Ukrajina 2022: Ruská invaze na Ukrajinu není světovou válkou, ale válkou globální (Roland Simon)
Tento text původně vyšel 23. března 2022 na Des Nouvelles du Front, http://dndf.org/?p=20016. Jeho autor patří mezi čelní postavy žurnálu Théorie Communiste.
Restrukturalizace se za krize porouchala
Součástí každé fáze kapitalistického výrobního způsobu je i její vojenská forma – vykořisťovatelský vztah coby třídní boj je stejně tak ekonomický jako politický a vojenský. Za reálného přivtělování práce ke kapitálu proti sobě ve všech válkách stojí nejen dva nepřátelé sledující antagonistické cíle, ale především dva nepřátelé ustavení a konstruovaní polarizací jednoho a téhož rozporu, přičemž každý představuje jeden jeho pól a každý o sobě nutně předpokládá existenci toho druhého.
V současnosti – tedy od krize výrobního způsobu restrukturalizovaného v 70. a 80. letech 20. století, která nastala v roce 2008 – je rozporem, který se globálně řeší, odpojení zhodnocování kapitálu od reprodukce pracovní síly, přičemž právě ono bylo samotným principem globalizování akumulace. Jde o novou artikulaci akumulace kapitálu a reprodukce globální pracovní síly. K národním či dokonce blokovým formám akumulace není návratu. Ve střetu mezi Spojenými státy, Evropskou unií, Čínou a Ruskem jde o to zjistit, který blok bude – prostřednictvím rivalit a spojenectví mezi těmito čtyřmi mocnostmi – schopen prosadit model, jenž by byl sice hierarchický, ale globálně žitelný i pro „poražené“.
Kapitál nikdy neprodukuje řešení svých rozporů sám od sebe a neprodukuje je ani pouze v konkurenčním střetu mocností. V jejich základech vždy leží vykořisťování, které tomuto střetu dává smysl jedině prostřednictvím konfrontace s proletariátem. Právě poražený třídní boj a modality i „společenské vynálezy“ nezbytné k jeho překonání načrtávaly charakteristiky restrukturalizace. Reálné přivtělování je vždy nedovršeným procesem.[1] Jenže momentálně ani Spojené státy, ani Rusko, ani Čína, ani Evropa nepředstavují nadcházející restrukturalizaci. Celá hra mocností – včetně války mezi nimi – je jen zjevnou existencí rozporu, jenž je třeba rozřešit, a tento rozpor jimi prochází napříč, přičemž v každé z nich reprodukuje své součásti. Pro všechny z nich tento rozpor leží na stole jako otázka povahy státu a vztahu mezi zhodnocováním a reprodukcí pracovní síly v globálním měřítku. Každopádně restrukturalizace se porouchala.
Jestliže se tato otázka nyní klade s takovou agresivitou, důvodem je, že jsme dosáhli meze všech „nutných opatření“ a veškeré „velkorysosti“ centrálních bank. Za krize z roku 2008 se odpojení dynamiky globalizace stalo její překážkou, I. a II. sekce reprodukce se již neartikulují, krize z nadakumulace se stala totožnou s krizí z podspotřeby, rovnováha nedostatečných investic, která udržovala míru zisku, se hroutí do špatné monetární politiky a inflace, jež dále posilují ono odpojení. A pokud toto odpojení považujeme za podstatu a dynamiku globalizace v posledních třiceti letech, pak je to svět, kdo se dostal do krize a musí se obnovit. A tento svět byl světem americké globalizace.
Krize americké globalizace
Tento svět byl z podstaty kapitálu restrukturalizovaného do podoby proměnlivé reprodukce, jež je v souladu s extrakcí nadhodnoty v jejím relativním modu, nutně světem globalizace. Roku 1990 to potvrdil i rozpad SSSR a Východního bloku. Denacionalizace centrálních států a konec internacionalizace, tj. vztahů mezi „integrovanými národními systémy“, byly rovněž koncem dělnické identity, jejímž státním a geopolitickým zástupcem byl SSSR, to znamená, že byl krystalizací určité světové struktury třídního boje (ať si o něm myslíme cokoli).
Oddělením zhodnocování a oběhu kapitálu od reprodukce pracovní síly globalizace rozbila oblasti ucelené reprodukce v rámci národních a regionálních hranic. Vznikl tak celosvětový chaos, který bylo neustále třeba regulovat násilím, jehož nedílnou součástí byly vojenské i policejní operace. Od zániku SSSR představuje americká regulace chaosu jeho permanentní management, lhostejný ke stabilnímu formování společenského. Spojené státy se nesnažily dobýt svět, ale regulovat chaos prostřednictvím jiného systému než mezistátní konkurence. V praxi to často znamenalo cílené masakry jakožto regulační akty, což také znamenalo konec rozdílu mezi válkou a mírem, jenž předpokládal lokální správu „sociálního smíru“. Byla to „globální válka proti terorismu“: globální a z podstaty věci nemající konce.
„Ideálně“ měly státy být pouhými místodržícími provincií. Místním vojevůdcům bylo dovoleno pustit se do pěkných pár lokálních válek, v nichž šlo o dobytí nového území, získání dříve ztraceného území nebo balkanizaci (bývalá Jugoslávie, Kavkaz, Blízký a Střední východ včetně Izraele, Kolumbie, střední Amerika, Mexiko, Indonésie), přičemž se příležitostně uzavírala spojenectví se všemožnými mafiánskými sítěmi, které jsou jediným odvětvím kapitálu, jež vládne jak finančním kapitálem, tak permanentním lokálním násilím.
„Ideálně“ mělo násilí být pokračováním ekonomiky jinými prostředky, a to bez politického zprostředkování, s výjimkou různých stupňů intervencí ve stylu „udeř a zmiz“, „misí udržujících mír silou“, policejních misí, humanitárních misí (napomáhajících zakořenění tržní ekonomiky). V žádném z případů nedošlo k vyjednáváním, jejichž cílem by bylo ustavit „žitelný život pro poražené“. Lokálně se mohly formovat složité konfliktní podsystémy (mnohočetní protivníci), které nevyžadovaly zásah žádného „vůdce“.
„Ideálně“ šlo o otázku apriorní afirmace globalismu amerických zájmů skrze dekonstrukci národní suverenity a logiky teritoriální blízkosti a o otázku rekompozice výrobních, národních, politických, náboženských či ideologických prvků do nadnárodních funkčních větví, nad nimiž Spojené státy uplatňují své „přirozené vedení“ a to platilo i pro Evropskou unii. Cílem bylo eliminovat státy nebo sociální hnutí, nepřátelské gerily nebo ty, kdo blokovali trh, tok zboží a kapitálu, „osvobození“ pracovní síly. Na jednu stranu tak byla ekonomická a vojenská globalizace, regulovaná od konce 80. let 20. století Spojenými státy, „balkanizací“, která ničila veškerou národní suverenitu či regulace, a na druhou stranu byla jistou formou „debalkanizace“, opětovného sjednocování tohoto světa skrze budování jednotných ekonomických prostorů podle logiky popírající suverenitu. Americká globalizace tedy kombinovala dvě strategie: „clintonovské rozšiřování“ a „civilizační ghettoizaci“ republikánské pravice.
Pro Spojené státy šlo rovněž o otázku vymanění se z aliancí s definovanou teritorialitou – v tomto momentu se mluvilo o „zastaralosti NATO“ a o partnerství s Ruskem. NATO se stalo novou útočnou aliancí proti možným hrozbám, bez předem určeného území. Nejednalo se o alianci Spojených států se „suverénním ruským státem“, Rusko a jeho okolí se staly „hranicí rozšiřování“ v americkém smyslu slova „hranice“. Slovy samotné dohody: „NATO vojensky napomáhá demokratizaci a expanzi liberální kapitalistické ekonomiky v Rusku a na jeho periferii.“
Jenže ono „ideálně“ se zhroutilo v Iráku a Afghánistánu, kde bylo nevyhnutelně nutné pustit se do pozemních operací následovaných okupacemi. V arabských zemích kolem Středozemního moře proletářské a mezitřídní revolty značily bankrot kapitalistické třídy vybudované jako klientelistická oligarchie splývající s represivním aparátem státu a měnící jakoukoli výrobu nebo služby, které mohou vstoupit do toku globálního zhodnocování kapitálu, v aktivity produkující rentu. V celých oblastech, jako je střední Asie, střední Amerika nebo Afrika, si buržoazie, byrokracie, mafie, policie a armáda vytvářejí monopoly, řídí zahraniční investice a aktivity, které by se mohly artikulovat skrze globální zhodnocování, a vytvářejí propast mezi masou dostupné osvobozené práce a jejím vstřebáním coby pracovní síly.
Celému způsobu globálního vykořisťování pracovní síly a zhodnocování kapitálu dochází pára a hroutí se do ještě horších forem téhož.
Totožnost krize z nadakumulace s krizí z podspotřeby, která se za současné krize objevuje, znamená, že se odpojení zhodnocování kapitálu od reprodukce pracovní síly stalo problémem. Touto totožností se ono odpojení, které v jedné fázi výrobního způsobu fungovalo, dostává do rozporu s jeho dalším pokračováním. Platí to jak na rovině globální architektury realizace, která ze Spojených států dělá spotřebitele poslední instance, tak na rovině „národního“ vývoje „vznikajících kapitalismů“, která je stejně tak důležitá a do budoucna může být ještě důležitější.
Vztah mezi ekonomikou a násilím se zjednodušil vytvářením národních států od 17. do 19. století a pak během první fáze reálného přivtělování bipolaritou Východ/Západ. Americký management chaosu globalizace, který spočívá v dekonstrukci národní suverenity a logiky sousedství, vytvořil nekontrolovatelnou, entropickou situaci, která stále sílí.
Celá geografie globální reprodukce kapitálu a jejího rozdělení do zón en abyme se rozpadá. Co bývalo systémem, již systémem není: austerita, snižování mezd pod hodnotu pracovní síly již nedokážou uživit sázky na budoucí zhodnocování financializovaného kapitálu, jenž žije z „tištění peněz“. K návratu zpět nedojde, ale globalizace může nabrat jiný směr, jenž v současnosti nelze definovat a který může být jedině funkcí nových modalit zhodnocování, tj. vykořisťovatelského vztahu.
Diskutované odpojení bylo globálním systémem. Tento systém se hroutí (chaotická situace, kdy se chaos již nereguluje) a vyvstává nutnost rekonfigurace celosvětového cyklu kapitálu, která by nahradila současnou globalizaci. Renacionalizace ekonomik, která překoná/zachová globalizaci, definancializace výrobního kapitálu a nové modality začlenění reprodukce pracovní síly do vlastního koloběhu kapitálu existují momentálně jen jako otázky a hypotézy.
Restrukturalizace kapitalistického výrobního způsobu se nikdy neřídí nějakým plánem, ale konstruuje se ve střetech uvnitř celosvětové třídy kapitalistů a především v konfrontaci s proletariátem. Ta frakce třídy kapitalistů, která se dokáže prosadit proti ostatním a vytvořit žitelnou hierarchii pro celosvětovou třídu, bude tou, která vyřeší a rekonfiguruje vykořisťovatelský vztah. Národní i globální boje uvnitř třídy kapitalistů, a to včetně války, která je jen jejich pokračováním, nemají pro veškerý kapitál žádný jiný význam než hledání toho nejlepšího řešení pro obrodu vykořisťování.
Putin není sám
„Jestliže nějaký národ po staletí dává najevo svoji vůli existovat a ustavit se jako státní entita, veškeré pokusy tak či onak zadusit takový vývoj mohou pouze vnést do celkového procesu světových dějin chaotický rozměr.“ (M. Chvyljovyj, citován Zbigniewem Kowalewskim, „L’Ukraine, réveil d’un peuple, reprise d’une mémoire“, časopis Herodotus, Les Marches de la Russie, 1989)[2]
Krize americké globalizace – tato krize se na celosvětové rovině pojí se dvěma hlavními cystami, Ruskem a Čínou, a na regionální rovině s třetí cystou, kterou je Írán. Je třeba si povšimnout, že v těchto třech případech stát ovládá ekonomiku a nedosáhl existence odloučeného státu. V Rusku stát není státem třídy kapitalistů, její generální radou ředitelů, nýbrž sám je třídou kapitalistů (oligarchů), která je kapitalistickou třídou státu. Sovětská byrokracie ještě nedovršila – ani po pádu SSSR – svůj dlouhý pochod k tomu stát se obyčejnou třídou kapitalistů očištěnou od svého revolučního původu. Co se Evropské unie týče, Spojeným státům i Rusku jde jen o udržování jejích vnitřních různic – nadále již není stěžejním problémem nebo potenciálním rivalem, i když ve válce na Ukrajině hraje důležitou roli. Důvodem je předně souvislé území, které skýtá možnost tranzitu vojenské pomoci na Ukrajinu, ale také interní politické neshody ohledně Ruska, které panují mezi státy i uvnitř států a válka je náhle zviditelnila. Ztrátu zásadní geopolitické důležitosti pak způsobila její neschopnost být jednotnou mocností, ale geopolitickým problémem je, že nepředstavuje žádnou ze součástí rozporu, které je třeba překonat. Není ani suverénní velmocí ani hnací silou globalizace. EU není ani jedno, protože s restrukturalizací vykořisťování započatou v 70. letech 20. století zůstala na půl cesty, a to i navzdory veškerému úsilí Sarkozyho, Hollanda, Macrona, Schrödera, Majora i Johnsona (o Thatcherové ani nemluvě…).
Jestliže však tato krize krystalizuje do podoby konfrontace „Západu“ s oněmi dvěma cystami, příčinou je především to, že globalizace se stala kontraproduktivní sama pro sebe: svým vlastním limitům a rozporům čelí ve svém vztahu k tomu, co se v krizi objevuje a ustavuje jako její opak. „Západ“ ani Rusko nemají žádnou vnitřní podstatu, díky níž by se definovali jako póly jednoho a téhož rozporu globalizace v jeho stávající podobě – maximálně mají jisté predispozice, které vycházejí z jejich pozice v hierarchickém systému. Je to vztah mezi členy rozporu, co postupně produkuje jeho krystalizaci a každému z členů propůjčuje národní existenci, jejímž prostřednictvím se rozpor stává geopolitickým.
A ještě na jiné rovině jde v konfrontaci mezi Spojenými státy (Západem) a Ruskem, ale také Íránem, Tureckem atp. a Čínou, o možná řešení globální rekonfigurace vykořisťování. Žádný stát (žádný protagonista) nepředstavuje jen jeden jediný člen, ale v každém z nich hraje nějaký ze členů úlohu dominanty vztahu. Současná krize odhaluje absolutní totožnost nadakumulace kapitálu a podspotřeby pracujících coby obecný proces krizí tohoto výrobního způsobu. Problémem se tak stala chudoba. Jestliže tato krize nabrala podobu zmiňované totožnosti a odhalila ji, pak je tomu tak proto, že se reprodukce pracovní síly v minulosti stala, jak jsme si již řekli, předmětem dvojího odpojení. Na jedné straně odpojení zhodnocování kapitálu od reprodukce pracovní síly a na druhé straně odpojení dělníkovy spotřeby od mzdy coby příjmu.
Na stole tak nyní leží tyto otázky: povaha státu; vztah mezi zhodnocováním kapitálu a reprodukcí pracovní síly; způsoby mobilizace této pracovní síly kapitálem; modality námezdního vztahu ve vztahu mezi zaměstnaností a nezaměstnaností nebo prekaritou; vztahy mezi mzdou, příjmem a úvěrem. Pokles míry zisku je vždy konjunkturní, podmíněný, určený jak historicky, tak místně.
Ve zcela jiném měřítku a na úplně jiné rovině konfliktuality, než jakou s sebou nese probíhající válka na Ukrajině a s ní spojený přímý a globální střet mezi členy, o něž jde v krachu globalizace, vynesl na světlo rozpory a slepé uličky způsobu zhodnocování a akumulace kapitálu, jenž se roku 2008 dostal do krize, třídní boj v Řecku, a to po nepokojích z téhož roku a skrze modality specifické právě pro Řecko.
V Řecku byly tehdy jednotlivé členy rozporu, které bychom mohli karikovat jako zachování finančního systému na jedné straně a reprodukce pracovní síly samotným kapitálem na straně druhé, jen mrtvými momenty, přičemž oba členy si mohly jen vzájemně vyčítat, že jsou tím, čím jsou. Oba se natrvalo uzamčely právě jako členy krize a donekonečna přehrávaly své role. Avšak vztah Syrizy k evropským institucím formalizoval specifické rozpory současné krize. Právě ve jménu kapitalistického výrobního způsobu řekl Tsipras Draghimu, že tento nadále nemůže fungovat. A právě jen a jen v tomto smyslu byl šestiměsíční střet mezi „populistickou radikální levicí“ a moudrými, ctihodnými institucemi z Bruselu, Frankfurtu a Washingtonu skutečnou konfrontací. Rozpory tedy sice existovaly, projevily se, členy se polarizovaly, ale bez masivního střetu s proletariátem byly bez života, odsouzeny být svojí vlastní karikaturou. Členy se obrážely pouze v jednom z jejich pólů, kapitálu, a manifestovaly se jen jako vyjevení problému.
Stejným způsobem válka na Ukrajině znamená, že dotyčné otázky jsou pořád otevřené, ale změnilo se jejich měřítko, metastazovaly do celého světa a momentálně žádné kapitalistické řešení nedokáže ujednotit rozřešení nastolených problémů. Dějiny se skládají z momentů, situací, událostí, které syntetizují rozpory, jež doposud žily svými vlastními životy. Rozpory nepozbývají svoji specifičnost, ale setkávají se a vzájemně do sebe pronikají. Ruská invaze na Ukrajinu je právě tímto druhem události. Princip je jedinečný, krize globalizace jakožto ve své podstatě krize odpojení, ale projevů je mnoho, každý jiného řádu, charakteristik a rozměrů. Vše koaguluje: třídní boj, politická krize politiky, geopolitické střety.
Od roku 2008 je v sázce rekonfigurování globalizace prostřednictvím států a jejich národního uspořádání existence a vlivu. Prožíváme nezbytný „národní moment“, jenž není „řešením“, jen momentem krize a náznakem budoucích vyhlídek. Bude nutné projít si „na chvíli“ (?) posilováním států či státních bloků a právě proto je pro Rusko Ukrajina tak důležitá, protože bez ní by ekonomicky, politicky ani ideologicky nebylo státem. Bez Ukrajiny Rusko jako stát neexistuje a nikdy neexistovalo.[3] Aby mělo nějakou váhu a mohlo sehrát svoji úlohu v rekonfigurování globalizace, jehož jedním blokujícím pólem nyní je, a to jak geopoliticky, tak strukturálně (konceptuálně), Rusko musí uniknout prokletí rentiérského státu, a přitom si udržet podstatnou část přítoku zahraniční měny a saturovat tak svůj rozpočet. Jedná se o složitou, ne-li přímo neřešitelnou rovnici, pokud ovšem do ní nevrhne veškerou svoji vojenskou moc (ale jak řekl Napoleon: „S bodáky dokážete vše, jen ne na nich sedět.“).
Musíme si obšírně ocitovat Thomase Gomarta (ředitel Francouzského institutu mezinárodních vztahů – IFRI), který načrtává relevantní panorama současné globální hry urychlované násilím.
„Pro mezinárodní systém je to klíčová krize, protože postihuje mocenskou rovnováhu nejen v Evropě, ale také v Eurasii, od Brestu až po Vladivostok. Pro Rusko je Ukrajina jedním z mnoha jevišť. Cyklus západních intervencí skončil v Kábulu v srpnu 2021 americkou porážkou. V Radě bezpečnosti konání Ruska neodsuzuje Čína, Indie ani Spojené arabské emiráty. Povšimněme si letmo, že tyto dvě země jsou ‘strategickými partnery’ Francie v indopacifickém regionu. Ještě důležitější však je, že sbližování Číny s Ruskem může zavádění západních sankcí proti Moskvě jedině urychlit. Protože chce anektovat Ukrajinu, Rusko stále zjevněji potřebuje Čínu jako ekonomickou, finanční a technologickou alternativu. Invazní válka v Evropě otevírá novou fázi, což je bohužel klasika, ale bez pochyby je také předzvěstí soupeřících geopolitických koalicí i globální reorganizace námořních, finančních a datových toků.“
„Mezi Spojenými státy a Čínou dochází k akceleraci boje o globální převahu. Díky Rusku může Čína donutit Washington, aby otevřel dvě fronty: Čínské moře a Černé moře-Baltské moře. (…) Za Studené války byly vztahy mezi ekonomikami socialistického bloku a kapitalistickými zeměmi velmi omezené. Dnes jsou však tyto země intenzivně propojeny primárně s Čínou, ale také s Ruskem. Proto je kontrola nad námořními hranicemi tohoto kontinentálního bloku tolik důležitá. Největší napětí tedy panuje na křižovatce mezi Evropou a oblastí mezi Baltským a Černým mořem (pobaltské státy, Moldávie, Ukrajina, Gruzie), která sousedí s Ruskem. Na tichomořské straně dochází k třenicím v oblasti Čínského moře, Tchaj-wanu, obou Korejí a Japonska. (…) Jde o kontrolu nad světovým výrobním aparátem v kontextu sílících environmentálních omezení a akcelerované globalizace.“ (Le Monde, 3. března 2022)
Tato analýza je sice přesná, ale schází jí princip. „Mocenskou rovnováhu“ totiž narušují podmínky blokující akumulaci v globálním měřítku. Na těchto několika málo řádcích je tedy vyřčeno vše až na rozpor globalizace, která je totalitou, jež dává vzniknout zablokování akumulace a národně partikularizuje jeho podmínky. Členy střetu nejsou sui generis, partikularizují se prostřednictvím povahy totality. Za krize americké globalizace se tedy vrací vestfálská realita mezistátních vztahů, ale pouze jako moment vnitřní krize globalizace. Oproti vestfálským střetům je dnes primární totalita, skrze niž dochází k národní polarizaci, a přitom protíná všechny své póly. Vše se redefinuje: svého rozhřešení došla „neliberální demokracie“ v Orbánově Maďarsku a v Polsku, na Ukrajině již nejsou žádní oligarchové, z „fašistických“ bojůvek na Majdanu (2014) se stala proslulá sebeorganizace obrany vlasti a z televizního šaška ikona demokracie, dokonce i Izrael – stát nestydaté kolonizace a institucionálního apartheidu, stát, který OSN odsuzuje nejčastěji – byl povýšen do úlohy „zprostředkovatele“.
Výsledek není předem daný, ale zdá se být jisté, že se každý stát – coby obecný představitel své třídy kapitalistů – který chce sehrát roli v nadcházejícím rekonfigurování globalizace, bude muset ustavit jako suverénní velmoc v národním prostoru s relativně ucelenou reprodukcí, přestože rekonfigurování globalizace nemůže být návratem internacionalizace, ale spíše zatím neurčitým mixem, jenž bude muset opět propojit – nikoliv nutně národně – zhodnocování kapitálu s reprodukcí pracovní síly. Rusko v tomto rekonfigurování sehrává svoji roli od roku 2004 a od rozšíření NATO k ruským hranicím (které následovalo po jednostranné intervenci Spojených států v Iráku) a pak od anexe části Gruzie. Abychom použili Clausewitzovu terminologii, tato hra sestává z mnoha závazků.[4] Ať už Sýrie, Libye, řada sahelských zemí nebo konfrontace s NATO na ruských hranicích (nebudeme se tu snažit zjišťovat, kdo jako první přestal dodržovat své závazky), anexe Krymu, policejní intervence v Bělorusku a pak vojenská intervence v Kazachstánu, uznání separatistických republik na východě Ukrajiny, udržování latentní války v celém Donbasu a nyní invaze na Ukrajinu, to vše jsou závazky, jejichž konečný cíl je politický. A tento cíl souvisí s tolika podmínkami a faktory, že jej již nelze dosáhnout jedním jediným velkolepým činem, ale pouze velkým množstvím více či méně rozsáhlých aktů, které tvoří celek. Každý z těchto partikulárních podniků je součástí celku a má zvláštní cíl, jenž ho spojuje s tímto celkem. Partikulárním závazkům lze porozumět jedině na základě společných příčin, z nichž vycházejí.
Invaze na Ukrajinu je jen partikulárním ozbrojeným střetem, ale představuje, budeme-li nadále mluvit Clausewitzovým jazykem, „vyvrcholení ofenzivy“. Ale „ofenziva“ znamená ustavičné oslabování protivníka při jeho postupu – každý postup vpřed jej vzdaluje od jeho základen. „Defenzivní forma války“ je ze své podstaty silnější než „ofenzivní forma“: „Defenziva je nejsilnější formou válčení“ (Clausewitz, v citovaném díle, s. 400-401). Na první pohled je invaze na Ukrajinu – vzhledem k postupu ruské armády – tímto „vrcholným bodem“ na vojenském poli, ale prvně a především ve vztahu k politickému cíli. „Vyvrcholení ofenzivy“ prostřednictvím „mnoha závazků“ směřujících k jednomu politickému cíli: tváří v tvář Západu být součástí krystalizace pólů rozporu, v němž uvízla globalizace, a hrát tak ve velké hře o její rekonfiguraci. Rusko na každý pád prohraje – získá jen zničené vazalské území, z nějž odešla čtvrtina obyvatelstva.
Západ nevsadil na strategii taktického ústupu (Kutuzov proti Napoleonovi, Mac Arthur proti Rusům a pak Číňanům v Koreji – mnohé příklady ukazují, že tato strategie nutně nepotřebuje hloubku ruského prostoru), ale „politického ústupu“: nechme to být. Západ dřívějšími konejšivými prohlášeními ze strany Bidena, Macrona a generálního tajemníka NATO „vlákal“ (uvozovky, protože to nebylo až tak složité: když chcete, aby někdo upadl, stačí jej postrčit na tu stranu, na kterou se již naklání) Rusko do pasti, která sice není „smrtelná“ (to určitě ne), ale je anemizující, devitalizující.[5] Ve všech parlamentech se tleská Zelenskému, jenž v nich vystupuje prostřednictvím videokonferencí, dokonce se po jeho vzoru nosí khaki mikiny s kapucí, ale přesto Zelenskyj ví, že je jen pěšcem a pěšec jen velmi vzácně dojde ke královně dříve, než ho vyřadí střelec či věž, občas ze zálohy i kůň. Než začali tleskat jejímu „vzdoru“ (pečlivě udržovanému v jistých mezích),[6] všichni západní vůdci jednomyslně tlačili na Ukrajinu, aby přijala Minské dohody (2014), které vyžadovaly revizi ústavy a zastoupení secesionistických regionů. Cílem Západu je dosažení jakéhosi „patu“, jenž bude pro Rusko vyčerpávající a potáhne se po neurčitou dobu a z Ukrajinců udělá jakousi sumu vedlejších škod. Rusko nyní nemá šanci „úspěšně“ uskutečnit svůj cíl – původně „omezený“ (Ukrajina) – aniž by se dotklo pobaltských států a/nebo Polska. Čím více nepřítel postupuje, tím více přichází o své základny, o to více musí rozšiřovat svůj politický cíl, dokud nedosáhne pozic, které mu nepatřily a které nedokáže zásobovat a udržet. Rusko může jedině doufat a čekat na čínskou pomoc, ale jak již tomu s aliancemi bývá, ten, kdo alianci dominuje, zbožňuje své společníky zejména tehdy, když jsou oslabení (Čína měla s Ukrajinou velice dobré vztahy, Le Monde, 1. 3. 2022).
Všichni známe slavnou Clausewitzovu formulaci: „Válka je pouze pokračování politiky jinými prostředky.“ Ale to není přesné znění formulace, kterou použil v textu: „Samozřejmě víme, že válce dávají vzniknout jedině politické vztahy mezi vládami a národy (Clausewitz setrvává ve vestfálském pojetí války, i když letmo kdesi upozorňuje, že okupace nějakého národa může být úspěšná a udržitelná jedině tehdy, nalezne-li okupační mocnost odezvu ve vnitřních konfliktech okupovaného národa), ale obecně si představujeme, že tyto vztahy s válkou přestávají existovat a vzniká zcela jiná situace, která se řídí jen a jen svými vlastními pravidly. My však naopak tvrdíme, že válka není ničím jiným než pokračováním politických styků s použitím jiných prostředků. Říkáme tedy, že politika používá nové prostředky, ale zároveň tvrdíme, že válka jako taková tyto politické styky neruší, nemění je v cosi zcela jiného – ve své podstatě existují dál, ať už používají jakékoli prostředky, a hlavní nitky, které se táhnou válečnými událostmi a k nimž jsou tyto události připoutány, jsou pouze rysy politiky, které přetrvají po celou válku až do uzavření míru“ (Clausewitz, citované dílo, s. 703). Pro Clausewitze (1780-1831) je vnitřní logikou politiky překonání, resorpce konfliktů generovaných společenskými vztahy „občanské společnosti“ – politika řeší konfliktualitu, od níž vždy odvisí. Ve všech ohledech je Hegelovým současníkem, i když jeho dialektika „čistého pojmu války“ a „skutečné války“ (dvě části De la Guerre) nemá nic společného s hegeliánským sebeuskutečněním pojmu, ale odkazuje spíše spolu s Machiavellim k okolnostmi podmíněnému úsilí o uskutečnění nutného v rizikových konjunkturách.
Válka představuje nejvyšší moment konfliktů, jejich paroxysmus, aniž by byla jiné podstaty než tyto konflikty: válka je rozhodujícím momentem totality sociálních, politických, ekonomických, kulturních a ideologických konfliktů, přičemž přepisuje třídní boj, z nějž povstává – válka je všechny shromažďuje do organizovaného násilí, které je „prvkem roztržky“ (Clausewitz).
Vše by bylo velice snadné, kdyby konflikty a války přímo vyjadřovaly rozpory v akumulaci kapitálu a ve výrobním způsobu obecně, o něž v nich jde. Jenže ty existují pouze prostřednictvím všech mediací reprodukce kapitálu, včetně jeho národních struktur a jejich dějin. Státy v kapitalistickém výrobním způsobu existují jako nutnost, přičemž se ustavily právě při jeho genezi (17. a 18. století, dokud Anglie nespojila všechny prvky geneze kapitálu jakožto výrobního způsobu – viz Marx, Kapitál, díl 3.). Státy jako takové sledují své vlastní cíle a jejich prosazování zcela přísluší k reprodukci a restrukturalizaci kapitalistického výrobního způsobu, jenž není entitou, která by se reprodukovala bez všech svých determinant a ty nejsou sebeurčeními pojmu, nýbrž utvářejí skutečnou existenci všeho.
Ano, lze tvrdit – a bude to pravda – že proletáři si nepotřebují volit své vykořisťovatele a každopádně takovou volbu ani nemají. Ale stejně jako všichni ostatní i oni žijí, existují a jsou produkováni v tomto výrobním způsobu, jenž je definuje a myslí i jednají podle souhrnu společenských vztahů, které je definují. Možná, že se díky svému zvláštnímu postavení v těchto společenských vztazích ocitnou v konjunktuře, která je povede k jejich zrušení a že v této situaci budou jen oni sami. Ale momentálně, protože „restrukturalizace“ může probíhat jedině kolem třídního boje, kapitál – při aktuální podobě rozporu – už má svoji „politiku“ proletariátu, předem danou formou národa (suverenita, populismus, občanství). Kostky jsou vrženy a děla nabita.
Krize globalizace se všude (v centru i na periferii) transformuje v politickou krizi (nemůžeme ji nechat bokem a poukazovat na to, že záleží jen na ekonomických zájmech, protože ty mají nějakou „formu“). V restrukturalizovaném kapitálu, jenž je podkladem této politické krize, mizí dělnická identita, čímž se totálně destabilizuje celé politické fungování demokratického státu, které bylo výrazem poznání skutečného sociálního rozkolu a jeho pacifikace. Třídní boj (zahrnující přebytečné obyvatelstvo centra i periferie) je tak v současnosti poznamenán nejednotou mezi národem a globalizací, která má formu sociopolitického rozkolu, jehož tematika nerovností a legitimity státu se stává jádrem. Krize globalizace momentálně probíhá prostřednictvím více či méně nacionalistických populistických hnutí, jejichž tématem je distribuce příjmů, národní suverenita, rodina, hodnoty, občanství.
Co se konkrétněji týče Ukrajiny, ti, kdo nacionalismus považují jednoduše za úchylku či manipulování s dělnickou třídou, neberou v úvahu, že dělnická třída je třídou tohoto výrobního způsobu, naopak se domnívají, že svojí podstatou je v souladu s tím, čím „musí být“, přestože podmínky jí její podstatu „zastírají“. Tito lidé vycházejí ze své „povinnosti“, která je důvodem jejich bytí a oni jsou jejími permanentními představiteli – sice neochvějnými, ale vždy až do příště frustrovanými.
Rusko se dostalo do situace, kdy ideologicky, politicky, kulturně a afirmováním své konfrontace se Západem představuje pól dožadování se národní suverenity tváří v tvář západní globalizaci, a to až do té míry, že předvídá a připravuje se na nezávislou křehkou reorganizaci své výroby, svých devizových rezerv a svého platebního systému. Proto po celém světě vykrystalizovali četní a rozmanití přátelé Ruska. Putin není sám, stále jednostranněji představuje jeden pól rozporu, který bude třeba překonat. V Madridu se 28. ledna sešly suverenistické a krajně pravicové strany. Byla tam Marine Le Pen, ale také Viktor Orbán, český premiér a polský premiér, jenž je jako jediný vůči Rusku vysloveně kritický. Známe všechny vazby, které na Putina mají Chevènement, Mélenchon, Salvini, Bepe Grillo, Schröder, Zemmour, Le Pen (ta ještě nesplatila ruskou půjčku), Vox ve Španělsku, AFD v Německu atd. atd., ale musíme dodat, že i v samotných Spojených státech mají na něj vazby Trump a hvězdný moderátor Fox News. Jak to však zatím vypadá, už si nebudeme moci užívat skvostné výstavy pořádané Nadací Louise Vuittona, na nichž nás Bernard Arnault, díky svým oligarchickým investicím a přátelstvím s Château d´Yquem, častoval víny ze zásob ruských sběratelů. Ale zapomeňme na Château d´Yquem, vždyť nás Macron varoval, že kvůli „obraně našich hodnot“ si budeme muset utáhnout opasky a jezdit na koloběžkách.
23. března 2022
[1] „Reálné podřizování práce kapitálu doprovází naprostý převrat (který nekončí, naopak se neustále obnovuje, viz Manifest komunistické strany) ve výrobním způsobu, v produktivitě práce a ve vztazích mezi kapitalisty a dělníky (Marx, An Unpublished Chapter of Capital, ed. 10/18, s. 218).
[2] M. Chvyljovyj byl spisovatel a od roku 1917 ukrajinský bolševický aktivista. V roce 1933 spáchal sebevraždu.
[3] Nebudeme se tu pitvat v tisíciletých dějinách těchto vztahů mezi Ukrajinou a Ruskem, které byly vždy konfliktní a vždy vzájemně propletené, přičemž nejprve Ukrajina dominovala Rusku a posléze Rusko Ukrajině. Je „zábavné“, pomyslíme-li, že termín Rusko pochází z řeckého (byzantského) názvu Rossiia, kterým se označoval ruténský stát vytvořený v 10. století kolem Kyjeva. Po dobytí Ruténie Litvou (14. století) si termín Ruténie přisvojila moskevská knížata a bývalé Ruténii se postupně začalo říkat Ukrajina, což znamená „pohraničí“. Dodejme jen, že vztahy, které po celé sovětské období na Ukrajinu uvalovalo Rusko, ukuly za třídními rozdíly silný společný národní zájem (viz Herodotus, citované dílo). A nakonec trochu spiklenecky mrkněme na Machna, jenž během rozhovoru s Leninem (červenec 1918), který se týkal „anarchokomunistů“ z Ukrajiny, na Leninovu adresu dodává: „nebo z ‘jihu Ruska’, když se vy, komunisté-bolševici, snažíte vyhýbat slovu Ukrajina“ (Machno, Memoirs, citováno in Ni Dieu ni maître, ed. de Delphes, s. 460).
[4] V tomto odstavci navazujeme na jistá témata z kapitoly L’engagement en général in Clausewitz, De la Guerre, ed. de Minuit 1998, s. 242-243.
[5] Koncem ledna 2022 Německo stále odmítá poslat Ukrajině zbraně.
[6] Konvenčí letecká intervence NATO nad Ukrajinou by Rusku dala možnost nepředstavitelného přechodu k jadernému arzenálu. Něco takového však vůbec nezapadalo do západní strategie politického „defenzivního ústupu“. Lze říci, že existence strategických jaderných zbraní potvrzuje clausewitzovskou dialektiku mezi „čistým pojmem“ války (vyhlazení nepřítele) a „skutečnou válkou“ (realizace politiky).
Přátelé komunizace 