Endnotes: Dějiny přivtělování

Společně s Endnotes jsme se už zabývali Marxovou dialektikou forem hodnoty, abychom se posléze dostali k systematické dialektice kapitalistického třídního vztahu. Protože je vztahem rozporuplným, je zároveň třídním bojem, společenským pohybem a tedy dějinami. Tentokrát se Endnotes snaží o adekvátní uchopení historicity tohoto „rozporu v pohybu“. Mnohá fakta naznačují, že z hlediska prorevoluční teorie je rozumné a přímo nutné kapitalistický vztah vykořisťování a třídního boje periodizovat. Théorie Communiste se o takové rozdělení dějin kapitalismu na jednotlivá období pokoušejí a jejich teorie přináší velmi důležité a přínosné vhledy. Je však koncept „přivtělování práce ke kapitálu“ vhodným nástrojem pro periodizaci a vede k co nejvěrnějšímu zachycení dějin třídního vztahu?

Doba

Naše doba je dobou kataklyzmatické krize, a přesto z ní zmizely staré projekty programatické dělnické třídy. Tento nevyhnutelný fakt nás nutí hledat diskontinuity mezi minulostí a současností. Pochopíme-li, čím se dnešní doba liší, pomůže nám to „pohřbít naše mrtvé“ z neúspěšných revolucí 20. století a dát spočinout všem ztraceným duším, které stále ještě straší v komunistické teorii.

Při periodizaci jde především o otázku, kde končí minulost a začíná přítomnost. Identifikace dějinných zlomů a diskontinuit nám pomáhá vyhnout se implicitní metafyzice v teorii třídního boje, kdy se každé historické specifikum nakonec redukuje na věčný návrat téhož. Jenže periodizace se snadno mohou jevit nikoli jako rozpoznání skutečných dějinných zlomů, nýbrž jako svévolná aplikace abstraktního schématu na husté tkanivo dějin. U každé narýsované lomné linie lze najít nějaký zbytek nebo pozůstatek z jiné dějinné epochy, který se zdá danou periodizaci vyvracet. A pak s uspokojením, že takovéto deklarované zlomy nemohou platit absolutně, se můžeme s pocitem zadostiučinění vrátit k pohodlné představě, že se vlastně nic nemění. A to už je něco, oč se skeptik může opřít – neměnnost dějin nabývá předem dané jistoty selského rozumu.

Nebo se můžeme tvářit, že se ke zlomu stavíme čelem: uvědomovat si bídu ústupu a setrvávat v melancholickém poznání, že vše, co bylo dobré, pomíjí, a přitom udržovat plamen pro dobu, až se to dobré zase nakonec vrátí. Tak či onak je to totéž: ať už jako přítomnost nebo absence, minulost obestírá specifičnost současnosti.

Že před nějakými 30-40 roky došlo ke zlomu, který přinesl rozchod s tím, čemu někteří říkají „staré dělnické hnutí“ – nebo čemu Théorie Communiste (TC) říkají „programatismus“ – je zcela evidentní. Nestačí se však přidržet bezprostřední evidentnosti dějinného zlomu. Otázka zní, jak můžeme o zlomu uvažovat, aniž bychom sklouzli buď k dogmatickému a abstraktnímu schematismu, nebo ke stejně dogmatickému apelu na bezprostřední historickou zkušenost. S tímto problémem je třeba utkat se teoreticky, ale asi bychom se měli mít na pozoru, abychom neopustili dílčí hledisko současnosti, tuto stranu zlomu; abychom se příliš rychle nehnali za zevšeobecňujícím hlediskem schématu dějin, nárokujícím si abstrahovanost od partikulárních hledisek.

Periodizace ala TC má pro nás stěžejní význam, snažíme-li se popasovat s charakterem kapitalistického třídního vztahu takového, jaký dnes existuje, tedy nikoli metafyzicky, ale historicky. Jejich rozdělení dějin kapitalistické společnosti do fází přivtělování se ukázalo být užitečné pro identifikaci skutečných posunů v charakteru kapitalistického třídního vztahu. A byť by se často mohla zdát být přesně tím druhem abstraktního schématu, kterému bychom se měli snažit vyhnout, periodizace ala TC není ani tak schématem nezaujatého intelektu, jenž se snaží každé historické datum vecpat do svojí svévolné taxonomické škatulky, jako spíše zaujatou deklarací dějinného předělu, s níž přicházejí komunisté, kteří tento předěl prožili a byli tak nuceni porvat se s tímto zlomem jako se skutečným problémem.

Jestliže tedy budeme dále kritizovat některé zásadní kategorie periodizace ala TC, nebudeme tak činit, abychom popřeli, že skutečně došlo k posunům, které TC za pomoci těchto kategorií identifikují. Pro nás – stejně jako pro TC – je reprodukce kapitalistického třídního vztahu něco, co se v průběhu času mění, a spolu s ní se mění i charakter bojů. Těžko můžeme pochybovat o tom, že si proletářské hnutí prošlo fází programatismu – fází, která již není – nebo že dnešní třídní boje si již v sobě nenesou horizont „dělnického světa“. Nadto určit jak přesně se tato reprodukce změnila je úkol, který nelze splnit pouhou aplikací různých kategorií nebo tím, že vyměníme jedno abstraktní schéma za jiné. Musíme si zachovat smysl pro detail v reálném pohybu dějin, a přitom se nesmíme bázlivě zříkat potřeby adekvátně tento pohyb teoretizovat.

Pojem „přivtělování“ (subsumpce – pozn. PK) se v marxistickém diskursu objevil v 70. letech 20. století – uprostřed historického rozchodu s programatickou epochou třídního boje – a to díky procesu, v němž docházelo k všeobecnému návratu k Marxovi a zejména pak k jeho náčrtům Kapitálu. Ve chvíli zlomu byla potřeba periodizovat dějiny kapitalistického třídního vztahu evidentní. Jelikož se zdálo, že distinkce mezi „formálním“ a „reálným“ přivtělováním práce ke kapitálu – která byla v tehdy teprve objevovaných Marxových textech markantní – ukazuje na cosi důležitého v historickém prohlubování kapitalistických výrobních vztahů, samozřejmě se ihned stala východiskem takových periodizací. Takže pojem přivtělení se nepoužíval jen v periodizaci ala TC, ale také v periodizacích Jacquese Camatta a Antonia Negriho – kteréžto periodizace se často významně překrývají. My se zde budeme zabývat konceptem přivtělování a jeho použitím v těchto periodizacích, a to tak že prvně odkryjeme filozofické kořeny tohoto pojmu a přezkoumáme systémovou úlohu, jakou hraje v Marxově díle, a pak si načrtneme několik problémů s jeho použitím jakožto historické kategorie.

Absurdita přivtělování

Ve svém obecnějším užití je „subsumpce“ (ve smyslu včlenění, zařazení, zahrnutí, přivtělení – pozn. PK) poměrně technický filozofický či logický termín, označující příslušnost nějaké masy zvláštních věcí k jednomu obecnému celku. Proto lze některé základní logické či ontologické vztahy označit za subsumující vztahy: velryby nebo pojem „velryba“ je možné přivtělit ke kategorii „savci“. V německé idealistické filozofii – kde se objevuje v díle Kantově, Schellingově a příležitostně Hegelově – se tento termín používá v dynamičtějším smyslu, jako označení procesu, kterým se usouvztažňuje obecné se zvláštním. A odtud se koncept subsumpce dostává do Marxova díla.

Kant považuje vztah mezi „mnohotvárností“ a „kategoriemi poznání“ za subsumující vztah.[1] Toto přivtělování zahrnuje proces abstrakce, jehož prostřednictvím se dobíráme pravdy mnohotvárnosti. Z hlediska tohoto procesu zde subsumující vztah formálně připomíná vztah, který Marx nachází mezi konkrétními užitnými hodnotami a penězi jakožto všeobecným ekvivalentem: v obou případech se cosi „zvláštního“ uvádí ve vztah s jakýmsi vnějším „obecným“ a děje se tak právě přivtělením k obecnému. Tato homologie však může sahat ještě dále: když se zabýval otázkou, jak by se mohl čistý pojem poznání vztahovat k jevům, které si přivtěluje, Kant předpokládá transcendentální schéma jako „něco třetího“, co obě stránky spojuje.[2] Stejně tak Marx předpokládá práci jako „něco třetího“, co umožňuje poměřování dvou zboží.[3]

Pro Hegela je proces přivtělování a abstrakce, kterým u Kanta prochází poznání, problematický právě proto, že pojímá abstrahované obecno jako pravdu zvláštních jednotlivostí, které si přivtěluje, a tudíž proměňuje a zamlžuje právě to, co by mělo být poznáno:

„Přivtělení k druhu pozměňuje to, co bezprostředně je. Sejmeme smyslové a vyzvedneme obecné. Změnu, ke které tu došlo, nazveme abstrakcí. Toužíme-li však po poznání vnějších předmětů, je absurdní měnit je právě samotným naším [abstrahujícím] působením na ně. […] Tato změna spočívá v tom, že oddělíme, co je jedinečné neboli vnější a prohlásíme, že pravda věci spočívá v tom, co je obecné a ne v tom, co je jedinečné či vnější.“[4]

Na subsumujícím vztahu je cosi absurdního. Když se zvláštní přivtělí k obecnému, pak se toto obecné prezentuje jako pravda zvláštního. Jakoby toto zvláštní nebylo ničím jiným než praktickým příkladem obecna, které si ji přivtěluje. Jenže se zdá, že z tohoto procesu muselo něco vypadnout, neboť abstraktní obecno je pořád stejné jako na začátku, ale jedinečnost, kterou mělo zvláštní v protikladu k obecnému, se v abstrakci zcela ztratila. Vypadá to tedy, že přivtělování zahrnuje jistou nadřazenost či násilí vůči jednotlivosti.[5]

Zdá se, že Hegel by chtěl, aby se koncept nepohyboval jako abstrahující proces přivtělení zvláštních jednotlivostí k obecnu, kdy se obecno nakonec stává pravdou zvláštního, ale aby se hledalo „konkrétní obecno“, které je již přítomno ve zvláštních jednotlivostech a svým vztahem k nim je nutně zprostředkující i prostředkované. V Hegelově čtení Kanta je mnohotvárnost čistým kategoriím poznání vnější, což znamená, že proces poznání musí být procesem přivtělování, jelikož zvláštní jednotlivosti je třeba nějak zařadit pod kategorie. Nepopisuje-li sám Hegel pohyb konceptu jako subsumpci, můžeme to považovat za příklad jeho snahy dostat se za gnozeologická dělítka charakterizující stanovisko „reflexe“, s nímž často ztotožňuje Kantovu filozofii a s nímž bude Lukács ztotožňovat buržoazní myšlení per se.[6]

Ve Filozofii práva však Hegel popisuje vztah, který zahrnuje přivtělení zvláštního k obecnu, které je stejně tak vnější jako subsumpce mnohotvárnosti pod kategorie v Kantově pojetí – vlastně je to vztah zcela nepokryté politické poroby. Jedná se o vztah mezi „obecností“ monarchova rozhodnutí a „zvláštností“ občanské společnosti. V tomto případě se Hegel ani nesnaží prezentovat monarchovo rozhodnutí jako konkrétní obecno, které je již imanentní ve zvláštních jednotlivostech. Jednoduše se jedná o abstraktní, vnější obecno, kterému je třeba zvláštní jednotlivosti podřídit vládní mocí, jež koná prostřednictvím policie a soudního aparátu:

„Od rozhodování je odlišeno provádění a uskutečňování panovníkových rozhodnutí, vůbec další provádění a udržování v platnosti již rozhodnutého […]. Tuto subsumpci provádí vládní moc, v níž je zahrnuta i soudní a policejní moc, které mají bezprostřednější vztah k zvláštnímu v občanské společnosti a v těchto zvláštních účelech uplatňují obecný zájem.“[7]

Z jeho použití kategorie, kterou se zdá spojovat s problematickým, vnějším usouvztažněním, bychom sice mohli usuzovat, že Hegel je ke vztahu mezi monarchou a občanskou společností kritický, avšak ani zdaleka není jasné, jestli tomu tak skutečně je. Vždyť pro mladého Marxe – i pro mnohé další – Filozofie práva představuje ten nejkonzervativnější moment v Hegelově díle, kde se politické porobě dostává souhlasu ze strany spekulativní filozofie. V jeho příspěvku Ke kritice Hegelovy Filozofie práva Marx kritizuje způsob, kterým zde Hegel používá pojem přivtělování, jako přikládání filozofické kategorie na objektivní společenské procesy:

„Jediným filosofickým určením, jímž Hegel vymezuje vládní moc, je určení ‘subsumpce’ jednotlivého a zvláštního pod obecné atd. To Hegelovi stačí. Na jedné straně máme kategorii ‘subsumpce’ zvláštního atd. Ta musí být uskutečněna. A tu Hegel vezme některou z empirických existencí pruského nebo moderního státu (tak jak je, s kůží i chlupy), která mimo jiné uskutečňuje také tuto kategorii, třebaže se touto kategorií nevyjadřuje specifická podstata této existence. Vždyť aplikovaná matematika je také ‘subsumpce’ atd. Hegel se neptá, zda je to rozumný, adekvátní způsob subsumpce. Drží se jen této jedné kategorie a spokojí se tím, že pro ni nalezl odpovídající existenci. Hegel dává své logice politické tělo; nepodává logiku politického těla.“[8]

Ironií je, že Marx sám přijde s právě takovýmto užitím této kategorie. Od náčrtu Kapitálu z let 1861-63 je subsumpce pro Marxe přivtělováním jednotlivých zvláštností pracovního procesu k abstraktnímu obecnu zhodnocovacího procesu kapitálu.[9] Zdá se, že abstraktní kategorie si nakonec skutečně nalézá své tělo. Marxova kritika německé idealistické filozofie jde tedy ruku v ruce s jeho kritikou kapitálu. Chyba však není na straně spekulujícího filozofa, neboť se skrývá v kapitalistických společenských vztazích samotných. Abstraktní obecno – hodnota – jehož existenci postuluje abstrakce směny, nabývá reálné existence ve vztahu ke zvláštním konkrétním pracím, které si přivtěluje. Reálná existence abstrakcí, které nabývají schopnosti přivtělovat si konkrétní svět výroby – a klást se jako pravda tohoto světa – pro Marxe není ničím jiným než pervertovanou, zakletou, ontologicky převrácenou realitou. Absurdita a násilnost, které Hegel vnímá u subsumujícího vztahu, neplatí jen pro Hegelův vlastní systém, ale také pro faktické sociální vztahy kapitalistické společnosti.[10]

Formálnost a reálnost přivtělování

Podle Marxe se výrobní proces kapitálu může odehrávat jedině na základě přivtělení pracovního procesu k procesu zhodnocování kapitálu. Aby mohl akumulovat nadhodnotu a tedy se jako kapitál zhodnocovat, musí kapitál podřídit pracovní proces svým vlastním cílům a tak ho přeměnit. Že má pojem přivtělování kořeny v německém idealismu, je zjevné ze způsobu, jakým Marx tento proces konceptualizuje: zvláštní je podřízeno abstraktně obecnému a tudíž transformováno či zastřeno. Rozlišení na formální a reálné přivtělování odhaluje implicitní distinkci mezi dvěma momenty, které tu máme: kapitál musí podřídit pracovní proces svému procesu zhodnocování – musí si ho formálně přivtělit – má-li ho změnit k obrazu svému neboli přivtělit si ho reálně.

Results of the Direct Production Process (nadále Results) Marx velmi úzce spojuje kategorie formálního a reálného přivtělování s kategoriemi absolutní a relativní nadhodnoty.[11] Na základě těchto dvou kategorií můžeme konkrétněji zjistit, čím se reálné přivtělování liší od formálního.

Formální přivtělování zůstává pouze formálním v tom smyslu, že nezahrnuje přeměnu daného pracovního procesu kapitálem, nýbrž prostě jeho ovládnutí. Kapitál dokáže vysávat nadhodnotu jednoduše z pracovního procesu takového, jaký je – s jeho danou produktivitou práce – ale dokáže to jen potud, pokud může prodloužit společenský pracovní den za hranice doby, kterou je třeba vynaložit na nutnou práci. Z tohoto důvodu může pouhé formální přivtělení přinášet vždy jen absolutní nadhodnotu: absolutnost absolutní nadhodnoty spočívá v tom, že její vysávání zahrnuje absolutní prodloužení společenského pracovního dne – je to prostě to, co je navíc po odečtení toho, co je společensky nutné k tomu, aby se dělníci mohli reprodukovat.[12]

Přivtělení pracovního procesu k procesu zhodnocování kapitálu se stává „reálným“, protože kapitál se nespokojí s pracovním procesem takovým, jaký ho převezme, nýbrž jde za formální ovládnutí tohoto procesu a přeměňuje ho k obrazu svému. Technologickými inovacemi a dalšími úpravami pracovního procesu je kapitál schopen zvýšit produktivitu práce. A jelikož vyšší produktivita práce znamená, že k výrobě zboží, které dělnická třída spotřebovává, je zapotřebí méně práce, kapitál tak zmenšuje díl společenského pracovního dne věnovaný nutné práci a spolu s tím zvětšuje díl věnovaný nadpráci. Relativnost relativní nadhodnoty tedy spočívá v tom, že přebytek společenského pracovního dne může být přebytkem v poměru ke zmenšující se nutné části, což znamená, že kapitál se může zhodnocovat na bázi dané délky společenského pracovního dne či dokonce dne, jehož absolutní délka se zkrátila.[13] Výrobu relativní nadhodnoty a reálné přivtělování, skrze které k této výrobě dochází, pohání konkurence mezi kapitály: jednotliví kapitalisté jsou nuceni přebírat iniciativu, protože je-li hodnota zboží určena dobou společensky nutnou k jeho výrobě, pak zavedou-li technologické inovace, které zvýší produktivitu práce, budou schopni prodávat zboží za cenu vyšší, než je jeho „individuální hodnota“.[14]

Navzdory tomu, že Marx je používá v úzké souvislosti se systematickými kategoriemi jako absolutní a relativní nadhodnota, i navzdory tomu, že jsou abstraktně filozofické provenience, minimálně ve dvou smyslech můžeme kategoriím formálního a reálného přivtělování přisoudit „historický“ význam. Zaprvé, jelikož kapitál se jednoduše zmocňuje pracovního procesu, můžeme formální přivtělování práce ke kapitálu chápat jako přechod ke kapitalistickému výrobnímu způsobu: je to „přivtělení [ke kapitálu] způsobu práce, který se vyvinul již před vznikem kapitalistického vztahu.“[15] Marx popisuje transformaci otrokářských, rolnických, cechovních a řemeslných forem výroby v kapitalistickou výrobu – výrobci spojení s těmito formami se proměňovali v námezdně pracující – jako proces formálního přivtělování. A reálné přivtělování může historicky vzniknout jedině na základě tohoto formálního přivtělování: formální přivtělení práce ke kapitálu je jak logickým/systematickým, tak historickým předpokladem reálného přivtělování.

Zadruhé, reálné přivtělování udává směr dějinám, neboť zahrnuje neustálý proces revolucionizace pracovního procesu skrze materiální a technologické proměny, které zvyšují produktivitu práce. Z tohoto zvyšování produktivity pak plynou širší proměny charakteru společnosti jako celku a obzvláště výrobních vztahů mezi dělníky a kapitalisty. Ilustrací reálného přivtělování jakožto specificky kapitalistického upravování pracovního procesu je historický rozvoj výrobních sil společenské práce coby výrobních sil kapitálu. Děje se tak skrze kooperaci, dělbu práce a manufakturu, zavádění strojů a velký průmysl, což všechno Marx pojednává pod titulem „Výroba relativní nadhodnoty“ v prvním dílu Kapitálu.

Z těchto důvodů se tedy kategorie formálního a reálného přivtělování mohou zdát jako vhodné k periodizaci dějin kapitalismu. Obecně schematizovat dějiny kapitalismu na základě kategorií, které ukazují na původní extenzivní uchvácení pracovního procesu kapitálem a následný intenzivní rozvoj tohoto procesu v dynamickém kapitalistickém vývoji, nepochybně dává smysl, neboť na abstraktní rovině je výskyt těchto dvou momentů pro kapitál zcela zásadní. Takovéto použití obou kategorií má i tu zjevnou výhodu, že zůstává v úzkém sepjetí s jádrem Marxova systematického chápání kapitalistických hodnotových vztahů, a přitom pojmenovává klíčové momenty jejich historické existence: jako by naznačovaly možnost sjednocení systému a dějin. A bezpochyby z některých – ne-li všech – těchto důvodů TC, Camatte a Negri formulovali periodizace dějin kapitalismu na základě konceptu přivtělování.

Dějiny přivtělování

Když interpretuje Results, Jacques Camatte načrtává abstraktní periodizaci dějin kapitalismu na základě formálního a reálného přivtělování práce ke kapitálu. Čím se podle Camatta liší období reálného přivtělování od období formálního přivtělování, je fakt, že za reálného přivtělování se výrobní prostředky stávají prostředky vysávání nadpráce; „zásadním prvkem“ v tomto procesu je fixní kapitál.[16] Období reálného přivtělování charakterizuje aplikování vědy v bezprostředním výrobním procesu, které vede k tomu, že „výrobní prostředky již nejsou nic jiného než pijavice nasávající co největší kvantum živé práce.“[17] Podle Camatta tak reálné přivtělování práce ke kapitálu charakterizuje zvrat: reálné přivtělování je obdobím, v němž samy výrobní prostředky začínají vykořisťovat dělníky.

Camatte však zachází ještě dále a hovoří o „totálním přivtělování práce ke kapitálu“, kdy kapitál získává absolutní vládu nad společností a přímo sám má tendenci stát se společností.[18] Toto období tedy charakterizuje skutečnost, že „kapitál se stává totalitou“, v níž je on sám „materiální pospolitostí“ stojící na místě opravdu lidského společenství.[19] Jakoby kapitál obalil společenské bytí člověka v celém jeho rozsahu; jakoby přivtělování bylo tak úspěšné, že se teď kapitál může vydávat nejen za „pravdu“ pracovního procesu, ale lidské společnosti jako celku. Není těžké v této teorii totálního přivtělení a „materiální pospolitosti“ spatřit logiku, která Camatta dožene k politice, jež nebude téměř o ničem jiném než o abstraktním prosazování jakési pravé lidské pospolitosti proti monolitní kapitalistické totalitě a nutnosti „opustit tento svět“.[20]

Camatte není jediným teoretikem, který nejnovější epochu kapitalistického vývoje popisuje jako jisté završení kapitalistického přivtělování; vlastně je to společné téma mnoha různých marxistických tradicí. Ačkoli sám termín „subsumpce“ nepoužívá, když Jameson marxisticky přepracovává koncept postmoderny, říká, že „právě ty předkapitalistické enklávy (příroda a nevědomí), které nabízely účinné kritice exteritoriální a archimedovské pevné body,“ jsou kolonizovány a jedinec je vnořen do všudypřítomné logiky kapitalistické kultury.[21] Stejně jako u Camatta, jakoby právě úspěch jakéhosi kapitalistického přivtělování znamenal, že přivtělující již nejsme s to chápat jako něco, co se uvaluje zvenčí. V podobě teze o „společenské továrně“ Tronti přichází s koncepcí dějinné epochy, která je jakýmsi dovršeným přivtělením, ale s obvyklým operaistickým optimismem ji chápe jako výsledek nezbytné kreativity a odporu dělnické třídy. Ve chvíli svého naprostého vítězství, kdy společenský kapitál ovládnul celou společnost, je kapitál odporem dělnické třídy nucen rozšířit své panství za zdi továrny na celou společnost. Ozvěna Trontiho teze o společenské továrně se objevuje i v Negriho popisu „totálního přivtělení společnosti“ v období po roce 1968.[22] Negri tvrdí, že toto období značí „konec stěžejní úlohy tovární dělnické třídy jakožto oblasti, z níž se vynoří revoluční subjektivita.“[23] V tomto období kapitalistický výrobní proces dosáhl tak vysokého stupně rozvoje, že obsáhnul i ty nejmenší zlomky společenské výroby. Kapitalistická výroba se již neomezuje na sféru průmyslové výroby, nýbrž je rozptýlená a objevuje se v celé společnosti. Současným výrobním způsobem je tak „toto přivtělení“.[24]

Ačkoli kategorie přivtělování sám často používá historicky, Negri varuje před „utvářením jakýchsi přirozených dějin postupného přivtělování práce ke kapitálu a vyobrazováním formy hodnoty v […] procesu zdokonalování jejích mechanismů.[25] A tak když se při periodizaci přivtělování zjevně pokouší o autonomistický „kopernikánský obrat“, Negri popisuje specifické třídní kompozice a modely kontroverze odpovídající každému období dějin kapitalismu. S první fází velkého průmyslu koresponduje „přivlastňovací“ fáze proletářského hnutí (1848-1914) a „profesionál“ neboli „řemeslný dělník“; druhé fázi odpovídá „alternativní fáze revolučního hnutí“ (1917-68) a třídní kompozice založená na hegemonii „masového dělníka“; a konečně se současnou fází kapitalistického vývoje koresponduje „zespolečenštěný dělník“ (operaio sociale) a „ustavený“ model „sebezhodnocování“ proletářů. Podobně i pro TC dějinná období přivtělování neukazují jen na historii kapitálu samotného, ale také specifických cyklů boje. Podle TC tomu však není proto, že by cykly boje byly výsledkem „kopernikánského obratu“ k pozitivitě dělnické třídy, nýbrž proto, že kategorie přivtělování periodizují vývoj vztahu mezi kapitálem a proletariátem.

TC následují Marxe a rýsují vztah mezi kategoriemi formálního a reálného přivtělování a kategoriemi absolutní a relativní nadhodnoty. Klíč k periodizaci dějin ala TC leží v jejich výkladu tohoto vzájemného systematického vztahu mezi kategoriemi. Podle TC jsou absolutní a relativní nadhodnota konceptuálními určeními kapitálu a formální a reálné přivtělování jsou historickými konfiguracemi kapitálu. A tak formální přivtělování práce ke kapitálu probíhá na základě absolutní nadhodnoty, relativní nadhodnota je jak základním principem, tak dynamikou reálného přivtělování; je „principem, který dává strukturu první fázi [reálného přivtělování] a pak v ní způsobí zvrat.“[26] Relativní nadhodnota je tudíž principem, který jak spojuje obě fáze, do nichž TC rozdělují reálné přivtělování, tak vysvětluje proměňování reálného přivtělování (a v důsledku toho i jeho rozdělení do fází): „reálné přivtělování má dějiny, protože má dynamický princip, který ho formuje, nutí ho vyvíjet se, dělá z některých forem procesu zhodnocování nebo oběhu překážky a transformuje je.“[27]

TC klade konceptuální rozdíl mezi formální a reálné přivtělování na základě jejich dosahu: formální přivtělování postihuje jen bezprostřední pracovní proces, zatímco reálné přivtělování sahá za výrobní sféru, do společnosti jako celku – tak jako u Camatta a Negriho. Pro TC tedy formální přivtělování odpovídá konfiguraci kapitálu založené na vysávání absolutní nadhodnoty, která se – z definice – omezuje na bezprostřední pracovní proces: kapitál přejímá stávající pracovní proces a intenzifikuje ho nebo prodlužuje pracovní den. Vztah mezi reálným přivtělováním a relativní nadhodnotou je však komplexnější. Zvýšená produktivita práce, která je výsledkem přeměn pracovního procesu, může zvětšovat relativní nadhodnotu jen natolik, nakolik tato vyšší produktivita snižuje hodnotu zboží vstupujících do spotřeby dělnické třídy. Proto reálné přivtělování vnáší do hry reprodukci proletariátu až tak, že mzda se stává variabilní částkou ovlivňovanou produktivitou práce v odvětvích vyrábějících zboží nakupované za mzdu. Reálné přivtělování tedy ustavuje systematické a historické propojení reprodukce proletariátu s reprodukcí kapitálu:

„Vysávání relativní nadhodnoty postihuje všechny společenské vazby, od pracovního procesu až po politické formy reprezentující dělníky, prochází integrací reprodukce pracovní síly do cyklu kapitálu, úlohou úvěrového systému, ustavením specificky kapitalistického světového trhu…, podřízením vědy… Reálné přivtělování je přeměnou společnosti a ne jen pracovního procesu.“[28]

Reprodukce proletariátu a reprodukce kapitálu se tak skrze reálné přivtělování stále více propojují. Reálné přivtělování spojuje oba koloběhy (reprodukce pracovní síly a reprodukce kapitálu) jakožto autoreprodukci (a autopresumpci) třídního vztahu samotného. TC tudíž reálné přivtělování práce ke kapitálu definují jako „kapitál stávající se kapitalistickou společností, tj. postulující ve svém vývoji sám sebe a vznik svých orgánů.“[29]

Kritérium převahy reálného přivtělování – které je samo definováno přeměnami pracovního procesu – je tedy třeba hledat mimo pracovní proces, v modalitách (politických i socioekonomických) reprodukce pracovní síly, které doprovázejí materiální proměny uskutečněné v pracovním procesu a do jisté míry jsou jimi určovány. Mezi příklady těchto modalit patří systémy sociálního zabezpečení, „vynalezení kategorie nezaměstnaných“ a důležitost odborářství. To vše pomáhá „zajistit (a potvrdit), že v rámci tohoto specificky kapitalistického pracovního procesu již pracovní síla nemá žádné možné „únikové cesty“ ze své směny s kapitálem.“ A právě modality reprodukce pracovní síly se od základu mění restrukturalizací kapitalistického třídního vztahu, která započíná v 70. letech 20. století. Na tomto základě pak TC tvrdí, že „zřetelné fáze proměn na rovině modalit všeobecné reprodukce proletariátu“ by měly sloužit jako „kritérium periodizace reálného přivtělování.“[30]

Datace ala TC má velice blízko k datování, s nímž přišel Negri. Podle TC až do přelomu století či někdy do první světové války charakterizuje fázi formálního přivtělování práce ke kapitálu skutečnost, že se proletariát jakožto pól třídního vztahu k sobě vztahuje pozitivně. V tomto období se tedy proletariát afirmuje jako třída produktivní práce, a to proti kapitálu, jenž je „vnějším omezením, od nějž se proletariát musí osvobodit.“[31] Autoafirmace proletariátu nemůže nikdy přinést autonegaci proletariátu a negaci kapitálu. Takže v této fázi nebyla komunistická revoluce možná či lépe řečeno komunistická revoluce jakožto afirmace/osvobození práce v sobě nesla kontrarevoluci. Ukázalo se, že období přechodu ke komunismu není nic jiného než obnova kapitalistické akumulace a jako takové bylo určováno konfigurací třídního vztahu a (kontra-)revolučním hnutím, které právě tato konfigurace třídního vztahu vyprodukovala.

V následné „první fázi reálného přivtělování práce ke kapitálu“ (od první světové války do konce 60. let 20. století) se vztah mezi kapitálem a proletariátem čím dále tím více internalizuje, takže „autonomní afirmace třídy se dostává do rozporu s růstem moci třídy uvnitř kapitalismu, neboť ten je více a více samopohybem reprodukce kapitálu samotného.“[32] Při přechodu od formálního k reálnému přivtělování prodělává třídní vztah kvalitativní proměnu, protože reprodukce proletariátu je teď stále silněji integrována do reprodukčního koloběhu kapitálu, a to skrze jisté mediace. Mezi ně patří institucionální formy dělnického hnutí, odbory, kolektivní vyjednávání a dohody o produktivitě, keynesiánství a sociální stát, geopolitické rozdělení světového trhu na oddělené národní oblasti akumulace a – na vyšší rovině – na zóny akumulace (Východ a Západ).

Formální přivtělování a první fázi reálného přivtělování práce ke kapitálu charakterizuje programatická autoafirmace proletariátu; první fáze reálného přivtělování se však stále jasněji odhaluje jako „rozklad“ tohoto programatického sebepotvrzování proletariátu, i když moc proletariátu v rámci třídního vztahu roste. Kapitalistická restrukturalizace přicházející po letech 1968-73 – kterou je třeba chápat jako restrukturalizaci vztahu mezi kapitálem a proletariátem – má přinejmenším tendenci všechny tyto mediace rozkládat. Nové období – „druhou fázi přivtělování práce ke kapitálu“ – pak charakterizuje bezprostředněji vnitřní vztah mezi kapitálem a proletariátem a rozpor mezi nimi se tak dostává přímo na rovinu jejich reprodukce jakožto tříd. Programatická autoafirmace proletariátu je teď nadobro mrtvá, a přitom třídní antagonismus je zostřenější než kdy dříve. Jedinou revoluční perspektivou, kterou současný cyklus bojů dovoluje, je perspektiva autonegace proletariátu a doprovodného zrušení kapitálu skrze komunizaci vztahů mezi jedinci.

Kritika dějin přivtělování

Periodizace, s nimiž přišli Camatte, Negri a TC, sahají za bezprostřední výrobní proces. Camatte a Negri se domnívají, že reálné přivtělování platí pro společnost a podle TC lze říci, že formální a reálné přivtělování charakterizují fundamentální vztah mezi kapitálem a prací ve smyslu, jenž nejde redukovat na bezprostřední výrobní proces. Může se zdát, že takovéto použití těchto kategorií má jistou oporu v Marxovi, jelikož Marx se odvolává na změny ve faktickém společenském vztahu mezi kapitalistou a dělníkem – za hranicemi výroby – které vyvstávají spolu s reálným přivtělováním nebo jako jeho výsledek:

„S reálným přivtělováním práce ke kapitálu dochází k naprosté revoluci v samotném výrobním způsobu, v produktivitě práce a ve vztahu – v rámci výroby – mezi kapitalistou a dělníkem, ale také ve společenském vztahu mezi nimi.“[33]

Je evidentní, že s ustavičnými převraty ve výrobě, k nimž dochází za reálného přivtělování, se dramaticky proměňuje i svět za hranicemi bezprostředního výrobního procesu. Důležitým vymezením tu však je, že k těmto proměnám dochází spolu s reálným přivtělováním pracovního procesu k procesu zhodnocování nebo v jeho důsledku: nepředstavují nutně aspekt reálného přivtělování samotného ani ho nutně nedefinují a vlastně je lze považovat za pouhé účinky reálného přivtělování. Byť tedy reálné přivtělování pracovního procesu ke kapitálu může vyústit v nesmírně významné změny ve společnosti jako celku – a ve vztahu mezi kapitalistou a dělníkem – ještě z toho neplyne, že samotné tyto změny můžeme teoretizovat za pomoci pojmu subsumpce.

Jak jsme viděli, subsumpce má výrazně ontologický charakter. Násilí páchané přivtělující kategorií spočívá ve skutečnosti, že ta se dokáže vydávat za pravdu právě toho, co si přivtěluje, proměnit ono zvláštní v pouhý příklad všeobecného. Když je pracovní proces přivtělován k procesu zhodnocování, stává se bezprostředním výrobním procesem přináležejícím kapitálu. Jak Camatte tvrdí:

Subsumpce znamená víc než jen podrobení. Subsumieren ve skutečnosti znamená ‘obsáhnout v něčem’, ‘podřídit’, ‘nepřímo znamenat’, takže se zdá, že Marx chtěl naznačit, že kapitál z práce dělá svoji vlastní podstatu, že začleňuje práci do sebe a činí z ní kapitál.“[34]

Při reálném i formálním přivtělování je pracovní proces bezprostředním výrobním procesem kapitálu. O čemkoli za hranicemi výrobního procesu nelze nic podobného prohlásit, neboť kapitál si přímo bere za vlastní pouze výrobu. Je sice pravda, že proces zhodnocování kapitálu je ve své celistvosti jednotou procesu výroby a oběhu a kapitál způsobuje proměny ve světě za hranicemi jeho bezprostředního výrobního procesu, ale tyto proměny z definice nelze uchopit stejnými termíny jako ty, k nimž za reálného přivtělování dochází uvnitř tohoto procesu. Nic, co je bezprostřednímu výrobnímu procesu vnější, se ve skutečnosti nestává kapitálem a – přísně řečeno – není k němu ani přivtěleno.

I kdybychom akceptovali představu, že reálné přivtělování zasahuje za hranice bezprostředního výrobního procesu, pořád lze pochybovat o platnosti přivtělování jakožto kategorie pro periodizaci. Jelikož formální přivtělování je nejen historickým, nýbrž i logickým předpokladem reálného přivtělování, necharakterizuje jen jednu dějinnou epochu, ale celé dějiny kapitalismu. Navíc formální přivtělování sice musí předcházet reálnému, ale podle Marxe reálné přivtělování v jednom odvětví může být rovněž základnou pro pokračování formálního přivtělování v jiných oblastech. Jsou-li tedy kategorie přivtělování vůbec aplikovatelné na dějiny, tak jedině „nelineárně“: na historický vývoj třídního vztahu je nelze aplikovat zjednodušeně nebo jednosměrně. Smysluplné by bylo, kdybychom řekli, že na rovině celku je pracovní proces v kterémkoli vývojovém stádiu tohoto vztahu „více“ či „méně“ reálně přivtělen k procesu zhodnocování než v kterémkoli jiném momentu. Ale bylo by to jen slabé a neurčité tvrzení a stěží by mohlo být systematickým základem jakéhokoli výkladu skutečného historického dění.

Dílo některých teoretiků z oblasti hodnotové formy nebo systematické dialektiky – jako třeba Patrick Murray a Chris Arthur – činí takovouto periodizaci ještě pochybnější. V případě jednotlivého kapitálu sice podle Arthura formální přivtělování klidně může předcházet v čase reálnému přivtělování, ale reálné přivtělování je konceptu kapitálu vlastní hned od prvopočátku.[35] Je-li tedy reálné přivtělování čímsi vždy implicitním, co se v průběhu kapitalistických dějin jen uskutečňuje, znamenalo by to další podrytí jakéhokoli pokusu o demarkaci specifického období reálného přivtělování. Murray tvrdí, že se termíny „formální přivtělování“ a „reálné přivtělování“ prvotně vztahují k pojmům subsumpce a až druhotně – pokud vůbec – k dějinným stádiím. Podle Murraye Marx uvažuje o možnosti vymezeného dějinného stádia pouze formálního přivtělování, ale nenalézá pro ně žádný důkaz.[36]

Nelze-li přivtělování rigorózně aplikovat na historická údobí per se ani na nic za hranicemi bezprostředního výrobního procesu, musíme dojít k závěru, že se rozhodně nejedná o kategorii vhodnou k periodizaci dějin kapitalismu. Potřebujeme jiné kategorie, s nimiž bychom mohli uchopit vývoj kapitalistického třídního vztahu jako celku a způsobem, který by se neomezoval jen na výrobní proces. Jenže tady jde o mnohem víc než jen o správný soubor kategorií. Skutečnost, že se tolik periodizací, bez ohledu na jejich kategoriální rámec, pohybuje kolem stejných dat[37] – zejména pak, že jistý fundamentální zlom rozpoznávají mezi koncem 60. let a polovinou 70. let 20. století – silně naznačuje, že periodizace není jen o nic neříkající přehršli termínů, údobí a svévolných konstelací dat. Tyto periodizace – a zejména ta z dílny TC – jsou podmanivé, protože nám říkají něco smysluplného o charakteru třídního vztahu v jeho dnešní podobě. Ale kategoriální rámce samozřejmě nejsou neutrální a problematická ústřední kategorie bude mít vliv i na zbytek teorie.

Fáze formálního přivtělování ala TC má hodně společného s konceptem období extenzivní akumulace z dílny regulační školy a vskutku jak TC, tak regulační škola lokalizují přechod od svých příslušných fází někam kolem první světové války. Teprve tehdy pro TC začíná reálné přivtělování, protože teprve v té chvíli začíná rostoucí produktivita práce zlevňovat spotřební zboží a tak navzájem proplétat reprodukci dělnické třídy a kapitálu. Podobně i pro regulacionisty před náležitým rozvinutím masové spotřeby musí být akumulace především extenzivní. V obou případech se má za to, že před plným rozvinutím „specificky kapitalistického výrobního způsobu“ a přesunem pozornosti k relativní nadhodnotě existovalo období, kdy se primárně vysávala absolutní nadhodnota. Jak ale přesvědčivě tvrdí Brenner a Glick, představa období extenzivní akumulace je notně problematická.[38] Kapitalistická výroba má hned od prvopočátku tendenci komodifikovat a zlevňovat spotřební zboží a zemědělství nebylo kapitalizováno až pozdě – snad kromě zvláštních případů jako třeba Francie, jejíž venkovské krajině po celé 19. století dál dominovali malorolničtí výrobci. Je lákavé domnívat se, že tento zjevný „soulad“ francouzského případu s konceptem dějinné fáze formálního přivtělování je skutečným podkladem tohoto aspektu periodizace ala TC. Je-li tomu ale skutečně tak, vypadá to, že životaschopnost minimálně tohoto aspektu periodizace dějin kapitalistického třídního vztahu per se je vážně zpochybněna.

Přesto naše kritika dějin přivtělování ala TC nutně neznamená, že musíme zavrhnout celou TC teorii en masse. Samozřejmě, že budeme muset promyslet, co to s touto teorií udělá, odstraníme-li historický koncept přivtělování. Ale jádro této teorie spočívá v konceptu programatismu a v analýze následného období až do současnosti. Koncept programatismu totiž identifikuje důležité rozměry třídního boje v podobě, v jaké existoval po většinu 20. století, a pomáhá nám tak pochopit, jakým způsobem se svět od té doby změnil. Snad právě proto, že tu rozpoznali existenci zlomu, TC se nezdráhají sledovat charakter dnešních bojů s otevřenýma očima ani dál klást zásadní otázku komunistické teorie:

„jak může proletariát – jednající striktně jako třída kapitalistického výrobního způsobu, ve svém rozporu s kapitálem uvnitř tohoto výrobního způsobu – zrušit kapitál a tudíž všechny třídy, tudíž i sám sebe; tedy, tak řečeno, zplodit komunismus?“[39]


[1] „[K] užití pojmu patří i funkce síly úsudku, pomocí něhož je k němu přivtělen předmět…“ Immanuel Kant, Critique of Pure Reason (Cambridge 1998), B304/s. 359.
[2] „Nyní je jasné, že musí být i něco třetího, co je na jedné straně stejnorodého s kategorií a na straně druhé s jevy a umožňuje tak aplikovat kategorii na tyto jevy. Tato zprostředkující reprezentace musí být na jedné straně čistá (bez čehokoli empirického), a přesto intelektuální a na straně druhé smysly vnímatelná. Touto reprezentací je transcendentální schéma.“ Ibidem, A138/B177, s. 272.
[3] Marx, Kapitál, díl 1. (Nakladatelství Svoboda 1978), s. 53-54.
[4] Hegel, Lectures on Logic (Indiana University Press 2008), s. 12-13.
[5] V anglických překladech Marxe se německý termín „subsumtion“ často překládá jako „domination“ (podřízení, nadvláda – pozn. PK) a ne jako „subsumption“ (včlenění, zahrnutí nebo, jak říkáme my, přivtělení – pozn. PK). Tento překlad je sice problematický v tom smyslu, že zastírá logický/ontologický význam tohoto pojmu, ale zároveň je natolik přiléhavý, nakolik upozorňuje na cosi násilného, co s sebou subsumpce nutně nese.
[6] Pojednání o těchto aspektech vztahu Kant-Hegel-Marx z hlediska hodnotové formy viz Isaak Rubin, Essays on Marx’s Theory of Value (Black & Red 1972), s. 117.
[7] Hegel, Filozofie práva, citováno in Marx, Ke kritice Hegelovy filozofie práva (K. Marx, B. Engels – Spisy 1, Státní nakladatelství politické literatury 1956), s. 266-267.
[8] Marx, Ke kritice Hegelovy Filozofie práva (KMBES 1), s. 274.
[9] Zatímco v Grundrisse se kategorie subsumpce používá zeširoka a nesystematicky, v náčrtech Kapitálu z let 1861-63 a 1863-64 Marx přichází s konceptem subsumpce jakožto s přivtělením pracovního procesu ke zhodnocovacímu procesu kapitálu. Můžeme říci, že subsumpcí je implicitně prodchnuta druhá třetina 1. dílu Kapitálu, která se věnuje kategoriím absolutní a relativní nadhodnoty, byť se výslovně objevuje jen v jednom oddílu. Marx, Kapitál, díl 1. (Nakladatelství Svoboda 1978), s. 496. (V české verzi se ovšem v tomto pátém oddílu používá nepřesný překlad „podřízení“. Podruhé se koncept subsumpce v prvním dílu Kapitálu objevuje v sedmém oddílu, věnovaném akumulačnímu procesu kapitálu. Zde na straně 556 zaznívá daleko výstižnější český překlad, „přivtělení“, kterého se držíme. – pozn. PK)
[10] viz „Rozpor v pohybu“, Endnotes 2.
[11] „Jestliže výroba absolutní nadhodnoty byla materiálním výrazem formálního přivtělování práce ke kapitálu, pak lze výrobu relativní nadhodnoty nahlížet jako její reálné přivtělování.“ Marx, „Results of the Direct Production Process“ (MECW 34), s. 429.
[12] Schéma vysávání absolutní nadhodnoty na bázi formálního přivtělení: posun od A—–B-C k A—–B—–C. Nutná část pracovního dne (A-B) tu má daný rozsah, takže jedinou možností jak zvětšit rozsah nadčásti (B-C) je „absolutně“ prodloužit pracovní den (A-C).
[13] Schéma vysávání relativní nadhodnoty na bázi reálného přivtělení: posun od A——–B–C k A—–B‘–B–C. Délka pracovního dne (A-C) má daný rozsah, takže jedinou možností jak zvětšit rozsah nadčásti (B-C) je zmenšit nutnou část pracovního dne (A-B). Takto získaná nadhodnota je „relativní“ nadhodnotou.
[14] Marx, „Results of the Direct Production Process“ (MECW 34), s. 428.
[15] Ibidem, s. 426.
[16] Jacques Camatte, Capital and Community (Unpopular Books 1988), s. 43.
[17] Marx, „Results of the Direct Production Process“ (MECW 34), s. 397 (Fowkesův anglický překlad).
[18] Jacques Camatte, Capital and Community (Unpopular Books 1988), s. 45.
[19] Ibidem.
[20] Jacques Camatte, „This World We Must Leave“ in This World We Must Leave: and Other Essays (Autonomedia 1995).
[21] Fredric Jameson, Postmodernism, or, The Cultural Logic of Late Capitalism (Verso 1991), s. 48-9.
[22] Antonio Negri, „Twenty Theses on Marx, Interpretation of the Class Situation Today“ in S. Makdisi, C. Casarino a R. Karl, eds., Marxism beyond Marxism (Routledge 1996), s. 159.
[23] Ibidem, s. 149.
[24] Ibidem.
[25] Ibidem, s. 151.
[26] Théorie Communiste, „Réponse à Aufheben“ in Théorie Communiste 19 (2004), s. 108.
[27] Ibidem.
[28] Ibidem, s. 109.
[29] Théorie Communiste, „Théorie Communiste“ in Théorie Communiste 14 (1997), s. 50.
[30] Théorie Communiste, „Réponse à Aufheben“ in Théorie Communiste 19 (2004), s. 127-8.
[31] Théorie Communiste, „Théorie Communiste“ in Théorie Communiste 14 (1997), s. 57.
[32] Ibidem, s. 49.
[33] Marx, Economic Manuscripts of 1861-63 (MECW 34), s. 107-8, zvýrazněno Endnotes. Podobná pasáž se objevuje i v Results, a to s upřesněním, že tato revoluce je „úplná (a neustále se opakuje)“. Marx, Results of the Direct Production Process (MECW 34), s. 439.
[34] Jacques Camatte, Capital and Community (Unpopular Books 1988), s. 72.
[35] Chris Arthur, The New Dialectic and Marx’s Capital (Brill 2002), s. 76.
[36] Patrick Murray, „The Social and Material Transformation of Production by Capital: Formal and Real Subsumption in Capital, Volume I“, in R. Bellofiore a N. Taylor, eds., The Constitution of Capital (Palgrave Macmillan 2004), s. 252.
[37] K těm, které jsme tu již zmiňovali, bychom mohli přidat regulační školu, školu sociální struktury akumulace a Uno školu.
[38] Robert Brenner a Mark Glick, „The Regulation Approach: Theory and History“, New Left Review 1/188 (červenec-srpen 1991), s. 45-119.
[39] Théorie Communiste, „Théorie Communiste“ in Théorie Communiste 14 (1997), s. 48.
Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: