Není cesty vpřed, není cesty zpět: Čína v éře nepokojů

Posted by Přátelé komunizace on 15.5.2016 · Napsat komentář 

Vzhledem k nedávné návštěvě čínského prezidenta, kontroverzním policejním zákrokům, které ji doprovázely, a servilnímu způsobu, kterým prezident Zeman adoruje čínskou ekonomiku, se „čínská otázka“ opět dostala do českých médií. Především pak skrze tradiční témata Tibet a lidská práva. Avšak málokterý z komentátorů alespoň letmo pohlédl na zpomalování růstu čínské ekonomiky a důsledky, které z toho plynou pro čínský i globální kapitalismus. A už vůbec nikdo se hlouběji nezabýval situací čínských proletářů a jejich boji ohledně nízké „čínské ceny práce“, která byla a je u kořene čínského ekonomického zázraku. Právě na tyto otázky se zaměřuje čínský komunistický kolektiv Chuang.

Riflovina a nespokojenci

Dnes už je to známý příběh: jednoho rána na jaře roku 2011 policie začne šikanovat a bít jednoho migranta, který se živí jako pouliční prodejce. Večer se po internetu rozletí zpráva, že ten prodejce zemřel. Stovky lidí se shromáždí v ulicích, protože je tato zjevná vražda rozhořčila. Zapalují auta, rabují bankomaty a útočí na pořádkovou policii, kterou poslali, aby je rozehnala. Oni se ale nemíní rozejít. Nepokoje pokračují několik dní a počty účastníků jdou do tisíců. Novináře, kteří přijedou informovat o těchto událostech, zadrží bezpečnostní síly. Zvěsti o tomto vzbouření se však šíří po internetu, i když vláda použije všechny své zdroje, aby přístupu k těmto informacím zabránila.

Navzdory zarážející podobnosti nejde o příběh Muhammada Buazízího, tuniského pouličního prodejce, kterého policie šikanovala, a on se upálil, čímž odstartoval Arabské jaro. Člověkem z našeho příběhu byl Tang Xuecai (唐学才), sečuánský migrant ve městě Kanton. K nepokojům[1] došlo v Xintangu, jednom z mnoha průmyslových distriktů v deltě Perlové řeky, přičemž tento se specializuje na riflovinu,[2] takže i většina výtržníků byli migrující dělníci z továren, které vyrábí džíny na export. A na rozdíl od nepokojů a stávek, které následovaly po úmrtí Buazízího v Tunisku, nepokoje v Xintangu nakonec rozdrtila policie, když se zmocnila kontroly nad distriktem, začala masově zatýkat a donutila většinu migrantů, aby se vrátili zpět do práce.

Krom tohoto strohého srovnání nebylo na nepokojích v Xintangu nic zvláštního. V přísně kvantitativním smyslu zažívají města jako Kanton, Šen-čen a Tung-kuan v čínské deltě Perlové řeky pravidelně více nepokojů než Atény. Když si na seznam přidáme stávky, blokády a další takové „masové incidenty“, čínské protesty svým rozsahem a vážností běžně překonávají globální trendy, a to zejména proto, že absence (nebo vyčerpání) zákonných alternativ má leckde sklon měnit potenciálně neškodný piket nebo protest ve vzbouření mnoha továren, při němž hrozí riziko destrukce vybavení za miliony dolarů. Přesto bulváry a uličky Xintangu často nevidíme tak jako ty aténské: lemované hořícími auty, s postupující pořádkovou policií a roji výtržníků, kteří se rozprchají pod mdlou zlatou září vývěsního štítu McDonalds. Naopak, obrázky hořících Atén se staví proti zářícím panoramatům čínských pobřežních měst, která jsou navíc proložena grafy se vzestupným trendem produktivity, ziskovosti, pokroku.

Avšak za grafy se v posledním desetiletí skrývá narůst oněch „masových incidentů“.[3] Že je neklid na vzestupu, fakticky uznávají i četné oficiální zdroje typu Výroční zprávy o čínském právním státu (č. 12). Tato zpráva se snaží nejen o soupis a taxonomii „incidentů“, ale také si všímá, že ke zhruba 30 % z nich dochází v provincii Kuang-tung, kde se nachází delta Perlové řeky.[4] Jenže řada takových zpráv, včetně této, si vezme jen malé množství masových incidentů, o nichž se informuje ve velkých médiích, a na základě této podmnožiny se snaží o zevšeobecnění. Jiné, jako třeba stávková mapa od China Labor Bulletin, dolují informace z čínského internetu mnohem systematičtěji, ale jejich údaje sahají jen pár let zpátky.[5] Jejich mapa se rovněž záměrně soustřeďuje na stávky a nikoli na všechny „masové incidenty“ a tudíž často vylučuje ty formy neklidu, které mají původ mimo pracoviště a nemají podobu dělnických stížností.

Diskuse o čínském neklidu se až příliš často spoléhají na neúplné zdroje nebo intuitivně „evidentní“ trendy, často spárované s restriktivními definicemi. Abychom však o těchto fenoménech mohli diskutovat, naprosto nutně musíme rozšířit rozsah našich dat. V posledních letech se stala dostupnou mimořádná databáze agregující zprávy, Global Data on Events, Language and Tone (GDELT), která zpřístupňuje obrovskou část zpráv z celého světa ve více než 100 jazycích (jako jeden ze svých předních zdrojů zpráv používá čínskou státní tiskovou agenturu Xinhua) a dělí je do různých typů zpravodajských „událostí“, většinou diplomatické povahy, ale také je tam celá škála záznamů o vnitropolitickém napětí.[6] Tato databáze představuje alternativu k datům shromážděným v oficiálních zprávách či vytěžených z čínských sociálních médií – neslouží ani tak jako náhrada za ně, ale jako komparativní doplněk k nim. A byť v detailech není nutně autoritativnější nebo přesnější, může nabídnout delší kontext, který ostatní zdroje nabídnout nedokážou.[7] Zkoumáme-li data ohledně nepokojů s použitím GDELT, vidíme, že od roku 1979 dochází celosvětově k mírnému vzestupu nepokojů, který získává na významu vzhledem k souběžnému a mnohem vážnějšímu globálnímu úbytku stávek.[8] S použitím údajů z GDELT jsme nyní schopni vidět jisté komparativní vzorce, které z předchozích zpráv nebyly viditelné. Nicméně data z GDELT se rovněž zakládají na novinářských informacích a tudíž téměř s jistotou podhodnocují počet masových incidentů v zemi typu Číny, kde je běžná cenzura médií.

Graf 1 Nepokoje jako procento z hlášených událostí, normalizované podle součtu

Graf 2 Stávky jako procento všech hlášených událostí (normalizováno podle celkového součtu)

Graf 3 Nepokoje v Číně jako procento všech událostí (normalizováno celostátním součtem) ve srovnání se stejnými údaji pro celý svět. Tento graf převzat z Neel 2014

Graf 4 Stávky v Číně jako procento ze všech hlášených událostí (normalizováno celostátním součtem) ve srovnání se stejnými údaji pro celý svět. Tento graf převzat z Neel 2014.

Obecné trendy nepokojů a stávek v Číně jsou patrné z grafů 1 a 2.[9] Stávek i nepokojů v posledních letech strmě přibývá, byť nerovnoměrně, a buď předhánějí (nepokoje) celosvětové trendy nebo jdou proti nim (stávky), jak plyne ze srovnání v grafech 3 a 4.[10] Rovněž je zřejmé, že nepokoje jsou daleko běžnější než stávky, jak můžeme vidět ze srovnání událostních jednotek na osách y. Přestože nepokojů i stávek přibývá, v roce 2009 se odehrálo bezmála osmkrát tolik nepokojů co stávek. V roce 2012 se tento náskok jen mírně snížil, když na jednu stávku připadalo pět nepokojů, a do roku 2014 se počet nepokojů snížil na třetinu jejich množství z roku 2009, zatímco stávek opět přibývalo, ačkoli jich stále bylo o trochu méně než v roce 2010, kdy jejich počet dosáhl svého maxima. Pozoruhodné je i to, že nepokoje v Číně překonávají světový průměr, ale stávky (jak nahlášené, tak pravděpodobně de facto) jsou stále pod celosvětovým průměrem.

Navzdory těmto trendům jsou rebelie v Číně v podstatě zdrženlivé. K žádnému miléniovému Tchien-an-menu nedošlo a pokusy organizovat více než jednu továrnu nebo čtvrť doposud nebyly s to přežít v jakékoli smysluplné formě. Co je však možná důležitější: nepokoje a stávky v Číně jsou nejčastěji výslovně požadavkové povahy, což znamená, že často kladou stávajícím úřadům velice specifické, lokální požadavky. Řada takových „incidentů“ tudíž probíhá zcela v rámci dnes akceptovaných mocenských struktur a má sklon k vyjednávání – zejména, když mají požadavky podobu apelů na centrální vládu, aby vypudila „zkorumpované“ místní funkcionáře, přestože ti často prostě jen reagují na materiální pobídky vymyšlené samotnou centrální vládou.

Jedná se o jasnou odlišnost od tendence, kterou jsme pozorovali v Egyptě, Řecku, Španělsku či dokonce v americkém hnutí Occupy, kde „masové incidenty“ stále více upouštějí od svých vlastních požadavků (jednoduché reformy nebo odstupné), takže i když formulují požadavky vyššího řádu („pryč s Mubárakem“, „ne hlasování pro úsporná opatření“, „všichni musí odstoupit“), tyto požadavky rostoucí měrou přesahují akceptované rámce moci. Tím neříkáme, že se tato hnutí stávají „bezpožadavkovými“ – obvykle artikulují celou škálu požadavků a existují vedle tradičnějších kampaní, jejichž nejpřednějšími příklady jsou dnes Syriza a Podemos. Je tedy přesnější říci, že etablované rámce pro artikulaci a uspokojování požadavků se v místech jako Řecko a Španělsko začaly porouchávat. Vzhledem k vážnosti krize v těchto zemích je obtížné identifikovat možné reformy a pokusy o splnění i méně významných požadavků s jistotou narážejí na obrovské překážky. V Řecku prosté hlasování proti úsporným opatřením znamená riziko kolapsu Eurozóny. V Číně se však požadavky protestujících často plní rychle a bez velkých fanfár.

V jistém smyslu jsou tyto masové incidenty prostě jen nejnovějším – byť ráznějším – výrazem „vyčkávání za letu“, jehož rámec tlumí soudobé boje. Zároveň může jít o počátek návratu k podmínkám poněkud podobným těm, které zrodily nejstarší formy revolučních hnutí konce devatenáctého století – návratu, který komunistický filozof Alain Badiou nazývá „znovuzrozením dějin“ a o němž jiní současní komunisté mluví jako o „éře nepokojů“. Jak vysvětluje Jason Smith:

Le temps des émeutes: tento výraz se po roce 1848 používal ve Francii pro označení prvních let dělnického hnutí, oněch dvou dekád, které předcházely náhlému propuknutí revolty napříč Evropou v roce 1848. Toto období se vyznačovalo jistou nesouvislostí mezi množením socialistických a utopistických sekt (s jejich tajemnými nebo lucidními plány jak řešit takzvanou „sociální otázku“) na jedné straně a na druhé straně bezprostředními potřebami samotných dělníků, které se zračily v jejich často násilných reakcích na proměny výrobního procesu, k nimž tehdy docházelo.

[…] Během uplynulých pěti nebo šesti let, pravděpodobně počínaje nepokoji na francouzských banlieues v listopadu 2005 a zatím konče londýnskými nepokoji v srpnu 2011 (přes boje proti CPE v roce 2006 ve Francii, nedávné „hnutí okupovaných náměstí“, řecké generální stávky proti austeritě v uplynulých dvou letech a ohromující loňské revolty v severní Africe), se probouzíme z neoliberálního snu o globálním pokroku a prosperitě: po čtyřiceti letech reakce, po čtyřech desetiletích porážek jsme znovu vstoupili do nejistého proudu dějin. Jsme svědky nového cyklu bojů; naší dobou je doba nepokojů.[11]

Jistá fakta jsou napsána přímo na povrchu událostí. Od Kantonu po Káhiru je jasné, že se něco probouzí. Ale proč mají nepokoje v Číně tak odlišný charakter než nepokoje jinde? Podle anglofonního komunistického kolektivu Endnotes jsou globální boje polapeny v jakémsi „vyčkávání za letu“, v němž se nemohou dostat za stádium nepokojů. Jednou z možných cest jak se ze současného „vyčkávání za letu“ dostat je „intenzifikace krize, globální pokles, který začne hlubokým propadem v Indii nebo Číně.“[12] Je-li tomu skutečně tak, pak právě tato dynamika může být klíčem k tomu, abychom pochopili, kdy a jak by se toto vyčkávání za letu mohlo prolomit. Nejrelevantnější otázka by mohla znít: proč tyto stávky a nepokoje navzdory svým rozměrům a frekvenci nepředstavují vážnou hrozbu pro moc? Byly konflikty v Číně jednoduše předehrou k Arabskému jaru? Nebo jsou předobrazem něčeho většího, co teprve přijde?

Z pole do továrny

V tom nejobecnějším smyslu se vývoj čínské ekonomiky od konce 70. let 20. století vyznačoval dvěma hlavními třídními dynamikami. Uvažujeme-li o nich současně, tyto dynamiky signalizují přechod Číny od chaotického, nestabilního socialismu – což je označení pro absenci koherentního výrobního způsobu – ke globálnímu kapitalismu. První z těchto dvou dynamik bylo upevňování „byrokratické třídy kapitalistů“, které doopravdy začalo loajalitou, jež koncem 70. let 20. století vznikla v reakci na Kulturní revoluci mezi „rudou“ (politickou) a „odbornickou“ (technickou) elitou.[13] Během následujícího desetiletí se tato loajalita stane pevně zakořeněným rysem čínské třídní hierarchie:

[…] mnohým kádrům a jejich příbuzným i kolegům se podařilo nahromadit nesmírné soukromé bohatství a během několika málo let se změnili v první generaci čínské kádrové třídy kapitalistů neboli v byrokratické kapitalisty. Inflace, korupce a třídní polarizace dosáhly kritického stádia v roce 1988 a vydláždily tak cestu k rozsáhlému neklidu v roce 1989.[14]

Události roku 1989 však byly pouhým začátkem zanedlouho vzniknuvší tendence k víceméně kontinuálnímu neklidu, jenž byl demograficky všeobecný a geograficky vycházel téměř ze všech koutů země. Tchien-an-men tak byl přinejmenším opravdovou inaugurací restrukturalizované vládnoucí třídy, jejímž prostřednictvím byly do strany včleněny poslední vzdorující segmenty inteligence – samotní studenti a studentky.[15]

Ale zatímco mnoha bouřícím se studentům nabídli lukrativní kariéry, na dělníky jednoduše zbyly jen tanky. Tchien-an-men tak rovněž ohlašuje druhou hlavní dynamiku onoho období: přepracování čínské dělnické třídy v procesu „proletarizace“ – tj. výrobu populace, která nevlastní žádné výrobní prostředky, jako jsou továrny nebo velké plochy půdy, a je tudíž nutně závislá na peněžní mzdě (často z druhé nebo třetí ruky), má-li přežít ze zboží zakoupeného na trhu. V Číně tento proces zahrnoval nejen vykuchání starých státem vlastněných průmyslových bašt, které ležely v místním „rezavém pásu“, a rozklad dělnické třídy ze socialistické éry, ale také zrod nových průmyslových a konzumních center v přístavních městech „slunečného pásu“, kde je zaměstnána nová generace pracujících.[16] Významný segment této nové pracující třídy tvoří migrující dělníci z venkova (农民工, nongmingong), kteří v oblastech, kde pracují, buď nemají přístup ke státním zdrojům (vzdělání, sociální pojištění pro případ nezaměstnanosti atd.), nebo za ně musí platit víc a tak se stávají závislými na státem stanovených (ale často neodváděných či jen částečně odváděných) příspěvcích svých zaměstnavatelů na pojistné účty. Tento proces spouští řetězovou reakci v ostatních vrstvách čínské společnosti, neboť industrializace je hnacím motorem urbanizace a degradace životního prostředí, které vedou k protestům proti konfiskacím pozemků, nadměrnému využívání přírodních zdrojů a průmyslovému znečištění a všechny tyto protesty doprovázejí prudce sílící neklid pracujících.

Navzdory víceméně úplné průmyslové restrukturalizaci země jsou zákonné pracovně-právní spory i nezákonná opatření stále na vzestupu. Podle jedné zprávy o vlně stávek v roce 2010:

Státní soudy se jen za první pololetí 2009 musely vypořádat s téměř 170 tisíci dělnickými konflikty, což představovalo meziroční nárůst o 30 procent. Jaký podíl měli na konfliktech migranti, už ale oficiální zpráva neuvádí.

A:

V roce 2007 se v Číně podle Čínské akademie sociálních věd počet masových incidentů (oficiální termín pro jakýkoli kolektivní protest nebo nepokoj) zvýšil na 80 tisíc z 60 tisíc v roce 2006. Mnoho z těchto konfliktů však nemělo víc než několik desítek účastníků protestujících proti zkorumpovaným místním úředníkům, zneužívání moci, znečištění životního prostředí a malým mzdám.

[…] Běžnější jsou také stávky a protesty v továrnách. Oficiální časopis Outlook Weekly v prosinci 2009 uvedl, že počet dělnických konfliktů v Kuang-tungu se v prvním čtvrtletí onoho roku zvýšil meziročně téměř o 42 procent. V severnější provincii Če-ťiang činil tento nárůst zhruba 160 procent.[17]

A od roku 2010 se dělnické akce kvalitativně odklánějí od prostých „protestů proti diskriminaci“, které byly u starších generací migrujících dělníků běžné:

Od té doby [2010] se mění charakter dělnického odporu a řada analytiků si tohoto vývoje všímá. Nejdůležitější je, že požadavky pracujících se stávají ofenzivními. Dělníci se dožadují růstu mezd, který přesahuje to, nač mají ze zákona nárok, a při mnoha stávkách se začali domáhat voleb svých odborových představitelů. Nevolají po nezávislých odborech vně oficiální Všečínské federace odborových svazů (ACFTU), protože tím by na sebe určitě přivolali násilnou státní represi. Ale trvají-li na volbách, znamená to zárodek politických požadavků, byť se tento požadavek organizuje pouze na rovině firmy.[18]

Další zpomalování čínské ekonomiky pak přináší obrat k defenzivním požadavkům, ale o povahu požadavků tak moc nejde. Důležitější je pokračující nárůst frekvence masových incidentů i počtů pracujících, kteří se jich účastní – takže v roce 2014 došlo ke snad největší stávce v moderních čínských dějinách, když čtyřicet tisíc dělníků zastavilo práci v obuvnické továrně Yue Yuen v Tung-kuanu.

Většina pracujících, kteří se těchto stávek účastní, jsou z druhé nebo třetí generace migrantů, jak si všímá zpráva o vlně stávek v roce 2010: „většinu zaměstnanců v Honda Lock […] tvoří svobodné ženy ve věku kolem dvaceti let.“[19] A právě u těchto mladších pokolení migrujících dělníků nalézáme nejsilnější důkazy o podobnostech s třídní dynamikou, která i jinde produkuje takové stávky a nepokoje. Tito dělníci se narodili nebo vyrostli v době reforem, na trh práce vstoupili na přelomu 20. a 21. století. Sociologové Lu Huilin a Pun Ngai popisují v sérii těch nejrozsáhlejších dostupných etnografií obecný charakter této druhé generace:

Ačkoli jsou třídní struktura i proces neúplné proletarizace nové generace dagongmei/zai [tj. migrujících dělníků] podobné třídní struktuře a procesu neúplné proletarizace předchozího pokolení, má druhá generace nová očekávání od života a nové dispozice, smysl, který připisuje práci, má nové nuance a mezi těmito subjekty, které vyrostly v době reforem, jsou častější kolektivní dělnické akce. […] Pro způsob života druhé generace je charakteristická větší dispozice k individualismu, větší sklon k městské konzumní kultuře, méně omezující ekonomické okolnosti a silnější honba za osobním rozvojem a svobodou, vyšší stupeň zaměstnanecké fluktuace a slabší loajalita k pracovišti. Druhá generace, která se narodila a vyrostla v době reforem, má relativně lepší vzdělání a materiálně je na tom lépe, ale duševně je dezorientovaná, a přitom má kosmopolitní názory.[20]

Lu a Pun tvrdí, že tento generační aspekt je klíčový, jelikož proces proletarizace „obvykle zapouští kořeny“ právě ve druhé a třetí generaci.[21] Samotný tento proces autoři definují poměrně jednoduše tak, že je charakteristický pro zemědělské pracovníky, „kteří přicházejí pracovat do průmyslových měst,“[22] a fakticky značí přechod od přímého živobytí k nepřímému, které zprostředkovává mzda:

A to je proces proletarizace, který ze zemědělských pracovníků dělá průmyslové dělníky tak, že je připravuje o jejich výrobní a životní prostředky […]. V jeho důsledku osud dělníků závisí na procesu akumulace kapitálu a na míře, jakou je komodifikováno využívání práce. Tito dělníci nevlastní ani nekontrolují nástroje, které používají, suroviny, které zpracovávají, nebo výrobky, které vyrábějí.[23]

Autoři dále tvrdí, že v případě Číny je tento proces „zvláštní“, protože „industrializace a urbanizace jsou stále dva silně nespojité procesy, neboť řada rolnických dělníků je připravena o příležitost žít tam, kde pracují.“[24] Tím se nejen zbrzdila asimilace dělníků do městské sféry, ale fakticky vznikla interní separace, která je čínskému modelu akumulace vlastní: separace, která se vyloženě snaží oddělit proces reprodukce práce od výroby zboží a účinně ho externalizovat. Vzniká tak „prostorová separace výroby v městských oblastech a reprodukce na venkově.“[25] Avšak zatímco Lu a Pun v tomto rysu spatřují cosi jedinečně čínského, tento proces se významně podobá v podstatě každé sekvenci proletarizace, jejímiž svědky jsme byli během dvou století dějin kapitalismu.[26]

Nejnovější krize

Ještě, než přišel rok 2007, čínská ekonomika čelila zpomalení způsobenému rostoucími náklady na práci, paliva a materiály, ale také zhodnocováním měny a zaváděním nového zákoníku práce.[27] Když udeřila krize, vývozní centra jako třeba delta Perlové řeky zaznamenaly nesmírný propad HDP: jen Kuang-tung se podle dostupných informací propadl ze špice producentů HDP na poslední příčku ze sedmnácti provincií. Tento vývoj doprovázelo masové propouštění, opožděné vyplácení mezd a zavírání továren. Do konce roku 2008 zavřelo své brány přes 62 000 továren v této provincii, přičemž 50 000 z nich bylo zavřeno v posledním čtvrtletí, tedy během první fáze globální krize.[28]

Nezaměstnanost mezi migrujícími dělníky dosáhla rekordní úrovně: „začátkem roku 2009 se celková nezaměstnanost pracovníků migrujících z venkova odhaduje na 23 milionů, což je asi 16,4 % [celkové migrující pracovní síly…]. Ve srovnání s předchozími roky byla tato míra nezaměstnanost katastrofálně vysoká, neboť oproti obecné domněnce mívali migrující dělníci velmi nízkou míru nezaměstnanosti (1-2 %).“[29] Pracovně-právních sporů v tomto období silně přibylo, ale ne o tolik, jak by se dalo očekávat, vezmeme-li v úvahu vážnost krize a skutečnost, že jisté regiony (třeba delta Perlové řeky) utrpěly poklesem nepoměrně víc než jiné. Těch 23 milionů tehdy propuštěných dělníků sice představovalo jen 16,4 % celkové (v rámci celé Číny) nongmingong pracovní síly, ale nepoměrně se soustředilo v určitých městech, což vedlo k ještě vyšší nezaměstnanosti v těchto oblastech.[30]

Srovnáme-li situaci migrujících dělníků v Číně s postkrizovou situací Řecka, pomůže nám to udělat si ucelenější obrázek o vážnosti poklesu. Během pěti se let celková nezaměstnanost v Řecku vyšplhala z nížin 7,3 % (těsně před krizí) do výšek 27,7 %, kde se v roce 2013 stabilizovala. Došlo tedy k trojnásobnému zvýšení počtu nezaměstnaných.[31] Podobný model lze vypozorovat ve Španělsku[32] a v obou zemích toto zbídačení v kombinaci s dlužní krizí státu nakonec vyprodukovalo výbuch lidového neklidu. Ovšem krátkodobý růst nezaměstnanosti v čínských regionech bohatých na migranty daleko předběhnul nárůst pozorovaný buď v Řecku, nebo Španělsku, i když celková nezaměstnanost nikdy nepřesáhla dvacet procent. Z normálních 1-2 % nezaměstnaných nongmingong vyskočila země jako celek na 16,4 %, a to na prostoru šesti měsíců (na přelomu let 2008 a 2009). I když budeme ignorovat naprosto jistou skutečnost, že v migranty obtěžkaných městech jako Tung-kuan a Šen-čen byla reálná nezaměstnanost migrujících dělníků určitě vyšší,[33] pořád to představuje více než desateronásobné zvýšení (1093 %) nezaměstnanosti – a to nikoli během pěti let, jako v Řecku a Španělsku, ale během pěti měsíců.

Proč tak masivní nárůst nezaměstnanosti, koncentrovaný do několika málo ústředních měst, nevyvolal tentýž druh lidové hrozby pro stávající řád, který doprovázel ztrojnásobení nezaměstnanosti během pěti let v Řecku a Španělsku? První odpovědí (kterou nejhorlivěji prosazuje Komunistická strana Číny i její keynesiánští obdivovatelé na Západě) je rychlá a rozsáhlá fiskální reakce čínského státu na krizi. Nejenže Čína, na rozdíl od jižní Evropy, nebyla na pokraji dlužní krize státu – ona fakticky byla neodmyslitelným trhem s dluhy jiných zemí závislých na deficitu. A tak zatímco americký kongres zabřednul do hašteření, zda má vláda bankám poskytnout záchranné balíčky nebo ne, Komunistická strana Číny rychle schválila stimulační balíček ve výši 586 miliard amerických dolarů, který směřoval do veřejných zakázek zejména v chudších vnitrozemských provinciích Číny.[34] Rychle tak vznikly miliony pracovních míst pro venkovské migranty, kteří byli začátkem roku vyvrženi trhem práce.[35]

Tato nová pracovní místa, která se nacházela blíže k zákonně hlášeným místům bydliště migrantů, rovněž pomohla zjednat geografickou nápravu při zmírňování růstu nezaměstnanosti. V normálních letech jsou Svátky jara, které se odehrávají v lednu nebo únoru, dobou, kdy se migranti masově vracejí domů. Tomuto jevu se říká „jarní stěhování“ neboli chunyun (春运) – největší opakovaná migrace na světě. Avšak v roce, kdy přišla krize, začala jarní migrace více než tři měsíce před samotnými Svátky jara (koncem října 2008), když se malá, ale významná množství migrantů začala trousit domů. Migrace zesílila, když krize zasáhla průmyslová centra a oproti normálním 40 % se nyní až 50 % dělníků se vracelo do svých rodných vesnic. Podstatnější však je, že velká část navrátilců pak ve svých domovských vesnicích zůstala déle než obvykle (asi 14 milionů z celkových 70 milionů navrátilců či 20 % z 50 % těch, kdo se vrátili).[36] Jak poznamenává Chan, mnozí neměli v úmyslu vracet se do měst, která opustili:

Mnozí migranti si odvezli domů své zařízení (jako třeba televizory), protože byli přesvědčení, že po Svátcích jara nebudou mít příležitost vrátit se a najít si novou práci. O vážnosti (a ironičnosti) situace ještě více svědčí to, že například v Tung-kuanu stovky dělníků stály hodiny ve frontách, aby si nechali zrušit své účty sociálního pojištění (hlavně penzijního), které měly být jejich zárukou proti chudobě a nouzi. Migranti si rušili své účty a vybírali peníze do posledního jüanu, protože neměli naději, že se do města ještě vrátí.[37]

I když díky stimulu došlo k částečnému obnovení zaměstnanosti, nové projekty (vedle nově založených průmyslových zón) se hojně nacházely ve vnitrozemských provinciích, čímž se konsolidovala vnitřní prostorová náprava. Oproti tomu města jako Tung-kuan zažila vyprázdnění připomínající místa jako Detroit, protože hustota obyvatelstva poklesla a průmysl se souběžně mechanizoval a odcházel do levnějších (vzdálený Čchung-čching) nebo kvalifikovanějších lokalit (sousední Šen-čen).[38]

Vidíme tedy, že ona údajná „neúplnost proletarizace“, kterou postulují Lu a Pun, ve skutečnosti pomáhá zajistit snadné administrativní nakládání s dělníky, které výroba už nepotřebuje, protože (dočasně) externalizuje náklady na jejich reprodukci (přenáší je na venkov) a umožňuje nezaměstnané dělníky de facto deportovat. Rekuperuje se tu a marketizuje stará socialistická praxe rezivění, která venkovské vnitrozemí používala jako houbu nasávající přebytečnou práci, jež by jinak v době všeobecné krize byla nevstřebatelná. Takováto strategie (jakkoli je administrativně dobře vybavená) je ale jen stěží klíčem k fundamentálně odlišnému a v podstatě „neúplnému“ stylu proletarizace. Vždyť externalizace reprodukce je jak historickým aspektem každého proletarizačního procesu, tak po krizích pozdního 20. století stále nezbytnější procedurou pro globální kapitalismus.

Rozhodně je také metodou další industrializace a urbanizace nedostatečně rozvinutého čínského vnitrozemí. Venkov se dnes natolik marketizoval a vyprázdnil, že zůstat na vesnici je neúnosné. Během krize se tak vesnice stala dočasnou zastávkou na cestě za novým zaměstnáním v blízkých městech. Při budoucích krizích už možná nebude ani tím, neboť dělníci se už přesunuli blíže ke svým rodným obcím, které se teď hojně po kouscích rozprodávají realitním developerům nebo velkým zemědělským konglomerátům. A tak, zatímco se reprodukce problematizuje, jsou tyto vnější prostory pro netržní živobytí stále zřídkavější.

Historicky byla proletarizace vždy částečně neúplná. Samotný tento termín označuje přechod, který ze své definice zahrnuje jak svět „nové dělnické třídy“, tak světy, které se do něj přečerpávají. Neúplný charakter tohoto procesu měl vždy rasové i genderové charakteristiky, takže se práce imigrantů, černochů, kolonizovaných lidí, domorodců a žen považovala za méně hodnotnou než „normální“ práce těch, kdo byli formálně uznáváni jako námezdně pracující, a také bylo méně pravděpodobné, že tato práce bude odměněna vůbec nějakou mzdou.[39] Dokonce i tam, kde třeba neexistují explicitnější rasová, národnostní nebo genderová dělítka, produkuje tutéž charakteristiku „neúplnosti“ nerovnoměrná povaha industrializace, jak můžeme vidět na příkladu „Okies“ z 30. let 20. století v Kalifornii nebo jihoitalských „Terroni“, kteří v 50. letech 20. století pracovali v továrnách na severu Itálie.

Ve všech lokalitách se po zahájení proletarizačního procesu externalizovala reprodukce pracovní síly těchto nových dělníků, jelikož mzdy byly často příliš nízké nebo nepravidelné, než aby se jimi daly pokrýt základní výdaje, a tato situace vyžadovala spletité sítě neplacené pečovatelské práce, sběračství, neoprávněného obsazování pozemků a jiných neformálních ekonomik, kterými se kompenzovala nedostatečnost mzdy – obvykle dvojnásob na úkor žen-dělnic. Když tito „neúplní“ proletáři začali dělat moc velké potíže, byla k dispozici široká škála reakcí, která sahala od jejich vyhlazení k deportaci[40] nebo asimilaci. Nejedná se o náhodný vedlejší účinek proletarizace, ale o nutnou komponentu tohoto procesu, k níž se nikdo nezná:

Byl [proces rasizace] rubem toho, čemu marxisté říkají ‘proletarizace’. Rasizované populace, které se dodnes vyznačují vyloučením ze mzdy a násilným podrobením různým podobám ‘nesvobodné práce’, byly do raného kapitalismu vpraveny způsobem, který dál definuje současné přebytečné obyvatelstvo.[41]

Tento „rub“ byl tedy vždy ustavujícím prvkem samotné proletarizace. Fenomén, který Lu a Pun popisují, tak prostě z velké části kopíruje starší procesy rasizace. Ovšem s jednou důležitou odlišností.

Trhliny ve skleněné podlaze

Onou určující odlišností je dnes skutečnost, že kapitalismus v bezprecedentně globálním měřítku prochází všeobecnou krizí reprodukce. To znamená, že za periodickými finančními krizemi nebo politickými otřesy můžeme pozorovat dávnou tendenci, která činí reprodukci kapitálu skrze ziskové investice stále obtížnější a zároveň ztěžuje reprodukci proletářů coby produktivně pracujících (lidí pracujících v bezprostředním výrobním procesu, kde se kapitál kombinuje s lidskou prací za účelem výroby zboží s přidanou hodnotou). Výsledkem jsou nejen finanční krize a růst nezaměstnanosti, jejichž příčinou jsou spekulace a přemíra investic (když „bezpečnější“ příležitosti k ziskovým investicím přestávají skýtat adekvátní návratnost), ale rovněž taková celková mechanizace výroby, že procento obyvatel potřebných k výrobě daného množství zboží a vytěžení daného množství přírodních zdrojů v průběhu času klesá. Když pracující přestanou být pro systém užiteční (tj., když jednotliví dělníci přestávají být důležití pro výrobu hodnoty), jsou vypuzeni do toho, čemu Marx říkal „přebytečné obyvatelstvo“.

Většinu vypuzených v současnosti pohlcuje růst odvětví služeb, jehož většina přímo nevyrábí novou hodnotu pro systém jako celek (přesto tyto služby samozřejmě mohou být ziskové). U některých míst – obzvláště „globálních měst“ – jejich lukrativní pozice v mezinárodní dělbě práce umožňuje existenci velmi dobře placených pracovních míst ve službách a rozsáhlé státem financované, napůl spekulativní komplexy sociálního zabezpečení a středně příjmové práce ve službách, které jsou nejviditelnější ve školství, zdravotnictví a „neziskovém“ sektoru. Něco z toho ve finále přispívá k vytváření nové hodnoty, protože to výrobcům pomáhá zvládat byrokratickou spletitost globálního trhu. Ale sama tato „financializovaná“ spletitost je příznakem krize.

Takovéto služby pak nemůžeme chápat jako zázračně produktivní (tj. jako kognitivní/nehmotnou práci á la Hardt a Negri nebo teoretikové mezního užitku), ale jako barokní nestřídmost obrovského globálního bohatství polapeného v krvesmilné stázi. Jak se scvrkává míra ziskové návratnosti v odvětvích vyrábějících hodnotu, dokonce i ony blahobytné ekonomiky se ocitají v úzkých, takže v nich roste nezaměstnanost a lépe placená pracovní místa ve službách, dopravě nebo průmyslové výrobě s vysokou přidanou hodnotou zanikají nebo je nahrazuje málo placená práce ve službách. Směrem od okraje do středu se ze štědrosti stává šetrnost. Tím se tyto ekonomiky přibližují globální normě, podle níž je většina práce ve službách poněkud neformální a často se kombinuje s různými typy dlužnického nevolnictví (včetně otevřeného otroctví) a rozhodně se za ni moc neplatí.

To znamená, že počet přebytečných proletářů neroste jednoduše absolutně (byť i to se může dít). Rozrůstá se obecně, což znamená, že se tradiční charakteristiky spojované s přebytečným obyvatelstvem (neformálnost, prekérnost, ilegálnost) opět stávají relativně „normálními“ charakteristikami pracujícího obyvatelstva jako celku.

Jak píše řecká komunistická skupina Blaumachen:

Zásadní tu není produkce kvantitativního nárůstu lumpenproletariátu, ale narůstající lumpenizace proletariátu – lumpenizace, která se ve vztahu k námezdní práci nejeví jako jí vnější, ale jako její definující prvek.[42]

V srdci současného politického neklidu tak nevzniká tradiční „revoluční subjekt“ známý z levicových mýtů (založený na dělnících, rolnících, lumpenech, kolonizovaných populacích nebo na nějaké koalici všech těchto prvků), nýbrž „(ne)subjekt“. Tento oscilující (ne)subjekt je definován „vztahem mezi integrací a vyloučením z procesu výroby hodnoty“.[43] A tento dvojaký vztah je jádrem třídní dynamiky kapitalismu a jak se krize reprodukce prohlubuje, je stále viditelnější.

Tím však neříkáme, že „vztah mezi integrací a vyloučením“ je čímsi unikátním pro naši éru (jak se zdá, že občas naznačují Blaumachen a jiní). Takovýmto napětím se vždy vyznačoval historický proces proletarizace, takže proletáři byli dotlačeni k zápasu mezi sebou na základě etnicity, místopisu, genderu atd., aby si tak skrze dostupnost mzdy zajistili místo ve sféře „integrovaných“ a také formální uznání této inkluze prostřednictvím občanství, přístupu ke vzdělání, hypotékám a dalším formám úvěru. Podobně proletariát již dříve zažil relativní „lumpenizace“, k nimž došlo prostřednictvím kolonizace i prostého ožebračení migrujících dělníků z venkova v raných stádiích industrializace Evropy. Nezměnily se tedy ani tak vztahy samotné (vztah mezi kapitálem a prací a mezi inkluzí a exkluzí) jako globální kontext, v němž se tyto integrální antagonismy rozehrávají.

Dříve byli kolonizované subjekty a migranti, kteří zaplňovali průmyslové zóny, podstatným způsobem spjati s historiemi, které sahaly (často v rámci jedné jediné generace) za gambit geograficky malého jádra kapitalistické ekonomiky. Tento raný kapitalismus byl navíc obklopen rozmanitým souborem alternativních výrobních způsobů. Některé procházely svými vlastními krizemi, jiné k sobě již částečně nebo katastrofálně strhávala přitažlivá síla masivního kapitalistického růstu v západní Evropě a ještě jiné byly „ekonomikou“ zcela nedotčené. Nové pracující třídy často čerpaly z lidových dějin boje vedeného (jakkoli nesoustavně) proti konfiskacím a ohrazování, které stály na počátku inkluze do námezdního vztahu. Žádné rané dělnické hnutí nebylo prostou „programatickou“ afirmací dělnické identity, nýbrž do sebe začleňovalo prvky těchto rolnických a domorodých dějin a lidových tradic – a účastníky obrovské většiny povstání a revolucí od 18. až do 20. století (včetně) byli přímo rolníci nebo generace, kterou vytrhli z venkovského života.

Dnes se však prostor pro růst zužuje, zásoba venkovské práce se scvrkává a průmyslová pracovní síla se vzhledem k automatizaci tenčí. Tyto limity jsou nejviditelnější na hrozném stavu nečlověčích systémů planety, ale to je jen jedna z tváří krize, v níž se základní reprodukce kapitálu a práce a vztah mezi nimi stává problémem sám o sobě a ze své podstaty. Od 70. let 20. století se kapitál „snaží oprostit od zachovávání určité úrovně reprodukce proletariátu jakožto pracovní síly.“[44] Tato reprodukce se v závodu globálního kapitálu ke dnu jeví jako „pouhé náklady“:

V samém jádru restrukturalizovaného kapitalismu leží odpojení reprodukce proletariátu od zhodnocování kapitálu – v rámci dialektiky bezprostřední integrace (reálné přivtělování) a dezintegrace reprodukčních koloběhů kapitálu a proletariátu – a prekarizace této reprodukce, což na pozadí rostoucího organického složení společenského kapitálu a globálního reálného přivtělování společnosti ke kapitálu učinilo v této době z produkce přebytečné pracovní síly vnitřní prvek námezdního vztahu.[45]

V tomto kontextu se pak případ Číny jeví jako pozoruhodný jen proto, že se státu daří vstřebat a spravovat tento „vnitřní prvek“.

Přesto tu zůstávají důležité rozdíly. Endnotes tvrdí, že za všeobecné krize reprodukce,

staré projekty programatického dělnického hnutí zastarávají: jejich světem byl svět expandující průmyslové pracovní síly, v němž se mzda jevila jako fundamentální pojítko v řetězci společenské reprodukce – jako centrum železného chodu, kde se kapitál potkává s proletariátem – a v němž jistá vzájemnost mzdových požadavků („jestliže po mě něco chcete, já od vás také něco žádám“) mohla dominovat horizontu třídního boje. Ale růst přebytečného obyvatelstva zpochybňuje právě tuto vzájemnost a forma mzdy se tudíž odsouvá z centra sporu.[46]

Avšak ve zjevném rozporu s touto tezí mají čínské nepokoje, stávky a blokády sklon soustředit se právě kolem mzdových požadavků. A nejenže v okrajových případech došlo k vybojování těchto požadavků – ve skutečnosti za poslední dekádu vedly k obecnému růstu mezd v průmyslu, a to natolik, že stabilita „čínské ceny“ je dnes s otazníkem.[47] Ve stejném období roste i absolutní počet průmyslových dělníků, přičemž stoupá z 85,9 milionu v roce 2002 na 99 milionů v roce 2009, což znamená růst z 11 % celkové pracovní síly na bezmála 12,8 % během sedmi let.[48]

Význam tohoto vývoje se ještě zvětší, uvážíme-li, jak takováto krize reprodukce a odsunutí mzdy z centra, které ji doprovází, ve finále limitují možnosti proletářů zaútočit na podmínky, které strukturují jejich vlastní život. Francouzská skupina Théorie Communiste tvrdí, že jedním z nejnaléhavějších limitů řeckých nepokojů v roce 2008 byla neschopnost výtržníků rozbít „skleněnou podlahu“ mezi reprodukční a výrobní sférou:

Zůstává-li však třídní boj hnutím na rovině reprodukce, neintegruje do sebe svůj raison d’être: výrobu. V současnosti se jedná o opakující se limit všech bouří a ‘povstání’, který je definuje jako ‘minoritní’ akce. Revoluce bude muset jít do výrobní sféry, aby ji zrušila jako specifický moment lidských vztahů a tak zrušením námezdní práce zrušila práci. A v tom spočívá rozhodující úloha produktivní práce a těch, kdo jsou v daný moment přímými nositeli jejího rozporu, protože oni ho zažívají ve své existenci pro kapitál, která je zároveň nezbytná i nadbytečná.[49]

Avšak čínské nepokoje se oproti Řecku odehrávají v extrémně těsné blízkosti k „výrobní sféře“, ne-li přímo v ní, protože mnohé doslova začínají v samotných továrních městech: šíří se z dílen do ubytoven a jídelen a přeskakují tudíž z dělníků v jedné továrně na dělníky v druhé továrně.

Tato fakta naznačují, že nesoulad mezi pozorovaným fenoménem a výše načrtnutými teoriemi může být jednoduše produktem odlišných fokusů. Blaumachen, Endnotes a Théorie Communiste mají za východisko Evropu a severní Ameriku. Ale konkrétní způsob, kterým se krize reprodukce projevuje v Číně, bude jiný než způsoby, kterými se projevuje jinde. Rozdílnost signalizují Théorie Communiste v samotné jejich diagnóze limitů, na něž řečtí výtržníci narazili: zatímco Řekové narazili na tvrdé limity „tlusté“ skleněné podlahy, která je oddělovala od výrobní sféry, pozice regionů typu delty Perlové řeky v rámci globální dělby práce s sebou nese extrémně tenkou „skleněnou podlahu“, což si žádá zvýšenou údržbu, jelikož trhliny se množí. Primární strategií pro zvládání těchto konfliktů je právě – jak už jsme poznamenali výše – separování nestabilních segmentů obyvatelstva (jmenovitě nezaměstnaných) od výrobní zóny. Vedle nákladných státních stimulačních programů se absolutní nutností stává odstínění výroby, a to ať už prostřednictvím kvazideportací do nově se industrializujících měst nebo prostřednictvím transformace samotné výrobní zóny v centrum totální sociální kontroly v továrním městě, které je zároveň dílnou, volnočasovým prostorem a vězením.[50]

To znamená, že se tento stěžejní vnitřní limit daného období boje musí stále více projevovat jako vnější nutnost uvalená na proletáře, tedy přinejmenším v průmyslových regionech Číny. Ztělesněním této vnější nutnosti se stává nejen policie (jako všude jinde), ale také samo okolí, které jedince v uměle vybudovaném prostředí obklopuje: nová infrastruktura postavená na základě stimulačního programu, nové hororové městské krajiny slavnostně otevírané v západním vnitrozemí nebo účelově projektovaná tovární města. Tato nutnost se pak manifestuje ve stále zoufalejším, improvizovaném a mohutném mechanismu, který výrobní sféru odstiňuje tak, že ji částečně odpojuje od reprodukční sféry (její břímě na sebe místo výrobní sféry berou stát, rodina nebo zločinecký syndikát), ovšem při stálém zajištění jejich integrace v bezprostředním výrobním procesu, a to i s použitím síly, je-li to nutné.[51]

Bez budoucnosti

Naše intuitivní představa Číny jako „továrny světa“ má rovněž sklon reálné trendy ve vývoji a struktuře zaměstnanosti. Prozkoumáme-li potřebné údaje podrobněji, vypadá to, že čínská ekonomika jako celek kopíruje stejný model deindustrializace a zneformálnění, který pozorujeme na celém světě. Je sice pravda, že například čínský průmysl v letech 2002 až 2009 vstřebal deset milionů nových dělníků, což se rovná dodatečným dvěma procentům z celkové pracovní síly, ale k tomuto růstu došlo až po masivní deindustrializaci čínského rezavého pásu a po demontáži „železné misky na rýži“ v 90. letech 20. století. V absolutních číslech se čínský průmysl jako procento z celkové zaměstnanosti od počátku reformní éry prudce zmenšuje, přičemž se propadl z maxima 14,8 % v roce 1985 na 11 % v roce 2001 a teprve nedávno zase vzrostl na 12,8 % v roce 2009. Celkový trend je jednoznačně sestupný (viz graf 5). Děje se tak navzdory skutečnosti, že historicky upadá i zaměstnanost v zemědělství, která klesla z 63 % v roce 1985 na 35 % v roce 2011.[52] To znamená, že v Číně, stejně jako všude jinde, sektor služeb zažívá růst a odvětví typu stavebnictví jsou stále více závislá na státních pobídkách a finančních spekulacích a nikoli na expanzi průmyslových podniků.

Graf 5 Průmyslová výroba jako procento celkové zaměstnanosti v Číně

Vedle těchto trendů se ještě často nezmiňuje charakter čínské průmyslové výroby. Začasté panuje předpoklad, že normou jsou obří tovární komplexy, které byly dějištěm protestů ve Foxconnu nebo Hondě, s jejich velkým rozsahem a kvazifordistickými modely pracovní disciplíny, ale tak tomu není. Většina dělníků zaměstnaných v čínské průmyslové výrobě (64,4 %) ve skutečnosti pracuje ve venkovských neboli „Maloměstských a vesnických podnicích (MVP)“, které povětšinou leží mimo jádra megapolí a oficiální čínské statistiky je často málem ani nezapočítávají. Patří sem i „pracující mimo etablované podniky, kteří pracují na živnostenský list nebo pracují v domáckých, sousedských či jiných malých výrobních uskupeních.“[53] Dokonce i ta největší průmyslová centra jsou závislá na tomto předivu drobné, do sítí propojené a silně neformální práce, která je nejviditelnější v odvětvích typu recyklace, výroba malých součástek a na práci náročná těžba zdrojů. Jejich produkty pak zásobují větší průmyslové aglomerace typu Foxconn, kde je nakonec zpracují (společně se vstupy vyráběnými za podobně neformálních okolností na místech jako je Indie) ve spotřební výrobky. Rovněž se tu zjevně stírá hranice mezi průmyslovou výrobou a prací ve službách, neboť mnohé průmyslové podniky se pouští také do dopravy, zprostředkování práce a lokálního finančnictví (ať už se jedná o půjčky poskytované prostřednictvím sítí osobních či rodinných vazeb nebo prostřednictvím formování stále větších „stínových bank“, které existují paralelně s formálním bankovním systémem).[54]

Měnící se charakter struktury čínského průmyslu má nesmírný vliv na způsob, kterým začínají nepokoje, stávky a další „masové incidenty“, a na jejich konečné zkrocení. Tato struktura rovněž jistým způsobem působí gravitační silou na subjektivitu a pomáhá tak tvarovat to, jak proletáři rozumí svému vlastnímu konání ve vztahu ke světu kolem nich. A protože je silným faktorem při formování všedního prostředí, které lidi obklopuje (včetně rytmu jejich činností a kontaktu s druhými), jsou práce a prostředí, které vytváří, terénem, v němž dochází k revoltám a na nějž tyto revolty reagují. Jak se sekvence bojů vyvíjí a adaptuje, dochází ke kolektivnímu (často intuitivnímu) mapování tohoto terénu a jak konflikt nabývá na intenzitě, sílí povědomí o schopnosti nejen zmocnit se tohoto okolního prostředí, ale také přemodelovat. V minulosti se rozsáhlé průmyslové konglomerace na místech jako je Detroit nebo severní Itálie, staly pařeništi tradičních „dělnických hnutí“ právě proto, že koncentrovaly obrovská množství průmyslových dělníků do několika málo městských zón, přičemž tito dělníci pracovali vedle sebe v obrovských závodech a žili v průmyslových čtvrtích, které byly domovem tisíců z nich.

Vzhledem k tomu, že v nedávném čínském neklidu převažovaly stávky a stávkující měli blízko k některým ze stěžejních továrních zón světa, má se často zato, že limity současných bojů v Číně překoná nějaký druh nového odborového hnutí – silně síťově propojeného, autonomního na vládních odborech a využívajícího přímou demokracii. Samozřejmě, že by mu mohly posloužit nejnovější digitální technologie (součet „autonomie + internet“ se za posledních dvacet let stal levicovým řešením všeho) a tak si toto hnutí kdekdo představuje víceméně jako obrodu syndikalismu v Číně. Příkladem může být nedávná zpráva China Labor Bulletin nazvaná „Hledání odborů: Dělnické hnutí v Číně 2011-13“ („Searching for the Union: The workers‘ movement in China 2011-13“). Hypotéza je tu jasná. Metodu jak překonat současný mrtvý bod bojů v Číně už známe: odbory. „Dělnické hnutí“ prostě jen musí „nalézt“ tento organizační model. Takovýto přístup je ryze formalistický, protože organizaci nechápe jako konfrontování se s limity dané sekvence konfliktů a jejich překonávání.

Racionálnější východisko by mělo být opačné. Není důvod domnívat se, že existuje nějaké „dělnické hnutí“ v tradičním smyslu slova prostě jen proto, že se nahromadily stávky, ani že „odbory“ jsou organizační formou, která zaručuje metodu jak překonat debakly těchto bojů prostě proto, že tuto roli (údajně) sehrály v dějinách. Snad za podmínek, z nichž se na Západě snadno zrodil „masový dělník“, ale tyto podmínky v deindustrializující se Číně povětšinou chybí stejně, jako dnes chybí v deindustrializovaných USA a EU.

Bylo by však chybou domnívat se, že faktická absence podmínek pro „dělnické hnutí“ znamená marnost všech pokusů o překonání současného systému. Tato hypotéza si totiž z mnoha vrcholných momentů v rozmanitých dějinách bojů proti kapitalismu svévolně vybírá jeden potenciálně vrcholný moment, který existoval v USA a Evropě a zevšeobecňuje ho jako absolutní podmínku pro rozvoj nového cyklu revolty. Jenže pravdou může být pravý opak. Co když to byla právě existence zdravého „dělnického hnutí“ (ať už podporovaná socialistickými stranami – jako v Evropě – nebo liberály horujícími pro „velkou společnost“) za rozsáhlých továrních režimů ve fordistickém stylu, co udusilo poslední uhlíky revoluce, které ještě doutnaly po povstáních, k nimž došlo o sto let dříve? Syndikáty, komunistické strany a revoluční armády onoho minulého století byly sotva produktem „revolučního uvědomění“, které by se v povětšinou průmyslové pracovní síle rodilo prostřednictvím kolektivizačních procesů samotného kapitalismu. Ano, je evidentní, že industrializace a demografická tranzice hrály integrální úlohu v zažehávání revolt proti zbídačování. Ale ona starší povstalecká hnutí, která se tehdy vynořila, byla stejně tak artefaktem rolnických a domorodých tradic vnějšího odporu vůči kapitalismu, jako kulturně a historicky podmíněnou věcí a taktickou náhodou.

Byť v čínském neklidu prominují mzdové a s pracovišti spojené požadavky, což by na první mohlo signalizovat vzestup nového dělnického hnutí, pod povrchem se odehrává cosi velmi odlišného. Podobné taktiky vsazené do odlišných okolností mohou signalizovat velmi rozdílné politické potenciály. Přestože čínským stávkám vévodí mzdové požadavky (ať už za zvýšení mezd nebo za doplacení dlužných mezd), není tu nic, co by dokazovalo, že takové požadavky věrně reprezentují celý komplex dělnických tužeb. Když se na takové mzdové požadavky jednou mrkneme a dojdeme k závěru, že dělníci jednoduše chtějí vyšší mzdy, jen konstatujeme to, co je evidentní, ale uniká nám to podstatné. Je to stejné jako pozorovat lidi, jak rabují obchody při protipolicejních bouřích v Americe, a dojít k závěru, že ti lidé skutečně chtějí věci, které si narabovali – což je samozřejmě pravda, ale jen se kloužeme po povrchu. Podobně jako bouřlivé rabování i mzdové požadavky v Číně mají charakter „urvi, co můžeš“ a takováto jednolitost motivu je sama o sobě signálem, že se za ním skrývá leccos neuvědomovaného.

V Číně tedy nevře žádné dělnické hnutí a to je dobře. Například neexistuje žádná snaha o organizování tradičních odborů, které by zakročily ve prospěch uznání migrantů za „normální“ dělníky, pomáhaly by jim vyjednat cenu jejich práce a přispívaly by tak k jejich plnému začlenění do námezdního vztahu. Navzdory takto nasměrovaným pokusům několika levicových nevládních organizací se zdá, že jedinou významnou silou, která toto začlenění prosazuje, je sám stát, když se pokouší obnovit aktivnější úlohu Všečínské federace odborových svazů.[55]

Trvalá absence takového „hnutí“ není žádnou čínskou zvláštností. Krize reprodukce je také krizí námezdního vztahu, v níž se samotný mzdový požadavek stává, slovy Théorie Communiste, „nelegitimním“. „Nelegitimita“ tu signalizuje systémovou nerealizovatelnost, v níž je těžší uspokojit požadavky domáhající se vyšších mezd, a to i tehdy, když si je vynucuje inflace a nedostatek pracovních sil. A celé to doprovází krize tvorby peněz, neboť systém čelí limitům likvidity kapitálu, které se množí jako houby po dešti – jinými slovy, vyvstává všeobecná krize hodnoty:

Současná krize [která začala v roce 2008] propukla, protože proletáři již nemohli splácet své půjčky. Propukla právě na základě námezdního vztahu, který dal vzniknout financializaci kapitalistické ekonomiky: snižování mezd potřebné k „tvorbě hodnoty“ a globální konkurence mezi pracovními silami. Vykořisťování proletariátu v globálním měřítku je skrytou tváří a podmínkou zhodnocování a reprodukce tohoto kapitálu, který směřuje k absolutní míře abstrakce. Je to šíře pole, v němž se tento tlak uplatňuje, co se v dnešní době změnilo: standardní cenou veškerého zboží, včetně pracovní síly, se stala minimální světová cena. To nutně znamená, že vzhledem k disciplíně nastolené finančním kapitálem, která podmiňuje výrobní kapitál, se přijatelné rozdíly v míře zisku drasticky snížily či se dokonce vytratily.[56]

„Čínská cena“ v posledních dvou desetiletích působila jako tato „standardní cena veškerého zboží“ a Číně imanentní krize námezdního vztahu nabývá podobu všeobecné měnové turbulence (byť potlačované monetární politikou), rostoucích mezd v etablovaných průmyslových zónách, jako je třeba delta Perlové řeky, relokalizace práce do levnějších výrobních center ve vnitrozemských městech a masivní expanze spekulativních investic, zejména do nemovitostí, ale patrná je rovněž z toho, jak se nafukuje neformální finančnictví a vedle toho roste potřeba státem řízených investic ve formě pobídek a přímých zahraničních investic ze zámoří. Všechny tyto jevy potvrzují „nelegitimnost“ mzdového požadavku, protože dělníci růst mezd musí požadovat a skutečně k němu dochází (vzhledem k inflaci, marketizaci venkova atd.) právě v době, kdy už míry zisku klesají. Průmyslové podniky se stěhují, růst ekonomiky zpomaluje, dochází k destabilizaci měn a vznikají podmínky pro nové vlny stávek a masových nepokojů.

Je to tato „nelegitimnost“, co znemožňuje vzestup účinného dělnického hnutí a dostává stát do „pasti povstalectví“.[57] Protože Čína nedokáže na celostátní úrovni ziskově reformovat své instituce zastupující práci, je polapena mezi klesajícími mírami zisku a stoupajícími vlnami stávek a nepokojů. Přiznat ústupek jedné straně znamená spustit opačnou reakci na druhé straně. Mzdový požadavek je nelegitimní kvůli úzkým mantinelům, v nichž se pohybuje. Tato nelegitimnost ale neanuluje jen možnost dělnického hnutí. Vytváří rovněž podmínky, za nichž útoky na mzdu (jako třeba ty, k nimž nedávno došlo v Číně) zasahují neuralgický bod, který je dnes daleko citlivější, než tomu bylo v případě dělnického neklidu v uplynulém půlstoletí. Dřívější výdobytky sociální demokracie v Evropě a poválečného liberalismu ve Spojených státech byly možné díky meznímu prospěchu, který těmto regionům přinesla krátká období konjunktury následující po desetiletích deprese a války. Mzdové požadavky v té éře vedly k odborové organizovanosti, programům veřejných prací, začlenění nových dělníků do privilegovanějších vrstev proletářů a tudíž k jemnému potlačení všech revolučních impulzů, které přetrvaly z předchozí éry – a to všechno proto, že bylo možné si to dovolit. Dnes to možné není. Pracující se nemohou afirmovat jako pracující, protože si je kapitál nemůže dovolit.

Ilustrací tohoto hlavolamu je i subjektivní postoj samotných dělníků. Proletarizační proces doposud nevygeneroval žádné hnutí, které by směřovalo k afirmování identity dělníků jakožto dělníků. Generovaná subjektivita místo toho nabírá abjektně negativní formu: „dělník nemá budoucnost; vracet se na vesnici nemá smysl.“[58] Totéž zaznívá u Lu a Pun:

Reforma ztělesňuje rozpor: jelikož kapitál potřeboval využívat novou pracovní sílu, žádalo se od čínských rolníků, aby se změnili v pracující těla, ochotná trávit celé dny na pracovišti. […] Jenže jejich práce byla spotřebním zbožím a tak, když už je nepotřebovali, žádalo se od nich, ať se vrátí do vesnic, které předtím museli opustit a kterým nezůstali věrní. […] Jestliže dominantní charakteristikou první generace migrujících dělníků byla přechodnost, druhou generaci, která dnes většinu života tráví v městských oblastech, charakterizuje zlom. Přechodnost znamená tranzice, a proto podněcuje naděje a sny o změně. Zlom však vytváří uzávěru: není naděje, že buď změníte v městského dělníka, nebo se vrátíte do venkovského společenství a začnete žít jako rolník.[59]

A tento sentiment dokonce začíná převažovat nad ekonomickými imperativy migrace. Když popisují jednoho z dělníků, s nimiž dělali rozhovor, Lu a Pun píší:

Jestliže honba za materiální odměnou je sdílenou ambicí, která přebíjí vnitřní odlišnosti v rámci pracující třídy, pro Xina tato honba ztratila smysl. Pojem práce pro něj představoval zlo, vytvářel zlom v jeho životě. ‘Kdykoli jsem v práci, nejsem šťastný. Moje duše nikdy nemá klid. Vždy má pocit, že bych měl udělat něco velkého.’[60]

Migranti tak ustavičně oscilují a vzniká „kvazi-identita“ migrantů z venkova, o které mluví Pun a Lu: „jedna z dělnic, které jsme potkali v Tung-kuanu, poznamenala, ‘Když jsem byla pryč [za prací ve městech], domov mi chyběl. Když jsem se vrátila domů, myslela jsem na to, až zase odjedu.’“[61]

Tato dynamika charakterizovala notnou část dělnického neklidu v nedávných letech. Pro tyto dělníky vzniknul bludný kruh: reforma a dichotomie venkov-město podporují touhu uniknout z venkova; únik vede pouze ke strázním továrního života; frustrace z továrního života vyvolává touhu po návratu.“[62] Xin pak své spolupracovníky vede do stávky v továrně na plasty: „Lapeni mezi nemožností návratu a žádným pokrokem, byli ochotní k radikální akci.“[63] Právě proto, že Xina nelze plně začlenit ani do „pracující třídy“ ani do tenčícího se rolnictva, jsou on a jemu podobní hnáni k tomu, aby útočili na podmínky, které je obklopují. Když se stává příliš nákladným udržovat a afirmovat životy dělníků jako dělníků, je to signál, že se cyklus mezi prací a kapitálem, v němž se vzájemně posilují, dostal do úpadku a zcela se vynořuje možnost rozbití tohoto cyklu.

Výsledkem je, že „kvazi-identita“ migrantů z venkova má pravděpodobně daleko více společného se složitou a rozpornou subjektivitou mladých výtržníků z londýnských sídlišť než s upracovanými, třídně uvědomělými dělníky z levičáckých představ o dějinách. Stojí za povšimnutí, že Blaumachen svůj „(ne)subjekt“ popisují slovy podobnými těm, která používají Lu a Pun ve své etnografii:

Prekérnost, ono ustavičné ‘v a vně’, plodí (ne)subjekt (ne)vyloučených, neboť začlenění má stále více tendenci být vyloučením, zejména pro ty, kdo jsou mladí. […] A nemáme na mysli jen radikální vyloučení z trhu práce, ale hlavně vyloučení ze všeho, co se považuje za ‘normální’ práci, ‘normální’ mzdu, ‘normální’ život.

[…] (Ne)subjekt se tudíž momentálně v rámci krize restrukturalizovaného kapitalismu stává aktivní silou. Znovu a znovu se objevuje a jeho praktiky mají tendenci ‘antagonisticky’ koexistovat s požadavkovými praktikami, zatímco ty mají sklon ‘imitovat’ praktiky nepokojů, které je nevyhnutelně přitahují jako magnet, neboť ‘sociální dialog’ byl zrušen.[64]

A absence „sociálního dialogu“ je v Číně stále zjevnější. Když si Xin se svými spolupracovníky ztěžuje zákonnou cestou, nakonec je ignorují i na nejvyšší úrovni (když pošlou petici centrální vládě v Pekingu). Ve finále je to, „jakého přijetí se jim dostalo, naplnilo zoufalstvím,“ a, „uvědomili si, že jsou v tom sami.“[65] Jak vysvětloval Xinův kolega Čen: „Museli jsme se spolehnout sami na sebe. Nemůžeme věřit vládě a nemůžeme věřit managementu.“[66] V takové situaci, kdy „nelze jít vpřed ani ustoupit,“[67] jsou migranti nuceni, „postavit se svému traumatu čelem a obrátit svůj hněv směrem ven.“[68] Limity, které jsou čínské třídní dynamice vlastní, stále více nabývají formu takovéto vnější nutnosti. Represe, administrativa a sociální kontrola jsou ve své brutalitě zjevné, a když vás zaženou do kouta, nemáte jinou možnost než se rvát.

Bez minulosti

Osazenstvem dřívějších vrcholných momentů komunistické aktivity byli povětšinou rolníci nebo generace, kterou sice vytrhli z venkovského života, ale stále byla obeznámena s heterodoxními lidovými tradicemi. Tato heterodoxie sama vznikla z raného odporu vůči pozemkovým vlastníkům a dalším činitelům kapitalistického přivtělování, neboť tito bojovníci operovali v rámci globalizovaného, ale ne zcela globálního režimu akumulace, jenž měl pořád spoustu prostoru, kam mohl rozšiřovat své území. Stále ještě totiž na zeměkouli existovaly dosti velké regiony, kde tento systém působil jen slabou gravitační silou.

V Číně i jinde tak vznikly podmínky, v nichž se globální trhy kombinovaly s koloniálními aktivitami národů jádra, jejichž cílem bylo destabilizovat domorodé mocenské struktury a zažehnout chaotické a nehotové formy odporu proti novému i starému režimu. Toto částečné přivtělení mělo podobu hluboce nerovné ekonomické geografie, kdy ta nejrozsáhlejší průmyslová aktivita probíhala v hrstce přístavních měst a zaměstnávala jen malý díl čínského obyvatelstva. Většina žila na venkově, pracovala v zemědělství, řemeslné výrobě nebo malých dílnách roztroušených mezi nahuštěnými zahrádkami a daleko od hlomozu metropole.

V rozvinutějších přístavních městech měl dělnický odpor původně formu anarchistických syndikátů pracujících založených podle francouzského modelu, ale také tajných spolků, občas apolitických, občas otevřeně napojených na nejrůznější levicové nebo nacionalistické projekty. I zde byli dělníci, kteří do těchto organizací vstupovali, často migrující rolníci nebo jejich děti a tyto rané formy koordinace držel pohromadě stejně tak prostý proticizácký sentiment a nacionalismus jako vznešenější univerzalistické cíle vyložené v četných novinách, které tiskla čínská levice. Všechny tyto organizace operovaly v jistém stupni utajení, mnohé byly alespoň částečně ozbrojené (jejich členy byli často adepti bojových umění) a jejich taktika sahala od prostých stávek a bojkotů k masovým nepokojům a atentátům na průmyslníky a byrokraty sloužící zahraničním zájmům. Ve finále však tyto rané formy městské organizace nedokázaly překonat jim vlastní limity. Řadu tajných spolků do sebe vstřebala sílící nacionalistická strana (Kuomintang), kterou podporovaly USA, zatímco anarchistické projekty se zhroutily a jejich členové se rozdělili mezi nacionalistické a komunistické síly. Komunisté si rychle založili svoji městskou síť ozbrojených band a dělnických odborů, kterou nacionalistické vojsko rozdrtilo a donutilo je uprchnout na venkov.

A právě tady měly být překonány počáteční limity revolučního projektu. Venkovský odpor nabral podobu banditských tlup, náboženských kultů a nakonec rolnických sdružení zakládaných revolucionáři. Dvě desítky let válčení a chaosu (od roku 1920 do roku 1940) působily efektem tlakového hrnce: tavily a slévaly všechny tyto metody odporu do rolnické armády, což značilo celkovou „militarizaci“ revolučního projektu. V Číně, stejně jako ve Vietnamu, Koreji i jinde, to byla právě rolnická armáda a ne odbory nebo dělnické hnutí, kdo se ukázal být nejúspěšnějším hybatelem revoluce. Důvodem nebyla programová nebo ideologická čistota ani prosté otázky síly, slabosti či morálního apelu, nýbrž ten jednoduchý fakt, že vzhledem ke zvláštnímu komplexu materiálních podmínek se rolnická armáda ukázala jako nejadaptabilnější a nejhouževnatější forma koordinace, schopná souběžně zaútočit jak na invazní kapitalistický systém, tak na starý řád, a přitom poskytovat infrastrukturní prostředky zajišťující nějakou míru stability a prosperity v osvobozených oblastech. Co se tedy týče limitů její éry, rolnická armáda je dokázala překonat alespoň na čistě taktické rovině.

Limity tu ale nutně mají dva významy. Zaprvé se jedná o taktické a strategické limity specifického zápasu. Jsou to věci, které relativně izolovanému konfliktu (například ohledně nevyplácení mezd v jedné továrně) brání dosáhnout jeho cílů nebo se rozšířit do dalších továren či čtvrtí. Taktické limity mohou být poměrně jednoduché, třeba neschopnost vyrovnat se militarizované síle pořádkové policie a porazit ji. Může se ale také jednat o strategické limity vyvrácení současného řádu, třeba o neschopnost systematicky se stavět proti čínskému státu a potíže s přežitím cenzury, uklidňování a otevřené represe, které má každá koordinovaná akce. Historicky tímto strategickým limitem byla zjevná neschopnost městských dělnických syndikátů a ozbrojených levicových skupin klást dostatečný odpor nacionalistickému vojsku – tento limit nakonec překonala rolnická armáda.

Zadruhé je limity nutné chápat také jako limity pro to, aby boj nabral komunistický charakter. Taktické a strategické limity lze překonat mnoha způsoby a žádný z nich není sám o sobě a ze své podstaty komunistický – rolnická armáda historicky selhala právě v tomto ohledu. Některá opatření přijatá v daném boji mohou vypadat, že jsou konzistentní s „levicovou“ politikou, a přesto jeho trajektorii odklání špatným směrem. Tyto limity tudíž nejsou ideologickými limity (nejde o problémy s „falešným uvědoměním“), ale materiálními limity strukturálně vepsanými do konfliktu. Cesta nejmenšího odporu, kterou konflikt jde, má zřídka komunistický charakter a jen samotné „uvědomování druhých“ nemůže (a možná vůbec nemůže) konfliktu vnutit jinou cestu. Sebevětší kulturní agitace tedy nemohla dotlačit společnost vzniklou z vítězství rolnické armády na komunistickou trajektorii. Místo toho se tato agitace nestala ničím jiným než groteskní ozdobou pomalého pádu této společnosti do kapitalismu.

Dnes jsou ale rolnická armáda a podmínky, které ji zplodily, pryč. Dnes tu nejsou ani potenciál ani limity boje vedeného zvnějšku kapitalistického systému. Není cesty vpřed a není cesty vzad. A v takto pochmurné naší přítomnosti se ptáme, jaké jsou současné limity konfliktu v tzv. továrně světa? Začněme tím, že tu jsou zjevné taktické a strategické limity: nepokoje a stávky jednoduše zatím nedokázali přežít represe. Některé větší zápasy, jako třeba nedávná stávka v Yue Yuenu,[69] vydržely trochu déle než normálně jen díky tiché podpoře centrální vlády. V jiných případech jsou požadavky vybojovány až poté, co je samotná stávka rozdrcena a její nejaktivnější vůdci se ocitnou na černé listině nebo ve vězení.

Nepokoje však často nemají žádné konkrétní požadavky, které by šlo snadno splnit. Mají charakter impulzivního násilí náhodně zacíleného na bezprostřední představitele represe a autority. Ve Wen-čou masivní dav málem ubil k smrti několik chengguan (城管 – speciální policie v civilu) poté, co tito šikanovali jednoho obchodníčka a napadli novináře, který je u toho fotil.[70] V případech jako je tento, nejsou taktické a strategické limity ani tak o tom jak si vybojovat nějaké požadavky na pracovišti, jako o tom jak udržet při životě a zacílit samotnou moc „lůzy“. Nicméně propletenec přímé represe a lukrativních ústupků je zatím pojistkou, která těmto masovým nepokojům účinně znemožňuje přerůst v masové okupace městských částí, továren a veřejných náměstí typu Kwangdžu,[71] Tchien-an-men nebo Tahrír. Avšak požadavek ziskovosti stále více svazuje jak represivní, tak redistribuční křídlo státu a tak tato preventivní opatření začnou ochabovat.

Dále jsou tu materiální limity, které těmto konfliktům brání dobrat se komunistické trajektorie. Nejvýznačnějším z nich se prvně jeví „problém kompozice“. Jak popisují Endnotes: „Problém kompozice znamená problém seskládání, koordinace či sjednocení částí proletariátu v průběhu jejich boje.“[72] Tento problém vzniká, když neexistuje „žádný předem definovaný revoluční subjekt“ či jinými slovy, když není „žádné uvědomění třídy ‘pro sebe’ jakožto vědomí obecného zájmu, sdílené všemi pracujícími.“[73] V Číně je nejzřejmějším dělítkem uvnitř třídy apartheid mezi lidmi z měst a lidmi z venkova, který je postaven na statutu hukou. Je tu ale také spousta dalších významných a viditelných dělítek, ať už založených na genderu, rase, vzdělání nebo stupni začlenění do privilegované struktury státu. Tato dělítka se množí skoro na všech úrovních, protože existují podstatné rozdíly mezi odvětvími, regiony, městy a dokonce i mezi jednotlivými odděleními v rámci velké továrny. Zdá se, že žádný současný politický projekt (možná kromě nacionalismu) není s to tyto skupiny sloučit do nějakého druhu subjektivity „pro sebe“.

V kontextu městských stávek a nepokojů se problém kompozice rovněž vyjevuje v poměrně vymezeném charakteru každého „typu“ masového incidentu. Ekologické protesty obvykle zůstávají zřetelně odlišné od dělnických bojů a bojů proti násilným demolicím nebo záborům pozemků, byť se jich všech účastní mnozí lidé ze stejných společenských vrstev. Tyto typy také mají své vlastní formy diskursu, obvykle adaptované na specifické varianty vyjednávání. Každá forma sice může toto vyjednávání do jisté míry přesahovat, ale doposud se nijak podstatně nepropojily.

Nakolik všechny tyto boje setrvávají v rámci dané formy vyjednávání, míří někam jinam než ke komunismu. I kdyby tyto konflikty měly nabrat na intenzitě, pravděpodobně by zůstaly vyjednáváním o právech, lepší ceně pozemků nebo práce nebo o trochu větší participaci na systému, nad nímž ti, kdo jsou v něm zapojeni, stejně nemají žádnou skutečnou kontrolu. A půjde-li zachovat celkovou ziskovost, dokonce ani bezpříkladná exploze stávek a nepokojů patrně neprolomí cyklus vyjednávání. A tak jen tehdy, když se sociální dialog zcela porouchá – spolu s prohlubováním krize reprodukce – může vyvstat možnost, že tyto konflikty splynou v komunistický projekt.

To však neznamená, že se „problém kompozice“ jednoduše vyřeší stupňováním krize, nýbrž že současná „kompozice“ třídy ve skutečnosti není problémem. Kompozici lze chápat jako podstatné jméno, takže stávající kompozice třídy buď obsahuje, nebo neobsahuje nějaký druh „předem definovaného revolučního subjektu“, či jako sloveso, takže revoluční subjektivita se komponuje skrze konání. Protože klade rovnítko mezi podstatné jméno a sloveso, hypotéza Endnotes se bezděky stává nejasnou ohledně odlišnosti mezi historickou daností (nějaký „předem definovaný“ subjekt) a historickým konáním. Ve svém čtvrtém čísle Endnotes tuto nejasnost odstraňují prostřednictvím historické analýzy, která se shoduje s naší vlastní. Zde na ni navazujeme, když říkáme, že absence „předem definovaného revolučního subjektu“ nemá co do činění s „problémem kompozice“. Naopak je to jedině možnost „sociálního dialogu“ mezi vikáři kapitálu a jistými frakcemi proletariátu, co činí z kompozice jakožto aktivity problém. Dělítka uvnitř proletariátu přetrvají, ale jak se hroutí schopnost vést sociální dialog, tato dělítka se zmenší a bude snadnější je přemostit. Představa „uvědomělé třídy pro sebe“ nebo revolučního projektu založeného na „obecném zájmu, sdíleném všemi pracujícími“ byla vždycky mýtus, který roztrubovali pošetilci a mocní – zejména ti, kteří se sápali ke kormidlu umírajících revolucí. „Jednotný“ revoluční subjekt nepředchází revolučním událostem. Není nám dán, nýbrž se utváří.

Když v dějinách existovalo něco, co se blížilo takovému třídnímu uvědomění, rozhodně se nejednalo o nevyhnutelný výsledek nějakého daného režimu průmyslového místopisu nebo používání práce. Takovéto „uvědomění“ se vždy ukulo ze složitého amalgámu rolníků, řemeslníků, manuálních dělníků, hord nezaměstnaných, tlup zdivočelých dětí, rozhněvaných žen v domácnosti, naivních vizionářů, nižších státních úředníků, studentů, vojáků, námořníků a banditů, kteří byli všichni vrženi do alembiku raného kapitalistického města a čerpali z rozmanitých tradic odporu. „Uvědomění“ nebylo ideou v hlavách lidí, ale prostě jmenovatelem jejich společné aktivity.[74]

Podobně je jasné, že ústředním terénem jakéhokoli pokusu o překonání současných limitů boje v Číně musí být tovární město a tento pokus musí operovat napříč rozdělenými vrstvami proletářů, které spojuje spíše zeměpisná blízkost než nějaké vrozené vědomí sebe samých jako třídy. Avšak lidové tradice odporu už pohasly. Revoluční tradice sama často působí jako jejich náhražka. Vždyť sami raní čínští revolucionáři si mnohé z těchto starších praktik osvojili a transformovali je v mýtus socialistického státu. Dnes se lidé často dovolávají symbolů a praktik ze socialistické éry, aby si tak ospravedlnili útoky na ty, kdo jsou u moci. Pravděpodobně nejvýznačnějším příkladem je současná popularita uctívání Mao Ce-tunga, které v tradičním stylu čínského lidového náboženství praktikuje zhruba dvanáct procent obyvatelstva (zejména vesnická chudina).[75] Když se zkombinují s lidovým neklidem, mají tyto tradice ve finále tendenci posilovat levé křídlo Komunistické strany Číny (dokladem jsou Po Si-laj a jeho „čchung-čchingský experiment“ a Wen Tiejunova „Nová přestavba venkova“) a zároveň zakrývat faktický povstalecký potenciál mystifikujícím účinkem socialistické nostalgie.

Druhým klíčovým rozdílem je změněné měřítko a kompozice kapitalistického města. Obrovská množství čínských proletářů žijí a pracují v bezprostřední blízkosti velkých koncentrací výrobní infrastruktury. Xintangské nepokoje se odehrály na průmyslovém předměstí, kde se vyrábí jedna třetina veškeré rifloviny na světě. Podobně několik let neklidu v podnicích Foxconnu po celé Číně vzbudilo strašáka přerušení globální dodávky iPhonů. Na první pohled se zdá, že to připomíná situaci v industrializující se Evropě, kde se mýtus jednotného proletářského subjektu mohl uchytit právě proto, že v bezprostředním výrobním procesu byla zaměstnána takto významná část proletariátu. Jenže v dnešní Číně je to jiné: změny v technickém složení výroby zaručeně plodí tendenci k deindustrializaci. Nový revoluční subjekt tudíž nelze ukout prostřednictvím afirmování „dělnické kultury“ (gongren wenhua – 工人文化), byť se v minulosti propagování takových mýtů osvědčilo jako užitečné.

Navzdory této relativní deindustrializaci se v rámci globální ekonomiky velká množství čínských dělníků stále nacházejí v naprosto zásadním postavení. Nepokoje v Aténách, Barceloně, Londýně a Baltimoru sice mají velký význam, ale jen sotva nějakou naději, že prolomí „skleněnou podlahu“ a zaplaví výrobu. A i kdyby se jim to podařilo, výsledkem by bylo, že se lidé prostě nahrnou do logistických prostor (přístavů, skladů, železničních nádraží, univerzit, nemocnic a mrakodrapů, z nichž se po vyrabování všeho užitečného rychle stanou pouště prázdných místností a dopravních kontejnerů) nebo maximálně do hrstky technologicky vyspělých továren, kde se vyrábí specializované zboží, a nebudou mít přístup ani k surovinám ani ke znalostem potřebným k jejich provozování. V Číně je však znalost strojírenství a základní přehled o technice běžný, dodavatelské řetězce jsou úzce provázané a nahuštěné v průmyslových aglomeracích a blokáda výrobků jednoho jediného továrního komplexu může významným dílům globální produkce znemožnit, aby se dostaly na trh.

Navíc „globální továrna“ utvářená logistickou infrastrukturou se sama z velké části buduje v Číně, kde se vyrábí 82 % celosvětové produkce dopravních kontejnerů:

Čína se pyšní největšími výrobci kontejnerů a jeřábů na světě, hned po Německu je třetí zemí s největším počtem lodí a po Japonsku druhou zemí v počtu postavených lodí a předčila Indii jako země, kde se recykluje nejvíce lodí.[76]

Tyto faktory ze své podstaty limitují schopnost blokád na Západě zaškrtit akumulační cyklus na jeho spotřebitelském konci. I když je výroba rozprostřena do globálních sítí a plně zasahuje do společenské sféry (tzv. „sociální továrna“), zásah do těchto sítí nemá všude stejnou váhu. Dokonce i masivním obstrukcím v zemích jako Řecko a Španělsko se lze jednoduše vyhnout – problematické trhy lze opustit, jelikož většina jich stejně umírá, neboť proletářům dochází snadné úvěry. V kterékoli z končin opuštěných kapitálem lze budovat autonomní zóny a dělnické státy, aniž by představovaly skutečnou hrozbu – maximálně nabízejí marginálním populacím nějaký stupeň podpory, aby přežily až do nějakého budoucího přivtělování během nového cyklu expanze.

Jde o to, že prostě existují někteří proletáři, kteří jsou blíže k pákám globální výroby než jiní. Cílem komunistického projektu není zmocnit se těchto pák a řídit systém ku prospěchu všech, protože celý tento systém je vybudován nejen k výrobě, ale také ke zbídačování. Cílem je tento systém finálně rozložit, demontovat a konvertovat to, co konvertovat lze, ale k tomu je třeba rozbít jeho středovou osu otáčení – bezprostřední výrobní proces, kde se pracující setkávají s kapitálem a vznikají věci. A k demontáži a konverzi jeho komponent je nutné znát, jak tento mechanismus funguje, a být technicky schopni zajistit, že mezitím nikdo nebude hladovět.

Tyto znalosti nejsou nějakým abstraktním předmětem hloubání, nýbrž jsou vtěleným produktem cviku a praxe uvnitř samotné výrobní sféry. Čínské pracovní síly byly pro globální kapitalismus lukrativním zdrojem práce právě díky těmto vtěleným znalostem – socialistické školství vyprodukovalo vysoce gramotný národ s nadbytkem středoškolsky vzdělaných techniků. Dnes si čínský proletariát – navzdory vysokému obratu migrující práce – zachovává větší a šířeji distribuovanou kompetenci v „technické znalosti organizace tohoto světa“,[77] než je běžné mezi proletáři ze zemí typu Řecka, Španělska nebo Spojených států. Máme tedy praktický problém. Bez budoucnosti nebo minulosti nám zbývá jen to, co máme po ruce.

Anglický originál najdete zde.

[1] Oficiální přehled událostí, viz Yoon, Eunice, „China’s riot town: ‘No one else is listening’“, CNN, 17. června 2011, 21:35 EDT. http://www.cnn.com/2011/WORLD/asiapcf/06/17/china.riot.town.yoon/

[2] V Xintangu se vyrábí zhruba jedna třetina veškeré džínoviny světa, pročež se mu začalo přezdívat „džínové hlavní město světa“. Viz: Li Guang, Jiang Mingzhuo, Lu Guang, „The denim capital of the world: so polluted you can’t give the houses away.“ Chinadialogue, 13. srpna 2013. https://fashiontech.wordpress.com/2014/08/05/the-denim-capital-of-the-world-so-polluted-you-cant-give-the-houses-away/ A: Malcolm Moore, „The end of China’s cheap denim dream,“ The Telegraph, 15:02 GMT, 26. února 2011. http://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/asia/china/8349425/The-end-of-Chinas-cheap-denim-dream.html

[3] Detaily viz grafy 1 až 4. Povšimněte si však, že tyto grafy vypočítávají data pro Čínu jako celek. Počet nepokojů, stávek nebo blokád v lidnatém a silně průmyslovém regionu, jako je delta Perlové řeky, přesahuje celostátní průměr, jak je zjevné mapujeme-li tatáž data.

[4] Zpráva je dostupná zde: http://www.ssapchina.com/ssapzx/c_00000009000200010006/d_0907.htm A její obsah je anglicky shrnut zde: http://www.chinadaily.com.cn/china/2014-04/09/content_17415767.htm

[5] Stávková mapa od China Labor Bulletin je dostupná zde: http://strikemap.clb.org.hk/strikes/en

[6] Leetaru, Kalev a Schrodt, Philip (2013). GDELT: Global Data on Events, Language and Tone, 1979-2012. International Studies Association Annual Conference, duben 2013. San Diego, Kalifornie.

[7] Za povšimnutí stojí i to, že GDELT fakticky rozpoznává i několik méně známých vrcholů neklidu. Rolnický neklid z konce 90. let 20. století (zejména rok 1997) a začátek třetího tisíciletí se diskutují na jiném místě tohoto čísla a jasně se objevují v grafu 1.

[8] Viz: Neel, Phil A. (2014) „Counting Riots,“ Ultra. www.ultra-com.org/projects/counting-riots

[9] Tyto grafy představují původní výpočty z úplné databáze GDELT, normalizované součtem všech událostí na světě (versus součet všech událostí v zemi), transformované jednoduchým násobitelem, aby se čísla na ose y neobjevovala ve vědeckém zápisu a uhlazené podle modelu LOESS – pozor, tato metoda nenahrazuje regresní linku nebo křivku. Tyto grafy mají deskriptivně demonstrovat charakteristiky sledovaných dat a ne implikovat nějaký regresní datový model nebo jiné deduktivní metody. Původní data lze najít zde: http://gdeltproject.org

[10] Převzaty z Phil A. Neel, „Counting Riots“, Ultra, 22. května, 2014. http://www.ultra-com.org/project/counting-riots/ Tyto grafy nepoužívají model LOESS, ale trendové linie. Ovšem opakujeme, že účelem je ukázat charakteristiky pozorovaných dat a ne provádět lineární regresi nebo podobné procedury. Rovněž si povšimněte, že jsou normalizovány celostátním součtem událostí a nikoli globálním. Křivka je stejná, ale její relativní výška se v čase mírně mění. Ani jedna z metod není nesprávná, prostě jen kladou důraz na různé aspekty celkových údajů. V grafech 1 a 2 jsme normalizovali globálními součty, abychom dané fenomény zasadily do globálních trendů, zatímco grafy 3 a 4 obsahují samotné globální trendové linie.

[11] Jason E. Smith, „Occupy, the Time of Riots, and the Real Movement of History“, Scapegoat Journal, číslo 3, 2012.

[12] „Vyčkávání za letu – Pokračující krize a třídní boje let 2011-2013“, Endnotes, číslo 3, 2014. https://pratelekomunizace.wordpress.com/2014/04/07/endnotes-vyckavani-za-letu-pokracujici-krize-a-tridni-boje-let-2011-2013/

[13] Viz: Joel Andreas. Rise of the Red Engineers: The Cultural Revolution and the Origins of China’s New Class. Stanford University Press, 2009.

[14] Ho-Fung Hung. „Labor Politics under Three Stages of Chinese Capitalism“, The South Atlantic Quarterly, 112 (1), zima 2013, s. 203-212.

[15] viz Sikander, „Twenty-Five Years since the Tiananmen Protests: Legacies of the Student-Worker Divide“, Chuang (původně jako post pro Nao), 4. června 2014. http://chuangcn.org/2014/06/twenty-five-years-since-the-tiananmen-protests-legacies-of-the-student-worker-divide/

[16] Celkový pohled na tento proces, viz: Ching Kwan Lee, Against the Law: Labor Protests in China’s Rustbelt and Sunbelt. University of California Press, 2007, s. 9-12.

[17] Movement Communiste a Kolektivně proti kapitálu, Dělnická autonomie útočí v Číně, 2011, s. 35. http://protikapitalu.org/down/Delnicka_autonomie-Cina.pdf

[18] Eli Friedman, „China in Revolt“, Jacobin, číslo 7-8, 2012. https://www.jacobinmag.com/2012/08/china-in-revolt/

[19] Movement Communiste a Kolektivně proti kapitálu, 2011, s. 41.

[20] Lu Huilin a Pun Ngai, „Unfinished Proletarianization: Self, Anger and Class Action among the Second Generation of Peasant-Workers in Present-Day China“, Modern China, 36 (5), 2010, s. 495.

[21] ibidem, s. 497.

[22] ibidem.

[23] ibidem.

[24] ibidem.

[25] ibidem.

[26] Například hodnocení naprosto stejné proletarizace točící se kolem migrantů, která se od 19. století odehrávala v kalifornském zemědělství, viz: Carrie McWilliams, Factories in the Field: The Story of Migratory Farm Labour in California. University of California Press 1935.

[27] Kam Wing Chan, „The Global Financial Crisis and Migrant Workers in China: ‘There is no Future as a Labourer; Returning to the Village has No Meaning’“, International Journal of Urban and Regional Research. 34 (3), září 2010, s. 665.

[28] ibidem.

[29] ibidem, s. 667.

[30] V Tung-kuanu tvoří migranti 70-80 % pracovních sil a více než tři čtvrtiny z celkových 6,5 milionu obyvatel. V sousedním Šen-čenu nemá 7 milionů z faktických 8 milionů obyvatel města šen-čenské hukou. (Chan, září 2010, s. 663-665).

[31] viz: „Greece Unemployment Rate“, Trading Economics, 2013. http://www.tradingeconomics.com/greece/unemployment-rate

[32] viz: „Spain Unemployment Rate“, Trading Economics, 2013. http://www.tradingeconomics.com/spain/unemployment-rate

[33] Tento údaj převzatý od Chana (září 2010) rovněž patrně podhodnocuje absolutní počet nezaměstnaných, jelikož předpokládá, že všichni migranti, kteří zůstali ve městech, byli dál nějakým způsobem zaměstnaní. (viz Chan, září 2010, s. 667, graf 2).

[34] Tato pobídka se rovnala jedné osmině celkového produktu čínské ekonomiky.

[35] Povšimněte si rovněž, že čínský stát byl této fiskální intervence schopen, přestože narůstaly obavy z interní dlužní krize, v níž by bubliny měly svůj původ na rovině podniků a obecní správy. Skutky tohoto typu tak mezi investory dál vyvolávaly přehnanou víru v regulační schopnosti Komunistické strany Číny.

[36] Chan, 2010, s. 666-667.

[37] ibidem, s. 666.

[38] viz Gordon Orr, „What’s Next for Guangdong“, Harvard Business Review. https://hbr.org/2012/02/what-next-for-guangdong Tento vývoj rovněž značí státem řízený pokus zcela po krizi změnit ekonomický místopis země. Představou Si Ťin-pchingova „Plánu nového typu urbanizace“ (vyhlášeného v roce 2014) je „země měst“, která má vzniknout zastropováním růstu v tradičních (většinou pobřežních) megapolích a přebudováním malých a středně velkých regionálních center (z nichž mnohá budou ve vnitrozemí) na rozlehlé městské zóny. Stávající městská centra jsou mezitím povzbuzována k vytváření zcela nové ekonomické základny založené na službách a technologicky vyspělé výrobě.

[39] V americkém kontextu byl běloch a muž historicky prototypem námezdního dělníka, ale v jiných zemích existovaly jiné mzdové hierarchie, založené na odlišných komplexech dějin, genderu, etnicity a prosté geografie.

[40] Co se týče takovéhoto managementu pracovních sil v Kalifornii, opět viz McWilliams, 1935.

[41] Chen, 2013, s. 203.

[42] Woland/Blaumachen a přátelé. „Nástup (ne)subjektu“, Sic: International Journal for Communisation, číslo 2, 2014, Bell & Bain Ltd., Glasgow, s. 66. https://kknihovna.wordpress.com/2012/03/29/nastup-nesubjektu/

[43] ibidem, kurziva v originále.

[44] Rocamadur/Blaumachen. „Zdivočelá podtřída vtrhává do ulic“, Sic: International Journal for Communisation, číslo 2, 2014, Bell & Bain Ltd., Glasgow, s. 99. https://pratelekomunizace.wordpress.com/2013/02/23/sic-zdivocela-podtrida-vtrhava-do-ulic-aneb-nepokoje-v-anglii-a-dalsi-martyria/

[45] ibidem.

[46] Endnotes 2, s. 17.

[47] Banister, Judith. „China’s manufacturing employment and hourly labor compensation, 2002-2009“, Bureau of Labor Statistics, 7. června 2013. http://www.bls.gov/fls/china_method.pdf

[48] viz Banister 2013, „Manufacturing in China“ a graf 8.

[49] Theorie Communiste. „Skleněná podlaha“, in Les Émeutes En Grèce. Sononevero, 2009, s. 41-42; kurziva v originále. https://kknihovna.wordpress.com/2011/02/28/sklenena-podlaha/

[50] viz: Al, Stefan. Factory Town of South China: An Illustrated Guidebook. Hong Kong University Press, 2012.

[51] Tento mechanismus má sice tendenci k abstraktní totalitě, ale ve smyslu své faktické účinnosti rozhodně není opravdu „totální“. Existence samotných nepokojů je toho jasným důkazem stejně, jako jím je přetrvávání slumových zón typu 城中村 (chengzhongcun – „vesnice uvnitř města“) a neschopnost státu zkrotit korupci či jen přimět místní správu, aby se řídila jeho základními direktivami.

[52] viz: „Employment in Agriculture“, International Labor Organization, World Bank. Údaje z 8. dubna 2014. http://data.worldbank.org/indicator/SL.AGR.EMPL.ZS Širší vysvětlení téže dynamiky napříč BRICs viz: Joshua Clover a Aaron Benanav, „Can Dialectics Break BRICs?“, The South Atlantic Quarterly, 2014. http://krieger.jhu.edu/arrighi/wp-content/uploads/sites/29/2014/03/Can-Dialectics-Break-BRICS_JHU.pdf

[53] Banister 2013, s. 2.

[54] Gwynn Guilford. „Five charts to explain China’s shadow banking system, and how it could make a slowdown even uglier“, Quartz, 20. února 2014. http://qz.com/175590/five-charts-to-explain-chinas-shadow-banking-system-and-how-it-could-make-a-slowdown-even-uglier/

[55] viz: Eli Friedman, Insurgency Trap: Labor Politics in Postsocialist China. Cornell University Press, 2014.

[56] Roland Simon (R. S.), „The Present Moment“, Sic: International Journal for Communisation, číslo 1, 2011, Bell & Bain Ltd., Glasgow, s. 104.

[57] viz: Eli Friedman, Insurgency Trap: Labor Politics in Postsocialist China. Cornell University Press, 2014.

[58] Chan, 2010.

[59] Lu a Pun, s. 503.

[60] ibidem, s. 507.

[61] ibidem.

[62] ibidem, s. 513.

[63] ibidem, s. 511.

[64] Woland/Blaumachen a přátelé. „Nástup (ne)subjektu“, Sic: International Journal for Communisation, číslo 2, 2014, Bell & Bain Ltd., Glasgow, s. 66 a 67. https://kknihovna.wordpress.com/2012/03/29/nastup-nesubjektu/

[65] Lu a Pun, 2010, s. 512.

[66] citováno in ibidem.

[67] ibidem, s. 514.

[68] parafrázováno, ibidem, s. 513.

[69] viz: Friends of Gongchao, „The New Strikes in China“, 2014. http://www.gongchao.org/en/texts/2014/new-strikes-in-china

[70] Anglicky o této události viz: Alex Stevens, „Rioting crowd severely beats 5 chengguan for killing civilian“, Shanghaiist, 21. dubna 2014. http://shanghaiist.com/2014/04/21/rioting-crowd-beats-5-chengguan-for-killing-civillian.php

[71] Pozdvižení v jihokorejském Kwangdžu v květnu 1980. Viz: http://libcom.org/history/1980-the-kwangju-uprising

[72] „Vyčkávání za letu“, Endnotes 2, s. 47. https://pratelekomunizace.wordpress.com/2014/04/07/endnotes-vyckavani-za-letu-pokracujici-krize-a-tridni-boje-let-2011-2013/

[73] ibidem, s. 48.

[74] Stručně řečeno: „Subjektivita“ vždy byla „(ne)subjektivitou”, jak by řekli Blaumachen, jen v ní dnes už není tolik rolníků. Ohledně podrobnější verze tohoto argumentu viz Endnotes, číslo 4.

[75] Li Xiangping, „Xinyang, quanli, shichang–Mao Zedong xinyang de jingjixue xianxiang“ [李向平：信仰·权力·市场——毛泽东信仰的经济学现象, Víra, moc a trh – Ekonomie uctívání Mao Ce-tunga], 28. ledna2011, Zhongguo zongjiao xuexhu wang [akademická webová stránka o čínském náboženství], http://iwr.cass.cn/zjyjj/201101/t20110128_6030.htm

[76] Cowen, Deborah. The Deadly Life of Logistics, University of Minnesota Press, 2014, s. 67.

[77] viz: The Invisible Committee, To Our Friends, Semiotext(e), 2015, s. 95.

Advertisement

Filed under Ostatní komunizátoři píší · Tagged with Chuang, Čína