Překonat mytologie: Rozhovor o projektu Chuang

Lorenzo Fe z GlobalProject.info položil letos v únoru členům čínského kolektivu Chuang několik otázek v reakci na „Není cesty vpřed, není cesty vzad“ (předpremiérový článek z chystaného prvního čísla jejich časopisu). Níže naleznete jejich odpovědi.

LFe: Mohli byste nejprve vysvětlit, proč jste se rozhodli začít s projektem Chuang a o čem je? Jak chápete globální význam společenských procesů, které se dnes odehrávají v Číně?

Chuang: Pár zakladatelů Chuangu se už od začátku třetího tisíciletí věnuje nezávislému výzkumu, překladům, psaní a organizování akcí ohledně Číny. Předtím jsme byli součástí kolektivu, který se rozpadl kvůli kombinaci politických neshod a budování akademických kariér některých jeho členů. Postupně jsme potkávali jiné lidi ze širších antikapitalistických kruhů, kteří se o Čínu zajímali, a v roce 2013 jsme se sešli, abychom diskutovali o trendech v Číně a nápadech ohledně spolupráce. Několik lidí z této sešlosti začalo dělat blog v angličtině na už existující webové stránce a další začali psát pro čínské platformy. Abychom dosáhli zřetelnější a souvislejší přítomnosti v anglofonních diskusích o Číně, několik z nás se nakonec rozhodlo zřídit si naši vlastní webovku (Chuangcn.org) a začali jsme připravovat tištěný časopis.

Idea věnovat další úsilí časopisu byla částečně inspirována naší zkušeností, že k obsáhlým textům si lidé mnohem pravděpodobněji sednou a přečtou si je, když jsou v tištěné podobě, a že si je nejprve vyberou a pak je berou vážně, když jsou obsah i forma pečlivě připravené. Taková je naše zkušenost s časopisy jako třeba Endnotes, Sic a Kosmoprolet: většina lidí z těch, které známe a kteří je skutečně četli, tak učinila v tištěné podobě. Samozřejmě, že chceme (máme na mysli redaktory těchto časopisů), aby naše texty byly co nejdostupnější, a proto je dáváme i na webovou stránku.

Co se týče našeho přístupu ke zkoumání a analyzování procesů v Číně a jejich globálního významu, shrnujeme ho v předmluvě k chystanému prvnímu číslu časopisu:

„Chuang je kolektivem komunistů, podle nichž má ‘čínská otázka’ stěžejní relevanci pro kontradikce světového ekonomického systému a pro potenciál k jeho překonání. […] Protože Čína je pilířem globálních výrobních sítí, čínské krize ohrožují kapitalistický systém tak, jak jiné krize ne. Až Čína půjde ke dnu, bude to signalizovat opravdu systémovou krizi, v níž se překonání kapitalismu může opět stát horizontem lidových bojů. […]“

„[N]aším cílem je formulovat korpus rozumné teorie, schopné porozumět současné Číně a jejím potenciálním trajektoriím. V tomto prvním čísle načrtáváme náš základní pojmový rámec a dokladujeme současný stav třídního konfliktu v Číně. Rovněž do něj zařazujeme reportáže a rozhovory s proletáři, kteří se těchto bojů účastní, takže párujeme naši teorii s primárními zdroji vytaženými z třídní dynamiky, která by jinak mohla zůstávat abstraktní. […]“

„Přezkoumáváme-li dějiny […], pak cílem není křísit staré, bratrovražedné spory na levici ani se pouštět do hry na opakování dějin, v níž se orientace na politické mapě nastavuje podle souboru koordinát, které jsou už dávno zastaralé a neplatné. Místo toho doufáme, že naše ekonomické dějiny Číny mohou poskytnout jistý vhled do současných konfliktů v tomto regionu a osvětlit jak dědictví socialistického rozvojového režimu, tak jedinečné limity, které pro jakýkoli emancipační projekt vyvstávají v největším národě světa a druhé největší kapitalistické ekonomice, která zůstává pod kontrolou režimu, jenž se stále hlásí ke komunismu. […]“

LFe: Procento pracujících zapojených do výrobních aktivit se sice zmenšuje, ale přesto se zdá, že v Číně je rostoucí podíl obyvatelstva vtahován do námezdního vztahu (ve výrobním i nevýrobním zaměstnání). Toto relativní zmenšování čínské rezervní armády práce docela pěkně vysvětluje impozantní nárůst stávek a mezd, k němuž v posledních letech v Číně došlo. Není tu tedy napětí mezi tímto důkazním materiálem a vaším tvrzením, že mzdové požadavky a s nimi spojené formy boje jsou ve srovnání s nepokoji svým významem druhořadé? Nelze absenci koordinovaného dělnického hnutí snadněji vysvětlit státní represí a zákonným monopolem státem kontrolovaných odborů na zastupování pracujících než „nelegitimností mzdových požadavků“, když tyto mzdové požadavky stejně fakticky existují? A jestliže se vysoká míra státní represe také vysvětluje malým prostorem pro další mzdové ústupky (vzhledem k nízké ziskovosti), není to snad další důkaz, že mzdové požadavky mají zásadní význam?

Chuang: Zaprvé musíme rozebrat několik předpokladů, které ve výše položené otázce figurují. Je sice pravda, že se procento pracujících zaměstnaných ve výrobních aktivitách (obzvláště v průmyslu) zmenšuje a více lidí se dostává do závislosti na mzdě, ale to není totéž co zmenšování rezervní armády práce. A to proto, že historické „rolnictvo“ není žádnou rezervní armádou, byť se ve finále proletarizuje – rezervní armáda je definována existencí lidí závislých na mzdě, pro něž je práce nedostupná a tudíž pomáhají stlačovat dolů mzdy těch, kdo pracují, protože tu je armáda schopných nezaměstnaných, kteří potřebují pracovní místa, aby přežili. Historické rolnictvo – dokonce i v jeho podobě ze socialistické éry – nebylo závislé na mzdě, a proto na mzdy nepůsobilo stejným typem dolů směřujícího tlaku, dokud se neobjevil prostředek, který lidi odseknul od alternativních forem živobytí. První číslo našeho časopisu obsahuje článek, který se zabývá tím, jak tento proces probíhal v Číně a jak se tím změnila povaha „rolnictva“, které se v podstatě proletarizovalo. Z půdy (nebo dalších forem nenámezdního živobytí) se tak „uvolňuje“ dříve nenámezdní populace a proudí do námezdní ekonomiky. Avšak poté, co k tomu dojde, ve skutečnosti nevidíme, že by se v Číně rezervní armáda práce obecně zmenšovala. Možná, že to byla pravda na začátku nebo v polovině prvního desetiletí po roce 2000, ale ne dnes. Pokud vůbec něco, tak dnes, když růst ekonomiky jasně zpomaluje, bude tu méně odvětví schopných zaměstnávat tyto masy nových proletářů. Sektory, které tradičně trpí nadvýrobou (ocelářství, těžba uhlí, stavebnictví atd.), teď cítí tyto tlaky a pravděpodobně se v příštích několika málo letech pustí do masového propouštění. Řada dalších továren byla zavřena už v letech 2008-2009 a mnohá místa, jako třeba Tung-kuan, se z toho doposud nevzpamatovala. Rezervní armáda práce dnes roste v rámci obecného růstu přebytečného obyvatelstva – rezervní armáda práce je jednou jeho částí.

Vzhledem k tomu všemu není jasné, jak můžete spojovat jakési zmenšení rezervní armády práce s růstem mezd, protože rezervní armáda se nezmenšila. Je nedostatek pracovních sil, to je pravda, ale ten má stejně tak co dělat se základními demografickými trendy, rostoucí produktivitou jistých odvětví a kapitalistickou transformací venkova. Rovněž má co dělat se skutečností, že určité regiony se nikdy nevzpamatovaly ze zavírání továren v roce 2008 a z odlivu jak kapitálu, tak migrantů, kteří s ním přišli. Jedná se tedy o paradox „nedostatku migrantských pracovních sil uprostřed převisu nabídky venkovských pracovních sil“.[1]

Zadruhé ve skutečnosti netvrdíme, že stávky nebo mzdové požadavky jsou ve srovnání s nepokoji druhořadého významu. Stávky se fakticky velmi často kombinují s nepokoji. A my prostě jen poukazujeme na to, že nepokoje se zdají být běžnější a že mají sklon vtahovat širší vrstvy obyvatelstva – na rozdíl od velmi specifických bojů zaměřených na konkrétní typy vyjednávání ohledně mezd. Ale dokonce ani tyto stávky založené na požadavcích ve skutečnosti nemají charakter tradičního dělnického hnutí, neboť mnozí migranti ani neočekávají, že by na těchto místech pracovali ještě za hodně dlouho v budoucnosti. Dělníky tak nic nepobízí k budování institucí, které by mohly provést fundamentální restrukturalizaci podniku nebo plánovat nějaké revoluční uchvácení výroby, protože téměř neexistuje ztotožňování práce se životem, což je hodně jiné než u „celoživotních“ zaměstnání, která bychom v polovině 20. století mohli hledat například v detroitských automobilkách. A tak tyto požadavky v Číně často mají formu čehosi jako rabování, při němž panuje mentalita „urvi, co můžeš“. Otevírá se okno, v němž je možné získat zpětné doplacení mezd, příplatky za svátky, nevyplacené benefity nebo se prostě vypořádat s manažery, kteří sexuálně obtěžovali dělnice, vlastníky, kteří si najali mlátičky, aby tloukly dělníky, kteří se za sebe postavili, atd. a dělníci po této příležitosti skočí, ale často prostě sbalí peníze a odejdou. Tyto aktivity se stávají kolektivnějšími, ale pořád vykazují daleko větší podobnost se současnými stávkami a nepokoji v jiných zemích, než si lidé obecně myslí.

Zatřetí „nelegitimnost“ mzdových požadavků neznamená, že mzdové požadavky neexistují nebo nejsou běžné. Tento termín jsme si vypůjčili od francouzské skupiny Théorie Communiste a je třeba přiznat, že to není zrovna nejlepší termín (docela je baví tajuplná próza). To, že je mzdový požadavek „nelegitimní“ v podstatě znamená, že ziskovost je na globální rovině natolik limitovaná, že si kapitál nemůže dovolit zvýšit globální spodní hranici mezd. Je to řečeno hodně zjednodušeně a celý problém má řadu dalších důsledků (inflace, měnová turbulence, dlužní krize států atd.), ale forma, které nabývá v Číně, je taková, že se sama mzda stává středobodem sporu a její zvyšování vede k přesouvání továren do vnitrozemí nebo do zámoří či k intenzivnější automatizaci. Všechno to můžeme vidět na místech, jako je delta Perlové řeky, a běžnější je, že stávky na pracovištích jsou fakticky stávky ohledně paušálních plateb nebo benefitů a pouští se do nich dělníci, kteří neočekávají, že v továrně zůstanou nebo že továrna zůstane v oblasti. Cílem řady nedávných stávek bylo vyplacení dlužných mezd továrnami, které se chystaly přesunout jinam. Dělníci tyto stávky zahájili, protože to byla jejich poslední šance jak se pokusit o získání této hotovosti – sice s trochou rizika, ale stejně přicházeli o práci.

Takže mzdové požadavky mají zásadní význam – jen ne takový, jaký měly pro historická dělnická hnutí v Evropě a Americe. Klíčový rozdíl spočívá v tom, že dnešní mzdové požadavky nemohou vyústit, třeba jen na několik málo dekád, ve vznik dobře placeného sektoru modrých límečků. Každá organizace, která se formuje s tímto záměrem nebo s podobnými předpoklady, dělá strategickou chybu. Globální podmínky totiž v podstatě likvidují prostředí, v němž se rozvíjelo historické dělnické hnutí, a proto je nepravděpodobné, že strategie tohoto hnutí budou dnes fungovat, ať už by šlo o moderní varianty liberálně socialistického „Nového údělu“ jakožto platformy pro vytváření dobře placených míst nebo o Erfurtský program či syndikalistickou generální stávku a o revolucích vedených miliony ozbrojených rolníků ani nemluvě. Jejich bází totiž je existence expandující zaměstnanosti ve výrobních velkopodnicích a příliv rolníků měnících se v dělníky z rozsáhlé nekapitalistické hranice. Tyto podmínky formují bázi liberálních přerozdělovacích kampaní, masových stran, velkých dělnických syndikátů a tradičních revolučních armád. Rozumí se samo sebou, že budoucí organizační formy budou mít silné komponenty, které budou pojímat práci a pracoviště – to rozhodně. To ale nutně neznamená vzestup tradičního „dělnického hnutí“ nebo čehokoli, co by ho připomínalo. Žádné takové hnutí v Číně neexistuje a to nejen kvůli represi, protože žádné takové hnutí neexistuje ani v Evropě, Spojených státech nebo na jiných místech, kterým schází „tvrdé“ potlačování charakteristické pro politiku čínského státu. V Číně neexistuje žádné „dělnické hnutí“ jako takové a jak říkáme: je to dobře – z hlediska potenciálu pro komunistický projekt.

Existuje několik aktivistických organizací pracujících a nevládních organizací, které často nesou plnou tíhu státní represe – jak je patrné ze zátahu, k němuž došlo 3. prosince.[2] Přestože tyto skupiny dělají důležitou práci, zůstávají malé a nezevšeobecněly ve smyslu srovnatelném s historickým dělnickým hnutím v Číně nebo jinde na počátku 20. století. Byť některé o sobě takto mluví, svojí formou připomínají spíše současné aktivistické sítě na podporu pracujících, které známe z jiných zemí.

LFe: Jak se ekologické boje v Číně protínají s nepokoji a stávkami?

Chuang: Nepokoje často propukají v reakci na snahy policie potlačit ekologické protesty. Bezmála každý týden se objevují zprávy v čínštině o něčem takovém a ty největší případy proniknou do anglofonních médií každých pár měsíců.

Zatím jsme neslyšeli o žádném průniku mezi stávkami a ekologickými boji ve smyslu konfrontování podmínek mimo pracoviště. Pravděpodobně je to odrazem skutečnosti, že většinu stávek vedou migrující dělníci, kteří se neplánují usadit v oblastech, kde pracují. Pokud „ekologii“ rozšíříme tak, aby zahrnovala toxické podmínky na pracovištích a na ubytovnách, dostaneme se k faktorům, které občas figurují ve stávkách (zaměřených hlavně na jiné požadavky) a častěji v protestech požadujících léčbu nebo kompenzaci za nemoc či smrt způsobenou těmito podmínkami.

Co se týče ekologických bojů mimo vaše vlastní pracoviště, tak se s dělnickými akcemi protínají hlavně tak, že dlouhodobí obyvatelé nějaké oblasti zavřou nějaké pracoviště kvůli znečištění a propuštění dělníci pak protestují, aby dostali odstupné. Stalo se tak přinejmenším dvakrát koncem ledna: v jedné hliníkárně v Chu-nanu a v ocelárně v An-chuej. Hliníkárnu zavřeli poté, co rolníci protestovali proti znečištění vody, které spojovali s poklesem zemědělských výnosů a zvýšeným výskytem nemocí jako třeba rakovina. Přes 600 dělníků dostalo neplacené volno a 400 jich pochodovalo 7 kilometrů, aby se dožadovali kompenzace, nevyplacené mzdy, odvodu pojistného a lékařských prohlídek. Ty požadovali z obavy, že by znečištění mohlo mít vliv i na jejich vlastní zdraví (to byl jediný společný bod s ekologickými požadavky rolníků), ale zjevně se nesnažili v tomto ohledu s rolníky spojit. Obecně vzato tento typ boje vrhá účastníky ekologických protestů proti dělníkům čelícím propouštění a nevíme o žádném případu, kdy by se tento konflikt zájmů podařilo překonat.

LFe: Jak nejúčinněji mohou sociální hnutí na Západě podpořit boje, k nimž dnes dochází v Číně?

Chuang: Aktivisté ze zemí s vysokými příjmy mají sklon inscenovat svoji solidaritu s boji v zemích s nízkými příjmy jako akce typu demonstrací před budovami konzulátů nebo dokonce v parčících, kde si jich nevšimne nikdo jiný než hrstka samotných aktivistů, kteří se pak sami pochválí. Tato představení slouží primárně k tomu, aby aktivisté mohli mít pocit, že „něco dělají“, a pomáhají jim získat prestiž v jejich subkultuře. Tuto situaci částečně určují objektivní limity: například, když v Číně vstoupí do stávky skupina dělníků, jen málo Evropanů se o tom dozví dřív, než stávka skončí, a i když pořád pokračuje, není způsob, jak by mohli přispět na stávkový fond, aniž by výrazně zvětšili riziko pro dělníky a sítě, které by tuto transakci zprostředkovaly.

Nadnárodní charakter firem, v nichž se takové boje odehrávají, ukazuje na možnost nadnárodních proletářských akcí a sítí, které by skutečně mohly vyvíjet nátlak na takové firmy, ale nevíme o ničem jiném než na jedné straně o sítích orientovaných na spotřebitele, jako je SACOM (Studenti a akademici proti špatnému chování korporací), která tlačí na firmy, aby podepsaly dohody o „sociální zodpovědnosti korporací“, a na straně druhé o malých nezávislých bojkotech, které se pokoušejí podpořit čínské stávky, třeba stávky obuvnických dělníků z Yue Yuen v roce 2014. Ty první můžeme jednoduše zavrhnout, protože nejsou účinné ani z hlediska bezprostředních reformistických cílů a nevedou k rozvoji činnosti čínských dělníků. Ty druhé alespoň berou za svůj výchozí bod iniciativu čínských dělníků a pokoušejí se podněcovat mezinárodní proletářskou solidaritu, ale protože jsou limitované na (povětšinou neúčinné) bojkoty maloobchodních prodejen, nemůže se tento sentiment dostat za stádium symbolických akciček. Tento druh akcí by byl efektivnější, kdyby se šířil globálním dodavatelským řetězcem do geostrategických bodů, a to od průmyslové výroby až po maloobchod. To by však vyžadovalo dnes chybějící komunikaci mezi zaměstnanci logistiky, ačkoli k slibnému vývoji došlo například mezi zaměstnanci skladů v Itálii.

Hypoteticky nadnárodní charakter kapitálu obecně a jistých firem zvláště vytváří objektivní podmínky pro konkrétní akce nadnárodní solidarity, které by mohly vážně narušit zisky těchto firem a podpořit tak podvratné iniciativy výrobních dělníků. Přinejmenším je to pravda víc než kdykoli v minulosti, ale hlavními limity se zdá být absence povědomí a konkrétních svazků mezi pracujícími z různých zemí – a dokonce mezi pracovišti téže firmy ve stejné zemi. Čína je v popředí nových bezpečnostních mechanismů (technických a politických), jejichž cílem je předejít takovéto nadnárodní proletářské solidaritě, které napomáhá integrace Číny do globálního trhu. Zároveň tato integrace nemůže fungovat bez toho, aby nějakým způsobem propojovala proletáře napříč národními hranicemi, a čínští dělníci se stali obzvláště důmyslní na internetu, kde pár dělnických aktivistů vyhledává a šíří informace o bojích v jiných zemích a využívá svých mezinárodních konexí k podpoře domácích bojů.

Chuang se primárně orientuje na předávání informací o Číně anglofonním čtenářům, a to včetně překladů vyprávění čínských proletářů a analýz od čínských aktivistů, které uveřejňujeme spolu s našimi analýzami. Někteří z nás rovněž spolupracují s existujícími čínskými platformami, které seznamují s informacemi o bojích a podmínkách jinde ve světě.

Proletářům, kteří nejsou z Číny, bychom rádi zdůraznili, že ve 21. století jsou všichni do nějaké míry spojeni s Čínou. Zejména s ohledem na vyhlídku komunistické revoluce budou čínští proletáři tak či onak stěžejní vzhledem k ústřední roli Číny a čínských dělníků v globální ekonomice – o samotné velikosti čínské populace ani nemluvě. To znamená, že chceme-li sehrát nějakou úlohu v hnutí aspirujícím na překonání kapitalismu, musíme rozvíjet osobní vztahy s čínskými dělníky a učit se lépe rozumět čínským podmínkám a dějinám, abychom mohli odhodit mytologii, kterou nás krmí přátelé i nepřátelé.

Jedním z cílů Chuangu je pomoci lidem z jiných zemí překonat tuto mytologii a uvědomit si, že podmínky, které zakoušejí jako proletáři, nejsou zase tak moc odlišné od podmínek, které zakoušejí lidé v Číně. Chápeme, že momentálně se publikum něčeho takového pravděpodobně omezuje jen na jisté niky – o tom nemáme žádné iluze. Rovněž je však celkem zřejmé, že spolu se zpomalením čínské ekonomiky si další a další lidé budou tento druh otázek klást častěji. Domníváme se, že stejně jako mnozí lidé začali po krizi v roce 2008 veřejně pochybovat o fundamentech kapitalismu, tak i čínská otázka nabude podobného charakteru. Je tu tedy příležitost, aby alespoň něco z toho, co říkáme, „prosáklo“ za jinak hermeticky uzavřenou aktivistickou scénu.

[1] Tak se jmenuje studie, kterou na toto téma uveřejnil Kam Wing Chan v Eurasian Geography and Economics, svazek 51, číslo 4, 2010.

[2] http://chuangcn.org/2015/12/theses-on-dec-3/

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: