Několik příběhů o komunizaci: Díl 3. Katalyzátor (Jasper Bernes)
Socialisme ou Barbarie, Situacionistická internacionála a teorie komunizace
Jak jsem již poznamenal, teorie komunizace rozvíjená Gillesem Dauvém a dalšími nabízí kritiku ultralevice (což tu znamená hlavně komunismus rad) prostřednictvím myšlenek Amadea Bordigy. Popsal jsem to jako syntézu, produkci nové teorie revoluce. K této syntéze by však nemohlo dojít bez přítomnosti klíčového katalyzátoru – Situacionistické internacionály.
Prvně si ale povyprávějme něco málo o pozadí. Výše popsanou konfrontaci mezi Bordigou a komunismem rad umožnilo mezinárodní oživení ultralevicových myšlenek z části iniciované přeběhlíky z trockistické Čtvrté internacionály hned po skončení války. V 50. a 60. letech 20. století spolu korespondovali skupina Socialisme ou Barbarie z Francie, americký kroužek kolem C. L. R. Jamese a jeho Johnson-Forestovy tendence a italští autoři později spojení s operaismem, přičemž odvrhli Trockého analýzu SSSR – většinou se shlukli kolem „státně kapitalistické“ teze – a zvláštní důraz kladli na spontaneitu a samostatnou aktivitu pracujících.
Triumf kapitálu během tohoto období – Taftův a Hartleyho zákon a Marshallův plán – nám připadá totálnější, než jak ho tehdy zakoušeli. Evropští komunističtí partyzáni, kteří měli zásadní význam pro vítězství spojenců, se po válce dostali k moci ve Francii, Řecku, Itálii a Belgii a masivní stávky a další dělnické akce byly na vzestupu. Revolta ve východním Německu roku 1953 a maďarská revoluce v roce 1956 spolu s menšími událostmi v Polsku přesvědčily bývalé trockisty, komunisty rad a další, že vlna třídního boje překračující „železnou oponu“ studené války by mohla brzy překazit „americké století“. Zveřejnění Chruščovova tajného projevu, k němuž došlo rovněž v roce 1956, urychlilo dezerci z nejrůznějších komunistických stran po celém světě a někteří z přeběhlíků hledali heterodoxní marxismus, jenž by dokázal vysvětlit vnitřní porážku, kterou utrpěli.
Socialisme ou Barbarie (dále SouB) shromáždila mnohé z těchto disidentů kolem bývalého trockisty Cornelia Castoriadise, který se k trockismu dostal během řecké občanské války, a Clauda Leforta, spolupracovníka Merleau-Pontyho a dopisovatele Sartrových Les Temps Modernes. Když Castoriadis argumentoval, že SSSR je státní kapitalismus, kladl obzvláštní důraz na rozměr kontroly, řízení a výkonné moci, přičemž vyvinul teorii kapitálu jakožto moci, která dokázala popsat jak francouzský kapitalismus, tak nominální socialismus v SSSR i jinde. SouB ovlivnil C. L. R. James a jeho Johnson-Forestova tendence, obzvláště pak analýza pracoviště, kterou tato skupina produkovala v textech jako The American Worker, kde se kombinovaly úvahy o pracovním procesu od dělníka z automobilky, Phila Singera, s analýzou z pera Grace Lee Boggs, což inspirovalo obrat SouB směrem k praxi dělnického psaní a dělnického výzkumu. Předzvěstí takového obratu však už byl důraz, který Claude Lefort kladl na proletářskou zkušenost, když ve 40. letech 20. století debatoval se Sartrem a dalšími z Les Temps Modernes. K této bohaté konjunkci se přidalo jádro továrních dělníků z několika podniků, bývalí bordigisté, komunisté rad a mnozí mladí intelektuálové včetně Jeana-Francoise Lyotarda, Gerarda Genetta, Edgara Morina a Huberta Damische.
Jako dvojice sluncí působící na spoustu komet si Lefort s Castoriadisem vynutí dva exody z organizace, které demonstrují rozpory uvnitř skupiny i slepé uličky, na něž reaguje teorie komunizace. Jak SouB rozvíjela svoji kritiku, zabývala se Antonem Pannekoekem a komunismem rad do takové míry, že Lefort a někteří další z organizace víceméně přijmou pozici komunismu rad za svou a budou vzdorovat Castoriadisovu reziduálnímu avantgardismu, neboť ten si stále ještě představoval, že by snad organizace mohla mít nějakou intervencionistickou roli. Alžírská válka a státní převrat v roce 1958 dostaly tyto organizační sváry do popředí a Lefort odešel spolu s Henrim Simonem, aby zformovali Informations et correspondance ouvrières, přičemž si s sebou odnesli komplikovanou teorii a praxi dělnického výzkumu a také většinu konexí s továrními organizacemi. ICO byli přísně antiavantgardističtí, protože došli k závěru, že jedinou platnou rolí teoretické organizace je mezisvazový aparát pro dělníky, aby si mohli sdělovat své zkušenosti a teoretizovat je.
Po tomto exodu ke komunismu rad v roce 1958 přišel příliv nových členů do SouB a nový časopis Pouvoir Ouvrier, který se teď mohl svobodněji zabývat tehdejšími boji. Tato skupina kolem PO byla tou verzí SouB, k níž se roku 1960 nakrátko přidal Guy Debord a pak se s ní rozloučil kritikou, která prohlašovala, že skupinu nadále protínají rozdíly mezi „hvězdami“ a „diváky“, jež připomínají dělení na nadřízené (dirigeants) a podřízené (exécutants) teoretizované Castoriadisem. Byla zapotřebí nová organizace a Debord už na ní jinde pracoval. Castoriadisův egoismus a jeho neschopnost opravdové kolektivní práce nakonec vedly většinu lidí kolem Pouvoir Ouvrier k založení nové skupiny, která si s sebou nesla břímě všech těchto kritik a jejíž členové se nakonec po roce 1968 přidají k některým z těch malých kolektivů, které budou rozvíjet teorii komunizace.
Abych to shrnul, SouB se vyznačovala jedním odklonem ke komunismu rad a druhým k intervencionismu a mezi nimi byla odchylka, kterou byla Debordova kritika militanta. Jinými slovy, Debord přišel s chybějícím prvkem – prvkem nezbytným k překonání vnitřních rozporů SouB. Proto Debord v našem příběhu není centrem nově ustavené kritiky, ale pouze jejím katalyzátorem. Důvodem je to, že sama Situacionistická internacionála nikdy nedořešila svůj vztah ke komunismu rad, ani neartikulovala úlohu, jakou podle ní měly rady sehrát v revoluci. Okupace továren v květnu 1968 byly v tomto smyslu jak uskutečněním, tak neutralizací politického projektu SI: pracující sice paralyzovali ekonomiku, ale nechovali se tak, jak teorie komunismu rad očekávala – jejich pohnutky a touhy byly jiné.
Chybějícím prvkem, který Debord přináší, je samozřejmě umělecká kritika, dědictví dadaismu a surrealismu, Rimbauda a Lautreamonta a celého projektu historické avantgardy, který Debord jak podrobil nemilosrdné kritice, tak v jistém smyslu završil. Když Debord a jeho společníci začínali v 50. letech 20. století, jejich aktivity byly silně ohraničené doménou kultury – byli komunisty stejně jako surrealisté a dadaisté, ale jejich činnost nebyla přímo antikapitalistická, snad jen analogicky. Podobně jako u dřívějších avantgard ani jejich překonání separace umění od života nebylo ještě překonáním separace umění od politické účinnosti, nýbrž spíše průchodem do etiky a psychologie na jedné straně a architektonické fantazie na straně druhé. Teprve tehdy, až Debord skupinu odpojil od všech typů kulturní produkce, dokázala SI sehrát svoji finální historickou úlohu. Tato kritika umění poskytla Debordovi jedinečný vhled do problémů, kterým čelila SouB. Protože tyranii pracoviště i politického předvoje nahlížel optikou kritiky dělby práce, kterou rozvinul vzhledem k umění, mohl Debord ve své kritice byrokracie, managementu a kontroly zajít mnohem dále než Castoriadis.
Jak však zdůrazňuje ve svém dopisu, Debord nestraní ani Claudu Lefortovi a jeho společníkům, kteří spolu s ním odešli. Jestliže Debord v sebeorganizovaných akcích pracujících lokalizuje schopnost kreativního řešení problémů nezávisle na intelektuálech a byrokratech, kteří je zastupují, nikdy si nepředstavuje, že proto intelektuálové nutně musí dobrovolně mlčet. Jak později postřehne Dauvé, právě v tom jednom měl Debord absolutní pravdu. Jednoduše měl za to, že podmínkou revoluce je konečné spojení dělníků s intelektuály, kterému předchozí úzkostlivost intelektuálů nikterak neposlouží. Možná, že Debordova kreativita coby spisovatele a filmaře jej vedla k tomu, že se tolik nebál, že by jeho myšlenky mohly dostrkat dělníky k submisivitě.
Přesto všechno SI nikdy skutečně nepřekonala meze ultralevice, jak ji definuje Dauvé. Jak si Dauvé všímá, ti, kdo se ke skupině připojili ke konci 60. let 20. století, přijali teorii rady coby revolučního nástroje, která se víceméně nijak nedostává do střetu s implicitní antropologií dělníka, kterou SI rozvíjí. Na jedné straně mnohé texty SI určují revoluční proletariát jako skupinu, jejíž mnohostranné potřeby a touhy ji přivádějí do konfliktu s kapitalistickým výrobním způsobem a dělnickým hnutím. Na druhé straně si představují víceméně klasicky radoveckou cestu k revoluci, kdy se potřeba strany obchází přímým uchvácením výrobních prostředků samotnými dělníky, kteří prý pak přijdou na to jak spravovat své záležitosti. Jestliže jsou ale továrna a kancelář, důl a pole místy, která proletariát instinktivně odmítá, jak si jej potom představit jako správce jeho vlastního utrpení? Kde je pak estetická kritika vyprahlé jednostrannosti každodenního života v kapitalismu? Revoluce si snad žádá víc, než aby se dělnická rada zvolila vlastníkem a rozvěsila po pracovišti nějakou rozjásanou vlajkoslávu.
Debord a SI tudíž implicitně nastolili otázku obsahu, ale její explicitní nastolení nechali na revoluci. Snad to bylo v souladu s Debordovým jedinečným způsobem uvažování o avantgardě. SI si představuje jako avanturistickou skupinu, ale nikoli jako předvoj. Jejím úkolem je provokovat, zneklidňovat, demaskovat a tehdy se vše, čím přispěje, zevšeobecní. Jak píše v soundtracku ke své elegické reflexi SI, In girum imus nocte et consumimur igni, „Avantgardy mají jen jeden čas a jejich cílem je oživit svůj čas, aniž by ho přežily.“ Vzhledem k této myšlence či avantgardě, nestraní ani Lefortovi ani Castoriadisovi – SI je katalyzátorem, formou avantgardní akce, která katalyzuje proletářskou sebeorganizaci, čímž odbourává obavy z nadvlády strany, jimiž byla posedlá SouB.
Metaforu katalyzátoru zde míním explicitně. Katalyzátor je prvek nutný k chemické reakci a ve výsledném produktu po něm nezůstane ani stopa. Zde je tímto produktem teorie komunizace – kritika ultralevice, kterou Dauvé provedl prostřednictvím Bordigy. Povšimněte si, že v onom původním Dauvého textu „Sur lʼideologie ultra-gauche“ z roku 1969 se o SI vůbec nemluví. Nicméně zůstává naprosto zásadní, jak Dauvé uzná ve svých pozdějších článcích. Neboť právě důraz na každodenní život (jakožto dějiště utrpení) a na kreativní projev (jakožto proletářskou zbraň i obecné dobro), který u SI nalézáme, odhaluje nedostatky Bordigova „kasárenského komunismu“.[1] Možná, že Bordiga poukazuje na to, že komunisté rad nechávají obsah komunismu neurčený způsobem, jenž implikuje Situacionistickou internacionálu, ale přesto estetická kritika kapitalismu, kterou SI rozvíjí, nabízí jistější a důslednější tušení onoho obsahu, než jaké nám skýtá Bordiga.
Odkazy/Další četba:
1. Ohledně SouB viz a) Marcel van der Linden, „Socialisme ou Barbarie: A French Revolutionary Group (1949-1965),“Left History 5.1 (1977), b) Stephen Hastings-King, Looking for the Proletariat: Socialism ou Barbarie and the Problem of Worker Writing (Haymarket 2015). Co se rozkolu týče, obzvláště poučný je Henri Simon: https://libcom.org/library/communism-france-sob-ico-echange.
2. Ohledně dělnického výzkumu, SouB, JFT a italské zkušenosti viz neocenitelné třetí číslo Viewpoint: https://viewpointmag.com/2013/09/30/issue-3-workers-inquiry/.
3. Ohledně Debordovy spojitosti s SouB viz Anthony Hayes, „The Situationist International and the Rediscovery of the Workers’ Movement“.
4. Gilles Dauvé většinu objasňuje v Critique of the Situationist International; viz rovněž pasáže o SI in Roland Simon, Histoire critique de l’ultragauche, což je nejlepší dostupná všeobecná historie.
5. Nemám zde důvod ani prostor pojednávat o Situacionistické internacionále a o tom, co nabízí estetické teorii a estetické kritice, ale postačí, když řeknu, že její důležitost lze jen těžko přecenit. Více viz má esej „Art and Revolution“ z Handbook of Frankfurt School Critical Theory.
[1]Kasernenkommunismus, „kasárenský komunismus“, je termín, jehož prostřednictvím Marx během rozkolu v První internacionále kritizuje militaristický, vynucený kolektivismus Sergeje Něčajeva.
Přátelé komunizace 