Endnotes: Brown versus Ferguson

Pro porozumění současné vlně protestů a nepokojů, které v USA vzplály pod heslem „Black Lives Matter“, je bezpochyby užitečné uvést je do kontextu s předchozí vlnou bojů podobného charakteru, která ve Spojených státech kulminovala v letech 2014-2015, a obě hnutí zasadit do širších historických souvislostí. Následující text od kolektivu Endnotes je příspěvkem k této snaze.

Dvacátého prvního března 2012 se na newyorském Union Square shromáždil dav, aby si vyslechnul proslovy dvou truchlících rodičů: „Můj syn si nezasloužil zemřít,“ „Trayvon Martin byl jako vy,“ „Na Trayvonu Martinovi opravdu záleželo.“1 Kazatel předříkával davu modlitbu a přivolával nebeské mocnosti na pomoc: „Aleluja, dnes večer jsme všichni Trayvon Martin…“ Na sociálních sítích jeden newyorský aktivista a zaměstnanec reklamní agentury propagoval, spolu s peticí change.org, Pochod milionu kapucí – odkaz na Pochod milionu lidí, který v roce 1995 svolal Louis Farrakhan, vůdce Nation Of Islam (Islámský národ) – s hashtagem #Million Hoodies. Sami rodiče Trayvona Martina se o něm dověděli teprve na poslední chvíli během náhodné návštěvy New Yorku. Nicméně se stal dostatečně virálním, takže v krátké době přivedl 5000 lidí na Union Square a po celé zemi jich přilákal 50 000. Během několika dní tento mem prorazil až do Sněmovny reprezentantů. Bobby Rush z chicagského South Side si na slyšení ohledně rasové profilace na sebe vzal mikinu s kapucí. Ze sněmovny jej vyvedla ochranka, zatímco předseda nad ním hučel: „odebírám poslanci slovo.“

Pochod milionu kapucí se odehrál v době, kdy pohasínal plamen Occupy a reziduální přítomnost Occupy byla z Union Square odstraněna teprve předchozího dne. Personálně se překrývali, což vedlo k několika vymykajícím se heslům – „my jsme 99 %“ – a k používání lidského mikrofonu. Vedle černošských nacionalistů a komunitních organizátorů, kteří na takové akce chodí běžně, stáli příslušníci mladšího davu: podivíni z parku Zuccotti, anarchisté z Brooklynu, členové Occupy the Bronx a někteří z nich později zformují Organizační výbor Trayvona Martina. Po proslovech se shromáždění rozdrobilo, přičemž někteří zamířili nahoru na Times Square a další dav směřoval opačným směrem k centru Manhattanu, kde si na Wall Street jeden člověk vysedl na bronzového býka a křičel, „Já jsem Trayvon Martin.“ Nahodile symbolický nesouzvuk onoho gesta lze brát jako známku křižovatky, která se objevila v nedávné historii amerických bojů. O pět dní dříve byl odražen pokus protestujících z hnutí Occupy znovu obsadit Zuccotti Park a o tři dny později budou odtamtud pochodovat na Union Square a demonstrovat proti policejní brutalitě. Jenže u tohoto hnutí se jednalo o fázi jeho ústupu, zatímco jiné hnutí sílilo.

Sestupné modulace

Hnutím globální vlny z let 2011-2012 se politická kompozice jevila jako fundamentální a neřešitelná hádanka, jelikož nebyla kompozičně statická. Měla tendenci produkovat sestupné modulace, kdy hůře situovaní lidé vstupovali do protestů iniciovaných lépe zajištěnými lidmi a transformovali je: okupace započaté studenty nebo vzdělanými profesionály časem přilákaly rostoucí počty bezdomovců a lidí v nouzi; vysokoškolské demonstrace proti zvyšování školného postupně přitahovaly děti, které by na univerzitu nikdy nešly. Později ukrajinský Majdan, odstartovaný proevropskými liberály a nacionalisty, zmutoval v tábořiště chudých pracujících. V Anglii se takovéto modulace zakončily crescendem nepokojů v roce 2011, když rasizovaná chudina přinesla do ulic svoji zlost namířenou proti policii.2

Jestliže takováto kompoziční sestupnost mohla přinést otázky rasy do hry i v bojích odehrávajících se v zemi, kde jsou povětšinou postkoloniálního původu a kde se méně než 4 % obyvatelstva identifikují jako černoši a černošky, nebylo žádným překvapením, že se takové otázky brzy prodraly do popředí v hnutích národa podstatnou měrou založeného na plantáži – národa, u nějž je zmiňované procento třikrát vyšší a městské ghetto je realitou. A jestliže pro hnutí typu Occupy vyplývala hádanka kompozice z absence již existující společné identity, „černá“ barva kůže“ se patrně zdála takovou identitu nabízet – v této zemi více než v kterékoli jiné. Byť se jednalo o identitu, kterou mnozí z účastníků hnutí Occupy samozřejmě nemohli sdílet, přinejmenším mohla nabídnout gravitační pól, ostří mobilizací. První aktivisté této vlny se tak vědomě snažili vyřešit problém, který mělo hnutí Occupy se svým „bělošstvím“, a mnozí si představovali, že díky tomu vznikne buď široká aliance pracujících a chudiny, nebo – podle některých – nové hnutí za občanská práva.

Sedmnáctiletého Trayvona Martina zastřelili 26. února 2012, když navštívil předměstskou uzavřenou rezidenční oblast, kde žila snoubenka jeho otce. Majitelé nemovitostí z The Retreat (Útočiště) u Twin Lakes ve floridském Sanfordu utrpěli v letech bezprostředně následujících po krizi masivní ztráty vlastního kapitálu, když se hodnota jejich domů propadla a pár nedávných vloupání jen zvětšilo jejich úzkost. Dobrovolník sousedské hlídky George Zimmerman byl ozbrojený a patroloval v oblasti, protože očekával, že se pachatelé vrátí. Příchod neznámého individua, který v Zimmermanově hlavě zjevně zapadal do rasizovaného profilu, jej přiměl zavolat policii, ještě než se pustil do nějaké konfrontace. Fakt, že když Trayvona Martina zastřelili, byl ozbrojen pouze balíčkem Skittles a Ledovým čajem Arizona, ale na sobě měl standardní rasový signifikant – mikinu s kapucí, stanovil symbolické koordináty této kauzy.3

Ale stará i nová média zprvu mlčela. Pak se tento příběh 8. března dostal do celonárodního tisku. Tehdy začal tenkým pramínkem prosakovat do sociálních sítí a tento pramínek se rychle změnil v příval, jak se šířilo pobouření nad rasovou profilací a zabitím adolescenta. Brzy se začaly organizovat lokální akce: shromáždění u kostela v Sanfordu, další před budovou soudního dvoru pro Seminole County. Nelze je však zjednodušeně označit za spontánní reakci místní komunity: první vedl evangelický kazatel z Baltimoru a druhou organizovali studentští aktivisté z nově se formujícího levicového uskupení „Dream Defenders“ (Obránci snu), kteří byli ze 483 km vzdálené, historicky černošské Floridské zemědělské a technické univerzity v Tallahassee, hlavním městě státu. Do 17. března proniklo volání rodiny po zásahu ministerstva spravedlnosti až do New York Times a pohotově na ně zareagoval Emanuel Cleaver z Kongresového černošského výboru, když oznámil vyšetřování této kauzy jako možného „zločinu z nenávisti“. O čtyři dny později se – prostřednictvím Pochodu milionu kapucí – i demonstrace staly celonárodními.

Vertikální mediace

Další den už byl v Sanfordu Al Sharpton a vedl demonstraci. Televizní moderátor, bývalý manažer Jamese Browna, zakladatel a předseda občanskoprávní organizace National Action Network (NAN – Národní akční síť) Sharpton v Americe tvoří polovinu černošského aktivistického duopolu celebrit. Druhou polovinou – která se měla brzy připojit spolu s předsedou NAACP4, Benem Jealousem – je Jesse Jackson: dvojnásobný kandidát demokratů na prezidenta, kolega Martina Luthera Kinga mladšího, zakladatel National Rainbow Coalition (Národní duhová koalice) a Operation PUSH (Operace Lidé sjednocení k záchraně lidstva) a také jejich současné fúze. Podle standardního vzorce, v němž se občanská práva proplétají s organizovaným náboženstvím, jsou Sharpton i Jackson vysvěcenými baptistickými pastory – King byl rovněž baptistickým duchovním. S příchodem tohoto druhu postav a s nimi spojených institucí získalo rodící se hnutí požehnání dlouholetých občanskoprávních postav a současných „rasových vůdců“.5

Lidé ještě mají v živé paměti, že většinu vůdců Hnutí za občanská práva postihla násilná státní represe, přesto však toto hnutí zaujímá zvláštní, posvátné místo v národním mýtu.6 Založení národa na původním hříchu zotročení černochů se tu rituálně přeměňuje v Ježíši podobnou postavu Kinga, jehož krví se Jackson doslova pomazal. Díky svým proslovům dnes King sedí v americkém panteonu vedle Lincolna a Jeffersona a stejně jako George Washington má svůj státní svátek. Pro americké školáky den Martina Luthera Kinga signalizuje, že se blíží Měsíc černošské historie, kdy se jim vypráví o hrdé Rose Parksové v autobusu a valí se na ně záběry z filmových týdeníků, v nichž jižanští policajti napadají pokojné protestující. Dohromady tak vzniká pečlivě očištěný obraz sociálního hnutí (pomíjivě vyzdvižený z bahna amerických dějin), kterému mohou všichni bezpečně tleskat. Na takto vzniklé nebeské klenbě se Hnutí za občanská práva jeví jako pravzor politické akce jako takové, jeho konstelace historických vůdců a událostí slouží jako hlavní orientační a aspirační body. Právě prostřednictvím tohoto hnutí se části černošského obyvatelstva podařilo vymanit ze stále horšího osudu těch, kdo zůstali v ghettu. Hnutí po sobě rovněž zanechalo významnou institucionální infrastrukturu.

Občanskoprávní vůdci“ jako Sharpton a Jackson, často stojící v čele demonstrací, mají dokonce dostatečnou politickou váhu, aby se jim dostalo pravidelného slyšení u prezidenta: ve chvíli, kdy vznikal tento text, měl Sharpton za sebou více než 60 pozvání do Bílého domu, a to od roku 2009. Přestože se tedy vlna bojů, která později vejde ve známost jako #BlackLivesMatter (Na životech černochů záleží), často zdála být příkladem hashtagového aktivismu mládeže, a přestože Trayvonovu kauzu otevřely sociální sítě – jak se později shodnou právníci z obou stran soudního procesu s Georgem Zimmermanem obžalovaným z vraždy – bylo by chybou zdůrazňovat nějakou domnělou horizontalitu na úkor těchto vertikálnějších mediací, které fungovaly už během měsíce od Trayvonovy smrti. Takováto vertikálně integrovaná koordinace je v amerických dějinách – v nichž měla rasová pouta mezi bělochy vždy větší rozsah – samozřejmě běžná. Otrokář a svobodný farmář, pozemkový vlastník z doby po občanské válce a chudý bělošský pachtýř, WASP (White Anglo-Saxon Protestant – bílý, anglosaský, protestantský) průmyslník a irský přistěhovalec měli ještě méně společného, než mají dnešní černošské politické elity s převážně chudými oběťmi rasového násilí. Přesto se svobodný farmář připojil k otrokářským patrolám a za občanské války bojoval na obranu otrokářství; bílý pachtýř (po kratičkém populistickém spojenectví mezi rasami) pomáhal udržovat segregaci Jima Crowa prostřednictvím lynčovacího teroru; a irský přistěhovalec, byť byl sám původně rasizován, vykonával ve jménu svých protestantských nadřízených brutální policejní dohled nad černošskými čtvrtěmi. Historicky dokázaly vertikální mediace bělošství překlenout tyto velké vzdálenosti nikoli z důvodu kulturní afinity nebo příbuzenství, nýbrž protože je ztělesňoval sám americký stát.

Nyní však stál na vrcholu státu někdo, kdo se tomuto konstruktu zdánlivě vymykal. Zdálo se, že i černošství je teď – přinejmenším v principu – schopné, byť křehce, překlenout srovnatelné sociální vzdálenosti. Neuběhl ani měsíc a zdrženlivý Obama musel ustoupit mediálnímu tlaku a přijít s vlažným prohlášením v Růžové zahradě, v němž se mu povedlo tiše potvrdit, že osobně se rasově ztotožňuje s Martinem – „kdybych měl syna, vypadal by jako Trayvon“ – a zároveň to zamést pod koberec společné americké identity: „jako Američané to my všichni budeme brát se vší vážností, kterou si to zasluhuje.“ Tato rétorická tenze – rasová partikularita versus univerzalita národního občanství – tu byla výrazem ustavujícího rozporu americké společnosti. Tato tenze sužovala i Obamovu kampaň a prezidentství, protože rasa byla jeho výhodou i nevýhodou.7 Rétorické oscilace mezi těmito dvěma póly budou tedy soustavně strukturovat i jeho reakce na nadcházející vlnu bojů.

Mediace a kauzalita

Ovšem demonstrace vedené Alem Sharptonem nebo Jessem Jacksonem v reakci na zabití dalšího černocha – obvykle policií – byly už po desítky let dobře známou a pevnou součástí americké politické krajiny. Míra těchto úmrtí byla vysoká už celé roky – a v minulosti mohla být ještě vyšší.8 Schopnost jednoho jediného úmrtí uvést do pohybu vlnu bojů, která se stane – jakmile se potká s některými mocnými příčnými proudy – tou nejvýznamnější v USA za celá desetiletí, tudíž vyžaduje nějaké vysvětlení a právě zde nabývají na důležitosti zvláštnosti hashtagového aktivismu a další klíčové faktory. Nedávné masové vstřebání snadno použitelných digitálních nástrojů snížilo laťku pro politické mobilizace, neboť zevšeobecnilo schopnost aktivní produkce a šíření informací. Objevily se tak možnosti jak se postavit proti mainstreamovým zprávám nebo jak je obejít a usnadnil se proces zpochybňování standardní praxe prostého opakování policejních hlášení v populárních médiích. Nyní se na bázi relativně malého úsilí ze strany jednotlivců mohly kolektivně konstruovat jiné narativy, spojující konkrétní instance, které by se v dřívějších dobách propojit nepodařilo. Prostřednictvím takovýchto mediací byla ze seznamu geograficky a časově roztroušených zabití vystavěna jednotná kauza, a proto se částečně musíme ohlížet i na tyto mediace, chceme-li uchopit artikulaci tohoto hnutí.

Rovněž došlo k tomu, že poté, co se z otevřeného protestu stalo tabu – vzhledem k dlouhému potlačování, které začalo za Nixona – během vlny bojů krizové éry, a obzvláště pak Occupy, se znovu stal viditelně možným a rostoucí měrou legitimním. A konečně posledních několik málo let bylo léty politicko-ekonomické a sociální krize, přičemž úbytek perspektiv byl horší v černošských komunitách: rasa je známkou těch nejméně zajištěných frakcí pracovní síly v USA, na něž tak obecně se zhoršující podmínky nevyhnutelně dopadají nepoměrně více. A právě kombinace těchto konjunkčních faktorů se svéráznými společenskými a institucionálními strukturami rasového zastoupení v USA dovolí vyrašit jednotnému masovému hnutí. Smrt Trayvona Martina byla světlicí ozařující zmučenou krajinu. Na jeho běžně užívaném přirovnávání k Emmettu Tillovi, zavražděnému čtrnáctiletému chlapci, jehož zohavené tělo pomohlo popohnat hnutí za občanská práva, tudíž není nic jalového.

Martinovi rodiče brzy odstartovaly své vlastní kampaně k Trayvonově kauze a souvisejícím tématům. Mezitím se celonárodní demonstrace rozrůstaly a stejně tak i diskuse na sociálních sítích. Zdá se, že na demonstraci za Trayvona, která se odehrála 24. března v Hollywoodu, bylo poprvé použito heslo a hashtag „Black Life Matters“ (Na černošském životě záleží), a to patrně v reakci na Trayvonova otce, neboť jen před několika málo dny Tracy Martin na Pochodu milionu kapucí prohlásil, že na Trayvonovi opravdu záleželo. V Martinově případě to zřejmě bylo myšleno programaticky: že na Trayvonovi bude záležet díky kampani, vedené v jeho jménu, za spravedlnost. Obdobně performativní záměr lze vycítit i z hesel, která touto dobou vznikla. #BlackLivesMatter se objevilo – možná jako zkomolenina už existujícího hesla – v reakci, kterou napsal @NeenoBrowne na oznámení z 12. dubna, že Zimmerman bude obviněn z vraždy. Ovšem tento mem může klidně být starší provenience.9 Objektivně vzato, je otázkou, zda na životech černochů „záleží“, nacházíme-li se v zemi, kde se s nimi tak ledabyle plýtvá: 6454 mrtvých za rok 2012, což je naprosto nepřiměřené číslo vzhledem k velikosti černošské populace.10 Takovéto memy jsou tedy chytlavé z nějakého důvodu: jsou to myšlenky, které už napadly každého.

Zásah do omítky

Šestého dubna vyšli Dream Defenders na 64 kilometry dlouhý pochod – organizovaný po občanskoprávním vzoru – z floridské Daytona Beach do Sanfordu. Pak se od konce dubna s Trayvonovou kauzou propletl jiný případ, čímž vše nabylo na složitosti a dále narostlo pobouření. Ve floridském Jacksonvillu byla stíhána Marissa Alexanderová za násilný útok, protože vypálila varovný výstřel proti svému násilnickému manželovi – výstřel, který na rozdíl od toho Zimmermanova zasáhl jen omítku. Zdálo se, že v obou kauzách je ve hře floridská verze tzv. zákona o „obraně“ (Stand Your Ground law) – která ohroženým lidem dovoluje, aby se bránili – ovšem u každé z nich s jiným výsledkem.11 Na jedné straně muž, který zabil neozbrojeného černošského adolescenta a dovolával se práva na sebeobranu. Na druhé straně černošská žena, která nikoho nezranila, když se bránila před hrozbou násilí, a kterou čekaly dlouhé roky ve vězení. Bezútěšná kombinace obou kauz se zdála být dostatečnou demonstrací – i před vynesením rozsudků – rasového (a genderovaného) charakteru právního systému. Alexanderová byla odsouzena 20. května – dostala minimálních 20 let nepodmíněně – čímž se očekávání jen potvrdila.12

Především Trayvonova kauza se do té doby stala spektáklem v celonárodních médiích a od Obamova prohlášení vyvolávala známé reakce. Zimmerman byl pro národ nejprve jasným zloduchem, ale konzervativci jej stále více oslavovali jako lidového hrdinu. Následovala medializovaná bitva o celkové vyznění, kdy Zimmerman tvrdil, že jej viktimizují, zatímco Trayvonovi se dostalo obvyklého zacházení, určeného oné elitní třídě rasizovaných zesnulých, jejichž úmrtí zažehávají významné protesty: média se hrabala v jeho digitální přítomnosti a hledala sebemenší náznak, že nebyl úplný „anděl“. Ani to, že byl středostavovským dítětem z floridského předměstí, těmto pokusům nezabránilo – ovšem omezilo to jejich věrohodnost a tak pravděpodobně i jejich účinnost. Výsledek by byl téměř jistě jiný, kdyby Trayvon byl dítětem z ghetta – stejně jako by to ovlivnilo Obamovu schopnost evokovat rodičovskou identifikaci. Přesto však, zatímco kauza čekala a Trayvonova rodina se dál lopotila s drobným aktivismem, mediální pokrytí postupně opadlo a příval na sociálních sítích se zmenšil na žalostný pramínek.

Pak 23. listopadu přibylo na seznam další jméno: sedmnáctiletý Jordan Davis, zastřelený Michaelem Dunnem rovněž ve floridském Jacksonvillu. Davisův zločin spočíval v tom, že si v autě pouštěl nahlas hip-hop, za což si vysloužil deset výstřelů z pistole o ráži 9 mm – tři z nich jej zasáhly a zabily. Jednalo se o náhodný akt vzteku ze strany člověka chovajícího antipatie k tomu, co považoval za „kriminálnickou“ kulturu, ačkoli i Dunn se bude ohánět sebeobranou, protože se prý cítil ohrožen záhadnou brokovnicí, která se nikdy nenašla.13 Když se během tolika měsíců odehrál další podobný floridský případ, bylo pravděpodobně nevyhnutelné, že se #RIPJordanDavis (Odpočívej v pokoji, Jordane Davisi) přidá k #RIPTrayvonMartin (Odpočívej v pokoji, Trayvone Martine). Prvního prosince uskutečnili Dream Defenders v Tallahassee vigilii za Davise. A Davisova rodina se brzy připojila k smutnému uzavřenému cyklu protestujících pozůstalých, kdy se po střelbě na škole Sandy Hook spojila s Trayvonovou rodinou u příležitosti akcí proti ozbrojenému násilí. Čerpala přitom z rodinné historie, která ji pojí s bojem za občanská práva, a Davisova matka bude později vypravovat melancholický příběh propojující oba osudy:

Jordan pořád říkal [o Trayvonu Martinovi], „Mami, mohl jsem to být já. Mami, vždyť jsem to mohl být já.“ Dlouho jsme si povídali. A on řekl, „Vždyť ani neudělal nic špatného.“ Já mu na to řekla, „Jordane, ani nemusíš dělat nic špatného. Jsi mladý muž a černoch a existují určití lidé, kteří proto k tobě nikdy nebudou mít úctu.“14

Kontrola nad zbraněmi a zákon o „obraně“: taková byla hmatatelná a bezprostředně beznadějná témata kampaní, která byla tehdy ve hře, během oněch dlouhých měsíců, kdy lidé čekali na začátek soudního procesu s Zimmermanem. Ale samozřejmě obecný dojem, že v takových věcech je ve hře cosi specificky rasového, nikdy nezmizel. Demonstrace, která se konala koncem prosince v kalifornském Oaklandu, poukazovala na styčné body mezi Trayvonem a místním černochem, Alanem Bluefordem, jenž zemřel v rukou policie, zatímco JET Magazine – který uveřejnil původní fotografie Emmetta Tilla – si dal v lednu 2013 na obálku Davisův portrét s titulkem: „Je na řadě vaše dítě?“

Devátého března 2013 v brooklynském East Flatbush policie v civilu zastřelila šestnáctiletého Kimaniho Graye. Rozporuplná líčení této události – příslušník gangu mávající zbraní nebo neozbrojený nevinný mladík, který byl chladnokrevně popraven, když utíkal, aby si zachránil život – nikdy nedojdou rozřešení. Od 80. let 20. století nebylo New York City blíže protipolicejním nepokojům – adolescenti se odpojili od vigilie a výsledkem byla rozbitá lékárna a auta v plamenech jen pár bloků od místa střelby. Jak se na Twitteru šířilo #BrooklynRiot (Brooklynské nepokoje), následující noci se odehrávala další shromáždění. Místní radní Jumaane Williams přišel i s gorilami, aby to celé ve jménu komunity ukončil, přičemž obvinil Occupy, že zvenčí posílá agitátory. Byl to první příklad vzorce, který zevšeobecní a podle kterého se stávající černošské organizace budou prohlašovat za zástupkyně hnutí, přičemž jejich legitimita bude v tomto ohledu funkcí jejich schopnosti krotit násilí. Protest na podporu Graye se ale od protestů na podporu Trayvona a Davise lišil svou lokálností a relativní absencí mediace: byť se brzy přidal k hashtagovým památníkům, akce odehrávající se v Grayově jménu byly jiné. Na rozdíl od solidárních protestů vzdálených aktivistů – doprovázených vlnami diskusí na sociálních sítích – konaných v týdnech a měsících po incidentu, reakce na Grayovu smrt byla blízká v čase i prostoru.15 Tyto formální odlišnosti by snad bylo možné číst jako ukazatele odlišných kompozic.

Prezident je Trayvon Martin

V červnu 2013 – toho léta bylo padesáté výročí pochodu na Washington – byli aktivisté Black Life Matters v chicagském South Side, aby na násilí páchané s pomocí střelných zbraní reagovali „sbíráním snů“. Pak 14. července přišlo Zimmermanovo zproštění viny ve všech bodech obžaloby. Znovu se tak rozfoukaly žhavé uhlíky z roku 2012. Šestnáctého července Dream Defenders zahájili několikatýdenní protest vsedě u budovy floridského Kapitolu a požadovali Zákon Trayvona Martina, který by zrušil platnost zákona o „obraně“ a postavil mimo zákon rasovou profilaci. A spolu s příspěvky o Zimmermanově soudním procesu, které se objevily na Twitteru a Tumblru, teď varianta #BlackLivesMatter znovu zvedla hlavu, tentokrát pod vedením aktivistek – Alicie Garzaové, Patrisse Cullorsové a Opal Tometiové – z nichž se později stanou čelní postavy hnutí a budou si nárokovat vlastnictví tohoto hesla.16 Mezitím stát nabídl cukr a napolo skrytý bič: pod tlakem demokratů byla na 19. července ohlášena slyšení Senátu USA ohledně zákona o „obraně“ (kde budou svědčit rodiny Trayvona Martina a Jordana Davise) a Obama se teď sám ztotožnil s Trayvonem a velmi dlouze se – jako oběť rasových předsudků – rozhovořil o otázkách rasy, přičemž nadnesl, že by mohlo dojít k nějakým legislativním reformám, ale zároveň trval na neutralitě stávajících zákonů a varoval před násilnými protesty. Opět tu byla ta jeho známá tenze: „černoch“ a „prezident“ do jisté míry ve vzájemném rozporu, ovšem tentokrát snad v doposud největším rozporu, neboť „černoch“ rétoricky vytlačil „prezidenta“ – pravděpodobně v odůvodněné předtuše, že kauza Trayvona Martina neusne jen tak tiše.

Dalšího dne Al Sharpton a National Action Network (Celonárodní akční síť) svým obvyklým způsobem ohlásili demonstrace ve „100 městech“. Protesty na podporu Martina, Alexanderové a Davise se doposud soustředily na jejich domovský stát Florida, přičemž solidární akce přicházely ze dvou aktivistických metropolí Ameriky, New York City a Bay Area. Nyní se demonstrace rozšířily do hlavního města USA, Atlanty, Dallasu, Cincinnati, New Orleansu, Minneapolis a tak dále, přestože základnou zůstala Florida s protesty v Jacksonvillu a Miami. Díky jacksonvillskému shromáždění, které svolal Jesse Jackson, zůstávala kauza Alexanderové na pořadu dne. Jackson, který v Tallahassee fyzicky podpořil protest vsedě, rovněž nabízel, že zmobilizuje institucionální síly na pomoc mladším demonstrantům. Prohlásil, že Florida je „státem, kde panuje apartheid,“ a podle standardního občanskoprávního kancionálu ji označil za „Selmu naší doby“. Takže, byť je evidentní, že obvyklí mocenští makléři černošské politiky nemohli zalidnit demonstrace a okupace zcela sami, stejně jako na jaře 2012 i teď bylo zřejmé, že nejde jen o spontánní vzedmutí.

Vždyť soustředěný tlak studenty vedených demonstrací a okupací – a později nepokojů – i institucionálních a personálních pohrobků občanskoprávního aktivismu, sahajících až k legislativním orgánům amerického státu a diplomatickému zprostředkování ze strany prezidenta a jím ohlášeným ústupkům, je jedním z nejpozoruhodnějších aspektů této vlny bojů. V porovnání s Occupy nebo antiglobalizačním hnutím měla osobitou sociální a institucionální „hloubku“, která je možná snad jen v zemi sužované rasou jako ustavujícím rozporem – v zemi, kde občanskoprávní odkaz plní důležité společenské a ideologické funkce. Když teď existuje velká černošská střední třída, která je stále náchylná identifikovat se spíše na základě rasy než čehokoli jiného, a aktivní černošská přítomnost ve vyšších státních institucích, zdálo by se, že existuje i společenská základna zásadním způsobem vertikálních modů kompozice hnutí, které se příčí tradičnímu vyprávění o radikálních vzedmutích a jejich nevyhnutelné kooptaci. A právě takovou kompozici „černá barva kůže“ přinesla.

Netrvalo dlouho a do dění se vložila dokonce i Oprah Winfreyová – žena, jejíž majetek magazín Forbes ve svém seznamu boháčů ocenil na 3 miliardy dolarů – a rýsovala paralely mezi Trayvonem Martinem a Emmettem Tillem. A během měsíce přišel mediální spektákl spojený s výročím pochodu na Washington a s pochodem nazvaným „Celonárodní akce za uskutečnění snu“, který vytáhl ven Obamovi, Billa Clintona a Jimmyho Cartera (avšak žádné Bushovi, což stojí za povšimnutí; Carter trefně ztotožnil úspěchy demokratů s občanskoprávními výdobytky), aby oslavovali občanská práva jako národní mýtus. Sharpton využil historické příležitosti ke kritice kultury černošské mládeže a jejích „prověšených kalhot“, za což sklidil velký potlesk. Odhadovaný počet účastníků byl ale mnohem nižší, než se očekávalo – pravděpodobně v řádu desetitisíců. Symbolika občanských práv v této vlně bojů tedy není nikdy daleko, ale nižší účast na oficiální akci byla patrně důkazem, že sentimenty odhalené Trayvonovou kauzou si žádaly něco jiného než stavět pomníky hrdinství předešlé generace – Luther nosí masku apoštola Pavla.

Do prdele s federály

V tomto stádiu strategie dál povětšinou vycházela z občanskoprávní příručky: nejprve zviditelnit lokální případy rasistického násilí nebo institucionální diskriminace a zatáhnout do nich federální vládu a pak využít ministerstvo spravedlnosti nebo FBI k vyšetření „porušování občanských práv“ a k dotlačení státu a místních činitelů k ústupkům.17 Tato orientace na federální vládu by se mohla zdát překvapivou, zejména vezmeme-li v úvahu její roli při vytváření politiky, která negativně dopadá na Afroameričany. Ale rasa a americký stát mají dlouhý a intimní vztah, v němž úlohu státu nelze jednoduše redukovat buď na špatnou, nebo dobrou, a bylo by chybou číst zde funkci státu jako prosté začleňování povstalecké černošské politiky předchozí generace. Černí lidé jsou v Americe ustavičně vystavování velké míře svévolného násilí. Tohoto násilí se často dopouští přímo činitelé federální, státní a obecní správy a jindy zase soukromí aktéři s tichým či výslovným souhlasem státu. Ale jurisdikční konflikty v jistých obdobích rovněž dovolují černošským hnutím navzájem tyto aktéry rozeštvat. A skutečně, jejich pokusy postavit jednotlivé aktéry proti sobě navzájem formují stávající dělbu moci ve Spojených státech.

Před občanskou válkou byly do ústavy vneseny přísné restrikce federální moci, a to výslovně proto, aby Kongres neměl možnost podrýt nebo postavit mimo zákon otrokářství v jižních státech, a federální právní ochrana se povětšinou omezovala na otrokáře – ústavní klauzule o obchodu a uprchlých otrocích limitovaly federální vynucování vlastnických práv na ten druh majetku, který měl sklon prchat přes státní hranice. Ale po válce dal Kongresu 14. a 15. dodatek, spolu s vynucovacími zákony, bezprecedentní moc zrušit státní zákon, aby tak ochránil bývalé otroky před jejich bývalými pány. Tyto dodatky a posílená interpretace obchodní klauzule jsou dodnes základem federální moci nad státními justicemi. Otázka rasy je tedy úzce svázána se samotnou strukturou politické moci v Americe.

Ale nově posílená federální vláda opustila ty, kdo z daného vývoje měli mít prospěch, uprostřed odporu vůči rekonstrukci, který vedla revanšistická jižanská elita. Sérií rozhodnutí Nejvyššího soudu, která vyvrcholila případem Plessy versus Ferguson (1896), se podařilo připravit černochy na jihu o jejich nově nabytou ústavní ochranu. A i když se začátkem dvacátého století federální dohled nad justicí a intervence do ní rozšiřovaly v reakci na organizovaný zločin – krádeže aut, drogy a nucená prostituce (oficiálně označovaná jako „bělošské otroctví“) – federální vláda soustavně ignorovala žádosti bojovníků proti lynčování.18 Teprve po kauze Brown versus Školská rada (1954), když už z Jima Crowa nekoukal žádný zisk a stala se z něj celonárodní obtíž,19 mohli černoši z jihu počítat s ústavními sliby.20 V jistém smyslu byli černí lidé jak první, tak poslední, kdo požíval přístupu k federální ochraně.

Samozřejmě, že dnes, stejně jako v minulosti, zůstává tato ochrana velice omezená. Ministerstvo spravedlnosti není při prosazování svého občanskoprávního mandátu důsledné a nikdo si nepředstavuje, že federálové jsou oddáni rasové rovnosti. Možná tu platí analogie s úlohou Komunistické strany Číny, která příkladně trestá zkorumpované místní funkcionáře, aby tak uklidnila protesty a zachovala širší systém korupce. Úloha, kterou Kongres hraje při pokládání základů masového věznění (viz dodatek níže), a nedávné vykuchání zákona o volebních právech Nejvyšším soudem neponechává žádné iluze, že by federální vláda byla v tomto směru důvěryhodná. Ale dějiny rekonstrukce nám ukazují, že na skutečnosti, že údajní spasitelé černých lidí mohou často být jejich nejhoršími nepřáteli, není nic nového.

Být černý a hledat pomoc

Čtrnáctého září 2013 havaroval Jonathan Ferrell (24) se svým autem v severokarolínském Charlotte a vydal se k blízkému domu hledat pomoc. Majitel domu zavolal 911 a na scénu brzy dorazili policisté. Ferrellovi nepomohli, zato po něm policista Randall Kerrick desetkrát vystřelil.21 Druhého listopadu bourala devatenáctiletá Renisha McBrideová se svým autem v michiganských Dearborn Heights (detroitská metropolitní oblast) a šla hledat pomoc. Zjevně intoxikovaná a zmatená zaklepala v brzkých ranních hodinách na vchodové dveře Theodora P. Wafera. Ten reagoval tak, že ji střelil brokovnicí do obličeje. Že se v tomto příběhu objevují tak nápadně repetitivní vzorce, je pravděpodobně z části dílem mediace specifických incidentů: dvě kauzy, které odděleně a při jiném načasování nemusely samy o sobě přitáhnout téměř žádnou pozornost, společně rezonovaly, přičemž druhá umocnila tu první a obě dohromady vyzněly hlasitěji. Ale z části se také jistě jedná o artefakt generických struktur americké společnosti: černá osoba, kterou automobilová nehoda dostane do neznámé obce, vyvolává obavy u obyvatel, jež se pokouší žádat o pomoc, což nakonec vede k jejímu úmrtí – odhaluje se tu celý standardní aparát předměstské úzkosti, rasizace a svévolného násilí vůči černým lidem.

Zdálo se, že se mluvčí rodiny McBrideové vzpírali jejímu zařazení do rozjetého morbidního narativu o Trayvonovi a dalších, ale protože potenciálně byl v sázce michiganský zákon o obraně a Waferova obhajoba tvrzením, že si myslel, že se někdo snaží vloupat k němu domů, patrně bylo nevyhnutelné, aby vznikla souvislost mezi její kauzou a ostatními – stejně, jako se nevyhnutelně musel na scéně rychle objevit Al Sharpton a tuto souvislost konstatovat. Avšak když se demokraté v den, kdy měla McBrideová pohřeb, pokusili prohlásit floridský zákon o obraně za neplatný, porazila je drtivá republikánská opozice. Během týdnů po úmrtí McBrideové došlo k růstu demonstrací v Detroitu, přičemž vigilie a shromáždění před policejní stanicí používaly heslo Black Lives Matter a do celonárodních diskusí se dostal slogan #JusticeForRenisha (Spravedlnost pro Renishu). Ovšem bylo patrné, že mobilizace nedosahuje trayvonovského stupně: záleželo snad na životech černošských žen ještě méně?

Přestože byl vrah Jordana Davise usvědčen z vraždy druhého stupně, nerozhodnost poroty vedla v únoru 2014 k tomu, že se s obviněním z vraždy muselo čekat na další soud. Výsledkem bylo celonárodní pobouření a demonstrace za Davise, které se odehrály na Floridě. Po nich ve velkých městech po celé zemi následovalo nové kolo akcí na podporu Trayvona Martina. Demonstrace, která se konala 10. března u floridského Kapitolu v Tallahassee a kterou vedli Martinovi a Davisovi rodiče, ale také všudypřítomný Sharpton, požadovala zrušení platnosti zákona o obraně. Jenže tehdy se ukázalo, že republikány ovládaný floridský zákonodárný sbor je ve skutečnosti připraven tento zákon ještě rozšířit – byť s přihlédnutím k případům, jako byla kauza Marissy Alexanderové, kdy došlo k vypálení varovného výstřelu. Sice to tedy vypadalo, že otázky související s těmito vraždami hmatatelně zrychlují tep celé země a myšlenka „nového hnutí za občanská práva“ dál visela ve vzduchu, ale zdá se možné, že v tuto chvíli mohlo vše splasknout do podoby menších kampaní proti zákonu o obraně a za přísnější kontrolu nad zbraněmi, kdyby do toho ovšem nezasáhly další události.

Nemůžu dýchat

Zatímco Dream Defenders po celé Floridě organizovali „Školy svobody“ – podle obligátního občanskoprávního vzoru – newyorští policajti v polovině léta přidali na seznam další jméno a zároveň se jim ve směsi témat podařilo dostat do popředí policejní brutalitu: 17. července 2014 na newyorském Staten Island policista Daniel Pantaleo udusil 43letého Erica Garnera. Garner zjevně prodával „kusovky“ – jednotlivé cigarety nakoupené v sousedních státech jako Pensylvánie nebo Delaware, kde je nižší daň – a za tento menší přestupek byl v roce 2014 už mnohokrát zatčen. Policajti si nechtěli došlápnout na kriminálníka, ale na „potížistu“, což je součást policejní strategie „rozbitých oken“, kterou proslavilo Newyorské policejní oddělení (NYPD).22 Garnerovo poslední zatčení bylo zachyceno na videozáznam, jenž byl zveřejněn o 6 hodin později a okamžitě se stal virálním: Garner měl vůči policistům námitky, o svých zatčeních mluvil jako o modelovém obtěžování a prohlašoval, že „dneškem to končí“; Pantaleo chytil Garnera paží pod krkem a pět dalších policajtů ho strhlo na zem a sesypali se na něj. Na dalším videu vidíme, jak se shromažďuje dav a policajti trvají na tom, že „pořád ještě dýchá.“ Záchranáři, kteří na scénu dorazí, si nevšimnou, že nedýchá. Garner zemřel na chodníku, obklopen svými vrahy, a kamera zachytila jeho poslední slova, když umíral: „Nemůžu dýchat, nemůžu dýchat.“

Snad proto, že půda už byla připravená předešlými událostmi, snad proto, že tato událost byla tak instinktivně zachycena, snad proto, že k ní došlo v New York City a ne na Floridě nebo v Michiganu, bylo touto dobou už jasné, že roste napětí. Devatenáctého července se na Staten Island a v Harlemu konaly demonstrace za Garnera, na nichž se podíleli Al Sharpton a NAN. V proslovu kritickém k policii Sharpton rychle ohlásil podání žaloby na NYPD pro porušení občanských práv. 29. července hvězdy z Broadway uskutečnily na Times Square flashmob demonstraci za Garnera. Pak přibylo další jméno: John Crawford, 22 let, zastřelen policií 5. srpna 2014 v ohijském Beavercreeku, když vzal v obchodě do ruky dětskou pistoli na hraní. Videozáznam následného agresivního policejního výslechu Crawfordovi přítelkyně ještě víc rozdmýchal kontroverzi.

A další jméno: 9. srpna policista Darren Wilson v missourském Fergusonu, předměstí St. Louis, zastřelil 18letého Michaela Browna mladšího, který nebyl ozbrojen a – jak tvrdili svědkové – vzdával se s rukama nad hlavou. Jestliže se události v této vlně bojů až doposud povětšinou držely uznávaného občanskoprávního standardu nenásilné přímé akce, teď přišla klíčová změna: byl to moment typu nepokojů ve Watts. A jestliže akce doposud svolávali a poháněli hlavně studenti a profesionální aktivisté, nyní se opět vrátily ony sestupné modulace a vytáhly do ulic podstatnou část fergusonské chudiny.

Dodatek: O masovém věznění

Jak se Ferguson blížil ke zlomovému bodu, na celkovém vzorci událostí už pravděpodobně nemohlo nic změnit to, že 7. srpna byl Theodore P. Wafer, vrah Renishy McBrideové, shledán vinným ze všech obvinění a odsouzen na 17-32 let. Vždyť i někteří aktivisté pochybovali, zda to lze s čistým svědomím prohlásit za vítězství. Patrisse Cullorsová, aktivistka proti věznění, která spolu s Aliciou Garzaovou a Opal Tometiovou založila Black Lives Matter Network, si začala dělat starosti, že hnutí oslavuje právě to, proti čemu ona protestuje. Přesně o tom debatovala s Garzaovou, když se všemi televizními zprávami přehnalo zastřelení Michaela Browna.23 Ferguson tuto otázku odloží k ledu, ale fakt, že první masové hnutí proti masovému věznění bude mít za jeden ze svých stěžejních požadavků více uvězněných (byť jen policajtů a rasistů), zůstane jablkem sváru.

V roce 1970 vydal obskurní sociolog z texaského Galvestonu, Sidney M. Willhelm, knihu s paličským názvem Who Needs the Negro? (Kdo potřebuje negra?).24 Tvrdil v ní, že černošská Amerika stojí před hořkou ironií dějin: právě ve chvíli, kdy hnutí za občanská práva slibuje osvobodit černé lidi od diskriminace na pracovišti, automatizace likviduje přesně ta pracovní místa, z nichž byli doposud vyloučeni. Willhelmovo vykreslení dystopické budoucnosti se ukázalo být děsivě prorockým. Varoval, že Afroameričanům hrozí nebezpečí, že budou sdílet osud amerických Indiánů: silně segregovaní, odsouzení k ustavičně vysoké míře chudoby a klesající porodnosti – „obsolentní“ obyvatelstvo předurčené k demografickému úpadku. Tehdy za opojných dnů občanskoprávních úspěchů Willhelma zavrhovali jako cvoka. Dnes si na jeho knihu vzpomenou jen v některých kroužcích černošských nacionalistů.25

Z retrospektivy se sice řada Willhelmových předpovědí potvrdila, ale ani jeho neradostná vize nedokázala v plné míře předjímat katastrofu, která čekala černošskou Ameriku. Psal, že příčinou „skutečné frustrace ‘celé společnosti’ je potíž jak se zbavit 20 000 000 lidí, které automatizace učinila přebytečnými,“ neboť „neexistuje možnost jak znovu zotročit negra nebo uvěznit 20 000 000 Američanů s různými odstíny ‘černé’ barvy kůže.“ Willhelm si ani při své dystopické imaginaci neuměl představit, že dojde k takovému růstu počtu vězňů, jaký se odehrál během dvou dekád po vydání jeho knihy. Jenže právě takové bylo řešení problému, který Willhelm vnímal: korelace mezi úbytkem pracovních míst v průmyslu pro muže afroamerického původu a rostoucím počtem uvězněných mezi nimi je nepochybná.

Dnes je v USA za mřížemi jeden z deseti černochů mužského pohlaví a ve věku 18 až 35 let, což je daleko více než kdykoli dříve nebo kdekoli jinde. Absolutní počet v posledních letech klesl, ale kumulativní dopad je strašlivý. Ze všech černochů mužského pohlaví, narozených od konce 70. let 20. století, strávil do svých 35 let nějaký čas ve vězení jeden ze čtyř. Pro ty, kdo nedokončili střední školu, se vězení stalo normálem: 70 % z nich prošlo vězeňským systémem.26 Obvykle sedí ve venkovských věznicích, daleko od přátel a rodiny, mnohé z nich vykořisťuje věznice i vězeňské gangy a desetitisíce z nich momentálně hnijí na samotkách.

Jak si vysvětlit toto moderní peklo? Willhelm nám dává ekonomický příběh: kapitalisté už nemají kapacitu ani motivaci vykořisťovat práci těchto mužů a tak, protože jsou pro kapitál zbyteční, stávají se z nich svěřenci státu. Michelle Alexanderová nám v The New Jim Crow (Nový Jim Crow) dává politický příběh: strach z černošského povstalectví (odpor vůči úspěchům Hnutí za občanská práva) vedl bělošské voliče k podpoře politiky zdůrazňující „zákon a pořádek“ a zavádějící kupříkladu vyšší nepodmíněné minimální tresty a menší možnosti podmíněných trestů.27 Alexanderová sice podceňuje velmi reálnou vlnu zločinu, která se zvedla koncem 60. let 20. století, ale i tak je pravdou, že jako první tuto politiku prosazovala republikánská „strategie pro jih“, která ani příliš neskrývala, že jejím jádrem je rasová nevraživost, a podporu obou stran získala v 80. letech, kdy epidemie cracku sjednotila zemi ve strachu z černošské kriminality.

Jestli však bílí politici doufali, že specifickým terčem této trestní politiky budou černoši, neuspěli. Míra věznění bělochů rostla v letech 1970 až 2000 stejně rychle a rostla dál i po roce 2000, kdy míra věznění černochů začala klesat. Černochů je ve vězení stále mnohem větší procento, ale disparita mezi černochy a bělochy se během éry masového věznění fakticky zmenšila. Částečně jsou za tím širší demografické trendy jako třeba urbanizace a migrace mezi regiony, ale to znamená, že černí lidé ani zdaleka nejsou jedinými oběťmi vězeňského boomu.28 Takže i kdyby byl nějakým zázrakem – v nějakém antirasistickém vytržení – propuštěn na svobodu každý černoch, který teď sedí ve vězení, USA by pořád měly nejvyšší míru věznění na světě.

Americké banlieue

Ferguson skýtá obrázek příjemné suburbie, města s ulicemi lemovanými stromy a udržovanými domy, z nichž byly mnohé postaveny v polovině století pro střední třídu. Ale Ferguson leží na severu St. Louis County a tuto oblast poškozuje jeden z nejslabších trhů s nemovitostmi v regionu.

St. Louis Post Dispatch, 18. srpna 2013

St. Louis má dlouhou historii státem ustanovené rasové segregace ve formě bytové diskriminace, segregovaného veřejného bydlení, restriktivních smluv a tak dále.29 Z urbanistického inženýrství a „slumové chirurgie“ vzešel roku 1956 projekt Pruitt-Igoe, který v North St. Louis ubytoval 15 000 lidí. Minoru Yamasaki, architekt, jenž pak bude projektovat Světové obchodní centrum, částečně vycházel z Le Corbusierových zásad a jeho projekt téměř okamžitě nechvalně proslul zločinností a chudobou.30 Místní úřady problém – a také potíže s rozsáhlou činžovní stávkou v Pruitt-Igoe – vyřešily tak, že projekt začátkem 70. let 20. století zbouraly, kteroužto událost Charles Jencks, jak známo, označil za „den, kdy zemřela moderní architektura.“31 North St. Louis zůstalo silně zbídačelé a rasizované až do současnosti: 95 procent obyvatelstva se považuje za černochy a nezaměstnanost mezi muži od 20 do 30 let se v mnoha čtvrtích blíží 50 procentům.

Ferguson, jakožto město, které patří k aglomeraci a leží poblíž severního konce St. Louis, byl první destinací bělošského útěku, když se v 50. a 60. letech pracující i pracovní místa stěhovali z města, aby unikli desegregovanému školství a využili nižších daní v předměstském St. Louis County. Ale na sever, do míst jako Ferguson, utíkalo také mnoho uprchlíků vyprodukovaných katastrofou projektu Pruitt-Igoe, protože jiné bělošské suburbie zastavily výstavbu bytových domů, zavedly restriktivní smlouvy nebo byly prostě příliš drahé.32 Jednalo se o začátek další vlny migrace pryč ze St. Louis – tentokrát černošské – neboť v 80. a 90. letech 20. století zachvátily deindustrializované město kriminalita a chudoba. Běloši teď začali opouštět Ferguson, přičemž s sebou odnášeli investice a daňové výnosy a městská rada povolila výstavbu bytů pro lidi s nízkými a smíšenými příjmy v jihovýchodním cípu města.33 Tento vývoj zapadá do obecného vzorce prostorové polarizace a lokální homogenizace, neboť k segregaci dochází mezi stále většími bloky – mezi městem a suburbií a ne čtvrtí.34 Díky této dynamice se obyvatelstvo Fergusonu v posledních desetiletích stává rostoucí měrou černošským: zvětšuje se z 1 % v roce 1970 na 25 % v roce 1990 a na 67 % v roce 2010. Ale místní stát panující nad tímto obyvatelstvem významně pokulhává za jeho rychle se měnícím rasovým profilem: v roce 2014 bylo asi jen 7,5 % policistů afroamerického původu a téměř všichni zvolení činitelé byli běloši. Genderový poměr se mezitím mění stejně rapidně, protože Ferguson má nejvyšší počet „pohřešovaných černošských mužů“ v USA: na každých 100 černošských žen připadá jen 60 mužů, takže chybí 1 ze 3 černošských mužů a buď se má za to, že je mrtvý, nebo je za mřížemi.35

Zdrojem dalšího přílivu lidí do Fergusonu – a konkrétně do Canfield Green, bytového komplexu na jihovýchodě, kde žil a zemřel Michael Brown – byla jiná masivní demolice bytového fondu: sousední Kinloch, mnohem starší afroamerická čtvrť rovněž trpěla obecnou dynamikou úbytku obyvatelstva a vysoké zločinnosti, dokud jí většina nebyla stržena, aby udělala místo pro rozšíření Mezinárodního letiště Lambert-St. Louis. Zatímco Kinloch a Ferguson mohou dohromady tvořit souvislý obrázek rasizace, úpadku města a týrání ze strany plánovačů a developerů, při pohledu používajícím jiné měřítko jde o polarizace, které se začínají objevovat: pár kilometrů od jižního obvodu Fergusonu leží městečko Bellerive. Sousedí s kampusem Missourské univerzity – St. Louis a medián rodinného příjmu se pohybuje kolem 100 000 dolarů.

Ano, samotný Ferguson zůstává na poměry St. Louis County relativně integrovaný a v okolí South Florissant Road se nachází docela prosperující bělošský ostrov. Takže kriminalita a chudoba jsou tu nižší než na sousedních předměstích, jako jsou Jennings a Berkeley. Ale je to suburbie nalézající se ve stavu tranzice. Jestliže v 60. a 70. letech 20. století to byla veřejná politika, ale také poloveřejné restriktivní smlouvy, co do St. Louis County vyrývalo rasová dělítka, v 90. letech 20. století a v prvním desetiletí po roce 2000 to byl diskrétnější a živelnější model zhodnocování nemovitostí. Na Ferguson stejně jako na floridský Sanford těžce dolehla nedávná exekuční krize. Více než polovina nových hypoték v North St. Louis County, které byly uzavřeny v letech 2004 až 2007, byla riziková a ve Fergusonu se do roku 2010 dostal jeden dům z každých 11 do exekuce. V letech 2009 až 2013 ztratilo bydlení v North County třetinu své hodnoty.36 Velcí vlastníci nemovitostí a investiční společnosti skoupili zadlužené majetky a pronajali je menšinám. Odliv bělochů se teď měnil v úprk.

Protože daně z nemovitostí souvisí s jejich zhodnocováním, radnice města Ferguson musela hledat jiné zdroje finančních příjmů. Soudem udělené pokuty v letech 2004 až 2011 vynesly 1,2 milionu dolarů čistého čili zhruba 10 % příjmů města. Do roku 2013 se toto číslo zdvojnásobilo na 2,6 milionu dolarů čili na pětinu všech příjmů. Výroční zpráva o městském rozpočtu to připisovala „soustředěnějšímu zaměření se na vynucování pravidel silničního provozu.“ Toho roku Městský soud ve Fergusonu vyřídil 24 532 soudních příkazů a 12 018 kauz čili asi 3 soudní příkazy a 1,5 kauzy na každou domácnost. Zpráva ministerstva spravedlnosti však brzy odhalí, že ani zdaleka nebyly rovnoměrně rozprostřeny v celé populaci:

Afroameričanů se týkalo 85 % zastavení vozidel, 90 % předvolání a 93 % zatčení provedených příslušníky FPD, přestože tvoří jen 67 % obyvatel Fergusonu. Je u nich o 68 % nižší pravděpodobnost než u jiných, že soud jejich případy zamítne [a] o 50 % vyšší pravděpodobnost, že jejich případy povedou k soudně nařízenému zatčení.37

V oblastech s velkou chudobou jako třeba Canfield Green může nezaplacení pokuty snadno vést k dalším pokutám i k uvěznění a zpráva shledala, že „soudní příkazy k zatčení se téměř výlučně využívaly za účelem vynutit si zaplacení pod hrozbou vězení.“ Mizení bělošského bohatství a likvidace toho černošského tu vedly k mutaci ve formě místního státu: příjmy se nezískávají konsensuálním zdaněním, ale otevřeným násilným drancováním.

Tělo Mika Browna

Čtyři a půl hodiny leželo tělo Mika Browna a rozkládalo se na rozpáleném asfaltu. Než ho policajti konečně odtáhli pryč – ani ne do sanitky, ale jen do kufru SUV – červená kaluž krve zčernala. Tělo na ulici nechali tak dlouho, protože měli plné ruce práce se „zabezpečováním místa činu“, což znamenalo, že rozháněli velký rozezlený dav, který se tam shromažďoval, jak obyvatelé proudili ven z okolních bytů. Když místní reportéři dorazili na scénu, roztřesený, mobilem pořízený videozáznam Brownova těla už začínal kolovat. Dorian Johnson, jeden z Brownových přátel, který s ním byl v době onoho smrtelného incidentu, reportérům řekl, že ho „zastřelili jako zvíře.“ Policajti hlásili střelbu a pokřikování „smrt policajtům“. K refrénu se brzy přidá skandování „Vzdáváme se, nestřílejte“ a „My jsme Michael Brown“, zatímco kdosi zapálí popelnici. To vše byly známky, že na obzoru jsou protipolicejní nepokoje. Jakoby nezakryté tělo a krev tekoucí dolů po ulici říkaly: asi tolik na vás záleží. A jakoby chtěli podtrhnout tuto pointu, další policajti, kteří dorazili na scénu, přejeli improvizovaný památník z růžových okvětních lístků na místě, kde předtím leželo Brownovo tělo a možná i nechali policejního psa, aby se na ně vymočil.

Když se příští den, 10. srpna 2014, konala vigilie za denního světla, snažil se černošský představitel místní správy uklidnit narůstající neklid, ale ukřičeli ho. Členové Nové strany černých panterů skandovali, „Černá síla,“ a „nesmyslně blekotali o ďábelské rapové hudbě, the Moors atd.“38 Jak se den skláněl k večeru, narazil velký, nervózní dav na masivní policejní přítomnost – konvenční scénář pro vznik nepokojů. Následovaly střety: došlo k napadení policejního auta a televizního přenosového vozu, rabování obchodů a první, co vzplálo, byla benzinka QuikTrip. Zapůsobila jako světelný signál, který vytáhl ven další lidi.39 Nešlo o žádný mytický nahodilý terč „běsnění lůzy“, ale o terč záměrně zvolený: říkalo se, že zaměstnanci této benzinové pumpy zavolali policajty na Browna a obvinili jej z krádeže v obchodu. Po QuickTrip následoval standardní průběh nepokojů: zapálení zaparkovaných vozidel, rabování na West Florissant Avenue plus malá slavnost s hudbou, kde lidé rozdávali hotdogy. Policajti se hodiny drželi zpátky, takže ponechali tento příležitostný typ pseudo-osvobozeného prostoru, který se může objevit uprostřed nepokojů, jeho osudu.

Jak se oči národa upřely na Ferguson, lidé se k nepokojům připojili na sociálních sítích prostřednictvím hashtagu #IfTheyGunnedMeDown (Kdyby mě zastřelili), čímž zesměšňovali mediální výběr co nejgangsterstějších portrétů oběti. Na předměstí se snesli aktivisté ze St. Louis, z nichž se někteří loni angažovali ve spontánní demonstraci, která se v reakci na verdikt v Zimmermanově kauze odehrála v centru města. Mezitím se uvedly v činnost standardní mechanismy: 11. srpna FBI zahájila občanskoprávní vyšetřování Brownovy smrti a předseda NAACP Cornell William Brooks odletěl do Fergusonu, aby volal po ukončení násilností. Další den se do toho vložil Obama s prohlášením, v němž kondoloval Brownově rodině a žádal lidi, aby se uklidnili. Tváří v tvář bezprostřední vlně nepokojů bylo předvídatelné, kterým směrem se tentokrát rozřeší základní tenze: Obama se vyhnul jakémukoli rasovému ztotožnění s Brownem nebo jeho rodinou ve prospěch „širšího amerického společenství“.

Ale nepokoje pokračovaly dál po celé dny, přičemž akce v jejich rámci byly v této předměstské krajině nutně difuzní a policejní kordony dělaly, co mohly, aby pokryly všechny jejich podmnožiny.40 Za frontovými liniemi se rabovala nákupní centra na hlavních ulicích a ve vzduchu dál visely karnevalizující refrény: protestující skákali na pomalu jedoucí auta a pouštěli nahlas hip-hop – jakýsi zvláštní druh ghost ridingu. Při střetech mezi policajty a protestujícími házeli demonstranti občas kamení nebo zápalné lahve. Ale také často dávali ruce vzhůru a křičeli „nestřílejte“. Při zpětném pohledu to může vypadat jako raný případ teatrálního gesta této vlny bojů a brzy se z něj stane známý mem. Zjevně se však také jednalo o spontánní reakci na okamžitou situaci hned po Brownově smrti, ještě než se koncem měsíce do města nahrnuli médií znalí aktivisté, neboť se vztahovala k něčemu bezprostřednímu, a to nejen symbolicky (k samotnému Brownovi), ale rovněž prakticky, jelikož protestující se střetávali s celou rozmanitou sadou nástrojů amerického státu: týmy SWAT, slzný plyn, plastové projektily, projektily s pepřovým sprejem, zábleskové granáty, sáčkové projektily, dýmovnice, obrněná auta. Národ byl konsternovaný, když se na obrazovkách střídaly záběry s touto vojenskou výzbrojí a s policajtem, který říká, „Tak pojďte, vy zasraný zvířata“ – a policie se v jistých chvílích pokoušela toto mediální pokrytí přerušit.

Sociální kontroverze v USA už dlouho čelí mnohem větší hrozbě fyzického násilí než v jiných srovnatelných zemích – vždyť po těch, kdo protestovali ve Fergusonu, občas pálili neidentifikovaní střelci ostrou municí a občas je i trefili. (Vzhledem k podmínkám se určitě jedná o jeden z důvodů, proč takováto kontroverze často působí nápadně zdrženlivým dojmem.) Policejní násilí vůči neozbrojeným černochům a černoškám tedy nebylo prostým obsahem těchto protestů, tématem, které nesly jako kterýkoli jiný požadavek. Rovněž bylo dáno povahou samotných protestů, během nichž byl každý, kdo v těch dnech vyšel do ulic, potenciálním Mikem Brownem. Možná bychom mohli říci, že se tu ukázala zvláštní možnost sjednotit hnutí: jednota na krok od hřbitova, protože ten nabízí jistou rovnost; jednota těch, kdo mohou být zabiti – vzdáváme se, nestřílejte. A protože se celá země dívala, tato performance absolutní zranitelnosti sdělovala cosi silného, něco, s čím si policie neuměla vlastními prostředky poradit: Popřete i to, že jsem živý organismus?

Zdálo se, že podobná poselství, vysílaná na celonárodní úrovni, představují hrozbu pro legitimitu policie a vyvolávají praktické otázky ohledně dalšího krocení neklidu ve Fergusonu. Kritika militarizovaných policejních zásahů přicházela dokonce i z řad státu – byť jeho libertariánského křídla.41 Čtrnáctého byla povolána Dálniční hlídka (Highway Patrol) – státní policejní jednotka, která není tolik spojená s bezprostřední lokalitou, má mnohem vyšší procento černošských policistů a výrazně nemilitaristický styl – jako alternativní, měkčí postup, jehož cílem bylo zmírnit napětí a zjevně se to do jisté míry povedlo. Ve večerních hodinách se dokonce jeden kapitán účastnil mírumilovné demonstrace. Na „emotivním setkání v kostele“ si příslušníci kléru zoufali nad „jak se zdá, nekontrolovatelnou povahou protestního hnutí a výbuchy násilí, kterých se starší lidé v této skupině děsí.“42 Mezitím se Canfield Green změnilo v jeden velký mejdan.

Po 5 dnech protestů, často násilně rozháněných, bylo konečně oznámeno jméno Brownova vraha, Darrena Wilsona, a spolu s ním zpráva, že toho rána, kdy zemřel, Brown ukradl balíček doutníčků v obchodu Ferguson Market & Liquor a nikoli na benzince QuikTrip. Načasování identifikace Brownova zločinu bylo patrně součástí taktiky – brzy po něm následovalo přiznání, že Wilson Browna nezastavil z tohoto důvodu. Té noci bylo s Ferguson Market & Liquor naloženo způsobem, který měl stejnou pointu jako v případě QuikTripu: obchod byl vyrabován. Příští den byl vyhlášen mimořádný stav a zákaz vycházení. V ulicích teď bylo malé leč významné množství zbraní, kterými se často střílelo do vzduchu, a policie byla stále nervóznější. 12. srpna byla postřelena Mya Aatenová-Whitová, pravnučka místní jazzové zpěvačky Mae Wheelerové, když odcházela z demonstrace: kulka jí pronikla lebkou, ale minula mozek a uvízla jí v nosní dutině. Přežila a odmítla spolupracovat na policejním vyšetřování.

Někteří sice přijížděli ze sousedních oblastí, ale převážná většina těch, kdo byli v prvních dnech v ulicích, byli místní obyvatelé.43 Ale po fergusonském povrchu se už šplhala masa popínavých rostlin, které tvořily vegetační propletence a snažily se přichytit na nějaké to zdivo: křesťanští mimové, modlitební a rapové kruhy, potulní kazatelé, Revoluční komunistická strana, „lidé, kteří vstoupí mezi policejní těžkooděnce a dav a znovu a znovu budou opakovat, ‘Ježíš’,“ prostě úplný rekrutační veletrh.44 Byly tam gangy Bloods a Crips, které se účastnily střetů s policajty, ale také zjevně chránily některé obchody před rabujícími. Do ulic vyšli i členové Nation of Islam, snažili se hlídat obchody a tvrdili, že ženy by měly odejít. Jiní volali po klidu ve jménu nového Hnutí za občanská práva. Jesseho Jacksona vypískali a požádali ho, ať odejde z demonstrace místní komunity, když využil příležitosti a žádal o příspěvky na svoji církev. „Afroamerické občanské vůdce“ v St. Louis prý „frustrovala jejich neschopnost řídit protesty“: zdálo se, že se otvírá trhlina.45

Tyto nepokoje mohly snadno zůstat lokální záležitostí jako nepokoje v Cincinnati roku 2001, v Oaklandu roku 2009 nebo minulý rok ve Flatbush. Jenže se časově kryly s vyvrcholením celonárodní vlny aktivismu a podařilo se jim setřást místní zprostředkovatele, čímž otevřely prostor druhým, aby si je interpretovali a vykreslovali po svém. Brzy do Missouri vpadly autobusy plné aktivistů z celé země, kteří se organizovali na sociálních sítích – ve hře tu zjevně byly identity jako Occupy a Anonymous plus hrstka anarchistů. Následující měsíc se pod praporem Black Lives Matter organizovaly „Jízdy svobody“ (další občanskoprávní odkaz): právě v tomto bodě se Black Lives Matter samo o sobě stalo prominentní identitou těchto hnutí. Ferguson se měnil z terénu komunitních nepokojů v celonárodní centrum aktivismu. Začaly se objevovat klíčové postavy, které často identifikoval počet jejich odběratelů na Twitteru: někteří byli místní, jako třeba Johnetta Elziová („Netta“) a Ashley Yatesová, jiní sem podnikli pouť, jako třeba DeRay McKesson z Minneapolisu.46

Noví vůdcové rasy

Není to jen hashtag – je to hnutí za občanská práva.

YES! Magazine, 1. května 2015

Teď byly všechny figurky na šachovnici. Co se jevilo jako jedno hnutí, byla ve skutečnosti dvě hnutí: mediálně zdatní aktivisté a proletářští výtržníci a mezi nimi povětšinou existovala dělítka sociální i geografická.47 V důsledku Fergusonu však toto rozdělení překlenul sdílený pocit naléhavosti, rozličné ozvuky hashtagu, vznikající institucionální mosty a především patrně odkaz samotného Hnutí za občanská práva s jeho schopností vyčarovat jednotu mezi černými. Podobností byla spousta: „Na životech černochů záleží,“ evokovalo starší heslo, „Já jsem člověk,“48 víra a náboženská rétorika mnoha aktivistů a aktivistek, taktika nenásilné občanské neposlušnosti a mediální viditelnost, nemluvě ani o přímém angažmá občanskoprávních organizací a samotných veteránů Hnutí za občanská práva. To vše kontrastovalo s daleko neprůhlednějšími nepokoji.

Klíčem k tomuto setkání přítomnosti s minulostí je prostá skutečnost, že historické výdobytky Hnutí za občanská práva nedokázaly zlepšit život většiny černých Američanů. Dnes jsou rasové disparity v příjmu, bohatství, vzdělání, nezaměstnanosti a novorozenecké úmrtnosti stejně velké, jako vždy byly. Segregace přetrvává. Lynčování a občanství druhé třídy nahradilo masové věznění. Zápas proti novému Jimu Crowovi se tedy zdá vyžadovat onen typ hnutí, které porazilo starého Jima Crowa. Ale cosi fundamentálního se změnilo a sužuje to tento projekt: malá frakce Afroameričanů vytěžila z konce de jure diskriminace významné benefity. V roce 1960 byl v nejvyšším příjmovém kvintilu 1 ze 17 černých Američanů – dnes je to 1 z 10. Mezi Afroameričany se tedy významně zvýšila nerovnost v bohatství a příjmech, takže dnes je mnohem vyšší než u bělochů.49

Někteří marxisté chápou účast černošské střední třídy v antirasistických hnutích jako známku jejich limitovaného, třídně kolaborantského charakteru. Když se z takových lidí stanou vůdci, často se má za to, že se budou starat jen o své vlastní zájmy a zradí černošský proletariát.50 Tito kritici mají pravdu, když poukazují na skutečnost, že institucionální a politický odkaz Hnutí za občanská práva si víceméně monopolizovali bohatší černoši.51 Kritici tohoto druhu však obvykle narážejí na notoricky známé problémy s definováním střední třídy, které jsou obzvláště akutní, když přijde na černošskou střední třídu. V americké politické ideologii patří do „střední třídy“ všichni kromě těch nejchudších členů společnosti. Podle mainstreamové sociologie se jedná o střed celého spektra příjmů či bohatství – o různě širší nebo užší pás kolem mediánu. Weberiáni k této definici přidávají jisté statusové indikátory jako třeba nadřízené role na pracovišti, profese s „bílým límečkem“ nebo vysokoškolské vzdělání. A konečně marxisté obvykle ad hoc způsobem jednoduše přidávají mainstreamové nebo weberiánské definice k dvoutřídnímu modelu založenému na vlastnictví či nevlastnictví výrobních prostředků. Žádný z těchto přístupů nám však nedává soudržný třídní subjekt nesoucí si ucelený soubor zájmů.

Černošská střední třída tyto potíže s definicí jen zesiluje. Víme, že dochází k přílivu černých lidí, zejména žen, do profesí s „bílými límečky“, ale začal právě ve chvíli, kdy tato práce do značné míry ztratila vyšší společenský status, který se s ní dříve pojil.52 Víme, že vysokoškolské vzdělání má dnes mnohem víc černochů, ale víme také, že hodnota tohoto vzdělání za poslední desetiletí ostře klesla. Zdá se tedy, že víc než tato weberiánská měřítka nám toho řekne proměna distribuce příjmů jak mezi černochy a bělochy, tak mezi černochy samotnými. Růst příjmů, který od 60. let 20. století zažívaly jisté rodiny, však nebyl vždy trvalý. Přenos majetku z generace na generaci není u Afroameričanů tak jistý, protože jejich historické vyloučení z trhu s nemovitostmi znamená, že ti, kdo mají středně vysoké příjmy, typicky vlastní mnohem menší majetek než bělošské domácnosti ze stejného příjmového pásu. Ve výsledku je tak u černochů, kteří se narodí do rodin se středně vysokými příjmy, větší pravděpodobnost než u bělochů, že budou vydělávat méně peněz než jejich rodiče.53 Sestupnou mobilitu ještě víc zesílila nedávná krize, která černošský majetek postihla negativněji než bělošský.54

Pojmu „střední třída“ se nemůžeme zbavit, a to z části proto, že tato představa natolik formuje dostupná měřítka společenské struktury, z části proto, že skutečně existují vrstvy, jejichž nejcharakterističtějším strukturálním rysem je to, že spadají – jakkoli vágně – mezi opravdové elity a ty, koho lze jednoznačně identifikovat jako chudinu. V tomto textu pojem „střední třída“ používáme v mainstreamovém smyslu slova, takže znamená lidi se středně vysokými příjmy. Musíme se však mít pořád na pozoru před nejasnostmi a potenciálními pastmi, které tento termín skrývá. V případě „černošské střední třídy“ spočívá fundamentální problém v tom, že obvykle spojuje dohromady dvě odlišné vrstvy: 1) ty, kdo prorazili do stabilních profesí s modrými límečky nebo ve veřejném sektoru a získali tak drobný majetek v podobě vlastního bydlení, ale obecně žijí poblíž ghetta, žijí od výplaty k výplatě a hypoteční krize jim hodně uškodila; a 2) menší maloburžoazní a buržoazní vrstva, která prorazila do středních manažerských pozic nebo řídí své vlastní firmy, přestěhovala se do svých vlastních elitních suburbií a teď dokáže reprodukovat své třídní postavení.

Mnozí z nových aktivistických vůdců spadají do jedné či druhé z těchto vrstev.55 Samo o sobě to není nic nového. Staří občanskoprávní vůdcové také obvykle pocházeli z „černošské elity“. Jenže ona elita měla, co se příjmů a majetku týče, relativně blíž k černošskému proletariátu a Jim Crow ji odsoudil žít spolu s ním a sdílet její osud. Sestávala z náboženských a politických vůdců, ale také z profesionálů, obchodníků a průmyslníků, kteří si monopolizovali rasově segmentované trhy – „buržoazie z ghetta“. Mnozí sice pomáhali budovat segregaci ala Jim Crow, přičemž působili jako „manažeři rasy“, ale také měli zájem na překonání překážek, které jim a jejich dětem upíraly přístup k těm nejlepším školám a ke kariéře, a proto v Hnutí za občanská práva přijali roli „vůdců rasy“ a vytkli si za úkol „pozvednout“ rasu jako celek.56

Noví aktivisté a aktivistky se od předchozí generace liší technologiemi, intersekcionalitou a organizacemi. Jsou podezřívaví ke shora řízeným organizačním modelům a charismatickým mužským vůdcům. Ale nejde ani tak o odmítnutí samotného vůdcovství jako spíš o reflexi skutečnosti, že – ve věku nik na sociálních sítích – si kdekdo může zkusit nárokovat vůdcovství rasy a zprostředkovat si tak imaginární stoupence. Zápasí s hierarchickými strukturami tradičních nevládek, byť mnozí patří k jejich personálu. Ztotožňují se spíš s fascinujícím útěkem Assaty Shakurové z vězení než s Bayardem Rustinem a jeho obezřetným zákulisním budováním koalic. Chtějí ze sebe setřást tyto dusivé mediace způsobem, který je spojuje s mladšími, dynamičtějšími výtržníky z Fergusonu, a zdá se, že sociální sítě jim takovou možnost nabízejí.

Ale navzdory jejich dobrým úmyslům a radikálnímu obrazu, který si vytvářejí, a navzdory skutečné jednotě, kterou se Ferguson zdál nabízet, odlišnosti mezi novou generací vůdců rasy a tou předchozí jen posilují propast mezi aktivisty a těmi, koho chtějí zastupovat. Tyto odlišnosti lze popsat na třech osách:

  • Zaprvé, většina aktivistů a aktivistek má vysokoškolské vzdělání. A na rozdíl od předešlé generace nemuseli chodit na výlučně černošské vysoké školy.57 To neznamená, že mají zaručeno dobře placené zaměstnání, to ani zdaleka. Ale znamená to, že mají takovou kulturní zkušenost, k níž má přístup jen velice málo lidí z chudinských čtvrtí ve Fergusonu nebo Baltimoru: interagují s řadou bílých lidí, kteří nejsou placeni za to, aby je kontrolovali, a obvykle mají z kampusů nějakou zkušenost s bázlivými, opatrnými tanečky kolem politiky identity, ale také s (často nechtěnými) návrhy „bílých spojenců“. A tak byť jejich aktivismus nesměřuje vždy k bílým liberálům, jejich sociální a technické schopnosti v tomto ohledu často převyšují schopnosti školených mediálních manipulátorů, jako je Sharpton.

  • Zadruhé, na rozdíl od předešlé generace mnozí z nich nevyrůstali v ghettu. A to je možná jediný a největší odkaz Hnutí za občanská práva: pro ty, kdo si to mohli dovolit, možnost odstěhovat se do suburbií. V roce 1970 žilo 58 % černošské střední třídy v chudých, většinově černošských čtvrtích. Dnes stejné procento žije v bohatších, většinově bělošských čtvrtích, převážně na předměstích.58 To znamená, že mají mnohem menší osobní zkušenost s kriminalitou. Samozřejmě, že také zakoušejí rasistický policejní dohled, policajti je zastavují mnohem častěji než bělochy a jsou vystaveni všemožnému ponižování a nedůstojnému zacházení, ale je u nich mnohem menší pravděpodobnost, že je strčí do vězení nebo zabijí.59 Vždyť u černošské střední třídy pravděpodobnost, že skončí ve vězení, setrvale klesá už od roku 1970, i když u chudiny – černošské i bělošské – strmě roste.60

  • A nakonec – a to je možná nejpříznačnější – na rozdíl od předchozí generace je pro ně aktivismus v mnoha případech profesní volbou. Vyhlídka na „vedení rasy“ dnes už nepatří k výchově černošské elity. Ztotožnění se s oběťmi policejního násilí je obecně věcí volitelné sympatie ze strany těch, kdo se rozhodnou stát se aktivisty a aktivistkami a samozřejmě, že leckdo tuto volbu neučiní.61 Ale pro ty, kdo ji učiní, nahradily kariérní příležitosti v profesionalizovaném neziskovém sektoru tradiční pracovní místa ve státní správě a dobrovolnickou práci. Tato nová zaměstnání jsou často na dobu určitou, což absolventům vysokých škol umožňuje „trochu to společnosti oplatit“, než se pohnou k něčemu lepšímu.62 Než se DeRay McKesson stal tváří nového aktivismu, byl ambasadorem Teach for America (Učte pro Ameriku), organizace, která rekrutuje absolventy a absolventky elitních vysokých škol, aby strávili dva roky výukou na školách v chudých centrech měst, přičemž se často jedná o součást strategie podporující charterové školy a likvidující místní učitelské odbory.63 Obecně lze říci, že nevládky věnující se „komunitnímu organizování“, ať už jsou primárně náboženské nebo politické, často financují velké nadace typu Ford, Rockefeller a Open Society George Sorose. Coby integrální aspekt privatizace amerického sociálního státu mohou rovněž fungovat jako „astroturf“: údajně zdola vzešlá politická hnutí, která ve skutečnosti dělají krytí lobbistickým skupinám (např. školní reforma) a demokratům.

A tak v důsledku Fergusonu přišel spolu s přílivem aktivistů a aktivistek z celé země také příliv dolarů. Zatímco stávající neziskovky soupeřily v náboru místních aktivistů, nadace soupeřily ve financování nových neziskovek a vybíraly vítěze.64 Nettu původně naverbovala Amnesty International a ona spolu s DeRayem založila Campaign Zero (Kampaň Nula), a to za podpory Open Society.65 Následně se DeRay vzdal svého šesticiferného platu, aby se mohl „zaměřit na profesionální aktivismus“.66 Někteří místní aktivisté a aktivistky takové štěstí neměli. Mnozí přišli o práci a stali se závislými na drobných darech z crowdfundingu. Bassema Masriho, který živě streamoval řadu původních protestů, dostal v lednu 2015 ze hry konkurenční livestreamer, když jej odhalil jako bývalého feťáka.67

Reformní nepokoje

Osmnáctého srpna povolal missourský guvernér Jay Nixon Národní gardu, aby vynutila zákaz vycházení. O dva dny později odcestoval vrchní prokurátor Eric Holder do Fergusonu, kde se sešel s obyvateli a Brownovou rodinou. V nedalekém Claytonu zahájila velká porota svědecká slyšení, aby určila, zda má být Wilson obviněn. Minimálně 2500 lidí přišlo 23. srpna na Sharptonem vedenou demonstraci za Garnera, která se konala na Staten Island. Skandovalo se „Nemůžu dýchat“ a „Vzdávám se, nestřílejte“, takže došlo k převzetí memu z Fergusonu. Skupina s názvem Justice League NYC (Liga spravedlnosti New York City), která patří k Harrymu Belafontemu, požadovala propuštění policisty Pantalea a jmenování zvláštního žalobce. Příští den přišlo na Brownův pohřeb v St. Louis 4500 lidí, a to včetně všudypřítomných Sharptona a Jacksona, rodiny Trayvona Martina, ale také zástupců Bílého domu, Martina Luthera Kinga III. a několika celebrit: Spike Lee, Diddy a Snoop Dogg. Sharptonova smuteční řeč znevažovala nepokoje ve jménu Brownových rodičů:

Michael Brown nechce, aby se na něj vzpomínalo kvůli nepokojům. Chce, abychom si ho pamatovali jako člověka, který Ameriku přiměl zabývat se tím, jak se bude ve Spojených státech dělat policejní práce.

To se ale, samozřejmě, navzájem nevylučuje, jak dosvědčuje historie nepokoji nastartovaných reforem. Nepokoje sice obecně konsolidují reakci na nějaké hnutí – obvyklí mudrci se hlučně dožadují trestních opatření, zatímco jiní se strkají, aby z událostí vyčarovali rozumnější, zákona dbalé „společenství“, v jehož čele budou stát oni sami – ale také často otřesou státem a přimějí ho k nápravě. Jen o pár dní později ministerstvo spravedlnosti ohlásilo vyšetřování policejní práce ve Fergusonu. Krátce na to byly oznámeny rozsáhlé reformy politických a právních institucí ve Fergusonu. Do konce září se náčelník fergusonské policie veřejně omluvil Brownově rodině, kterou také pozvali na zasedání Kongresového černošského výboru, kde Obama promluvil o rase. Od jednoho národního společenství, kterého se dovolával v reakci na bezprostřední dopad nepokojů, opět příznačně přešel k partikulárnosti rasových otázek a hovořil o „nedokončeném díle“ Hnutí za občanská práva, ale zároveň ho prezentoval jako téma pro „většinu Američanů“.

Neklid trval dál po celé září a byl nad síly fergusonské policie, kterou zase brzy vystřídají, tentokrát policií St. Louis County. Vzhledem k tomu, že na místě působila změť organizací a profesionálních aktivistů a aktivistek, vznikla tendence nahradit komunitní nepokoje teatrálnějšími a nenásilnými formami akce, jako bylo třeba přerušení klasického koncertu v St. Louis starým hymnem třídního boje z dob Velké krize „Na čí straně jsi?“, k čemuž došlo 6. října. Téhož dne federální soudce rozhodl ve prospěch nenásilných aktivistů a v neprospěch policie, když svým verdiktem řekl, že policie nemůže po demonstracích chtít, aby byly „neustále v pohybu“. Mezitím Eric Holder oznámil celkové přehodnocování policejní taktiky ministerstvem spravedlnosti a 9. října započala senátní slyšení ohledně otázky militarizované policejní práce. Ve Fergusonu akce pokračovaly po celý říjen, a to pod záštitou mnoha různých skupin, včetně Hands Up United (Společně se vzdáváme), která vznikla po Brownově smrti přímo v této lokalitě, a z celé země přijížděli další protestující.

Kalamita

Jinde probíhaly demonstrace za Johna Crawforda. Došlo k okupaci policejní služebny v ohijském Beavercreeku a ke shromážděním u legislativní budovy státu Ohio. Vzešel z toho koncept „zákona Johna Crawforda“, smělý legislativní počin vyžadující, aby se v Ohiu prodávané plastové zbraně na hraní museli viditelně označovat jako hračky. Koneckonců se skutečně zdálo, že ohijská policie má zvláštní potíž s rozeznáváním hraček od reálných zbraní – přinejmenším, když byly v rukou černých lidí – neboť na seznam brzy přibylo další jméno: dvanáctiletého Tamira Rice zastřelil 23. listopadu 2014 v ohijském Clevelandu policista Timothy A. Loehmann, když si hrál s věcí, kterou i člověk, který volal na linku 911, identifikoval jako hračku. O dva dny později protesty za Tamira Rice způsobí kalamitu v centru Clevelandu.

V polovině listopadu, kdy se blížilo rozhodnutí velké poroty ohledně Brownova vraha, guvernér Missouri Jay Nixon znovu vyhlásil stav nouze a povolal Národní gardu, protože předvídal, že jako obvykle nedojde k obžalobě a nastane nové kolo nepokojů.68 Toto očekávání se naplnilo 24. listopadu. Když ohlásili, že k obžalobě nedojde, kamera zachytila matku Michaela Browna, jak ječí, „Mýlí se! Všichni chtějí, abych se uklidnila. Ale víte, jak ty kulky zasáhly mého syna?“ Když se zlomila žalem, její partner v tričku, které mělo na zádech nápis „Já jsem Mike Brown“, ji chvíli objímal a utěšoval, než se obrátil k davu – očividně v něm kypěl hněv – a opakovaně zakřičel, „vypalte tohle zasraný město!“ Jestliže na životě Mika Browna státu příliš nezáleželo, přinejmenším snad šlo stát přimět, aby svůj postoj změnil. Zatímco po Fergusonu a oblasti St. Louis rachotilo rabování a střelba, protesty vzplály v New Yorku, Sanfordu, Clevelandu, Los Angeles, Seattlu, Washingtonu a dalších městech – údajně jich bylo 170 a v mnoha byla použita taktika blokování dopravy. Poté, co v Oaklandu – onom věčném ohnisku aktivismu – proběhl jeden protest „vleže“ a přesouvající se blokáda dopravy, rozšířily se nepokoje i s rabováním, zakládáním požárů a rozbíjením oken. Uprostřed tohoto celonárodního neklidu církevní skupiny intervenovaly tak, že kritizovaly rozhodnutí velké poroty a podpořily nenásilné demonstrace. Ve Fergusonu církve nově nábožensky vychýlily aktivistický diskurs „bezpečných prostorů“, když samy k ochraně demonstrantů nabízely „posvátné prostory“.69

V následujících dnech se přítomnost Národní gardy ve Fergusonu dál zvětšovala a napříč zemí probíhaly další demonstrace. Ale k těm docházelo i v zahraničí. Před dokonale opevněnou ambasádou USA v Londýně se 27. listopadu, za vlhkého podzimního večera sešlo 5000 lidí na demonstraci Black Lives Matter, která se pak změnila v akci „Vzdáváme se, nestřílejte“ přesouvající se dolů po Oxford Street a ve střety s policajty na Parliament Square. Tato událost ukazovala na pojítka mezi Brownem a Markem Dugganem z Tottenhamu, jehož smrt zažehla v Anglii vlnu nepokojů v roce 2011.70 Solidární akce s Fergusonem probíhaly i ve městech napříč Kanadou.71 Obama 1. prosince pozval „občanskoprávní aktivisty a aktivistky“ do Bílého domu, aby si společně promluvili, a fotbalový klub St. Louis Rams podpořil Brownovu kauzu, když na hřiště napochodoval s rukama nad hlavou.

Pak 3. prosince 2014 přišlo po ani ne dvou týdnech druhé zamítavé rozhodnutí velké poroty: policista, jehož sevření zabilo Erica Garnera před zraky celé země, byl s velkou pravděpodobností očištěn z podezření, že udělal něco špatně. Samozřejmě, že policajti nejsou téměř nikdy z něčeho podobného obviněni a ještě nepravděpodobnější je, že budou usvědčeni, ať už v USA nebo kdekoli jinde. Pro vykonavatele státního násilí nemohou platit doslova stejná pravidla jako pro občany, na něž dohlížejí, byť jejich důvěryhodnost závisí na dojmu, že tomu tak je. Dojde k náležitému procesu, který se bude, pokud možno, protahovat, dokud vztek neopadne, až pak nevyhnutelně přijde na zproštění obvinění. Jen v těch nejkřiklavějších či extrémních případech budou jednotliví policisté obětováni na oltáři celkové legitimity policejního sboru. Nicméně je jistým způsobem pozoruhodné, že se s takovým načasováním přiléval olej do ohně, který už zuřil.72

Další den tisíce lidí protestovaly v New York City, přesouvající se demonstrace blokovaly silnice kolem místa činu na Staten Island a po celé délce Manhattanu, přičemž se skandovalo, „Nemůžu dýchat, nemůžu dýchat.“ Na Grand Central Station probíhaly protesty vleže, jejichž zrcadlový obraz se objevil na druhé straně země v Bay Area. Teď se bezmála každý den konaly významné akce, které se obvykle svolávaly přes Facebook nebo Twitter: skupiny blokovaly dopravu v jednom koutě města a dostávaly aktuální informace od skupin z mnoha jiných oblastí, přičemž je občas vítaly s náramnou radostí. V pobřežních městech nedávná zkušenost hnutí Occupy propůjčila spontánní demonstraci jistou obratnost. Vypadalo to, že policie situaci naprosto nezvládá, ale v mnoha případech byla ze strachu z rozdmýchání plamenů instruována, aby se držela zpátky.

Pak byly na 13. prosince svolány velké demonstrace v různých městech: New York, Washington, Oakland, Chicago. Washingtonskou demonstraci vedl nevyhnutelný Sharpton a Garnerovic a Brownovic rodina, ale řečníky přerušovali mladí aktivisté z Fergusonu – další známka trhliny. V New Yorku sice vyšly do ulic desetitisíce lidí, ale jednalo se o tradiční pochod s pořadatelskou službou – energie předchozích týdnů už byla buď zkrocená, nebo spotřebovaná. O pár dní později Ismaaiyl Brinsley popravil dva brooklynské policajty, údajně v odplatu za Garnera a Browna, přičemž policejní odbory vinily starostu s levicovými sklony, Billa de Blasio, že je k protestujícím příliš měkký.73 Mezitím Obama ohlásil další institucionální reakci: komisi pro reformu policie s názvem „Pracovní skupina k policejní práci ve 21. století“, která měla „zkoumat, jak posílit důvěru veřejnosti a podporovat vztahy mezi lokálními policejními orgány a komunitami, které chrání, a přitom prosazovat účinné snižování kriminality.“

V chladných zimních měsících se sice neklid utišil, ale neuhasl zcela. Začátkem ledna 2015 vzniklo malé tábořiště před ústředím LAPD – propagované pomocí hashtagů #OccupyLAPD a #BlackLivesMatter – na protest proti zabití Ezella Forda, mentálně nemocného 25letého chlapce, kterého losangeleská policie zastřelila v roce 2014 a jehož smrt se už dříve stala ohniskem několika demonstrací. V únoru byly memy Black Lives Matter silně populární mezi celebritami, když na předávání cen Grammy taneční soubory Beyoncé a Commona a také Pharrell Williams předváděli gesta „vzdávám se, nestřílejte“. Od sbírky na Trayvona, kterou Jamie Foxx v listopadu 2013 uspořádal ve svém vlastním domě, přes Snoop Doggovy vazby na Brownovu a Davisovu rodinu, přes kauce, které Beyoncé a Jay-Z platili za protestující ve Fergusonu a Baltimoru, až po Princovo „shromáždění za mír“ v roce 2015 a protestsong „Baltimore“, takovéto angažmá celebrit bylo dalším pozoruhodným aspektem vlny bojů, kterou charakterizovaly některé formy akce, jež musí slušnou americkou společnost děsit.

Začátkem března ministerstvo spravedlnosti oznámilo, že Darren Wilson nebude na federální úrovni obviněn – kvůli tomu, že střílel po Brownovi – z porušení občanských práv, prý pro nedostatek důkazů. Ale zároveň s tím byl lidem nabídnut také cukr, patrně v předtuše dalšího neklidu: téhož dne totéž ministerstvo vydalo velice kritickou zprávu o rasové předpojatosti policejní práce ve Fergusonu, kterou dokladovaly emaily obsahující rasistické nadávky a systematické využívání dopravních přestupků k přísunu peněz do státní pokladny. Náčelník místní policie během několika málo dnů odstoupil. Ve stejný den byla rovněž zveřejněna první zjištění „Pracovní skupiny k policejní práci ve 21. století“, která ještě více podtrhovala reformní perspektivy a také účinnost nepokojů z hlediska jejich realizace. Ovšem příští den se v nepokojů prostém Clevelandu povedlo v soudním řízení svalit vinu za zastřelení 12letého Tamira Rice na samotného Tamira Rice, od čehož město muselo rychle ustoupit, když propukl skandál. Ve Fergusonu pokračovaly protesty, v jejichž kontextu byli postřeleni, byť ne smrtelně, další dva policajti, což vedlo k demonstracím na podporu policie a ke střetům mezi pro a protipolicejními akcemi.

Drsná jízda

Začátek dubna pak přidal další jméno na seznam: Walter Scott, 50 let, zastřelen na útěku policistou Michaelem Slagerem v jihokarolínském North Charlestonu. Jednalo se o další případ zachycený kamerou – záznam byl brzy uveřejněn za pomoci jednoho aktivisty Black Lives Matter. Když toto video shlédl Anthony Scott, poznamenal: „Pomyslel jsem si, že mého bratra odpráskli jako zvíře.“ V jeho hlase se tak ozýval Brownův kamarád Dorian Johnson. Během několika málo dní bylo proti Slagerovi vzneseno obvinění, jelikož na scénu dorazili aktivisté a aktivistky a před městským úřadem v North Charlestonu se rozjely malé demonstrace za Waltera Scotta. Podobně jako rodina Renishy McBridové i Scottova rodina patrně zpočátku vzdorovala jeho začlenění do řetězu zesnulých a s ním souvisejícího mediálního spektáklu. Nicméně se tento příběh brzy dostal na titulní stránku magazínu Time, kde se objevily fotky Scottovy očividné vraždy na černém pozadí a pod titulkem „Black Lives Matter“, vysázeným velkým, tučným písmem. A tak se do doutnajících uhlíků hnutí brzy opřel další poryv kyslíku: den po Scottově pohřbu baltimorská policie zatkla 25letého Freddieho Graye a připravila mu „drsnou jízdu“ v policejním antonu, během níž se mu zlomil vaz.74

Už v následujících dnech, kdy byl Gray v kómatu, začaly demonstrace před policejní služebnou v Západním okrsku. Pak 19. dubna Gray zemřel. 25. dubna zasáhly protesty Black Lives Matter centrum Baltimoru a přinesly první známky budoucího neklidu.75 Pohřbu, který se konal 27. dubna, se stejně jako toho Brownova účastnily tisíce lidí, včetně zástupců Bílého domu, Garnerovic rodiny, „občanskoprávních vůdců“atd. Konfrontace mezi policajty a adolescenty před baltimorským Mondawmin Mallem byla událostí, jež spustila masivní nepokoje, které teď Baltimore pohltí na několik dní a způsobí škody na majetku odhadované na 9 milionů dolarů.76 Tweety vyhlašovaly „totální válku mezi dětmi a policií“ a „otevřeně komunistické barbarství“.77 Následoval známý scénář nepokojů: výzvy ke klidu a odsuzování „násilníků“, kdy se vina svalovala na sobeckou menšinu a v kontrastu s jejím konáním se obhajovaly mírumilovné protesty; povolání Národní gardy; vyhlášení zákazu vycházení, masová shromáždění, která měla vyčistit oblast nepokojů; autoritářská matka, z níž udělají národní hrdinku, když ji kamera zachytí, jak dává pohlavek svému dítěti páchajícímu výtržnosti; domněnky, že za tím vším jsou gangy; lidé všímající si přílivu agitátorů zvenku…

Ale samozřejmě, že archetypy ozářené světlem plamenů nás nesmí zaslepit a musíme si všimnout specifik každé vlny nepokojů. Během nepokojů v Anglii se počáteční tvrzení o angažmá gangů později ukázala jako nepodložená. V Baltimoru se zdá, že gangy plnily přesně opačnou funkci, než se jim zprvu připisovala. Policie vydala varování, že Bloods, Crips a Black Guerilla Family (Černošská gerilová rodina) uzavřeli příměří, aby se „spojili“ proti policii. Ale brzy se ukázalo, že cílem tohoto příměří, které vyjednal Nation of Islam, ve skutečnosti bylo potlačit nepokoje. Vůdcové Bloods a Crips uveřejnili prohlášení ve formě videa, v němž žádali o klid a mírumilovné protesty ve své oblasti a připojili se k policii a duchovenstvu při vynucování zákazu vycházení. Novinářské kamery 28. dubna zachytily příslušníky gangu, jak rozhánějí „rádoby potížisty“ u Security Square Mall.78

Těžké časy ve městě

Nejlepším obrazem shrnujícím nevědomí je Baltimore brzy ráno.

Jacques Lacan

Podobnosti mezi Baltimorem a St. Louis jsou zarážející. Obě města v důsledku deindustrializace už desítky let upadají a zhruba polovina středu města žije pod hranicí chudoby. Obě byla až do 70. let 20. století epicentry státem nařízené segregace a rizikových půjček po roce 2000.79 A zatímco ve většině amerických měst kriminalita od 90. let 20. století, kdy dosáhla svého vrcholu, ostře klesá, v St. Louis a Baltimoru zůstává vysoká a obě města se soustavně drží v první desítce měst s největším výskytem násilných zločinů a vražd.80 Jenže zatímco tradiční černošská předměstí St. Louis, jako třeba Kinloch, byla vykuchána, v Baltimoru vzkvétala a rozrůstala se.81 Baltimorské suburbie, ležící na aglomerační spojnici tří států (Maryland, Virginie a Washington DC), mají nejvyšší koncentraci černošské střední třídy v USA. Prince George’s County je nejbohatším, většinově černošským okresem v zemi, který se často považuje za kvintesenci suburbie černošské střední třídy a jeho policejní sbor je vyhlášený svojí brutalitou.82 Ta-Nehisi Coates ve svých nejnovějších pamětech uvádí, že toto zjištění bylo zdrojem jeho deziluze z černošského nacionalismu. Coatsova spolužáka z Howard University, Prince Jonese, zabil černošský policista z P. G. County, který si ho spletl s podezřelým z vloupání. Tehdy Coates věnoval jeden článek otázkám rasy a třídy, které toto zabití vyvolalo:

Policejní brutalita se obvykle rámuje jako otázka rasy: Rodney King trpící v rukou rasistického bělošského Policejního oddělení Los Angeles nebo nedávno neozbrojený Timothy Thomas zastřelený bílým policajtem z Cincinnati. Ale v dalších a dalších komunitách jsou policisty, kteří se chovají brutálně, Afroameričané, na něž dohlížejí afroameričtí policejní náčelníci a zodpovídají se afroamerickým starostům a městským radám.

Ve snaze vysvětlit, proč se tak málo lidí objevilo na demonstraci vedené Sharptonem, která se konala po zastřelení Jonese, Coates poukázal, že „u majetných černošských obyvatel je stejná pravděpodobnost jako u majetných bělochů, že si budou myslet, že oběti policejní brutality si o to samy koledovaly.“83

Celé dekády byly tyto suburbie inkubátorem černošského politického establishmentu: federální zastupitelé, státní senátoři, zástupci guvernérů, radní, policejní komisaři. A to je druhý odkaz Hnutí za občanská práva.84 Což znamená, jak si povšimlo několik komentátorů, že Baltimore byl prvními americkými nepokoji svedenými proti povětšinou černošské mocenské struktuře.85 Něco takového bylo v příkrém kontrastu s Fergusonem a pro simplicistní pokusy připisovat úmrtí černochů a černošek na vrub policejnímu rasismu tak vznikl významný problém: koneckonců tři ze šesti policajtů obviněných ze zabití Graye byli černoši.86 Zdálo se tedy, že pod tlakem událostí se na pořad dne začínají vracet třídní otázky. Černošství se chvíli jevilo jako řešení předchozího problému s kompozicí, protože nahradilo chabou a neurčitou třídní politiku 99 % čímsi, co se zdálo mít veškerou sociální reálnost, která chyběla hnutí Occupy. Ale stejně jako sestupné kompoziční modulace vyprodukovaly tuto změnu klíče, teď zase vyvolaly otázku, zda může nová černošská jednota vydržet navzdory své krajně vertikální podobě. Je třída skálou, na níž rasa ztroskotá, nebo je jejím společenským kořenem, který by ji mohl radikalizovat? V tuto chvíli se jako pravděpodobnější jevila první možnost.

Pohled dolů

Dvacátého osmého dubna, zatímco drony FBI kroužily po obloze nad Baltimorem, Obama přerušil summit s Šinzó Abem, aby se vyjádřil k událostem. Jeho projev nepůsobil tak šablonovitě jako ty dosavadní. S velkou opatrností přecházel od fráze k frázi a vyvažoval výroky podporující policii s výroky podporujícími Grayovu rodinu. Povšiml si, že pokojným demonstracím se nikdy nedostane takové pozornosti jako nepokojům. Neobratně označil účastníky nepokojů za „protestující“, ale pak si to faux pas uvědomil a rychle o nich začal mluvit jako o „zločincích“, přičemž své výrazivo dál eskaloval, aby vykompenzoval svoji chybu, a použil rasizující označení „grázlové“. Propojil Baltimore s Fergusonem a aktuální řetězec událostí zasadil do „pomalu se odvíjející krize“, která „trvá už celá desetiletí“. Vyzval policejní odbory, aby se nešikovaly a uznaly, že „toto pro policii není dobré“.

Nejpozoruhodnější ale je, že rasová kontradikce, která charakterizovala napětí mezi dvěma póly Obamovy rétoriky, teď ustoupila do pozadí, zatímco se problém, kvůli němuž „my jako země musíme pátrat v naší duši,“ stal specificky problémem chudých černochů, zchudlých komunit, absence formální zaměstnanosti a její nahrazení pokoutní ekonomikou, ghetta, kam se policajti volají pouze proto, aby krotili jeho problémy – a to byl skutečný problém, byť takový, jehož politické řešení bylo složité.87 I Hillary Clintonová se mohla přetrhnout, aby dala najevo, že chápe základní sociální témata, která jsou v těchto bojích ve hře.88 Konzervativní Washington Times deklarovaly, že problém Baltimoru je problémem třídním a ne rasovým a soucitně hovořily o tom, že „obyvatelé chudších čtvrtí se cítí jako terč policejního sboru, který s nimi nezachází férově.“89 Zdálo se, že mainstreamový názor se posouvá, protože navzdory přestřelkám mezi demokraty a republikány ohledně Baltimoru obojí mlčky sdíleli premisu, že problémem je chudoba středu města. Kontrast s 60. léty 20. století byl očividný: zatímco ultraliberál Johnson kdysi v černošských nepokojích spatřoval komunistické spiknutí, teď to vypadalo, že celá politická třída souhlasí se stížnostmi výtržníků – na životech černochů vskutku záleží a, ano, podmínky v ghettech a věznění jsou problémy.90

Stejně jako škody na majetku, které byly ve srovnání s nepokoji 60. let (viz tabulka) relativně nízké, i překvapivě vysoký stupeň kladných reakcí ze strany elity lze asi připsat velice odlišným možnostem, před nimiž tato dvě hnutí za občanská práva – staré a nové – stála. Zatímco to první hrozilo podstatně transformačními sociálními a politickými účinky, zpochybňujícími struktury rasového útlaku, které se datovaly zpět až k porážce rekonstrukce, a přineslo možnost sesadit z trůnu některé rasistické elity, nová politika černošské jednoty se vlamovala do dveří, které nikam nevedly. Zatímco to první mohlo nabídnout možnost začlenění alespoň některých částí černošské populace do rostoucí ekonomiky, nové hnutí čelilo stagnující ekonomice, v níž příležitostí ubývalo i pro mnohé z těch, kdo měli zatím dost štěstí a vyhnuli se ghettu, neřku-li pak pro ty, kdo v něm už uvízli.91 Aspirace vyřešit tyto problémy byla krásným americkým vzdušným zámkem, snadno přijatelným právě proto, že bylo těžko určit, jakou reformou by je snad šlo řešit, tedy kromě uklidňujících kroků typu zavedení povinnosti pro další policisty nosit na sobě kamery.

Tabulka 1: Dopad vybraných nepokojů v USA (zdroj: Wikipedia)

Los Angeles

Detroit

Baltimore

Los Angeles

Baltimore

1965

1967

1968

1992

2015

Doba trvání nepokojů (počet dnů)

6

4

6

6

3

Vyrabované a/nebo vypálené budovy

977

2509

1200

3767

285

Zabití lidé

34

43

6

53

0

Zatčení

3438

7200

5800

11 000

486

Škody (v milionech dolarů)

40

60

13,5

100

9,2

Stávající černošská elita je ochotná přijmout rétoriku o „novém Jimu Crowovi“, pokud tato přivádí aktivisty a aktivistky do nevládek a pomáhá konsolidovat volební výsledky, ovšem vždy v rámci paternalismu a ctihodnosti okořeněném moynihanovským zaříkáváním o dysfunkční černošské rodině. Neuspokojivé iniciativy se tu zaměřují na takové věci jako mentorství s cílem zlepšit vyhlídky jednotlivců, čímž se sociální problémy jen obchází.92 Mezitím církve fungují jako náhražky sociálního státu a jako komunitní zastupitelské orgány – v kontextu tohoto hnutí se ukázalo, že tyto role jsou ochotné hrát a afirmovat.93 Baltimorské elity se snažily z obecné nálady vytřískat nějaký ten politický kapitál, například obžalováním všech policajtů z Grayovy kauzy, z čehož bude státní zástupkyně Marilyn J. Mosbyová těžit, ať už bude výsledek jakýkoli. Je však zřejmě příznačné, že slovo „grázl“ tu poprvé použily tytéž elity – a Obama.94 Zatímco lidé napříč spektrem černošské americké společnosti i mimo ni mohli snadno tvrdit, že na všech těch životech, počínaje Trayvonem Martinem, skutečně záleží, co mohli říct výtržníkům z baltimorských ghett? Mohla křehká jednota černošské identity pořád platit, když se do popředí prodralo stigma kriminality?

Milost

Osmého června byl obžalován policista figurující v jedné z prominentních kauz: Michael Slager za vraždu Waltera Scotta. Mohli bychom logicky předpokládat, že se tu konečně nejspíš obětuje jeden policajt pro větší legitimitu policie. Jistěže těžko mohli postupovat jinak: tato kauza je naprosto jednoznačná a jakýkoli jiný výsledek by byl otevřeným přiznáním dvojího metru. Ale jak jsme nedávno viděli na příkladu Randalla Kerricka – vraha Jonathana Ferrella – ani jednoznačné případy obvykle nevedou k usvědčení. Stejně jako u občanských kauz, kdy je ve hře zákon o obraně, policistům stačí jen říct, že se cítili „ohrožení“, i když oběť nebyla ozbrojená.

Do cely sousedící se Slagerovou se brzy nastěhoval další muž z Jižní Karolíny: 21letý Dylann Roof, který 17. června popravil 9 černošských návštěvníků kostela v Charlestonu. Jeho reakce na události, které následovaly po Trayvonově smrti, stála na ideologii nadřazenosti bílé rasy. Požadavek na obžalování policajtů už byl tehdy konečně splněn (během příštího měsíce budou v Cincinnati obžalováni další) a reakce na masakr působila zdrženlivě. Žádné zuřivé protesty, jen šok a smutek. Na Roofově předsoudním slyšení se ukázali rodinní příslušníci jeho obětí a veřejně mu odpustili. Právě tohle křesťanské „milosrdenství“ dalo Obamovi příležitost konečně se prezentovat jako prezident občanských práv, a to na pohřbu státního senátora reverenda Pinckneyho, jenž při masakru zahynul. Beránčí nevinnost obětí a občanská reakce komunity mu dovolily vyvolat obraz černošství oděného do té nejameričtější tradice: křesťanské víry.

Díky tomu, že si přisvojil rétorické obraty černošské církve, mohl konečně odsunout bokem své vytáčky ohledně rasy a rasismu: „nemáme se na pozoru jen před rasistickými urážkami, ale také před skrytým nutkáním pozvat k pracovnímu pohovoru Johnnyho a ne Jamala.“ A to byla nahrávka na bouřlivé ovace: „Aleluja!“ Roofův revanšistický jižanský nacionalismus znamenal, že oprávněný vztek černochů se teď mohl přesměrovat od vraždících policajtů k symbolu: vlajce Konfederace, která vlála na státních budovách v Alabamě a Jižní Karolíně od doby, kdy George Wallace v 60. letech 20. století vedl bělošský odpor proti občanským právům. Dvacátého sedmého června Bree Newsomová, černoška a křesťanská aktivistka, strhla tuto vlajku ze sídla legislativy v Jižní Karolíně. Do příštího týdne republikánští guvernéři obou států nařídili odstranit vlajku z oficiálních budov.95 Populárním internetovým memem se na chvíli stala videa s útoky na lidi, auta a budovy s konfederační vlajkou.96

Spolu s létem přišly intervence aktivistů Black Lives Matter do demokratických primárek: přerušování projevů překvapivého levičáckého kandidáta Bernieho Sanderse, které se konstruovalo jako střet mezi levičáctvím, pro něž je na prvním místě rasa, a levičáctvím, pro které je nejdůležitější třída; improvizované setkání s Hillary Clintonovou, po němž následovalo odsouzení „úlohy, kterou ona i její rodina hrají v udržování násilí bělošských rasistů v této zemi i v zahraničí.“ V této chvíli se začaly objevovat tenze mezi Campaign Zero, která se ztotožnila s DeRayem, a Black Lives Matter Network, kterou vedli Garzaová, Tometiová a Cullorsová – z velké části šlo o otázku, zda přijmout něžné obětí demokratů.97 Tato obezřetnost byla na místě: koneckonců, jak s oblibou říkají američtí levičáci, Demokratická strana je místem, kam sociální hnutí chodí zemřít. V srpnu přijal Celonárodní výbor demokratů rezoluci „Black Lives Matter“, kterou ve svém prohlášení vzápětí odmítla Black Lives Matter Network. A tak se čelní demokraté začali předhánět, kdo víc podpoří poslušnějšího žáčka, Campaign Zero.

V létě rovněž došlo k otevřené konfrontaci se starou občanskoprávní gardou z NAACP – dostalo se jí sice menšího mediálního pokrytí, ale o to významnější patrně byla. Z velké části byla tato roztržka definována problémem trestných činů, kterých se dopouštějí „černoši na černoších“: podle statistik ministerstva spravedlnosti 93 % vražd černochů spáchají jiní černoši, na což dychtivě poukazoval Rudy Giuliani, když se neklid ve Fergusonu nacházel na svém vrcholu. Pro osobnosti z NAACP, jako třeba Roslyn Brocková, tudíž naléhavá otázka zní: „Jak máme vdechnout život narativu, že na černošských životech záleží, když sami vraždíme?“98 Podle nových aktivistů však takový diskurs nechává vyváznout „bělošskou nadřazenost“ a dává vinu samotným černochům, což vede k tomu, že v rámci obecné „politiky váženosti“ černošští vůdci „dohlížejí“ na své vlastní komunity.

Černoch a kriminálník

Otázka „černošské kriminality“ je předeterminována desetiletími sporů liberálů s konzervativci, které sahají až k Moynihanově lamentaci nad stavem „negerské rodiny“ z roku 1965.99 Na rétorickém perimetru této trojstranné debaty vartují přibližně tři svébytné soubory diagnóz a receptů. Konzervativci odsuzují kulturní patologie a nedostatek rodin o dvou rodičích, což považují za zdroj vysoké zločinnosti v černošských čtvrtích; řešením tak má být prosazování pobožnosti a otcovství mezi černochy spojené s odsuzováním rapové hudby. Liberálové hájí rapery a matky samoživitelky před patriarchálními konzervativci a odsuzují rasistické policajty, kteří zveličují černošskou kriminalitu tím, že nadměrně kontrolují černošské čtvrtě; řešením tak má být reforma policie a boj proti rasismu. A konečně sociální demokraté se shodnou s konzervativci, že černošská zločinnost je realitou, ale poukazují na strukturální faktory, jako jsou vysoká nezaměstnanost a chudoba, které částečně pohání současný i minulý rasismus; řešením tak má být Marshallův plán pro ghetto.

Mnozí příslušníci černošské střední třídy jsou skeptičtí k liberálnímu popírání černošské kriminality. Řada z nich má rodinné příslušníky nebo přátele, kteří se stali obětmi trestných činů. Strukturální argumentaci jsou sice často otevření, ale také už je unavuje čekání na sociálně demokratické všeléky, které se zdají být stále nepravděpodobnější. Vidí svoji vlastní schopnost relativní vzestupné mobility a tak je pro ně snadné dávat do kontrastu postavení černošské chudiny s údajným úspěchem jiných rasizovaných skupin přistěhovalců. Táhne je to tedy ke konzervativním závěrům: s jejich kulturou, sexuálními zvyky atd. musí být něco v nepořádku. Nejde jen o Billa Cosbyho, Bena Carsona a jim podobné. Stejný postoj zastávají i vlivní liberální akademici typu Williama Juliuse Wilsona a Orlanda Pattersona. Stále více se také jedná o postoj mnoha údajných radikálů: Al Sharpton běsní proti prověšeným kalhotám, Cornel West ostře kritizuje „nihilismus“ v černošské kultuře a za řešení označuje náboženství.100 Právě to mají aktivisté z Black Lives Matter na mysli, když vznášejí námitky vůči „politice váženosti“.

Takové námitky jsou samozřejmě v podstatě správné: svádět kriminalitu na kulturu je hloupost.101 Klíčovým referenčním bodem je pro tyto aktivisty The New Jim Crow (Nový Jim Crow) Michelle Alexanderové. Alexanderová poukazuje na rasový nepoměr v trestech odnětí svobody za zločiny spojené s drogami: drogy užívá podobné procento černochů i bělochů, ale černoši jsou zatýkáni daleko častěji a občas dostávají za stejné trestné činy delší tresty, přičemž závěr zní, že tento nepoměr je dílem rasistických policajtů a soudců. Tyto liberální reakce na konzervativní argumentaci však mívají slepé místo. Tím, že se soustředí na pachatele drobné drogové kriminality (kteří by ani podle mnoha konzervativců neměli sedět ve vězení), Alexanderová se vyhýbá některým ožehavým tématům. Mezi vězni je poměr pachatelů násilné trestné činnosti vůči pachatelům drogových deliktů vyšší než 2:1 a rasová disproporce je mezi těmito vězni stejně velká jako u pachatelů drogových deliktů.102 Připočteme-li i tyto zločiny, těžko popírat, že černoši jsou jak oběti, tak pachatelé v mnohem vyšší míře.103 Zde je tedy vysvětlení strukturalistů v zásadě správné, i když jejich řešení působí nevěrohodně: u černochů je mnohem větší pravděpodobnost, že budou žít v městských ghettech a budou čelit daleko vyšší míře materiální deprivace než běloši.

S násilím, které je v nich endemické, jsou tato místa skutečnou bází statisticky vysoké „kriminality, kterou páchají černoši na černoších“ a kterou konzervativci omílají pořád dokola jako důkaz, že odpovědnost za násilí, kterému jsou černoši vystaveni, leží na samotných černošských komunitách. Když reagují na podobné argumenty, liberálové pochopitelně poukazují na podobnosti mezi procenty vražd uvnitř stejné rasy: 84 % u bělochů a 93 % u černochů.104 Vypadá to jako polemicky efektivní argument: neměly by tedy i bělošské komunity přijmout větší odpovědnost za „zločiny, které páchají běloši na běloších“? Ale opět se tu něco ztrácí: podle Statistického úřadu ministerstva spravedlnosti se černoši zabíjejí navzájem osmkrát častěji. Není třeba přijmout rétorickou logiku, podle níž se uznání této skutečnosti jeví jako ústupek konzervativnímu moralizování. Není snad očekávatelné, že společnost, která z celého rozvinutého světa trpí největší nerovností, bude mít vysokou míru zločinnosti? A není snad zcela předvídatelné, že se násilné zločiny budou koncentrovat v městských oblastech, kde převládají takové formy zaměstnanosti, které nepožívají právní ochrany, a proto se často musí opírat o schopnost bezprostředního použití síly? Argumenty, které se takovým věcem vyhýbají, často obsahují nevyřčený apel na nerealistickou představu nevinnosti, a proto se jejich zvráceným účinkem zdá být posilování stigmatu zločinnosti. V tomto ohledu kritici „politiky váženosti“ reprodukují její základní premisu.105 A zatímco vyhlídka, že by se základní problém mohl vyřešit nějakým gigantickým Marshallovým plánem pro ghetto, působí jako ta nejmarnější z nadějí, řada politických návrhů, s nimiž přicházejí aktivisté Black Lives Matter, není nic jiného než nějaká verze „většího počtu černošských policajtů“.106 Historie reformy policie na místech, jako je Baltimore, kde se v policii a „přezkumných občanských komisích“ už dlouho zrcadlí tváře širšího obyvatelstva, jasně demonstruje nedostatečnost těchto opatření. Ale jistým způsobem jsou mimo realitu i ti radikálnější, kteří tvrdí, že požadavkem by měla být menší a ne lepší policejní kontrola.107 Potíž je v tom (jak často uvádí konzervativní pravice, ale to ještě neznamená, že to není pravda), že nejsilnější podporu přísnější policejní kontroly často nalézáme v těch nejchudších černošských čtvrtích. Když se Sharpton ve své oslavné řeči na Browna ohradil proti zavrženíhodnému černošství gangstera a násilníka, mnozí z aktivistů byli zděšeni, ale řada přítomných obyvatel Fergusonu přijala jeho poselství vřele. Důvodem bylo to, že Sharpton apeloval na tu verzi „politiky váženosti“, která má své kořeny v ghettu. Ta-Nehisi Coates, který vyrostl v západním Baltimoru, přiznává, že mnozí obyvatelé by „pravděpodobně žádali o pomoc policii a ne si stěžovali na brutalitu.“ A to nikoli proto, že by policajty nějak obzvláště milovali, nýbrž proto, že se nemají kam jinam obrátit: zatímco „bezpečí“ bílé Ameriky spočívá ve „školách, portfoliích a mrakodrapech“, jejich „bezpečí“ je v „mužích se zbraněmi, kteří se na nás nemohou dívat jinak než se stejným opovržením jako společnost, která je poslala.“108

Policejní dohled nad přebytečným obyvatelstvem

Na té nejabstraktnější rovině je kapitál barvoslepý: nadhodnota vyrobená bělošskou prací se nikterak neliší od nadhodnoty vyrobené černošskou prací a když rasistické zákony narušují nákup a prodej práce, což se ve finále dělo na Jihu Jima Crowa, kapitalisté budou mít tendenci podporovat zrušení těchto zákonů. Jenže, když poptávka po práci klesá a vyvstává otázka, kdo půjde z kola ven, obecně vzato se lze spolehnout, že pracující mezi sebou objeví nezbytné rozdíly, obvykle dané příbuzenstvím, etnikem a rasou. Kapitalisté tak mají z rasismu prospěch, i když ho nevytvářejí, neboť v obdobích růstu tato dělítka podrývají kolektivní vyjednávací sílu, které by jinak pracující mohli dosáhnout. Historicky nejsou rigidní rasové hierarchie dílem kapitálu, ale státu – zejména, byť ne výlučně, států bělošských osadníků a dalších koloniálních států. Ideálním příkladem státního rasismu jsou zákony proti míšení, jejichž cílem je uskutečnit odlišnost ras tím, že se míšení ras postaví mimo zákon – národní stát se stává státem rasovým. V dobách ekonomické krize lze počítat s tím, že rasové státy zasáhnou na pracovních trzích – jež podmíněně přesouvají pracující mezi zaměstnané a nezaměstnané – aby se tyto přesuny určovaly metodicky, podle rasy.

V polovině dvacátého století se tento státem řízený projekt utváření rasy porouchal na globální úrovni. Na jedné straně odhalení nacistické genocidy a úspěch dekolonizačních hnutí delegitimizovali explicitní státní rasismus. Na druhé straně rychlý poválečný růst vedl k naplnění pracovních trhů, což redukovalo konkurenční zápas o práci mezi rasizovanými skupinami. A tak se jednalo o éru asimilace, která se projevila částečnými vítězstvími Hnutí za občanská práva. Tento proces zvrátilo opětovné prosazení tendencí ke krizi kapitalismu v 70. letech 20. století. Klesající zisky vedly k poklesu poptávky po práci. Nedávno dosažená formální rovnost nemohla zastavit opětovné posilování reálných ekonomických nerovností dané zostřeným konkurenčním bojem o pracovní místa. A tu si stát našel novou roli v utváření rasy, tentokrát ne jako arbitr právní separace, nýbrž jako manažer rasizovaného přebytečného obyvatelstva.109

Jak se spolu se zpomalováním ekonomiky začala regulace společenských vztahů pracovním trhem rozpadat, proletáři byli vypuzováni z průmyslového sektoru, což vedlo k růstu nezaměstnanosti a podzaměstnanosti a služeb s nízkými mzdami. Populace prchala směrem na předměstí a za sebou nechala upadající městská centra. Společenské předivo se tak třepilo a ruku v ruce s tím šla fiskální krize státu. Počínaje Reaganem to vlády, napříč oběma politickými stranami, braly jako příležitost k vynucení konce celé škály už beztak hubených sociálních programů. Dřívější komunity se začaly rozpadat. To mělo i svůj kulturní rozměr: privátní domácí konzumace médií, sílící atomizace atd. Ale nejdůležitější bylo, že premisou stávajících solidarit byla rostoucí ekonomika. Komunity, které měly dosáhnout autonomie v kontextu Hnutí černé síly, zachvátila kriminalita a zoufalství. A tu zakročila policie jako poslední forma společenské mediace ve snaze zvládnout sílící sociální chaos, přičemž se stala všudypřítomnou napříč společenským předivem. Když se například lidé vzhledem k tomu či onomu selhání dostali do některého pozměněného stavu vědomí, stát stále častěji posílal policajty místo „odborníků na duševní zdraví“ a ti je krotili silou a během tohoto procesu je i často zabili.

V tomto nejistém světě musí člověk přežívat téměř bez pomoci a jakákoli nehoda nebo smůla může vyústit ve ztrátu všeho. Není žádným překvapením, že se lidé zblázní nebo se dají na dráhu zločinu, když padnou na dno a nemohou se od něj odrazit. Policie je tu od toho, aby zajistila, že ti, kdo padli na dno, nebudou dělat další potíže a pokud budou, aby je odvlekla do vězení. Ve smyčce tedy neuvíznou jen ti lidé, které seberou policajti, ale všichni lidé – a ne andělé – lapení ve vektorech šířící se dezintegrace společnosti. Zároveň se u širší populace – která se bojí shlédnout dolů – rozvíjí její vlastní policejní mentalita. Tím se usvědčují ze lživosti ta protipolicejní hesla, která policii prezentují jako cosi zvenčí uvaleného na komunitu a stojí na hypotéze, že komunitám by se vedlo dobře, kdyby do nich policie přestala šťourat. Jenže tam, kde jsou komunita a společnost ve stavu rozkladu, policie se nabízí jako záskok – přináší zdání řádu do životů, na nichž už kapitálu nezáleží.

V podstatě ze stejného důvodu je pro stát víceméně nemožné rozřešit tento problém změnou fundamentálního charakteru policie. Úplná reforma, která by zrušila současnou funkci policie coby represivní, poslední formy společenské mediace, by vyžadovala obnovu sociálně demokratického projektu. Jenže jeho ekonomické zdroje se zmenšily a tak od těchto dveří nemá stát klíč. Mezitím mírnější reformy, kolem kterých se aktivisté Black Lives Matter mohou sjednotit s politickou elitou obou stran (věci typu propuštění pachatelů drobných drogových deliktů z vězení a „reinvestice spravedlnosti“ do policejního dohledu nad komunitami), pouze přinášejí perspektivu chirurgicky přesnější verze vězeňského státu. Brutální policejní kontrola nad černou Amerikou je varováním před celosvětovou budoucností přebytečných lidí. Uniknout této budoucnosti si bude žádat objevení nových modů jednotné akce, která překoná separace.

Finále

Tato vlna bojů – která pod záhlavím „černošství“ do sebe vtahuje lidi z širokého spektra americké společnosti, aby protestovali ohledně problémů hluboce spojených s rasizujícími strukturami – se projevuje zvláštní vertikální integrací. Obsah tohoto jednotícího termínu se zdá mít jistou váhu oproti bezcílnému tápání směrem k jednotě, kterým se vyznačovala jiná nedávná hnutí jako třeba Occupy. Toto hnutí je nezvyklé, protože zdánlivě dokáže sjednotit obyvatele ghetta, multimilionářskou hvězdu a politického lobbistu ve jménu podstatné sociální kauzy. Ale právě v tom je háček. Při rozprostření napříč takto nerovnými skupinami je nevyhnutelně ve hře jednota, která je odpovídajícím způsobem tenká. Jestliže je bez ní obsah identity nulový, při krajních odlišnostech se postulování identity opět stává pouhopouhou formalitou a obsah uniká.

Jestliže se zdá, že černošství nabízí cosi podstatnějšího, jedná se o účinek jeho osobité konstrukce: je sociálním obsahem silně daným jeho rolí známky podřízené třídy, ale také je identitářskou jednotou umožněnou tím, že ve finále s třídou nekoresponduje. Těmito póly, mezi nimiž panuje napětí, se už dlouho vyznačuje specifičnost černošských bojů: proletářské povstalectví nebo „vedení rasy“; černošství jako socioekonomické prokletí nebo jako kultura. Ale jak se propast mezi bohatými a chudými stále více rozšiřuje a jak chudí klesají stále hlouběji do bídy a zločinnosti, gesta, která mají udržet oba póly pohromadě, jsou čím dále tím prázdnější. Sáhnout po sociálním obsahu nutně znamená nelpět tolik na identitě a přijmout identitu nutně znamená pustit se obsahu. Mít oboje najednou je prakticky nemožné. Bude zásadním požadavkem reforma policie? Nebo jím bude zlepšování podmínek v ghettu, v němž je policejní násilí víceméně jedinou kontrolou nad jinými druhy násilí? Jestliže se zdá, že černošství se nabízí jako prostor, v němž by tyto požadavky fakticky nemusely být ve sporu, je tomu tak jen kvůli nejasnému světlu z příšeří starších potenciálů solidarity, kdy i černošská střední třída žila v ghettu a sdílela jeho osud a kdy černošská dělnická třída mohla odůvodněně doufat v lepší dny.

Byť je jasné, že černošství z větší části přišlo o konzistentní sociální obsah, z jeho zjevného potenciálu vyvolat v americkém obyvatelstvu tak rozsáhlé a dynamické mobilizace je stejně tak jasné, že ohlašovat jeho skon by bylo předčasné. A v jeho tenzích pořád ještě leží nestabilní, byť neafirmovatelný moment. Leží u společenského kořene rasizující logiky, kde zcela uhnívají kapitalistické společenské vztahy a kde se nacházejí nejnaléhavější problémy přebytečných lidí. Jestliže se rasa mohla prezentovat jako řešení hádanky kompozice, protože skrze sestupné modulace vykouzlila novou jednotu, sama tato jednota vede k další kompoziční slepé uličce, neboť další sestup hrozí její demontáží. Ghetto teď znovu objevilo svoji schopnost bouřit se a vynutit si tak změnu. Budou další větší složky americké chudiny – běloši a hispánci – stát nečinně bokem? A jakou roli budou v takových chvílích hrát noví vůdcové rasy? Musíme napnout uši a naslouchat, zda nezachytíme nové kompozice, v nichž se tyto modulace rozplynou.

Epilog

Mrtvol nepřestalo přibývat. Šestnáctého července 2015 byla 28letá aktivistka Black Lives Matter, Sandra Blandová, nalezena oběšená v policejní cele v texaském Waller County – událost byla prohlášena za sebevraždu, ale mnozí samozřejmě měli podezření, že jde o špinavou hru. Ti, kdo vstoupili do hrůzného panteonu tohoto hnutí, jsou jen špičkou ledovce. Zatímco píšeme tato slova, americká policie letos zatím zabila 891 lidí, z nichž 217 bylo identifikováno jako černoši, což je dvakrát větší podíl než u bělochů a hispánců.110 Byť přesná čísla ještě nemohou být k dispozici, v letech, která budou následovat od začátku této vlny bojů, budou v USA zavražděny desetitisíce černochů.111 U bělochů by celkový počet byl sice jen o trochu nižší, ale běloši tvoří 63 % obyvatel USA, zatímco černochů je jen 13 %.

Devátého srpna, na výročí Brownova zastřelení, se během dne ve Fergusonu shromáždilo 250 lidí. Večer se střílelo po policii, rabovalo se a oloupili jednoho novináře, zatímco ozbrojení muži strážili Ferguson Market & Liquor. Osmnáctiletého Tyroneho Harrise ml. – zjevně blízkého přítele Mika Browna – zastřelili čtyři policisté v civilu, protože se prý účastnil přestřelky mezi rabujícími. Devatenáctého srpna policie v St. Louis střelila do zad dalšího osmnáctiletého teenagera, Mansura Ball-Beye, když utíkal před domovní prohlídkou. V severním St. Louis se shromáždily velké davy, po kterých policie střílela slzný plyn. Házelo se kamení, hořela auta, rabovalo se… Virálním se stalo video s Peggy Hubbardovou, černošskou babičkou, která vyrostla ve Fergusonu a teď napadla Black Lives Matter za to, že podporují „darebáky“, jako jsou Ball-Bey a její bratr a syn, kteří byli ve vězení, a zároveň přehlížejí tragickou smrt devítileté Jamyly Boldenové, kterou zabila zbloudilá kulka z projíždějícího auta, když ležela v matčině posteli. Dvacátého čtvrtého srpna nově jmenovaný fergusonský soudce oznámil, že všechny zatykače vydané před rokem 2015 budou anulovány a legislativa státu Missouri zastropovala soudní poplatky v St. Louis County na 12,5 % obecních příjmů. Ačkoli se tedy nezdá, že by zabíjení polevovalo, kolektivní vyjednávání pomocí pouličních nepokojů zase znovu přináší ústupky.

1 Díky Chinovi, Chrisovi, Danielle, Idris, Jasonovi, Mikovi a Shemonovi.

3 Těžko pochopit, proč právě smrt Trayvona Martina spustila takovou reakci v zemi, kde bezmála každou hodinu zabijí černocha. Částečně důvodem může být Trayvonovo zázemí, jeho nepochybná „nevina“, která z něj učinila objekt, s nímž se mohla bezpečně ztotožnit střední třída. Ale určitě šlo také o přehnaný symbolismus dějiště: „etnický běloch“ dychtící chránit hodnotu svého domova a přízrak černošského vetřelce, jehož pouhá přítomnost se ji zdá ohrožovat. Takovéto předměstské obavy se v USA už dlouho proplétají s dynamikou rasizace. Viz Chris Wright, „Its Own Peculiar DecorEndnotes 3.

4 NAACP (National Association for the Advancement of Colored People – Národní asociace pro zvýhodňování barevných lidí): klíčová afroamerická občanskoprávní organizace, která vznikla roku 1909, jejím členem byl i W. E. B. Du Bois a původně se zaměřovala na odstranění zákonů Jima Crowa.

5 Cedric Johnson, Revolutionaries to Race Leaders: Black Power and the Making of African American Politics (University of Minnesota 2007).

6 S vědomím prezidentů Kennedyho a Johnsona FBI řízená J. Edgarem Hooverem v rámci skandálního programu COINTELPRO perzekvovala hnutí a jeho vůdce, včetně dnes uctívaného Kinga. Za Nixonova prezidentství zorganizovala atentát na Freda Hamptona a další členy Strany černých panterů.

7 Že tu fungovala jako výhoda, bylo samozřejmě spíše novinkou a jistě zde do nějaké míry zapůsobila filtrace přes výdobytky Hnutí za občanská práva. Ale takové věci se v kontextu hnijící stavby, na níž stojí, jeví obzvláště nejednoznačně. Na tom, že si extrémně nerovnostářská a groteskně násilná společnost vybrala za prezidenta černocha, bylo cosi odzbrojujícím způsobem vykupitelského.

8 Údaje ohledně policejní střelby jsou notoricky neúplné. Nejlepším důkazem časem vyvstávajících trendů jsou statistiky FBI s kouzelným názvem „oprávněná zabití ze strany policie“. Tyto statistiky ukazují, že vrcholem byly roky 1980 a 1994. Alexia Cooper a Erica Smith, „Homicide Trends in the United States, 1980–2008, Bureau of Justice Statistics, 2010, s. 32.

9 Stránka blacklifematters.org byla zaregistrována 18. března 2012, během příprav na Pochod milionu kapucí a objevila se na transparentech na hollywoodské demonstraci. Tato stránka spojuje akce za Trayvona s nezávislými veřejnými školami a církevním aktivismem. #BlackLifeMatters zůstalo běžnější než #BlackLivesMatter po celý rok 2012. Aktivisté, kteří vejdou ve známost jako původci onoho druhého hesla, spojují svůj příběh s boji v létě 2013, které přišly poté, co byl Zimmerman zproštěn viny ve všech bodech obžaloby.

11 Podle prokurátorky, Angely Coreyové, která figurovala i v Zimmermanově kauze, obhajoba Alexanderové zákonem o „obraně“ neuspěla, protože Alexanderová nejprve opustila dům, aby si ze svého auta vzala střelnou zbraň. Ačkoli policejní náčelník z Twin Lakes původně ospravedlňoval to, že Zimmermana propustil bez obvinění, také zákonem o „obraně“, jeho právníci se tohoto zákona fakticky nedovolávali a místo toho se rozhodli pro obhajobu standardní sebeobranou.

12 Alexanderová byla propuštěna na odvolání v lednu 2015, když si odseděla tři roky a další dva měla strávit v domácím vězení, s monitorovacím zařízením na kotníku.

13 Na podzim roku 2014, kdy Amerika vřela v důsledku zastřelení Michaela Browna, byl Dunn shledán vinným z pokusu o vraždu a nepodmíněně odsouzen k doživotnímu odnětí svobody.

14 Ta-Nehisi Coates, ‘To Raise, Love, and Lose a Black Child’, The Atlantic, 8. října 2014.

15 Flatbush lze chápat jako příklad starší tradice komunitních nepokojů reagujících na policejní střelbu – jejím dokladem byly také oaklandské nepokoje v roce 2009 související se smrtí Oscara Granta. Tamní „vůdcové komunity“ byli vzhledem k jejich dlouhodobému spojenectví se starostkou Jean Quanovou z valné části bezmocní. Ohledně Flatbush viz Fire Next Time, „The Rebellion Contained: The Empire Strikes Back, 15. března 2013; Nick Pinto, „Everybody Wants a Piece of Kimani Gray, Village Voice, 20. března 2013.

16 Alicia Garza, „A Herstory of the #BlackLivesMatter Movement, The Feminist Wire, 7. října 2014.

17 Tento herní plán mlčky předpokládala většina aktérů současné vlny – od Dream Defenders a Organization for Black Struggle (Organizace pro černošský boj) na místní úrovni, až po NAN a NAACP na celonárodní úrovni – ať už bylo bezprostředním požadavkem zrušení zákona o „obraně“ nebo reforma policie. Jako strategie byl viditelnější v prvních dnech, ale do popředí se vrátí v létě 2015, když se budou blížit demokratické primárky.

18 Lisa Miller, Perils of Federalism (Oxford 2008).

19 Federální podporu občanských práv lze částečně vysvětlit tím, že Jim Crow a úloha USA coby „vůdce svobodného světa“ nešli dost dobře dohromady. Klíčovým předpokladem úspěchu hnutí na jihu bylo nahrazení pachtýřů kombajny na bavlnu, takže rigidně rozdělený trh práce ala Jim Crow se ukázal být překážkou pro zaměstnavatele z rychle se rozvíjejících jižanských měst. A tak tím, kdo měl z Hnutí za občanská práva největší prospěch, byla možná jižanská bělošská elita, která se pak dočkala přílivu regionálních investic. Viz Gavin Wright, Sharing the Prize: The Economics of the Civil Rights Revolution (Harvard 2013).

20 Došlo tu k ironické inverzi: 14. dodatek, který se původně zabýval právy bývalých otroků, byl reinterpretován jako ochrana korporací před státní regulací, a proto jej zákon o občanských právech z větší části přehlížel a místo něj stavěl na obchodní klauzuli, aby ze soukromé rasové diskriminace učinil federální zločin.

21 V tomto případě NAACP vlastně policii chválila, že proti Kerrickovi urychleně vznesla obvinění, byť první obžaloba byla neúspěšná. Podruhé ho velká porota 28. ledna 2014 obvinila z úmyslné vraždy, což je v tomto řetězu událostí docela vzácný jev. Avšak v srpnu 2015 bylo soudní řízení prohlášeno za zmatečné, protože v nerozhodnosti poroty se odrážela širší celonárodní polarizace v otázce policejních vražd.

22 Zdá se, že spouštěčem zákroku proti Garnerovi v oblasti Tompkinsville Park na Staten Island byly stížnosti místních majitelů obchodů a nemovitostí, kteří si dělali starosti o zákazníky a hodnotu jejich realit. „Beyond the Chokehold: The Path to Eric Garner’s Death, New York Times, 13. června 2015.

23 Jamilah King, „How three friends turned a spontaneous Facebook post into a global phenomenon, The California Sunday Magazine, 1. března 2015.

24 Sidney M. Willhelm, Who Needs the Negro? (Shenkman 1970).

25 Mezi černošskými revolucionáři a nacionalisty v USA je automatizace už dlouho důležitým tématem. Srovnej s James Boggs, The American Revolution: Pages from a Negro Worker’s Notebook (Monthly Review Press 1963).

26 Bruce Western, Punishment and Inequality in America (Russell Sage Foundation 2006).

27 Tyto reformy, spolu s novými obviněními ze spiknutí, díky nimž lze z kteréhokoli spolupachatele udělat svědka obžaloby, fakticky daly prokurátorům moc vynášet rozsudky. Michelle Alexander, The New Jim Crow: Mass Incarceration in the Age of Colorblindness (New Press 2010). Avšak, jak poukazuje James Forman mladší, teze Alexanderové o odporu vůči úspěchům hnutí za občanská práva přehlíží, že tu stejnou legislativu podporují i černošští politici. James Forman Jr., „Racial Critiques of Mass Incarceration: Beyond the New Jim Crow“, NYU Law Review, sv. 87, 2012.

28 Po většinu 20. století byla na jihu míra věznění černochů mnohem nižší, neboť lynčování a teror ala Jim Crow nepotřebovali věznice. Spolu s urbanizací jihu a nástupem občanských práv začala tato míra růst (pozoruhodné je, že stejné úrovně jako na severu dosáhla v roce 1965, kdy vešel v platnost zákon o občanských právech). Ačkoli je ale dnes míra věznění černochů vyšší na jihu, rasová disparita je tam menší, neboť míra věznění bělochů roste ještě rychleji (Data: BJS Historical Statistics on Prisoners in State and Federal Institutions).

29 V roce 1974 došel výbor federálních soudců k závěru, že „segregované bydlení v metropolitní oblasti St. Louis bylo … velkou měrou výsledkem záměrné rasové diskriminace na trhu s bydlením, které se dopouštělo realitní odvětví a federální, státní i místní úřady.“ Richard Rothstein, „The Making of Ferguson: Public Policies at the Root of its Troubles, Economic Policy Institute, 15. října 2014.

30 Bližší ohledání sociálních dějin tohoto projektu viz dokumentární film z roku 2011, který režíroval Chad Freidrichs, „The Pruitt-Igoe Myth.

31 S jistou dějinnou ironií budou později někteří nazírat jinou slavnou demolici budov Minoru Yamasakiho jako den, kdy zemřel postmodernismus.

32 viz Anthony Flint, „A Failed Public-Housing Project Could Be a Key to St. Louis’ Future, Citylab, 25. srpna 2014; R. L. „Inextinguishable Fire: Ferguson And Beyond, Mute, 17. listopadu 2014.

33 Analýza této dynamiky viz Chris Wright, „Its Own Peculiar Decor, v tomto čísle.

34 viz Daniel Lichter a kol., „Toward a New Macro-Segregation? Decomposing Segregation within and between Metropolitan Cities and Suburbs“, American Sociological Review, ročník 80, č. 4, srpen 2015.

35 U bělochů je celonárodní průměr 99 mužů na 100 žen, u černochů 83. Wolfers a kol., „1.5 Million Missing Black Men, New York Times, 20. dubna 2015.

36 Jim Gallagher, „Blame poverty, age for weak North County home market, St. Louis Post Dispatch, 18. srpna 2013.

37 „Investigation of the Ferguson Police Department , Ministerstvo spravedlnosti Spojených států, Odbor občanských práv, 4. března 2015. Sama existence zprávy MS, která si všímá těchto problémů ve Fergusonu, je výsledkem bojů, které se z velké části odehrály kvůli těmto problémům.

38 Anonymní svědectví zaslané na webovou stránku Dialectical Delinquents.

39 Toto spáleniště se v nadcházejících týdnech stane ústředním shromaždištěm protestů.

40 Phil A. Neel, „New Ghettos Burning, Ultra, 17. srpna 2014.

41 Senator Rand Paul, „We Must Demilitarize the Police“, Time, 14. srpna 2014.

42 Julie Bosman, „Lack of Leadership and a Generational Split Hinder Protests in Ferguson, New York Times, 16. srpna 2014.

43 Zdá se, že solidní statistiky ohledně účastníků nejsou momentálně dostupné, ale údaje o zatčených ladí s logickým čtením událostí: v první fázi byl Ferguson zcela jasně komunitními protipolicejními nepokoji a jeho sociální charakter tudíž můžeme částečně posuzovat prostřednictvím samotného místa. Ann O’Neill, „Who was arrested in Ferguson?, CNN, 23. srpna 2015.

44 Různí autoři, „Reflections on the Ferguson Uprising, Rolling Thunder #12, jaro 2015.

46 Profily nových aktivistů viz „The Disruptors, CNN, 4. srpna 2015.

47 Zvláštní díky Chinovi za pomoc s tímto oddílem.

48 Na ikonické fotografii mužů nesoucích kartony s nápisem, „Já jsem člověk,“ jsou stávkující popeláři z Memfisu v roce 1968. Toto heslo pak lze dát do souvislosti s abolicionistickým heslem z 18. století, „Nejsem snad člověk a bratr,“ které se ozývalo v prohlášení Sojourner Truthové, „Nejsem snad žena?“

49 Jednoduchým měřítkem je poměr nejvyšších a nejnižších příjmových kvintilů v černošské populaci. V roce 1966 to bylo 8,4 (nejbohatších 20 % černochů mělo asi 8krát vyšší příjmy než spodních 20 %). Do roku 1966 se tento poměr zdvojnásobil na 17. Odpovídající čísla pro bělochy byly 6,2 a 10. Cecilia Conrad a kol., African Americans in the US Economy (Rowman and Littlefield 2006), s. 120–124.

50 viz např., Adolph Reed Jr., „Black Particularity Reconsidered, Telos 39, 1979; Keeanga-Yamahtta Taylor, „Race, class and Marxism, Socialist Worker, 4. ledna 2011.

51 Například afirmativní akce se povětšinou omezuje na profese bílých límečků a na elitní univerzity. Srovnej s „Bakkeho“ bojem ohledně kvót na lékařských fakultách v roce 1978.

52 V roce 1967 bylo černošských „bílých límečků“ 13 %, v roce 1984 jich bylo 40 % a v roce 2010 už 51 % (oproti tomu běloši představovali 62 %). Bart Landry, „The Evolution of the New Black Middle Class“, Annual Review of Sociology 37, č. 1, 2011.

53 Z těch, kdo se narodili do spodního kvintilu, víc než 90 % černochů i bělochů vydělávalo víc než jejich rodiče, ale jen 66 % černochů narozených do druhého kvintilu překonalo příjmy svých rodičů. Oproti tomu u bělochů to bylo 89 %. Pew Trusts, „Pursuing the American Dream: Economic mobility across generations, 9. července 2012.

54 Od roku 2005 do roku 2009 se majetek průměrné černošské domácnosti snížil víc než o polovinu na 5677 dolarů, zatímco majetek bělošských domácností se zmenšil jen o 16 % na 113 149 dolarů. Rakesh Kochhar a kol., „20 to 1: Wealth Gaps Rise to Record Highs Between Whites, Blacks and Hispanics, Pew Social & Demographic Trends 2011.

55 Alicia Garzová, spoluzakladatelka sítě Black Lives Matter, vyrůstala v převážně bělošském kalifornském Marin County, kde medián příjmů domácností přesahuje 100 000 dolarů. Oproti tomu DeRay McKesson vyrůstal v jedné chudinské čtvrti v Baltimoru. Přesto měl jako personální ředitel Školního okrsku v Minneapolis šesticiferný plat a proslul nemilosrdným propouštěním učitelů a učitelek. Jay Caspian Kang, „Our Demand Is Simple: Stop Killing Us, New York Times, 4. května 2015.

56 Historie „managementu rasy“ viz Kenneth W. Warren, „Race to Nowhere, Jacobin 18, léto 2015.

57 Mnozí jsou z elitních univerzit, a to včetně Nyla Forta, který je z Princetonu a patří k Black Ivy Coalition. DeRaye McKessona, absolventa elitní vysoké školy svobodných umění v Maine, nedávno najal Yale.

58 Patrick Sharkey, „Spatial segmentation and the black middle class“, American Journal of Sociology 119, č. 4, 2014.

59 Karyn Lacyová popisuje „vylučující mezní práci“, kterou se v očích bělošských představitelů autority odlišuje černošská střední třída od černošské chudiny. Blue Chip Black: Race, Class, and Status in the New Black Middle Class (UC Press 2007).

60 Běloši mužského pohlaví bez středoškolského vzdělání jsou dnes vězněni třikrát víc než černoši mužského pohlaví s vysokoškolským vzděláním. Western, Punishment and Inequality.

61 Ohledně zvětšující se propasti mezi proletářskou a středostavovskou černošskou identitou viz Ytasha L. Womack, Post Black: How a New Generation Is Redefining African American Identity (Chicago Review Press 2010); Touré, Who’s Afraid of Post-Blackness?: What It Means to Be Black Now (Free Press 2011).

62 viz např., Obamova stáž v církevně komunitní organizaci v chicagském South Side.

63 DeRay není jediným vůdcem, který dělal pro Teach for America (TFA). Na protestech ve Fergusonu se ukázal také generální ředitel Matt Kramer a výkonná ředitelka TFA v St. Louis, Brittany Packnettová, rozjela spolu s DeRayem a Nettou Campaign Zero (Kampaň Nula). Anya Kamenetz, „A #BlackLivesMatter Leader At Teach For America, NPR, 12. května 2015.

64 Nadace Open Society tvrdila, že „investovala 2,5 milionu dolarů na podporu frontových komunitních skupin ve Fergusonu“, včetně Organization for Black Struggle (Organizace černošského boje) a Missourians Organizing for Reform and Empowerment (Organizovaní Missouřané za reformu a posílení postavení). Viz „Healing the Wounds in Ferguson and Staten Island, blog Nadace Open Society, 19. prosince 2014.

66 DeRay sedí také v radě Justice Together (Společně spravedlnost), nové neziskovky, která chce „skoncovat s policejní brutalitou“, a spolu s ním tam jsou ředitel Rockefellerovy nadace a několik liberálních libertariánů ze Silicon Valley. Viz Tarzie, „Meet The New Police Reform Bosses, The Rancid Honeytrap, 25. června 2015.

67 Vypadá to, že jej k tomu motivoval konkurenční boj o potenciální sponzory. Sarah Kenzior, „Ferguson Inc., Politico Magazine, 4. března 2015.

68 Velká porota v USA hraje ve vztahu k normálním soudním procesům úlohu filtru, přičemž v tajnosti určuje, zda má dojít k obžalobě z trestného činu. Porotu vede žalobce a obhajoba není přítomna. Protože se velká porota nemusí nikomu zodpovídat, je za daného typu okolností preferovanou volbou. Byť za normálních okolností absence obhajoby obvykle zvyšuje pravděpodobnost obžalování, tak pokud sám žalobce, který porotu vede, s obžalobou váhá (vzhledem k institucionálním vazbám na policii), je víceméně jisté, že k obžalování nedojde a vždy to lze svést na velkou porotu samotnou.

69 viz např., „Presbyterian Church Stated Clerk responds to Ferguson grand jury decision, pcusa.org, 24. listopadu 2014: „Vyzýváme církev k modlitbám za to, aby nám Bůh dal odvahu a sílu s upřímností rozmlouvat o rase tam, kde bydlíme, pracujeme a chodíme do kostela. Modlíme se za bezpečné prostory ve Fergusonu i ve všech dalších komunitách, kde by lidé mohli vyjádřit své názory.“

70 Analýza Dugganovy kauzy a následné vlny nepokojů viz „A rising tide lifts all boats, Endnotes 3, září 2013.

71 Hned zpočátku zaslali poselství solidarity s Fergusonem Palestinci, a to včetně tipů jak si poradit s policejními těžkooděnci – byl to jakýsi ozvuk mezinárodních vazeb, které kdysi charakterizovaly hnutí Black Power (Černá síla). V dubnu, kdy se Baltimore vzpamatovával ze své vlastní vlny nepokojů, etiopští Izraelci s využitím memu „Vzdáváme se, nestřílejte“ rovněž poukazovali na souvislosti mezi jejich vlastními boji proti policejnímu násilí a hnutím Black Lives Matter. Viz Ben Norton, „Baltimore Is Here: Ethiopian Israelis protest police brutality in Jerusalem, Mondoweiss, 1. května 2015.

72 Žalobce, který dozoroval vyšetřování vedené velkou porotou, Daniel Donovan, byl následně zvolen do Kongresu Spojených států jako zastupitel za Staten Island, městský obvod hustě osídlený policisty. Město se později vypořádalo s tvrzením o nezákonném zabití tak, že Garnerově rodině vyplatilo 5,9 milionu dolarů.

73 Stejně jako následná „policejní stávka“ i tohle se ukázalo být zahajovacím gambitem ve smluvních vyjednáváních mezi městem a Patrolmen’s Benevolent Association (Dobročinným sdružením policistů).

74 „Drsná jízda“: policejní technika jak proti zatčeným nepřímo použít násilí, prostřednictvím pohybů vozidla, čímž se policisté vyhýbají možnému obvinění z přímé agrese. Manny Fernandez, „Freddie Gray’s Injury and the Police “Rough Ride”, New York Times, 30. dubna 2015.

75 Fanoušci White Orioles, kteří slavili před stadionem, se střetli s demonstranty, policie násilně zasáhla a došlo k vyrabování obchodu 7-11.

76 Policie nákupní středisko zavřela v reakci na leták, který koloval na sociálních sítích a volal po „očistě“ – odkaz na hororový film, jehož významem je den nezákonnosti. Na tuto akci přišly desítky středoškoláků, ale spoustu dalších jich policie uzavřela do pasti před nákupním střediskem, když zablokovala autobusy, které je měly odvézt domů a do shromažďujícího se davu začala střílet slzný plyn. Justin Fenton, „Baltimore rioting kicked off with rumors of “purge”, The Baltimore Sun, 27. dubna 2015.

77 The 2015 Baltimore Uprising: A Teen Epistolary (Research and Destroy, New York City 2015).

78 „Gangs call for calm in Baltimore, Baltimore Sun, 27. dubna 2015; Garrett Haake, „Gang members help prevent riot at Baltimore mall, WUSA9, 28. dubna 2015.

79 Baltimore byl prvním městem, které přijalo nařízení o segregaci obyvatel (v roce 1910). Richard Rothstein, „From Ferguson to Baltimore, Economic Policy Institute, 29. dubna 2015.

80 Rovněž je jim společná osobitá historie: obě byla městy v pohraničních státech, kde mělo otrokářství jen nejistou oporu. Viz Barbara Fields, Slavery and Freedom on the Middle Ground (Yale 1985).

81 V roce 1970 bylo v baltimorské oblasti 7 úseků pro sčítání lidu, které měly černošskou většinu, byly relativně majetné a daleko od koncentrované chudoby středu města. V roce 2000 jich už bylo 17. Sharkey, „Spatial segmentation and the black middle class“.

82 Policie z P. G. County mezi prvními zareagovala na nepokoje a vtrhla do Baltimoru.

84 V roce 1970 bylo v USA 54 černošských zákonodárců. Do roku 2000 se jejich počet zvýšil na 610. Většina jich je ve státních zastupitelských sborech, ale mocnou silou se stal i Černošský výbor v Kongresu s více než 40 členy.

85 Curtis Price, „Baltimore’s ‘Fire Next Time’, Brooklyn Rail: Field Notes, 3. června 2015.

86 Černoši tvoří 44 % baltimorské policie, zatímco představují 60 % populace Baltimoru, ale širší metropolitní oblast, z níž se policisté rekrutují, je černošská z 30 %. Viz Jeremy Ashkenas, „The Race Gap in America’s Police Departments, New York Times, 8. dubna 2015.

88 „It’s time to end the era of mass incarceration, 29. dubna 2015. Ke sborovému protestu proti věznění se připojil dokonce i Tea Party republikán Ted Cruz.

89 Kellan Howell, „Baltimore riots sparked not by race but by class tensions between police, poor, Washington Times, 29. dubna 2015.

90 Obdobně očividný je také kontrast s reakcí britského státu a médií na anglické nepokoje v roce 2011, jež byla uniformně autoritářská a nechápavá.

92 Například iniciativy „Big Brothers Big Sisters“ (Velcí bráchové a velké sestry) a Obamova „My Brother’s Keeper“ (Opatrovník mého bratra).

93 viz Antonia Blumberg a Carol Kuruvilla, „How The Black Lives Matter Movement Changed The Church, Huffington Post, 8. srpna 2015.

94 Navíc tentokrát to byla NAACP se sídlem v Baltimoru, kdo vinil „agitátory zvnějšku“. Aaron Morrison, „NAACP condemns looting and violence in Baltimore“, International Business Times, 28. dubna 2015.

95 Žádné další státy ji nevyvěšují, ale na základě všelidového hlasování, které dopadlo 2:1, je součástí státní vlajky Mississippi.

96 V reakci na to koncem června znovu ožil jeden dávnější a anonymní mem: během týdne bylo na Jihu vypáleno osm černošských kostelů.

98Darren Sands, The NAACP And Black Lives Matter Are Talking Past Each Other, BuzzFeed, 17. července 2015.

99 Shrnutí referátu a následné debaty viz Stephen Steinberg, The Moynihan Report at FiftyBoston Review, 24. června 2015.

100Stephen Steinberg, The Liberal Retreat From RaceNew Politics, sv. 5, č. 1, léto 1994.

101 Soudobé důkazy strukturálních determinant zločinnosti viz Ruth Peterson a Krivo Lauren, „Segregated Spatial Locations, Race-Ethnic Composition, and Neighborhood Violent Crime“, Annals of the American Academy, č. 623, 2009.

102 Pachatelé drogových deliktů představují mnohem vyšší procento federálních vězňů, ale ve federálních věznicích je jen 6 % vězňů. Viz Forman Jr., Racial Critiques of Mass Incarceration.

103 Jestliže se podíváme jen na vraždy a zabití (obecně se jedná o nejspolehlivější data), od roku 1980 do roku 2008 byla u černochů šestkrát až desetkrát vyšší pravděpodobnost než u bělochů, že se stanou obětmi a pachateli. Cooper a Smith, Homicide Trends in the United States, 1980–2008.

104 Jamelle Bouie, The Trayvon Martin Killing and the Myth of Black-on-Black Crime!Daily Beast, 15. července 2013.

105 Vždyť, když zpochybňují reálnost kriminality, liberálové naznačují, že ti největší vyděděnci se poslušně podrobují svému postavení.

106 Například Michael Mcdowell z Black Lives Matter Minneapolis prosazuje, aby se z „vůdců komunity“ stali policisté. Waleed Shahid, The InterruptersColorlines, 14. srpna 2015.

107 viz Alex Vitale, We Don’t Just Need Nicer Cops: We Need Fewer CopsThe Nation, 4. prosince 2014.

108 Coates, Between the World and Me (Spiegel & Grau 2015), s. 85. Coates to dále popisuje jako „vztek na zločinnost ve vašem ghettu, protože vůči velkému zločinu dějin, který ghetta zplodil, jste bezmocní.“

109 viz Chris Chen, „Mezní bod kapitalistické rovnosti“, Endnotes 3, září 2013.

110 Tato čísla pocházejí z listu the Guardian a jeho projektu The Counted“, který vznikl v reakci na tuto vlnu bojů a jehož cílem je zaznamenávat lidi zabité americkou policií. Podobná statistika prováděná listem Washington Post a omezující se na zastřelené, uvádí 759 mrtvých, z nichž 190 byli černochů. Údaje pocházejí z 9. října 2015.

111 V letech 2000-2010 převyšoval tento počet 78 000, což je více než celkový počet padlých amerických vojáků z vietnamské války.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

<span>%d</span> blogerům se to líbí: