Několik příběhů o komunizaci: Díl 4. Komunismus je otevřená kniha (Jasper Bernes)

Mohlo by se zdát, že doposud jsem se všemi složkami komunizačního koktejlu nakládal jako se zhruba rovnocennými – jeden díl Bordigy, jeden díl komunismu rad, protřepat s ledem Situacionistické internacionály, scedit a servírovat v lahvi se zapáleným hadrem. Tak to ale není, alespoň já si to nemyslím. Bordiga, jenž mne nekonečně fascinuje, zůstává ošemetnou postavou, která je ve většině esejí znepokojivá, jeho fundamentální orientace je dogmatická, ba přímo idealistická a navíc odvislá od zcela nefunkční antropologie (byť jej chválím za to, že antropologii vyhradil ústřední pozici). Pokud smím pokračovat v mé chemické metafoře, Bordiga je jakýmsi žíravým prvkem, jehož nejužitečnější vlastnosti vyniknou jedině v kombinaci s dalšími materiály. Ve srovnání s ním je komunismus rad těžkým a překvapivě odolným kovem – rozdíl je patrný okamžitě, protože na rozdíl od většiny jiných tendencí nelze komunismus rad ztotožnit – ani implicitně ani explicitně – s nějakým jedincem. Ústředním tvrzením této tendence a širší holandsko-německé komunistické levice bylo, že dělníci mohou vše dokázat sami, dokázali by to a někde to již skutečně dokázali, ale instituce a vůdcové dělnického hnutí je zradili. „Rada“ – sovět – vržená do popředí dějin ruskou revolucí v roce 1905 je emblémem této schopnosti kreativní sebeorganizace, je zároveň teorií i praxí. Žádný Trockij k tomu nebyl potřeba.

Jakožto spíše praxe než ideologie je komunismus rad takovým komunismem, jaký skutečně mohl ve dvacátém století být – ryzí produkt dělnického hnutí, jeho teoretická suma. Nejsem přesvědčen, jako se občas zdá být přesvědčený Dauvé, že tato tendence byla odsouzena k nezdaru kvůli svým teoretickým chybám – částečně proto, že tuto tendenci nelze tak snadno přivtělit k její teorii. Vzhledem k důrazu na sebeorganizaci byly tyto skupiny schopné vnitřní sebekritiky, což znamená, že některé omyly snad bylo možné v revolučních podmínkách překonat prostřednictvím praktického ponaučení. Nemyslím, že Dauvé má pravdu (snad jen duch jeho tvrzení je správný), když o radovecké teorii socialistické distribuce prostředkované počítáním a evidencí odpracovaného času říká, že by se jednoduše jednalo o „vládu hodnoty… do níž nevstupují peníze“ či (ještě hůře), že „zachovává všechny kategorie a charakteristiky kapitalismu: námezdní práci, zákon hodnoty, směnu“, takže by ji šlo popsat jako „kapitalismus demokraticky řízený pracujícími“. Jedná se o překroucení jak radovecké teorie v její reálně vypracované podobě, tak Marxovy teorie hodnoty a byť sympatizuji s podstatou této (špatně mířené) kritiky a opravdu jsem přesvědčen, že si tyto rané návrhy kritiku zaslouží, Dauvé v tom tak trochu dělá zmatek. [V jiné, formálnější eseji k veškerému tomuto materiálu přistoupím z hlediska hodnoty, ale zde musím všechny tyto tečny potlačit!]

Věty, které jsem právě citoval, jsou z revidované verze jeho textu z roku 1969, „Sur lʼideologie ultra-gauche“, o němž jsem pojednával ve svém prvním příspěvku. V překladu, který pro Black and Red udělal Fredy Perlman, se z této eseje stává „Lenin a ultralevice“. Tím ale příběh nekončí, neboť Dauvé přesně tyto pasáže dále přepracovával a v aktualizované verzi, kterou v roce 2015 publikovali PM, se tato kapitola rozdělila na dvě části a nově zrozená kapitola se zaměřila pouze na otázku hodnoty a komunismu, nejprve u Marxe a posléze u komunismu rad (stará verze není dostupná online, nová je zde a přečtěte si autorovu poznámku k historii textu). V novém textu Dauvé staví do popředí stěžejní radovecký text na dané téma Základní principy komunistické výroby a distribuce (GRUNDPRINZIPIEN), který v roce 1930 vydala holandská Skupina internacionálních komunistů a dále ho rozpracoval Paul Mattick. V této druhé části je Dauvé obezřetnější a přiznává, že pokus GIK demonstrovat jak by rozmanité dělnické rady mohly po revoluci společně spravovat vyvlastněné výrobní prostředky, „urazil notný kus cesty“ směrem k představě „bezpeněžní utopie“, ale přesto nabízí jen jinou verzi dřívějšího tvrzení a dochází k závěru, že „takový plán se maximálně přibližuje zachování základů kapitalismu, ovšem pod úplnou dělnickou kontrolou.“

V druhé verzi Dauvé rovněž správně spojuje návrh GIK s Marxovou „Kritikou Gothajského programu“, kde se navrhovalo používání „poukázek“ za účelem distribuce společenského bohatství mezi volně sdružené výrobce. Tyto poukázky by přísně vzato nebyly ani penězi ani peněžními mzdami (neplnily by všechny funkce peněz) – nebyly by oběživem a nepoužívaly by se k distribuci surovin či polotovarů. Každý dělník by obdržel poukázku dosvědčující, že odvedl určité množství práce (v hodinách či dnech), což by jim pak umožnilo čerpání daného množství zboží (rovněž měřeného v hodinách či dnech) ze skladů společenského bohatství. Každý dělník by spotřeboval stejné „množství“ bohatství – měřeno na hodiny – byť by určitě každou hodinu nevyrobil stejné množství bohatství. A někteří by nevyrobili žádné, jelikož bokem by se muselo dávat bohatství pro neproduktivní členy společnosti, ale také na reprodukci a další strukturální náklady. Marx poměrně jasně říká, že takovéto uspořádání – kterému teď Dauvé říká „hodnota bez peněz“ – je nejlepším ze špatných světů, podle něj jakousi nespravedlivou spravedlností, neboť neexistuje způsob jak skrze numerickou rovnost vytvořit skutečnou spravedlnost: vždy tak vzniká jiná nerovnost. Na rozdíl od plánů sociálních reformátorů, jejichž monetární reformy měly vyřešit strukturální problémy, Marxovo schéma funguje jen za předpokladu, že revolucionáři JIŽ zcela reorganizovali ekonomiku, takže podobné poukázky jsou jen dočasným řešením, které se používají jen natolik, nakolik přetrvávají „porodní bolesti“ komunismu.

Grundprinzipien se u Marxe inspirují a obsahují chytrý mechanismus, kterým by tyto bolesti bylo možné překonat – mechanismus, o němž se Dauvé nezmiňuje a jenž stojí za zmínku. Autoři si uvědomují, že jistou část společenského bohatství je třeba dát bokem, jak jsme si již řekli, pro ty, kdo nemohou nebo nebudou pracovat, pro administrativní účely a pro jakoukoli žádoucí expanzi, bude-li skutečně žádaná. Nelze dělníkům vracet přesně takové množství hodin, kterým průměrně přispívají, neboť jistý díl výrobků vždy bude muset být bezplatným darem. Podle projektu GIK by se například ti, kdo budou pracovat v jednotce starající se o účetnictví a další administrativní záležitosti, vypláceli pracovními poukázkami, ale tato služba by se již pracovními poukázkami „neplatila“. Náklady na tuto službu by se místo toho automaticky odečítaly z příspěvku každého výrobce. Chytrým místem Grundprinzipien je představa, že větší a větší části ekonomiky by se mohly transformovat do podobných jednotek jako účtárna – jednotek obecné služby – jejichž produkty nemají žádnou cenovku, a proto se distribuují bezplatně. Ideou (úplnější expozé viz Mandel) tu je, že jakmile marginální poptávka coby funkce nabídky dosáhne nuly, v podstatě lze přestat naceňovat zboží. A pak s růstem produktivity by se další a další plody ekonomiky mohly distribuovat na požádání, aniž by se musely měřit. Podle mého je díky tomu návrh GIK přesvědčivější a naznačuje, že by mohly existovat či ještě pravděpodobněji EXISTUJÍ situace, kdy by proletářská revoluce – vzhledem ke stávajícímu výrobnímu potenciálu – mohla rychle přejít k úplnému komunismu a pro určitou část lidských potřeb a požadavků používat pracovní poukázky. Představte si například, kdyby se potraviny a bydlení distribuovaly nepodmíněně, ale zbytek lidských potřeb by se uspokojoval prostřednictvím poukázek.

Za takového stavu věcí by nezáleželo na přítomnosti nebo absenci poukázek, nýbrž na přítomnosti či absenci PŘINUCENÍ. Je totiž velký rozdíl mezi využíváním poukázek za účelem porcování spotřeby a jejich využíváním s cílem PŘINUTIT lidi k práci. Tato potřeba donucovat je v návrhu GIK implicitně přítomná, byť se v něm nijak nezkoumá, a dokonce autory vede k zavádění spotřebních diferenciálů podle kvalifikace. A právě v tomto bodě se celá věc bortí, jak přiznává dokonce i Paul Mattick v úvodu, který napsal, když kniha v 70. letech 20. století konečně vyšla anglicky.

Jedná se o další důkaz flexibility komunismu rad. Dauvé chce svoji kritiku ultralevice adresovat Mattickovi a zaměřuje se na téma účetnictví operujícího s odpracovaným časem, ale Mattick již před rokem 1970 shledal argumenty pro distribuci podle odpracovaného času špatně postavenými. Byl to významný odklon, jelikož předtím byl jedním z jejích hlavních obhájců, překládal části Grundprinzipien do angličtiny a upravenou verzi jejich argumentace nabízel ve svém textu z roku 1934 „Co je to komunismus?“ Do roku 1970 se však již Mattickovi zdálo, že ve většině industrializovaných zemí jsou výrobní síly natolik rozvinuté, že distribuce podle odpracovaného času již není nutná: klidně by bylo možné ihned přejít k úplnému komunismu s volně dostupným bohatstvím. Ale dokonce i v případě, že by to nebylo možné, kdyby třeba výrobní síly byly částečně zničeny během revoluce a nedostatek by tak zůstal problémem, upozorňuje Mattick ohromujícím způsobem, by se svobodně sdružení výrobci mohli prostě rozhodnout pro příděly bez kalkulování odpracovaného času a bez toho, aby se vzájemně popoháněli do práce, čímž demonstruje, že v sázce je moc a politické rozhodování a nikoli aritmetika. Přinucení k práci je technicky i jako politická záležitost oddělené od porcování výnosů z práce a teprve v ideologii pracovní poukázky se obojí plete dohromady.

Nicméně Mattick předmluvu píše – i s jím nabízenou kritikou Grundprinzipien – aby demonstroval flexibilitu pojmu rada a dochází k závěru, že v textu GIK „se nám nepředkládá hotový program, ale počáteční pokus uchopit problém komunistické výroby a distribuce.“ Čte ho jako „historický dokument, jenž vrhá světlo na určité stádium, jehož bylo v minulé debatě dosaženo.“ V tom se shoduje s autory dokumentu, kteří ve své stručné předmluvě z roku 1930 trvají na tom, že jejich záměrem není sepsat „program“, nýbrž „podrobit zde načrtnuté možnosti co nejdůkladnější diskusi,“ načež organizace chce vydat své finální stanovisko.

Nejpozoruhodnější na dokumentu je právě tento důraz na rozvoj sebeorganizačního principu a nikoli na objasňování programatického požadavku, a proto si zaslouží oddělit od otázky poukázek. Či spíše bychom si mohli povšimnout, že kalkulace odpracovaného času a na něm založená distribuce má mít dvě úlohy a jen jedna z nich je neslučitelná s komunismem. Na jednu stranu je poukázka formou moci, přinucení. Ale rovněž je způsobem jak komplikovaný pracovní proces učinit transparentním. A důraz na transparentnost a srozumitelnost je nejpozoruhodnější částí tohoto textu a komunismu rad obecně a zaslouží si, aby se o něm uvažovalo nezávisle na doporučování poukázek. Jak píší GIK, „použitý prostý jazyk a jasné analytické metody, které pochopí každý třídně uvědomělý dělník, jsou zárukou, že každý revolucionář, který si svědomitě prostuduje následující stránky, rovněž plně pochopí jejich obsah. Srozumitelnost a přísná objektivita psaní stejně tak otevírají možnost takové široké diskusí arény uvnitř hnutí dělnické třídy, která do sebe dokáže vtáhnout všechny možné názorové školy zastoupené v jeho řadách.“ Krásně o tomto tématu a o možnosti svobody a kolektivního sebeuvědomění, které svoboda umožňuje, píše Anton Pannekoek:

Jakožto zřetelný a srozumitelný číselný obraz se výrobní proces otevírá všem k nahlédnutí. Zde lidstvo obhlíží a kontroluje svůj vlastní život. Co dělníci a jejich rady vymyslí a naplánují prostřednictvím organizované spolupráce, to se ukáže na charakteru a výsledcích účetních čísel. Jen proto, že je má každý dělník ustavičně na očích, je řízení společenské výroby samotnými výrobci možné.

Pannekoek tak navazuje na stěžejní téma Marxovy kritiky politické ekonomie. V matoucích pasážích Kapitálu o zbožní formě Marx osvětluje mystifikace zbožní formy tak, že před nás staví její opak: „Představme si konečně pro změnu sdružení svobodných lidí, kteří pracují se společnými výrobními prostředky a uvědoměle vynakládají své četné individuální pracovní síly jako jednu společenskou pracovní sílu.“ Ta část o uvědomění je zásadní – pro Marxe je důležitou součástí komunismu to, že „Společenské vztahy lidí k jejich pracím a výrobkům jejich práce tu zůstávají průhledně jednoduché jak ve výrobě, tak v rozdělování.“ Fetišismus zboží tu neexistuje.

Není nikterak překvapivé, že holandsko-německá komunistická levice přišla právě na toto téma – vždyť její stěžejní tvrzení, rozvíjené proti bolševizujícím se komunistickým stranám Německa, znělo, že k revoluci stačí sebeorganizace proletariátu. Teorie transparentnosti je pak nutným doplňkem, což mimo jiné dokazuje silná angažovanost mnohých komunistů rad v esperantistickém hnutí, neboť se domnívali, že dělnickou sebeorganizaci a samosprávu musí nutně doprovázet univerzální jazyk. Nicméně se zdá, že zdrojem jedinečného fokusu na transparentnost účetních opatření byla jedna jediná osoba, Jan Appel, jenž do svého životopisu začlenil radoveckou teorii proletářské sebeorganizace a kreativity. Jiná tradice by patrně na Grundprinzipien dala Appelovo jméno, neboť byl jejich hlavním autorem a byl to vlastně on, kdo Pannekoeka přesvědčil, že transparentní účetnictví je důležité a nikoli triviální.

Když v roce 1918 vypukla revoluce a ukončila první světovou válku, Appel pracoval v hamburských námořních loděnicích a připojil se k revolučnímu hnutí dílenských delegátů. Během spartakovského povstání v lednu 1919 vzali útokem vojenská kasárna. Vstoupil do antiparlamentní a protiodborové KAPD, která spolu s rivalskou KPD požádala o členství v Kominterně. Appela poslali do Ruska, aby KAPD zastupoval a informoval Kominternu o zrádném chování KPD během porúrského povstání. A tak se ukryl na kamarádově člunu, pak pomáhal s jeho únosem a zcela sám ho navigoval přes Arktidu do Murmansku, odkud pak jel vlakem do Petrohradu. Přijal jej sám Lenin, který si vyslechl „soudruhy-piráty“, jak jim říkal a pak vydal pamflet Dětská nemoc levičáctví v komunismu, který právě sepsal o takových lidech. Appel se vrátil do Německa k práci v podzemí, ale nakonec byl dopaden a musel si odsedět nějaký čas ve vězení. Právě během trestu odnětí svobody se věnoval reflexi své zkušenosti, pustil se do hlubokého studia Marxe (možná i výše uvedené pasáže) a napsal části textu, z nichž se po čtyřleté diskusi se členy holandské Skupiny internacionálních komunistů (GIK) stanou Grundprinzipien.

Vypráví nám, že kniha je přímým produktem těchto porážek – toho, jak byl zrazen v Porúří a jak jej přijali bolševici v Rusku. Domníval se, že je nutné ukázat dalším dělníkům, že to lze dokázat, že to není až tak složité – jednalo se tedy o dokument, který měl posloužit konkrétnímu účelu uvnitř Unionen (továrních skupin) přidružených ke KAPD a ty tehdy byly na samém pokraji likvidace dějinami. Když SouB a ICO oživily komunismus rad, otázka distribuce výnosů práce rozhodně nebyla vyřešená, a jak vidíme, Mattick snadno došel k perspektivě blízké komunizaci. Za povšimnutí rovněž stojí, že všechny tyto skupiny měly spoustu různých názorů ohledně vztahu mezi radami a politickými organizacemi – někteří, včetně Appela a Matticka, se domnívali, že něco jako strana bude zapotřebí. Hraniční čára mezi komunizací a komunismem rad se tak hůře určuje, zejména když si představíme, že rada neměla zahrnovat jen organizace na pracovišti, ale také další typy sebeorganizovaných struktur, jak naznačuje Mattick ve svém úvodu. Sovět či rada je samozřejmě historicky specifickou taktickou formou – z níž se stává taktika i strategie – ale zároveň je součástí delší historie ústavodárných shromáždění a dalších organizačních struktur. Vůle formovat shromáždění, chopit se věcí a řídit je přímo je v jistém smyslu fundamentem emancipační politiky. A naštěstí pravděpodobně nezmizí. Ponaučením, které si můžeme od Jana Appela vzít, není ani tak nezbytnost kalkulace odpracovaného času jako spíše memento pro dnešní revolucionáře, že mají ukrást loď a napsat vlastní knihu.

Advertisement

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: