Vyšlo třetí číslo žurnálu Endnotes: Gender, rasa, třída a další neštěstí

Po dlouhé době vyplněné cizelováním analýz na základě nových zkušeností a diskusí vyšlo třetí číslo angloamerického žurnálu Endnotes. Nazváno je „Gender, Race, Class and Other Misfortunes“ (gender, rasa, třída a další neštěstí) a tematicky se tedy pohybuje po několika osách. První z nich je velmi dobrý pokus o uchopení třídních bojů z let 2011 až 2013. Druhou další rozpracování otázky přebytečného obyvatelstva ve vztahu k britským protestům a nepokojům v letech 2010-2011. Třetí je novátorská a působivá snaha o marxistickou rekonceptualizaci genderu. Čtvrtou osou jsou netřídní identity jako neoddiskutovatelná realita kapitalistických společenských vztahů. A poslední je pak vztah mezi dnešním třídním bojem a revolucí v podobě komunizace.

Všechny texty z tohoto čísla Endnotes jsou v angličtině dostupné na stránkách http://endnotes.org.uk/ a v tištěné podobě si lze žurnál objednat tamtéž.

Jako drobnou ochutnávku, která vás přesvědčí, že se jedná o četbu, která stojí za to, vám přinášíme text editorialu, který podrobněji načrtává, s čím se konkrétně uvnitř publikace setkáte.

endnotes-3

Editorial

Toto číslo Endnotes se chystalo už dlouhou dobu. Jeho vydání se odkládalo, protože další a další zkušenosti a konverzace nás nutily dál naše analýzy ozřejmovat a občas je i zcela přepracovat. Mnohé z článků v tomto čísle jsou produktem roků diskusí. Některé články se rozlily do takové délky, že jsme aktuální číslo musely rozdělit na dvě. Endnotes 4 tedy bude následovat nikoli za tři roky, ale spíš v příštích šesti měsících. Abychom vysvětlili naše zpoždění, popíšeme v editorialu některé z otázek a dilemat, které daly vzniknout tomuto i příštímu vydání.

1) Nové boje

V prvních dvou číslech Endnotes se volalo po opětovném přesunutí naší pozornosti k bojům naší doby, aniž by ji zatěžovala mrtvá tíha zastaralých teorií. Sami jsme však boje analyzovali málo. Částečně proto, že v době, kdy jsme psali, byl zrovna třídní konflikt na bodě mrazu a tak byly úlety k abstrakcím přitažlivější. Rovněž jsme však nevěděli, co přesně chceme o probíhajících bojích říci, a tak jsme si mysleli, že bude lepší nepředstírat něco jiného. Tento žurnál jsme odstartovali jako prostor pro pečlivé rozpracovávání myšlenek. A tak jsme nechtěli závěry uspěchat jen proto, abychom byli aktuální.

Avšak milieu, jehož jsme součástí – tzv. komunizační proud – přišlo s analýzou bojů, kterou jsme shledávali atraktivní.

Lidé z tohoto milieu si povšimli, že dokonce ani v továrních bojích se opětovný vznik afirmovatelná dělnické identity nezdá být na pořadu dne: dělníci se sami zdola organizují, ale bez iluzí o revolučním potenciálu takovéto sebeorganizace. Kupříkladu v jistých továrnách – v Jižní Koreji, Francii, USA i jinde – se dělníci zmocnili svých pracovišť, ale ne proto, aby je sami řídili, nýbrž aby požadovali vyšší odstupné. Mezitím mimo pracoviště vypukala řada bojů – vedených studenty, nezaměstnanými, rasizovanými menšinami – které neměly sebemenší zájem proniknout na pracoviště. Pracující z bývalých bašt dělnické moci (průmysl, stavebnictví, doly atp.) už nemohli ve svých bojích obsáhnout potřeby třídy jako celku. Boje o „reprodukci“ postupně nahrazovaly boje o „výrobu“, i když se zdálo, že ty první postrádají ve vztahu ke kapitálu moc, kterou historicky měly ty druhé.

Komunizační proud přišel rovněž s následující analýzou těchto bojů. Zdá se, že se belhají vpřed po dvou nohách. Jejich první noha je limitem boje: jednat jako třída znamená nedohlédnout za vztah kapitál-práce. Jejich druhá noha je dynamikou: třídní příslušnost je pak zakoušena jako „vnější omezení“, jako něco, co je třeba překonat. V antiglobalizační hnutí se tato dynamika třídního boje stala autonomní na boji samotném: opuštění třídní pozice sloužilo jako báze, z níž zaútočit na kapitál. Mělo se za to, že současná krize donutí obě nohy třídního boje, aby kráčely společně. Očekávalo se, že se znovu objeví boje na pracovištích, a to kolem strukturálně „nelegitimního“ mzdového požadavku.[1] Formy, které od restrukturalizace charakterizovaly třídní boj (radikální demokratismus, aktivismus), měly být překonány návratem k základům: opuštění třídní pozice vycházející z pracoviště mělo být možné jen jako obecné překonání třídní společnosti.

To se ale nestalo. Místo toho jsme měli Arabské jaro, indignados, Occupy, Taksim a také spoustu nepokojů. Článek „The Holding Pattern“ v tomto čísle říká, že tyto boje vypadaly spíše jako přeměněná antiglobalizační hnutí, která se rozšířila mezi širší část obyvatelstva. Tím není řečeno, že nedávné boje podryly teorii komunizace (nebo hypotézu, že se znovu objeví dynamické boje na pracovištích). Tato hnutí naopak komunizační perspektivu lecčíms potvrzovala: intenzifikace boje se nepojila s návratem dělnické identity. A jak tvrdíme, pro dynamiku hnutí obsazených náměstí byla důležitá právě nedostupnost ustavující identity – dělnické nebo jiné.

Ve světle těchto bojů se zdá jasné, že dnes není čas na velká prohlášení, nýbrž na pečlivou analýzu. V Endnotes 1 a 2 jsme se snažili zneškodnit dvojí past, která na nás byla koncem minulého století políčena: tendence buď 1) pro lepší fokus na třídní boje odehrávající se mimo pracoviště odhlížet od analýzy autodestrukční dynamiky kapitálu, nebo 2) podržet si analýzu sklonu ke krizím, ale jen kvůli lpění na představě, že dělnické hnutí je jedinou skutečně revoluční formou třídního boje. Těmto pastem se nám povedlo vyhnout, přičemž jsme si s sebou nesli jen skromné analytické náčiní. Nyní je čas začít s tímto nářadím pracovat a pokusit se pochopit průběh nové sekvence bojů. Musíme být otevření přítomnosti – jejímu sklonu zaskočit nás, donutit nás znovu zvážit každou zdánlivě danou pravdu – a přitom zůstat neoblomní v tom, že revoluce znamená komunizaci: žádné teoretické kompromisy nebudou.

2) Přebytečné obyvatelstvo

Endnotes 2 se kladl důraz na roli přebytečných populací: obyvatelstev jen slabě spojených s námezdní prací. Přebytečné obyvatelstvo roste, protože dlouhodobě klesá poptávka po práci, což je průvodní jev reaktivace rozporu kapitalistické společnosti. Tato forma společnosti založená na stěžejním významu práce sama tento stěžejní význam s plynutím času podrývá. Kapitalistický růst tak ničí podmínky vztahu, na němž je založen: konečným výsledkem bezprostředního výrobního procesu je výroba přebytečného obyvatelstva spolu s přebytečným kapitálem.

To však neznamená, že se z přebytečného obyvatelstva stane nový revoluční subjekt. Růst přebytečného obyvatelstva naopak podrývá ustálení revolučního subjektu jako takového. Kapitál už nelze nazírat jako výrobní způsob, který má budoucnost, protože integruje skrze „rozvoj“, tj. industrializaci, integruje další a další lidi. Průmyslová dělnická třída se naopak skoro všude zmenšuje. Dělnické hnutí, které se dříve organizovalo kolem hegemonní postavy polokvalifikovaného dělníka, už nedokáže třídě poskytovat soudržnost. A ani žádný jiný subjekt se nemůže prezentovat jako nositel afirmovatelné budoucnosti.

Růst přebytečného obyvatelstva je tedy dezintegrací, rozkladem třídy. A tak je přebytečné obyvatelstvo neafirmovatelné – a to nikoli jen proto, že se subjektivně jedná o postavení zbídačených a degradovaných, nýbrž i proto, že je samo vnitřně silně diferenciované. A co víc: jeho růst je sílící diferenciací třídy jako celku. Jakou úlohu dnes v bojích hraje přebytečné obyvatelstvo? Článek „A Rising Tide Lifts All Boats“ v tomto čísle skýtá případovou studii britského hnutí a nepokojů proti úsporným opatřením v letech 2010-11 a zkoumá empirickou použitelnost kategorie „přebytečné obyvatelstvo“.

3) Genderové rozlišení

Od uveřejnění našeho posledního čísla se v antologii Communization and its Discontents[2] objevil text „Communisation and the Abolition of Gender“. Tento text byl produktem zrající debaty s Théorie Communiste, která ovšem od té doby poněkud přezrála a začala hnít.

TC se ve snaze usmířit feministickou koncepci dvou systémů s jejich starou teorií ztratili v debatě se sebou samými o tom, kolik rozporů existuje v moderní společnosti. Podle nás je nesmysl hovořit o rozporu mezi dělníky a kapitálem stejně, jako je nesmysl mluvit o rozporu mezi muži a ženami. Ve skutečnosti jediným „rozporem mezi“ je ten, kterým Marx začíná první díl Kapitálu, konkrétně rozpor mezi užitnou hodnotou a směnnou hodnotou.[3] A kapitalistické společenské vztahy jsou ve finále rozporuplné, protože se zakládají v okruhu směny ekvivalentních hodnot – měřených pracovní dobou společensky nutnou pro jejich výrobu – a zároveň tuto bázi podrývají, neboť mají tendenci odsunovat lidskou práci z výrobního procesu (což se paradoxně projevuje jako přepracování jedněch a podzaměstnanost či nezaměstnanost druhých).

Ekonomika je tudíž společenskou aktivitou založenou na logickém rozporu, jenž se v čase vyjevuje jako nesvoboda, jako praktická nemožnost, aby lidské bytosti byly tím, čím být musí: „A tak dělnické obyvatelstvo zároveň s akumulací kapitálu, kterou samo vytvořilo, vytváří ve stále větším měřítku i prostředky, kterými se stává relativně přespočetným.“[4] Tento rozpor dává v kapitalistických společnostech vzniknout četným antagonismům, z nichž jedním je třídní antagonismus. Další existují kolem: rasy, genderu, sexuality, národa, řemesla či kvalifikace, náboženského vyznání, postavení imigranta a tak dále. Bylo by nemožné myslet všechny antagonismy kapitalistické společnosti, kdyby antagonismus a rozpor nebyly jasně vytýčeny (jinak by bylo třeba pro každý antagonismus přijít s jiným rozporem).

Jde tedy o to, že společenské antagonismy se v kapitalistické společnosti artikulují a reartikulují ve vztahu k rozporuplné logice kapitálu. Jak v tomto čísle ukazuje článek „The Logic of Gender“, gender se v kapitalistické společnosti konstruuje kolem odlišných sfér, z nichž jednu nazýváme „přímo zprostředkovanou trhem“ a tu druhou „nepřímo zprostředkovanou trhem“. Toto rozlišení není nezávislé na třídní společnosti. Naopak je zcela zásadní pro výrobu hodnoty. Kapitalistický výrobní způsob by nemohl existovat bez odlišných sfér, které až doposud nebyly rigorózně definovány. Proto se v tomto čísle věnujeme objasňování pojmů a pochopení podstaty a transformace genderového vztahu v kapitalistické společnosti. Toto objasňování nám dovoluje lépe uchopit nejen proces denaturalizace genderu – o kterém Butlerová říká, že je problematický – ale také komplexní dynamiku probíhající dekonstrukce genderu (uvolňování povinné heterosexuality, možnost afirmovat queer identity a trans-identity) na jedné straně a ustavičného znovunastolování genderu, zejména ve světle současné krize a úsporných opatření, na straně druhé.

4) Netřídní identity

Tento zájem o gender je součástí obecnějšího teoretického obratu. Dělnické hnutí privilegovalo třídní antagonismus oproti všem ostatním, neboť v dělnické třídě spatřovalo budoucnost lidstva – jen kdyby se mohla osvobodit od svého spojení s kapitálem. Mělo se za to, že afirmace třídní identity je jedinou možnou bází, na níž lze překonat kapitalismus. Nakolik dělníci sami sebe identifikovali na jiném základě, považovalo se to za falešné vědomí, které stálo proti pravému třídnímu vědomí. Tato orientace vedla k tomu, že se často kladl důraz na boje určitých skupin dělníků (bělochů, mužů, občanů) a jiné složky třídy se upozaďovaly. Zároveň se tak boje těch „jiných“ vtěsnávaly do mantinelů, v nichž končily jako repliky produktivistické perspektivy dělnického hnutí: ženy se dožadovaly uznání jejich práce doma za produktivní skrze mzdu; dříve kolonizované populace se pustily do svých vlastních programů těžké industrializace, a to se vším, co to znamenalo – nesmírnou daň v podobě lidského utrpení.

Navzdory tomu všemu účastníci dělnického hnutí očekávali, že jiné formy identity – netřídně založené identity – zmizí spolu s dalším rozvojem výrobních sil. Hnutí popisovalo netřídní identity jako atavistické přežitky ze starších výrobních způsobů. Nebylo třeba považovat je za nic jiného než za skomírající. Jenže kapitalistické společenské vztahy nutně nepodrývají netřídní formy identity. Naopak přinejmenším některé z těchto identit transformují či dokonce modernizují. Vypořádat se s dělnickým hnutím – poznat, že už neexistuje žádná složka třídy, která by mohla být jejím hegemonem – znamená, že je třeba nově artikulovat vztah mezi třídou a netřídními identitami. „The Gender Logic“ je součástí tohoto teoretického úsilí. „The Limit Point of Capitalist Equality“ od Chrise Chena – externí příspěvek do tohoto čísla – je další takovou součástí.

Je naprosto zásadní opustit tři marxistické teze, které vznikly v průběhu dělnického hnutí: 1) že námezdní práce je prvořadým modem přežití v kapitalistických společnostech, do nějž jsou během času integrováni všichni proletáři; 2) že všichni námezdně pracující budou časem začleněni do průmyslových (neboli reálně přivtělovaných) pracovních procesů, které je homogenizují a shromáždí jakožto souhrnného dělníka; a 3) že třídní uvědomění je tudíž jediným pravdivým či skutečným uvědoměním si postavení proletářů v kapitalistických společnostech. Nic z toho však historicky neplatilo.

Na jednu stranu mnohé proletářky prožily velkou část života vně vztahu kapitál-práce a strádaly doma jako ženy v domácnosti. Na druhou stranu na pracovištích kapitál profitoval ze zaměstnávání dělníků, kteří nebyli formálně svobodní (anebo nebyli vůbec svobodní): otroci, „domorodci“, lidé bez dokumentů, ženy. Během dvacátého století „rasa“ dál hrála důležitou úlohu při určování, kdo bude formálně svobodný, kdo dostane práci a zejména, kdo dostane „dobrou“ práci, když byla k mání. V dnešní době dezintegrace vztahu kapitál-práce, kdy je z něj řada proletářů částečně nebo zcela vyloučena, nabyly procesy rasizace a abjekce na intenzitě – a také se proměnily.

5) Strategické vize

V „Logistics, Counterlogistics and the Communist Prospect“ – další externí příspěvek do tohoto čísla – Jasper Bernes tvrdí, že v naší době je globální restrukturalizace kapitalistické výroby reakcí kapitálu na situaci, kdy je práce až příliš mnoho: kapitál využívá obrovských rozdílů ve výšce mezd v různých koutech světa, aby snížil náklady a dostal pod kontrolu výbuchy dělnické nespokojenosti. Dodavatelské řetězce jsou tu hlavně proto, že je kapitál používá k arbitráži trhů práce. Z toho důvodu logistická infrastruktura neskýtá žádnou vyhlídku, že by se v globálním měřítku objevil nový souhrnný dělník. Spíše takovou možnost podrývá, protože dál dělnickou třídu drobí. Bernes tedy dochází k závěru, že dodavatelské řetězce jsou strategickými terči soudobých bojů jen natolik, nakolik je tyto mohou přerušit.

Bernesův článek je z části odpovědí Albertu Toscanovi, který v několika svých nedávných textech kritizoval „přívržence komunizace“. Obviňuje je, že postrádají náležitou strategickou orientaci, tedy orientaci na jakoukoli činnost, kterou „je třeba dělat za účelem přípravy takových subjektů, které by se mohly pustit do komunizační činnosti.“[5] Podle Toscana je totiž třeba odvést spoustu přípravné práce: například musíme přijít na to jak číst logistickou infrastrukturu nikoli jako něco, co je třeba strhnout, ale jako místo „antikapitalistických řešení“.[6] Jelikož komunizačnímu proudu schází pozitivní koncepce jak se dostat z kapitalistické společnosti (tedy jiná než abstraktní negace této společnosti), Toscano ho nazval „politikou nepřechodu“, přičemž symptomaticky tuto perspektivu spojuje s absencí strategického myšlení.[7] Toscano zde spojuje dvě myšlenky v jednu nálepku: jedna se týká přechodu od revoluce ke komunismu („přechodný stav“) a druhá přechodu od dnešních bojů k revoluci („přechodné požadavky“). Co se týče té druhé, je samozřejmě pravda, že revoluce nespadne z nebe. Nepřijde odnikud, aby vzápětí byla všude. Má-li revoluce vůbec přijít, přijde v reakci na limity, s nimiž se ve svém průběhu potýkají aktuální boje. Ruptura musí být vyprodukovanou rupturou. Taková je naše pozice ohledně „přechodu“, kterou Endnotes hájí už od svého zrodu.

Ale právě tuto pozici Toscano odmítá. Toscano totiž nechápe, jak by revoluce mohla vzejít z limitů dnešních bojů. Nemůže skládat „veškerou důvěru v jakési učení za pochodu, které se zdá být lehkovážně lhostejné ke kolosálním překážkám, které leží v cestě negaci kapitálu“; a co se té negace týče, „nemůžete ji cestou dát dohromady,“ a ještě jednou, „cestu nedělá cestou to, že po ní jdeme.“[8] Zjevně budou muset cestu udělat jedinci, kteří jsou – jaksi – schopni předem naplánovat proletářům, kudy mají jít. A zde vstupujeme do světa prohnaných stratégů.

V článku „Spontaneity, Mediation, Rupture“ v tomto čísle se pokoušíme nově pojmout vztah mezi bojem a revolucí skrze reartikulaci stěžejních pojmů z dějin revoluční teorie. Potřebujeme přistupovat k boji jako k něčemu s otevřeným koncem – nebýt ani lehkomyslně přezíraví ani naivně afirmativní. Třídní boj není žádnou jednoduchou spasmickou reakcí na impulzy ze strany kapitálu, ale místem, kde se rozehrávají rozpory kapitalismu, a to způsoby, které jsou zkušenosti proletářů imanentní. Strategické otázky naší éry mohou konkrétním způsobem padnout a být zodpovězeny pouze v průběhu zintenzivňujících se bojů; pouze v něm mohou taktiky, strategie a organizační formy – dokonce i význam komunismu samotného – nabrat konkrétní tvar. Strategie vznikají jako reakce na specifické limity nějaké sekvence bojů. Nelze je nastolit zvnějšku.[9]

6) Komunistické vyhlídky

Endnotes 3 se tedy snaží vytvářet nástroje, s nimiž by bylo možné hovořit o dnešních bojích takových, jaké jsou, a nepohřbívat všechny jejich rozpory a paradoxy, naopak je vynést na světlo. Zůstává otázka, jak tyto boje souvisí s revolucí. My trváme na následujícím: možným výsledkem dnešních bojů je revoluce, ale jen v podobě komunizace. A to z toho důvodu, že revoluce bude muset být zrušením hodnotové formy, neboť ta už není životaschopným způsobem jak uspořádat naši existenci. Podíl přímé lidské práce na společenské výrobě se snižuje, a jakožto s prvořadou silou se v životě společnosti střetáváme s impozantní masou technologií a infrastruktur, které ničí ekologické podmínky lidského života na planetě Zemi. Přesto koupě a prodej práce pořád strukturuje každý aspekt našich životů a kapitál pořád zůstává naším hlavním modem mezilidské interakce. Jak bychom se bez něj mohli obejít? Žádné snadné odpovědi neexistují – zejména uvážíme-li, že reprodukce každého z nás dnes závisí na výrobním aparátu rozprostřeném napříč kontinenty. Přesto rozporuplná povaha ústředního vztahu, kolem nějž se společnost točí, pořád nastoluje otázku revoluce – abstraktně, spekulativně, ale nutně. A tato otázka se může začít konkretizovat jen v bojích samotných.


[1] R.S., „The Present Moment“, Sic 1 (listopad 2011), s. 96. Starší verzi téhož textu naleznete pod názvem Současná chvíle v online Knihovničce Starého Krtka, http://kknihovna.wordpress.com/2011/05/18/soucasna-chvile/.

[2] Benjamin Noys, ed., Communization and its Discontents (Minor Compositions 2011), s. 219-236.

[3] Pojem „rozpor mezi třídami“ (contradiction between classes) se zdá mít striktně maoistický rodokmen. Někteří brání jeho marxiánské imprimatur s odkazem na anglický překlad Grundrisse od nakladatelství Penguin, kde Marx mluví o „rozporu kapitálu a námezdní práce“ (contradiction of capital and wage labour, MECW 29, s. 90, překlad Nicholaus). Jenže zde se původně jednalo o termín Gegensatz (protiklad) a nikoli Widerspruch (rozpor). V Marxově díle žádnou zmínku o rozporu mezi „kapitálem a prací“ nebo „kapitalisty a dělníky“ nenalézáme.

[4] Marx, Kapitál, díl 1. (Nakladatelství Svoboda 1978), s. 615. Logický charakter rozporu u Marxe a Hegela viz Richard Gunn, „Marxism and Contradiction“, Common Sense 15 (1994).

[5] Alberto Toscano, „Now and Never“, in Noys, ed., Communization and its Discontents, s. 98.

[6] Alberto Toscano, „Logistics and Opposition“, Mute 3:2 (leden 2012).

[7] Toscano, „Now and Never“, s. 87.

[8] Ibidem, s. 99.

[9] Podle Toscana je naše perspektiva abstraktní (v její „neústupnosti“ a starosti o „teoretickou čistotu“), ale je to Toscano, kdo klade problém revoluce abstraktně, když naznačuje, že řešení strategických problémů by bylo možné nalézt v abstrakci od konkrétních způsobů, jak tyto problémy vznikají v průběhu aktuálních bojů.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: