Několik příběhů o komunizaci: díl 2. Debakl (Jasper Bernes)
Komunizace – dějiny teorie budoucnosti. To je další věc, kterou jsem chtěl o komunizaci říci a kterou jsem naznačil už v minulém postu, ale zaslouží si, abych ji vyložil samostatně. Komunizace pro nás nezůstává relevantní proto, že je myšlenkou revoluční vlny roku 1968, nýbrž protože se jedná o ideu, která se nejvíce pokouší vypořádat s debaklem roku 1968 a zejména těch teorií, které se během této vlny dostaly do popředí. Pro americké čtenáře je něco takového těžko stravitelné – tedy přinejmenším pro mě bylo – protože o květnu 1968 a jeho globálním doprovodu jsme zvyklí přemýšlet jako o jakémsi triumfu: ani vítězství ani vyvrcholení, ale otevření dveří do budoucnosti či přinejmenším doba, která byla sexy a veselá, byť poněkud trapná – asi jako film z Godardova maoistického období.
Komunizační tendence je zajímavá, protože rok 1968 od začátku považovala za debakl, který fakticky podrobil zkoušce nejvyspělejší teorii oněch dní – pozdní myšlenky Situacionistické internacionály – a ta v ní zoufale propadla. Jak zjistili skrze svoji participaci a promýšlení jejích důsledků, jednalo se o „vrchol nárazové vlny, jež odezněla v letech 1972-1974“. Ale takové poznání zjevně něco stálo a historie této tendence v 70. letech ukazuje, jak se její příslušníci potýkali s tíhou izolujícího pesimismu, zatímco se zbytek levice nevšímavě potácel vpřed. Komunizační tendence se nedomnívala, že stojí v čele velkolepého nového hnutí – alespoň tak se to jeví z dokumentů, které po sobě zanechala. Naopak stála před celou řadou nepochopitelných hádanek, jejichž teoretická řešení nalézáme teprve dnes, kdy jsou pokusy o jejich praktické překonání víceméně naším novým taktickým repertoárem a strategickým horizontem. A to je důvod, proč je dnes pro nás tato myšlenka stále živá, zatímco další potomstvo roku 1968 je notně sterilním uplatňováním althusserovského kreslení diagramů na tabuli. Uvádím zde dlouhou citaci z reflexe tohoto období, která vznikla koncem 70. let 20. století, čímž nám zprostředkovává jedinečnou atmosféru této kritiky:
Neexplodovaly ani ty nejmodernější sektory industrializovaného světa ani ty nejproblematičtější, ale ty, kde se konjunktura posledních dvaceti let nejhůře adaptovala na národní podmínky. Mezi lety 1954 a 1974 vzrostl podíl námezdně pracujících ve francouzské populaci z 62 % na 81 % (tento růst se týkal především těch zaměstnanců, techniků a středních manažerů, kteří tvořili nové střední třídy). Byli jsme svědky fúze agresivních dělnických požadavků s antiautoritářskými a antirepresivními aspiracemi studentů, která se brzy rozšířila i mezi značnou část nových středních tříd. Hnutí bylo rovněž antikulturní v tom smyslu, že kultura představovala jakousi bezpečnostní schránku a opak kreativity. Obnovilo tedy odmítnutí umění a kultury, které se objevilo v letech 1914-1918.
Květen 1968 byl více než jen rozkol mezi odbory a stranami na jedné straně a velkou většinou dělníků na straně druhé. Byl také dožadováním se existence, které se při absenci praktického rozvratu společnosti jevilo spíše jako projev než jako akce. Lidé chtěli komunikovat, mluvit, říci to, co nešlo udělat. Odmítnutí minulosti se nepodařilo dát samo sobě obsah, a tudíž ani přítomnost. Hesla typu „Věřím v reálnost mých tužeb“, „Pod dlažbou je pláž“ odkazovaly na možnost něčeho jiného, co by však předpokládalo… revoluci, aby se mohlo stát možným. A při absenci revoluce se požadavek tohoto druhu mohl stát jedině adaptací nebo šílenstvím. Květnová témata měla formu nabádání a nahradila vinu typickou pro 19. století imperativem potěchy.
A krom slabé menšiny dělníci, buržoazie, většina „protestujících“ a stát, zkrátka všichni, jednali, jako by mezi nimi existoval nevyslovený pakt, který všem zakazoval zajít příliš daleko. Zračil se v tom limit – lidé se neodvažovali a ani nechtěli provést revoluci, dokonce ani ji začít – i přednost – lidé odmítali politickou hru na pseudorevoluci, neboť ta skutečná by musela být čímsi totálním. Dokonce i na rue Gay-Lussac zůstalo násilí na této straně dělnické agresivity, jakou známe z dob před rokem 1914 nebo z třicátých let ve Spojených státech. Konfrontace mezi dělníky a odbory nebyly tak brutální jako v minulosti, například v Renaultu roku 1947.
V továrnách bychom roku 1968 těžko hledali slavnostní atmosféru roku 1936. Lidé cítili, že se děje něco, co by mohlo zajít dál, ale vyhýbali se tomu, aby to dál zašlo. Panující vážnou atmosféru doplňoval vztek na odbory, pohodlného obětního beránka, zatímco ty si dokázaly udržet kontrolu jen díky chování členské základny. Veselí vládlo jinde, v ulicích. Proto květen 1968 nemohl v následujících letech reprodukovat návrat revoluce ani k němu vést. Hnutí zplodilo reformismus, který žil z neutralizace jeho nejvirulentnějších aspektů. Dějiny nám nic nenaservírují podruhé.[1]
Nést tíhu vědomí tohoto „nevysloveného paktu“, vědomí, že hnutí roku 1968 nebylo zrazeno odbory ani poraženo státem či oslabeno reakcionáři, nýbrž se samo vyprázdnilo zevnitř, bylo obtížné, zejména když všichni ostatní neochvějně chtěli vidět hnutí tak, že je na vzestupu a představovali si, že vítr z východu je žene až k obzoru. Komunizační tendence v bojích své doby vidí, co jiní vidět nedokážou:
Je to bizarní, ale v době, kdy lidé tolik mluvili o správě, dělníci se vzdali veškerého řízení stávky. Přenechání kontroly nad továrnami odborům bylo známkou slabosti, ale také skutečnosti, že si dělníci uvědomovali, že problém je v něčem jiném. O pět let později, roku 1973 během velké stávky v Lavalu, dělníci prostě a jednoduše na tři týdny opustili továrnu. Stejně jako „depolitizace“, o které se toho tolik namluvilo, je i tato ztráta zájmu o firmu, o práci a o její reorganizaci ambivalentní a nelze ji interpretovat jinak než ve vztahu ke všemu ostatní[1]mu. Komunismus byl v roce 1968 rozhodně přítomen, ale jen jako reliéf, negativně. V Nantes roku 1968 a později v barcelonském Seatu (1971) nebo v Québecu (1972) se stávkující zmocní celých čtvrtí nebo měst, zajdou až tak daleko, že obsadí rozhlasové stanice, ale nikterak toho nevyužijí: sebeorganizace proletářů „je možná, ale zároveň nemají co organizovat“ (Théorie Communiste, č. 4, 1981, s. 21).[2]
Ve světle zpětného pohledu se však jeví příčetně, zatímco jiní působí dojmem šílenců, neboť otázky, které si kladli, byly tak jednoduché a praktické, že je s podivem, že si je nekladl nikdo jiný. Je-li komunismus jednoduše sebeorganizace pracujících, proč se dělníci prostě nezmocnili toho, co bylo po ruce? Proč ta lhostejnost k praktickým záležitostem revoluce?
Leták Que faire?, kterého vyšlo a rozdalo se asi 100 000 kusů, doporučoval hnutí, co by mělo udělat, aby se dostalo dál či prostě jen pokračovalo: přijmout několik prostých opatření, která se rozejdou s kapitalistickou logikou, a ukázat tak, že stávka může změnit fungování společnosti; uspokojovat společenské potřeby (což by přilákalo váhavce a střední třídu, kteří se zalekli násilností – tohoto produktu uvíznutí na mrtvém bodě, této bezmocné reakce na vstup do slepé uličky) skrze bezplatné zajišťování dopravy, zdravotní péče a potravin prostřednictvím kolektivně spravovaných distribučních středisek, prostřednictvím stávek proti placení (nájemného, daní, složenek); a ukázat, že buržoazie a stát jsou k ničemu.
Komunismus byl v roce 1968 přítomný jen jako vize. Dokonce ani dělníci nepřátelští k odborům nepodnikli další krok a revoluční živly mezi nimi byly spíše výjimkou než pravidlem. Dodatečným důkazem slabosti byly zmatky obklopující shromáždění v Charléty na konci května. Charléty znamenalo politický pokus jít dál prostřednictvím pokračování sociálního hnutí na rovině státní moci. Právě v Charléty se nacházeli mnozí z levičáků, ale také odborářská levice (zejména CFDT) a k vidění tam byla i celebrita, z níž lidé nedávno chtěli udělat národního hr[1]dinu, tento De Gaulle levice: Mendes-France. Charléty bylo vrcholem uvědomění a politického realismu, který „květnové hnutí“ dosvědčilo. Na jedné straně sen: rady. Na druhé straně realita: skutečná reformní vláda a mnozí si představovali, že v ní budou tomuto Mendesi-Kerenskému dělat Lenina. Dnes se nad tím můžeme pousmát, ale kdyby mendesovské řešení získalo navrch, řada protestujících by ho podpořila. O rok později dva mladí dělníci, kteří spolu s la Vieille Taupe udělali leták vzpomínající na revoluční prostor května 1968, konstatovali: „Na Charléty nezapomeneme“… Zvolení socialistického prezidenta Mitteranda v roce 1981 konečně uskuteční naděje Charléty.[3]
Opět si kladou otázky, které si ostatní prostě nekladli. Podle mého však tento „nevyslovený pakt“ plně nepochopili ani autoři zapojení do komunizační tendence. Viděli ho, uvědomovali si ho, povšimli si některých jeho implikací pro teorii, ale rozhodně tyto implikace zcela nerozpracovali a už vůbec z nich nedokázali vyvodit přesvědčivou argumentaci. Vlastně se domnívám, že taková argumentace vznikla teprve v prvních dvaceti letech třetího tisíciletí, v druhém období teorie komunizace. Ale důvod této kontinuity naznačuje kontinuitu v reálném světě, v historii stejně jako v teorii. Neexistuje teoretické řešení, které by zároveň nebylo řešením praktickým, tedy přinejmenším takové řešení, které by mělo nějaký smysl. Komunizace se vrací jako tematický okruh, nemizí jednoduše spolu se 70. lety 20. století, protože problematika, kterou tento směr v roce 1968 identifikoval, se spolu s každým dalším bojem nadále znovu nastoluje a tak volá po snaze nanovo formulovat lepší odpověď.
V citovaném dokumentu „Příběh našeho původu“ od kolektivu La Banquise, kam sice patřil i Dauvé, ale který přišel i s kritikou článků, jež Dauvé napsal pro Mouvement Communiste (a které známe pod souhrnným názvem Jak komunistické hnutí mizí z dohledu a znovu se objevuje), se daná problematika formuluje jako zvláštní směsice přitakání a odmítnutí:
Ve vůli jít do masové stávky spočívá odmítnutí; ve způsobu vedení této stávky a obzvláště v jejím přenechání odborům, abychom proti nim nakonec mohli rebelovat, až stávku zhatí, spočívá přitakání.
Směsici přitakání a odmítnutí vidím ve většině významných bojů následujících 50 let, které převrátily naše představy o reformě, povstání, sociálním hnutí a revoluci. Můj příspěvek rozhodně nemůže shrnout úplnou odpověď na danou problematiku – to si nechám na jindy či na nějakou formální esej – a v globálním dění roku 1968 určitě zůstává ještě hodně nezodpovězených otázek, na něž lze odpovědi nalézt jen praktickým překonáním slepých uliček, které po sobě takový moment zanechává.
Ovšem i tak mne to zajímá a potřeboval bych se dovědět trochu více o propletenci skupin, v němž La Banquise citovali text Théorie Communiste z roku 1981, tedy z doby těsně předtím než se TC pokusí vysvětlit záhadu představovanou rokem 1968. Je to cosi příznačného, protože TC postupně artikulují věci jinak než Gilles Dauvé a tak se podle mého začínají propracovávat možnou odpovědí na tento rébus, byť většina esejí, které si v tomto ohledu vedou nejlépe, vznikla až po roce 2000.
„Všechny aktuální problémy s porozuměním revoluci, které ve větší či menší míře nalézáme ve všech prováděných teoretizacích, plynou ze skutečnosti, že proletariát se už nemůže stavět proti kapitálu s tím, čím je uvnitř kapitalistického výrobního způsobu či spíše nemůže z revoluce učinit triumf toho, co existuje…“ (Théorie Communiste, č. 4, 1981, s. 37)
Jedná se o gnómickou formulaci a Théorie Communiste se sotva stanou srozumitelnějšími, jak ji budou vylepšovat. Jestliže ale chceme dojít na otevřené pláně, budeme muset tyto Alpy překročit. To si ale nechám až na jiný příspěvek.
[1] Dauvé Gilles, Příběh našeho původu (1983), cpk3.pdf (wordpress.com)
[2] tamtéž.
[3] tamtéž.
Přátelé komunizace 