Chris Chen: Mezní bod kapitalistické rovnosti aneb Poznámky k abolicionistickému antirasismu

Bez představy o vztahu mezi „rasou“ a systematickou reprodukcí třídního vztahu lze otázku revoluce jakožto překonání hluboce zakořeněných sociálních rozdílů klást pouze v deformované a neúplné podobě. A pokud neporozumíme dynamice rasizace (od historických počátků kapitalismu v podobě „původní akumulace“ až po restrukturalizaci amerického státu v éře po druhé světové válce), můžeme jedině špatně pochopit pokračující boje proti vyvíjejícím se formám rasového panství jakožto boje, jež jsou periferní ve vztahu k ve své podstatě rasově neutrálnímu konfliktu mezi kapitálem a prací.

Odpor vůči rasové porobě v USA pokračoval; rozhodně nezmizel s úpadkem toho, čemu se občas říká zbytkový systém lidových pověr. „Rasa“ neodumřela: jen se rekonfigurovala tváří v tvář úsporným opatřením a silnějšímu „postrasovému“ bezpečnostnímu státu, který vzniknul proto, aby se vypořádal s údajnými rasovými hrozbami, které pro národ znamená život černošských nezaměstnaných, práce hispánských migrantů a „islámský terorismus“.

Skrze „rasu“ otrokářství ve Spojených státech ustavilo „svobodnou“ práci jako bílou a bělošství jako nezotročitelnost a nezcizitelnou vlastnost. Formální zrušení otroctví následně začalo definovat způsob, kterým bylo v USA dosaženo toho, co Marx nazýval „dvojí svobodou“: „svobodou“ nuceného odloučení od výrobních prostředků a „svobodou“ prodávat pracovní sílu kolektivní třídě vlastníků oněch prostředků.[1] „Rasa“ však není prostě jen komplikací jakékoli periodizace historických počátků kapitalismu; v polovině dvacátého století byla také protagonistkou globálního shluku národněosvobozeneckých hnutí a hnutí pro apartheidu a za občanská práva. Celoplanetární antirasistická ofenziva zpochybnila bezmála čtyři a půl století rasového „zdravého rozumu“ a do značné míry zdiskreditovala bělošskou nadřazenost jako explicitní státní politiku. „Rasa“ se v reakci na toto světodějné vzedmutí antirasismu rekonfigurovala a dál existuje jako ucelený soubor idejí, ale také jako vztah nadvlády uvnitř i vně námezdního vztahu, a reprodukuje se prostřednictvím plytce nerasistických institucí a politik. V USA „rasu“ od dob antirasistických hnutí v polovině dvacátého století reprodukují dvě dynamiky: zaprvé ekonomická poroba prostřednictvím rasizovaných mzdových diferenciálů a nadbytečnosti a zadruhé rasizace násilí a globální dosah trestajícího a národně bezpečnostního státu. Většina současných askriptivních procesů rasizace je do velké míry nespodobnitelná jako „rasové“ záležitosti, protože se povrchně kódují jako rasově neutrální: například disciplinární státní aparáty, které se definují diskursem „národních bezpečnostních hrozeb“, „ilegální imigrace“ a „městské zločinnosti“.

Pokud nepochopíme „rasu“ jako strukturující sílu v zahraniční politice USA a jako motor vzestupu amerického vězeňského státu, k němuž došlo v reakci na konec legální segregace, můžeme jen částečně pochopit institucionální fúzi a zdánlivě neomezenou expanzi policejní a vojenské moci v posledních čtyřiceti letech. Antirasistická kritika nedávných sociálních hnutí typu Occupy Wall Street a konsolidace opozice pod praporem politiky dekolonizace nám osvětlují zásadní lomnou linii, která v politickém životě USA odděluje „politiku rasy“ od „politiky třídy“. Intelektuální polarizace mezi těmito dvěma politickými formacemi odhaluje nedostatečnost jak marxistických přístupů ke třídě, tak teorií „rasy“ stylizovaných jako idiom kulturní odlišnosti a ne nadvlády.

„Rasa“ se překrývá – ale pojmově je svébytná – s třídou, kulturou, kastou, genderem, národem a etnicitou, a proto není jen systémem idejí, ale seskupením askriptivních rasizujících procedur, které strukturují mnohačetné roviny společenského života. Přestože se mají stavět proti rasové ideologii coby připisování různé hodnoty podle fyzického zjevu a původu, většina antirasistických analýz a praxe nadále s „rasou“ nakládá jako s podstatným jménem, jako s vlastností či atributem identity nebo skupin, a ne jako se souborem askriptivních procesů, které na nás uvalují fiktivní identity a podrobují porobě rasizované populace. Chceme-li rozlišit rasovou askripci od dobrovolných aktů kulturní identifikace (a od celé škály reakcí na rasové panství: od úniku až po ozbrojenou revoltu), musí se ohnisko našeho zájmu posunout od „rasy“ k rasismu. Ale zaměření se na fenomén rasismu mívá za následek zúžení terénu, v němž se „rasa“ strukturálně uvaluje na osobní postoje nebo rasové ideologie a nikoli na institucionální procesy, které mohou generovat hluboké rasové nerovnosti, aniž by si to žádalo osobní rasistické přesvědčení nebo úmysly.

„Rasa“ se tak ve výsledku teoretizuje různě kulturně nebo ekonomicky jako důkaz o potřebě buď afirmovat pomlouvané skupinové identity nebo důkladněji jedince integrovat do kapitalistických trhů, které momentálně deformují předsudky jednotlivců. Na jedné straně je „rasa“ formou kulturní stigmatizace a dezinterpretace, která vyžaduje osobní, institucionální a/nebo státní uznání. Na druhé straně je „rasa“ systémem mzdových diferenciálů, stratifikace bohatství a profesní a prostorovou segregací. Ať už ho kritici napříč politickým spektrem hájí nebo se mu vysmívají, koncept rasové či kulturní identity začal jaksi zprostředkovávat diskusi o „rasových“ záležitostech obecně. A ti, kdo odmítají „identitní politiku“ postavenou na funkcionalistických nebo epifenomenalistických výkladech „rasy“, přicházejí s alternativou socialistické a sociálně demokratické „třídní politiky“ založené v podstatě na stejné politické logice subjektů – tj. pracujících – afirmujících se v rámci a občas i proti kapitalismu. Toto dělítko mezi ekonomickou a kulturní formou „rasy“ naturalizuje rasovou ekonomickou nerovnost a problém rasového útlaku a vykořisťování transformuje buď v epifenomén třídy nebo zneuznání identity.[2]

Teorie kulturní i ekonomické stratifikace mají sklon rasovou nerovnost rámovat jako v podstatě problém nerovnoměrné distribuce stávajících privilegií, moci a zdrojů, ale ekonomiku dál kladou jako v podstatě rasově neutrální či dokonce jako motor rasového pokroku. Nouze o materialistické analýzy onoho svazku askriptivních a kárných procedur, jenž se organizuje ve znamení „rasy“, znamená, že kritici napříč politickým spektrem dál bagatelizují vážnost a rozsah rasové nadvlády organizované údajně „barvoslepými“ sociálními institucemi. „Rasa“ je obtěžkána diskursy meritokratického rasového povznesení, ale dál ji líčí buď jako kulturní zvláštnost nebo jako odchylku od barvoslepé občanské rovnosti. V obou případech se „rasa“ artikuluje jako skutečná nebo iluzorní odlišnost od politické či kulturní normy, a ne jako forma strukturálního donucení.

Chápe-li se tedy „rasa“ jako odlišnost, a ne jako nadvláda, bude antirasistická praxe vyžadovat afirmaci stigmatizovaných identit, a ne jejich zrušení jakožto indikátorů strukturální poroby. Formulovat abolicionistický rasismus by si vyžadovalo uvažovat o konci „rasy“ jakožto hierarchického určení, a ne popírat politický význam kulturních identit. „Rasa“ tu tedy pojmenovává vztah poroby. Ve velké části literatury, která buď pranýřuje, nebo hájí identitní politiku, je endemické konceptuální opomíjení rozdílu mezi rasovou askripcí a individuálními či skupinovými reakcemi na rasovou interpelaci. Z hlediska emancipace by společenský řád osvobozený od rasové a genderové nadvlády nutně neznamenal konec identity jako takové, ale spíše konec askriptivních procesů, které se tak hluboce pojí s historickou genezí a trajektorií globálního kapitalismu, takže by se základní kategorie kolektivní společenskosti proměnily k nepoznání.[3]

Prudké zmenšování podílu americké práce na příjmech z podnikání, k němuž v 21. století dochází, a přechod k austeritě zcela změnili terén, zájmy i šance na úspěch nejen pro americké hnutí pracujících, ale také pro všechny současné antirasistické politické boje. Odkaz rasového a genderového vyloučení, které doposud strukturovalo americké hnutí pracujících, soustavně eroduje, ale zároveň se zmenšuje i relativní velikost a síla organizované práce. Protože veřejný sektor s jeho mohutnými antidiskriminačními regulemi představuje poslední baštu organizované práce v USA, nepřátelství vůči americkému hnutí pracujících se často halí do rasistické rétoriky. Jak tvrdí Kyriakides a Torres, vize z 60. let 20. století, že se v USA zformuje koaliční subjekt, jenž bude ztělesňovat třetí svět, nezúčastněnost nebo antikolonialismus, se ve věku zmenšujícího se růstu ekonomiky rozpadly na mnoho „etnicky určených subjektů identity, které si navzájem konkurují nejen v tom, kdo víc urve z ustavičně slábnoucího ekonomického smíru, ale také v tom, čí utrpení oficiálně uzná národní stát, v němž pravice vyhrála politickou bitvu a levice vyhrála kulturní válku.“[4]

Addendum: O terminologii

„Rasa“ se různě popisuje jako iluze, sociální konstrukt, kulturní identita, biologická fikce, ale společenský fakt a vyvíjející se komplex sociálních významů. V celém tomto článku se „rasa“ objevuje v úvozovkách, abychom se tak vyhli připisování nezávislých kauzálních vlastností objektům definovaným askriptivními procesy. Jednoduše řečeno, „rasa“ je důsledek a nikoli příčina rasové askripce neboli rasizačních procesů. Historicky se tímto důsledkem ospravedlňují asymetrické mocenské vztahy skrze odkazování se na fenotypické charakteristiky a původ: „Jako náhražka rasismu mění rasa akt subjektu v atribut objektu.“[5]

„Rasu“ dávám do uvozovek rovněž proto, abych poukázal na to, že se v tomto termínu překrývají tři rozměry: rasa je indikátorem různorodé materiální nerovnosti, balíkem ideologií a procesů, které vytvářejí rasově stratifikovaný společenský řád a odvíjející se historií boje proti rasismu a rasové nadvládě, přičemž v této historii často existovalo riziko zvěcnění „rasy“ v podobě pozitivního přehodnocování uvalených identit nebo reifikace „bezrasovosti“, k níž docházelo prostřednictvím afirmace liberální fikce o atomisticky izolované individualitě. Propletenec rasové nadvlády a třídního vztahu skrývá naději na systematickou demontáž „rasy“ coby ukazatele nerovných strukturálních mocenských vztahů. „Rasu“ tedy nelze brát jako emancipační kategorii z hlediska její afirmace, nýbrž skrze její zrušení.

1) Stručné dějiny rasové poroby: od limpieza de sangre ke globální přebytečnosti

Trajektorie rasové nadvlády – od otrokářství po rasizované přebytečné populace – se klene dlouhým obloukem dějin mezi koloniálním stvořením „rasy“ v 16. století, kdy Španělé mluvili o „čistotě krve“ (limpieza de sangre), a její strukturální reprodukcí za restrukturalizovaného globálního kapitalismu. Tyto dějiny si tu můžeme jen v krátkosti načrtnout. Genealogii „rasy“ a představ, které jí předcházely, lze vysledovat zpět až k prostorové expanzi evropského kolonialismu: od barokně rasizovaného kastovního systému španělské a portugalské koloniální správy až po pozdější a manicheističtější rasový řád, který vyprodukovala britská kolonizace Ameriky, Afriky a Asie. Vyhlazování a zotročování neboli kolonizace rasizovaných populací (často prováděné koloniální třídou smluvních služebníků) konsolidovali „rasu“ prostřednictvím mizejícího služebnictví Evropanů a vznik černošského otroctví. Jednalo se o protějšek toho, čemu marxisté říkají „proletarizace“. Rasizované populace – poznamenané dál trvající historií jejich vyloučení z námezdního vztahu a násilného podrobení různým formám „nesvobodné práce“ – byly do raného kapitalismu zařazeny způsoby, které i nadále definují současné přebytečné populace.

Zběžný přístup k rasovému násilí v historickém vyprávění o „původní akumulaci“ zůstává fundamentálním slepým bodem v marxistické analýze vztahu mezi „rasou“ a kapitalismem. V éře conquisty a při přechodu ke kapitalismu vznikla „rasa“ prostřednictvím drancování, zotročování a koloniálního násilí. Přesně ve stejné době původní akumulace v Anglii produkovala přebytečné bývalé rolnictvo, které přišlo o majetek, a tovární systém, který by je mohl vstřebat, zatím ještě nevzniknul. Mnozí z těchto bývalých rolníků byli nakonec odesláni do kolonií nebo povoláni do imperiálních podniků: námořnictvo, obchodní flotila atd. V 18. a 19. století se do rozvíjející se kapitalistické ekonomiky integrovalo větší množství příslušníků těchto přebytečných populací buď jako otroci, nebo jako námezdně pracující, a to podle stále spletitější typologie „rasy“. Nakonec však po desítkách let kombinovaného růstu produktivity práce začal kapitál z výrobního procesu vylučovat víc práce, než jí vstřebával. A tak vznikl ještě další druh přebytečného obyvatelstva v podobě disproporčně nebílé rezervní průmyslové armády práce. Na periferii globálního kapitalistického systému kapitál dnes obnovuje „rasu“ tak, že z bezmála jedné miliardy obyvatel slumů, kteří jsou zoufale zbídačenými potomky zotročených a kolonizovaných lidí, vytváří ve městech obrovské přebytečné populace.

V USA 21. století demonstruje notně nadměrné zastoupení rasizovaných skupin mezi nezaměstnanými a částečně zaměstnanými („ti, koho najmou jako poslední, letí jako první“) ústupkovité a nerovné začlenění těchto skupin do systému silně rasizovaných mzdových diferenciálů, profesní segregace a prekérní práce. A zatímco se kapitál v centru zbavuje těchto relativně přebytečných populací, přebytečný kapitál produkovaný menším počtem intenzivněji vykořisťovaných pracujících na Globálním severu hledá po celé zeměkouli nižší mzdy a objevuje se tak znovu jako rasová hrozba levné práce z Globálního jihu. Spolu s tím, jak ve Spojených státech pominula jistota námezdní práce a ubývá veřejného sociálního zabezpečení, vzniká masivní „postrasový“ bezpečnostní stát, jenž si má poradit s údajnými civilizačními hrozbami, které visí nad národem, a to tak, že dohlíží na život černochů bez mzdy, deportuje imigrantské pracovní síly a vede neomezenou „válku proti terorismu“. Katastrofální nárůst masového věznění černochů, hypermilitarizace jižní hranice USA a pokračování časově neohraničených bezpečnostních operací napříč muslimským světem odhalují, že „rasa“ zůstává nejen pravděpodobnostním stanovením relativní ekonomické hodnoty, ale také ukazatelem diferenciální zranitelnosti státním násilím.[6]

2) Interpretace bělošské nadřazenosti jako součásti „základny“

Marx s Engelsem sice obecně trvali na tom, že je potřeba, aby se dělníci stavěli proti rasismu v těch jeho křiklavějších projevech, kterých v 19. století nabýval, ale nepokusili se artikulovat vztah „rasy“ a třídy na kategoriální rovině.[7] Jak říká Derek Sayer, „Marx byl mužem své doby a svého místa“:

Jako většina ostatních viktoriánů i Marx považoval „rasu“ a rodinu za přirozené kategorie (i když podřízené jistým „historickým modifikacím“) a nečinilo mu potíž rozlišovat mezi „civilizací“ (která podle něj byla bělošská, západní a moderní) a „barbarstvím“. Jeho názory na přínosné výsledky evropské kolonizace by dostaly do trapné situace řadu marxistů dvacátého století, přestože odsuzoval násilnost jejích prostředků…[8]

Teoretický vztah mezi „rasou“ a třídou se následně stal předmětem dlouhé debaty uvnitř různých variant akademického marxismu, jež vznikly jako generace „Nové levice“ inspirovaná boji šedesátých let, které se dostaly i na univerzitu. Ve svém raném a vlivném příspěvku do této konverzace Stuart Hall tvrdil, že „rasa“ je „modalitou, v níž je ‘žita’ třída, médiem, skrze něž jsou zakoušeny třídní vztahy, formou, kterou je třída osvojována a ‘probojovávána’.“[9] Hall a další kulturní teoretici doplnili marxistické kategorie „základny“ a „nadstavby“ o myšlenky takových postav západního marxismu, jako byli Louis Althusser a Antonio Gramsci. Obzvláště Gramsci a jeho rozvinutí konceptu „hegemonie“ (v němž je místo pro jemněji stínované teorie kultury, ideologie a politiky) byli ústřední referencí v akademických pokusech o novou artikulaci vztahu mezi „rasou“ a třídou. Tento směr nahlíží antirasistický boj jako zápas o „demokratickou hegemonii“, který v polovině dvacátého století vyplynul z diskreditace bělošské nadřazenosti coby explicitní státní politiky.[10] Až donedávna se o gramsciánské analýze hegemonie, která inspirovala jak marxistickou kulturní teorii, tak řadu velmi vlivných kritických rozborů „rasy“ a otrokářství, téměř nepochybovalo.[11]

Poměrně nové kritické texty od Franka Wildersona (patří ke skupině současných teoretiků černošské politiky, které Wilderson obecně onálepkoval jako „afropesimisty“ a kam náleží také Saidiya Hartman, Hortense Spillers, Jared Sexton a Joy James) ostře zpochybňují patřičnost gramsciánského rámce. Wilderson posuzuje meze politické ekonomie „rasy“, jejímž centrem je námezdní práce, a ne bezprostřední vztahy rasového násilí a teroru – od černošského otroctví až po masové věznění černochů. V kontrastu k marxistické perspektivě, která se zaměřuje na boj kolem mzdy nebo kolem podmínek vykořisťování, Wilderson identifikuje jako motor, který pohání protičernošský rasismus, „despotismus nenámezdního vztahu“.[12]

Wilderson přichází se zničující kritikou relevance gramsciánské analýzy hegemonie pro porozumění strukturálnímu protičernošskému násilí. Podle Wildersona fokus na mzdu vede k neschopnosti marxismu konceptualizovat bezdůvodné násilí proti černošským tělům, tedy „vztah teroru, a ne vztah hegemonie“.[13] Wilderson má pravdu, když upozorňuje, že „privilegovaným předmětem marxistického diskursu je podřízený, k němuž se přistupuje prostřednictvím variabilního kapitálu – mzdy.“[14] Děje se tak proto, že po celé 20. století byla mzda nezbytným předpokladem jak dělnických bojů, tak později po ukončení právní segregace občanských bojů založených na identitě. Z hlediska klasického dělnického hnutí byl tedy rasismus chápán jako nešťastná brzda procesu progresivní integrace do rostoucí dělnické třídy. Jenže je to právě rasizace lidí bez mzdy, nesvobodných a vyloučených, co tvoří občanskou společnost jako prostor, kde se jejím příslušníkům dostává uznání prostřednictvím formálních námezdních smluv a abstraktních občanských práv.[15] Podle Wildersona tedy „černošský subjekt odhaluje neschopnost marxismu myslet bělošskou nadřazenost jako základnu.“[16]

Oproti gramsciánskému čtení Marxe s jeho afirmacionistickým fokusem na námezdní práci, teoretici hodnotové formy nabízejí alternativní rámec pro schematizaci komplexní souhry mezi přímými a nepřímými formami panství. Jestliže kapitál je prvně, a především nepřímou a neosobní formou panství (na rozdíl od otrokářství nebo třeba feudalismu), v níž se výrobní vztahy nepodřizují přímým společenským vztahům, pak jeho forma panství není nutně nekompatibilní s přetrváním či růstem přímých, odkrytých forem rasového a genderového panství. Ve hře tu nejsou jen nenámezdní, nedobrovolné nebo závislé formy práce, ale také – a to je zásadní – management těch populací, které se ve vztahu ke kapitálu staly přebytečnými. Takovéto populace jsou sice postradatelné, ale nicméně zůstávají uvězněné uvnitř kapitalistického vztahu, protože jejich existence je definována všeobecnou zbožní ekonomikou, která neuznává jejich práceschopnost. Lze říci, že management těchto populací je „formálně determinován“ kapitalistickým vztahem, aniž by se k němu přivtěloval.

Teorie „formální determinace“ státu nám rovněž může pomoci s překonáním některých limitů gramsciánského pohledu na stát jako na objekt, o kontrolu nad nímž bojují soupeřící společenské síly. Z „debaty o derivaci státu“, která se odehrála v 70. letech 20. století, totiž vzešel alternativní pohled na stát jako na zvláštní manifestaci kapitalistického vztahu, která se ustavuje odloučením nepřímých, neosobních výrobních vztahů od přímé politické moci. A tak se stát s jeho rozšířenou kapacitou trestat a věznit může kupříkladu angažovat v disciplinační regulaci a vyhánění imigrantské práce, a přitom nastolovat přímé vztahy rasové nadvlády. V těch vztazích, které zprostředkovává „svobodná“ směna a kde se obchoduje s námezdní prací jako se zbožím, je stát povinen zajistit směnné a smluvní podmínky, zatímco nenámezdní vztahy staví jednu nebo obě strany do vztahu, jenž je potenciálně porušením zákona nebo stojí úplně mimo zákon. Snad jedním z nejvykřičenějších příkladů rasizované a rasizující neformální ekonomiky, kterou fundamentálně strukturuje státní násilí, je stále kárnější kriminalizace koupě, prodeje a transportu nedovolených drog. Dalším příkladem je dřívější právní postavení žen v manželství coby movitého majetku – zákon ženy tradičně nechránil před jejich manželi, ale pouze před muži, kteří nebyli jejich manželi. V případě černošských služek byla zrušena i tato omezená ochrana, kterou jim skýtal právní status movitého majetku, aby se tak racionalizovalo rozšířené znásilňování a sexuální vykořisťování ze strany bílých zaměstnavatelů mužského pohlaví.[17] V obou případech rasová dělba produktivní i reprodukční práce důsledně zachovává rasové hierarchie uvnitř genderových kategorií a genderové hierarchie uvnitř rasových kategorií.[18]

Dělnickému hnutí – s jeho zhodnocováním námezdní práce, zaměstnáním a dělníkem coby subjektem dějin – se nepodařilo pochopit, že námezdní práce není jedinou stabilní formou vykořisťování, na jejíž bázi mohou kapitalisté profitovat. Nejen, že se kapitalismus ukázal jako plně kompatibilní s nesvobodnou prací (od otroctví, smluvního služebnictví, pronájmu trestanců a dlužního peónství až po genderované formy domácí práce a nenámezdní reprodukční práce), ale dokonce vyžaduje systematickou rasizaci této práce skrze vytváření celé řady fakticky nesuverénních rasových a genderových subjektů. Celosvětová expanze kapitalistických společenských vztahů neodsuzuje tyto mody vykořisťování k zániku – např. prostřednictvím masivních tažení nezávislých států v Africe, Latinské Americe a Asii, jejichž cílem bylo podrobit místní populace industrializačním projektům. Naopak dochází k jejich reprodukci prostřednictvím vytváření jakoby kastovních přebytečných populací, které nemají šanci získat mzdu, ale stále jsou uvězněny uvnitř kapitalistických trhů. „Rasa“ není kapitalismu vnější a ani není jednoduše produktem specifických historických formací, jako byl jihoafrický apartheid nebo Amerika Jima Crowa. Podobně kapitalismus do sebe rasovou nadvládu nezačleňuje prostě jako nahodilou součást svého fungování, ale už od svého prvopočátku začíná systematicky produkovat a reprodukovat „rasu“ jako globální přebytečné lidstvo.

Jak říká Marxova slavná poznámka, bází pro „původní akumulaci“, která si vyžadovala vyvlastnění rolnictva v Anglii a Skotsku, bylo otrokářství na plantážích v Novém světě, extrakce zdrojů a vyhlazování neevropských populací v celosvětovém měřítku:

Objev nalezišť zlata a stříbra v Americe, vyhubení, zotročení domorodého obyvatelstva a jeho pohřbení zaživa v dolech, první kroky k dobytí a vyloupení Východní Indie, přeměna Afriky v revír pro výnosný hon na černochy – to byly červánky kapitalistické výrobní éry. Tyto idylické procesy jsou hlavními momenty původní akumulace. V patách za nimi kráčí obchodní válka evropských národů, jejímž dějištěm je celé zeměkoule. Tato válka začíná odpadnutím Nizozemí od Španělska, nabývá gigantických rozměrů v anglické protijakobínské válce a trvá ještě stále v opiových válkách proti Číně a tak dále.[19]

Evropskému koloniálnímu „věku objevů“ sice předcházely bělošské nerasově určené varianty otrocké práce, ale kapitalismus je unikátní v tom, že od 16. do 19. století kul systematickou rasistickou doktrínu (která v 19. století vyvrcholila antropologickými teoriemi vědeckého rasismu), aby si tak ospravedlnil rasovou nadvládu, drancování kolonií a celou řadu rasově vymezených variant nesvobodné práce a nerovnoprávného občanství. Dějiny kapitalismu nejsou jednoduše dějinami proletarizace nezávislého rolnictva, ale násilné rasové nadvlády nad populacemi, jejichž zhodnocení coby námezdní práce – abych obrátil běžnou formulaci – je pouze historicky podmíněné: „společensky mrtví“ afričtí otroci, revokovatelná suverenita a terra nullius domorodých národů a flegmatické, přespočetné tělo kulijského pracovníka.

Nerovnost ras se od prvopočátku kapitalismu reprodukuje jako jemu vlastní kategorie, a to nikoli primárně skrze mzdu, ale skrze její absenci. Původní moment kontaktu mezi evropským koloniálním řádem a vším nenámezdním, rasizovaným, co je „vně“ kapitálu, se uvnitř samotného kapitalismu postupně systematizoval jako rasizovaná globální dělba práce a permanentní strukturální převis nabídky takovéto práce, jenž vyprodukoval „jednu miliardu těch obyvatel měst, kteří žijí v postmoderních slumech.“[20]

Nakolik trhy práce stanovují poměr placené práce k neplacené, jsou podložím „rasy“, coby známky ekonomické poroby, jak permanentně přebytečné obyvatelstvo, tak zakořeněné rasizované mzdové diferenciály. Vytlačování živé práce z výrobního procesu plodí polopropustnou rasizující hranici, která rozděluje produktivní a neproduktivní populaci i v rámci starších rasových kategorií: je to jakási pružná, globální a barevná čára oddělující formální ekonomiku od neformální a námezdní život od života bez mzdy. Byť je tato barevná čára nenámezdnosti minimálně propustná a explicitně rasová kritéria už nejsou formálně posvěcená, stojí materiální reprodukce rasového panství, včetně bujení vnitronárodních nebělošských etnických hierarchií, na vzájemném proplétání procesů exkluze ze mzdy, sílící kriminalizace neformálních ekonomik a rostoucího vystavení státnímu teroru.

3) Rasové panství po „rasovém přelomu“

Světodějná antirasistická vlna dekolonizačních, občanskoprávních a antiapartheidistických sociálních hnutí, která se odehrála v polovině dvacátého století a kterou Howard Winant a Michael Omi nazvali rasovým „přelomem“ či „velkou transformací“, po celé zeměkouli zdiskreditovala bělošskou nadřazenost jako explicitní státní politiku. Podle Omiho a Winanta rasové panství ustoupilo boji o rasovou hegemonii a donucení ustoupilo souhlasu. Ale padesát let po rasovém „přelomu“ je i rasové panství jiné. Mnohé údajně „postkoloniální“ státy se ve jménu budování národa a ekonomického rozvoje uchylují k rasovému násilí a etnickým čistkám. Po „rasovém přelomu“ se kapitál a rasa proplétají uvnitř i vně námezdního vztahu. Nakolik trhy práce stanovují poměr placené práce k neplacené, jsou podložím „rasy“, coby známky ekonomické poroby, jak permanentně přebytečné obyvatelstvo, tak zakořeněné mzdové diferenciály. Po zrušení většiny zákonů Jima Crowa a rasizovaných restrikcí celostátně uvalených na imigraci vznikly dva antirasistické politické směry. V případě USA a bojů za svobodu černochů, které se odehrávaly po druhé světové válce, se přetrvávající rasizované mzdové diferenciály (a rasová diskriminace v bydlení, vzdělání a na úvěrových trzích) staly terčem pozdního hnutí za občanská práva a jeho politiky rovnoprávné inkluze a zastoupení ve volbách. Zároveň rasové vyloučení ze mzdy, faktická segregace do ghett a vystavení systematickému policejnímu násilí učinili ze státních institucí – jako třeba sociální zabezpečení, věznice a policejní dohled – terč černošsko-feministického hnutí za reformu sociálního státu, vln nepokojů v ghettech a ve věznicích a militantnější politiky sebeobrany a sebeprosazování.[21]

Po útocích z 11. září 2001 ospravedlňují populární americké stereotypy o relativní ekonomické produktivitě rasových podskupin vystavování těchto skupin státnímu dozoru, policejní kontrole nebo věznění – od střelby pohraniční stráže na „ilegály“ až po masové věznění černochů. A zároveň se „postrasová“ civilizační mise USA s jejím vojenským tažením (za bilióny dolarů) napříč islámským světem odívá do národní mytologie o progresivním překonávání odkazu otrokářství a právní segregace.

Měnící se vztah mezi USA a přebytečnými domácími populacemi zviditelňuje globální a fundamentální roli státního násilí coby rasizačního procesu. Úloha samotného státu coby zdánlivě neutrálního činitele rasové reformy, a ne zásadního činitele rasového násilí nabízí chybějící třetí člen v teoretizaci vztahu mezi rasou a kapitálem. Současnou rasovou politiku USA fundamentálně strukturuje úpadek globální ekonomické hegemonie USA a hypermilitarizace „postrasového“ bezpečnostního státu v reakci na tři rasizované „civilizační“ hrozby: hrozba zločinu páchaného černošskými přebytečnými populacemi, demografická hrozba hispánské přistěhovalecké práce a neomezená hrozba, kterou pro národní bezpečnost představuje elasticky pojímané nebezpečí islamistického terorismu, jehož přívrženci jsou předmětem kolektivního trestání, mučení a preventivní eradikace. Státní instituce zabývající se trestním systémem, propůjčováním občanství a vnitřní bezpečností přímo cílí na všechny tři hrozby a rasizují je. Vzestup protičernošského věznitelského státu, k němuž v USA dochází od 70. let 20. století, je příkladem rituálů státního a občanského násilí, kterým se uplatňuje rasizace života bez mzdy a rasové askripce absence mzdy. Z hlediska kapitálu se „rasa“ neobnovuje jen prostřednictvím dál trvajících rasizovaných rozdílů ve výši mezd nebo skrze onen druh profesní segregace, o němž hovořily starší teorie rasy, které operovaly s „rozštěpeným trhem práce“, ale také prostřednictvím rasizace nenámezdních přebytečných populací od Chartúmu až po káhirské slumy.[22]

4) „Rasa“ a přebytečné lidstvo

Koloniální a rasová genealogie evropského kapitalismu se vepsala přímo do ekonomické „základny“, a to prostřednictvím dále trvající historie rasového násilí, které strukturuje jak nesvobodnou, tak neformální práci a připoutává přebytečné populace ke kapitalistickým trhům. Jestliže se nadbytečnost, stratifikace a mzdové diferenciály derasizují a rasový obsah těchto kategorií se bere jako podmíněný, pak se „rasa“ může jevit jedině jako epifenomén a vykazovat de facto „specifičnost“, která zpřetrhává jakoukoli kauzální souvislost mezi kapitalismem a rasizací. Rasové typologie, které vzešly z evropského kapitalismu a umožnily jeho prostorovou expanzi coby výrobního způsobu, se v průběhu staletí obnovovaly působením kapitalismu vlastní tendence produkovat přebytečné populace v ghettech, slumech a favelách po celém světě. Po rasovém „přelomu“ v polovině dvacátého století za sebou formální dekolonizace – na místech jako Brazílie, subsaharská Afrika a jižní Asie – zanechala rozvojové státy, které absorbovaly ideologie industrializace, a tak i rasizované domorodé populace, etnické skupiny a stigmatizované kasty, které zůstávaly na periferii námezdního vztahu. Tyto populace se nikdy plně neintegrují do procesů kapitalistické akumulace – maximálně jako těla, která je třeba dát pod policejní dozor, uskladnit nebo vyhladit.

Poválečný keynesiánský stát v USA 60. let 20. století jen zdráhavě rozšiřoval poskytování veřejného sociálního zabezpečení na nebělošské komunity, ale se toto zabezpečení ruší a z velké části ho nahrazuje vězeňský režim a režim státem přikázané práce, které se aplikují na postradatelné populace obývající politicky nereprezentovatelné mrtvé zóny rasizované, genderované a sexualizované chudoby. Jedinou alternativou k málo placené prekérní práci ve službách je pro tyto populace kriminalizovaná neformální ekonomika, která existuje v sousedství rozsáhlého amerického vězeňského systému. A jsou to obzvláště USA, kdo slouží za globální vzor „nové vlády sociální nejistoty“, která stojí na kárném přístupu, jenž na ubývání zajištěné námezdní práce reaguje posilováním špiclování, policejní kontroly a vězeňství.[23]

„Rasa“ má tedy kořeny ve dvou překrývajících se procesech alokace a kontroly. Rasová diskriminace byla a stále je kumulativní a nerovnoměrně napříč ekonomikou distribuuje prekérnost, nezaměstnanost a neformálnost podle „rasových“ a genderových linií. Ale „rasa“ také působí v různých státních a občanských politických projektech sociální kontroly, které striktně klasifikují „slušné“ a „nepřizpůsobivé“ frakce různých rasových skupin, čímž určují, zda se hodí k tomu, aby jim byla přiznána občanská práva. Dochází k erozi institucionálního oddělení policie od zabezpečení hranic a globálního válčení a bezpečnostní stát, jenž masivně expandoval, dnes pošle do vězení 1 ze 3 černochů alespoň jednou za jejich život, ročně deportuje téměř půl milionu imigrantů bez dokumentů, jen v Iráku zatím vyhladil 100 000 až jeden milion civilistů a nyní se za 46 miliard dolarů vybavuje na „nával na hranici“, protože plánuje používat ke střežení hranic drony a biometrické skenování. „Rasa“ tak v 21. století vzniká z této bezpečnostní matrice.

5) Potíž s „třídou“: třídní politika jako identitní politika

Jelikož se rétorika rasové rozmanitosti stále více používá k zakrývání nebo dokonce ospravedlňování prohlubující se ekonomické nerovnosti, novější teoretici – Slavojem Žižekem a Ellen Meiksinsovou Woodovou počínaje a Walterem Bennem Michaelsem konče – tvrdí, že kapitalismus, který označují za nadnárodní nebo neoliberální, preferuje „politiku rasy“ před „politikou třídy“. Podle těchto kritiků na identitě založená sociální hnutí a obzvláště pak liberální multikulturalismus vykazují přinejlepším lhostejnost a přinejhorším nepřátelství vůči problému třídní nerovnosti, který Michaels považuje za naléhavější. A naopak teoretici antirasismu – od Howarda Winanta až po Davida Theo Goldberga – neúnavně argumentují, že „rasu“ nelze redukovat na politickou ekonomii. Institucionálně posilovaná rozluka mezi antirasismem a marxismem má dlouhou historii. V novějších populárních historiích politické trajektorie „Nové levice“ v éře 60. let 20. století se „roztříštění“ jednoty revolučně třídního subjektu běžně svádí na vznik nejrůznějších antirasistických bojů: od etnických nacionalismů v USA, které se přidávaly k africkým a asijským antikoloniálním hnutím poloviny dvacátého století, přes černošský feminismus a jeho kritiky ústředního postavení zkušeností heterosexuálních bělošek ze střední třídy v druhé vlně feminismu až po vzestup toho, nad čím liberální i konzervativní kritici lamentovali jako nad balkanizující „identitní politikou“.

Intelektuální polarizaci teoretických tradic, které se zabývají buď rasou, nebo třídou, lze označit za „nešťastný sňatek antirasismu s marxismem“. Když v druhé polovině dvacátého století začaly slábnout analýzy „rasy“ a kolonialismu, které byly thirdworldistické, maoistické, guevaristické nebo spojené s marxismem světových systémů (a objem literatury spojené s a inspirované masovými antikapitalistickými a antirasistickými politickými hnutími), invokovali akademičtí teoretici Marxe, aby nově četli „rasu“ jako dějinnou nahodilost. „Rasa“ v diskursu akademických marxistů typicky dál zůstává společenským dělítkem uvnitř pracující třídy, které do ní zasévají ekonomické elity, aby snížily mzdy, rozdrobily povstalectví pracujících a vytvořily permanentní hrozbu nebělošské rezervní armády práce. V těchto pojednáních se „rasa“ stává funkční neboli odvozenou komponentou třídního panství. Antirasističtí vzdělanci za posledního půl století tuto funkcionalistickou neboli „třídně redukcionistickou“ analýzu rasy důkladně zpochybnili, jenže tyto námitky obvykle kladly důraz na neredukovatelnost či relativní autonomii „rasy“ jakožto jednoho z mnoha ekvivalentních leč propletených systémů nadvlády, který lze jednoduše přidat navíc ke „třídě“. Proto jak marxistické, tak antirasistické teorie tvrdí, byť z velmi odlišných důvodů, že mezi „rasou“ a kapitalismem není žádný konstitutivní vztah.

Avšak v šablonovitých kritikách „identitní politiky“ nebo liberálního multikulturalismu coby neoliberální mystifikace se skrývá hlubší opomíjení identitářské logiky, která funguje v socialistické a sociálně demokratické „třídní politice“. Premisou klasického dělnického hnutí s jeho konceptem „třídního uvědomění“ byl sen, že rozsáhlá afirmace dělnické identity může sloužit jako báze dělnické hegemonie (v rámci národně ustavených zón akumulace kapitálu) a tedy i dělnické revoluce. Pro marxistickou kritiku identitní politiky je podobně jako pro spoustu soudobých antirasistických vzdělanců typické, že z kapitalismu dělá problém identity, konkrétně třídní identity, a redukuje strukturální vykořisťování na distribuční nerovnost bohatství. Boje pracujících a na identitě založené boje, které jsou podle těchto analýz kvalitativně odlišné, ve skutečnosti strukturuje tatáž reprezentační logika afirmování identit uvnitř kapitalismu. „‘Odlišností’, která ustavuje třídu jako ‘identitu’,“ píše Ellen Meiksinsová Woodová, „je z definice takový vztah nerovnosti a moci, jaký s sebou sexuální nebo kulturní ‘odlišnost’ nemusí nést:“

pracující třída coby přímý předmět té nejfundamentálnější a nejvíce určující – byť jistě ne jediné – formy útlaku a coby jediná třída, jejíž zájmy nestojí na utlačování dalších tříd, může v boji za své osvobození vytvořit podmínky pro osvobození všech lidských bytostí.[24]

Tato argumentace Woodové dobře ukazuje tři navzájem související problémy, které se vážou k rámování interakce mezi systémy rasové, genderové a ekonomické nadvlády, jež zamořuje jak marxistické kritiky „identitní politiky“, tak současné teorie o odlišnosti ras. Jestliže pro Woodovou jsou rasa, gender a sexualita definičně neekonomické kategorie společenského života, které jen nahodile indikují ekonomickou nerovnost, pak je jednoduše tautologií, že tyto identity nejsou konstitutivní pro kapitalismus jako takový. Zrušení sexuálního nebo rasového panství – která se tu chápou primárně jako zbytkové formy historické nespravedlnosti – by tudíž nebylo s kapitalismem principiálně neslučitelné. A konečně se tu tvrdí, že kvalitativní odlišnost mezi třídou a dalšími formami identity spočívá ve skutečnosti, že třídní identitu nelze „oslavovat“. Ale tato argumentace opomíjí fundamentální rozpor mezi zrušením třídní nerovnosti a implicitním původcem emancipace v postavě pracující třídy. Chudoba možná není formou odlišnosti, kterou lze „oslavovat“, nicméně Woodová produkuje implicitně afirmacionistické pojetí pracující třídy coby sociálního činitele, na němž kapitalismus stojí a zároveň má jedinečnou schopnost skoncovat s ním. Otázku, jak by afirmace takovéto identity mohla způsobit konec třídního útlaku, a ne jednoduše znovu afirmovat kapitalismus pod rouškou dělnické samosprávy, přechází mlčením. A tak navzdory pokusu kritizovat logiku bojů založených na identitě Woodová ve finále nabízí to, čemu říkám afirmacionistická politika třídy, která je strukturálně k nerozeznání od podobně afirmacionistických pojetí rasových a genderových odlišností.

Ale co kdybychom se v antirasistických bojích nesoustředili na odlišnost, ale na nadvládu? Chápeme-li „rasu“ nikoli jako známku odlišnosti, ale jako systém nadvlády, vzniká nám otázka materiálního zrušení „rasy“ coby ukazatele strukturální poroby. Jak antirasistické kritiky těch marxismů, které vše redukují na třídu, tak marxistické kritiky liberálně reformistických, „pouze kulturních“ antirasismů přehlížejí strategické podobnosti mezi stále zoufalejšími, defenzivními boji amerického dělnického hnutí a „politikou identity“ založenou na rase a genderu, za jejíž opak se boje pracujících soustavně vydávají. Jak velmi dramaticky odhalily boje pracujících ve Wisconsinu v roce 2011, v obratu amerického dělnického hnutí ke státu a volební politice, kterým si chce zajistit samotné svoje právo na existenci, se zrcadlí nesmírná obtížnost zajištění třebas jen minimálních rasově redistribučních programů, které vznikly v době projektů Velké společnosti v 60. letech 20. století. To znamená, že v éře klesajícího počtu členů masových dělnických organizací a organizací bojujících za občanská práva jsou vyhlídky chmurné pro „rasovou politiku“ i pro „třídní politiku“. Přesun analytického fokusu od odlišnosti k nadvládě obrací naši pozornost k proplétání rasy a přebytečnosti, ale také k rasizujícímu dopadu násilí, věznění a válčení. Abolicionistický antirasismus by pak odmítal chápat kapitalismus jako stále inkluzivnější motor pozvedání ras a stát jako finálního garanta občanské rovnosti, a proto by kategoricky odmítnul ustavičnou afirmaci fundamentální úctyhodnosti, produktivity nebo vlastenectví rasizovaných skupin jakožto způsob, kterým se určuje jejich relativní způsobilost k rasové nadvládě. Abolicionistické antirasistické boje budou vycházet z radikálně odlišných historií rasizace, a proto jejich cílem bude demontovat mašinérii „rasy“ v srdci fantazie o formální svobodě, kde se „mezní bod kapitalistické rovnosti obnažuje jako ústřední protagonista rasového uspořádání.“[25]

[1] viz „The Logic of Gender“, Endnotes 3, 2013.

[2] viz Nancy Fraser a Linda Alcoff, které formulují propracované, leč notně protikladné, teoretické pozice ohledně politických možností a limitů „identitní politiky“. Jak budu v tomto článku dál tvrdit, obě pozice fundamentálně inspiroval historický příslib sociálně demokratického koaličního subjektu, v němž se spojí dělnické, feministické a antirasistické politické kampaně. Viz Alcoff, Visible identities: Race, Gender, and the Self (Oxford University Press 2006); a Fraser, „Rethinking Recognition“, New Left Review 3 (květen-červen 2000).

[3] viz „Spontaneita, zprostředkování, ruptura“, Endnotes 3 (2014), https://pratelekomunizace.wordpress.com/2014/06/16/spontaneita-zprostredkovani-ruptura/.

[4] Christopher Kyriakides a Rodolfo Torres, Race Defaced: Paradigms of Pessimism, Politics of Possibility (Stanford University Press 2012), 119.

[5] Barbara J. Fields, „Whiteness, racism, and identity“, International Labor and Working Class History 60 (podzim 2001), 48-56.

[6] viz Nikhil Pal Singh, „Racial Formation in an Age of Permanent War“ in Daniel HoSang, Oneka LaBennett a Laura Pulido, eds, Racial Formation in the Twenty-First Century (University of California 2012), 276-301.

[7] Marxovi obhájci často citují jeho prohlášení, že „práce v bílé kůži se nikdy nemůže osvobodit, dokud bude práce v černé kůži ocejchovaná“ ([MECW 35], 305), a stejně tak citují jeho denunciace protiirského rasismu. Už ne tak často se ovšem zmiňují Marxovy a Engelsovy názory na „líné Mexičany“ a na příčinu Lafargueovy (Marxův zeť) politické nevyzrálosti, kterou podle nich mělo být „stigma jeho negerského dědictví“ a „kreolská krev“. Viz Frederick Engels, „Democratic Pan-Slavism“, Neue Rheinsiche Zeitung 231 (MECW 8), 362; Babacar Camara, Marxist Theory, Black/African Specificities, and Racism (Lexington 2008), 71-2.

[8] Derek Sayer, „Úvod“ k Readings from Karl Marx (Routledge 1989), ixx-xx.

[9] Stuart Hall, „Race, Articulation, and Societies Structured in Dominance“, Black British Cultural Studies (University of Chicago Press 1996), 55.

[10] Michael Omi a Howard Winant, Racial Formation in the United States (Routledge 1994).

[11] Marxistické alternativy ke gramsciánské analýze hegemonie viz Bonefeld, Holloway, Richard Gunn a Kosmas Psychopedis, Open Marxism, svazky 1-3 (Pluto 1995).

[12] Frank Wilderson III, „Gramsci’s Black Marx: Whither the Slave in Civil Society?“, Social Identities 9 (2003), 230.

[13] ibidem, 230.

[14] ibidem, 225.

[15] Knihy kritizující fikci „barvoslepé“ a genderově neutrální participativní parity, která většinou ovládá myšlení o společenské smlouvě viz Charles W. Mills, The Racial Contract (Cornell UP 1997); Carole Pateman, The Sexual Contract (Stanford UP 1988); Pateman and Mills, Contract and Domination (Polity 2007).

[16] Wilderson, „Gramsci’s Black Marx: Whither the Slave in Civil Society?“, 225.

[17] viz Evelyn Nakano Glenn, „From Servitude to Service Work: Historical Continuities in the Racial Division of Paid Reproductive labour“, Signs 18: 1 (1992), 1-43.

[18] Jak postřehla P. Valentine, „rigorózní snaha pustit se do analýzy rasy a integrovat ji do marxistických kategorií, přestože do nich bez potíží nezapadne, bude nevyhnutelně vyžadovat revizi některých z těchto kategorií a zpochybnění některých hluboce zakořeněných ortodoxních názorů antirasistického myšlení.“ P. Valentine, „The Gender Distinction in Communisation Theory“, Lies 1 (2012), 206. Tento článek je částečně pokusem zvednout tuto hozenou rukavici.

[19] Marx, Kapitál, díl 1 (Nakladatelství Svoboda 1978), 729-730.

[20] Mike Davis, Planet of Slums (Verso 2006), 19.

[21] Nedávné studie o dějinách ozbrojené sebeobrany v rámci Hnutí za občanská práva (například se jednalo o skupiny typu Diákoni pro obranu a spravedlnost) kladou důraz na fakt, že s oddaností aktivistů hnutí gándhíovskému strategickému nenásilí to bylo složitější. Viz Akinyele Omowale Umoja, We Will Shoot Back: Armed Resistance in the Mississippi Freedom Movement (NYU Press 2013); Simon Wendt, The Spirit and the Shotgun: Armed Resistance and the Struggle for Civil Rights (University Press of Florida 2007).

[22] Aby bylo jasno, tyto populace se nenacházejí vně, ale pevně uvnitř kapitalismu (který uplatňuje regulaci pracujících pomocí celé řady trestních státních aparátů), takže zatímco mzda už není přímým zprostředkováním kolektivního přístupu k základním potřebám, jako je potrava a bydlení, vzniká za účelem zajištění základních životních prostředků rozsáhlá neformální ekonomika. Příklad částečné proletarizace čínského rolnictva a vytvoření masivní 160miliónové pracovní síly venkovských migrantů je také o tom, že se ze zemědělských dělníků nebo drobných rolníků často stávají nenámezdní, samozaměstnaní pracující neformálního sektoru. Sen historického dělnického hnutí (sen, jímž se živilo i hnutí za občanská práva v USA a celá řada antikoloniálních národně osvobozeneckých hnutí) o progresivním začleňování do námezdního života narazil na realitu vytrvalé strukturální nezaměstnanosti a nadbytečnosti.

[23] Loïc Wacquant, Punishing the Poor: The Neoliberal Government of Social Insecurity (Duke University Press 2009). Pojednání o tom, jak se tento model vyvíjel v případě Británie viz „A Rising Tide Lifts All Boats“ v Endnotes 3.

[24] viz Wood, Democracy against Capitalism: Renewing Historical Materialism. (Aakar Books 2007), 258; a „Marxism Without Class Struggle?“, Socialist Register 20 (Merlin 1983), 242.

[25] Kyriakides a Torres, Race Defaced: Paradigms of Pessimism, Politics of Possibility, 36.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: