Komunizace od A do Z

Posted by Přátelé komunizace on 16.7.2016 · Napsat komentář 

Tento jakýsi „slovník komunizace“ z pera Gillese Dauvého vyšel jako součást knihy Everything Must Go! The Abolition of Value (Little Black Cart Books, Berkeley, Kalifornie, 2015). Jeho největší předností je, že přehledně (byť ne neproblematicky) a srozumitelně (ovšem někdy na úkor přesnosti) shrnuje základní teoretická východiska komunizačního proudu a věnuje se detailnějšímu negativnímu vymezování obsahu komunizace coby revolučního procesu.

„Některým lidem budou naše návrhy připadat šílené nebo naivní. Neočekáváme, že přesvědčíme každého. Kdyby něco takového bylo možné, bylo by to velmi alarmující.

Raději máme čtenáře, kteří si musí promnout oči, než našim postojům začnou důvěřovat.“

Svět bez peněz: komunismus, 1975

Autonomie

V roce 2012 radikální okupanti z Oaklandu dali jasně najevo, že „nebudou žádat o povolení, nebudou klást žádné požadavky, nebudou vyjednávat s policií ani s magistrátem“: stejně nebylo v ničí moci poskytnout jim cokoli relevantního a tak nemělo smysl jednat s rádoby zastupiteli.

Participativní rozhodování s sebou nese společnou schopnost, které se často říká „dodat si sílu“. Autonomie je inkluzivní. Jelikož účastníci mají stejný podíl na vytváření jiného světa, stává se tím nejdůležitějším v jejich životě vztah k ostatním a tato vzájemná závislost sahá daleko za okruh příbuzných a přátel.

Jindy a jinde někteří lidé zdůrazňovali spontaneitu mnoha nedávných stávek, demonstrací, protestů, blokád ulic a nepokojů v Číně. Jiní pozorovatelé zase kladou důraz na pečlivé plánování, které se odehraje předem. Jenže organizace a spontaneita jsou dvě stránky téže mince. Iniciujeme-li sami zastavení práce, musíme se na tom předem tajně domlouvat a scházet se a jeho pokračování vyžaduje odolné a nezávislé informační kanály (jako třeba horkou linku vzájemné pomoci) a rozhodovací struktury.

Ideologie autonomie je však dnes jedním ze zázračných všeléků. Autonomie znamená konat sám od sebe: neříká nám nic o tom, co toto individuální nebo kolektivní „já“ vlastně dělá. Jak intenzita sociálních bitev stoupá a klesá, většina okupací a stávek naráží na hranice jedné firmy, jedné čtvrti, jednoho města, jednoho velkoměsta. Pracoviště, městská část, příbuzenství atd. vytvářejí potenciální bojové společenství, které svojí vlastní silou jistě může samo řídit okupaci, stávku, dokonce chvíli i život společenství…, ale na prolomení svého nastavení nestačí.

Jak ale může bojové společenství stvořit víc než jen svůj boj? Může překročit rituály sociálního partnerství? Jak na to, aby se solidarita nestala cílem sama pro sebe? Kdy může kolektiv využít své transformativní moci?

Na rozdíl od knihy rozdělené do kapitol, z nichž se vše postupně dozvíme od začátku do konce, toto od A do Z je spíše jako slovník, v němž se každé heslo musí číst ve vztahu ke všem ostatním heslům. Je to jen náhoda, že autonomie začíná na první písmeno abecedy. Náhodou však není, že výchozím bodem musí být vlastní samostatná aktivita. Autonomie je nutnou podmínkou celého tohoto A až Z komunizace. Není ale zhuštěním celého procesu.

Occupational Hazards. The Rise & Limitation of Occupy Oakland, CAL Press, 2012

New Strikes in China, gongchao.org

Eli Friedman, Insurgency Trap. Labor Politics in Post-socialist China, Cornell U. P., 2014

Dauvé Gilles, Příspěvek ke kritice politické autonomie, 2008, kknihovna.wordpress.com

viz POVSTÁNÍ, PRACUJÍCÍ, TŘÍDA

Bez nálepky

Stejně jako jmenovky stavějí na odiv jména lidí, kteří je nosí, tak i politický diskurs je známkou ideologie. Komunismus… nyní komunizace. Nevíme, jak si komunističtí povstalci budou říkat. S největší pravděpodobností ne „komunisté“. Komunismus si totiž ve 20. století získal špatné jméno.

„Každá revoluční teorie si musí vymyslet své vlastní termíny,“ psali situacionisté:

„Nelze se zbavit světa, pokud se nezbavíme jazyka, který ho skrývá a chrání. (…) Slova ukutá revoluční kritikou jsou jako zbraně partyzánů: necháme-li je ležet na bojišti, padnou do rukou kontrarevoluce. A stejně jako váleční zajatci jsou nasazena na nucené práce. (…) Pojmosloví radikální kritiky má stejný osud jako proletariát: připraví je o jeho dějiny, odetnou ho od jeho kořenů. (…) Vzdát se používání nějakého slova znamená vzdát se zbraně, kterou používají naši protivníci.“

„Komunismus“ není jediným slovem nasazeným na nucené práce.

V roce 1974 ulsterská Dělnická rada koordinovala generální stávku, kterou vedli ulsterští loajalisté proti ustupování irským nacionalistům čili ve skutečnosti na podporu privilegií, které měli protestanti na úkor katolíků. Nebyl to žádný podvod, že si říkala Dělnická rada, jelikož stávky se účastnila spousta protestantských dělníků (v loděnicích Harland & Wolff, tehdy největší průmyslové firmě v Belfastu, bylo z 10 000 zaměstnanců jen 100 katolíků).

Nešťastným osudem termínu typu svoboda se ani nemusíme zdržovat: orwellovský newspeak a soudobý softspeak se vzájemně předhánějí, kdo ho naplní významem a kdo ho významu zbaví.

Když se zrodil socialismus, nebylo na něm nic omračujícím způsobem jednoduchého. Pro mnoho lidí byl výrazem jejich opozice vůči individualistické evoluci moderních časů. Pro některé, typu Saint-Simona, znamenal uvedení světa do souladu s historickým vývojem, který odstartovala průmyslová revoluce: odstranění zastaralých vládnoucích tříd a prosazování demokracie výrobců a podnikatelů. Tuto agendu však naplnil kapitalismus, který horlivě socializoval svět po svém. Ačkoli se sociálně demokratický „socializační program“ skutečně uvedl do praxe teprve po roce 1945, do začátku 20. století už socialismus začínal ztrácet obsah. Zmatení dosáhlo logického vrcholu, když liberálové prohlásili, „Teď jsme všichni socialisté,“ a krajní pravice se označila za národní socialisty.

Jelikož socialismus klesl na ceně a degradoval, komunismus začal znamenat to pravé, čeho mají dosáhnout masové strany stojící proti třídní kolaboraci labourismu a odborů. Leninismus a stalinismus nebyly přitažlivé díky jejich důrazu na násilnou revoluci v protikladu k nenásilné reformě: stoupenci komunistických stran nechtěli povstání o nic víc než voliči Labour Party. Nejvíc ze všeho je lákala úplná oddanost komunistických stran plánovitému rozvoji, který by opravdu prospěl obyčejným lidem. Jak říkávala KSUSA, „komunismus je amerikanismus 20. století,“ velký hybatel a tvůrce dějin. Miliony lidí podporovaly Stalina, protože porazil Hitlera, ale také proto, že ruskou ekonomiku považovali za úspěch, který mělo demonstrovat právě vítězství Rudé armády v roce 1945. Komunismus pro ně znamenal modernitu i spravedlnost a hluboce věřili v pospolitost založenou na pokroku techniky. V Rusku byla elektřina po roce 1917 zároveň „moderním zdrojem energie“ a „symbolem triumfu nad temnými silami nevědomosti, pověrčivosti, náboženství a nad nemocemi“ (R. Stites).

Ale mýtus vědecké utopie už pominul. Devalvoval-li „komunismus“ stejně jako „socialismus“, příčinou nebyl jen Gulag: chiméra růstem vyvolaného štěstí uvadla a konzumní sen zhořknul. Lidé 21. století nefantazírují o ovládnutí přírody, odmítají Francise Bacona a Descartese a jejich vlastní divotvorná země by byla pravým opakem: trvale udržitelný a k planetě přátelský maloprůmysl schopný poskytnout přednosti růstu (počítače a špičková medicínská péče) bez jeho nevýhod (globální oteplování a dohled NSA). Jestliže stále ještě věří v cosi „společného“, pak to chtějí hned a teorie „commons“, ve svých radikálních i umírněných verzích, jim vyhovuje.

Takže nebude-li to komunismus a pravděpodobně ani komunizace, tak jaká nálepka? Možná, že povstalci už budou unaveni tím, čemu Victor Klemperer říkal „devalvace superlativů“. A možná, že budou raději zakoušet temnotu chybějícího slova a budou si muset vystačit s nedostačujícími termíny, dokud nedokončí vymýšlení nového slovního obratu.

Opět spolu se Situacionistickou internacionálou můžeme říci, že „slova jsou neposlušná,“ a je to tak dobře.

Mustapha Khayati, „Captive Words. Preface to a Situationist Dictionary“, Situationist International, # 10, 1966

T. P. Coogan, The IRA, HarperCollins revised edition, 2000

J. Grandjonc, Communisme, Kommunism/Communism, 1785-1842, Ed. des Malassis, 2013

R. Stites, Revolutionary Dreams : Utopian Visions & Experimental Life in the Russian Revolution, Oxford UP, 1992

V. Klemperer, The Language of the Third Reich, Bloomsbury Academic, 2013 (1. vydání, 1957)

viz GIOTTO, KAREL (MARX), MLŽENÍ, POCHYBY, POVSTÁNÍ

Čas (je esenciální)

„(…) rád eliminoval čas. Mohl se tak bez přerušování koncentrovat na důležité věci.“ Tato slova se v roce 1977 objevila v románu od Philipa K. Dicka. Příznačné je, že zápletka (stanovená na rok 1994) se točí kolem obchodu s drogami: autor v jednom ze svých postřehů upřesňuje, že drogy je třeba brát jako „metaforu“ sílícího trendu „zrychlování, zintenzivňování obyčejné lidské existence.“

Asi o 40 let později víc pracujeme, abychom získali víc volného času a mohli pracovat rychleji a tak dále.

Kalkulování s časem a minimalizace času jsou pro kapitál životně důležité. Píchačky na zdi dnes doplňuje software, který zaznamenává čas strávený každým konkrétním úkolem. Na straně práce je zápas za kratší pracovní dobu a menší tlak na zvyšování produktivity konstantou dělnického hnutí. Od Taylorových stopek po digitální věk je třeba držet neposlušnost a vzdor dělníků pod kontrolou: před stoletím, když se k psacím strojům přidělávaly měřáky, které měly zaznamenávat počet úhozů, písařky časorebelky zareagovaly tak, že dělaly víc úhozů: dvakrát, třikrát nebo čtyřikrát použily mezerník.

Kapitalistické zrychlení se dnes šíří do každodenního života.

„potřeba zajistit, aby pracovní dobu naplňovalo maximum práce, vytváří na druhé straně potřebu zajistit, aby volný čas naplňovalo maximum volna. (…) Cítíme se podvedení, když máme odpočívat prostě až o víkendu a tak pracující chodí do kina nebo na sportovní utkání, jedí v restauracích, navštěvují obchodní centra atd.“ (The Housing Monster)

Poprvé v dějinách se téměř nepostradatelným všudypřítomným předmětem každodenního života stal společný pracovní nástroj (počítač v jeho nejrůznějších inkarnacích, od stolního PC až po přenosný chytrý telefon).

Technologie však nepopohání sama sebe: předmětné procesy a lidské procesy jsou jako dva hrášky v jednom lusku.

Barbara Garson v roce 1988 analyzovala evoluci nákupu letenek po telefonu. Prodavač American Airlines svůj hovor naporcoval do čtyř povinných fází (otevírací, prodejní, ověřovací, uzavírací) a pak dostal 13 vteřin na zotavenou (u Canadian Airlines 16 vteřin), než mu přepojili další hovor. Každá fáze se samozřejmě monitorovala. Jak banální se to celé dnes zdá. „V jistém smyslu je prodavač, kterému pomáhá počítač, pouhou transmisí ke stroji.“ Pravda, dnešní cestovatel si zarezervuje virtuální letenku on-line. Jeden zaměstnanec v roce 1988 řekl: „zákazníci (…) začínají být naprogramovaní. (…) Zvykají si (…) na to, že jednají se strojem (…) [šéfové] nás nahradí stroji (…). Víme, že nás v příštích několika málo letech vyřadí z provozu.“

„Systém je jen a jen o kontrole,“ uzavírá B. Garson. Nejen proto, že „systém“ ví, co každý v každé vteřině dělá. Důvodem je hlavně to, že se každý proces rozděluje do tolika smysl postrádajících podčástí, že se globální porozumění celku vymyká našemu chápání, čímž se upevňuje velení kapitálu nad prací.

Ale neoplakávejme staré časy a raději pojďme zjistit, o čem ta kontrola skutečně je. Podle oficiálních čísel se náklady na hodinovou jednotku práce coby procento z nákladů na nové americké auto od 80. let 20. století do roku 2005 snížily z 26 na 15 %. U bot Nike vyrobených v Asii a prodávaných v USA je podíl mzdy asijského dělníka na celkových nákladech ještě mnohem nižší. Proč se tedy pořád snižují náklady?

Pro buržoazii má zeštíhlování své přednosti i nedostatky: přímá práce totiž přináší novou hodnotu. Plně automatizovaná továrna je tak stále jen buržoazním snem. Musí zůstat nějací zaměstnanci a musí být maximálně produktivní. Na rozdíl od středního managementu, reklamkářů a strojů jsou dělníci schopní odporu a náchylní stávkovat. Jedním z nejlepších způsobů jak může šéf dosáhnout maximální moci nad prací, je regulovat pracovní dobu a výrobní normy. A tak se v rozporu s tím, co píše Barbara Garson, nejedná o „kontrolu pro kontrolu“, ale pro zisk.

Komunizace se rozejde s logikou, která upřednostňuje výsledek (produkt) před procesem (výrobní aktivitou). Někdy nám s tím pomohou počítače a roboti, někdy návrat k řemeslným technikám (a jejich obnova). Možná se nám nebude chtít vrátit se ke zvyku starověkých písařů, kteří za minutu napsali 75 slov, ale zcela jistě zažijeme mutaci našeho vztahu k času.

Komunizátoři se vynasnaží udělat něco docela jiného, než se obhajovalo v Grundrisse: byť Marxovým hlubokým vhledem bylo, že čas vnímal jako klíč k celému problému, chtěl, aby čas zůstal měřítkem a aby se pracovní doba zkracovala na minimum (zejména díky automatizaci) a volný (nepracovní) čas se prodlužoval na maximum. To však znamená, že čas stále zůstává velkým společenským regulátorem.

V současné společnosti časová omezení znamenají mnohem víc než vědomí plynutí hodin a minut. Trh porovnává množství času, která různým výrobcům zabere výroba nějakého předmětu a nakonec si vybere toho nejlepšího ve snižování nákladů a tedy ve zkracování výrobní doby. Aby ho nevytlačili z byznysu, je tudíž každý výrobce nucen být tím, kdo nejlépe šetří s časem. Tomu se říká produktivita.

Konstatování, že komunizace přejde od kvantitativního ke kvalitativnímu přístupu, zní sice pěkně, ale silně idealisticky. Slova jsou obtěžkána tím, co dnes nevyhnutelně znamenají. Můžeme dávat přednost kvalitě, ale málokdy je nám dostupná (a je drahá – například organické potraviny) a tak si dnes musíme vystačit s masovou výrobou. Realističtěji se to však může jevit, když to budeme nahlížet jako součást povstaleckého procesu, který umenší rozpor mezi kvantitou a kvalitou.

Povstalci nepočítají, jak dlouho jim trvá zabírání budov, vozidel, zboží, jejich využívání nebo přeprava, jejich konverze k jinému použití nebo jejich likvidace. Když transformují nebo reprodukují to, čeho se zmocnili, podstatná je materiální a psychologická satisfakce získaná nejen díky produktu, ale také díky produktivní činnosti, jejímž výsledkem jsou tyto předměty. Jinak řečeno, výrobu bude „regulovat“ něco víc než jen výrobní procedury, bude to společenský vztah zakoušený všemi zúčastněnými. Sdílení už nebude jen dáváním druhým lidem (např. přístřeší bezdomovcům), ale také společným konáním: bezdomovci se mohou podílet na stavbě domů. Organizování, odpor a zápas předpokládají místa, kde se setkáváme, jíme, spíme, vyrábíme a opravujeme. Když se ve společenských vztazích integruje to, co dnes stojí odděleně, „výroba“ a „spotřeba“, nemusíme už kalkulovat s časem a nechat se jím omezovat. Protože předměty už nevyrábíme proto, abychom je vzhledem k dalším konkurenčním předmětům směňovali podle průměrného množství času potřebného k jejich zhotovení, nemá smysl zaznamenávat minuty a vteřiny. Lidé si doslova „dají načas“. Sotva je třeba říkat, že někteří lidé budou pomalejší než jiní a že lidé budou pořád spěchat, aby udělali něco naléhavého: na času samozřejmě záleží, ale už nám nebude vládnout jako univerzální kvantifikátor. „Představa, že čas je cosi, co lze ztratit nebo získat, [bude] sama poněkud lichá“ (A World Without Money). Zmizí dnes naprosto zjevná separace mezi dílnou a skladem (supermarket je prostě sklad, kde se platí). A znovu opakujeme, že tím není řečeno, že budeme jíst a používat jen to, co si sami jako jedinci nebo místní skupina vypěstujeme a uděláme.

První večer pařížského povstání roku 1830, „přihodilo se, že se na několika místech Paříže, současně a navzájem nezávisle, střílelo do věžních hodin na kostelích“ (W. Benjamin), přičemž jeden očitý svědek o tom napsal, že „se střílelo na ciferníky, aby se dne zastavil.“ Dnes primitivisté občas odmítají nosit hodinky a schůzku si nedomluví na 10:00 nebo 16:00, nýbrž na svítání nebo soumrak. Možná, že budoucí společnost bude dál preferovat používání hodinek, pouličních nebo slunečních hodin, ale povstalci v roce 1830 nahlédli blížící se tyranii kalkulovaného času.

Ph. K. Dick, A Scanner’s Darkly, 1977

The Housing Monster, PM Press, 2012; rovněž na prole.info

Barbara Garson, The Electronic Sweatshop. How Computers are Transforming the Office of the Future into the Factory of the Past, Penguin, 1988

Marx, Grundrisse, Sešit VII, § „Rozpor mezi základem buržoazní výroby (míra hodnoty) a jejím rozvojem. Stroje atd.”

Walter Benjamin, Dějinně filozofické teze (konec 30. let 20. století nebo rok 1940)

viz HODNOTA, KAREL (MARX), NE-EKONOMIKA, PENÍZE, PRÁCE

Ekologie

Není to chtivost buržoazie po penězích, co činí produktivismus zabudovaným rysem kapitalismu. To konkurence mezi firmami – z nichž každá je pólem akumulované hodnoty, který se snaží expandovat – vede k nadvýrobě a nadměrnému růstu. Podobně je „extraktivismus“ vedlejším účinkem – byť zásadním – základního imperativu celého systému: „Růst nebo smrt.“

Od NAFTA (1992) po dnes diskutovanou TAFTA se vládním dohodám daří ochraňovat expanzi globálního obchodu před obchodně restriktivní klimatickou politikou. Cílem řady jednání o klimatu je snížení uhlíkových emisí, jejichž příčinou je uhlík chrlící flotila potřebná pro mořskou, leteckou a silniční dopravu. Roosevelt řekl, že chce zachránit kapitalismus před kapitalismem: čelit změně klimatu v naší době bude jistě těžší úkol než o století dříve dosáhnout Nového údělu. Faktory, které tento problém vytvářejí, jsou totiž pořád činné.

Jen jiná výroba a spotřeba dokáže snížit emise uhlíku na úroveň, která snad minimalizuje globální oteplování. Nestačí management ohleduplnější k planetě: pouze rozchod s produktivitou může přivodit „záporný růst“. Vykořisťovaná práce a „vykořisťovaná“ planeta patří k sobě a osud planety je závislý na práci. Stejně tak osud deštného pralesa je spojen s člověkem, tj. s postavením proletáře. Ekologický problém není o poopravení planety, ale o změně nás samotných. Veškerá dobrá vůle celého světa nikdy nebude stačit k vychýlení misek vah. Základem úspěchu při snižování emisí uhlíku nebude vůle k záchraně přírody a už vůbec ne ochota proletářů utáhnout si opasky ve prospěch životního prostředí, ale jedině zápas za radikální zlepšení jejich postavení skrze transformaci jejich vztahu k výrobě. Dnes vládne výroba (tj. výroba hodnoty, nadhodnoty). Cestou ven z kapitalistické ekonomiky je „ne-ekonomika“, kde jsou výrobní akty a techniky více než jen výrobní.

Dělníci z továren na pneumatiky dnes chtějí, aby výroba pneumatik pokračovala a oni si udrželi práci. A kdo by jim mohl něco vyčítat? Většina z nás přece jezdí autem.

Když se ale silničním monstrem začnou zabývat pracující a místní lidé, doposud rozdělené požadavky na pracovišti a protesty typu „vraťte nám ulice“ splývají v cosi, co jde ke kořenu problému. Jelikož kapitál znamená oběh, potřebuje snižovat náklady dopravu, která používá stále rychlejší vlaky, lodě, letadla a kamiony. Vedle toho je osobní automobil pořád ještě symbolem svobody. Motorový průmysl expandoval z pracovního procesu a stal se i způsobem života. Silniční otázka je tedy také o tom, jak se pohybujeme, co převážíme, kde a jak žijeme, jak v 90. letech 20. století ilustrovali britští Reclaim the Streets. Část jejich protestů (akce proti strojnímu parku a majetku) byla v přímém konfliktu se státem a kapitálem. Avšak jejich odloučení od širších témat vedlo k pacifikaci hnutí skrze demokratické handrkování.

Opozice proti výstavbě nových letišť (Narita v 60. až 70. letech, Notre-Dame-des-Landes ve Francii od roku 2013) stojí na myšlence společného bohatství („tento prostor je náš“), vyvolává války na život a na smrt a obvykle končí částečnou porážkou. Účastní se jí jen málo pracujících, a když už ano, činí tak v odtržení (ve skutečnosti i v jejich myšlenkách) od svého života v kanceláři nebo dílně.

Oproti tomu konflikt ohledně ILVA v Tarantu nám ukazuje cestu k propojení dělnického a ekologického boje. A to tím spíše, že částečně tento boj dosáhnul autonomie na státu a odborech. ILVA – největší evropská ocelárna (měla 12 000 zaměstnanců) – byla pravděpodobně také nejsmrtonosnějším pracovištěm a Taranto nejznečištěnějším městem v Evropě (ročně byla ILVA příčinou 1650 úmrtí a Taranto mělo o 15 až 30 % vyšší výskyt rakoviny než zbytek Itálie). V roce 2010 soud nařídil uzavření továrny: později došlo ke změně rozsudku a pak k jeho částečné realizaci. Ve skutečnosti byla situace kritická nejen z hlediska zdraví, ale také ekonomiky (tj. ziskovosti): říká se, že evropské ocelárny prý trpí nadkapacitou 30 %.

Pracovní místo nebo život? Peníze versus život. Místní úřady a odbory si zvolily to, co považovaly za menší zlo. Když se ale 2. srpna 2010 konalo velké shromáždění „Zachraňme pracovní místa“, stovky lidí narušily konsensus písničkami, vtipy a hesly: Výbor svobodných a bdělých občanů a pracujících žádal uzavření podniku a chtěl, aby ILVA musela zaplatit za lidskou a přírodní katastrofu, kterou po desítky let působila. Jak řekl jeden člen výboru: „Předtím lidi chodili na fotbalové zápasy a to bylo všechno. Teď jsou v ulicích a navzájem spolu mluví.“ Jiný poznamenal: „Jakoby celé město na tu demonstraci roky čekalo.“ Místní žena hovořila o tom, že si „potenciálně vezmeme zpět kontrolu nad naším osudem, tentokrát zdola.“

V roce 2013 italský soud nařídil zmrazit aktiva firmy ILVA v hodnotě 8 miliard euro jako kompenzaci za to, že ILVA neinvestovala do bezpečnostních a ekologických opatření. Aktuálně firma Arcelor-Mittal (největší ocelářská a těžební společnost na světě) uvažuje o koupi ILVA, ovšem pod podmínkou, že ekologické škody se budou sanovat z peněz italské veřejnosti.

Výbor je zatím stále aktivní, ale nezesílil dost na to, aby mohl prosadit svá řešení. V roce 2014 měl asi 30 stálých členů a 100 sympatizantů. Většina dělníků je ve ztrátě.

Hnutí kolem ILVA lze interpretovat jako další dělnický a ekologický debakl, a to jak z hlediska třída, tak ekologie. Jeho účastníci si uvědomují, že pomůže jen celková změna. Před pár lety jeden dělnický člen Výboru řekl: „Především musíme přemýšlet nad tím, co přijde po ILVA: co budeme dělat, z čeho budeme žít, možná se obrátíme k moři, obnovíme ruiny, které se datují až z dob antického Řecka, zrenovujeme staré město…“ Jenže celková změna v Tarantu by nutně znamenala změnu i mimo Taranto.

Doposud s tématem životního prostředí přišlo jen málo proletářských bojů a chladným, tvrdým faktem ekologických bojů je, že pouze činí kapitalismus zeleným. Jaderné elektrárny dál fungují nebo je – jako třeba v Německu – nahrazují tzv. čisté uhelné elektrárny. Světová ekonomika potřebuje více energie a ne méně a tak jdou Big Green a Big Business ruku v ruce.

Bylo by iluzí věřit, že témata životního prostředí jsou inkluzivnější než boje pracujících, protože hrozící pohromy se týkají nás všech. Blízkost katastrofy ještě neznamená, že s tím miliardy lidí něco udělají. Navzdory bezpočtu příkladů slavnostní a/nebo násilné opozice vůči degradaci přírodního a sociálního prostředí k životně důležité změně dojde teprve tehdy, až vzdor nebude monotematický, až se ekologické prolne se sociálním a spojí znečištění s průmyslem, průmysl s tvorbou zisků, tvorbu zisků s prací, práci se vztahem kapitál/práce a třídu se státní mocí. Konfrontace tak naroste až k možnému bodu zlomu: povstání už se jen nebude prát s policií, ale také bude vytvářet nové společenské a výrobní vztahy.

Komunizace je jedinou cestou k zápornému růstu. Pracující přestanou pracovat na místech, která jsou pro ně nebezpečná a škodí životnímu prostředí. Otázkou se pak stane, co budeme dělat. Kupříkladu „agroekologie“ není možná, dokud vládne agrobyznys. Andaluské megafarmy dnes vyrábějí organická cherry-rajčata, spoléhají na nadměrně vykořisťovanou práci, promrhají spoustu vstupů a výstupy pak nechávají kterýkoli den v roce posílat do finských nebo polských supermarketů. Jedině neproduktivistické a holistické technologie izolují uhlík v půdě a budou potřebovat méně uhlíku pro dopravu.

A. Bordiga, The Human Species & the Earth’s Crust, 1952

„Auto Struggles. The Developing War against the Road Monster“, Aufheben # 3, 1994

Webová stránka Struggles in Italy

H. Rogers, Green Gone Wrong. How Our Economy is Undermining the Environmental Revolution, Scribner, 2010

N. Klein, This Changes Everything. Capitalism vs. The Climate, Simon & Schuster, 2014

viz ČAS, NE-EKONOMIKA, POVSTÁNÍ, PRÁCE

Giotto

Orwell napsal sžíravou kritiku „povrchnosti a vágnosti“ politického jazyka, jeho „mdlé fantazie“ a „nepřesnosti“: „Zdá se, že ortodoxie kterékoli barvy si žádá neživý, imitátorský sloh.“ Skoro o 70 let později doplňuje neutěšenou situaci proletariátu chudoba jazyka. Nejedná se o jeho absolutní ochuzení (slova proudí přímo ohromující měrou – odešle se bezmála 200 miliard emailů denně), ale o ochuzení relativní (co do formy a obsahu, protože na vzestupu je Globish, textové zprávy a afektovaný administrativní žargon).

Oproti tomu odpůrci a výtržníci chtějí mluvit sami za sebe, což vyžaduje, aby si znovu osvojili slova a inovativní jazyk. Poetická kreativita se nesmí omezovat na zadní stranu obálky nebo displej notebooku a musí zaplavit mluvený projev, letáky, textové zprávy, plakáty, noviny… Pronikavost myšlení a lingvistická jasnost jdou ruku v ruce.

Jenže povstalecké časy jsou rovněž plodnou půdou pro stereotypní romantické fráze a představy, takže je tu riziko slovní inflace, která povede k prázdnému diskursu, v němž bude obsah nahrazovat jen slovní vata, a slova už nebudou nic sdělovat. Jazyk je tedy obtěžkán.

Úpadek revoluce je provázen tím, že výraz funguje jako náhražka za čin, což má dvojaký výsledek. Zdola je to lidové umění a simplicistní popisování lidu a jeho archetypálních nepřátel (buržoové jsou vždy tlustí). Shora je to propagandistická okázalost: grandiózní výchovné malby z dob francouzské revoluce, ruské agitpropové plakáty po roce 1917, mexické nástěnné malby ve 30. letech 20. století. Když sociální hnutí nedokáže změnit způsob života, pozbývá svoji autonomii a tudíž i svůj jazyk, který si dříve či později vezmou zpět specialisté.

Na druhou stranu se v předešlých revolucích někteří myslitelé a vůdci a některé frakce stavěli proti umění, které vnímali jako nespolečenské a zkažené. Rousseau by mnohem raději nechal místní uspořádat vesnickou zábavu než sledovat divadelní hru. A nebyl sám, kdo si myslel, že prostá potěšení lidu dokladují a udržují ctnosti společenství obyčejných lidí. Moralizování je neklamnou známkou, že se revoluce stahuje do sebe a odumírá.

Začátkem 20. století se objevuje sebekritika umění. Není náhodou, že se Duchampova Fontána („ready-made“ v podobě pisoáru) a Malevičova malba Bílá na bílé objevily v letech 1917 a 1918. Zdálo se, že podepírají tvrzení, že jakožto společenský vztah „je umění mrtvé“. Program německých dadaistů v roce 1919 žádal: „Zavedení progresivní nezaměstnanosti skrze důkladnou mechanizaci každého pole činnosti. Jedině nezaměstnanost jedinci umožní dosáhnout jistoty ohledně pravdy života a konečně si zvyknout na prožitky (…).“

Avantgardní umělci si tedy uvědomovali problém, který nemohli sami vyřešit. V Rusku podporovali bolševickou stranu. Úpadek „komunistického futurismu“ byl paralelou pádu proletariátu. Ten zvednul vlnu, která všechny utopila, a když Majakovského sebevražda v roce 1930 zatloukla poslední hřebík do rakve s příspěvky umělců ke svržení panujícího společenského řádu, byla už revoluce dávno mrtvá.

„Dadaismus chtěl potlačit umění, aniž by ho uskutečnil; surrealismus chtěl umění uskutečnit, aniž by ho potlačil.“ (Debord)

Antiumění je dnes uměním a hranice mezi elitním a mainstreamovým uměním se stírají. Ve věku, kdy se mísí vysoké s nízkým, rocková hvězda cituje Rimbauda a akademik miluje rap. A právě proto, že se hranice posouvají, těžko se můžeme domnívat, že „umění“ bude mít v komunizačním procesu nějaký podvratný účinek.

V minulosti byl ikonoklasmus častým rysem revolučních časů – například po roce 1789 ve Francii, kdy zuřil protináboženský vandalismus (a kdy vzniklo toto slovo). V roce 1871 se proslýchalo, že se komunardi vyslovili pro demolici katedrály Notre-Dame, ale nakonec z toho nic nebylo. Rebelové na pařížské Sorbonně v roce 1968 nelikvidovali buržoazně humanistické malby a jen na ně kreslili graffiti. Ve 30. letech 20. století byla vypálena pěkná řádka španělských kostelů. V moderních zemích etablované náboženství ztratilo většinu své bezprostřední světské moci či politické autority. Přesto lidé stále mohou dávat najevo svoji naprostou nelibost nad bazilikou svatého Františka z Assisi, avšak ne proto, že by je urážely Giottovy fresky, ale proto, že ženské návštěvnice musí mít zahalená ramena, aby mohly do baziliky vejít a fresky si prohlédnout. A co potom takové mešity? Vždyť toto heslo se doposud věnovalo jen západním zemím. Dnešní ikonoklasty ovšem daleko méně motivuje ateismus než dříve. Dnes jde spíš o náboženskou konkurenci, jako když Tálibán ničil buddhistické sochy nebo když se irácké mešity stávají terčem v důsledku napětí mezi sunnity a šíity.

To, čemu říkáme „umění“, prošlo dlouhými dějinami a mnoha formami, ale takové umění, jaké ho známe dnes, je produktem třídního rozdělení. Umění bylo „přirozenou“ výsadou vládnoucí třídy a zůstává jí i dnes. Jedním z důsledků je téměř nepřemostitelná propast mezi řemeslníkem a umělcem. Překonání práce s sebou nese konec pradávného rozpolcení činnosti na manuální a intelektuální a tudíž i konec umělce coby (privilegované i opovrhované) profese a stejně tak i konec jakéhokoli celoživotního zaměstnání, ať už by to byl zahradník nebo svářeč. Neznamená to však, že každá lidská bytost má stejnou schopnost (a touhu) hrát na flétnu nebo skládat písně. A co má být? Nejde nám přeci o to nahradit umělce lidovým uměním.

Komunizace nebude jedince cpát do homogenizované masy. Společenství neznamená anonymitu. Proč by měli účastníci kolektivně organizovaného spektáklu zůstat bezejmenní? Po několik málo let, která následovala po roce 1917, Rusko inscenovalo obří představení „masového divadla“, která byla kombinací poutí a karnevalů se státostranickou propagandou a stopou futuristické estetiky. Účastnily se jich desítky tisíc lidí, někdy jako diváci a někdy jako herci. Dějiny zamrzly. Revoluce se měnila v sociální inženýrství a proletáři pro zábavu znovu sehrávali své vlastní činy. Dokonalá ilustrace počátku Společnosti spektáklu: vše přímo žité se přesouvalo do sféry vypodobnění.

Od té doby radikálové v různých chvílích, zejména v 70. letech 20. století, volali po kooperativním samosprávném divadle, kam by publikum nechodilo sedět a dívat se, ale rozhodovalo by o obsahu hry a bylo součástí představení. Proč ne… musíme však mít na paměti, že kolektivní umění nepřekonává umění jako cosi separovaného. A kdo ví, jaké žánry a formy komunizátoři vymyslí, které přetvoří a které odloží? Po roce 1750 vyšla barokní hudba na 150 let z módy. Je tedy sice moc pěkné volat po tom, aby se umění stalo všeobecným a aby bylo potlačeno jako separátní komerční sektor, ale základem je, že dokud bude existovat práce, nepřekonáme dělbu na manuální a intelektuální činnosti a tudíž ani umění. Ostatně kolem Giottova „autorství“ fresek v bazilice svatého Františka z Assisi panují spory: stejně jako ostatní slavní malíři i on měl pomocníky. Jednalo se tedy o kolektivní dílo?

Orwell, Politics & the English Language, 1946

A Slap in the Face Of Public Taste, Russian Futurist Manifesto, 1912

“Absence & its Costumers”, Situationist International, # 2, 1958

R. Huelsenbeck, R. Hausman, What is Dadaism and what does it want in Germany ?, 1919, mariabuszek.com

G. Debord, Společnost spektáklu, 1967, teze 191 a 1

viz HABITAT, KAŽDODENNÍ ŽIVOT, PRÁCE

Habitat

Asi jedna miliarda lidí žije ve squatech, favelách, chudinských čtvrtích a slumech – např. jedna třetina obyvatelstva státu Sao Paulo.

Pro ně jednou z primárních komunizujících aktivit bude vypadnout z těchto lokalit, ale také budou budovat, renovovat a strhávat své příbytky a sotva tento úkol vyřeší tak, že si přivedou industrializovaný stavební průmysl.

Byť „moderní“ stavební firmy dělají, co mohou, aby pracovní proces rozsekaly na repetitivní úkony, stavebnictví je sektorem, kde standardizace naráží na své meze. Fyzické limity a koordinování různých profesí velmi ztěžuje přeměnu stavby v montážní linku. Výroba domů ve velkém (typu Levittovy suburbie v USA po roce 1945) zůstává výjimkou. Le Corbusier si možná přál „dělat domy jako jiní dělají auta,“ ale stavebního dělníka nelze tak snadno taylorizovat jako dělníka z automobilky nebo pokladní v supermarketu.

Proto, jakmile se zbavíme imperativu snižovat náklady, stavba – stejně jako mnoho jiných výrobních míst – se bude moci stát „cvičištěm“, kde kvalifikovaní dělníci budou pomáhat místním, aby se při své účasti na procesu naučili tesařině, lešenářství nebo elektrikářství.

Za maximálně nepříznivých okolností a téměř bez pomoci zvenčí obyvatelé argentinských slumů už vymysleli jednodušší stavební techniky (a vyvinuli městské mikrozemědělství). Za příznivějších podmínek by mohli přejít od odporu k přestavbě svých čtvrtí a realizaci široké škály sociálních experimentů. Komunizátoři nebudou naléhavé potřeby uspokojovat primárně tak, že si sestaví seznam priorit (mimo jiné ubytování bezdomovců), kterým se budou řídit (ale samozřejmě si ho klidně sestavit mohou), ale tak, že budou rozvíjet vzájemné společenské vztahy zrozené z povstání. Postavit dům znamená budovat vztahy, v „materiálním“ smyslu slova, proces učení se z praxe a v praxi, který sice zahrnuje empatii, ale nekončí u ní. Lidé budou čerpat ze studnic své kolektivní imaginace stejně, jako jim bude ku prospěchu pomoc zvenčí. S kombinací lokální improvizace a materiálů s „nízkým dopadem“ na životní prostředí může být snazší vytvářet ekovesnice, recyklaci a pasivní domy v Sao Paulu než v New Yorku.

Účelem této činnosti bude ona sama a stejnou měrou i její výsledek – produkce obyvatelného místa – a až bude dům hotov, někteří ze stavitelů si pravděpodobně najdou jiné kratochvíle.

The Housing Monster, PM Press, 2012; také na prole.info

Are Slums Another Planet?, hicsalta-communisation.com, 2010

viz ČAS, NE-EKONOMIKA, POVSTÁNÍ, PRÁCE

Hodnota

„Hodnota“ je termín, který slýcháme neustále: tvorba hodnot, DPH, tržní hodnota atd. To, čemu ekonom říká hodnota, je však něco, s čím se každodenní byznys potkává ve třech formách: zisk, úrok a renta, které se objevují naspod bilance a jejichž reálnost potvrzuje fakt, že je lze koupit a prodat. Tolik musí sám sobě rozumět každý kapitalista, má-li být s to konkurovat ostatním kapitalistům a řídit svoji pracovní sílu.

Marxův pojem hodnota nelze přímo číselně verifikovat. Proto Marx bývá obviňován z metafyziky.

Přesto raději zdůrazněme, že hodnota není počitatelná, protože někteří komunističtí teoretici se snaží hodnotu používat jako nástroj proletářského managementu (víc o tom níže).

Fakt, že se jistá společenská skutečnost sice objevuje ve viditelných formách, ale přistupovat k ní lze jedině jako k abstrakci, neznamená, že je tato skutečnost fikcí. Ceny jsou viditelně dostupná čísla, ale čeho jsou výsledkem? Před dvěma stoletími ti nejvnímavější klasičtí ekonomové vysvětlovali, že hodnotu zboží neurčuje to, co se platí práci, která ho vyrábí, ale poměrným množstvím práce potřebným k jeho výrobě. Jejich analýza postupovala od projevů k substanci. Pojem hodnota tak poukazuje na klíčovou úlohu práce, produktivní práce a pracovní doby.

A protože hodnota evidentně souvisí s trhem, jaký je přesně mezi nimi vztah? Vytváří hodnotu trh? (A tedy, kdybychom nahradili nezávislé výrobce nebo firmy sdruženými výrobci, bylo by všechno jinak?)

A právě v tom spočívá potíž.

Ať už jsou výrobci firmy nebo jedinci, hodnotě lze porozumět jen z jejího původu ve výrobě. Byť se manifestuje v momentu směny, rodí se ve výrobě, protože výroba, kterou se zabýváme, není výrobou obecně, není prostě jen výrobou předmětů, nýbrž je určována imperativem průměrné minimální doby. Moment směny je však zásadní, protože trh je místem, kde se různá množství hodnot potkávají, porovnávají se a oceňují.

Hodnota je formou směnitelnosti položek podle průměrné pracovní doby nutné k jejich výrobě. Podstatou hodnoty je tedy čas.

Potřeba měřit časem „práci obsaženou“ ve zboží se odvozuje od potřeby vyrábět zboží v co nejkratší možné době a standardizovat jeho výrobu. Počítání času přichází s imperativem šetřit časem a tedy mít co nejnižší náklady na práci. Žádný odborník se stopkami nikdy přesně nezjistí průměrnou pracovní dobu nutnou k výrobě nějakého konkrétního předmětu. Ale každý manažer ví, že konkrétní dobu výroby musí ve své firmě snižovat na minimum.

Z tohoto důvodu projekty (jako třeba projekt koncilistů z GIK z roku 1930), které chtějí komunistickou společnost založit na počítání odpracovaného času, stojí na špatném pochopení hodnoty. Hodnota je pracovní doba. Proto by se nahrazení peněz časem jakožto regulátorem výroby rovnalo vytvoření dělníky řízeného kapitalismu.

Smyslem provozování výroby a oběhu přímo na základě vypočítávání množství práce nutné k výrobě zboží, bez zprostředkování peněz, je mít ekonomiku (a tudíž i společnost), kterou budou schopni řídit samotní pracující: předpokládá se, že nikdo neví lépe než sdružení výrobci, kolik pracovní doby je nutné k výrobě věcí.

To se však naneštěstí rovná zachování hodnoty, byť jen jako nástroje managementu, a firem jako ohnisek výroby. Obhájci tohoto modelu tvrdí, že mezi firmami nebude panovat žádná konkurence, a proto ani nebude existovat žádný tlak na práci, aby stupňovala své tempo: tam, kde neexistuje potřeba porazit konkurenci, tam není ani tlak na práci. Jinými slovy, výrobci by mohli produktivitu využívat ve svůj prospěch a ne se stát jejími otroky. Háček je v tom, že produktivita není žádná služka: to ona vládne výrobcům. Kdo by byl tak naivní, aby si myslel, že tlak na efektivitu „řízenou pracujícími“ bude platit jen pro stroje? Schopnost vypočítat počet hodin nutných k výrobě čehokoli v sobě nese imperativ, aby byl požadovaný úkol vykonán v požadovaném čase. S produktivitou nevyhnutelně přichází počítání odpracovaného času. GIK nám tak neposkytla plán komunismu, nýbrž teoretizovala sklouznutí zpět ke kapitalismu.

Buď kalkulování času pomáhá maximalizovat poměr vstup/výstup, což ústí v systematické snižování nákladů na úkor výrobců, nebo se výrobci o maximalizaci výnosu nestarají, ale proč pak zaznamenávat každou produktivní minutu a vteřinu?

A to vlastně budou dělat „komunizátoři“: namísto počítání času a šetření časem si „dají načas“. Představte si místo, kde lidé dělají pálené střešní tašky. Nemusíme ani zdůrazňovat, že komunizátorům nebude vadit, že jsou „pomalí“ a občas si dají pauzu, aby si poklábosili nebo zahráli stolní tenis. Ale nezůstanou jen u toho. Na nějakou chvíli opustí „pracoviště“, aby udělali něco jiného: podíleli se na okupaci, debatě, nepokojích nebo se zapojili do jiné výroby. Mezitím budou do továrny přicházet lidé, kteří ještě tašky nevyráběli a stráví tam nějaký čas pomáháním a učením se řemeslu… A ještě zásadnější bude, že lidé tam budou přicházet s vlastními přáními a návrhy, jaký druh střechy by se jim líbil, získají praktickou zkušenost s výrobou střešní krytiny a budou tašky vyrábět podle toho, kde a jak bydlí. Rozchod se standardizací je krokem k zániku hodnoty. Ve výsledku tak továrna na střešní krytinu už není pracovištěm: schází nám tu slova a můžeme říci jen to, že se stává jedním z míst, kde lidé žijí. A o tom je komunizace: o konci práce jako takové. Čas nikdo neignoruje (jak bychom také mohli?), ale přestává působit jako hlavní regulátor výroby a tedy nepřímo i života.

Marx, Kapitál, díl I, kapitola 1

Bruno Astarian, Value & Its Abolition, 2015, kapitola 2

Group of International Communists of Holland (GIK), Fundamental Principles of Communist Production & Distribution, 1930

viz ČAS, HABITAT, KAŽDODENNÍ ŽIVOT, NE-EKONOMIKA, PENÍZE, PRÁCE

Karel (Marx)

Marx v lednu 1848 prohlásil, že „(…) systém svobodného obchodu uspišuje sociální revoluci. Jen z tohoto důvodu (…) hlasuji pro svobodný obchod.“ Marx se domníval, že liberální svobodný obchod prolamuje národní hranice a prospívá pokroku kapitalismu. Když se v červnu stal redaktorem Neue Rheinische Zeitung s podtitulem „Orgán demokracie“, bylo jeho cílem dotlačit buržoazní revoluci tak daleko, jak jen to bude možné: čím víc kapitalismus poroste, tím blíž bude proletářské revoluci.

Později během Americké občanské války bylo účelem dopisu, jehož koncept napsal Marx a který První internacionála poslala Lincolnovi, napomoci odstranění hrůz otrokářství, ale stejně tak přispět k nástupu moderního kapitalismu v USA:

„(…) pracující lidé Evropy instinktivně cítili, že prapor s hvězdami s sebou nese úděl jejich třídy (…), neboť americká válka za nezávislost zahájila novou éru vzestupu střední třídy a americká válka proti otrokářství zahájí novou éru vzestupu pracujících tříd. To, že vést svou zemi jedinečným bojem za záchranu spoutané rasy a za rekonstrukci společenského světa připadlo Abrahamu Lincolnovi, cílevědomému synovi dělnické třídy, považují za známku nadcházející epochy.“

V Marxově posledním veřejném proslovu se v roce 1872 říkalo, že „ve většině zemí na kontinentu je to síla, která bude pákou naší revoluce,“ ale v severní Americe, Anglii a možná v Holandsku, „dělníci mohou svých cílů dosáhnout nenásilnými prostředky.“

Nelámejme si hlavu s tím, zda byl Marx revolucionář nebo reformista. Nemá smysl pouštět se do citátové války. Marx „třídní kolaboraci“ vůdců anglického dělnictva i „gradualismus“ německých sociálních demokratů (předchůdci „nenásilného přechodu k socialismu“) kritizoval i podporoval, protože věřil, že navzdory jejich nedostatkům představují nezadržitelně rostoucí dělnické hnutí. „[K]onečné vítězství je jisté,“ napsal Engels krátce po smrti svého přítele. Celosvětová expanze kapitalismu vedla k rostoucí moci dělnické třídy. V tomto smyslu byl Marx pokrokářem: věřil v kvazipřirozený postup dějin k jejich završení – emancipaci dělníka a člověka.

Tato koncepce přímo souvisela s tím, jak vnímal obsah komunismu a tedy i revoluce.

Od Manifestu komunistické strany po Kapitál Marx zanechal pouze roztroušené poznámky o komunismu a občas nám nabízí nepřímé vhledy tím, že cituje druhé – třeba tento osvětlující výňatek z Lemonteye v Bídě filozofie:

„Zmocňuje se nás obdiv, vidíme-li, že v antice byla jedna a táž osobnost zároveň skvělým filosofem, básníkem, řečníkem, historikem, knězem, státníkem a vojevůdcem. My se tak rozsáhlého pole působnosti lekáme. Dnes si každý ohraničuje svůj úsek a uzavírá se v něm. Nevím, zda se tímto rozkouskováním pole působnosti zvětšuje, ale vím zcela jistě, že člověk se tím zmenšuje.“

V Kapitálu Marx komunismus téměř nezmiňuje. Toto téma rozpracoval jedině v Kritice gothajského programu (1875), kde vyložil svůj projekt pracovních poukázek pro „první fázi komunistické společnosti“. V podstatě si přál plánovitý rozvoj ekonomiky pod vedením dělníků a v zájmu mas. Dělnická třída bude sílit, až dosáhne kritického množství, chopí se politické moci a nahradí panství buržoazie sdružením výrobců, kteří budou realizovat (nekomunistické) přechodné období nutné k vytvoření podmínek pro komunismus.

Oproti představě – zrušení práce – z jeho raných spisů se Marx domníval, že jakmile budou všichni pracovat, bude práce úplně jiná. Když napsal, že se práce stane „nejen prostředkem života, ale také první potřebou života,“ pořád byla jeho cílem radikální změna lidské existence, ale myslel si, že jí dosáhne umístěním výroby do středu všeho.

Jediným způsobem jak překonat práci je, že výrobní akty budou víc než pouze výrobní, že výroba bude součástí života: pak se „první potřebou života“ stane celá společenská aktivita. Proto můžeme hovořit o ne-ekonomice.

Marx, Speech on the Question of Free Trade, 9. leden 1848

Address of the International Working Men’s Association to A. Lincoln, 28. leden 1865

Mary Gabriel, Love & Capital. Karl & Jenny Marx & the Birth of a Revolution, Back Bay Books, 2012

Amsterdamský projev, 8. září 1872 (citováno in M. Gabriel, s. 446, a poznámka 43 na s. 659)

Franz Mehring, Karl Marx. The Story of his Life (1918), Routledge, 2010

Engels, dopis F. Sorgemu, 15. březen 1883

Marx & Engels, Oběžník pro vedení německé socialistické strany, 1879

Marx, Bída filozofie, 1847, kapitola 2

Marx, Kritika gothajského programu, 1875, Část I

Marx, Grundrisse, Sešit VII, § „Rozpor mezi základem buržoazní výroby (míra hodnoty) a jejím rozvojem. Stroje atd.”

viz BEZ NÁLEPKY, ČAS, HODNOTA, POLITIKA, PRÁCE, TŘÍDA

Každodenní život

Dnes se na vše útočí (obvykle verbálně): nerovnost, finančnictví, utrpení v práci i neutěšená situace nezaměstnaných, produktivismus, sexismus, komodifikace ega, ekologická degradace, turismus, závislost na rychlosti, průmyslové potraviny, plýtvání energií… neuplyne ani jeden týden bez nové kritické stati namířené buď proti bariérám konvencí, nebo přehmatům modernity. Útočí se však na fragmenty, odděleně od zdánlivě nedosažitelného celku, do nějž patří. Komunizace tyto rozdělené součásti znovu spojí, protože bude řešit jejich společnou příčinu.

Například dnes je pro většinu lidí nemožné pěstovat si svoje vlastní potraviny. Každé jídlo je jen dalším důkazem naší naprosté závislosti na systému, který je mimo naši kontrolu. Krize však dělá z nouze ctnost. V centru Detroitu, kde je spousta lidí bez práce a město nemá peníze, se na prázdných, nevyužívaných nebo exekučně obestavěných pozemcích objevily zeleninové zahrady. Minimálně 15 000 obyvatel předělalo své dvorky za domem na zemědělsky využívanou půdu. Pro chudé je městské farmaření v současnosti způsob jak si přilepšit k bídnému příjmu a pro střední třídy je to volnočasová móda. Stejně jako jóga zmírňuje pracovní stres i pěstování a pojídání organické stravy má terapeutický účinek.

Když se však zkušenost střetá s nezadatelnými zájmy, je to úplně něco jiného. Kdyby už většina spotřebovaných potravin nepocházela ze supermarketu, byla by to kvantitativní změna, která by otřásla politickou rovnováhou. Brát si zpět velké kusy dříve společné a dnes ohrazené půdy znamená bojovat proti privatizaci a budovat jiný typ společenství. Nastoluje se tak otázka vlastnictví a s ní otázka třídy. Zahradnické náčiní, semena a zásobu vody nelze produkovat zcela lokálně a tak lidé musí vymyslet nové způsoby jak vyrábět. Znovu si přisvojit to, co je společné, neznamená jen zmocnit se toho a řídit to. Jelikož proletáři nemají vlastnictví, jsou bez peněz a bez kapitálu, nemohou vyrábět s využitím stejných metod a norem.

V roce 2013 Jakartou otřásla revolta proti vládnímu plánu zvýšit cenu dotovaného paliva. Každodenní život a pracoviště splynuli v široký odpor. Demonstranti a výtržníci okupovali ulice a město i s jeho satelitními průmyslovými centry bylo paralyzováno.

Rozdíl mezi detroitskými městskými farmami a jakartskými nepokoji nespočívá v přítomnosti nebo míře násilí. Byť jen na pár dní či týdnů, indonéská rebelie svedla dohromady obvykle oddělené dimenze proletářského bytí: produktivní práci a reprodukci pracovní síly, práci a domov. A v tomto terénu, který je konfrontační, mohou změny v každodenním životě najednou získat a generovat podvratný účinek – ovšem za předpokladu, že budou dál a v rostoucí míře soupeřit s obřími setrvačnými silami.

Kapitál, peníze, námezdní práce a ekonomie jsou velmi materiální skutečnosti, a proto jejich kritika musí sestoupit na zem. Předměty konsolidují vztahy. Kupříkladu panelák plný třípokojových bytů je zhmotněním koexistence stovek nukleárních rodin. Dalším příkladem je stále širší paleta digitálně komunikační protetiky. Kapitalismus připravuje lidi o sociální vazby a vrací jim je ve formě zboží. Má tak schopnost integrovat miliardy, dokonce i ty, kteří si mohou dovolit jen laciný mobil. A mobilní telefon skutečně (znovu)spojuje atomizované jedince.

Zkušenost nám ukazuje, že „podmíněné reflexy“ nejsou nezvratné. André Breton nás v roce 1924 varoval před nedostatkem reality. V panelákových bytech lze strhnout příčky. Jakkoli úchvatné jsou dnešní digitální parafernálie, není třeba se obávat závislosti na displejích: vždyť způsoby, kterými komunikujeme, můžeme potlačit, změnit jejich účel nebo si můžeme vymyslet nové. (Navíc, nebuďme k chytrým telefonům příliš kritičtí: v minulosti se pěkná řádka dobrých lidí také ani jeden den neobešla bez nákupu papíru.) Neprodyšně uzavřené přihrádky se mohou otevřít.

Historické změny jsou stejně tak materiální jako subjektivní. Dnešní stroje mají zabudovanou tu charakteristiku, že stále rychlejším tempem potřebují další stroje a ustavičné nutné aktualizace. Fungují jako život udržující systémy: neobejdeme se bez nich a co je horší, nevíme, jak fungují. Lidé se šikovnýma rukama si dokáží opravit motor u auta: „oprava“ počítače sotva dává smysl. Kritériem komunizace by tedy bylo používání procedur a technologií, které ukončí honbu za produktivitou a standardizací, která naplňuje všechny roviny našeho života a ponouká nás, abychom neustále počítali čas a šetřili s ním.

Komunizace je, když proletáři začnou jednat jinak a navzájem se k sobě jinak vztahují. Smysl pro společenství rozhodně není vrozený – stejně jako sebestřednost. V rozporu s populárním (nebo elitním) přesvědčením „přírodní“ pohromy z lidí nutně nemusí udělat panikou zachvácené sebedestruktivní stádo: často vyvolávají solidaritu a vynalézavost. Posléze se však znovu prosadí sociální rozdílnost a dělba. Při povstání se mění jeho účastníci… a mění se ve stejnou dobu:

„(…) k tomu, aby se u masy lidí vytvořilo toto komunistické vědomí a prosadila se věc sama, je nutná masová přeměna lidí, a to může nastat jen v praktickém hnutí, v revoluci; že tedy revoluce je nutná nejen proto, že jiným způsobem nelze svrhnout vládnoucí třídu, nýbrž i proto, že třída, která ji svrhuje, se může jen v revoluci zbavit všeho starého neřádu a stát se schopnou založit novou společnost.“ (Marx)

Jenže kapitalismus se také zbavuje „všeho starého neřádu“, a to natolik, že se jeví jako nekonečně flexibilní a regenerativní. Dnes, kdy je žebříček hodnot proměnlivý, jsou to často zastánci normy, kdo je terčem posměchu. Kapitalismus je obdařen plodnou imaginací, tržní univerzalismus je všechno jen ne chatrný a vládnoucí třídy jsou zkušené a rafinované podvodnice. Komunizace se tedy nemůže vyhnout cestě přes tekuté písky. Teprve, až odstraníme společenskou dělbu práce a všemožné druhy separace, dosáhne každodenní život takového stupně univerzality, že ho nebude zprostředkovávat zboží.

P. Storm, Battlefield Indonesia, 2013, libcom.org

A. Breton, Introduction to the Discourse on the Paucity of Reality, 1924

R. Solnit, Paradise Built in Hell, Penguin, 2010

Marx, Německá ideologie, 1845, část I, B

viz ČAS, NE-EKONOMIKA, PENÍZE, POVSTÁNÍ, PRÁCE, TŘÍDA

Mlžení

V bouřlivých časech, kdy se nemožné najednou zdá být nadosah, koexistují radikální volby s reformistickými a rozdíly mezi nimi nejsou evidentní. Komunizace bude čelit protisíle „alternativismu“: nahrazování společenské normality alternativními formami žití neboli alternativním životním stylem. Kupříkladu dojde k realizaci desítek bezpeněžních projektů a ty se budou hodně proměňovat, ale to podstatné pořád zůstane: hodnota coby vládnoucí společenský mechanismus.

Jeden z prominentních zdrojů mlžení působí už dnes: pestrá teorie commons.

Ve svém jádru jsou však všechny její podoby o ztrátě a opětovném nabytí vlastnictví.

Teoretici commons (společných statků) a jejich kritika globalizované privatizace rekonstruují soudobý kapitalismus jako moderní celoplanetární verzi ohrazování, které bylo podmínkou vzestupu kapitalistického systému. Stovky milionů lidí jsou odřezávány od jejich životních prostředků a bez koruny vrhány do světa peněz, kde jsou nuceny k prekérní a málo placené námezdní práci. Historicky je to celkem pravdivý obraz. Až na to, že teorie commons dělá z podmínky definici: redukuje kapitál na deprivaci a jejím řešením logicky je vytvořit přivlastněnou společnost tak, že si vezmeme zpět to, co bylo naše. Nebo co už je naše: pracovní místa v technologicky vyspělém sektoru služeb prý fakticky fungují na bázi vzájemnosti a kooperace a v méně rozvinutých oblastech si prý mnozí lidé udrželi solidaritu a hodnoty i zvyky společenství. Kapitalismus se považuje za ztrátu individuální a kolektivní kontroly nad námi samotnými, a proto pojďme získat kontrolu zpět.

V New Yorku rozviňme open-source aktivismus v úplné sdílení a předivo neziskové ekonomiky. V Andách rozvíjejme soběstačné příbuzenské jednotky ayllu s jejich zvyklostmi založenými na recipročních závazcích.

Základním pilířem této teorie je idea, že současná společnost obsahuje něco „společného“, společenské bohatství, společnou praxi: jestli tento „společenský“ prvek osvobodíme, osvobodíme i sebe.

Tato konceptualizace dezinterpretuje současné boje jako zápas za vzkříšení dřívějších komunitních vazeb nebo za rozšíření už existujících vazeb. Jenže když se latinskoameričtí obyvatelé nuzné obce mobilizují proti privatizaci půdy, možná, že staví na starých komunitních vazbách, ale jednají jako proletáři, které vyhnali z venkova a připravili o jejich živobytí. Teď nebrání nějaké minulé nebo znovu se objevující způsoby života, nýbrž vzdorují kapitálu.

Nakolik je ochotna připustit existenci vykořisťování coby faktu, že jsme nuceni nechat se zaměstnat buržoazií a pracovat pro její zisk, teorie commons s ním zachází jako s jednou z mnoha rovin oloupení o moc a donucení. Bělošského námezdně pracujícího vykořisťuje jeho šéf, šéfa bankéřka, bankéřku její manžel, nemocného manžela moc medicíny, barevného přednostu kliniky na ulici diskriminuje námezdně pracující rasista a kolotoč nadvlády tak pokračuje donekonečna. Pojmy třída a kapitál došly takového rozšíření, že pozbyly jakýkoli význam. Kapitalismus se nikdy neřeší jinak než jako velký vyvlastňující systém, proti kterému se musíme bránit tak, že si budeme brát zpátky to, co bývalo naše, nebo to, co teď produkujeme prostřednictvím nějakého společenství a spolupráce.

Zatímco tradiční politická reforma ztrácí důvěryhodnost, teorie commons hraje na strunu naší touhy po společenské změně zdola a její přitažlivost vychází z její schopnosti souznít s působivými postupnými transformacemi na celém světě. Dnes nevyhnutelný limit změny prezentuje jako definitivní cíl změny. Teoretici commons jsou populární, protože reformu natírají revolučními barvami: lidé se obracejí k nejpříjemnější verzi společenské změny, k té, která víc ladí s iluzí o síle uvnitř kapitálu, která jím však zůstává jaksi nedotčena, o síle, která by mohla růst a převládnout. Teorie commons je zjednodušením komunismu: není snad 99 % obyvatel světa vyvlastněno a připraveno jednat? Jistota se hledá v číslech. Starý socialismus vyšel z módy spolu s úpadkem dělnického hnutí na Západě, ale reformismus nového stylu rovněž prosazuje postupné kroky k lepšímu světu, které se podobají gramsciánské strategii prostupování občanskou společností.

Ve dnech povstání budou takové názory atraktivní, protože se budou jevit jako praktická a komunální DIY volba, která nabízí hmatatelnou páku k akci a nemá nouzi o rozumné alternativní návrhy.

D. Bollier, Think Like a Commoner. A Short Introduction to the Life of the Commons, New Society Publishers, 2014

Wildcat, Commons, Common Wealth, Commonism (wildcat-www.de)

viz KAŽDODENNÍ ŽIVOT, REVOLUCE, ZOMIE

Modré límečky

V Itálii roku 1969 se nejprve několikrát zastavila práce v závodě Mirafiori, s cílem dosáhnout zvýšení mezd, a pak hnutí eskalovalo, dokud si dělnictvo nezačalo brát zpátky pracoviště: demonstrace uvnitř továren, mítinky, debaty, rotační stávky. Strach měnil stranu, autorita těch nahoře se porouchala a dělníkův vztah k práci se změnil. Předtím svoji práci sice nemiloval, ale považoval ji za nevyhnutelný životní fakt. Nyní se však tato nutnost jevila jako podmíněná silami, na něž může dělnictvo kolektivně působit.

Byla to tedy aktivní stávka, ale pořád to byla jen stávka. Změnila se sice míra autonomie, ale ne její stupeň. Dělnictvo „bralo továrnu do svých rukou“, zrodil se nový poměr sil, ale co dál? „Konečně jsem si uvědomil, že nebojujeme jen proti šéfovi, ale proti všemu,“ řekl jeden dělník z Fiatu (Lotta Continua, 7. listopadu 1969). V sázce bylo všechno. A to všechno nás může vzpružit, ale také se to může ukázat jako příliš velká výzva: všechno nás přivádí na samou hranu a podpůrný systém našeho života se ocitá v ohrožení.

Vně pracoviště se hnutí šířilo do dělnických čtvrtí, škol, nemocnic, médií… Ale srdce systému zůstalo nedotčeno: nájemné, jízdné, účtenky, daně, tj. vše, co mělo něco společného s bydlením, dopravou, nakupováním, veřejnými službami, penězi pro stát… Navzdory mnoha útokům podniknutým v těchto terénech (autoredukce, rabování…) nedošlo k žádným pokusům o „svět bez peněz“, který by s sebou nesl skoncování s pracovištěm a prací jakožto čímsi odloučeným od zbytku života.

Paradoxní je, že čím více se protest protahoval, tím více ztrácel na ostrosti. Buržoazie tak tuto patovou situaci mezitím přestála a po roce 1980 nalezla nové prostředky kontroly nad dělnictvem.

Zhruba ve stejnou dobu se při argentinském cordobazo (1969) prosazovaly dělnické/lidové čtvrtě v sebeobraně proti šéfům a policii. Povstalci se zmocnili města a nic s ním nedělali. Zůstali tam, kde byli. Jejich síla se odvozovala od toho, čím byli a kde byli – a to bylo i jejich limitem.

Jedná se jen o dva příklady z mnoha. Protože se zatím žádné povstání nepokusilo trvaleji a účinně komunizovat společnosti (což znamená, že se povstalci nepokusili komunizovat sami sebe), dosáhly všechny minulé i nedávné historické snahy stádia, v němž se jejich kritický bod stal i jejich konečným bodem.

Dnes jsou 70. léta 20. století považována za udatné leč zoufalé poslední vzepětí západní dělnické třídy. Modré límečky už spíše nejsou chovány v takové úctě než, že by o nich panoval špatný obrázek. Zatímco na asijské tovární dělníky se pějí značné ódy, s jejich kolegy na Západě se zachází jako s vymírajícím druhem. Západní dělnická třída stále více ztrácí moc a někdo říká, že je to dobře, jelikož průměrný dělník – zejména muž a běloch – má sklon k provinčnosti, sexismu, rasismu a snad i k tomu být voličem krajní pravice. Každopádně je „integrovaný“ do této společnosti, jak psával Marcuse, a zajímá se jen o hotovost a pracovní dobu. Metalurg už není hrdinou dělnické třídy – je spíše pasivem než historickým aktivem a dokáže jen promazávat společenské soukolí. Proto je dělnická třída přehlížena nebo dostává kopačky jakožto neadekvátní „revoluční subjekt“. Důvodů to má mnoho: protože nikdy neuskutečnila revoluci, kterou měla vést; protože, když se o to pokusila (1917), stvořila noční můru; protože kdyby někdy získali navrch, dělníci by prosazovali produktivistický model škodlivý pro životní prostředí; protože třída je rozdělující buržoazní kategorie; protože v informační ekonomice služeb bude méně a méně průmyslových dělníků.

Podle tohoto světonázoru bychom měli hledat zcela nově definovaný proletariát: průnik množin definovaných nikoli jejich postavením ve výrobních vztazích, nýbrž v mocenských vztazích: ženy, barevní lidé, bývalí koloniální poddaní, duševně nemocní, sexuální menšiny, vyvrhelové, imigranti bez dokumentů atd., přičemž dělníci jsou jen jednou kategorií z mnoha. Především se tato nová verze zaměřuje na kombinaci identit, jejichž průsečík tvoří mnohovrstevnatou třídu.

Jenže tímto gulášovým konceptem se problém neřeší, jen odsouvá.

Nás zajímá, co bude revoluce dělat. Samozřejmě, že žádná revoluce neproběhne, nedojde-li k masovým stávkám a blokádám, a je nepravděpodobné, že by je uskutečňovali pouze lidé vně pracoviště: vysokoškolský pedagog a elektrárenský technik totiž nevládnou stejnou sociální pákou. To nám však ještě neříká, co bude každý z nich dělat, jakmile se povstání rozjede. Podstatou problému ale není personální otázka revoluce.

D. Giachetti, M. Scavino, La Fiat aux mains des ouvriers. L’Automne chaud de 1969 à Turin, Les Nuits Rouges, 2004

J. Brennan, Working Class Protest, Popular Revolt & Urban Insurrection in Argentina: the 1969 Cordobazo, 1994, libcom.org

viz NE-EKONOMIKA, POVSTÁNÍ, PRÁCE, PRACUJÍCÍ, TŘÍDA

Ne-ekonomika

Byť se na ničem jiném neshodnou, téměř všechny společenské teorie sdílejí jedno společné východisko: každá společnost musí sesouladit své potřeby a zdroje. Proto je společenským řešením nalézt ten nejlépe koordinovaný systém stanovení potřeb, alokace produktů a služeb a regulování realizace.

Selský rozum je občas naším nejošidnějším spojencem: vnuká nám myšlenku, že po porážce státu musíme restartovat výrobu, abychom uspokojili skutečné a naléhavé potřeby. Samozřejmě, že ji nemůžeme restartovat kapitalistickým způsobem: musíme sami uspořádat ekonomiku bez šéfů, bez zisku a bez akumulování hodnoty.

Zdá se, že o tomto tvrzení nemůže být sporu: je toho třeba tolik vykonat a často jako první přichází na mysl hlad: podvyživená nebo hladovějící miliarda. Naléhavě je tedy třeba zřídit efektivní celosvětový systém výroby a distribuce potravin založený na nabídce a poptávce.

Nikdo nepopírá, že hlad je masovou realitou. Od roku 1946, kdy Josué de Castro napsal první vydání své Geography of Hunger (Zeměpis hladu), nebyl nedostatek potravin vymýcen.

Vraťme se však k momentům, kdy se rozhoří povstání.

Hlad je v nich skutečně přítomen. Když káhirští proletáři vyšli do ulic třeba v roce 2008, protože chléb byl příliš drahý nebo nebyl k sehnání, samozřejmě, že motivací bylo nasytit sebe a svoji rodinu. Kdyby ale jejich hlavní hnací silou byla potřeba jíst a tedy zůstat naživu, mohli hledat bezpečnější způsoby jak najít nebo dostat jídlo než riskovat, že je zasáhne policejní kulka. Nepokoje nejsou jako stravenka, která hladovému prolétovi zajistí dobré jídlo. Výtržníci chtěli a dostali víc než jen chléb: stali se součástí zápasícího společenství. Mediální termín hladové bouře je krátkozraký: redukuje situaci na nekonvenční ekonomickou událost, kdy se poptávka setká s nabídkou, ale spotřebitel nemá peníze, aby si zboží zakoupil, a tak se ho snaží získat silou.

Nejde o prázdné žaludky, jejichž cílem je nasytit se, ale o vytváření společenských vztahů s ostatními proléty. První potřebou povstalců je dát se dohromady a ozbrojit se dostupnými zbraněmi. Jen v krajních případech chtějí muži a ženy jíst skutečně jen proto, aby zůstali naživu, a právě v těchto případech – kupříkladu, když hladoví v koncentračním táboře – jsou sociální vazby nejvíce přerušené. Jinak je první potřebou člověka potřeba jiné lidské bytosti: pro teorii je obtížné zbavit tento princip jeho obvyklého idealistického ladění.

Nestačí zdůrazňovat relativitu potřeb v čase a prostoru ani odhalovat jejich umělost nebo stavět střídmost proti nemírnosti a přirozená potěšení proti pomýleným kratochvílím. Je třeba se zabývat základem pojmu.

Potřeba má dnes negativní konotaci: bezmála je synonymem absence: to, co nemám, ale rád bych to měl a propast, která mezi těmito dvěma situacemi zeje, je prý stejně přirozená jako nevyhnutelná skutečnost, že ne vždy můžete mít slunečné počasí. Jenže ve skutečnosti je tu ve hře víc než přirozenost. Nikdo nečeká, že se mu splní všechny touhy. My tu mluvíme o hladu a bezdomovectví a to jsou společenské skutečnosti.

Někdo má svůj domov a jiní spí na ulici. Někdo je velmi bohatý a vlastní mnohem víc než většina lidí. Pravda, ale nerovnost je následek a ne příčina. Žijeme v třídní společnosti. Buržoazie má monopol na výrobní prostředky, a proto má moc najímat a propouštět příslušníky jiné třídy a nechat je pracovat ve svůj prospěch. Práce přináší peníze, za které si pronajmete nebo koupíte ubytování. Kdo nemá práci, žije v nouzi.

Jestliže se vlastnictví hroutí, vytrácí se dnes naprosto normální strach z toho, že něco nebudete mít – budete hladem nebo budete spát na dešti. Samozřejmě, že to neznamená, že všichni budou bydlet v palácích, když se jim zachce. Znamená to, že potřeba už není synonymem nouze. Ne všechny touhy dojdou svého naplnění a ne hned, ale už nebudou odříznuté od svého naplňování. Výroba (obydlí nebo potravin) je dnes oddělená od spotřeby: prvně musíme námezdní prací přijít k penězům a pak je utratíme, abychom dostali to, co potřebujeme. (Proto jsou tolik populární ruční práce a zahrádkářství: jsou to jedny z mála způsobů jak být osobně kreativní.) Komunizace sice ze všech neudělá stavaře a zahradníky, ale stavba domu nebo pěstování zeleniny už nebude produktivní prací oddělenou od bydlení a jezení.

„V komunistické společnosti výrobní činnost pozbude svůj přísně výrobní charakter.“ (A World Without Money)

Proto se změní i potřeba jíst. Pro špatně živeného se hlad rovná bolesti, a to tím spíš, že ví, že se dnes večer patrně nenají nebo skoro vůbec nenají: zoufale chce uspokojit svůj akutní hlad a nemá ani pomyšlení na to, aby předjímal nějaké potěšení. Pro osobu, která už se hladovění nemusí obávat, může být čekání dalším potěšením stejně, jako je předehra příjemnou součástí milování. „(…) proč by hlad neměl být požitkem stejně jako touha během příprav na milování, které jsou činnou součástí při uspokojování potřeb milenců (B. Astarian)?“ Gastronomie nebo gastrosofie, když použijeme Fourierovo slovo, je mnohem víc než jen jídlo.

A World Without Money: Communism, Les Amis de 4 millions de Jeunes Travailleurs, 1975-76

B. Astarian, Value & Its Abolition, 4.5.2., 2015

viz ČAS, HABITAT, HODNOTA, KAŽDODENNÍ ŽIVOT, PRÁCE, PRACUJÍCÍ

Peníze

Během asturského povstání v roce 1934 lidé z La Felguery – maloměsta se 4000 dělníků a baštou CNT – zrušili peníze. Když jim nabídli klíče od bank, odmítli je: vyplenili jen jednu firmu. (Některá okolní města však peníze brala či akceptovala.) Poukázky, které vydával Distribuční výbor, nestály na přepočítávání odpracované doby, nýbrž organizovaly přístup k zásobám na základě přídělového systému a přidělování podle velikosti rodiny. Když si však lidé z La Felguery potřebovali koupit ovce z Extremadury, dočasně se vraceli k penězům.

Burnett Bolloten si zaslouží být obšírně citován: „Uvnitř mnoha komunit bylo používání peněz zrušeno,“ protože anarchisté jsou toho názoru, že „peníze a moc jsou jako ďábelské nápoje, po nichž se člověk mění ve vlka, zuřivého nepřítele a ne v bratra.“ „Tady ve Fraga [maloměsto v Aragonu] můžete klidně bankovky rozhazovat na ulici,“ psalo se v článku v jedněch libertinských novinách, „a nikdo si toho nevšimne. Rockefellere, i kdybys do Fraga přijel s celým svým bankovním kontem, nekoupil bys za něj ani šálek kávy. Peníze – tvůj bůh a tvůj sluha – jsme tu zrušili a lid je šťastný.“ V oněch libertinských komunitách, kde došlo k odstranění peněz, se mzdy vyplácely v kupónech, jejichž množství se určovalo podle velikosti rodiny. Byla-li hojnost místně vyráběných věcí – třeba chléb, víno a olivový olej – distribuovalo se volně, ale ostatní artikly bylo možné sehnat jen prostřednictvím kupónů v komunálním skladu. Přebytečné věci se směňovali s dalšími anarchistickými městy a vesnicemi a peníze se používaly pouze k transakcím s těmi komunitami, které nepřešly na nový systém.“

Na peníze se vždy pohlíželo – správně – jako na symbol a nástroj vládnoucích tříd. Boháč je ten, kdo vás může vykořisťovat. Peníze a útlak jsou neoddělitelné: „Jsem kus papíru. Kontroluji tvůj život.“ Ačkoli jaksi nesouvisí s materiální realitou života, peníze nám vládnou a opravdová svoboda znamená, že se jich zbavíme. Během asturského povstání konec tradiční úcty k penězům značil hluboký rozchod s buržoazním řádem.

Co si tedy počít s penězi?

Když měla povstání čas dál se vyvíjet, většinou prosazovala mutualistické formy obchodu, dobrovolné kooperace a směny a v té či oné formě zachovávala peníze jako nutný nástroj pro distribuci věcí, kterých není nadbytek.

Errico Malatesta v roce 1922 stavěl proti buržoaznímu používání peněz, kdy banky spekulují a šéfové vykořisťují, lidovou kontrolu nad penězi, která zabrání akumulaci a najímání práce:

„Peníze jsou mocným prostředkem vykořisťování a útlaku. Ale jsou také jediným prostředkem (…), kterým lze regulovat výrobu a distribuci (…) nezabývejme se zrušením peněz, když bychom měli hledat cestu, jak zajistit, že peníze budou opravdu představovat užitečnou práci vykonanou jejich držiteli.“

Pro italského anarchistu je „absolutní nadbytek“ mýtus, a proto se bude muset rozhodovat a spravedlivá kalkulace odpracovaného času bude regulovat oběh výrobků z jednoho sektoru do druhého.

Jiné projekty navrhují nepoužívat peníze mezi jednotlivci, ale jen mezi výrobními jednotkami za účelem regulace využívání a alokace zdrojů. Jelikož dům se staví z velmi odlišných komponent jako třeba cihly, trubky, dřevo a práce, mohlo by se zdát logické plánovat stavbu tak, že vyčíslíme to, co mají všechny tyto prvky společné.

Na druhém konci politického spektra umírnění reformátoři obhajují „kreditní ekonomiku“ založenou na skutečné hodnotě a ne na současné falešné hodnotě peněz. Peníze by fungovaly jen jako platidlo a oběživo, aniž by docházelo k jejich akumulaci. „Lokální systémy směnného obchodu“ (Local Exchange Trading Systems – LETS) sice znamenají zaznamenávání vynaloženého času, tj. vynaložené práce, ale jejich účastníci věří, že se nemůže jednat o vykořisťování ani z toho nemůže vykořisťování vzniknout, protože se tak stále děje jen v rámci společenství členů LETS. Podobné plány chtějí, aby věci, kterých je nadbytek (jinými slovy, nejsou nákladné), byly zdarma. Jinak se prioritní přístup má stanovovat společnou dohodou, o které rozhodne místní výbor zvolený celým sousedstvím – něco jako škola řízená školní radou. Jinými slovy, demokratické peníze. Jiné projekty se již realizují: místní měny, které lidem dovolují kupovat a prodávat omezenou škálu produktů a služeb, obvykle v malém měřítku jednoho města.

Tyto projekty dávají účastníkům dojem, že v nějaké míře získávají zpět kontrolu nad svým životem. Paradoxně je jedním z důvodů jejich popularity skutečnost, že ve srovnání s 50. lety 20. století, kdy jen málo lidí z pracující třídy mělo šekovou knížku, jsou dnes peníze všude. Jsou natolik všeprostupující, že se odhmotňují. Ve Švédsku je dnes většina plateb elektronická a moderní regiony nebo země budou brzy žít bez hotovosti: virtualizace je svoboda. Všemocnost peněz jim umožňuje přizpůsobit se dokonce i samosprávným antiestablishmentovým formám. Není pravděpodobné, že by některý z výše zmíněných reformních plánů mohl konkurovat „mainstreamovým“ penězům, ale nedostatky finančního světa vyvolávají celou škálu iniciativ, které se snaží spravovat „hodnotu“ zdola: místní měny, poukázky, systémy inspirované sebe sama limitujícím a sebe sama regulujícím kmenovým barterem nebo rolnicko-řemeslnickým barterem.

Všechny tyto plány ale peníze nechápou jako zboží, k němuž se vztahují všechna ostatní zboží a jehož substancí je hodnota, tj. kalkulace odpracovaného času: „(…) nekalkulace je fundamentálnější než sama odměna, pokud se lépe definuje povaha této činnosti, pro kterou neexistuje kalkulace“ (B. Astarian). A o tom je komunizace.

Notes on La Felguera in the Asturian Revolution of 1934, christiebooks.com

B. Bolloten, The Spanish Civil War: Revolution & counter-Revolution, 1991

E. Malatesta, „Money & Banks“, 1922, in A. Malestesta. His Life & Ideas, Freedom Press, 1965, na webové stránce libcom.org

B. Astarian, Crisis Activity & Communisation, 2010, III, § 2, webová stránka Hic Salta

viz ČAS, HODNOTA, NE-EKONOMIKA, PRÁCE

Pohlaví

Rozchod s kapitalismem musí doprovázet překonání systému reprodukční práce, tj. toho, k čemu dnes slouží rodina.

Když v Argentině ještě v 90. letech 20. století začaly ženy s blokováním silnic, dbaly na to, aby mezi své požadavky zařadily ty související s každodenním (tj. ženským) životem. V roce 2005 se zrodilo Hnutí nezaměstnaných žen (MMD) jako (ženská) sebeorganizace. Zákon a pořádek se snažily vrátit úder ve stejné sféře: v lednu 2006 poslala policie do akce policistky, aby vyčistily silnici, kterou blokovaly piqueteras. Když se jim to nepovedlo, byla povolána armáda. (Zajímavé je, že když zdravotní sestry v 80. letech 20. století okupovaly jednu nemocnici v Londýně, policie se rozhodla vyklidit pomocí policistek.) Slovy Marty, jedné z piqueteras: „Největší změnou byl vztah s ostatními lidmi ze sousedství, vznik přátelství a možnosti sdílení. (…) Teď žiji ve velké rodině, moji sousedé jsou moje rodina.“

V roce 2006 se město a region Oaxaca staly na 7 měsíců neovladatelnými. Všechno to začalo zdánlivě skromným požadavkem podepřeným stávkou učitelů: odvolání guvernéra státu. Vyhnání stávkujících učitelů z tábořiště v centru města (14. června) zažehlo povstání. Vznik Lidového shromáždění národů Oaxacy (APPO) dodalo celému hnutí „domorodý“ indiánský rozměr. APPO chtělo dostat zpět a rozšířit tradiční autonomii místních Indiánů. Komunitní vazby a zvyklosti působily jako výhoda… i jako nevýhoda.

V rozporu s mýtem (který je nám vnucován), že ženy nejsou agresivní, bylo jedním z hlavních cílů žen být akceptovány jako bojovnice. Tisíce žen se zmocnily Canal Nueve a převzaly ho pod svoji kontrolu (1. až 6. srpna). Zřídily televizní pořady, po nocích držely hlídky a na obranu vysílače se tam zabarikádovaly. Vlastně několik oaxackých barikád bylo čistě ženských.

Podle jedné z reportáží při blokádě silnice bojovala žena, které manžel zlomil ruku (zbývá zjistit, jestli to byl povstalec a mužský šovinista nebo prostě jen zaujal nepřátelský postoj k celému povstání). APPO o otázce zastoupení ve svém consejo (řídící orgán) debatovalo hodinu (což se na tak citlivé téma nezdá být moc). Ženy žádaly 50 % podíl nebo minimálně 33 % a ty nakonec dostaly. Muži tvrdili, že 33 % stačí: podle nich bylo účastnic hnutí méně než účastníků, a proto by 50 % nebylo pro nikoho spravedlivých. Tato argumentace byla velmi sporná, neboť například mnoha demonstrací se účastnily převážně ženy. A kdo se vlastně účastnil hlasování? Byla to mužská většina, kdo si odhlasoval většinově mužské zastoupení? Pomýlená byla celá procedura: když zastupitelství převáží nad akcí, je patrné, že se hnutí zadrhává.

Čtyřicetiletá Luz později řekla: „Řekly jsme jim, že tu nejsme jen proto, abychom jim vařily jídlo v plantons [protestní tábořiště] a umývaly nádobí. (…) Předvedly jsme, že samy dokážeme něco dělat jako součást hnutí.“ Některé vyzývaly muže, aby vykonávali „ženské“ povinnosti. Celkově docházelo ke zpochybňování separace (a hierarchie) mezi soukromou a veřejnou sférou, mezi reprodukční a výrobní doménou, ale nikoli k jejímu překonání. Kolektivní svépomoc byla jen zřídka něčím jiným než sdílením chudoby: solidarita ke zpochybnění výrobních vztahů nestačí.

Proto je normální, že okupantek po čase ubylo.

Některé ženy reagovaly tak, že si vytvořily svoji specifickou Koordinaci žen Oaxacy (COMO, 31. srpna). Několik účastnic se od ní později odštěpilo – hlavně ženy v domácnosti zaměstnané v neformálním sektoru, protože se domnívaly, že COMO je ve vleku žen s vyšším vzděláním a lepší prací. Otázka třídy se tak v COMO znovu projevila.

Když povstání v říjnu potlačila policie a obrněná vozidla, dávno už mu došla pára.

Jak jsme viděli z tohoto stručného přehledu, bojovat bok po boku nestačí: otázka zní, co muži a ženy společně dělají, jaké konkrétní role hrají nebo popírají. V Albánii roku 1997 se ženy zpočátku aktivně účastnily demonstrací a rabování kasáren, ale následně už tolik vidět nebyly. Albánský patriarchát se o sebe postaral.

Angažmá žen v povstání je jasným indikátorem jeho hloubky nebo mezí. Povstalkyně otřásají vztahy (a mentálními bloky), které je drží v podřízenosti. (V menší míře totéž platí pro děti: povstání je resocializuje a zbavuje je podřadné role, do níž byly dosud vykázány.)

Třídní struktura nevysvětluje celou nerovnost pohlaví: nadvláda mužů existuje i v beztřídních „primitivních“ společnostech. Proto vyvrácení pout reprodukční práce s sebou nese jistou míru pohlavní konfrontace mezi proletáři.

„Nemohla jsem jít na blokádu, protože manžel mne zbil a zamknul,“ řekla jedna piquetera v rozhovoru, který se odehrál na přelomu let 2004 a 2005. Jiný muž upálil svoji manželku zaživa. „Nemohl snést, že chodí ven. Proč? Protože, když chodíte ven, změní se vám život. Chodit ven je revoluce,“ vysvětlovala Juanita.

Když v Argentině roku 2002 vznikla Shromáždění piqueteras, naléhavým tématem se stalo domácí násilí, což znamenalo konflikt s určitým množstvím dalších proletářů. Organizovaly se útulky pro bité ženy.

Ženy sice měly většinu mezi členy a organizátory, ale v rámci hnutí se často ocitaly polapené v „materiální reprodukci organizace“, tj. v podřadných manuálních a administrativních povinnostech. Proto začaly usilovat o sdílení úkolů.

Rovněž si uvědomily, že hnutí si stanovilo priority, které akceptovaly a zachovávaly nadvládu mužů: požadavky související s chudobou (chápané jako „obecné“) figurovaly výš než požadavky spojené s postavením žen (považované za „parciální“). Priorita je často jen jiným slovem pro hierarchii (v čele se šéfem, byrokratem, odborníkem nebo manželem). Jedna z těchto žen prohlásila:

„Někdy se honíme za naléhavými věcmi, například za jídlem pro děti, ale když jednu z našich kamarádek zmlátí její partner, to je taky naléhavé nebo snad ne?“

Jak řekla jiná žena: „myslí si, že jsme se spojily, abychom je pomlouvaly, ale my nepracujeme jen pro ženy… teď své dceři dokážu klidně vysvětlit, co je to antikoncepce, ale předtím jsem se při tom hrozně styděla.“ (Právně je dnes potrat v Argentině stále zločinem a povolen je jen ze zdravotních důvodů nebo v případě znásilnění.)

Poslední slovo patří Evě, oaxacské ženě v domácnosti: „Tehdy jsme bojovaly na dvou různých frontách – proti systému a proti mužům v našem vlastním hnutí.“

Mají-li se odvěké předsudky po tisíciletích panství mužů přetavit v novou touhu, je konflikt muž/žena nejen nevyhnutelný, ale přímo nutný, ne však neřešitelný. Muži v tomto procesu pocítí potřebu a touhu zbavit se své dominantní role. Jinak bude pokračování konfliktu značit neschopnost povstalců vyřešit ho a půjde tedy o další porážku z mnoha jiných.

Pohlavní dělba práce je integrální součástí společenské dělby práce. A té se nezbavíme, dokud pohlavní dělba práce trvá. Stejně tak pohlavní dělba práce – a nadvláda mužů – bude trvat tak dlouho, dokud bude existovat společenská dělba práce, tj. dokud bude existovat zaměstnání. Jeho existence bude takovým lakmusovým testem.

B. Calamity Peller, Ženy v povstání: Oaxacká komuna, stát a reprodukční práce, pratelekomunizace.wordpress.com

S. de Castro Sanchez, Looking Back on the Oaxaca Rebellion, 2008, libcom.org

Kellen Kass, „This is What Recuperation Looks Like: the Rebellion in Oaxaca & the APPO“, A Murder of Crows, # 2, 2007

C. Cross, F. Partenio, The Construction and Meaning of Women’s Spaces in Organizations for the Unemployed, 2011, justiciaglobal.mx

A. d’Atri, C. Escati, The Piquetera/o Movement of Argentina, 2009, comminit.com

viz AUTONOMIE, POVSTÁNÍ, PRÁCE, RODINA

Pochyby

Jak napsali situacionisté v roce 1966: „V naší době není dialektickou knihou jen ta, která prezentuje úvahy dialekticky; je to také kniha, která si uvědomuje svůj vztah k celku a počítá s jeho faktickou transformací.“

Radikální teorie je důsledná jen tehdy, když se namáhá se sebereflexí a obsahuje svoji potenciální kritiku. Jinak nepřispívá k transformaci světa, ale jen pilně transformuje slova.

Jak nám ukáže krátké hledání na internetu, v posledních několika málo letech se „komunizace“ stala novinkou na intelektuálním trhu.

Teď, když je SSSR pryč a Rudá hrozba pominula, zapomeňte na „komunismus“.

Přichází komunizace.

Čtenářům často zůstává dojem, že zabloudili do špatných dveří.

Pojem komunizace odmítá nutnost zprostředkujícího přechodného období, které nebude ani kapitalistické ani komunistické. Popisuje budoucí revoluci a ne cosi, co se děje v současnosti.

Avšak až příliš často se interpretuje jako proces, který už dnes probíhá: „absence přechodného období“ se zaměňuje za nekonečnou a ustavičnou reformu, která nahrazuje revoluční zlom. „Chceme svět a chceme ho… teď,“ zpívávali the Doors, ale text písně není totéž co dějinná změna. Toto zmatení přispívá k popularitě pojmu komunizace, který se často degraduje na krycí označení pro teorii a praxi, podle níž kumulativní změna (zejména ve sféře každodenního života) přirozeně vede ke strukturální změně. V tomto smyslu je „komunizace“ tak extrémně revoluční, že ani nepotřebuje revoluci: komunizační teorie je zpřístupněním komunismu všem.

Dalším a stejně škodlivým mlžením je zveličování specifických aspektů komunizace (bezprostřednost) a umenšování jiných (třída) až k jejich odmítnutí. Úplné oddělení proletáře od pracujícího vede k explicitnímu odloučení revoluce od třídy: „Pojem ‘rozpor mezi třídami’ se zdá mít striktně maoistický rodokmen. (…) V Marxově díle žádnou zmínku o rozporu mezi ‘kapitálem a prací’ nebo ‘kapitalisty a dělníky’ nenalézáme (Endnotes).“ Úsilí, které na počátku mělo aktualizovat pojem třída, ho nakonec pohřbívá a má víc společného s postmodernismem než s komunistickou teorií.

Radikální myšlení vždy prochází procesem neutralizace. Komunistická teorie mutuje v ideologii, když se její části oddělí od celku a přenesou do zcela odlišného mentálního mapování. Za starých časů socialismus/komunismus pro miliony lidí ztělesňoval naději bratrské pospolitosti, která se uskuteční prostřednictvím podstatného plánovitého rozvoje ekonomiky. A marxismus byl „akčním manuálem“ předvoje.

Dnešní cíl je skromnější a do sebe zahleděnější: míchat staré odkazy (kapitál, hodnota, práce…) s novými (komunizace, identita, gender…) a vytvořit tak vhodný materiál pro celou řadu specialistů na kritiku. Žádný autor tu není na překážku. Další šíření „komunizace“ coby nejednoznačného slova, vyjadřujícího příslib panoramatické, vše pokrývající a nezastavitelné změny, nezná mezí.

Kdykoli pojem komunizace spolkne zbytek komunistické teorie, je jisté, že si rychle získá široké publikum. Mějme se však na pozoru.

„Investigation Without a Guidebook“, Situationist International, # 10, 1966

„Minimum Definition of Revolutionary Organisations“, Situationist International, # 11, 1967

Endnotes, # 3, 2013, Editorial

viz BEZ NÁLEPKY, MLŽENÍ, REVOLUCE

Politika

Komunizační proces, kterým proletáři berou své životy do vlastních rukou, je jak spontánní, tak organizovaný do orgánů, rad, kolektivů, kroužků, jednotek… Víme přece, že žádný problém se nevyřeší tím, že se zbavíme pejorativních slov jako instituce.

Organizace znamená víc než jen všemocné valné shromáždění (které nemůže probíhat permanentně, jinak by jeho účastníci nedělali nic jiného) a víc než jen ad hoc orgán (zřízený pouze pro jeden jediný úkol). Ať už je organizace jakákoli, musí se vybavit minimem pevných forem a zajistit jistou distribuci úkolů. Ne každý dělá ve stejnou chvíli všechno, ale od každého se očekává, že někdy bude schopen dělat cokoli – od zametání podlahy až po proslov na veřejnosti.

Žádná pravidla chování, žádné předpisy nikdy nebudou dokonalou zárukou proti „institucionalizaci“: i ta nejdemokratičtější organizace se může stát nezávislou na zbytku hnutí, zvěčňovat sama sebe a dokonce přežít skon revoluce.

Dělnické povstání ve Španělsku v červenci 1936 porazilo vojenský puč ve více než polovině země. Proletářské autonomie bylo dosaženo ozbrojenou akcí: nyní ji šlo konsolidovat jedině další akcí, tentokrát proti buržoazii a státu, rozhodným rozchodem s kapitálem a námezdní prací. K tomu ale nedošlo. Byť proběhla spousta změn, nezařezávaly se hluboko do společenského tkaniva.

Výsledkem byla postupná ztráta proletářské autonomie. Hlavním orgánem, který si barcelonští dělníci vytvořili (nebo který akceptovali: proces je jiný, ale výsledek stejný), se v následujících týdnech stal Ústřední výbor antifašistických milicí, který zahrnoval delegáty z CNT, FAI, UGT (socialistické odbory), POUM, PSUC (produkt nedávného sloučení komunistické strany a socialistů v Katalánsku) a zástupce katalánské regionální vlády. Tato struktura sloužila jako most mezi dělnickým hnutím a buržoazními politickými silami natolik, že zahrnovala i stát, jmenovitě katalánského komisaře pro veřejný pořádek. Dělníci se domnívali, že získali pevné místo v rámci politické moci, i když ve skutečnosti k sobě pustili nepřítele. Není tedy divu, že se Ústřední výbor milicí začal rychle rozpadat.

Zadusit revoluční energii trvalo měsíce. Celý proces byl definitivně završen v květnu 1937, ale započal už v létě 1936. Když se komunistická opatření odkládala na později, obsadila pole politika a instalovala absorbéry sociálních otřesů. CNT a POUM působily jako nárazníky mezi masami a buržoazií a když bylo dokonáno, kontroly se chopila komunistická strana a stát zakročil proti disentu.

Politika funguje jako zdymadlová komora, společensky těsný terén, kde se neutralizují sociální rozdíly, takže všechny třídy údajně spolupracují na řízení společnosti. Od antického Řecka přes první všeobecné volby v postkoloniální Indii až po konec byrokratických režimů ve východní Evropě je demokracie mnohorozměrnou formou, přizpůsobitelnou velké škále situací, kdy společenské skupiny musí vyjednávat a lidé musí upouštět páru. Politici válčí slovy a ne meči, ale v pozadí jsou vždy policejní a armádní meče a pouhá jejich přítomnost tlumí protesty a je-li třeba, rozdrtí rebelii a donutí ji podrobit se. Ve 21. století demokracie není u konce své cesty a bude usilovat o usplavnění transformační energie do debat a institucí.

Komunizaci mohou uskutečňovat jedině samotní proletáři, ale jak dosáhnou sebeorganizace? To, jak rozhodujeme o tom, co máme dělat, závisí na tom, co děláme. Kolektivní opanování našich výrobních podmínek je podmínkou opanování celkové evoluce společnosti. Je zřejmé, že jadernou elektrárnu nemůže řídit společenství. A co moderní průmysl? Jeden dělník z podniku ILVA Taranto řekl: „Jsem tam už 15 let a pořád vůbec nechápu, co se tam děje, je to moc velký podnik.“ Spoustu úkolů vykonávaly počítače a dělníci jen sledovali displeje: byli tedy odděleni od operačního procesu a výroba oceli se pro ně stala nesrozumitelnou.

Cílem komunizace nebude vytvoření globální vlády. Ustavení parlamentu planety Země, Fourierova Světového kongresu falang, celosvětové dělnické rady nebo federace komun by bylo sociálním inženýrstvím zdola.

Vztah mezi globálním a lokálním je třeba přehodnotit. Samozřejmě, že komunizace nikdy nemůže uspět jako součet izolovaných oblastí. Ale bude se vyvíjet skrze posloupnost řetězových reakcí a prahových efektů. Pouze ne-ekonomika může zahájit lokalizaci výroby, protože právě tak funguje. Klíčem je schopnost začít a rozvíjet se lokálně, nikoli podle principu soběstačnosti, nýbrž maximální možné sebekontroly zainteresovaných lidí nad jejich iniciativami. Abychom byli konkrétní, cílem není jíst jen to, co si sami vypěstujeme, ale zajistit, aby naše přežití nebylo závislé na nějaké megamašinérií. Komunizace zvítězí tak, že prokáže svoji schopnost zlepšovat existenci proletářů tady a teď a ne až někdy ve vzdálené budoucnosti, až budou splněny všechny podmínky komunismu. Jinak se lidé obrátí proti revoluci, někteří aktivně a většina pasivně.

Marx ve svých raných spisech započal kritiku primárně politické revoluce. Rovněž zpochybňoval demokracii jakožto podmínku opravdové emancipace a zanechal nám tak doposud notně nevyužitý zdroj inspirace. Později tuto výzkumnou linii odložil nebo přehlížel i on sám. Komunizace na ni prakticky naváže. Protože budou-li komunizátoři čekat, až vznikne adekvátní veřejná správa a rozhodovací procedury a teprve pak budou realizovat změnu, jsou odsouzeni k záhubě.

J. Keane, The Life & Death of Democracy, Simon & Schuster, 2009

Marx, K židovské otázce, 1843

Marx, Ke kritice Hegelovy filozofie práva. Úvod, 1843

viz KAREL (MARX), KAŽDODENNÍ ŽIVOT, NE-EKONOMIKA, PENÍZE, POVSTÁNÍ

Povstání

Pro lepší představu, jak bude vypadat všeobjímající a holistická komunizace, se můžeme ohlédnout do roku 1997, kdy Albánie prošla moderní občanskou válkou, po které zůstaly 2000 mrtvých lidí.

Byrokratickému režimu prošla doba trvanlivosti už předtím, než v roce 1991 konečně skonal. Z nádraží zmizela sedátka, rabovaly se školy, šířily se stávky a nepokoje. Lidé okrádali stát, který je desítky let utiskoval. Po roce 1991 se ukázalo, že Albánie je za tržního kapitalismu stejně neúspěšná a nestabilní jako za státního kapitalismu. Liberální šoková politika vyústila pouze v „pyramidové“ banky založené na Ponziho schématu. Ty měly málo skutečného majetku a klientům vyplácely vysoké výnosy z peněz nových investorů. V době, kdy se Západu zmocňovaly finance, toto byl neoliberalismus pro chudé, bez obsahu neboli bez výrobní základny.

V roce 1997 Albánie konečně implodovala: policie zanikla na pozadí výbuchů „lumpenproletariátu“. Byly vyrabovány vojenské sklady a většinu měst ovládly ozbrojené skupiny. Všech sedm věznic se vyprázdnilo a byly zničeny.

Nedošlo však k obsazení a tudíž i transformaci pracovišť. Tu a tam se schůzím veřejnosti podařilo jinak uspořádat život… ale zanedlouho i těchto iniciativ ubylo. S podporou proletářů se kontroly chopili lidé ze střední třídy a místní prominenti. Výsledkem tak byli, „plně ozbrojení rebelové, kteří nedotáhli do konce to, co začalo jako povstání, a nereorganizovali společenský život. To následně vedlo k situaci obecné netečnosti, stagnace, nudy a čekání“ (TPTG). Objevily se gangy. Většina místních výborů jednala pouze lokálně, umírněně a uvážlivě, protože se obávaly, že by se revolta mohla vymknout veškeré kontrole.

Když se do popředí nedostane žádný transformační program, nevyhnutelným požadavkem se stává návrat k normalitě a demokracii: lidé chtěli zpět své peníze a svobodné volby.

Pořádek byl nakonec téměř bez odporu obnoven s pomocí mnohonárodního humanitárního vojenského sboru o síle 7000 mužů: revolta mezitím přirozeně dospěla ke svému konci. Volby vynesly do úřadu levicovou koalici.

Když vládci uvolnili sevření a ovládaní se chopili kontroly, albánští proletáři se omezovali na vytváření „osvobozených prostorů“ a žádný z nich neznamenal prohloubení jejich konání. Nestupňovali své akce od rabování potravin k přisvojování bytů a domů ani se neposouvali od individuálního ke kolektivnímu. Když rabováním získané věci spotřebujete doma, rabování je sice kolektivním aktem, ale jeho účel je individuální.

Povstání narušuje normální chod věcí. Čas letí, přestává platit nevíra ve změnu, a přesto se všechno nechává na později. Zatímco buržoazie se může posadit a krizi přečkat, proletáři to udělat nemohou. V jistém smyslu je jejich materiální situace „horší“ než dříve, kdy alespoň část z nich dostávala mzdu. Teď jsou ale povstalci odloučení od všeho, odříznutí od výrobních prostředků, které jim skýtaly živobytí. Ve většině případů je pro ně nemožné opustit města a žít z půdy, jako to učinila řada ruských dělníků po roce 1917. Tam, kde ještě existuje tradiční rodinné farmaření, sotva by dokázalo uživit další hladová ústa navíc.

Povstání je poruchou dějin pro obě třídy: napadá kapitalistické panství, ale především je výzvou pro proletariát. Buď se proletáři vrátí zpátky do práce, možná s nějakou mírou samosprávy, nebo se pohnou ke zcela novému způsobu života, což nastolí otázku obnovení výroby.

Příležitost zavést samosprávu bude mít jen menšina a půjde o rozhodnutí, které proletáře rozdělí. Teorie samosprávy vznikla v době, kdy byly podniky do velké míry soběstačné, kdy například závod Ford měl svoji vlastní kovárnu a většinu součástek motoru vyráběli v areálu tohoto závodu – dnes se tyto věci obvykle outsourcují. Dnešní „obnovené továrny“ najdeme hlavně v sektorech, které vyžadují jen malou nebo žádnou mezinárodní kooperaci, ale jen zřídka zahrnují celý výrobní proces. A tak vrátíme-li se proti směru tohoto procesu, kde najdeme (koupíme) suroviny? A půjdeme-li po jeho směru, kde je zboží, které má přijít do oběhu (být prodáno)? Sebeorganizovaní horníci by si brzy nedokázali opravovat své vybavení a vozidla. Totéž platí pro zemědělské náčiní… a počítače.

Startovním bodem je to, že komunističtí povstalci začnou jednat mimo pracoviště a konfrontovat mocenská centra společnosti. Jejich „transformační“ schopnost není výsledkem jejich profesních dovedností, ale jejich vzájemných vztahů, které si mezi sebou povstáním vytvářejí. Pravda, předchozí pracovní zkušenosti mohou být nápomocné: boje v dílnách a kancelářích plodí vazby a solidaritu, a když dojde na zablokování ulice pomocí tahače s návěsem, bývalý profesionální řidič bude jistě spolehlivější než bývalý bankovní úředník. Ale to není podstatné. Povstání desocializuje i resocializuje. Je stejně tak zlomem jako pokračováním dřívějších vazeb a dovedností.

Pařížští komunardi se v roce 1871 zavřeli za velmi propracovanými barikádami, protože museli bránit osvobozený prostor, ale to jim znemožňovalo transformovat. Komunističtí povstalci jsou však mobilní a obracejí se vždy k druhým a ne sami na sebe.

První nutností je postavit se represivním silám a druhou je přežít. Povstalci využívají to, co najdou. Vše lze použít jinak, než se „patří“. Cihly a kov ze stavby se používají jako zbraně a spolu s nimi i řada dalších nepravděpodobných předmětů. Dějiny nám vyprávějí, jak vynalézaví jsou vzbouřenci, když házejí dolů na ulici svůj vlastní nábytek, aby měli materiál pro stavbu barikád, z předmětů každodenní spotřeby dělají střely atd.

V dobách povstání se auta používají k dopravě, ale také jako barikády, beranidla, zdroj zábavy nebo je lidé ničí či je nechávají zrezivět. Ve Španělsku roku 1936 se na náklaďáky montovaly kovové pláty, aby tak vznikla improvizovaná obrněná vozidla.

V takovéto chvíli povstání dosahuje předělu, kdy se buď všechno překlopí, nebo ne. Doposud si svoji materiální základnu půjčovalo z minulosti. Zmocnit se ulic a veřejných budov nestačí. Nestačí ani vzájemná pomoc. Po několika málo dnech nebo týdnech, když se sní všechny dostupné potraviny, vyvstane otázka, kde a jak si je vyrobit.

Aby vytvořila trvale udržitelný modus života, komunizace nemůže přijímat pouze nahodilá opatření: musí vynalézt nové způsoby jak reprodukovat materiální báze společnosti.

Jak víme, právě to minulá povstání neudělala. Příčinou debaklu nebyla neochota počítat s tvrdou realitou, ale (tehdy patrně nevyhnutelná) náchylnost padnout za oběť falešnému realismu. Revolucionáři v zásadě rýsovali dělicí čáru mezi povstaleckou fází a tím, co mělo přijít dál. Povstání se redukovalo na odstranění nepřítele. Potom měla začít naprosto nová fáze, kdy mělo dojít k obnově výrobní činnosti, jako by „výroba“, „spotřeba“ a „práce“ byly nevyhnutelné kvazineutrální skutečnosti.

Problémem je, jak společenské vztahy mezi proletáři, které mohou vést k úspěšnému povstání, mohou zúčastněným lidem rovněž dát schopnost vytvářet nový způsob života.

Například sdílení je o něčem víc, než co je oku viditelné. Sdílení je obvykle způsobem jak rozdávat (spravedlivější) podíly z osobního nebo kolektivního bohatství. Během povstání však sdílení s sebou nese to, že děláme věci společně. Zatímco dříve se sdílením něco rozdělovalo, teď se něco sdíleně dělá.

V „normálních“ časech je sdílení dalším modem distribuce věcí, modem, jenž zachovává separaci výroby od oběhu, který sám ponechává moment výroby jako cosi odlišného od všeho ostatního. Jak se však povstání rozvíjí, vzniká nová „spotřeba“, která volá po jiném slově, jež by spojovalo „vyrábění“ se „spotřebou“.

Znamená to, že lidé budou jíst jen to, co si vypěstují lokálně? Ne. Znamená to, že výroba nebude jen a pouze výrobou. Jak jsme si řekli, během povstání budou motorová vozidla společensky fungovat celou řadou způsobů a stejně tak i spousta dalších věcí a činností. Větší počet a škála možných využití – většina z nich nebude produkovat hodnotu ani současnou „utilitární“ užitečnost – znamená víc než jen zábavu nebo improvizaci: ukazuje na situaci, kdy začíná mizet produktivita jako hlavní společenské měřítko. Jedním z definujících rysů práce je, že odděluje dělání něčeho užitečného (v naší společnosti je to obvykle činnost dělaná za peníze a pro peníze) od dělání něčeho pro potěchu. Čas práce je odtržen od volného času. Stejně tak dělat něco primárně pro sebe (obvykle za účelem získání peněz pro dělníka/dělnici a jeho/její rodinu) je odloučeno od dělání téhož pro druhé.

Výroba se v rostoucím měřítku bude stávat něčím víc než jen způsobem jak sladit zdroje s potřebami a změní se i realita a pojem potřeby.

Povstalci budou stát na křižovatce. To, čemu říkáme povstání, pokrývá dlouhý časový úsek, ale v prvních dnech se jeho účastníkům jen na omezenou dobu otevírá okno v čase, skrze něž se mohou dostat na správnou kolej. Když si nechají tuto příležitost vyklouznout, budou brzy nuceni zastavit a zařadit zpátečku. Onen nestabilní a nejistý určující moment nemůže trvat příliš dlouho. Povstání je totiž krize.

TPTG, Upheaval in the Land of the Eagles, 1998

B. Astarian, Crisis Activity & Communisation, 2010, webová stránka Hic Salta – Communisation

Communisation, 2011, webová stránka Troploin

viz HABITAT, HODNOTA, KAŽDODENNÍ ŽIVOT, NE-EKONOMIKA, PENÍZE, PRÁCE, PRACUJÍCÍ

Práce

Dělnické hnutí chtělo, aby se každý zapojil a pomáhal nést břemeno práce (ulehčované moderními technologiemi): když budeme všichni pracovat, budeme pracovat mnohem méně – takový byl plán.

Marx sice v mládí obhajoval revoluci, která „odstraní práci“, ale později se stal jedním z hlavních proponentů všeobecného rozšíření produktivní práce. Jeho stanovisko nebylo výsledkem nějaké lásky k práci: „pravá říše svobody (…) může vykvést jen na této říši nezbytnosti jako na své základně. Zkrácení pracovního dne je základní podmínkou.“

Tato kritika práce je vskutku nejběžnější: jak docílit svobodného nakládání s maximem našeho času? S pomocí toho nejlepšího, co nám kapitalismus dává: stroje, automatizace, vše, co by mohlo práci učinit méně fyzicky úmornou a psychologicky stresující. Nebo naopak (a možná kombinovaně) oživením netaylorizovaných řemesel v kolektivně řízených a velikostně lidsky přijatelných dílnách.

Většina soudobých postpracovních fikcí není příliš nápaditá: komputerizovaná družstva, networking, kooperativní nebo mutualistická práce, týmová práce, směsice volna a práce… Tyto plány přizpůsobují práci špičkovým technologiím a týkají se jen menšiny bílých límečků a ne operátorů na montážních linkách. Na společenskou realitu mají asi takový dopad, jako když se v pátek obléknete do zaměstnání neformálně.

Oproti tomu radikální kritika je rozhodným odsouzením práce jako zločinu, odcizení, které nelze odčinit. Ale jestli je práce vynucená, tak jak a proč? Buržoa, který chce pořád větší zisky, pouze hraje svoji roli ve struktuře, která ho nutí rychle vydělávat peníze. Konstatování, že práce je třída, je relevantní, jen pokud víme, jak třída funguje. Neboť aby práce prospívala zájmům buržoazie, musí být výrobou, která je jen a pouze výrobou, výrobní činností oddělenou od zbytku života a určovanou normami, což znamená počítání a šetření času.

Komunizace nemění práci ve hru ani se nesnaží systémově vyhnout manuální práci. Odstranit panství produktivity znamená zpochybnit separace, které se dnes berou jako samozřejmost, zejména pak separaci mezi potřebou a předmětem, který ji uspokojí, tj. mezi potřebou a činností, která tento předmět produkuje.

Komunizační koncepce není nějakým utopickým projektem. Dnes sice nic svět „nekomunizuje“, ale současné snahy naznačují, jak by mohlo dojít k průlomu. „Antipracovní“ praktiky nejsou prvním krokem na postupné cestě ke komunizaci: jsou uvězněny v kontradikci, kterou může rozřešit jedině revoluce.

Od boje proti pracovním podmínkám k odstranění práce se nepřechází automaticky. V 70. letech v Itálii a o 40 let později v Asii se námezdní práce často brání permanentním narušováním výroby, demolováním budov či dokonce zapalováním podniků a tak vlastně ničí podmínky své zaměstnanosti. Třídní boj zde dosahuje svého vrcholného stádia, kdy je těsně před bodem zlomu, ale pořád se jedná o třídní konfrontaci a ne o začátek destrukce propletence kapitál/proletariát. Komunizace posune opozici z negativní roviny na pozitivní tím, že promění místo výroby, což může znamenat i jeho stržení, opuštění a věnování se něčemu jinému.

Ovšem co by v tom případě proletářům bránilo obnovit práci? Realisté budou nepochybně prosazovat pragmatické obnovení výroby za účelem uspokojení naléhavých potřeb, a to všemi efektivními a přijatelnými prostředky. Jedinou odpovědí na tuto „politiku efektivity“ je, že odstranění práce, tj. hodnoty, a tedy i produktivity a standardizace, bude tím „nejefektivnějším“ způsobem, kterým povstalci mohou vyrábět vše, co potřebují k životu a boji. Vlastně bude jedinou životaschopnou možností. Standardizovat výrobu je pro ně totiž stejně nemožné jako obrátit se na banky, aby jim financovaly vybavení pro pouliční nepokoje. Kardinální otázkou pro povstalce nebude jak vyrobit bitevní vrtulníky, které by předčily ty vojenské. Ani rozvoj lidového agrobyznysu nebo budování jedné řady uniformních činžáků za druhou.

Marx, Německá ideologie, část I, B, „Skutečná základna ideologie“, § 3; a Kapitál, díl 3, kapitola 48, § III

Els van Daele, „De Moker“ Group, Roofdruk Edities, 2013 (obsahuje Work is a Crime, 1924, od H. Schuurmanna)

M. Seidman, Workers Against Work: Labor in Paris & Barcelona during the Popular Fronts, 1990 (Univ. of California E-Books Library)

Bob Black, The Abolition of Work, 1985

Proletář a práce: Příběh jedné lásky?, 2002, troploin.fr

P. Herman, The Strike at Lordstown, 1972, prole.info

Kathi Weeks, The Problem with Work. Feminism, Marxism, Antiwork Politics & Postwork Imaginaries, Duke U. P., 2011 (také jako pdf na libcom.org)

viz ČAS, HODNOTA, NE-EKONOMIKA, POVSTÁNÍ

Pracující

Roku 1643, během anglické občanské války, se stoupenci parlamentu připravovali na obranu Londýna proti útoku královy armády. Kolem Londýna se stavěla opevnění: „každý den přicházela jiná skupina farníků a jiná skupina řemeslníků a pracovala na opevňování.“ Podle jednoho skotského krejčího mezi nimi bylo 8000 „statných“ krejčíků, 7000 lodníků, 5000 ševců, 3000 portýrů v „bílých košilích“, 1000 prodavaček ústřic, 3000 výrobců plsti, prodavačů ryb, bednářů, 5000 obuvníků a řada dalších. Nepřerušovaný 18 mil dlouhý příkop a val spojovaly dvacet tři důmyslných pevností ze zeminy a klád, které byly vyzbrojeny děly. Byla to sebeobrana práce spolčené s buržoazií. Královská armáda nakonec na Londýn nezaútočila, později byla poražena a Karel II. byl v roce 1649 sťat. Pracující jako třída tehdy přímo jednali jako velká opora demokratické revoluce.

Mohlo by se zdát, že tyto dny dávno minulé pro nás nejsou relevantní, ale 19. a 20. století skýtá spoustu důkazů, že pracující opravdově podporovali (úspěšnou nebo neúspěšnou) demokracii. Nedávné příklady sahají od polské Solidarnośći v 80. letech 20. století po Arabské jaro. Neposlušnost dělníků a divoké stávky často zažehnou sociální hnutí, které později proletářům vyklouzne z rukou a důvodem nemůže být početní otázka: pracující třída ani zdaleka nejedná jako pomocná síla, protože představuje podstatnou část účastníků, ale dělníci vyvíjí jen vyvažující protitlak a nechají se usplavnit sjednocujícími buržoazními požadavky.

Ztrácí při tom proletáři ze zřetele své vlastní zájmy? To záleží na tom, co se myslí slovem zájmy. Práce je nevyhnutelným nepřítelem kapitálu, nakolik se práce pere o vyšší mzdy a lepší pracovní podmínky. Avšak má také s buržoazií podstatný společný zájem a tím je rozvoj ekonomiky, která jí skýtá pracovní místa a příjem. Zbavit se kapitalismu tedy není jediným zájmem proletářů. Když se pustí do kolektivního vyjednávání, nejsou pomýlení nebo ošálení: naopak mají objektivní výhodu, když se snaží od druhé strany dostat maximum.

Když se vztah práce/kapitál zasekne, protože kapitál přestane najímat práci, je v sázce něco docela jiného. Tato situace otevírá pracujícím možnost dělat víc než jen bránit své postavení pracujících, dává jim možnost zaútočit na vztah kapitál/námezdní práce.

Pro Marxe byla tato otázka irelevantní, protože pracující třídu silně ztotožňoval s proletariátem a vzestup dělnického hnutí považoval za hlavní faktor a dokonce i záruku budoucího úspěchu proletářské revoluce.

Může tzv. dělnická identita posloužit jako páka komunistického útoku na kapitalismus? Nebo se hodí jen k tomu, aby si práce nárokovala svůj podíl v rámci kapitalismu?

Kolektivní „dělnická“ identita spojuje spoustu konfliktních prvků. V protikladu „my a oni“ či „my versus oni“ znamenali oni samozřejmě buržoazii, ale také pracující bílé límečky a třeba i odborové nebo stranické byrokraty. Dělnická identita s sebou nesla sebeidentifikaci továrních dělníků jakožto tvůrců bohatství, víru v důstojnost práce, odmítání intelektuálů a nedůvěru k buržoazní „kultuře“, ale pojila se také s věrností masové spontaneitě.

Identita definuje, co děláme, kdo jsme, jak nás definuje to, co děláme a jak definujeme sami sebe. Individuálně a kolektivně. Ti, kdo pracují, se nevyhnutelně do jisté míry identifikují se svým zaměstnáním a spolupracovníky považují za sobě podobné. Mezi akademiky (ať už marxistickými, mainstreamovými nebo kritickými) je identifikace s prací přítomna přinejmenším stejnou měrou jako v tovární dílně. Marx řekl, že jedním z charakteristických znaků severoamerického dělnictva je „naprostá lhostejnost ke specifickému obsahu práce“, „schopnost přecházet z jednoho odvětví do druhého“. Jenže to, co Marx nazýval severoamerickou „variabilitou“ nedokazuje nějakou hlubší kritiku kapitalismu, ale spíše vynucenou adaptaci na nutnost přesouvat se z jednoho oboru a pracoviště na druhé. Neukotvení nomádi nejsou (novým) subjektem dějin schopným provést revoluci, o kterou se (staromódní) dělníci nikdy nepokusili.

Dnes se běžně hovoří o překrývání hranic a roztříštěných tekutých identitách. Nepochybně i to je realita. Rovněž můžeme předpokládat, že bangladéšský operátor textilní výrobní linky se ztotožňuje se svým zaměstnáním méně než softwarový inženýr britského Telecomu. Pravděpodobně tomu tak je, ale v tom není jádro pudla.

Identita není ani osou, kolem níž se vše otáčí, ani překážkou.

Kdysi dávno wobblies žertovali, že písmena „IWW“ znamenají „I won’t work“ (nebudu pracovat), ale přitom samozřejmě vedli boje pracujících. Nejde tady jen o slovní hříčku. Nic nemůže garantovat automatické pojítko mezi postavením dělníka (zaměstnaného, polozaměstnaného, na podpoře nebo celoživotně nezaměstnaného), jeho kolektivním úsilím o zlepšení svého údělu (na pracovišti nebo mimo ně) a sociální revolucí, která skoncuje s prací. Tento rozpor nemůžeme obejít. Komunistické povstání ho bude muset vyřešit.

M. Manning, The English People & the English Revolution, Bookmarks, 1991

R. Hoggart, The Uses of Literacy: Aspects of Working Class Life, 1957 (dnes Modern Penguin Classic)

Economic Works of Karl Marx 1861-64, Draft of Chapter 6 of Capital, „Results of the Direct Production Process“, § 6, marxists.org

viz KAREL (MARX), MODRÉ LÍMEČKY, POVSTÁNÍ, PRÁCE, TŘÍDA

Revoluce

Je to nepříliš šťastně zvolené slovo: „revoluce“ odkazuje na těleso obíhající kolem osy, až dovrší svoji pouť tam, kde začalo. Nejprve celková transformace a pak návrat do výchozího bodu. Cynikové tvrdí, že to dokonale sedí na ruské dějiny od roku 1917 do současnosti. Nic se nemění…

„Revoluce“ je také jako verbální zaklínadlo: pro aktivistu vyvolává pravého subverzivního ducha proletariátu; ryzímu teoretikovi evokuje skrytý význam celých dějin. Slovní extremismus je past.

Tak proč trvat na revoluci? Protože dějiny nejsou jen posloupností dlouhých evolučních trendů: kontinuum narušují odtržené body a rozchod s minulostí je vždy destruktivním/konstruktivním procesem. Nenásilí může být úctyhodný princip. Ale historicky je to nesmysl. K žádné velké změně či dokonce jen zlepšení nikdy nedošlo bez nějaké míry antagonismu, rozruchu, nepokoje a destruktivity. Sociální vášně nikdy nejsou poklidné. Dokonce ani za demokracii nelze bojovat a vybojovat ji v harmonii (a to jsou pro demokraty jedinými přijatelnými revolucemi jen minulé a současné demokratické revoluce). Historický průlom nemívá podobu debatního spolku, ale měření sil mezi konfliktními zájmy.

Tvrdit, že k nenásilnému odvrácení státního zásahu a k neutralizaci buržoazního kontranásilí stačí masivní tlak lidu, odporuje rozumu i zkušenostem. Obsadit ulici, veřejnou budovu nebo pracoviště je nezákonné a s pachateli bude zacházeno podle zákona, takže dojde ke stíhání nebo k něčemu ještě horšímu. Moderní policie je vybavená jako armáda připravená na občanskou válku. Vládnoucí třídy se na obranu svých zájmů opakovaně uchylovaly k dělům a tankům a udělají to znovu s pomocí souboru veřejných a soukromých sil: při sociálním zemětřesení se oficiální „držitel monopolu na násilí“ nikdy nerozpakuje delegovat některé ze svých pravomocí na neoficiální milice.

Komunizace nemůže být procházkou růžovým sadem. Státy budou nastalé situaci čelit všemi dostupnými prostředky. Buržoazie obvykle doufá, že se sociální bouře přežene a vyčerpá, aniž by příliš poškodila její pozici. Politika je neuvěřitelně schopná usplavňovat společenskou změnu do tvorby institucí, které dosáhnou minimálních změn a skutečnou změnu odkládají na údajně lepší den. Ani to však nemusí obstát. Ne vše lze vyřešit vykrucováním a zdržovací taktikou. Revoluce mívají své dny zúčtování.

Diskontinuita dějin nemůže být nenásilná. Platilo to pro nástup parlamentních systémů. A dvojnásob to platí pro komunistickou revoluci.

Komunizace opustí revolucionářské představy o revoluci a založí revoluci na jiných základech. Nepotřebuje sama sebe vyzdvihovat dramatickou rétorikou. Komunizace nebude možná, dokud rozvrat společnosti nepodryje spolehlivost a efektivitu agentur vynucujících zákon. Minulá povstání neselhala proto, že používala příliš mnoho nebo příliš málo násilí, ale proto, že:

„ve všech dosavadních revolucích zůstával vždy nedotčen způsob činnosti, a že v nich šlo jen o jiné rozvržení této činnosti, o nové rozdělení práce mezi jiné osoby, kdežto komunistická revoluce je namířena proti dosavadnímu způsobu činnosti (…).“ (Marx)

Marx, Německá ideologie, 1845, Část I, B

viz BEZ NÁLEPKY, MLŽENÍ, POVSTÁNÍ

Rodina

„[P]ojem matka pohltil pojem žena (…), funkce anulovala jedince,“ a tak, „(…) rozřešení tohoto problému spočívá výhradně v řádném rozřešení ekonomické otázky. V revoluci. A v ničem jiném.“ (Lucia Sanchez Saornil)

Vše závisí na tom, co se myslí „ekonomickou otázkou“.

Třídní nadvláda zcela nevysvětluje nadvládu mužů, která existovala dávno před kapitalismem.

Konstatování, že emancipace žen bude součástí emancipace proletariátu, je sice pravdivé, ale platí jen tehdy, pokud chápeme, že osvobození žen není pouhým důsledkem revoluce: je jednou z jejích integrálních částí. Ohlédneme-li se za tím, jak skonala minulá povstání, tak to, co se stalo ženám, nebylo jen výsledkem celkové porážky: byla to jedna z příčin porážky. Ve Španělsku byly ženy vyloučeny z frontových bojů a poslány domů nebo vykázány do neozbrojených rolí na podzim roku 1936 (tj. před militarizací milice). Jednalo se o jedno z mnoha opatření, kterými povstání porazilo samo sebe. A vinit z toho pouze byrokraty by bylo historickým klamem: politická kultura upřednostňující muže byla rozšířená i mezi řadovými dělníky.

Každá společnost musí ovládnout (re)produkci života. Jde o to, kdo čí reprodukci kontroluje. Doposud to téměř všechny společnosti dělaly tak, že ženám vnutily submisivní roli. V dnešním světě, kterému vládne vztah kapitál/námezdní práce, je nadvláda mužů uspořádána na základě reprodukce pracovní síly. Rodina tedy nadvládu mužů nevytváří, ale v rodině se odehrává. Na rozdíl od dětí Překrásného nového světa se dnešní děti stále rodí prostřednictvím toho, co jeden londýnský lékař v 17. století nazval „banálním a vulgárním koitem“. Žena však nežije v porobě proto, že rodí děti, ale proto, že se mateřství odehrává v rámci rodiny, který ji nutí specializovat se na činnosti, jež ji zatlačují do podřadného postavení. A ať je historický původ rodiny jakýkoli, v moderních časech ji strukturuje a udržuje soukromé vlastnictví. Pravda, většina lidí nemá skoro co odkázat, ale tím společenská funkce vlastnictví nekončí. Dokonce i lidé, kteří mají v bance jen pár tisícovek, obecně žijí v rodinném kruhu, který je zároveň omezuje i chrání, a těch pár tisícovek je o to vzácnějších, že tato skupina nemá jiné rezervy a její existence se točí kolem péče o děti a kolem jejich spokojenosti. Rodinný rámec je tak vězením i útočištěm. A v dobách krize, kdy se šíří strach ze ztráty (zaměstnání, peněz, domova, partnera/partnerky), to platí ještě víc.

Navzdory rozmanitým typům domácností, širší škále modelů a rostoucí rozvodovosti rodina není na ústupu. Smíšené rodiny jsou pořád nukleární rodiny. A přestože v severní Americe a Evropě dochází k mnohem většímu rozdělování úkolů v domácnosti mezi mužem a ženou, nic to nemění na skutečnosti, že žena zůstává uvězněna v tradiční roli matky.

Dokud rodina zůstane základní jednotkou společnosti, bude nadvláda mužů pokračovat, byť bude mírnější a pěkně vypolstrovaná. Muži „přirozeně“ žijí veřejným životem. Ale ženy, ať jakkoli žijí veřejným životem (v politice nebo byznysu), musí také plnit svoji roli doma a toto příslovce také je obtěžkáno nejednoznačností, protože příliš často znamená hlavně nebo především.

Podřízenost žen je rovněž viditelná v mnoha sociálních konfliktech: byť ženy konají vně svých domovů, pořád je svazují úkoly spojené s domovem. Celkem často se během stávky či dokonce povstání s otázkami rodiny a domova nakládá jako se soukromými (tj. ženskými) záležitostmi, které nesouvisejí s „obecnými“ otázkami ohledně vedení boje. Proto vytvoření denního centra nebo komunální kuchyně přesune břemeno jednotlivé ženy na kolektiv… ženský kolektiv. Poměr sil mezi mužem a ženou se tím nemění o nic víc, než ženy poslankyně nebo admirálky mění povahu vládnoucí třídy.

Jedině povstání, které začne měnit rodinnou strukturu (což znamená, že se zbaví rodiny coby jádra společnosti, ohniska a nositelky soukromého vlastnictví), přesune ženy ze soukromé sféry do říše veřejného.

Toho však nelze dosáhnout povinnou výchovou dětí v internátech. Kolektivizace dítek (ale také žen) byla a možná ještě pořád je hrůznou buržoazní vizí komunismu: odstranění soukromého vlastnictví bylo vnímáno jako totální popření jedince. My bychom však komunizaci provizorně popsali jako vytváření způsobu života, při němž děti mohou být dětmi všech stejně, jako dětmi svých rodičů. Na tuto revoluci v rodičovství, kterou provedou muži a ženy společně, nemáme žádný recept. Bez ní by však revoluci brzy došla hnací síla. Když znovu použijeme citát od Lucie Sanchez Saornil: „Cokoli jiného by znamenalo, že totéž staré otroctví pouze nazýváme novým jménem.“

M. Ackelsberg, Free Women of Spain. Anarchism & the Struggle for the Emancipation of Women, AK Press, 2005

The question of Feminism (výňatek z The Woman Question in Our Ranks), původně vyšlo v listu CNT Solidaridad Obrera (září-říjen 1935) a autorkou je Lucia Sanchez Saornil (1895-1970, anarchistka, básnířka, feministka a lesba, spoluzakladatelka Mujeres Libres), recollectionbooks.com

viz POHLAVÍ, POVSTÁNÍ

Třída

 Ačkoli jsou řeči o „třídě“ často považovány za známku radikalismu, zaměřovat se na třídní boj není žádné dogma specifické pro komunistickou teorii:

„[D]ávno přede mnou buržoazní dějepisci popisovali historický vývoj tohoto třídního boje,“ a, „jediná novinka, s níž jsem přišel,“ je ta, že jsem dokázal, že vede „ke zrušení všech tříd“ (Marx).

Třída je skupina definovaná specifickými zájmy ve vztahu k nebo proti jiné skupině. Nejde tu o manuální práci ani o chudobu, ale o vlastnictví. A to nejen o právní vlastnictví: důležité je, kdo řídí společnost a především její materiální výrobní základnu. Vlastnictví se ani nutně nemusí individuálně dělit: v SSSR ruská byrokratická elita kolektivně kontrolovala ekonomiku a stát. Přesto vlastnictví bylo soukromým v tom smyslu, že obrovská většina byla připravena o jakékoli slovo v řízení společnosti. Dnešní buržoazie kontroluje výrobní prostředky stejnou měrou jako v roce 1848 a dnešní proletáři jsou stejnou měrou vyloučeni ze soukromého vlastnictví (byť obvykle nejsou zbaveni volebního práva) jako v roce 1848. Buržoa je ten, kdo si může najímat jiné lidi, nechat je pracovat a profitovat z nich.

Z toho všeho plyne příslušnost, schopnost skupiny sama se definovat v konfrontaci mezi „námi a jimi“. To však ještě neznamená, že proletáři se střetají s buržoazií proto, aby se zbavili dělítka práce/kapitál: povětšinou dělnictvo bojuje za získání většího podílu ze společenského bohatství. Proletáři nejsou revoluční ze své podstaty. Jedině praktiky, které se začínají dostávat ke kořenům společenské dělby, otevírají komunistické potenciály. Primární podmínkou je, že konfrontace musí překročit hranice pracoviště. Pak totiž může dojít k nastolení nových témat: co s ostatními společenskými skupinami? Co s policií a armádou? Co se vztahem muž/žena? Co se zaměstnanými a nezaměstnanými? Co s pracujícími a rabujícími? Co s bezdomovci a nájemci?

Když policie v Dháce vtrhne do slumů, dochází k zapojení širší komunity: stávkující se mění ve výtržníky. V posledních deseti letech v Bangladéši shořely desítky továren. Když proletáři ničí prostředky svého vlastního živobytí, začínají konat proti samotnému faktu, že existují jako proletáři. A nejednalo se o dílo nepříčetného davu, ale koordinované masy. Některé skupiny blokovaly silnici, aby hasiči nemohli požáry uhasit, a mezitím jiní útočili na obchodní čtvrť. V takových chvílích je větší pravděpodobnost, že dojde k prolomení hranic.

Ve velmi odlišné situaci se nacházeli londýnští výtržníci v roce 2011, kteří byli pestrého etnického původu. Média hodně nadělala ohledně vypálení výstavní síně s koberci, při němž bylo zničeno i třicet bytů, kde bydleli chudí nájemníci. Zákon a pořádek budou vždy spojovat pouliční střety s nihilistickým násilím a snažit se oddělit zrno (slušné námezdně pracující) od plev (lůza, která si nic nezaslouží). My však na to nemůžeme odpovídat narýsováním naší vlastní „radikální“ demarkační linie mezi pozitivním házením cihel po policii a nepřijatelným pleněním obchodů nebo rabováním luxusního zboží, mezi pravými proléty a pouze destruktivní podtřídou. Ať si politici odsuzují parazity, kteří zneužívají sociální dávky, a ať sociologové debatují o pracující třídě, která stojí proti podtřídě. Ale my přece nehledáme „skutečný“ proletariát. Nejlepší je ptát se, proč některé složky proletářů zavrhují formy politického protestu, které nedokázaly přivodit skutečné změny v životě nižší třídy. Nepokoje se rozcházejí s obvyklou socializací a způsobují nejrůznější druhy chování, projevy solidarity, ale také „asociální“ postoje. Jedině komunistická povstání budou s to resocializovat jejich účastníky a vybudovat nový typ společenství. Tato otázka nad teorií visí už déle než jedno století:

„(…) pouhá generální stávka sama o sobě už nehraje takovou roli, jakou kdysi hrávala. Dnes nemůže rozhodnout nic než všeobecná vzpoura v ulicích.“ (Rosa Luxemburg)

Každé významné hnutí v dějinách se rodí ze společenských vztahů (především z výrobních vztahů a pak – v současné společnosti – z třídních vztahů), staví na nich a riskuje, že v nich uvízne.

Třída je zbraní i limitem a proletáři se tomuto rozporu nemohou vyhnout: revoluce je dobou, kdy si vyřizují účty s buržoazií, ale také sami se sebou.

„Proletariát tou či onou měrou začíná jako ti, kdo individuálně nemají co ztratit jiného než své okovy, a stává se těmi, kdo takto kolektivně existuje. Tato třída je věcí ‘životních podmínek’ a ne ‘identifikace’.“ (Kill the Ism)

Marx, dopis J. Weydemeyerovi, 5. března 1852

R. Marriott, Tailoring to Needs. Garment Worker Struggles in Bangladesh, 2010, webová stránka Insurgent Notes

Detest & Survive, Self-Deregulation & Asset Reallocation in the UK, August 2011, wildcat-www.de

R. Luxemburgová, dopis L. a K. Kautským, 2. ledna 1906, citováno in J. P. Nettl, Rosa Luxemburg, Schocken Books, 1966

Kill the Ism …anti-publicity for the modern era blog, 1. února 2014

viz KAREL (MARX), MODRÉ LÍMEČKY, POVSTÁNÍ, ÚTĚK Z VĚZENÍ

Útěk z vězení

Roku 1831 canuti (přadláci hedvábí) na pár dní ovládli francouzské město Lyon, aby tak podepřeli svůj požadavek na minimální cenu hedvábí. Zatímco někteří vzbouřenci házeli balíky stvrzenek do řeky Rhôny, jiní hlídkovali před nábřežím. Když se vězni pokusili o útěk, ozbrojení dělníci je pomáhali strkat zpátky za mříže. Dva lidi, kteří rabovali, byli na místě zastřeleni (zůstává nejasné, koho vlastně okrádali). „Nejsme zloději,“ protestovali canuti, čímž měli na mysli, že jako zloději se chovají šéfové, když okrádají dělnictvo o to, nač mu dává právo jeho důstojnost. Jejich revolta stála na tom, co z nich buržoazie udělala, a ne na tom, co by ze sebe mohli udělat oni sami. Při vzbouření proti kapitalismu a zároveň v rámci kapitalismu je úcta k vlastnictví a zákonu nevyhnutelná. Pro canuty „spravedlnost“ znamenala poctivost ve společnosti takové, jaká je: takže trest vyměřený „zločincům“ byl oprávněný. Stejnou pozici zastával list L’Echo de la Fabrique, opravdové dělnické noviny, které reprezentovaly dělnickou identitu a přinášely detailní zprávy o lyonských událostech. Podobně i další účastníci pouličních bouří ve Francii 19. století často propouštěli osoby uvězněné kvůli dluhům a ostatní běžné zločince nechávali ve vězení. Jak se však dalo předvídat, během represí, které následovaly, byli sami canuti ocejchování jako zločinci.

Engels později o lumpenproletářích napsal: „Jestliže francouzští dělníci během revoluce psali na domy, Smrt zlodějům!, a mnohé dokonce zastřelili, nečinili tak z nějakého nadšení pro vlastnictví, ale protože se správně domnívali, že tuto bandu si nesmí pouštět k tělu.“

Byť můžeme mít pro Engelsův názor pochopení, pojem lumpenproletariát vyvolává víc problémů, než jich řeší a je tak kluzký, jako je pojem střední třída neohrabaný.

Když se v Rusku po únoru 1917 otevřely věznice, spousta vězňů se dostala na svobodu. Poflakující se vojáci, dezertéři, bezdomovci, nezaměstnaní a bezprizorní děti občas tvořili revoluční davy a občas přispívali k pocitu ztráty bezpečí, který se veřejnosti nelíbil. Za účelem lepšího zabezpečení budov buržoové i obyvatelé z nižších tříd, kteří se báli, že by mohli přijít o to málo, co měli, zřizovali domovní výbory. Běžně se říkalo, že lidi ze všech tříd trápí úpadek civilizovaného chování. Inu, sebekontrola není vždy pravidlem, o to méně pak v revoluci. V době sociální smršti jaksi kvazipřirozeně vzniká nezákonné a výstřední chování, zákon a pořádek upadá do chaosu a hranice mezi skutky, jejichž cílem je překonání zmatků, a skutky, které jen zmatků využívají ve prospěch některých jedinců nebo skupin, je často tenká. Může být těžké odlišit „gang“ organizovaný za účelem získávání peněz od „gangu“ orientovaného na komunitní svépomoc.

Co jsou „protispolečenské“ činy a co si s nimi počít? Thomas Paine ve své teorii minimální vlády z roku 1776 tvrdil, že společnost, „podporuje naše štěstí pozitivně, protože ujednocuje naše krásné city,“ ale vláda, „negativně, protože potlačuje naše neřesti“: „Zde je pak původ a vznik vlády; jmenovitě modu vynuceného neschopností mravní ctnosti vládnout světu; zde je rovněž projekt a účel vlády, totiž svoboda a bezpečnost.“

Anarchisté si Thomase Paina velice považují, protože věřil, že obecný lid má právo a schopnost řídit společnost. Ale co je to „bezpečnost“? A jak se vztahuje ke „svobodě“? Kropotkin psal, že to, čemu dnes říkáme „zločin“, budou naše vnoučata považovat za „společenskou nemoc“. Jistě, ale jak tuto nemoc budeme léčit? Stačí prevence a vzdělání? Podle Kropotkina:

„Její místo zaujme nová rodina, založená na společenství aspirací. V této rodině budou lidé muset jeden druhého znát, jeden druhému pomáhat a jeden u druhého při každé příležitosti hledat mravní oporu. A tato vzájemná opora zabrání velkému počtu protispolečenských činů, které se stávají dnes. (…) Velké množství těchto [protispolečenských] činů ztratí své opodstatnění. Další budou uťaty v zárodku.“

Přesto revoluční období dává vzniknout všemožným reakcím, tenzím a konfliktům. Jak říká Emma Goldman, „každá společnost má takové zločince, jaké si zaslouží,“ takže velmi odlišná společnost bude mít velmi odlišné „devianty“, ale pořád nějaké mít bude. Proto můžeme s trochou smutné ironie citovat Lenina, který během své údajně protistátní fáze na jaře 1917 napsal:

„Nejsme utopisté a ani v nejmenším nepopíráme možnost a nevyhnutelnost excesů na straně jednotlivých osob ani potřebu zastavit tyto excesy. K tomu však na prvním místě není zapotřebí žádné zvláštní mašinérie, žádného zvláštního aparátu pro potlačování: jeho úlohu zastane sám ozbrojený lid stejně jednoduše a pohotově jako kterýkoli dav civilizovaných lidí, dokonce i v moderní společnosti, zasáhne, aby ukončil rvačku nebo aby zabránil napadení ženy.“

Pochybujeme, že by „kterýkoli dav civilizovaných lidí“ spontánně jednal, „aby zabránil napadení ženy.“ Navíc společenské vztahy nemohou být pouze bezprostřední, tj. mezilidské vztahy, do nichž nevstupuje žádné organizované těleso. Pravda, když se stane nehoda, svědkové pomáhají, a když se ztratí malé dítě, místní se shromáždí, aby ho pomohli hledat. Ale zprostředkování také hrají svoji úlohu, např. nemocnice a jejich personál. Lenin byl tak trochu naivní, když (na chvíli) věřil, že veškeré protispolečenské projevy nakonec odumřou. Proletáři budou muset řešit postoje, které budou v rozporu s komunizací. Občas se o to postará prostá akce sousedů, občas svoji roli sehrají ad hoc struktury.

Povstání přirozeně osvobozují vězně ze žalářů. Takzvaní „zločinci“ a „psanci“ někdy straní rebelii, jindy jejímu potlačení. K obojímu došlo v Egyptě na přelomu let 2010 a 2011. Ti, kdo jsou zakopaní ve světě peněz, mají nejvlastnější zájem na zachování kapitalismu a své manažery používají k tomu, aby se orientovali mezi nezákonným a zákonným podnikáním. Součástí jejich obchodu jsou dohody s policií a budou se snažit vycházet s každou místní nebo centrální mocí, která s nimi bude ochotná soužít.

Jenže zatímco narkobaron se dokonale adaptuje na svůj úsek trhu, nezákonné jednání drobného zlodějíčka (který často okrádá chudé) nebo pouličního dealera je obvykle vynucenou formou přežití, která se uvaluje na nejnižší vrstvy proletářů. Ve fázi komunizace, kdy dochází ke zhroucení vlastnictví, vyvstává otázka, zda je útok na vlastnictví kolektivním přisvojováním nebo soukromým přivlastňováním (kterým je dnes krádež) a nemůžeme doufat, že každý den bude společenské nebe bez mráčků. Naopak bude oblačno se sníženou viditelností. Objeví se gangy, které se budou snažit o hromadění věcí, zejména když kolaps peněžní směny a přerušení obchodních toků způsobí tu a tam nedostatek. Navíc rozšiřováním bezpolicejních zón by mohly rovněž vzniknout oblasti kontrolované lupiči, kam není radno chodit. Vše bude záviset na expanzi a hloubce budovaného společenství. Otázkou pak je, co se stane se zločinem, až bude vlastnictví zrušeno.

Ani zde nemáme žádné záruky. Ve jménu obecného dobra lze napáchat spousty nepřijatelných věcí, a to obzvláště, když „komunitní“ kontrola nabere podobu dnešních Sousedských hlídek, CrimeMapping.com, Národního registru sexuálních delikventů, televizního pořadu Na stopě a výzev typu „Nahlaste vandaly“.

Komunizátoři budou opatrní, jaké společenství budou budovat.

F. Rude, La Révolte des canuts, 1831-1834, La Découverte, 2001

W. H. Sewell, Work & Revolution in France: The Language of Labor from the Old Regime to 1848, Cambridge UP, 1980

Engels, Předmluva k druhému vydání Německé selské války, 1870

T. Paine, Common Sense, 1776, Gutenberg Project Ebook, 2008

Kropotkin, Russian & French Prisons, 1887, kapitola X: „Are Prisons Necessary?“

E. Goldman, Anarchism & Other Essays, 1910, kapitola 4: „Prisons: A Crime & a Failure“

Lenin, Stát a revoluce, 1917, kapitola V, § 2

O. Jones, Chavs. The Demonization of the Working Class, Verso, 2011

viz KAŽDODENNÍ ŽIVOT, POVSTÁNÍ, TŘÍDA

Včerejšek

„(…) co se nás týče, jsou mnozí z nás, komunistů, ochotni připustit, že komunizace výrobních prostředků nevyhnutelně povede také ke komunizaci produktů práce, a že (…) to je dostatečně velký program na to, abychom ho mohli předložit lidem naší generace (…).“ Takto William Morris v roce 1887 definoval kooperaci a pospolitost jako protiklad k centralizaci „pod silným vlivem státu“. Jeho platforma však nezahrnovala odmítnutí peněz a nezabývala se hodnotou.

Když v roce 1920 jeden francouzský komunistický/anarchistický list mluvil o komunizaci (protože „socializace se stala nejednoznačným slovem“), v zásadě měl na mysli „převzetí veškerého bohatství a veškeré moci proletariátem“.

Teprve nedávno začalo toto slovo vyjadřovat víc než soubor skutečných komunistických opatření: definuje praxi, která se sice vyvine z proletářské zkušenosti, ale nebude budovat společenství práce. A sloveso komunizovat klade důraz na komunizaci jakožto vědomou lidskou činnost.

V našich heslech si půjčujeme příklady z dějin, a přitom často používáme budoucí čas, jako by se komunismus odsouval dál do doby, která teprve přijde. Proč je v přítomnosti těžké hovořit o komunizaci?

Za časů Marxe a později komunistická teorie takové potíže neměla. Ačkoli Bordiga napsal, že „jsme jediní, kdo svoji činnost zakládá na budoucnosti,“ dlouhou sérii článků nazval Vlákno času (The Thread of Time) a každý z nich rozdělil na tři části: „Dnes – Včera – Zítra“. Pro Marxe komunistická teorie postupovala paralelně s budováním moci dělnického hnutí. Podle něj byly socialistické strany a odborové svazy i navzdory svým nedostatkům „skutečným hnutím“, často neadekvátním avšak vpřed se pohybujícím vehikulem třídního boje, které se nakonec (jakoby nevyhnutelně) zmocní společnosti a vytvoří společenství práce sdružených výrobců. Stručně řečeno, proletariát se ztotožňoval s dělnickou třídou a revoluce byla posledním rozhodujícím krokem v evoluci třídního boje. Bylo tu tedy evidentní pojítko mezi výkyvy přítomnosti a jejím budoucím vyústěním. Docházelo sice k pauzám (50. léta 19. století), vrcholným událostem (1871) a drtivým porážkám, ale rostoucí společenská a politická moc pracujících tříd připravovala změnu světa v dělnický svět.

Ve 20. století, zejména po 20. letech, se komunistické menšiny ocitly v nesnázích, ale kupříkladu Německo-holandská „koncilistická“ levice si dokázala udržet přímočarou spojnici mezi přítomností a budoucností. Jestliže se komunismus rovná dělnické správě v budoucnosti, pak je třeba přítomné pokusy pracujících o samosprávu bojů interpretovat jako pozitivní kroky k nadcházející revoluci. Jde jen o to, aby se pracující třída skutečně chopila moci a udržela si ji a nepostoupila ji nějaké třídě byrokratů, jak se to stalo v Rusku. Ve své podstatě byl tento názor o ústředním dogmatu, že dnes je zásadní dělnická autonomie a musí se prosazovat jako klíč k zítřejší emancipaci.

Poryv v 70. letech 20. století – obzvláště, když se Itálie v roce 1977 potácela na pokraji občanské války – byl důležitým milníkem pro změnu tohoto hlediska. Kritický bod dějin nás nutil zaostřit naši pozornost.

Byť dnešní svět stejně jako ten včerejší strukturuje třída, teorie třídy, jak jsme ji znávali, je ve svém jádru nedostatečná.

Jestliže komunismus není osvobozením práce od kapitálu, ale pracujících od práce, a jestliže je revoluce likvidací práce pracujícími, revoluce se nemůže rovnat uchvácení světa pracující třídou. Komunismus tak není jednoduše finálním krokem v dlouhé řadě obtížných i snadných bojů mezi pracujícími a buržoazií. Vlastně je tímto krokem, ale je i mnohem víc. Pojítko mezi odporem vůči kapitalismu a sociální revolucí už není přímé. Není tedy divu, že přítomnost a budoucnost už netvoří tak jasný pár jako dříve.

Třídní boj je jediným terénem, který máme, jenže třídní boj doposud probíhal dál a dál, aniž by zrodil komunistickou revoluci. A tomuto faktu se nelze vyhnout žádným dialektickým obratem.

Uzavírá se jedna éra a my stále ještě nedokážeme číst znamení nového eruptivního období.

Komunizace je pojem a ne celá teorie. Ale je to pojem z jiné epochy, z té naší.

W. Morris, The Policy of Abstention, 1887

Le Soviet, # 3, March 1920 (archivesautonomies.org)

Amadeo Bordiga, Sul Filo del Tempo, 1949-55, sinistra.net

Italy 1977-78. Living with an Earthquake, Red Notes, 1978 (libcom.org)

L. de Mattis, „Co je to komunizace?“, SIC # 1, 2011 (pratelekomunizace.wordpress.com)

viz KAREL (MARX), MLŽENÍ, PRÁCE

Xenofilie

Kapitalismus nikdy nesmetl dělítka a hranice. Globalizace ve 21. století nesjednocuje lidstvo o nic víc, než mezinárodní obchodní a investiční toky pacifikovaly svět před rokem 1914. Dokud kapitalismus existuje, bude některé země a oblasti sjednocovat a jiné rozbíjet. Příkladem může být Ukrajina. „Národní otázka“ ani zdaleka není minulostí a konflikty o hranice vzplanou, až je budeme čekat nejméně. Etnicko-náboženské faktory procházejí napříč třídními liniemi. Na Blízkém a Středním východě islám nabízí náhradní společenství v době, kdy jsou tradiční vazby otřeseny a kapitalistické vztahy jsou příliš nestabilní. Globalizace tak vytváří nové národnostní, náboženské či „etnické“ rozepře a oživuje ty staré. Zdá se, že současný svět prochází časovou diskontinuitou, kdy prudký návrat reakce žije z úpadku modernity.

Jak povstalci překonají identitní bariéry?

Pospolitost je možná jen tehdy, když lidé nejsou pasivní. Dějiny nám skýtají stejné množství příkladů proletářské solidarity i xenofobie.

Když byla v květnu 1968 generální stávka ve Francii, „francouzští“ dělníci sice nebyli vůči rasismu imunní, ale protistávkovým silám se nijak zvlášť nepodařilo využít rasismu k rozdělení stávkujících.

Později, když už vzedmutí proletariátu opadalo, začali se někteří „rodilí“ francouzští dělníci chovat a smýšlet o sobě tak, jako by byli něco jiného než nenárodní pracující či migranti. Takže pouze bojem se může rozvíjet to, co je nám všem společné: „dělnická třída není slabá, protože je rozdělená (…), je rozdělená, protože je slabá“ (Anton Pannekoek). Mimo revoluční období třída proletářů není o nic méně konzervativní než jiné. Bratrovražedné násilí mezi vykořisťovanými není žádnou dočasnou anomálií. Triviálním příkladem je přeshraniční stávkokazectví.

Ačkoli všichni proletáři sdílejí společný stav nevlastnictví a odloučení od životních prostředků, tato stejnost je negativní a je-li zakoušena pasivně, nestačí k sešikování proletářů proti kapitalismu. Aby se izraelští a palestinští pracující pustili do společné bitvy, bude zapotřebí víc než jen fakt, že jsou všichni vykořisťováni kapitálem: dokud si neuvědomí, že někde hluboko mají společné zájmy, budou výzvy k solidaritě pravděpodobně dopadat na hluché uši. A vlastně ani solidarita omezující se na to, že jeden druhému pomáháme, ještě neznamená, že jednáme společně.

Vyostření třídního konfliktu také nestačí. Srbsko v 80. letech 20. století procházelo intenzivními sociálními boji, které stačily na to, aby na chvíli paralyzovaly stát a vládce, dokud nakonec nacionalistická energie nepřevládla nad sociálním neklidem. Vládnoucí třída využila etnických lomných linií s tím, že zabezpečuje práva „(srbského) lidu“ před hrozbou ze strany cizinců (Chorvatů, Albánců, muslimů atd.). Úspěch Miloševičova režimu nebyl výsledkem absence třídního konfliktu, ale neschopnosti bojového společenství proletářů změnit se v transformační sílu. Vnitřní protest ve skutečnosti pokračoval na pracovišti i v armádě, ale srbskému nacionalismu se podařilo odklonit tenze a stesky směrem k vnějším nepřátelům.

Proletáře svede dohromady pouze odstraňování současné společnosti: mimo jiné příklady se úsilí napřené tímto směrem objevilo roku 2008 v Řecku, kdy domácí a imigranti (zejména z Albánie) jednali společně.

Lidská přirozenost existuje jen pro biologa. Jsme tím, co ze sebe uděláme: otázka zní jak. Nic není nezvratné nebo věčné. Boj o život je stejný mýtus jako všeobjímající láska. Fourierovy fantaskní i bystré plány měly přinejmenším tu přednost, že jejich cílem nebylo vytvořit nového dokonalého člověka: naopak se zakládaly na všestrannosti lidských bytostí.

Komunizace nebude stát na definování toho, čím lidský druh je nebo by měl být. Pro prehistorického lovce-sběrače se lidstvo omezovalo na ty, kdo byli součástí jeho skupiny. Beduíni na Arabském poloostrově a jihoameričtí Guayaquiové sice nevěděli, co je to stát, ale spoustu energie věnovali válčení.

Komunizátoři ale stejně nebudou cestovat zpátky časem. Nebudou ani apelovat na abstraktní lidství nebo rozpouštět jedince ve společenství. V utopických vědeckofantastických románech Alexandra Bogdanova, který je napsal několik málo let před rokem 1914, žijí komunističtí Marťané v tak úzké harmonii, že postupně všechny různé jazyky splynou v jeden. Bogdanov byl bolševik. My však můžeme hledat zdlouhavější cesty k univerzalitě.

The Continuing Appeal of Religion, 2006, troploin.fr

T. Snyder, Krvavé země: Evropa mezi Hitlerem a Stalinem, Paseka, 2013

A. Pannekoek, Strana a třída, 1936, kknihovna.wordpress.com

TPTG, The Rebellious Passage of a Proletarian Minority through a Brief Period of Time, 2009

P. Clastres, Archaeology & Violence, 1977 (MIT Press, 2010)

A. Bogdanov, Red Star. The First Bolshevik Utopia (1908 & 1913), Indiana U. P., 1984

viz POVSTÁNÍ, REVOLUCE, TŘÍDA

Zomie

Slovo zomi („horal“ v několika místních jazycích) se používá k pojmenování oblasti, která překrývá hranice Laosu, Thajska, Barmy a jihozápadní Číny, kde na okraji států a impérií (a v odporu vůči nim) žije 100 milionů lidí. „Zomia“ se skládá z povětšinou rovnostářských a často kočovných rolnických společností. James Scott ji konceptualizoval jako semiautonomní zónu, kde se obyvatelstvu už po staletí daří unikat většině zlých věcí spojených s civilizací: otroctví, daně, nucená práce, válka… Peníze tam sice existují, ale ne celková komodifikace života.

Tento pojem vyvolal kontroverzi. Kritici tvrdí, že idealizuje společnosti, které nejsou imunní vůči nejednotě a konfliktům. Příbuzenství patrně umožňuje „lidštější“ vztahy než státní panství, ale doprovází ho poroba žen. Jednotlivci by možná klidně přijali buržoazní formu svobody, ale tradiční společenství ovládá své příslušníky. Kolektivní mýty mohou nám zápaďákům připadat přijatelnější než zavedená náboženství, ale mohou být stejně tak opresivní. A konečně, aby si udržely svoji autonomii, musely se některé skupiny (kupříkladu Hmongové v indočínských válkách) postavit na stranu jednoho státu proti jinému.

Necháme-li však kontroverzi bokem, z hlediska komunizačního procesu nás Zomia varuje před sklonem uhlazovat a narovnávat hrbolatou a klikatou cestu evoluce do přímky. Z pohledu dějin je totiž doba, po kterou existuje takzvaný moderní proletariát (maximálně pár století), docela krátká. Zomia nás rovněž nabádá k opatrnosti před eurocentrismem nebo komunismem soustředícím se na průmysl. Není naším cílem „rozvíjet“ nebo pomáhat rozvíjet „chudobou zasažené“ nebo „předkapitalistické“ oblasti. Když se dozvíme, že stadion fotbalového klubu Dallas Cowboys spotřebuje za rok víc energie než celá Libérie (údaje z roku 2013), dojdeme snad k závěru, že musíme jejich spotřebu srovnat na stejnou úroveň?

Lenin definoval komunismus jako „sověty plus elektrifikace“. Dnešní radikálové by spíše řekli „autonomie plus ekologie“ a všeobecný přístup k internetu i v těch nejodlehlejších koutech Afriky. (Tytéž osoby jsou neoblomně proti fosilním palivům a jaderné energii, ale zároveň chtějí, aby každý měl mobil. Už se však neptají, na čem nejnovější technologie stojí: kde se bere elektřina a vzácné kovy?)

Obyvatelé Zomie nám nemohou nijak přispět svými komunálními způsoby života v jejich současné podobě (nebo nedávné podobě). Ale přínosem by mohly tyto způsoby života být v podobě revidované i hluboce proměněné sociální revolucí v celém regionu. Ruská rolnická občina (mir) byla dost významná na to, aby o ní Marx a Engels v roce 1882 napsali, že: „Stane-li se ruská revoluce signálem k proletářské revoluci na Západě, takže se budou obě navzájem doplňovat, může být nynější ruské společné vlastnictví půdy východiskem komunistického vývoje.“

Lenin a další socialisté ve své polemice proti narodnictví popřeli relevanci této otázky: socialismus se podle nich zakládal na růstu průmyslu. Každopádně komunistická revoluce by nerozvíjela mir v jeho tehdejší podobě: na pravidelnou redistribuci půdy a kooperaci totiž dohlížel pater familias. Samospráva znamenala vládu stařešinů. Předkapitalistické či dokonce antikapitalistické formy bratrství inklinují ke konformismu a obvykle vylučují ženy. Široké příbuzenské sítě a sousedství jsou pouta v obou smyslech tohoto slova. Společenství vždy volá po otázce, co má vlastně „společného“.

„Odmítáme filozofii, která proti sobě staví svobodnou vůli a determinismus. Tato separace je odrazem protikladu mezi člověkem a světem a mezi jedincem a společností. Je výrazem anomie jedince a jeho schopnosti porozumět svým vlastním potřebám, aby je mohl uspokojit.“ (A World Without Money)

Vlády dnes manipulují s domorodými tradicemi, jako je třeba sumak kawsay (kečuánsky „dobré žití“), která byla v roce 2008 začleněna do ústavy Ekvádoru. Vzhledem k dysfunkcím západního „produktivistického“ modelu se starobylé zvyky stávají užitečnými politickými rekvizitami. Částečně se jedná o dobrý úmysl. A částečně je to trik jak odvrátit pozornost od rozporů latinskoamerického militantního reformismu.

Takzvané „předkapitalistické“ oblasti se tedy budou na komunizaci podílet, pokud dojdou mnohem dál než k opětovnému potvrzování tradičních vazeb: tyto vazby budou muset zároveň využít i překonat. Je zřejmé, že něco takového nelze provést v izolaci a není to tedy možné bez toho, že i jinde dojde k sociálním průlomům. A nezapomínejme, že zóny typu „Zomia“ existují také uvnitř tzv. moderních zemí: na této planetě je víc než jen jedna Zomia, a proto v názvu tohoto hesla používáme množné číslo.

J. C. Scott, The Art of Not being Governed. An Anarchist History of Upland Southeast Asia, Yale U. P., 2009

Lenin, Our Foreign & Domestic Position & Party Tasks, 1920

Marx, první koncept jeho dopisu pro V. Zasuličovou, 1881

Marx a Engels, Předmluva k druhému ruskému vydání Manifestu komunistické strany, 1882

F. Venturi, Roots of Revolution: A History of Populist & Socialist Movements in 19^th Century Russia, 1959 (Weidenfeld & Nicolson, 2001)

Carlos Zorrilla, Earth Day 2014 – Sumak Kawsay, A New Conservative Force, or a Farce, 2014, decoin.org

viz HABITAT, KAREL (MARX), KAŽDODENNÍ ŽIVOT, POVSTÁNÍ

Advertisement

Filed under Ostatní komunizátoři píší · Tagged with komunizace