Několik příběhů o komunizaci: díl 5. Autodidakt Jan Appel (Jasper Bernes)

Ukazuje se, že u Jana Appela se budu muset ještě zdržet. K jeho vztahu ke komunizaci, ne-li ke „komunismu rad“ či „radovectví“, toho lze říci ještě hodně. A to proto, že v roce 1920, když se nalézal na jím uneseném rybářském škuneru a plavil se do Murmansku a dál až do Sankt-Petěrburku, kde mu vynadal muž, po němž bude toto město přejmenováno, Appel ještě nebyl radovcem ani komunistou rad, přidržíme-li se tedy definic, které nám nabízí Philippe Bourrinet.[1] Spíše patřil k širokému, zatím nedefinovanému levému komunismu, který sám sebe teprve definoval, zatímco světová revoluce skomírala. Koneckonců do sovětského Ruska vyrazil jako zástupce nově založené KAPD, která byla proti parlamentarismu, proti odborům a pro rady, ale rozhodně se nehlásila ke komunismu rad. Samotná skutečnost, že Senátora Schrödera unesl jménem své strany, aby mohla komunikovat s Kominternou, naznačuje, že straně pořád ještě připisoval značnou roli. Vždyť plul na lodi pojmenované po jednom parlamentním činiteli a jel komunikovat s vůdci rebelského státu.

Jan Appel zůstává fascinující postavou nejen proto, že je hotovým vzorem proletářského intelektuála, jehož teorie se formovaly přímo v tlukoucím srdci třídního boje, ale také z toho důvodu, že prochází každým z významných momentů německé revoluce (je jich pět, byť pro Appelův příběh jsou relevantní jen čtyři) a my tyto momenty rozpoznat v evoluci jeho názorů, která se zdá vymykat všem nálepkám, kterými bychom ji mohli označit. První z těchto období přichází s velkými revolučními stávkami vedoucími k listopadové revoluci v roce 1918 a k formování rad. Appela za války poslali do hamburských loděnic, které byly pod vojenským velením, a on se tam stal vůdčím organizátorem. Toto první období končí začátkem ledna 1919 přechodem k druhému období otevřené občanské války – tzv. „spartakovské“ lednové povstání v Berlíně rychle rozdrtily jednotky freikorps, které na radikální dělníky poslal nový ministr obrany za SPD, Gustav Noske. Jinde povstání trvalo déle. Appel byl v Hamburku, když se doslechl, že se freikorps zmocnil všech budov obsazených spartakovci – zejména policejní stanice a ústředí listu Vorwärts, který patřil SPD – a vyslídil a zabil Karla Liebknechta i Rosu Luxemburg, vůdce rodící se komunistické levice.

Tehdy v roce 1919 žádná KPD ani KAPD neexistovala, jen USPD (nezávislí sociální demokraté) a uvnitř ní poloorganizovaná komunistická levice známá jako Svaz Spartakus, z nějž po lednu vznikne KPD a pak KAPD. Po porážce berlínského povstání Appel v Hamburku spolupracoval s Ernstem Thälmannem, tehdy členem USPD a později vůdcem KPD, na organizování nočního pochodu dělníků na blízká kasárna v Barenfeldu. Tamní vojáky odzbrojili a zmocnili se čtyř tisíc zbraní. Ale jak nám Appel vypráví, pokus udělat ze čtyř tisíc ozbrojených dělníků disciplinovanou povstaleckou sílu selhal, neboť „po celotýdenním úsilí o vybudování dobře vyzbrojené bojové jednotky začali ti, kdo měli zbraně, jeden po druhém mizet a mizeli i se svými zbraněmi. V tuto chvíli jsme došli k závěru, že odbory jsou pro účely revolučního boje docela neužitečné.“

Od té doby se z Appela stal hlavní organizátor unionen, továrních skupin, které se v letech 1919 až 1921 (poté se komunistická levice v Německu v podstatě zhroutí a přenechá pole působnosti bolševickým hráčům pučistického šachu, kteří budou řídit KPD) stanou sociální základnou komunismu rad. Rovnou si musíme říci, že unionen nejsou a nebyly totéž co rady, räte, které byly určeny geograficky, pracoviště v nich byla zastoupena proporcionálně a občas měly i mechanismy pro zastoupení nezaměstnaných a dalších. Úlohou unionen po roce 1919 bylo připravovat půdu pro dělnickou vládu vykonávanou prostřednictvím rad, kterou do té doby mařila SPD a odbory. Unionen nepředstavovaly dělnickou třídu v její celistvosti, nýbrž perspektivu militantní menšiny.

Jakou roli pak ale měla mít strana, pokud tedy vůbec nějakou? Uvnitř levého komunismu – KAPD a s ní spojené unionen AAU – se postoje k této otázce různily. Někteří se domnívali, že strana má mít v třídním boji direktivní úlohu a má být schopna jednat i tehdy, když toho rozdrobené unionen nejsou schopny. Jiní si zase mysleli, že strana má mít propagandistickou roli a ukazovat cestu k dělnické vládě uskutečňované prostřednictvím rad, ale nemá se do ní plést, aby všechno nepokazila. Zhruba téhož názoru je Appel, když se o rok později vrací do Ruska, tentokrát zjevně legálně, aby vystoupil na dobře zdokumentovaném třetím sjezdu Kominterny v červenci 1921, jehož úkolem bylo reflektovat „březnovou akci“ z roku 1921 (o ní pojednávám níže) a zejména chování KAPD. Když svolával sjezd, výkonný výbor Kominterny (VVKI) psal, že KAPD se „musí jednoznačně vyjádřit, zda přijímá nebo ne mezinárodní disciplínu.“ Appel na tuto otázku odpověděl, že ne, že ji nepřijímají a vystupuje pod jménem Max Hempel, objasnil svůj postoj k úloze strany. Když Karl Radek tvrdě zaútočil na KAPD, Appel mu odpověděl nepropracovanou leč platnou periodizací dělnického hnutí, kterou slušně, ale rozhodně ukázal, že bolševická poziční válka patří do dávno minulého věku buržoazní revoluce a nedrží krok se současným charakterem dělnického hnutí, kdy má nyní celá třída k dispozici organizační nástroje (rady) a výrobní prostředky, aby mohla přímo přistoupit k dělnické vládě. Odbory a parlamentní zastupitelé mohou plodit jen to co doposud. Strany a odbory uvyklé na starý stav věcí mohou být jedině na překážku a další práce v odborech nebo parlamentu je tedy mimo diskusi. Nejbližším úkolem bylo koordinovat ozbrojení proletariátu a přechod k vládnutí prostřednictvím rad.

Většina delegátů sjezdu konaného v roce 1921 se domnívala, že podmínky v Německu zůstávají předrevoluční a podle toho také směřovali své plány. Jan Appel obzvláště dychtivě připomněl VVKI, že při jeho minulém výletu do Ruska mu vykládali, že Rudá armáda dojde až do Slezska a dostane se tak na krok od Drážďan a Berlína a on se svými soudruhy z podzemních jednotek KAPD byli jediní, kdo sabotoval zásobovací vlaky plné francouzských zbraní a proviantu, které dohodové mocnosti posílali přes Německo do Polska. Nečekaná porážka Rudé armády u Varšavy poté, co si vyklučila cestu východní Evropou, byla jedním z mnoha promarněných střetů, v nichž neschopnost koordinovat ozbrojenou proletářskou moc vedla k ztrátě životně důležitých šancí. Pokud strana měla mít vůbec nějakou roli, pak spočívala právě v tomto a ne v parlamentním a odborářském manévrování.

Pravdou je, že rady nebyly v revoluci po roce 1918 organizovanou silou. Ještě před lednovým povstáním „spáchaly sebevraždu“, jak tvrdě, nicméně přesně říká Dauvé. Proto Appel klade důraz na unionen a stranu – síly nezbytné k oživení velkého rozkvětu suverenity rad, která spáchala sebevraždu při svém zrodu. Demokratické mechanismy rad znamenaly, že funkcionáři SPD dokázali na mnoha místech ihned a transparentně získat většinu a na jiných místech ji získali záludně. Radikální živly v radách se pokusily tento proces zvrátit svoláním sjezdu rad na 16. prosince, ale reformisté se už pevně usadili v delegátské struktuře a měli pod kontrolou sjezd i řídící výkonný výbor v Berlíně. Od Brouého se dovídáme, že ze 489 delegátů jich 405 vyslali dělníci a 84 vojáci. Ale jen 179 z nich byli pracující z továren nebo kanceláří. Z celkového počtu jich 288 hlasovalo s SPD a jen 90 s nezávislými, z nichž pouhých 10 byli spartakovci. Sjezd, který se sešel v pruském landtagu uprostřed hord proletářů, odhlasoval, že předá moc ústavodárnému shromáždění a Reichstagu.

Každý moment probíhajícího sledu událostí – od lednového povstání dále – je pokusem vypořádat se s důsledky tohoto rozhodnutí a lednové události jsou přímým výsledkem tohoto intrikování napříč stranami. Rady rozhodně nebyly poraženy, ale nebyly ani alternativní formou svrchovanosti, tedy kromě těch případů, kdy se jí násilím nebo prohlášením staly, o což se v příštích čtyřech letech budou opakovaně pokoušet, jen aby je porazil stát, organizovaná kontrarevoluce a nedostatečná podpora dělníků. Vše, co Jan Appel dělal, vše, co komunismus rad či levý komunismus mohl v této chvíli znamenat, byla snaha napravit tento problém, zejména během dvou momentů, kdy se naskytla příležitost: porúrské povstání roku 1920 a březnová akce roku 1921. Další šance se objeví v roce 1923, uprostřed mukou hyperinflace, ale tou dobou už komunistická levice nebude představovat významnější sílu.

Tyto následné epizody se odehrají povětšinou mimo Berlín – ten je od roku 1919 pacifikovaný – na místech, kde byly rady od počátku nejmilitantnější. V důlním a průmyslovém Porúří – důležitá součást západoevropské ekonomiky a z toho důvodu i kámen úrazu poválečných dohod mezi Německem a dohodovými mocnostmi – kde pracovala řada přistěhovalců, essenská rada vyhlásila dělnickou vládu a požadovala úplnou socializaci. I na jiných místech, kterým dominoval těžký průmysl, zaznívaly podobné radikální požadavky a občas je doprovázelo uchvácení regionální vládní moci. Mnohé z těchto komplikovaných událostí se však neodvíjely kolem otázky kontroly nad výrobou, nýbrž kolem reorganizace ozbrojené moci státu. Tato povstání povětšinou byla reakcemi dělníků na pokusy státu odzbrojit je nebo na fašistickou kontrarevoluci, a to v době, kdy se armáda nalézala v procesu rekonstrukce omezené mírovou smlouvou, čelila vnitřní fašistické subverzi a musela se spoléhat na nepravidelné a kontrarevoluční jednotky. Povstání tudíž ani nenastolují otázku revoluce proti kapitalismu, snad jen implicitně skrze revoltu proti ozbrojené moci. Následující momenty jsou ústupem od možnosti, že by rady mohly získat moc – nezbytným ústupem k ozbrojené moci, která si musí hledat cestu zpátky k radám.

Snad tím nejslibnějším byl hned ten první a nejvíce překvapivý, který kdekoho zaskočil. Poté, co se SPD v březnu 1920 pokusila odzbrojit některé jednotky freikorps, které se vrátily z nájezdů na baltské pobřeží, pravicoví důstojníci se pokusili převzít kontrolu nad vládou. Když místní armádní velitelé odmítli vládu podpořit („Reichswehr nestřílí na Reichswehr“), ministři za SPD utekli a přenechali hlavní město pučistům. Vůdcové nově založené KPD vyhlásili neutralitu, čímž demonstrovali svoji pozoruhodnou schopnost chovat se jako pitomci. Dělnická třída ovšem zareagovala téměř se stejnou zuřivostí jako v roce 1918 a během čtyřdenní generální stávky, která paralyzovala zemi odshora dolů, zlikvidovala Kappovu vládu. Vůdce puče, kancléř Kapp, čelil mocné demonstraci proletářské vědy o hodnotě: nemohl najít nikoho, kdo by pro novou vládu natisknul peníze, protože všichni tiskaři byli ve stávce.

Pokus o puč se rychle zhroutil. Až tedy na Bavorsko, kde pučisté byli u moci. Berlínská vláda se vrátila a vyzvala dělníky, aby se uklidnili. Jenže takové vášně nebylo snadné utišit. Zejména v Porúří, když se dělníci doslechli, že poblíž umístěné jednotky freikorps podporovaly puč, přehnali se s povstaleckou zuřivostí celým regionem a město po městě odzbrojovali policii a pak i vojenské jednotky, vytvářeli si různá velení a v několika případech porazili v bitvě řadu jednotek freikorps vyslaných, aby proti nim bojovaly. Tato Porúrská rudá armáda se zformovala přes noc a čítala kolem 100 000 lidí. Organizovala se regionálně, stejně jako rady, ale na organizace na pracovištích nebyla téměř vůbec napojená. Aby bylo jasno, neměla žádné centrální velení, nýbrž různá regionální uskupení. Většině oblastí dominovala USPD a pravé křídlo KPD, ale velice aktivní tu byli také anarchisté a spolu s levicí KPD (z níž se stane KAPD) docela dost tlačili na pilu. Například v Duisburgu sesadili exekutivu SPD a v jakémsi momentu protokomunizace podnikali nájezdy na banky a sklady. Nakonec však většina jednotek rezignovala a předala svoji moc delegátům, kteří souhlasili, že výměnou za ústupky složí zbraně. Část Rudé armády se těchto jednání neúčastnila, ale i tak proběhla. Ty, kdo odmítli složit zbraně, zmasakroval freikorps.

Jan Appel tehdy pracoval v Porúří, ale nemám žádné informace o tom, co dělal. KAPD byla založena v dubnu 1920 jako bezprostřední reakce na proradnost KPD tváří v tvář Kappově puči – KPD ještě před sjednocením s nezávislými fakticky vyloučila většinu svých členů a členek a pokračovala dál, jako by se nic nestalo. V Hamburku KAPD vyslala Appela a Fritze do Ruska a právě tehdy se jako černý pasažér ukryl na Senátorovi Schröderovi a do Ruska dorazil na 1. máje. Částečně se jedná jen o domněnku, ale líbí se mi představa, jak Appel na lodi přemítá nad dosavadním průběhem revoluce a přemýšlí, co by se dalo udělat. Co se příště bude muset udělat jinak? Vášnivá vůle, odzbrojování jednotek freikorps a kradení lodí – to vše už tu bylo. Co ale scházelo? Jak zabránit tomu, aby dělníci svojí vlastní sebeorganizací neodzbrojili sami sebe? Odpovědí pro Appela musela být rada. Co kdyby rudé armády svoji moc svázaly s radami a ne s vyjednávající stranou? Co kdyby se tento příklad mohl rozšířit?

Šanci dostanou o rok později, během březnové akce roku 1921, která propukla ve středním Německu, obzvláště v průmyslových oblastech s centry v Halle a Mansfeldu. V tomto regionu dělníci nebyli odzbrojeni, zejména ne v ultramoderních chemických závodech v Leuně. Oblastí se šířila generální stávka a KAPD i KPD se synchronně rozhodly, že nadešel čas pro povstání. Vyzvaly dělníky, ať se ozbrojí a chopí se moci. Jednalo se o moment heroického avanturismu. V reakci na jejich obecnou výzvu začaly ozbrojené jednotky vypalovat policejní stanice a soudní dvory, vylupovat banky a rozdávat potraviny. Max Holz, tzv. Robin Hood revoluce, odrovnal policejní jednotky vyslané z Berlína potlačit bouřící se dělníky v Mansfeldu. Zde je popis jeho protokomunizační jednotky v akci:

Komando je motorizované a čítá 60 až 200 mužů. V čele průzkumná skupina se strojními puškami nebo lehčími zbraněmi, po ní následují těžce vyzbrojené náklaďáky. Pak v motorovém vozidle „velitel“ s „hotovostí“ v doprovodu svého „ministra financí“. Kryje je další těžce vyzbrojený nákladní automobil. Všechny je zdobí rudé prapory. Od chvíle, kdy dorazí do nějaké lokality, rekvírují proviant, plení poštovní úřady a spořitelny. Vyhlásí generální stávku a zaměstnavatelé musí zaplatit uvalenou „daň“. Řezníci a pekaři dostanou nařízeno, aby své zboží prodávali o 30 až 60 procent levněji. Jakýkoli odpor ihned násilím rozdrtí…

KPD a KAPD sice vydaly všeobecnou výzvu k povstání, ale krom toho neměly nad rychle se vyvíjejícími událostmi téměř žádnou kontrolu. Zprávy se ztrácely po cestě mezi centrem a periferiemi a neschopnost jednotek navazovat vzájemné styky se ukázala být fatální. Kvalifikovaní dělníci ze závodů v Leuně odmítli pozvednout zbraně, které měli, a přejít do ofenzivy, protože došli k závěru, že by je zmasakrovali. Nevěděli totiž o tom, že se poblíž nachází Holzova jednotka. Nakonec byla továrna ostřelována z děl, dělníci odzbrojeni, Holz dopaden a zatčen. Další promarněná příležitost.

Není jasné, zda se jednalo o poslední šanci nebo ne. Zdá se, že v roce 1923 se nefalšovaná předrevoluční situace vrátila. V důsledku událostí v Porúří, kam versailleská mírová smlouva zakazovala Reichswehru vstoupit, francouzská armáda toto životně důležité průmyslové centrum (zdroj většiny uhlí pro Francii) obsadila. Německá ekonomika se dostala do hyperinflační spirály, začaly se zakládat radikální rady a opět započala cesta k povstání. Ale KPD ztratila kontakt s dělnickými organizacemi a myslela si, že poučením z března byla absence organizovaného a disciplinovaného velení. Komunistická levice už neexistovala a KPD, která ztratila kontakt s náladou třídního boje, iniciovala mechanické povstání, jež neuspělo.

Tou dobou už byl Appel ve vězení. Zatkly jej francouzské úřady, které vyjednávaly o tom, že ho pošlou zpátky do Hamburku, aby stanul před soudem za pirátství. Z životopisu Paula Matticka se dovídáme, že tehdy – bylo mu 19 – připravoval osvobození Appela z věznice, ale úřady souhlasily, že Appela obžalují z méně závažného zločinu, k němuž se byl ochoten přiznat. Appel začal studovat a roku 1925 vyšel z vězení s prvním náčrtem výše pojednávaného dokumentu GIK, který si s sebou vzal do Nizozemí. Jedná se tedy o dokument, který je reflexí všech těchto nezdařených povstání: kdyby bývaly existovaly radikální unionen s funkčním programem socializace výroby, třeba by byla dělnická třída necouvla před vyhlídkou uchopení moci prostřednictvím rad a propojení ozbrojených jednotek. Moment hyperinflace v roce 1923 po něčem takovém přímo volal, neboť peněžní systém mařil kapitalistickou reprodukci – za takových podmínek by přímá komunistická distribuce a výroba mohla být nesmírně populární, pokud by nevypadala jako přání zemřít.

Appel píše svůj koncept Základů komunistické výroby a distribuce ve vězení v Düsseldorfu zhruba ve stejné době, kdy Hitler ve vězení v Mnichově píše Mein Kampf. Ovšem závěry, k nimž každý z nich dochází, jsou diametrálně protichůdné. Hitler se vzdává povstalecké cesty k nacistické moci a činí závěr, že zastupitelské parlamentní mechanismy jsou nutným doplňkem. Appel se vzdává parlamentní organizace, protože se rozhodl, že strana musí být pouze koordinátorkou povstání. Z hlediska jejich projektů měli pravdu oba.

A jak do toho všeho zapadá rada? Jaká je role rad? Ihned vidíme dva problémy, které postihly moc rad. Jedním byla centralizující struktura odvolatelných delegátů, u níž v berlínském výkonném výboru docházelo k efektu hrdla lahve a moc rad tak mohla být snadno vykastrována. Nevím jistě, jestli jsou odvolatelní delegáti – a ne laterální vztahy – posledním slovem sebeorganizující se struktury. Ale přinejmenším pro jakoukoli analýzu prováděnou ve dvacátém prvním století je podstatnější problém dělby práce a začlenění nezaměstnaných. Když Appel vystoupil před Kominternou, tvrdil, že jedině regionálně organizovaná forma rady může integrovat velké masy nezaměstnaných proletářů, s nimiž se nové dělnické hnutí muselo potýkat. A právě v tom je paradox: největší podporu měl komunismus rad a komunistická levice mezi nezaměstnanými nebo ještě v průmyslových odvětvích s poměrně nepropracovanou dělbou práce: důlní a těžký průmysl. V těchto oblastech měli dělníci sklon formovat ozbrojené jednotky – rudé armády – a ne rady, zatímco dělníci organizovaní ve strojírenství a dalších sektorech zakládali rady a měli sklon být opatrnější. Poučné je promarnění možného spojení 12 000 dělníků z ultramoderní chemičky v Leuně s 2000 ultralevicových markérů z batalionu Maxe Holze. Jaká forma by je všechny mohla spojit dohromady? Rada? Strana? A jaký druh rady, jaký druh strany?

GIK měla odpověď – prostě rada. Stačila samotná rada připravená skupinami unionen. Ale není jasné, jestli Jan Appel tuto pozici někdy plně přijal za svoji. Po nacistické okupaci, během níž se Appel spolu s dalšími radovci podílel na činnosti odboje, jeho kolegové z GIK poznamenali, že Appel měl příliš silné sklony k intervencionismu a chtěl pokračovat ve spolupráci s odbojovými skupinami ještě dlouho poté, co se ostatní radovci rozhodli, že je čas odboj opustit. Když se v 60. a 70. letech 20. století obnovuje zájem o dějiny komunismu rad, Appel se v roce 1976 připojí k členům Mezinárodního komunistického proudu (ICC – skupina levých komunistů) na jeho zakládající schůzi. Pozice ICC je opakem pozice GIK a dějiny holandsko-německé komunistické levice, které produkují perem Philippa Bourrineta, interpretují radovectví jako jakýsi kryptoanarchismus, který neuspěl, protože si neuvědomuje, jak zásadní úloha náleží straně. Ale kdo ví, co si Appel o tom všem skutečně myslel? Já tedy ne. Používám jej jako soubor koordinát, jako způsob jak promýšlet dějiny, ale uvědomuji si, že skutečný Appel se tomu všemu vymyká a protíná všechny kategorie – strana, rada, unionen, rudá armáda – s jejichž pomocí se můžeme pokoušet o porozumění jeho době.


[1] Bourrinet, jenž je úzce spjat s perspektivou Amadea Bordigy, trvá na rozdílu mezi rätekommunismus a linkskommunismus, přičemž poukazuje na to, že se uvnitř holandsko-německé levice odehrávala živá debata o úloze strany. Radovectví je podle jeho definice komunismem rad, podle nějž nemá strana žádnou úlohu. Všechny termíny objasňuje následovně: levý komunismus spočívá v odmítání odborů a parlamentních stran, zahrnuje unionen, stranu a radu. Komunismus rad zahrnuje všechny tři, ale úlohu strany potlačuje. Radovectví odmítá stranu, ale ne unionen a radu. Bordiga odmítá radu a unionen ve prospěch strany. Aniž bych přejímal Bourrinetovu tendenční argumentaci, shledávám toto používání termínů jako nápomocné.

Advertisement

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: