Logistika, kontralogistika a komunistická vyhlídka

Autorem následujícího textu, který vyšel v Endnotes č. 3, je Jasper Bernes. Jakožto stoupenec komunizační perspektivy a účastník Oaklandské komuny a její „generální stávky“ (která byla daleko spíše blokádou přístavu) se tu pokouší o „nové psaní“ revoluční antikapitalistické teorie, jak ji produkuje krize restrukturalizovaného kapitalismu a nedávná hnutí našeho cyklu bojů. Nevyhnutelně tak nově nasvěcuje i vztah mezi teorií a praxí, pokouší se redefinovat otázky intervence a strategie a načrtává aktuální – a nutně neúplnou – odpověď na otázku, „Co dělat?“. Tento Bernesův text je dobré číst jako konkrétnější rozvinutí již publikovaného textu Spontaneita, zprostředkování, ruptura, ale také jako další příspěvek do debaty s našimi anarchistickými přáteli.

Verze v PDF

K čemu je teorie? K čemu je dobrá v boji proti kapitálu a státu? Pro velkou část levice, zejména marxistické levice, je odpověď jasná: teorie nám říká co dělat nebo co se musí udělat, přičemž tato často užívaná formulace je prapodivně imperativní. Teorie je pedagogem praxe. Zde se skrývá fundamentální pojítko mezi soudruhem Leninem a jeho domnělým nepřítelem, renegátem Kautským, hlavními mysliteli Třetí a Druhé internacionály: navzdory jejich legendárním půtkám oba věřili, že bez speciálních, vědeckých znalostí, jejichž nositeli jsou intelektuálové a oddaní revolucionáři, je dělnická třída odsouzena k nižšímu stupni uvědomění a není schopna uskutečnit revoluci či alespoň provést ji úspěšně. Úkolem teorie je proto udělat z uvědomění proletariátu zbraň, nasměrovat ho ke správné akci. Tento didaktický pohled na teorii je společný celé škále marxistické intelektuální produkce 20. století, od poměrně neotesané programatiky Lenina a Trockého až po sofistikované varianty, které nabízeli Antonio Gramsci a Louis Althusser.

Existují však i jiné, nedidaktické teorie o teorii. Kupříkladu se můžeme podívat na velmi rané úvahy samotného Marxe. Není třeba dělat dělnické třídě učitele, říká Marx svému příteli Arnoldovi Rugemu: „Neříkáme světu: přestaň bojovat, celý tvůj boj je nesmysl; my ti dáme to pravé bojové heslo. My jen světu ukazujeme, zač vlastně bojuje, a vědomí je věc, kterou si svět musí osvojit, i kdyby nechtěl.“[1] Poslední obrat v této formulaci je zásadní, jelikož nutně znamená, že svět již kypí věděním, které teorie skýtá; teorie pouze odráží, syntetizuje a možná urychluje „úsilí doby ujasnit si … smysl svých bojů a tužeb.“ Teorie je momentem samouctví proletariátu, jehož osnovy zahrnují buřičské pamflety a hospodské proslovy stejně jako barikády a pouliční boje.

V tomto smyslu je teorie spíše mapou než souborem direktiv, mapováním terénu, v němž se nacházíme, způsobem jak určit azimut dřív, než podnikneme něco riskantního. Mám tu na mysli esej Fredrica Jamesona o „kulturní logice pozdního kapitalismu“ a jeho volání po „kognitivních mapách“, díky nimž bychom se mohli orientovat v novém prostoru postindustriálního světa. Byť je Jamesona jistě třeba počítat mezi exponenty pedagogického pohledu na teorii – po kognitivních mapách volá při obraně didaktismu v umění – jeho esej je z části poutavý díky tomu, že volání po mapách vyvstává z věrně vylíčené dezorientace, z fenomenologie zmatených a ztracených. Když popisuje spletitou prázdnotu hotelu Bonaventure, Jameson čtenáře situuje do prostorové alegorie abstraktních struktur pozdního kapitalismu a „neschopnosti našeho myšlení… zmapovat onu obrovskou globální, nadnárodní a komunikační síť bez centra, v níž jsme polapeni jako individuální subjekty.“[2] Teorie je mapa, kterou dělají sami ztracení a tak nám nabízí obtížný pohled zevnitř a ne jasný pohled z vrcholu Olympu.

Neboť strádá ve stínu svého dominantního protějšku, antididaktická teorie často zůstává zarputilým opakem intelektualistické nabubřelosti leninistického nebo gramsciánského hlediska. Zatímco didaktický náhled nám říká, že revoluce je neúspěšná proto, že jí schází teorie nebo ta správná teorie – tedy selhává, neboť nedošlo ke kultivaci toho správného uvědomění – komunistická ultralevice, která je dědičkou antididaktického náhledu, místo toho nabízí teorii zrady intelektuálů, teorii angažované teorie coby zhoubné kontaminace ústrojné inteligence dělnické třídy.[3] Úkolem teoretiků je pak zabránit těmto rozkladným intervencím intelektuálů, jinak nedojde ke spontánní sebeorganizaci dělnické třídy. Ve výsledku se historická ultralevice – převálcovaná neúspěchem revoluční vlny ze začátku 20. století a vítězstvím zřetelně kontrarevolučního marxismu – staví k probíhajícím bojům reflexivně a kontemplativně (ne-li fatalisticky), přičemž nabízí maximálně diagnózu, ale nikdy strategické úvahy, neboť pak by spáchala kardinální hřích „intervence“ a hrála by si na učitelku mas. Výsledkem je perverzně nešťastné vědomí, že ultralevice disponuje vyšším věděním, ale zároveň má pocit, že toto vědění je přinejlepším neužitečné a přinejhorším škodlivé. Tato rozpačitost viníka zamořuje dokonce i významné teorie – kupříkladu teorie Gillese Dauvého a Théorie Communsite – které vznikly po roce 1968 jako kritika historické ultralevice.

Pokud ale skutečně věříme, že teorie vzniká jako součást sebepoznání bojů, pak nemáme důvod obávat se intervence nebo strategického myšlení. Jakákoli perspektiva, kterou mohou militanti a intelektuálové přinést do nějakého boje, je v něm buď už zastoupena, nebo naopak bude konfrontována jako jedna z mnoha překážek a slepých uliček, na něž antagonisté ve svém samouctví narážejí. Strategické myšlení není bojům vnější, nýbrž se v nich rodí a každý soubor vítězství nebo proher otevírá nové strategické vyhlídky – možné budoucnosti – které je třeba prozkoumat a objasnit jejich význam pro přítomnost. Při popisování těchto vyhlídek se teorie nevyhnutelně staví na stranu jedné z nich. Nic tím bojům nenařizuje, naopak sama je jimi instruována.

Teorie z gruntu

Následující stať je experimentem se psaním teorie. Pokouší se zviditelnit pojítko mezi teorií rozvíjenou na stránkách komunistických časopisů a teorií rozvíjenou v průběhu bojů a demonstrovat tak, jak v důsledku konkrétních momentů boje vznikají úvahy o restrukturalizaci kapitalismu. Z těchto teoretických obzorů vyvstávají rovněž strategické možnosti, a nakolik se o nich diskutuje přímo v terénu a ovlivňují tamní dění, nemůžeme se jim jen tak lehce vyhnout.

Vždy se můžeme (a patrně bychom se měli) ptát teorií, s nimiž se setkáváme, Kde jsme? V reakci na jakou konkrétní zkušenost vznikla tato teorie? Na následujících řádcích budeme povětšinou v přístavu kalifornského Oaklandu, ve stínu obřích jeřábů a kontejnerových lodí a budeme se napjatě pohybovat ve společnosti dalších 20 000 lidí, kteří do přístavu vstoupili, aby ho zablokovali v rámci tzv. „Generální stávky“, kterou 2. listopadu 2011 vyhlásilo Occupy Oakland. Každý účastník blokády toho dne určitě tak či onak intuitivně tušil, že přístav je pro ekonomiku severní Kalifornie stěžejní a právě u tohoto intuitivního tušení začíná teorie. Kdybyste se jich zeptali, řekli by vám, že notná část zboží, které spotřebují, pochází ze zámoří, naloží se na lodě a na cestě ke konečnému místu určení projíždí přes přístavy, jako je ten oaklandský. Jakožto rozhraní mezi výrobou a spotřebou, mezi USA a jejich zámořskými obchodními partnery, mezi statisíci pracujících a různými formami obíhajícího kapitálu, s nimiž vstupují do styku, se ztichlé přístavní stroje rychle staly emblémem spletitého celku kapitalistické výroby, kterou se zdály jak zastiňovat, tak odhalovat.

Pro naše blokádníky se tak všechny možné otázky odvíjely od jejich setkání s prostorem přístavu a jeho stroji. Jak bychom mohli nakreslit mapu nejrůznějších firem – toků kapitálu a práce – přímo či nepřímo postižených blokádou přístavu, blokádou konkrétních terminálů? Kdo pracuje pro koho? Navíc se objevily otázky po vztahu mezi blokádou jakožto taktikou a problémy, které tíží ty, kdo se jí účastnili. Ačkoli se blokáda organizovala ve spolupráci s místní pobočkou ILWU (dokařské odbory) a solidarizovala se s ohroženými dělníky z Longview ve státě Washington, jen málo lidí, kteří na blokádu přišli, o Longview něco věděli. Přišli tam v reakci na policejní vyklizení stanového městečka Occupy Oakland a protože se solidarizovali s tím, co oni sami chápali jako hlavní protestní témata hnutí Occupy. Jak potom charakterizovat vztah mezi blokádníky, mnozí z nichž byli nezaměstnaní nebo jen marginálně zaměstnaní, a vysoce organizovanými přístavními dělníky? Na koho taková blokáda působila? Jaký je vztah mezi blokádou a stávkou jakožto taktikami? Jakmile zazněly, spojily tyto otázky moment blokády s podobnými mobilizacemi: piqueteros z argentinských vzpour na přelomu 90. let 20. století a začátku 21. století, což byli nezaměstnaní dělníci, kteří neměli jak jinak prosadit své požadavky na pomoc od státu, než že začali v malých, rozptýlených bandách blokovat silnice; piquets volants z francouzských stávek proti plánované penzijní reformě v roce 2010, což byly opět rozptýlené bandy demonstrantů, které podporovaly dělnické blokády, ale také se pouštěly do blokád na vlastní pěst, nezávisle na stávkové aktivitě; nedávné stávky dělníků v dodavatelských řetězcích korporací IKEA a Wal-Mart; a vůbec se v sezóně politické vřavy, kterou přišla po krizi z roku 2008, množí blokády a slábnou stávky (s výjimkou průmyslových „BRICS“, kde masa dělnických renegátů zahájila novou vlnu stávek).

Logistika a hydraulika kapitalismu

Nejsou to otázky, které přináleží výlučně formální teorii. Probírali je přímo ti, kdo se účastnili blokády a plánovali druhou blokádu o měsíc později.[4] Některé z těchto debat se ve snaze vysvětlit si narůstající důležitost přístavu a mezinárodního obchodu v rámci kapitalismu opíraly o koncept „globalizace“ a tak v nich zaznívala ozvěna alterglobalizačního hnutí z počátku 21. století. Nikdy ale nebylo jasné, co přesně má termín „globalizace“, jakožto milník nové fáze dějin, znamenat. Kapitalismus byl přeci globální od samého počátku, protože vznikal z krví nasáklé půdy merkantilní expanze během raně moderního období. Později do jeho továren a přádelen proudily celoplanetární toky surovin a vyrábělo se v nich pro trh, který byl obdobně mezinárodní. Skutečná otázka potom zní, „Jaký druh globalizace máme dnes?“ Jaká je differentia specifica dnešní globalizace? Jaký je přesně vztah mezi výrobou a oběhem?

Dnešní dodavatelské řetězce se nevyznačují jen svým celoplanetárním rozsahem a neuvěřitelnou rychlostí, ale také přímo integrují produkci s maloobchodním prodejem, slaďují rytmus výroby s rytmem spotřeby. Od 80. let 20. století ekonomičtí autoři velebí „štíhlé“ a „pružné“ výrobní modely, kde dodavatelé zůstávají schopni rozšiřovat nebo zmenšovat výrobu, ale také měnit typy vyráběného zboží, protože se opírají o síť subdodavatelů, dočasné zaměstnance a proměnlivé organizační struktury, jejichž adaptace si žádá precizní kontrolu nad tokem výrobků a informací mezi jednotlivými jednotkami.[5] Tyto korporátní formy byly původně spojené s Výrobním systémem Toyota a japonskými průmyslovými výrobci obecně a dnes se často pojí s nálepkou Just In Time (JIT = právě včas), která se specificky odkazuje na jistou formu správy skladových zásob a obecně na výrobní filozofii, podle níž se firmy snaží eliminovat stálé skladové zásoby (ať už jimi vyráběné nebo zasílané od dodavatelů). Částečně odvozená od Japonců a částečně z angloamerické kybernetiky je JIT cirkulacionistickou výrobní filozofií, která se točí kolem pojmu „nepřetržitý tok“ a tak vše, co není v pohybu, nahlíží jako formu mrhání (muda), která snižuje zisky. Cílem JIT je podřídit veškerou výrobu podmínkám oběhu a vyšroubovat její rychlost pokud možno co nejblíže rychlosti světla, kterou se přenášejí informace. Z perspektivy našich blokádníků znásobuje tento důraz na rychlý a nepřetržitý tok zboží sílu blokády. Při absenci stálých skladových zásob by mohla třebas jen několikadenní blokáda účinně paralyzovat mnohé průmyslové podniky a maloobchodní prodejce.[6]

V JIT systémech musí výrobci zkoordinovat dodavatele s kupci, takže pouhá rychlost nestačí. Zásadní je načasování. Precizní koordinací mohou firmy obrátit tradiční vztah kupec-prodejce, kdy se zboží nejprve vyrobí a pak se prodá spotřebiteli. Doplňováním zboží právě ve chvíli jeho prodeje nevznikají žádné zásoby a JIT systémy fungují jako podivné cestování v čase, kdy se zdá, jakoby dělaly jen výrobky, které už byly prodány konečnému spotřebiteli. Oproti staršímu modelu push production, kdy továrny generovaly masivní zásoby výrobku a prodejci je dostávali z trhu pomocí reklamních kampaní a slev, v dnešním pull production systému „prodejci sdílejí informace o prodeji se svými dodavateli, kteří pak mohou urychleně doplnit zásoby prodejců.“[7] To vede k funkčnímu propojení dodavatelů s prodejci, a to za podmínek kdy mají prodejci často navrch. Obrovští kupci jako Wal-Mart redukují své dodavatele na pouhé vazaly, přičemž mají přímou kontrolu nad vzhledem a cenou výrobku a stále jim zůstává pružnost, s níž mohou v případě potřeby kontrakt ukončit. Získávají tak výhody vertikálního propojení bez rizika spojeného s formálním vlastnictvím. Na začátku 80. let 20. století si sice někteří mysleli, že flexibilita a dynamičnost oslabí velké, nepružné nadnárodky a změní poměr sil ve prospěch malých, hbitých firem, ale ve skutečnosti byla štíhlá výroba jen změnou skupenství a ne oslabením moci nadnárodních firem. Nové uspořádání je tak charakterizováno tím, čemu Bennett Harrison říká „koncentrace [moci korporací] bez centralizace“.[8]

Štíhlá výroba, pružnost, just-in-time skladové systémy, pull production: každá z těchto inovací teď tvoří součást tzv. „logistické revoluce“ a jí odpovídajícího „logistického průmyslu“, jenž sestává z „domácích“ nebo od třetí firmy najatých specialistů na projektování a řízení dodavatelských řetězců. Díky technickým proměnám lodního a dopravního průmyslu, zejména pak díky kontejnerizaci, ale také díky možnostem nabízeným informačními a komunikačními technologiemi, mohou dnes logistici koordinovat různé momenty výroby a oběhu na obrovské mezinárodní vzdálenosti a zaručit, že se zbožím spojená otázka „kdy a kde“ bude vždy včas a správně zodpovězena díky přesnosti a rychlosti dat. Skrze logistiku tedy kapitál potvrzuje pravdivost často citované pasáže z Marxova Grundrisse o vývojové tendenci světového trhu: kapitál „souběžně usiluje o prostorové rozšíření světového trhu a o zmenšení prostoru časem.“[9] Ale logistika je víc než jen prostorové rozšíření světového trhu a urychlení toku zboží: je to aktivní síla, která koordinuje a dělá choreografii, síla, která spojuje a rozděluje toky; která zrychluje a zpomaluje; která mění typ vyráběného zboží i místo jeho původu a určení; a konečně, která shromažďuje a distribuuje poznatky o výrobě, pohybu a prodeji zboží během jeho proudění v síti.

Logistika je mnohoznačný termín. Pojmenovává svébytné odvětví složené z firem, které se zabývají správou odeslaných a přijatých dodávek pro jiné korporace, ale také činnost, kterou si mnohé podniky dělají samy. V přeneseném významu ale označují také celkovou transformaci kapitalistické výroby: „logistickou revoluci“. V tomto smyslu logistika značí podřízení výroby podmínkám oběhu, nástup hegemonie těch aspektů výrobního procesu, které zahrnují oběh. V idealizovaném logistickém vidění světa je průmyslová výroba pouhým jedním momentem v nepřetržitém, hérakleitovském plynutí; továrna se rozpouští v celoplanetárních tocích, rozsekána na modulární dílčí procesy, které se na vzdálenost tisíců kilometrů kombinují a rekombinují podle proměnlivých rozmarů kapitálu. Cílem logistiky je transmutace veškerého fixního kapitálu v obíhající kapitál, aby co nejvíce připomínal a odrážel nejčistší a nejkapalnější z forem, které kapitál nabývá: peníze. To je samozřejmě nemožné, jelikož proces zhodnocování vyžaduje, aby se někde zálohoval fixní kapitál a s ním reprodukční koloběhy a tudíž někdo někde bude muset nést riziko, které se pojí s investicemi do nemovitého podniku a strojů. Logistika je ale o mírnění tohoto rizika, je o přeměně výrobního způsobu ve způsob oběhu, kde záleží na četnosti a kapacitě kanálů, kterými procházejí koloběhy kapitálu. V tomto ohledu logistická revoluce ladí s hydraulickým pojetím kapitalismu, které v 70. letech 20. století načrtli Deleuze a Guattari a kde nadhodnota není ani tak výsledkem nezvratné přeměny opracované hmoty jako spojení jednoho toku (peněz) s druhým (práce).[10] V tomto pojetí – ovlivněném Fernandem Braudelem a jeho popisem počátků kapitalismu i jeho revizí ze strany teorie světových systémů – kapitál není ničím tolik jako velitelem toků, který rozděluje a spojuje nejrůznější proudy, aby vytvořil gigantický systém dodávání a odčerpávání společenské energie. Logistika mění pevné skupenství v kapalné či v krajním případě v elektrická pole, a to tak, že se zmocní pohybu samostatných prvků a zachází s nimi, jako by byly ropa v ropovodu, která neustále teče pod přesně nastavitelným tlakem.[11]

Užitná hodnota logistiky

Zatím náš projekt kognitivního mapování úspěšně situoval naše blokádníky do rozsáhlého prostorového horizontu, do sítě toků, na jejímž pozadí jsou i gigantické kontejnerové lodě a dokonce i hemžící se tisíce blokádníků pouhými mouchami. Obrázek, který jsme si utvořili, ale nemá žádnou hloubku, žádnou historii; jinými slovy, je to obrázek a my bychom se mohli ptát, zda prostorový (a vizuální) přístup částečně nezhoršuje dezorientaci, na kterou reagujeme konceptem kognitivní mapy. Ale „mapa“ tu spíš než cokoli jiného funguje jako metafora, přičemž označuje zpracovávání pojmů a kategorií v prostorovém i časovém rozměru. Je to mapa, ale také příběh, schéma a diagram, protože jakmile se začneme dívat od-někud a na někoho, stavíme se mezi minulost a budoucnost, na čelo řetězu příčin, které je třeba zmapovat stejně jako prostorové uspořádání dodavatelského řetězce, zejména chceme-li mít nějakou představu o tom, co se může dít dál.

Jinými řečeno, budeme chtít vědět, jak se kapitál přiklonil k logistice. Proč se kapitál tímto způsobem reorganizoval? Co tím chtěl získat a z jakých slepých uliček tak chtěl uniknout? Jedna odpověď, kterou jsme si naznačili už výše, zní, že logistika je jednoduše akceleruje toky zboží. Logistika je metodou jak snížit dobu obratu kapitálu a tím pádem jak zvýšit celkové zisky. Krátká doba obratu a rychlý výrobní cyklus mohou vyprodukovat velmi vysoké celkové zisky i při velice nízké míře zisku (na jeden obrat), se kterou se kapitalisté potýkali v 70. letech 20. století. Jelikož příležitosti dosáhnout zisku investováním do výrobního aparátu (do nových podniků a strojů) začaly mizet, logistika tehdy byla řešením „dlouhého poklesu“, který začal v 70. letech 20. století, a všeobecné krize, k níž byl předehrou. Jak víme z mnoha pojednání, jedním z výsledků bylo, že se kapitál přelil do finančních aktiv, realit a tak podobně, čímž se umocnila rychlost a rozsah peněžní nabídky a úvěrového trhu a vznikly neotřelé formy finančního kapitálu. Ale skrytým protějškem tohoto dobře zdokumentovaného procesu financializace bylo masivní investování kapitálu do komplementární sféry oběhu zboží (a ne peněz), čímž se zvýšila výkonnost dopravního systému a akcelerovala se rychlost zbožního kapitálu za pomoci tankerů, přístavních komplexů, železnic, roboticky kontrolovaných distribučních center a digitální i síťové technologie nutné k řízení obchodu, jehož objem a složitost narostly. Dopravní kontejner a futures kontrakty tudíž byly dvě vzájemně se doplňující technické inovace, které zmodernizovaly a zefektivnily různé segmenty celkového reprodukčního koloběhu. Stále rychlejší rotace úvěrů a zboží kolem světa jsou vzájemně podmíněné převodové mechanismy. Avšak investice do těchto oblastí nejsou jen o pouhé rychlosti; jejich cílem je také snížení nákladů spojených s oběhem a tedy zvýšení celkového nákladu dopravních systémů. Spolu s očividnou velkovýrobou a mechanizací, kterou umožňuje technologie kontejneru, integrované informační systémy nesmírně snižují administrativní náklady spojené s oběhem a tak osvobozují další peníze na přímé investice do výroby.[12]

Tento vývoj však nelze chápat jen z hlediska kvantitativního růstu a poklesu: růstu rychlosti a objemu zbožních toků, poklesu režijních nákladů. Je tu i důležitý kvalitativní cíl, který logistici popisují jako „hbitost“ – tedy schopnost co nejrychleji měnit rychlost, umístění, místo původu a určení výrobku, ale také typ výrobku, a reagovat tak na nestabilní podmínky trhu. Cílem korporací jsou „pohotové dodavatelské řetězce“ – jak říká název kapitoly z jedné populární logistické příručky: „takové, které mohou v kratším čase zareagovat jak změnou objemu, tak změnou sortimentu.“[13] Odborníci na logistiku tak mohou vzhledem k jejich intervenční roli hledat a odstraňovat překážky za účelem zachování hbitosti. Ale v rámci preventivního plánu budou specialisté usilovat o synchronizaci a distribuci informací v celém dodavatelském řetězci, aby dodavatelé přijmout příslušná opatření ještě předtím, než se intervence stane nezbytnou. O této distribuci informací se hovoří jako o „virtuálním dodavatelském řetězci“, kde dochází k přenosu zástupných symbolů, které plynou opačným směrem než fyzické zboží. Distribuovaná data tohoto druhu mohou ke koordinaci svých aktivit využívat zcela nezávislé firmy. Jak poznamenávají Bonacich s Wilsonem, výsledkem je, že „konkurence … se přesouvá z firemní roviny na rovinu dodavatelského řetězce.“[14] Průhlednost dat ale nikterak nevytváří stejné podmínky pro všechny hráče. Typické je, že jednomu z aktérů dodavatelského řetězce zůstává dominantní postavení, aniž by musel nutně stát v centru všech operací. Kupříkladu Wal-Mart trvá na tom, aby jeho dodavatelé označovali palety a kontejnery pomocí identifikačních štítků s radiovou frekvencí (RFID), což mu umožňuje mnohem efektivnější řízení skladových zásob a dodavatelům tím vznikají značné náklady.[15]

Než začneme uvažovat nad posledním důvodem logistické revoluce, musíme udělat drobnou historickou poznámku. Do druhé světové války vůbec neexistoval obor korporační či podnikové logistiky. Logistika byla čistě vojenskou záležitostí a označovala metody, kterými se armády zásobovaly, přesouvaly zásoby z týlu na frontovou linii. Jednalo se o všední leč zcela zásadní věc, kterou vojenští historici od dob Thúkydidových považovali za klíčovou determinantu úspěchu expedičních válek. Podniková logistika coby samostatný obor vznikla v 50. letech 20. století, přičemž stavěla na inovacích ve vojenské logistice a tyla z výměny zaměstnanců mezi armádou, průmyslem a vysokými školami, která byla pro poválečné období tak typická, z výměny na kterou dohlížely obory jako kybernetika, informační teorie a výzkum operací. Vojenská a korporační logistika setrvaly v intimním svazku. Kupříkladu Malcolm McLean sice zavedl dopravní kontejnery, které lze skládat na sebe, už v 50. letech 20. století a povedlo se mu kontejnerizovat některé domácí přepravní linky, ale teprve když jeho firma Sea-Land Service nabídla na kontejnerech postavené řešení logistické krize, kterou znamenala válka ve Vietnamu, došlo k zevšeobecnění této technologie, neboť se tak demonstrovala její efektivita pro mezinárodní obchod.[16] Podobně technologii RFID poprvé použila americká armáda v Iráku a Afghánistánu a tehdy Wal-Mart začal zkoumat možnosti jejího využití. Krátce poté Ministerstvo obrany a Wal-Mart nařídili svým největším dodavatelům, aby své zboží opatřili RFID štítky. Pojítko mezi korporační logistikou a vojenskou logistikou je tak silné, že mnozí z manažerů a ředitelů Wal-Martu – který nastavuje laťku celému odvětví – jsou bývalí vojáci.[17]

Můžeme říci, že logistika je válka jinými prostředky – prostřednictvím obchodu. Válka dodavatelských řetězců, kdy se dobývají nová území tak, že se zaplaví skrze kapilární distribuční kanály, čímž se zajistí snadný tok zboží až do těch nejvzdálenějších periferií. Z této válečnické perspektivy můžeme zavést užitečné rozlišení na logistiku ofenzivní a defenzivní. Ofenzivní formy jsme popsali už výše: logistika usiluje o nasycení trhů, snížení nákladů a výrobní porážku konkurentů, udržuje maximální výkon a maximální sortiment výrobků. V tomto ofenzivním aspektu logistika klade důraz na pružnost, plastičnost, proměnlivost, dynamičnost a morfogenezi. Svůj doplněk však nalézá v řadě protokolů, které jsou v zásadě defenzivní a mírní rizika, která pro dodavatelské řetězce představují blokády a zemětřesení, stávky a váznoucí dodávky. Je-li heslem ofenzivní logistiky „hbitost“, cílem defenzivní logistiky je „odolnost“ a zdůrazňuje hodnoty jako elasticita, homeostáza, stabilita a trvalost. Odolnost je však jen zdánlivě konzervativním principem; stabilitu totiž nenalézá v nepružnosti, ale naopak v přizpůsobivosti, která se sama stabilizuje.[18] V tomto smyslu nelze od sebe oddělit defenzivní a ofenzivní formy logistiky, neboť hbitost jedné firmy znamená zranitelnost druhé a čím pružnější a dynamičtější se firma stane, tím větší nejistotu „exportuje“ do systému jako celku, což od ostatních firem žádá, aby se staly odolnějšími. Každopádně můžeme očekávat, že v kontextu ekonomické krize a nazrávající ekologické katastrofy se z logistiky bude stále víc stávat věda o zvládání rizik a mírnění krize.

Logistika je pro kapitál válečnickým uměním, řadou technik k provozování konkurence mezi kapitalisty a mezi státy. Ale takové války se zároveň vždy vybojovávají prostřednictvím dělníků a proti dělníkům. Jedním z nejdůležitějších důvodů pro rozšiřování, komplikování a lubrikaci těchto celoplanetárních dodavatelských řetězců je, že umožňují spekulaci s trhem práce. Sofistikované, proměnlivé dodavatelské řetězce dnešního světa umožňují kapitálu hledat ty nejnižší mzdy kdekoli na světě a stavět proletáře proti sobě navzájem. Logistika tudíž byla jednou z klíčových zbraní v desítky let trvající globální ofenzivě proti práci. Celoplanetární dodavatelské řetězce, jejichž vznik umožnila kontejnerizace, účinně obklíčily práci a oblehly její obranné body, jako třeba odbory, aby je nakonec během 80. a 90. let 20. století rozdrtily. Jakmile se práce dala na ústup, logistika kapitálu nadále umožňuje rychle neutralizovat a překonat každý chabý pokus dělníků o odpor. Ačkoli se kapitál musí zabývat problémem investic utopených v nemovitostech, strojích a dalších infrastrukturách, přenastavitelné dodavatelské řetězce mu dávají bezpříkladnou moc obejít pracovní sílu, která dělá potíže, a nechat ji vyhladovět. Tím, že rozpoltil pracující na „kmenové“ stálé zaměstnance (často konzervativní a loajální) a periferní brigádníky, outsourcované a částečné zaměstnance, kteří mohou a nemusí pracovat pro stejnou firmu, kapitál celkem efektivně rozptýlil proletářský odpor. Tyto organizační struktury však vyžadují koordinační, komunikační a dopravní systémy, čímž pro kapitál vzniká nebezpečí, že k narušení dojde v prostoru oběhu, ať už narušiteli budou pracující pověření oběhem zboží nebo jiní, kteří si – jako v případě blokády přístavu – vyberou oběh jako prostor pro účinnou akci. A vyberou si ho z prostého důvodu, že tuto volbu už učinil i kapitál. Konání účastníků blokády přístavu je v tomto ohledu dvojnásob určeno restrukturalizací kapitálu. Nejsou tam jen proto, že restrukturalizace kapitálu je zcela připravila o práci nebo je odsunula na pracovní místa, kde je společná akce pracujících – provedená podle starých taktik dělnického hnutí – nereálná, ale také proto, že sám kapitál si v rostoucí míře volí sféru oběhu za předmět svých intervencí. V tomto ohledu nám teorie říká nejen, proč se kapitál restrukturalizuje, ale také proč se objevuje nový cyklus bojů.

Viditelnost a praxe

Už by mělo být zřejmé, že logistika je projektem kognitivního mapování ze strany kapitálu. Proto mezi hesly logistického průmyslu vévodí „viditelnost“. Řídit dodavatelský řetězec znamená zprůhledňovat ho. Toky zboží, v nichž lokalizujeme naše blokádníky, jsou kopírovány toky informací, označujícím řetězcem, který dozírá na zbožní řetězec, občas zcela bez lidského zásahu. Podobně jako prediktivní finanční modely, jejichž cílem je zpodobňovat a kontrolovat chaotické výkyvy úvěrového systému a peněz, i logistika řídí spletité toky zbožního systému prostřednictvím reprezentačních struktur. Pak bychom si tedy mohli představit logistiku proti logistice – kontralogistiku, která používá pojmovou a technickou výbavu logistického průmyslu k rozpoznání a využití jeho nesnází, aby našim blokádníkům poskytla představu, kde vlastně v tocích kapitálu stojí. Tato kontralogistika by mohla být proletářským uměním války, které by se vyrovnalo s ars belli kapitálu. Představme si, kdyby naši blokádníci přesně věděli, jaké zboží obsahují kontejnery na konkrétních kotvištích či lodích; představme si, kdyby se mohli dovědět o původu a destinaci těchto komodit a spočítat si možné dopady – funkční i v dolarech – zdržení nebo přerušení konkrétních toků. Kdyby byli vyzbrojeni takovým kontralogistickým systémem, jenž by mohl být stejně primitivní jako soupis skladových zásob, antagonisté by svoji pozornost mohli zaměřit co nejúčinněji. Vezmeme-li si například situaci během bojů proti penzijní reformě ve Francii v roce 2010, kdy se francouzskými městy pohybovaly mobilní skupiny o dvaceti až stovce blokádníků a posilovaly stávkové hlídky dělníků, ale také nezávisle blokovaly klíčová místa, ihned uvidíme moc plynoucí z koordinace a koncentrace, kterou by takový systém umožňoval.[19] A to je jen jeden příklad strategických obzorů, které plynou z nitra bojů, i když se většina diskusí o takové kontralogistice bude muset vést s přihlédnutím ke konkrétním případům.

Za praktickou hodnotou informací skýtaných kontralogistikou se však skrývá i jejich hodnota, kterou bychom mohli nazvat existenciální: můžeme takto nahlédnout nejen, že sami konáme společně s druhými lidmi, ale také dopady takto soustředěného úsilí, čímž toto konání nabývá smyslu, který by mu jinak možná scházel. Například nakažlivost Arabského jara částečně vychází z afirmativního efektu odvysílaných záběrů boje. Možnost vidět jak se mé vlastní konání tváří v tvář státnímu násilí odráží a dokonce zvětšuje v konání druhých, může být nesmírně povzbuzující. A to je další důvod, proč je teorie s ohledem na praxi hodnotná: její schopnost klást jeden boj vedle druhého, činit jeden boj viditelným pro druhý i pro něj samotný.

V nejlepším pojednání o restrukturalizaci práce v pozdním kapitalismu, knize The Corrosion of Character (Koroze charakteru – pozn. překl.) od Richarda Sennetta, hraje viditelnost – nebo čitelnost, jak on ji nazývá – nesmírně důležitou úlohu. Sennett říká, že „slabá zaměstnanecká identita“ dnešních pracovišť – které se v jeho pojednání vyznačují hlavně komputerizací – je výsledkem naprosté nečitelnosti pracovních procesů pro samotné pracující. Při návštěvě pekárny, kterou před desítkami let studoval, aby pak napsal svoji první knihu, The Hidden Injuries of Class (Třída a její skryté rány – pozn. překl.), Sennett zjišťuje, že místo fyzicky náročných procesů, které pekárnu charakterizovaly v 60. letech 20. století, zaměstnanci dnes používají počítačově řízené stroje, které vzhledem k měnícím se podmínkám na trhu umí vyrobit jakýkoli druh chleba, jednoduše stačí zmáčknout pár tlačítek. Proto se zaměstnanci, na rozdíl od pekařů minulosti, neidentifikují se svojí prací ani ze svých úkolů nečerpají pocit uspokojení, protože fungování strojů je pro ně zásadním způsobem neprůhledné. Rozdíl mezi zadáváním hodnot do tabulkového procesoru a pečením chleba je pro ně zanedbatelný. Konkrétní práce se zásadním způsobem zabstraktňuje, přičemž se zároveň stírají rozdíly mezi hmotnou a nehmotnou, fyzickou a duševní prací:

„Komputerizované pečení důkladně proměnilo téměř baletní fyzické činnosti na pracovišti. Pekaři teď nepřijdou do fyzického styku s materiály nebo bochníky chleba, jen celý proces sledují prostřednictvím ikon na monitoru, které znázorňují například, jakou má právě chléb barvu, a to na základě dat o teplotě a době, po kterou trouby pečou. Jen málokterý pekař skutečně spatří bochníky chleba, které vyrábějí. Jejich pracovní monitory jsou uspořádány známým stylem Windows; stručně řečeno je tam mnohem víc ikon pro různé druhy chleba, než se jich dělalo v minulosti. Stačí se dotknout displeje a bude se dělat ruský chléb, italský, francouzský, všechno je možné. Chléb se stal zástupným symbolem na monitoru.

Výsledkem tohoto stylu práce je, že pekaři už fakticky neví jak udělat chléb. Přitom automatizovaný chléb není žádným divem technologické dokonalosti. Stroje často nevyprávějí pravdivý příběh o bochnících, které v nich kynou. Například špatně změří sílu droždí nebo faktickou barvu bochníku. Zaměstnanci si mohou s displejem trochu pohrát, aby tyto defekty poněkud opravili, ale spravit stroje neumí; stejně jako neumí – a to je podstatnější – skutečně manuálně upéct chleba, když se stroje až příliš často kazí. Zaměstnanci závislí na programu nemohou mít ve svých rukách žádné znalosti. Práce už pro ně není čitelná v tom smyslu, že by rozuměli tomu, co dělají.“[20]

Máme tu zajímavý paradox, který Sennett velmi pěkně rýsuje na následujících stránkách: čím transparentnější a „uživatelsky přátelštější“ jsou komputerizované procesy, tím neprůhlednější je celkový proces, který kontrolují. Jeho závěr představuje problém pro všechny zjednodušující představy o přednostech viditelnosti nebo „kognitivní mapy“ jako takové, problém, který brzy rozpoznal Jameson, když prohlásil „informační technologie za symbolické řešení i symbolicky problém kognitivního mapování světového systému.“[21] Problémy Sennettových dělníků jsou stejně jako problémy našich blokádníků praktického i gnozeologického druhu, jsou otázkou konání a vědění dohromady. Pokud symboly, které takové systémy nabízejí, nerozšiřují naši schopnost konat a tvořit, proměňovat svět, budou spíše zvětšovat a ne zmenšovat neprůhlednost světa, a to bez ohledu na to jak bohatě popisné mohou být. A ačkoli je Sennettovo pojednání upřeno pouze ke světu práce (a prodchnuto typicky levicovou nostalgií po savoir-faire a stabilních identitách, které s sebou nesla kvalifikované práce), problémy s čitelností se týkají stejně tak našich blokádníků jako dokařů v přístavu. Aby přetrvaly po překonání svého výchozího momentu, boje se musí poznat v dopadech, které vytvářejí, musí být s to zmapovat tyto dopady. Ne se jen usadit v abstraktním a konkrétním prostoru pozdního kapitálu, ale také v politické posloupnosti, která má jak minulost, tak budoucnost, jež otevírá obzor možností. To vše si žádá vědění, ale takové vědění, které lze praktikovat, s nímž lze pracovat.

Naše blokádníky tudíž o použitelné vědění připravuje technický systém, v němž se jeví být pouze nahodilými aktéry, vstupními a přenosovými body, které vyžadují maximálně těsnopisné zhuštění jejich bezprostředního okolí do několika málo kilobytů použitelných informací. Bernard Stiegler, jenž je navzdory často suchopárnému heideggerovskému teoretickému aparátu jedním z nejlepších současných teoretiků technologie, popisuje tento proces jako „kognitivní a afektivní proletarizaci“, kde jsou proletáři coby výrobci připraveni o savoir faire a coby spotřebitelé o savoir vivre. Jedná se o součást dlouhé historie toho, čemu Stiegler říká „gramatizace“: proces, kterým se vědění a paměť rozkládají na reprodukovatelná a kombinovatelná fyzická gesta – fonémy, grafémy, úhozy na klávesnici, bity – a pak se ztvárňují tím, že se vepíšou do hmoty.[22] Digitální a telekomunikační technologie soudobé gramatizace jsou finálním stádiem tohoto procesu, takže naše vzpomínky a kognitivní schopnosti teď existují v datovém oblaku, který je součástí rozptýlené technologické protézy, bez níž fakticky nejsme schopni orientovat se nebo fungovat. Podle tohoto velkou měrou přesvědčivého popisu, jenž jde naštěstí proti optimistickým výkladům informačních technologií coby pokrokové socializace „obecného intelektu“, jsme připraveni nejen o výrobní prostředky, ale také o prostředky myšlenkové a citové.

V mnoha směrech má Stiegler hodně společného s Herbertem Marcusem, Guyem Debordem a dalšími, kteří se po popularizaci raného Marxe v 60. letech 20. století bohatě věnovali zkoumání pojmů odcizení, fetišismus a zvěcnění. Z tohoto důvodu bychom tedy u Stieglera mohli očekávat latentní humanismus. Sennett nám však dává důležitou výstrahu proti humanistickému čtení Stieglera: zatímco jistý druh klasické marxistické analýzy by mohl předpokládat, že si jeho pekaři budou chtít přisvojit vědění, o které byli připraveni stroji, jen málokterý z nich, po něčem takovém touží. Jejich skutečný život je jinde a téměř nikdo z nich nečeká, že by jejich práce pekařů měla mít důstojnost a smysl a ani po tom netouží. Jedinou osobou v Sennettově pekárně, která odpovídá očekávané představě o odcizeném dělníkovi, je mistr, který se vypracoval z pekařského učně na vedoucího a bere mrhání kvalifikací i její ztrátu jako osobní potupu, přičemž si představuje, že kdyby pekárna byla družstvo, dělníci by mohli mít větší zájem poznat jak se co dělá. Ostatní pracující však svoji práci nepovažují za uplatňování kvalifikace, ale za lhostejné aplikování abstraktní práceschopnosti. Pekařina pro ně neznamená o mnoho víc než „mačkání tlačítek ve windowsovém programu, který vymysleli jiní.“[23] Jejich práce je pro ně nečitelná a naprosto odcizená jejich vlastním potřebám. Avšak nikoli odcizená v klasickém smyslu, takže ji nepovažují za ztracenou či uloupenou část sebe samých a nedoufají, že si ji vybojují zpět. A to je jeden z nejdůležitějších důsledků restrukturalizace pracovního procesu pod dohledem logistické revoluce: práce se stává příležitostnou a nepravidelnou, pracovní proces se rozkládá na stále nečitelnější a geograficky odloučenější komponenty a také kapitál dnes má neuvěřitelné možnosti porazit jakýkoli boj za lepší podmínky – to vše znamená nejen, že si většina proletářů už ani nemůže představit, jaké je jejich místo v tomto komplikovaném systému, ale také se s tímto místem nemohou identifikovat jako se zdrojem důstojnosti a uspokojení, neboť jeho finální význam v celém systému zůstává těžko postižitelný. Většina pracujících si dnes nemůže říci to, co si mohli říkat (a často si říkali) staří dělníci: Jsme to my, kdo vybudoval tento svět! Jsme to my, komu tento svět patří! Restrukturalizace výrobního způsobu a podřízení výroby podmínkám oběhu tudíž provedly exekuci klasického horizontu proletářského antagonismu: uchvácení výrobních prostředků pro účely společnosti spravované pracujícími. Těžko si představit uchvácení něčeho, co si neumím v duchu zpodobnit a kde mé místo zůstává nejistým.

Rekonfigurační teze

Potíže, s nimiž se Sennettovi pekaři (nebo naši blokádníci) setkávají, nejsou prostě jen o nedostatečném vědění a nelze je tedy vyřešit pedagogickou intervencí. Kognitivní mapa těchto procesů může být sice velmi hodnotná, ale problémy, na které narážíme při snaze představit si nějakou samosprávu stávajících výrobních prostředků, vyvstávají z praktických obtíží, s nimiž by se taková perspektiva střetla a dle mého názoru z její neuskutečnitelnosti. V tomto ohledu neprůhlednost systému vychází z jeho neovládnutelnosti a nikoli naopak. V přínosném článku o logistickém průmyslu a současném boji Alberto Toscano (jenž v poslední době věnuje značné úsilí kritizování teoretiků komunizace) viní „časoprostor větší části dnešního antikapitalismu“ z toho, že spoléhá na „ústup a diverzi a nikoli na útok a expanzi.“[24] Toscano jako alternativu navrhuje antikapitalistickou logistiku, která s různými výrobními body a infrastrukturami pozdního kapitalismu zachází jako s „potenciálně rekonfigurovatelnými“ a ne jako s předmětem „pouhé negace a sabotáže“. Není pochyb, že každý boj, který chce překonat kapitalismus, bude muset zvažovat, „jaký užitek můžeme mít z mrtvých prací, které se kupí na zemské kůře,“ ale není důvod od začátku předpokládat, jako Toscano, že všechny stávající výrobní prostředky musí být nějak užitečné i po zániku kapitálu, že všechny technologické inovace musí málem kategoricky mít pokrokový rozměr, který si lze osvojit procesem „určité negace“. Jak jsme si výše ukázali, užitnou hodnotou, kterou vyrábí logistický průmysl, je soubor protokolů a technik, které firmám umožňují vyhledávat po celém světě nejnižší mzdy a vyhýbat se nepříjemnostem spojeným s třídním bojem, když na něj dojde. V tomto smyslu je logistika na rozdíl od jiných kapitalistických technologií jen částečně o využívání schopností strojů, které umožňují dostat výrobky na trh rychleji a levněji, neboť hlavním účelem rychlejších a levnějších technologií je vynahradit jinak příliš vysoké náklady na vykořisťování pracovních sil na opačné straně zeměkoule. Komplet technologií, na něž logistika dohlíží, se tudíž zásadně liší od jiných kompletů jako třeba fordistická továrna; náklady na práci šetří snižováním mzdy a ne zvyšováním produktivity práce. Řečeno marxisticky, absolutní nadhodnota se tu přestrojuje za relativní nadhodnotu. Užitnou hodnotou logistiky je tedy pro kapitál vykořisťování v té nejsurovější formě, a proto je skutečně nepravděpodobné, že by logistika mohla představovat, jak píše Toscano, „farmakon kapitalismu, příčinu jeho patologií (od škodlivé hypertrofie dálkové dopravy zboží až po bezcílné bujení dnešní konurbace) i potenciální doménu antikapitalistických řešení.“

Kdyby se pracující měli zmocnit velitelských výšin, které logistika nabízí, tedy jinými slovy řídícího panelu globální továrny, znamenalo by to pro ně řídit systém, který je jim a jejich potřebám ze své podstaty nepřátelský, dohlížet na systém, v němž jsou extrémní mzdové diferenciály zabudovány do samotné infrastruktury. Bez těchto diferenciálů by se většina dodavatelských řetězců stala jak mrháním, tak zbytečností. Možná ale „změna účelu“ pro Toscana znamená provizorní využití logistické mašinérie, jak ji najdeme a přemýšlení o jiných účelech, k nimž by ji bylo možné využít, a ne jakousi představu o obsazení velitelských výšin. Každý revoluční proces bude z nutnosti provizorně využívat to, co najde, ale diskutabilní se zdá právě sama „konverze“ či „rekonfigurovatelnost“ těchto technologií. Fixní kapitál soudobého výrobního režimu je projektován k vysávání maximální nadhodnoty a každá jeho součást je zkonstruována tak, aby zapadala do tohoto globálního systému. Proto je třeba přítomnost komunistického potenciálu v současných technologiích coby jejich nezamýšleného rysu – „možností“ v nich obsažených, jak se občas říká – dokázat a ne ji se samozřejmostí předpokládat.[25] Velká část strojního systému současné logistiky má za cíl efektivizovat oběh zboží a ne užitných hodnot, vyrábět věci ne proto, že jsou potřebné nebo prospěšné, ale proto, že jsou ziskové: kupříkladu jednotlivě balené krabice cereálií, jejichž složité insignie je odlišují od desítek variant téměř identických cereálií (prodávaných a konzumovaných ve velikostech a typech, které odrážejí určité společenské uspořádání, jako třeba nukleární rodinu). Nakolik je slavná flexibilita logistického systému ve skutečnosti flexibilitou škály produktů, mzdových diferenciálů a nerovnováhy na trhu? Nakolik by se stal neužitečným, jakmile odstraníme zbožní formu, jakmile odstraníme nutnost nakupovat a prodávat? Dnešní logistický systém je navíc projektován pro zvláštní mezinárodní obchodní bilanci, kdy určité země vyrábějí a jiné spotřebovávají. Tato skutečnost je zásadním způsobem propojena s výše zmiňovanými mzdovými diferenciály, což znamená, že nerovnost v rámci globálního systému částečně souvisí s nerovnoměrnou distribucí výrobních prostředků a oběhových infrastruktur – kupříkladu přístavní kapacity se nesoustřeďují na východním, ale na západním pobřeží USA, protože průmyslová výroba je lokalizována v Asii. Vyvážit množství věcí vyráběných lokálně a na dálku – bude-li něco takového součástí rozchodu s kapitalistickou výrobou – by znamenalo naprosto jinak uspořádat infrastruktury a patrně také zvolit odlišný typ infrastruktur (kupříkladu menší lodě).

Rekonfigurační tezi můžeme rovněž zpochybnit z hlediska rozměrů. Vzhledem k nerovnoměrné distribuci výrobních prostředků a kapitálů – o tendenci ke geografické specializaci, koncentraci určitých odvětví v určitých oblastech (kupříkladu textilního průmyslu v Bangladéši), ani nemluvě – nelze tento systém řídit jinak než centrálně. Nedovoluje žádné rozdělení na světadíly, polokoule, zóny nebo národní státy. Buď se řídí jako celek, nebo nemá smysl. Proto téměř všichni proponenti rekonfigurační teze ve svých socialistických nebo komunistických systémech předpokládají velkoobjemovou a hyperglobální distribuci, i když užitečnost takovéto distribuce vně výroby pro zisk zůstává nejasná. Dalším problémem však je, že v takovém měřítku vnáší administrativa do pojmu „plánování“ rozměr impozantnosti, protože toto měřítko a takovýto rozsah se radikálně vymykají lidským kognitivním schopnostem. Neosobní „správa věcí“ a „svobodné sdružení výrobců“ nejsou ani tak v rozporu, jako je dělí obrovská propast. Toscano se k této propasti vyjadřuje jen zlověstnou odvolávkou na pojem Herberta Marcuseho „nutné odcizení“, které má být nemilým leč nezbytným průvodním jevem zachování technického systému. Když jsou další stoupenci rekonfigurační teze dotazováni na šplhání emancipačních snah a potřeb proletářských antagonistů až ke globální správě, bez rozdílu nasazují superpočítače jako doslovného deus ex machina. Říkají nám, že počítače a algoritmy budou určovat distribuci zboží; počítače budou vycházet z požadavků proletářských antagonistů po svobodě a rovnosti a vymyslí způsob jak rozdílet práci a produkty práce tak, aby byli všichni spokojení. Jak by ale fungovala výroba zprostředkovaná algoritmem a proč by se lišila od výroby zprostředkované konkurencí a cenovým mechanismem zůstává radikálně nejasné, přičemž tuto mlhavost nerozptylují žádné skutečné argumenty. Určovala by přístup ke společenskému bohatství stále pracovní doba? Zajišťoval by takový systém volnou účast (na práci) a volný přístup (k životním potřebám)? Je-li cílem prostinká rovnost výrobců – stejný plat za stejnou práci – jak by se zacházelo s nestejnoměrnou produktivitou, morálkou a iniciativností, kterážto témata by byla výsledkem zachování podmínky, „kdo nepracuje, ať nejí“? Znamená „nutné odcizení“ právě toto?

Ale neprůchodnost (či jen jednosměrná průchodnost) logistického systému přináší ještě mnohem závažnější problém. I kdyby globální komunistická administrativa – v podobě superpočítače nebo vzestupných vrstev delegátů a shromáždění – byla na bázi daného technického systému možná a žádoucí, tak jakmile uvážíme historický charakter komunismu, vše vypadá mnohem pochybněji. Komunismus nepadá z nebe, nýbrž musí vzejít z revolučního procesu a při dnešním „všechno nebo nic“ charakteru mezinárodní dělby práce – koncentrace průmyslové výroby v několika málo zemích, koncentrace výrobních kapacit některých zásadních odvětví kapitálu v hrstce továren, jak jsme se už zmiňovali výše – by každý pokus o uchvácení výrobních prostředků musel být přímo globálním uchvácením. Potřebovali bychom tedy, aby revoluční proces tak rychle uspěl a rozšířil se, že by se všechny světové dodavatelské řetězce mohly mezi nekapitalistickými výrobci rozběhnout během několika měsíců. Což je ovšem v rozporu s mnohem pravděpodobnějším scénářem, že rozchod s kapitálem bude nejprve geograficky koncentrovaný a teprve se bude muset šířit dál. Ve většině případů bude tudíž zachování těchto rozptýlených výrobních procesů a dodavatelských řetězců znamenat obchodování s kapitalistickými partnery a spoutanost výrobou pro zisk (pragmatici nám budou říkat, že jinak nepřežijeme), což povede ke zcela katastrofálním výsledkům, jak si ukážeme na studiu ruského a španělského příkladu. V obou případech totiž potřeba zachovat vývozní ekonomiku, která jim umožňovala nakupovat na mezinárodních trzích klíčové komodity – obzvláště zbraně – znamenala, že revoluční kádry a militanti museli přímo i nepřímo používat sílu, aby dělníky donutili plnit výrobní normy. Nejprve se měla zvyšovat produktivita a rozšiřovat výrobní kapacity jakožto přechodný krok na cestě k pozdějšímu dosažení komunismu a v anarchistickém Španělsku stejně jako v bolševickém Rusku se daly kádry do práce ve snaze imitovat dynamický růst kapitalistické akumulace prostřednictvím přímých politických mechanismů a ne nepřímou silou mzdy, byť v obou případech byla nakonec z nutnosti zavedena struktura ekonomických pobídek (úkolové normy, odměny). Těžko si představit, že „nižší fáze komunismu“ založená na pracovních poukázkách, kterou Marx obhajuje v Kritice gothajského programu, nebo dokonce společnost postavená na volném přístupu a nepovinné práci, by se z těchto systémů mohla stát jinak než skrze nový proces povstalectví, proti kterému působily nově ustavované disciplinární a represivní struktury.

Podle tradičních pojednání o těchto záležitostech neměly nedostatečně rozvinuté země jako Rusko a Španělsko jinou volbu než prvně rozvíjet své výrobní kapacity, zatímco proletáři v plně industrializovaných zemích mohli okamžitě vyvlastnit výrobní prostředky a sami je řídit, aniž by bylo zapotřebí násilného rozvoje. To snad mohlo platit bezprostředně od konce války až do 70. let 20. století, ale jakmile vážně započala deindustrializace, tato šance oficiálně pominula – globální restrukturalizace a redistribuce výrobních prostředků nás dostala do situace, která je pravděpodobně stejně špatná jako situace oněch revolucí z počátku 20. století. A možná je ještě horší, protože tehdy bylo po ruce velké procento prostředků vyrábějících spotřební zboží a ve svém regionu jste mohli nalézt obuvnické továrny, přádelny i ocelárny. Když si uděláme malý průzkum, jaká pracoviště leží v našem bezprostředním okolí, většina z nás – přinejmenším v USA a mám podezření, že i ve větší části Evropy – se přesvědčí o totální neplatnosti rekonfigurační teze. Pracovní místa ve službách a administrativě, kde dnes pracuje většina proletářů, nemají žádný jiný smysl než jako vstupní body do obřích celoplanetárních toků: megaobchod, softwarová firma, kavárenský řetězec, investiční banka, nezisková organizace. Většina těchto pracovních míst je spojena s užitnými hodnotami, které revoluce učiní neužitečnými. Aby uspokojili své potřeby a potřeby druhých, tito proletáři by se museli zapojit do výroby potravin a dalších nezbytností – do výroby, pro kterou ve většině zemí neexistují kapacity. Představa, že asi tak 15 % pracujících, jejichž činnost by byla pořád užitečná, bude pracovat za ostatní – jako pečovatelé o komunistickou budoucnost – by byla politicky nefunkční, i kdyby tento systém mohl vyprodukovat dostatek toho, co lidé potřebují, a nákup zdrojů by nevyplodil další problémy. K tomu si ještě připočtěte skutečnost, že rozvoj logistiky samotné a spolu s ní úvěrového systému notně znásobuje moc kapitálu ukáznit rebelující zóny odepřením úvěrů (odlivem kapitálu), embargem a kárnými obchodními podmínkami.

Obzory a vyhlídky

Celek je v tomto případě zrádný, a to ani ne tak proto, že nelze dosáhnout jeho adekvátního zastoupení nebo proto, že každý pokus o takovéto zastoupení je násilím na jeho vnitřních rozporech, nýbrž proto, že všechny takovéto globální reprezentace jsou v rozporu se skutečností, že si nikdy nemůžeme přisvojit tento celek sám o sobě. Celek logistického systému totiž patří kapitálu. Nabízí pohled odevšud (anebo odnikud), pohled z prostoru, který může obývat jedině kapitál jakožto totalizující, rozptýlený proces. Pouze kapitál s námi může bojovat na všech místech zároveň, protože kapitál rozhodně není silou, s níž zápasíme, ale samotným teritoriem, na němž se tento zápas odehrává. Či ještě jinak: je silou, ale ve smyslu silového pole, které nestojí proti nám, ale obklopuje nás a oblévá. My na rozdíl od kapitálu bojujeme v konkrétních lokalitách a momentech: tady, tam, teď, pak. Být bojovníkem tak nutně znamená smířit se s neúplností perspektivy a s neúplností našeho boje.

Dnešní chabá taktika – místně omezené pouliční bouře, blokáda, okupace veřejného prostranství – nejsou strategickým produktem antagonistického vědomí, které špatně rozpoznalo svého nepřítele nebo se mu nepodařilo adekvátně prozkoumat možnosti nabízené současnými technologiemi. Taktika našich blokádníků naopak vychází z vědomí, které si už zmapovalo nabídku možností a pochopilo, byť pouze intuitivně, že restrukturalizace kapitálu vykonala exekuci na celém repertoáru strategie. Dodavatelské řetězce, které připoutávají tyto proletáře k celoplanetární továrně, jsou radikálními okovy v tom smyslu, že jdou až ke kořenu a také je třeba vytrhnout je i s kořenem. Absence příležitostí k „rekonfiguraci“ bude znamenat, že ve snaze rozejít se s kapitalismem budou proletáři muset najít jiné způsoby jak uspokojit své potřeby. Logistické problémy, s nimiž se setkají, budou souviset s nahrazováním věcí, které jsou v zásadě nedostupné bez napojení na celoplanetární sítě a bez zhoubných důsledků, které to s sebou nese. Jinými slovy, vznik a přežití komunismu bude vyžadovat masivní proces odpojování od celoplanetární továrny. Nebudeme mít příležitost využít všechny (a dokonce ani ne většinu) technické prostředky, které najdeme, neboť velká spousta z nich po rozchodu s kapitalistickou výrobou fakticky osiří. Ale co potom se strategií? Jestliže teorie je obzorem, který nám otevírají aktuální podmínky boje, strategie je něco jiného – spíše vyhlídka než obzor. Strategie je zvláštním momentem, kdy se teorie opětovně otevírá praxi a naznačuje nejen možný, ale přímo žádoucí směr konání. Jestliže obzor nás staví před škálu nějakých možností, chvíle pro strategii přichází tehdy, když boje dosáhnou jistého hřebene, vrcholu, z nějž se otevírá užší výběr možností – vyhlídka. Vyhlídky jsou někde uprostřed mezi místem, kde právě jsme, a vzdáleným obzorem komunizace.

Jaké tedy jsou naše vyhlídky postavené na nedávném cyklu bojů? Dnes už víme, že restrukturalizace vztahu kapitál-práce učinila intervenci ve sféře oběhu samozřejmou a v mnoha ohledech účinnou taktikou. Zdá se, že blokáda by v nadcházejících letech mohla nabýt stejné důležitosti jako stávka, stejně jako okupace veřejných prostranství a boje ohledně městského a venkovského životního prostředí, které se přebudovává, aby bylo průchodnějším pro toky práce a kapitálu – jak ukazují nedávné boje jak v Turecku, tak v Brazílii. Naše vyhlídky jsou takové, že namísto propagování různých forem akce na pracovišti, u nichž není pravděpodobné, že by mohly uspět nebo zevšeobecnět, bychom se raději měli smířit s naším novým strategickým obzorem a pracovat na šíření informací o tom, jak intervence v této sféře zefektivnit, jaké jsou jejich limity a jak by je bylo možné překonat. Mohli bychom pracovat na šíření myšlenky, že zábor globálně rozptýlené továrny už není smysluplným horizontem, a možná bychom se mohli pokoušet o zmapování nových výrobních vztahů způsobem, který bude tuto skutečnost brát v potaz. Například bychom se třeba mohli snažit o grafické znázornění toků a vazeb kolem nás, a to při porozumění jejich křehkosti i nejúčinnějším způsobům jak je v průběhu konkrétních bojů zablokovat. Byly by to semi-lokální mapy – mapy, které fungují z perspektivy určité zóny či oblasti. Na základě tohoto druhu znalostí by možná šlo funkčně pochopit infrastrukturu kapitálu, takže by pak bylo jasné, které technologie a výrobní prostředky po částečném nebo úplném odpojení od celoplanetárních toků osiří a které by naopak mohly být zachovány či konvertovány, a jak by za revoluční situace mohly vypadat nejdůležitější praktické a technické otázky. Jak zajistit dodávky vody a fungování kanalizace? Jak se vyhnout roztavení jaderných reaktorů? Jak vypadá místní produkce potravin? Jaké typy průmyslové výroby se poblíž nacházejí a co by se s jejich výrobními stroji dalo dělat? Bude to proces inventarizace – katalogizace věcí, na něž v našem bezprostředním okolí narazíme – který nebude aspirovat na obsáhnutí globálního celku. Spíše půjde o brikoláž prováděnou z hlediska bojových frakcí, které vědí, že boj budou muset vést z konkrétních, opevněných lokalit a že své bitvy nevyhrají všechny najednou, nýbrž postupně. Nic z toho neznamená, že dáváme dohromady nějaký model pro vedení bojů, jakýsi přechodný program. Ve skutečnosti produkujeme vědění, po němž už zkušenost minulých bojů volala a budoucí boje je pravděpodobně shledají užitečným.

[1] Dopisy z „Deutsch-Französische Jahrbücher“, Marx Rugovi, září 1843, K. Marx, B. Engels – Spisy, svazek I (Praha 1956), s. 369.

[2] Fredric Jameson, „Postmodernism or the Cultural Logic of Late Capitalism“, New Left Review 146 (červenec-srpen 1984), s. 84.

[3] Vyčerpávající expozice tématu „zrady“ na ultralevici viz „A History of Separation“ v chystaném čtvrtém čísle Endnotes.

[4] Například viz „Blockading the Port Is Only the First of Many Last Resorts“ (bayofrage.com) – text, který se zabývá mnohými z výše nastíněných otázek a který se mezi první a druhou, multiměstskou, blokádou rozdával v Occupy Oakland. V mnoha ohledech je tento esej formalizací a kultivací procesu diskuse, reflexe a kritiky, který vyvolal tento text.

[5] „Štíhlá výroba“ začíná jako formalizace zásad, které stály za Výrobním systémem Toyota, v němž se během 80. let 20. století spatřoval lék na neduhy amerických průmyslových firem. Viz James P. Womack a kol., The Machine That Changed the World (Rawson Associates 1990). Pojem „pružnost“ vzniká na konci 70. let 20. století v debatách o možnosti alternativního systému průmyslové výroby, založeného na „pružné specializaci“ a ne na fordistický efekt měřítka. Mělo se za to, že tento systém se stal možným díky velmi dobře nastavitelným CNC (Computer Numerical Control) strojům. Michael J. Piore a Charles F. Sabel, The Second Industrial Divide: Possibilities For Prosperity (Basic Books 1984).

[6] End of the Line od ekonoma Barryho Lynna se věnuje demonstrování nebezpečné křehkosti dnešního roztroušeného výrobního systému, kde „porucha na jednom místě stále více znamená poruchu všude, podobně jako v srpnu 2003 malá odchylka v rozvodné elektrické síti v Ohiu spustila velký severoamerický výpadek proudu.“ Barry C. Lynn, End of the Line: The Rise and Coming Fall of the Global Corporation (Doubleday 2005), s. 3.

[7] Edna Bonacich a Jake B. Wilson, Getting the Goods: Ports, Labor, and the Logistics Revolution (Cornell University Press 2008), s. 5.

[8] Bennett Harrison, Lea nand Mean: The Changing Landscape of Corporate Power in the Age of Flexibility (Guilford Press 1997), s. 8-12.

[9] Marx, Grundrisse (MECW 28), s. 448 (Nicolausův překlad).

[10] Gilles Deleuze a Felix Guattari, Anti-Oedipus: Capitalism and Schizophrenia (University of Minnesota Press 1983), s. 227-228.

[11] Zvláště Braudel pojednává kapitalismus jako zásah do už existující sféry tržních transakcí ze strany mocných aktérů, kteří jsou pro svůj vlastní prospěch s to potlačit pravidla fair play. Kapitál je pak v podstatě manipulací s oběhem a toky tržní ekonomiky. Fernand Braudel, The Wheels of Commerce (University of California Press 1992), s. 22.

[12] Marxistická teorie hodnoty často zachází s oběhem jako s „neproduktivní“ sférou oddělenou od hodnototvorných činností výrobní sféry. Protože „akt koupě a prodeje“, kterým se pouze „přeměňuje stejná hodnota z jedné formy do druhé,“ žádnou nadhodnotu nepřidává, náklady spojené s těmito činnostmi (účetnictví, skladování, prodej, administrativa) jsou prostě a jasně faux frais, odpočty z celkové nadhodnoty (Marx, Capital, díl 2 (MECW 36), s. 133). Marx však tvrdí, že určité aktivity spojené s oběhem – zejména doprava – jsou hodnototvorné, přičemž uvádí přesvědčivý důvod, že považovat dopravu uhlí z hlubin dolu na povrch za produktivní, ale jeho dopravu z dolu do elektrárny za neproduktivní, by bylo nekonzistentní. Oběh pak značí dva různé procesy, které se konceptuálně liší, ale v praxi jsou téměř vždy provázané. Zaprvé tu je metamorfóza ve formě zboží, kdy se zboží mění v peníze a naopak. Tady se nejedná o oběh ve fyzickém prostoru, ale v ideálním prostoru zbožní formy. Jak Marx poznamenává, „movité zbožní hodnoty jako třeba bavlna nebo ingoty mohou zůstat v tomtéž skladu, a přitom prodělat desítky oběhových procesů, když je kupují a znovu prodávají spekulanti.“ Tento typ skutečně neproduktivního oběhu – „kdy se hýbe vlastnické právo na věc a nikoli věc sama“ – musíme odlišovat od fyzického oběhu předmětu v prostoru, o němž bychom mohli přemýšlet jako o pokračování hodnototvorných činností výrobní sféry (ibidem, s. 153).

[13] Martin Christopher, Logistics and Supply Chain Management (FT Press 2011), s. 99.

[14] Bonacich a Wilson, Getting the Goods, s. 5.

[15] Erick C. Jones a Christopher A. Chung, RFID in Logistics (CRC Press 2010), s. 87.

[16] Příběh Malcolma McLeana a Sea-Landu vypravuje Marc Levinson, The Box (Princeton 2010), s. 36-75, 171-178.

[17] Výkonný ředitel Wal-Martu Bill Simon, bývalý námořní důstojník, odstartoval programy, v jejichž rámci dochází k náboru manažerů a ředitelů v armádě. Michael Bergdahl, What I Learned From Sam Walton (John Wiley 2004), s. 155. Rovněž zavedl programy pro „vedoucí“, které jsou postavené podle vojenských akademií.

[18] Christopher, Logistics and Supply Chain Management, s. 189-210.

[19] Blokády, o kterých hovořím, se od klasické barikády liší tím, že jsou ofenzivní a ne defenzivní. Hlavním účelem barikád 19. století bylo rozptýlit síly státu, aby bylo možné malé skupiny vojáků buď porazit silou, nebo se s nimi sbratřit a obrátit je na svoji stranu. Slabinou boje na barikádách, kterou popisují autoři jako Blanqui nebo Engels, bylo to, že straníci bránili konkrétní území (svoji vlastní čtvrť) a nemohli se dle potřeby přesouvat. Viz Louis-Auguste Blanqui, Manual for an Armed Insurrection (marxists.org) a Engels, „Introduction to Karl Marx’s Class Struggles in France“ (MECW 27), s. 517-519.

[20] Richard Sennett, The Corrosion of Character: The Personal Consequences of Work in the New Capitalism (W. W. Norton & Co. 2000), s. 68.

[21] Fredric Jameson, The Geopolitical Aesthetic: Cinema and Space in the World System (Indiana University Press, 1995), s. 10.

[22] Bernard Stiegler, For a New Critique of Political Economy (Polity, 2010), s. 40-44.

[23] Sennett, The Corrosion of Character, s. 70.

[24] Alberto Toscano, „Logistics and Opposition“, Mute 3, č. 2 (metamute.org).

[25] Marxistické teorie technologie jdou často dvěma různými směry, přičemž každý z nich má svůj základ v Marxových dílech. Podle dominantního názoru jsou kapitalistické technologie v zásadě pokrokové, jednak proto, že zkracují nutnou pracovní dobu a tak potenciálně osvobozují lidi od nutnosti pracovat, a druhak proto, že industrializace s sebou nese zásadní „zespolečenštění“ výroby, když odstraňuje hierarchie, které kdysi patřily k jednotlivým řemeslům (např. Marx, Grundrisse [MECW 29], s. 90-92 [Nicolausův překlad]). Podle této ortodoxní představy je komunismus latentně přítomen ve společenském, kooperativním uspořádání továrny, jejíž technický substrát stále silněji vstupuje do krizetvorného rozporu s neefektivní a neplánovitou povahou kapitalistického trhu. Je tu ale i neortodoxní marxistický pohled na technologie, jehož představiteli jsou autoři jako Raniero Panzieri a David Noble a jehož nejzřetelnější zdroje leží v té kapitole Kapitálu, která se jmenuje „Stroje a velký průmysl“, zejména pak v oddíle o továrně. Marx tam tvrdí, že v moderním továrním systému nabývá panství kapitálu nad prací „technicky hmatatelné reálnosti“. V továrně se setkáváme s „obrovskými přírodními silami a společenskou masovou prací, jež jsou ztělesněny v strojovém systému a spolu s ním tvoří moc ‘pána’“ (Marx, Kapitál, díl 1, Nakladatelství Svoboda [Praha 1978], s. 416-417). Jsou-li ale stroje zhmotněním kapitalistického panství – zpředmětněním „pána“ – pak je záhodno pochybovat o tom, že bychom toto panství mohli odstranit, aniž bychom negovali „technicky hmatatelný“ aspekt strojů. Kdyby se dělníci zmocnili výrobních strojů a sami řídili továrny, byl by to jen jiný způsob správy tohoto panství sedimentovaného ve výrobních strojích. Samozřejmě, že neortodoxní perspektiva se shoduje se závěry tohoto článku, ale na adekvátní teorii technologie se bude muset ještě hodně pracovat. Nemůžeme totiž pouze převrátit ortodoxní, progresivistickou představu o strojích, která se domnívá, že každý pokrok výrobních sil představuje rozšíření možností pro komunismus, a naopak prohlásit, že veškeré technologie jsou politicky negativní či ze své podstaty kapitalistické. Spíše musíme technologie zkoumat z technického hlediska a z komunistického hlediska a zvažovat, jaké možnosti – vzhledem k tragickým okolnostem jejich zrodu – skutečně nabízejí.

Reklamy
Comments
One Response to “Logistika, kontralogistika a komunistická vyhlídka”
Trackbacks
Check out what others are saying...
  1. […] Jasper Bernes, „Logistika, kontralogistika a komunistická vyhlídka“ (Endnotes 3, 2013), https://pratelekomunizace.wordpress.com/2014/12/03/logistika-kontralogistika-a-komunisticka-vyhlidka…, „Spontaneita, zprostředkování, ruptura“ (tamtéž), […]



Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: