Simon Clarke: Průvodce četbou „Kapitálu“ (VIII.)

Po delší pauze jsme se opět vrátili ke čtení Marxova Kapitálu. Kapitolami 21 a 22 vstoupila naše společná četba prvního dílu do závěrečného sedmého oddílu nazvaného „Akumulace kapitálu“.

Akumulace kapitálu

Nyní začínáme opouštět „bezprostřední výrobní proces“. A tak by možná nebylo na škodu ohlédnout se za dosavadním čtením. Marx začal zkoumáním zboží a zbožního vztahu jakožto společenského vztahu mezi majiteli zboží. Zkoumal peníze jakožto rozvinutou formu hodnoty, která vznikla ze směny, a pak přišel s pojmem kapitál – hodnotou, která se sama zvětšuje. Koncept kapitálu Marxe zavádí za zbožní vztah a za směnné vztahy. Marx začal u vztahu mezi kapitalistou a dělníkem jakožto směnného vztahu mezi majiteli zboží, aby se posunul za tento vztah, do sféry výroby, kam kapitalista posílá dělníka pracovat. Potom podrobně analyzoval výrobu nadhodnoty v bezprostředním výrobním procesu, kde už mezi dělníkem a kapitalistou nepanuje rovnoprávný vztah dvou majitelů zboží, nýbrž vykořisťovatelský vztah, v němž kapitál usiluje o maximalizaci nadhodnoty, kterou si přivlastňuje. Marx rozlišuje mezi pracovním procesem a procesem zhodnocování a tvrdí, že kapitalistická výroba je takovou kombinací obou procesů, které velí zhodnocování. Pak se pustil do zkoumání absolutní nadhodnoty a její výroby prostřednictvím prodlužování pracovního dne. Následně se obrátil k relativní nadhodnotě a její výrobě prostřednictvím revolučních proměn výrobních prostředků. Z toho důvodu velmi detailně zkoumá, jak panství kapitálu nad výrobním procesem proměňuje, v honbě za relativní nadhodnotou, výrobu jako společenský i technický proces. Nakonec Marx odbočil ke mzdám, přičemž tvrdil, že mzdy jsou takovou jevovou formou ceny pracovní síly, u které se zdá, že veškerá práce je zaplacená. Jedná se tedy o formu fetišismu – stejně jako s hodnotovou formou – kterou se maskuje realita.

Doposud se tedy analýza výroby nadhodnoty dívala jednoduše jen na jedno výrobní období. Jenže jakmile se jednou vyrobila nadhodnota a přičlenila se k původnímu kapitálu, zálohuje se nový zvětšený kapitál. Kapitalistická výroba má tedy svoji fundamentální dynamiku – dynamiku akumulace – díky níž se neustále rozšiřuje velikost kapitalistické výroby. A právě tato dynamika akumulace vládne vývoji kapitalistické společnosti, neboť se nejedná jen o pouhou kvantitativní expanzi. Zvětšováním měřítka akumulace dochází i ke kvalitativním změnám. Koncept akumulace kapitálu je tudíž zásadní pro Marxovo chápání historického vývoje – „zákonů pohybu“ – kapitalistické společnosti.

Kapitola dvacátá první

Pojďme tedy na akumulaci. V úvodní poznámce k oddílu sedmému Marx upozorňuje, že vstupní pojednání bude abstraktního charakteru. Definuje oběh kapitálu, během nějž kapitál prochází svými různými formami: peníze se ve sféře oběhu přeměňují ve výrobní prostředky a pracovní sílu. Výrobní prostředky a pracovní síla se ve výrobě mění ve výrobky ztělesňující původní kapitál plus nadhodnotu. Výrobky se pak prodávají ve sféře oběhu s cílem realizovat původní kapitál plus nadhodnotu, aby se takto zvětšený kapitál mohl vrhnout zpět do výroby, až se za něj nakoupí další výrobní prostředky a pracovní síla. V tomto rámci je formulován celý zbytek analýzy kapitálu.

Pro tuto chvíli Marx činí dva zásadní předpoklady, aby analýzu akumulace zjednodušil. Zaprvé, zcela abstrahuje od sféry oběhu a předpokládá, že všechna zboží se bez potíží (nebo bez prodejních nákladů) prodají a plně realizují svoji hodnotu. Evidentně se jedná o velmi restriktivní předpoklad, neboť oběh je stejně tak součástí akumulačního cyklu, jako výroba. V druhém dílu, který pojednává o výrobě a oběhu, tato restrikce zmizí. Zadruhé, Marx předpokládá, že jsou tu jen kapitalisté a dělníci a přehlíží různé formy kapitálu – ignoruje tedy pozemkovou rentu, úrok, peníze a úvěrový systém. Tento předpoklad mizí ve třetím dílu, kde se pojednává o dělbě nadhodnoty mezi jednotlivé kapitalisty a mezi zisky, pozemkovou rentu a úrok. Marx tedy svou pozornost zaměřuje jen na jednu fázi procesu akumulace. Skutečnost, že Marx v analýze z prvního a druhého dílu neuvažuje o dělbě nadhodnoty mezi různé kapitalisty, nýbrž uvažuje jen o celkovém vztahu mezi kapitálem a prací, je velice důležitá. Marx po větší část své analýzy odhlíží od skutečnosti, že existuje mnoho kapitálů, které jsou na sobě navzájem nezávislé, aby mohl provádět analýzu na rovině obecného kapitálu. (Ovšem existence mnoha kapitálů je přítomna implicitně – např. tehdy, když na různých místech své analýzy přichází s konkurencí mezi kapitály. Samozřejmě, že jeho argumentace konkurenci vždy implicitně předpokládá, neboť zákon hodnoty se na zvláštní kapitály uvaluje jenom skrze konkurenci, a tak ho lze předpokládat na rovině obecného kapitálu. Koncepty obecného kapitálu a mnoha kapitálů viz R. Rosdolsky: The Making of Marx’s Capital, s. 41-50 a Fineho recenze v Capital and Class 6).

Restriktivní předpoklady učiněné v prvním dílu je třeba mít na paměti, když čteme zde vyloženou analýzu akumulace. Odstranění těchto předpokladů v druhém a třetím dílu totiž značně pozměňuje celkový obrázek. A tak pozor na ty, kdo se snaží analýzu z prvního dílu přímo aplikovat na skutečný svět!

Kapitola dvacátá první se věnuje případu prosté reprodukce. Předně, reprodukce je jednoduše jen jiný způsob uvažování o výrobě (552). Jestliže kapitalista spotřebuje nadhodnotu, jež nabývá „formy důchodu, který plyne z kapitálu,“ (552) tak se kapitál zálohovaný v příštím období nikterak nezmění: máme tedy co do činění s prostou reprodukcí, kde nedochází k žádné změně měřítka, protože nadhodnota se znovu neinvestuje, nýbrž spotřebuje. Když se však na tento proces podíváme jako na proces reprodukce, nastanou v našem chápání tohoto procesu jisté změny. Ozřejmí se, že dělník je placen částí svého vlastního výrobku, byť tuto transakci maskují „zbožní forma výrobku a peněžní forma zboží.“ „Variabilní kapitál je tedy jen zvláštní historickou formou, v níž se projevuje fond životních prostředků…“ (Povšimněte si znovu, že pojmu „forma“ je užito ke konceptualizaci historicky specifického charakteru zvláštního společenského procesu.) Evidentní je to jen tehdy, když daný proces nahlížíme jako reprodukci – pak padá představa, že variabilní kapitál poskytuje kapitalista. I když kapitalista nejprve variabilní kapitál poskytnul, zanedlouho veškerý svůj původní kapitál spotřeboval, takže zbývá už jen kapitalizovaná nadhodnota.

Vidíme tedy, že setkání kapitálu s prací, které se původně jevilo jako východisko kapitalistické výroby, je vlastně jejím výsledkem. Kapitalistická výroba je tak na jednom pólu výrobou kapitálu a na druhém výrobou svobodné práce. Když se díváme na reprodukci systému jako celku, dokonce i dělníkova individuální spotřeba se stává součástí reprodukce celku, jelikož je reprodukcí pracovní síly (byť přinejmenším v kapitalistické společnosti je tato reprodukce ponechána na dělníkově vlastní touze reprodukovat se). A jelikož v této spotřebě dělník spotřebovává své životní prostředky, musí se vrátit na trh práce jako námezdní práce.

Dělník je tudíž právě tak „příslušenstvím kapitálu“, jako jím je stroj. Nezávislý je jen na konkrétním kapitalistovi, ale ne na třídě kapitalistů jako celku. Nakonec po dlouhé citaci Marx shrnuje: „Kapitalistický výrobní proces v celkové souvislosti čili jako proces reprodukce vyrábí tedy nejen zboží, nejen nadhodnotu, ale vyrábí a reprodukuje sám kapitalistický vztah – na jedné straně kapitalistu, na druhé straně námezdního dělníka“ (563).

Kapitola dvacátá druhá

Nyní se Marx zabývá reprodukcí v rozšířeném měřítku, tedy přeměnou nadhodnoty v kapitál: „Použití nadhodnoty jako kapitálu čili zpětná přeměna nadhodnoty v kapitál se nazývá akumulací kapitálu“ (564). Akumulace kapitálu předpokládá, že byly vyrobeny výrobní a životní prostředky, které mají být zakoupeny za reinvestovanou nadhodnotu. Takže akumulace závisí na určitém fyzickém složení výroby (tím se Marx podrobněji zabývá prostřednictvím svých „schémat reprodukce“ ve druhém dílu). Marx dále zkoumá, co plyne z faktu, že třídu dělníků zaměstnává kapitál, který je výrobkem její vlastní nadpráce. Tvrdí, že dochází ke zvrácení skutečného významu zákona soukromého vlastnictví („zákona přivlastňování“ – s. 568) založeného na výrobě a oběhu zboží. Původně vlastnictví vzniká jako vlastnictví výrobku jedincovy vlastní práce a směna je směnou ekvivalentů. Jenže když se potkává kapitalista s dělníkem, každá směna se sice řídí zákony směny zboží, ale jejich vztah jako celek je vztahem, kde kapitál je sám „jen částí produktu cizí práce, přivlastněného bez ekvivalentu,“ čili ho pomocí přebytku reprodukuje výrobce. Tudíž se forma vztahu mezi kapitalistou a dělníkem (forma směny) stává pouhým „zdáním“ (které je reálné jen tehdy, omezíme-li naši pozornost na sféru oběhu). Obsah vztahu je ovšem docela jiný, neboť kapitalista si na základě férové směny ve sféře oběhu dokáže v celkovém průběhu procesu přivlastňovat práci, aniž by poskytoval ekvivalent. A tak je skutečný zákon kapitalistického přivlastňování převrácením formálního zákona, který je při zbožní výrobě dál jejím zákonem přivlastňování (vlastnickým právem). Tato realita zůstává skrytou, zaměřujeme-li se na jednotlivé kupce a prodejce (tj. na sféru oběhu), neboť sféra oběhu neskýtá bázi pro třídní vztah mezi kapitalisty a dělníky, který je u kořene kapitalistického přivlastňování (na stranách 571-2 Marx tvrdí, že vykořisťování práce kapitálem je viditelné jen na rovině třídy, jelikož konkrétního jedince např. nemusí nutně zaměstnávat kapitál, který představuje jeho minulou práci, a že třídy nelze konceptualizovat na základě směny zboží).

Podkapitola 2 mluví o nesprávné představě, kterou měli političtí ekonomové o reprodukci: věřili, že se celá nadhodnota přeměňuje v pracovní sílu, neboť kapitalisté ji buď neproduktivně spotřebují, např. tak, že si najmou víc služebnictva, nebo ji použijí k akumulaci a najmou produktivní (vyrábějící nadhodnotu) dělníky. Marx si všímá, že tak tomu není: má-li dodatečný kapitál vstoupit do akumulačního procesu, je třeba ho zálohovat jako pracovní sílu i jako výrobní prostředky. K této iluzi se ještě později vrátí.

Ve třetí podkapitole Marx rozvíjí koncept kapitalistovy spořivosti a spotřeby. Jedná se o zajímavou podkapitolu, protože se v ní zeširoka pojednává o historickém vývoji kapitalistovy motivace a jemu odpovídajícím vývoji představ politických ekonomů o kapitalistovi. V počátečních fázích akumulace byl kapitalista nucen k lakotě a zdrženlivosti a politická ekonomie ho stavěla do protikladu ke zhýralému a zahálčivému aristokratovi, jenž promrhával kapitál ve spotřebě. A tak veškerá kapitalistova spotřeba byla nazírána jako zrada na jeho povinnosti kapitalisty. Později se s postupem akumulace stává růst kapitalistovy spotřeby možným a dokonce nezbytným. Když se od roku 1848 kapitalista střetává spíše s dělnickou třídou než s pozemkovým vlastníkem, nahrazuje politickou ekonomii vulgární ekonomie (pro Marxe je vulgární ekonomie čistě apologetickým výčtem povrchních jevů kapitalistické společnosti, zatímco politická ekonomie je opravdu vědeckým, byť stále buržoazním, pokusem porozumět jí). Najednou už se akumulace nepovažuje za kapitalistovu posvátnou povinnost, za prostředek, který mu umožňuje zůstat kapitalistou, nýbrž se z ní stává akt sebezapření, zdržení se spotřeby, takže zisk se chápe jako odměna za toto sebezapření. Marx tento názor kritizuje tak, že jednoduše poukáže na skutečnost, že reprodukce v rozšiřujícím se měřítku (a tedy „zdržení se“ spotřeby) je charakteristická pro nejrozmanitější společensko-ekonomické formace, aniž by v těchto společnostech existoval kapitál: zdrženlivost je obecným rysem reprodukce v rozšířeném měřítku, zatímco kapitál je zvláštní ekonomickou kategorií a společenským vztahem.

Při dané míře spotřeby, s níž kapitalisté ujídají z nadhodnoty, bude míra akumulace záviset na velikosti nadhodnoty a tudíž na faktorech určujících její velikost. Marx mezi tyto faktory počítá násilné snižování mzdy pod hodnotu pracovní síly, prodlužování pracovní doby a/nebo zvyšování intenzity práce (aby se ušetřilo na výrobních prostředcích) a zvyšování produktivity práce. Růst produktivity práce znamená, že stejné množství zboží stojí méně. Kapitalista si tak může zachovat stejnou životní úroveň, a přitom zvětšovat část nadhodnoty, kterou vrhá zpět do výroby. Zároveň může kapitál o dané velikosti zaměstnat více dělníků a použít více výrobních prostředků, takže fyzicky i hodnotově dochází k růstu akumulace. S postupem akumulace se zvětšuje úloha minulé práce v podobě pracovních nástrojů. Stejně jako všechny síly práce i tato síla minulé práce se jeví jako síla kapitálu: vlastnosti výrobních prostředků se připisují specifické společenské formě, v níž se setkávají s prací, tj. kapitálu.

V poslední podkapitole Marx kritizuje teorii pracovního fondu, která tvrdila, že velikost fondu sloužícího k najímání dělníků je pevně daná, takže celková suma mezd je neměnnou veličinou. Takže kdyby se jednomu dělníkovi zvýšil plat, jiným by se jejich plat musel buď snížit, nebo by přišli o práci. Tato teorie předpokládá, že masa životních prostředků je pevně daná (a dělníci si tedy nemohou nic urvat ze spotřeby kapitalistů) a že dané množství dělníků dodává dané množství práce (takže daný pracovní fond pevně stanovuje hranice akumulace). Tato teorie dodnes přežívá.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: