Komunismus by mohl trvat milion let
Jasper Bernes napsal pro magazín Commune tento text o dvou gigantech revolučního myšlení, kteří v roce 2018 odešli z tohoto světa. Jejich prostřednictvím však stále můžeme zahlédnout vzdálené břehy beztřídní společnosti.
Nejprve se objevili v Itálii, pak v Británii a potom v USA – maskovaní protestující nosící štíty pomalované tak, aby vypadaly jako přebaly knih. Když politici a rektoři v důsledku ekonomické krize z roku 2008 zvýšili školné na univerzitách, studenti tyto štíty nosili při okupacích budov a bitkách s policií v ulicích. Dnes je jasné, že pro výběr správného titulu existovala pravidla. Mnohý marxistický nerd se pochichtával nad vítězným obrazem Negativní dialektiky Theodora Adorna, která vyvádí z míry policejního těžkooděnce se zdviženým pendrekem. V tomto případě dala duchaplnost ulice název činům davu. V jiných případech ovšem dala jméno samotnému davu: tu Nevidění Nanniho Balestriniho, tam Neviditelný Ralpha Ellisona. Ale nehledě na duchaplnost, dobrý titul by měl být radikální a měl by vyčnívat.
Zařadit knihu do takovéto chodící knihovny – používané k odrážení gumových projektilů a policejních obušků – je patrně stejně dobrým opatřením s politickým významem jako každé jiné. Proto, když jsem se letos doslechl zprávu, že zemřela Ursula LeGuinová, nenapadl mne lepší způsob jak tlumočit politický význam jejího díla než sdílet fotku z Oaklandu, pořízenou v říjnu 2011 během pochodu organizovaného tábořištěm hnutí Occupy, na níž román Vyděděnec od LeGuinové kráčí vpřed vedle Psanců této země Franze Fanona a Assaty od Assaty Shakurové, dvou knižních radikálů, s nimiž jsem se potkal a o nichž často říkám, že mne formovali. Domnívám se, že LeGuinová se oběma autorům s přehledem vyrovná. Vyděděnec je nejskvělejší utopický román dvacátého století, nejvyšší vrchol v pohoří literárních úspěchů.
Jak nám říká podtitul, Vyděděnec je „nejednoznačná utopie“. Čtenáři tohoto žánru budou však vědět, že nejednoznačnost je podstatou takovýchto vyprávění. Utopie jsou zřídka skrz naskrz utopické, zřídka jsou přímočarým vyobrazením spravedlivých, harmonických, rovnostářských nebo svobodných společností. Renesanční román Thomase Mora Utopie, po němž se žánr jmenuje, mátl kritiky celá staletí, neboť popisuje společnost, která je místy satirou zdivočelého politického idealismu a jinde je přímočarým popisem sociální spravedlnosti, jak si ji More představoval. Slovo „utopie“ vytvořil tak, že zkombinoval předponu ou (která znamená „ne“) s kořenem topos („místo“). Utopie je nemísto, ale zní stejně jako slovo začínající na eu, europia – dobré místo. Literární autoři, kteří přišli po Morovi, používali tento žánr, aby kontradikcí dokázali, že utopie je buď nemožná, absurdní, nebo pravděpodobně povede k ještě horší společnosti. Snaha o dobro nikam nevede. Utopie hořknou a stávají se z nich dystopie – tak nějak zní reakční narativ.
Ve Vyděděnci nejednoznačnost funguje zcela jinak. LeGuinová ji nepoužívá k diskreditaci utopických popudů, nýbrž k tomu, aby je nechala opravdu rozkvést a staly se tak věrohodnými, jak by to nedokázala žádná přímočará prezentace. Na planetě-měsíci Anarres založili disidenti z její dvojčecí planety, Urras, společnost bez peněz a povinné práce, bez hladovění a bezdomovectví, věznic a policie, společnost, z níž zcela zmizela nadvláda mužů nad ženami. Společnost na Urrasu se vyvíjela víceméně stejně jako pozemský kapitalismus, zatímco Anarresané jsou anarchokomunisté. Kniha je sice popisuje jako anarchisty, ale svět, který vybudovali, inspirováni dílem a životem dávné revolucionářky jménem Odo, odpovídá víceméně vizi komunistických anarchistů, jako byl Petr Kropotkin, a ne individualistických či mutualistických anarchistů, kteří odmítali kolektivitu nebo si představovali, že trh bude dál hrát svoji roli ve společenském životě.
Svět, který vybudovali, má však své chyby nebo nejednoznačnosti: Anarresané žijí v asketickém komunismu a ne v komunismu hojnosti. Jejich měsíc dává růst jen úzkému pásu rostlinného života, atmosféra je řídká, krajina je povětšinou pouštní. Tamní společnost nalezla svojí míru, stabilní stav, v němž všichni žijí v dostatku, ale opravdu jen tak tak a po století a půl se objevila jistá rigidita. Komunistické principy v mnoha oblastech zdegenerovaly v bezmyšlenkovitý moralismus a utužováním byrokracie se ucpávají administrativní tepny. Hlavní postava, Shevek (nadaný fyzik na pokraji průlomu v teorii), shledává, že mu v práci překáží nejen ustavičné potírání „egoismu“ ze strany jeho krajanů, ale také mechanismus centrálního plánování, který sice přiřazuje dobrovolníkům potenciální zaměstnání, ale často se zdá, že říká lidem, co mají dělat a kam mají jít, aniž by se braly v potaz okolnosti jejich životů, jejich potřeby a jejich touhy. Neměnný svět, v němž žije, Sheveka ničí.
Naše chápání tohoto románu je hluboce prodchnuto realismem, jenž stanovil měřítka a konvence, které je nuceno přijmout i science fiction. Realistický román se zejména zaměřuje na vývoj svých ústředních postav a podněty čerpá z děsivého růstu kapitalistické společnosti. Jeho nejčistší esencí je bildungsroman neboli vzdělávací román, doslovně přeloženo, vyprávění, jehož jádrem je růst a vzdělávání jeho protagonistů a jejich přechod ke chmurné dospělosti. Anarreská společnost, jak ji konstruuje LeGuinová, však pro tento typ vývoje mnoho příležitostí nenabízí. Shevek se v tomto smyslu může stát protagonistou románu jedině prostřednictvím dobrovolného exilu, když odcestuje na Urras, aby tam pokračoval ve svém vědeckém výzkumu.
Vývoj není jen jádrem románové formy, ale je také základem Marxova pojetí komunismu. Zatímco mnozí revolucionáři Marxovy i naší doby zdůrazňovali ve svých popisech budoucího světa rovnost, Marx sám trval na stěžejnosti svobody a zejména na tom, čemu říkal svobodný rozvoj. V tomto smyslu má k anarchismu blíže než jeho současníci, kteří prosazovali právo na práci a poctivou mzdu. Podle Marxe měla proletářská revoluce vyprodukovat „společenství svobodně sdružených jedinců“, v němž je „svobodný rozvoj každého předpokladem svobodného rozvoje všech“. Na mnoha místech tvrdí, že z rovnosti rozhodně nelze zjednodušeně udělat cíl, neboť lidé mají různé potřeby a schopnosti: rovné zacházení paradoxně plodí nerovnost. Například nemáme podobná očekávání od dětí a od dospělých. Nezáleží na požadavku, aby všichni spotřebovávali a pracovali stejnoměrně, nýbrž na rovnosti, která by všem dala stejné příležitosti svobodně participovat na jakékoli činnosti, svobodně brát, ale především svobodně se měnit a růst. Ve Vyděděnci skrze Shevekovu nespokojenost vidíme společnost, v níž je svoboda, ale ne tak úplně svobodný rozvoj. Společnost, v níž je rovnost bez plně svobodné dostupnosti a příležitosti, které by byly možné.
S tím vším LeGuinová podivuhodně čaruje, když naše zraky přitahuje k chybám její fiktivní společnosti a mezitím z balíčku vytáhne kartu vítězné revoluce. Jinými slovy, zdůrazňováním nedostatků anarreské společnosti nás manipuluje k přijetí komunistické společnosti, která je navzdory všemu pořád dost dobrá, jako zcela uvěřitelné. Nejednoznačnost používá k tomu, aby porazila skeptickou logiku utopického žánru a poskytla snad ten nejpřesvědčivější portrét komunismu, jaký kdy literatura nabídla – komunismu, který je nejen věrohodný, ale také věrohodně zdokonalitelný.
Dětem školou povinným se často dostává fráze Samuela Taylora Coleridge, „odložení nedůvěry“, jako jednoduchého způsobu jak zhodnotit úspěch nebo neúspěch fantastické literatury. Nechali jste se svést k tomu, abyste brali mluvícího draka a kouzelné elfy jako samozřejmost, protože jinak jste se mohli k obsahu knihy zdárně „vztáhnout“? Je třeba říci, že LeGuinová dělá něco podobného: uplatňuje komunistické odložení nedůvěry, odložení prvně a především kapitalistické nedůvěry v možnost komunismu. K tomu musí vyvolat nedůvěru k institucím kapitalismu, ukázat je nikoli tak, „jak jsou“, ale „jak vznikají“. V jedné z prvních scén z Shevekova dětství se například s kamarády obtížně snaží uchopit pojem „vězení“, o němž sice četli v učebnicích dějepisu, ale v jejich vesmíru nemá žádnou obdobu, jelikož žijí ve světě, kde se dveře nezamykají a nikomu se nikdy nebrání v opuštění nějakého prostoru nebo ve vstupu do něj. Jeden kamarád se dobrovolně nechá zavřít a nejen to, dobrovolně se vzdá jakékoli volby ohledně časové délky tohoto zavření. Musí o ní rozhodnout Shevek s ostatními. Účinkem je nejen denaturalizace vězení, která je odhaluje jako zbytečnou a nepochopitelnou absurditu, ale také upozornění, že vězení je výsledkem svobodného lidského konání, tisíců a tisíců rozhodnutí, která byla učiněna, ale která lze také zrušit, rozhodnutí, která ve finále zbavila jiné možnosti rozhodovat se. V tomto světle je najednou snadné představit si věci jinak: zahrajme si jinou hru. Děti svého kamaráda zavřou do výklenku v betonových základech jejich školy, čímž chce podle mne LeGuinová naznačit, že tento druh imaginativní spekulace je základem jejich i našeho vzdělávání. Celá jedna polovina knihy se týká Shevekovy cesty na Urras, planetu rozdělenou na tržní kapitalistickou společnost a společnost autoritářsky socialistickou. Účelem těchto částí knihy je učinit nesamozřejmými ty instituce, které bereme jako samozřejmost, ukázat je skrze Shevekovy oči jako obrovské mrhání a zbytečné utrpení.
Vědeckofantastické odkládání nedůvěry, s nímž LeGuinová pracuje, má blízko k tomu, čemu skvělý marxistický básník a dramatik Bertolt Brecht říkal „efekt odcizení“ a znesamozřejmoval jím ty všední objekty a instituce, které se v kapitalismu berou jako samozřejmost. Pro Brechta efekt odcizení často znamená dívat se na věci tohoto světa tak, jak by se mohly jevit z hlediska budoucí komunistické společnosti. V tomto světle je málokterá z nich pochopitelná. Vezměme si například tuto stanci z jeho téměř dokonalé básně „Tohle babylonské zmatení“:
Onehdy jsem chtěl
mazaně ti vyprávět
příběh o spekulantovi s obilím z města
Chicago. Uprostřed toho co jsem říkal
mi náhle selhal hlas
neboť jsem si
najednou uvědomil jaké úsilí
by mne stálo vypravovat
tenhle příběh těm, kdo se ještě nenarodili
ale narodí se a budou žít
v dobách docela jiných než ty naše
a, což je z pekla štěstí, prostě nebudou s to pochopit
co je to spekulant s obilím
jak jej známe my.
Chce to neuvěřitelně flexibilní mysl představit si naši vlastní realitu jako nepředstavitelnou z hlediska těch, kdo žijí jinak. Jedná se o realismus velmi odlišného druhu, než je ten, který panuje krásné literatuře. V projevu, který LeGuinová přednesla v roce 2014, když od National Book Awards dostala Medaili za mimořádný přínos americké literatuře, popisuje spisovatele, jež jsou toho schopni, jako „realisty širší reality“. A na konto klimatické změny poznamenala, že „přicházejí těžké časy,“ a proto se domnívá, že „budeme chtít hlasy spisovatelů, kteří dokáží vidět alternativy k našemu dnešnímu způsobu života a dokáží dohlédnout skrze naši strachem stiženou společnost a její obsesivní technologie k jiným způsobům bytí a dokonce si umí představit nějaký reálný podklad pro naději.“
Samozřejmě, že nejen volá po jistém typu psaní, ale také popisuje své vlastní dílo. V jejím případě se tato schopnost představit si alternativy částečně odvozuje od způsobu přemýšlení o lidské společnosti, který je fundamentálně antropologický. Její otec, Alfred Kroeber, pracoval na rozvoji antropologické disciplíny ve Spojených státech a ona své dětství strávila obklopena badateli, kteří prvně a především trvali na velké rozmanitosti lidských kulturních a sociálních možností. Vyděděnec tvoří spolu s tuctem dalších románů a povídek společné universum, občas označované jako cyklus Hain. Hainské romány a povídky popisují humanoidní civilizace na několika planetách – včetně Země – během jednoho období v galaktických dějinách, kdy tyto civilizace začínají navazovat vzájemný kontakt. Lidský život na každé z těchto planet je výsledkem pradávné kolonizační vlny uskutečněné původními lidmi z planety Hain, jejichž civilizace se potom zhroutila. Hainští kolonisté se navíc pustili do rozsáhlého genetického inženýrství, takže výsledné společnosti jsou biologicky i kulturně neuvěřitelně různorodé. A to natolik různorodé, že není zcela jasné, zda představují jeden druh. V cyklu Hain se tak setkáváme s lidmi, kteří dokáží vůlí kontrolovat svoji plodnost, kteří měsíčně mění své pohlaví, kteří jsou hermafroditi, kteří sní, zatímco bdí, kteří mají kočičí oči nebo netopýří křídla a kteří žijí ve společnostech, jež jsou feudální, kapitalistické, komunistické, patriarchální, bojovné, mírumilovné, ekocidní, environmentalistické a vedle toho mají ještě desítky dalších charakteristik. LeGuinová nám tudíž nabízí spekulativní galaktickou antropologii, v níž nejenže nic lidského není cizí, ale také mnohé z toho, co bychom mohli shledat cizím, se nakonec ukáže být lidským. Současné pozemské společnosti nejsou o nic více přirozenou formou lidského života, než je pěnkava přirozenou formou ptačího života. V tomto širším realismu je pozemská realita pouze jedním ptákem z mnoha.
Libertinský komunismus Anarresu však není jen jednou z těchto mnoha forem lidské společnosti, nýbrž, jak se ukáže, formou zásadní pro rozvoj technologických prostředků k jejich sjednocení. Vyděděnec začíná v momentu daleko starším než ostatní romány. Hainové a Terrané v něm už navázali vzájemný kontakt a také se kontaktovali s dalšími planetami a založili ambasády, ale ještě nevytvořili galaktická sdružení, s nimiž se setkáváme ve zbytku knih. Cestuje se téměř rychlostí světla, ale vzhledem k omezením daným relativistickou fyzikou se komunikace musí vyrovnávat s prodlevami desítek let, ne-li staletí. Shevek svůj vědecký průlom, k jehož dosažení potřeboval opustit Anarres, učiní na poli „simultánní“ fyziky – modelu vesmíru, jenž s každým momentem zachází jako se souběžným a to se tedy stává základem okamžité komunikace a nakonec i cestování. Ve většině pozdějších románů se okamžitá komunikace mezi planetami odehrává za pomoci přístroje zvaného ansible. Teleportace je sice teoreticky možná, ale ještě nebyla vyvinuta. Planetární civilizace jsou tedy ve spojení, ale přesto jsou oddělené. Informace volně proudí po celé galaxii a umožňují tak ustavení všeobecných principů sdružování (jako třeba neútočení, svobodná výměna, základní úcta k lidskému životu a k životu obecně), ale nemožnost přímé přepravy bez relativistické prodlevy znamená, že se tyto planetární civilizace rozvíjejí různorodě a po svém.
V mnoha hainských románech vystupují hlavní hrdinové, kteří jsou ambasadory nově vzniklých intergalaktických sdružení a navazují kontakt s lidskými civilizacemi, které se zatím nepřipojily. Jsou pozorovateli a diplomaty, kteří nabízejí spolupráci a pomoc, pokud budoucí členové splní jistá základní kritéria. Někteří jsou výslovně antropologové a mohli bychom se ptát, do jaké míry tyto více či méně benevolentní postavy ospravedlňují disciplínu, která při svém styku s jinými kulturami nikdy nebyla tak neutrální a nekoloniální, jak si o sobě myslela. LeGuinová je prozíravá ohledně nespočtu forem kast a tříd, patriarchátu a rasizace, které mohou tvarovat společnost, ale také si umí představit obdobně rozmanité množství společností, které se bez těchto struktur částečně nebo zcela obejdou. Byť základní čárou intergalaktických sdružení není komunismus, skutečně se zdá, že ty nejvyspělejší z nich dospěly k čemusi, co se komunismu blíží. Mohli bychom tak dojít k závěru, že podle LeGuinové oblouk galaktických dějin sice míří tímto směrem, ale pohybuje se k němu po cestách, které jsou různoběžné a nikoli souběžné. Jinými slovy, galaktický komunismus by měl onu různorodost a pluralitu, onu otevřenost vývoji a budoucnosti, které Shevek postrádá na Anarresu.
Když se vyrábí knižní štít, kombinují se vrstvy tvrdých a měkkých materiálů. Laminát a pěna, překližka a polyesterová výplň. Struktura musí být dostatečně měkká, aby absorbovala úder policejního pendreku, a zároveň dostatečně tvrdá, aby nepraskla. Podobně i Vyděděnec je utkán z vrstev rozdílných materiálů, kapitolu za kapitolou pendluje tam a zpět mezi tvrdým třídním násilím Urrasu a měkkým komunalismem Anarresu, mezi měkkým přepychem vládnoucí třídy Urrasu a tvrdou úsporností Anarresu, mezi tvrdou realitou kapitalismu, jak ho známe, a měkkou možností beztřídní společnosti, která by mohla nastat. A v tom je tajemství úspěchu této knihy: činí utopii reálnou tak, že ji proplétá se společenskými formami, které všichni z nás znají, se společenskými formami, které najednou v měsíčním svitu z Anarresu vypadají neskutečně. Vidíme však jen obraz. LeGuinová nám ukazuje ztuhlou utopii Anarresu, protože literární próza možná nedokáže uchopit utopii jinak a tak činí plochým a statickým to, co ve skutečnosti musí být dynamickým a živým, má-li to přežít. Komunismus, jak se vyvíjí, komunismus, jak by se mohl uskutečnit, leží mimo veškerá literární vyobrazení, neboť ve skutečnosti není jednou věcí, ale nesmírnou pluralitou vývojových oblouků, kterých je tolik co hvězd v galaxii. Mohl by trvat milion let.
***
Z Time, Labor, and Social Domination (Čas, práce a společenská nadvláda) od Moisheho Postoneho si nikdo štít nevyrobil, ale možná že měl. I Postone zemřel letos, pár měsíců po LeGuinové. Stejně jako ona i on myslel jinak. Napsal jen jednu již zmiňovanou knihu – a hrstku článků – ale jedná se o význačné dílo, klidně o jednu z nejdůležitějších knih marxistické teorie, jaké byly za mého života napsány. Spolu s jeho výukou na univerzitě v Chicagu měl tento útlý korpus nesmírný dopad na obrodu marxismu po krizi z roku 2008 a hlavně pak byl na seznamu esenciální četby, z níž čerpá osobitě americká verze komunistického myšlení.
Jak Postone, tak LeGuinová jsou myslitelé, jejichž rané dílo poznamenala studená válka a sklenující přítomnost neúspěšného socialismu, který mnozí levičáci dál podporovali, jakkoli kriticky nebo podmínečně. Ve Vyděděnci je planeta Urras rozdělena mezi rovnostářskou, ale nesvobodnou společnost a silně stratifikovanou kapitalistickou společnost, přičemž politické tenze mezi oběma a jejich zástupné války v menších státech imitují dlouhou konfrontaci mezi USA a SSSR, která se odehrávala v Koreji, na Kubě, ve Vietnamu a jinde. Levá ruka tmy podobně zobrazuje autoritářský socialismus jako jeden ze směrů, kterými se společnost vydala na planetě Gethen. Co se Postoneho týče, používá Čas, práci a společenskou nadvládu k identifikaci fundamentální chyby v tom, čemu říká „tradiční marxismus“, chyby vpletené do tkaniva socialismu, jak se realizoval v Rusku, Číně, na Kubě i jinde.
Postone tvrdí, že tradiční marxisté špatně lokalizovali násilí kapitalismu do defektního a nerovného systému distribuce a nevyvinuli tedy adekvátní kritiku výroby. Problémem pro tradiční marxisty tedy nebyl způsob, kterým kapitalismus generoval bohatství, nýbrž způsob, kterým ho rozděloval. V SSSR i jinde tato chyba znamenala, že revolucionáři se pokoušeli zachovat průmyslovou továrnu, ale zrušit trh, soukromé vlastnictví a zisk a nahradit tyto nerovné distribuční mechanismy rovnostářským centrálním plánováním. Jejich projekt selhal, ale i kdyby uspěl, tvrdí Postone, byl by býval žalostně nedostatečný. V očích těchto marxistů, „je socialismus chápán jako nový modus politické správy a ekonomické regulace téhož průmyslového výrobního způsobu, kterému dal vzniknout kapitalismus.“ Vzhledem k tomu však tradiční marxisté nejsou schopni uchopit to, co lidé shledávají nesnesitelným jak na kapitalismu, tak na reálném socialismu. Podle Postoneho marxismus musí „rozvinout kritiku základů nesvobody ze stanoviska všeobecné emancipace člověka,“ kritiku namířenou proti panství továrny a výroby i proti nerovnostem trhu a distribuce. Autenticky emancipační marxistická kritika nechce naroubovat nový způsob distribuce na stávající struktury, nýbrž reorganizovat celou společnost, a proto vyhledává kořeny nesvobody v materiálním uspořádání našich životů. Takto Postone pokládá základy kritiky kapitalismu, která lépe drží krok s politickým duchem pozdního dvacátého století a obzvláště pak s „novými sociálními hnutími“ – feministickým, antirasistickým, ekologickým – která pro kapitalismus byla výzvou, s níž se pouhá reforma distribuce nemohla vypořádat. Například rovnost platů může do nějaké míry řešit rasismus, ale nedokáže překonat rasizované hierarchie na pracovišti a ve společenském životě. V reakci na zjevnou nedostatečnost tradičního marxismu Postone beze vší falešné skromnosti směřuje k rekonstrukci marxistické teorie, aby odpovídala úkolům, které se vytkla.
I LeGuinová je do velké míry myslitelkou těchto nových sociálních hnutí, neboť rozvíjí vize lidské emancipace, které v hloubi formovala vřava 60. a 70. let 20. století. Právě její touha napsat utopii odpovídající touhám těchto hnutí dává jejímu literárnímu dílu jeho maximalistickou sílu a žene ji, aby ve Vyděděnci vytvořila záblesk beztřídní společnosti, která překonala rodinu a patriarchát, hierarchickou logiku rasy a násilné normy heterosexuality. V Postoneho případě je výsledkem teorie, která rovněž neponechává žádný aspekt současného světa nezpochybněný. Tvrdí, že tradiční marxismus učinil práci bází a ne předmětem své kritiky, neboť ji afirmoval jako univerzální aspekt lidství. Revoluce, která si klade za cíl emancipaci práce a ne její zrušení, skončí u zachování proletářského postavení. Vrátí-li se dělníkům veškeré bohatství, které vyrobili, neskončí tak jejich nesvoboda, bude-li to stále znamenat, že lidé nemají co mluvit do podmínek jejich vlastního života.
Tradiční marxismus shledává nemožným představit si sebezrušení proletářské třídy, protože s prací zachází jako s kategorií stojící mimo dějiny a nikoli vyprodukovanou samotným kapitalismem. Jestliže dělá z práce kategorii kapitalismu, Postone nemá v úmyslu nesmyslně tvrdit, že v předešlých společnostech práce neexistovala, nýbrž že tyto společnosti to, čemu my říkáme práce, nechápaly jako práci, jako projevy nediferencované schopnosti vyrábět. Toto pojetí vzniká teprve se všeobecnou komodifikací lidské činnosti, jakmile se práce stává něčím, co se kupuje a prodává na otevřeném trhu. Rolníci svoji práci na polích nechápali jako fundamentálně oddělenou od jejich práce na zahrádce, od opravování jejich bydliště, péče o děti nebo lovení zvěře. Příliš pevně nebyla narýsovaná ani hranice mezi těmito činnostmi a hrou nebo zábavou. Postone se tudíž pokouší denaturalizovat a znesamozřejmit práci prakticky stejně, jako LeGuinová ve výše popsané pasáži denaturalizuje vězení. Proč, když trávíme čas s dítětem, může to být v jednom kontextu něco, co děláme pro radost, v jiném rodinná povinnost a ještě v jiném placená práce? Co by to znamenalo žít ve společnosti, v níž nic, co lidé dělají, nenabývá formu práce, ale pouze se jeví jako spektrum dobrovolné činnosti, z nějž je něco příjemné, něco únavné, ale nic z toho není zaměstnání?
A to je užitečné měřítko, s jehož pomocí můžeme posuzovat Vyděděncovu nejednoznačnou utopii. Nedostatek „svobodného rozvoje“, který Shevek zakouší, je z části výsledkem protikladu mezi dílem, k němuž se cítí být povolán (teoretická fyzika), a dílem, které se od něj očekává, ne-li rovnou vyžaduje. Na Anarresu sice nikdo není nucen pracovat – obyvatelé mohou práci odmítnout, a přesto budou mít přístup k potravinám, bydlení a všemu dalšímu, a dokonce se mohou rozhodnout žít na vlastní pěst, jako poustevníci – ale vzhledem ke křehkosti života na planetě Shevek i ostatní cítí morální povinnost přispět. Práci jim přiděluje centrální plánovací komise a zdá se, že při tom nebere příliš do úvahy schopnosti a touhy jednotlivce. Týdně se lidé střídají v udržovacích pracích, které vykonávají všichni a které má Shevek rád, ale vadí mu, že se musí účastnit příležitostných expedičních pracovních kampaní, které trvají celé měsíce – jako třeba, když v rámci geoinženýrského projektu cestuje vysazovat stromy v té nejsušší oblasti. Ale nakonec i na této expedici jeho vztek ustoupí a Shevek si uvědomí, že je „zvláštní, jak pyšní jste byli na to, co jste takto vykonali – všichni společně – a jaké uspokojení vám to skýtalo.“ Mohlo by se zdát, že LeGuinová je v tomto bodě zmatená či přinejmenším rozpolcená. Povstává příkaz pracovat jako součást přírodní nutnosti, daná pouštními podmínkami planety? Nebo je výsledkem nadměrného moralismu a strnulé byrokracie? Možná, že kniha říká, že co je to přírodní nutnost, poznáme teprve tehdy, až se zbavíme moralizování a byrokracie – institucí, které v přízračné formě uchovávají protiklad mezi prací a neprací, jež je podle Postoneho překážkou rozkvětu člověka. Přitom nám obě díla umožňují představit si – byť jen negativně – opravdu svobodný rozvoj.
Ty nejoriginálnější kapitoly Postoneho knihy se zabývají otázkou vývoje – kapitalistického i jiného. Postone tvrdí, že samotný dějinný vývoj povstává až s kapitalismem. Ostatní lidské společnosti samozřejmě procházely procesem změny a transformace, ale jedině kapitalismus se pyšní dynamikou, která „má směr“, představou dějin jako pokroku (ačkoli, jak víme, tento pokrok zřídkakdy znamená, že se poměry pro většinu lidí jednoznačně zlepšují). Důvodem je především uspořádání kapitalistické společnosti, které si žádá ustavičné zvyšování produktivity práce, jehož se dosahuje pomocí využívání nových technologií a technik. Tato technologická transformace se stává základem ekonomického růstu, jenž je právě tou formou vývoje s jasným směrem, který kapitalismus uznává a fakticky vyžaduje. Takovýto vývoj je ale cokoli, jen ne svobodný. Nikdo si ho nevybral: majitelé a firmy musí neustále vylepšovat své technologie nebo vypadnou z podnikání. Růst má tak ve výsledku „akcelerující, bezmeznou, nekontrolovatelnou formu, nad kterou lidé nemají žádnou moc.“
Tento nesvobodný vývoj má svůj původ v paradoxu, který Postone lucidně vysvětluje: technologie masivně zvětšuje „materiální bohatství“ společnosti a ustavičně rozšiřuje množství zboží, které vyrobí jeden jediný dělník. Kapitalistům však nezáleží na bohatství, nýbrž na „hodnotě“, která se podle Marxe měří lidskou pracovní dobou. Zvyšováním produktivity pracujících se ovšem neprodlužuje pracovní doba. Jestliže pracuji osm hodin a vyrobím desetkrát tolik výrobků, než jsem jich udělal minulý den, kdy jsem pracoval také osm hodin, pořád jsem odpracoval jen osm hodin. Nebereme-li v úvahu populační růst a prodlužování pracovního dne, lidská pracovní doba se nezvětšuje, ať už je společnost jakkoli produktivní. Z hlediska hodnoty tudíž proces akumulování dalšího materiálního bohatství prostřednictvím zvyšování produktivity nevede k žádnému skutečnému zvětšování objemu produkce. Kapitalisté hnaní trhem zmocnit se další hodnoty, freneticky zvyšují produktivitu, ale celkové výsledky jsou sporné. Tato dynamika tedy ve skutečnosti není dynamikou „pokroku“, nýbrž ji lze lépe popsat jako úmornou jednotvárnou robotu. Dějiny mají směr, ale ten nikam nevede. Množství vyráběného zboží a objem využívaných zdrojů na osobu strmě roste, což koresponduje s probíhající překotnou destrukcí životního prostředí, ale pro pracující třídu se toho mnoho nemění: výsledkem růstu není méně práce ani neznamená jakýsi postupný pokrok směrem k emancipaci. Čím více se věci mění, tím stejnější jsou.
Postone nabízí toto čtení fundamentální „trajektorie“ kapitalismu, aby tak prohloubil svoji kritiku těch antikapitalismů, jejichž cílem je pouhá redistribuce plodů průmyslu. Nekontrolovatelnému růstu nelze kontrovat změnou vlastnických vztahů. I kdyby pracující vlastnili stroje a dostávali celý produkt, který stroje plodí, tak dokud by byli nuceni generovat neustálý růst, neměli by žádnou účinnou kontrolu nad směřováním dějin a svých vlastních životů. Svobodný rozvoj každého jedince i všech dohromady vyžaduje překonání logiky růstu, alespoň tedy natolik, nakolik růst znamená automatické, vynucené zvyšování produktivity. Růst navíc závisí na rozlišování mezi časem práce a časem nepráce, jelikož se zaměřuje na efektivitu práce a vše ostatní vylučuje. Taže jedním ze způsobů jak zrušit růst by bylo překonat rozdělení na čas práce a čas nepráce.
***
Postone a LeGuinová mapují polohu dvou netvorů, Skylly a Charibdy, mezi nimiž musí revoluce projít, aby došla ke břehům autenticky svobodné a beztřídní společnosti. Postone demonstruje, že růst bude vždy znamenat nesvobodný vývoj, protože lidé budou podřízeni ekonomice, která poběží automaticky a ne v souladu s jejich potřebami. Co se LeGuinové týče, ukazuje, že řešením není ani neměnný systém, neboť postrádá dynamiku, otevřený konec a budoucnost, které by si lidé cenili a toužili po ní. Potřebujeme tedy rozvoj bez růstu, dějiny bez pokroku. Jak víme, Shevek má pocit, že mu neměnný charakter anarreského komunismu hází klacky pod nohy a zpočátku bychom se mohli domnívat, že chce něco jako pokrok, přechod od jedné vědecké inovace k další. Ale jeho teoretický rámec, simultaneismus, jde proti takovému přemýšlení o času. Shevek si se znechuceným zadostiučiněním všímá, že technický projekt ansiblu byl dokončen dříve, než završil svoje teoretické dílo, bez nějž ansibl nemůže fungovat: „inženýři,“ říká, jsou tedy „sami důkazem existence kauzální reverzibility.“ Vynálezce ansiblu, pokračuje, „postavil svůj následek dřív, než [Shevek] poskytl příčinu.“ Shevekův objev tudíž nezapadá do narativu o kumulujících se postupných inovacích a technologickém pokroku.
V kapitalismu jsou struktury technologického pokroku předpokladem vývoje, ale v hainském vesmíru civilizace, které mají nejmocnější technologie, jich využívají střídmě a každodenní život mají uspořádán způsobem, jenž z naší perspektivy vypadá jako velmi tradiční, založený na rukodělné výrobě, rituálech a náboženství. V takových společnostech mohou vědci trávit dopoledne stavbou bran za pomoci ručního nařádí a odpoledne pracovat na strojích k teleportaci. Oproti tomu společnosti mediované technologiemi mají tendenci čelit problémům s vyčerpáním zdrojů a znečištěním. Svobodný vývoj pro každého i pro všechny znamená dobrovolnou změnu, ale ta nemusí být o neustálé technické transformaci vybudovaného prostředí a každodenního života. V hainském vesmíru se lidská společnost posouvá směry, které lze z hlediska technologického růstu chápat jedině jako pohyb zpět nebo úkrok stranou, přičemž se rozvětvuje nesčetnými směry.
Málokdo dnes věří v pokrok jakožto nevyhnutelnou zákonitost lidských dějin. Zatímco kapitalismus kdysi dokázal mnohé přesvědčit o světlé budoucnosti, dnes takové přísliby znějí prázdně. Většina si budoucnost představuje v podobě stoupající hladiny moří a ničivých požárů, uprchlíků na hranicích a nezaměstnaných v ulicích, vražedných dronů a totální kontroly. Postrádáme schopnost představit si utopii, ať už nejednoznačnou nebo jednoznačnou. Proto potřebujeme myslitele, jako jsou Postone a LeGuinová, kteří nám ukazují budoucnost, jež není plodem dějin, ale jejich překonáním, budoucnost, která je pokrokem bez pokroku, budoucnost, která nadále není odvislá od progresivismu, produktivismu a etatismu, které mnozí z jejich současníků považovali za samozřejmost. Pro levici s sebou pokrok nesl představu, že komunismus je nevyhnutelný. Na tyto jistoty se však už nemůžeme spoléhat. Maximálně můžeme říci, že komunismus je možný. A právě to nám Postone a LeGuinová ukazují. A nejen jaký by mohl být, ale také jak by mohl existovat.
Knižní štíty z Oaklandu na pár týdnů zmizely hned poté, co byla pořízena výše uveřejněná fotografie. Na chvíli se ale znovu objevily té noci, kdy policie vyklidila tábořiště Occupy Oakland, přičemž do něj vtrhla ze všech stran, proti všem použila slzný plyn a pozatýkala lidi, kteří měli tu smůlu, že se jim podařilo dostat ven z tábořiště. Někteří lidé vytáhli štíty z kdejakého stanu, v němž byly uschovány, a přikrčeni za nimi si s policií navzájem vyměňovali projektily, dokud se situace nestala beznadějnou. Znovu se štíty objevily o týden později, v noc „generální stávky“, kdy tábořiště zablokovala přístav a většinu městského centra. Jak padla tma, a započaly nepokoje, příležitostně jste mohli zahlédnout maskovaná děcka, jak se krčí za jedním ze štítů a házejí kameny na postupující policejní kordon. Knihy tak vstřebal kolektiv a nadále už nebyly spořádaným přebalem, čelem průvodu pohybujícího se jistým směrem. Nepokoje se hýbaly mnoha směry najednou, postupovaly po mnoha liniích a LeGuinová šla s nimi. Té noci jsem její štít neviděl, ale věděl jsem, že se každou chvílí může objevit.
***
Jasper Bernes je šéfredaktorem Commune. Je autorem knihy The Work of Art in the Age of Deindustrialization (Stanford, 2017) a dvou sbírek poezie: We Are Nothing and So Can You a Starsdown. Spolu s rodinou žije v Berkeley.
Přátelé komunizace 