Théorie Communiste: Třída, segmentace, rasizace (poznámky)

Ve francouzském originále text vyšel koncem října 2016 pod titulem Classe / segmentation / racisation. Notes. První anglický překlad pořídil kolektiv Lucha No Feik Club a následně ho podstatně revidoval Ross Wolfe.

Pracovní síla byla vždy segmentovaná. Segmentaci tedy musíme brát jako objektivní určení pracovní síly pod kapitálem, které přirozeně vede k dělbě práce. Nejde tu o nic víc než o dělení homogenního materiálu a jednoduché kvantitativní stupňování hodnoty pracovní síly. (Jednoduchá i složitá práce procházejí v kapitalistickém výrobním způsobu jakousi osmózou od obecné nutnosti nadpráce ke specializované práci v rámci kooperace atd.) Jenže nebylo by segmentace, kdyby nešlo o kvalitativní dělení jinak homogenního materiálu. Do hry tu tedy vstupují a navzájem se proplétají dva procesy. Na jedné straně je kapitalistický výrobní způsob globální, schopný přisvojit si a zničit všechny ostatní výrobní způsoby, a přitom v sobě zakonzervovat charakteristiky těch výrobních způsobů, které redefinoval. Na druhé straně hodnota pracovní síly představuje etickou, kulturní a historickou komponentu. Jelikož kapitalistické vykořisťování je univerzální (tj., protože kapitál dokáže převládnout nad jinými výrobními způsoby nebo je donutit, aby s ním koexistovaly, dokáže vykořisťovat pracovní sílu společně s oněmi jinými výrobními způsoby nebo jim sebrat jejich původní existenční podmínky), kapitalismus je historickou konstrukcí, v níž se uskutečňuje koexistence všemožných vrstev dějin ve stejnou chvíli. Segmentace tedy není pouhou „manipulací“. Existuje jako volní aktivita třídy kapitalistů a jejích profesionálních ideologů, která formuje a oživuje objektivní proces, strukturální určení výrobního způsobu.

Přestože pracující třída byla vždy segmentovaná, je třeba tuto segmentaci neustále kontextualizovat. Jinými slovy, musíme ji situovat do obecné podoby rozporu mezi proletariátem a kapitálem v daném cyklu bojů. Bez toho by proti sobě stojící identity – identity mylně spojované se společenstvími – byly čistě normativní. I kdybychom nekontextualizované segmentaci za konkrétních okolností připisovali velký význam, její podstata by byla jinde – v ryzosti, která buď je, nebo není. Protikladu vzájemně se vylučujících identit neunikneme, když jednoduše postavíme to, co je, proti tomu, co by mělo být.

Co se týče vztahu mezi segmentací a rasizací, existují dvě protikladná jednostranná stanoviska. První uplatňuje materialismus jen tak, že identitu redukuje na její základ, aniž by bralo v úvahu její účinek nebo její logiku. Druhé, podobně materialistické stanovisko se opírá o odmítnutí uvažovat nad fakty. Říká, že celou rasovou identitu lze redukovat na její základ, a proto není nic jiného než svévolný a škodlivý konstrukt. A tudíž ti, kdo z ní dělají objektivní fakt, pouze rozdělují třídu a podporují barbarství (myslíme, že jejich pozici nijak nezkreslujeme). Oběma těmto stanoviskům však vždy uniká otázka ideologie, která není odrazem [základny], ale souborem praktických a věrohodných odpovědí. A ty jsou podloženy fungováním určitých praktik. Identita totiž vzniká všude, kde se separuje a autonomizuje nějaká sféra činnosti. Každá identita nebo ideologie (v tom smyslu slova, v jakém o ní zde mluvíme) má svoji historii a modus operandi, který lze zjistit s ohledem na praktiky fungující v podloží dotyčné ideologie. Identita je tudíž esencializací, která definuje jedince jako subjekt.

Normativní popírání rasizované segmentace nehledá kontradikce uvnitř toho, co existuje, a spokojí se s tím, že se samo ocitá v kontradikci s tím, co existuje: třída proti své segmentaci, ale už se nebere v úvahu, že třída existuje jedině v rámci této segmentace (tj. v rámci kontradikce proletariátu a kapitálu, která umožňuje její reprodukci). Normativní opozice vůči reálné segmentaci proletariátu vede k ideologickému přehlížení této reality – Parti des indigènes de la République [PIR] svým způsobem dělá totéž, ale opačně.

Zopakujme si: k produkci a vývoji proletářských bojů vždy dochází v rámci kategorií reprodukce a autopresumpce kapitálu. Boje tedy vždy existují jedině jako „naddeterminované“. Touha po třídě, která se vymaní z recipročního vztahu s kapitálem, aby se afirmovala jako taková a v aktu ryzí autodeterminace se sama stala důvodem své vlastní existence, je programatickým snem. Navíc všechny „zvláštnosti“ neboli „naddeterminace“ nejsou nějakým reziduálním defektem nebo détournement, nýbrž samotnou existencí a praxí třídy takové, jaká ve skutečnosti je. Jinými slovy, jde tu o vzájemnou reprodukci proletariátu a kapitálu, v níž si kapitál vždy přivtěluje proletariát a ten jedná podle kategorií definovaných reprodukcí kapitálu. Jednotlivé frakce proletariátu – v jeho segmentaci – se na trhu práce jeví jako předem dané, protože kapitalistický výrobní způsob funguje v rámci konkrétních forem, které sám vytváří (dokonce i mimo trh práce). Ve výsledku se tak proces reprodukce s těmito formami setkává jako s předpoklady určujícími chování jak kapitalistů, tak proletářů, protože od nich se odvíjí jejich vědomí a motivy činnosti.

Segmentace má svůj ideologický účinek, který rozděluje obyvatelstvo utužováním odlišností. A tak se objevují Indigènes jako podnikatelé s rasizací a stejně tak existují podnikatelé s nacionalismem – elity, které dělají kravál, jenž až donedávna neměl valného úspěchu. Kritika musí být v jistých bodech nekompromisní: taktická homofobie, latentní antisemitismus, „pochopení“ pro prosaddámovské živly během války v Zálivu, odsouvání („dočasné“) ženských bojů atd. – to nejsou „úchylky“, protože ty předpokládají víceméně „zdravé“ východisko. Naopak: tyto postoje jsou základem činnosti podnikatelů s rasizací, raison d’être PIR, která dokonce termínem „postkoloniální“ vyděluje zvláštní segment „imigrantské“ populace, protože se snaží definovat esenciální identitu. I když PIR na sídlištích hraje celkem bezvýznamnou roli, její ideologická práce je v souladu s dnes převládající situací: „Od poloviny sedmdesátých let můžeme rozlišit tři po sobě jdoucí konfigurace, tři epochy banlieue. Je to dezorganizovaný svět, ale je blízko nás. Kvůli kšeftování s drogami a městskému násilí jsou to teritoria druhé kategorie a nacházejí se ve vesmíru, který se vyznačuje ohrazováním a oddělováním.“[1]

Co se týče našeho vztahu ke společnosti, která před jedincem stojí jako zvěcnělá kolektivní restrikce, můžeme hovořit o pocitu bezmoci. A tak dostáváme formu a obsah individuálního vědomí sebe sama, které jsou jaksepatří náboženské: úvahy o odcizení jedince od společenství (které tu není výrobním způsobem neboli souborem výrobních vztahů) v podobě státu a vrozené bídě lidské přirozenosti. Když se kapitalisticky ustavuje exkluze, odcizení proletariátu od sítě společenských vztahů se nejeví jako produkt jeho vlastní aktivity. Ani jeho rozporný vztah ke zbytku společnosti se nezdá být čímsi, čeho je sám strůjcem, nýbrž spíše vrozeným rysem individuality jeho příslušníků. Proletáři jsou prostě chudina, plebs. A protože se stala vrozenou individualitě, lze tuto separaci od společenství a dalších individualit rozřešit jedině vztahem, jenž je všechny transcenduje jako cosi radikálně vnějšího. A přesně taková je struktura náboženství a jeho produkce. Náboženství tudíž znovu spojit nejrůznější určení individuality a stát se mocnou pákou podnikatelů s identitami.

Každá identita se vybavuje imaginární genealogií, která je na základě své rekonstrukce jak účinná, tak reálná. Avšak to je také celý problém s identitou, tedy kromě jejího labilního, plastického a křehkého charakteru (navzdory tomu, jak se jeví). Rozpor, který se objevuje během fáze reálného přivtělování, se odehrává také na rovině reprodukce. Jenže stezka skutečných rozporů – vedoucí mezi normativním popřením a podnikáním s rasizací – je vskutku úzká. [Co z toho plyne, je předmětem kratičkého textu Pokus o definici proletariátu.]

Místem, kde se produkují identity, je tedy mnohost vztahů, v jejichž rámci vzniká a je žita třídní příslušnost. Ne všechny z nich jsou přísně ekonomické. A ty musíme přidat k procesu produkce: nestejné vývojové stupně a jejich mise en abyme za současného kapitalismu, dělba práce, historický aspekt hodnoty pracovní síly, souhra výrobních a distribučních vztahů (a také převaha, které nabývají v konjunkci s prvně uvedenými skutečnostmi) a odnárodňování státu. Mechanika produkce tu funguje rozmanitá a podmiňují ji faktory jako třídní příslušnost, segmentace pracovní síly, vytváření individua jako subjektu, útlak („moment donucení“, jenž zahrnuje i opakované setkávání pracovní síly s kapitálem) a distribuční vztahy. Zde si musíme povšimnout, že Indigènes mluví jen o útlaku a utlačovaných. Mimo jiné takto profilují a produkují identitu. Dávají tak formu pravé logice identity adresované jednotlivcům, jejichž definujícím aspektem je „vyvržení“ z „opravdové společnosti“ spolu s „nedostatkem úcty“. Vidíme tu tedy ustavičnou naddeterminaci, neustálou profilaci logiky třídy ze sebe: a to je celý problém s normativním popřením a kultem ryzí třídy.

Tyto mechanismy, které jsou autopresumpci kapitálu vlastní, působí na vztahy, jež samy o sobě nejsou striktně ekonomické, ale tvoří jejich materiál. Výsledkem tohoto působení jsou všemožné druhy produktů: náboženská společenství, etnika, rasy, územní příslušnost atd. – možných kombinací je kvazinekonečno. Všechno to patří k třídnímu boji, a ne vždy je to pěkné. Ale my se toho musíme účastnit, protože v tomto světě žijeme. Nikoli ve světě ryzích idejí, ale na dně sluje.

Častá chyba spočívá ve vracení konstruované identity na její „základnu“, tj. segmentaci, přičemž nikdo nechápe, že je-li její základnou skutečně segmentace, tak se konstruovaná identita bude „řídit“ logikou, která k ní patří a fungovat podle ní. Tato logika organizuje celý světonázor a také postoj k výrobním vztahům. Všechny tyto faktory jsou relevantní pro vynalézání rozdílů, jejich obměnu nebo zánik. Kupříkladu v Marseille je Ital nebo Španěl jen další milý kámoš z bowlingu. Rasizace či produkce specifických identit nepatří ke konceptu kapitálu (na rozdíl od genderového rozlišení, které je vlastní práci coby výrobní síle). To však nic nemění na tom, že rasa je i tak nutnou jevovou formou. Transformace společenského vztahu ve věc – jinými slovy, „paradoxní“ subjekt – je zároveň transformací této věci ve společenský vztah mezi subjekty. V jistém smyslu je tedy subjekt dědicem pohybu, který ho vytváří. A právě takto inverzně fungují výrobní vztahy: maskují se jako vůle a rozhodnutí subjektů.

Jenže dnes se stírá celý společenský konstrukt, z nějž to vše vychází. Rasové či etnické rozlišení hraje svoji vlastní roli podle determinant, které mu jsou předepsány v rámci autonomie pole působnosti, kde vzniká: černoch se může stát prezidentem Spojených států, ale pořád je to černoch. A černý proletář není bílý proletář. A protože existuje samo pro sebe v rámci svého vlastního pole působnosti, může se takovéto rozlišení stát předmětem instrumentální politické aktivity. Ve Francii jsme toho byli svědky během velké vlny stávek v automobilovém průmyslu v letech 1983 až 1984 a jsme toho svědky dokonce i dnes. Rozlišení je ideologie a jako takové dobře funguje při přidělování existenčních a reprodukčních podmínek jedincům a ve vztahu jedinců k těmto podmínkám. Nebo jinak řečeno, dobře funguje ve vztahu k pozici jedinců ve výrobních vztazích. A jelikož je tohle všechno skutečné a objektivní, nemůžeme to odbít vznešeným vzýváním třídy. Stejně tak se nemůžeme jednoduše dožadovat odtržení se proletariátu.

Máme tu tedy autopresumpci kapitálu: reprodukci situace, kdy se proletariát setkává s kapitálem. A protože jsou identity vepsány do rozporů autopresumpce kapitálu, do procesu její kontradiktorní existence a konečně i do třídního boje, jsou plastické (v souladu s potřebami tohoto rozlišení, které prochází všemi instancemi, jež nejsou přímo ekonomické), ale také křehké (v souladu se schopností tohoto rozlišení samo se reprodukovat).

Identity zde mohou být dokonce i opěrným bodem v boji třídy (v rozporu s normativními přáními), ale nikdy nejsou fixní (v rozporu s tím, co by z nich rády udělaly podnikatelské praktiky). I tehdy, když se „připisují“ komunitám, reprodukují třídní rozpory, které jsou jejich jádrem. Nikdy nesmíme zapomínat, že všechny identity se konstruují, jsou historické a křehké. Revoluce stejně jako současné boje typu nepokojů v banlieues narážejí na sklerózu třídy definované jako socioekonomická kategorie. Dnešní boje ale také narážejí na všechny identity postavené na naddeterminacích třídy, na jejích existenčních podmínkách: podrývají, vyvolávají otázky a zpochybňují etnickou národnost, rasovou národnost atd. (rok 2005 nebyla etnická revolta). Nejde tu o intelektuální otázku, která nám má opět připomenout, kdo je kdo, neboť tato skleróza a boj proti ní jsou praktickou konfrontací, která spojuje revoluci s kontrarevolucí. Ne vždy se třída jeví zřetelně. Takováto zřetelnost je vlastně vzácná, jelikož revoluce nemá v povaze ohlašovat konečnou hodinu. Pouze v mnohosti praktik a rozporů, které jsou kapitálu vnitřní (ve střetech mezi všemi druhy identit, v konání, které z nich plyne a překonává je), se třída může transformovat v komunizující třídu. Nebo jinak řečeno, v třídu rušící sebe samu. Revoluce už nemůže být afirmací proletariátu, který se v rámci kapitalistického výrobního způsobu rozpozná jako revoluční síla čelící kapitálu.

Kdykoli je fakt, že bojujeme jako třída, limitem třídního boje, stává se revoluce bojem proti tomu, co ji vyprodukovalo: celá architektura výrobního způsobu, rozmístění jeho instancí a rovin, které se zakreslují do procesu zvratu v normalitě/fatalitě jeho reprodukce. Ten je tedy definován určující hierarchií instancí ve výrobním způsobu. (Všechno má své místo a působí jako „příčina“ následků v řádu základen, infrastruktur, nadstaveb atd. a vše se nachází v konkrétní hierarchii.) Sama revoluce je tímto procesem zvratu. Jen když je úspěšná, může se stát momentem, v němž proletáři odhodí hnilobu starého světa, která se jim lepí na kůži a dělá z nich proletáře. Muži i ženy naloží s tím, co ustavuje jejich individualitu, stejně. A nejde tu o čistou kauzalitu, ale o konkrétní pohyb revoluce, v němž se různé instance výrobního způsobu (ideologie, právo, politika, národnost, ekonomika, gender atd.) jeden po druhém stávají dominantními ohnisky celého souboru kontradikcí. Tato konjunkce určuje samotný mechanismus krize jakožto krize autopresumpce kapitálu: proces zvratu v určující hierarchii instancí výrobního způsobu. Revoluce v podobě komunizace bude muset žít z této nečistoty, této nejednoduchosti, z rozporného procesu kapitalistického výrobního způsobu. Potřeba měnit okolnosti se potkává s potřebou osobní proměny: a to je revoluce, to je konjunkce. Identity nejsou esence, i když se jako takové nabízejí a fungují. V tom se skoro všichni shodnou. Uvážíme-li jejich pozici a mechanismus produkce, vede otázka překonání k otázkám souvisejícím s revolucí jakožto konjunkcí: proces vyvrácení hierarchie instancí a střídání dominantních instancí.

Nebylo by správné vidět na tom něco nového, co přišlo až v rámci této „konjunkce“. Už jsme si pohrávali s ideou, že identity jsou křehké samotnou svojí stavbou, i když jsou to identity rasové, etnické, náboženské atd. Občas identity zahrnují směsici těchto faktorů – směsici, jež má svůj původ v kontradikcích třídy a protíná je napříč.

Předmětem teoretické, a když je to možné praktické, komunistické kritiky není podnikání s identitou. A není jím ani normativní opozice, která se domnívá, že se termíny jako třída a „identity“ navzájem vylučují. Tím méně jím je „distancované porozumění“. Předmětem kritiky, jejím terčem, je spíše labilita, plastičnost a křehkost identity: historizace, „dekonstrukce“, kontextualizace. V jistých situacích, proč ne, by předmětem kritiky mohla být i skutečnost, že tyto identity jsou dynamickými procesy ustavujícími nějaký konkrétní boj. A tak by došlo ke specifické reformulaci obecného poměru sil mezi třídami. Proč ne? Ale i to by bylo docela komplikované. Labilita identitní konstrukce bývá silně rozdílná, a to v závislosti na sociální a kulturní úrovni. Uznáváme, že tato labilita je větší ve vítězných bojích. Nezapomínejme ale, že zánik rasizace sám o sobě nepřinese zánik tříd – ten není jeho nutnou podmínkou. Rasizace je také hlasem kapitálu.

Opakování bojů ve Francii se dnes z velké části odkládá, dokud nenastane příznivější poměr sil v autonomním a partikulárním boji rasizovaných proletářů proti jejich rasizaci. A k tomu nedojde tak, že jednoduše rasizaci prohlásíme za neplatnou. Je absolutně neužitečné vyzývat jedince, aby se bránili „jako proletáři“, jako by segmentace a rasizace nebyly součástí jejich existence coby proletářů. Staví-li se do popředí identita, může to v jednu a tutéž dobu vést k jejímu uznání i deesencializaci, která se pak přenese do útoku na jisté historické a kulturní charakteristiky, z nichž se stává osobní definice jedince, a identita se tak může dostat do pozice operativního činitele sociálních a ekonomických rozporů (protože je vyvolená a vytyčená). Neboli jinak řečeno, může to vést k válce proti vzdálenosti, jež odděluje oficiální rovnost před právem, občanství a další abstrakce, s nimiž kapitál operuje, od skutečných pravidel (o kterých celý svět ví, že jsou opakem pravidel oficiálních) a skutečných pracovních a životních podmínek. Nejde o to jednoduše předpokládat „odlišnost“ a zároveň ji stírat. „Odlišnost“ není nic jiného než podřadné postavení nesmazatelně připsané nějaké osobě. Musíme si přiznat, že „integrace“ je zkouška, kterou nemá nikdo šanci projít, obzvláště pak doprovází-li ji „válka proti terorismu“. Rozchod s pravidly hry ukazuje, že oficiální pravidla nejsou skutečnými pravidly, že rasové dělítko odvozené od segmentace pracovní síly funguje v souladu se svými vlastními potřebami. Žádné apriorní „všichni společně“ neexistuje. Přestože se zdá být „reformistickým“ nebo „přechodným cílem“, doposud ho nebylo dosaženo…

Jakmile máme, na rozdíl od podnikatelů s identitou typu PIR nebo od podnikatelů s normou typu La Lutte de Classe, obecné povědomí o produkci identit, vše se vrací ke konkrétní analýze konkrétní situace.

Proč dnes takový subjekt dává smysl? Jen se podívejte skoro na všechny sociální otázky. Většina bojů si nemůže pomoci, aby se nevyjadřovaly jazykem identity, etnicity, náboženství a rasy a už jen to musí způsobit nějakou reakci. Ale tím se nevysvětluje násilí a tenze, kterou tento subjekt vyvolává v našem „milieu“. Čistě normativní opozice proti skutečné segmentaci třídy je tu proto, aby odvrátila jinak jistou likvidaci obecné identity proletariátu, k níž se militant hlásí jako k sobě vlastní a bez níž imploduje. Ví, že toto téma dává v sázku samotnou jeho existenci. Jak narcistický šrám by to byl, kdyby se už nadále nemohl identifikovat s „násilníky z banlieue“!

Pokus o definici proletariátu

Esenciální definice proletariátu je takovým myšlenkovým průsečíkem, který nevynechá ani jeden jediný jeho výraz. Vždy je přítomen v každém z nich a tyto výrazy existují jen v celku jeho forem a atributů. Co je to tedy třída? Pokusme se o možnou definici proletariátu jako třídy. Definice této třídy se vždy směřovaly ke dvěma pólům: k socioekonomické definici a k historické kategorii definované praxí (v raných kritikách programatismu se tato nejednoznačnost uměle překonávala rozlišováním mezi dělnickou třídou a proletariátem.

Začněme ale od něčeho ještě jednoduššího: imperativu prodávat pracovní sílu. Mohli bychom dodat, že tento imperativ nemá mimo zhodnocování kapitálu žádný význam, což nás vede ke konstatování, že se tento prodej pro zhodnocování definuje jako rozpor pro kapitál i sám pro sebe. Prodej pracovní síly nám neřekne, co je to proletariát, pokud ho neuchopíme skrze jeho vztah ke zhodnocování kapitálu, a tedy jako kontradikci. Sám o sobě tedy prodej pracovní síly nic nevysvětluje a nedefinuje třídu ani ve spojení se zhodnocováním kapitálu. Definice se objevuje jedině tehdy, když buď tuto situaci (prodej pracovní síly), nebo tento vztah (prodeje pracovní síly kvůli zhodnocování) uchopíme jako rozpor, čímž se z nich stává dynamická síla: rozpor mezi nutnou prací a nadprací, sestupná tendence míry zisku, rozpor skládající se z proletariátu a kapitálu. Jde tu tedy také o otázku kapitálu coby rozporu procházejícího procesem. Docházíme tedy k jednotné definici třídy jakožto situace i jako praxe (či třídy „o sobě“ a „pro sebe“, chce-li někdo).

Pojďme ale dál. Je-li pravda, že se třídy definují jako specifické pozice v rámci výrobních vztahů, pak jsou výrobní vztahy také reprodukčními vztahy. Zde se definice třídy komplikuje. Shledáváme, že normativní popření čelí „nesouladu“ mezi tím, co se v libovolné chvíli děje, a slavnou Marxovou frází o tom, „co proletariát musí udělat v souladu se svým bytím.“ Tento „nesoulad“ se nepojí jen s jistými momentálními okolnostmi, nýbrž je vlastní skutečnosti, že třída je objektivně situována ve struktuře, jejíž konfliktní reprodukce mobilizuje celý výrobní způsob. A to s sebou nese mnohost vztahů, které nejsou striktně ekonomické a v nichž jedinci prožívají tuto objektivní situaci a s nimiž se také potýkají, když se sami ustavují jako třída.

PS: Tuto provizorní definici by bylo třeba produkovat ze zvláštního místa v rámci celku. My tu opouštíme jednotlivý pól a ne celek. Není to špatně, ale je to trochu nepraktické.[2]

 

 

[1] Michel Kokoreff a Didier Lapeyronnie, Refaire la cité, l’avenir des banlieues, nakladatelství Le Seuil.

[2] Francouzský originál zde: http://blogtc.communisation.net/?p=130.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: