Konspirátorství obecně a pandemické zvláště (Théorie Communiste)

„Všechno před námi tají, nic nám neřeknou

Čím víc se dovídáme, tím míň toho víme

O ničem nejsme informovaní

Měl Adam pupík?

Všechno se tají, nic nám neřeknou […]

Případ neznámého muže a případ neznámé ženy

jejichž vrah není k nalezení

Všechno před námi tají, nic nám neřeknou

Hrajeme na schovávanou a hledáme jehlu v kupce sena

S páskou na očích a neznámý

To oni jsou králi informací“

Jacques Dutronc, 1967

„Představte si, že nám lžou už celá staletí / Že jisté vysoko postavené spolky znají recepty / Tajemství života, ne ta, která je nám dovoleno vidět“

Keny Arkana

Několik předběžných úvah

V kapitalistickém výrobním způsobu není populace „přírodním“ faktem. Její produkce, reprodukce, řízení a ustavující kategorie jsou produkty třídních a genderových vztahů, které strukturují její formu a vývoj. Populace existuje pouze společensky a reprodukuje se jako funkce kapitálu. Neexistuje žádný nedotčený nebo ryzí substrát sloužící jako předobraz čehokoli. Neexistuje štěstí ani utrpení, dobré zdraví ani nemoc, způsob života nebo smrti, které by bylo možné chápat jinak než jako výraz třídních a genderových vztahů. A vzhledem k tématu je třeba dodat, že tento ustavičně obnovovaný výraz třídních a genderových vztahů – jedná se totiž o historický produkt – existuje v každodenním myšlení a konání všech tříd, byť si toho zúčastnění nejsou vědomi (ale děje se tak „z jejich svobodné vůle“), i když se zanořuje tím hlouběji, čím výše člověk v sociální hierarchii vyšplhá.

Tato reprodukce není ideální a chladnou mechanikou výrobních vztahů, která uvádí do pohybu své vlastní ideální materie. Jakožto výrobní vztahy nejsou třídní a genderový vztah bezprostředně dané. Existují ve spleti, kterou lze konceptuálně uchopit jako dynamické rozestavení kategorií vykořisťování (poměr nadpráce k nezbytné práci) na všech fazetách existence uváděné do pohybu kapitalistickým výrobním způsobem, jeho celkovým charakterem. Populace se tudíž samozřejmě produkuje a existuje ve výrobních vztazích jako takových, ale právě díky tomu se také produkuje a existuje v každodenní existenci ustavované (re)produkcí vykořisťovatelského vztahu jako celku – jako podmínka existence oněch výrobních vztahů (děje se tak prostřednictvím ideologií, myšlenek, emocí, přátelství, volna, zdraví, vztahu k bydlení, stravy, příznaků, institucionální registrace, určení pohlaví na kartičkách pojištěnce atd.).

Tyto zjevně nesourodé či heterogenní prvky nedrží pohromadě ani žádný Macron ani nějaká mocná lobby a zároveň se nejedná o výsledek náhody a ani tu nechybí záměry, ambice a rozhodnutí. Struktury, které vždy vládnou jedincům či skupinám jednotlivců a jejich skutkům, myšlenkám, ideologiím atd., jsou samy o sobě výrazem třídních a genderových vztahů, které produkují a reprodukují a samy jsou jimi produkovány.[1]

Začněme od jednoduché, ba přímo prostinké myšlenky

Žádný stát a žádná buržoazie si nepoškodí už beztak nepříliš slibnou ekonomiku, aby posílily „kontrolu“ nad populací či její „zotročení“ nebo aby nahrávaly laboratořím a dalšímu farmaceutickému průmyslu. Maximálně může jít o příležitost, ale panující třída k ní musí přistupovat s extrémní obezřetností, aby se vyhnula nepříznivým dopadům na práci, výrobu obecně, reprodukci pracovní síly, oběh, spotřebu a v globálu na každodenní společenský život, z nějž výrobní způsob tyje.

Trošičku propracovanější rovina věnovaná mechanice konspirátorského diskursu

  • Nikdy neobviňovat konkrétní instituci, moc nebo obecný terč „konspirace“. Nikdy tento termín nepoužívat.
  • Zaujmout pozici osvíceného předvoje.
  • Spoléhat na vědu a rozum (rozhojnění poznámek pod čarou, obskurních akademických odkazů, hypertextových odkazů, grafů, map atd.).
  • Vždy se ptát: „Komu daný zločin prospěje?“ U každé události určit vůdce nebo organizaci (tajný spolek, je-li to možné), které za ní stojí a jednu jedinou příčinu. Potom lze říci, že srbský nacionalista, který v Sarajevu zavraždil rakouského arcivévodu, byl Leninovým agentem, protože bolševická revoluce v roce 1917 částečně vyplynula z podmínek první světové války.
  • Shromažďovat „znepokojující detaily“ tak, že se propojí.
  • Odmítat náhodu a pouze hledat nutné souvislosti („Víte, že…?“; „Není náhoda, že…“).
  • Spoléhat na historii a vyhledávat všemožné podobné události, které spolu sice nemusí vůbec souviset, ale navzájem se „podobají“.
  • Nezapomínat, že nepřítel (skryté organizace, tajné služby, Goldman Sachs atd.) nikdy nedělá chyby. Vše, co se děje, je záměrné a nevyhnutelné.
  • Nezapomínat, že platí i pravý opak a nepřítel dělá začátečnické chyby (zde se vracíme ke „znepokojujícím detailům“).
  • Zavrhnout rozpor a automaticky ho diskvalifikovat, neboť může pocházet jedině ze zdrojů se zájmy spojenými s vládcem či vládci, kteří vše z pozadí řídí.
  • Konstruovat svět jako „expresivní totalitu“ (totalita je přítomna ve všech svých prvcích a částech). Naneštěstí ale ne každý je Leibniz a tak se musíme spokojit s hrstkou absurdních souvztažností.
  • Výrazem expresivní totality je „teorie chaosu“ (třepotání křídel australského motýla a hurikán na Jamajce), ovšem bez entropie, jelikož vše řeší uskutečňování jednoho jediného, dobře naplánovaného cíle.

Docházíme zde tedy k závěru, že systém je uzavřený, nefalšovatelný a teleologický.

Podívejme se na fakta

Konkrétněji v kontextu současné pandemie zahrnuje vztek poháněný konspirátorstvím několik fází:

  1. Vztek vůči určitým epidemiologickým opatřením přijímaným vládami a chápaným jako likvidace svobody. Mezi tato opatření patří: nošení roušek (zejména u dětí), zavírání „nedůležitých“ podniků a chabá kritika dělby na důležité a nedůležité, omezení cestování, policejní dozor provozovaný prostřednictvím registrace, etablování vládního vynucování Stop Covid a dalších trasovacích aplikací, odstrkování těch výzkumníků, kteří zpochybňují vládní protiepidemické strategie, zřízení rady obrany státu a vyhlášení nouzového stavu, aby se tak obešlo národní shromáždění, zákazy vycházení, vyhlídka povinného očkování ve jménu svobody a zároveň odmítání dovolit medicínským autoritám systematicky podávat hydroxychlorochin a další občas používanou antibiotickou léčbu, obzvláště pak ve Spojených státech.
  2. Tento vztek vytváří souvislosti mezi širokou škálou rozmanitých a různorodých informačních zdrojů, intelektuálů a výzkumníků, jejichž společnou perspektivou je nabízet sice nesouhlasné leč pomstychtivé hledisko namířené proti mainstreamovým intelektuálům.
  3. Ve vysvětlení záměrné snahy vlády zotročovat lidi prostřednictvím tzv. opatření, která likvidují svobodu a strachem je nutí k servilitě, se spojují všechny nesourodé prvky. Obecně se pro ty, kdo se nebojí covidu, strach stává nejvysmívanější a nejpotupnější emocí.
  4. Závěr zní, že vláda a lobbisté tvoří všemocnou kliku, které se daří vést strachem zachvácené populace na loď s virem, který stěží existuje, protože manipulují s čísly a paralyzují ekonomiku s prostým cílem zotročit populace připravené vykrmovat farmaceutický průmysl.

Jenže,

  • toto lpění na svobodách jednotlivce a jejich propagování;
  • toto reflexivní prosazování legitimity nějakého názoru odvoláváním se na svět intelektuálů, které tu víceméně funguje, ale vždy se schovává za tituly, kdy jeden je prestižnější než druhý;
  • tento důraz na zotročení všech, které svírá strach, jemuž se osvícenému předvoji daří unikat, aby dál udatně bez roušek promlouval proti všem nebezpečím;
  • a konečně tato představa populace jako pouhé paštiky určené ke konzumaci nějakým druhem průmyslové, mediální a farmaceutické lobby;

Všechny tyto prvky intenzivně naznačují, jak moc daný typ myšlení může vycházet jedině z té kategorie populace, jejíž existence je zcela odvislá od její schopnosti produkovat a reprodukovat část kapitalistické ideologie tím, že ji automaticky považuje za bernou minci; jinak řečeno, jedná se o verzi, jež vyhovuje a neodporuje její vlastní existenci, což odkazuje k jejímu místu ve výrobních vztazích.

Podle toho, jak se vepisuje do společnosti, je zkušeností této kategorie:

  • bezrozporný vztah k požívané svobodě jednotlivce. Do společenství kapitálu v podobě kapitalistické společnosti se tito lidé vepisují tak, že jejich existence coby izolovaných jedinců není v rozporu s jejich závislostí na tomto společenství. Důvodem je, že takováto závislost není násilným přinucením, nýbrž existuje spontánně, v podobě subjektu zainteresovaného na celkové solidaritě s institucemi společenství. Máme tu tedy izolovaného jedince, jenž má svobodu a možnost volby, a ne izolovaného jednotlivce, jehož svoboda volby se při svém bloumání a atomizované ošidnosti okamžitě zvrtne.
  • normativní představa, že společnost musí podporovat svobodný rozvoj jednotlivce prostřednictvím svobody vzdělávání, svobody nakládání s vlastním zdravím, svobody stravování a umělecké svobody, do nichž může stát zasahovat přinejhorším jen minimálně a jejichž terén jedincům dovoluje reprodukovat se v souladu s kapitalistickou ideologií jako izolovaná individua. Vždyť kapitalistickým ideálem je, aby reprodukce pracujících byla jejich soukromou záležitostí. Jenže jak pro proletariát, tak pro vyšší třídy je rozhodně nereálné, aby tato odpovědnost byla soukromou, ačkoli na rovině žité zkušenosti mohou mít vyšší třídy iluzi svobodné vůle. Díky této sebejistotě a beze zbytku homogenní reprodukci může konspirátorský diskurs pranýřovat státní intervenci jako totalitní a podvodný systém.

Svobodný rozvoj jedince ve společnosti však čelí třídní příslušnosti jakožto zvnitřněnému přinucení, jehož nesvobodnou bází je smluvní nákup a prodej svobodné pracovní síly. Takže vydírání, že někdo vezme své děti pryč ze školy nebo bude oponovat zdravotnické politice, může fungovat jen pro lidi, jejichž sepjetí se společností není zaručeno pouze prakticky, ale také naprostou věrností ideologii kapitalistické společenské smlouvy a rovněž jejím působením na stmelování reprodukce kapitalistických společenských vztahů. Někdo si může dovolit vyhrožovat, že přestane posílat děti do školy, zatímco jiní vědí, že republikánská škola sama lidi odrazuje, protože vzhledem k nedostatku prostředků, nedostatečné kontrole nad „školním plánováním“ a/nebo vzhledem k přechodu od integrační politiky k politice boje proti „radikalizaci“ a „separatismu“ nabízí stále menší ochranu.

Představa populací jako užaslých mas konzumentů, kteří jsou rukojmí lobbistů, artikuluje míru, jakou jsou ti, kdo tuto představu tlumočí, ideologicky dominantní a zároveň produktivně neužiteční, takže jsou natolik hloupí, že nedohlédnou fakt, že v základech světa, který svým pranýřováním planě oslavují, leží produktivní práce.

Člověk musí mít k existenci určitý poměr, aby mohl tvrdit, že strach je na překážku, jakoby šlo o volbu. Vidět v něm pouze otázku ideologické manipulace znamená ignorovat všechna omezení plynoucí z třídní příslušnosti. A konečně, aby se člověk mohl domnívat, že strach brání jedinci myslet, musí být jeho existence řádně polstrovaná, aby se v ní pouhé pobouření mohlo jevit jako sociální boj.

Vnější raison d’être konspirátorské ideologie

Společnost je rozdělená do souhrnu samostatných, oddělených a nezávislých prvků: práce, vzdělání, zdraví, zaměstnání, spotřeba, volno, intimita, rodina, milostné vztahy atd. v jejich současné podobě. Proto je třeba brát v úvahu, že tyto prvky a funkce v jejich současné podobě se neuspořádají do nějaké určité podoby jen díky činnosti, praktikám, záměrům, manipulaci, reklamě a zlovolným úmyslům několika konkrétních jedinců tvořících kastu bank, velkých vlastníků, médií, farmaceutických laboratoří a vlád, která nemá podobu státu, nýbrž organizovaného gangu. Jedním slovem: elity. Řád, jenž z těchto prvků spontánně vyvěrá, je pokroucenou verzí nezbytného řádu.

Konspirátorství operuje s notně banálním pojetím státu, onoho základu právní a demokratické ideologie, jenž je naší každodenní realitou. Na jedné straně je státní moc, na druhé státní aparát či „státní mašinérie“, jak říkal Marx. Problém spočívá v tom, že ve státním aparátu, který se zhmotňuje ve svých orgánech, jejich dělbě, jejich uspořádání a hierarchii, je státní moc pouze jedné třídy organizací panující třídy (v podobě státní moci, kterou jménem celé panující třídy v daný moment drží hegemonní frakce této třídy) a zároveň organizací společnosti jako celku pod panstvím této třídy. Jestliže je ale na jedné straně stát kapitalistického výrobního způsobu kompletním uskutečněním fúze obou těchto funkcí,[2] na straně druhé se stává „přirozenou“ nutností veškeré společenské reprodukce. Zatímco je to právě jejich dělba a fundamentální separace (reálná a ideologická) od výrobních vztahů, co z orgánů státního aparátu nutně činí třídní aparát (viz Marx, Občanská válka ve Francii), všechny orgány státního aparátu (armáda, policie, administrativa, soudy, parlament, byrokracie, školství, sociální zabezpečení, informace, strany, odbory atd.) se teď jeví jen jako nástroje podřízené vůli těch, kdo je kontrolují. Z této dvojaké funkce státního aparátu (nikoli dvou funkcí, nýbrž jedné dvojaké funkce) – diktatura jedné třídy a reprodukce celé společnosti – se rodí jak jejich fúze, tak neutralita orgánů. Pro konspirátora reagujícího na spontánní úvahy tyto orgány samotnou svojí existencí a formou jsou i nejsou neutrální vůči třídní diktatuře. A proto, pokud tyto orgány nefungují, „jak by měly,“ jako „veřejná služba“ nebo jako „společný statek“, důvodem je, že si je zabrala, zmocnila se jich a pokazila je nějaká klika či kasta. Konspirátor je tedy ideálním občanem.

Vzhledem k této „naturalizované“ koncepci státu není konspirace „psychopatologií z cesty svedené hrstky“, ale „nutným symptomem politického vyvlastnění“ a „uzavření veřejné debaty“. Je reakcí na „monopolizaci legitimního projevu“ ze strany „zastupitelů“, jimž asistují „odborníci“ – jakákoli kritika se stává aberací okamžitě diskvalifikovanou jako „konspirace“. Ano, je pravda, že konspirátorství se stává novým ukazatelem imbecility. A to proto, že je novým klišé stupidních novinářů a mnoha filozofů a sociologů, kteří stále ještě lnou k prezidentovi republiky, jenž tvrdí, že Žluté vesty byly výsledkem manévrů Moskvy (Le Point, únor 2019). Lordon, který se k tomuto tématu pravidelně vrací v Le Monde diplomatique, shrnuje: „Ale ještě víc než vyvlastnění by právě konspirace, která je pro elity symptomem nenapravitelné menšiny, mohla být paradoxním znamením, že tito lidé ve skutečnosti mají většinu, jelikož už mají dost uctivého naslouchání autoritám a začínají si představovat svět bez nich“ (Diplo, červen 2015).

Konspirátorství by tak nebylo systémem reakcí s vlastními společenskými určeními, nýbrž prostou a negativně ospravedlňovanou reakcí. To ale nestačí. Povahu pozitivní „reakce“ je totiž třeba pochopit jako systém adekvátních reakcí na to, co je vyvolalo.

Konspirátorství by se pak jevilo jako protest proti panujícímu řádu, bezmála třídní boj. Ale tak tomu není. Stejně jako antisemitismus byl socialismem hlupáků, konspirátorství je třídním bojem odborníků, kteří nejsou nikde konkrétně situováni – ani ve společnosti ani na politicko-ideologickém spektru.

„Konspirátorská reakce“ chce přesně ten stejný svět, tentýž stát, ale bez „kasty“: „představuje si svět bez ní.“ Jde jen o otázku zachování všech prvků této společnosti prostřednictvím jejich vymanění z praktik „podlých“ a „manipulativních“ jedinců, kteří je deformují a kazí: skutečné mzdy, skutečné školství, skutečné zdravotnictví, skutečnou demokracii, skutečné informace, skutečné zemědělství, skutečnou spotřebu, skutečnou ekonomiku, skutečný stát.

Konspirátorství vše kritizuje, přičemž touží, aby to, co existuje, bylo „opravdové“. Ale protože svůj terč pojímá jako „temnou stranu“ a démonickou manipulaci, obrací jej tato kritika v prostou nešťastnou náhodu téhož světa. A tak jen potvrzuje, že chce, aby byl svět dál takový, jaký je. Celek všeho existujícího by přeci mohl být tak krásný, kdyby se s ním nemanipulovalo a nezpronevěřoval se. Panující třída, její reprodukce, její praktiky, prosazování jejích zájmů, ideologická produkce – nic z toho už není přirozeným produktem všech společenských vztahů, které konspirátoři chtějí zachovat. Místo toho nacházíme intriky bandy gaunerů, kteří se z nás snaží dělat pitomce. Konspirátor je chytrý, je expertem na všechno. Je pozoruhodné (na toto téma existuje pár studií), že konspirátorství postihuje předně a především vysokoškolsky vzdělanou střední třídu, která se chlubí svým „kritickým duchem“ a všude ho vystavuje na odiv. Těm, kdo dennodenně zakoušejí veškerá ponížení a bídu kapitalistických společenských vztahů, nedává „spiknutí“, jehož cílem je připravit nás o svobodu, žádný smysl. Když už musíme tento svět milovat, nechceme, aby nám lhal.

K jaké obecnosti se konspirátorství vztahuje?

Výše jsme si ve stručnosti analyzovali konspirátorský diskurs ohledně řízení státu a ještě šířeji okolního světa jako systém kritiky vycházející z jedné strany těch dominantních kategorií populace, které se považují za opomíjené. Jakmile dojdeme k tomuto poznání, musíme uznat, že k mobilizaci mnohých témat a charakteristik konspirátorského diskursu více či méně roztroušeně dochází i mimo tyto dominantní kategorie. Otázkou tudíž rovněž je, jaký status tato nesystematizovaná kritika nabývá, když ji přebírá významný okraj proletářských tříd. Kde se bere touha „zachránit“ kapitalistický stát a je stejného druhu, jaký jsme si popsali výše? Ovšem abychom si tuto otázku mohli správně položit, musíme do ní rovněž zahrnout to, že přebírají-li se tato témata izolovaně, mají jiný význam, než jaký jim dává systém konspirátorství a který z konspirátora ve finále činí ideálního občana – obránce demokratického státu a svobodného pracujícího.

Odpověď nemáme, jen pár vodítek, z nichž se některá už tu a tam objevila v předchozích poznámkách.

Některé stavební kameny konspirátorství připomínají radikální demokratismus: společenství občanů ve státu jako konkrétní a participativní forma jejich společenství izolovaných jednotlivců. Ale situace se od 90. let 20. století a začátku třetího tisíciletí změnila.

V kapitalismu, jak vzešel z restrukturalizace 70. a 80. let 20. století, byla reprodukce pracovní síly předmětem dvojího odpojení. Na jedné straně se odpojuje zhodnocování kapitálu od reprodukce pracovní síly a na straně druhé se odpojuje spotřeba od mezd coby příjmu. Roztržení nutného vztahu mezi zhodnocováním kapitálu a reprodukcí pracovní síly rozbíjí národně či dokonce regionálně uceleně vymezené oblasti, v nichž reprodukce probíhá. Jde o odloučení reprodukce a oběhu kapitálu na jedné straně a reprodukce a oběhu pracovní síly na straně druhé.

Máme-li nějak blíže určit krizi z nadvýroby a podspotřeby, pak krize v roce 2008 byla krizí námezdního vztahu, z níž se stala krize námezdní společnosti, protože uvedla do pohybu všechny vrstvy a třídy společnosti, které žijí z mezd. Všude v námezdní společnosti šlo o otázku politiky a distribuce. Jakožto cena práce (fetišizovaná forma) mzda pochopitelně poukazuje na nespravedlnost distribuce. A nespravedlivá distribuce má svého původce, jenž „neplní svůj úkol“: stát. V sázce je tedy legitimita státu ve vztahu k jeho společnosti. Proletariát se toho všeho účastní, sám strukturován jako třída, která tohle všechno nasává.

V krizi námezdní společnosti ukazují boje kolem distribuce na stát jako na původce nespravedlnosti. Tento stát je odnárodněným státem, prostoupeným globalizací a působícím jako její činitel. V kontrastu k „odnárodnění“ byla keynesiánská politika součástí „národní integrace“: kombinace národní ekonomiky, národní spotřeby, přípravy a vzdělávání národní pracovní síly a ovládnutí peněz a úvěrů. Ve „fordistickém období“ se stát rovněž stal „klíčem k blahobytu“ a restrukturalizace v 70. a 80. letech 20. století vytlačila právě tento druh občanství. Přestože je občanství abstrakcí, vztahuje se k velmi konkrétnímu obsahu: plná zaměstnanost, nukleární rodina, řád-blízkost-bezpečí, heterosexualita, práce, národ. Právě kolem těchto témat se v krizi námezdní společnosti ideologicky rekonstruují třídní konflikty a delegitimizace veškerého oficiálního diskursu. Občanství se stává ideologií, pod jejímž praporem probíhá třídní boj. Existuje jasné pojítko mezi úspěchem konspiračních teorií a mnoha dalšími projevy, například Žlutými vestami. Vedle podobností diskursivních forem nalézáme zpochybňování nekompetentnosti státu, kritiku globalizace, odnárodnění státu.

Na první pohled jsou tato delegitimizace a občanská ideologie (neboť konspirátor je archetypem dobrého občana) kritické, ale jen tou měrou, jakou jsou jazykem požadavků v zrcadle, které jim nastavuje logika distribuce a nutnosti státu. Praktiky, které pod praporem této ideologie fungují, jsou účinné, protože jedincům skýtají věrohodný obraz a uvěřitelné vysvětlení toho, kým jsou a co zakoušejí; ustavují realitu jejich každodenních životů. Třídní konflikt se ideologicky rekonstruuje jako lid proti elitě, která si monopolizuje, co je legitimní říkat (tak tomu ale bylo vždy), ale to, co říká, už nedává smysl. Konflikt se tak obrací v kulturní konflikt, jenž se vybojovává ve jménu hodnot: faleš a lži proti autenticitě a pravdě (to, co před námi tají, jak ironicky zpívával Dutronc a jak ještě dnes přihlouple zpívá Arkana).

V konspirátorství se jako „konflikt“ totálně perverzním způsobem rozehrává vztah státu – všech jeho ideologických aparátů, vládnoucí třídy jako celku – k jeho společnosti. V krizi států a všech jejich aparátů vzhledem ke společnosti propůjčuje celospolečenská ztráta důvěry, která vůči tomuto vztahu zavládla, denunciacím konspirátorského typu obecnou platnost. Samo fungování konspirátorství zcela perverzně předpokládá touhu udržet tuto společnost takovou, jaká je (nakolik se panující třída v podstatě jeví jako parazitická elita, která se udržuje prostřednictvím lží, a ne jako něco, co je pro tuto společnost a všechny její vztahy naprostou nutností).

Když největší firmy z Wall Street jdou za Komisí pro kontrolu cenných papírů Spojených států amerických, aby si prosadily nějakou změnu v zákoně nebo získaly něco, co jim jakkoli prospěje, nejedná se o „spiknutí“. Když se představitelé ekonomiky z americké (a světové) třídy kapitalistů obrací na představitele zákonodárné moci, kteří patří k téže třídě, nejde o „spiknutí“. To je prostě stát. Nebo si můžeme představovat, že stát je či by měl být „něco jiného“. Na místo kapitalistických společenských vztahů (které chceme zachovat) se pak dosadí hrstka cynických lidí, kteří svoji nadvládu nad „lidem“ a jeho vykořisťování staví na pokrouceném obrazu světa, který si vymysleli, aby zotročili myšlení „lidu“. Konspirátorství potřebuje toto simplicistní pojetí ideologie, výrobního způsobu a státu, aby mohlo být tím, čím je: apologií a konzervováním současných životních podmínek. Naneštěstí či naštěstí se ideologie jako každodenní praxe stává něčím jiným: praxí subjektů, které si – jako takové – dokážou představit, že jsou podváděné (což je u subjektu samozřejmé); výrobní způsob se stává něčím jiným než snahou o „maximální profit“; stát – prostřednictvím svých aparátů – něčím jiným než „klikou“.

Konspirátorství je komplexním přístupem ke společnosti. Snažíme-li se zodpovědět otázku obecnosti některých jeho charakteristik, pak výše uvedené úvahy nabízejí několik náznaků, vodítek a prvků poznání, které se tuto otázku jen pokoušejí „správně“ položit, aniž bychom zatím dokázali formulovat odpověď.

Závěr (prozatímní)

Manipulace, intriky, zahnuté šťouchy v kulečníku se třemi polštáři – to vše existuje, ale nic se tím nevysvětluje. Samotné tyto věci je třeba vysvětlit jako vzájemně usouvztažněné historické události. Historicky vzato, konspirátorství nemá rádo longue durée. Davos je sice pro globalizaci rozhodující arénou, ale byla to globalizace, co stvořilo Davos a nikoli naopak. Jestliže „svět“ – v rozporu s tím, co nám Marx s Engelsem říkají na prvních stránkách Německé ideologie – není „otevřenou knihou“, porozumět mu vyžaduje produkci pojmů, ale ne proto, že nám tají nějakou korporaci, kastu vše dirigujících vládců a iluminátů.

Tarona, R. S.

leden 2021


[1] Jako ilustraci k těmto úvahám o populaci můžeme uvést dvě příznačné události, které se staly roku 2020 ve Svátek všech svatých – druhý lockdown a zavraždění Samuela Patyho – a vnesly do hry dva typy fundamentálních původců rodičovství v reprodukci populačních kategorií: 1) ty, které rozhořčila vůle zotročit a dehumanizovat jejich potomky nošením roušek ve škole už od 6 let a kteří vyhrožovali, že přestanou své děti do školy posílat; a 2) jiné, jejichž prioritou byla zoufalá obhajoba poslušnosti jejich potomků vůči republikánské škole a tak měli naléhavou potřebu, aby jejich děti – řekněme s imigrantským původem – pochopili zákaz mluvit o vraždě učitele na začátku školního roku, reagovat na ni nebo se o ní zmiňovat, protože to s sebou neslo riziko vyloučení a institucionálních či finančních postihů pro dotyčné rodiny.

[2] Tím se liší od feudálního státu neboli „starého režimu“.

Komentáře nejsou povoleny.

%d blogerům se to líbí: