Co má Anders Behring Breivik co dělat s Frankfurtskou školou? A co má Pat Buchanan společného s Fidelem Castrem?

Zaschia Bouzarri sepsala těchto pár poznámek a neúplných úvah v reakci na článek švédského novináře Klase Gustavssona,[1] jenž se věnoval aktuální popularitě antisemitských konspiračních teorií ve Skandinávii. Bouzarri se pokouší o několik málo nástřelů analýzy společenské produkce a funkce těchto teorií spiknutí. Její kritické postřehy rozhodně nejsou bez zajímavosti ani pro nás, protože konspirátorské myšlení je nedílnou součástí islamofobní mobilizace nemalé části občanské společnosti a zjevně souvisí s procesy kulturalizace a etnicizace celých skupin obyvatelstva.

I.

Historicky jsou antisemitismus a antikomunismus úzce spjaté. Hitler ruskou revoluci prezentoval jako dílo Židů a komunistů, jehož cílem je zničit národní souručenství. Ve Skandinávii tato teorie židovsko-marxistického spiknutí stále kvete prostřednictvím pojmů „kulturní marxismus“ (kulturmarxism),[2] „politická korektnost“ a „multikulturalismus“, které se nově dostaly do slovníku zdejší společnosti. Loni na podzim uveřejnily online noviny Samtiden, které patří Švédským demokratům, sérii článků o Frankfurtské škole, která došlo k závěru, že politický a kulturní vliv tohoto výzkumného institutu je dnes téměř neomezený a že jeho hlavní postavy – filozofové židovského původu – nikdy nebyli opravdovými marxisty, nýbrž intelektuály instrumentalizujícími marxismus k budování svých vlastních kariér.

Karl-Olov Arnstberg (bývalý profesor etnologie) nedávno napsal příspěvek na blog, kde k otázce „kulturního marxismu“ přistupuje podobným způsobem. Tvrdí, že je sice dobře, že se dnes v mnoha politických kruzích smí kritizovat Izrael, ale „kritika Židů je i dnes tabu.“ Jeho rétorický arzenál je arzenálem starých antisemitů. Podle Arnstberga bylo několik dobrých důvodů proč ve 20. a 30. letech 20. století nenávidět Židy:

  1. Zabili Ježíše.
  2. Vymysleli bolševismus (Marx, Lenin a Trockij měli židovské kořeny).
  3. Tehdy kolem byla spousta mocných a bohatých Židů.

Úlohou Frankfurtské školy pak je hodit odpovědnost za Holocaust na západní křesťanský svět. Arnstberg píše, že toto obviňování se dnes v podobě „kulturního marxismu“ a jeho „parazitického hnutí“ (dobrý den, pane Hitler!) stalo ideologií žen, imigrantů a homosexuálů.

Tento skandinávský proud kritiky „kulturního marxismu“ je víceméně importem z díla soudobých amerických akademiků a autorů typu Williama S. Linda, Kevina MacDonalda, Paula Gottfrieda a Pata Buchanana. Podle kritického teoretika Martina Jaye lze původ jejich konspiračních teorií o Frankfurtské škole vysledovat zpátky až k jednomu článku, který vyšel v časopise napojeném na hnutí Lyndona LaRouche.

–          Současný autor William S. Lind popularizoval ideu „kulturního marxismu“ jako pokus o oživení marxismu na rovině kultury poté, co v důsledku druhé světové války selhal na rovině ekonomiky a politiky. V Lindově vnímání dějin byla hlavním výsledkem druhé světové války migrace francouzských Židů z Francie do USA, což americkému světu přineslo marxismus a tudíž i rozklad národa. Takzvaný „manifest“ Anderse Behringa Breivika byl do velké míry tvořen plagiáty Lindových spisků.

–          Kevin MacDonald formuluje tutéž ideu rasově, když tvrdí, že si Židé vytvořili „skupinovou evoluční strategii“, která sestává z kulturní hegemonie, genetických modifikací a etnického uvědomění. V jiné své knize The Culture of Critique (Kultura kritiky) interpretuje Adornovu kritiku antisemitismu a autoritářské osobnosti jako pokus patologizovat všechna nežidovská společenství. Na obecnější rovině považuje Frankfurtskou školu a postmoderní dekonstruktivismus za jedno a totéž, a to hlavně proto, že Jacques Derrida byl – ano, tušíte správně – Žid.

–          Paul Gottfried, který učíval na Yale, prezentuje Židy jako hlavní aktéry destrukce západní křesťanské civilizace, a to skrze jejich „lobbystické skupiny“, které ovlivňují americkou strategii na Středním východě atd.

–          Pat Buchanan, dobře známý konzervativní politik, který pracoval pro Nixona i pro Reagana, vydal v roce 2001 knihu nazvanou The Death of the West (Smrt Západu) a ta stojí na stejných myšlenkách. Zajímavé je, že Pat Buchanan a Fidel Castro spolu sdílejí zájem o Litevce Daniela Estulina a jeho „teorie“ o globální nadvládě Bilderbergské skupiny a o tom, že Usáma bin Ládin byl agentem CIA. Fidelu Castrovi se obzvláště líbila Estulinova „teorie“ o plánu Frankfurtské školy odvést masy od emancipace tím, že je v 50. letech 20. století (!) rozptýlí rockovou hudbou.

Klas Gustavsson dochází k závěru, že konspirační myšlení je přítomné v celém politickém spektru, ale z různých důvodů. Socialisté docházejí ke spiknutím, když se snaží dát tvar a podobu „anonymním“ a „nedosažitelným“ ekonomickým silám. Konzervativci se snaží dát tvar a podobu veřejné debatě, v níž získává pozice kritická koncepce kultury. A v obou případech je materií tohoto aktu dávání tvaru a podoby Žid.

II.

Teď k mým otázkám a povšechným pokusům odpovědět si na ně.

Jak se mohou prosadit narativy o Židech, které jsou tak neuvěřitelně přitažené za vlasy?

Částečně by odpovědí mohla být teze Williama S. Linda o Frankfurtské škole jakožto pokusu židovských marxistů chopit se kulturní moci, když se jim ji nepodařilo převzít ekonomicky ani politicky. Vůbec nechci říci, že na obsahu Lindovy teorie je něco pravdivého, ale přesto se v ní nutně odráží něco ze společenské reality. Vždyť když tzv. komunistické dělnické státy přestaly být pro Západ (či přesněji pro kapitál, ale to je jiný příběh) hrozbou jakožto „ekonomická alternativa“, komunismus už nešlo prezentovat jako vnější hrozbu pro národní formu a tradiční hodnoty. A to by mohlo autory typu Linda a jejich stoupence vést k tomu, aby procesy typu odnárodnění[3] a rozklad nukleární rodiny chápali jako cosi cizího uvnitř toho, co vnímají jako esenciálně křesťanské, západní společenství. Pohledět realitě do tváře by znamenalo pojmout takovéto procesy jako cosi zrozeného z antagonismů (změna účelu bretton-woodských institucí v nástroje globální ekonomiky a nikoli národa; boje žen proti podřízenosti mužským pracujícím atd.) uvnitř těch stejných sociálních formací, které tito autoři podle svých slov brání. Ale při jejich zoufalé obraně národa, práce a křesťanství – jediných věcí, které se zdají stát mimo ekonomické transformace – se všechny takové antagonismy rozplývají ve statickém, jednoduchém a tudíž pohodlném obrazu jakýchsi židovsko-marxistických filozofů organizujících konečné zničení Západu. Dnes by to mohla být konstanta všech konspiračních teorií. Prezentováním jasného protikladu mezi dobrým a bezpečným národním společenstvím a vnitřní hrozbou cizího zla získávají na popularitě neboli na „lidovém“ charakteru, protože nabízejí možnost transcendovat nutnou prekérnost naší situace coby pracujících a lidí v rámci restrukturalizovaného kapitalismu.

Proč mají vynálezci těchto narativů potřebu vracet se až k Frankfurtské škole?

Tím, že všechny společenské vztahy rekonfigurují na vzájemně se konfrontující společenství (rodina proti homosexuálům, národ proti imigrantům, poctivá ekonomika proti bankéřům atd.), teoretici spiknutí nabízejí jednoduchý, etický světonázor, kterým se imaginárně vyhýbají sociálnímu antagonismu. Tato ideologická transformace však není myšlenkovým systémem, kterým se maskuje realita; její popularitu vysvětluje rovněž fakt, že skýtá účinný způsob jak tuto realitu prožívat. Jsem nakloněna domněnce, že aby vyprodukoval takto účinné vysvětlení každodenního života a vztah jedince ke společenskému celku, musí konspirační modus myšlení zasadit svůj předmět (v tomto případě národ nebo „křesťanské hodnoty“) do širšího, historického vyprávění. Jelikož se veškerý objektivní sociální antagonismus rozplynul, je toto historické vyprávění stejně statické, jednoduché a uklidňující jako obraz národa, který nabízí. Nicméně musí poskytovat nějaký typ hmatatelného symbolu vývoje dějin a právě tady přichází na scénu Frankfurtská škola jakožto ta instituce, v níž se spojuje všechno, co nějak zpochybňovalo vnímané národní společenství: marxismus, psychoanalýza, feminismus a v neposlední řadě důraz na důležitost Holocaustu. V tomto smyslu je zřejmé, že v konspirátorském vidění dějin i aktuálních proměn společnosti funguje stejný mechanismus smývání „hříchů“. Zde ale nejde o národní společenství versus vnější ohrožení, ale o širší kontext tohoto protikladu: křesťanská civilizace versus její veřejní žalobci, tj. ti, kdo se snaží systematické vyvražďování Židů uchopit jako produkt stejných materiálních a intelektuálních tendencí, z nichž se skládalo Osvícenství. Dokonce můžeme říci, že tito zoufalí samozvaní obránci křesťanské civilizace jsou pouze smutným dokladem důležitosti, jakou má antisemitismus pro uchopení jinakosti (která posiluje identitu tím, že podtrhuje to, čím identita není) od křesťanské ideologie a praxe. Západní instituce organizované kolem křesťanství ukazují ve svém úpadku svoji pravou tvář, jak jsme už mohli vidět na ulicích francouzských měst v roce 2013, když se měl schvalovat zákon o manželství gayů.

Můžeme si ale být skutečně jistí, že jsou tyto konspirační teorie zoufalými reakcemi na úpadek křesťanských hodnot? Nezažíváme snad právě prudký návrat těchto hodnot?

Tento „prudký návrat“ se vlastně neomezuje jen na Západ. Odpověď na naši otázku nám to nedává, jen se nám tím dál problematizuje. Jestliže se podíváme na země jako Tunisko, Alžírsko, Sýrie, Irák a Egypt, uvidíme, že z různých důvodů (mezi ty hlavní patří neschopnost postkoloniálních vlád zajistit nějakou stabilní formu akumulace kapitálu a účinná ideologická i geopolitická instrumentalizace této neschopnosti ze strany Saúdské Arábie) jsou na vzestupu radikální formy sunnitského saláfismu. A právě tyto ideologie jsou reakcí nejen na vnímaný úpadek arabsko-muslimského (sunnitského) světa, ale také na dramatickou proměnu genderových vztahů uprostřed rychlé urbanizace. Faktem je, že antisemitismus i etnicizace šíitských muslimů jako kacířů nebo íránských vetřelců hraje klíčovou úlohu v negativní definici sunnitsko-saláfistické identity. Takže narativ o smrti národa sdílí jak sunnitští saláfisté na Středním východě, tak xenofobní strany a konzervativci na Západě. Restrukturalizace kapitalismu neproběhla v obou případech stejně, ale úspěch ideologií, které ji vysvětlují zřetelným protikladem mezi kulturním společenstvím a kulturním „cizincem uvnitř“, je stejně zjevný jako děsivý.

Otázka jak chápat úspěch a modality těchto nových způsobů konstrukce a klasifikace kolektivních identit podél kulturních linií zůstává otázkou otevřenou a důležitou, a to teoreticky i prakticky.

Zaschia Bouzarri

14. srpna 2015

Zdroj: http://zaschiabouzarri.tumblr.com/post/126669347854/what-has-anders-behring-breivik-got-to-do-with-the

[1] Klas Gustavsson, „Därför lever myten om den judiska konspirationen“, Dagens Nyheter, 22. 7. 2015, s. 10.

[2] V ČR například viz Viktor Lošťák, zastupitel za městskou část Brno-Bystrc: https://www.youtube.com/watch?v=4eWYvtGhC2I&feature=youtu.be – pozn. PK.

[3] Saskia Sassen, Globalization or Denationalization?, http://www.saskiasassen.com/PDFs/publications/Globalization-or-Denationalization.pdf.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: