Vítejte a sbohem: Německo, uprchlická krize a globální přebytečný proletariát

Felix Baum z Berlína napsal pro americký žurnál The Brooklyn Rail velmi zdařilou analýzu politiky německého státu vůči uprchlické krizi, kterou nazírá jako další vyostření tendence globálního kapitalismu produkovat přebytečné obyvatelstvo.

Angela Merkelová se v létě 2015 ve vnímání mezinárodní veřejnosti téměř přes noc změnila z brutální kočí úsporné politiky, která neúnavně ždímá už tak zchudlé obyvatelstvo krizí zachváceného jihu Evropské unie, v poslední obránkyni humanistických hodnot, jimiž se Evropa ráda pyšní. V zemích, jako je Řecko, bývala pravidelně vyobrazována s Hitlerovým knírkem, ale dnes se jeví jako svatá Angela, ochránkyně uprchlíků. Zatímco východoevropské země pilně vztyčovaly ploty, aby zastavily příliv nežádoucích vetřelců, a zatímco francouzský stát deklaroval, že se spokojí s přijetím pouhých 24 000 Syřanů v průběhu příštích dvou let, hlava německé vlády se odmítla podvolit hlasům zevnitř její vlastní strany, které volaly po omezení počtu uprchlíků, jenž se blížil jednomu milionu (a ve finále toto číslo do konce roku přesáhnul). A stejně jako tvrdost, s níž Německo řešilo ekonomickou krizi eurozóny (tvrdost zdánlivě iracionální, protože recesi jen zhoršila) vedla pozorovatele k tomu, že se uchylovali k triviální psychologii (že by to byl přehnaný strach z inflace, hluboce vrytý do německé mentality, co stálo za touto politikou?), ochota, s níž německý stát (povzbuzen dnes slavnou větou své představitelky, My to zvládneme!) otevřel své dveře, zatímco skoro všichni ostatní udělali pravý opak, přiměla bystré novináře k úvahám, zda tu vodítkem nemůže být životopis Merkelové (východní Němka = oběť komunistické diktatury = empatie k perzekuovaným).

Kritičtější pozorovatelé samozřejmě přišli s jinými interpretacemi. Někteří marxisté za zdánlivým humanitarismem německého státu detekovali „imperialistickou ofenzívu“ a tvrdili, že Německo vítá Syřany jen proto, aby získalo větší vliv na válku, která pustoší jejich rodnou zemi. Zároveň prosazuje „evropské řešení“ uprchlické krize, které vzhledem k hegemonii Německa na kontinentu nemůže nebýt v jeho nejlepším zájmu.[1] Jiní se zaměřovali spíše na domácí situaci a tvrdili, že uprchlíci jsou v Německu skutečně srdečně vítáni, konkrétně jako čerstvé maso na trhu práce v době, kdy si mnozí průmysloví výrobci stěžují na sílící nedostatek dělníků. V některých případech tento druh výkladu živí jakýsi levicový nacionalismus, který otevřeně obhajuje „ochranu“ německých pracujících před příliš velkou konkurencí cizinců. Jedním z prominentních příkladů je Sahra Wagenknechtová, vysoce postavená politička (dříve stalinistka) z parlamentní strany Die Linke. Ta napadla politiku Angely Merkelové jako „naprosté selhání státu“ a vyslovila se pro omezení přílivu uprchlíků, protože „ochota obyvatelstva přijmout je má své meze“. Vysloužila si tak nejen chválu od nové pravicové strany Alternativa pro Německo (AfD), ale také hnědý čokoládový dort, který jí na nedávné stranické konferenci vmetli do tváře levicoví aktivisté.

Nehledě na jejich politické implikace obsahují obě interpretace zrnko pravdy, ale celkově se jeví jako pochybné. Je pravda, že právo na azyl ani zdaleka není jen čistým projevem humanismu a vždy sloužilo také jako nástroj mocenské politiky. (Jen pro příklad: podle nedávné studie jen 1000 z 233 000 uprchlíků, které USA přijaly v letech 1956 až 1968, nepocházelo z „komunistických“ zemí.)[2] A stejně tak je pravda, že pro kapitalisty – ať sebevíc tvrdí, že hlavním cílem všech jejich altruistických snah je zajištění pracovních míst – je plná zaměstnanost jednoduše noční můrou, neboť posiluje vyjednávací pozici pracujících. A tak představitelé německého byznysu v posledních devíti měsících opravdu úspěšně protlačovali zmenšení překážek, které žadatelům o azyl brání vstoupit na trh práce. Přesto obě interpretace mají sklon podceňovat míru, v jaké politika není ani tak pevnou strategií jako spíše hektickým a silně rozporným tápáním na pozadí narůstajícího globálního chaosu. A co víc: jsou-li uprchlíci pro německý kapitál a imperiální ambice jeho státu skutečně tak prospěšní, jak je možné, že státem proklamovaná „vítací kultura“ z léta 2015 nedávno ustoupila velmi odhodlaným snahám o posílení Pevnosti Evropa?

Už v únoru jedny německé konzervativní noviny s velkou úlevou postřehly, že když Merkelová syrským uprchlíkům oznámila, že jakmile bude v Sýrii zajištěn mír, „očekáváme, že se vrátíte do své domovské země,“ přinejmenším upozornila na to, že „vítací kulturu doplňuje i kultura loučení“ jakkoli se pořád ještě nejedná o „kulturní revoluci“, v niž tyto noviny doufaly.[3] V rozporu se svým obrazem vlajkonošky evropského humanitarismu se německá vláda posunula tímto směrem ve stejné době, kdy své občany povzbuzovala, aby uprchlíky srdečně vítali. A z těch desítek tisíc lidí, kteří její volání vyslyšeli a zdarma vyučovali němčinu, poskytovali jídlo a přístřeší nebo cokoli jiného (čímž zabránili blížícímu se kolapsu státní logistiky tváří v tvář masivní migrační vlně), jen maličký zlomek protestoval proti novým zákonům, které měly prchající lidi odradit od toho, aby směřovali do Německa. Bylo tak omezeno právo žadatelů o azyl přivést si rodinné příslušníky, kteří zůstali v domovské zemi. Ti, kdo byli uznáni jako žadatelé o azyl, na tři roky ztratili svobodu volby místa pobytu v Německu. Došlo k usnadnění deportací těch, jejichž žádost o azyl byla zamítnuta, a dnes dochází k jejich rychlému nárůstu. Celkem vzato se právní postavení uprchlíků zhoršilo.

Ještě drastičtější jsou opatření přijatá na mezinárodní úrovni k posílení hranic. Jak neustále poukazují lidskoprávní organizace, dohoda podepsaná v březnu s Tureckem se blíží zrušení individuálního práva na azyl. Tato dohoda znamená, že výměnou za miliardy eur a lepší vyhlídky na přijetí do EU bude Turecko bránit uprchlíkům nastupovat na lodě do Řecka a bude přijímat zpátky ty, kteří tak už učinili, čímž bude bídu imigrantů držet v bezpečné vzdálenosti od evropských zemí. Příslib EU, že za každého „ilegálního“ přistěhovalce deportovaného zpátky do Turecka z některého řeckého ostrova přijme jednoho Syřana, který řádně opustí Turecko, se zatím nerealizoval. A tato dohoda s Tureckem se teď otevřeně označuje za vzor pro smlouvy s několika arabskými a severoafrickými zeměmi. Těm, kdo budou svolní dělat špinavou práci a zadržovat migrační vlny, budou nabídnuty podstatné peněžní částky, liberalizace obchodu a další laskavosti.

S výhodou retrospektivy se dnes přátelské gesto, které Merkelová učinila vůči traumatizovaným chudákům, jež na Balkáně odstrkovali jako toxický odpad, jeví jako jednoduše nouzové opatření, které mělo stabilizovat situaci, co se vymkla kontrole, a získat čas k vypracování trvalejšího řešení. Ironií osudu je, že tímto řešením je nakonec právě „europeizace“ uprchlické a azylové politiky, kterou teprve před pár lety Německo kategoricky odmítlo. Úmluva známá jako Dublinská konvence až do současné uprchlické krize stavěla Německo do celkem pohodlné pozice: žádosti o azyl musela zpracovat první země, do které žadatel vstoupil, což byl ze zřejmých zeměpisných důvodů v drtivé většině případů jeden z jižních států a ne Německo. Spolu se sílícím chaosem v severní Africe a na Středním východě, který nastal po Arabském jaru a Libyi i další bývalé garanty represivní stability a zajištěných hranic změnil ve zhroucené státy a masám lidí tak umožnil zkusit své štěstí a na lodi se dostat do Evropy, Itálie se stala první zemí, která zaznamenala masivní nárůst počtu příjezdů. Když italská vláda navrhovala, aby se celá EU o toto břemeno podělila a uskutečnila redistribuci uprchlíků, ostatní státy, včetně Německa, tuto myšlenku zavrhly. Když pak ale Itálie přestala uprchlíky registrovat a ti se tedy mohli pohybovat dál do Evropy, Řecko přistoupilo ke stejnému kroku, když příval z Turecka dosáhnul ohromujících výšek. Vzhledem k masivní nezaměstnanosti a napjaté sociální situaci ani jedna z těchto dvou zemí po nových imigrantech netoužila. Tím, že de facto zrušily dublinský systém, jednostranně vytvořily „novou realitu“. V létě a na podzim 2015 stál německý stát před jednoduchou volbou: mohl se přidat k trendu jednostranných kroků nebo se zachovat jako hegemonní mocnost na evropském kontinentu a učinit zdánlivě velkorysou nabídku, že přijme uprchlíky, které nikdo jiný nechce, a zároveň vypracuje nový způsob zvládání migračního tlaku. Dnes je to Německo, kdo nejsilněji prosazuje systém redistribuce uprchlíků, čímž jednoduše přiznává, že se dublinský systém zhroutil. O tom, zda bude úspěšné, však lze pochybovat, jelikož zejména východoevropské státy odmítají na novém systému participovat. Protože ekonomická krize stále trvá a kdykoli může znovu udeřit s veškerou prudkostí, uprchlická krize jen dál odhaluje fundamentální rozpor Evropské unie: je to nadnárodní entita, která se skládá z národních států, z nichž každý sleduje své vlastní zájmy.

Navíc skutečnost, že za kouřovou clonou humanitarismu dělá německý stát, co může, aby snížil počet uprchlíků, kterým se podaří dostat do Evropy (samozřejmě, že dohoda s Tureckem a podobné kroky se oficiálně legitimizují tak, že jejich hlavním terčem jsou bezohlední pašeráci lidí a jde o to, aby se už dál lidé netopili ve Středozemním moři), nebrání masivnímu oživení krajní pravice. To ve své nejhorší podobě znamená nárůst rasistických útoků. Podle oficiálních statistik za rok 2015 se počet útoků na uprchlické domovy zvýšil pětinásobně na víc než 1000. Kromě toho se na mnoho místech zdola vzešlé iniciativy „znepokojených občanů“ snaží zabránit vzniku takových domovů. Pak je tu děsivý fenomén Pegida („Vlastenečtí Evropané proti islamizaci Západu“), dav paranoidních občanů, kteří mají pocit, že je zradili politici, mainstreamový tisk a v podstatě celý svět a každý týden pořádají protipřistěhovalecké pochody Drážďanami. Nejdůležitější však je, že uprchlická krize vdechla nový život do už zmiňované Alternativy pro Německo (AfD), založené v roce 2013 jako strana odmítající euro a volající po návratu k národním měnám, a ta ve volbách v několika spolkových zemích dosáhla dvouciferných výsledků. Ve své ekonomické agendě je sice striktně neoliberální, ale daří se jí přitahovat nepřiměřeně velké množství pracujících a nezaměstnaných. Dostáváme se tak zpátky k otázce ekonomického pozadí migrace za současné situace. Zdá se, že relevantní část nižších tříd jaksi nevěří prohlášením, že limitovaná a dobře řízená migrace je pro Německo prospěšná a dokonce nutná. A zdá se, že nesouhlasí ani odborníci a think-tanky, které platí za to, aby hodnotili, co je pro ekonomiku dobré nebo špatné.

Zpočátku byl tisk plný zpráv o tom, jak by uprchlíci mohli vykompenzovat nedostatek kvalifikovaných pracujících, na který si zaměstnavatelé stěžují. Zosobněním údajně dobře vzdělané pracovní síly, která právě překračovala německé hranice, se stal „syrský lékař“. Ponecháme-li bokem otázku, jak reálný nebo přehnaný je ve skutečnosti nedostatek kvalifikovaných pracujících, s postupem času se jasně ukázalo, že míra vzdělání nových imigrantů je obecně mnohem nižší, než se prvně předpokládalo. Dnes se odhaduje, že většině z nich to bude trvat léta, než si najdou práci a mnozí si ji nenajdou vůbec. Každopádně na jejich ubytování, vzdělání a sociální zabezpečení padnou miliardy eur. A obrovská většina se jich s největší pravděpodobností ocitne v nižších a nejnižších partiích trhu práce.

A právě méně kvalifikovaným pracujícím musí všudypřítomné řeči o zázračné zaměstnanosti v Německu připadat jako cynický žert. Pravda, podle dnešních evropských měřítek je nezaměstnanost relativně nízká a celkový počet pracovních míst se zvyšuje. V žádném případě však není náhodou, že zaměstnavatelé a odbory vykreslují poněkud odlišné obrázky této situace. Jeden odborář v dokumentu o „uprchlících coby nové rezervní armádě pro trh práce“ upozorňuje na to, že vzhledem k oficiálnímu číslu 2,8 milionu nezaměstnaných jsou řeči o nedostatku pracovníků trochu zarážející. Dochází k závěru, že vezmeme-li v úvahu ty, kdo už hledání práce vzdali (a proto nefigurují ve statistikách nezaměstnanosti), a také ty, kdo nedobrovolně pracují jen na částečný úvazek, ve skutečnosti v Německu schází pět milionů pracovních míst na plný úvazek. A vzhledem k tomu, že méně kvalifikovaní jsou těmi, které nezaměstnanost a nedostatečná zaměstnanost postihují nejsilněji, a že noví uprchlíci mají rovněž tendenci zařadit se do této skupiny, náš odborář načrtává scénář „významného zvýšení nezaměstnanosti a konkurence na trhu práce a tudíž prekariát rozdělený rasismem“.[4]

Podobně pochybný se zdá být i demografický argument, který prominuje v současných debatách. Krom toho, že poslední ekonomická krize, kterou nepředvídal žádný z význačných ekonomů, vzbuzuje jisté pochyby ohledně platnosti ohledně tzv. expertních předpovědí, standardní předpoklad obrovské demografické mezery, která v budoucnosti ohrozí „naše bohatství“, jednoduše ignoruje rostoucí produktivitu. Jak hlásá jeden disidentský (byť v podstatě neoliberální) hlas v táboře ekonomů, právě probíhající digitální revoluce, která z gruntu proměňuje průmysl i sektor služeb a činí bezpočet pracovních míst obsolentními, zpochybňuje takové předpoklady: „Můžeme být šťastní, jestli se počet obyvatel Německa zmenšuje, jinak bychom tu měli příliš mnoho lidí bez práce, protože je nahrazují roboti.“[5]

Celý problém pak má také svůj deformovaný a ošklivý třídní rozměr. Zatímco hlad kapitálu po čerstvé pracovní síle byl sotva důvodem, který stál za počáteční politikou otevřených dveří, s níž Merkelová přišla, a byť hlavní představitelé kapitálu plně podporují obrat k omezování přílivu uprchlíků, základní banalitou zůstává, že kapitál a práce mají ostře protikladné zájmy, když dojde na expanzi pracovní síly a tudíž i na zesílení konkurence mezi námezdně pracujícími. A samozřejmě, že pracovními místy to nekončí. Rozpočtové škrty za posledních deset let vážně zhoršily nedostatek cenově dostupného bydlení, zejména pak ve velkých městech (magnetech, které přitahují většinu migrantů). Netřeba ani dodávat, že to nejsou manažeři, kdo se ocitne v konkurenčním boji o stále vzácnější veřejné bydlení. A stejně tak na školy jejich dětí, které se nacházejí v buržoazních čtvrtích, nebudou mít žádný dopad noví žáci, kteří neumí německy.

Jedním (a často přehlíženým) z důsledků této konstelace okolností je, že se nepřátelské postoje k nově příchozím rozhodně neomezují jen na „etnické“ Němce. Stěží nás to může překvapovat, když ti, kdo jsou nejhůře postiženi nezaměstnaností a částečnou zaměstnaností, nízkými mzdami a nedostatkem bydlení, jsou velmi často tureckého, arabského nebo jiného cizího původu. Když se jednoho vedoucího činitele spolkové pracovní agentury nedávno ptali na sílící konkurenci na trhu práce, předpověděl, že proti sobě budou povětšinou stát „migranti a migranti“ (tj. ti, kdo přijeli už před desítkami let nebo se narodili přistěhovalcům, a noví uprchlíci).[6] Podle jednoho výzkumu je třicet čtyři procent voličů AfD v přívětivém jihoněmeckém městě Freiburg „migrantského původu“, což je daleko víc než u kterékoli jiné strany. Mimo přísně ekonomické otázky tu patrně působí i jistá psychologická dynamika. Rozhovory s lidmi tureckého a arabského původu ukazují na strach, že budou spojováni s nově příchozími, a vzbuzují tak reminiscence na 20. léta 20. století, kdy asimilovaní němečtí Židé s velkými obavami sledovali rostoucí příliv chudých a více nábožensky založených Ostjuden.[7]

Abychom si však udělali lepší a svým záběrem širší obrázek, nesmíme zapomínat, že navzdory všem těmto třenicím je Německo z hlediska možnosti postarat se o velké množství uprchlíků pořád v daleko lepší pozici než většina ostatních evropských zemí. Prudký pokles, v němž je posledních šest nebo sedm let lapeno Řecko, je jistě výjimečný, ale jakékoli řeči o potřebě nových pracovních sil jsou zcela mimo mísu také na místech, jako je Španělsko, Itálie či dokonce Francie uvážíme-li tamní trvalou masovou nezaměstnanost. Zatímco v mnoha částech Evropy se sociální podmínky od nástupu krize významně zhoršily, ti, kdo jsou na tom ještě hůř, využili nových příležitostí, aby vyrazili do oblasti, která je pro ně i navzdory svému úpadku pořád nesmírným příslibem. Stěží si mohli zvolit horší chvíli, ale utíkáte-li před válkou v Sýrii nebo před džihádisty v Afghánistánu, nemáte moc na vybranou.

Ve finále pak tento obrázek ukazuje na obecnou tendenci současného kapitalismu vytvářet přebytečnou pracovní sílu, která se po celé planetě pohybuje v takové míře, že sotva může najít místo, kde by byla vítána. Války, před nimiž se většina uprchlíků snaží utéct, jsou samy do velké míry výsledkem výbušné sociální situace, která se vyznačuje nedostatkem pracovních míst a masovou bídou, a mění celé státy v země gangů.[8] Coby zbědovaná zosobnění globální krize přijíždí tito přebyteční proletáři do Evropy a připomínají těm, kdo práci pořád ještě mají, jejich vlastní potenciální osud a to vede k agresivnímu příklonu k národnímu státu. Proletářský nacionalismus není nic nového,[9] ale s expanzí sociálního státu během 20. století získal bezprostřednější základnu. Když se dnes pracující v celé Evropě šikují za protipřistěhovaleckými stranami, žene je hlavně strach z toho, že by cizinci mohli dostat něco, co podle nich po právu patří jen jim.

Mnozí na levici tradičně považují nacionalismus a rasismus za nástroje vládnoucí třídy, kterými rozděluje proletariát, jako by ten už nebyl vždy rozdělen objektivními podmínkami. Dnes v Německu řada z těch, kdo odmítají takto instrumentalistickou interpretaci, upadají do opačného extrému. Oslavují migranty jako jakýsi Ersatzproletariat a pohrdají „rasistickými německými proléty“ a jakýkoli pokus vysvětlit proletářský nacionalismus podle nich nevyhnutelně vede k jeho omlouvání a ospravedlňování. Samozřejmě, že obrana otevřenosti hranic a odmítání dominantního dělení na legitimní žadatele o azyl a nelegitimní „ekonomické uprchlíky“ jsou fundamentální principy internacionalismu. Když se místní obyvatelé, ať už „etničtí“ Němci nebo druhá generace imigrantů, obrací proti uprchlíkům, je bez debat, kterou stranu si zvolit. Ale těžko se stavět proti nepřátelství, které masové imigrace chudých vzbuzuje, nebereme-li v úvahu její reálné důsledky.

A ti, kdo je do úvahy berou, se zhruba dělí do dvou kategorií. Zatímco výše zmiňovaná Sahra Wagenknechtová a jí podobní z celého srdce podporují nacionalistickou exkluzi, která je instinktivní reakcí mnoha pracujících, jiní s humanističtějšími sklony se uchylují k agendě levicového keynesiánství: programy stimulující ekonomiku, vytváření pracovních míst ve veřejném sektoru a kratší pracovní doba mají umožnit integraci většího počtu lidí a snížit napětí mezi místními pracujícími a novými migranty.[10] I když německý stát v současnosti pořád ještě má fiskální prostor pro takovou agendu, navrhovaná opatření by přímo či nepřímo zatížila ziskovost kapitálu a tudíž by přinejmenším v dlouhodobém horizontu narazila na objektivní limity. Namísto reprodukování iluzí, které chovala etatistická levice ve 20. století, vyžaduje adekvátní reakce na současnou situaci střízlivé zhodnocení mezí panujícího výrobního způsobu – mezí, jejichž reliéf ostře odhaluje sama uprchlická krize. Z této perspektivy je tato krize dalším indikátorem, který ukazuje na obsolenci systému námezdní práce.

[1] „Der humanistische deutsche Imperialismus kommt voran“, Gegenstandpunkt 2/2016.

[2] „Welcome, up to a point“, The Economist, 28. května 2016.

[3] Berthold Kohler, „Der Satz, auf den viele warteten“, Frankfurter Allgemeine Zeitung, 2. únor 2016.

[4] Lars Niggemeyer, „Flüchtlinge als neue Reservearmee auf dem Arbeitsmarkt?“ (2016, dostupné online).

[5] Rozhovor se švýcarským ekonomem Thomasem Straubhaarem, Frankfurter Allgemeine Zeitung, 29. února 2016. Samozřejmě, že Straubhaarova růžová představa o budoucnosti (méně lidí toho díky technickému pokroku víc vyrobí) naprosto přehlíží rozdíl mezi tvorbou bohatství a tvorbou hodnoty, protože to je povinností každého ctihodného ekonoma. Jak ukazuje Marx v Kapitálu a Grundrisse, právě zvyšováním produktivity práce podrývá kapitalistický výrobní způsob svoji vlastní základnu.

[6] Rozhovor s Detlefem Scheelem, Zeit Online, 2. května 2016.

[7] Byť má zcela zjevně paranoidní sklony, v jistém smyslu by tento fenomén mohl dosvědčovat i známý romanopisec Akif Pirinçi, který se narodil tureckým rodičům a dnes je jedním z nejjedovatějších demagogů extrémní pravice. Po vulgárních tirádách proti muslimům, které přednesl na jednom shromáždění Pegidy, čelí v současnosti obvinění z podněcování k nenávisti.

[8] „Sýrii zasáhla stejná sociální krize jako severní Afriku. Téměř polovina obyvatelstva je mladší 15 let; každý rok na trh práce vstupuje 250 000 až 300 000 lidí, ale tradičně důležitý veřejný sektor zmrazil nábor nových zaměstnanců na celá léta. Už před pár lety jeden německý think-tank postřehl, že ‘politicky nejnebezpečnějším’ problémem v Sýrii je ‘růst prstenců chudoby kolem velkých syrských měst. […] Dennodenně tam přijíždějí další syrské rodiny, protože se na venkově nedokážou uživit’ (Germany Trade and Invest)“. Friends of the Classless Society, „Postscript to ‘Arab Spring in the Autumn of Capital’“ (2012), dostupné na kosmoprolet.org.

[9] Ve snaze vysvětlit katastrofu, která se mu v roce 1914 odvíjela před očima, holandský komunista rad Herman Gorter poznamenal: „Národní kapitál je vskutku jejich [dělníků] nepřítelem, ale je to nepřítel, který je živí. A tak, i když je dělník nacionalistou jen pasivně, pořád je nacionalistou a nemůže jinak, dokud nebude skutečným socialistou. Protože národ, národní kapitál, je základem jeho existence.“ Herman Gorter, „The Origins of Nationalism in the Proletariat“ [1915], dostupné na libcom.org.

[10] Jedná se o řešení, které navrhuje výše zmiňovaný odborář poté, co dojde ke správnému závěru, že současná vlna přistěhovalectví hrozí prohloubením konkurence mezi pracujícími.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: