Majdan a jeho rozpory: rozhovor s ukrajinským revolučním syndikalistou

Týdny a týdny jsme sledovali ukrajinské události a snažili se porozumět tomu, co se děje v Kyjevě a dalších městech. Přečetli jsme řadu textů, komentářů a rozhovorů a diskutovali o Majdanu, avšak neustále jsme jen docházeli k novým otázkám, na něž jsme neměli odpovědi. A tak, když se objevila možnost kontaktovat se s ukrajinskými soudruhy, jeden z nás se jí pokusil využít, jak nejlépe uměl. Jako výsledek této snahy a díky laskavosti a trpělivosti Denise z kyjevské odnože revolučně syndikalistické iniciativy, která si říká Autonomní svaz pracujících (ASP), vznikl následující rozhovor. Doufáme, že vám poskytne mnoho užitečných vhledů do majdanského hnutí a jeho kontextu. Rozhovor byl dokončen těsně před nedávnou eskalací násilných střetů mezi protestujícími a represivními silami státu a Strany regionů a následným kompromisem. Přesto věříme, že může napomoci k pochopení nejnovějších událostí. Komentář ASP k nim naleznete přímo na jejich stránkách:

http://avtonomia.net/2014/02/19/zayavlenie-ast-kiev-o-situatsii-v-ukraine/

Vratislav: Už před dvěma měsíci začalo na Ukrajině hnutí, které se od té doby stalo skutečně masivním a rozšířilo se z Kyjeva do dalších regionů. Jeho součástí je dlouhodobá okupace kyjevského náměstí Nezávislosti a přilehlé oblasti, nepokoje, obsazování nebo blokády státních a dalších oficiálních budov ve většině částí země. Hnutí rovněž nechvalně proslulo velmi silným angažmá krajně pravicových organizací a převahou jakési tradicionalisticko nacionalistické ideologie mezi protestujícími. Tomuto hnutí se říká Majdan nebo Euromajdan podle okupovaného náměstí a původního požadavku, aby ukrajinská vláda ratifikovala přístupovou dohodu s EU. Poměrně brzy byl však tento požadavek zastíněn jiným, důležitějším, naléhavějším a očividně daleko schopnějším mobilizovat velké množství lidí: svržení prezidenta Janukovyče s jeho vládou a zkorumpovaným státním aparátem. Je to zhruba správný obrázek nebo v něm něco chybí? Je původní proevropský požadavek stále podstatnou a integrální součástí boje proti Janukovyčovu režimu nebo se stal zcela podružným? Chci říci, jestli dnes vládnoucí klan padne, svrhnou je masy, které rozhodně chtějí nastoupit „cestu na Západ“? Je otázka „ultra-eurooptimismu“ absolutně jednotící pro majdanské hnutí v Kyjevě i celé zemi?

Denis: Ano, tvé líčení je víceméně správné. Měl bys ale rozumět, že od samého začátku lidé chápali „Evropu“ velmi zvláštně. Představovali si utopický ideál – společnost bez korupce, s vysokými mzdami, sociálním zabezpečením, právním státem, poctivými politiky, usměvavými tvářemi, čistými ulicemi atd. – a říkali mu „EU“. A když ses jim snažil říci, že skutečná EU nemá s tímto krásným obrázkem nic společného, že tam ve skutečnosti lidé pálí vlajky EU a protestují proti úsporným opatřením atd., opáčili: „Takže bys raději chtěl žít v Rusku?“ Takže ano, od prvopočátku tento protest pohánělo falešné vědomí „civilizační volby“ a stereotypy nacionalistické ideologie, které neponechávaly žádný prostor pro třídní agendu. Takové jsou výsledky gramsciovské kulturní hegemonie buržoazie a ta je hlavním problémem, s nímž se v této zemi budeme v příštích letech (či dokonce desetiletích) budeme potýkat.

Ale „Evropa“ ve skutečnosti nikdy nebyla hlavním cílem protestujících. Protivládní a protiruské sentimenty byly mnohem silnější, takže po policejním zátahu, k němuž došlo 1. prosince, přirozeně převážily nad proevropskou rétorikou a dnes si většina lidí sotva vzpomene, co bylo původní příčinou demonstrací. Řada lidí se shoduje, že samotný termín Euromajdan je už anachronismem. Krajně pravicová uskupení, která původně musela skrývat svůj tradiční postoj k „liberální EU v rozkladu“, aby mohla protesty infiltrovat, dnes otevřeně prohlašují, že EU je nezajímá a chtějí jen změnu režimu. A široké kruhy protestujících tento sentiment přijímají.

Ačkoli na druhou stranu je fakt, že Ukrajina je historicky rozdělena na dvě kulturní, politické a jazykové entity. Jižní a východní část je lidnatější, má většinu průmyslu, hovoří rusky a vzhledem k nostalgii po sovětském státě je povětšinou loajální „proruské“ kulturní a politické agendě. Západní a střední Ukrajina je více zemědělská a méně zalidněná, hovoří víc ukrajinsky a tíhne spíše k Západu, pryč od Ruska. Během uplynulé dekády se Kyjev politicky posunul z první části do druhé. Toto dělítko se často přehání až do té míry, že se popírá existence jednoho ukrajinského národa. To ale není pravda: myslím, že Ukrajina je pořád jednotnějším národním státem než třeba Belgie. Přesto toto dělítko existuje a mimochodem bylo hlavním důvodem, proč se vládnoucí třídě na Ukrajině nepodařilo ustavit autoritářský režim ruského či běloruského typu: ono dělítko totiž zajišťovalo, že žádný politik nikdy nemohl získat podporu většiny obyvatelstva. Proto museli lavírovat a dělat ústupky slabé pracující třídě: buržoazní demokracie zůstala zachována a prvky sociálního státu jsou mnohem štědřejší než v Rusku.

Takže můžeme dojít k závěru, že evropská integrace vůbec není ústředním tématem protestů, ale protestující ji implicitně považují za přirozený krok, který by měla nakonec učinit „dobrá“ vláda, až Janukovyč padne.

Vratislav: Majdan přichází výlučně s politickými a nikoli sociálními požadavky. Sféra politiky však neexistuje izolovaně v jakémsi vakuu, je momentem společenského celku stejně, jako jím je ekonomika. Proto politické požadavky Majdanu nejsou nahodilé a zajímalo by mne, jaká socioekonomická realita se za nimi skrývá. Jaká obecná situace na Ukrajině vyprodukovala právě ony požadavky na odstoupení Janukovyče a proti systematické korupci prostupující státem?

Denis: Předně měj na paměti politickou heterogenitu Ukrajiny, kterou jsem právě popsal. Politici v posledních letech tyto rozdíly oživovaly pro své vlastní účely. Například v roce 2009, těsně před prezidentskými volbami, Strana regionů, která tehdy byla v opozici, podnítila obrovské protesty proti manévrům NATO na Krymu. Rovněž slíbila, že z ruštiny udělá úřední jazyk. Když se v roce 2010 dostala k moci, tytéž manévry NATO jí vůbec nevadily a v jazykové oblasti nikdo nic nepodniknul – až do roku 2012, kdy potřebovali vyhrát parlamentní volby. Tehdy schválili zákon na ochranu regionálních a menšinových jazyků, což zmobilizovala obě části obyvatelstva: rusky mluvící lidé podporovali Stranu regionů, protože si jaksi „vzpomněli“, že jsou diskriminováni a věřili, že tento zákon je spasí; ukrajinsky mluvící opozice zase pořádala masové protesty proti „jazykové genocidě“. Takže oba politické tábory s těmito tématy manipulují a radikalizují tak obyvatelstvo, které by to jinak nezajímalo. Za rok si na ten „ohavný“ zákon o jazycích už nikdo ani nevzpomněl.

Takže vždycky tu je velká část obyvatelstva, která nenávidí aktuálního prezidenta a stačí jí jen jiskra, aby proti němu začala protestovat (zejména od doby, kdy se hlavní město Kyjev dostalo do „opoziční“ části). Tentokrát tou jiskrou byla hysterie kolem EU, kterou vyvolala sama vláda! Po celý rok 2013 pořád mluvila o tom, jak Ukrajina podepíše onu smlouvu s EU. Vyvolala tak velká očekávání u „proevropské“ části populace a pak, když najednou naprosto obrátila, lidi to hrozně otrávilo a naštvalo. To byl původní impuls.

Ale samozřejmě, že lidé mají i velice reálné důvody, proč vládu nenávidět. Když se Janukovyč stal v roce 2010 prezidentem, začal prosazovat nepopulární neoliberální opatření. Sazby za zemní plyn rostly; vláda odstartovala reformu zdravotnictví, která nakonec povede k uzavření mnoha zdravotnických zařízení a k zavedení všeobecného zdravotního pojištění namísto ničím nepodmíněné všeobecné zdravotní péče; proti vůli více než 90 % obyvatel prosadili krajně nepopulární důchodovou reformu (zvýšení důchodového věku u žen); pokusili se schválit nový Zákoník práce, který by se vážně dotknul práv pracujících; železnice se mění v korporaci; a nakonec schválili nové daňové zákony, které postihují drobné podnikatele. Toto tažení však ve finále nebylo moc úspěšné a vláda musela ustoupit. Sazby za zemní plyn, elektřinu, vytápění a vodu zamrzly na jedné z nejnižších úrovní v Evropě a bývalém SSSR; Zákoník práce je pohřben v parlamentu; další fáze penzijní reformy (zavedení povinného důchodového spoření namísto solidárního systému) se zastavila. Pochopili, že při tak nízké podpoře nemohou dál pokračovat. Pořád ale zajištění pracujících tříd i celkový stav ekonomiky nejsou ani zdaleka dobré a lidé mají legitimní důvod dožadovat se lepší životní úrovně. Bohužel se tyto křivdy odívají do nacionalistického falešného vědomí.

A konečně je tu ještě jedna důležitá drobnost. Od roku 2010 se z Viktora Janukovyče, jenž byl původně jen loutkou mocných oligarchů, stal ambiciózní podnikatel. Jeho starší syn postupně získal nesmírnou moc; „Rodina“ obsadila důležité posty ve vládě, zmonopolizovala si kontrolu nad kapitálovými toky a pustila se do křížku s Rinatem Achmetovem, Dmytrijem Firtašem a dalšími oligarchy, kteří ji dříve sponzorovali. Tradičním oligarchickým klanům se to přirozeně nelíbilo, takže dnešní protest má i svůj elitní rozměr.

Vratislav: A lze nějak požadavky Majdanu shrnout? Mám na mysli požadavky vycházející přímo z hnutí, které toto hnutí účinně sjednocují a rozšiřují. Existují vůbec nějaké takové jasně a všeobecně artikulované požadavky? Nebo jsou politické požadavky, které můžeme vidět a slyšet, dílem opozičních stran, protože Majdan jako takový je spíše chaotickým nakupením individuálních stížností, které však jako svůj společný zdroj a společného nepřítele identifikují Janukovyčův zkorumpovaný a čím dál tím autoritářštější stát, a proto jsou schopny a ochotny mluvit jedním hlasem s parlamentní opozicí?

Denis: Jak to chápu já, existuje jen jeden požadavek sdílený fakticky všemi lidmi, kteří jsou v Majdanu aktivní: zbavit se Janukovyče. Tento požadavek je opravdu shromaždištěm, kde se mohou sjednotit všechny přítomné společenské vrstvy a politické tábory. Samozřejmě, že většina lidí by řekla, že u toho zůstat nechtějí, že chtějí totální očistu všech vládních struktur, aby se do nich mohli dostat nějací „noví lidé“ a tak dále. Při bližším pohledu uvidíme široké spektrum různých názorů, které se často vzájemně vylučují. Takže si myslím, že máš pravdu, že opozice získává politický kapitál z toho, že se dnes všechna nenávist soustředí konkrétně na Janukovyče.

Vratislav: Myslím, že si dokážu představit, co by evropská dohoda o volném obchodu a restrukturalizační program MMF na Ukrajině způsobily. Je mi však záhadou, k čemu by vedla integrace s Ruskem. O čem je Celní unie s Ruskem, Běloruskem a Kazachstánem? Četl jsem článek od levicového ukrajinského novináře, který tvrdil, že ekonomická a sociální politika v Rusku je dnes silně neoliberální. Je to pravda? A jestli je, má právě taková politika spojovat „Eurasii“? Plus snad ještě autoritářská forma státu, vezmeme-li v úvahu charakter režimů v Rusku, Bělorusku a Kazachstánu?

Denis: No ano, doposud je situace pracujících tříd na Ukrajině významně lepší než v kterékoli ze zemí, které jsi zmínil – a to z důvodů, které už jsem popsal výše. A zapojení do Celní unie by pro pracující znamenalo jen samé špatné věci: došlo by k utahování šroubů jak v oblasti politických svobod, tak v oblasti životní úrovně pracujících. Směrnice Celní unie ve skutečnosti vyžadují sjednocení zákoníků práce – a to je jen jeden příklad. Vláda tak dostane bianko šek k zavedení autoritářského režimu a nižší životní úrovně. Na makroekonomické úrovni by taková integrace byla příležitostí k obnově vazeb v oblasti technologicky vyspělé průmyslové výroby – tyto vazby byly přerušeny v 90. letech 20. století. Nakonec by to tedy snad mohlo vést k posílení ekonomiky, ale za strašnou cenu, a to nejen pro pracující, ale také pro ukrajinskou buržoazii. Naše národní buržoazie je mnohem slabší než její ruský protějšek a začlenění do Celní unie by znamenalo, že fakticky vyhyne. Proto je tato idea mezi ukrajinskou vládnoucí třídou poměrně nepopulární!

Objektivně vzato, optimálním scénářem by pro ukrajinskou ekonomiku bylo pokračovat ve staré politice geopolitické „neutrality“, aniž by se nějak zásadně integrovala do západních nebo východních struktur. Jakákoli „volba“ totiž bude těžkou ranou pro ukrajinský vývoz a pro životní úroveň lidí. Jedinou otázkou je, kolik času takové neutralitě ještě zbývá? Vypadá to, že Rusko i EU chtějí, aby se Ukrajina přestala vykrucovat a konečně se rozhodla.

Vratislav: Řekl bych, že moc času nezbývá. Zdá se, že globální krize pro kapitalistickou společnost na Ukrajině vymazala jakoukoli možnost dál existovat někde mezi Západem a Ruskem. Skutečnost, že se ukrajinská ekonomika dostala do recese a stát je už víc než rok na pokraji platební neschopnosti, ukazuje, že každá vláda bude muset učinit „geopolitickou volbu“, aby dosáhla na další úvěry. I kdyby ukrajinská třída kapitalistů a její političtí představitelé mohli najít novou „střední cestu“ (a přijmout půjčky od Ruska i od MMF), tak z toho, co jsi říkal, se zdá evidentní, že každopádně by se taková „střední cesta“ zakládala na „neoliberální“ restrukturalizaci. Čas pro přílišnou opatrnost a nepospíchání se strukturálními reformami, aby nedošlo ke znepřátelení si voličů, pravděpodobně vypršel. Co o tom soudíš? Mohl bys mi říci trochu víc o dopadech krize na Ukrajině?

Denis: Já bych ještě s katastrofickými předpověďmi nepospíchal. Z mého hlediska bude vládnoucí třída schopna pokračovat ve své dnešní „bonapartistické“ politice, jestli jí to globální ekonomika dovolí. Dokonce i v roce 2009, kdy šla ekonomiku hodně ke dnu a postihlo to i příjmy obyvatelstva, vláda dělala, co mohla, aby jejich situaci zmírnila (kvůli nadcházejícím prezidentským volbám!). Toho roku tak několikrát zvýšila minimální mzdu a valorizovala důchody.

Pak nastalo jisté oživení ekonomiky, ale v polovině roku 2012 Ukrajina vstoupila do nového stádia krize kvůli klesajícím cenám na zahraničních trzích. Recese tedy trvá už rok a půl. Během této doby se vládě doposud dařilo udržovat cenové sazby na předchozí úrovni a zvyšovat minimální mzdu. K devalvaci národní měny došlo teprve minulý týden. Tahle politika si však vyžadovala podojit legální zisky kapitalistů, takže loni vláda dokonce podnikla kroky k potírání expatriace zisků, kterou provádí velký byznys.

Vláda si také musela začít hodně půjčovat. V roce 2008 sehnala nějaké peníze od MMF, ale pak odmítla zavádět nepopulární opatření. Přesto pořád dokázala využívat příhodných trendů na zahraničních peněžních trzích a v letech 2010-2013 si tak půjčovala za komerčních podmínek. Teď to ale vypadá tak, že tahle možnost slábne, protože končí uvolňování monetární politiky (QE) americkou Federální rezervní.

Bez jakýchkoli zjevných podmínek se vládě povedlo dostat peníze od Ruska. Jestli se dohoda s Ruskem do voleb v roce 2015 nezhroutí, není pochyb o tom, že současná politika potrvá minimálně do té doby. Ve finále ale všechno závisí na tom, zda bude situace na globálních trzích pro ukrajinskou ekonomiku, silně závislou na vývozu i dovozu, příznivá. Jestli v roce 2014 přijde oživení, mohla by být vládnoucí třída schopna dál se vykrucovat a pokračovat jako normálně. Jinak bude muset podniknout drastické kroky ke snížení životní úrovně pracujících a neoliberální restrukturalizace ekonomiky, aby mohla znovu nastartovat průmysl a splácet kupící se dluhy. Takže podle pesimistického scénáře jakýs takýs ukrajinský „sociální stát“ přežije přesně deset let: 2004-2014. Bude ukrajinská buržoazie dost silná, aby tuto krizi přestála a nepodlehla ruským nebo evropským „kolegyním“? To je otázka, na kterou zatím není odpověď.

Vratislav: Když se snažím dívat na majdanské hnutí a porozumět mu, vždy ve mne vyvolává zvědavost jeho třídní a politická kompozice a jejich vývoj během těch dvou měsíců. Myslím, že někde jsi říkal, že původní proevropští protestující byli ze střední třídy. Mluvil jsi o studentech? Střední třída je dnes poměrně módní a zároveň hodně vágní kategorie. Mohl bys, prosím, trochu víc specifikovat, co jí máš v ukrajinském kontextu na mysli?

Denis: Záleží na tom, o kterém období mluvíš. Původně, ano, protestující byli hlavně studenti a městské „střední třídy“: maloburžoazie, bohémské kruhy, kancelářští pracující. Teď se ale třídní kompozice protestů rozhodně posunula k větší všeobecnosti. Nejsem si jistý, jaké jsou přesné podíly, ale není pochyb o tom, že se protest stal „proletářštějším“ – ačkoli je podíl dělníků pořád nízký, a když už jsou v hnutí přítomní, jsou tam jako „Ukrajinci“ nebo „občané“, ale ne jako „dělníci“. Rovněž v Kyjevě jako takovém jde život normálně dál, nikdo nestávkuje atd. Obecně vzato, protest má mezitřídní povahu: zahrnuje nezaměstnané lidi stejně jako vysoké manažery Microsoft Ukraine.

Vratislav: Mediální komentátoři zpočátku popisovali původní listopadové protestující jako politicky liberální, hájící demokratický pluralismus, multikulturalismus atd. Souhlasíš s tímto popisem?

Denis: Rozhodně ne multikulturalismus! Myslím, že dnes už si všichni uvědomují úlohu krajní pravice v protestech. Není sice tak všudypřítomná, jak by si někdo mohl myslet, ale faktem je, že její ideologie se skutečně stala přijatelnější pro hlavní proud (který od počátku tíhnul k pravici!). Například zrovna nedávno Vitalij Kličko (který je nejliberálnější ze všech tří opozičních vůdců) vyhlásil kampaň s názvem „Neboj se, vždyť jsi Ukrajinec!“ Samozřejmě, že většina protestujících skutečně říká, že chtějí politickou pluralitu, buržoazní demokracii místo plíživé monopolizace moci jednou stranou, což je dnešní stav. Zároveň ale dav na Majdanu oživuje některé dávno pohřbené, pre-moderní, středověké sociální praktiky jako bičovací kůl, lynčování, posilování tradičních genderových rolí. Tahle děsivá ochota sklouznout k barbarství se rodí ze všeobecného rozčarování z parlamentní politiky a všudypřítomné nacionalistické mytologie o zlaté minulosti, která se valí ze škol a médií. Ale pozor, totéž frčí i v opačném táboře: internetové sociální sítě policistů ze zásahových jednotek jsou plné stejných sraček.

Původní listopadová agenda Euromajdanu byla pravicově liberální, byla pro EU, „ekonomické svobody“ a buržoazní demokracii. Ale i tehdy byla témata multikulturalismu, práv LGBT, práv a svobod pracujících tvrdě potlačována politicky uvědomělými aktivisty krajní pravice, kteří se k protestům přidali, i když jejich vlastní politický program vždy obsahoval kritiku evropského „liberálního fašismu“. Vlastně samotný název „Pravý sektor“ vzniknul po jednom takovém násilném střetu. Útočníci sice nereprezentovali většinu protestujících, ale většina byla velmi otevřená k jejich politické agendě, kterou agresivně prosazovali.

Vratislav: Můžeme říci, že po prvním policejním útoku, vstoupila do Majdanu pracující třída? Umím si představit, že na Majdan dochází všemožné druhy proletářů, jakmile jim skončí pracovní doba nebo vyučování: lidé se stabilním zaměstnáním, prekérní dělníci, mladí i staří, muži a ženy. Tvoří dnes některá taková kategorie většinu Majdanu? A kdo jsou lidé, kteří obývají Majdan permanentně? Jsou to nezaměstnání, příležitostní dělníci, kteří jsou během zimy bez práce, nebo bezdomovci?

Denis: Předně, nemůžeš říci, že „pracující třída vstoupila do Majdanu“. Ano, počet zástupců pracující třídy narostl, ale jak jsem říkal, nepovažují se za třídu, pro ně je to irelevantní kategorie. Takže na Majdanu není žádná „třída pro sebe“. A většina kyjevského pracujícího obyvatelstva je pořád apatická – chci říci, že si nemůžeš být jistý, že někdo, koho potkáš na ulici, podporuje Majdan. Jak jsem říkal, třídní kompozice je teď „všeobecná“. Většinu podle mne stále představují studenti a maloburžoazie plus proletáři ze západních oblastí Ukrajiny. To platí zejména pro ty, kdo tam setrvávají permanentně. Lidi bez domova přirozeně přitahuje jídlo a teplo zdarma, ale mnozí aktivisté se nad nimi pohoršují.

Vratislav: Jak onen omezený „příliv“ proletářů (budeme-li je identifikovat na základě jejich pozice v kapitalistickém vztahu vykořisťování a ne jejich uvědomění) proměnil politickou krajinu Majdanu? Hádám, že ho změnili v boj proti vládě. Ale co dál? Jsou taky nejpočetnějšími stoupenci nacionalismu a krajně pravicových ideologií a podstatně tak uvnitř hnutí zvýšili vliv Svobody a dalších fašistických organizací?

Denis: Ano, protesty se staly víc protivládními a prodemokratickými, zejména po vydání zákonů z 16. ledna. Většinu lidí poděsila hrozba autoritářství, to byla jejich hlavní obava. A ne, já bych neřekl, že nejpočetnějšími stoupenci nacionalismu a krajně pravicových sil jsou proletáři. Je to inteligence a hlavně studenti. Proto „demokratizace“ třídní kompozice protestů vedla k dočasnému oslabení nácků, neposílila je. Ovšem v dlouhodobé perspektivě politická hegemonie pravičáků sílí, i když se teď početní podíl tvrdého jádra nácků asi snížil.

Vratislav: Tak to je opravdu zajímavé, co jsi právě řekl o tom, že studenti a vzdělaní lidé obecně jsou hlavními stoupenci ukrajinských fašistů a ultranacionalistů. Mohl bys trochu osvětlit příčiny tohoto jevu?

Denis: Myslím, že to docela dobře odpovídá klasické marxistické analýze fašismu, že ano? Ano, v Kyjevě jsou inteligence a maloburžoazie hlavními společenskými silami, které podporují ukrajinský nacionalismus. V západních oblastech Ukrajiny má Svoboda proletářskou voličskou základnu, ale v Kyjevě získala v roce 2012 rekordní počet hlasů díky rozčarování inteligence „systémovou“ parlamentní opozicí a dychtivosti vyzkoušet něco „radikálnějšího“. A jelikož základní „selský rozum“ už dlouho stojí na nacionalistických fundamentálních předpokladech, radikalizace se odvíjí jedině tímto směrem. A pracující třída je mezitím stále z části apatická a z části důvěřuje hlavním buržoazním populistickým stranám.

Vratislav: Vlastně jsem docela nedávno četl analýzu majdanských protestů, kterou napsal jeden český levicový ukrajinista. Ten tvrdí, že jsou to „především protesty střední třídy“, tj. protesty „lidí relativně vzdělaných a úspěšných“, zatímco „radikální pravice představuje hlas chudších vrstev ukrajinského obyvatelstva.“ Rovněž říká, že „úzká vrstva intelektuálů, spisovatelů a umělců, kteří jinak představují nejslyšitelnější hlas protestů, na ně (ultrapravici) nemá vliv.“ Tvoje líčení ovšem naznačuje pravý opak – přinejmenším, co se fašistů týče – nebo snad ne? A co výslovná charakterizace majdanského hnutí jako „především“ hnutí „střední třídy“? Jedná se podle tebe o správný popis?

Denis: Souhlasil bych s tím, že „střední třída“ rozhodně hraje vůdčí úlohu v protestech a vystupuje jako „hlas“ protestujících, i když nemá početní převahu (jaké by v těchto dnech bylo procentuální vyjádření, si nejsem jistý; žádný seriózní sociologický výzkum totiž neproběhl už od začátku prosince). Každopádně kyjevská buržoazie a inteligence si nárokují právo mluvit nejen samy za sebe, ale také za všechny ostatní a není tu nikoho, kdo by proti jejich nároku protestoval.

A jestli mají nějaký vliv na ultrapravici? Ve skutečnosti je to naopak. Jak jsem se snažil vysvětlit, ultrapravice nám nespadla z nebe, je logickým produktem objektivních historických faktorů a široce chápané politiky vládnoucí třídy. Dnes se vyvinula do stádia, kdy se stala soběstačným politickým subjektem schopným diktovat druhým svoji vlastní agendu a rozšiřovat svoji kulturní hegemonii.

V západních oblastech je Svoboda považována za proletářskou stranu s velkým P, za politický hlas pracující třídy. Hádám, že asi o tom psal ten tvůj ukrajinista. Výsledky posledních parlamentních voleb to jen potvrzují. Ve východních oblastech je takovou „proletářskou stranou“ „Komunistická“ strana Ukrajiny. Samozřejmě, že ani jedna z nich vlastně nikterak nereprezentuje pracující třídu – jedná se jen o obrázek subjektivních politických sympatií dělníků.

No a Kyjev je „přechodnou zónou“ mezi těmito dvěma makroregiony. Tady v hlavním městě nikdo neočekával tak ohromný úspěch Svobody ve volbách roku 2012. A ukázalo se, že mezi hlavní voliče Svobody patřila „neušpiněná veřejnost“: vzdělaná a relativně prosperující „střední třída“, která nenávidí současný stav věcí a spojuje si ho s pozůstatky „komunismu“. Která si představuje EU jako nějakou pohádkovou zemi, kde jsou osobní klady odměňovány materiálním úspěchem. Která mluví o „interní okupaci“ jakýmisi protinárodními živly. Která často hovoří rusky, ale přesto je oddána ukrajinskému nacionalismu.

Tito lidé jsou v politice noví a „vědí“ jen, že jsou pravičáci a nacionalisté. A proto důvěřují politicky zkušenějším vůdcům, že za ně vyjádří jejich názory a formulují program. A tak dochází i k tomu, že tito vůdci jsou nacionalisté nebo dokonce nacisté. A posouvají centrum politického diskursu ještě dál doprava.

Takový je politický portrét střední třídy a její většiny Majdanu. Takové věci se dějí, když nemáte rozvinuté levicové hnutí a vaši liberálové jsou příliš zkorumpovaní a ohavní!

Vratislav: Už jsi zmiňoval, že přítomno je i významné procento maloburžoazie a dokonce buržoazie. Všichni ti vůdcové parlamentní opozice a jejich oligarchičtí kamarádíčci. Ve finále tak dostáváme docela mezitřídní hnutí s početně menšinovou složkou pracujících, je to tak? A teď, jak jsou v této mase rozprostřeny politické názory? Četl jsem, že ultrapravicoví aktivisté jsou v hnutí menšinou, byť důležitou. Dokázal bys třeba odhadnout, jak velká tato menšina je a vysvětlit, co jim dává takový význam? A co liberálové? Jak početní jsou a jaký je jejich význam v hnutí? Myslím i z hlediska praxe.

Denis: Na Ukrajině jsou liberálové velký problém – neexistují totiž jako soběstačný a silný politický proud. Oběma politickým táborům dominují pravicově populistické ideologie – divoká směska konzervatismu a nacionalismu. V tom je ten největší problém, protože faktický počet ultrapravicových aktivistů není moc vysoký. Dokonce je maličký ve srovnání s davem, který v některých momentech čítal 100 tisíc lidí nebo dokonce ještě víc. Zatímco plný mobilizační potenciál fašistů z celé Ukrajiny je přibližně 1 až 2 tisíce lidí. Ale zaprvé jsou jejich myšlenky mezi apolitickým davem vítány a zadruhé jsou velmi dobře organizovaní a lidé také milují jejich „radikalitu“. Průměrný ukrajinský dělník sice nenávidí policii a vládu, ale nikdy proti nim nebude otevřeně bojovat a riskovat své pohodlí. A tak vítá „předvoj“, který je ochoten se porvat jeho jménem. Zejména, když ten předvoj sdílí „dobré“ vlastenecké hodnoty.

Nicméně mezi náckovskými rváči a „normálními“ protestujícími existuje jistý odstup, dokonce i fyzický. Ti první se teď většinou shromažďují na ulici Hruševského, na barikádách, zatímco obyčejní „občané“ zůstávají na Majdanu.

Je tu i určité (poměrně malé) množství liberálů, kteří krajní pravici nepodporují. Někteří z nich dokonce uspořádali protest proti pochodňovému průvodu oslavujícímu Banderu. Jiní liberálové zase stojí za vůdci opozičních stran, ale opozice je mezi protestujícími poměrně nepopulární. Řekl bych, že obecná nálada je vlastenecká, až nacionalistická, ale řada lidí nácky nepodporuje a považuje je za provokatéry.

Vratislav: Z toho, co říkáš, se zdá, že většina protestujících je tedy někde mezi pravicovými populisty, kteří se vydávají za liberály, a fašisty. Neztotožňují se ani s jedním z pólů takzvané národně demokratické opozice, ale zároveň mají pocit, že jsou pro národ i pro demokracii a všechny tři politické proudy se sjednocují na základě toho, že jsou proti Janukovyčovi. Je to tak nebo ne?

Denis: Správně, je to tak!

Až na ty parlamentní liberály: spíš se snaží vydávat za levicové populisty. Jinak prostě nemůžeš získat podporu pracující třídy. Proto má každá velká parlamentní politická síla pravicově liberální křídlo, které vždy hlásá úsporná opatření a liberální reformy, a levicově populistické křídlo, které žádá více sociálních dávek pro ožebračené obyvatelstvo. To první má obvykle navrch, když je strana u moci a nejsou v dohledu žádné volby. To druhé vystupuje do popředí, když je jeho strana v opozici nebo během předvolebních kampaní. Výsledným vektorem těchto stran velkoburžoazie je legrační manévrování: například během jednoho mítinku na Majdanu řekl Arsenij Jaceňuk ze strany Baťkivščina, že Ukrajina naléhavě musí přijmout všechny požadavky MMF. O týden později říká, že teď, když nám Rusko zlevnilo zemní plyn, musí Janukovyč v odpovídajícím poměru snížit (už tak silně subvencované) ceny plynu pro obyvatelstvo.

Vratislav: Je zjevné, že konzervativní názory hrají ve vědomí velké části ukrajinské populace důležitou úlohu. Kde hledat historické a společenské zdroje takového konzervatismu?

Denis: No ano, už jsem psal o plíživých archaických modelech, které se oživují na Majdanu. A také o důvodech: během posledních 20 let byla humanitární politika státu v rukou nacionalistů. A povedlo se jim vychovat generaci, která nevidí nic problematického na frázích typu „Ukrajina Ukrajincům“ nebo „Ukrajina nade vše“ či na pojmu „genofond národa“. Za cosi a priori dobrého se považují i tradice a „heroická“ minulost. Lidé odmítají současný stav věcí i sovětskou zkušenost, mají obavy ze všech pokrokových prvků evropské ideologie (jako třeba tolerance k LGBT, popularita levicové ideologie), a tak se vděčně chápou všech smyšlených tradicí, o nichž je učili ve škole.

Vratislav: Bylo by smysluplné považovat za příčinu tohoto konzervatismu také tu skutečnost, že po počáteční „šokové terapii“ v 90. letech 20. století ztratila kapitalistická restrukturalizace na spádu a Ukrajina má od té doby sklon stát se „světem sama pro sebe“ a zachovávat určitý socioekonomický status quo. Snad proto, aby se vyhnula explozi tolika rozporů (třídních, národních, geopolitických, ekonomických atd.), které se v ukrajinské společnosti navzájem protínají? V takovémto kontextu defenzivního stažení se z globálních liberalizačních procesů by silný a rozšířený konzervativní nacionalismus, s jeho slepým oslavováním „slavné“ minulosti, patrně dával smysl.

Denis: Nevím moc o tom, jak tato restrukturalizace probíhala v „příkladných“ zemích, jako je Česká republika. Nedošlo snad u vás také k jisté obrodě konzervativních hodnot a nacionalisty „smyšlených tradic“? Pokud vím, něco takového se neodehrálo jen na Ukrajině a v Rusku, ale i v takových zemích jako Polsko, Maďarsko, Rumunsko, bývalé jugoslávské republiky.

Raději bych to tedy vysvětloval jinak: krach „reálného socialismu“ s sebou přinesl i krach pokrokových hodnot, které ona společnost oficiálně propagovala (ateismus, feminismus, internacionalismus). Uprázdněné místo promptně zaplnila divoká směsice nacionalismu a konzervatismu (a vlastně i šarlatánské filozofie New Age). Státní ideologický aparát tento posun dychtivě podporoval. Ostatně na mnoha univerzitách se katedry „vědeckého komunismu“ na začátku 90. let 20. století přejmenovaly na katedry „vědeckého nacionalismu“! Později se z nich staly katedry „politologie“.

Takže tato situace je v mnoha ohledech podobná vlně konzervatismu a islamismu, která dorazila do zemí Středního východu po pádu modernizačních buržoazních diktatur a opoziční socialistické ideologie. Mojí hypotézou je, že kritičnost tohoto procesu by mohla korelovat s mírou urbanizace v dané zemi: čím větší podíl obyvatel měst, tím menší pravděpodobnost a hloubka takovéhoto sklouznutí zpět ke konzervatismu.

Je pravda, že v 90. letech 20. století existovalo období, kdy měly převahu západní liberální myšlenky. Ale to skončilo, když stát znovu získal své pozice a společnost se po počátečním šoku stabilizovala.

Vratislav: Teď bych se rád vrátil k ultrapravicovým prvkům. Jak moc pro- nebo proti-evropská je Svoboda? Zatím jsem se setkal s poměrně protichůdnými informacemi. Jsou Ťahnybok a jeho poslanci skutečně odhodlaní spoluřídit úsporné programy z dílny MMF, pokud hnutí Janukovyče svrhne a dnešní parlamentní opozice utvoří novou prozápadní vládu? Neznepřátelili by si takovou politikou svoji členskou základnu?

Denis: Jak už jsem říkal, k integraci do EU se vztahují ryze pragmaticky a populisticky. Je sice v rozporu s jejich programem, ale dokud je důležitá pro masy, budou (Svoboda) ji podporovat. V případě, že opozice vyhraje, pravicoví liberálové nastolí úsporná opatření, zatímco Svoboda pravděpodobně bude své partnery kritizovat. Normálně je totiž k sociálním a ekonomickým tématům docela citlivá a „brání“ pracující. To je ale koneckonců staré dilema „hitlerovci versus strasserovci“. A není pochyb o tom, že ti první porazí ty druhé. V řadách Svobody už vlastně jedna generace strasserovských aktivistů byla a nedávno ji vyloučili; teď se rve se Svobodou ve Lvově. Je tedy zřejmé, že ovládne-li Svoboda v nějakém momentu dějin zemi, bude následovat příkladů svých historických předchůdců.

Vratislav: Když se dívám na ukrajinské hnutí, nemohu se zbavit dojmu, že se v něm kombinují některé důležité charakteristiky dvou odlišných momentů globálních procesů třídního boje. Na jednu stranu si nemohu nevzpomenout na maďarské nepokoje v letech 2005 a 2006. Bylo to ještě před začátkem globální krize, ale Maďarsko tehdy prožívalo finanční kolaps a mladí fašisté se stali výrazem hnutí, které nakonec vedlo k nastolení Orbánovy neoliberální vlády podporované Jobbikem. Na druhou stranu jsou tu i podobnosti mezi majdanským hnutím a hnutími Indignados, Occupy nebo Arabským jarem, a to jak z hlediska forem, tak z hlediska obsahu. Proletáře sice uvádí do pohybu sociální a ekonomické těžkosti, ale nebojují přímo na tomto základě. Jakoby obcházeli sociální realitu svých životů a potkávali se jen na půdě politiky, jako naštvaní občané nebo rozhořčené národní společenství či něco mezi. Co si na základě tvé bezprostřední zkušenosti přímo z Majdanu myslíš o tomto obrázku?

Denis: Ano, vlastně je to velmi trefný popis. Paralela s Maďarskem 2006 je dobrá. Nesrovnával bych ale ukrajinské protesty se španělskými Indignados, protože na rozdíl od Ukrajiny ve španělské společnosti panuje kulturní hegemonie levého středu. Totéž platí pro Occupy: toto hnutí bylo ideologicky poměrně zmatené, ale hlavní proud byl pořád levicově liberální. Dobrou paralelou je Egypt: viděli jsme, jak pokrokový revoluční impuls přivodil Mubarakův pád, ale pak se protestů zmocnili islamisté, monopolizovali si revoluci a rozdělili masy. Nakonec vyděsili obyvatelstvo tak, že se vrátilo do rukou starého režimu. Ukrajinská Svoboda a další fašisté jsou v řadě ohledů podobní egyptskému Muslimskému bratrstvu a dalším islamistům. Jsou opozicí s velkým O, opozicí vůči nenáviděnému režimu, ale nejsou s to (doufejme) pod svým praporem sjednotit všechny protestující. Na druhou stranu lidé, kteří protestují, jsou sice hodně rozzlobení, ale postrádají svůj vlastní jazyk, skrze nějž by se mohli vyjádřit, a tak si půjčují jazyk toho nejvýznačnějšího uskupení. Nejsou připraveni sami se organizovat jako třída a tak se prezentují jako „národ“ (nebo Umma jako v Egyptě). Až na to, že Egypt je homogennější – neměl „druhou polovinu země“ věrnou Mubarakovi.

Zapomeneme-li však na existenci jihu a východu, pak z hlediska buržoazní politiky připomíná dnešní situace Maďarsko ještě víc. Střední a západní Ukrajina jsou totiž povětšinou pro pravicově liberální populisty (Baťkivščyna), kteří mají menší a radikálnější spojence (Svoboda), což je naprostá paralela s Fideszem a Jobbikem.

Vratislav: Zdá se, že boj proti zkorumpovaným vládcům a/nebo zkorumpovaným podnikatelům je cosi, co spojuje Majdan s dalšími hnutími okupovaných náměstí. Hádám, že bojovat proti usurpaci státu Janukovyčovou „rodinou“, proti policii, která chrání a sama ztělesňuje zkorumpovaný režim, a za ideál „západní“ demokracie je ukrajinským způsobem boje za „skutečnou demokracii“? Je to pravda?

Denis: Zhruba je to tak, ano. Ani nevím, co bych k tomu ještě dodal.

Vratislav: Majdan se jako společenský organismus musí zhostit své reprodukce, musí organizovat svoji infrastrukturu, obranu atd. stejně, jako to musela dělat Oaklandská komuna nebo Tahrír. Bylo by skvělé, kdybys mohl trochu pohovořit o tomto důležitém aspektu a popsat, jakým způsobem se udržuje a organizuje vnitřní život Majdanu.

Denis: Pokud vím, veškerou potenciální sebeorganizaci na Majdanu nahrazují organizační struktury pravicových politických sil. Svoboda, Pravý sektor a Spilna Sprava okupují budovy a řídí každodenní život. Svůj hlas má v těchto záležitostech i parlamentní opozice. Každopádně všechno je silně odvislé od vůdců, kteří představují už etablované politické struktury. Kupříkladu jsou tu sotně – setniny, obranné jednotky. Formálně jim všem velí Andrij Parubij – kdysi zakládající člen Sociálně nacionalistické strany Ukrajiny, která se dnes jmenuje Svoboda, ale nyní člen Baťkivščyny. Ve skutečnosti však existují jednotky, které neposlouchají ani Parubého ani Svobodu (jako třeba Pravý sektor), ale o existenci „neschválených“ jednotek lze pochybovat. Totéž platí pro další otázky: potraviny, dřevo na otop, nafta, improvizovaná výzbroj. Můžeš obcházet lidi a sbírat peníze na tyto účely, ale 70 % musíš odevzdat „šéfům“, kteří už vědí, zač ty peníze utratit. Jistý prostor pro sebeorganizaci tedy existuje, ale jen velice omezený. Pro obyčejného člověka se na Majdanu životně důležité věci prostě „objevují“ – řadoví aktivisté se žádného rozhodování neúčastní. Ačkoli, když patříte k určité sotni, ta může být z hlediska správy svých vlastních fondů a zdrojů poměrně autonomní. Pak vše závisí na struktuře a vztazích uvnitř této konkrétní jednotky.

Vratislav: Takže, zatímco třeba Indignados měli tendenci vylučovat politické strany z okupací, v případě Majdanu jsou opoziční strany přítomné v samotném jeho srdci a autoreprodukce Majdanu je závislá na Baťkivščyně, UDARu, Svobodě a jejich vlastních strukturách a zdrojích. Navíc jinde už jsi řekl, že na Majdanu se nekonají žádná shromáždění. Během skoro tří měsíců společného bytí a boje na Majdanu si účastníci nevytvořili svůj vlastní oddělený moment kolektivního rozhodování. Proč? Protože ve skutečnosti rozhodují opoziční předáci a jejich hierarchie? V jiném rozhovoru jsi rovněž poukázal na existenci jakési dichotomie mezi „davem“ a politiky. Jak tato dichotomie vzniká a projevuje se?

Denis: Myslím, že částečně jsem už tvoji otázku zodpověděl výše. Ano, opoziční strany nejsou mezi lidmi na Majdanu tak úplně populární. Myslí si o nich, že jsou oportunistické, sledují své vlastní zájmy a jsou ochotné zradit protestní hnutí. Ale přesto skutečně řídí infrastrukturu Majdanu a jsou to ony, kdo doopravdy rozhoduje. Ano, neobjevila se žádná shromáždění nebo jiné nástroje kolektivního rozhodování. Možná, že v jistém ohledu je tato paradoxní situace odrazem společnosti jako celku s jejími paternalistickými postoji a sociální pasivitou: vždyť je pohodlné nesnášet šéfy, ale nechat je, ať rozhodují!

Vratislav: Jenže z kratičké analýzy, kterou uveřejnili běloruští anarchisté na webové stránce Revoluční akce, se zdá, že v oblastech mimo Kyjev, zejména ve Lvově a Sumách, je dichotomie mezi protestujícími a politiky mnohem hlubší a artikulovanější. Velmi stručně řečeno, hovoří o propracované koncepci „nepolitického protestu“ (bez primátu politiků vůči občanským aktivistům). Říkají, že v Sumách proběhlo shromáždění, které zvolilo tzv. oblastní „národní radu“ a ustavilo okresní národní rady, aby kontrolovaly místní politiky, vyšetřovaly korupci a organizovaly oddíly „občanské milice“. Podle jejich líčení se stejný proces odehrává ve Lvově a citují místního „velitele Sokolova“, podle nějž národní rady přebírají moc a zvolí si své výkonné výbory, a to při vyloučení politiků, protože lidé už jim nevěří. Mohl bys třeba tuto tendenci vysvětlit a trochu ji analyzovat?

Denis: Pokud vím, tyto „národní rady“ jsou obvykle samozvaným konglomerátem stranických aktivistů a zastupitelů z obecních a oblastních rad. Slíbily sice, že uspořádají volby, ale doposud k žádným transparentním volbám nedošlo. Optimismus běloruských soudruhů stojí hlavně na silně přehnaných domněnkách. Tyto „národní rady“ se neodvážily chopit jakýchkoli reálných pravomocí, neudělaly nic, co by se dalo považovat za „uchvácení moci“, a sotva porušily nějaký zákon! Zde je novinový článek o situaci ve Lvově: http://control.zik.ua/news/view/10812. Hlava lvovské „národní rady“, která je náhodou také předsedou lvovské oblastní rady a prominentním členem Svobody, požádala protestující, aby opustili budovu oblastní státní správy. Andrij Sokolov, onen velitel „milice“, kterého jsi zmiňoval, se urychleně podřídil a budovu vyklidil. Takže „revoluční“ národní rada fakticky zemřela, aniž vůbec cokoli udělala.

Vratislav: Aha. Takže i v oblastech dostáváme tentýž obrázek jako v Kyjevě: nedůvěra hnutí k politickým stranám se ve skutečnosti nepřeměňuje v žádné seriózní pokusy o formování sebeorganizovaných orgánů, které by dokázaly autenticky artikulovat obsah hnutí. Nedávno jsem četl, že došlo i k pokusu nejrůznějších občanských sdružení a iniciativ angažovaných v Majdanu organizovat Občanskou radu Majdanu coby bezprostřední výraz hnutí. Avšak opoziční politici dokázali tento pokus účinně zdiskreditovat a pohřbít. Mohl bys mi, prosím, o tom říct víc? Kdo byli lidé, kteří stáli za touto Občanskou radou? Jak a proč mohl být jejich neúspěch tak snadný?

Denis: „Občanskou radu Majdanu“ vytvořilo několik prominentních lidsko-právních aktivistů, právníků, celebrit a nevládních organizací, které nemají parlamentní opozici nějak zvlášť v oblibě a nejsou moc nadšení ani nacionalisty. Pokud vím, přidala se k nim i Konfederace svobodných odborových svazů Ukrajiny. Pokoušeli se v hnutí vytvořit liberální (částečně dokonce levicově liberální) alternativu, přičemž trvali na důležitosti lidských práv, občanských svobod, horizontálního rozhodování, iniciativách zdola atd. Jaksi se jim ale nepodařilo stát se seriózní silou. Jednalo se povětšinou o virtuální iniciativu, která neměla na místě významnější množství řadových aktivistů. Proč? Domnívám se, že důvodem není ďábelsky prohnaná strategie opozice, ale objektivní podmínky, konkrétně pak stav veřejného diskursu. Má-li někdo zájem o opoziční činnost, s největší pravděpodobností se přidá k „silnějšímu“ proudu s odvážnými nacionalistickými machos a mocnými politiky. Počet lidí, kteří se upřímně zajímají o alternativní „občanské“ hnutí, je tedy poměrně malý. Na tomto poli opozice vše pozřela v prosinci, když došlo ke sloučení „občanského“ Majdanu (který se původně odehrával na Majdanu samotném) s „politickým“ Majdanem (původně na Evropském náměstí). Od té doby už toho politici hodně navykládali o tom, jak bez jejich podpory nelze nic dělat. A do jisté míry mají pravdu! Vždyť Majdan dnes spotřebuje spoustu materiálních a lidských zdrojů, které dodávají strany.

Vratislav: V rozhovoru pro LibCom jsi vysvětloval, jak se opoziční strany pokusily přenést Majdan za jeho teritoriální hranice tím, že vyhlásily politickou generální stávku, a jak bídně tato jejich snaha ztroskotala. Odůvodňoval jsi to tak, že jim k něčemu takovému schází struktura přítomná na pracovištích. Přesto se Majdanu podařilo rozšířit z Kyjeva do dalších oblastí, ale zdá se, že znovu jen jako hnutí okupací a nepokojů. Také jsi mluvil o protestu zaměstnanců kyjevského dopravního podniku, který si nenašel cestu na Majdan a naopak. A zmínil ses, že Ukrajinci nejsou zvyklí stávkovat. Shrnuto a podtrženo, znamená to, že Ukrajinu (stejně jako většinu ostatních zemí střední a východní Evropy a mnoho dalších regionů světa) charakterizuje do očí bijící nedostatek bojů na pracovištích? Jaké jsou podle tebe důvody?

Denis: Ano, to je pravda. Slabost dělnictva ve východní Evropě se vysvětluje mnoha teoriemi. Jednou z nejpřesvědčivějších je dědictví sovětské politické kultury, kde za vás a pro vás všechno dělali nadřízení. Ještě z dob SSSR tu zbyla obří instituce, která se jmenuje Federace odborových svazů Ukrajiny. Oficiálně má milióny členů, ale v žádném případě se nejedná o militantní organizaci bránící práva pracujících. Mají dobré právníky a byrokraty, kteří se účastní procedur sociálního partnerství a poctivě se snaží získat maximum ústupků, ale sami sebe chápou jako spolusprávce korporativní ekonomiky a ne jako zástupce pracujících. Co se dalších, skutečně nezávislých, militantních odborů týče – no tak takové tady v podstatě neexistují.

Proč se v postsovětských dobách nerozvinula bojovnost na pracovištích? Částečně kvůli dlouhé a bolestné ekonomické krizi. Těžko se můžeš odborově organizovat a stávkovat, když se tě chystají vykopnout na dlažbu a tvoje továrna má být zavřena. Jistě, v 90. letech 20. století probíhaly masivní stávky, ale většinou je organizovalo vedení nezprivatizovaných podniků jako nástroj nátlaku na jejich nadřízené. Takže nové struktury a instituce, které se mohly stát základnou nezávislého hnutí pracujících, se prostě neobjevily. Potvrdil se tedy starý vzorec delegování boje na nadřízené. A ekonomická konjunktura po roce 2000 byla příliš krátká, než aby se tento model mohl změnit.

Vratislav: Mohl bys teď, prosím, vysvětlit, jaké další boje se odehrávají kolem Majdanu a zda došlo alespoň k nějakým pokusům o jejich propojení s Majdanem? Právě jsme zmínili protest zaměstnanců kyjevského dopravního podniku. Četl jsem také něco o studentské stávce na Kyjevo-mohyljanské akademii. Mohl bys třeba také vysvětlit, jaký vztah má ukrajinská ultralevice k Majdanu i oněm dalším bojům? Jakou úlohu v nich hraje a jaké jsou její aktivity? Předpokládám, že angažmá v Majdanu musí být velmi obtížné vzhledem k vlivu fašistů a etnonacionalistů. Nicméně jsem četl o anarchistech a feministkách, že jsou v Majdanu aktivní.

Denis: Krajní levice je do jisté míry vztahem k Majdanu rozdělená. Menší část prohlásila protesty za naprosto reakční a odmítla je jakkoli podporovat. Potíž je v tom, že takový postoj tlačí své nositele do řad stoupenců vlády! Logickým výsledkem je tak situace, kdy člen jedné takové organizace, Borotba, brání oblastní státní správu v Oděse před obléháním opozičními aktivisty. Pravda, obléhání vedli neonacisté, ale mezi obránci byli neonacisté taktéž! Konkrétně místní „kozáci“, polovojenské proruské oddíly.

Jiná část levice se opakovaně snažila k hnutí připojit, přestože ji z něj opakovaně vyhazovali. Někteří levicoví „euro-optimisté“ přišli v listopadu na Majdan s rudou (a nikoli modrou) vlajkou EU, s transparenty za bezplatné zdravotnictví a školství a s feministickými hesly. Náckové je brutálně napadli. Pak se odehrála epizoda, kdy krajní pravice poblíž Majdanu napadla stan Konfederace svobodných odborových svazů Ukrajiny. Muž na pódiu oznámil, že jsou tam nějací „provokatéři“ a že „chlapi už vědí, co mají dělat“. Výsledkem bylo, že banda nácků zlámala odborovým aktivistům žebra, rozřezala jim noži jejich stan a ukradla jim jejich věci. Oběti přitom nedělaly nic „levičáckého“, jen byly příslušníky levicového hnutí a jejich političtí protivníci je znali a to stačilo.

Každopádně většina levicových aktivistů chápe, že toto není jejich válka. Po schválení „diktátorských zákonů“ se však rozhodli k hnutí připojit, a to ani ne jako političtí aktivisté, ale spíš jako obyčejní občané, jejichž politické svobody se ocitly v ohrožení. Mnozí levičáci spojili síly a založili „Nemocniční hlídku“ – hlídají zraněné lidi v nemocnicích, aby je policie neodvlekla. Samozřejmě, že se jedná o infrastrukturní, „humanistický“, a nikoli politický projekt. Jiní lidé se snažili zorganizovat všeukrajinskou studentskou stávku. Začali na Kyjevo-mohyljanské akademii, ale nakonec se jim to nepovedlo: když se univerzita zavřela na zimní prázdniny, všechno skončilo.

No a je tu i další skupina lidí, které si často pletou s radikální levicí. Mám na mysli organizace typu Narodnij Nabat a několik dalších iniciativ, které si říkají anarchistické, ale ve skutečnosti je jejich politická agenda velice konzervativní, plná machismu a xenofobie. Od začátku protestů se ještě dramatičtěji posunuly doprava. Uzavřely příměří s náckovskými skupinami a společně házely zápalné lahve na policii. Alespoň se konečně rozešly s levicovým hnutím.

Před týdnem se společně se skutečnými levičáky, kteří chtěli „něco dělat“, rozhodli zformovat „anarchistickou sotňu“ v rámci sebeobrany Majdanu. Aby tak mohli učinit, byli ochotni složit přísahu Andriji Parubému. Když za tímto účelem nastoupili do řad, postavilo se proti nim přibližně 150 bojovníků Svobody s basebalovými pálkami a sekerami. Fašisté je obvinili, že jsou rasově nečistí a politicky irelevantní a donutili je z Majdanu odejít. Legrační ale je, že další den tito macho-nacionalističtí „anarchisté“ prohlásili, že důvodem jejich špatných vztahů s polovojenskými oddíly Svobody jsou antinacionalistická graffiti, která někteří z našich soudruhů namalovali v okolí Majdanu (http://nihilist.li/2014/02/10/novy-e-graffiti-v-tsentre-kieva/). A tak začali vyhrožovat, že je zbijí za to, že jim pokazili jejich kamarádství s nácky!

Co se mne týče, nejrozumnější strategií by pro levici bylo budování „druhé fronty“ proti vládě i proti krajní pravici. Mělo by se tak dít mimo Majdan a ne uvnitř něj. Neměli bychom mít strach říkat, kdo jsme a jaké jsou naše nejzazší politické cíle. Jen tak můžeme vybudovat silnou politickou koalici s dalšími silami, které se právě teď nalézají ve stejné pozici (jmenovitě s levicovými liberály, kteří jsou z hnutí rovněž vyloučeni). V tuto chvíli plánujeme kampaň proti politické diktatuře, která bude stát na premise, že oslabení moci prezidenta vlastně není v zájmu žádné z politických stran. Na tomto základě by se dala shromáždit široká koalice a pak můžeme začít rozvíjet kritiku buržoazní demokracie jako takové. Dalším důležitým směrem je příprava na kampaň proti úsporným opatřením, bude-li vláda v průběhu letošního roku čelit rozpočtové krizi. Každopádně si ale musíme neustále uvědomovat, že fundamentální trendy nemůžeme zvrátit a přes noc dosáhnout kulturní hegemonie. Máme před sebou spoustu tvrdé práce, ale přijdou roky, kdy se dočkáme naší vlastní revoluce.

Vratislav: Jaký je nejnovější vývoj situace? Slyšel jsem o možnosti, že by na scénu mohla vstoupit armáda, a o tom, že Janukovyč schválil amnestii pro zatčené protestující. Vláda však trvá na tom, že přístupová dohoda s EU by pro Ukrajinu znamenala ekonomickou katastrofu, zatímco Kličko dál prohlašuje, že jediná možná cesta je do EU…

Denis: Pravděpodobnost vojenského zásahu se blíží nule. Na rozdíl od Egypta je ukrajinská armáda chronicky podfinancovaná a neefektivní a rovněž vůbec není považována za politickou aktérku. Amnestie – no, minulý týden parlament schválil prazvláštní zákon, kde se říká, že všichni političtí aktivisté budou omilostněni a policie je přestane honit, pokud nejvyšší státní zástupce na své webové stránce během 15 dní zveřejní tiskovou zprávu, že protestující vyklidili všechny státní budovy a vrátili se zpátky na Majdan i z ostatních ulic, které nedávno obsadili. Právě teď se o tom diskutuje – zda není možné tyto podmínky pozměnit, protože lidem se takové vyhlídky nelíbí a nejsou ochotni ustupovat.

Každopádně dnes se hlavní diskuse točí kolem nového kabinetu (kolik opozičních politiků, v něm bude) a možnosti návratu k předchozí verzi ústavy se silnějším parlamentem a slabším prezidentem.

Co se dohody s EU týče, nemyslím, že by zrovna teď někoho nějak zvlášť zajímala. Samozřejmě, že EU a Rusko se během řešení tohoto konfliktu budou snažit prosazovat na Ukrajině své vlastní zájmy, ale veřejnost si toho momentálně všímat nebude. Tak či tak je pravděpodobné, že dohoda s EU nebude v příštích několika málo měsících podepsána.

Vratislav: Andrij Parubij 7. února ohlásil plán transformovat Sebeobranu Majdanu v „jednotnou revoluční armádu“ nazvanou Ukrajinská sebeobranná liga a udělat z ní celonárodní záležitost. Mluvil o potřebě navýšit počet jejích bojovníků z dnešních 12 000 na 30 000 až 40 000 dobrovolníků, „kteří by mohli přijet do Kyjeva a účinně se postavit proti režimu.“ Jeho zástupce Andrij Levus dodal: „Počínaje dneškem je každý bojovník sebeobrany nejen stráží, ale také revolučně politickým vojákem.“ Jak interpretuješ tato slova a záměry? Jako by se opoziční vůdci, seskupení v Ústředí národního odporu, rozhodli připravit se na rozhodující střet a vybavit se proto velkou bojovou silou, která by jim mohla pomoci uchvátit moc všemi dostupnými prostředky.

Denis: Přinejmenším gradují svoji rétoriku. Teoreticky by to smysl mohlo dávat. S armádou se nedá počítat a policejní zásahové jednotky čítají přibližně 5 tisíc mužů. Navíc nedávno vláda podnikla kroky k legalizaci „sebeobranných oddílů“ – loajálních rváčů, kteří operují jako pomocné sbory pod velením policejních důstojníků. Takže, kdyby došlo na otevřený násilný střet, pak by asi bylo reálné shromáždit takovou sílu – 30 až 40 tisíc protivládních bojovníků – která by pravděpodobně mohla organizovat účinný odpor. Ale právě teď to vypadá tak, že vláda z řady důvodů není ochotná pustit se do přímého fyzického útoku. Proto se domnívám, že tyto kalkulace zůstanou na čistě teoretické rovině.

Vratislav: Chtěl bys říct o majdanském hnutí nebo o současné situaci ještě něco dalšího? Nebo třeba o možných vyhlídkách celého hnutí napříč Ukrajinou? Potřebujete, aby zahraniční anarchisté a komunisté něco dělali na vaši podporu?

Denis: Myslím, že nejlepší formou podpory ze zahraničí by byla kampaň proti „levicovému“ křídlu ukrajinské vládní koalice – proti takzvané Komunistické straně Ukrajiny – a institucím, které jsou s ní spojené. Zde je stručný text, proč je něco takového zapotřebí: http://avtonomia.net/2014/01/18/open-letter-european-left/. Takto by komunisté a anarchisté, kteří sympatizují s utlačovanými dělníky a levicovými aktivisty, nedávali najevo žádnou podporu krajně pravicovým, liberálním a vlasteneckým živlům, které dominují protestům. Krajně levicová povaha solidární akce by dostala jasného výrazu.

Vratislav: Děkuji mnohokrát za rozhovor a hodně štěstí ve vašem boji!

Denis: Také díky za rozhovor a zůstaňme v kontaktu!

Vratislav: To určitě zůstaneme!

Advertisements
Comments
4 komentáře to “Majdan a jeho rozpory: rozhovor s ukrajinským revolučním syndikalistou”
  1. Bernard napsal:

    Ukrajina začátkem listopadu 2013

    Níže napsaný text vychází z pozorování a rozhovory s lidmi bydlícími na Zakarpatské Ukrajině, s pracujícími lidmi z venkovských oblastí, jejichž možnosti patrně nelze srovnávat se situací v Kyjevě.

    Na Ukrajině je stále problém s infrastrukturou. Mnoho silnic, např. v obcích, je poseto dírami, v některých bočních ulicích asfalt ani není. Na náměstí ve městě Chop (za hranicemi s Maďarskem a Slovenskem https://en.wikipedia.org/wiki/Chop,_Ukraine) svítí několik lamp, složení zaparkovaných automobilů je stejné jako v ČR, hodně z nich však má Maďarskou nebo Slovenskou značku, protože jejich majitelé pracují v zahraničí. Vlakové nádraží má dvě budovy, jedno pro mezinárodní dopravu (spojení na Rusko) a druhé pro lokální. Dohromady jsou tyto nádraží rozlohou velké jako nádraží v Brně, přičemž zde žije necelých 9000 obyvatel. V okolních ulicích světla až na výjimky nesvítí, šetří se s osvětlením i v budově nádraží. Město pro svoji polohu, pro svůj ekonomický život má udržované náměstí ve standardu jako v ČR. Na náměstí je automat na vodu, na kvalitní vodu, kterou si místní chodí čepovat. Kanalizace na venkově ani není nebo je velmi špatná a je velmi špatná po celé zemi.
    Některé rodinné domy vypadají uklizeně a hezky na první pohled, ale něco na vás působí rušivě. Při bližším pohledu, to co je u nás podbité dřevem je zde podbité nařezanou dřevotřískou, atd. V domě jsou levné obrázky od trhovců usazené v ,,zlatavém“ plastovém rámu, který už někdo zalepil, aby držel. Na víc než na kýč většinou rodinný rozpočet nedosáhne. Boom výměny oken za plastová je na Ukrajinském venkově nyní. Život zde určuje denní světlo. Od 17 hod. se chodí dívat na televizi a kolem 20-21 hod. spát, aby se ráno vstalo, kdy už je světlo a začalo se něco dělat. V domě je splachovací záchod, ale v rámci rodinných úspor a špatné kanalizaci se chodí na suchý záchod na dvoře. Po spláchnutí WC u sousedů nikoho nepřekvapí, že voda kolem mísy vyteče.
    Vlaky jsou zde staré minimálně 50 let, do některých oken zatéká, a v některých vagonech si večer čtete s rozsvícenou baterkou a tou si svítíte i na cestu domů. Občas vlakem projde nějaký chudý, třeba neslyšící či jinak postižený, a přivydělává si prodejem přívěsků, obrázků svatých, křížovek a časopisů. Jindy prostě jen projde s kelímkem žebrák.
    Někteří místní ze Zakarpatí v životě nebyly v Oděse, na Krymu v Simferopolu, Sevastopolu, na Jaltě, ani na 260 km vzdálené nejvyšší hoře Ukrajiny a ptají se vás, člověka ze zahraničí, jaké to tam je. Samotná mzda jednotlivci by takový výlet umožnila, ale neumožňuje to kvůli celkovým výdajům na domácnost, včetně nezaměstnaných rodinných příslušníků, rodinný rozpočet. Když nemáte auto, a někteří nemají ani starou Ladu, tak se nemáte, ani jak dostat zpátky domů, ani z 10 km vzdálené diskotéky. Přes dům můžete navštívit kamarádku, ale bez kluka s autem jsou vaše možnosti a zážitky omezené.
    V jedné rodině je děda, který se pohybuje po místnosti pomalu, protože mu srdce funguje na 40% procent a rodina nemá na jeho léčbu, ani na to, aby často dojížděl dlouhé vzdálenosti k dobrému lékaři. Některé léky jsou drahé či nedostupné a tak ti co pracují v zahraničí vozí léky svým rodičům i když by z toho mohli mít na hranicích problémy.
    Na rodinné oslavě se snaží dát vše dobré co je k dispozici. Po polévce (vývaru) přijde jako mezichod obírání masa z kostí, z kterého byl vývar, protože při hlavním chodu se už každý ,,spokojí“ s jedním plátkem masa a malý přebytek se nejprve nabídne hostu a oslavenkyni.
    Oblečení je tu k dispozici od trhovců nebo v obchodech, které se často prezentují jako italská móda značek, které jste nikdy ani neslyšeli a na pohled a na omak působí jako levnější napodobeniny originálů. Takováto pochybně značková košile vás může vyjít ve městě jako Užhorod nebo Mukačevo i na 2000 Kč. Ve značkovém obchodě Adidas v centru Užhorodu zaplatíte za levnější řady této značky stejnou cenu jako na západě za jejich aktuální kolekci. Z těchto důvodů si někteří místní raději nechají dovést západní produkty ze západu, protože kvalita západních značek, včetně pokrmů, je pro Ukrajinský trh nižší. Kvalitní kožená bunda má tedy stále svůj univerzální společenský význam. Dá se nosit do práce, na oslavy i pohřby, po většinu roku.
    Étos západu je s odstupem 5 let znát. Trhy jako třeba v Mukačevu jsou již spektakulární, s nádechem tradice je tu nabízeno spoustu nekvalitního zboží (nůž na řezání skla, louskáček na ořechy). Paní nabízejících na ulici pirožky ubylo, prý už je takový prodej na ulici zakázaný. V centru jsou kavárny západního typu, západnějších a vyšperkovanějších než mnohé na západě, ovšem některé jen s jedním záchodem pro všechny. Slovy jedné servírky z baru: Pirohy ani Pelmeni nemáme, máme moderní jídlo, dejte si hamburger.

    Obchod na hranicích

    Před pár lety si část ukrajinských obyvatel přivydělávala, ostatně jako v dalších východních zemích, skrze černý prodej zboží na základě rozdílných cen mezi národními trhy. Téměř vše bylo na Ukrajině levnější než v Maďarsku, a tak se z Ukrajiny do Maďarska vozilo na prodej maso, jiné jídlo, cigarety, alkohol, pohonné hmoty v kanystrech a v plných nádržích, které se pak přečerpaly. Zpátky si lidé vozili oblečení pro sebe či na prodej, protože kvalitního, zajímavého a značkového zboží v nejvyšší kvalitě je na Ukrajině stále málo. Na hranicích se ze strany ukrajinských úřadů postupně zpřísnila kontrola z čehož mohou mít prospěch jen velké firmy podnikající oficiálně. A tak o část vedlejšího příjmu přišli, ve formě úplatků od povětšinou kšeftujícího pracujícího obyvatelstva, i celníci.

    Vydírání politiky – Terminál Karpaty

    Terminál Karpaty (http://www.tk-ua.com/query_en.htm) byl jeden z největších zaměstnavatelů v regionu. Zboží, které putovalo do Ruska ze zahraničí, například ze zemí bývalé Jugoslávie, Itálie, Rakouska přes překladiště v Zakarpatí, nyní směřuje přes Polsko a Bělorusko do Ruska. Patrně i kudy povede cesta zboží do Ruska je předmětem soutěže zemí okolo Ruska.
    Dnes již bývalý premiér údajně podle místních řekl řediteli podniku (Terminálu Karpaty), že chce 40% ze zisku firmy nebo bude uzavřena. Nyní dochází k vyjednávání o výši částky na níž se musí dohodnout a co bude dál. Z původního počtu zaměstnanců pracuje nyní v Terminálu Karpaty pouze 10% z původního počtu zaměstnanců. Někteří tam chodí brigádně vypomáhat, což je jejich jediný zdroj příjmů (cca 100 EUR/2700Kč/měsíc). Dříve se v tomto podniku dalo vydělat v plném měsíčním úvazku 250 EUR/6830Kč/měsíc.

    Mzdy a některé výdaje

    Běžným taxíkem stojí 10 km přes hranice okolo 350 Kč. V rámci výdělku jedné paní z Ukrajiny se dá jet za 110 Kč z Maďarska za hranice do Chopu na Ukrajinu. Nyní lze na Ukrajině nakoupit stejné množství jídla za 400 Kč jako v ČR. Uklízečka dostává stejné peníze jako nástupní plat učitele. Za 10 let se plat učitelky zvýšil na měsíční mzdě o 3 Eura. Měsíční mzda učitele po 10 letech je 160 EUR/měsíčně/4370 KČ. Pokud je kvalifikovaný manželský pár zaměstnaný (žena učitelka, muž – technik na dráze) a oba dva mají příjem po 160 Eurech měsíčně pak patří dle jejich slov mezi ty úspěšné, tedy vůči těm, kteří jsou bez práce nebo rodinu táhne jen jeden příjem. Běžná mzda pracujícího člověka v Zakarpatí je 150 EUR/4100Kč/měsíčně. Penze člověka: muž, který dlouho intenzivně pracoval přes 30 let – 80 EUR/2190Kč/měsíčně. Žena, která běžně pracovala 50 EUR/1370Kč/měsíčně. Mzda muže ze Zakarpatí ve stavební firmě v Kyjevě: 30 000 Kč. Jeho pracovní doba: Po.-Pá. okolo 13-14 hod./den., So. 8-10 hod./den, Ne. 4-5 hod/den. Je univerzálním dělníkem instalatérem, zedníkem, tj. dělá co je potřeba, a domů jezdí 1 x měsíčně na víkend.

    Modelový příklad měsíčních příjmů širší rodiny:

    Dva prarodiče: 3560 Kč
    Otec zaměstnaný v Kyjevě: 28-30 000 Kč
    Matka: nezaměstnaná/občasná brigáda, max. 2500 Kč
    (švagrová, 35 let: nežije v domácnosti, občas finančně vypomůže, max. 1000Kč)
    Bratr, 35 let: nezaměstnaných
    Syn, 12 let: nezaměstnaný
    Dcera, 23 let: nezaměstnaná

    5300 Kč příjmu na 1 osobu. Část spotřeby potravin kryjí z vlastního malého chovu zvířat a pěstování plodin.

    Namátkové ceny počítané podle místního kurzu 4 Kč za 1 Hřivnu:

    Teplé jídlo v bufetu u tržiště, minimum: 30Kč (150g) + 20 Kč přílohy (150g)
    Lion čokoládová tyčinka 50g hl.nádraží Mukačevo: 24 Kč
    Čokoládová tyčinka 50g v potravinách, Mukačevo: 15 Kč.
    100 g tabulka čokolády v potravinách, Mukačevo: 28,50 Kč až 50 Kč.
    100 g Fornetti, Mukačevo: 11,60 Kč – 18 Kč.
    Závin v kavárně v centru Mukačeva: 32 Kč
    Tiramisu (kostka) v kavárně v centru Mukačeva: 38 Kč
    Trojúhelník dortu v kavárně v centru Mukačeva: 40 Kč
    Kvas 0,5 l v tržnici, Mukačevo: 20 Kč
    Úschovna zavazadel v budově vlakového nádraží na 1 den: 32 Kč
    Odstranění kamene, vyčištění a vyleštění zubů: 800 Kč
    (nehradí zdravotní pojišťovna stejně jako mnohé další věci, které běžně hradí pojišťovny u nás)

    Být policistou či vojákem je dobré nikoli kvůli platu od státu, ale kvůli tomu, že inkasují úplatky do své kapsy od obyčejných lidí. Někdo kdo jede na Ukrajinu ze zahraničí tak například strčí celníkovy peníze do kapsy, aby neprohledával auto. Navíc policisté a vojáci chodí do důchodu po 20-25 letech práce, tedy dříve než většina pracujících, a při důchodě ještě pracují, takže mají dva příjmy.

    Názor na situaci v zemi z pohledu běžného pracujícího v Zakarpatí

    Hodně lidí nevěří státu a jejich situace je taková, že žijí ze dne na den. Nevěří tomu, že stát jim zajistí důchody, že až zestárnou nějaký důchod vůbec dostanou…, protože dle nich stát ani pořádně neexistuje. Lze vidět na nádražích a ulicích větší počet vojáků a policajtů než jsme zvyklí v ČR. Co lze vidět je korupce. Tymošenková či Janukovyč jsou zkorumpovaní, dědici poměrů Sovětského svazu a tím, že je situace ve státním aparátu neprůhledná, tak takové prostředí jim vyhovuje, protože na jejich jednání nelze dohlédnout, což je dobré pro ně, ale ne pro obyčejné lidi. Lidé zaujímají postoje způsobem, pokud máš práci, tak buď zticha. Neříkej nic proti šéfovi, proti státu, pro kriticismus je možné přijít o práci. Lidé, kteří mají moc a peníze, vše ve svých rukou a oproti nim jsou ti, kteří nemohou nic změnit, jen platit účty. Kolektivní aktivita na pracovišti je pro ně nepředstavitelná.. Turistické lokality jsou někdy v soukromých rukou takovým způsobem, že soukromá je i 20 km dlouhá silnice mezi dvěma turistickými místy. Peníze z turismu, většinou od bohatých Rusů, končí v soukromých rukou a na veřejnou infrastrukturu nejde nic.

    V médiích se objevují zprávy o situaci na Ukrajině, ale realita je někdy zcela opačná. Do médií pronikají informace, že Ukrajina má peníze na provoz jen do ledna 2014. Na konci listopadu 2013 by mělo dojít k podpisu přistoupení Ukrajiny k EU a Rusko se tomu brání, proto vyhrožuje zavedením pracovních víz pro Ukrajince (údajně jich v Rusku pracuje přes milión) a snaží se tento proces zmanipulovat. MMF je schopen poskytnout peníze pokud Tymošenková bude propuštěna. Je prostředníkem mezi Ukrajinou a byznysem ze západu. Pokud by MMF poskytl Ukrajině půjčku pak by cena ropy z Ruska stoupla o 60%. I v Zarkapatí se někteří pracující doma dívají na ruskou či slovenskou, nikoli ukrajinskou, televizi a chtějí orientaci Ukrajiny na Rusko nikoli na západ. Jiní však mají iluze o EU. I když si nemyslí, že je to ráj, tak stále, že je to tam lepší a oni se tím pádem budou mít také lépe, že peníze z EU k nim nebudou posílány, pokud se budou rozkrádat, moc nevnímat nechtějí.

    U hranic s Maďarskem žije mnoho etnických Maďarů, kteří spolu maďarsky mluví v obchodě, na úřadě, na nádraží a i veřejné projevy místních politiků, při otevření nějaké výstavy jsou předneseny dvojjazyčně. Tato část patřila pod Uhersko, za Uherska sídlil na Mukačevském zámku rod Rákócziů, a po dohodě v Trianonu (https://en.wikipedia.org/wiki/Treaty_of_Trianon) už toto území nepřináleželo Maďarsku, přičemž mnoho Maďarů nechtělo opouštět své domovy a stěhovat se do nově ustaveného Maďarska. Silný pocit přináležitosti k Ukrajině u místních Maďarů neexistuje. Na ceduli vlakové zastávky je napsán název obce ukrajinsky, ale oni ho nazývají jeho maďarským jménem.
    Ne všichni z maďarské menšiny ovládají ukrajinský úřední jazyk na vysoké úrovni a občas se jim dostává od úředníků arogantních odpovědí. ,,Pokud se Vám tady nelíbí, tak si běžte do Maďarska.“

    Ve škole se děti maďarské menšiny učí několik jazyků: ukrajinsky, maďarsky, anglicky a německy, protože je zájem být součástí EU. Jenže ve škole nemají učebnice, výukové kazety. Po učitelích chtějí, aby učili, ale neukazují jakým způsobem, co učit, jen, že mají učit. Ne všichni mají internet..Sice je možnost na škole kopírování, ale učitelé nemají povoleno tisknout si výukové materiály z internetu. Mohou tisknout jen to jim ředitel řekne, že mohou tisknout. Oficiálně se nesmí učit podle sebelepších kurzů, které lze stáhnout z internetu. Když by ředitel přišel do hodiny a zjistil by, že se učí podle materiálů stažených z internetu, tak může být učitel potrestán.

  2. Bernard napsal:

    V případě Ukrajiny je naprosto mimo mísu mluvit o prvcích sociálního státu, jak o tom mluví člověk, s nímž je veden rozhovor…

    K dnešnímu dění

    V dobách Sovětského svazu tato praxe neexistovala, ale nyní je běžná i když není legální. Doktoři si říkají o peníze při každé kontrole pacienta i za vydání receptu, což by mělo být bez poplatku. Pokud se to někomu nelíbí, tak může jít.

    Ceny jsou vypočítané dle středového kurzu ČNB 28.2. 2014: 1 hřivna = 2,040 Kč
    http://www.cnb.cz/cs/financni_trhy/devizovy_trh/kurzy_ostatnich_men/kurzy.jsp

    Cena za I. návštěvu odborného lékaře v regionálním městě Berehovo, v Zakarpatí je 408 Kč (ve městech jako Užhorod a Mukačevo je to podobné). Za každou další kontrolu je to 204 Kč. Poplatek pro doktora za každý vydaný recept je 102 Kč.

    Ceny některých základních výrobků pro domácnosti vzrostly od ledna 2014 o 20-50%, ke zdražení však došlo i za poslední 2-3 týdny a dochází k němu i v posledních dnech.

    Ceny v běžných potravinách:

    1l balení kefír, cena před 2-3 týdny: 16,3-18,3 Kč, nyní: 24,48 Kč – 32,60 Kč
    1kg bochník chleba, cena na začátku ledna 2014: 7,10 Kč – 9,20 Kč, nyní: 12,24 Kč – 14,20 Kč.
    1l mléka, cena na začátku ledna 2014: 14,30 Kč, nyní: 20,40 Kč.
    1kg brambor, cena na začátku ledna 2014: 11,20 Kč, nyní: 14,20 Kč.

    Mzda rehabilitační pracovnice v nemocnici na plný úvazek, která cvičí s pacienty, po 5 letech v tomto zaměstnání činí 2 856 Kč.
    Maximum invalidního důchodu činí: 1 632 Kč.

    K rozšiřování zpoplatňování dochází i v lékárnách. Během předchozích několika dní nemusel jeden pacient za své léky v lékárně platit, nyní už musí.

    V Zakarpatí je nyní zpravidla 50% lidí pro EU, 50% pro orientaci na Rusko. Občas se najde někdo, kdo nevidí jako alternativu ani opozici, ani Janukovyče. Nacionalistické postoje zesílily jen u některých lidí. V současnosti u pracujících lidí panuje obava, zda vůbec dostanou příští měsíc mzdy a důchody a zda případná válka s Ruskem se dotkne celé Ukrajiny či nikoli. Ve městech jako Mukačevo či Užhorod je vše v normálu. Nevypadá to, že by si někdo myslel, že se na radnici či ve městě něco kvalitativně změnilo v tom smyslu, že by si pracující lidé najednou mysleli, že by je někdo vyslechl, že by byl zde najednou přívětivější prostor pro to, obracet se s řešením každodenních problémů na radnici.

    V případě, že by zhoršující se ekonomická situace vedla k sociálním protestům, dá se spíše čekat z důvodu neexistence proletariátu jako třídy, že jim bude patrně chybět politická tvář.

  3. Bernard napsal:

    Oprava:

    Opravuji nepřesnosti ve 2 předchozích příjmech.

    Maximální invalidní důchod činí 2 244 Kč/měsíc.
    Mzda rehabilitační pracovnice v nemocnici na plný úvazek, která cvičí s pacienty, po 5 letech v tomto zaměstnání činí 2 856 Kč při 6 hodinové pracovní době, Po.-Pá.

    ———————————————————————————————————————

    Minimální mzda činí 2 142 Kč/měsíc.

    Měsíční příjem ženy v laboratoři hygienické stanice, která zkoumá kvalitu vody, činí v plném 8 hodinovém úvazku Po.- Pá. 2 448 Kč/měsíčně.

    Někteří lidé mají úvazky a příjmy i pod hranicí minimální mzdy. I příjem 4 080 Kč, čímž disponují jen někteří, není při dnešních cenách na Ukrajině dostatečný, umožňuje jednotlivci se alespoň normálně stravovat, ale nic víc.

    Jelikož se ukrajinský venkov potýká s nedostatkem pracovních míst, tak rozšířenou situací na Zakarpatí je, že na venkově nejsou skoro žádní práceschopní muži v produktivním věku. Většinou pracují v Kyjevě, v Rusku nebo pak na Slovensku, Maďarsku a Česku. Muži pobývající na venkově jsou většinou invalidé, důchodci nebo alkoholici. Doma jsou převážně děti a ženy, které se starají o celou domácnost.

  4. Bernard napsal:

    Poplatky v nemocnicích

    Dříve v době SSSR dostal člověk v nemocnici na Ukrajině maximálně 1 šálek čaje za den. Od té doby se bezplatná strava v rámci nemocniční péče posunuly na 1 polévku, 1 chleba s máslem a 1 šálek čaje na den. Zbytek si člověk musí přinést z domu, mít nějaké příbuzné, jenž mu donesou jídlo nebo se domluvit se sestrou, aby mu chodila obden nakupovat – za to ovšem si sestra vezme peníze navíc. Kdo nemá peníze nechť si umře doma…

    Nemocnice je spíš takovou místností v níž to má doktor k pacientovi a k jistému vybavení blíže.

    Konkrétní příklad 10 denního pobytu staré paní v nemocnici:

    Nakoupit věci pro pobyt v nemocnici musela s pomocí své dcery téměř vše a to od: injekčních stříkaček, jehel, fášků, vaty, toaletního papíru i balenou vodu, protože voda z wc se v okresní nemocnici nedá pít.

    Oficiálně nezákonná, ale naprosto běžná praxe je ta, že pacient platí v lékárně za léky, které se aplikují v nemocnici + platí sestře a doktorovi za jejich starost, což se dává skrytě v tašce. Za poslední týdny, z důvodu krize však vláda zpoplatnila spoustu léků. Sestře se platí za píchání injekce. Jednoduchá injekce např. 5 hřiven, složitější injekce cca 15-18 hřiven. Za každý rentgenový snímek 20 hřiven.

    Během 10 dní za léky utratili 1400 hřiven. 250 hřiven zaplatili postupně doktorovi a 250 hřiven sestrám. Během této doby ji dcera navštívila 6-7 x, kdy cesta 80 km vlakem do nemocnice ve městě Berehovo stojí 8 hřiven a autobus zpátky 11 hřiven (6×19= 114 hřiven). Tento pobyt stál jednu, na Ukrajině solidní, měsíční mzdu a čas dvou lidí.

    Jelikož vlaky nejezdí na Ukrajině moc rychle, tak cestování s jídlem do nemocnice je záležitostí na celý den. Ráno vstanete, připravíte jídlo na 1-2 dny a vyrazíte.
    Jak mi nedávno někdo sdělil, situace ve zdravotnictví je na Ukrajině stejná jako v Africe.

    Informace 3 týdny zpátky:

    Jelikož většina léků proudila na Ukrajinu z Ruska, tak je situace nedostatku léků a Ukrajina se snaží vybavit dodávání léků z Běloruska, což však byrokraticky zabere nějaký čas a léků je nyní nedostatek. Množí se případy falšování účinných složek v lécích. Pacienti, jenž pravidelně brali léky si najednou stěžují na bolesti a komplikace spojené s užíváním léků. Mnoho lékáren je soukromých..

    Inflace vzrostla 60-80% někdy i o 100% cena i na tržišti je přepočítávána v cizí měně a pak na hřivny. Na tržišti v Zakarpatí se dá nyní platit dolary, eury i maďarskými forinty. O týden později se zdražování zastavuje a současně klesá hodnota dolaru vůči hřivně.

    Čím dál tím více lidí na Ukrajině, kteří dosud váhali zda se vydat do zahraničí, tak se snaží vycestovat.. Ukrajina pozastavila vydávání víz. Nová vláda zamkla populaci a k tomu rozšířila, díky výjimečné situaci, věkové rozpětí pro povolání do armády od 18 do 45 let namísto dosavadních 18-27 let. Čím dál více zdravotně způsobilým mužům dochází dopisy o nuceném nástupu do armády a jsou posíláni na východ Ukrajiny. Namísto cesty do práce čeká přeměna pracovní síly v sílu vojenskou. Poslední výplaty učitelů, patrně tedy všech takovýchto státních zaměstnanců, tvořila jen minimální mzda – z důvodu krize.

    Mezi lidmi panuje obava zda příští měsíc dostanou vůbec výplaty a úzkost z případné války je každodenním pocitem. I za vysoké nezaměstnanosti se ani nezaměstnaní nevydávají do ulic. Jednou z omluv pro nečinnost je to, že lidé na Ukrajině v historii několikrát čelili nejrůznějším změnám nebo jejich pokusům je zvrátit a žádný pozitivní výsledek to nepřineslo.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: