Nad Komunismem (nejen) pro děti

Nakladatelství Neklid nedávno vydalo pod titulem Komunismus (nejen) pro děti aneb Jak vše bude jednou jinak pozoruhodný počin Bini Adamczak. Jedná o text, jenž pojednává o aktuálních otázkách komunistické kritiky kapitalismu. Proto opus neušel ani naší pozornosti. V následujících řádcích přinášíme své postřehy z jeho četby a soudružskou kritiku některých v knize nadhozených perspektiv.

ADAMCZAK, Bini: Komunismus (nejen) pro děti
aneb
Jak vše bude jednou jinak. 1. vyd.
Praha: Neklid, 2018, 92 s., ISBN: 978-80-270-3965-4.

Adamczak koncipuje tuto útlou knihu po způsobu imaginativního nástinu geneze a cest, jimiž se snahy o sociální emancipaci mohou vydat. Text je určen zejména těm, kteří si ujasňují základní otázky týkající se povahy kapitalistické společnosti a jejího komunistického zrušení. Navzdory českému názvu díla se spíše než o četbu pro děti jedná o svého druhu úvod do kritického pochopení společnosti naší doby. „Komunismus je společnost, která odstraní všechny neduhy, jimiž trpí lidé v dnešní společnosti – kapitalismu,“ uvozuje Adamczak na páté straně dílo. Kapitalismus chápe jako sociální totalitu; jako podstatu společenského procesu; coby historicky zvláštní typ společnosti, v níž, skrze niž a proti níž existují jednotliví lidé a věci. Její tematizace kapitalismu se tedy rozchází s perverzními, leč v alternativním levicovém milieu, z něhož se patrně bude rekrutovat většina čtenářů knihy, vlivnými sociologickými koncepcemi, pro něž je kapitalismus partikulární společenskou sférou, navýsost racionalizovanou „ekonomikou“, která v soudobé společnosti existuje a působí vedle sfér a logik jiných, aniž by od nich byla qua parciální společenská sub-logika podstatně odlišná. Autorka tedy pojímá kapitalismus nikoli jako jeden z mnoha sociálních jevů, ale jako materiální předpoklad různých civilizačních praktik. Kapitalismus je specifickou společenskou formou, jejímž prostřednictvím člověk obstarává svou biologickou i kulturní reprodukci. Kapitalismus, jehož pojmovým základem je vzorec P – Z – P‘ čili vklad peněz do produkce zboží s vyhlídkou na jejich zhodnocení, je reálnou společenskou silou, která svými imanentními zákony reprodukuje a zároveň modifikuje existující stav společnosti podle aktuálních potřeb akumulace kapitálu. Presumpce růstu hodnoty zkrátka vymezuje pole toho, co je v kapitalistické společnosti uskutečnitelné a co ne.

Adamczak předvádí tento stěžejní rys kapitalismu – permanentní vyvíjení tlaku na společenskou realitu a (re)definování hranic, v nichž je společenskému procesu umožněno probíhat – v maximálně zjednodušené, záměrně naivní podobě. Zákonitosti kapitalistické produkce a pokusy o překonání její logiky ilustruje na příběhu pracovnic továrny na výrobu žehliček. Schematicky ukazuje, že imperativy tržní konkurence, zvyšování míry vykořisťování, vznik krizí, debilizace dělnic a dělníků angažovaných v pracovním procesu, ale i odpor pracujících lidí proti tomu všemu jsou nutnými momenty ustavování kapitalistické společnosti. Z hlediska obecné marxistické teorie by proti výkladu Adamczak bylo lze namítat, že se pohybuje pouze na úrovni formálního přivtělení práce ke kapitálu a extrakce absolutní nadhodnoty z pracovní síly. Protože dílo nijak nepracuje s reálným přivtělením práce ke kapitálu a s přivlastňováním relativní nadhodnoty, nepředstavuje ani přibližnou pojmovou rekonstrukcí kapitalistického společenského procesu v současné dějinné chvíli. Autorka si je této skutečnosti jistě vědoma; s největší pravděpodobností nechtěla zatěžovat tuto část knihy, jež je určena nejširšímu okruhu čtenářů, kteří nemusejí být vždy uvyklí abstraktnímu teoretizování, další konceptuální expozicí. Neboť byla cílem díla popularizace komunistické kritiky kapitalismu, a jelikož celý text evokuje pohled na svět dětskýma očima, což se s prezentací náročnějších teoretických modelů rovněž příliš neslučuje, omezujeme se stran absence reálného přivtělení a extrakce relativní nadhodnoty na tuto poznámku.

Adamczak žije převážně v Berlíně a její teoretické uchopení sociálního světa koření v tradici „německé“ kritické teorie, což je patrno i z pramenů, jež lze nalézt na konci knihy. Příklad s domněle samostatným pohybem sklenice při spiritistické seanci, kterou ve skutečnosti uvádějí do pohybu lidé tím, že se jí ve stejnou chvíli společně dotýkají, názorně demonstruje slavný teorém, podle nějž se kapitalistický svět ustavuje za zády jednotlivců, přestože jde o jejich práci. Připodobnění kapitalistického státu k hrnci, do něhož všichni sypou část vydělaných peněz, aby je hrnec následně použil k nákupu výrobků, na něž samy pracovnice nemají peníze, je neméně výstižné. Silné teoretické zázemí Adamczak jí umožňuje artikulovat otázky praktické kritiky společnosti v interním vztahu k reálným abstrakcím kapitalismu. Autorka probírá různé historické i soudobé kritiky kapitalismu, jež zaměňují konkrétní symptomy kapitalistického utrpení za jeho abstraktní logickou podstatu. Státem organizovaný či samosprávný kapitalismus nadále zůstává kapitalismem podléhajícím imanentním zákonitostem tohoto výrobního způsobu, dobrým úmyslům některých socialistů či anarchistek navzdory. Z líčení komunistických pokusů pracovnic továrny na žehličky jasně vysvítá, že politické úsilí o reformu kapitalismu ve prospěch pracujících nemůže z lidských životů odvalit úhelný kámen sociálně produkovaného utrpení, jímž je člověku nepřátelská, zvěcňující povaha abstraktní kapitalistické práce. Komunismus ruší sociální zprostředkování práce abstrakcí hodnoty, a zbavuje tak lidskou aktivitu nánosu věků třídní společnosti, hniloby mrtvé práce, která k sobě přivtěluje práci živou, aby z proletářů učinila zombie.

Komunismus (nejen) pro děti však nekončí spolu s příběhem továrních dělnic, jejich sebe-zrušením coby proletářek a ustavením komunismu coby sebe-tvorby člověka, jenž se již nadále není nucen podrobovat abstrakcím společenského panství. V eseji Epilog ke konstrukci komunistické touhy se Adamczak vztahuje k současné konfiguraci kapitalistické společnosti a dnešním komunistickým vyhlídkám. Brilantní je autorčina systematizace falešných kritik kapitalismu na základě toho, která kapitalisticky vyprodukovaná sociální sféra je jejich východiskem. Oběh, výroba či spotřeba jsou v těchto hojně rozšířených představách položeny za Archimédův bod, z nějž se následně konstruuje společenská kritika. Ježto však žádná z těchto domnělých kritik kapitalismu neartikuluje vnitřní vztah mezi oběhem, výrobou a spotřebou, protože je nepojímá jako vzájemně podmíněné prvky společenské totality, svorně se parciální kritiky kapitalismu z hlediska oběhu, výroby i spotřeby hroutí do praktické i teoretické bídy afirmace světa kapitálu. S komunizační perspektivou se autorka potkává ve svém přemýšlení o dějinně se proměňujícím obsahu komunismu v závislosti na historicky specifických podmínkách, v nichž se komunistické hnutí reálně odehrává. Podobně jako komunizátoři a komunizátorky stojí Adamczak na tom, že specifický obsah komunistického hnutí se proměňuje spolu s vývojem modalit kapitalistické produkce společnosti.

Problematickým se nám naopak jeví způsob, jímž autorka píše o komunistické touze. Podle Adamczak je dnes nosné vynalézat komunistickou touhu, čemuž má sloužit vytváření pozitivních obrazů komunismu. Autorka si je vědoma toho, že tyto konstrukce budou přechodné a nedokonalé; má však jít o nástroje posilování a propojování sociálních bojů (protesty na náměstích, obsazená továrna, kolektivní vývařovna, samosprávná nemocnice). Hlavním jejím argumentem pro pořizování pozitivních komunistických snímků emancipované společnosti je, že omezování se na negativní kritiku vyklízí prostor společenské imaginace zcela reifikovaným sociálním koncepcím a představám. Toho poté využívají různé formy falešné kritiky kapitalismu, aby kanalizovaly subverzivní potenciál rodící se kritické praxe tak, že ulpí na povrchu společenských jevů, aniž by tematizovaly jejich konstitutivní základ. Příkladem je kritika (židovského) „finančního kapitalismu“, jenž je falešně kontrastován s „poctivou prací“, jež přispívá k blahobytu jistého národa. Adamczak proto připodobňuje praxi negativní kritiky k náboženskému zákazu zobrazení boha. Zapomíná přitom však, že rysy komunistického boha nelze vystihnout, protože žádná jeho stabilní podoba neexistuje. Bůh kapitálu má jméno P – Z – P‘ a jeho obraz lze vykreslit rekonstrukcí reálných abstrakcí, skrze něž se kapitalismus ustavuje, a metodickým usouvztažňováním konkrétního společenského dění s obecnou logikou sociální konstituce tohoto výrobního způsobu. Komunismus se vyznačuje tím, že božstvo zhodnocující se hodnoty ruší a žádného jiného boha na jeho místo neinstaluje. Komunistické hnutí se rodí z frustrace lidských potřeb, jež kapitalismus nemůže uspokojit. To, co lidé artikulují jako projekt překonání společensky produkovaného utrpení, je mnohem méně odvislé od – jakkoli sofistikovaných – myšlenek komunistických intelektuálek a intelektuálů, transformovaných v obrazy „komunistické touhy“, než od konkrétních okolností frustrace lidských potřeb a více či méně zmateného boje proti společnosti, která tuto frustraci produkuje. Klade-li Adamczak vynalézání komunistické touhy ve výše popsaném smyslu jako něco žádoucího, tak proti tomu vlastně nic nenamítáme. Doufáme jen, že takto nově toužící soudruzi a soudružky nepřestanou mít na zřeteli problémy aktuálních forem, jichž dnes nabývá konfrontace mezi prací a kapitálem – to, co třídní boj materiálně produkuje, je pro nás mnohem spolehlivějším komunistickým kompasem než ciselovaná idea komunistické touhy.

Přestože se s Bini Adamczak ne ve všem shodujeme, přejeme Komunismu (nejen) pro děti mnoho čtenářů. Pro toho, kdo se začíná seznamovat se společenskou kritikou, bude kniha vítaným pomocníkem. Toto útlé dílo shrnuje zkušenosti komunistického hnutí, aby z nich vydalo počet, jenž je pro dnešek nesporným přínosem. Činí tak v maximálně zhuštěné, a přesto široce přístupné formě. O fundamentech kapitalismu a jeho radikální emancipační kritiky – komunismu – se zde lze úspěšně poučit.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: