Minulost a budoucnost španělské revoluce: Lesk a bída anarchismu

Jestliže revoluční vlna po první světové válce s sebou přinesla debakl marxismu v jeho ortodoxních variantách, pak španělská revoluce v roce 1936 s sebou nesla bankrot klasického anarchismu. Dnes, kdy si připomínáme 80. výročí španělské revoluce, může aktuální politický kontext svádět k velebení tehdejšího anarchistického a anarchosyndikalistického hnutí za to, že v zájmu zachování jednoty antifašistické Lidové fronty obětovalo sociální revoluci. Jenže historie občanské války nám ukazuje, že potlačení revoluce nepochybně přispělo k vítězství fašismu. Takové je stanovisko amerického levého komunisty Lorena Goldnera, jehož článek z magazínu Insurgent Notes publikujeme proto, že je velmi dobrým a kritickým shrnutím geneze španělské revoluce a kontrarevoluce. Autorovou slabinou je jeho programatická perspektiva, kterou s tehdejšími španělskými revolucionáři sdílí a která mu brání hledat odpovědi na otázku, co by se s revolucí stalo, kdyby CNT-FAI „hrály vabank“. Goldner tak může bez uzardění opomenout historickou literaturu, která upozorňuje na to, že jakožto programatická revoluce si španělská revoluce nesla svoji kontrarevoluci sama v sobě, a to v podobě svého projektu rekonstrukce ekonomiky pod dělnicko-rolnickou kontrolou.

Úvod: Proč dnes španělská revoluce?

„…anarchismu a revolučnímu syndikalismu obecně scházela představa o problémech politické orientace a bez ní je i to nejmocnější a nejheroičtější revoluční vzedmutí odsouzeno k neúspěchu.“ Helmut Rüdiger, AIT, Ensayo critico sobre la revolucion española (1940)[1]

Řadu let jsem zastával klasický názor antistalinistické levice, že po barcelonských „událostech“ v květnu 1937 (rozdrcení levě centristické POUM[2] a další marginalizace anarchistů ze strany stalinistů a sil, které měli stalinisté pod kontrolou) revoluce, která začala v červenci 1936, v podstatě skončila. Odkazoval jsem se přitom na klasická díla jako třeba Orwellův Hold Katalánsku a Bollotenovu The Spanish Revolution. A „politicky“ je toto datování správné. Avšak dvousvazkové dílo Roberta Alexandera The Anarchists in the Spanish Civil War a studie Walthera Berneckera o průmyslových a zemědělských kolektivech[3] ukazují, že španělští anarchisté, kteří tvořili velkou většinu ozbrojených dělníků v Katalánsku, dominovali velkým zemědělským kolektivům v Aragonu a významní byli i v republikánských zónách Levanta, Extremadura a Andalusie, zůstali sociální a vojenskou silou, s níž bylo třeba počítat, až do konce občanské války v březnu 1939, byť politicky prohráli v květnu 1937. Eradikace primárně anarchistické sociální revoluce, k níž došlo v červenci 1936, eradikace prováděná stalinisty, socialisty, levicovými republikány a katalánskými nacionalisty a nakonec dovršená fašisty, probíhala až do Frankova konečného vítězství.

Ve světle této historie byla španělská revoluce nejbohatší a nejhlubší sociální revolucí 20. století. Docela mne překvapilo, když jsem zjistil, že Lev Trockij – důležitá postava ruské revoluce a nepřítel anarchismu – v roce 1937 řekl: „Díky své specifické váze v hospodářství země a díky své politické a kulturní úrovni nebyl [španělský proletariát] od prvního dne revoluce na nižší, nýbrž na vyšší úrovni než ruský proletariát na počátku roku 1917.“[4] Ze všech pokusů v dějinách se právě španělská dělnická třída a části rolnictva v republikánských zónách – navzdory všem faktorům (mezinárodním, politickým, vojenským) působícím v jejich neprospěch – nejvíce přiblížily samosprávné společnosti, kterou v různých formách udržely dva a půl roku. Katalánsko bylo v roce 1936 průmyslovější než Rusko v roce 1917 a katalánští, aragonští a levantští rolníci, kteří v roce 1936 formovali kolektivy, podporovali revoluci z celého srdce, což byl rozdíl oproti tomu, jak zdráhavě ruští rolníci podporovali bolševiky, které příliš nemilovali, ale pořád byli menší zlo než bílí.

Současná revoluční levice tuto zkušenost a její implikace plně nevstřebala. V uplynulých několika málo dekádách se v Evropě a Spojených státech vynořily směry, které se označují za anarchistické a anarchosyndikalistické, ale postrádají početnost a hluboké kořeny, kterými „historičtí“ španělští anarchisté a anarchosyndikalisté disponovali v letech 1868 až 1939, a především jim pak schází totéž dělnické a lidové zázemí. Pro mnohé z nich je „Španělsko“ historickým odkazem (častěji symbolickým než seriózně studovaným a vstřebávaným) stejně, jako je „Rusko“ takovým odkazem pro mnohé marxisty. Španělsko bylo pro anarchismus největší zkouškou v dějinách a anarchismus v ní neuspěl. Stejně tak Rusko bylo zatím největší zkouškou minimálně pro leninismus, ne-li pro marxismus samotný.

Mým hlavním záměrem ale není kriticky se vypořádat se soudobým anarchismem,[5] snad jen skrze debakly anarchismu ve Španělsku. Skutečná poučení ze španělské revoluce 1936-1939 pro dnešek jsou totiž minimálně dvě: zaprvé konkrétní převzetí rozvíjejícího se moderního průmyslového regionu, Katalánska, továrními kolektivy dělníků, které se za velmi obtížných okolností a napadány ze všech stran pokoušely posunout se z počáteční spontánní místní roviny k regionální a celonárodní koordinaci a podobné převzetí zemědělství rolnickými kolektivy, které se podobně pokoušely o koordinaci přesahující místní rovinu. A druhé, které úzce souvisí s poučením prvním, je politický rozměr „vojenské otázky“, obrany a šíření revoluce navzdory domácí a mezinárodní kontrarevoluci. Revoluce byla ztracena jak díky postupné likvidaci dělnických a rolnických kolektivů, tak díky nahrazování původních ozbrojených milicí a městských hlídek tradiční armádou a policejním sborem. Někteří anarchističtí vůdcové se podíleli na obou procesech a jedním z předmětů mé studie budou navýsost „pragmatické“ důvody, které je k tomu vedly. Navíc levicoví teoretici vojenství jako třeba „anarchomarxista“ Abraham Guillén[6] ukazují, že politika byla pro rozhodnutí o výsledku různých bitev občanské války stejně důležitá, ne-li důležitější, jako palebná síla a početní stavy.

A konečně o španělském anarchismu nepíšu kvůli historické osvětě nebo z nějakého antikvářského nutkání, ale proto, abych nám znovu položil otázku, s níž přišel Abad de Santillan[7] a kterou většina současné radikální levice obecně ignoruje: jak se dnes programaticky a prakticky připravovat na převzetí moderní kapitalistické ekonomiky, když na rozdíl od Španělska v roce 1936 bude od prvního dne naprostou prioritou zrušení velké spousty společensky neužitečných a společensky škodlivých činností.

I. Část první: Teze

1. Historie počátků a vývoje španělské revoluce 1936-1939 a zejména její anarchistické většiny je stejně složitá, ne-li více, než historie ruské revoluce. Španělská revoluce je ve světě podstatně méně známá, protože ruská revoluce měla daleko větší globální dopad[8] a protože porážka anarchismu ve Španělsku dovršila desítky let, po které byl anarchismus ve stínu podstatně rozšířenějšího vlivu sovětského „socialismu“ a dalších „socialismů“.

Ještě, když USA v roce 1898 definitivně připravily Španělsko o jeho poslední kolonie, a dokonce ještě roku 1936, bylo Španělsko převážně zemědělskou zemí s ostrůvky průmyslového rozvoje, hlavně v katalánských a baskických provinciích a v Asturii se rozvíjel důlní průmysl. Nicméně Španělsko svoji první generální stávku zažilo v roce 1855 a dělnická třída byla činnou silou v efemérní První republice z let 1873-1874.[9] Španělsko bylo, stručně řečeno, mnohem bezprostředněji a dříve ovlivněno událostmi v západní Evropě než Rusko. Španělsko mělo od roku 1879 socialistickou stranu s dělnickou základnou v Asturii a Madridu, ale do 20. století a také do revoluční krize v 30. letech 20. století vstoupilo s mnohem větším anarchistickým a anarchosyndikalistickým hnutím, jehož existence se datovala od roku 1868, a to zejména v Katalánsku a Andalusii.

2. Pochopíme-li tuto „anomálii“ masového anarchistického hnutí ve španělském průmyslu i zemědělství v roce 1936, kdy byl ve většině západní Evropy anarchismus už dávno překonán socialismem a potom komunismem (počínaje sousední Francií a Itálií), může to být jeden z klíčů, ne-li ten jeden jediný klíč, k pochopení zvláštních kontur španělské revoluce.[10] Klasické dílo Geralda Brenana[11] zdůrazňuje historickou decentralizaci Španělska, kdy byla řada regionů v neustálé odstředivé opozici k madridskému umělému centralismu, jako hlavní faktor přispívající k trvalé přitažlivosti antietatistického anarchismu, zejména pak tam, kde chyběli prosperující drobní soukromí rolníci nebo kde byli slabí. Socialismus v podobě PSEO[12] byl suchopárnou místní kopií vyzrálejších severoevropských stran Druhé internacionály z Francie a Německa. Jestliže mezinárodně historický rozkol mezi anarchismem a marxiánským socialismem v roce 1872 pramenil z marxiánského důrazu na politickou činnost a odborářství, absence jakkoli trvalejší buržoazní demokracie ve Španělsku jen stěží skýtala podmínky, v nichž by takováto reformistická aktivita mohla zakořenit. Kdežto španělský anarchismus byl v prvních desetiletích své existence hnán spíše k podzemně organizovaným akcím, jako byly nesčetné a v izolaci rozdrcené rolnické vzpoury v Andalusii nebo bleskové stávky proti průmyslovým firmám, kde dělnické organizace příliš nemohly existovat trvale a veřejně a stávkových fondů bylo jen velmi málo.

3. Anarchismus a anarchosyndikalismus ve Španělsku měly zároveň docela impozantní dosah. („Anarchismus“ značí dřívější dekády bakuninistického lokálního povstalectví a pak demoralizovaný individuální terorismus první poloviny 90. let 19. století, zatímco „anarchosyndikalismus“ označuje pozdější fokus na masovou organizaci, když se dřívější formy ukázaly být slepými uličkami.) Hnutí hodně sázelo na osvětu a mělo bezpočet novin; mělo „racionalistické“ školy a „atenea“ nebo kulturní centra; produkovalo mnoho knih a brožur, včetně překladů Bakunina, Malatesty, Kropotkina a Recluse (mimo jiné). Brenan vzpomíná, jak rolníci jezdili polními cestami na oslech a četli při tom anarchistickou literaturu a v klasickém díle Diaze del Morala[13] se popisují negramotní rolníci, kteří učili nazpaměť své oblíbené články, aby je mohli přednášet blaženému publiku v odlehlých vesnicích. Pouhý příchod zprávy o ruské revoluci podnítil v letech 1918-1920 povstání na některých těchto místech v Andalusii, která leží na jihu Španělska.

4. Průzkum anarchistické ideologie odhaluje společné stopy, které přetrvaly až do revoluce a občanské války. Anarchismus působí dojmem racionalistické teorie, extrémně levicové verze radikálního osvícenství. Částečně kvůli rozchodu s „autoritářským“ marxismem nevykazuje anarchistická teorie žádný zájem o postosvícenský vývoj v německé filozofii od Hegela přes Feuerbacha až po Marxe.[14] Marxismus, který obhajoval přechodnou „diktaturu proletariátu“, byl pro anarchisty „etatistickým“ světonázorem[15] a skutečně byl centralistický, zatímco anarchismus byl decentralistický a federativistický. Byl radikálně ateistický, ale postrádal překonání neboli uskutečnění náboženství,[16] ono „srdce bezcitného světa“, které nalézáme u Marxe. Nemá žádný pojem o dějinném vývoji ani strategii, která by z tohoto vývoje plynula; potenciál pro radikálně rovnostářskou společnost existuje vždy teď, jakmile odstraníme latifundistu, kněze, policii a hodnostářskou veřejnost, a to bez ohledu na „vývoj výrobních sil“, kterým se ohánějí marxisté. Proto konkrétní analýza specifických podmínek[17] nebo kritika politické ekonomie, kterou rozvíjí Marx v Grundrisse a Kapitálu, nebyla pro anarchismus nijak užitečná. „Anarchismus má ideál, který chce realizovat,“ jak říká Guy Debord. Oproti tomu Marx v Manifestu říká, že komunismus „není ideálem vzešlým z hlavy nějakého reformátora světa,“ a zdůrazňuje imanenci nové společnosti v té dnešní, „skutečné hnutí, které se odvíjí před našima očima.“ Slova jako „idea“[18] nebo „ideál“ a „spravedlnost“ prostupují anarchistickou ideologii ještě za občanské války. Jedná se o ozvuky osvíceneckých teorií o člověku z 18. století, které abstrahují od jakéhokoli dějinného vývoje nebo specifičnosti. Diaz del Moral nás zpravuje o andaluských rolnících, kteří se jednoho místního latifundisty ptali, kdy přijde den, kdy si budou všichni rovni. Španělský anarchismus v sobě měl rovněž hodně z ideologie „patria chica“, onoho přehnaného fokusu na vše lokální, který prostupoval (a stále prostupuje) velkou část života ve Španělsku.[19] Bylo tedy snadné udělat krok od odmítání madridského centralismu k odmítnutí Marxova centralismu. Anarchisté tak podědili federalismus Pi y Margalla, který byl krátce hlavou státu za První republiky a byl Proudhonovým učedníkem.

Mnozí anarchisté hleděli spatra na socialistické stávky za pouhé zlepšování ekonomické situace,[20] které Marx považoval za „školu“ bojující dělnické třídy. Jejich vize nové společnosti byla asketická. Jejich společenská centra zakazovala alkohol, tabák a hazardní hry. Tam, kde mohli, anarchisté zavírali nevěstince a kázali volnou lásku a mimomanželské volné svazky. V některých případech zavírali kavárny jakožto místa, kde se pěstuje lehkovážnost a zahálka. Anarchistické Mujeres Libres (Svobodné ženy), které byly založeny roku 1934, bojovaly za úplnou rovnost obou pohlaví, ale napadaly „feminismus“ jako ideologii pro ženy ze střední třídy. Brenan, který dlouhé roky žil na andaluském venkově a znal mnoho anarchistů, možná zašel příliš daleko, když je charakterizoval jako pozdní „luterány“ reagující na přepych španělského katolicismu, ale přesto tak zachytil cosi z jejich asketického odmítání požitkářské dekadence dominantní kultury kolem nich. Nekriticky věřili ve vědu a techniku, což by dnes většině lidí přišlo jako přehnané. Někteří praktikovali nudismus, vegetariánství nebo jedli jen tepelně neopracované ovoce a učili se esperanto coby univerzální jazyk budoucnosti.

5. Navzdory mnoha ujištěním o opaku se spory, které rozdělovaly marxistické hnutí (třeba reforma versus revoluce), objevovaly v jiném hávu i v anarchistickém hnutí. Po úpadkovém období během 80. let 19. století anarchismus znovu ožil a v roce 1888 došlo k rozkolu mezi dělnicky orientovaným proudem a povstaleckým proudem. Dlouhodobý rozpor existoval mezi „kolektivistickým anarchismem“ ovlivněným Bakuninem a „anarchistickým komunismem“, který inspiroval Kropotkin.[21] Nový vzestup masového boje během barcelonského „Tragického týdne“ roku 1909 vedl k založení anarchosyndikalistické CNT (Confederación Nacional del Trabajo) v roce 1910. Ta se podobně jako mnohá syndikalistická hnutí v tehdejší Evropě (Itálie, Francie, Británie, američtí IWW) zaměřovala na strategii generální stávky, která měla přivést na svět novou společnost.[22] Vrcholu svého vlivu CNT původně (před rokem 1936) dosáhla v roce 1919 při vlně generálních stávek, která následovala po první světové válce. Vytvořila také sindicato unico (jednotný svaz), aby se stejně jako IWW vypořádala s antagonismem mezi řemeslnými a průmyslovými dělníky.

Porážka generální stávky („La Canadiense“) počátkem roku 1919 odstartovala oslabování CNT a následujícím hubeným letům dominovalo „pistolerismo“ se stovkami úkladných vražd – ve stylu oko za oko – mezi zaměstnavateli a prominentními odborovými militanty. Toto období ukončila diktatura Primo de Rivery (1923-1930) a CNT čekaly roky ilegality v podzemí nebo léta strávená v exilu. V reakci na tuto obtížnou situaci a také ve snaze udržet pod kontrolou reformistické křídlo hnutí radikální živly, kterým se občas říkalo „anarchobolševici“, v roce 1927 založily FAI (Federacion Anarquista Iberica). Co se týče ruských bolševiků, ti se od roku 1917 do přelomu let 1921 a 1922 dvořili anarchosyndikalistům v západní Evropě, ale zkušenosti anarchosyndikalistů ze Sovětského svazu a potlačení Kronštadtu a různých ruských libertinů je definitivně odcizily, neboť se znovu utvrdili ve svých podezřeních o „etatismu“ a centralismu marxistů.

Tvrzení anarchistů, že jsou „apolitičtí“ či „antipolitičtí“, se dostala do rozporu s účastí dělnické základny anarchistů u voleb, když CNT-FAI před volbami v roce 1931 odhodily politiku abstencionismu, čímž umožnily republikánským silám zvítězit. Ale zklamáni protidělnickou a protirolnickou politikou republiky anarchisté v roce 1933 nepřišli k volbám a následoval tvrdý obrat doprava, kterému se říkalo „biennio negro“ (dva černé roky). V jeho důsledku CNT-FAI před volbami v únoru 1936 znovu odhodila politiku abstencionismu (dokonce i Durruti vyzýval lidi, aby volili Lidovou frontu) a anarchisté tak zajistili vítězství levicovým stranám, byť tvrdili, že k volbám šli jen v naději, že tak dosáhnou osvobození asi 9000 anarchistických politických vězňů.[23] Poté, co levice zvítězila, davy, které se shromáždily u věznic, osvobodily vězně samy tak, že masově vtrhly do věznic a republikánské úřady se jim v tom neodvážily zabránit.

6. Scéna tak byla připravena na krizi Druhé republiky (1931-1939), která po roce 1936 vyvrcholila revolucí a občanskou válkou. Španělsko bylo ušetřeno účasti v první světové válce, která rozervala velké socialistické strany ve Francii, Itálii a Německu a dala tam po roce 1917 vzniknout masovým komunistickým stranám. První světová válka rovněž představovala zásadní zkoušku pro tamní anarchistická a anarchosyndikalistická hnutí, protože se jejich významné části a postavy (Hervé ve Francii, Kropotkin v Rusku) sešikovaly kolem nacionalistických barev. Oproti tomu Komunistická strana Španělska,[24] která nemusela čelit žádné většině „sociálpatriotů“ a pranýřovat ji, byla nejprve mrtvě narozenou sektou několika málo tisícovek lidí, kteří se odštěpili od mládeže PSOE, pak byla v letech Primo de Rivery zahnána do podzemí a po návratu k legální činnosti v letech 1931 až 1934 praktikovala proti PSOE a anarchistům sterilní politiku „sociálfašismu“, charakteristickou pro „třetí období“ stalinismu, takže roku 1936 měla sotva širší či hlubší kořeny v dělnické třídě, než měla při svém založení.[25] CNT se z hlediska početnosti i zakořeněnosti v katalánské dělnické třídě a andaluském rolnictvu tyčila nad PSOE (o PCE ani nemluvě), a to i navzdory vyloučení třiceti umírněných („Treintista“) odborových předáků.

7. Cílem puče generála Francisca Franka v červenci 1936 bylo skoncovat se sociálním chaosem Druhé republiky, který měl formu stávek, záborů půdy ze strany rolníků, pouličních bitev mezi levičáky a pravičáky a parlamentní impotence. Je třeba připomenout si evropský kontext pravicových vojenských vlád ve východní Evropě, prvního fašistického státu založeného v roce 1922 Mussolinim, Hitlerova uchvácení moci v Německu v roce 1933 a ostřelování vídeňských dělnických čtvrtí v roce 1934 rakouským diktátorem Dollfussem. Zejména poslední dva případy povzbudily španělskou pravici a krajní pravici a posílily odhodlání PSOE, PCE a CNT-FAI na levici. „Antifašistický“ obrat stalinistické Třetí internacionály v letech 1934-1935, jehož cílem byly aliance se sociálními demokraty (včerejšími „sociálními fašisty“) a „pokrokovými buržoazními prvky“ vedl k volebním vítězstvím Lidové fronty ve Španělsku v únoru 1936 a pak v květnu ve Francii – tam po něm následovaly masové okupace továren v květnu až červnu.

8. Frankův puč byl během 3 až 4 dní poražen ve spontánních a těžkých pouličních bojích především v Barceloně, ale také v Madridu a skrze různé formy lidového odporu asi na 60 % španělského území. V Barceloně byly díky ozbrojené dělnické třídě absolutními pány situace CNT a FAI. Kdekoli puč zvítězil – v některých případech téměř bez odporu jako třeba v levicových baštách typu Zaragoza (nejanarchističtější město ve Španělsku) a Sevilla (o velkých částech anarchistického venkova v Andalusii ani nemluvě) – okamžitě následovalo masové popravování militantů (20 000 v Seville).[26]

9. A zde se dostáváme k jádru tohoto textu. Španělští anarchisté předčili své nejdivočejší sny tím, že uskutečnili revoluci, ale pak nevěděli, co si s tím počít. V noci po vítězství v Barceloně si vrcholoví předáci CNT-FAI, včetně Juana Garcii Olivera a Buenaventury Durrutiho, zavolali Luise Companyse, katalánského nacionalistu a hlavu Generalitat, katalánské regionální vlády. Armáda se rozpadla nebo přešla na Frankovu stranu; policie se ve velké míře také rozložila a nahradily ji ozbrojené anarchistické patroly; buržoazní stát v Katalánsku byl tedy v oné chvíli redukován na několik málo budov. Companys vůdcům CNT-FAI řekl, že moc patří jim a jestli chtějí, odstoupí a bude vojákem v jejich armádě. Předáci CNT-FAI se však rozhodli, že kostru buržoazního státu v čele s momentálně bezmocným Companysem nechají stát a zároveň vytvoří Výbor antifašistických milicí, který se v následujících měsících fakticky stal účinnou státní mocí.[27]

Jak se vyjádřili sami anarchisté, buď museli zavést „úplnou totalitní diktaturu“, nebo nechat strany podporující Lidovou frontu nedotčené. Rozhodli se pro tu druhou variantu a dveřmi oné malé, bezmocné stavby, kterou nerozpustili, v následujících měsících pod pečlivým Companysovým vedením přišly všechny síly kontrarevoluce. Vše v dějinách anarchistů mluvilo proti „uchvácení moci“, které předepisovala „autoritářská“ a „centralistická“ marxistická teorie a situaci příliš neprospělo ani to, že tehdy „marxismus“ ve Španělsku představovala těžkopádná a reformistická PSOE (byť měla doleva tíhnoucí frakci), levicově centristická POUM[28] a malá PCE, která se sotva vyhrabala z 15 let své sektářské marginality, ale ještě ji sovětské peníze, zbraně a „poradci“ z NKVD[29] nenafoukli v masovou stranu vystrašených středních tříd.[30]

II. Anarchosyndikalisté po revoluci: politické, ekonomické a vojenské úvahy

Tento oddíl zahájím myšlenkovým experimentem. Co kdyby CNT-FAI nenechaly katalánský stát v čele s Companysem nedotčený a místo toho „hrály vabank“ („ir a por el todo,“ zněla španělská formulace, kterou rádo používalo významné množství anarchosyndikalistů jako třeba Juan Garcia Oliver) a kostru buržoazního státu nahradily úplnou mocí dělnické třídy (která by se blížila „sovětům“ kdykoli odvolatelných delegátů, tedy všetřídním institucím) coby nejvyšší „autoritou“, jelikož dělnická kontrola nad průmyslem a rolnické kolektivy už byly rozšířené?

Samozřejmě, že se jedná o „hypotetickou historii“. Z retrospektivy víme, co se ve skutečnosti stalo, a nejde nám ani tak o detailní stopování likvidace revoluce silami Lidové fronty (v čele s komunistickou stranou a PSUC[31]) jako o slepé skvrny anarchismu, které tento likvidační proces umožnily. (Role komunistické strany ve vnitřní kontrarevoluci je poměrně dobře známá,[32] ale méně už se ví, jak a proč se na ní „podíleli“ anarchisté.)

Nebyl to nikdo jiný než Durruti, kdo v rozhovoru pro kanadskou rozhlasovou stanici v srpnu 1936 komentoval vyhlídky ve Španělsku (mimo Katalánsko) a ve zbytku Evropy slovy, „Jsme sami.“ Na druhou stranu Grandizo Munis říká, aniž by se zmínil o debatě uvnitř CNT a FAI, že „orgány dělnické moci se měly sjednotit na celonárodní úrovni a formálně vyhlásit rozpuštění vlády… Situaci… charakterizovala neúplná atomizace politické moci v rukou dělníků a rolníků. Používám slovo ‘atomizace’, protože dualita pro úplný obrázek o distribuci moci nedostačuje. Dualita značí dvě rivalské, soupeřící moci se schopností a vůlí bojovat na obou stranách. Buržoazní stát byl v této pozici jen tři měsíce po červencových dnech… Mezitím byla jedinou existující a respektovanou autoritou atomizovaná moc místních vlád-výborů, kterou omezoval jen její nedostatek centralizace a pravicové vměšování ze strany dělnických byrokracií… Tento velkolepý experiment španělské revoluce nabídnul světu paradox, kdy anarchisté a anarchosyndikalisté jednali jako zásadní nositelé marxistické koncepce a fakticky popírali koncepci anarchistickou.“[33]

Společným heslem Lidové fronty bylo, „prvně musíme vyhrát válku, pak můžeme dělat revoluci,“ což je argument, s nímž operují její apologeti a ideologičtí dědicové, kteří i dnes navrhují podobné strategie.[34] Jenže na mysli mi okamžitě vytanou tři námitky proti takovým výrokům, když si vzpomenu na postřeh Rosy Luxemburgové, že ten, „kdo klade jiné cíle, klade i jiné prostředky.“ První je neschopnost republiky nabídnout nezávislost či třeba jen autonomii španělskému Maroku (oblast Ríf na severu), kterýžto krok v sobě skrýval potenciál podrýt Frankovo zázemí, operační základnu a v podobě marockých legionářů také důležitý zdroj jeho nejlepších jednotek. Druhou je neschopnost republiky vést guerillovou válku za Frankovými liniemi a apelovat tak na mnohé dělníky a rolníky, kteří rozhodně nebyli pro fašismus, ale v červenci 1936 se náhodou nacházeli na území, kde puč zvítězil.[35] Otázka Maroka bezprostředně osvětluje vojenské limity buržoazní republiky, která se nehodlala vzdát svého marockého protektorátu, aby se tak sama zachránila. Důvodem bylo zejména to, že by si tak okamžitě znepřátelila Francii, která kontrolovala větší část Maroka,[36] a od které republikánští vůdcové marně očekávali materiální pomoc. (Juan Garcia Oliver navrhoval guerillovou činnost za Frankovými liniemi v roce 1938, ale nic z toho nebylo.) Třetí je strategie „ozbrojeného lidu“, kterou později teoretizoval Guillén, a která v listopadu 1936 zachránila Madrid před Frankovými silami (včetně německého a italského personálu a vybavení), což se považovalo bezmála za vojenský zázrak. Zpočátku bylo téměř zcela v rukou anarchistů i námořnictvo, ale do léta 1937 se ho zmocnila komunistická strana. Republika po celou dobu války námořnictvo nepoužila, přestože mělo potenciál kontrolovat Gibraltarskou úžinu, vstup do Středozemního moře.

Mezinárodní situace, které dominovaly prodlužující se stíny fašismu, jenž byl na pochodu, nebyla příznivá pro revoluci. Buržoazní demokracie, Británie a Francie, vyhlásily politiku „nevměšování“ a blokovaly španělské přístavy. Tato politika byla vyložený výsměch, a to zejména vzhledem k tomu, že nacistické Německo a fašistická Itálie aktivně podporovaly Franka letectvem, zbraněmi a vojenským personálem. Poté, co se Hitler chopil moci, Stalinův Sovětský svaz uzavřel vzájemné bezpečnostní spojenectví s Francií, čímž se zvětšil Stalinův zájem na zachování evropského statu quo, který ohrožovala revoluce na francouzských hranicích. Vzhledem k neadekvátním sovětským zásilkám zbraní a zásob (běžná metafora zněla, „oční kapky“ – stačí k protahování války, ale ne k vítězství v ní) si lze jen těžko představit trvalou sovětskou podporu pro rozvinutou revoluci vedenou anarchisty. Na druhou stranu by někdo mohl argumentovat tím, že francouzská dělnická třída jen několik týdnů před válkou, v květnu až červnu 1936, uskutečnila velkou vlnu stávek s okupacemi továren. Tuto stávkovou vlnu zastavila intervence Komunistické strany Francie, která dbala sovětských obav, aby nedošlo k oslabení jejich nového spojence. Faktem však zůstává, že během následujících 2 ½ roku války ani francouzská ani žádná jiná dělnická třída v „demokratických státech“ (třeba Británie a USA) nepodnikla žádné závažné akce, aby donutila vlády k pomoci Španělsku či jen k odvolání politiky „nevměšování“,[37] která blokovala dodávky potravin a zbraní na francouzské hranici.

Před červencem 1936 si republika znepřátelila části rolnictva a venkovských bezzemků-dělníků svými mdlými snahami o pozemkovou reformu. V září 1932 byl schválen Zákon o agrární reformě, kterým se zřizoval Institut pro agrární reformu (IRA), jenž do července 1936 rozdělil jen velice málo půdy.[38] Během posledních měsíců před pučem se šířilo zabírání půdy a zakládání zemědělských komun na vyvlastněné půdě, což bylo odrazem silně rozrůzněných modelů pozemkového vlastnictví: drobné vlastnictví a pronájmy na pevně stanovenou dobu v Galicii a baskických provinciích; pachtýřství ve většině Katalánska; směsice v Aragonu; drobné a středně velké vlastnictví a pachtýřství v Levantě; rozsáhlá polofeudální pozemková vlastnictví s miliony bezzemků západně a jižně od Madridu, v Extremaduře a Andalusii. CNT byla nejsilnější v Aragonu, Levantě, Andalusii a Galicii.

III. Politická, vojenská a ekonomická situace

Sjezd CNT v květnu 1936 se konal v očekávání, že se masy mohou dát kdykoli do pohybu. Umírnění „Treintistas“ byli znovu přijati. Sjezd načrtnul obrysy anarchistického vojska a vypracoval agrární program. Diego Abad de Santillan a Juan Peiró, dva anarchističtí ekonomové, se pokoušeli uvést konkrétní přípravu na revoluční převzetí moci. Ale, „[idylický program] nelze považovat za návod pro setkání s nastolenými otázkami. V průběhu války slovo ‘komuna’ téměř úplně vymizelo a… nahradil ho výraz ‘kolektiv’, ale od modelu vypracovaného v Zaragoze se značně lišila i strukturální organizace samosprávných jednotek. Nedostatek smyslu pro realitu, který byl v květnu 1936 patrný, zřejmě souvisel… především s absencí dobře promyšlené teorie a systematické projekce teorií, které by šlo snad aplikovat v jedné izolované vesnici, na makrosociologickou a makroekonomickou rovinu.“[39]

Franco 17. července odletěl z Kanárských ostrovů do španělského Maroka a odtud 19. července zahájil puč, když (s německou pomocí) přesunul tisíce marockých legionářů na klíčové body. Madridskou vládu tato situace a dělníci z mnoha velkých měst, kteří se dožadovali zbraní, přitlačili ke zdi a tak se 20. července neochotně rozhodla ozbrojit dělníky, kterých se bála víc než Franka. Vzpoura tak neuspěla v Katalánsku, Madridu, Levantě, Nové Kastilii, Baskicku, Santanderu, Asturii a v polovině Extremadury. Vzbouřenci měli pod kontrolou většinu Andalusie, jižní Extremaduru, Mallorku, Starou Kastilii, Navarru a Aragon. Anarchisté byli klíčoví v Katalánsku, Levantě, Santanderu a velké části Asturie.

První milice se začala organizovat 24. července na barcelonské Paseo de Gracia a odhadem měla 2000 až 5000 mužů. V příštích několika málo dnech se přihlásilo 150 000 dobrovolníků. Durrutiho kolona okamžitě odjela s cílem osvobodit Zaragozu během příštích deseti dnů.

Avšak nejzásadnější vojenskou otázkou, kterou přinesl první rok války, byla transformace milicí v profesionální armádu. Zcela totiž odhalovala politický rozměr války. Nejsilnějšími obhájci profesionalizace byli komunisté, kteří se ihned pustili do budování svého 5. pluku. Po různých zvratech na aragonské frontě a nezdaru při osvobozování Zaragozy ke stejnému názoru do podzimu 1936 zdráhavě dospěla i CNT-FAI.

Máme-li pochopit pozadí těchto střetů, musíme mít na paměti důkladnou sociální a kulturní revoluci, která v prvních pár týdnech po červenci 1936 zachvátila Barcelonu. Když ozbrojené milice CNT nahradily armádu a policii, nejenže většina továren byla obsazena a vyvlastněna a jejich vlastníci zastřeleni nebo vyhnáni a vypalovaly se kostely, ale i na kulturní rovině to vypadalo tak, že došlo k rozkladu veškeré hierarchie v každodenním životě. Dokonce i bohatí buržoové se maskovali v dělnickém oblečení, neformální „tu“ všude nahrazovalo formální „usted“, označení „compañero“ nahrazovalo „señor“ a všechno poklonkování a poníženost a podlézání z dob starého režimu přes noc nahradili přímí číšníci a obchodníci a čističi bot se dívali zákazníkům do očí. „Každý se s každým hned spřátelí,“ psal Borkenau, který přijel v srpnu. V září však už postřehnul, že „revoluční horečka polevuje“. Návštěvníci, kteří tyto týdny zažili a vrátili se jen o nějaký ten měsíc později, si už všímali konzervativní změny a ještě o pár měsíců později (začátkem roku 1937) dalšího přituhování.[40]

Od července 1936, kdy CNT-FAI učinila svoje osudné rozhodnutí, že nebude sahat na Companysovu katalánskou Generalitat, všechny strany Lidové fronty v Katalánsku – zejména PSUC (komunisté), ale také PSOE (socialisté) a Esquerra Catalan (Companysova strana katalánských republikánů) – začaly podnikat kroky proti CNT-FAI – nejprve pomalu a kradmo, později otevřeně. Dlouho předtím, než se CNT rozhodla vstoupit do celostátní vlády v Madridu, podílela se na regionálních a komunálních státních institucích. Rozhodnutí přijmout v listopadu 1936 čtyři ministerská portfolia bylo jednoduše vyvrcholením tohoto procesu.

Fakticky ve stejnou dobu, kdy první milice odjížděly k Zaragoze, centrální vláda v Madridu 25. července vydala dekret o vzniku státního výboru pro intervenci v průmyslu, který měl „kontrolovat“ průmyslové firmy a v případě potřeby je „řídit“.

V Barceloně se dělníci zmocnili většiny velkých továren, všech důležitých služeb a dopravy, hotelů a velkoskladů. Bank se ani nedotkli, protože anarchisté odedávna opovrhovali penězi, ale (osudně) je ponechali v rukou socialistického UGT,[41] který budou brzy kontrolovat komunisté z PSUC. V barcelonském přístavu dokaři potlačili nenáviděné prostředníky, kteří kontrolovali přístup k pracovním místům. Na mnoha místech, kde řízení přešlo do rukou shromáždění, byli do těchto shromáždění začleněni také technici a občas i šéfové, když chtěli. Všech 745 pekáren v Barceloně bylo integrováno do jednoho socializovaného systému. To vše bylo výsledkem spontánní lidové vlny mimo jakoukoli organizaci. „Protože opovrhovali politickým rozměrem moci, anarchisté nevěnovali téměř žádnou pozornost institucionalizaci jejích funkcí…“[42] Oproti tomu komunistická strana od začátku prosazovala centralizaci a jednotné řízení.

Anarchistický ekonom Diego Abad de Santillan, který byl teď pouhých pár týdnů po květnovém sjezdu CNT v Zaragoze konfrontován se skutečnou revolucí, založil svůj organizační projekt na jednotlivém podniku. Komuny se podle něj měly federovat. „Co bylo na projektu Abada de Santillan skutečně nového, byl návrh Federální hospodářské rady, která měla mít koordinační funkci v oblasti ekonomiky a administrativy. [Jeho] fundamentálním záměrem bylo překonat anachronickou koncepci ekonomiky založenou na principech lokálního komunalismu a dosáhnout ‘co nejvyššího stupně koordinace všech výrobních faktorů’. Měl dojem, že anarchistickou koncepci ekonomiky nelze praktikovat ihned a předvídal přechodné ekonomické období, kdy budou mít ‘všechna společenská hnutí’ právo ‘svobodně experimentovat’. V politické sféře si však žádné přechodné období nepředstavoval a obhajoval okamžité potlačení státu.“[43]

Katalánská vláda 31. července vydala výnos, kterým uznávala práva spontánně vzniklých továrních výborů a zaručovala dělníkům jejich platy. Druhého srpna pak následoval dekret o státní kontrole nad všemi podniky, které opustili jejich majitelé. Anarchosyndikalisté považovali ekonomickou politiku Republiky v Madridu za konzervativní a škodlivou pro revoluci.[44] Oproti tomu katalánská vláda byla vzhledem k naprosté převaze CNT nucena posvětit mnohem radikálnější zákony.

Sedmého srpna byl vytvořen kolektiv 800 firem určených ke konverzi na válečnou výrobu (která tehdy v Katalánsku neexistovala). O několik měsíců později dokonce i buržoazní politici jako třeba Companys zdůrazňovali mimořádnou úlohu, kterou průmysloví dělníci sehráli při spontánním budování dříve neexistujícího zbrojařského průmyslu. Oproti tomu komunisté prosazovali kontrolu z Madridu, což vedlo k politicky motivovanému obsazování funkcí a bujení byrokracie. V prvních měsících často vedl nový smysl dělníků pro zodpovědnost k vyšší produktivitě v celém průmyslu.[45] Chybou anarchistů však hned na začátku bylo, že zanedbávali celkový přehled o ekonomice a příliš dlouho tolerovali slepý „podnikový egoismus“. Kvůli této tenzi a mnoha dalším „exogenním“ faktorům nabylo do konce roku 1937 vrch plánování a centralizované řízení v podobě národních podniků.

V tomto fakticky den ode dne se zrychlujícím toku událostí je v podstatě nemožné oddělit od sebe politickou, vojenskou a ekonomickou sféru, které postupně likvidovaly počáteční červencovou euforii. Je jasné, že politická a ekonomická rozhodnutí ovlivňovala vojenskou strategii, jak jsme si již ukázali na otázkách Maroka, partyzánské války za Frankovými liniemi a „profesionalizace“ původních milicí. Začátkem září 1936 se premiérem a ministrem obrany Republiky stal Largo Caballero, socialistický politik a „španělský Lenin“, a dal se do vytváření centralizovaného vojenského velení. V tomto kontextu komunistická strana rozšiřovala svůj vliv na ministerstvu války. Když se stalinistický velitel „El Campesino“ rozešel s komunistickou stranou, po letech prohlašoval, že Rusové vyzbrojovali zejména jeho Pátý pluk, který byl vlastně nezávislou silou a svojí větší efektivitou přitahoval prorepublikánské důstojníky. Šestého září anarchisté v Asturii přistoupili na militarizaci a přistoupil na ni i Durrutiho nástupce Ricardo Sanz. Militarizace znamenala návrat hierarchie šarží, uniforem, salutování a konec demokratických shromáždění, kde se volili velitelé, a rozhodovalo se o strategii. Militarizace započala 29. září a první sovětská pomoc dorazila začátkem října a ještě víc posílila PCE a PSUC, které rychle rostly, protože nabíraly vyděšené středostavovské živly a rolníky vlastnící půdu, kteří se báli o svůj majetek. Jako by chtěly zacílit pozornost, Frankovy síly se v září 1936 zmocnily Irunu a San Sebastianu na severu.

V září 1936 také CNT, PSUC a POUM vstoupily do katalánské Generalitat a CNT přistoupila na dobrovolné rozpuštění Ústředního výboru milicí, jenž byl od revoluce faktickou vládou Katalánska. Krátce na to se CNT začala dožadovat socializace bank, církevního majetku, velkých zemědělských majetků, velkých obchodních a dopravních firem, dělnické kontroly v průmyslu a soukromém obchodu a odborového řízení výrobních a směnných prostředků.

Od 25. září do 17. prosince Joan Fabregas, další ekonom a prototechnokrat z řad CNT, zastával v Katalánsku post „consejero de la Economia“ a během svého funkčního období vydal 25 dekretů o regulaci ekonomiky a 86 s ní souvisejících příkazů. Podle jeho koncepce se výroba měla koordinovat prostřednictvím průmyslových rad ustavovaných odbory a ty by pak podléhaly systému vyšší koordinace, Consejo de Economia, který by ekonomice nedával jen „orientaci“, ale různými odbornými orgány by ji „reguloval“. Když Fabregas nastoupil do úřadu, katalánská ekonomika byla v „nepořádku a chaosu“. Druhého října vyzval katalánské dělníky, aby přestali se zábory, dokud nevzniknou homogenní pravidla pro transformaci ekonomiky, ale jeho volání nebylo vyslyšeno. V Consejo de Economia tak ohledně kolektivizací rychle narůstalo napětí mezi levicovými republikány, PSUC a UGT na jedné straně a POUM, CNT a FAI na straně druhé.

V důsledku rostoucího vlivu konzervativních sil vydala Republika 7. října dekret o půdě, který nahrával vlastníkům půdy a byl určen ke kontrole nad kolektivy a ke zpomalení jejich dalšího šíření. Do jara 1937 už komunisty kontrolovaná policie a vojenské jednotky začaly útočit na kolektivy. Už v říjnu 1936 se v aragonské comarce (okrese) Monzon dostaly CNT a stále kryptokomunističtější UGT do vzájemného střetu, v němž zahynulo třicet lidí.

Dále 23. října katalánská CNT a UGT podepsaly akční program, kde nebyla ani zmínka o socializaci. CNT doufala (marně), že podpisem získá zbraně pro své špatně vyzbrojené milice na aragonské frontě, utne pomlouvačnou kampaň, kterou proti ní stalinisté vedli, a nakonec uklidní maloburžoazii, ale také rolnické střední třídy, které odcházely z CNT do umírněnější UGT.

Dalšího dne předák CNT Juan Garcia Oliver, který býval v Comité Central de Milicias hlavou vojenských záležitostí, prosazoval zřízení školy pro výcvik důstojníků. Naopak Abad de Santillan byl silným oponentem militarizace.[46] Proti byl také Camillo Berneri, důležitý italský anarchista, který ve Španělsku bojoval. Militarizace totiž neznamenala jen (jak jsem už naznačil) uniformy, hodnosti a salutování, ale také dosazování politických komisařů.

Katalánský dekret o kolektivizacích chápali anarchosyndikalisté z CNT jako způsob jak je kontrolovat. Momentálně byli v Consejo de Economia anarchisté, POUMistas, socialisté a levicoví republikáni. UGT a CNT měly každá po třech delegátech; PSUC, POUM a FAI každá po dvou; a několik dalších organizací mělo po jednom delegátovi. Program Consejo de Economia byl improvizací pod náporem událostí. Pro CNT a FAI byl vstup do Consejo de Economia dalším krokem, kterým se vzdálily svému „apolitickému“ stanovisku.

Consejo oznámila vytvoření Caixa de Credit Industrial e Comercial (CCIC), která měla poskytovat úvěry kolektivům. Caixa vyrostla ze zkušeností prvních kolektivizací. V těchto prvních měsících se už totiž firemní egoismus („egoismo de empresa“) stal zjevným. Caixa vznikla také jako způsob jak obejít většinu, kterou měla kryptokomunistická UGT mezi zaměstnanci bank, a závislost většiny bank na jejich ústředích v Madridu. Její vytváření se o rok opozdilo a tak CCIC byla formálně otevřena až 10. listopadu 1937, kdy už celkový vliv anarchistů vážně upadal, přestože byli velmi početní. Vše silně komplikoval stálý pokles katalánské průmyslové výroby, který trval od července 1936.

Při svých rokováních CNT rozpoznala svoji počáteční chybu a chtěla se vyhnout tomu, aby dělníci o sobě dál přemýšleli jako o nových majitelích jednotlivých továren. Místo toho je měla motivovat solidarita s ostatními sektory ekonomiky. Fabregas 31. října vydal příkazy rozvíjející dekret z 24. října, jenž měl omezit spontánní akce dělníků a dosáhnout co nejvyšší možné míry kontroly nad výrobou. Dělnická kontrola nad firmou tak nadále vyžadovala řadu dokumentů, což skýtalo státu úplnější kontrolu.

Ve všech těchto snahách o koordinaci katalánské ekonomiky byl u anarchistů přítomen jejich odvěký „asketický“ koncept nového řádu. Už jsme se zmiňovali o opovržení, které anarchisté chovali k penězům, a o jejich nezájmu o kolektivizaci bank, který z toho plynul. Federica Montseny, důležitá postava v CNT, na druhou stranu říkala, že starý sen o okamžitém zrušení peněz byl „infantilním revolucionářstvím“. CNT sice nahradila slovo „salario“ (mzda) slovem „asignación“, ale ve skutečnosti často nešlo o nic jiného než o sémantiku. U andaluského rurálního anarchismu ustoupil princip „vezmi si (z kolektivního skladiště), co potřebuješ,“ diferencovanému rodinnému platu založenému na konkrétních potřebách. K přídělovým lístkům přibylo „kapesné“ na osobní neřesti (víno, cigarety) a výlety pryč z vesnice. V katalánských kolektivech se peníze málokdy potlačovaly. V mnoha „anarchokomunistických“ kolektivech se znovu prosazoval individualismus. Odchod několika málo drobných vlastníků příležitostně vedl k rozpadu kolektivu. Běžnou praxí se staly „libretas de consumo“ neboli spotřební knížky. Milicianos na frontě své úspory neposílali rodinám, ale kolektivům. Celkem vzato, obecně nedostatečné účetnictví znesnadňuje jakékoli soudy o fungování agrárních kolektivů.

Frankova ofenzíva proti Madridu byla na spadnutí. Po velmi napjaté vnitřní debatě Juan Garcia Oliver a tři další členové CNT přijali na začátku listopadu ministerská portfolia v centrálním madridském kabinetu Larga Caballera. Jak jsem již naznačoval, předcházela tomu účast anarchistů v komunálních a regionálních vládách. Garcia Oliver se stal ministrem spravedlnosti,[47] „treintistický“ ekonom Juan Peiró ministrem průmyslu, další treintista Juan Lopez Sanchez se stal ministrem obchodu a Federica Montseny ministryní zdravotnictví.

Všechny čtyři CNTistas překvapilo, že na prvním zasedání kabinetu bylo na pořadu dne na nejvyšší příčce přestěhování hlavního města z obleženého Madridu do Valencie. Vlastně měli dojem, že byli do vlády přizváni právě proto, aby kryli tento evidentní ústup, proti němuž se postavili. Franco očekával, že během týdne půjde v Madridu na mši, ale ta se odložila o 2 ½ roku. Během výsledné bitvy však vláda Larga Caballera své sídlo do Valencie přestěhovala.

Bitva o Madrid začala 6. listopadu. Bombardování, kterým Frankovy síly chtěly šířit hrůzu, ani zdaleka nevedlo k zastrašení obyvatelstva. Naopak ho vytáhlo do ulic v rámci strategie „lid ve zbrani“, kterou později teoretizoval Guillén. Interbrigády dorazily 10. listopadu a sehrály důležitou úlohu stejně jako anarchisté z Durrutiho kolony. Avšak 19. listopadu Durrutiho zabil pravděpodobně fašistický ostřelovač. Právě on byl víc než kterákoli jiná postava hlavním symbolem libertinské revoluce ve Španělsku. O pár dní později se smutečního shromáždění v Barceloně zúčastnil milion lidí. Bitva o Madrid pokračovala až do ledna 1937, kdy uvízla na mrtvém bodě, jenž byl prolomen až v březnu 1939.

Etatistická institucionalizace revoluce pokračovala rychlým tempem. V prosinci 1936 proběhla reorganizace katalánské Generalitat a CNT převzala radu pro obranu. V té době také dosáhla své vrcholu sovětská pomoc, přičemž většina jí směřovala k politickým a vojenským stoupencům SSSR. Sovětský velvyslanec Marcel Rosenberg se denně scházel s Largem Caballerem a jejich setkání často trvala celé hodiny. Začátkem roku 1937 vláda nařídila obnovu regulérních obecních rad, které nahradily revoluční výbory. Na plénu se kritizovaly dosavadní vady kolektivů, které měly spočívat ve špatné organizaci, absenci odborného managementu, extravagantních ekonomických myšlenkách a nezkušenosti. Přišly na přetřes nové snahy o sjednocení CNT a UGT. V polovině ledna už anarchosyndikalisté volali po centrálně plánované ekonomice a 30. ledna 1937 bylo schváleno nařízení o koncentraci všech kolektivizovaných firem. Další ranou byl pád Malagy, k němuž došlo 8. února. Anarchistický velitel Malagy byl pod tlakem komunistické strany odsouzen k smrti. Později byl omilostněn, když vyšetřování odhalilo, že komunistická strana měla na debaklu stejnou vinu.

Sílící napětí mezi PCE-PSUC a silami nalevo od nich – POUM a CNT-FAI – vyvrcholilo v květnu 1937 v Barceloně.[48] Celé měsíce stalinistická média zaplavovala Republiku i svět denunciacemi „trockisticko-fašistické“ POUM. Avšak, co se týkalo anarchistů, byli stalinisté nuceni zůstat obezřetnější, protože si správně spočítali, že v přímém vojenském střetu by klidně mohli prohrát. Prvomájové oslavy se zrušily ze strachu, že by mohly propuknout bitky mezi CNT a UGT. CNT od července 1936 ovládala telefonní ústřednu v centru Barcelony. Komunistický náčelník barcelonské policie ale do ústředny dorazil s úmyslem zmocnit se budovy. Situace eskalovala a CNT, POUM, Přátelé Durrutiho[49] a Anarchistická mládež stavěli barikády a proti nim stály barikády PSUC a UGT. (Stalinisté také zamýšleli vypudit Larga Caballera z postu premiéra, ale jeho prestiž byla u španělské dělnické třídy dosud nedotčená.) Largo Caballero, kterého už unavoval tlak PCE-PSUC a SSSR na jeho vládu, vydal 21. dubna výnos, kterým si vymiňoval, že všechny komisaře musí on sám osobně schválit a až do doby, kdy bylo připraveno jeho sesazení, se na několik málo měsíců sblížil s CNT. POUM a Mládež POUM se rychle posouvaly doleva a spolupracovaly s Přáteli Durrutiho. Patová situace pokračovala i 4. května, kdy Juan Garcia Oliver a Federica Montseny z Valencie rozhlasem vysílali výzvy svým soudruhům, aby složili zbraně a vrátili se do práce. Jejich apel zazněl i v deníku CNT Solidaridad Obrera. Anarchistické kolony na frontě byly připraveny pochodovat na Barcelonu a na Madrid, ale nakonec se zastavily.[50] Pátého května stalinisté zavraždili italského anarchistů Camilla Berneriho. U zálivu se objevily britské torpédoborce a kolovaly zvěsti, že se připravují k intervenci. Boje se rozšířily na barcelonská předměstí a do dalších měst na pobřeží. Potlačily je až 4000 příslušníků republikánských Guardias de Asalto, elitní policejní jednotky, která přijela z Valencie. Na úsvitu 7. května CNT rozhlasem odvysílala další výzvu k „návratu do normálu“. Do 8. května město konečně utichlo, ale zůstaly stovky zabitých a tisíce raněných. Propast mezi anarchisty v ulicích a ministry za CNT ve Valencii se stala nepřemostitelnou.

Revoluce, která začala v červenci 1936, tak byla politicky mrtvá. Úkolem však zůstalo ubít průmyslové a zemědělské kolektivy a vypořádat se s pluky CNT-FAI na frontě, které byly navzdory své profesionalizaci stále významné.[51]

V důsledku barcelonských událostí oni čtyři ministři za CNT-FAI odešli z republikánské vlády a krátce na to odstoupil i Largo Caballero. Jak sdělili dělníkům v bilanci své činnosti, tito anarchisté si nedělali žádné iluze o stopách z chyb, které za nimi zůstaly. Bývalý ministr obchodu Juan Lopez nemohl se svými projekty nikam postoupit, protože se proti nim stavěl Largo Caballero a všichni obhájci statu quo: „Musíme uznat, že v ekonomické sféře byla naše účast ve vládě k ničemu.“ CNT se nanovo pokoušela o sjednocení s UGT, ale nic z toho nebylo. Vláda 25. května 1937 vydala dekret, podle nějž se kolektivizované firmy musely zapsat do obchodního rejstříku. Podle zákona se tak z nich staly „právnické osoby“, které byly pokračovatelkami starých firem, jež vystřídaly. „Skrze státní kontrolu vedla legalizace kolektivizace k záhubě revoluce. Finální kroky této politiky, kterou úspěšně prosazovali komunisté a energicky podporovali i pasivně tolerovali anarchisté, byly zcela jasně viditelné po květnové krizi v roce 1937…“[52] Osmnáctého června vláda nařídila registraci všech rozhlasových stanic a o dva měsíce později zakázala veškerou kritiku Sovětského svazu.

Koncem června byla CNT vypuzena také z Generalitat a dočasně byl zakázán její deník Solidaridad Obrera. V srpnu stalinistický generál Lister zahájil své útoky na venkovské kolektivy v Aragonu a POUM byla vytlačena z katalánské Consejo de Economia.

Stalinistická ofenziva ve všech institucích Republiky pokračovala s neztenčenou silou. Na podzim roku 1937 katalánský stalinista Ruiz Ponseti, člen PSUC, na sjezdu UGT navrhnul eliminovat odborové delegáty ve všech firmách, přičemž kritizoval „nadměrné zasahování demokratického principu do ustavování podnikových rad“. Události však tlačily stejným směrem i libertiny. Sjezd CNT, FAI a Libertinské mládeže v září 1937 požadoval okamžité znárodnění všech válečných odvětví, zahraničního obchodu, dolů a bankovnictví a také zkomunálnění bydlení, veřejných služeb, zdravotní a sociální péče. Na svém sjezdu rovněž uznali potřebnost soukromého podnikání v lehkém průmyslu, maloobchodu a drobném zemědělském hospodaření. Jednalo se o skutečný odklon od zaragozského programu a „čistě“ anarchistické linie. Stejně jako květnové události v Barceloně i tento sjezd ukazoval na sílící odtrženost předáků od členské základny CNT – jasný proces „oligarchizace“.[53] Plénum deklarovalo: „CNT pochopila, kolektivně vzato, že nemůže být prosperující ekonomiky bez centralizované kontroly a koordinace jejích administrativních aspektů.“ Generalitat 20. listopadu 1937 vydala „dekret o zvláštních zásazích“, který vládě dával právo anulovat rozhodnutí dělníky volených továrních inspektorů. V reakci na tento a další kroky anarchisté atakovali zejména „bujení armády parazitů“ a neproniknutelnost bezpočtu komisí. Ruiz Ponseti 1. prosince v Consejo de Economia prohlásil, že ředitelé jmenovaní dělníky postrádají nutné odborné znalosti, a proto jsou pro vedoucí pozice nevhodní.

Další Plénum CNT se sešlo v lednu 1938. „Na tomto plénu byla zjevná tendence k centralizaci a koncentraci sil ve vedení svazu…“[54] Opustilo dosavadní formát shromáždění a místo něj mělo připravenou agendu. Celonárodní výbor bezprecedentním způsobem zasahoval do všech debat. „Se vznikem inspektorů práce, svazových kontrolních výborů, administrativních a odborných rad, lidí pověřených rozdělováním práce (v mnoha případech s pravomocí propouštět dělníky) a s přidělením plných pravomocí ředitelům… se CNT změnila v byrokraticko-centralistickou organizaci, která se vzdala principů autonomie členské základny a zodpovědného autonomního rozhodování a nahradila je totální hierarchickou restrukturalizací a ekonomickým plánovačstvím. Proces centralizace, který válka uvalovala na všechny oblasti života, se tedy nezastavil ani u dveří této organizace.“ Anglický anarchista Vernon Richards řekl, že tato rozhodnutí znamenala konec „CNT jakožto revoluční organizace kontrolované jejími členy.“ Bernecker je s ním zajedno: „Opuštění… původního anarchistického ekonomického programu je třeba připsat na jedné straně jejich interpretační slabosti a zjednodušené představě o ekonomickém procesu, kterému ani v nejmenším nerozuměli, a na straně druhé válce, nevyhnutelné centralizaci ekonomiky a globálnímu plánování, které od začátku obhajovali komunisté… procesu, který vedl od ‘libertinské’ konfigurace ekonomiky k dirigistickému intervencionismu státu, od programatické deklarace ze září 1936 k Rozšířenému ekonomickému plénu (1938), kde se projevilo přejímání ‘autoritářských’ organizačních schémat v průmyslu a ve vnitřní struktuře CNT.“

Proti tomuto procesu se stavěli Přátelé Durrutiho. „Přátelé Durrutiho“ zastávali nekompromisní pozici blízkou trockistickému křídlu POUM. Volali po boji nejen proti komunistům z PCE a PSUC, proti buržoazním stranám, státu, vládě atd., ale také bojovali proti umírněné linii výborů CNT a FAI. Volali po nové revoluci.“[55]

IV. Zemědělské kolektivy

Uplynul téměř rok, než CNT vytvořila kompetentní agrární organizaci pro celé republikánské území (Federación Nacional de Campesinos). Do léta 1937 se její principy dostaly do otevřeného rozporu s jistými základními anarchistickými postuláty. Závazná rozhodnutí přijímaná na celostátní úrovni byla neslučitelná s rozhodnutími vycházejícími „zdola“. Jak píše Bernecker, „po počátečním období sebeobětavé solidarity, vzájemné pomoci a pomoci poskytované volně a bez náhrady musely odbory (k čemuž došlo i v průmyslu) v mnoha prosperujících zemědělských kolektivech zápasit s ‘neokapitalismem’ těchto kolektivů, které nechtěly pomáhat jiným kolektivům v deficitu…“[56]

a) Katalánsko

V Katalánsku zprvu existovala jen neformální kritéria pro vstup do venkovských kolektivů. CNT opakovaně prohlašovala, že drobní vlastníci nemusí mít strach o svůj majetek. Nájmy, elektřina, voda, léky, hospice pro staré a neduživé byli zdarma. Ale už v srpnu 1936 katalánská vláda zavedla povinné členství nezávislých rolníků ve svazu katalánských rolníků. Cílem tohoto opatření bylo vytvořit protiváhu vlivu CNT v průmyslových kolektivech. Farmáře hospodařící v nájmu to táhlo k PSUC (ještě jednou: jednalo se o komunistickou stranu v Katalánsku), protože její propaganda byla zacílená na drobné rolníky, kteří byli vlastníky půdy. V lednu 1937 už se katalánská vláda snažila venkovské kolektivy sabotovat. Jenže regionální rolnické plénum CNT převedlo kolektivy pod kontrolu CNT, UGT a svazu venkovských pěstitelů. Akceptovalo, že v dohledné budoucnosti se budou používat peníze. V Katalánsku bylo snad 200 venkovských kolektivů, ale nebyly tak významné jako soukromé statky. V červenci 1937 Generalitat bez nároku na kompenzaci vyvlastnila venkovské pozemky patřící osobám, které podporovaly fašistickou vzpouru. V srpnu 1937 – po květnových událostech – katalánská vláda vydala dekret umožňující regulaci a legalizaci venkovských kolektivů, čímž rozšířila kontrolu státu nad nimi.

b) Aragon

Velká část Aragonu zprvu padla do rukou Frankových pučistů. Jak však kolony milicí dobývaly ztracené území zpátky na cestě za osvobozením Zaragozy, vznikala řada kolektivů. Durrutiho kolona šířila kolektivizaci a celkem tak vzniklo asi 450 kolektivů.[57]

V polovině února 1937 byla založena Federacion de Colectividades de Aragon, aby „koordinovala hospodářský potenciál regionu.“ Federace vypracovala standardizovanou rodinnou přídělovou kartu a měla v plánu vytvářet experimentální farmy, mateřské školky a venkovské střední odborné školy. Zřizovaly se comarcalní (okresní) federace, které měly na starosti rozhlas, poštu, telegraf, telefony a dopravní prostředky. Členům kolektivů byly rozdány zbraně. Další federace zřizovala centrální sklady. Do vesnic se zaváděla elektřina a stavěly se nemocnice. Jeden kolektiv v dubnu 1937 dovolil jednotlivcům neúčastnit se hlasování, když nechtěli. Totéž se stalo i v Levantě. Kolektivy zavedly pracovní povinnost pro lidi ve věku od 18 do 60 let. Výjimku měly jen těhotné ženy nebo ženy, které se musely starat o děti. Existovaly večerní kurzy gramotnosti. Plenární shromáždění volila výkonné výbory, které byly kdykoli odvolatelné. Volby probíhaly na bázi jeden člen, jeden hlas nehledě na to, jak velký byl jedincův vstupní vklad půdy, nástrojů a zvířectva do kolektivu.

CNT-FAI před válkou vlastně nikdy nemluvily o „zemědělských kolektivech“. V Aragonu CNT vymýšlela nové metody směny zboží bez „peněz“. Formy této směny se často lišily vesnici od vesnice a často byly vzájemně nekompatibilní. Borkenau zdůrazňoval etický rozměr anarchistických kolektivů a potlačování peněz.

V rámci apelu komunistické strany na drobné pozemkové vlastníky stalinistický generál Enrique Lister v srpnu 1937 zaútočil na většinu aragonských kolektivů. (Komunistická propaganda vyobrazovala kolektivy jako produkt násilného donucení [!] a jako neefektivní.) Stovky anarchistů byly zatčeny, členové CNT byli vylučováni z účasti na obecních shromážděních, řada kolektivů byla zničena a jejich půda opětovně zprivatizována. Sýpky se otevřely a vojsko je vydrancovalo rekvizicemi. Některé kolektivy však později opět vznikly. Komunistická strana od své antikolektivizační kampaně později upustila, protože tak vystrašila členy kolektivů, kteří přestali pracovat a vrátili se k obdělávání svých malých parcel, takže hrozila špatná sklizeň.

c) Levanta

Ve Valencii se 18. – 20. září 1936 sešla Regionální federace levantských rolníků (španělská zkratka je FRCL). V té době bylo v Levantě zabráno 13,2 % půdy a jedna třetina byla začleněna do kolektivů. V některých z nich proběhla totální kolektivizace a zrušení peněz.[58] V roce 1938 už měly všechny kolektivy své školy. FRCL byla špičkou pyramidy organizací, která začínala u místních sindicatos a collectives, pokračovala okresními federacemi a pak provinčními federacemi. FRCL měla značné množství účetních, kteří koordinovali místní úsilí na vyšší úrovni. Sjezd rovněž rozhodnul, že nebude zasahovat do soukromých parcel, pokud se jejich majitelé nebudou vměšovat do kolektivů. Sedmého října však vyšel dekret nakloněný pozemkovým vlastníkům, jehož záměrem bylo kontrolovat kolektivy a zpomalit jejich další šíření. Do jara 1937 už policie a armáda zahájily útok proti kolektivům. Nicméně v roce 1938 existovalo v Levantě 500 až 900 kolektivů a v nich bylo 40 % obyvatelstva.

Nezávisle na levantských kolektivech CNT a UGT v říjnu 1936 vytvořily CLUEA, regionální družstvo pro vývoz pomerančů – důležité levantské plodiny. CLUEA měla eliminovat prostředníky a rovněž získat Republice zahraniční měnu. Přesto narazila na nepřátelství centrální vlády. Borkenau také podal zprávu o bitvě mezi CNT a komunistickou stranou, která bránila bohaté sedláky.[59]

d) Jinde

V červenci 1937 rovněž došlo k ozbrojeným střetům mezi anarchisty a komunisty na kastilském venkově. Jednalo se o jeden z mnoha jasných příkladů, že „ekonomická“ politika je zjevně neoddělitelná od vojenské strategie. Daniel Guérin ve své knize Anarchismus tvrdí, že nerozhodný postoj valencijské vlády ke kolektivům přispěl k porážce Republiky, protože chudí rolníci neviděli důvod, proč by za ni měli bojovat.

e) Celonárodní koordinace

Když se (v důsledku května 1937) obrátil v červnu 1937 proud událostí proti CNT, její venkovské skupiny vytvořily celonárodní organizaci a uspořádaly Celonárodní plénum regionálních rolnických organizací. Téhož měsíce byl schválen Zákon o dočasné legalizaci zemědělských kolektivů, který měl v nadcházejících letech zajistit sklizeň, než rolníci začnou z kolektivů pod tlakem vlády utíkat. V letech 1936-1937 rozdal Institut pro agrární reformu 50 milionů peset těm kolektivům, které akceptovaly státní intervenci. Tato podmínka samozřejmě odřízla od peněz CNT. Mnozí lidé, které v létě 1936 vyvlastnili, se snažili získat svoje pozemky zpět. Podle Berneckera v srpnu 1938 existovalo 2213 legalizovaných kolektivů, ale Robert Alexander uvádí mnohem vyšší počet.[60] Každopádně do kolektivizované venkovské ekonomiky se z celkového zemědělské populace 17 milionů lidí zapojily tři miliony osob. Malefakis[61] odhaduje, že kolektivy zabraly dvě třetiny veškeré obdělávané půdy. V baskických provinciích, Santanderu a Asturii však žádné kolektivy neexistovaly. Podle Bollotena se velká část venkovského obyvatelstva kolektivizaci bránila. Různé kolektivy také měly různá pravidla. Celkově vzato však zakládaly školy, postavily řadu knihoven a ateneí (společenských center), několik nemocnic a domovů pro seniory. Stanovily formální důchodový věk a zavřely nevěstince.

FAI v červenci 1937 uspořádala poloostrovní plénum ve Valencii. To značilo konec „klasického“ španělského anarchismu. Plénum si totiž odhlasovalo opuštění laxní vnitřní struktury „afinitních skupin“ a nahradilo ji „územními skupinami“.

V. Více o politice a vojenském dění

Do jisté míry jsme uzávorkovali vojenské dění, které probíhalo souběžně s výše popisovaným děním politickým a ekonomickým, abychom mohli zvýraznit vytrvalý proces přizpůsobování se anarchistů institucím Lidové fronty. Teď se pokusíme tento obrázek situace po rozhodujícím politickém obratu v květnu 1937 zarámovat z vojenského hlediska.

Republikánské síly v prosinci 1937 zaútočily na Teruel a obsadily ho. Naneštěstí se uprostřed zimy jednalo o nejchladnější město ve Španělsku a fašisté se ho v únoru 1938 znovu zmocnili, přičemž na obou stranách byly desítky tisíc obětí – mnozí při teplotách pod bodem mrazu zahynuli pro nedostatek jídla a oblečení. Opět se jednalo o jasný případ neoddělitelnosti vojenské strategie od politiky. Bývalý komunistický velitel El Campesino po mnoha letech napsal, že anarchistické jednotky byly záměrně obětovány s cílem zdiskreditovat je a vypudit člena PSOE Indalecia Prieta z pozice ministra obrany.[62] V únoru 1938 rovněž Frankovy jednotky obsadily všechny kolektivy v Aragonu a završily jejich demolici, kterou předchozího srpna započal generál Enrique Lister.

Zhroucení aragonské fronty přimělo CNT a UGT, aby 18. března 1938 podepsaly společný program. V té době se označoval za „pevné obětí Marxe s Bakuninem“. PCE a PSUC tento program na všechny strany vychvalovaly jako velký krok vpřed k jednotě odborů: volal po znárodňování (jako protipólu předchozích kolektivizací) a zdůrazňoval respekt k individualistickým rolníkům. Skutečným cílem PCE-PSUC však bylo vyloučit odbory z vládnutí, neboť CNT pořád byla největší odborovou organizací. Mezi další ústupky ze strany CNT patřilo ukončení federálního systému „svobodných obcí“ a vznik stratifikovanějších entit. Jednalo se tedy o pakt, který byl „zásadním opuštěním předchozích principů a ideálů v ideologické evoluci španělského anarchosyndikalismu.“[63] Krátce po podpisu CNT a UGT skutečně vstoupily do kabinetu Juana Negrina.[64] Ale vzhledem k pokračujícímu vojenskému dění se realizace anarchisticko-socialistického programu přesunula až na druhou kolej. CNT, anarchistická odborová organizace s více než jedním milionem členů, tak nakonec skončila u podpory tradičního národoveckého vlastenectví.

Pátého dubna 1938 Frankovy jednotky prorazily ke Středozemnímu moři a přetnuly tak Republiku vedví. Aby si dodala odvahu, CNT se 30. dubna z „třinácti bodů“ válečných cílů Negrinovy vlády (zjevně modelovaných podle Čtrnácti bodů Woodrowa Wilsona) pokusila jaksi vydedukovat potvrzení své vlastní zemědělské politiky.[65] Jenže ve skutečnosti už byla CNT vypuzena ze všech důležitých mocenských center, přestože měla víc než milion členů.[66] Donutili ji zřeknout se veškerých požadavků na „komunalizaci“ nebo „socializaci“ půdy. Jak komunistická strana, tak POUM byly jen pro pouhé znárodnění. V dohodě se odrážely apely komunistů na drobné a střední pozemkové vlastníky, kteří v únoru 1937 tvořili 31 % všech členů komunistické strany. Nicméně ještě v květnu 1938 anarchistický tisk tvrdil, že 2000 firem přistoupilo na podmínky dekretu o kolektivizaci.

Jak píše Thomas, „…do jara [1938] se anarchističtí předáci mnohokrát ospravedlňovali, proč se nechávají od komunistů ponižovat, přičemž vždy měli dojem, že se s nimi po válce dokáží vypořádat, ale katastrofy v Aragonu jasně naznačovaly, že válka je možná prohraná. Hnutím tak celé léto dál otřásala krize, která byla pocitově ještě intenzivnější, protože členové CNT stále ještě zastávali pozice ve vládním aparátu, a to od kabinetu až po jeho spodní patra.“[67]

(Někteří republikánští politici ve skutečnosti chtěli prohranou válku co nejdéle protahovat, protože věřili, že blížící se vypuknutí druhé světové války donutí Spojence intervenovat na straně Republiky. Stalin mezitím ztrácel o Španělsko zájem, protože se chystal nabídnout přátelství Německu, což v srpnu 1939 vyústilo v pakt Stalin-Hitler.)

Ve snaze o nový poměr sil ve stylu „malá domů“ bylo v květnu 1938 ze 7000 povýšených vojáků 5500 členů komunistické strany. V červenci 1938 začala poslední velká republikánská ofenziva této války, když armády Republiky v Aragonu překročily řeku Ebro. 60 % frontových jednotek dodala CNT. Jelikož v podstatě celou ofenzivu řídili komunističtí velitelé, takže anarchistické jednotky nechávali na frontě dlouho a bez odpočinku, zatímco jednotky komunistické strany byly odpočaté. (A mezitím dobře vyzbrojené a dobře živené Útočné gardy a carabineros zůstávali za liniemi a na frontu je neposlali až do poslední fáze Frankova útoku na Katalánsko.) Patnáctého listopadu 1938 Republika přiznala porážku a stáhla své jednotky zpátky za Ebro. Byl to začátek konce.

Poslední měsíce války až do Frankova konečného vítězství 31. března 1939 charakterizovala koncovka republikánských pokusů o vyjednání mírové dohody, ale Franco tyto pokusy opovržlivě odmítal. Tyto měsíce však také poznamenala jedna kuriózní epizoda: Casadův puč proti Negrinovi, který vojensky podpořil Cipriano Mera, anarchistický velitel IV. armádní skupiny.

Plukovník Segismundo Casado byl velitelem armádní skupiny Střed v Madridu. Těžko ho lze označit za nerozporuplnou postavu, ale stavěl se proti Negrinovu ostentativnímu plánu bojovat až do hořkého konce, zatímco mnozí lidé z jeho kabinetu si už sháněli pasy a připravovali se k odjezdu do Francie. Casado přesvědčoval Negrina, ať kapituluje, přičemž poukazoval na zoufalé materiální podmínky v Madridu a v pozůstatcích republikánské armády. Skutečným terčem jeho hněvu byli komunisté, kteří také volali po boji až do úplného konce, a kteří se znovu a znovu před jeho očima pletli do vojenských záležitostí pro svůj vlastní prospěch. Británie a Francie 28. února uznaly Franka. Casado si získal podporu vrcholných nekomunistických vojenských velitelů, kterým tvrdil, že dokáže s Frankem vyjednat mír lépe než Negrin. Velitel jednotek CNT Cipriano Mera přesunul 4. března své vojáky do Casadova štábu v Madridu a večer v rozhlase odvysílali manifest oznamující puč a znovu argumentující pro vyjednání míru. Následujícího dne se do Madridu přesunuli komunističtí velitelé a do 7. března byla většina Madridu pod jejich kontrolou. Osmého března došlo k těžkým bojům. Merovy jednotky se 9. března zmocnily komunistických pozic. Casadův kabinet si opět dodal odvahu a načrtnul mírové podmínky pro další vyjednávání s Frankem. Mezi ně patřila tato: žádná odvetná opatření, respekt k bojovým silám, včetně důstojníků, a dvacet pět dní na opuštění Španělska pro všechny, kdo chtějí odejít. Bylo vyjednáno příměří s oběma stranami a Casadův puč se vrátil do svých pozic z 2. března. Odhadem v této pranici na obou stranách zahynulo 5000 republikánských vojáků. Z pohledu mnoha anarchistů se něco takového mělo stát v květnu 1937.

Casado, který teď měl na starosti vyjednání kapitulace s Frankem, se snažil získat čas, aby lidé mohli uprchnout ze země. „Franco dal najevo, že ho těší, že jsme mu ušetřili ‘práci s rozdrcením komunistů’.“[68] Casado však nedosáhnul žádných větších ústupků než Negrin a čas k opuštění Španělska získal jen pro republikánskou elitu, ale ne pro obyčejné lidi. A tak 31. března 1939 občanská válka skončila.

VI. Jak pracující třída přijde k moci dnes?

„Pomalu se formovala velkolepá jednota lidí všech tříd a všech stran, kteří stejně jako my chápali, že revoluce je něco jiného než boj v ulicích a že ti, kdo mají kuráž a vůli přispět ke společnému projektu svojí manuální, intelektuální, administrativní nebo technickou pomocí, nemají ve skutečné revoluci co ztratit.“ Diego Abad de Santillan, Porque Perdimos la Guerra (1940)

Naším hlavním záměrem tu bylo prozkoumat důsledky „apolitického“ a „antipolitického“ stanoviska, které španělské anarchistické hnutí zaujímalo po desítky let. Víme, k čemu vedlo jejich rozhodnutí nejprve nechat přežít aparát buržoazního státu[69] a pak se do něj zapojit. Nevíme ale a ani nemůžeme vědět, k čemu by vedlo, kdyby se místo toho rozhodli „hrát vabank“.

Je zcela zřejmé, že španělská revoluce trpěla mezinárodní izolací ještě víc než ruská revoluce. Nejenže v letech 1917-1921 ve třiceti zemích existovala masová radikální hnutí, ale samotné kapitalistické mocnosti byly oslabené a diskreditované čtyřmi roky nesmyslného vzájemného vraždění. Bez kontrarevolučních služeb, které jim v klíčových zemích a především pak v Německu nabídla sociální demokracie, by kapitalisté byli ztraceni.

Dnes nemůžeme konkrétní situaci, kdy se pracující třída chopí moci, tedy revoluci, předjímat o nic víc, než ji předjímali španělští anarchisté na svém poněkud idylickém sjezdu v květnu 1936. Avšak díky daleko větší vzájemné propojenosti, která je produktem globalizace, můžeme s jistotou předpokládat, že se takový vývoj nebude omezovat jen na jednu zemi, alespoň ne nadlouho. Nicméně, souhlasíme, že momentálně (2013) mezinárodní radikální levice nevěnuje výzvě Diega Abada de Santillan, abychom konkrétněji přemýšleli o tom, co dělat bezprostředně po úspěšné revoluci, o nic větší pozornost než její protějšky před více než 75 lety.

Stejně jako tehdejší anarchisté a anarchosyndikalisté (a pokud vím i ti dnešní) ani dnes se žádný významný militantní proud – ani marxistický ani anarchosyndikalistický – seriózně nevěnuje nástinu konkrétního přechodu od kapitalismu. Vždycky tu je nějaká další schůze, další pouliční akce, další stávka, další nepokoje, další vězeňská hladovka, další epizoda policejního amoku a samozřejmě, že to vše jsou reálné problémy. Ale toto typické pojetí aktivismu vlastně v jiném hávu reprodukuje starou formulaci nechvalně proslulého reformisty Eduarda Bernsteina, který v debatě s Rosou Luxemburgovou řekl, že „hnutí je všechno, cíl je nic.“ Trik je v tom zasadit „cíl“ do každodenního života hnutí, ale to si žádá přehodnocení priorit.

Vyhýbání se dlouhodobým vizím, které se datuje už od Marxovy kritiky detailních projektů vymýšlených utopickými socialisty, jako byli Owen, Fourier nebo saint-simonovci, má svoje velmi dobré důvody. (Souvislost mezi tímto druhem abstraktního utopického myšlení ze začátku 19. století a klasickým anarchismem jsme si ukázali ve 4. tezi první části tohoto textu.) V hegelovsko-marxovské tradici vyvíjející se a samostatně jednající totality je odpověď implicitně přítomná už v otázce a Manifest varuje před (jak už jsme ho jednou citovali) tezemi založenými „na idejích, na zásadách vymyšlených nebo objevených tím nebo oním oprávcem světa,“ a staví proti nim „dějinný pohyb probíhající před našimi zraky“. A právě trvat na „imanenci“ řešení je správné a ne snaha uvalit zvnějšku na světový historický proces nějaké umělé měřítko.

Naše metoda je tedy jiná.[70] Začínáme právě u imanentního „inventáře“ světové materiální výroby a především veškeré materiální reprodukce těch, kdo jsou do ní zapojeni. Do této reprodukce počítáme i přírodu jako třeba změnu klimatu, jejíž řešení, stejně jako distribuce světových zdrojů, ukazuje za jakákoli „lokalistická“ řešení[71] toho typu, který často brzdil průmyslové a zemědělské kolektivy ve Španělsku. Toto je konkrétní totalita hegelovsko-marxovské metody: tato konkrétní totalita „působí sama na sebe“ v reprodukci světa, počínaje reprodukcí pracovní síly. Sledujeme konkrétní boje této „pracovní síly v rozporu se sebou samou“ a tedy s kapitálem, počínaje horníky v jihoafrické Marikaně, přes 120 000 „incidentů“ (stávky, nepokoje, střety ohledně konfiskace pozemků) ročně v Číně, války proti privatizaci zemního plynu a vody v Bolívii, stávky a nepokoje v Řecku proti unijní austeritě, militantní pokusy egyptských dělníků o nalezení cesty nezávisle na islamistech i na armádě a konče mobilizací zaměstnanců veřejného sektoru ve Wisconsinu, Ohiu nebo Indianě proti útokům na jejich mzdy a benefity. Většina těchto otřesů, často docela impozantních, je dílem třídy „o sobě“, která jakkoli je militantní, je teprve na cestě k tomu, aby se stala třídou „pro sebe“, tedy třídou připravenou postulovat alternativní společenské uspořádání na základě (sebe)poznání, že jakmile si protagonisté těchto otřesů uvědomí své úkoly, sami se stanou počátkem alternativy. Hledáme tak v těchto otřesech klíče k budoucímu sjednocování třídy pro sebe: třeba rostoucí povědomí pracujících v dopravě o jejich zvláštní moci zablokovat „geostrategické body“, což je jedna z Achillových pat „globalizace“.

Španělsko v roce 1936 bylo společností, kde velká většina dělníků a rolníků žila velmi blízko pravdě a stejně jako při otřesech 60. a 70. let (květen-červen 1968 ve Francii, divoké stávky v Británii od roku 1955 do roku 1972, americké divoké stávky v automobilovém průmyslu kolem roku 1970, divoké stávky Odborového svazu řidičů nákladní dopravy a divoké stávky v telefonní společnosti, na poště – i když v té době už byla životní úroveň hodně jiná) byla demokratická samospráva stávajících výrobních prostředků dalším programatickým krokem, který se sám nabízel.

Samozřejmě, že středobodem zůstává i dnes, ale rychle postupující úpadek a bujení společensky neužitečných a společensky škodlivých činností (poměrně zřejmé bylo už v roce 1970) dosáhly takového stupně, že řada pracujících by si klidně odhlasovala zrušení svých pracovních míst stejně, jako by jiní hlasovali pro jejich převedení pod dělnickou kontrolu, a to vše v rámci celkové strategie, která by uvolňovala pracovní sílu s cílem radikálně zkrátit denní pracovní dobu. Jedná se o fundamentální bod, který dnes musí rozvíjející se revoluční hnutí sdělovat širším vrstvám společnosti. Tak třeba ti, kdo pracují ve státní nebo korporátní byrokracii nebo v sektoru FIRE (finančnictví – pojišťovnictví – reality) či ti, kdo pracují jako pokladní a výběrčí poplatků nebo jako personál ministerstva vnitra, jsou ve své velké většině námezdně pracující proletáři stejně jako ti, kdo vyrábějí hmotné zboží, jako jsou auta, chléb, ocel nebo domy, ale také jaderné ponorky nebo zbraně hromadného ničení (např. bezpilotní bombardéry). Je sice evidentní, že ty po zrušení zbožní výroby už společnost nebude vyrábět, ale důležité je, že pro námezdně pracující síly jako celek neexistuje žádný neměnný „reálný“ soubor užitných hodnot, který je nezávislý na formách, jež v současnosti modeluje kapitál, a všechny užitné hodnoty budou souzeny a transformovány na základě globálních potřeb, jakmile bude možná výroba, jejímž cílem bude opravdu užitná hodnota a středobodem reprodukce ultimátní užitné hodnoty – pracovní síly. Miliony osobních a nákladních automobilů, které se ročně vyrobí, se dnes mohou empiricky jevit jako „užitné hodnoty“, ale my musíme nejprve zvážit, jaká je jejich realita ve vztahu ke stávajícímu potenciálu městské i meziměstské hromadné dopravy, abychom určili jejich pravou „užitnou hodnotu“ v rámci celku. Pravda, jak nám Hegel ukázal před dvěma sty lety, spočívá v celku a revoluční hnutí musí začít výše uvedené skutečnosti soustavně sdělovat širším vrstvám a překročit tak horizont příští demonstrace.

Jakmile se jednou pustí do budování nového světa, je potencionální produktivita mas pracujících neuvěřitelná. Krátce se vraťme ke Španělsku: roku 1936 v Katalánsku neexistoval vůbec žádný válečný průmysl. Po červencové porážce Frankova puče se pod naléhavým tlakem válečných potřeb 800 továren v Barceloně transformovalo v průmyslové kolektivy a daly dohromady své zdroje, aby tak vytvořily jeden velký kolektiv. Podle zahraničních vojenských pozorovatelů katalánští dělníci za dva měsíce dosáhli větší konverze továren k válečné výrobě, než jaké dosáhla Francie za první dva roky první světové války.

Doufejme, že naše revoluce neponese stejné břemeno naléhavých potřeb občanské války (byť to nelze vyloučit). Podstatné však je, že dnes je ve formě kapitalistických společenských vztahů uzavřeno nesmírné množství energie, které za správných okolností – jakmile obyčejní pracující lidé pod „chodníkem“ spatří „pláž“, jak říkalo jedno heslo v květnu 1968 ve Francii – může naprosto proměnit naše vnímání „užitných hodnot“.

Na závěr dodejme, že dnešní revoluční organizace musí tento „hegelovsko-marxovský“ smysl pro celek aplikovat i sama na sebe. To znamená především skromnost při hodnocení svého skutečného významu v širším globálním vývoji „třídy pro sebe“. Musí uznávat primát „skutečného hnutí“ a svůj hlavní cíl spatřovat ve zrušení sebe samé coby separátního uskupení, jakmile splní své úkoly. Musí se snažit ve svém rámci vytvářet vztahy, které se budou co nejvíce blížit vztahům, které dle našeho mínění vzniknou ve vnitřním životě osvobozeného lidstva, což znamená tu nejhlubší angažovanost, která jde nad rámec nezbytných dennodenních úkolů militanta, v analýze výrobních sil světa a především pak pracovních sil světa, a to s cílem zkoumat zrání bojových metod. Musí dávat přednost „vnitřnímu vzdělávání“, které začíná u dějin a teorie revolučního hnutí. Musí se snažit pojmout vše platné ze soudobé kultury, vědy a techniky a apelovat na ty kulturní a technické vrstvy, které cítí potřebu spojit svůj osud s osudem komunistické revoluce. Musí se obeznámit s vojenskou strategií různých tradic: Engels, Trockij, Machno nebo Cipriano Mera (bývalý stavební dělník). Stručně řečeno, musí připravit základy pro převzetí výroby a reprodukce. Čím lépe a v předstihu před hnutím budeme připraveni, tím hladší a nenásilnější toto převzetí bude.

 

[1] Helmut Rüdiger byl německý anarchosyndikalista spojený s AIT (Associacion International de Trabajadores) a v letech 1933 až 1939 aktivně působil ve Španělsku.

[2] Partido Obrero de Unificacion Marxista, kterou stalinisté a jejich souputníci odsuzovali jako „trockistickou“ a Trockij s malou skupinkou svých stoupenců ve Španělsku ji zavrhoval jako „zrádce“.

[3] Walther Bernecker, Colectividades y Revolucíon Social. El anarquismo en la guerra civil Española, 1936-1939 (z německého originálu, který vyšel v roce 1978).

[4] Citace z Trockého statí o Španělsku in I. Iglesias, Léon Trotski y España (1930-1939), 1977. Grandizo Munis, který byl za války členem velice malé (trockistické) skupiny Bolševici-leninisté, v roce 1948, kdy opouštěl trockismus, souhlasně píše: „Do jisté míry byl případ španělských mocenských orgánů ještě demonstrativnější než případ ruské revoluce… počet mocenských orgánů dělnické třídy byl ve Španělsku proporcionálně vyšší než v Rusku během prvních měsíců dvojvládí.“ Munis, Jalones de Derrota: Promesas de Victoria (1948), s. 291-292.

[5] Vezměme si relativně novou a obecně velmi dobrou knihu Black Flame: The Revolutionary Class Politics of Anarchism and Syndicalism od Michaela Schmitta a Luciena van der Walta (svazek 1, 2009). Autoři o sebe navzájem klopýtají ve snaze vyhnout se hlubšímu pojednání o Španělsku a raději anarchismus „decentrují“ a mluví o anarchistických hnutích jinde ve světě, především v Latinské Americe. Jenže Španělsko je jediná země, kde anarchismus provedl revoluci a po dobu 2 ½ roku byl konfrontován s problémem státní moci. Jak čtenář uvidí, následující text rozhodně není ke španělskému anarchistickému hnutí nepřátelský. Ale napsat knihu o 345 stranách, kde se Španělsku tu a tam věnuje jen pár stránek a kde se zájem o debakly anarchismu odbývá „výjimečností Španělska“, je, mírně řečeno, jako dlouhé cvičení z toho jak měnit předmět debaty – cosi podobného jako dějiny marxistických hnutí, které by ruskou revoluci odbyly poukazem na „výjimečnost Ruska“. Tento nedostatek Schmittova/van der Waltova pohledu jen podtrhuje jeden z nejlepších novějších přehledů – jeden z mnoha – anarchistické teorie, praxe a historie od anarchosyndikalistického militanta B. Cano Ruize, který žije v mexickém exilu (Que es el anarchismo?, Mexico City, 1985): „Je evidentní, že v žádné jiné zemi světa neměl anarchismus takové kořeny a vliv jako ve Španělsku… Ve Španělsku byl anarchismus masovým hnutím integrovaným do rozmanitých projevů: od dělnického hnutí ztělesňovaného CNT (Confederación Nacional de Trabajo), která dosáhla dvoumilionového počtu členů… přes racionalistické školy (Francisca Ferrera) …libertinská atenea, Libertinskou mládež, Mujeres Libres (Svobodné ženy) …FAI (Federación Anarchista Iberica) úzce napojenou na CNT…“ (s. 322).

[6] El error militar de las „izquierdas“: Estrategia de la Guerra Revolucionaria (1980). Jako mladík Guillén bojoval v občanské válce v jedné z anarchistických kolon; pak velkou většinu zbytku svého života strávil v Latinské Americe, kde se stal teoretikem městské guerillové války.

[7] „Dokonce i v našich revolučních řadách jsme intenzivněji pracovali na přípravě povstání a více k ní inklinovali než ke skutečným přípravám na to, co budeme budovat po něm.“ Diego Abad de Santillan, CNT, Porque perdimos la guerra (Proč jsme prohráli válku), 1940.

[8] V roce 1935 Španělsko představovalo jen 1,4 % světových dovozů a 1 % světových vývozů.

[9] Už První republika konkretizovala „lokalistickou“ orientaci anarchistů. Jak píše Bernecker, „Andaluská lokalistická tradice, jejímž maximálním výrazem byla ‘kantonalistická’ vzpoura roku 1873, zabránila i v letech 1936-1937 propojování výborů a místních mocenských orgánů, které působily bez vzájemné koordinace; andaluští anarchisté tvrdohlavě odmítali vstupovat do ‘legalizovaných’ komunálních rad a opustit svoji silnou pozici ve spontánně vzniklých výborech (s. 384).“

[10] Trochu se tím zabývám v mé knížečce Ubu Saved from Drowning, s. 93-124, http://bthp23.com/Portugal-­‐Spain.pdf. Rovněž zdůrazňuji podivné ozvuky mezi Ruskem a Španělskem, jedinými zeměmi v Evropě, kde se dělníci chopili moci a několik málo let ji udrželi.

[11] The Spanish Labyrinth, četná vydání od roku 1943 do roku 1974. Na jiném místě ve svých memoárech (Personal Record, 1920-1972, 1974, s. 277) Brenan o anarchismu řekl, že: „Patrně je uskutečnitelný jen ve Španělsku, protože všude jinde v Evropě byla semínka společenského života zničena.“

[12] Partido Socialista Obrero Español.

[13] Historia de las agitaciónes campesinas andaluzas (1929) a různé pozdější reprinty.

[14] Nebo spíš, když už se Hegel zmiňoval, mělo se za to, že Marx, jakožto jeho „pokračovatel“, je rovněž obdivovatelem státu.

[15] Marxe s Engelsem trápilo, že právě etatistické směřování lassallovské sociální demokracie v Německu považovali anarchisté za „marxismus“, i když ve skutečnosti ranou SPD kritizovali stejně příkře jako anarchisty, a to jak v Kritice gothajského programu (1875), tak v jejich soukromé korespondenci.

[16] „Lidstvo má dlouho sen, který musí prvně mít ve svém vědomí, aby ho mohlo mít ve skutečnosti.“

[17] Jak ukazuje jedna vyčerpávající studie anarchistického světonázoru, „zde studované analýzy sociální otázky jsou chudobné. V žádném jiném bodě není anarchistická přilnavost k abstraktnímu a moralizujícímu uvažování tak zjevná: začnete u metafyzických principů typu přirozené harmonie a spravedlnosti – které měl tak rád Proudhon a které Marx nadobro zkritizoval v Bídě filozofie – nebo u společenských tříd coby nadhistorických entit a nikdy nenajdete konkrétní studie rozmanité a proměnlivé situace ve Španělsku.“ Jose Alvarez Junco, La ideologia politica del anarquismo español (1868-1910), s. 190 (1974). (Autor pak pokračuje upozorněním, že tehdejší „marxisté“ nebyli o nic lepší.)

[18] Anselmo Lorenzo, majestátný stařešina španělského anarchismu 19. století, psal ve svých memoárech El Proletariado Militante (reprint 1974, s. 97) o „nezměrném štěstí, velkých nadějích, kvazimystickém vyznávání myšlenky, která nás oživovala.“

[19] Jak říká Brenan (Personal Memoir, s. 303): „Byl to běžný model – každé pueblo nenávidělo svého souseda, ale chovalo přátelské city k dalšímu pueblu.“

[20] Na čtvrtém sjezdu První internacionály (září 1869) se libertinští kolektivisté stavěli proti stávkám (in Jean Maitron, Le mouvement anarchiste en France, svazek I, 1975, s. 50.). Brenan později napsal (Personal Memoir, s. 277): „…Anarchisté jsou jediní revolucionáři, kteří neslibují růst životní úrovně. Nabízejí mravní výdobytky – sebeúctu a svobodu.“

[21] Ohledně těchto rozporů viz Murray Bookchin, The Spanish Anarchists: The Heroic Years 1868-1936, s. 29-31 a jinde.

[22] viz Rosa Luxemburgová a její kritika anarchosyndikalistické strategie generální stávky na začátku její brožury Masová stávka. V letech 1904 až 1911 se objevila vlna překladů revolučních syndikalistů jako třeba Pouget a Griffueles.

[23] Ironií osudu CNT zajistila odhadem 1,3 milionu hlasů zatím bezvýznamné komunistické straně a pomohla tak PCE vyrůst z 1 na 14 poslanců v parlamentu (Cortes).

[24] PCE, Partido Comunista de España. Komunistická strana v Katalánsku byla známá jako PSUC, Partido Socialista Unificado de Cataluña.

[25] Když se roku 1931 vrátila k legální činnosti, měla PCE 400 členů. Do května 1935 jich bylo 5000 a v červnu 1936 se počet členů rozrostl na 50 000. Pro srovnání anarchisté měli půl milionu až 1 000 000 členů. Zdroj: Rafael Cruz, El Partido Comunista de España en la II. Republica (1987).

[26] Fašistická vzpoura selhala v Katalánsku, Levantě, Nové Kastilii, Baskicku, Santanderu, Asturii a polovině Extremadury. Naopak získal kontrolu nad většinou Andalusie, jižní Extremadurou, Mallorcou, Starou Kastilií, Navarrou a Aragonem. Anarchisté byli klíčoví v Katalánsku, Levantě, Santanderu a velké části Asturie.

[27] Jak říká Bernecker: „Význam tohoto rozhodnutí lze jen těžko přeceňovat. Bylo projevem silného ‘revizionistického’ proudu uvnitř CNT, na měsíce určilo průběh války a revoluce v Katalánsku a zároveň podtrhovalo absenci strategických koncepcí u anarchosyndikalistů… Vedle morálních skrupulí, které jim bránily uchvátit veškerou moc, postrčila anarchistické a odborové předáky k tomu, aby dovolili vládě dál existovat, další úvaha: radikální odmítání zavedeného (státního) řádu mělo do té doby za následek naprostou nepřipravenost na zásahy do jeho konfigurace a do jeho vylepšování, tj. revolucionáři postrádali veškeré praktické vědomosti ohledně vládních záležitostí a veřejné správy. Proto raději přenechali vládu a tudíž i oficiální odpovědnost republikánům a liberálům, které kontrolovali pomocí nového ‘revolučního’ mocenského orgánu“ (s. 386-387).

[28] Partido Obrero de Unificación Marxista založená teprve roku 1935 jako fúze Bloque Obrero-Campesino a Izquierda Comunista. POUM čekaly těžké časy, protože komunisté ji pranýřovali jako „trockisticko-fašistickou“ a trockisté jako „zrádcovskou“ stranu (jak naznačuje poznámka pod čarou č. 1). Ohledně POUM viz Felix Morrow, Revolution and Counter-Revolution in Spain (1938), s. 43-44.

[29] Ohledně tohoto sověty sponzorovaného obratu, díky němuž se na PCE začala usmívat štěstěna, viz především klasický popis od Burnetta Bollotena, The Spanish Revolution.

[30] Pro poctivost nesmím vynechat 50 zbytečných členů skupiny Bolševici-leninisté, což byli ortodoxní trockisté. Tehdy mezi ně patřil i mladý Grandizo Munis, jenž v roce 1948 vydal jednu z nejlepších knih o tehdejších událostech: Promesas de Victoria, Jalones de Derrota – Critica y teoria de la revolución española (1930-1939), (1948, 1977).

[31] Ještě jednou opakuji, že se jedná o název komunistické strany v Katalánsku.

[32] Opět čtenáře odkazuji na Orwellovu a Bollotenovu knihu.

[33] Munis, op. cit., s. 294-295.

[34] Abad de Santillan (op. cit., s. 129) má na takové argumenty odpověď: „Věděli jsme, že v revoluci nemůžeme triumfovat, pokud prvně netriumfujeme ve válce a tak jsme všechno obětovali válce. Obětovali jsme i revoluci samotnou, aniž by nám došlo, že to znamená obětovat i válečné cíle“ (zvýrazněno mnou – L. G.).

[35] Vždyť různé skupiny byly schopné vést z francouzského exilu guerillovou válku uvnitř Frankova Španělska přinejmenším do začátku 50. let 20. století.

[36] Juan Garcia Oliver z CNT-FAI ve skutečnosti na podzim roku 1936 organizoval sondáž u marockých nacionalistů a nabízel jim nezávislost. Oni však tehdy nezávislost nechtěli, protože se báli, že by je spolklo buď nacistické Německo, nebo Mussoliniho Itálie, a žádali autonomii podle katalánského modelu. Tyto snahy ale utnul socialista Largo Caballero, a to pod nátlakem socialisty Leona Bluma, tehdejší hlavy státu ve Francii. Jak řekl jeden komentátor, vzhledem k tehdejšímu všeobecnému vření a vzpourám v celé severní Africe, „Jeden úder a celé francouzské impérium v Africe vyletí vysoko do povětří.“ Viz kniha od Abela Paze, La cuestión de Marruecos y la Républica Española (2000).

[37] Pravdou je, že obrovská propagandistická kampaň všech zúčastněných, s výjimkou anarchistů, úspěšně skrývala sociální revoluci, k níž došlo v červenci 1936, a měnila mezinárodní vnímání války v obraz střetu „demokracie versus fašismus“. Mezinárodní anarchismus byl příliš slabý, než aby mohl této krycí palbě kontrovat pravdou.

[38] Do července 1936 dostalo půdu jen 110 000 rolníků.

[39] Bernecker, s. 89.

[40] Citace pocházejí z Borkenauovy knihy The Spanish Cockpit (1937), s. 80, 83. Když se v lednu 1937 vrátil do Barcelony, zjistil, že (s. 175) „zcela zmizel pestrobarevný styl ala Robin Hood, který nosili milicionáři… [byla tu] jednoznačná snaha o uniformitu… většina na sobě neměla žádné politické insignie… obecná atmosféra působila silně maloburžoazně.“

[41] Unión General de Trabajo – historicky odborová federace PSOE se silnými kořeny mezi asturskými horníky a v Madridu; do roku 1937 skončil pod kontrolou PCE a PSUC.

[42] Bernecker, s. 286.

[43] ibidem, s. 293.

[44] Kniha Diega Abada de Santillan Porque Perdimos la Guerra (1940, 1975) nesnesitelně podrobně líčí, jak Madrid znovu a znovu smetal ze stolu požadavky anarchistů na materiální pomoc a zahraniční měnu potřebnou k získání této pomoci, což přímo ovlivňovalo výsledek konkrétních bitev – třeba pád Irunu.

[45] Zahraniční vojenští odborníci říkali, že katalánští dělníci a technici v nových válečných odvětvích dosáhli za dva měsíce větší konverze, než dosáhla Francie za dva roky během první světové války. Viz Abad de Santillan, op. cit., s. 134.

[46] viz Alexander, op. cit., s. 267.

[47] Jak se Garcia Oliver vykrucoval ohledně vstupu do centrální vlády, popisuje ve svých pamětech, které sepsal v exilu: El Eco de los Pasos (1978), s. 291-293.

[48] Pro zevrubný popis událostí, které vedly k rozhodujícímu střetnutí a skutečným pouličním bojům v Barceloně, které trvaly od 3. do 7. května, znovu odkazuji čtenáře na Orwellovo a Bollotenovo vypravování.

[49] Radikálně levicový anarchistický proud, který volal po „nové revoluci“ proti zrádcovství předáků CNT v barcelonské a madridské vládě.

[50] Jeden stalinistický velitel vyhrožoval, že bude anarchistickou Ascasovu kolonu ostřelovat, pokud se vydá na pochod do Madridu. Řada z těchto detailů pochází od Hugha Thomase, The Spanish Civil War (1965), s. 545-550.

[51] „Dokonce i po květnových dnech roku 1937 (porážka uvnitř triumfu) některé prvky dvojvládí pořád ještě vzdorovaly a často se jednalo o základny, z nichž bylo možné znovu dobýt ztracené pozice.“ G. Munis, op. cit., s. 292.

[52] Bernecker, s. 339.

[53] ibidem, s. 298.

[54] ibidem, s. 300-301.

[55] ibidem.

[56] ibidem, s. 131-133.

[57] Julian Casanova, Anarquismo y revolución en la sociedad rural aragonesa, 1936-1938 (1985). Tato kniha skýtá vyváženější pohled na aragonské kolektivy. Podle autora měly CNT a UGT v Aragonu jakožto celku zhruba stejnou váhu (s. 31). Shoduje se s Berneckerem (s. 315), že zaragozský sjezd v květnu 1936 došel ke své agrární rezoluci, „aniž by si vyjasnil ty nejelementárnější ekonomické pojmy.“ Anarchisté tam, kde se později chopili kontroly, neimplantovali takový model kolektivizace, který by řešil problémy výroby a směny (s. 318). „Obhájci ‘věčné touhy po rovnosti’, přehlíželi četné příklady… marginalizace sociálních skupin (ženy, bezpartijní rolníci) a ignorovali reálné podmínky.“

[58] Robert Alexander, op. cit., s. 394-402.

[59] op. cit., s. 198.

[60] ibidem, s. 325.

[61] Edward Malefakis, Agrarian Reform and Peasant Revolution in Spain (1970).

[62] Indalecio Prieto byl nejdůležitějším vůdcem pravého křídla PSOE a dlouholetým oponentem Larga Caballera. Anarchistům nebyl zrovna sympatický, ale stalinisté ho nepovažovali za dostatečně poddajného. Využívání vojenských porážek a neúspěchů – občas záměrně vyvolaných s cílem zdiskreditovat oficiální velení – bylo typickým úskokem, který PCE-PSUC používala k nahrazení nežádoucích postav – socialistů nebo anarchistů – svolnějšími lidmi. Jedna velitelka z POUM, Mika Etchebehere, ve své knize Ma guerre d’Espagne a moi popisuje podobné epizody: jako třeba, když při obraně Madridu jeden batalion POUM nechali bez pomoci v beznadějné situaci.

[63] Bernecker, s. 311. Borkenau (op. cit., s. 210) napsal, že „jediný rozdíl oproti Rusku spočívá v tom, že vládnoucí byrokracie patří třem nebo čtyřem stranám namísto jedné…“

[64] Negrin se dostal ke kormidlu v květnu 1937 po událostech onoho měsíce. Rovněž se jednalo o pravicového socialistu, kterého komunistická strana podpořila pro nedostatek jiných přijatelných kandidátů, ale nakonec se ukázal být nezávislou postavou.

[65] Oněch třináct bodů zahrnovalo absolutní nezávislost Španělska, vyhnání všech zahraničních vojenských sil, všeobecné volební právo, žádná odvetná opatření, respekt k regionálním svobodám, podpora kapitalistického vlastnictví bez velkých trustů, agrární reforma, zaručená práva pracujících, „kulturní, fyzický a mravní rozvoj lidského rodu,“ apolitická armáda, odsouzení války, spolupráce s Ligou národů, amnestie pro všechny nepřátele. Výbor spolupracujících CNT-UGT tento program schválil, ale FAI ho odsoudila jako návrat ke statu quo z doby před červencem 1936 (Thomas, op. cit, s. 674-675).

[66] Bernecker, s. 140.

[67] Thomas, s. 675. Segundo Blanco z CNT se stal ministrem školství a zdravotnictví v březnu 1938.

[68] ibidem, s. 751. Úplný popis Casadova puče viz Thomas, s. 734-755.

[69] Abad de Santillan uvádí jako příklad soudnictví a poukazuje na návrh CNT zrušit právníky. Proč, ptá se, byl znovu otevřen Palác spravedlnosti? Znovu se objevili staří soudci a „my jsme dali kontrarevoluci do služeb další nástroj, kterému jsme sami vrátili hodnotu“ (op. cit., s. 80-81).

[70] Rozpracováváme ji v „The Historical Moment that Produced Us“, Insurgent Notes č. 1, 2010 (http://insurgentnotes.com). Viz finální oddíl navrhovaných 16 bodů pro globální rekonstrukci, které jsou pouhými dohady a rozhodně nejsou definitivní.

[71] Například dělníci z ropných polí v Perském zálivu nebudou sami rozhodovat o tom, kam pošlou ropu, ale zároveň budou mít maximální kontrolu nad svými pracovními podmínkami, jakou jim globální koordinace umožní.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: