Logika genderu: O separaci sfér a procesu abjekce

Jak usouvztažnit analýzu genderu s třídní analýzou? Na tuto otázku se snaží odpovědět autorky spojené s kolektivem Endnotes.

V rámci marxistického feminismu se setkáváme s několika páry binárních termínů, kterými se analyzují genderované formy panství v kapitalismu.[1] Patří sem: produktivní a reprodukční, placená a neplacená, veřejná a soukromá, pohlaví a gender. Když však uvažujeme nad genderovou otázkou, shledáváme tyto kategorie nepřesnými, teoreticky nedostatečnými a občas dokonce zavádějícími. Tento článek je pokusem navrhnout kategorie, která nám umožní lépe uchopit transformaci genderového vztahu, k níž došlo od 70. let, a hlavně pak s nedávným nástupem krize.

Následující pojednání je silně ovlivněno systematickou dialektikou, metodou, která se snaží chápat společenské formy jako vzájemně propojené momenty celku.[2] Postupujeme tudíž od těch nejabstraktnějších kategorií k těm nejkonkrétnějším a sledujeme, jak se gender odkrývá coby „reálná abstrakce“. Zajímá nás jen ta podoba genderu, která je specifická pro kapitalismus, a od samého začátku předpokládáme, že o genderu lze hovořit, aniž bychom se jakkoli odvolávaly na biologii nebo prehistorii. Začínáme tím, že gender definujeme jako separaci sfér. Když tak učiníme, budeme specifikovat jedince přiřazené do těchto sfér. Důležité je, že sféry nedefinujeme prostorově, ale stejně jako Marx mluvil o dvou oddělených sférách výroby a oběhu, i my definujeme sféry jako pojmy, které nabývají materiální rozměr.

Zdá se nám, že výše uvedené dvojice limitují naše chápání způsobů, kterými tyto sféry v současnosti fungují, neboť jim schází historická specifičnost a podněcují k transhistorickému chápání genderovaného „panství“, kdy se patriarchát považuje za rys kapitalismu, aniž by byl pro kapitalismus historicky specifický. Doufáme, že nám se podařilo vymezit kategorie, které jsou pro kapitalismus stejně specifické jako „kapitál“ sám. Tvrdíme totiž, že dosavadní dvojice stály na chybných kategoriích, jejichž vady se odhalí, jakmile se pokoušíme vrhnout světlo na proměny, k nimž v kapitalistické společnosti dochází od 70. let. Formy domácích a tzv. „reprodukčních“ činností se stále více marketizují, a zatímco se tyto aktivity mohou stejně jako dříve odehrávat ve „sféře“ domova, nezaujímají už tytéž strukturální pozice uvnitř kapitalistického celku, přestože vykazují stejné konkrétní rysy. Z tohoto důvodu jsme nuceny klarifikovat, transformovat a redefinovat kategorie, které jsme převzaly z marxistického feminismu, a to nikoli pro teoretické účely, nýbrž proto, abychom pochopily, proč se lidstvo stále tak mocně vepisuje do jednoho nebo do druhého genderu.

1. Výroba/reprodukce

Ať je společenská forma výrobního procesu jakákoli, musí být tento nepřetržitý, tj. musí periodicky stále znovu probíhat týmiž stadii. Jako nemůže společnost přestat spotřebovávat, stejně tak nemůže přestat vyrábět. Proto každý společenský výrobní proces, zkoumán ve stálé souvislosti a ustavičném toku svého obnovování, je zároveň reprodukčním procesem.[3]

Když Marx mluví o reprodukci, nemá na mysli výrobu a reprodukci žádného konkrétního zboží; spíše ho interesuje reprodukce společenského celku. Když však o reprodukci mluví marxistické feministky, často si kladou za cíl specifikovat výrobu a reprodukci zvláštního zboží, pracovní síly. A to z toho důvodu, že v Marxově kritice je poměr mezi reprodukcí pracovní síly a reprodukcí kapitalistického celku nekompletní.

I) Když Marx mluví o pracovní síle, tvrdí, že je to zboží zvláštního druhu, zboží jako žádné jiné

Ačkoli Marx hovoří o specifikách pracovní síly jakožto zboží,[4] některé aspekty této specifikace vyžadují větší pozornost.

Prvně prošetřeme separaci pracovní síly od jejího nositele/nositelky. Směna pracovní síly předpokládá, že toto zboží na trh přináší její nositel/nositelka. Jenže v tomto zvláštním případě jsou pracovní síla a její nositel/nositelka jedna a táž živá bytost. Pracovní síla je živou práceschopností této osoby a jako takovou ji nelze oddělit od její nositelky/nositele. Zvláštnost pracovní síly nám tedy nastoluje ontologickou otázku.

Vrátíme-li se ke Kapitálu, hned na počátku první kapitoly se setkáváme se zbožím a teprve o několik málo kapitol později plně objevíme jeho nejzvláštnější manifestaci, tedy pracovní sílu. V souladu s Marxem je správné začít u naturalizované a evidentní říše zbožního oběhu, abychom zboží učinily vskutku kuriózní a nepřirozenou věcí. My se však nebudeme tázat jen po tom, co těmto „věcem“, těmto předmětům, dává řád. Spíše se z hlediska genderové analýzy budeme ptát po oněch cizích tělech, lidských objektech, které tu bloudí svým vlastním „přirozeným“ způsobem a které se – podobně jako fetišizované zboží – nezdají mít žádnou historii. A přesto ji určitě mají.

Jelikož se v jádru zbožní formy skrývá dvojaký charakter práce – která je abstraktní i konkrétní – první kapitola Kapitálu nás v souladu s tím seznamuje s rozporem mezi užitnou hodnotou a (směnnou) hodnotou. Tento rozpor se rozvíjí od prvních stránek Marxovy kritiky až do samého konce. Vždyť trhlina mezi těmito dvěma nesmiřitelnými aspekty zbožní formy je vodicím vláknem, které Marxovi dovoluje vysledovat a rozkrýt všechny ostatní rozporné formy, které utváří kapitalistický výrobní způsob.

Shrňme si stručně tento rozpor. Na jedné straně je zboží – z hlediska jeho aspektu užitné hodnoty – ve vší své jedinečnosti zvláštním předmětem, který se liší od ostatních. Má určité využití, které je, jak Marx tvrdí, nezbytné pro jeho výrobu coby směnné hodnoty. Navíc, protože je jedinečné, je pouhou jednotkou, jednou z mnoha, které dohromady dávají nějaký součet, množství jednotlivých věcí. A nejde o součet homogenní abstraktní pracovní doby, ale o součet konkrétních individuálních a odlišitelných prací. Na druhé straně – z hlediska jeho aspektu směnné hodnoty – představuje alikvotní díl z „celkové společenské práce“ vykonané v rámci společnosti – množství společensky nutné pracovní doby neboli průměrnou dobu potřebnou k jeho reprodukci.

A právě tento rozpor je oním rozporem, jenž je fundamentální podmínkou proletářova/proletářčina bytí ve světě (neboť ani zdaleka se netýká jen „věcí“). Přesně z tohoto stanoviska se totiž proletář/proletářka konfrontuje se světem, v němž kapitalistický výrobní způsob vládne v podobě hromadění zboží; proletář/proletářka tak činí jako zboží, a tudíž je tato konfrontace v jednu a tu samou chvíli nahodilým setkáním jednoho zboží s druhým a zároveň střetnutím subjektu s objektem.

Důvodem existence této ontologické trhliny je to, že pracovní síla není ani osobou ani jen zbožím. Jak nám říká Marx, pracovní síla je zvláštní zboží. Je to zboží jako žádné jiné. Zvláštností pracovní síly coby zboží je to, co jí propůjčuje ústřední místo ve výrobním způsobu založeném na hodnotě: sama užitná hodnota pracovní síly (či životní práceschopnost) je zdrojem (směnné) hodnoty. Navíc rozpor mezi užitnou hodnotou a (směnnou) hodnotou má další implikace, když uvážíme samotnou výrobu a reprodukci pracovních sil. Tato zvláštní „výroba“ je dostatečně specifická na to, aby si zasloužila zvláštní pozornost, neboť, pokud víme, pracovní síla nikdy a nikde nevznikala na montážní lince.

Jak se tedy pracovní síla vyrábí a reprodukuje? Marx identifikuje zvláštnost užitné hodnoty pracovní síly. Ale odlišuje adekvátně výrobu pracovní síly od výroby ostatního zboží? Marx píše:

Pracovní doba nutná k výrobě pracovní síly není tedy nic jiného než pracovní doba nutná k výrobě [těchto] životních prostředků…[5]

Když se pustí do problému hodnoty pracovní síly, Marx dochází k závěru, že se rovná pracovní době nutné k její reprodukci, jako je tomu u každého jiného zboží. Jenže v tomto případě se záhadně redukuje na pracovní dobu nutnou k výrobě dělníkových životních prostředků. Ale košík plný „životních prostředků“ nevyrobí pracovní sílu jako hotové zboží.

Kdybychom srovnali výrobu pracovní síly s výrobou kteréhokoli jiného zboží, zjistili bychom, že „suroviny“ používané v tomto výrobním procesu, tj. životní prostředky, přenášejí svoji hodnotu na konečný výrobek, zatímco nová práce potřebná k přeměně těchto zboží ve fungující pracovní sílu nepřidává k tomuto zboží žádnou hodnotu. Pokud tuto analogii posuneme dál, mohli bychom říci, že z hlediska hodnoty pracovní síla sestává pouze z mrtvé práce.

Marx ve výše uvedené citaci redukuje nutnou práci potřebnou k výrobě pracovní síly na „suroviny“ nakupované za účelem její (re)produkce. Tudíž každou práci nezbytnou k přeměně těchto surovin, tohoto košíku se zbožím, ve zboží zvané pracovní síla Marx nepovažuje za živou práci a vskutku ani samotný kapitalistický výrobní způsob ji vůbec nebere jako nutnou práci. To znamená, že jakkoli nezbytné jsou tyto činnosti pro výrobu a reprodukci pracovní síly, strukturálně se z nich stává nepráce. Marx tuto nutnou práci nepovažuje za nutnou práci, protože se činnost, kterou se suroviny ekvivalentní mzdě mění v pracovní sílu, odehrává ve sféře oddělené od výroby a oběhu hodnot. Tyto nutné nepracovní činnosti neprodukují hodnotu nikoli vzhledem ke svým konkrétním charakteristikám, ale protože se odehrávají ve sféře kapitalistického výrobního způsobu, kde jako přímé zprostředkování nefunguje forma hodnoty.

Aby hodnota mohla existovat, musí mít nějaký exteriér. Podobně, aby mohla existovat práce a sloužit jako měřítko hodnoty, i ona musí mít nějaký exteriér (k tomu se vrátíme v druhé části). Zatímco autonomistické feministky docházejí k závěru, že každá činnost, kterou se reprodukuje pracovní síla, produkuje hodnotu,[6] my říkáme, že aby pracovní síla mohla mít hodnotu, musí se některé z těchto činností odříznout nebo odpojit od sféry, v níž se vyrábí hodnota.[7] 

II) Proto reprodukce pracovní síly předpokládá separaci dvou odlišných sfér

Jak jsme již artikulovaly výše, proces transformace mrtvé práce – tedy zboží zakoupeného za mzdu – v práceschopnost živé osoby, kterou najdeme na trhu, obaluje sféra nepráce či vnější nutné práce. Nyní se musíme podívat na specifika této sféry.

Termíny typu „reprodukční sféra“ jsou k identifikaci této sféry nedostatečné, protože to, co se snažíme pojmenovat, nelze definovat jako soubor činností specifických jejich užitnou hodnotou či konkrétním charakterem. Vždyť tatáž činnost, třeba úklid nebo vaření, se může odehrávat v obou sférách: v jednom specifickém společenském kontextu se může jednat o práci produkující hodnotu a v jiném může jít o nepráci. Reprodukční úkoly jako třeba úklid si můžeme zaplatit v podobě služeb a namísto toho, abychom trávili čas vařením jídla, můžeme si koupit hotová jídla. Avšak, abychom mohli plně docenit, jak se – za pracovní silou – reprodukuje gender, bude třeba odlišit reprodukci, která je komodifikovaná, monetizovaná nebo masově vyráběná, od té, která není.

Protože stávající pojmy výroba a reprodukce mají omezený význam, musíme pro vymezení oněch dvou sfér nalézt přesnější termíny. Odnynějška tak budeme k jejich označení používat dva velice deskriptivní (a tudíž poněkud nešikovné) termíny: a) sféra přímo prostředkovaná trhem (PPT); a b) sféra nepřímo prostředkovaná trhem (NPT). Naším cílem není vymýšlet žargonové novotvary, nýbrž používat tyto termíny k označení a soustředit se na strukturální charakteristiky těchto dvou sfér. V průběhu naší prezentace (viz část 2) pak budeme muset přidat další sadu popisných termínů (námezdní/nenámezdní), a to za účelem dostatečného rozboru jemnějších charakteristik těchto sfér.

Výroba a reprodukce pracovní síly vyžaduje celý soubor činností; některé z nich se vykonávají ve sféře přímo prostředkované trhem neboli sféře PPT (ty, které se kupují jako zboží, buď v podobě výrobků, nebo služeb), zatímco jiné se odehrávají v oné sféře, která není přímo prostředkovaná trhem – sféra NPT. Rozdíl mezi těmito činnostmi nespočívá v jejich konkrétních charakteristikách. Každá z těchto konkrétních činností – vaření, péče o děti, praní/správka oblečení – může někdy produkovat hodnu a jindy nemusí, a to v závislosti na „sféře“ a ne na skutečném místě, kde se odehrává. Onou sférou tudíž není nutně domov. A ani ji nedefinuje to, zda činnosti, které uvnitř ní probíhají, sestávají z činností reprodukujících pracovní sílu nebo ne. Definuje ji vztah těchto reprodukčních úkonů ke směně, trhu a akumulaci kapitálu.

Toto konceptuální odlišení má materiální důsledky. Uvnitř sféry přímo prostředkované trhem se reprodukční úkony vykonávají bezprostředně za kapitalistických podmínek, tedy se vším, co si trh žádá, a je jedno, jestli se vykonávají ve výrobním sektoru nebo v sektoru služeb. V mantinelech a pod velením kapitálu a trhu musí být výroba zboží a služeb – bez ohledu na jejich obsah – konkurenceschopná z hlediska produktivity, efektivity a uniformity produktu. Index produktivity je temporální, zatímco index efektivity souvisí se způsoby hospodárného využívání vstupů. Dále pak uniformita produktu práce si žádá uniformitu pracovního procesu a vztahu těch, kdo vyrábějí, k tomu, co vyrábějí.

Rozdíl mezi úkony vykonávanými v této sféře a úkony mimo ni je ihned patrný. Ve sféře PPT je prvořadá míra návratnosti kapitalistických investic, a tudíž všechny vykonávané činnosti – i když jsou charakterem své užitné hodnoty „reprodukční“ – musí splňovat nebo překračovat aktuální míru vykořisťování a/nebo zisku. Na druhou stranu, vně sféry PPT se způsoby, kterými ti, kdo reprodukují pracovní sílu jako užitnou hodnotu (skrze reprodukci jejího nositele/nositelky), využívají mzdu, nepodřizují stejným požadavkům. Pokud vůbec jsou tyto způsoby uniformní, velmi se liší z hlediska nutného využití času, peněz a surovin. Na rozdíl od sféry PPT není každý aspekt reprodukčního procesu přímo určen trhem. (V 2. části se budeme zabývat státem organizovanou reprodukcí ve sféře nepřímo prostředkované trhem.)

Sféra nepřímo prostředkovaná trhem má odlišný temporální charakter. Činnosti uvnitř této sféry se stále odehrávají na bázi 24 hodin denně a 7 dní v týdnu,[8] ale „společensky nutná pracovní doba“ (SNPD) nikdy nefunguje přímo jako faktor této báze. SNPD platí v procesu abstrakce, k němuž dochází skrze prostředkování trhem, jímž se zprůměruje množství času, které je v pracovním procesu zapotřebí, aby byl výrobky nebo služby konkurenceschopné z hlediska prodeje. Bankrot a ztráta zisku jsou tedy faktory zatěžující tento proces; a stejně tak i inovativní využívání strojů ke zkrácení času potřebného k výrobě zboží. Sféře PPT tudíž dominuje zvyšování zisku nebo podílu na trhu. Samozřejmě, že mechanizace je možná i ve sféře NPT a došlo k mnoha inovacím tohoto druhu. V tomto případě však cílem není umožnit výrobu více užitných hodnot za dané množství času, ale redukovat čas trávený danou činností, a to obvykle proto, aby se mohlo více času věnovat jiné činnosti NPT. A když přijde například na péči o děti, některé činnosti sice lze vykonávat rychleji, ale je třeba starat se o ně celý den a toto množství času není flexibilní (k tomu se ještě vrátíme v 5. části).

Navíc každou z těchto sfér charakterizují různé formy panství. Organizátorkou výrobních a reprodukčních vztahů PPT je závislost na trhu neboli neosobní abstraktní panství, jehož mechanismem je porovnávání hodnoty z hlediska společensky nutné pracovní doby. Tento druh „přímého prostředkování trhem“ uvnitř dané sféry je abstraktním panstvím a jako takový je formou nepřímého donucení určovaného na trhu („za zády výrobců“). Neexistuje tu tedy strukturální nutnost přímého násilí nebo plánování, jimiž by se alokovala práce per se.

Oproti tomu pro porovnávání různého výkonu konkrétních činností, k nimž dochází ve sféře NPT, žádný takový mechanismus neexistuje, byť jsou společensky určené. Abstraktní panství trhu a objektivní tlak SNPD nemohou diktovat způsob, jak tyto činnosti vykonávat – jedině snad nepřímo, když požadavky výroby proměňují požadavky na údržbu pracovní síly vně sféry PPT. Na dělbě činností NPT se podílejí jiné mechanismy a faktory, od přímého panství a násilí až po hierarchické formy kooperace či přinejlepším plánované alokace.[9] Ale není žádný neosobní mechanismus nebo způsob, jak objektivně kvantifikovat, vymáhat nebo „racionálně“ nivelizovat čas a energii strávené těmito činnostmi či jak je někomu alokovat. I snaha o „rovnoměrné a spravedlivé“ sdílení těchto činností je nutně předmětem neustálého vyjednávání, jelikož neexistuje způsob, jak „racionálně“ kvantifikovat a nivelizovat čas či energii do nich vložené. Co to znamená hodinu uklízet kuchyni nebo hodinu se starat o dítě? Je tvoje hodina péče o dítě stejná jako moje hodina péče o dítě? Tato alokace tudíž nemůže nezůstat konfliktní otázkou.

2. Placená/neplacená

Marxistické feministky k rozlišování mezi výrobou a reprodukcí často přidávají ještě další: rozlišování mezi placenou a neplacenou prací. Podobně jako mnozí před námi shledáváme tyto kategorie nepřesnými a raději používáme rozlišení na námezdní a nenámezdní. Jelikož budeme sféry PPT a NPT dále explikovat ve vztahu k námezdnímu a nenámezdnímu, budeme překrývání těchto sfér objasňovat principem společenské validace. Při tom prozkoumáme, na jakém základě lze činnosti, o nichž je tu řeč, nazývat nebo nenazývat prací; tedy, na jakém základě se v tomto výrobním způsobu kvalifikují jako práce nebo ne.

Rozdíl mezi dichotomií placená/neplacená na jedné straně a námezdní/nenámezdní na straně druhé zamlžuje mzdová forma, kterou musíme označit jako fetiš mzdy. Sama mzda není peněžním ekvivalentem práce vykonané dělníkem nebo dělnicí, kteří ji dostávají, ale cenou, za niž dělník či dělnice prodávají svoji pracovní sílu a je ekvivalentem množství hodnoty, která tak či onak vstupuje do procesu jejich reprodukce, neboť příštího dne musí být znovu práceschopní a připravení pracovat.[10] Zdá se však, že ti, kdo pracují za mzdu, s koncem každého dalšího pracovního dne splnili svoji společenskou povinnost. A vše, co není placeno mzdou, se jeví jako svět nepráce. Zdá se tudíž, že veškerá „práce“ je placena tautologicky, protože je to práce, neboť se nám jeví, že za to, co děláme, když nejsme „v práci“, nedostáváme zaplaceno. Je však svrchovaně důležité nezapomínat, že Marx nám ukázal, že formou mzdy se nikdy neplatí žádná skutečná živá práce.

Samozřejmě, že to neznamená, že otázka, zda je nějaká činnost námezdní nebo ne, je irelevantní. Vždyť lidé, kteří nechodí do práce, nedostávají mzdu. Námezdní práce je jediným způsobem, jak se dělník nebo dělnice mohou dostat k prostředkům nezbytným pro svoji vlastní reprodukci a pro reprodukci jejich rodiny. Navíc validace mzdou kvalitativně ovlivňuje činnost samotnou. Když se z činnosti, která dříve byla nenámezdní, stane činnost námezdní, tak byť je třeba neproduktivní, nabývá jistých charakteristik, které se podobají charakteristikám abstraktní práce. A vskutku, fakt, že se pracovní síla směňuje za mzdu, otevírá její využití racionalizaci a poměřování. Od této pracovní síly se pak očekává přinejmenším společensky průměrný výkon (i se všemi jeho charakteristikami a intenzitou), odpovídající společenskému průměru pro tento druh práce (je jasné, že absence hodnoty znemožňuje jeho poměřování s jakýmkoli jiným druhem práce) a tímto průměrem regulovaný. Jedinec, který v nutném množství času nedokáže podat řádný výkon, nebude do budoucna schopen prodat svoji pracovní sílu. Mzda tudíž stvrzuje skutečnost, že pracovní síla je adekvátně zaměstnána a propůjčuje jí obecné uznání, že se jedná o společenskou práci, ať už je sama konkrétní činnost jakákoli či ať už je využita „produktivně“ nebo ne.

Nyní se musíme zamyslet nad tímto rozlišením na námezdní a nenámezdní, neboť se protíná s rozlišením na sféru NPT a PPT. Uvažujeme-li o těch činnostech, které jsou námezdní, hovoříme o společenských činnostech;[11] ty, které jsou nenámezdní, jsou nespolečenským společenského: nejsou sice společensky validovány, nicméně jsou součástí kapitalistického výrobního způsobu. Důležité však je, že se přímo nekryjí se sférou NPT a PPT.

Vidíme, že v rámci souhry těchto čtyř termínů jsou některé námezdní činnosti, které se překrývají s činnostmi ze sféry NPT: činnosti organizované státem (státní sektor). V rámci tohoto vrstevnatého souboru kategorií se tak činnosti ze sféry NPT protínají se sférou námezdní práce. Tyto námezdní činnosti a činnosti ze sféry NPT jsou formami státem organizované reprodukce, které nejsou přímo prostředkovány trhem (viz obrázek 1). Dané činnosti tedy reprodukují užitnou hodnotu pracovní síly, ale jsou námezdní, a tudíž společensky validované. Nicméně tyto činnosti neprodukují hodnotu a nejsou ani podřízeny stejným kritériím přímého prostředkování trhem (viz výše). Jsou však společenské, protože jsou ohodnoceny skrze společenskou hodnotovou formu. A jelikož nevyrábí hodnotu, jsou formami reprodukce, které pro kapitál představují kolektivní náklady: platí se nepřímo prostřednictvím odečtů z kolektivních mezd a nadhodnoty, které mají podobu daní.

figure-1

Obrázek 1: Grafické znázornění vztahu mezi sférami PPT/NPT a námezdní/nenámezdní činností

Změňme ještě jednou úhel, z nějž celou věc nazíráme a podívejme se, co se za mzdu kupuje; tedy, co je prvkem mzdy, co ustavuje směnnou hodnotu pracovní síly. Za mzdu se nakupují zboží nutná pro reprodukci pracovní síly a rovněž se za ni nakupují služby, které se na této reprodukci podílejí, a to přímo (když si například zaplatíme soukromou chůvu) i nepřímo (když například platíme daně, které jdou na státní výdaje za školství, jež jsou součástí nepřímé mzdy). Ať už tyto služby vyrábějí hodnotu nebo ne,[12] mají svoji cenu, která se odráží ve směnné hodnotě pracovní síly: tak či onak tedy znamenají srážku z nadhodnoty.

Zbytek jsou činnosti, které jsou nenámezdní a které tudíž nezvyšují směnnou hodnotu pracovní síly. To ony jsou nespolečenským společenského, neprací práce (viz Addendum 1). Jsou izolované od společenské výroby; musí se nejen jevit jako nepráce, ale také být neprací, což znamená, že se naturalizují.[13] Tvoří sféru, která musí být odloučená, jinak by výroba hodnoty nebyla možná: genderovanou sféru.

V další části se konečně dostaneme k jedincům zařazeným do této sféry. Prvně se však musíme zamyslet nad další dvojicí termínů: veřejné/soukromé.

ADDENDUM 1: O práci

Práce jakožto protiklad k nepráci se pro nás bude definovat coby činnost, jenž je vzhledem ke své specifické funkci a svému specifickému společenskému charakteru v daném výrobním způsobu společensky validována jako taková. Definici práce lze postavit i na jiných základech. Pár si jich uvedeme: směna mezi člověkem a přírodou, vynaložení energie, rozlišení mezi příjemnými/nepříjemnými činnostmi. Domníváme se však, že žádná z těchto definic nám nepomůže porozumět charakteru nenámezdních činností spadajících do sféry NPT. Tyto definice totiž berou v potaz pouze jejich konkrétní charakteristiky, což v případě nenámezdních činností NPT vede k banálním či absurdním popisům. Je utěšení dítěte směnou s přírodou? Je spánek prací, která reprodukuje pracovní sílu? Pracujeme, když si čistíme zuby? Nebo, když čistíme zuby někomu jinému? Myslíme si, že naše definice práce se sice na první pohled může zdát banální, ale je jedinou, která se dokáže přenést přes tyto nesmyslné otázky a představuje správné východisko pro zkoumání specifického charakteru těchto činností.

3. Veřejné/soukromé

Mnozí lidé používají kategorii „veřejný“ k označení státního sektoru. A marxistické feministky často používají pojem „soukromá“ sféra k označení všeho ve sféře domova. My ovšem shledáváme nezbytným přidržet se tradiční dichotomie soukromé/veřejné, která odděluje ekonomické od politického, občanskou společnost od státu, buržoazního jedince od občana.[14] Před kapitalismem termín „soukromý“ označoval domácnost neboli oikos a ta se považovala za sféru ekonomiky. S nástupem éry kapitalismu vyšla soukromá sféra ven za hranice domácnosti.

A právě tím se nám začíná ozřejmovat nedostatečnost pojmu „soukromá sféra“ coby místa vně „veřejné sféry“, která zahrnuje i ekonomiku, jak se tento pojem vyskytuje například ve feministické teorii. Soukromé totiž není pouze jen to, co se nalézá ve sféře domácnosti a pojí se s domácími činnostmi. Spíše se jedná o celek činností uvnitř i vně domova. V důsledku strukturální separace ekonomického od politického (politická ekonomie) – odpovídající šíření kapitalistických společenských (výrobních) vztahů – se soukromá sféra rozptyluje a domov se stává jen jedním z mnoha momentů „ekonomického“ neboli „soukromého“. Proto v rozporu s většinou feministických analýz soukromá sféra představovala domácnost pouze v kontextu předmoderních vztahů – před separací politického od ekonomického za kapitalismu. Oproti tomu v moderní éře kapitalismu se pole soukromého vykořisťování rozprostírá po celé společenské krajině.

Kde je pak ale „veřejné“, jestliže soukromé je celkem výrobních a reprodukčních činností? Marx tvrdí, že veřejné je abstrahováním od společnosti ve formě státu. Tato sféra politického a právního je reálnou abstrakcí práva separovanou od skutečných rozdílů a odlišností ustavujících občanskou společnost. Podle Marxe je existence této abstrakce či separace nutná k dosažení a zachování formální rovnosti (provázené samozřejmě třídní nerovností) nezbytné k tomu, aby egoističtí soukromí vlastníci mohli nerušeně akumulovat kapitál a ne, aby se tak dělo pod kontrolou státu nebo na základě státního diktátu. Tím se moderní stát, jenž odpovídá kapitalistickým vlastnickým vztahům, odlišuje od jiných státních systémů korespondujících s jinými výrobními způsoby, ať už se jedná o monarchii nebo antickou demokracii.

To znamená, že moderní kapitalistický stát a jeho „veřejná sféra“ nejsou fyzicky existujícím místem, ale abstraktním „společenstvím“ „navzájem si rovných občanů“. A tak se díky diferenciaci mezi sférou ekonomických vztahů a sférou vztahů politických – včetně vztahů mezi jedinci, kteří si nejsou rovni, mediovanými vztahy mezi „abstraktními navzájem si rovnými občany“ – „občané“ podle státu a občanských práv stávají pouze formálně rovnoprávnými. Ve výsledku se tak jeví, že tito „jedinci“ jsou si na trhu rovni, ačkoli v „reálném životě“ (soukromé sféře občanské společnosti) si rovni nejsou.[15] Existence této abstrakce – „veřejného“ – je nutná právě proto, že sféru přímo prostředkovanou trhem zprostředkovává trh, prostor mediace mezi soukromými pracemi, vyráběnými nezávisle na sobě v soukromých firmách vlastněných a provozovaných soukromými (egoistickými) jedinci.

Jaký je potom vztah mezi veřejnou/soukromou sférou, politickou/ekonomickou sférou, státem/občanskou společností na jedné straně a sférami přímého a nepřímého prostředkování trhem na straně druhé? Bod dotyku těchto sfér vyznačuje moment jejich ustavující separace a definuje ty, kdo jsou ukotveni k jedné z nich, jako odlišné od té druhé, jako jiné. Tato jinakost je určena tím, zda jedinci definovaní státem přímo směňují zboží zvané pracovní síla, které ve své osobě nosí jako svůj vlastní majetek, nebo – je-li směna prostředkována nepřímo – skrze jedince obdařené formální rovností.

Nyní jsme připraveni, podívat se na jedince řadící se do každé z těchto sfér. Když se podíváme na úsvit tohoto výrobního způsobu, uvidíme nejprve jedince, kteří mají různá práva a zákon je definuje jako dvě odlišné právní bytosti: muže a ženu. Až se dostaneme k analýze binární soustavy pohlaví/gender, budeme s to zjistit, jak se toto právní rozlišení vepisuje do „biologických“ těl oněch jedinců. Prozatím se však musíme dobrat k tomu, jak dichotomie mezi veřejným a soukromým pokládá základy ukotvení jedinců coby mužů a žen – a to skrze jejich odlišná práva nejen na soukromé vlastnictví, ale také na ono vlastnictví, kterým je jejich vlastní osoba – k odlišným sférám reprodukujícím kapitalistický celek.

Tato zvláštní forma vlastnictví je pro zevšeobecnění námezdních vztahů nezbytná, protože hodnota předpokládá formální rovnost mezi vlastníky zboží, jinak by nemohlo dojít ke „svobodné“ směně (kapitálu a pracovní síly), a to i navzdory „reálné“ strukturální nerovnosti mezi dvěma odlišnými třídami: tou, která má v držbě výrobní prostředky, a tou, která je z této formy vlastnictví vyloučena. Jenže ke „svobodné směně“ může dojít jedině tak, že se společnost k třídnímu rozlišení nezná a překrývá ho jinou binární soustavou: rozlišováním mezi občany a těmi druhými, tedy rozlišováním nikoli mezi příslušníky protikladných tříd, nýbrž mezi příslušníky všech tříd. Pro založení buržoazního výrobního způsobu nebylo nutné, aby se všem dělníkům a dělnicím dostalo rovnosti pod hlavičkou „občan“. Historicky „občan“ označuje jen specifickou kategorii, do níž mohou patřit jak majitelé vlastnictví, tak jistí proletáři. Jelikož se kapitalistické právní vztahy neznají ke třídě, protože rekonstituují rozdíl mezi občany a těmi druhými, byly historické podmínky, za nichž se ustavoval sám buržoazní výrobní způsob, různými formami nesvobody. Z tohoto důvodu se nám občan a ten druhý promítají do (bílého) muže/ne-(bílého)muže.

Kupříkladu v podmínkách severoamerického otrokářství bylo zapotřebí klasifikovat bělocha, aby si pánové udrželi vlastnictví otroků. Jako ti druzí byly klasifikovány i ženy, ale z jiných důvodů, jak si ještě ukážeme. Faktorem, který tu stojí za zmínku, je to, že v rámci vztahu běloch/barevná osoba/žena mělo maximální význam udržování neposkvrněnosti „bílého pána“ v protikladu k „černému otrokovi“, ale také přísné zachovávání signifiantu rovnosti mezi vládnoucími pány („bělošská krev“ a tudíž „bělošské matky“) napříč příštími pokoleními buržoazie. Proto se bedlivě regulovalo i dělítko mezi bělošskými a nebělošskými ženami, aby se ve smíšeném kontextu plantážnické zbožní výroby v Novém světě a vzestupu průmyslového kapitalismu mohla takováto taxonomie zachovat.[16]

Avšak binární soustava občané/ti druzí se v tomto výrobním způsobu nezakládá na negativní definici otroctví, nýbrž na „svobodné“ práci, kterou představují ti, kdo mají (v protikladu k těm, kdo nemají) stejnou formální svobodu. „Svobodná práce“, jak ji určil Marx – tedy technická definice svobody námezdně pracujících – vyžaduje to, co bychom mohli nazvat „dvojí svobodou“:

Proto, aby své peníze změnil v kapitál, musí se vlastník peněz setkat na trhu se svobodným dělníkem, svobodným ve dvojím smyslu: jako svobodný člověk může disponovat se svojí pracovní silou jako se svým vlastním zbožím a na druhou stranu nemá na prodej žádné jiné zboží, je bez všeho potřebného k realizaci jeho pracovní síly.[17]

Nicméně, nebyly však ženy vždy námezdně pracujícími? Samozřejmě, že od počátku kapitalismu byly ženy nositelkami pracovní síly a kapitál jejich práceschopnost zužitkovával, ale teprve nedávno se staly majitelkami své pracovní síly s „dvojí svobodou“. Ještě před čtvrtstoletím byly ženy vskutku uvolněné z vlastnictví výrobních prostředků, ale neměly volnost prodávat svoji pracovní sílu jako jejich vlastní.[18] Svoboda vlastnictví, která zahrnuje mobilitu mezi profesemi, historicky platila jen pro některé na úkor jiných. Ti, kdo bojovali za politickou a „veřejnou“ svobodu (neboli dvojí svobodu), byli lapeni ve dvojnásob bezvýchodné situaci. Byli nuceni argumentovat ve jménu své rovnosti („ovšem odlišné“) a zároveň byl v jejich zájmu rozpor s rovností druhých, kteří se na základě jiných podmínek ztotožňovali s tímtéž zápasem o rovnost.[19]

Platí to zejména v případě žen, které uvízly mezi požadováním svobody v podobě ideální rovnosti lidí a svobody ve své odlišnosti. Důvod je takový, že za kapitalismu jejich „reálná odlišnost“ není ideální ani ideologická, nýbrž fyzická a strukturálně se reprodukuje prostřednictvím praktik, které definují ženy jako odlišné. Tato „reálná odlišnost“ je vpletena do sítě vzájemně se ustavujících a posilujících vztahů, které nutně předpokládají občana, stát a veřejnou sféru, k nimž by se ženy mohly obracet a dovolávat se lidských a občanských práv na jedné straně a reprodukčních práv na straně druhé.

Proto, i když je pravda, že sama formální svoboda byla předpokladem pro výrobu hodnoty a směnu, pro další reprodukci veřejné neboli právní sféry byla nicméně nutná její organizace – občanská společnost buržoazních jedinců. Právo na „rovnost“ a tudíž stejnou svobodu samo o sobě neznamená reorganizaci distribuce vlastnictví ani, jak si ještě ukážeme, podmínek umožňujících akumulaci kapitálu. Tyto sféry fungují ve vzájemném souladu. Kdyby tomu tak nebylo, bylo by možné zrušit reálně existující formy historicky specifické „odlišnosti“ prostřednictvím zákonodárných a „politických“ zásahů v rámci státu. Znamenalo by to zrušení soukromé sféry skrze sféru veřejnou – revoluci prostřednictvím reformy, což je strukturálně nemožné.

„Rovnost“ v podobě dvojí svobody je svobodou být strukturálně vyvlastněni. Tím však není řečeno, že je k ničemu. Otázka zní, zda může být „užitečná“ také pro kapitál, stát a s ním spojené aparáty panství. Jak většina z nás zakusila na vlastní kůži, genderové rozlišení přetrvává i dlouho poté, co byla pro většinu žen zrušena diferenciální svoboda. A kdyby ženy ke sféře nepřímo prostředkované trhem skutečně poutala právě diferenciální svoboda, proč její zrušení „nevysvobodilo“ ženy z kategorie „žena“ a z genderované reprodukční sféry?

Dvojí svoboda a pohlavně slepý trh

Při pohledu na dějiny kapitalistického výrobního způsobu je zarážející, že jakmile dojde k zajištění nerovností právními mechanismy, v mnoha případech mohou tyto nerovnosti začít žít svým vlastním životem, čímž se jejich právní základna stává přebytečnou. Když ženy v mnoha zemích pomalu, ale jistě získávaly rovnoprávnost ve veřejné sféře, byl už mechanismus, kterým se upevňovala jejich nerovnost v „soukromé sféře“ ekonomiky (na trhu práce) natolik dobře etablován, že se jejich nerovné postavení mohlo jevit jako výsledek nějaké záhadné přírodní zákonitosti.

Paradoxně však reprodukci dvou sfér genderu a ukotvení žen k jedné a nikoli té druhé zvěčňuje a ustavičně znovu etabluje právě mechanismus „pohlavně slepého“ trhu práce, jenž neplatí přímo rozlišení muž/žena, nýbrž odlišné ceny neboli směnná hodnota jejich pracovní síly. Vždyť, aby trh práce zůstal trhem, musí být „pohlavně slepý“. Trh, coby místo směny ekvivalentů, má rozpouštět konkrétní odlišnosti v ryzím porovnávání abstraktních hodnot. Jak tedy může tento „pohlavně slepý“ trh reprodukovat genderové rozlišení?

Jakmile se skupina jedinců (ženy) definuje jako „ti, kdo mají děti“ (viz Addendum 2), a jakmile se tato společenská činnost „mít děti“ strukturálně formuje jako cosi, co představuje hendikep,[20] definují se ženy jako ty, kdo na trh práce přicházejí potenciálně znevýhodněny. Tato systematická diferenciace – skrze „potenciál“ mít dítě, jenž trh identifikuje a určuje jako riziko – udržuje ty, kdo ztělesňují signifiant „žena“, upoutané ke sféře NPT. A tak, protože kapitál je „pohlavně slepou“ abstrakcí, konkrétně trestá ženy za to, že mají pohlaví, přestože tuto „pohlavní odlišnost“ produkují kapitalistické společenské vztahy a je absolutně nezbytná pro reprodukci kapitalismu samotného. Můžeme si sice představit hypotetickou situaci, kdy by zaměstnavatelé nezjišťovali gender uchazeče o zaměstnání a vybírali by si jen ty „nejmobilnější“ a „nejspolehlivější, dostupné 24 hodin, 7 dní v týdnu“, ale i v tomto případě by se genderová předpojatost znovu objevila s neztenčenou silou. Je tedy zjevným rozporem, že jakmile se pohlavní odlišnost začne definovat a reprodukovat strukturálně, žena, coby nositelka pracovní síly s vyššími sociálními náklady, se stává svým opakem: zbožím zvaným pracovní síla s nižší cenou.

Vždyť lépe placená pracovní místa – tedy ta, která skýtají možnost zaplatit reprodukci více než jedné osoby – jsou ta, u nichž se očekává jistá míra kvalifikace. V těchto kvalifikovaných sektorech jsou kapitalisté ochotni investovat do kvalifikace pracujících, protože vědí, že v dlouhodobé perspektivě z toho budou mít prospěch. Budou tudíž upřednostňovat tu pracovní sílu, u níž je pravděpodobnost největší dlouhodobé spolehlivosti. Může-li pracující potenciálně odejít, není tak dobrou investicí a dostane nižší cenu. Cenovku s nižší částkou, která se přilepí na ty, kdo vypadají jako ten druh lidí, kteří „mají děti“, neurčuje onen typ dovedností, jež se formují ve sféře NPT. Byť je sféra, do níž je žena vykázána, plná činností, které vyžadují celoživotní trénink, cenu její pracovní síly to nezvýší, protože za jejich získání žádný zaměstnavatel platit nemusí. Ve výsledku tak kapitál může využívat pracovní sílu žen nárazově a levně.

Ve skutečnosti tak všeobecná tendence k „feminizaci“ neznamená genderování pohlavně slepého trhu, ale spíše posun kapitálu k využívání levné, krátkodobé a flexibilizované pracovní síly v postfordistických globalizovaných podmínkách akumulace, které stále více stojí na nižší kvalifikaci a „just-in-time“ systému. A právě z této definice feminizace musíme vycházet, než se pustíme do vzestupu sektoru služeb a rostoucího významu pečovatelské a afektivní práce, jenž je nedílnou součástí „obratu k feminizaci“. Tento obrat totiž vzniká prostřednictvím historického vývoje kapitalistických společenských vztahů. Tomuto procesu se budeme věnovat v posledních dvou částech textu. Prvně si však musíme shrnout, co jsme se až doposud dověděli o genderu a pokusit se o jeho definici. K tomu ovšem potřebujeme analýzu a kritiku další běžné binární soustavy: pohlaví a gender.

Addendum 2: O ženách, biologii a dětech

Definice žen jako „těch, kdo mají děti,“ předpokládá nutné pojítko mezi: 1) faktem, že mají jistý biologický orgán, dělohu; 2) faktem, že rodí děti, jsou těhotné; 3) faktem, že mají specifický vztah k výsledku těhotenství. Smícháním všech tří faktů dohromady se zamlžují:

  1. Na jedné straně mechanismy, které někomu s dělohou brání, usnadňují nebo vnucují prodělat těhotenství a určují, jak často se tak stane.[21] Mezi tyto mechanismy patří: instituce manželství, dostupnost antikoncepce, mechanismy, které vymáhají jako normu heterosexualitu a (minimálně dříve po dlouhou dobu a na mnoha místech stále ještě platné) zákaz/hanba spojené s formami sexu, u nichž není riziko, že povedou k otěhotnění (orální/anální sex atd.).
  2. Na druhé straně měnící se definice dítěte a míry péče, kterou si dítě vyžaduje. Zatímco existovala doba, kdy se děti považovaly za něco mezi zvířetem a lidskou bytostí, co je třeba jen mýt a krmit, dokud se z nich nestanou malí dospělí (tedy, dokud nebudou práceschopné), moderní realita dětství a jeho nároků často činí z toho, že „máme děti“ nikdy nekončící záležitost.

4. Pohlaví/gender

Nyní jsme připraveni pustit se do otázky genderu. Co je to tedy gender? Podle nás se jedná o ukotvení jisté skupiny jedinců ke specifické sféře společenských činností. Výsledkem tohoto procesu ukotvování je souběžná a ustavičná reprodukce dvou separátních genderů.

Tyto gendery se konkretizují jako soubory ideálních charakteristik definující buď „maskulinní“, nebo „femininní“. Jenže samy tyto charakteristiky, jakožto seznamy behaviorálních a psychologických vlastností, se v průběhu dějin kapitalismu proměňují; přináležejí ke specifickým obdobím; korespondují s jistými částmi světa; a dokonce i v rámci tzv. „západu“ se nutně nepřipisují všem lidem stejným způsobem. Jakožto binární soustava však existují ve vzájemném vztahu bez ohledu na čas a místo, i když se způsob, kterým se nám jeví, neustále proměňuje.

Rubem genderu je pohlaví. Po vzoru Judith Butler kritizujeme binární soustavu gender/pohlaví, která se objevuje ve feministické literatuře do 90. let 20. století. Butler správně demonstruje, že pohlaví i gender se ustavují společensky a navíc, že je to „socializace“ neboli spárování „genderu“ s kulturou, co v binární soustavě příroda/kultura odsouvá pohlaví na „přírodní“ pól. I my podobně tvrdíme, že se jedná o binární společenské kategorie a obě zároveň denaturalizují gender, a přitom naturalizují pohlaví. Podle nás je pohlaví naturalizací dvojí projekce genderu do těl, přičemž dochází k agregaci biologických odlišností do samostatných naturalizovaných vnějškových podob.

Zatímco Butler k tomuto závěru došla skrze kritiku existencialistické ontologie těla,[22] my jsme k němu došli prostřednictvím analogie s jinou společenskou formou. I hodnota totiž stejně jako gender vyžaduje svůj opak, „přírodní“ pól (tj. svoji konkrétní manifestaci). A vskutku, dvojí vztah mezi pohlavím a genderem jakožto dvěma stranami téže mince je analogický ke dvěma aspektům zboží a jeho fetišismu. Jak jsme si už totiž vysvětlili výše, každé zboží, včetně pracovní síly, je jak užitnou hodnotou, tak směnou hodnotou. Vztah mezi zbožími je společenským vztahem mezi věcmi a materiálním vztahem mezi lidmi.

Po vzoru této anlogie je pohlaví materiálním tělem, které se tak, jako se užitná hodnota pojí s hodnotou (směnnou), pojí s genderem. Genderový fetiš je společenským vztahem, který působí na těla tak, že se zdá být přirozenou charakteristikou samotných těl. Zatímco gender je abstrahováním pohlavní odlišnosti od všech jejích konkrétních charakteristik, tato abstrakce proměňuje a určuje tělo, s nímž se pojí – stejně, jako reálná abstrakce hodnoty proměňuje materiální tělo zboží. Kombinace genderu a pohlaví dává těm, kdo jsou do jejich rámce vepsáni, zdání přirozenosti („přízračnou objektivitu“), jako by byl společenský obsah genderu „vepsán na kůži“ konkrétních jedinců.

Transhistorizace pohlaví je homologická ke zkratkovité kritice kapitálu, která tvrdí, že užitná hodnota je transhistorická, a ne historicky specifická pro kapitalismus. Užitná hodnota se tu považuje za něco, co jednoznačně zůstane i po revoluci, která je chápána jako osvobození užitné hodnoty z obalu směnné hodnoty. Co se týče naší analogie s pohlavím a genderem, bychom zašli ještě o krok dále a řekli, že jak gender, tak pohlaví jsou historicky určené. Obojí je zcela společenské a může být zrušeno jedině společně – stejně, jako směnná hodnota a užitná hodnota budou muset být obě zrušeny v procesu komunizace. V tomto světle se v naší feministické analýze postavené na teorii hodnoty zrcadlí kritika Butlerové, neboť obě nahlížejí binární soustavu pohlaví/gender jako společensky určenou a produkovanou skrze společenské podmínky specifické pro modernitu.

Denaturalizace genderu

Ale gender není statickou společenskou formou. Abstrakce genderu se stále silněji denaturalizuje a pohlaví se tak jeví stále konkrétněji a biologičtěji. Jinými slovy, jsou-li pohlaví a gender dvě strany téže mince, vztah mezi genderem a jeho naturalizovaným protějškem není stabilní. Mezi nimi existuje potenciální diskrepance, kterou někteří označují jako „znepokojující“ a my ji nazýváme „denaturalizací“.

Jak běží čas, gender je stále abstraktnější a definuje sexualitu s větší a větší svévolí. Zdá se, že marketizace a komodifikace genderu stále více denaturalizuje gender a zbavuje ho tak naturalizovaných biologických stránek. Mohli bychom říci, že kapitalismus sám dekonstruuje gender a denaturalizuje ho. Příroda – jejíž sílící přespočetnost se klade vedle trvající nutnosti genderu – se jeví spíše jako předpoklad genderu, a ne jako jeho důsledek. Vyjádřeno nám bližšími termíny, odráží se tu „problém“, který má kapitál s prací: „příroda“ („přírodní“ stránka binární soustavy pohlaví/gender) je pro generační reprodukci proletariátu stále nadbytečnější a „cena“ připisovaná „ženským“ tělům – neboli protipólu pohlaví – je pro akumulaci kapitálu stále nepostradatelnější, což se projevuje tendencí k feminizaci. Reprodukce genderu v podobě méně nákladné pracovní síly, má tudíž v situaci, kdy se rezervní armáda proletářů stává v podobě přebytečného obyvatelstva stále nepotřebnější, maximální důležitost.

Ženský gender – cosi, co se společensky vpisuje do „naturalizovaných“, „zpohlavněných“ těl – tedy neznačí jen souhrn „femininních“ neboli genderovaných charakteristik, ale v podstatě také cenovku. Biologická reprodukce má svoji společenskou cenu, která je pro průměrnou (mužskou) pracovní sílu mimořádná; stává se tak břemenem těch, k jejichž ceně se připisuje, a to bez ohledu na to, zda děti mohou nebo budou mít. A právě v tomto smyslu se abstrakce – genderovaný průměr – odráží zpětně v organizaci těl stejným způsobem jakým se směnná hodnota, slepý tržní průměr, odráží zpětně ve výrobě, když formuje a transformuje organizaci charakteru společenské výroby a dělby práce. V tomto smyslu proměna nastavení genderových vztahů probíhá za zády těch, které definuje. A v tomto smyslu se gender ustavičně znovu nastoluje a renaturalizuje.

5. Dějiny genderu v rámci kapitalismu: Od vzniku sféry NPT ke komodifikaci genderovaných činností

Abychom porozuměli tomuto dialektickému procesu denaturalizace a renaturalizace, musíme se prvně vrátit k proměnám uvnitř genderového vztahu v průběhu dějin kapitalistického výrobního způsobu a pokusit se o jeho periodizaci. Na tuto konkrétnější rovinu můžeme vstoupit z mnoha míst a my z nich volíme periodizaci rodiny, jelikož ta je ekonomickou jednotkou, která spojuje sféru nepřímo prostředkovanou trhem (NPT) se sférou přímo prostředkovanou trhem (PPT), přičemž obě vymezují aspekty proletářské reprodukce. Musíme se pokusit přijít na to, zda změny v podobě rodiny korespondují s proměnami v procesu zhodnocování práce.

i) Původní akumulace a širší rodina

Během éry původní akumulace čelila třída kapitalistů zásadnímu problému, jak dokonale nastavit vztah mezi sférou NPT a PPT, aby dělníci byli na jedné straně nuceni přežívat jen z prodeje jejich pracovní síly a na druhé straně se jim dostávalo jen tolik osobního vlastnictví, aby mohli pokračovat v samozásobitelství, aniž by se tím zvedala cena pracovní síly.[23] Vždyť ve chvíli, kdy se ustavovala sféra NPT, musela se v maximální míře ujmout reprodukce pracovní síly, být co možná největší, ale zároveň jen tak velká, aby i tak podíl povoleného samozásobitelství vyžadoval notorický návrat pracovní síly na trh. Proto byla sféra NPT, doplňující mzdu, podřízena trhu coby nezbytný předpoklad námezdních vztahů a kapitalistického vykořisťování a coby jeho přímý výsledek.

Jak přecházelo 18. století v 19. století, rodina – soustředěná v domově coby výrobní jednotce – se stala onou ekonomickou jednotkou, která tvoří zprostředkování mezi nepřímo trhem prostředkovanou a přímo trhem prostředkovanou sférou reprodukce pracovní síly. Avšak v první části 19. století neexistovaly žádné důchody a od dětí se očekávalo, že půjdou do práce ještě, než dosáhnou puberty, a proto rodina zahrnovala několik generací sídlících v jednom domově. Navíc činnosti spadající do sféry NPT nevykonávaly jen vdané ženy; prováděly se za účasti dětí, babiček a dalších ženských příbuzných, dokonce i podnájemnic. Platilo sice, že legálními vlastníky mzdy mohli být jedině „jedním způsobem svobodní“ mužští členové rodiny, ale to neznamenalo, že mimo domov nepracovaly také dospělé ženy a malé děti.

Vždyť na počátku industrializace ženy představovaly jednu třetinu pracovních sil. Podobně jako děti ani ony nerozhodovaly o tom, zda a kde se nechají zaměstnat ani o tom, jakou práci budou vykonávat; víceméně byly subdodavatelkami svých manželů nebo otců. (Marx jejich situaci dokonce přirovnával k některým formám obchodu s otroky: mužská hlava rodiny vyjednávala o ceně pracovní síly její manželky a dětí a sama se rozhodovala, zda nabídku přijme nebo odmítne. A nezapomínejme, že v některých zemích, jako třeba ve Francii a Německu, ženy získaly právo pracovat bez souhlasu jejich manželů teprve v 60. nebo 70. letech 20. století.) Pokud ženy pracovaly mimo domov, ani zdaleka se nejednalo o známku ženské emancipace ani moderních názorů jejich manželů, nýbrž o křiklavý ukazatel chudoby. I když se od vdaných žen obecně očekávalo, že zůstanou doma (kde často provozovaly domáckou výrobu, zejména pro textilní průmysl), když si to rodina bude moci dovolit, mnohé ženy se nikdy neprovdaly (neboť se jednalo o drahý podnik) a od některých se ani neočekávalo, že otěhotní a založí si vlastní rodinu. Mladší dcery se často posílaly dělat služky či pomocnice v jiných rodinách a „oficiálně“ zůstávaly bez partnera. A proto, byť to byly vždy ženy, kdo zodpovídal za sféru NPT, a muži, kdo zodpovídal za mzdu (lze říci, že přímo z definice věci), oba gendery a obě sféry se v daném období nepřekrývaly stoprocentně.

ii) Nejbližší rodina a fordismus

V druhé části 19. století, kterou někteří nazývají druhou průmyslovou revolucí, došlo k postupnému posunu směrem k nejbližší rodině, jak ji známe dnes. Předně po desetiletích dělnických bojů zakročil stát a omezil zaměstnávání žen a dětí, a to částečně proto, že čelil krizi reprodukce pracovních sil. Od pracovní síly se očekávalo, že bude kvalifikovanější (kvalifikací potřebnou ke získání pracovního místa se v rostoucí míře stávala například gramotnost) a tak se rostoucí pozornost věnovala vzdělávání dětí. Vznikla tedy nová kategorie – dětství s jeho specifickými potřebami a vývojovými fázemi. Péče o děti se stala komplikovanou záležitostí, kterou už nemohli zajišťovat starší sourozenci.[24]

Tento proces vyvrcholil fordismem a jeho novými standardy spotřeby a reprodukce. Když zevšeobecnělo důchodové pojištění a domovy pro seniory, generace se navzájem oddělily do různých domovů. Rozdělení rodinných povinností mezi manželem a manželkou začala striktně definovat separace obou sfér. Činnosti NPT, které se dříve vykonávaly společně s dalšími ženami (jako třeba praní prádla), se staly individuální povinností jedné dospělé ženy v každé domácnosti. Život vdané ženy se tak často zcela omezoval na sféru NPT. Ta se stala osudem většiny žen a tento osud formoval celé jejich životy (včetně jejich osobnosti, tužeb atd.).

Gender se tedy stal rigidní binání soustavou – kryjící se jedna ku jedné se sférami – s nástupem nejbližší rodiny (ve specifickém období kapitalismu a co je důležitější, ve specifické oblasti světa). Stal se striktní normou, což neznamená, že každý do ní zapadal. Mnohé feministky, které o genderu hovoří jako o souboru charakteristik, které definují „ženskost“ a „mužskost“, mají na mysli normy právě tohoto období. Od této chvíle se jedinci identifikovaní jako ženy rodili s odlišným životním osudem než jedinci definovaní jako muži – žili „na dvou různých planetách“ (jedni na Marsu…) a socializovali se jako dva různé typy subjektů. Toto rozlišení prochází napříč všemi třídami.

Vdaným ženám už nepomáhali další členové a členky rodiny, a tak činnosti NPT vykonávaly izolovány za čtyřmi stěnami a celé břímě těchto činností musely nést samy. Tato izolace by nebyla možná bez zavedení domácích spotřebičů a dalšího vybavení, které ty nejextrémnější fyzické úkoly měnily v domácí práce, jež bylo možné vykonávat osamoceně. Pračka, vodovod uvnitř domu, bojler – to vše pomohlo dramaticky zredukovat čas strávený některými činnostmi NPT. Ale každou ušetřenou minutou se ani zdaleka neprodlužoval volný čas ženy v domácnosti. Každé ušetřené chvíle se muselo využít ke zvýšení úrovně reprodukce: oblečení se pralo častěji, jídla byla stále rozmanitější a zdravější a co je nejdůležitější, péče o děti se stala zcela pohlcující činností NPT od péče o nemluvně až po zajišťování volnočasových aktivit dítěte.

iii) 70. léta: reálné přivtělování a komodifikace činností NPT

Komodifikace činností NPT evidentně není novým fenoménem. Od počátku kapitalismu bylo možné nevařit a koupit si hotová jídla, nelátat oblečení a koupit si nové, platit si služku, aby se starala o děti nebo dělala domácí práce. Jednalo se však o výsadu středních a vyšších tříd. Vždyť pokaždé, když se činnost NPT změní ve zboží, musí se za ni platit ze mzdy. Proto byla masová spotřeba tohoto zboží pravděpodobná pouze v obdobích vytrvalého růstu mezd, neboť tyto služby – nakolik byly přivtěleny jen formálně – zvyšovaly směnnou hodnotu nutné práce a snižovaly nadhodnotu.

Avšak výsledkem možností, které se otevřely s reálným přivtělováním, je potenciální pokles hodnoty některých těchto zboží i při jejich masové výrobě. Růst produktivity činí tato zboží více a více cenově dostupnými a některá z nich – zejména hotová jídla a domácí spotřebiče – se pomalu, ale jistě stala cenově dostupná i za mzdu. Nicméně, některé činnosti NPT se komodifikují obtížněji za cenu, která by byla dost nízká, aby se dala zaplatit z každé mzdy. Ono je totiž sice možné komodifikovat péči o děti, ale nelze v ní zvyšovat produktivitu tak, aby její cena neustále klesala. Stravování, praní prádla a tak dále sice lze dělat efektivněji, ale čas věnovaný péči o děti se tím nijak neredukuje. O děti se nelze starat rychleji: pozornost se jim totiž musí věnovat 24 hodin denně.

Péči o dítě však lze racionalizovat například tak, že ji necháme organizovat stát, a tudíž snížíme poměr dospělý ku dítěti. Jenže kolik dětí může jeden dospělý zvládnout má své meze, zejména když v daném procesu musí tento dospělý dětem předávat specifickou úroveň socializace, vědomostí a disciplíny. Tuto práci mohou také vykonávat co nejlevnější pracovní síly, tedy ženy, jejichž mzda bude nižší než mzda pracující matky. Ovšem v tomto případě se činnosti NPT jednoduše přesouvají k nejméně placené vrstvě z celé populace. Problém se tím tedy nijak neumenšuje. Jen se přerozdělují jeho negativní dopady a často se přesouvají na chudé imigrantky a barevné ženy.

Vidíme tedy, že všechny tyto možnosti mají své meze: vždy zbude něco, čemu budeme říkat abjekt,[25] tedy cosi, co nelze přivtělit nebo co za přivtělení nestojí. Samozřejmě, že se nejedná o abjekt per se – jako abjekt existuje kvůli kapitálu, který ho formuje. Vždy tudíž bude existovat tento zbytek, jenž musí zůstat vně tržních vztahů a otázka, kdo se ho musí v rodině zhostit, bude vždy, mírně řečeno, konfliktní záležitostí.

6. Krize a úsporná opatření: vzestup abjektu

Při současné krizi vše nasvědčuje tomu, že ochota státu organizovat činnosti NPT bude dál klesat, neboť představují jen pouhé náklady. Jako první se krátí výdaje na péči o děti, o seniory a na zdravotnictví, o školství a mimoškoních programech ani nemluvě. Tyto činnosti se buď stanou PPT (privatizace) pro ty, kdo si to mohou dovolit, nebo se propadnou do sféry nenámezdního nepřímého prostředkování trhem, a tudíž zvětší abjekt.

Do jaké míry se tak stane, teprve uvidíme, ale již nyní se v zemích postižených krizí jedná o jasný trend. V USA a ve většině zemí Eurozóny (s pozoruhodnou výjimkou Německa) vlády seškrtávají své výdaje, aby snížily poměr státního dluhu k HDP.[26] Země jako Řecko, Portugalsko a Španělsko, ale také Velká Británie, drasticky snižují výdaje na zdravotnictví a péči o děti. V Řecku a Portugalsku se zavírají veřejné školky. Omezování práv těhotných žen na mateřskou dovolenou a mateřské dávky nebo na návrat po mateřské do původního zaměstnaní bylo zaznamenáno v Řecku, Portugalsku, Itálii a České republice.[27] Situaci ve Velké Británii, kde se zavírají jedny státem řízené jesle za druhými, popisuje antikapitalistická feministická skupina Feminist Fight Back, která se angažuje v kampani kolem jesliček v Hackney:

Po celém Spojeném království začaly úřady oznamovat významné zkracování financí pro sociální služby: od knihoven a zdravotnictví až po hřiště a umělecké skupiny, od krizových center pro oběti znásilnění až po služby poskytované obětem domácího násilí. Pro ženy jsou pak obzvláště relevantní zásadní dopady, které pocítí ve službách zaměřených na děti, a to jak u obecních a komunitních jeslí, tak u vlajkové lodě New Labour, kterou jsou „Startovní centra s jistotou“, jež rodičům nabízela celou škálu služeb „na jednom místě“.[28]

V zemi, kde sám premiér obhajuje organizaci komunitních služeb na „dobrovolném základě“ podle stěžejní politické myšlenky „Velké společnosti“ – kultury, „v níž lidé ve svém všedním životě, doma, v sousedstvích, na pracovištích… cítí dostatečnou svobodu a moc pomoci sami sobě a svým vlastním komunitám“[29] – čelí protistátní feministky dilematu:

Naším cílem je zaopatření „v rámci státu a proti státu“. V boji o veřejné statky a sdílené zdroje a práci tak vyvstává zásadní otázka: jak zajistíme, že naše autonomní snahy o reprodukci našich komunit nebudou Cameronovi jednoduše vytvářet jeho Velkou společnost? Protože jinak bychom přijali logiku, podle níž se sami musíme zaopatřit tam, kde už to za nás stát nebude dělat.[30]

Toto dilema se odráží také v boji ohledně školek, k němuž došlo v roce 2012 v Poznani (Polsko). Aby magistrát ušetřil na nákladech, pomalu převádí všechny veřejné školky na soukromé instituce. Když zaměstnankyně jedné ze školek protestovaly společně s rodiči a aktivisty proti privatizaci, místní úřady přišly s nabídkou, že nechají zaměstnankyně, ať si školku organizují samy, ale neposkytnou jim žádné dotace ani záruky. Vzhledem k tomu se jednalo o velice pochmurnou možnost, kterou zaměstnankyně i rodiče nakonec zavrhli.[31]

Zdá se však, že některé marxistické feministky glorifikují sebeorganizaci činností NPT ze strany žen jako nutný krok při vytváření alternativní společnosti. Například Silvia Federici ve svém textu z roku 2010 „Feminismus a politika společného v éře původní akumulace“ (Feminism and the Politics of the Common in an Era of Primitive Accumulation):

Jestliže dům je oikos, na němž je vybudována ekonomika, pak jsou to ženy, historicky domácké pracovnice a domácké vězenkyně, kdo se musí chopit iniciativy a vzít si zpět dům jako centrum kolektivního života, centrum, v němž se křižuje mnoho lidí a forem kooperace a které skýtá bezpečí bez izolace a fixace, čímž se umožňuje sdílení a oběh komunitního majetku, a především pak vzniká základ kolektivních forem reprodukce. […] Zbývá objasnit, že připisujeme-li ženám tento úkol zespolečenštění/kolektivizace reprodukce, neustupujeme tak naturalistickým pojetím „ženskosti“. Mnohé feministky by tuto možnost pochopitelně považovaly za „osud horší než smrt“. […] Ocitujeme-li si však Dolores Hayden, reorganizace reprodukční práce, a tudíž reorganizace struktury bydlení a veřejného prostoru není otázkou identity; je to otázka práce a my můžeme dodat, že je to také otázka moci a bezpečí.[32]

Silvia Federici se nemýlí – skutečně tuto možnost považujeme za horší než smrt. A ve své odpovědi na danou námitku, při níž poměrně volně cituje Dolores Hayden, je mimo: otázka práce je otázkou identity.[33] I když za krize nemusíme mít jinou možnost než sebeorganizaci reprodukčních činností (a byť bude abjektní reprodukce s největší pravděpodobností nakonec podstrčena hlavně ženám), musíme se prát s tímto procesem znovu upevňujícím gender. Musíme s ním nakládat podle jeho pravé povahy: jako se sebeorganizací abjektu – toho, co nikdo jiný nechce dělat.

Zde musíme upozornit, že i když nenámezdní činnosti NPT a abjekt mohou označovat stejné konkrétní aktivity, je nutné mezi těmito dvěma pojmy rozlišovat. Vždyť kategorie abjektu označuje specificky činnosti, které se v nějaké chvíli staly námezdními, ale momentálně se nalézají v procesu, kterým se vrací do nenámezdní sféry NPT, protože jsou pro stát a kapitál příliš nákladné. Zatímco NPT je ryze strukturální kategorie, nezávislá na jakékoli dynamice, koncept abjektu uchopuje specifika těchto činností a proces jejich převodu na konkrétní skupinu lidí v naší současné době. A skutečně můžeme říci, že mnohé z našich matek a babiček sice byly lapeny ve sféře činností NPT, ale my dnes stojíme před jiným problémem. My se nebudeme muset „vrátit do kuchyně“, minimálně už z toho důvodu, že si to nemůžeme dovolit. Naším osudem je spíše nutnost vypořádat se s abjektem. Na rozdíl od činností NPT v minulosti, tento abjekt je už do značné míry denaturalizován. Těm, kdo ho vykonávají, se nejeví jako jakýsi nešťastný, leč přirozený osud, ale spíše jako další břemeno vedle námezdní práce, které musí nést.[34] Tudíž fakt, že popasovat se s abjektem zbývá na nás, je ošklivou tváří genderu dneška a pomáhá nám vidět gender takový, jaký je: jako silou působící nutnost, omezující donucení.[35]

Ano, proces denaturalizace skutečně vytváří možnost, že se gender vyjeví jako vnější nutnost. Tím však není řečeno, že omezující donucení v podobě genderu má menší sílu než dříve – jen to, že v něm dnes můžeme omezující donucení rozpoznat, tedy, že v něm jsme s to rozpoznat cosi, co je nám vnější, a proto to lze zrušit.

A na závěr ještě jedna myšlenka: je-li tomu skutečně tak, že současný moment nám umožňuje vidět jak naši třídní příslušnost, tak naši genderovou příslušnost jako vnější nutnost, nemůže to být pouhá náhoda. Nebo může? Tato otázka je zcela zásadní pro porozumění boji, jenž vede ke zrušení genderu, tedy k reprodukci negenderovaných jedinců spojených životem, v němž byly zrušeny všechny separované sféry činnosti.

 

 

[1] Co nejobecněji vzato, marxistický feminismus je perspektivou, která se snaží genderový útlak situovat z hlediska společenské reprodukce a konkrétněji reprodukce pracovní síly. Způsob, kterým tato témata pojednával Marx a pozdější marxistické výklady kapitalismu, často považuje za nedostatečné a ve světle debat o „nešťastném sňatku“ a „duálních systémech“ celkově podporuje tezi o „jednom systému“. Rovněž stojí za zmínku, že tento článek má být pokračováním konverzace ze 70. let 20. století („debata o domácí práci“), která se zabývala vztahem mezi hodnotou a reprodukcí a která aplikovala marxistické kategorie, aby zjistila, zda je „domácí“ a „reprodukční“ práce produktivní.

[2] viz „Komunizace a teorie hodnotové formy“, Endnotes 2 (duben 2010).

[3] Marx, Kapitál, díl1 (Nakladatelství Svoboda 1978), 552.

[4] Marx, Kapitál, díl 1 (Nakladatelství Svoboda 1978), kapitola 4.

[5] Marx, Kapitál, díl 1 (Nakladatelství Svoboda 1978), 177.

[6] např. Leopoldina Fortunati: viz The Arcane of Reproduction (Autonomedia 1981).

[7] V tomto ohledu nás velmi silně ovlivnila Roswitha Scholz a její teorie hodnotového odpojení, i když mezi našimi analýzami zůstávají zásadní rozdíly, zejména pokud jde o dynamiku genderu. Viz Roswitha Scholz, Das Geschlecht des Kapitalismus (Horleman 2000).

[8] Jedná se o homogenní čas. Viz Moishe Postone, Time, Labour and Social Domination (Cambridge University Press 1993), kapitola 5, „Abstract Time“.

[9] Je evidentní, že velkou úlohu v tom hraje genderovaná internalizace této alokace činností NPT, které říkáme „naturalizace“. Blíže se tímto mechanismem budeme zabývat ve 4. části.

[10] Zajímavé je, že se sama mzda nepojí s nějakým manuálem. Jedinec si s ní může dělat, „co chce“ – zejména její přímí příjemci – a tak se nedistribuuje podle specifik sféry NPT, tj. podle velikosti jedincovy rodiny, životní úrovně nebo zodpovědného/hospodárného nakládání s konkrétním příjmovým tokem. Tato skutečnost by si zasloužila větší pozornost, ale momentálně postačí, řekneme-li si, že za to prostě nezodpovídá kapitalista.

[11] Je jasné, že všechny činnosti, které se odehrávají v kapitalistickém výrobním způsobu, jsou společenské, ale jeho zákony nepovažují jisté reprodukční činnosti za společenské a uvnitř celku kapitalistického výrobního způsobu jsou odsouvány na jeho vnější stranu. Proto používáme binární rozlišení společenský/nespolečenský, které se občas vyskytuje ve feministických analýzách, opatrně. Potíž s danými termíny je ta, že mohou vytvářet dojem, že se „reprodukční práce“ odehrává v „nespolečenské sféře“ vně kapitalistického výrobního způsobu, a to buď v rámci domáckého výrobního způsobu (viz Christine Delphy, Close to Home: A Materialist Analysis of Women’s Oppression, Hutchinson 1984), nebo jako pozůstatek předešlého výrobního způsobu. Občas se dokonce používají k argumentaci, že „reprodukční práce“ je jiným výrobním způsobem, jenž zůstal nespolečenským, protože v něm absentuje racionalizace, a že tuto sféru je třeba socializovat. My se domníváme, že méně matoucí a daleko přesvědčivější je zaměřit se na proces samotné společenské validace.

[12] Služby, které se platí z daňového výnosu, jsou neproduktivní a v tomto smyslu jsou součástí námezdní sféry NPT.

[13] Marx nabízí užitečný vhled do procesu naturalizace: „Růst populace je přirozenou silou práce, za niž se nic neplatí. Ze současného stanoviska používáme termín přirozená síla k označení společenské síly. Veškeré přirozené síly společenské práce jsou samy historickými produkty.“ Marx, Grundrisse (MECW 28), s. 327.

[14] Pro Marxe je občanská společnost – neboli to, co většina politických teorií považuje za „přirozenou“ společnost – v protikladu ke státu.

[15] viz Marx, O židovské otázce.

[16] viz Chris Chen, Mezní bod kapitalistické rovnosti (Endnotes 3), https://pratelekomunizace.wordpress.com/2017/01/22/chris-chen-mezni-bod-kapitalisticke-rovnosti-aneb-poznamky-k-abolicionistickemu-antirasismu/.

[17] Marx, Kapitál, díl 1., (), s. .

[18] Ve Francii se ženy před rokem 1965 nemohly zapojit do námezdní práce bez souhlasu jejich manžela. V západním Německu tento stav trval až do roku 1977 – viz část 5 níže.

[19] Domníváme se, že je zapotřebí třídní analýza, která se dokáže proklestit touto houštinou nerovností uvnitř třídy a zároveň věnovat pozornost každé nerovnosti s ohledem na její zvláštní a odlišující vztah ke kapitalistickému panství. Stručně řečeno, proletářská identita coby abstrakce založená na společné formě nesvobody nikdy nezahrnovala všechny, dokonce ani na té nejabstraktnější rovině. Byla by tedy zapotřebí jiná, jemnější analýza, která by se postavila proti problematice samotné dělnické identity.

[20] Důvodem je to, že tvorba budoucího pokolení pracujících, kteří jsou po jisté období svého života nepracujícími, znamená pro kapitál náklady, od nichž se distancuje, a to, že se tato činnost postuluje jako nepráce, která nás okrádá o čas na práci.

[21] viz Paola Tabet, „Natural Fertility, Forced Reproduction“, in Diana Leonard a Lisa Adkins, Sex in Question: French Materialist Feminism (Taylor and Francis 1996).

[22] Viz její kritika Simone de Beauvoir a její „nekritické reprodukce karteziánského rozlišování mezi svobodou a tělem“. Judith Butler, Gender Trouble (Routledge 1990), kapitola 1: „Subjects of Sex/Gender/Desire“.

[23] viz Michael Perelman, The Invention of Capitalism: Classical Political Economy and the Secret History of Primitive Accumulation (Duke University Press 2000).

[24] Dopady povinné školní docházky na dělnické rodiny viz Wally Seccombe, Weathering the Storm: Working-Class Families from the Industrial Revolution to the Fertility Decline (Verso 1993).

[25] Tento termín bereme v jeho etymologickém smyslu: ab-ject, tedy cosi, co je vyvrženo, vyhozeno, ale z něčeho, k čemu tato vyvržená část patří.

[26] viz Endnotes 3, „Vyčkávání za letu: Pokračující krize a třídní boje let 2011-2013“, https://pratelekomunizace.wordpress.com/2014/04/07/endnotes-vyckavani-za-letu-pokracujici-krize-a-tridni-boje-let-2011-2013/.

[27] Francesca Bettio, „Crisis and recovery in Europe: the labour market impact on men and women“, 2011.

[28] Feminist Fightback Collective, „Cuts are a Feminist Issue“. Soundings 49 (zima 2011).

[29] projev Davida Camerona o „Velké společnosti“, Liverpool, 19. července 2010.

[30] Feminist Fightback, „Cuts are a Feminist Issue“.

[31] Iniciativní ženy (součást Inicjatywa Pracownicza – Dělnická iniciativa), „Women workers fight back against austerity in Poland“, Industrial Worker 1743, březen 2012.

[32] Silvia Federici, Revolution at Point Zero, Housework, Reproduction, and Feminist Struggle (Common Notions 2012), s. 147.

[33] Samozřejmě tím nechceme říci, že si neceníme všeho, čím Federici přispěla do marxisticko feministické debaty. Spolu s The Power of Women and the Subversion of the Community od Mariarosy Dalla Costa a Selmy James, jsou texty Silvie Federici rozhodně těmi nejzajímavějšími kusy z „debaty o domácké práci“, která se odehrála v 70. letech 20. století. Zde nám jde o kritiku pozice, která je v současnosti vlivná v rámci debaty o „commons“ a kterou považujeme za velmi problematickou.

[34] „Masivní a náhlý výskyt podivna jakoby známého z temného a zapomenutého života, mne nyní sužuje tím, že mne radikálně izoluje, zošklivuje. Tedy ne mne. To ne. Ale přesto něco ano. Ono „něco“, co pro mne není věc. Tíha nesmyslnosti, na níž není nic bezvýznamného a která je mým prokletím.“ Julia Kristeva, Power of Horrors: An Essay on Abjection (Columbia University Press 1982), s. 2.

[35] Samozřejmě, že dnes notnou část abjektu vykonávají i muži, byť jich je málo. A poznávají tak to, co zakoušejí mnohé ženy: že abjekt vám ulpí na kůži. Řada z těchto mužů, zejména když nakonec o děti pečují hlavně oni, jakoby procházela procesem sociální kastrace.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: