: za podmínek kapitalistické konkurence a přespřílišné nabídky práce si zaměstnavatelé nemohli dovolit starat se o to, zda nějaký jednotlivý dělník nebo rodina přežijí.

Dalo se to očekávat: koneckonců dělnickou třídu budou muset emancipovat jen sami dělníci.[28] A přesto, navzdory narativu dělnického hnutí, rozvoj výrobních sil neměl tendenci posílit dělnickou třídu stvořením souhrnného dělníka. Dělnické hnutí předpokládalo, že tento souhrnný dělník bude vedlejším produktem továrny: ta měla svojí univerzální formou poznamenat všechny své oběti, vymazat jejich pouto s minulostí (která zůstávala všude kolem nich v podobě vesnic za hranicemi měst); třída o sobě se pak měla stát třídou pro sebe. Automaticky se tak ovšem nedělo. Většina pracujících ani nebyli tovární dělníci. A každopádně ti, kdo opravdu pracovali v továrnách, byli často rozděleni, a to nejen kvalifikací nebo pozicí v rámci dělby práce, ale také náboženstvím a zvyky. Mnozí dokonce ani nehovořili stejným jazykem! Chyběl jim základ pro solidaritu, a proto proletáři jen stěží přesvědčovali své spolupracovníky, aby pro větší dobro riskovali svá zaměstnání tím, že vstoupí do stávky. Dělnická třída tak byla třídou, která měla tendenci nevyjadřovat se stávkou, nýbrž pouličními nepokoji.

Houževnatost elit starého režimu

Periodické výbuchy městských nepokojů daly vzniknout tzv. „sociální otázce“. Co vlastně dělníci chtěli? A co by je uklidnilo? Zprvu se vlastně zdálo, že pracující není třeba pacifikovat: jak kapitalisté rozšiřovali výrobu, jejich moc nad dělníky jen rostla. Navíc, když se proletáři přeci jen vzbouřili, třída vlastníků zjistila, že může povolat armádu a policii, aby je zbyly nebo postřílely za narušování klidu. A proletáři neměli téměř žádné zdroje, na jejichž základě by se proti těmto represivním zásahům mohli bránit.

Potřebovali se organizovat. Podle revoluční teorie, která tehdy převládala, se dělníci museli organizovat, aby si vymohli práva, která jim pomohou v jejich dalším boji. Potřebovali právo shromažďovat se a svobodu tisku. Potřebovali donutit armádu a policii, aby v třídním boji zůstaly neutrální.[29] Proto – říkala teorie – dělníci potřebovali moc na politické rovině: museli si vybojovat volební právo. Na této bázi mohli zformovat třídní stranu, která by soutěžila o moc v celonárodních volbách. Tuto politickou perspektivu téměř všude posilovalo selhání alternativ: „Zatímco stávky orientované na rozšíření volebního práva byly úspěšné v Belgii a ve Švédsku, využití masových stávek k ekonomickým cílům bez rozdílu vedlo k politickým katastrofám: roku 1902 v Belgii… roku 1909 ve Švédsku… roku 1920 ve Francii… roku 1921 v Norsku… a roku 1926 ve Velké Británii… Všechny tyto stávky byly poraženy, v důsledku čehož došlo k decimaci odborů a schválení represivních zákonů.“[30]

Když dělníci zkoušeli parlamentní cestu, jejich problémem bylo, že politiku kontroloval starý režim. Nižší třídy „neměly sdílet… výsadní práva plnoprávných lidských bytostí,“ které tvořily elitu.[31] Tato perspektiva měla svoji materiální bázi: elity se obávaly, že budou-li nižší třídy uznány, byť i jen formálně, jako rovnoprávné, podryje to základnu jejich moci na venkově: ona moc totiž nestála na úspěšnosti na volných trzích, nýbrž na striktní kontrole přístupu k omezeným zdrojům – včetně práva vlastnit půdu a práva těžit na této půdě nerosty i dřevo nebo na ní pást dobytek – a tu určovaly privilegia elity.[32]

Ukázalo se, že buržoazie v Evropě tyto elity nevytlačila, jak od ní očekávalo dělnické hnutí. Místo toho majitelé továren vyrůstaly v rámci starého režimu a často přijímali šlechtické tituly. Při obraně svých zájmů se třída vlastníků odvolávala stejně tak na privilegia jako na liberální ekonomii. I tato perspektiva měla svoji materiální základnu: kapitalisté měli prospěch z toho, že se dělníkům nedostávalo svobody. Zejména v zemědělství a těžbě zdrojů určených pro mezinárodní trhy zaměstnavatelé k tvorbě zisku nepotřebovali, aby dělníci měli úplnou svobodu. Vlastníci plantáží, kteří se zapojovali do výroby všemožných surovin a zemědělských produktů, slušně profitovali z využívání otroků. Obilí vyvážené z ruských stepí vyráběli kvazinevolníci. Rozvoj kapitalismu tedy automaticky nevedl ke dvojí svobodě, kterou Marx popisoval jako jeho základ: pracující se neměnili ve formálně svobodné prodejce zboží, kteří náhodou byli rovněž osvobozeni od přístupu k výrobním prostředkům. Jen některým dělníkům se dostalo ekonomického práva prodávat svoji pracovní sílu, a ještě méně jich získalo politická práva rovnoprávných občanů.

Starý režim měl pro volání dělníků po úplné ekonomické a politické rovnosti jedině pohrdání, přičemž argumentoval tím, že si ji nezaslouží, neboť postrádají sebekontrolu a nezávislost, které přicházejí jen s vlastnictvím majetku. Vždyť proletářské čtvrtě se hemžily nekonvenčními a extatickými formami náboženského přesvědčení. Opilci žebrali na ulicích, zatímco v přístavech a veřejných parcích proletářská prostituce a mužská homosexualita rušily vytříbené city. Tato nemravnost se stala tématem, které se odhalovalo v novinách; elity civěly na bezbožnost a bídu proletářského života a vysmívaly se jim. Politicky smýšlející dělníci si uvědomovali, že se skutečně jedná o problémy, a to nejen proto, že jim kazí image, ale také proto, že oslabují jejich schopnost organizovat se: jak by si pracující mohli vybojovat volební právo (o zrušení třídní společnosti ani nemluvě), když si ani doma nedokáží udržet pořádek?

Afirmace třídní identity

Aby zrušili třídní společnost, dělníci museli vybojovat reformy a k tomu se prvně museli prezentovat jako schopní a hodní moci. Čelili tak dvěma obtížím. Ve městech se dělníci museli aklimatizovat na nebezpečné životní podmínky. Pocházeli z různých vesnic a při tak rozmanitých zkušenostech museli vymyslet, jak se společně organizovat. Mezitím dělníci v nově budovaných liberálních státech čelili nenávisti lepší společnosti, která hledala jakoukoli záminku pro jejich vyloučení z občanské společnosti. V reakci na tyto problémy se dělnické hnutí ustavilo jako projekt: proletáři se měli prát za své právo na existenci. Měli ukázat, že být dělníkem s sebou nese důstojnost a hrdost a že dělnická kultura je nadřazená kulturám ostatních společenských tříd. Eric Hobsbawm prohlašuje, že „žádný pojem se neanalyzuje obtížněji než ‘váženost’ u dělnické třídy poloviny devatenáctého století, neboť ta byla zároveň výrazem infiltrace hodnot a měřítek střední třídy a také výrazem postojů, bez nichž by dělnická třída těžko dosáhla sebeúcty a nemohla by vybudovat hnutí kolektivního boje: střízlivost, sebeobětování, odložené uspokojení.“[33] Tato představa váženosti z poloviny století pak uzrála v rozvinutější programy a projekty všech forem dělnického hnutí na přelomu devatenáctého a dvacátého století: socialistických a komunistických stran, anarchistických odborů a rozmanitých dalších revolučních sil.

Podporovat nárok dělníků na váženost znamenalo sdílet vizi jejich osudu, která stála na pěti dogmatech:

1) Dělníci budovali nový svět vlastníma rukama. 2) V tomto novém světě byli dělníci jedinou společenskou skupinou, která se rozrůstala, zatímco všechny další skupiny, včetně buržoazie, se scvrkávaly. 3) Dělníci se stávali nejen většinou obyvatelstva, ale také kompaktní masou, souhrnným dělníkem, kterého cepovali v továrnách, aby konal v souladu se stroji. 4) Proto byli jedinou skupinou schopnou řídit nový svět v souladu s jeho nejniternější logikou a tou nebyla ani hierarchie nadřízených a podřízených ani iracionalita tržních výkyvů, nýbrž stále preciznější dělba práce. 5) Dělníci dokazovali, že tato vize je pravdivá, jelikož třída si při dobývání moci uvědomovala, čím je a dosažení moci by umožnilo zrušit třídní společnost, a tudíž uzavřít lidskou prehistorii.[34]

Tato vize nebyla čímsi implantovaným z vnějšku, co transformovalo reformistické hnutí v hnutí revoluční. Aby získali vůli riskovat a přinášet oběti, dělníci museli věřit v lepší svět, který již byl v procesu utváření. Jejich vítězství mělo být zaručené: bylo dějinnou nutností, ale paradoxně také politickým projektem. Právě jednoduchost a samozřejmost těchto dogmat, jejich bezprostřední apel, vysvětlují exponenciální růst hnutí v letech 1875 až 1921.

Jak jsme se již zmínili výše, v srdci workeristické vize leží mytická postava: souhrnný dělník – třída o sobě a pro sebe, třída jednotná a poznávající svoji jednotu zrozenou v prostoru továrny. Souhrnný dělník byl předpokladem dělnického organizování a zároveň se skrze toto organizační úsilí postuloval. Do značné míry však souhrnný dělník, mimo pokusy hnutí konstruovat ho, neexistoval.[35] Teoretici dělnického hnutí ovšem nikdy nemohli přiznat, že tomu tak je. Hovořili o továrním systému, jako by pocházel z budoucnosti: rozvoj továrního systému byl údajně důsledkem „progresivní socializace výrobního procesu“, která vytvářela „zárodky budoucího společenského řádu“.[36] Očekávalo se, že socializovaný tovární systém rovněž připraví dělníky na socialistické bytí, promění je z nesourodého souboru pracujících tříd v jednotnou bojovou sílu – průmyslový proletariát – vycvičenou v areálu továrny.

Ve skutečnosti k této proměně nedocházelo automaticky. Tovární systém nepřicestoval časem z budoucnosti. Jednalo se o formu, které výroba nabývala v rozvinutých kapitalistických společnostech. Jako taková neztělesňovala „faktickou jednotu“ budoucího světa, nýbrž jednotu v separaci typickou pro tento svět. Sám o sobě tovární systém neměl tendenci sjednocovat pracovní sílu způsobem, jenž by prospíval bojujícím dělníkům – či se přinejmenším nejednalo o jeho výlučnou vlastnost. Možná, že rozvoj kapitalismu rozkládal některé dříve existující rozdíly mezi pracujícími, ale také posiloval nebo vytvářel jiné rozdíly, zejména ty, které vznikaly z dělby práce (tedy povětšinou na bázi kvalifikace, ale také na bázi dělby úkolů podle „rasy“ a genderu, ale také na bázi postavení v hierarchii, jazyka, geografického původu atd.).

Mezitím vně továrních zdí se dělníci nadále nacházeli ve vzájemném konfliktu. Museli dávat pozor na sebe i na své příbuzné: „Podobnost třídního postavení nutně nevede k solidaritě, jelikož zájmy, které dělníci sdílejí, jsou přesně tím, co je uvádí ve vzájemnou konkurenci, primárně tak, že tlačí mzdy dolů ve snaze získat zaměstnání.“[37] Vzhledem k tomu, že nikdy nebylo dost pracovních míst pro všechny (existence přebytečného obyvatelstva byla strukturálním rysem společností vybudovaných na kapitalistickém vykořisťování), náboženská, „rasová“ a „národní“ loajalita umožňovaly některým dělníkům prosadit se na úkor druhých. A jelikož dělníci nebyli předem organizováni na třídním základě – a žádná předem daná, strukturální nutnost organizovat se právě takto neexistovala – měli skutečně zájem na zachování své individuality a také svých netřídních loajalit.

A právě do této mely se dělnické hnutí vrhlo. Hnutí dělníky povzbuzovalo, aby zapomněli na svá specifika a na vše, co údajně pocházelo z minulosti. Dělníci měli svůj pohled obrátit k budoucnosti; měli aktivně splynout ve všeobjímajícím souhrnném dělníkovi. A v tom spočívala podstata dělnického hnutí. Odborové svazy a komory práce, ale také společenské organizace spojovaly proletáře na základě oborů, místa bydliště nebo koníčků. Obecný zájem dělníků se pak skládal dohromady z těchto lokálních organizací. Sociálně demokratické a komunistické strany a anarchistické federace ztělesňovaly souhrnného dělníka na celonárodní úrovni.

Tyto organizace by ve svých úkolech bývaly nemohly uspět, kdyby zároveň nestály na afirmovatelné třídní identitě. Nakolik dělníci přinášeli oběti ve jménu dělnického hnutí, nejednali obecně ve svém okamžitém zájmu. Říkáme-li, že afirmovali sdílenou identitu, říkáme tím také, že se hnutí podařilo přesvědčit dělníky, aby odložili své zájmy izolovaných prodejců na konkurenčním trhu práce a místo toho jednali na základě oddanosti kolektivnímu projektu dělnického hnutí.

Měrou, jakou byli dělníci ochotni věřit, že solidarita je morální nutností, byli také schopni realizovat – částečně a nárazovitě – heslo, že „újma jednoho je újmou všech“. Tato fráze nikdy nepopisovala předem existující pravdu o dělnické třídě; místo toho byla etickým příkazem. Nakolik však dělníci tento příkaz akceptovali, jejich zájmy coby jednotlivců se začínaly měnit: ony zájmy se zjednodušovaly, zužovaly či dokonce zcela redefinovaly, ale také se částečně naplňovaly.[38] Takto se utlumovala konkurence mezi dělníky, ale jen na tak dlouho, dokud bylo možné zachovat sdílenou etiku a identitu.

V tomto smyslu dělnické hnutí bylo aparátem, městským strojem, který poutal dělníky dohromady a udržoval je v daném svazku.[39] Takováto pouta nevznikala pouze v továrnách:

Nadále se jednalo o jeden z nejvytrvalejších omylů levice: „dělnická hnutí“ značila socialismus začínající od pracovišť, soustředěný kolem stávek a nesený militantními pracujícími muži; jenže ona hnutí ve skutečnosti měla širší základnu, která si žádala také úsilí žen v domácnostech, místech bydliště a na ulicích.[40]

Souhrnný dělník se skládal dohromady ve městech, skrze spoustu lidově-dělnických organizací: dělnické „spořitelny, zdravotní a penzijní fondy, noviny, dálkové lidové akademie, dělnické kluby, knihovny, pěvecké sbory, dechové kapely, angažovaní intelektuálové, písně, romány, filozofická pojednání, učené časopisy, brožury, hluboce zakořeněné místní samosprávy, spolky abstinentů, přičemž to všechno mělo své vlastní zvyky, mravy a styl.“[41] Takto proletáři zapomínali, že jsou Korsičané nebo Lyoňané; stávali se z nich dělníci. Třída začala existovat jako abstraktní identita, která byla afirmovatelná, důstojná a hrdá.

Tímto způsobem dělnické hnutí řešilo problémy s aklimatizací ustavičného přítoku nových migrantů z venkova na průmyslová města a činilo je váženými. Váženost zahrnovala tři operace. 1) Hnutí šířilo nové kodexy chování – buď osvojené z buržoazní kultury, nebo její přímé protiklady (normy heterosexuální rodiny, abstinence). 2) Hnutí skýtalo pocit pospolitosti, který dělníkům pomáhal překonat sociální vykořenění spojené s migrací do měst. Pospolité organizace posilovaly ony nové kodexy, přičemž se staraly o duševní potřeby svých členů. A 3) hnutí budovalo instituce, které podporovaly dělnické boje, aby tak transformovaly jejich materiální situaci – a aby bránily upadnutí jedinců nebo rodin v nevážnost (odbory a strany nezápasily jen o lepší mzdy a podmínky, ale také o veřejné zdravotnictví, sociální programy, dávky pro staré a nemocné a tak dále).

První dvě z těchto operací byly oporou té třetí, která třídu přiváděla do konfliktu s právním a politickým rámcem dané éry. Dělníci byli hnáni do boje „proti trůnu a oltáři, za všeobecné volební právo, právo organizovat se a stávkovat.“[42] Bylo nutné riskovat a přinášet oběti, ale obojí bylo nyní ospravedlnitelné tím, jak hnutí chápalo samo sebe – jako mravní pospolitost zápasící o ustavení lepšího světa a vedená majákem racionální výroby a spravedlivé distribuce.

Minulost v přítomnosti

Popravdě tato mravní pospolitost byla ad hoc konstruktem opírajícím se o krásný sen. A ten měl k tvrdé realitě daleko: „co z jednoho hlediska vypadalo jako soustředění mužů a žen do jedné ‘dělnické třídy’, mohlo být z jiného hlediska nazíráno jako obří rozptyl zlomků společenstev, jako diaspora starých a nových společenstev.“[43] Dělníci si zachovávali či konzervovali své vazby na minulost a činili tak mnoha různými způsoby. Tradiční řemeslnické cechy přecházely v odbory, etnické a náboženské skupiny se usazovaly v nových městech a většina nových dělníků si podržela vazby na rolnické rodiny.

Zatímco dělníci na své vazby ke starým společenstvím tak snadno nezapomínali, aktivisté hnutí v těchto vazbách stále častěji spatřovali překážku: „dějiny světa nelze vrátit zpět,“ proklamoval Odborový svaz německých kovodělníků (DMV), „kvůli brusičům nožů“ a jejich řemeslnické mentalitě.[44] Avšak v mnoha případech kultura solidarity, kterou se aktivisté snažili vybudovat, spočívala právě na takových „přežitcích“ ukutých ze zkušeností rolníků a řemeslníků. Sama myšlenka, že práce je důstojná – že člověk by se měl identifikovat se svojí podstatou – byla dědictvím po řemeslnících. Hnutí se snažilo přenést pouta spojující řemeslné dělníky na „masové dělníky“ (tedy na polokvalifikované dělníky v továrnách, kteří se měli ztotožňovat s třídou jako celkem), a přitom oponovalo jakémukoli pokusu o konzervování jejich specifických řemesel.

Odpor vůči projektu dělnického hnutí se často odehrával právě na této bázi; otevíral se tak konflikt mezi třídou a jejími organizacemi. Do těch nejmilitantnějších akcí se začasté pouštěli dělníci vzdorující začlenění do obecnosti souhrnného dělníka. Na mnoha místech se nejradikálnější proud dělnického hnutí pojil (navzdory vládnoucí teorii sociálních demokratů) s obranou dílenské autonomie, tedy s právem dělníků rozhodovat o organizaci výroby, i když tato rozhodnutí zpomalovala rozvoj výrobních sil. Tento konflikt byl zjevný v rychle rostoucích městech jako třeba Solingen v západním Německu: „Zatímco skupiny jako solingenští brusiči příborů lnuli ke starším ideálům lokálně zakořeněného družstevního svazu založeného na řemeslnické autonomii, noví stratégové DMV [tedy stratégové Odborového svazu německých kovodělníků] oslavovali pokrok techniky, masové zlepšování materiálního postavení a průmyslové odborářství odpovídající strukturám ustavičně se racionalizujícího kapitalismu.“[45] Socialisté a komunisté nechápali, že dělníci jsou schopni identifikovat se s vlastní prací jako s tím, co definuje, kým skutečně jsou, jen natolik, nakolik mají podíl na určování chodu výroby. Jakmile toto právo a jemu odpovídající zkušenost zanikli, zanikla i dělnická identita.

Addendum o lumpenproletariátu

Na jiném místě jsme hovořili o přebytečném obyvatelstvu jako o extrémním ztělesnění rozporné dynamiky kapitálu.[46] Jaký je však vztah mezi přebytečným obyvatelstvem a lumpenproletariátem? Jsou jedno a totéž? Zatímco Marx se v Kapitálu zdlouha rozepisuje o přebytečném obyvatelstvu, o lumpenproletariátu se v tomto díle vůbec nezmiňuje. Danou frázi používá pouze ve svých politických textech. Jak se tedy v průběhu dvacátého století stalo z „lumpenů“ téma tak populární mezi revolucionáři?

Ukazuje se, že „lumpenproletariát“ byl klíčovou kategorií pro dělnické hnutí, zejména pak pro marxisty v jejich sociálně demokratické a bolševické podobě. Marxisté tak často proklínali údajné lumpenproletáře a stejně tak i anarchisty, až obě kategorie splynuly v jedno. Rosa Luxemburgová v Masové stávce píše: „Anarchismus se v ruské revoluci [1905] nestal teorií bojujícího proletariátu, nýbrž ideologickým vývěsním štítem kontrarevolučního lumpenproletariátu, který se hemží jako hejno žraloků za bitevní lodí revoluce.“[47]

Kdo byli oni lumpenproletáři kázající anarchii? Pokusy objasnit tuto otázku obvykle neměly podobu strukturálních analýz, nýbrž dlouhých seznamů pochybných postav – seznamů, které se rozpadaly ve vášnivé bláboly. Zde je Marxovo paradigmatické pojednání o lumpenproletariátu z Osmnáctého brumairu Ludvíka Bonaparta: „Pod rouškou dobročinné společnosti byl tu pařížský lumpenproletariát zorganizován do tajných sekcí, vedených bonapartistickými agenty.“ Mezi tyto lumpeny údajně patřili „pobudové, vysloužilí vojáci, propuštění trestanci, uprchlí galejníci, lotři, taškáři, povaleči, kapesní zloději, kejklíři, hráči, pasáci holek, majitelé bordelů, nosiči, literáti, flašinetáři, hadráři, brusiči, kotlán, žebráci, zkrátka celá ta neurčitá, pestrá, sem a tam zmítaná masa, kterou Francouzi nazývají la bohème [bohéma].“[48] Je na této paranoidní představě něco pravdy? Skutečně uprchlí trestanci a flašinetáři sdílejí s žebráky společný kontrarevoluční zájem, jenž je odlišuje od obecné masy dělníků, kteří jsou zjevně revoluční od přírody? Myslet si něco takového je šílené.

Lumpenproletariát byl strašidlem děsícím dělnické hnutí. Jestliže se toto hnutí ustavovalo jako hnutí dělnické důstojnosti, pak byl lumpen zosobněním nedůstojného dělníka (či přesněji řečeno, lumpen byl jednou z jeho podobizen). Tyto zpustlé postavy – opilci prozpěvující na ulici, zlodějíčci a prostitutky – údajně podrývaly veškeré úsilí hnutí dát třídě důstojnost. Odkazy na lumpenproletariát byly výrazem prosté pravdy – nebylo jednoduché přesvědčit dělníky, aby se organizovali jako dělníci, jelikož většinou neměli o socialismus zájem: „velká většina chudiny, a zejména ti nejchudší, o sobě nesmýšlela jako o ‘proletářích’ a ani se tak nechovala a neshledávala organizace a akční mody hnutí použitelnými či relevantními.“[49] Ve volném čase raději chodili do hospod a pak vyzpěvovali dělnické písně.

V postavě lumpena objevujeme temný rub afirmace dělnické třídy. Jednalo se o trvalou třídní nenávist. Dělníci svůj původ spatřovali ve smrdutém močálu: „V dobách počátků moderního průmyslu značil termín proletariát absolutní úpadek. A najdou se lidé, kteří jsou přesvědčeni, že se na tom doposud nic nezměnilo.“[50] Navíc kapitalismus se pokoušel zatlačit dělníky zpátky do bláta. A tak krizové tendence kapitalismu mohly skončit jen dvěma způsoby: buď vítězstvím dělnické třídy, nebo její lumpenizací.

Infrastruktura moderního světa

Možná, že dělníci ve své snaze o porážku starého režimu neuspěli; rozhodně jsme se zdrželi rozborem mnoha překážek, před nimiž stáli. Přesto všechno se však hnutí podařilo některých z jeho cílů dosáhnout. Dělnické hnutí formovalo dějiny (byť ne vždy tak, jak mělo v úmyslu). A my tvrdíme, že toho bylo schopné jen díky vzniku infrastrukturních průmyslových odvětví, tedy odvětví, která vyráběla zboží, jehož využití záviselo na budování masivních infrastrukturních sítí: silnice, elektrických rozvodných sítí, potrubí, rozhlasové vysílače atd.

Jestliže houževnatost starého režimu tvořila dějiště či jeviště, kde se dělnické hnutí zrodilo, pak tato infrastrukturní odvětví dodala dramatickou zápletku. Právě v jejich růstu a skrze něj se drama dělnického hnutí rozehrálo. Tato nová odvětví přišla na scénu zrovna ve chvíli, kdy odvětví první průmyslové revoluce – např. potravinářský průmysl, textilní průmysl, železárny a železnice – dospěla. Nejprve jejich vedoucí postavení, včetně infrastrukturních odvětví, zaujalo vše související s elektrifikací a ocelí: holicí strojky, krájený chléb, rádia a přesné stroje. Pak následoval rozkvět tzv. „fordismu“: automobily, ledničky, pračky a všemožná zboží dlouhodobé spotřeby. Dohromady tato odvětví zaměstnávala obrovské masy napůl kvalifikovaných dělníků.

A protože zaměstnávala tolik dělníků a jejich zaměstnanost učinila natolik stěžejní pro fungování širší ekonomiky, určovala infrastrukturní odvětví kurs dělnického hnutí. Růst těchto odvětví znamenal, že na nějakou dobu rozvoj výrobních sil skutečně zvětšil a posílil průmyslovou pracovní sílu. Dělníky rovněž sjednocoval rámec masivních továrních komplexů, které jich zaměstnávaly najednou tisíce. Zdálo se tedy, že vývoj přináší rostoucí sílu proletariátu a klesající relevanci jeho nepřátel ze starého světa.

Tento růst jednoty a moci se však ukázal být dočasným fenoménem. Oboje odplavila 70. léta 20. století, kdy se industrializace změnila v deindustrializaci. V mezičase expanze infrastrukturních odvětví nesjednotila širší třídu tak, jak se očekávalo. Naopak prohloubila včlenění proletariátu do jednoty v separaci, která charakterizuje kapitalistické společenské vztahy. Jednota v separaci byla zprvu pouze formálním rysem tržní směny. Časem se však tento formální rys „realizoval“ v transformaci světa (změť oceli a skla, betonu a asfaltu, drátů vysokého napětí), k níž docházelo nejen v prostoru továrny, ale také za továrními branami.

Infrastrukturní odvětví, polokvalifikovaní dělníci

Výroba v infrastrukturních odvětvích neměla tendenci automatizovat se. Tím se tato odvětví odlišovala od těch, o nichž Marx přemítal ve svém slavném fragmentu o strojích: jakmile se například vybudovaly chemičky, povětšinou potřebovaly jen údržbu nebo kontrolu. Na rozdíl od chemické výroby však odvětví druhé průmyslové revoluce vyžadovala obrovské množství práce, a to nejen k výstavbě podniků, ale také k montáži výrobků, jakmile už jednou podniky stály. Z hlediska Marxovy teorie byl výsledkem zcela neočekávaný růst poptávky po práci.[51] Na tomto základě došlo během 100 let po Marxově smrti ke dvěma vlnám silného růstu zaměstnanosti v průmyslu: od 80. let 19. století do roku 1914 a pak znovu od 50. let 20. století do roku 1973. Zdálo se, že jak růst z konce století, tak poválečná konjunktura potvrzují dojem dělníků, že osud kapitálu je spjat s osudem práce: akumulace kapitálu byla rozhojňováním proletariátu.

Tento proletariát byl stále váženější třídou. A váženým se stal v postavě mužského, polokvalifikovaného dělníka v těžkém průmyslu (čímž neříkáme, že všichni takoví pracující byli muži, jen že taková o nich panovala ideální představa). Tato postava se ve vývoji dělnického hnutí stala hegemonní: podobně jako řemeslník i tento dělník skutečně mohl sám sebe definovat ve vztahu ke své práci. Důvodem bylo to, že – přinejmenším až do 60. let 20. století, kdy ztráta dílenské autonomie dosáhla zlomového bodu – ve své práci dokázal spatřovat zdroj rostoucí kolektivní síly. Byl tak vzorem pro zbytek třídy: ukazoval jí, čím by mohla být, čím se stávala.

Polokvalifikovaní dělníci nejen skýtali vzor, ale také měli takovou míru jistoty, jaká byla jiným příslušníkům třídy odepřena. Bylo těžké rychle je nahradit a uváděli do pohybu obrovská množství fixního kapitálu, který byl bezcenný, pokud zůstával v nečinnosti. Tato jistota tak skýtala pevnou bázi, z níž bylo možné zápasit o svobody pro třídu jako celek. Doba dělnického hnutí tak byla jednoduše dobou vzestupu a úpadku polokvalifikovaného mužského dělníka a průmyslových odvětví, v nichž pracoval. Společně umožňovali představu, že kapitál má tendenci sjednocovat třídu prostřednictvím afirmovatelné dělnické identity. Ale dělnické hnutí mohlo polokvalifikovaného dělníka nahlížet jako realizaci své budoucnosti v přítomnosti jen natolik, nakolik daná odvětví expandovala. Jakmile tato odvětví vstoupila do úpadku, začala upadat i skvělá budoucnost.

Úloha státu

K tomu se ale dostaneme později. Momentálně je třeba zdůraznit, že na kontinentu se nová odvětví, která v této éře vznikala, stávala skutečností pouze v kontextu pozdního rozvoje. Jak jsme si ukázali výše, pozdní rozvoj měl své kořeny v aliancích mezi aristokratickými a kapitalistickými elitami. Tato spojenectví umožnila evropským mocnostem zavést „americký systém“.[52] Americký systém měl čtyři zásadní složky. Pozdně se rozvíjející režimy musely: 1) zavést vnější cla na ochranu nezletilá průmyslová odvětví; 2) zrušit vnitřní cla a podporovat budování infrastruktury, aby sjednotily národní trh; 3) financovat velké banky, aby stabilizovaly inflaci a stimulovaly formování národního kapitálu; a 4) zavést programy veřejného školství, aby upevnily loajalitu vůči státu, standardizovaly národní jazyk a podpořily gramotnost (gramotnost byla předpokladem pro velké množství polokvalifikovaných továrních zaměstnání, ale také pro kancelářskou práci).

Pozdní rozvoj začal na přelomu 60. a 70. let 19. století. Pak za první velké deprese (1873-1896) si mnohé státy přestaly hrát na Manchestertum a začaly rozsáhle zasahovat do národních ekonomik. Díky tomu mohly vybudovat obrovskou infrastrukturu, na níž fungovala nová odvětví. Patřily sem kanály, železnice a telegrafní dráty, ale také silnice, telefonní dráty, plynovody, potrubí a rozvodné sítě pro elektřinu. Nejprve byla tato infrastruktura jednorozměrná: železnice a kanály protínaly krajinu. Později se v rostoucí míře stávala dvojrozměrnou (či dokonce trojrozměrnou): sítě silnic, rozvodných elektrických sítí a rádiových vysílačů pokrývaly celé oblasti.

Posledně jmenované sítě si žádaly nějaký druh urbanismu. Například pokládání tramvajových kolejí bylo spojeno s oddělením dělnických čtvrtí od průmyslových zón (už neplatilo, že dělníci musí žít tak blízko svých pracovišť, aby k nim došli pěšky).[53] Takovéto obytné a komerční čtvrtě bylo třeba plánovat předem, než se položila infrastruktura.

Podniky tohoto druhu byly často příliš náročné i pro kapitalisty, a to nejen obrovskému rozsahu potřebných investic. Budování masivní infrastruktury si žádá armádu plánovačů: aby byla dostatečně široká, aby nedocházelo k duplikaci a nemrhalo se tak prostředky a aby se určily standardy pro celé odvětví. To znamenalo rostoucí úlohu státu jakožto jediné části společnosti schopné dostát danému úkolu – úkolu plánovat společnost. K pozdnímu rozvoji tak docházelo v tandemu s rozkvětem státního aparátu, jenž byl zároveň centralizovanější i rozptýlenější než kdy dříve (ačkoli tento aparát zůstával relativně malý, dokud světové války neuspíšily jeho růst).

Změněná úloha státu dramaticky transformovala proletářské představy o komunismu. V Marxově teorii nehrál stát žádnou roli – ani před revolucí ani po ní. Volnotržní kapitalismus měl být nahrazen socialismem: tedy „vědomým plánováním výroby sdruženými výrobci (o státu Marx nikde nemluví).“[54] Marxovým modelem plánování nebyl stát, ale na jedné straně dělnické družstvo a na straně druhé akciová společnost. Podobně proslulo i Engelsovo tvrzení z díla O původu rodiny, soukromého vlastnictví a státu, že stát po revoluci nalezne místo „v muzeu starožitností vedle kolovratu a bronzové sekery.“[55] Ani jeden z nich tedy nepředjímal masivní úlohu, kterou budou státy v kapitalistických společnostech hrát v blízké budoucnosti. A proto také ani jeden z nich nepředjímal, jakou roli bude stát hrát v představivosti socialistů. Zde jsou Kautského slova:

Mezi dnes existujícími společenskými organizacemi je jen jedna jediná, která má potřebné rozměry použitelné jako pole nutné k ustavení a rozvoji socialistického či družstevního společenství, a tou je moderní stát.[56]

Státem řízený rozvoj infrastruktury tak odhaloval iracionalitu kapitálu, ale specifickým způsobem. Zdálo se iracionální spotřebovávat zboží soukromě, když vše záviselo na efektivní veřejné infrastruktuře. Proč prodávat auta jedincům, když bylo možné budovat sítě kolektivně využívaných tramvají? Proč prostě neplánovat úplně všechno? Socialismus se stal vizí nekonečného rozšiřování státu – od částečně plánované společnosti k totálně plánované společnosti.[57]

Tato nová vize vyvolávala debaty mezi revolucionáři: jak tento totálně plánující stát vznikne, znárodněním nebo zespolečenštěním? Bude se vše řídit shora, národními parlamenty nebo bude třeba zcela nahradit buržoazní aparát něčím pro proletáře vhodnějším, například federací dělnických svazů? Tak či onak problémem bylo přijít na to, jak budou oddělené jednotky – stále organizované kolem ekonomické činnosti, a tudíž přežívající víceméně nedotčeně z kapitalistické éry – spolu navzájem směňovat své výrobky, a přitom část svého produktu dávat bokem za účelem zvětšování výrobního aparátu. Samozřejmě, že nakonec tyto problémy měla vyřešit automatizace, ale co do té doby? Žádné jednoduché odpovědi neexistovaly:

Na jedné straně třeba Korsch… Wigforss… a další poukazovali na to, že přímá kontrola bezprostředních výrobců nad jednotlivými firmami neodstraní antagonismus mezi výrobci a spotřebiteli, tedy pracujícími z jiných firem. Na druhé straně přechod k centralizované kontrole státu by měl za následek nahrazení soukromé autority kapitálu byrokratickou autoritou vlády.[58]

Jakým způsobem se nazírala úloha státu v budoucnosti, ovlivňovalo strategii v přítomnosti. Je stát výborem řídícím záležitosti buržoazie nebo neutrálním nástrojem reflektujícím poměr třídních sil? Tato otázka nebyla pouze teoretická. Aliance mezi „železem a žitem“ se zdály ukazovat, že stát může poměr sil mezi třídami určit. Mohla by tedy dělnická třída vstoupit do této pranice a reformovat kapitalismus na cestě – nebo jako cestu – k socialismu? Takovéto debaty daly vzniknout zásadním rozkolům uvnitř dělnického hnutí a později jeho fragmentaci.

Nádoba národa

Dělnické hnutí se nezrodilo jen v kontextu rostoucí úlohy státu, ale také národa: pozdní rozvoj byl národním rozvojem. Tím se vysvětluje, proč byli socialisté z velké části ochotni upustit od svého internacionalismu, když přišla Velká válka. Svoji podporu válce ospravedlňovali poukazováním na úspěchy hnutí, které se dostavily po válkách za konsolidaci národa v 60. a 70. letech 19. století.[59] Většinou měli za to, že návrat války je pouze předzvěstí další vlny národní konsolidace, která zamíchá mezistátním rámcem a ustaví podmínky pro další expanzi průmyslového proletariátu. Podporou válečného úsilí dělníci dokážou, že si zasluhují úctu. A během příštího cyklu ekonomického růstu se posunou o kousek blíž k moci nebo ji možná poprvé získají.

Nad touto interpretací lamentovala Luxemburgová v její Juniově brožuře. Mezi sociálními demokraty byla téměř jediná, kdo viděl, že válka v roce 1914 bude jiná: bude dlouhá a zanechá za sebou obrovskou spoušť. Spílala svým soudruhům, že nepochopili měnící se povahu války: „Válka dnes nefunguje jako dynamická metoda mladého kapitalismu na vzestupu jak si zajistit předpoklady svého ‘národního’ rozvoje. Tento charakter má válka pouze v izolovaném a fragmentárním případě Srbska.“[60] Čímž ovšem říkala, že v minulosti takto válka skutečně fungovala.

A vskutku, v 60. a 70. letech 19. století války za konsolidaci národa otevřely období rapidního růstu dělnického hnutí. Sociálně demokratické strany a anarchistické federace se zakládaly po celé Evropě (a dokonce i jinde, např. v Argentině). Stratégové hnutí věděli, že jejich úspěch je spjat s rámcem národa. Jestliže akumulace kapitálu znamenala rozhojňování proletariátu, pak síla národa udávala stupeň organizovanosti jeho dělnické třídy: „v praxi alternativou k ‘národnímu’ politickému vědomí nebyl ‘internacionalismus dělnické třídy’, nýbrž subpolitické vědomí, které stále fungovalo v mnohem menším měřítku než politické vědomí národního státu nebo bylo pro toto vědomí irelevantní.“[61] Dělnické hnutí rostlo spolu s konsolidací národních jazyků a kultur, která byla z velké části důsledkem veřejného školství (a s ním spojeného růstu gramotnosti), ale také železničních sítí. Spojnice mezi osudem národa a osudem třídy byla nejzřejmější pro ty složky dělnického hnutí, které se dokázaly účastnit celonárodních voleb. Samozřejmě se jednalo o tytéž složky, které v roce 1914 vlastenecky hlasovaly pro válečné půjčky.

A o to jde: v mnoha ohledech vytvořilo rostoucí úlohu parlamentů státem řízené budování infrastruktury v kontextu národního rozvoje. Tyto parlamenty měly moc, protože držely kasu. Kontrolovaly zdanění. A protože státy mohly prostřednictvím parlamentů pravidelně zvyšovat daně, mohly si půjčovat peníze na trzích s dluhopisy a financovat z nich své infrastrukturní projekty: „Udržování zvláštní veřejné moci stojící nad společností si žádá daně a státní půjčky.“[62] Bylo tedy v zájmu starého režimu, aby se podělil o moc s národními parlamenty a podpořil tak rozvoj. Výměnou starý režim získal masivní posílení své vojenské moci. Ve výsledku tak stabilně rostl význam parlamentu (byť míra zdanění zůstávala nízká ve srovnání s tím, co bude možné v průběhu světových válek).

Proto dělnickému hnutí stálo za to dostat se do parlamentů. Z perspektivy poloviny devatenáctého století byla představa dělnických zastupitelů ve vládě snem hlupáků. Ovšem ke konci století již Engels veřejně volal po mírumilovném přechodu k socialismu. Barikádu nahradila volební urna: „dva miliony voličů, které [SPD] posílá k volebním urnám, společně s mladými muži a ženami, kteří za nimi stojí jako nevoliči, tvoří tu nejpočetnější a nejsevřenější masu, rozhodující ‘údernou sílu’ mezinárodní proletářské armády.“[63] Nenásilné vítězství socialistických volebních stran se zdálo být zcela jisté (i když by mohlo být nutné rozdrtit silou kontrarevoluci):

Podle systematických a statisticky naladěných německých socialistů bylo jen otázkou času, než tyto strany překročí magických 51 procent hlasů, což v demokratických státech rozhodně musí znamenat bod zvratu.[64]

Tato naděje přežívala až do Velké války. Po válce pak uspěly snahy o potlačení konstitucionalismu a demokracie (zejména ve střední, východní a jižní Evropě, kde byly mladšího data). Oproti tomu před válkou se zdálo být nevyhnutelné rozšiřování volebního práva bojem. Sociální demokracie se stala dominantní formou dělnického hnutí v zemích, kde dělníci získali volební právo. Ve státech, kde dělníci volební hlas nezískali, vzhlíželi k těm státům, kde se tak již stalo a viděli, jak jejich vlastní budoucnost vzniká v přítomnosti. Tímto způsobem se rozšiřovala víra v dějinná stádia: Rusko vzhlíželo k Německu jakožto k ekonomickému i politickému vzoru.

Jak se ukázalo, trajektorie velmi opožděně se rozvíjejících zemí ve skutečnosti nereplikovaly trajektorii pozdního rozvoje. Mimo západní Evropu se hnutí musela orientovat revolučněji, jelikož starý režim více vzdoroval uznání dělnických zájmů. Z toho důvodu byl anarchismus nejsilnější v jižní a východní Evropě (a také z toho důvodu, že posun vpřed tam nebyl možný bez rolnictva). Ale víra v dějinná stádia byla pomýlená i z jiného důvodu: s dalším posunováním technologické hranice již nebylo možné naskočit do rozjetého vlaku na bázi pozdního rozvoje: „Ve 20. století se onen druh politiky, který fungoval v západní Evropě, zejména v Německu, a USA, ukázal jako nepříliš efektivní v zemích, které se ještě nerozvinuly.“[65] Jedinou cestou vpřed byla usilovná industrializace. Jak si později ukážeme, ta si jako předpoklad dohnání rozvoje nevyžadovala aliance se starým režimem, nýbrž jeho likvidaci.

Začlenění dělníků do politického zřízení

Jak se dělnické hnutí rozvíjelo v rámci národních zón akumulace, tak se rovněž štěpilo (a to platilo již předtím, než hnutí roztrhala Velká válka). Hnutí se destabilizovalo, protože – přinejmenším v těch „nejvyspělejších“ kapitalistických zemích – se ukázalo možné zlepšovat podmínky dělníků prostřednictvím národního rozvoje, a to způsobem, jenž utlumoval revoluční energii dělníků. Reforma a revoluce se tak vzájemně odštěpily. Sociální demokraté přitom původně tvrdili, že takovéto rozštěpení není možné:

Pozvednutí dělnické třídy, které s sebou nese třídní boj, je spíše mravní nežli hospodářské. Průmyslové podmínky proletariátu se zlepšují jen pomalu, pokud vůbec. Ale sebeúcta proletářů narůstá stejně jako úcta, kterou jim prokazují ostatní třídy společnosti. Začínají se považovat za rovné vyšším třídám a srovnávat podmínky jiných vrstev společnosti s jejich vlastními. Kladou na společnost větší požadavky [které společnost nedokáže naplnit] … čímž roste nespokojenost mezi proletáři.[66]

Domnívat se, že reformy učiní vykořisťování přijatelnějším, bylo podle Kautského „dětskou nemocí“; reformy byly pro revoluční úsilí nezbytné – dávaly dělníkům trochu jistoty, aby se mohli soustředit na organizování konečné bitvy.[67]

Kautsky něco takového mohl tvrdit jen proto, že stejně jako všichni stoupenci Druhé internacionály stále ještě věřil v Kladderadatsch, nadcházející zhroucení systému, k němuž mělo dojít bez ohledu na to, jakých reforem bylo dosaženo. Zdálo se, že nástup první velké krize v roce 1873 tuto víru potvrzoval. V průběhu krize se kapitál v extrémní míře centralizoval; soustředil se do průmyslových kombinátů, vzájemně propojených skrze kartely. Na tomto základě socialisté prorokovali, že se proletáři – spolu s většinou kapitalistů, rolníků, řemeslníků a živnostníků – brzy ocitnou na dlažbě.

Pojítko, které socialisté viděli mezi koncentrací průmyslu a nezaměstnaností, bylo klíčem k jejich revoluční pozici: rozvoj techniky donutí kapitalisty nahrazovat lidi stroji. Ve společnostech organizovaných kolem kapitalistického výrobního způsobu toto snižování stavů nutně povede k nezaměstnanosti mnoha lidí. Jak se však ukázalo, další rozvoj techniky v infrastrukturních odvětvích neplodil nezaměstnanost, zejména pak v rozsáhlých výrobních kombinátech. Naopak růst výrobních sil vytvářel pracovní místa – a to ještě více po skončení První velké deprese v roce 1896.

Budeme-li trochu zjednodušovat, můžeme tento fenomén vysvětlit následovně. Ačkoli v průběhu devatenáctého století došlo k obrovskému pokroku techniky, jen málo z něj se odehrálo v montáži. Ta stále potřebovala lidské ruce. Ve výsledku tak infrastrukturní odvětví vstřebávala nesmírná množství kapitálu i práce. Potřebovala malou armádu inženýrů, ale také velkou armádu nájemných rukou, které fakticky skládaly dohromady všechny s přesností vyrobené součásti. Navíc infrastrukturní odvětví byla organizována tak, že kdykoli tyto ruce obstruovaly montážní proces, donutily k nečinnosti i stroje v hodnotě obrovského množství peněz. Rozvoj tak nevytvářel zbídačení, nýbrž dával některým dělníkům možnost domoci se vyšších mezd pomocí přerušení práce.

Za těchto změněných ekonomicko politických okolností si navíc někteří dělníci dokázali vydobýt důstojnost, zatímco zůstávali připoutáni ke kapitálu. Dělnická třída tak již nebyla třídou s radikálními okovy – třídou jakožto čistě negativní silou, která povstane a bude negovat společnost. Místo toho se dělnická třída pomalu a kostrbatě (a je třeba dodat, že ani zdaleka úplně) začleňovala do společnosti jako pozitivní síla pro změnu. Jak tvrdil Paul Mattick v roce 1939: „vědomky i nevědomky začalo staré dělnické hnutí v procesu kapitalistické expanze spatřovat svoji vlastní cestu k většímu blahobytu a uznání. Čím více se kapitálu dařilo, tím lepší byly pracovní podmínky.“[68]

Tato nová situace měla nezměrné důsledky: organizace dělnického hnutí si dokázaly získat uznání jako součást společnosti a na této bázi pro své členy získávaly výdobytky. Přijmout společenské uznání si však žádalo, aby přestaly jako svůj cíl prosazovat revoluci. Nebylo totiž možné akceptovat ústavní rámec a zároveň obhajovat jeho likvidaci. To by znamenalo riziko, že hnutí by mohlo o své uznání přijít a s ním také o výdobytky, kterých dosáhlo: „bylo třeba učinit volbu mezi ‘zákonnou’ a ‘mimoparlamentní’ taktikou.“[69] Toto dilema bylo nejzřetelnější v případě odborů – klíčových molekul, z nichž se skládal kolektivní dělník.

Dělničtí předáci a členská základna

Hlavní problém, kterému odbory čelily, byl stejný jako u všech dělnických organizací: „třídní zájem je cosi, co se pojí s dělníky jakožto s kolektivitou, a ne jako se souborem jedinců, je to jejich ‘skupinový’ a ne ‘sériový’ zájem.“[70] Třídní zájem dělníků se tak musel nějakým způsobem dokladovat. Za tímto účelem odbory vytvářely orgány trestající chování, kterým se maximalizovala individuální prosperita (např. stávkokazectví) na úkor kolektivu. Pak začaly používat sílu, když vyhrožovaly, že přeruší kolektivní práci a občas ji skutečně přerušily. A v tom spočívalo jádro pudla: v kontextu, kde se odbory pustily do zlepšování mezd a podmínek dělníků, zatímco setrvávaly zhruba v mezích zákona, musely odbory demonstrovat nejen svoji schopnost stávkovat, ale také svoji schopnost nestávkovat, pokud se dočkaly splnění svých požadavků. Jinak nemohly získat vliv.

Z toho důvodu si odbory musely vyvinout disciplinární mechanismy, které vedle potlačování chování maximalizujícího sériové zájmy dělníků zajišťovaly, že kolektiv bude jednat v souladu se vyjednanými dohodami. Vytváření těchto mechanismů si nutně nevynucovalo stabilní separaci mezi vedením organizace a její členskou základnou. Avšak této separaci se bylo možné vyhnout jen tam, kde byla členská základna kontinuálně militantní. A jelikož boje měly tendenci vzplanout a zase uhasnout, odbory mohly v průběhu času zůstat efektivní jedině tak, že si budovaly formální struktury, které vyjednavačům umožňovaly působit dojmem, že mají schopnost kdykoli zapnout a vypnout bojovnost členské základny (i když ve skutečnosti nedokázali ani jedno ani druhé).

V tomto bodě se zájmy předáků a členské základny rozcházely. Bojovnost členské základny se stala rizikem, pokud nebyla pod přísnou kontrolou vedení. Z vedení se mezitím stal permanentní personál placený z členských příspěvků a nadále již nebylo závislé na mzdách vyplácených zaměstnavateli. Zájmy předáků se rostoucí měrou identifikovaly s přežitím odborů a nikoli s obranou členů odborových organizací. Předáci tudíž měli sklon vyhýbat se takovým konfrontacím se zaměstnavateli, které vystavovaly riziku celou budoucnost odborů. Takto se stále vzdálenějším cílem stávala nejen revoluce, ale také jakákoli zásadní reforma.

Takže právě ty organizace, které si dělníci vybudovali, aby mohli uskutečnit revoluci – organizace zosobňující souhrnného dělníka – se staly překážkou na cestě k revoluci. Neboť „strana orientující se na částečná zlepšení, strana, jejíž vůdčí představitelé žijí maloburžoazním životním stylem, strana, která se po léta vyhýbá ulicím, se nemůže ‘řinout dírou v zákopech’, jak řekl Gramsci, když krize otevře takovýto průlom.“[71] Revoluce se přestala jevit jako vnitřní tendence vývoje kapitalismu a nadále se zdála být spíše vnějším důsledkem geopolitiky. K revolucím docházelo jen tehdy, když vývoj kapitalismu destabilizoval národní rámce akumulace a vrhnul jednotlivé národní státy proti sobě navzájem.

V pozadí se rovněž nacházela jedna mučivá nesnáz: jak se výrobní síly rozvíjely, bylo stále obtížnější mít jasnou představu, co by to znamenalo zvítězit a provozovat všechny ty masivní aparáty v zájmu pracujících. Tak, jako se galaxie jeví coby jeden jediný světelný bod, když ji vidíme nejasně, ale při bližším pohledu se skládá povětšinou z prázdného prostoru, tak se i v miniatuře nahlížené výrobní síly kapitalistické společnosti jevily jako zrod souhrnného dělníka, ale ve větším měřítku zrodily jen separovanou společnost.

Addendum o třídní identitě

Dělnické hnutí prosazovalo rozvoj výrobních sil jakožto prostředek, jak dát vzniknout souhrnnému dělníkovi coby kompaktní mase. Jak se však ukázalo, rozšiřování a intenzifikace továrního systému neměly vytoužený účinek; souhrnný dělník ve skutečnosti existoval jedině v činnosti samotného dělnického hnutí a skrze tuto činnost. Ale zprostředkování dělnického hnutí skutečně udělala z kolektivního zájmu dělníků něco reálného. Jak jsme si řekli, odbory a strany konstruovaly identitu dělnické třídy jakožto klíčový rys svého organizačního úsilí. Neříkáme tím ovšem, že třídní jednotu (či identitu, s níž se pojila) si jaksi pouze vynucovala odborová a stranická vedení, nýbrž že jednota a identita byly neodlučitelné od samotného projektu dělnického hnutí, na němž participovaly miliony dělníků.

V rámci dělnického hnutí pracující tvrdili, že třídní identita, kterou propagují a afirmují, je svým charakterem skutečně univerzální. Údajně pojímala všechny pracující bez ohledu na jejich specifické vlastnosti: matky, nové přistěhovalce, národnostně utlačované, nesezdané muže (a v krajním případě: postižené, homosexuály a tak dále). Ve skutečnosti se však ukázalo, že údajně univerzální identita, kterou dělnické hnutí konstruovalo, byla identitou partikulární. Pojímala pracující jen natolik, nakolik měli nebo byli ochotni mít velmi partikulární charakter. To znamená, že nezahrnovala dělníky takové, jací byli sami o sobě, ale jen do té míry, do jaké odpovídali určité představě o ctihodnosti, důstojnosti, pilné práci, rodině, organizaci, střízlivosti, ateismu a tak dále.[72]

Již dříve jsme se zabývali historickou genezí této zvláštní třídní identity – v boji proti starému režimu a při expanzi infrastrukturních odvětví. Lze si představit, že za jiných podmínek mohly jisté konkrétní rysy této identity vypadat jinak. Nemylme se, dokonce i v Evropě by se našla řada zcela protikladných charakteristik, které se v různých národních a regionálních kontextech připisovaly pracujícím jakožto třídě. V tomto ohledu však musíme být poněkud opatrní. Dokonce i ve Spojených státech, kde bylo všeobecného volebního práva pro muže dosaženo brzy a kde nebylo třeba porazit žádný starý režim, se dělnická identita koncem devatenáctého století konstruovala kolem podobného souboru znaků: produktivita, důstojnost, solidarita, osobní zodpovědnost. V národě přistěhovalců, kde Afroameričané a domorodí Američané byli na dně společenské hierarchie, představovalo bělošství dodatečný znak, jenž občas třídní identitu doplňoval a občas jí konkuroval. A právě tato konkurence zčásti vysvětluje slabost dělnické identity v USA a její rychlejší skon. Rovněž ale ukazuje na hlubší strukturální faktory, které daly této identitě vzniknout i navzdory nesmírným národnostním a kulturním rozdílům.

Na zužování třídní identity, k němuž v dělnickém hnutí docházelo, bylo cosi nezbytného, cosi živelného. Klíčovým bodem tu je fakt, že kolektivní zájmy dělníků nelze určit jednoduše sčítáním sériových jejich zájmů coby jednotlivců. Touto skutečností se pracující odlišují od kapitalistů a rovněž jsou kvůli ní v nevýhodě při vyjednáváních. Koneckonců kolektivní zájmy kapitalistů jsou do značné míry jednoduše věcí aritmetiky (či přesněji jsou o řešení komplexních systémů rovnic): náklady je třeba udržet co nejníže a zisky co nejvýše. Neexistují například environmentalističtí kapitalisté a feminističtí kapitalisté, kteří by se prali s ostatními kapitalisty o to, jak řídit firmu. Takovéto úvahy vstupují do hry pouze natolik, nakolik nemohou firmu ohrozit.[73]

Oproti tomu pracující stojí před mnohem obtížnějšími počty: „jak velké části mzdy se lze kupříkladu ‘racionálně’ vzdát výměnou za jak velké zvýšení uspokojivosti práce? Odpověď na tuto otázku nelze nalézt objektivním aplikováním nějakého kalkulu; najít ji lze pouze jako výsledek kolektivního rokování členů [dělnické] organizace.“[74] Odpovědi, které na takovou otázku mohou dát konkrétní dělníci, závisí na jejich individuálních preferencích a také na odlišnostech situací, v nichž se nacházejí: mladí svobodní muži mají jiné zájmy než matky samoživitelky.

A přesto, rokovat úplně o všem a pokaždé dosáhnout nějakého konsensu či kompromisu, který by zaručoval, že každý dělník dostane alespoň něco, co chtěl, by učinilo organizování pracujících obtížným. „Cena“ za organizovanost by byla příliš vysoká. Řešení se proto nalézá ve formování kolektivní identity: „jen tou měrou, jakou se sdružením relativně bezmocných podaří zformovat kolektivní identitu, podle jejíchž měřítek se cena za organizovanost subjektivně sníží, mohou doufat, že změní původní mocenský vztah.“[75] A právě toho odbory dosáhly propagací dělnické identity: protože přiměly pracující, aby své zájmy vnímali skrze optiku této identity, odbory „vyjadřovaly i definovaly zájmy členů.“[76]

Jednotliví dělníci museli uznat, že odborový svaz v širokém smyslu jedná v jejich zájmu, i když vyjednávací strategie svazu zrovna neposloužila jejich partikulárním zájmům. Všechny rutinní, na požadavcích založené boje mají tento rys: nakolik chce kolektiv klást požadavky a v tomto smyslu se angažovat v nějakém druhu vyjednávání, musí příslušníci onoho kolektivu buď sdílet nějaký bezprostřední zájem, nebo si musí být s to utvořit identitu, která utěsní díry mezi jejich navzájem se překrývajícími zájmy (čímž se do boje postaveného na požadavcích paradoxně vnáší neutilitářský prvek).[77] Právě proto, že dělnické organizace musely částečně redefinovat zájmy, aby je mohly naplnit, byly nuceny spoléhat se na „neutilitářské formy kolektivní akce“ založené na „kolektivních identitách“.[78] Vždyť schopnost klást v daném boji požadavky můžeme uchopit jako strukturálně spojenou s jeho schopností čerpat z existující kolektivní identity (nebo ukout novou); kladení požadavků a kompozice jsou dvě strany téže mince.[79]

V kontextu dělnického hnutí toto tvrzení platí nejen pro vyjednávání se šéfy, ale také pro expanzi politických stran a pro růst všech ostatních organizací existujících v městském prostředí plném bývalých rolníků a/nebo nových přistěhovalců. Čistě jen počet a rozmanitost situací činí obtížným rozhodnout o společných „přechodných“ cílech (tedy před dobytím moci). A i kdyby to nebyl problém, cena organizovanosti zůstává vysoká v jiných ohledech. Dělníci mají málo peněžních zdrojů; náklady třídního boje platí povětšinou svým časem a úsilím (přijdou na demonstraci, zúčastní se schůze, stávkují). Jestliže musí pracovat 12 hodin denně nebo se starat o děti, což většina dělnic musí, je to všechno krajně složité. Nadto pracující nemají, jak by monitorovali, jakým způsobem přispívají druzí. Když se to vše přičte k velikosti hnutí, tak vznikají obrovské problémy spojené s kolektivní akcí. Vidíme to na morálním jádru dělnického hnutí (kultivace smyslu pro povinnost, solidaritu), ale také na disciplinárních prostředcích (uzavřená dílna, útoky na stávkokaze). I přes tato aktiva se atraktivita dělnických organizací hodně měnila, stejně jako jejich organizační schopnosti. Aby většina dělníků vyšla do ulic, pořád to obvykle chtělo nějakou tragédii jako třeba požár v továrně nebo masakr spáchaný pohůnky, které se najala firma.

Rozdrobení dělnického hnutí

Pracující věřili, že budou-li se podílet na děsivém pochodu, kterým kráčel pokrok vpřed, pak se z řeznického špalku dějin skutálí hlavy jejich nepřátel. Rozvoj průmyslové civilizace měl vynést dělníky k moci. Zcela jistě platilo, že v dekádách před Velkou válkou se trendy zdály pohybovat tím správným směrem. V prvním desetiletí 20. století dělníci en masse proudili do organizací budovaných kolem afirmovatelné dělnické identity. Sociálně demokratické strany již nesbíraly tisícovky hlasů (jako menšinová formace uvnitř dělnického hnutí), nýbrž jich dostávaly miliony coby představitelky hlavní linie hnutí.

Mezitím v některých zemích prudce rostl počet členů odborových organizací: „Do roku 1913 měly britské odbory dohromady 3,4 milionu členů, německé odbory necelých 3,8 milionu a francouzské měly koncem 80. let 19. století okolo 900 000 členů. Odbory tak konečně vtrhly do továren, a nejen na stavby, do uhelných dolů a drobných dílen, kde již byly přítomné.“[80] Třída se stala silou, s níž bylo třeba počítat a ona to věděla.

Víru revolucionářů, že trendy se nadále budou vyvíjet v jejich prospěch, ztělesňovala politika abstencionismu. Sociálně demokratické strany se staly největšími parlamentními frakcemi, i když zůstávaly v menšině. Ale tyto strany se zdržovaly účasti na vládě. Odmítaly vládnout společně se svými nepřáteli a raději se rozhodly trpělivě čekat, až budou mít většinu: „Tato politika abstencionismu znamenala nesmírnou důvěru v budoucnost, neochvějnou víru, že dělnická třída nevyhnutelně získá většinu a že podpora dělnické třídy pro socialismus bude stále mocnější.“[81] Avšak tato nevyhnutelnost se nikdy nestala realitou.

Vnější limity dělnického hnutí

Průmysloví dělníci se nikdy nestali většinou společnosti: „I tehdy, když průmyslová práce dosahovala svého největšího rozsahu, dlouhodobá restrukturalizace již překlápěla zaměstnanost směrem k bílým límečkům a jiným pracovním místům ve službách.“[82] Takový byl vnější limit hnutí: pro dělnické hnutí bylo pořád příliš brzy a když už příliš brzy nebylo, bylo již příliš pozdě.

Příliš brzy bylo proto, že navzdory rostoucí síle průmyslové dělnické třídy přetrvával starý režim ve všech jeho formách. Na konci 19. století, „bylo nepopiratelným faktem, že s výjimkou Velké Británie proletariát rozhodně nebyl – socialisté sebevědomě tvrdili, že ‘ještě není’ – většinou obyvatelstva.“[83] Pozastavený růst dělnické třídy se zrcadlil v zatvrzelém přetrvávání rolnictva na venkově a v houževnatém přežívání řemeslníků a drobných obchodníků ve městech. Rovněž se zrcadlil ve zjevných kvantitativních limitech růstu hnutí: odbory ani zdaleka neorganizovaly většinu obyvatelstva; množství hlasů pro sociální demokracii zůstávalo pod 51 procenty. Když si strany tato čísla prohlédly, rozhodly se čekat. A čekaly skutečně vytrvale, dokonce i ve chvílích, kdy se třída zjančila a snažila se vyhodit své vůdce ze sedla. Dějiny se údajně měly ubírat jediným možným směrem – to bylo jisté. Nicméně dějiny se nečekaně vydaly jiným směrem.

Jakmile byl starý režim odstraněn, polokvalifikovaná průmyslová dělnická třída přestala růst. Následně přešla do nezadržitelného úpadku. Zprvu se tak dělo pouze v poměru k celkové pracovní síle. Ale pak v 80. a 90. letech 20. století a v téměř každé vysokopříjmové zemi upadla absolutně. Ve výsledku průmysloví dělníci nikdy netvořili víc než maximálně 40-45 procent celkové pracovní síly.[84] Vedle průmyslových dělníků expandovala masa pracujících v soukromých službách a pak je předstihla jako největší frakce pracovní síly.[85] Podobně mnozí obyvatelé měst našli zaměstnání ve veřejném sektoru – státní úředníci, učitelé atd. – anebo nežili ani ze mzdy ani z platu: studenti, pobíratelé sociálních dávek atd. Všechny tyto skupiny měly údajně spadat do proletariátu, ale místo toho proletariát spadnul do nich.

Bylo tomu tak, i přestože přibývalo obyvatel světa, kteří se stávali závislí na mzdě. Z větší části však tato námezdní populace nenacházela práci v průmyslu. To, že se někde vyskytly továrny, ještě neznamenalo, že se vyskytnou všude: „Dynamika ve skutečnosti vyžadovala zaostalost, přičemž spolu byly spojeny dialektikou závislosti.“[86] Úspěch dělnického hnutí – ve městech zaměřených na jedno odvětví nebo v průmyslových městech – nebyl uskutečněním budoucnosti v přítomnosti. Koexistence obřích továren s drobnými dílnami nebyla drobnou chybou, nýbrž permanentním rysem systému.

Avšak hlubší důvody faktu, že dělníci neustále nebyli většinou, je třeba hledat v „zákonech pohybu“ dynamiky kapitálu. Klíčovým bodem tu je skutečnost, že kapitál rozvíjí výrobní síly skrze masivní zvyšování produktivity práce. S ohledem na poptávku po práci to má rozporné výsledky: rostoucí objem produkce způsobuje růst zaměstnanosti; rostoucí produktivita způsobuje její snižování. Rovnováhu mezi oběma tendencemi pak určuje růst poptávky po práci. Na vrcholu industrializace rostla produktivita práce rychle. Ovšem objem průmyslové produkce rostl ještě rychleji, takže se zvětšovala i zaměstnanost v průmyslu. Níže se budeme zabývat tím, jak se tento celkový poměr zvrátil v druhé polovině dvacátého století: míra růstu objemu produkce klesla pod úroveň míry růstu produktivity; ve výsledku se tak vytrvale zmenšoval růst zaměstnanosti v průmyslu. Ale i v předchozím období znamenala rovnováha mezi růstem objemu produkce a růstem produktivity reálný limit dělnické moci.

Zaměstnanost v mnoha odvětvích, která před první světovou válkou táhla ekonomiku (jako třeba textilní průmysl a ocelářství, kde dělníci dosáhli největších výdobytků), přestala po skončení války držet tempo s růstem pracovní síly. Některá odvětví dokonce více propouštěla, než najímala. Mezitím nové sektory, jako třeba výroba spotřebního zboží a automobilů, převzaly část břemene tvorby zaměstnanosti v průmyslu, ale odborům nějakou dobu trvalo, než dělníky v nich zorganizovaly. Navíc, protože začínala od vyšší úrovně mechanizace, expanze těchto odvětví nezvyšovala zaměstnanost tolik jako růst starších odvětví, například v polovině a koncem devatenáctého století. Jednalo se o fenomén technologického dominového efektu a relativního poklesu poptávky po práci, který Marx v prvním dílu Kapitálu nazval rostoucím organickým složením kapitálu.[87] V každé zemi podíl průmyslu na celkové zaměstnanosti zůstával rozhodně pod 50 procenty potřebnými k tomu, aby měla většinu. Dokonce i v těch nejprůmyslovějších zemích (Velká Británie, Německo) se nevyšplhala nad 45 procent.

Vnitřní limity hnutí

Vnější limity kladly meze růstu dělnického hnutí tak, že omezovaly velikost členské základny hnutí. Hnutí však čelilo také vnitřním limitům: po celou dobu se jen část proletariátu identifikovala s programem dělnického hnutí. Důvodem byla skutečnost, že mnozí proletáři více afirmovali své netřídní identity – uspořádané primárně okolo rasy a národa, ale sekundárně také kolem genderu, kvalifikace a řemesla – než svoji třídní identitu. Domnívali se, že jejich zájmy se skládají odlišně, což záviselo na tom, které identitě dávali přednost.

Hovořit o „třídní identitě“ tímto způsobem by teoretikům dělnického hnutí připadalo jako jakýsi protimluv. Identita a třída podle nich byly dva protikladné pojmy. Třída měla být esencí toho, čím lidé jsou; ztotožnit se primárně se třídou znamenalo mít „třídní uvědomění“. Ztotožnit se s něčím jiným znamenalo mít „falešné uvědomění“. Netřídní identity se chápaly jako nepodstatné znaky, které dělníky navzájem rozdělují, a tak je i oddělují od jejich skutečných zájmů (tudíž od jejich třídních zájmů). Ale horizontální boj mezi politickými skupinami organizovanými kolem různých identit byl vnímán jako vertikální boj mezi jednou hlubokou kategorií – třídní podstatou – a celou škálou povrchových kategorií pouze při pohledu zevnitř dělnického hnutí.

Dělnická identita mohla fungovat jako hluboká kategorie, protože se zdála být zároveň partikulární i univerzální identitou. Partikulární identita byla identitou polokvalifikovaného, mužského průmyslového dělníka: „Dělnická třída se až příliš snadno ztotožňovala s námezdním vztahem v jeho ryzí podobě: autentickým dělníkem, pravým proletářem byl tovární dělník,“ a my bychom mohli pro specifikaci dodat: mužský tovární dělník.[88] Ačkoli jejich potřeby často považovalo za podružné, hnutí ženy nepřehlíželo: Engelsův Původ soukromého vlastnictví, rodiny a státu a Ženy a socialismus od Augusta Bebela byli mezi dělníky populárnější než Marxův Kapitál. Samozřejmě, že ženy pracovaly v továrnách, zejména v lehkém průmyslu (textilním, elektrotechnickém), a často byly důležitými organizátorkami dělnictva.

Přesto platilo, že partikulární identita polokvalifikovaného, mužského průmyslového dělníka byla nahlížena jako identita s univerzálním významem: třída se totiž blížila souhrnnému dělníkovi, třídě o sobě a pro sebe, jen jako průmyslová dělnická třída. A tento význam nebyl jen politický. Během vzestupu dělnického hnutí se zdálo, že se všechny netřídní identity – dokonce i gender, nakolik sloužil k rozčlenění jistých úkolů na mužskou a ženskou práci – rozpouštějí v obrovské armádě polokvalifikovaných továrních dělníků.

Podle teoretiků dělnického hnutí souhrnný dělník vycházel z nitra továrny a předpokládali, že se tato dynamika rozšíří na společnost jako celek. Vzhledem k dělbě práce a dekvalifikaci dělníka se očekávalo, že se práce, kterou průmysloví dělníci vykonávali, bude stávat stále zaměnitelnější. Sami dělníci se měli stát vzájemně zaměnitelnými, jelikož se přesouvali z odvětví do odvětví, v závislosti na stále se měnící poptávce po práci a výrobcích. Navíc v továrnách byli dělníci nuceni spolupracovat s mnoha jinými příslušníky své třídy, bez ohledu na „rasu“, gender, národnost atd. Od kapitalistů se očekávalo, že nacpou všemožné typy dělníků do svých gigantických kombinátů: zájem kapitalistů dosáhnout zisku měl překonat všechny neziskové předsudky při náboru a propouštění a donutit dělníky jednat stejně. Ve výsledku se tak měly zkratovat sekční zájmy dělníků. Zde se vše pevné rozkládá a vše posvátné se znesvěcuje.

Ve skutečnosti však byla homogenizace, k níž údajně docházelo v továrně, vždy jen částečná. Dělníci se stali vzájemně zaměnitelnými součástkami v obřím stroji; ukázalo se však, že tento stroj je nesmírně složitý. Už jen tento fakt otevíral mnoho možností, jak postavit různé skupiny proti sobě navzájem. V amerických automobilkách se černošští dělníci soustředili ve slévárnách, což byla ta nejšpinavější práce. Stejně tak lidé z jihu Itálie byli v turínských a milánských podnicích segregování od lidí ze severu Itálie. Může se zdát, že takováto segregace je pro zaměstnavatele neefektivní, neboť omezuje fond potenciálních dělníků pro danou pracovní pozici. Ale dokud jsou relevantní populace dostatečně velké, zaměstnavatelé jsou schopni segmentovat trh práce a tlačit mzdy dolů. O to lépe, pokud lze vnitřním členěním podniku vytvořit mezi dělníky odlišné soubory zájmů (jako třeba v případu toyotizace). Kapitalisté tak byli spokojeni, že pracující obyvatelstvo zůstávalo různorodé a v mnoha ohledech nesouměrné, zejména když se tím podrývaly organizační snahy pracujících.

Vzhledem k tomu, že se očekávaná homogenita polokvalifikované pracovní síly plně neuskutečnila, stala se součástí úkolů dělnického hnutí realizace této homogenity jinými prostředky. Jak jsme si ukázali výše, organizace vyžaduje afirmovatelnou identitu, obraz úctyhodnosti a důstojnosti dělnické třídy. Když dělníci do tohoto kadlubu nezapadali, šampioni dělnického hnutí se stali šampiony autotransformace. Dělnické hnutí bylo sekta – se sklony k DIY, straight-edge, zvláštním stylem oblékání atd.[89] Jenže predikáty slušného dělníka (muž, disciplinovaný, ateista, žíznící po vědeckém poznání a politickém vzdělání atd.) byly často analogií hodnot buržoazní společnosti. „Straničtí aktivisté chtěli žít hodnotným, bezúhonným, mravným, umírněným a disciplinovaným životem: na jedné straně proto, aby šli dobrým příkladem dělníkům, kteří ještě nebyli organizovaní; na druhé straně proto, aby ukázali buržoazní společnosti, že dokážou všechno, že si zaslouží dobré postavení a úctu.“[90] Jinými slovy, straničtí aktivisté byli docela často suchaři.[91]

Je snadné ukázat, že byla spousta dělníků, které tento druh sebepojetí nikdy nemohl oslovit. Vnitřní limit dělnického hnutí byl limitem schopnosti či touhy dělníků identifikovat se jako dělníci, afirmovat tuto identitu jako cosi pozitivního, a co více jako něco esenciálního, co fundamentálně definovalo, kým byli. To znamenalo, že dělnické hnutí vždy zahrnovalo jen zlomek dělnické třídy. Vně hnutí neustále zůstávali „pověrčiví a zbožní, sexuálně zkažení, lehkomyslná mládež, etnicky odlišní a další marginalizované menšiny, ale také hrubá dělnická třída ze zločineckých subkultur, trhy s příležitostnou prací a migrující chudina.“[92] Vznikly politické frakce, které se snažily na dělníky apelovat na bázi některých z těchto identit, které dělnické hnutí vynechávalo. A tak hnutí muselo konkurovat nacionalistickým, křesťanským či katolickým stranám. Nicméně faktem bylo, že měly-li v éře dělnického hnutí vůbec něco znamenat, musely se všechny tyto frakce definovat s ohledem na dělnickou identitu. Dělnické hnutí bylo hegemonem politického pole (i když jen z okraje oficiální politiky).

Strategie postavené na limitech

Dělnické hnutí si vytvářelo rozdílné strategie především v reakci na svůj vnější limit. Jak měli dělníci tento limit překonat a stát se většinou společnosti? Ohlížíme-li se zpět, vidíme ve vnějším limitu absolutní bariéru, ale v éře industrializace nebylo možné dojít k takovému úsudku. Dělníkům se zdálo pravděpodobné, že industrializace tak či onak půjde svojí cestou nebo jinak řečeno, že lze výrobní síly různými prostředky přimět k expanzi, a tak zvětšit velikost a jednotu proletariátu. Samozřejmě, že ti, kdo byli přesvědčeni, že se projekt dělnického hnutí za stávajících podmínek nemůže nikdy uskutečnit, jednoduše hnutí opustili a přidali se k té či oné utopické tendenci, jež upadla v zapomnění, nebo se vzdali politiky.

Těm, kdo zůstali, se vnější limit jevil jako soubor strategických dilemat. Debaty se povětšinou týkaly forem bojem v protikladu k jejich obsahu: 1) forma revoluce – povstání nebo volební urna? 2) forma organizace – přímá akce nebo parlamentní a odborové zastoupení? a 3) forma státu – nástroj vládnoucích tříd nebo neutrální nástroj reflektující poměr třídních sil?

Každopádně pro nás je důležité to, že klíčové strategické debaty dělnického hnutí vznikly ve vztahu ke specifickým limitům, jimž hnutí čelilo. Naše vlastní strategické debaty – v naší době – se vztahují k limitům, jimž čelíme nebo budeme čelit my a ty jsou poměrně odlišné (toto tušení není třeba číst pesimisticky, ve smyslu, že naše limity se rovněž ukážou být nepřekonatelnými bariérami). Jakýkoli pokus o reaktivaci strategického obzoru dělnického hnutí se buď zakládá na nesprávném čtení podobnosti obou ér, nebo je delikátním a obtížným skokem přes propast času, který si je toho vědom.[93]

1. Čekárna

Na pravici dělnického hnutí museli faktům čelit sociální demokraté. Čekali, až přijde jejich čas, ale všude naráželi na strop v podobě procenta hlasů získaných ve volbách, a to bylo často výrazně pod 51 procenty. Rozhodli se tedy, že se musí připravovat na dlouhou cestu vpřed. Konkrétně to znamenalo, že svoji členskou základnu museli mít pod kontrolou, když se unáhlila a příliš brzy riskovala ztrátu organizačních výdobytků při „pokusu změřit síly“.[94] Sociální demokraty (a později komunistické strany) vždy motivoval tento strach z unáhlenosti. Namísto toho, aby něco uspěchali, čekali na svůj čas a umírňovali své požadavky v alianci s jinými třídami. V minulosti byly sociálně demokratické strany dost silné na to, aby získaly podíl na moci, ale na základě politiky abstinence se jí nechopily. Pak ale začaly využívat moc, kterou měly: byl čas na kompromisy, na uzavírání dohod.

A právě tato kompromisnická tendence rozštěpila dělnické hnutí. Pro mnohé dělníky přestat s abstencionismem a uzavírat aliance znamenalo „zradu“, která signalizovala rozkladné vlivy jiných tříd (maloburžoazních intelektuálů) nebo jistých privilegovaných, proimperialistických částí dělnické třídy (dělnická aristokracie). Ve skutečnosti měl tento obrat uvnitř sociální demokracie prozaičtější kořeny. Předně to byl jediný způsob, jak dát voličům něco, co by mohli oslavovat, když procenta hlasů získaných ve volbách přestala rychle růst. Zadruhé, a to bylo důležitější, jakmile sociální demokraté zjistili, že jen na základě samotných dělníků nemohou dosáhnout kruciální početní většiny, dávalo smysl začít se poohlížet po voličích jinde: socialisté si museli „vybrat mezi stranou homogenní v jejím třídním apelu, ale odsouzenou k ustavičným volebním porážkám, a stranou, která bojuje o volební úspěch za cenu rozředění svého třídního charakteru.“[95] A sociálně demokratické strany si ve stále větším počtu vybírali onu druhou možnost. Byla tendence nahrazovat dělnickou třídu „lidem“ (ačkoli sociálně demokratická rétorika měla v zásadních chvílích rovněž sklon překlápět se zpět) a jelikož vítězství nad starým režimem bylo nadosah, demokracie se stala cílem sama o sobě. Socialisté se přestali zmiňovat o násilí a pak nakonec i o revoluci, aby se etablovali v parlamentu a dřepěli tam v rámci dlouhé cesty vpřed.

Potíž je v tom, že apelování na lid si žádá rozředění programu.[96] Jejich rozšířená voličská základna drobných obchodníků, rolníků a tak dále zakoušela problémy moderny mnoha různými způsoby, které bylo obtížné skloubit dohromady. Strany se tak staly kontejnery na soubor sekčních zájmů, které poutalo dohromady spíše politické manévrování než jakákoli vnitřní soudržnost. Sociální demokraté byli nuceni bojovat o střed s dalšími stranami, nacionalistickými a náboženskými: „když se [přestaly] tolik vyznačovat třídní identifikací, socialistické strany [ztratily] svůj jedinečný apel na dělníky.“[97] A tak i přes širší voličskou základnu zápasily se získáním nedostižné 51procentní většiny.

Sociálně demokratické strany svůj reformismus původně ospravedlňovaly konstatováním, že čas ještě nedozrál, ale počínaje 50. lety 20. století postupně zcela upustily od myšlenky socializace výrobních prostředků. Dospěly k názoru, že tento krok nutně neznamená ústup. A to z toho důvodu, že pro mnohé sociální demokraty dělnická strana u kormidla státu znamená socialismus či přinejmenším vše, co z této myšlenky zbylo: stát organizuje veškerou aktivitu dělnické třídy, a to nikoli skrze separátní zájmy dělníků v různých továrnách nebo sektorech, nýbrž skrze zájmy celku, souhrnného dělníka, z čehož pak plynou příkazy pro různé sektory. Z této perspektivy dělnický svět není vzdáleným snem, ale reálně existující sociální demokracií.

2. Romantičtí revolucionáři

V centru dělnického hnutí byli romantičtí revolucionáři. Tvrdili, že je třeba chopit se moci hned, právě proto, aby se završila tranzice, kterou kapitalismus nedokázal vyprodukovat. A tak bolševici v Rusku a maoisté v Číně považovali za svůj úkol postarat se o to, aby se dělnická třída stala většinou i navzdory dynamice kapitalismu v „zaostalých“ zemích a nikoli v souladu s ní. Aby tohoto cíle dosáhli, dělníci museli dovršit buržoazní revoluci namísto slabé a servilní buržoazie.

Když se do tohoto úkolu pustili, revolucionáři v chudých zemích narazili na skutečný problém. Vzhledem k pokračujícímu rozvoji kapitalismu na západě se technologická hranice dál posouvala vpřed. Dostihnout západ se tak stalo mnohem obtížnější. Technologickou špičku západu už nebylo možné dostihnout prostřednictvím „amerického systému“. Nechat kapitalistická odvětví, aby se rozvíjela na této bázi, by jednoduše trvalo příliš dlouho: dohonění západu by si vyžádalo stovky a ne desítky let.[98] Za těchto podmínek bylo jedinou cestou vpřed naprosté pozastavení logiky trhu. Veškerou infrastrukturu a fixní kapitál bylo třeba vybudovat naráz. Ceny se musely uměle snížit na jejich očekávanou budoucí výšku – výšku, které nebude skutečně dosaženo, dokud se víceméně kompletně nevybuduje celý vzájemně propojený průmyslový systém. Tato velmi složitá průmyslová strategie dostala jméno „nárazová industrializace“.[99] Možná byla pouze v zemích, kde byly přípustné extrémní formy plánování.

Možnost nárazové industrializace v podstatě objevil Jevgenij Preobraženskij a postavil ji na své analýze Marxových schémat reprodukce.[100] Svá zjištění rozvinul do nového druhu antimarxistického marxismu: dohnání západu prostřednictvím centrálního plánování. A tak se ve vznikajícím „komunistickém“ bloku vynořila postava technokrata-plánovače. Jenže zřídit technokratický plánovačský stát znamenalo vykořenit tradiční agrární vztahy, proti čemuž se budou urputně stavět jak elity starého režimu, tak mnozí rolníci. Marxismus-developmentalismus tak odvisel od toho, že se zbaví starých elit a reorganizuje život na venkově; kompromisy už nebyly možné.

Nakonec to byl tento aspekt dané strategie, co se vyplatilo. Ve dvacátém století dokázaly západ dohnat jen ty země, které vyhladily elity starého režimu: Rusko, Japonsko, Jižní Korea a Tchaj-wan.[101] Samozřejmě, že Japonsko, Jižní Korea a Tchaj-wan dokázali tohoto výsledku dosáhnout, aniž by přistoupili na komunismus, ale jejich schopnost uskutečnit kýžený rozvoj byla zcela odvislá od vlny revolucí, která se přehnala východní a jihovýchodní Asií (hlavními dějištěmi vítězných rolnických válek), a také od pomoci, kterou jim poskytly USA. Tam, kde se k moci nedostali romantičtí revolucionáři a elity starého režimu nebyly sesazeny – v Indii, Brazílii atd. – developmentalismus ztroskotal. V těchto zemích se muselo postupovat postaru, prostřednictvím kompromisu a korupce, a to prostě nestačilo.

V této tendenci můžeme vidět extrémní formu paradoxu dělnického hnutí. Pod sociálními demokraty podpora rozvoje výrobních sil znamenala především budování obrazu souhrnného dělníka, volání ke kázni a budování institucí, které dělníky provedou dlouhým tažením. S romantickými revolucionáři dělnické hnutí jen nečeká na rozvoj výrobních sil a nevěří, že se rozvinou, nýbrž je aktivně rozvíjí s železnou disciplínou centralizovaného státního aparátu.[102]

3. Co by, kdyby

A nakonec tu byla levice: anarchosyndikalisté a komunisté rad. Levice vycházela ze skutečnosti, že dělnická třída už je většinou v průmyslových městech, kde moc drželi sociální demokraté a odboráři. V tomto úzkém kontextu byl vnější limit neviditelný. Dělníkům v těchto oblastech bylo jasné, že jsou to oni, kdo buduje nový svět. Stačilo jen zmocnit se přímé kontroly nad výrobním procesem – nikoli zprostředkovaně přes stát, nýbrž prostřednictvím jejich vlastních organizací.

Tímto způsobem levice zavrhla problematiku shromažďování třídy za účelem získání 51procentní většiny na celonárodní úrovni. Nebylo třeba kompromisů s jinými stranami, nebylo třeba apelovat na lid místo třídy. Tím se vysvětluje sílící antiparlamentní charakter početné frakce dělnického hnutí po roce 1900: odmítala parlament jako místo, kde se shromažďuje celá země a dělníci z toho vždy vyjdou zkrátka. Levice tedy zavrhla problém skutečné většiny, ale učinila tak jen proto, aby upřednostnila mnoho lokálních většin.

Bylo tomu tak proto, že anarchisté a komunistická levice, více než kdokoli jiný, skutečně věřil v souhrnného dělníka.[103] V masové stávce spatřovali vrtění spícího obra, tahajícího za provazy, jimiž ho formální organizace přičinlivě svazovaly. Souhrnného dělníka bylo třeba povzbuzovat, aby odhodil mediace, které ho rozdělovaly a uvězňovaly ho v odborech a stranách s jejich pevně daným fokusem na tento svět a vydobytí výhod pro dělníky jakožto prodejce zboží.

V tomto smyslu si levice implicitně uvědomovala, že rozvoj výrobních sil vede k rozdělené společnosti. Správně v tom spatřovala částečně dílo samotných dělnických organizací, jejich snahy posílit třídu skrze její integraci do státu.[104] Levice kritizovala realitu dělnického hnutí prostřednictvím jeho ideálů, takže se utíkala k logice Marxovy čistější, revolučnější analýzy a nalézala v ní útěchu. Ovšem tímto způsobem se povětšinou snažila vrátit čas zpět. Nechápala, že věci se nemohly odehrát jinak: souhrnného dělníka nebylo možné vybudovat bez porážky starého režimu na jedné straně a bez upevňování třídní moci prostřednictvím všech těch rozličných mediací. V masové stávce viděla zjevení pravé podstaty proletariátu. Ale zač se ony stávky vedly? Povětšinou buď usilovaly o získání politických práv pro dělnické strany a odbory, nebo se snažily nově vyjednat – a ne vyvrátit – vztahy mezi dělníky a jejich vedeními.

Podivné vítězství dělnického hnutí

Druhou světovou válku dělnické hnutí přežilo, a dokonce v jejím důsledku vzkvétalo. Podařilo se mu to tak, že se přidržovalo jedné bezpečné strategie: dělnické organizace všemožnou měrou podporovaly válečné úsilí. Po dobu války dohlížely na to, že dělnictvo zůstane v klidu a doufaly, že následkem války získají moc a uznání. Tam, kde se k moci dostali fašisté, nebyl takovýto smír možný. Všechny legální organizace dělnického hnutí byly vymazány z povrchu zemského. Byli to tak spíše komunisté než sociální demokraté, kdo se chopil vůdčí úlohy a obětoval život v odboji. Po skončení války tento odboj dočasně iritoval sociálně demokratické i komunistické vedení: ozbrojené revoluční organizace, zformované mimo kontrolu etablovaných stran a odborů, měly vlastní představy o poválečné obnově. Ovšem tyto organizace byly rychle odzbrojeny a pak se rozpadly. A tak se po válce mohlo postupovat podle stejné rozvojové strategie jako před ní.

Poválečné období znamenalo triumf komunismu na východě a sociální demokracie na západě (byť sociální demokraté často nezískaly parlamentní většinu). Starý režim byl na evropské půdě poražen a v některých případech dokonce i jinde ve světě. Dělníkům se konečně dostalo uznání coby moci v rámci společnosti. A přesto, navzdory těmto vítězstvím, bylo stále obtížnější rozpoznat cestu vpřed. Cesta od rozvoje výrobních sil k triumfu třídy se stávala čím dále tím nejasnější.

Souhrnný dělník, produkt továrního systému, byl totiž stále rozptýlenější napříč složitým výrobním aparátem. Jak se ukázalo, skutečné vazby, které mezi dělníky vznikaly, se nenacházely v jejich žitém spojení na pracovištích. Jejich reálné vazby se z větší části formovaly mimo továrnu: na silnicích, v tramvajových linkách, v supermarketu, v televizi. Namísto „velkého večera“ vítězného průmyslového dělníka jsme dostali vrávoravé ráno člověka dojíždějícího z předměstí. Atomizovaný dělník se odhalil jako pravda souhrnného dělníka. Došli jsme ke kapitalistické jednotě v separovanosti, která rozežírala základy dělnické solidarity nejen v továrně, ale také napříč velkoměstem. Místo Dělnického sboru tu byl hudebně taneční televizní pořad Soul Train. Místo Fotbalového klubu Temžských železáren se hrdinou zápasů stal West Ham. Místo sousedů, kteří zaplní parky a mořské pobřeží tu byly dovolenkové balíčky pro rodiny od cestovní kanceláře Club Med. A netřeba ani říkat, že to vše bylo mnohem zábavnější než schůze socialistů. Jenže nemělo to dlouhého trvání. Ukázalo se, že podivná vítězství poválečného období jsou jen dočasným oddechem od pohrom kapitalistické společnosti. Krizové tendence se znovu vynořily už v polovině 60. let a začátkem 70. let 20. století. Z velkolepých pokroků ve výrobě se stala nadvýroba a z plné zaměstnanosti nezaměstnanost.

Porážka elit starého režimu

Druhá světová válka konečně dekapitovala evropský starý režim. Rudá armáda pochodovala středoevropskými krvavými zeměmi a učinila se dědičkou bohatství zámožných tříd. Cestou docházelo ke konfiskaci velkého pozemkového vlastnictví, které stále ještě tvořilo materiální základnu moci elit v zemích, kde se více než polovina obyvatelstva zabývala zemědělstvím. Zpočátku došlo k několika pokusům přerozdělit tuto konfiskovanou půdu mezi rolníky, ale rychle se od těchto snah upustilo ve prospěch kolektivizace zemědělství a hospodaření ve velkém. Mezitím bylo vymazáno z mapy Prusko, historická bašta starého režimu ve střední Evropě.

Aristokracie se dostala do nezadržitelného úpadku i v západní Evropě. Mimo Itálii a Řecko tento úpadek nebyl výsledkem pozemkové reformy. Konec starého režimu byl místo toho důsledkem meziválečných a válečných turbulencí. Krachy na burzách následované rapidní inflací vymazaly jmění, které se už před dlouhou dobou přestalo vkládat do venkova a investovalo se do moderních forem akumulace bohatství (zejména do vládních dluhopisů).[105] Finance horní třídy rovněž zpustošila ztráta kolonií a znárodňování průmyslu. Toto snížení míry bohatství se potom politicky pojistilo velkým zdaněním.

Takovéto materiální proměny byly provázeny proměnami kulturními. Jakákoli přetrvávající úcta k etablovaným rodinám padla za války. Smetánka už nebyla tak ctihodná, jako bývala, a to zejména proto, že tolik jejích příslušníků kolaborovalo buď s okupačními silami, nebo se zdiskreditovanými domácími fašistickými režimy. Třídy se tak nadále nebudou vyznačovat pokrývkou hlavy (cylindrem, dělnickou čepicí). Války tudíž dovršily jeden z hlavních úkolů evropského dělnického hnutí. Vyčistily cestu dalšímu rozvoji výrobních sil, a tak i očekávanému triumfu dělnické třídy. Ve skutečnosti se teď Evropa chystala pouze dohonit Spojené státy co do komercionalizace života a začlenění všeho do plně rozdělené společnosti.

Pravda, mimo Evropu staré režimy přetrvaly a blokovaly pokrok takovýchto modernizačních projektů. Jenže právě kvůli válce byla koloniální impéria významně slabší, zatímco socialistické a kapitalistické modely rozvoje v rámci národních zón akumulace byly mnohem silnější. Do začátku 50. let 20. století už se světem valila hnutí za národní nezávislost a šířila model národního státu až na samý okraj zeměkoule (samozřejmě, že existovaly země, kde se nic neměnilo: jižní Afrika, portugalské kolonie atd.). A tak se v koloniích stejně jako v metropolích útočilo na přetrvávající ekonomickou zaostalost.

Jenže mezi vítěznými hnutími za nezávislost – která probíhala paralelně s rolnickým povstalectvím v Latinské Americe – to bylo jen těch pár vedených romantickými revolucionáři a inspirovaných Ruskem a později Čínou, kterým se podařilo definitivně vyvrátit nadvládu rurálních elit. Revolucionáři opět vstřebali pozemky elit do kolektivních farem, čímž vytvořili podmínky pro nárazovou industrializaci v ruském stylu (i když jejich úspěšnost byla v tomto ohledu obvykle docela omezená): odstranění elit starého režimu uvolnilo technokratickým komunistům ruce a ti se tak mohli soustředit na nejbližší rozvojové úkoly – konkrétně na rozbití rolnických společenstev a vysídlení rolníků do měst, kde mohli být nahnáni do práce v obřích závodech.[106]

Všude jinde, kde byl rudý prapor poražen (buď proto, že rolnické povstalectví bylo příliš slabé, nebo protože byli rolníci vtaženi do antikoloniálních aliancí s lokálními elitami), hnutí za pozemkovou reformu buď zcela selhala, nebo se natolik rozředila, že valnou měrou zůstala bez dopadů.[107] Elity starého režimu tak ve výsledku přežily přechod k národnímu rozvoji kapitalismu stejně, jako ho přežily v Evropě devatenáctého století, až na to, že tentokrát už pozdní rozvoj ve stylu spojenectví „železa a žita“ nebyl životaschopnou alternativou.

Samozřejmě, že houževnatost starého režimu nebyla pouze záležitostí elit: na globálním venkově rovněž existoval rozsáhlý zbytek rolnictva. Nejenže toto rolnictvo stále bylo velkou menšinou v západní a střední Evropě. V jižní a východní Evropě, stejně jako ve východní Asii, rolníci tvořili většinu obyvatelstva. Tam, kde byl starý režim odklizen z cesty, tam se na venkově rychle rozvíjelo reálné panství: během dvaceti až čtyřiceti let (v závislosti na regionu) rolnictvo v podstatě vymizelo. Částečně v tom hrála roli nižší politická ochrana zemědělských výrobců a částečně se jednalo o výsledek nových technologií, které umožňovaly rapidní postup reálného přivtělování zemědělské výroby. Po válce tak zemědělství začalo vypadat spíše jako nějaké průmyslové odvětví.

Přesto jen samotný rozvoj zemědělské techniky nemohl sprovodit ze světa velký zbytek globálního rolnictva. Tento úkol zůstal na demografickém růstu. Poválečný rozvoj veřejného zdravotnictví – včetně antibiotik, očkování a DDT – vedl k bezpříkladnému poklesu úmrtnosti novorozenců a dětí. Výsledný růst populace podryl rolnictvo v globálním měřítku. Souvisela s ním také urbanizace. Dnes většina obyvatel světa žije ve městech. Přežití městského proletariátu, čítajícího více než tři miliardy lidí (to je více, než bylo obyvatel světa na konci druhé světové války), je zcela závislé na tržní výrobě a směně. Úplný komunismus jsme ještě nezažili, ale v poslední hodince se konečně blížíme úplnému kapitalismu.

Vítězné hnutí

Když byl starý režim poražen v Evropě (a po celém světě mu hrozilo revoluční svržení), zdálo se, že dělnické hnutí zvítězilo, a to i tam, kde se jeho strany nedostaly k moci. Protože se projevili jako stateční vojáci a schopní spoluvedoucí válečné ekonomiky, dělníci nejen porazili starý režim, ale také si získali uznání v rámci národních zón akumulace. Důstojnost dělníků byla vepsána do litery zákona.[108] Nejenže byly odbory uznány jako oficiální zastupitelé dělníků, ale odborovému vyjednávání se dostalo i právní opory. Zavládnul korporativismus: v USA od 30. let 20. století a pak po válce v celé Evropě.

Mezitím samotný úspěch nárazové industrializace postavil romantické revolucionáře na východě do stejné pozice jako sociální demokraty, i když za nimi vždy o pár kroků zaostávali. Podle některých byla 50. léta 20. století zlatým věkem socialistického plánování; spotřební zboží se konečně stalo šířeji dostupné. Jenže zároveň se jakýkoli zbývající apel na dělnickou identitu nebo třídní solidaritu redukoval na kýčovou estetiku, zdroj mnoha hořkých vtipů. Dělnické hnutí tudíž mělo tendenci dovršit (nebo participovat na dovršení) projekt proletarizace světové populace, a to ve všech svých variantách z „prvního“, „druhého“ i „třetího“ světa.

Paradoxně, přinejmenším z perspektivy dělnického hnutí, tentýž proces vyčerpával revoluční energii, a to ze dvou důvodů. 1) Minulost, kterou se dělnické hnutí snažilo sprovodit ze světa, se ukázala být fundamentální oporou jeho revoluční vize. 2) Budoucnost, když konečně nastala v podobě vysoce rozvinutého výrobního aparátu, nakonec nezrodila souhrnného dělníka; místo toho posílila jednotu v separovanosti kapitalistické společnosti. Dělnické hnutí sice přetrvalo jako společenská síla, ale ve sklerotické podobě. Patrně by bývalo mohlo přežívat donekonečna, kdyby nebylo poraženo z nečekané strany – tedy reaktivací fundamentálního rozporu kapitálu.

1. Bez minulosti není budoucnost

Byla to žitá zkušenost s přechodem – od rolnických a řemeslnických společenstev ke kapitalistické společnosti – co dávalo dělníkům pocit, že je možný i další přechod – od kapitalistické společnosti k družstevnímu společenství. V jistém smyslu byla tato perspektiva možného přechodu jednoduše o viditelnosti způsobů života nezaložených výlučně na hotovostním spojení.[109] Ovšemže však tento impuls k dalšímu přechodu nebyl jen o existenci alternativ.

Šlo také o zkušenost s během dějin. Bezprostřední překážky na cestě k budoucnosti – přetrvávání starého režimu – skýtaly ohnisko, kolem nějž bylo možné shromažďovat dělníky na celonárodní úrovni. Vždyť privilegia, která si šlechta podržela, všem připomínala, že buržoazie není s to dostát svým liberálním hodnotám. Dělníky to zmocňovalo k tomu, aby se chopili vedení mezitřídní koalice: na obranu sekularismu, demokracie a (formální) rovnosti. Myšlenka „hegemonie“, kterou proslavil Gramsci, rozšířila platnost klíčové otázky francouzské politiky 19. století na století dvacáté: která třída může reprezentovat pravý zájem jiných tříd? A v době, kdy sociální demokraté i komunisté naráželi na slepou uličku dělnického hnutí, se tento zájem jevil být zájmem národním. Dokud se totiž zdálo, že se buržoazní revoluce zastavila, mohli se dělníci jejího břemene chopit sami. Takové bylo jejich dějinné poslání. A samozřejmě bylo výhodné, že o nenávist k „urozeným“ nebyla mezi nejnižšími vrstvami nouze a že hranice mezi aristokratem a kapitalistou byla často docela tenká.

Na existenci starého režimu však nebyl závislý jen mýtus dějinného osudu dělníků. Řada aspektů kultury dělnické třídy byla dědictvím přímé zkušenosti proletářů s formami života ze starého světa. Dělnické hnutí bývalým rolníkům vykládalo, ať zapomenou na minulost, ale navzdory těmto naléhavým žádostem migranti nově přišedší do měst nalézali způsoby, jak budovat novou kulturu odporu na starých základech nezprostředkovaného společenství a nekompromisní solidarity. Podobně dělnické hnutí káralo řemeslníky, kteří znali celý výrobní proces a skutečně se identifikovali se svojí prací, za jejich neochotu vzdát se kontroly nad tímto procesem – kontroly, která byla reálnou bází jejich hrdosti na svoji práci (a také jejich afirmace vlastní třídní identity). Obzvláště španělský anarchismus svoji politickou nekompromisnost čerpal ze zdrojů starého světa. Jakmile tyto zdroje zmizely, zmizelo i nejneoblomnější křídlo dělnického hnutí.

2. Přítomnost nebyla taková, jak si mysleli

Aby přežily až do éry po druhé světové válce, sociálně demokratické strany a odborové svazy byly nuceny zbavit svoji členskou základnu moci, přičemž se jednalo o prostředek, jak ustálit jejich kurs na cestě moci. Během válek se tak z dělnických organizací staly organizace pro řízení pracovní síly. Vždyť v klíčových momentech tyto organizace daly najevo, že jsou ochotné potlačit radikální křídla svých vlastních hnutí, aby tak demonstrovaly svoji schopnost vládnout v mantinelech kapitalistické společnosti. Ale úspěšné potlačování členstva mělo v dlouhodobé perspektivě tendenci podrývat moc vedení.[110]

Důvodem bylo to, že další rozvoj výrobních sil, do nějž dělnické hnutí vkládalo svoji víru, podrýval samotnou základnu tohoto hnutí. Jak hnutí doufalo, v průmyslu bylo zaměstnáno víc a víc lidí. Jenže sílící fragmentace průmyslového pracovního procesu dělníkům stále více ztěžovala identifikaci s jejich prací jakožto zdrojem důstojnosti a hrdosti. Každý dělník stále více vykonával jen jeden krok v obrovském procesu, jenž probíhal napříč mnoha výrobními podniky a jednotliví dělníci nemohli ani doufat, že mu porozumí. Tovární práce tak byla nudná a nenaplňující, a to zejména pro mladé dělníky vstupující do moderních továren vybudovaných v 50. a 60. letech 20. století.[111] Rozklad afirmovatelné dělnické identity tedy nemusel čekat až na začátek deindustrializace. Nový antipracovní či přinejmenším antitovární sentiment vedl některé teoretiky k pochybování nejen o formě revoluce (tedy o úloze strany nebo o úloze státu), ale také o „obsahu socialismu“.[112] Lepší podobou života muselo být něco jiného než nekonečný rozvoj strojů a velkého průmyslu.

Mnozí stratégové hnutí předjímali, že dělníci pozbudou schopnost rozumět své práci a rovněž svůj pocit naplnění z práce. Nicméně se očekávalo, že dělníci budou hrdí na skutečnost (přestože sami už nebudou schopni chápat celý výrobní proces), že jejich znalosti budou pořád jaksi vtělené do savoir-faire pracovní síly jako celku, tedy do souhrnného dělníka.[113]

Dál se trvalo na tom, že práce i navzdory rozvoji výrobních sil zůstává zdrojem veškerého bohatství a její latentní moc a vědění se odrážejí právě v tomto rozvoji. Ukázalo se však, že to není pravda: znalost výrobního procesu už nesídlila v souhrnném dělníkovi, nýbrž spíše (pokud vůbec někde) v souhrnném technikovi. A to bylo klíčové, protože se tak konečně potvrdilo Marxovo stanovisko z „fragmentu o strojích“ (střízlivěji reprodukované v Kapitálu) a zároveň byl vyvrácen základní kámen dělnického hnutí.

Právě v tom spočívala skutečná obsolence hodnotové formy, společenského vztahu, jenž poměřuje bohatství pracovní dobou. Lidská práce totiž rostoucí měrou přestávala být hlavní výrobní silou; její místo zaujala věda – často aplikovaná pro ty nejhorší cíle průmyslového „rozvoje“. To mělo hluboký dopad na sebechápání dělníků, na jejich zkušenost s tím, co dělali, a s jejich místem ve světě: dělníci už se nadále nemohli vnímat jako ti, kdo budují svět ve jménu modernity či lépe řečeno, racionálnějšího způsobu života. Naopak, svět už byl vybudován a zcela se jim vymknul z rukou. Modernita se prezentovala jako tato impozantní věc, s níž se dělníci střetávali nikoli jako subjekt, ale jako objekt, který je třeba regulovat a kontrolovat.

Továrna byla jen jednou částí této nové reality. Totální transformací životního prostředí – jak lidského, tak ekologického – se plně rozdělená společnost stala skutečně sama sebou. Společnost, to už nejsou jen výrobní prostředky, soubor továren, které mohou jejich dělníci zabrat a samosprávně řídit. Tyto továrny, stejně jako všechno v moderním životě, jsou odvislé od masivní infrastruktury. Nelze doufat, že dělníci vezmou ztečí kanceláře šéfů, jako by šlo o řadu Zimních paláců. Báze společenské moci jsou teď mnohem rozptýlenější. Nenacházejí se jen v represivních aparátech policie, věznic a ozbrojených sil a v tzv. „ideologických“ aparátech škol, církví a televize. Patří k nim také elektrárny, úpravny vody, benzinky, nemocnice, hygiena, letiště, přístavy a tak dále. Tak jako samotné továrny i celá tato infrastruktura stojí na velkém množství inženýrů a techniků, kteří ji minutu za minutou udržují celou v chodu. Tito technici nemají žádnou identitu souhrnného dělníka ani nikdy nepatřili do programů dělnického hnutí.[114]

V tomto novém kontextu už úlohou socialistického státu nemohlo být jednoduše spojení federovaných dělníků (takovouto roli si stát podrželi ve vizích komunistů rad). Socialistický stát musel ztělesňovat technickou racionalitu celého systému v celé jeho složitosti. Musel by se stát centrálním koordinačním orgánem, jenž by vydával direktivy, ovšem aniž by replikoval autoritářství SSSR. Sociální demokraté byli v rozpacích, jak tohoto nového cíle dosáhnout. Odtud se posléze vzala sílící identifikace sociální demokracie s jistou formou technokratického plánování, které manipuluje s trhem, aby zajistilo plnou zaměstnanost, ale neodstraňuje ho. Tato nová vize se hodně inspirovala vojenským plánováním za světových válek a (negativně) příkladem Sovětského svazu. Ale díky keynesiánské revoluci byla možná. Proto krátce pojednáme o příslibech „nové makroekonomiky“.

Avšak než tak učiníme, stojí za to zopakovat si jednu věc. Poválečná technokracie nebyla jednoduše ideologickým projevem éry, jež zbožštila vědce a inženýra. Byla skutečným problémem řízení, který vyvstává ve světě, jenž ztělesňuje oddělení všech od všech a jejich opětovné spojení skrze trh, tedy hodnotovou formu. Tato separovanost je prvně, a především separovaností dělníků, doslovnou dělbou práce. A tato dělba znamená, že aby nějak rozhodli o tom, co budou dělat, dělníci se mohou dát dohromady pouze na bázi své předchozí separovanosti (jako spousta operátorů, jako představitelé toho či onoho pracoviště). V tomto kontextu si lze jen velmi těžko představit, že se zbavíme státu, aniž by se život do jisté míry zjednodušil.

A tak vrávorali dál

Po druhé světové válce socialisté stále očekávali, že zvítězí. Představovali si, že brzy se k nim přižene skvělá budoucnost. Jestli však mezitím mohli k něčemu přispět tím, že budou lepšími manažery kapitalismu než sami kapitalisté, tím lépe. Vždyť pro dělnické strany a odbory v Evropě byla poválečná léta naplněná příslibem. Svůj třídní charakter už (dlouho před válkou) rozředily, aby získaly hlasy (přičemž přejaly buržoazní pojmy „lid“ a „národ“), a tak se tyto strany (britská Labour Party, SPD v Německu, francouzská SFIO) nacházely v situaci, kdy mohly získat politický kapitál z lidového resentimentu vůči starému politickému establishmentu (a těžit ze zjevného úspěchu plánovitých válečných ekonomik a Nového údělu) a pod praporem keynesiánské ekonomie prosadit státem vedené úsilí o obnovu.

Keynesiánství socialistům dovolovalo zachovat si svoji ideologickou roli zastánců dělnické třídy, a přitom se posunout od problematiky moci a autonomie na pracovišti k politice, která ovlivní distribuci bohatství a příjmů na celonárodní úrovni. Tento posun se rovněž kryl s přesunem moci a vlivu od odborových představitelů k parlamentním zastupitelům. Jenže ti se u moci museli chovat stejně jako každá jiná strana: respektovat zájmy těch, kdo kontrolují investice, a tudíž se ohlížet i na své šance na znovuzvolení. A tak poté, co ve jménu „reformy“ upustili od všech snů o „revoluci“, byli sociální demokraté stále více nuceni upouštět od veškerých nadějí na „reformu“ ve jménu „smíru“ a „stability“.

Výsledkem bylo vyprázdnění starého dělnického hnutí, vykuchání kolektivní identity, která ho podpírala. Než v 70. letech 20. století vnější limit vykonal svoji pomstu, měl tento vývoj dva rozměry. Předně nové formy vládního stimulování spotřebitelské poptávky byly často převzaty přímo od dělnického hnutí: podpora v nezaměstnanosti, penzijní programy, kolektivně dotovaná zdravotnická péče. A tak lze dělníkům prominout, že ve chvíli, kdy stát tato opatření přejal, uvěřili, že zvítězili. Ale bez těchto klíčových prvků svého programu – a po upuštění od projektu socializace výrobních prostředků – sociální demokraté nevěděli co dělat. Totéž platilo pro odbory: „odborářství ztratilo svůj punc pokrokové síly,“ jelikož „blahobyt dělníků“ se teď odvozoval od „širšího veřejného dohledu“ (tedy od sociálního státu); v důsledku toho „kolektivní vyjednávání snadněji sklouzávalo k sekcionalismu a bylo méně citlivé k obecnému zájmu dělnické třídy či k dopadům na jiné odbory a kategorie pracujících.“[115] A jak poválečný růst zlepšoval mzdy, odborům nezbývalo už nic jiného než v každém sektoru doladit konečné smluvní finesy.

Jenže tím, že na sebe vzaly tuto manažerskou roli, odstup mezi vedením odborů a členskou základnou se změnil v propast. Když se odborům dostalo uznání ze strany státu, funkcionáře to od členské základny vzdálilo ještě více a zároveň se tak zvýšily jejich závazky coby akceptovaných spolusprávců společnosti. Za nových podmínek optimální velikost odborů rostla; ve výsledku tak bojovnost na pracovišti nahradily procedury podávání formálních stížností. Ve stejné chvíli odboroví činitelé museli vykonávat další a další funkce mimo zastupování dělníků před zaměstnavatelem: odbory poskytovaly ochranu v případě úrazu a nezaměstnanosti, ale také důchody. A tak zatímco částečná dekomodifikace pracovní síly spojená s vládou uznanými odbory (a rozsáhlými zákoníky práce) dávala dělníkům větší vyjednávací moc, zároveň činila postoje odborových organizací konzervativnějšími. Spravování stále gigantičtějších penzijních fondů a pojistných programů změnilo odboráře v byrokratické funkcionáře, kteří se báli jakéhokoli rozruchu, jenž by je mohl zasáhnout pod ponor – a celkem logicky mohli tvrdit, že dělníky taktéž.

Ať už působili jako prostředníci státních funkcionářů nebo byli sami kvazistátními funkcionáři, tlak na odborové předáky, aby se chovali „zodpovědně“, rostl a odstup od jejich základny se rozšiřoval. A tak se z organizací vytvořených na obranu dělníků staly organizace, které jménem regulované ekonomiky spoluřídily trhy práce, přičemž na jedné straně zaručovali klid mezi dělnictvem a na straně druhé chránili mzdové výdobytky, a to vše ve jménu stabilizace hospodářského cyklu. Ze strany odborů tento posun ve skutečnosti nebyl žádnou zradou. Odbory sledovaly tentýž kurs jako vždy, a to až do jeho logických konců: pokoušely se 1) zachovat organizace a 2) hájit členskou základnu v kontextu, v němž už byla většina formálních práv, za které dříve bojovaly, vydobyta (staré elity byly zlikvidovány) a námezdně pracující obyvatelstvo už nebylo tolik nové, nebylo tolik nestabilní a stále více se diferencovalo.

V kombinaci s faktem, že pro dělníky bylo mnohem obtížnější identifikovat svět kolem sebe jako svůj „výtvor“ (a ne jako výtvor strojů, inženýrů nebo státních plánovačů), tyto proměny signalizovaly úpadek sdílené, afirmovatelné dělnické identity ještě před zkázou dělnického hnutí.

Porážka dělnického hnutí

Kdyby bylo ponecháno samo svému osudu, dělnické hnutí mohlo ve své sklerotické formě pokračovat donekonečna. Jenže, jak se ukázalo, triumf dělnického hnutí ve skvělém poválečném uspořádání byl Pyrrhovým vítězstvím, a to nikoli proto, že dělníci v roce 1968 začali odmítat to nejlepší, co kapitalismus nabízel. Konec poválečného kompromisu byl výsledkem objektivních krizových tendencí kapitálu, které se po roce 1965 znovu vynořily. Výše jsme tuto skutečnost nazvali „vnějším limitem“ dělnického hnutí a rozehrála se jako 1) globální dynamika – v konkurenci mezi regionálními bloky kapitálu; a jako 2) změny v sektorech uvnitř každého bloku.

1. Globální dynamika

V průběhu dvacátého století došlo ke znásobení počtu národních zón akumulace. Každá zóna si vytvořila svůj vlastní tovární systém, a navíc se výrobní kapacita továren během času exponenciálně zvětšovala. Nejednalo se o automatické tendence expandujícího světového kapitalismu. Jak jsme si ukázali, pozdní rozvoj se prostředkoval politicky; vzhledem k převládající třídní dynamice, v níž hlavní roli hrály elity starého režimu a koloniální správy, bylo pokračování průmyslového rozvoje nejistou vyhlídkou dokonce i v některých částech Evropy. A nadto, jak čas běžel, bylo obtížnější uspět v pozdním rozvoji, jelikož technologická hranice se pořád posouvala vpřed a nezbytná infrastrukturní opora průmyslové expanze se stávala technicky složitější a složitější.

Nová geopolitická realita v poválečném období pomohla některým státům tyto překážky překonat. Za války stalinismus rozšířil svoji sféru vlivu a pak čínská revoluce otevřela novou éru komunistického povstalectví napříč nízkopříjmovým světem. Obojí pobízelo USA a evropské mocnosti (vyjma Portugalska), aby se vzdaly strategií izolacionismu a – po roce 1960 – impéria a místo toho podporovaly průmyslový rozvoj v mantinelech „svobodného světa“. Podporoval se mezinárodní obchod a propagovala se industrializace (byť programy radikální pozemkové reformy ztroskotaly). Propast, která se otevřela mezi vyspělými kapitalistickými zeměmi a zbytkem světa se však nezavřela. Ale už se dál nezvětšovala. Přesto byly tyto změněné globální podmínky významné jen v západní Evropě a rozvíjející se východní Asii, kde stále větší regionální „bloky“ kapitálu rapidně rozšiřovaly svůj dosah.

Ekonomové dvacátého století si představovali, že národní zóny akumulace jsou tím pravým prostorem pro pozdní rozvoj. Pravdou však bylo, že už rychlá hospodářská expanze v polovině devatenáctého a začátkem dvacátého století stála jak na exportu průmyslového zboží na zahraniční trhy, tak na dovozu surovin a zdrojů energie, obvykle z jiných trhů v nízkopříjmovém světě. Nicméně v poválečném období došlo ke kvalitativní proměně. Rostoucí průmyslová odvětví druhé průmyslové revoluce tlačila na národní hranice, protože samozřejmě hledala nové trhy, ale nakonec hledala také nové zdroje pro průmyslovou výrobu součástek a místa pro průmyslovou montáž. Vykuchání elit starého světa za světových válek a hrozba plíživého stalinismu dovolovaly ustavit nové regionální zóny akumulace jakožto nová operační pole pro tato průmyslová odvětví, neboť se tak oslabovaly protekcionistické zájmy.[116]

A tak se většina světa rozdělila mezi americký blok pod správou USA, evropský blok pod francouzsko-německou správou, východoasijský blok pod japonskou správou a sovětský blok pod ruskou správou. Dohromady to celé svazovaly nadnárodní instituce jako OSN, NATO, GATT atd. V krátkém triumfu dělnického hnutí částečně sehrála roli i nadnárodní realita: vliv Ruska na jeho soupeře během studené války, vojensko-průmyslová expanze státu (která umožňovala nejrůznější experimenty se sociálním plánováním) a rozšiřování firem na nové regionální trhy, aniž by zatím docházelo k vývozu samotné výroby. Dělníci mohli získat místo u stolu jednak díky své strategické pozici v srdci této růstové mašinérie a jednak proto, že „státní kapitalismus“ byl po krátkou dobu skutečně ve hře.

Jenže bez možnosti války mezi těmito regionálními bloky jejich souběžný růst nevyhnutelně vedl k saturaci vývozních trhů. Konkurence mezi národními bloky kapitálu – soustředěnými v USA, západní Evropě a východní Asii – se v polovině 60. let 20. století zintenzivnila. Nabídka na globálních trzích nadměrně rostla, takže nakonec žádný blok nemohl rychle růst, pokud se mu to nepodařilo na úkor ostatních bloků.[117] Výsledkem byl pokles míry růstu průmyslového produktu, která v 80. letech 20. století spadla pod míru růstu produktivity práce.

A to bychom měli zdůraznit: deindustrializace nebyla výsledkem zázračných technologických objevů, které dotlačily růst produktivity k novým výšinám. Spíše k ní došlo kvůli chronické nadvýrobě, která tlačila růst produktu dolů, přičemž na produktivitu to až tak vážné dopady nemělo. Tytéž trendy zpomalování růstu globálního produktu pokračují až dodneška, i když vezmeme v úvahu čínskou expanzi. Na tomto podkladu došlo konečně ke zvratu v růstu zaměstnanosti v průmyslu, a to nejen dočasně, ve spojitosti s hospodářským cyklem, nýbrž permanentně, v konjunkturách i recesích. Deindustrializace tak nahradila industrializaci v roli celosvětové tendence, ačkoli stejně jako industrializace ani ona nikdy nebyla prostým jednosměrným trendem. Trajektorie kapitálu byla tedy jiná, než dělníci očekávali. Ukázalo se, že rozvoj výrobních sil neznamená, že se průmyslová dělnická třída stane většinou, nýbrž její tendenční rozklad.

2. Změny v sektorech

Samozřejmě, že to nesignalizovalo konec dělnické třídy. Spolu s výše zmiňovanými technickými a infrastrukturními inovacemi přišel nesmírný nárůst administrativní, účetní, logistické, služební, komunikační a instrukční práce: pracovní místa pro „bílé límečky“. Těchto pracovních míst přibývalo, i když pracovní místa v průmyslu mizela. A tak zatímco nová průmyslová odvětví (v rozporu s Marxovou předpovědí) vytvářela pracovní místa a dočasně zachránila průmyslovou dělnickou třídu před úpadkem, většinu lidí opouštějících řady zemědělské pracovní síly vstřebal posledně jmenovaný sektor. Staré odbory sice dokázaly tento nový sektor organizovat, ale jejich vítězství nebyla ani zdaleka pevná, neboť hegemonní dělnická identita měla v tomto novém terénu rozkladnou tendenci. Vysvětlením však není ani tak povaha těchto pracovních míst, a tudíž jejich absolutní růst, jako spíše nízká poptávka po práci.

Pracovních míst ve službách přibývalo částečně z toho důvodu, že služby nejsou mezinárodně obchodovatelné. Ve službách nemůže být mezinárodní nadvýroba, která může existovat v průmyslu i v zemědělství. Ale neobchodovatelnost služeb je nedílnou součástí faktu, že služby jsou málem ze své definice přivtělovány jen formálně, ale ne reálně. Jinými slovy, výrobní proces ve službách se vzpírá tomu druhu kapitalistické transformace, který by tyto služby zpřístupnil pravidelnému zvyšování produktivity práce. A ještě jinak řečeno, služby se nevyrábějí v továrnách (kde bezprostřední lidská práce ustupuje strojní výrobě).

A právě odolnost ekonomických činností vůči reálnému přivtělování z nich činí trvalé zdroje růstu zaměstnanosti. Z toho důvodu během dvacátého století zaměstnanost v průmyslu nejvíce rostla díky montážním procesům. Vzácněji se stávalo, že reálnému přivtělování odolávaly – od jistého bodu – celé průmyslové sektory. I v těchto sektorech došlo k masivnímu růstu zaměstnanosti: v oděvním průmyslu byl poslední velkou technologickou inovací šicí stroj. A tak se oblečení stále šije povětšinou na těchto strojích z devatenáctého století v robotárnách po celém světě.

Reálnému přivtělování ale povětšinou neodolával průmysl, nýbrž služby. Až na pozoruhodné výjimky se obecně ukázalo, že procesy tvorby služeb se obtížně zpřístupňují ustavičnému zvyšování produktivity práce. „Služby“ jsou ve skutečnosti cosi jako falešná kategorie. Služby jsou totiž právě ty ekonomické aktivity, které zůstávají bokem: sestávají ze všech činností, které nelze transformovat ve výrobky (tedy v nástroje sebeobsluhy). Přeměna ve výrobek je typickým způsobem reálného přivtělení ekonomické aktivity: drožkaře nahradila auta, pradleny nahradily automatické pračky. A protože služby nejsou reálně přivtělené, růst produktivity zůstává skromný. I když produkt ve službách roste pomaleji, než rostl v průmyslu (za dnů jeho největší slávy), počet pracovních míst ve službách stále roste. Jedná se tu o dlouhodobou tendenci kapitalismu: vyprodukovat postindustriální pustinu, kde zaměstnanost roste pomalu a dělníci se nalézají ve velmi prekérních podmínkách.

Rostoucí segment pracující třídy, který obsazoval tato zatím reálně nepřivtělená pracovní místa, měl zkušenost s prací a kapitalistickým výrobním způsobem, která se lišila od zkušenosti průmyslových dělníků, jež tvořili jádro dělnického hnutí:

1. Právě reálné přivtělování činí zaměstnání dělníků podobným napříč odvětvími. Proces mechanizace redukuje všechny dělníky na polokvalifikované tovární pracovníky. Bez mechanizace si pracovní procesy zachovávají svoji specifičnost v podobě požadovaných dovedností (vaření kávy versus programování versus vyučování versus péče). Pracovní místa ve službách nejsou tak homogenní. Ze stejného důvodu jsou rozrůzněnější i mzdy. A v tom spočívá odlišnost mezi zkušeností průmyslových dělníků, z nichž se stává kompaktní masa, a zkušeností pracujících ve službách, kteří narážejí na nekonečnou diferenciaci úkolů.
2. Reálné přivtělování soustředí dělníky do masivních kombinátů, kde pracují s obrovským množstvím fixního kapitálu. To dává průmyslovým dělníkům moc zastavit společnost tím, že odmítnou pracovat. V průmyslovém výrobním procesu je mnoho důležitých bodů: když se zastaví práce na jednom místě, občas se tak zablokuje celé odvětví. Ve službách platí opak: spousta pracujících ve službách je rozeseta po nespočtu míst a většina z nich je zapojena do finálního prodeje zákazníkům (důležitou výjimkou jsou distribuční služby).
3. Reálné přivtělování je potenciálně neomezeným růstem produktivity práce. Dělníci toto zvyšování produktivity zakoušejí jako rozpor: vyrábíme sice svět svobody, ale víme, že tato svoboda znamená naši vlastní potenciální nezaměstnanost a tudíž nesvobodu. Oproti tomu zkušenost pracujících ve službách se nepojí s triumfem volného času. Naopak, je to neschopnost generovat volný čas, co vytváří zaměstnanost. Nekonečná pilná práce, která je nicméně podstatná pro zhodnocování, vytváří pracovní místa a generuje příjmy. Stěžejní pro pracovní proces zůstává bezprostřední lidská práce, takže není jen doplňkem síly strojů.

Dělníci na hraně limitu

Reakce dělníků na tuto změnu štěstěny byla – oproti standardní interpretaci května 1968 – ve skutečnosti docela chabá. Relativně nízkou amplitudu vlny bojů ve vyspělých průmyslových zemích v letech 1968 až 1977 a fakt, že se nikdy přímo nepostavily výrobnímu způsobu, lze z velké části vysvětlit vyčerpáním bojovnosti členské základny v předchozím období. Když narazily na vnější limit, ukázalo se, že odbory jsou jen vyprázdněné monolity, neschopné apelovat jak na své členy, které doposud systematicky zbavovaly moci, tak na stát, na němž byly stále závislejší. Bylo to právě předchozí začleňování aspektů dělnického hnutí do státu, co tlumilo reakci dělníků na restrukturalizaci kapitálu. Ale porážka dělnického hnutí byla nevyhnutelná, protože restrukturalizace podryla právě ta průmyslová odvětví, na nichž dělnické hnutí stálo.

Z dělnického hnutí tak zbyly jen odbory, které řídí pomalé vykrvácení stabilní zaměstnanosti; sociálně demokratické strany, které zavádějí úsporná opatření tehdy, když se to konzervativním stranám nepovede; a komunistické a anarchistické sekty, které čekají (aktivně či pasivně) na svoji šanci vtrhnout na scénu. Tyto organizace jen těžko zůstanou na smetišti dějin. Přesto se žádné z nich pravděpodobně nepodaří získat v celosvětovém měřítku zpět svoji mladistvou sílu. Dělnické hnutí už totiž není silou s potenciálem změnit svět. A život těmto proudům uvnitř dělnického hnutí dříve dávala právě ta skutečnost, že kdysi dělnické hnutí takovouto silou bylo. Dnes už tyto proudy nedávají smysl; zamotaly se jim souřadnice.

Ale konec dělnického hnutí samozřejmě není totéž, co konec kapitálu nebo dělnické třídy. I přesto, že další a další pracující se stávají nadbytečnými pro potřeby kapitálu, vztah mezi kapitálem a prací dál definuje, co je to život, který stojí za to žít. Třídní vztah tudíž přežil skutečné hnutí, které ho mělo zničit. A vskutku, třídní vztah se od konce dělnického hnutí stává stále dominantnějším: pro ženy na celém světě, pro rolníky atd.

Co se v této době změnilo? Různé frakce pracující třídy se už neformují do dělnického hnutí. Až na případy, kdy se tak děje reakčně (když jedna část třídy brání svůj přístup ke zmenšujícímu se fondu stabilních pracovních míst), dělníci jen vzácně afirmují svoji sdílenou identitu dělníků. Tato změna má několik důvodů a všechny z nich vyplynuly z „restrukturalizace“ třídního vztahu v 70. letech 20. století. Když po roce 1973 klesla míra zisku, vznikl přebytek dělníků a kapitálu. Objevila se tak možnost zaútočit na materiální existenci dělníků. A tato možnost byla přímo nutností, protože konkurence mezi kapitály se zintenzivňovala. Když na ně zaútočili, národně situovaná dělnická hnutí zjistila, že nedokážou ubránit materiální výdobytky, které byly jejich finálním smyslem existence. A tak dělníci začali opouštět organizace, k nimž (přestože se tyto organizace projevily jako kontrarevoluční) dříve lnuli.

Pracující třída je všude méně homogenní – stratifikuje se do pracovních míst s vysokými a nízkými příjmy; její práce je prekérnější; a častěji mění zaměstnání. Pracující mají stále častěji pocit, že práce nemá žádný smysl, neboť další a další z nich pracují v nikam nevedoucích zaměstnáních ve službách nebo jsou nezaměstnaní či nezaměstnatelní. Podobně jako v předešlé éře ženy v domácnosti, ani oni neprodukují o mnoho více než každodenní reprodukci samotného třídního vztahu. Z těchto důvodů nemůžeme sdílet předpoklad autonomistů, že „objektivní“ rekompozice třídy nalezne svůj odraz v nové „subjektivní“ afirmaci třídní identity.

Ne, že by dnes nebylo možné oslavovat práci nebo dělníky. Spíše jde o to, že ti, kdo je mohou oslavovat, jsou nutně menšinou. Svoji aktivitu nebo aktivitu kterékoli konkrétní frakce třídy nadále nemohou postulovat jako aktivitu s univerzálním významem. Dělnické hnutí spočívalo na vizi budoucnosti, která se ukázala být snem. V druhé polovině dvacátého století dělníci z tohoto snu procitli a zjistili, že vše, co je mělo spojovat, je ve skutečnosti rozděluje.

Závěr: metafyzika třídního boje

Mašinérie akumulace se zadrhává. Zatím se však neobjevila žádná revoluční síla schopná postavit se proti jejímu globálnímu panství. Proto dává smysl, že truchlíme nad dělnickým hnutím, že se nostalgicky ohlížíme za dobou, kdy se toto hnutí prezentovalo jako protiváha, byť problematická. Jak bychom mohli necítit nostalgii za minulostí, když žijeme v době, kdy nic nedokáže zastavit řádění kapitalistické společenské dynamiky? Nesmíme ale nostalgii dovolit, aby zastřela náš úsudek a přiměla nás uvěřit, že lze obnovit boje éry, která už skončila. Lidé přeci netvoří dějiny za podmínek, které si sami vyberou, ale za takových podmínek, jaké reálně existují. Lidstvo přežilo éru, kdy se kapitalismus rodil, byť ne bez traumat. Nyní se musíme vypořádat s jeho likvidací.

Jak dosáhnout splnění tohoto úkolu? Dělnické hnutí ztělesňovalo jistou představu o tom, jak to udělat. V jeho srdci ležela metafyzická koncepce – představa souhrnného dělníka – která se od těch dob rozplynula.[118] Společnost je stále produktem všech těch pracujících lidí: těch, kdo vyrábí a distribuují potraviny, kdo těží ze země minerály, kdo dělají oblečení, auta a počítače, kdo se starají o staré a nemohoucí a tak dále. Ale tmelem, který je drží pohromadě, není stále vědomější společenská solidarita. Naopak, tmelem, který je drží pohromadě, je cenový mechanismus. To trh je materiálním lidským společenstvím. Spojuje nás, ale jen v separovanosti, jen ve vzájemné konkurenci a skrze ni. Kdyby pracující světa přestali pracovat – a místo toho svoji pozornost zaměřili na rozdrcení kapitalistů a jejich pohůnků – neshledali by, že mají k dispozici hotový modus společenské organizace, zrozený z jejich „faktické“ jednoty (tedy souhrnného dělníka). Místo toho by byli vrženi do absence společnosti, z níž by museli nanovo vybudovat mezilidské vztahy.

Důvod, proč už nelze věřit v souhrnného dělníka jakožto skrytou pravdu kapitalistických společenských vztahů, je jednoduše tento: šíření kapitalistických společenských vztahů až na samý okraj zeměkoule se nepojilo s ustavičným růstem třídního uvědomění pracovních sil; právě naopak. V období bezprostředně po první světové válce vzniklo několik teorií, které vysvětlovaly, proč tomu tak je.[119] Koneckonců k revoluci došlo v „zaostalém“ Rusku, ale nevydařila se ve „vyspělém“ Německu, kde byla dělnická třída industrializovanější. Proč tedy průmyslová organizace neplodila třídní uvědomění?

Jeden typ vysvětlení se soustředil na úlohu buržoazní ideologie: vznik třídního uvědomění blokovalo falešné vědomí, které do myslí dělníků implantoval aparát buržoazní společnosti – její tisk, její školy, její církve. Tato institucionální mašinérie dávala dělníkům do pitné vody drogy. Jiný typ vysvětlení se soustředil na úlohu zprostředkujících institucí samotné dělnické třídy. Mělo se za to, že odborové svazy a strany budou vůli dělníků formovat do obrovského kladiva, kterým se rozbije starý svět. Místo toho ono kladivo buď nečinně leželo, nebo se obracelo proti třídě samotné (takovéto zrady se často vysvětlovaly jako záležitost jistého zburžoaznění stranického a odborového vedení).

Ve skutečnosti to však na té nejfundamentálnější rovině nebylo vinou ani buržoazní ideologie ani mediace dělnických organizací, že nedošlo ke generalizaci revolučního uvědomění. Jak se ukázalo, šíření kapitalistických společenských vztahů nezrodilo souhrnného dělníka, ale rozdělenou společnost. Čím více se životy dělníků vplétaly do tržních vztahů, tím více se dělníci redukovali na atomizované pozorovatele svého vlastního vykořisťování. V průběhu dvacátého století k socialistickým revolucím nedocházelo tam, kde bylo dosaženo plného rozkvětu kapitalistických společenských forem. Spíše se objevovaly tam, kde se tyto vztahy rozšířily teprve nedávno.[120] A jak šel čas, zdálo se, že revoluční potenciál se zmenšuje všude, kde se rozvinula kapitalistická společnost. V tomto bodu – až na vzácné okolnosti, k nimž se zakrátko dostaneme – mohli dělníci svoji vůli k boji vtělit pouze do zprostředkovaných forem, jako byly odborové svazy a strany. Tyto instituce byly součástí této společnosti a jako takové zrcadlily její základní charakter. Po roce 1917 trvalo téměř půl století, než se tato skutečnost osvětlila. Přes veškeré své nedostatky Společnost spektáklu od Guye Deborda tuto smutnou realitu přinejmenším tušila: šíření kapitalistických společenských vztahů se odráželo v rostoucím vzájemném oddělení dělníků, i když, co se týče jejich přežití, byli na sobě navzájem stále závislejší.

Budování „faktické“ jednoty za těchto podmínek muselo být politickým projektem: byl to projekt samotného dělnického hnutí. Hnutí působilo v rámci této společnosti – proti proudu, jenž neustále sílil – a tlačilo se vpřed. Ztratilo se však v moři rozličných zájmů: zájmů žen a mužů, mladých a starých, „bělochů“ a „nebělochů“ a tak dále. Dělníci mohli propasti mezi svými sekčními zájmy přemostit jen natolik, nakolik věřili a přesvědčili druhé, aby věřili, ve sdílenou identitu: souhrnného dělníka. Jenže takto pojmenovaná jednota nebyla „skutečnou“ jednotou, přímo danou plným rozkvětem kapitalistických společenských vztahů. Byla to fikce, kterou předpokládalo a postulovalo hnutí samotné.

Na této bázi sdílené identity se každodenní boje dělníků – z nichž měli mnozí dělníci prospěch jen nepřímo, pokud vůbec – jevily jako univerzálně utilitární: „újma jednoho“ se stala „újmou všech“. Podle některých měřítek byl tento projekt obrovský úspěch. Prostřednictvím solidarity a sebeobětování si dělníci dokázali vybojovat sociální ochranu pro nezaměstnané, seniory a lidi v hmotné nouzi. Navíc tím, že omezovali okolnosti, za nichž byli povinni prodávat svoji práci, dělníci rovněž stlačovali mzdové hierarchie. Avšak tyto snahy nevyprodukovaly revoluční rupturu. Leptavý charakter kapitalistických společenských vztahů nakonec fiktivní jednotu dělnického hnutí rozložil. A právě taková je dnešní situace.

Dnes všude obecně pociťujeme absenci institucionálních forem solidarity, které tvořily páteř dělnického hnutí. Když potřebujeme najít zaměstnání nebo když máme potíže s majitelem bytu, nemáme už žádné dělnické komory ani spolky vzájemné pomoci, na které bychom se mohli obrátit. Zbyl nám jenom stát a jeho doplňkové charity. Dnešní strategičtí myslitelé se tak naléhavě snaží vymyslet nové organizace tohoto druhu (místa, kde můžeme zůstat a která můžeme sdílet) nebo usilují o oživení organizací minulosti (odbory, strana, družstvo). Ale tyto nové nebo obnovené struktury postrádají stabilní moc, neboť jsou postaveny na tekutých píscích plně rozdělené společnosti: nehledě na to, kolik vody se na ně naleje, odmítají tuhnout.

Pravdou je, že se rozdíly mezi pracujícími, které dělnické hnutí muselo v první polovině dvacátého století překonávat, mnoha způsoby významně zmenšily. Ve vysokopříjmových zemích, ale také v mnoha nízkopříjmových zemích, velká většina pracujících žije v městských oblastech. Jejich jedinou zemí trvalého pobytu je Commodityland. Téměř vše, co potřebují – splácení hypoték nebo pronájem bytů, nákup potravin, oblečení, rozmanitých věcí a zábavy – získávají prodejem své práceschopnosti. V tomto kontextu subkultury vznikají a zase odumírají, ale všechny se rozprostírají na trvalé kulturní plochosti. Pro mnohé lidi už národní identita není o mnoho více než záležitost národního jazyka a kuchyně. Národní památníky zaskakují za půvab historického povědomí. A mezitím máme ženy na vysokých postech, černochy na vysokých postech, gaye na vysokých postech a tak dále.

Přesto jisté sociální rozdíly tuhnou. Škála mezd dál dokladuje hierarchii mezi pracujícími a generuje rozdílné životní šance pro pracující a jejich děti. Tyto životní šance určuje rovněž rozdílná akumulace majetku: děti některých pracujících zdědí pěknou sumičku, která jim možná nedovolí přestat pracovat, ale přinejmenším si nebudou žít o nic hůře, než si ve svých pozdějších letech žili jejich rodiče. Pro většinu pracujících však takováto personalizovaná záchranná síť neexistuje. Ani nezaměstnanost a podzaměstnanost se napříč třídou nedistribuují nahodile. Nadále odpovídají genderovým, rasovým, národnostním, imigračním a jiným odlišnostem. Zájmy pracujících se nejsilněji rozrůzňují, když ekonomika roste pomalu nebo stagnuje. A samozřejmě ve většině zemí ekonomika neroste rychle už velmi, velmi dlouhou dobu.[121]

Krize jsou dnes častější. Více a více lidí sklouzává k existenci definované nízkým platem, nepravidelnou prací a neformálností – jinými slovy, ke všemu, co označujeme pojmem přebytečné obyvatelstvo. Dělítko mezi pořád ještě regulérně zaměstnanými a frakcemi přebytečného obyvatelstva se dnes stává klíčovým dělítkem uvnitř bojů. Protože tento argument neustále opakujeme, často se má za to, že naše analýza prý znamená, že se vyhlídky zlepšují, jelikož vše se zhoršuje: la politique du pire. Rozhodně není pravděpodobné, že by k revolucím došlo v době, kdy se vše jednoduše zlepšuje – a ani v době, kdy je vše staticky špatné.

Jenže to, že se vše zhoršuje, ještě samo o sobě nepřináší naději. Revoluční naděje nalézáme pouze v revoltách, které mají tendenci vznikat z frustrovaného optimismu. To znamená, že revolty plynou z narušení všedního života nebo z řady takovýchto narušení, která rozbijí sen, jenž lidstvo chlácholí vírou, že zmanipulovaná hra společenského života bude fungovat v jejich prospěch. Obraz klidu a jednomyslnosti prezentovaný silami pořádku se rozpadá; před lidem se náhle vyjevují konflikty mezi elitami. Vztek, který se hromadil po léta či dokonce desítky let, se vzedme a vykypí na povrch. Pak teprve existuje naděje, a to jen v zahájení nové cyklu bojů, v úprku populací k neovladatelnosti.

Ano, skutečná jednota třídy nespočívá ani v žádné organické jednotě, dané rozvojem výrobních sil, ani ve zprostředkované jednotě, které se dosáhne prostřednictvím odborů a stran. Ona jednota se vždy bude kout v sebeorganizovaném boji, v němž pracující překonávají svoji atomizaci kreativním konstruováním nové báze pro kolektivní aktivitu. V předchozím čísle Endnotes jsme se snažili nalézt způsob, jak onu jednotu popsat, aniž bychom se dovolávali předem existující metafyzické entity, souhrnného dělníka. Ukázali jsme, jak z dějinné specifičnosti třídních vztahů v kapitalistické společnosti (určené jednotou vykořisťovaných v separovanosti) vzniká historicky specifická forma boje.[122]

Toto chápání boje – opírající se o perspektivy levých komunistů, ale také se s nimi rozcházející – lze aplikovat stejně na minulost i na přítomnost. Je však důležité, uvědomit si při tom propast, která nás odděluje od minulosti. Kreativní generování nových organizačních forem, nové taktiky a nového obsahu – vše plyne z vývoje boje – směřuje k danému horizontu komunismu. V minulosti se revoluční ruptura orientovala na zvláštní projekt, který jsme podrobně popsali v tomto článku. Ukázali jsme si také, proč už dnes tento projekt není daností.

Promýšlení nového kontextu, v němž se boje odehrávají, musí být ukotveno na té nejhlubší úrovni, v samotných kategoriích komunistické teorie. Už se nemůžeme dovolávat pojmu „třídní uvědomění“ se vším, co znamená. Jsme nuceni čelit skutečnosti, že pracující třída je třídou tohoto výrobního způsobu a jednotná je jen v separovanosti. Samozřejmě, že se stále vyskytují momenty, kdy se pracující ve svých bojích spojí způsobem, jenž narušuje jejich jednotu pro kapitál a dovoluje jim organizovat se jak podle dělítek, tak napříč dělítky. Avšak, když se dnes dají dohromady, nečiní tak jako třída, neboť jejich třídní příslušnost je právě tím, co je rozděluje. Místo toho se spojují ve jménu nějaké jiné jednoty (skutečná demokracie, 99 %), která se zdá rozšiřovat jejich bojeschopnost. V takových chvílích se může otevřít konflikt mezi touto ideální jednotou třídy – jakožto čímsi jiným, než je třída ve skutečnosti – a faktickou nejednotností třídy – jakožto třídy tohoto výrobního způsobu.

A právě v těchto rozmanitých a různorodých konfliktech se může ohlásit komunistický horizont přítomnosti, a to nikoli v sílícím třídním uvědomění, ale spíše v sílícím uvědomování si kapitálu.[123] Pracující v současnosti pojmenovávají nepřítele, kterému čelí, různě: jako zlé banky a zkorumpované politiky, jako chamtivé 1 %. Jsou to však jen zkratkovité kritiky nezměrné a děsivé reality. Naše společnost je společností cizinců zapojených do složitého souhrnu interakcí. Tyto interakce nikdo nekontroluje, žádná skupina ani žádná třída. Náš tanec slepců se místo toho koordinuje neosobně, skrze trhy. Jazyk, kterým mluvíme – jehož prostřednictvím v této temnotě voláme jeden na druhého – je jazykem cen. Není to jediný jazyk, který můžeme slyšet, ale je to ten nejhlasitější. Takové je společenství kapitálu.

Až se lidé vyhrnou pryč z tohoto společenství, budou muset vymyslet, jak se nově vztahovat k sobě navzájem a k věcem. A není jen jedna jediná cesta, jak to udělat. Kapitál je jednotou našeho světa a nahradit ho nemůže jen jeden tmel. Bude jich muset být mnoho.

Doslov: Myšlenka dělnického hnutí

První číslo SIC přichází s hlavním historickým tvrzením komunizačního proudu. „Na přelomu 60. a 70. let 20. století vstoupilo jedno celé dějinné období do krize a uzavřelo se – období, v němž si revoluci představovali […] jako afirmaci proletariátu, jeho povýšení do pozice vládnoucí třídy, osvobození práce a zavedení přechodného období.“[124] Toto tvrzení ovšem ponechává nezodpovězenou otázku, která se jeví jako zásadní: přechodem k čemu bylo toto „přechodné období“, za něž revolucionáři bojovali?

Koneckonců socialisté a komunisté na konci devatenáctého století a ve století dvacátém nepovažovali za svůj konečný cíl pozvednutí proletariátu do pozice nové vládnoucí třídy. Jejich finálním cílem bylo zrušit všechny třídy, včetně proletariátu. Tento cíl se proklamoval v Erfurtském programu z roku 1891, který se stal vzorem pro mnohé revolucionáře po celém světě: „Německá sociálně demokratická strana […] nebojuje za nová třídní privilegia a třídní práva, ale za zrušení třídního panství a tříd samotných.“[125] S tímto cílem na mysli SPD nebojovala „jen proti vykořisťování a útlaku námezdně pracujících“, ale také proti „jakémukoli vykořisťování a útlaku, ať už namířenému proti třídě, straně, pohlaví nebo rase.“[126] Soustředit se pouze na přechodné období – tzv. diktaturu proletariátu – znamená opomíjet jeho intimní sepjetí s tímto konečným cílem – zrušením třídní společnosti.

Někdo by mohl odpovědět, že když SPD mluvila o zrušení tříd, měla na mysli něco velmi odlišného než my. Co myslela SPD zrušením „tříd samotných“? Ve svém komentáři k Erfurtskému programu, publikovaném roku 1892 jako Třídní boj, nabízí Karl Kautsky následující vysvětlení: říká, že socialisté nebojují za „svobodu práce“, nýbrž za „svobodu od práce“.[127] Zápasí, aby přinesli „lidstvu svobodu žití, svobodu umělecké a intelektuální činnosti“.[128] Podle Kautského socialistické strany nebojovaly za zachování či rozšíření šedivého světa, světa plného dusivého smogu, světa duševního a fyzického vyčerpání způsobeného léty práce.

Naopak, cílem socialismu bylo redukovat úlohu práce v životě všech, vytvořit čas pro jiné aktivity. Tento cíl byl dán už v největším dělnickém boji Kautského doby, v kampani za osmihodinový pracovní den: „cílem boje proletariátu za kratší pracovní dobu nejsou ekonomické výhody […] boj za kratší pracovní dobu je bojem za život.“[129] Podle Kautského mínění mohl tento cíl uskutečnit pouze socialismus. Program strany prohlašoval, že jedině socialismus by mohl transformovat „ustavičně rostoucí produktivitu společenské práce […] ze zdroje bídy a útlaku ve zdroj toho největšího blahobytu a všeobecné harmonické dokonalosti.“[130] Růst produktivity byl hojně chápán jako zdroj tehdejší bídy, ale také jako zdroj potenciálního osvobození, které nemohlo být ničím jiným než osvobozením lidství.

Kautského vlastní vize osvobození založeného na produktivitě byla vizí světa umění a filozofie, nikoli nepodobná antickým Aténám. Avšak zatímco aténská kultura stála na zotročení lidí, socialismus by stál na práci strojů: „Čím byli otroci pro starověké Atéňany, tím budou stroje pro moderního člověka.“[131] Socialismus tak měl být uskutečněním Aristotelova snu, jenž si představoval, že „kdyby každý nástroj dokázal sám provádět svoji práci a podřizovat se přitom vůli druhých nebo ji předjímat tak jako Daidalovy sochy či Héfaistovi trojkolky,“ nebylo by už zapotřebí ponížení mnoha k vytvoření volného času pro hrstku lidí.[132]

Primární rozpor dělnického hnutí

Takže byl Kautsky původním teoretikem antipráce? A jak se tato osvoboditelská perspektiva ve dvacátém století změnila ve svůj opak? Tedy, jak se z osvobození od práce stalo osvobození práce? Abychom na tyto otázky mohli odpovědět, musíme tu rekonstruovat primární rozpor dělnického hnutí. Socialisté a komunisté na přelomu devatenáctého a dvacátého století chtěli zrušit dělnickou třídu a spolu s ní i třídní společnost. Jenže věřili, že tohoto zrušení lze dosáhnout pouze prostřednictvím zevšeobecnění proletářského postavení. Aby se skoncovalo se světem tvrdé práce, musela se většina lidstva přeměnit v dělníky: museli být vrženi do práce podle nejnovějších výrobních technik a s nejnovějšími výrobními technologiemi.

Dnes už je většina lidstva proletarizovaná. Na celé zeměkouli musí obrovské masy lidí prodávat svoji práci, aby si mohly koupit vše, co potřebují k přežití. Je to pravda i navzdory faktu, že u mnohých k proletarizaci došlo bez doprovodné integrace do moderních kapitalistických podniků: velká část pracovních sil světa sestává z pracujících bez (pravidelného) přístupu k práci. Je zřejmé, že tato situace nás nikterak nepřiblížila osvobození od světa práce. Vždyť si jen těžko dokážeme představit, jak si někdo v minulosti mohl myslet něco jiného: jak se můžete snažit skoncovat s nadvládou tak, že jednu z jejích forem rozšíříte až na samotný konec světa? A přesto tato myšlenka oživovala celou jednu éru revolučních energií: na pořadu dne bylo zvěstování dělnického světa.

Tím se vysvětluje, proč se téměř půl století po uveřejnění Erfurtského programu mohl Lev Davidovič Trockij ohlédnout za svými zásahy do ruských dějin a být přesvědčen, že navzdory stalinistické noční můře, kterou se SSSR stal, prosazoval uskutečnění socialistického projektu. Důvodem, proč se domníval, že k tomuto projektu přispěl, nebylo to, že by bolševici zmenšily množství práce vykonávané ruským lidem, nýbrž to, že ho zvětšili: „socialismus demonstroval své právo na vítězství nikoli na stránkách Das Kapital, nýbrž v průmyslové aréně pokrývající šestinu zemského povrchu a nikoli jazykem dialektiky, nýbrž jazykem oceli, betonu a elektřiny.“[133] Měřítkem úspěšnosti socialismu tak nebylo zkracování pracovní doby, ale masivní zvyšování výroby.

Byť jí sám nevelel, právě v tomto směru Trockij velebil válku proti ruským rolníkům – vedenou v průběhu kolektivizačních kampaní na počátku 30. let 20. století – jako „doplňkovou revoluci“ k revoluci z roku 1917.[134] Tato doplňková revoluce byla nutná, jelikož „kulak nechtěl evoluční cestou ‘vrůst’ do socialismu“ (Trockij tím měl na mysli, že rolníci odmítali dobrovolnou proletarizaci, a tedy i podřízení se vůli centrálního plánovače a místního byrokrata).[135] Podle Trockého byla úplnější proletarizace nezbytným krokem před jakýmkoli zkracováním pracovní doby.

Ano, skutečně věřil, že práh, po jehož překročení bude možné redukovat práci, je stále ještě daleko v budoucnosti, a to dokonce i ve vyspělých kapitalistických zemích: „Socialistický stát by dokonce ani v Americe […] nemohl okamžitě všem zajistit všechno, co potřebují, a proto by byl nucen pobízet všechny k maximální výrobě. Za těchto podmínek povinnost stimulovat přirozeně připadá státu, jenž pak nemůže jinak než se uchýlit […] k metodě platby za práci, kterou vypracoval kapitalismus.“[136] Dočasně tedy musel být zachován nejen svět práce, ale také systém vyplácení mezd![137] Trockého tu bereme jako jeden klíčový příklad (nutně nereprezentuje celou škálu socialistických perspektiv).

Každopádně podstatné je, že snem mnoha revolucionářů bylo rozšířit do světa anglický tovární systém (později ho nahradil americký systém) s jeho děsivým tempem, vysokou mírou průmyslových nehod, periodickým zrychlováním a všestranným podřízením lidských bytostí potřebám stroje.[138] Na tomto základě je snadné pochopit, proč socialismus v jeho zdánlivě nekonečném, středně pokročilém stádiu vývoje mnoha lidem nepřipadal příliš odlišný od kapitalismu. Vždyť mnozí socialisté, dle svého vlastního názoru, dělali práci, kterou neodvedl nebo odmítl odvést kapitál. Nedovršenost rozvoje kapitalismu se jevila jako problém komunismu.

Jejich fundamentální vize

Ve vizi budoucnosti, jak byla vyložená v Manifestu komunistické strany, se předpokládalo, že rozvoj výrobních sil přinese nebe na zemi. Jak jsme si ukázali, socialisté se těšili na dobu v nepříliš vzdálené budoucnosti, kdy stroje – pohybující se sami od sebe a vyrábějící hojnost produktů podle vědeckých návrhů – ukončí utrpení, a tak i konflikt zrozený z tohoto utrpení, v němž se člověk stával druhému člověku vlkem. Úplnější rozvoj výrobních sil neměl ukončit utrpení okamžitě: všechna tato výrobní síla měla zatím zůstat soustředěna v rukou kapitalistů, kteří ji využívali ke svým vlastním cílům (odtud tedy zbídačování mas ve světě hojnosti). Nicméně tím, že podněcovali rozvoj, tito kapitalisté produkovali „především“ své vlastní „hrobaře“.[139]

A zde se dostáváme k doposud nezmiňovanému klíči k dělnické vizi budoucnosti. Očekávalo se, že úplnější rozvoj výrobních sil vynese dělníky do vedoucí úlohy. Rozvoj výrobních sil byl totiž zároveň „rozmnožováním proletariátu“, který se tak měl stát většinou buržoazní společnosti.[140] A zásadní je, že proletáři se nestávali jen pouhou většinou; přetvářeli se také v kompaktní masu: Gesamtarbeiter neboli v souhrnného dělníka. Tovární systém byl těhotný tímto souhrnným dělníkem, jenž se z buržoazní společnosti rodil takovým způsobem, že ji mohl zničit.

Nejlépe tuto vizi zachytil Antonio Gramsci, když ve svých předvězeňských letech popisoval souhrnného dělníka jako rostoucí dělnické „vědomí, že jsou organickým celkem, homogenním a kompaktním systémem, který tím, že užitečně pracuje a bez osobního zájmu vyrábí společenské bohatství, vyzbrojuje svoji suverenitu a pohání svoji sílu a svobodu tvořit dějiny.“[141] Samozřejmě, aby si sami sebe uvědomili jako „organický celek“, dělníci se museli vzdát nejrůznějších partikularizujících identit spojených s kvalifikací, etnikem, gendrem atd. Přimět je k tomu se však ukázalo obtížnější, než socialisté předpokládali.

Přesto i navzdory těmto obtížím dělníci pevně věřili, že se dějiny hýbou v jejich prospěch. Jejich vize nebyla nepodložená. Stála na zkušenosti s vývojem dějin. Dělnická třída mohla cítit, jak se dějiny odvíjejí ve stádiích: starý svět plodí kapitalismus a kapitalismus plodí socialismus. Průchod těmito stádii bylo možné vyčíst z krajiny, jak venkov ustupoval městům. Tatáž odluka od minulosti se odrážela v povrchu britské oceli: její rovnost jste mohli srovnávat s pokřiveností vašich vlastních nástrojů. Anglické továrny byly údajně tím nejvyspělejším bodem dějin. Po lineární trajektorii došly nejdále. Celou Anglii přetvářely továrny; celá Evropa se stávala Anglií; a celý svět se stával Evropou.

Toto alegorické čtení anglického továrního systému bylo základem vášnivě zastávaného přesvědčení, že budoucnost patří dělnické třídě: „Osudem proletariátu je – stačí se jen podívat na průmyslovou Británii a na výsledky sčítání lidu během let – stát se velkou většinou lidu.“[142] Bylo to nevyhnutelné. Naopak každá jiná společenská vrstva byla odsouzena k zániku: rolníci, řemeslníci, drobní obchodníci atd. To bylo důvodem, proč, přinejmenším zprvu, mnozí socialisté nepociťovali potřebu zaujmout stanovisko proti kolonialismu nebo proti genocidě vzdálených populací (v osadnicko-koloniálních zemích), které měly uvolnit místo Evropanům. Dějiny měly tyto lidi rozdrtit pod podrážkami svých bot a pochodovat dál.

Některé problémy

Jenže dějiny pochodovaly škobrtavě. Ukázalo se, že marxistické chápání dějin je správné jen částečně. Celý svět nebyl přetvořen k obrazu anglické továrny. V některých regionech došlo k industrializaci, avšak z velké části nezrodila souhrnného dělníka jakožto kompaktní masu. Historický výklad těchto problémů jsme předestřeli výše. Zde se zaměříme na vnitřní debaty mezi socialisty a komunisty. Diskutovala se tato otázka: dá kapitál nakonec vzniknout dělnické třídě, která bude dostatečně velká a jednotná na to, aby se mohla chopit moci a pak zlikvidovat buržoazní společnost – a jak rychle?

Kautsky učinil z houževnatosti skomírajících tříd ústřední bod svého komentáře k Erfurtskému programu. Přiznával, že v Evropě (nemluvě o světě jako celku, kde tyto třídy převládaly) stále zůstává velký zbytek rolníků, řemeslníků a drobných obchodníků. Kautsky tuto skutečnost vysvětloval následovně: v kapitalistické společnosti, „soukromé vlastnictví výrobních prostředků připoutává drobné výrobce k jejich zaostalým povoláním i dlouho poté, co je tato přestala činit kompetentními, a dokonce i tehdy, když by své postavení mohli zlepšit tím, že se rovnou stanou námezdními dělníky.“[143] Drobní živnostníci se odmítali stát námezdně pracujícími v podstatě z toho důvodu, protože by to znamenalo, že se podřídí nejistotě trhu a despocii ředitele továrny. Tváří v tvář těmto strašlivým vyhlídkám drobní živnostníci dělali, co mohli, aby si zachovali svoji autonomii.

Samozřejmě, že podle Kautského mínění byli živnostníci stále odsouzeni k zániku. Předpokládal teď ale, že je kapitalismus rozdrtí mnohem pomaleji, než očekávali Marx s Engelsem. Jakmile bude dosaženo socialismu, bude muset dokončit proces proletarizace. V socialismu už být proletářem nebude znamenat život v nejistotě a podřízenosti. Z toho důvodu socialismus dokáže dostat zbývající živnostníky do továrny: ochotně se vzdají svých kousků vlastnictví a připojí se k proletariátu, čímž se bude redukovat ekonomická iracionalita a budeme se přibližovat ke komunismu. Kautsky si tedy představoval, že příchod nového světa bude podmínkou pro vstřebání zbytku starého světa.

Eduard Bernstein ve své revizionistické kritice argumentoval, že živnostníci nikdy nedostanou šanci podílet se na tomto druhu socialistických plánů. I Bernstein vycházel z tvrzení, že ve skutečnosti, „jsou průmysloví dělníci všude menšinou obyvatelstva.“[144] Na přelomu století – a to dokonce i v Německu, jedné z vůdčích průmyslových mocností – byl pozůstatek rolnictva, řemeslnictva a obchodníků velmi velký. Námezdně pracující v průmyslu, „včetně průmyslových pracujících v domácnosti“, představovali pouze 7 000 000 z 19 000 000 lidí žijících z vydělaného příjmu,“ neboli, jinými slovy, asi 37 procent pracovních sil.[145] Když nedokázala přeskočit 50procentní hranici, bylo prostě nemožné, aby třída získala většinu v parlamentu.

Ještě problematičtější pro Bernsteina byla skutečnost, že tito „moderní námezdně pracující nejsou stejnorodou masou, stejnou měrou zbavenou vlastnictví, rodiny atd., jak předpovídá Manifest komunistické strany.“[146] To znamená, že tovární systém nedával vzniknout souhrnnému dělníkovi jakožto kompaktní mase. Mezi dělníky různého postavení a různé kvalifikace si sice bylo možné představit „živou, vzájemnou sympatii,“ avšak „mezi […] sociálně politickou sympatií a ekonomickou solidaritou je velký rozdíl.“[147] Nadto měl tovární systém sklon dělítka mezi dělníky zdůrazňovat a nikoli je umenšovat.

Bernstein tvrdil, že socialistům se jen těžko podaří zachovat rovnost mezi dělníky, i kdyby řídili továrny sami. Neboť jakmile továrna „dosáhne určité velikosti (která může být poměrně velmi skromná), rovnost se rozpadá, protože je zapotřebí diferenciovat funkce a spolu s tím zavést subordinaci. A vzdáme-li se rovnosti, odstraníme úhelný kámen budovy a časem budou následovat další kameny. Do hry vstoupí rozklad a obrácení pozornosti k běžným obchodním starostem.“[148] Bernsteinovým řešením těchto nesnází bylo zcela se vzdát cíle revolučního přechodu k socialismu a snažit se najít inkluzivnější, liberálně demokratickou cestu vpřed.

Pro hlavní proud socialistického hnutí však ještě nedozrál čas, aby se svého cíle vzdal. Jedna část hnutí došla k závěru, že je třeba čekat, až přijde jejich čas: měli by kapitalismus nechat, ať dospěje a čekat na další integraci obyvatelstva do moderní průmyslové pracovní síly; mezitím by měli tuto pracovní sílu dál organizovat v uvědomělou, soudržnou masu prostřednictvím odborových svazů a sociálně demokratických stran. Oproti tomu pro romantické revolucionáře – včetně Trockého – nebyl čas čekat. Dějiny se pozastavily, dotažené jen napůl. Revoluční komunistická internacionála se tudíž měla ustavit rozhodnutím odblokovat dialektiku dějin. Co se dříve považovalo za dějinnou nevyhnutelnost, se nyní mělo stát aktem vůle. Proletarizováni jsou všichni, a proto abychom dosáhli komunismu, musíme všechny proletarizovat!

Bez ohledu na to, ke které frakci se přidali, socialisté sdíleli tuto obecnou perspektivu. Jak se dějinné pohromy vršily jedna na druhou, vložili svoji víru do plného rozvoje výrobních sil. Stratégové hnutí chápali rozvoj a třídní moc, kterou s sebou přinese, jako jediný způsob, jak se vymanit z předposledního stádia dějin a vstoupit do stádia finálního.

Zhroucená perspektiva

Než půjdeme dál, je důležité uvědomit si, že rozpor, kterému říkáme primární rozpor dělnického hnutí (že zevšeobecnění jedné formy nadvlády bylo chápáno jako klíč k překonání veškeré nadvlády), se nakonec rozřešil „zhroucenou“ perspektivou, v níž se sloučily dohromady obě strany rozporu. A tak se zevšeobecnění proletářského postavení ztotožnilo přímo se zrušením třídního panství místo toho, aby bylo předpokladem zrušení všech tříd. Ve skutečnosti tato zhroucená perspektiva – můžeme ji nazvat „lasallovskou“ – byla hegemonní před tím, než ji nahradila marxistická vize a znovu se stala populární v polovině dvacátého století. A lasallovství mělo svůj kořen v obranných bojích řemeslných dělníků proti kapitalistické industrializaci.

Řemeslníkům se kapitál jevil jako externí parazit: řemeslníci odváděli stejné množství práce jako dříve, ale namísto celého příjmu z prodeje produktů své práce, dostávali zpět jen část tohoto výnosu v podobě mezd. Odtud tedy heslo, bezmála univerzální mezi bojujícími řemeslnými dělníky, že práce má nárok na svůj „celý produkt“. Boje řemeslníků nebyly jen o vzdoru vůči „námezdnímu systému“. Řemeslní dělníci rovněž sváděli bitvy o kontrolu nad dílnami. Kladli odpor snahám zaměstnavatelů racionalizovat pracovní proces, zvětšovat dělbu práce a zavádět práci šetřící technické změny.[149]

Byť byli řemeslníci nakonec poraženi (tato bitva se fakticky táhla dlouhou dobu), jejich vize samosprávy kvalifikovaných dělníků se přizpůsobila průmyslové éře. O co „polokvalifikovaní“ dělníci přišli z hlediska kvalifikace a kontroly, to získali co do počtu: tvořili – větší měrou než kterákoli jiná skupina dělníků – kompaktní masu z velkých pracovišť, jichž se bylo možné zmocnit jako pevností. Dělníci snili o tom, že jakmile se chopí kontroly, budou schopni řídit nyní zavedený tovární systém v zájmu pracovních sil – sami, bez kapitalistů. Z hlediska mezd i kontroly nad pracovištěm byl třídní konflikt vnímán víceméně jako situace, kdy jeden vždy ztratí a druhý získá: byla to třída proti třídě – s možností, že vykořisťovaná třída získá „celý produkt“ a eliminuje kapitalistu.[150]

Právě tuto lasallovskou perspektivu marxismus porazil v poslední čtvrtině devatenáctého století: marxistický příběh o dynamickém růstu produktivity nahradil lasallovský příběh o zápasu mezi třídami, v němž vítězí jen jedna z nich. Avšak tato statická perspektiva později znovu ožila začátkem dvacátého století, především v radikálním proudu dělnického hnutí, kterému se říkalo anarchosyndikalismus (čímž nenaznačujeme, že syndikalisté byli protržní jako Lasalle, jen že komunismus chápali jako jakýsi dělnický ráj).

Tento druh perspektivy se rovněž de facto, ne-li de jure, stal postojem socialistů a komunistů v první polovině dvacátého století a vydržel jim až do poloviny 60. let 20. století, kdy cíl zcela či téměř automatizované výroby – poté, co nejprve ustoupil až k obzoru – spadl za horizont a zcela zmizel z dohledu.

Dynamika daná rostoucí produktivitou a tendence k automatizaci (které byly tolik stěžejní pro Marxe a socialisty pozdního devatenáctého století) tudíž znovu vypadly z příběhu. Zůstal jen boj za skoncování s kapitalistickým vykořisťováním. Jak vysvětloval Rudolf Rocker, „Pro anarchosyndikalisty odborový svaz rozhodně není pouhým přechodným fenoménem svázaným s trváním kapitalistické společnosti; je to zárodek socialistické ekonomiky budoucnosti, základní škola socialismu obecně.“[151] Zde bylo skutečně explicitní, že se dělnická třída má stát vládkyní společnosti. Získání kontroly nad společností nemělo zahájit přechod ke světu bez práce, ale spíše k dělnickému světu.

Dějiny separovanosti se pokoušely vysvětlit, proč se primární rozpor dělnického hnutí rozřešil touto zhroucenou perspektivou. Klíčem bylo to, že po dlouhou dobu měl rozvoj výrobních sil skutečně tendenci zvětšovat velikost průmyslových pracovních sil. Stejně jako Marx i Kautsky a ostatní socialisté očekávali, že spíše dříve, nežli později přijde druhá fáze průmyslového rozvoje: mělo se za to, že rostoucí produktivita způsobí snížení poptávky po práci, a tudíž i vyhánění dělníků z prostoru továrny, což povede k velké nezaměstnanosti. Ve skutečnosti tato druhá fáze nepřišla až do 70. let 20. století.[152] A až konečně přišla, vyřkla ortel smrti nad dělnickým hnutím.

Částečná kritika

Když se přehrabujeme v naší krabici s teoretickými nástroji, mohli bychom být náchylní znovu z ní vytáhnout následující kritickou perspektivu. Socialistům scházela pořádná teorie hodnoty, ale také možnosti a její niterné tendence k sebezrušení.[153] Podle této kritiky si dělnické hnutí nedokázalo představit skutečný rozchod s hodnotovou formou. Proto skončilo u posilování kategorií kapitalistického výrobního způsobu, v neposlední řadě pak kategorie produktivní práce. A tak nakonec dělnické hnutí „afirmovalo proletariát“ místo toho, aby ho zrušilo.

Teoretici dělnického hnutí se dopustili následující chyby. Kapitalistické společenské vztahy často popisovali z hlediska zakládajícího roztříštění: odloučení rolníků od půdy vytvořilo nemajetný proletariát. Avšak třídní vztah se neetabluje pouze prostřednictvím zakládajícího roztříštění; rovněž toto roztříštění v každé chvíli potvrzuje. Kapitalismus realizuje tříštění společenské existence do „jednoty v separovanosti“ v podobě tržní společnosti – jedná se o vzájemnou závislost každého člověka na všech ostatních, která nicméně jedince redukuje na izolované atomy, které proti sobě stojí v tržní konkurenci.[154] Platí to obzvláště pro proletáře, jejichž přežití je odvislé od konkurování ostatním proletářům a kteří tudíž čelí největšímu množství překážek stojících v cestě kolektivnímu organizování se (jak jsme argumentovali na jiném místě, není potřeba vysvětlit ani tak konečný rozklad dělnické identity jako spíše její vznik navzdory těmto překážkám).

Odtržení lidských bytostí od jejich schopností – vyvlastnění „dělníků“ ve vztahu k „výrobním prostředkům“ – je zároveň společenským oddělením jedinců od sebe navzájem a výrobní sféry od sféry reprodukční. Je také oddělením ekonomiky od politiky. To vše je dáno fenoménem závislosti na trhu a tržní směny: jsme odříznuti od přírody a od ostatních lidí takovým způsobem, že se k přírodě i druhým lidem vztahujeme téměř výlučně skrze prostřednictví trhů, na což dohlížejí státy. Zůstáváme závislí jeden na druhém, ale způsobem, jenž nás udržuje navzájem oddělené. Tato praktická jednota v separovanosti se dokladuje souhrnem myšlenek, které se zdají být samozřejmé: „poctivá mzda za poctivou práci“; „kdo nepracuje, ať nejí“.

Aby se dosáhlo komunismu, tedy světa, v němž se definitivně zruší souvislost mezi tím, jak moc „pracujeme“ a kolik toho „sníme“, muselo by dojít k překonání všech těchto separací dohromady. Dělnické hnutí jasně vidělo pouze to, že by se mělo překonat počáteční oddělení dělníků od výrobních prostředků: doufalo, že toho dosáhne zrušením soukromého vlastnictví výrobních prostředků a nahrazením soukromé směny centralizovaným plánováním výroby a distribuce.[155] Oproti tomu zboží – jako „užitná hodnota“, ale nikoli jako „směnná hodnota“ – se jevilo být neutrální a transhistorické; bylo stejné v každé éře. A tak si mysleli, čím více, tím lépe: jestliže se všichni nasytí větším množstvím pšenice, proč bychom nemohli mít více všeho? Na tom nemůže být nic špatného.[156] Zboží, navršené do obrovských hromad („nesmírný souhrn zboží“), se chápalo jako překonání odcizení a nikoli jako jeho realizace. A co je důležitější, tovární systém – jakožto „pracovní proces“, ale ne jako „proces zhodnocování“ – měl přežít konec kapitalistického výrobního způsobu. Byl totiž chápán jako základ socialismu, a ne jako materiální ztělesnění abstraktní nadvlády.

Označujeme-li tyto představy jako „produktivistické“ nebo „progresivistické“, zvýrazňujeme zjevnost našeho odstupu od předešlé éry. Ani jedno z těchto epitet by se však nemělo považovat za výraz toho, že se dnes domníváme, že sen o osvobození lidských bytostí od existenciální nejistoty není krásným snem. Nezpochybňujeme ani lidské potřeby, jakkoli zjevně pošetilé, které měla výroba uspokojovat (kritika konzumentství sama vyrostla z produktivismu). Prostě jen poukazujeme na to, že ztotožňovat uskutečnění tohoto snu – že „nikdo už nebude hladovět“[157] – s pokračováním kapitalistických společenských vztahů či s masivní expanzí továrního systému je nejen omyl, ale vzhledem ke globálnímu oteplování má dnes tato perspektiva potenciál extrémně uškodit lidstvu jako celku.

Jak dokázali předvídat jen nemnozí, stroje a produkty kapitalistického výrobního procesu nebyly neutrální; reprodukovaly všechny separace kapitalistické společnosti.[158] Může být překvapující, že příspěvky ke kritice neutrality továrního systému se v dělnickém hnutí objevily až v 50. letech 20. století (v písemnostech Phila Singera a Grace Leeové Boggsové, ale také Raniera Panzieriho a Cornelia Castoriadise).[159]

Mezi onu hrstku lidí, kteří už dříve viděli tuto stranu věci, patřil sám Marx. S pomocí citátu od Fouriera přirovnával továrny k „mírnějším věznicím“.[160] Neboť továrna je samotným ztělesněním kapitalistické nadvlády, oddělení lidských bytostí od jejich schopností i od sebe navzájem. Je dokonalým uskutečněním na hlavu postaveného světa kapitálu, v němž člověka ovládají produkty jeho vlastní práce. Kapitál, své mistrovské dílo o fenoménech odcizení a vtělené nadvlády (neboli reálného přivtělování), Marx nedokončil. Přesto, vycházíme-li z prvního dílu, který dokončil, je těžké pochopit, jak si mohl někdo myslet, že továrna má osvoboditelský potenciál. Rosa Luxemburgová ve své kritice Bernsteina tuto potíž připustila: „Jednou ze zvláštností kapitalistického řádu je, že v jeho rámci všechny prvky budoucí společnosti nejprve nabývají (ve svém vývoji) formu, která se nepřibližuje socialismu, ale naopak se mu stále více vzdaluje.“[161]

Trajektorie podrývající sebe samu

Protože továrna byla nedílnou součástí kapitalistické společnosti s její jednotou v separovanosti, souhrnný dělník si jen obtížně probojovával svoji cestu k existenci. Navzdory rétorickým cvičením hovořícím o opaku se ukázalo, že „faktické jednoty“ továrních dělníků – na rozdíl od jejich jednoty v separovanosti – lze dosáhnout pouze skrze zprostředkování odborových svazů a stran a také myriády jejich kulturních organizací (k problémům spojeným se sjednocováním skrze tyto mediace – na rozdíl od sjednocování se přímo v továrně – se vrátíme o trochu později). Dnes můžeme zajít za tuto kritiku.

Teoretici dělnického hnutí očekávali, že jednota dělníků mezi čtyřmi stěnami továrny bude působit proti tendenci kapitalistické společnosti atomizovat pracující a stavět je mimo továrnu proti sobě navzájem (při konkurenci na trhu práce a v izolaci reprodukce v rámci domácnosti). Jenže se zdá, že tato strategie byla pravděpodobně efektivní pouze v raných fázích industrializace, tedy během fází, které Marx v Kapitálu označoval jako „kooperaci“ a „manufakturu“.[162]

Během těchto fází kapitalisté vzali dělníky z mnoha malých dílen a shromáždili je dohromady do obřích kombinátů, kde byli schopni vidět a zakoušet, že všichni pracují ve vzájemném souladu a vyrábějí všechny materiály nového světa. A tak se právě v těchto raných fázích dělníci jevili jako konečný zdroj materiálního bohatství (jak jsme si ukázali výše, pozůstatky těchto fází měly sklon přetrvávat velmi dlouhou dobu, mnohem déle, než Marx předpokládal). Bernstein pohrdavě poukazoval na to, že lidé měli obvykle na mysli právě „kooperativní“ práci, když si představovali seberealizaci souhrnného dělníka: „Sdruženou prací se obvykle mylně chápe pouhé vykonávání velmi jednoduchých forem kooperativní práce, jak ji praktikují skupiny, party atd. nerozlišovaných dělníků.“[163]

S nástupem a rozšířením „velkého průmyslu“ žije tento druh představ dál už jen jako nostalgie.[164] Stroje, navrhované podle nejnovějších vědeckých poznatků, jsou pro výrobní proces stále stěžejnější. Posouvá se sám střed společnosti: věda a snad ještě více konstruktérství odsouvají práci ze srdce výrobního procesu jakožto klíčový zdroj materiálního bohatství. A zde se dostáváme k fundamentální tendenci kapitalistického výrobního způsobu, kterou sám sebe podrývá: společenský život je i nadále založen na směně prací, jenže s rozšiřováním a rozvojem báze tvořené fixním kapitálem už práce není klíčem k výrobě. Bezprostřední lidská práce hraje ve výrobě stále podružnější roli, přestože se směna ekvivalentů nadále měří pracovní dobou.

Rozvoj velkého průmyslu se ve finále projevuje vytlačováním dělníků z továrny – deindustrializací. Venku za továrními branami dělníci zjišťují, že se potloukají nezměrnou infrastrukturou moderního světa, v níž se jim nezrcadlí jejich rostoucí moc, nýbrž jejich nemohoucnost. Nevidí svět, který sami vytvářejí, ale spíše překotný svět, svět vymykající se jejich kontrole a možná, že číkoli kontrole.

Nakolik vkládali svoji víru do rozvoje výrobních sil (nakolik sami k tomuto rozvoji přispívali), průmysloví dělníci fakticky podrývali základ své moci. Úplnější rozvoj výrobních sil nakonec vedl ke všemu, co Marx předvídal: zhoršující se krize, růst přebytečného obyvatelstva a zbídačování obrovského množství lidí ve světě hojnosti. Zároveň ale tento rozvoj dělníkům znemožnil, aby sami sebe zakoušeli jako alikvotní část souhrnného průmyslového dělníka, a tudíž jako spasitele-likvidátora společnosti. Stručně řečeno, atomizace zvítězila nad kolektivizací (a to stejně tak v SSSR jako v USA).[165]

Existovala alternativa?

V předešlých částech jsme si povšimli propasti mezi Marxovou pozdní kritikou politické ekonomie a teoriemi dělnického hnutí, jemuž jinak Marx projevoval nehynoucí loajalitu. Někteří tuto propast popisují z hlediska „exoterického“ a „esoterického“ učení. Důkaz pro jejich pohled na věc lze nalézt v Marxově kritice Gothajského programu, jenž vznikl roku 1875 jako předchůdce výše citovaného Erfurtského programu z 90. let 19. století. První řádek Gothajského programu prohlašoval, že „práce je zdrojem veškerého bohatství a vší kultury,“ na což Marx odpovídá, ne! „Práce není zdrojem veškerého bohatství. Příroda je právě tak zdrojem užitných hodnot (a z těch se přece skládá věcné bohatství!) jako práce.”[166] Pouze ve společnosti produkující hodnotu se práce stává středem společenské aktivity a příroda se odsouvá do pozadí jako cosi, co se využívá, ale samo o sobě se skutečně necení. Marx je přesvědčen, že další rozvoj kapitalistických ekonomik tuto lasallovskou perspektivu zpochybní.

Předestírají nám ale Marxovy pozdní písemnosti nějakou alternativu k cestě, kterou se vydalo dělnické hnutí? V Kritice gothajského programu Marx pokračuje výkladem své představy stádií, skrze něž bude kapitalismus fakticky překonán. V „první fázi komunistické společnosti“, vysvětluje, bude platit stejný princip jako ve společnosti buržoazní, až na to, že „obsah i forma se změnily, protože za změněných okolností nikdo nemůže dávat nic kromě své práce, a protože na druhé straně nemůže do vlastnictví jednotlivce přecházet nic kromě individuálních spotřebních prostředků.“[167] Marx tu vyjadřuje tentýž druh rozporuplného postoje, jaký ve svých textech vyjadřovali Kautsky s Trockým: aby bylo dosaženo zrušení proletariátu, je prvně nezbytné redukovat každého jedince na proletáře. Zevšeobecnění této formy nadvlády je předchůdcem konce nadvlády.

Podle Marxe je nadvláda fakticky překonána teprve ve vyšším stádiu. Toto překonání je opět zjevně možné jen na základě úplnějšího rozvinutí výrobních sil: „až práce nebude pouhým prostředkem k životu, nýbrž stane se sama první životní potřebou; až s všestranným rozvojem jednotlivců vzrostou i výrobní síly a všechny zdroje sdruženého bohatství potečou plným proudem — teprve pak bude možno plně překročit úzký obzor buržoazního práva a společnost bude moci vepsat na svůj prapor: Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb!“[168] Marxovo tvrzení je určitě krásné, obtěžkané záhadami, které stojí za to dále prozkoumat. Pro naše účely však bude zcela relevantní jednoduše si povšimnout, že dokonce ani podle Marxe nemůžeme doufat ve zpřetrhání pojítka – uvedeného v život kapitalismem – mezi množstvím práce, kterou jedinec odvede pro společnost, a tím, co za ni dostane, dokud nedosáhneme stavu naprosté hojnosti.[169]

Finální Marx

Jenže velmi pozdě ve svém životě Marx celou tuto stádiovitou perspektivu zpochybnil. Skutečně došel k názoru, že teorie posloupnosti výrobních způsobů, kterou vyložil v Manifestu komunistické strany, ale také jeho vize stupňovitého přechodu ke komunismu byly nesprávné. Namísto dokončení Kapitálu byl Marx stále více posedlý nekapitalistickými společenstvími, mezi nimi ruskou rolnickou občinou, mirem.[170] Marx nahlédnul, že na ruském venkově sice existují třídy, ale nadvláda jedné třídy nad druhou se nezakládá na „soukromém vlastnictví“; naopak nadvláda je zvnějšku uvalena na společenství, které si zachovalo „společné vlastnictví“ půdy.[171] Uvnitř miru vztahy nezprostředkovával trh, ale obecní rozhodnutí činěná v souladu nebo v rozporu s místními zvyklostmi. Samozřejmě, že totéž platilo i mimo Rusko, na rozlehlém globálním venkově za hranicemi evropského kontinentu.

Na základě těchto zkoumání se Marx odvrátil od teorie dějinných stádií. Možná, že všeobecná proletarizace nebyla nutná. V oblastech, kde ještě proletarizace nebylo dosaženo, by mohlo být možné přejít přímo od rurální občiny k úplnému komunismu bez přechodného stádia. V náčrtu dopisu Věře Zasuličové Marx naznačil asi tolik: venkovská občina „se může stát bezprostředním východiskem ekonomického systému, k němuž směřuje moderní společnost; může otevřít novou kapitolu, která nezačne její vlastní sebevraždou; může sklidit ovoce, jímž kapitalistická výroba obohatila lidstvo, aniž by prošla kapitalistickým režimem.“[172] Je třeba si povšimnout, že Marx se tu nedívá zpět ani si nepředstavuje nějakou alternativní realitu, v níž kapitalismus nikdy nepovstal; jde o to, že občiny by mohly přejmout kapitalistické inovace, aniž by se proletarizovaly.

Tatáž myšlenka veřejně zazněla v opravné předmluvě k ruskému vydání Manifestu komunistické strany, které vyšlo v roce 1882, tedy jen rok před Marxovou smrtí. Spolu s Engelsem napsal: „Stane-li se ruská revoluce signálem k proletářské revoluci na Západě, takže se budou obě navzájem doplňovat, může být nynější ruské společné vlastnictví půdy východiskem komunistického vývoje.“[173] Marxova nadějeplná poznámka o úloze, kterou by rolnické občiny mohly sehrát v nadcházející ruské revoluci, jako by nalezla svoji ozvěnu – přinejmenším z počátku – v živelné aktivitě samotných rolníků během revoluční éry, která se otevřela v roce 1917.

Jacques Camatte ve svém textu „Společenství a komunismus v Rusku“ z roku 1972 tvrdí, že občiny, které na přelomu devatenáctého a dvacátého století procházely procesem rozkladu, během ruské revoluce fakticky znovu ožily.[174] Camatte, když smutně uvažuje o tom, co se mělo dále stát, naznačuje, že se „mohlo jednat o začátek reformace těchto společenstev na vyšší úrovni, ovšem pod podmínkou, že by rolníky podporoval nový stát, který by musel odstranit prvky škodlivé pro rozvoj občin, jak konstatoval Marx v náčrtech svých dopisů Zasuličové.“[175] Možná, že v tom by byla cesta vpřed pro celý svět, nový druh revoluce, jenž by umožnil „usmíření lidí na různých stupních vývoje, aniž by je nutně kladl na axiologickou škálu.“[176]

Není jasné, jak by k této nové revoluci došlo, když Rusko decimovala občanská válka a revoluce v Evropě se nepovedly. Camatte tyto překážky ignoruje a jednoduše poznamenává: „vítězství marxismu zabránilo realizaci tohoto řešení.“[177] Camatte má určitě pravdu, když píše, že místo toho, aby Marxovu starší, stádiovitou perspektivu zapudili na základě faktických událostí, bolševici ji „ve jménu marxismu kodifikovali“ jako program ekonomického rozvoje a ten pak uvedli do praxe.[178] Tento program určoval, že „vše archaické a asiatické musí být napříč celou širokou říší eliminováno (a vzhledem k tomu, že revoluční potopa zasáhla i periferní země, celá věc získala globální význam).“[179] Když si uvědomili, že rolníky skutečně nelze přemluvit k formování tohoto moderního světa, bolševici se nakonec pustili do likvidace občiny, aby mohli rolníky proletarizovat a rozvíjet výrobní síly tak, jak toho ruský kapitál nebyl schopen. A tento program se stal programem komunistické revoluce ve dvacátém století.

Chvíle k reflexi

Podle Camatta lidstvo mělo „možnost přeskočit KVZ [kapitalistický výrobní způsob]“, ale už tuto možnost „ztratilo“.[180] U úvah nad touto „ztracenou“ možností jsme se pozastavili z několika důvodů. Zaprvé se zdá, že ze všech holedbajících se rudých nití dějin – které se vinou zpět až k původnímu momentu zrady, a tudíž k neuskutečněnému potenciálu spásy – se tato vrací nejhlouběji do minulosti: k nesrovnalostem v Marxově vlastním pojetí cesty ke komunismu. Ale ještě důležitější je, že podle našeho názoru se tato alternativní vize přibližuje více než kterákoli jiná k podstatě věci, tedy k primárnímu rozporu dělnického hnutí: skoncovat s veškerou nadvládou údajně vyžadovalo rozšířit jednu formu nadvlády, jmenovitě proletarizaci, až na samý konec zeměkoule, a to s pomocí veškerého násilí, které si tento proces vynucoval.[181] Mělo se za to, že proletářská třída – sjednocovaná v a skrze rozšiřování továrního systému – je jedinou třídou dostatečně mocnou na to, aby provedla revoluci.

Dvacáté století, stejně jako století, která mu předcházela, se namísto století proletářské revoluce ve skutečnosti ukázalo být stoletím rolnických revolt. Původním cílem těchto revolt bylo zabezpečit přístup k netržním prostředkům existence, které erodovaly jak kapilárním působením kapitalismu, tak násilným tlakem ze strany koloniálních správ. Rolníky často podporovali komunisté, kteří přejali rolnická hesla a zároveň rolníky obraceli k novému cíli: rozvoji průmyslu s cílem vytvořit předpoklady úplného komunismu. Komunisté se zaměřovali na maximální program: svoboda od nedostatku, svoboda od práce, „svoboda života“, kterých mělo být dosaženo předně začleněním lidstva do průmyslového proletariátu a teprve později zrušením oné třídy a odumřením státu.[182]

Jak jsme se už zmínili výše, premisa tohoto projektu se ukázala být mylná. Všeobecné proletarizace už bylo dosaženo: kombinovaným působením kapitalistického a socialistického rozvoje, ale také prostřednictvím jiných, nepředvídaných sil (šíření demografické tranzice). V důsledku toho už nic neleží vně kapitalistických společenských vztahů. Téměř všichni jsou začleněni do moderního světa, přinejmenším tendenčně, ačkoli často nenalézají zaměstnání v kapitalistických podnicích. Jenže havarovaný vlak světových dějin nedojel ke komunismu, ani se k němu nedostal blíž. Všeobecná proletarizace nedala vzniknout souhrnnému dělníkovi jakožto „reálné jednotě“ stojící proti jednotě v separovanosti kapitalistické společnosti. A samozřejmě rolníci – na jejichž revolty byl tento projekt naroubován – byli poraženi, přestože jejich revolty byly vítězné.

Konec reflexí

Zdá se, že Camatte je ve svých textech (které jsou podle našeho mínění nejsilnější námitkou vůči marxistické dějepravě) téměř rozhořčen, že pomýlené myšlenky – jinými slovy, marxisticko-rozvojový projekt – jaksi zvítězili nad těmi správnými myšlenkami založenými na Marxově zřeknutí se stádií. Tato zlost signalizuje Camattovu neschopnost překonat idealistickou perspektivu, jež je tou primární, kterou revolucionáři zaujímají ohledně svých vlastních dějin. Ve skutečnosti však dějiny nejsou tvořeny ideami, ať už správnými nebo pomýlenými, nýbrž pouze střetem sil. A jednu sílu Camatte do svého pojednání nezařadil…

Rolnictvo a rolnická občina přetrvali až dlouho do dvacátého století, to je určitě pravda. Ale téměř všude přetrvání rolnických občin rovněž znamenalo přetrvání elit starého režimu, jejichž masivní moc se také zakládala na venkově. Tyto elity ve skutečnosti netvořily jednu třídu, ale soubor vzájemně se překrývajících mocenských struktur. Jejich moc se nezakládala na úspěšné konkurenci, ale na privilegovaném přístupu ke zdrojům, jako je třeba půda a úvěr, a k právům, jako je třeba právo na příjem odvozující se od jejich vlastnictví např. dolů nebo vládních postů.

Jak se ukázalo, tytéž elity nenahradili buržoazní majitelé továren s jejich údajně osvícenými, liberálními názory. Místo toho byla buržoazie povětšinou absorbována šavlemi chřestícím starým režimem. Tato sloučená vládnoucí třída se typicky snažila vyloučit dělníky z polis. V některých regionech chtěla víc: pokoušela se vrátit čas zpět a „znovu zavést kastovní společnost, tedy skupiny lidí s radikálně odlišnými nároky a povinnostmi,“ a tak obnovit režimy osobní nadvlády namísto režimů abstraktní nadvlády.[183] A neplatilo to jen pro fašistické strany z poloviny dvacátého století. Taková byla představa celé škály politických uskupení zakládajících se na myšlenkách sociálního darwinismu.

Dokud si tyto sloučené elity držely svoji moc (jakákoli modernizace, k níž došlo, jejich moc ve skutečnosti často ještě zvětšila), celkový rozvoj výrobních sil vně států kapitalistického jádra se zadrhnul. Právě na to naráží Trockij na začátku Zrazené revoluce, kterou jsme už výše citovali: „dějiny nedávných desetiletí velice jasně ukazují, že zaostalé země nejsou v podmínkách úpadku kapitalismu [ve skutečnosti se jednalo pouze o podmínky střední fáze vzestupu kapitalismu] schopny dosáhnout stejné úrovně, které dosáhla stará centra kapitalismu.“[184] Tuto skutečnost připisuje přetrvání starého režimu: „svržením starých vládnoucích tříd nebyl úkol splněn, jen se zcela odhalil,“ konkrétně provedení proletarizace, předpokladu komunismu.[185] Podle Trockého se tohoto úkolu neměl kdo zhostit vzhledem k „bezvýznamnosti ruské buržoazie“ a výsledné slabosti proletariátu.[186]

A vskutku, kdekoli zůstal starý režim u kormidla, rolnictvo přetrvalo, zatímco proletariát zůstal malý a slabý, neschopný hrát rozhodující úlohu v dějinách. Toto rolnictvo bylo sice občas ochotné povstat proti svým utiskovatelům, ale jindy zase bylo poslušné svých svrchovaných pánů, obzvláště v kontextu (často zmanipulovaných) parlamentních voleb. Totéž by se dalo říci o malé, ale formálně zaměstnané průmyslové pracovní síle, která byla často smířlivá vůči silám pořádku. To vše je jasně vidět z dějin nízkopříjmových zemí (zejména v Latinské Americe, na Středním východě a v jižní a jihovýchodní Asii, ale ne ve východní Asii), kde si elity starého režimu zachovaly velkou část své moci.

A jak jsme se už zmiňovali, právě v tomto kontextu se začali stratégové dělnického hnutí domnívat, že dějiny se zadrhly a urgentním úkolem je odblokovat je. Tento úkol si vyžadoval další rozvoj výrobních sil, ať už v rámci kapitalistické společnosti nebo plánovité, socialisticko-rozvojové společnosti. Tak či onak se další rozvoj zdál být jediným způsobem, jak posílit a sjednotit proletariát proti jeho nepřátelům, kterých bylo mnoho (a to navzdory faktu, že ve skutečnosti tento rozvoj znamenal ortel smrti pro samotné dělnické hnutí). Mezitím se elity starého režimu, podporované imperiálními mocnostmi (později včetně Spojených států), aktivně snažily odklonit každé hnutí osvoboditelským směrem.

Aniž bychom nad dělnickým hnutím přimhouřili oko nebo ho odsuzovali, tvrdíme, že tyto skutečnosti byly jeho základem. Marx se domníval, že vznikne průmyslová dělnická třída a že okolnosti, které budou mimo její kontrolu, tuto třídu donutí zpochybnit sebe samu. Ale v devatenáctém a dvacátém století otázka ve skutečnosti stála tak, zda vůbec bude tato třída existovat jakožto třída svobodných prodejců zboží i mimo hrstku center v severní Evropě a mimo bělochy v koloniích ovládaných bílými osadníky. Svět se rychle měnil, a to způsobem, který měl sklon posilovat moc utiskovatelů jak v evropských továrnách, tak v koloniích. V tomto kontextu se zápas o existenci stal revoluční pozicí.

 

Poznámky pod čarou

[1] Jen jeden příklad za všechny: roku 1920 na Druhém sjezdu Komunistické internacionály Grigorij Zinověv tvrdil, že: „Celá řada starých sociálně demokratických stran se před našima očima změnila… ve strany, které zrazují věc dělnické třídy. Říkáme našim soudruhům, že znamení doby nespočívá v tom, že budeme proti straně. Znamení epochy, v níž žijeme… spočívá v tom, že musíme říci: ‘Staré strany ztroskotaly, pryč s nimi. Ať žije nová komunistická strana, která se v nových podmínkách musí budovat.’“ Pokračuje, aby dodal: „Potřebujeme stranu. Ale jaký druh strany? Nepotřebujeme strany s prostým principem shromažďovat kolem sebe co možná nejvíce členů … [Potřebujeme] centralizovanou stranu se železnou disciplínou.“ Při četbě těchto řádků si nelze nevzpomenout, že o patnáct let později bude Zinověv stát jako obviněný v prvním inscenovaném moskevském procesu. Popraví ho tatáž strana, kterou oddaně hájil. Tou dobou již Trockého, který na druhém sjezdu stál při něm, vyhnali ze země a brzy jej zavraždí.

[2] Náčrt rezoluce, kterou roku 1915 předložilo levé křídlo v Zimmerwaldu.

[3] Ibidem.

[4] „Bylo to politické milieu, kde se detailní studium dějin ruské revoluce a Kominterny měsíc po měsíci od roku 1917 až do roku 1928 zdálo být klíčem k celému vesmíru. Když někdo prohlásil, že podle něj byla ruská revoluce poražena v roce 1919, 1921, 1923, 1927 nebo 1936 či 1953, mohli jste si udělat docela dobrou představu o tom, co si myslí skoro o všech dalších politických otázkách světa: o povaze Sovětského svazu a Číny, o povaze komunistických stran ve světě, o povaze sociální demokracie, o povaze odborů, o jednotné frontě, lidové frontě, národně osvobozeneckých hnutích, estetice a filozofii, o vztahu mezi stranou a třídou, o významu sovětů a dělnických rad a o tom, jestli měla ohledně imperialismu pravdu Luxemburgová nebo Bucharin.“ Loren Goldner, „Komunismus jako materiální lidské společenství: Amadeo Bordiga dnes“ (Critique 23, 1991; česky na https://kknihovna.wordpress.com/2016/10/10/komunismus-jako-materialni-lidske-spolecenstvi-amadeo-bordiga-dnes/).

[5] „Čím více se snažíme přesvědčit sami sebe o správnosti našich vlastních projektů a hodnot vztahujících se k minulosti, tím obsedantněji zkoumáme minulost a její projekty a hodnoty, které pomalu začínají formovat jakousi totalitu a odpoutávat se od naší přítomnosti.“ Fredric Jameson, A Singular Modernity: Essay on the Ontology of the Present (Verso 2002), s. 24.

[6] viz Endnotes 1, říen 2008.

[7] TC nebyli první, kdo tak učinil: Jacques Camatte, Negation a Antonio Negri dělali totéž. Naše kritika těchto snah viz „Dějiny přivtělování“, Endnotes 2, duben 2010 (https://pratelekomunizace.wordpress.com/2014/01/18/endnotes-dejiny-privtelovani/).

[8] Tato myšlenka viz „Error“ v následujícím vydání Endnotes.

[9] Možná je tomu tak proto, že TC svoji strukturální periodizaci odvozují z díla Michela Aglietty, ekonoma Regulační školy, podle nějž se francouzské dějiny zrcadlí v USA (Aglietta, A Theory of Capitalist Regulation: The US Experience, Verso, 1976). Aglietta ignoruje růst produktivity práce a mezd v pozdním 19. století a představuje si, že „fordismus“ měl v USA státem řízenou formu, podobně jako v poválečné Francii. Viz Robert Brenner a Mark Glick, „The Regulation Approach: Theory and History“, New Left Review I/188, červenec 1991.

[10] TC se těchto dvou tendencí dotýkají svým konceptem konfliktu mezi požadavkem „autonomie“ a „rostoucí silou dělnické třídy v rámci kapitalismu“, ale nedokážou narýsovat spojnici s jejich kategoriemi formálního a reálného přivtělování, jako by prvně zmíněný koncept konfliktu byl čistě „subjektivním“ a kategorie formálního a reálného přivtělování čistě „objektivním“ rysem třídního boje.

[11] Komunistické horizonty viz „Krize v třídním vztahu“, Endnotes 2, duben 2010, https://pratelekomunizace.wordpress.com/2016/02/18/krize-v-tridnim-vztahu-teorie-hodnotove-formy-a-systematicka-dialektika/.

[12] Myšlenka „vyprodukované ruptury“ viz Théorie Communiste, „Sur la critique de l’objectivisme“, TC 15, únor 1999.

[13] Pojednání o konceptu cyklů boje a revoluční strategii viz „Spontaneita, zprostředkování, ruptura“, Endnotes 3, září 2013, https://pratelekomunizace.wordpress.com/2014/06/16/spontaneita-zprostredkovani-ruptura/.

[14] Neil Davidson se nedávno pokoušel o záchranu pojmu buržoazní revoluce tím, že odhodil (dnes široce odmítané) tvrzení, že tyto revoluce vedla buržoazie s úmyslem šířit liberální demokracii. Místo toho tvrdí, že aniž by to nutně zamýšlely, daly vzniknout státům, které „uspíšily rozvoj kapitalismu“. To může sice platit pro „pasivní revoluce“ (Itálie, Německo, Japonsko), ale neplatí to pro klasický případ, francouzskou revoluci, která konsolidovala pozemková práva rolníků a stát jako daňový úřad. Viz Davidson, How Revolutionary Were the Bourgeois Revolutions? (Haymarket 2012).

[15] Protahování toho, čemu Théorie Communiste říkají „formální přivtělování“ společnosti, sehrálo klíčovou roli při určování podoby, které dělnické hnutí nabývalo. Na rozdíl od TC si však nemyslíme, že tato fáze skončila spolu s uzavřením první světové války. Dokonce i v Evropě se restrukturalizace společenských vztahů na kapitalistické bázi protáhla až do éry po druhé světové válce.

[16] Robert Brenner, „Property and Progress: Where Adam Smith Went Wrong“, in Chris Wickham, ed., Marxist History-Writing for the Twenty-First Century (British Academy 2007), s. 89. Brennerova teze o historických počátcích kapitalistického výrobního způsobu nás velmi inspirovala. Viz T. H. Aston a C. H. E. Philpin, eds, The Brenner Debate: Agrarian Class Structure and Economic Development in Pre-industrial Europe (Cambridge 1987).

[17] Brenner, „Property and Progress“, s. 63.

[18] ibidem, s. 92.

[19] „Je jisté, že když Anglie vyvolala sociální revoluci v Hindustánu, byla hnána nejpodlejší ziskuchtivostí,“ ale, „Anglie, přes všechny své zločiny, byla bezděčným nástrojem dějin při provádění této revoluce.“ Marx, „Britské panství v Indii“, New-York Daily Tribune, 25. června 1853.

[20] Robert Allen, Global Economic History: A Very Short Introduction (OUP 2011), s. 41 – daleko důležitější kniha, než by se z jejího názvu zdálo.

[21] Goldner, Komunismus jako materiální lidské společenství: Amadeo Bordiga dnes, https://kknihovna.wordpress.com/2016/10/10/komunismus-jako-materialni-lidske-spolecenstvi-amadeo-bordiga-dnes/.

[22] Allen, Global Economic History, s 43. Jak si ukážeme, Rusko a Japonsko ve svých snahách dohonit Británii prostřednictvím pozdního rozvoje neuspěly. Doženou ji teprve „nárazovou“ industrializací, a to teprve v dekádách uprostřed dvacátého století.

[23] Tom Kemp, Industrialisation in Nineteenth Century Europe (Routledge 2014), s. 104.

[24] Nejlepší popis tohoto fenoménu viz Arno Mayer, The Persistence of the Old Regime (Pantheon 1981).

[25] Povšimněme si, že demografický růst uvnitř samotných měst nahradil migraci coby hlavní zdroj růstu měst až se zaváděním veřejného zdravotnictví a medicínských inovací v poslední čtvrtině 19. století a na počátku 20. století.

[26] Rocker, Anarcho-Syndicalism: Theory and Practice – An Introduction to a Subject Which the Spanish War Has Brought Into Overwhelming Prominence [1937] (AK Press 2004).

[27] Představa, že chudoba žene proletářské ženy proti jejich vůli k sexuální práci byla důležitým tématem socialistické literatury z přelomu devatenáctého a 20. století.

[28] Ačkoli ve skutečnosti první zákony ochraňující práci si nevybojovali dělníci, ale týmy továrních inspektorů a jejich stoupenci ve vládě.

[29] Tyto reformy neměly nic společného s „reformismem“ – přesvědčením, že pracující třídy se mohou stát právoplatnými a rovnoprávnými příslušnicemi kapitalistického politického zřízení, a proto je revoluce zbytečná. Naopak takovéto reformy byly chápány jako zásadní zbraně pro nadcházející třídní válku.

[30] Adam Przeworski, Capitalism and Social Democracy (Cambridge 1985), s. 12.

[31] G. M. Tamás, „Telling the Truth about Class“ in Socialist Register, ročník 42, 2006; dostupné na https://grundrisse.net.

[32] „Bez silného tlaku dalších sociopolitických skupin žádná vláda, které dominují pozemkoví vlastníci, nezbaví sama sebe s klidem postavení pozemkových vlastníků a různých dalších privilegií.“ Russell King, Land Reform: A World Survey (Westview 1977), s. 9–10.

[33] Hobsbawm, The Age of Capital, 1848–1875 (Penguin 1984), s. 224.

[34] Toto poslední dogma občas vyjadřovalo vůli učinit z proletariátu jedinou třídu a jindy zase bylo výrazem vůle zrušit všechny třídy a dramaticky zkrátit pracovní dobu (viz doslov).

[35] Třídu před sebou samou údajně ukrývalo falešné vědomí, ale to bylo falešným konceptem.

[36] Luxemburgová, „Reform or Revolution“ (1900) in The Essential Rosa Luxemburg (Haymarket 2008), s. 45.

[37] Przeworski, Capitalism and Social Democracy, s. 20.

[38] viz níže, addendum k této části.

[39] USA představují jen částečnou výjimku z tohoto příběhu. Rysy, kterými se liší, jsou: 1) brzké dosažení všeobecného volebního práva pro muže a 2) skutečnost, že svoji průmyslovou pracovní sílu nečerpaly z vlastní zemědělské periferie, nýbrž z evropské. Engels v dopisu Weydemeyerovi uchopil klíč k oběma fenoménům, když psal o „lehkosti, s níž přebytečné obyvatelstvo [v USA] odtéká na farmy.“ Volná půda na hranici (etnicky očištěná od jejích původních obyvatel) stimulovala největší zaoceánskou migraci v dějinách lidstva. Státy rozšířily volební právo na všechny muže, aby tyto imigranty přilákaly (zatímco ženy a svobodní černoši byli volebního práva zbaveni). V amerických městech rychle vznikly městské politické mašinérie, které usměrňovaly hlasování bílých mužů na základě etnické, náboženské a regionální identity. Tyto struktury se otřásly teprve ve 20. letech 20. století, kdy se přítok imigrantů zastavil a americký průmysl poprvé začal čerpat ze svého vlastního venkovského vnitrozemí. Teprve v tomto období nedostatečného přistěhovalectví – od roku 1932 do roku 1974 – se USA začaly přibližovat evropské sociální demokracii.

[40] Geoff Eley, Forging Democracy: The History of the Left in Europe, 1850–2000 (Oxford 2002), s. 58.

[41] Tamás, „Telling the Truth about Class“.

[42] ibidem.

[43] Hobsbawm, Age of Empire, s. 119.

[44] citováno in Geoff Eley, Forging Democracy, s. 78.

[45] ibidem, s. 78–79.

[46] „Bída a dluh“, Endnotes 2, duben 2010, https://pratelekomunizace.wordpress.com/2016/02/18/krize-v-tridnim-vztahu-teorie-hodnotove-formy-a-systematicka-dialektika/ nebo https://kknihovna.wordpress.com/2011/03/01/bida-a-dluh-o-logice-a-historii-prebytecnych-populaci-a-prebytecneho-kapitalu/.

[47] Rosa Luxemburgová, „Masová stávka, politická strana o odbory“ [1906], https://www.marxists.org/cestina/luxemburgova/1906/masstavka/index.htm.

[48] Marx, „Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta“, https://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1852/18_brumaire/ch05.htm.

[49] Hobsbawm, Age of Empire, s. 140.

[50] Kautsky, The Class Struggle (1892), kapitola 5, dostupné na www.marxists.org.

[51] Marxova teorie viz „Bída a dluh“, Endnotes 2, duben 2010, https://kknihovna.wordpress.com/2011/03/01/bida-a-dluh-o-logice-a-historii-prebytecnych-populaci-a-prebytecneho-kapitalu/.

[52] Allen, Global Economic History, s. 80. Následující výčet pochází rovněž z Allenova textu.

[53] viz Wally Seccombe, Weathering the Storm (Verso 1993). Seccombe shows the extent to which capitalism really came into its own only with the ‘second industrial revolution’. Until then, proletarian homes were not only located in the vicinity of factories, but also frequently functioned as extended sites of production for sale: families did ‘finishing work’ at home. The modern wage contract, which employed individuals rather than families to work outside the home, was generalised only at the end of the nineteenth century. Seccombe argues that, as a result, married women were increasingly relegated to non-income-earning activities.

[54] Ernest Mandel, „Karl Marx“ in John Eatwell a další, The New Palgrave Marxian Economics (Norton 1990).

[55] Friedrich Engels, Origins of the Family, Private Property and the State, 1884 (MECW 26) s. 272.

[56] Kautsky, The Class Struggle. Samozřejmě se jednalo o tezi, s níž Pannekoek a Lenin polemizovali.

[57] Tato vize totálního plánování společnosti, oproti částečnému plánování, je jakýmsi zrcadlovým obrazem vize, v níž dělníci nedostávají jen část, nýbrž plnou hodnotu produktů své práce.

[58] Adam Przeworski, Capitalism and Social Democracy, s. 33.

[59] Engels o těchto válkách z retrospektivy napsal: „ironií dějin bylo, že Bismarck svrhnul Bonaparta a pruský král Vilém založil nejen malou německou říši, ale také francouzskou republiku. Celkovým výsledkem však bylo, že nezávislost a vnitřní jednota velkých národů se v Evropě stala skutečností… v dostatečně velké míře, aby mohl pokračovat rozvoj dělnické třídy.“ Engels, „Introduction to The Class Struggles in France, 1848–50“, (MECW 27) s. 506.

[60] Rosa Luxemburg, The Junius Pamphlet, 1915. Dříve než kdo jiný přesně viděla, co se chystá: „Ještě jedna taková světová válka a vyhlídka na socialismus bude pohřbena pod troskami.“

[61] Eric Hobsbawm, Age of Capital (Vintage 1996) s. 93.

[62] Lenin, State and Revolution. (Haymarket 2015) s. 48.

[63] Friedrich Engels, „Introduction to Karl Marx’s The Class Struggles in France, 1848–50“, 1895, (MECW 27) s. 522.

[64] Hobsbawm, Age of Empire, s. 117.

[65] Allen, Global Economic History, s. 2.

[66] Kautsky, The Class Struggle (Norton 1971)

[67] Odtud samozřejmě Lenin čerpá své přesvědčení, že levý komunismus je dětskou nemocí: spatřuje v něm ranou formu socialistického uvědomění a nikoli formu pozdní.

[68] Paul Mattick, „Karl Kautsky: from Marx to Hitler“ (1939), in Anti-Bolshevik Communism (Merlin 1978), s. 4. V tomto temném okamžiku Mattick tvrdil: „Věda pro dělníky, literatura pro dělníky, školy pro dělníky, participace na všech institucích kapitalistické společnosti – to a nic jiného bylo skutečnou touhou hnutí.“

[69] Przeworski, Capitalism and Social Democracy, s. 15.

[70] Przeworski, Capitalism and Social Democracy, s. 20.

[71] ibidem, s. 15.

[72] „Hegemonní frakce se vždy formuje v srdci dělnické aristokracie, přičemž se prezentuje jako jediný správný proletariát a afirmuje schopnost proletariátu uspořádat jiné společenské zřízení na základě dovedností a hodnot zformovaných v její práci a v jejím boji.“ Jacques Ranciere, ‘Les maillon de la chaine’, Les Revoltes Logiques #2, jaro-léto 1976, s. 5.

[73] Kapitalisté mohou své partikulární zájmy rovněž vyjadřovat ve filantropickém aranžmá: v jednu chvíli poškozují nebo ničí to, co se v dalším momentě pokoušejí s velkými fanfárami napravit.

[74] Claus Offe a Helmut Wiesenthal, „Two Logics of Collective Action“ in Offe, Disorganized Capitalism (MIT 1985), s. 179.

[75] Offe a Wiesenthal, „Two Logics of Collective Action“, s. 183.

[76] Offe a Wiesenthal, „Two Logics of Collective Action“, s. 184.

[77] Chápe to každý, kdo se účastnil hnutí Occupy: má-li se – bez sdílené identity – napříč rozmanitými složkami dosáhnout jednotných požadavků a pak je představit světu, lze toho dosáhnout jedině nekonečným rokováním a/nebo za cenu toho, že mnoho lidí nedostane to, co chtěli.

[78] Offe, „Two Logics of Collective Action“, s. 183.

[79] Rozvedení této myšlenky ve vztahu ke specifickému současnému boji viz „Gather Us From Among the Nations“, Endnotes # 4, s. 210-14.

[80] Eley, Forging Democracy, s. 75.

[81] ibidem, s. 83.

[82] ibidem, s. 48.

[83] Eric Hobsbawm, Age of Capital, s. 136.

[84] V mnoha zemích byl vrcholek mnohem nižší, kolem 30-35 procent pracovní síly.

[85] Specifičnost práce ve službách viz oddíl 5.2 níže.

[86] Geoff Eley, Forging Democracy, s. 48.

[87] Tento pojem viz „Bída a dluh“ in Endnotes 2, duben 2010, https://kknihovna.wordpress.com/2011/03/01/bida-a-dluh-o-logice-a-historii-prebytecnych-populaci-a-prebytecneho-kapitalu/.

[88] Geoff Eley, Forging Democracy, s. 51.

[89] viz význam metodismu pro anglické dělnické hnutí. Prohibice byla klíčovým bodem původní Labour Party Keira Hardieho.

[90] Eley, Forging Democracy, s. 82.

[91] Hnutí se stavělo proti všem formám mainstreamové populární kultury (které se v té době teprve začínaly objevovat), neboť tyto formy držely proletáře doma, a ne venku v ulicích, kde se snadno nechávali ovlivnit kázáními z improvizovaných tribun a naléhavými prosbami, aby přišli na socialistické nebo anarchistické mítinky. Úspěch mainstreamových forem zábavy – především kina, rozhlasu a televize – do značné míry vysvětluje skon oněch forem života, na nichž se zakládala afirmace dělnické identity.

[92] Eley, Forging Democracy, s. 83.

[93] Tím samozřejmě není řečeno, že všechny taktické a strategické metody dělnického hnutí jsou každá do jedné zcela na vymření. Odbory zjevně stále existují a identity i taktiky ukuté v předešlé éře lze v konkrétních případech mobilizovat. Je však jasné, že tyto zvláštní situace již nelze zasadit do velkého vyprávění, na jehož druhém konci leží nějaký druh dělnické společnosti, k němuž by bylo možné dojít buď prostřednictvím reformy, nebo revoluce.

[94] Anton Pannekoek pojednal o debatách kolem této fráze v „Marxist Theory and Revolutionary Tactics“, 1912.

[95] Adam Przeworski, „Social Democracy as a Historical Phenomenon“. NLR I/122, červenec-srpen 1980.

[96] srovnej s Amadeo Bordiga, „The Revolutionary Programme of Communist Society Eliminates All Forms of Ownership of Land, the Instruments of Production and the Products of Labour“ (Partito Comunista Internazionale 1957).

[97] Przeworski, Social Democracy as a Historical Phenomenon. „Sociálně demokratické strany už se kvalitativně neliší od ostatních stran; třídní loajalita už není nejsilnější bází sebeidentifikace. Dělníci nahlížejí společnost jako složenou z jednotlivců; sami sebe vidí jako příslušníky jiných kolektivit, než je třída; politicky se chovají na bázi náboženských, etnických, regionálních či jiných afinit. Stávají se z nich katolíci, jižané, frankofonní nebo prostě ‘občané’.“

[98] Robert Allen, Global Economic History.

[99] ibidem.

[100] viz Robert Allen, From Farm to Factory: A Reinterpretation of the Soviet Industrial Revolution (Princeton 2003).

[101] Mohli bychom zmínit také osadnicko koloniální stát Izrael, který se místních elit zbavil jiným způsobem.

[102] Jejich podpora rozvoje výrobních sil souvisela s vizí komunismu jakožto světa hojnosti. Teoreticky mělo k rozpuštění státu dojít spolu s rozpuštěním třídy. Ovšem za účelem dosažení tohoto cíle bylo třeba stát paradoxně rozšířit a posílit.

[103] Italská levice tento obrázek komplikuje, neboť neodmítala odbory a strany stejným způsobem jako anarchosyndikalisté a německá/holandská komunistická levice. Mediace, proti nimž se stavěla (masová strana, jednotná fronta, antifašismus), byly partikulárnější a její nesouhlas s hlavní linií dělnického hnutí slaběji artikulovaný. Přesto se Bordigova kritika radovectví stane základem kritické roztržky s ideologií dělnického hnutí (viz Doslov).

[104] Levice zůstávala věrná rannému období dělnického hnutí a odmítala nejen parlament, ale státní aparát jako celek, přičemž obhajovala jeho nahrazení dělnickou federací. Souhrnný dělník se neměl ustavit prostřednictvím státních orgánů, které budou vydávat rozkazy, ale zdola nahoru, v procesu přímé demokracie. Jenže problém „spojování“ se tím přesunul na vztah mezi jednotlivými výrobními jednotkami. Jak se bude řešit střet zájmů mezi těmito jednotkami? Levice si vysnila kouzelné řešení: prostřednictvím přímé směny mezi výrobními jednotkami, kdy peníze budou nahrazeny pracovními poukázkami – práce by tak zprostředkovávala sebe samu. Namísto překonání odcizení si levice představovala zmenšení jeho sféry.

[105] Thomas Piketty, Capital in the 21st Century (Harvard 2013).

[106] Byly jen dvě výjimky, nad nimiž nevlál rudý prapor, ale přesto se vyvíjely obdobně (a ve skutečnosti mnohem úspěšněji, jelikož měly podporu USA a přístup na jejich domácí trh) a sledovaly podobný model nárazové industrializace. Jižní Korea a Tchaj-wan byly opevněné státy, které měly sloužit jako vzory pro obyvatelstvo východní a jihovýchodní Asie, čeho lze dosáhnout kapitalistickým rozvojem. I zde úspěch nárazové industrializace závisel na programech radikální pozemkové reformy, které hned na začátku poválečného období vyřadily ze hry staré režimy na venkově. V těchto případech se programy radikálních pozemkových reforem zaváděly v rámci kontrarevolučních snah jen jako poslední zábrana před šířením komunistické revoluce (jihovietnamský režim odmítnul podobný program radikální pozemkové reformy zavést a tím se odsoudil k porážce). Ve výsledku tak státní manažeři v těchto zemích (podobně jako jinde romantičtí revolucionáři) byli s to zavést kasárenský styl rozvoje kapitalismu.

[107] Rehman Sobhan, Agrarian Reform and Social Transformation (Zed Books 1993).

[108] První článek italské ústavy z roku 1948, jehož spoluautorkou byla PCI, prohlašuje „práci“ za základ italské republiky, za skálu, na níž se budoval poválečný stát.

[109] Fredric Jameson, A Singular Modernity (Verso 2002), s. 142.

[110] viz Robert Brenner, „The Paradox of Social Democracy: The American Case“, in The Year Left: an American Socialist Yearbook (Verso 1985).

[111] viz Paul Romano a Ria Stone, The American Worker (Facing Reality 1969) a Bill Watson, „Counter-Planning on the Shop Floor“, Radical America, květen-červen 1971.

[112] Cornelius Castoriadis v letech 1955 až 1958 uveřejnil tři články nazvané „O obsahu socialismu“.

[113] S pojmem „souhrnný dělník“ přišel jako první Marx ve svém pojednání o manufaktuře: „Souhrnný dělník má nyní všechny produktivní schopnosti výrobce ve stejném stupni virtuosity a zároveň je vynakládá co nejhospodárněji, neboť každého svého orgánu, individualisovaného ve zvláštním dělníkovi nebo ve zvláštní skupině dělníků, užívá výhradně k plnění své specifické funkce.“ Kapitál, díl 1. (Státní nakladatelství politické literatury, Praha, 1954), https://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1867/kapital/ch12.htm.

[114] Těmito tématy se bude obsáhleji zabývat text „Error“ v připravovaném Endnotes 5.

[115] Eley, Forging Democracy, s. 402. Negativní dopady tohoto obratu na třídní solidaritu byly brzy zjevné: „chudoba se nyní začala démonizovat jako patologie upadajících regionů a městských center, která sahá od matek samoživitelek a etnických menšin až po násilnickou a drogy zneužívající mládež a pohybuje se ve skrytých ekonomikách brigád a permanentní podzaměstnanosti. V tomto rasizovaném a kriminalizujícím diskursu neměla hnutí, která se historicky formovala apelováním na bílé, mužské dělníky, už skoro co říci.“

[116] A také vývoj atomové bomby sám o sobě radikálně snížil a snad i ukončil možnost totální války mezi rozvinutými národními státy.

[117] Nejlepší analýza tohoto fenoménu viz Robert Brenner, The Economics of Global Turbulence (Verso, 2006), zejména pak předmluva ke španělskému vydání: „What’s Good for Goldman Sachs is Good for America“.

[118] Jak je snad jasné z výše vyložené argumentace, tato metafyzika nebyla prostě jen „špatnou myšlenkou“, kterou by bývalo možné nahradit nějakou jinou. Vynořila se víceméně organicky z dělnických bojů odehrávajících se v konkrétním sociálním a politickém rámci, který už neplatí.

[119] viz World Revolution and Communist Tactics od Antona Pannekoeka, Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu od V. I. Lenina, Dopis soudruhu Leninovi od Hermana Gortera a vězeňské zápisky Antonia Gramsciho.

[120] Samozřejmě, že žádná z těchto revolucí nevedla k ničemu, co by se alespoň vzdáleně podobalo komunismu.

[121] Došlo i k hlubší proměně, která dále umenšila šanci na vzkříšení třídně založené politiky sdíleného zájmu: být dělníkem už není ničí podstatou, dokonce ani chudých. Ano, společnost se snaží přesvědčit lidi na vrcholu mzdové hierarchie, že mohou dělat to, co milují a tudíž, že mohou svůj život jako celek ztotožnit se svým pracovním životem. Totéž platí i pro jistá zaměstnání – zdravotní sestry nebo učitelky – kde si pracující dokáží představit jinou formu společenské organizace, v níž by mohli být užitečnější a dokonce uznávaní. Pro většinu lidí je však práce tím, co dělají, aby přežili. Doufají, že práce, kterou dělají, je tím druhem práce, který jejich děti nikdy nebudou muset vykonávat.

[122] „Spontaneita, zprostředkování, ruptura“, Endnotes 3, září 2013, https://pratelekomunizace.wordpress.com/2014/06/16/spontaneita-zprostredkovani-ruptura/.

[123] Jedná se o argument Théorie Communiste. Viz například „Théorie Communiste odpovídá Aufheben“, Aufheben 13, 2005.

[124] „Editorial“, SIC 1.

[125] Erfurtský program, 1891; dostupný na marxists.org.

[126] Erfurtský program. Přísaha, že SPD bude bojovat proti útlaku namířenému proti stranám, se patrně vztahuje ke schválení protisocialistických zákonů v roce 1878 v Německu. Tyto zákony omezovaly organizování kolem sociálně demokratických zásad.

[127] Karl Kautsky, The Class Struggle, 1892; na marxists.org. Kautského tu budeme citovat hodně. Mnohem více než Marxe. A právě proto, že Marxe interpretoval širšímu publiku, Kautsky vyložil základní teoretickou perspektivu dělnického hnutí. Nakolik Lenin, Trockij či dokonce Pannekoek reagovali na Kautského, obvykle tak činili na nějaké bázi, kterou s ním sdíleli. Viz Masimo Salvadori, Karl Kautsky and the Socialist Revolution (Verso 1990); Paul Mattick, „Karl Kautsky: from Marx to Hitler“, 1938 in Mattick, Anti-Bolshevik Communism (Merlin Press 1978); Gilles Dauvé, „The ‘Renegade’ Kautsky and his Disciple Lenin“, 1977. Lars Lih ve svém díle Lenin Rediscovered: What Is to Be Done? in Context (Brill 2006) nedávno přišel s podobnými argumenty, byť z nich vyvodil opačné politické závěry.

[128] Kautsky, The Class Struggle.

[129] ibidem.

[130] ibidem.

[131] ibidem.

[132] Aristoteles, Politics 1:4 in Complete Works (Princeton 1984).

[133] Lev Davidovič Trockij, The Revolution Betrayed, 1936 (Socialist Alternative 2013).

[134] ibidem, s. 59.

[135] ibidem, s. 59.

[136] ibidem, s. 64.

[137] Jak říká Lenin, „Celá společnost se stane jednou jedinou kanceláří a jednou jedinou továrnou s rovností práce a platu.“ Vladimír Iljič Lenin, State and Revolution, kapitola 5, 1917; dostupné na marxists.org. Lenin si představuje, že se tato kancelář-továrna bude organizovat „po vzoru poštovní služby“ a všichni technici, ale také pracující budou dostávat „dělnickou mzdu“.

[138] Antonio Gramsci nejen popularizoval termín „fordismus“, ale také se s ním ztotožňoval. Fordismus byl „posledním stádiem“ zespolečenštění výrobních prostředků, které stálo na primátu průmyslového kapitálu a na vzniku nového druhu morálky. Takovéto náznaky „nového člověka“ mohly vzniknout právě v Americe, protože USA neměly neproduktivní třídy, které tvořily společenskou základnu evropského fašismu. Mravní zkaženost fašismu byla ve střetu s novými výrobními metodami, což si „žádalo přísné ukáznění pohlavních pudů a spolu s ním posílení rodiny“. Prison Notebooks (International Publishers 1971), s. 299.

[139] Marx a Engels, The Communist Manifesto, 1848 (MECW 6), s. 496.

[140] Karel Marx, Capital, díl 1, (MECW 35) s. 609 (Fowkesův překlad). Důkladnější pojednání o tomto slavném řádku z Marxova díla viz „Bída a dluh“, Endnotes 2, https://kknihovna.wordpress.com/2011/03/01/bida-a-dluh-o-logice-a-historii-prebytecnych-populaci-a-prebytecneho-kapitalu/.

[141] Antonio Gramsci, „Unions and Councils“, 1919. Gramsci se domníval, že náležitou formou pro tohoto souhrnného dělníka je rada, která je také zárodkem budoucí společnosti. Viz „Zhroucená perspektiva“, níže.

[142] Eric Hobsbawm, Age of Empire (Weidenfeld & Nicolson 1987) s. 117.

[143] Kautsky, The Class Struggle.

[144] Eduard Bernstein, Evolutionary Socialism, 1899; dostupné na marxists.org.

[145] ibidem.

[146] Bernstein, Evolutionary Socialism.

[147] ibidem.

[148] ibidem.

[149] viz David Montgomery, The Fall of the House of Labour (Cambridge 1989).

[150] „Pro řemeslníky nahnané do manufaktury to neplatilo: mohli snít o industrializaci, která by se otočila zády k velké továrně a vrátila se k malým dílnám a nezávislému soukromému vlastnictví osvobozenému z okovů peněz (například díky bezplatnému úvěru ala Proudhon, nebo Lidové bance Louise Blanca). Naopak pro kvalifikovaného energetika či kovodělníka, horníka, železničáře nebo dokaře cesta zpět neexistovala. Jeho Zlatý věk neležel v minulosti, ale v budoucnosti postavené na obřích továrnách… bez šéfů. Jeho zkušenost s relativně autonomním pracovním týmem jej logicky vedla k úvaze, že by mohl továrnu spravovat kolektivně a podle stejného modelu i celou společnost, která se chápala jako propojení firem, které bylo třeba znovu demokraticky sjednotit a odstranit tak buržoazní anarchii.“ Gilles Dauvé a Karl Nesic, „Proletář a práce: příběh jedné lásky?“, Endnotes 1, 2008, https://kknihovna.wordpress.com/2011/04/16/proletar-a-prace-pribeh-jedne-lasky/.

[151] Rudolf Rocker, Anarcho-Syndicalism: Theory and Practice, 1938. Rockerovo shrnutí anarchosyndikalismu se o technických změnách zvyšujících produktivitu vůbec nezmiňuje.

[152] Pravděpodobně bylo obtížné vidět v kolapsu na přelomu let 1920 a 1930 důsledek automatizace, ale stálo by za to pečlivě prozkoumat politiku tehdejší doby.

[153] Čtení Endnotes v tomto duchu viz Matthijs Krul, „Endnotes: A Romantic Critique?“, The North Star, 28. ledna 2014. Kritická odpověď viz Atë, „Romantic Fiction: Notes on Krul’s critique of Endnotes“, blog Endnotes, únor 2014.

[154] „Separace je sama o sobě integrální součástí jednoty tohoto světa,“ Guy Debord, The Society of the Spectacle, 1967.

[155] Socialisté často hovořili o budoucí chvíli, kdy bude překonáno oddělení intelektuální práce od práce manuální, ale toto překonání chápali jako technickou záležitost.

[156] „Když španělští anarchisté spekulovali o své utopii, mluvili o elektřině a automatických strojích na likvidaci odpadu.“ Hobsbawm, Age of Empire, s. 138.

[157] Theodor Adorno, Minima Moralia (Verso 2005), s. 156.

[158] Ortodoxní marxismus má sklon nahlížet technologie jako neutrální a alternativně využitelné socialismem i kapitalismem, viz Leninův zájem o vědecký management a jeho definice komunismu jako „sověty plus elektrifikace“. Kapitalistická přeměna pracovního procesu však ve skutečnosti není prostě jen prostředkem ke zvýšení produktivity, ale také prostředkem ke zvýšení kapitalistovy kontroly nad pracujícími.

[159] Paul Romano a Ria Stone, The American Worker (Facing Reality 1969) a Raniero Panzieri, „The Capitalist Use of Machinery“ in Phil Slater ed., Outlines of a critique of technology (Ink Links 1980).

[160] Marx, Capital, díl 1. (MECW 36), s. 553.

[161] Rosa Luxemburgová, „Reform or Revolution“ (1900) in The Essential Rosa Luxemburg (Haymarket 2008), s. 92.

[162] Marx, Capital, díl 1. (MECW 36), kapitoly 13 a 14.

[163] Bernstein, Evolutionary Socialism, kapitola 3.

[164] Marx, Capital, díl 1. (MECW 36), kapitola 15.

[165] „Protože výrobní vztahy jsou transparentní, je většina jedinců v podřadném společenském postavení nespokojená se systémem… Jediným způsobem, jak se může systém zachovat, je efektivní atomizace obyvatelstva.“ Hillel Ticktin, „Towards a Political Economy of the USSR“, Critique, ročník 1, č. 1, 1973, s. 36.

[166] Karl Marx, Kritika gothajského programu, 1875, https://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1875/051875.html. Marx tu výslovně vyjadřuje svoji frustraci z lasallovské perspektivy, která postrádá dynamiku danou tendencí k automatizaci.

[167] ibidem.

[168] Marx, Kritika gothajského programu, https://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1875/051875.html.

[169] Georgij Plechanov byl ještě více než Kautsky tím, kdo tyto myšlenky rozvinul do úplné teorie stádií. Viz například jeho „The Development of the Monist Theory of History“ (1895).

[170] viz Kevin B. Anderson, Marx at the Margins (Chicago 2010).

[171] Karel Marx, náčrty dopisů Věře Zasuličové, in Theodor Shanin, Late Marx and the Russian Road (Monthly Review 1983), s. 100.

[172] Shanin, Late Marx and the Russian Road, s. 112.

[173] Marx a Engels, Manifest komunistické strany, ruské vydání z roku 1882, https://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1848/manifest/predmluva.htm#1882.

[174] Jacques Camatte, „Community and Communism in Russia“, část II. Viz rovněž Loren Goldner, „The Agrarian Question in the Russian Revolution“, Insurgent Notes 10, červenec 2014.

[175] Camatte, „Community and Communism in Russia“, část II.

[176] ibidem.

[177] ibidem.

[178] ibidem.

[179] ibidem.

[180] Camatte pokračuje: „Vůbec jsme si to [přeskočení KVZ] nedokázali představit, protože jsme byli prodchnuti myšlenkou, že pokrok pro všechny národy znamená rozvoj výrobních sil, tj. ve finále kapitálu, což znamenalo afirmaci zvnitřnění vítězství kapitálu uvnitř proletariátu. Je tudíž přirozené, že před národy, které jsme naší shodou se smrtelným nepřítelem (nechvalně proslulá cesta přes KVZ) donutili podrobit se, jsme vini (různí etnologové pocházející z těchto národů prudce kritizují Marxův etnocentrismus).“ Camatte, „Community and Communism in Russia“.

[181] „Želbohu, my, kdo jsme chtěli položit základ dobrotě, jsme sami nemohli být dobrými.“ Bertolt Brecht, „To Posterity“.

[182] Z retrospektivy je docela snadné tento projekt zostouzet, ale hrozný byl jen natolik, nakolik se mu nedařilo svého cíle dosáhnout. Kdyby býval uspěl, stálo by to za to. Strázně lidstva, které už tak byly všudypřítomnou realitou, ale komunisté je ještě zhoršovali, by bývalo vykoupilo vítězství komunismu. K onomu vykoupení však nikdy nedošlo.

[183] G. M. Tamás, „Telling the Truth about Class“, Socialist Register 2006, s. 24.

[184] Trockij, The Revolution Betrayed.

[185] ibidem.

[186] ibidem.

 

Založeno pod Ostatní komunizátoři píší · Tagged with Endnotes, kapitál, proletariát, třídní boj