Vyšlo 2. číslo časopisu Sic

Právě vyšlo druhé číslo mezinárodního časopisu Sic, který se snaží být centrem diskuse nad problematikou komunizace. Sic je výsledkem spolupráce jednotlivců, kteří se účastní různých projektů v různých zemích. Mezi ně patří revue Endnotes vydávaná ve Velké Británii a Spojených státech, Blaumachen v Řecku, Riff-Raff ve Švédsku a víceméně neformální teoretické kolektivy v americkém New Yorku a San Franciscu.

Některé z textů, které v tomto čísle Sic naleznete, už vyšly v českém překladu. Jsou to:

Nástup (ne)subjektu (Woland)

Zdivočelá podtřída vtrhává do ulic aneb Nepokoje v Anglii a další martyria (Rocamadur)

Bez tebe všechna kola stojí (Agenti chaosu)

Další texty se k překladu připravují. Kdo chce, může si anglický originál Sic 2 objednat zde. Všem pak přinášíme „ne-editorial“ této nové publikace.

Toto není editorial

Slovo krize zdomácnělo a útok na hodnotu pracovní síly se stal každodenní realitou. Do genetického kódu kapitalismu tento útok vepsala už restrukturalizace v 70. a 80. letech, ale krize restrukturalizovaného kapitalismu ho nesmírně stimulovala. Boje námezdně pracujících, kteří se úzkostně dožadují, aby mohli námezdně pracujícími zůstat, mobilizace důchodců hájících své přežití, výbuchy vzteku „zdivočelé třídy“ ve vyspělých zemích a násilné dělnické nepokoje v globální továrně na jihovýchodě Asie, Arabské jaro a jeho dozvuky – to vše nezvratně dokazuje, že společenská realita nepřestala být konfliktní a i ti nejzatvrzelejší opěvovatelé „konce dějin“ jsou nuceni měnit svůj repertoár. Už není pochyb o tom, že ne vše je zrovna dokonalé. Dalo by se však říci, že jsou i dobré zprávy: nikdo se nemusí strachovat, kam se vlastně svět řítí – je to jednosměrná ulice, tak prostě jen jedeme dál. Laskavě se nám nabízí změny ve vedoucím personálu, protože osoby recitující mantru „žádná alternativa neexistuje“ lze vždycky nahradit a dokonce mohou mít i socialistický nádech. Samozřejmě, že zbytky kdysi optimistické občanské angažovanosti dál formulují „návrhy“, které pozbývají na dalekosáhlosti a jsou čím dál tím zdrženlivější. Žádají od kapitalismu, aby změnil své způsoby, ale zdá se, že nikdo tyto krasoduchy nebere vážně, neboť nemají žádného vysoko postaveného partnera, jenž by byl ochoten jim naslouchat. Přesto existují boje, vzplanutí, nepokoje, které nám připomínají, že třídní boj nezmizel a že kapitál je dnes stejně jako včera „rozporem v pohybu“. Ruku v ruce s tímto pohybem rozporu jde produkce kritické teorie jeho zániku: psaní dějin je i psaním teorie.

Komunizace už není vnímána jako exotické zvíře a dokonce má občas tendenci stávat se módním slovem. Dnešní boje zvýrazňují konec klasického dělnického hnutí i s jeho ambicí sebrat nenasytným kapitalistickým predátorům z podstaty údajně dobré srdce ekonomiky a samo je řídit. Je bezmála evidentní, že svět naších dní – hmotný i duševní – je vlastně světem produkovaným kapitálem pro kapitál. A tedy dělníci a jejich výrobky by vůbec neexistovali, kdyby je kapitál prvně neuvedl v život. Požadavky pracujících lidí se dnes staly nesystémovými či jinak řečeno podobně skandálními jako velezrada. Proletáři jsou nuceni bránit své postavení proti kapitálu, ale v tomto boji jsou akce, které zraňují kapitál, rovněž akcemi, které mají sklon zpochybňovat postavení proletáře. Komunismus si už nelze představovat jako program, který se má uskutečnit, ale jen jako dějinný produkt boje proletariátu proti kapitálu a tím pádem i proti jeho vlastní třídní příslušnosti. A tak dále a tak dále. To vše lze prokazovat s tak konejšivou snadností, až je to vlastně znepokojivé.

Realita totiž není utkána z logické zjevnosti. Krajní segmentace proletariátu v restrukturalizovaném kapitalismu může snadno zastřít rozdíly mezi tím, kdo a zač bojuje, a že konečným výsledkem nemůže být nic jiného než vítězství nebo zničení kapitálu, je jen chabou útěchou. Z jiného hlediska se už ústřední střet kapitálu s prací neodehrává uprostřed předkapitalistických nebo protokapitalistických společenských vrstev, které mohly nebo také nemusely podporovat jednoho z protagonistů. Kapitál se zmocnil celé společnosti a reprodukuje ji, což mimo jiné znamená, že nejrůznější střední vrstvy, ať už placené nebo ne, nemohou než se přímo angažovat. Ve skutečně globalizovaném světě restrukturalizovaného kapitalismu se jednoty dosahuje jedině konstruováním odlišností, jejichž vzájemné usouvztažnění vede ke kýženému výsledku sjednocení – terče se mění nebo resetují spolu s utvářením faktické konfigurace sil. Rozčlenění světových oblastí a vnitřní členění jednotlivých oblastí a zemí do zón se dříve jevívalo jako dobře zařízená fraktalizace světa, který držel pohromadě díky nutnému lepidlu autoritářství a masakrů, ale dnes už se zdá být mnohem méně stabilní. V kontextu vleklé krize usilují proletáři o přežití a různé střední vrstvy se snaží vyhnout proletarizaci a marginalizaci, zatímco bratrovražedný svár různých kapitálů jakoby donekonečna váhal mezi dvěma „ryzími“ leč stejně nereálnými výsledky: zachovat rapidní globální mobilitu kapitálu, a přitom odkládat masivní znehodnocení nutné k jakémukoli druhu nového začátku; padnout zpět do vřelého obětí států či bloků států připravených rozhodným způsobem – skrze bombardéry, tanky, tajné služby a všechnu tu výbavu – vstoupit do ustavičně se obnovující hry na přivlastňování globálně vyráběné nadhodnoty. „Normalita“ restrukturalizovaného kapitalismu ukazovala na nerušený tok kapitálu a represivní správu národních areálů prostřednictvím států, jejichž jediným skutečně národním prvkem bude ideologie, na jejímž podkladě budou potlačovat vnitřního nepřítele. Krize restrukturalizovaného kapitalismu však ukazuje, že prakticky bude obtížné dosáhnout pohyblivé rovnováhy: široké masy, z nichž „rozvinutý“ i „rozvojový“ kapitalismus činí přebytečné obyvatelstvo, nejsou nijak zvlášť nadšené tím, že by měly skrze sestupnou spirálu bídy zmizet z tváře světa jen proto, že jim to kapitalismus přikazuje. Četné střední vrstvy se od Egypta až po Spojené státy ohrazují proti tomu, aby je dominantní kapitály ždímaly, a občas jsou ochotny i vtrhnout do ulic. A co je nejdůležitější, v proletářských bojích se ozřejmuje oslabování či absence mechanismů zprostředkování a tak se zdá, že stojí před jediným dilematem: otevřená konfrontace nebo bezpodmínečná kapitulace.

Jádrem kapitalistické elektrárny je vykořisťování jedné třídy druhou, přičemž se v tomto procesu reprodukují jako třída vykořisťovatelů a třída vykořisťovaných a reprodukuje se i celá společnost kapitálu. Každý cyklus boje konstruuje obsah revoluce, který je adekvátní historicky vzniklé třídní konfiguraci, a také obsah odpovídající kontrarevoluce. Když se cyklus bojů uzavře vítěznou kontrarevolucí, z hlediska nového cyklu akumulace je tato kontrarevoluce rovněž restrukturalizací: neexistuje nic takového jako soubor „objektivních podmínek“, které „zrají“ a vynášejí verdikt, jenž musí jen trochu počkat na formalitu svého vykonání. Realita je utkána z třídního boje, ale neděje se tak v nějaké ryzí podobě: bude-li kdy vůbec nějaká „ryzost“ existovat, bude ji muset historicky vyprodukovat právě třídní boj, a to způsobem, který bude představovat rozchod s rutinním cyklem reprodukce kapitálu. Od dnešních bojů k revoluci nevede žádný lineární vývoj, ale současné boje jsou – i skrze jejich limity a bezvýchodnost – jediným ukotvením teorie komunizace. Druhé číslo časopisu Sic se rozhodným způsobem zaměřuje na kritické zhodnocení bojů o různých zeměpisných souřadnicích a obsazích; pojednání o komunistických opatřeních může sloužit jako teoretická protiváha; a zkoumání konceptu konjunkce bude o nutném skoku pryč od vnitřního kauzálního řetězce reprodukce kapitálu.

Sic je mezinárodním teoretickým projektem a ne homogenní skupinou. Názorové rozdíly jsou vítány a dychtivě podrobeny diskusi: proto by neměly nikoho překvapovat. Existuje však i společný základ, kterým se Sic odlišuje od ostatních proudů. Kupříkladu transhistorické a teleologické chápání třídního boje, které se obrací zády k jakékoli periodizaci jeho obsahu, tu nebude doma. Představa znovu a znovu přicházejících proletářských ofenziv, které jsou navzájem identické a mezi nimi neleží žádné skutečné dějiny, náleží těm, kdo jsou ochotni tu správnou, která snad přijde, interpretovat úplně stejně jako ty předchozí, jen s tím rozdílem, že ta správná nebude neúspěšná, ale úspěšná. Také nechceme „navrhovat“ (komu?) společenské modely, které by byly lepší než ten stávající. Nevěříme ani v demarkaci a rozšiřování komunistického terénu, v komunistického hlodavce, co se noří do kapitalistického sýra a postupně ho požírá.

Jinak je Sic otevřeným projektem. Otevřenost samozřejmě není všelékem a nápomocné vzájemné vysvětlování a porozumění není zrovna specialitou společnosti, jejíž jsme všichni součástí. Před několika málo měsíci se členové francouzské teoretické skupiny Théorie Communiste (TC) rozhodli odejít ze Sic. Tato událost byla obzvlášť důležitá, protože teorie produkovaná TC byla úhelným kamenem při ustavení Sic. Život však jde dál, a jestli je pudink pudinkem, lze rozhodně dokázat jen tak, že ho sníme: jediným rozhodujícím kritériem pro budoucnost tohoto projektu (kromě obecnějšího dění, což snad není třeba ani říkat) bude schopnost Sic stát se prostorem kreativního kolektivního fungování a teoretické práce. Odchod od stolu ani nedokazuje, že pudink není pudinkem ani nikoho nezprošťuje minulých a současných hříchů. Jelikož dějiny se nebudou obtěžovat, aby v této věci vynášely nějaký verdikt, postačí, řekneme-li, že přejeme TC i Sic konstruktivní pokračování.

T. H.

Reklamy
Comments
2 komentáře to “Vyšlo 2. číslo časopisu Sic”
Trackbacks
Check out what others are saying...
  1. […] Mezinárodní „časopis“ Sic, který se snaží být centrem diskuse nad problematikou komunizace. Sic je výsledkem spolupráce jednotlivců, kteří se účastní různých projektů v různých zemích. Mezi ně patří revue Endnotes vydávaná ve Velké Británii a Spojených státech, Blaumachen v Řecku, Riff-Raff ve Švédsku a víceméně neformální teoretické kolektivy v americkém New Yorku a San Franciscu. Český překlad editorialu: […]

  2. […] Mezinárodní „časopis“ Sic, který se snaží být centrem diskuse nad problematikou komunizace. Sic je výsledkem spolupráce jednotlivců, kteří se účastní různých projektů v různých zemích. Mezi ně patří revue Endnotes vydávaná ve Velké Británii a Spojených státech, Blaumachen v Řecku, Riff-Raff ve Švédsku a víceméně neformální teoretické kolektivy v americkém New Yorku a San Franciscu. Český překlad editorialu: […]



Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: