Sociální nákaza: Mikrobiologická třídní válka v Číně (Chuang)
Pec
Wu-chan je mezi lidmi pro své dusně horké a vlhké léto znám jako jedna z čínských „čtyř pecí“ (四大火炉). Spolu s ním mezi ně patří Čchung-čching, Nanking a sřídavě Nan-čchang nebo Čchang-ša, což jsou všechno rušná velkoměsta s dlouhou historií a všechna leží v údolí řeky Jang-c‘-ťiang nebo v jeho blízkosti. Z těchto čtyř měst jsou však právě ve Wu-chanu rozesety nemetaforické vysoké pece: tento masivní městský komplex funguje jako jakési jádro čínského ocelářství, betonářství a dalších odvětví souvisejících se stavebnictvím. Jeho krajina je poseta pomalu vychladajícími vysokými pecemi posledních státních železáren a oceláren, které dnes sužuje nadvýroba a nutnost kontroverzního dalšího kola snižování stavů, privatizace a celkové restrukturalizace, což v posledních pěti letech vyústilo v několik velkých stávek. Wu-chan je v podstatě hlavním městem čínského stavebnictví, což znamená, že sehrálo obzvláště významnou úlohu v době po globální ekonomické krizi, jelikož v těchto letech čínský růst povzbuzovalo nalévání investičních fondů do infrastruktury a realitních projektů. Wu-chan tuto bublinu živil nejen svojí nadměrnou nabídkou stavebních materiálů a inženýrů, ale také tím, že se sám při tom stal městem, kde se konjunktura trhu s nemovitostmi přímo odehrávala. Podle našich vlastních výpočtů se celková plocha, kterou Wu-chan v letech 2018-2019 věnoval stavbám, rovnala velikosti celého ostrova Hongkong.
Teď se ale zdá, že tato vysoká pec pohánějící pokrizovou čínskou ekonomiku vychladá podobně jako pece v jejích železárnách a ocelárnách. Byť byl tento proces už nějakou dobu v běhu, naše metafora není jednoduše ekonomická, neboť kdysi pulzující velkoměsto je z příkazu vlády už déle než měsíc odříznuté a jeho ulice prázdné: „Nejlépe můžete přispět tak, že se nebudete shromažďovat a nebudete vyvolávat chaos,“ hlásá titulek Guangming Daily, který řídí propagandistické oddělení Komunistické strany Číny. Dnes, kdy se s čínským Novým rokem krátí zima a město stagnuje v sevření rozsáhlé karantény, jsou všechny wuchanské nové široké bulváry a zářící ocelovo-skleněné budovy, které je korunují, studené a prázdné. Izolovat se je pro každého v Číně, kde výskyt nového koronaviru (nedávno přejmenovaného jako „SARS-CoV-2“ a onemocnění, které způsobuje, „COVID-19“) zabilo přes dva tisíce lidí (více než jeho předchůdce, epidemie SARS v roce 2003), rozumná rada. Celá země je pod zámkem stejně jako během SARS. Školy jsou zavřené a lidé jsou po celém státu drženi ve svých domovech. Na čínský Nový rok, 25. ledna, který je státním svátkem, se zastavila téměř veškerá ekonomická aktivita a tato pauza se protáhla na měsíc, aby se zabránilo šíření epidemie. Jakoby čínské vysoké pece přestaly hořet nebo v nich uhlí přinejmenším jen mírně plálo. Jistým způsobem se však město stalo jiným druhem pece, neboť koronavirus se jeho početným obyvatelstvem ve velkém propaluje jako horečka.
Propuknutí epidemie se neprávem svádí na všechno možné od konspiračního a/nebo náhodného vypuštění virového kmene z Wuchanského virologického ústavu – pochybné tvrzení šířené na sociálních sítích, zejména prostřednictvím paranoidních facebookových příspěvků z Hongkongu a Tchaj-wanu, které teď ale přiživují konzervativní tisk a vojenské zájmy Západu – až po sklon Číňanů konzumovat „špinavé“ nebo „divné“ druhy potravin, jelikož výskyt viru se spojuje buď s netopíry, nebo s hady prodávanými na zpola ilegálních „tržnicích“, které se specializují na divokou zvěř a další vzácná zvířata (byť se nejednalo o konečný zdroj). V obou hlavních tématech se zjevně ukazuje válečné štvaní a orientalismus běžné u zpravodajství o Číně a řada článků na tuto základní skutečnost poukazuje. Ale dokonce i tyto reakce mají sklon zaměřovat se jen na otázky vnímání viru v kulturní sféře a příliš se nezdržují odkrýváním mnohem brutálnější dynamiky, která leží skryta pod mediálním třeštěním.
Jejich trochu komplexnější varianta přinejmenším chápe ekonomické důsledky, i když kvůli řečnickému účinku přehání potenciální politické dopady. Stojí za ní obvyklí podezřelí, mezi něž patří všichni od typických politikářů a válečných jestřábů, kteří si hrají na drakobijce, až po lattéčkem potřísněný pařát moderního liberalismu: tiskové agentury od National Review po New York Times už naznačují, že epidemie může vyvolat „krizi legitimity“ Komunistické strany Číny, přestože ve vzduchu nevisí ani závan vzpoury. Ale zrnko pravdy v těchto předpovědích spočívá v tom, že chápou ekonomické rozměry karantény – něco takového může jen těžko uniknout novinářům, jejichž akciová portfolia jsou širší než jejich lebky. Faktem totiž je, že navzdory vládní výzvě, aby se lidé izolovali, brzy mohou být donuceni ke „shromažďování“, aby se postarali o potřeby výroby. Podle nejnovějších předběžných odhadů už teď epidemie způsobí zpomalení letošního růstu čínského HDP na 5 procent, což bude ještě méně než už tak malátných 6 procent z loňského roku, která představovala nejnižší hodnotu za tři desetiletí. Podle některých analytiků by se růst v 1. čtvrtletí mohl propadnout na 4 procenta nebo ještě níže a to by už mohlo znamenat riziko spuštění nějakého druhu globální recese. Vyvstala tak dříve nemyslitelná otázka: co se vlastně stane s globální ekonomikou, až začne čínská pec vychladat?
Konečnou trajektorii těchto událostí uvnitř Číny samotné je obtížné predikovat, ale už tato chvíle spustila vzácný kolektivní proces kladení otázek a poznávání společnosti. Epidemie sice přímo infikovala bezmála 80 000 lidí (podle nejkonzervativnějších odhadů), ale pro 1,4 miliardy lidí – uvězněných v momentu svízelné sebereflexe – otřásla jejím každodenním životem v kapitalismu. Tento moment naplněný strachem zároveň nutí každého klást si hluboké otázky: Co se mnou bude? Co bude s mými dětmi, rodinou a přáteli? Budeme mít dost jídla? Dostanu výplatu? Budu mít na nájem? Kdo za to všechno může? Podivným způsobem je tato subjektivní zkušenost poněkud podobná zkušenosti masové stávky. Ale svým nespontánním, shora řízeným charakterem a obzvláště svojí nedobrovolnou hyperatomizací ilustruje základní hlavolamy naší přiškrcené politické přítomnosti stejně jasně, jako pravé masové stávky minulého století osvětlovaly rozpory své doby. Karanténa je tedy jako stávka připravená o své komunální rysy, leč schopná způsobit hluboký šok jak psyché, tak ekonomice. Sama tato skutečnost ji činí hodnou reflexe.
Samozřejmě, jak lze předpokládat, spekulace o blízkém pádu Komunistické strany Číny jsou nesmysl, byť se jedná o jednu z oblíbených kratochvílí The New Yorker a The Economist. Mezitím v médiích fungují normální objektivizační protokoly, kdy se otevřeně rasistické titulky uveřejňované v tištěných periodicích vyvažují spoustou webových tirád polemizujících s orientalismem a dalšími aspekty ideologie. Ovšem tato diskuse téměř v celé své šíři zůstává na portrétní rovině – či se přinejlepším zabývá politikou preventivních opatření a ekonomickými důsledky epidemie – a nepouští se do základních otázek, jak se takové nemoci produkují a jak se distribuují. Ani to však zcela nestačí. Teď není čas na jednoduché cvičení ze „Scooby-Doo marxismu“, kdy se padouchovi strhne maska, aby se odhalilo, že, ano, vskutku to byl kapitalismus, co způsobilo koronavirus! Nebylo by to o nic delikátnější než čmuchání zahraničních komentátorů ohledně změny režimu. Samozřejmě, že viníkem je kapitalismus, ale jak přesně se socioekonomická sféra potkává se sférou biologickou a jaký druh ponaučení lze z celé této zkušenosti získat?
V tomto smyslu vypuknutí epidemie představuje dvě možnosti k reflexi. Zaprvé se jedná o poučnou příležitost, kdy můžeme na fundamentálnější rovině přezkoumat podstatné otázky ohledně vztahu kapitalistické výroby k nečlověčímu světu – zkrátka, že „přírodní svět“, včetně jeho mikrobiologického substrátu, nelze chápat bez ohledu na to, jak společnost organizuje výrobu (protože obě sféry ve skutečnosti nejsou oddělené). Zároveň se jedná o připomínku, že potenciál plně politizovaného naturalismu zahrnuje jedině komunismus, je-li tedy hoden svého jména. Zadruhé můžeme tohoto momentu izolace rovněž využít k našemu vlastnímu přemítání o současném stavu čínské společnosti. Některé věci se ozřejmí jen tehdy, když se všechno nečekaně zastaví a tento druh zpomalení nemůže než zviditelnit dříve skryté tenze. Níže se budeme oběma otázkami zabývat a ukážeme si nejen, jak kapitalistická akumulace podobné nákazy produkuje, ale také proč je sám moment pandemie instancí politické krize, která lidem zviditelňuje neviděné potenciály a vzájemné závislosti ve světě kolem nich a zároveň nabízí zase další výmluvu pro rozšíření systémů kontroly hlouběji do každodenního života.
Produkce nákaz
Virem, který stojí za současnou epidemií (SARS-CoV-2), byla obtěžkána – podobně jako jeho předchůdcem SARS-CoV z roku 2003, ale před ním také ptačí a prasečí chřipkou – spojnice mezi ekonomií a epidemiologií. Není náhodou, že tolik z těchto virů dostalo zvířecí jména: šíření nových nemocí v lidské populaci je téměř vždy produktem tzv. zoonotického přenosu, což je odborný způsob jak říci, že infekce přeskočí ze zvířat na člověka. Přenos z jednoho druhu na jiný podmiňují věci jako blízký a pravidelný kontakt a to vše tvoří prostředí, v němž se nemoc musí vyvíjet. Když se tato styčná plocha mezi lidmi a zvířaty změní, mění se i podmínky, v nichž se takové nemoci vyvíjejí. Pod čtyřmi pecemi tak leží jedna fundamentálnější pec, na níž stojí průmyslová centra světa: evoluční tlakový hrnec kapitalistického zemědělství a urbanizace. Ten je ideálním médiem, jehož prostřednictvím se rodí stále ničivější nákazy, transformují se, podnikají zoonotické skoky a pak agresivně putují lidskou populací. K tomu se přidávají obdobně intenzivní procesy, které probíhají na okrajích ekonomiky, kde se s „divokými“ kmeny setkávají lidé dotlačení ke stále extenzivnějším agroekonomickým vpádům do místních ekosystémů. Nejnovější koronavirus, s jeho „divokým“ původem a náhlým šířením silně industrializovaným a urbanizovaným jádrem globální ekonomiky, představuje oba rozměry naší nové éry politicko-ekonomických nákaz.
Základní myšlenku nejdůkladněji rozvíjejí levicoví biologové jako Robert G. Wallace, jehož kniha z roku 2016, Big Farms Make Big Flu (Velkochovy působí velkou chřipku), vyčerpávajícím způsobem snáší argumenty pro spojitost mezi kapitalistickým agrobyznysem a etiologií nedávných epidemií, od SARS po Ebolu.[1] Tyto epidemie lze volně seskupit do dvou kategorií: jedny mají svůj původ v srdci agroekonomické výroby a druhé na její periferii. Když se Wallace snaží vystopovat šíření H5N1, rovněž známého jako ptačí chřipka, shrnuje několik klíčových geografických faktorů u epidemií, které mají svůj původ ve výrobním srdci:
Venkovské krajiny mnoha nejchudších zemí dnes charakterizuje neregulovaný agrobyznys natěsnaný na periferní městské slumy. Nekontrolovaný přenos ve zranitelných oblastech znamená širší genetickou škálu, díky níž se u H5N1 mohou vyvinout specificky lidské charakteristiky. Během šíření přes tři kontinenty přichází rychle se vyvíjející H5N1 rovněž do kontaktu s rostoucí škálou socioekologických prostředí, včetně místně specifických kombinací převládajících typů hostitelů, způsobů chovu drůbeže a opatření na ochranu zdraví zvířat.[2]
Toto šíření je samozřejmě poháněno globálními koloběhy zboží a pravidelnou pracovní migrací, které definují kapitalistickou ekonomickou geografii. Výsledkem je „jakýsi typ stupňující se demické selekce“, kdy se viru v kratší době otvírá větší množství evolučních cest, což umožňuje těm nejzdatnějším variantám porazit v konkurenci varianty ostatní.
Ale to je snadný argument a v mainstreamovém tisku je už běžný: skutečnost, že „globalizace“ umožňuje rychlejší šíření takových nemocí. Ovšem zde je cosi důležitého navíc – postřeh, že sám tento proces oběhu rovněž stimuluje rychlejší mutace viru. Skutečná otázka však leží ještě hlouběji: ještě před oběhem posilujícím houževnatost takových nemocí pomáhá základní logika kapitálu vzít doposud izolované a neškodné virové kmeny a přenést je do hyperkonkurenčních prostředí upřednostňujících specifické znaky, které vyvolávají epidemie, jako třeba rapidní životní cyklus viru, schopnost zoonotického skoku mezi přenašečskými druhy a schopnost rychle získat nové vektory přenosu. Tyto kmeny vynikají právě díky své virulenci. Absolutně vzato se zdá, že vývoj virulentnějších kmenů by měl opačný efekt, neboť čím dřív hostitele zabije, tím méně času virus má, aby se rozšířil. Dobrým příkladem tohoto principu je běžná rýma, která si obecně udržuje nízkou míru intenzity, což napomáhá její široké distribuci v populaci. Ale v jistých prostředích dává větší smysl opačná logika: když má virus na dosah bezpočet hostitelů stejného druhu a zejména, když tito hostitelé mohou mít už tak zkrácený životní cyklus, stává se z větší virulence evoluční výhoda.
Příklad ptačí chřipky je opět charakteristický. Wallace upozorňuje, že studie neodhalily „žádné endemické, vysoce patogenní kmeny [chřipky] v populacích divokých ptáků, konečném zdroji a rezervoáru bezmála všech podtypů chřipky.“[3] Ovšem zdá se, že domestikované populace natěsnané v průmyslových chovech mají ze zřejmých důvodů s takovými epidemii jasnou souvislost:
Rostoucí genetické monokultury domestikovaných zvířat odstraňují všechny imunitní překážky, které by mohly zpomalovat přenos. Větší velikost a hustota populace umožňuje větší míru přenosu. Ve stísněných podmínkách se potlačuje imunitní reakce. Velký obrat, který je součástí každé průmyslové výroby, skýtá stále novou zásobu vnímavých jedinců, jež jsou palivem pro evoluci virulence.[4]
A samozřejmě, že každá z těchto charakteristik je přímým důsledkem logiky průmyslové konkurence. Obzvláště rapidní „obrat“ má v takových kontextech naprosto biologické rozměry: „Jakmile průmyslová zvířata dosáhnou správné velikosti, jsou zabity. Rezidentní chřipkové infekce tedy musí v daném zvířeti rychle dosáhnout přenosového prahu […] Čím rychleji se viry produkují, tím větší újmu zvířeti působí.“[5] Paradoxně tedy nezamýšleným důsledkem snahy potlačit takovou epidemii masovým vybíjením chovů – jako v nedávném případě africké prasečí chřipky, která vedla ke ztrátě bezmála čtvrtiny světové nabídky vepřového – může být ještě větší zesílení selekčního tlaku, jež vyvolá evoluci hypervirulentních kmenů. Byť k takovým epidemiím v dějinách docházelo u domestikovaných druhů – často po válkách nebo environmentálních katastrofách, které vyvíjejí na populace skotu zvýšený tlak – růst intenzity a virulence takových nemocí nepopiratelně plynul ze šíření kapitalistické výroby.
Historie a etiologie
Nákazy jsou rozhodně stinnou stránkou kapitalistické industrializace a zároveň působí jako její zvěstovatelky. Evidentní příklady neštovic a dalších pandemií zavlečených do severní Ameriky by byly příliš snadné, jelikož jejich intenzitu zvyšovala dlouhodobá fyzická a geografická separace populací – a tyto nemoci svoji virulenci stejně získaly už prostřednictvím předkapitalistických obchodních sítí a rané urbanizace v Asii a Evropě. Jestliže se místo toho podíváme na Anglii, kde kapitalismus povstal nejprve na venkově, a to prostřednictvím masového vyhánění rolníků z půdy a jejich nahrazování monokulturami skotu, nalezneme nejstarší příklady těchto typicky kapitalistických morových ran. V 18. století došlo v Anglii ke třem různým pandemiím, a to v letech 1709-1720, 1742-1760 a 1768-1786. Původcem každé z nich byl dobytek dovezený z Evropy, infikovaný normálními předkapitalistickými pandemiemi, které vyplynuly z válečných erupcí. Ale v Anglii se dobytek začal soustřeďovat novými způsoby a tak dovoz infikovaného skotu způsobil mnohem agresivnější řádění nemoci v dobytčí populaci než předtím v Evropě. Není tedy náhoda, že se propuknutí epidemií soustředilo na velké londýnské mlékárny, které představovaly ideální prostředí pro intenzifikaci viru.
Epidemie se ve finále podařilo zkrotit pomocí včasného, nevelkého a selektivního vybíjení chovů, které se kombinovalo s využitím moderních medicínských a vědeckých postupů – v podstatě podobně se takové epidemie potlačují i dnes. Jedná se o první případ, z nějž se stane jasný vzorec imitující vzorec ekonomické krize: stále intenzivnější kolapsy, které jakoby stavěly celý systém na šikmou plochu, ale nakonec jsou překonány kombinací masového obětování, jež očistí trh/populaci, a intenzifikace technologického pokroku – v tomto případě moderních lékařských praktik a nových vakcín, které se sice objeví poněkud pozdě, ale i tak pomohou uklidit nepořádek způsobený devastací.
Ale tento příklad z domoviny kapitalismu je rovněž třeba spárovat s vysvětlením, jaké dopady mají kapitalistické zemědělské praktiky na jeho periferii. Zatímco v raně kapitalistické Anglii se dobytčí pandemie povedlo zkrotit, jinde měly daleko ničivější výsledky. Největší historický dopad má patrně příklad propuknutí dobytčího moru v Africe, k němuž došlo v 90. letech 19. století. Samo datum není náhodné: dobytčí mor sužoval Evropu s intenzitou, která úzce souvisela s růstem velkozemědělství, a pod kontrolu ho dostal jen pokrok moderní vědy. Ale 19. století bylo vrcholem evropského imperialismu, který ztělesňovala kolonizace Afriky. Dobytčí mor z Evropy do východní Afriky přivezli Italové, kteří se snažili dohnat ostatní imperiální mocnosti tím, že kolonizují Africký roh pomocí řady vojenských tažení. Tato tažení povětšinou skončila neúspěšně, ale nemoc se od té doby šířila domorodou populací dobytka a nakonec si našla cestu do jižní Afriky, kde zdevastovala raně kapitalistickou ekonomiku místní kolonie a dokonce zahubila i stádo na pozemcích nechvalně proslulého Cecila Rhodese, který sám o sobě prohlašoval, že věří v nadřazenost bílé rasy. Širší historický dopad byl nepopiratelný: nákaza vyhubila 80-90 % veškerého dobytka a vedla tak k bezprecedentnímu hladomoru v převážně pasteveckých společnostech subsaharské Afriky. Po této depopulaci následovala invazivní kolonizace savany trnovými keři, které vytvořily přirozené prostředí pro mouchu tse-tse, jež přenáší spavou nemoc a zároveň brání pasení skotu. Díky tomu bylo opětovné zalidnění regionu po skončení hladomoru jen omezené a umožnilo další postup evropských koloniálních mocností napříč kontinentem.
Krom toho, že periodicky vyvolávaly zemědělské krize a produkovaly apokalyptické podmínky, které pomáhaly kapitalismu převalit se přes své rané hranice, podobné nákazy rovněž sužovaly proletariát v samotném průmyslovém jádru. Než se vrátíme k mnoha dalším nedávným příkladům, stojí za povšimnutí, že na epidemii koronaviru jednoduše není nic výhradně čínského. Vysvětlení, proč tolik epidemií zjevně vzniká v Číně, není kulturní, nýbrž jde o záležitost ekonomické geografie. Zcela evidentní to je, když srovnáme Čínu s USA nebo Evropou v dobách, kdy se jednalo centra globální výroby a masové průmyslové zaměstnanosti.[6] Výsledek je v podstatě identický, se stejnými rysy. Úhyn dobytka na venkově doprovázely špatné hygienické standardy a rozsáhlá kontaminace ve městech. Právě to se stalo předmětem raných liberálně pokrokových snah o reformu v dělnických čtvrtích, jejímž symbolem bylo přijetí románu Uptona Sinclaira Džungle. Ten měl dokumentovat utrpení přistěhovaleckých dělníků v masném průmyslu, ale chopili se ho zámožnější liberálové, kteří si dělali starosti s porušováním zdravotnických předpisů a celkově nehygienickými podmínkami, v nichž se vyráběly jejich vlastní potraviny.
Toto pobouření liberálů nad „špínou“ – se vším rasismem, které v sobě skrývá – stále definuje to, co bychom mohli považovat za automatickou ideologii většiny lidí při střetu s politickými rozměry něčeho, jako je epidemie koronaviru nebo SARS. Ale pracující nemají téměř žádnou kontrolu nad podmínky, v nichž pracují. A co víc, nehygienické podmínky sice skutečně prosakují z továrny prostřednictvím kontaminace potravin, ale tato kontaminace je opravdu jen špičkou ledovce. Pro ty, kdo v nich pracují nebo žijí v okolních proletářských sídlištích, jsou tyto podmínky všudypřítomnou normou a vyvolávají zhoršení zdravotního stavu u celé populace, čímž vznikají ještě lepší podmínky pro šíření mnoha kapitalistických nákaz. Vezměme si kupříkladu případ „španělské chřipky“, jedné z nejzhoubnějších epidemií v dějinách. Jednalo se o jednu z nejranějších epidemií chřipky H1N1 (související s novějšími epidemiemi prasečí a ptačí chřipky) a dlouho se mělo za to, že je vzhledem k množství obětí jaksi kvalitativně odlišná od jiných variant chřipky. Sice se zdá, že částečně je to pravda (vzhledem ke schopnosti chřipky vyvolat přehnanou reakci imunitního systému), ale pozdějším přezkoumáním literatury a dobových epidemiologických výzkumů se zjistilo, že možná nebyla zase o tolik virulentnější než jiné kmeny. Příčinou její vysoké smrtnosti pravděpodobně byla rozšířená podvýživa, přelidnění měst a celkově nehygienické životní podmínky v postižených oblastech, které podněcovaly nejen šíření samotné chřipky, ale také kultivaci bakteriálních superinfekcí, které se přidávaly k té základní virové.[7]
Jinými slovy, daň na životech, kterou si španělská chřipka vybrala, se sice líčila jako nepředvídatelná aberace v charakteru viru, ale stejnou měrou k ní přispěly společenské podmínky. Rapidní šíření chřipky umožnily globální obchod a globální válčení, které se tehdy soustředilo kolem rychle se měnících imperialismů, které přežily první světovou válku. A znovu u španělské chřipky nalézáme teď už známý příběh počáteční produkce takto smrtícího kmene chřipky: byť je její přesný původ stále poněkud nejasný, dnes se má hojně za to, že pocházela od domestikovaných prasat nebo drůbeže, patrně z Kansasu. Doba a místo jejího původu stojí za pozornost, jelikož poválečná léta byla pro americké zemědělství jakýmsi infekčním bodem, kdy se ve velkém aplikovaly stále mechanizovanější, továrně podobné výrobní metody. Ve 20. letech 20. století tyto trendy dál nabíraly na intenzitě a masové využívání technologií, jako byl třeba kombajn, vyvolávalo nejen postupnou monopolizaci, ale také ekologickou katastrofu, přičemž výsledkem jejich kombinace byla krize zvaná Dust Bowl („prachová mísa“) a následná masová migrace. Intenzivní koncentrace dobytka, kterou se budou vyznačovat pozdější tovární velkochovy, se tehdy sice ještě neobjevila, ale normou byly základnější formy koncentrace a intenzivního obratu, které dříve vedly k dobytčím epidemiím napříč Evropou. Jestliže anglické dobytčí epidemie v 18. století byly prvním případem jednoznačně kapitalistické nákazy skotu a vypuknutí dobytčího moru v 90. letech 19. století v Africe bylo nejrozsáhlejším epidemiologickým holocaustem, který způsobil imperialismus, pak lze španělskou chřipku chápat jako první morovou ránu kapitalismu uvrženou na proletariát.
Pozlacený věk
Paralely se současným čínským případem jsou zjevné. COVID-19 nelze pochopit, aniž bychom vzali do úvahy, jakými způsoby posledních pár desetiletí rozvoje Číny v globálním kapitalistickém systému a skrze něj vytvarovalo čínské zdravotnictví a zdravotní stav veřejnosti obecně. Dnešní epidemie – jakkoli nová – je tudíž podobná dalším krizím veřejného zdraví, které jí předcházely a které obvykle vznikají s bezmála stejnou pravidelností jako ekonomické krize a populární tisk k nim i podobně přistupuje – jako by se jednalo o nahodilé události, zcela nepředvídatelné a bezprecedentní jako výskyt černé labutě. Skutečnost je však taková, že se tyto zdravotní krize opakují podle svých vlastních chaotických a cyklických vzorců a jejich pravděpodobnost zvyšuje řada strukturálních rozporů zabudovaných do povahy výroby a proletářského života v kapitalismu. Velmi podobně jako španělská chřipka i koronavirus se mohl etablovat a rychle rozšířit kvůli celkovému úpadku základní zdravotnické péče o populaci jako celek. Ale právě proto, že k tomuto úpadku došlo uprostřed spektakulárního růstu ekonomiky, ztratil se za třpytem zářivých velkoměst a masivních továren. Ve skutečnosti však v Číně výdaje na veřejné statky, jako je třeba zdravotnictví a školství, zůstávají extrémně nízké, zatímco většina veřejných výdajů směřuje do infrastruktury z cihel a malty – do mostů, silnic a levné elektřiny pro výrobu.
Kvalita výrobků pro domácí trh je často nebezpečně ubohá. Čínský průmysl po desítky let produkuje export ve vysoké kvalitě a s vysokou hodnotou, který se dělá pro světový trh podle nejvyšších globálních standardů, třeba iPhony a počítačové čipy. Ale zboží, které zůstává ke spotřebě na domácím trhu, se vyrábí podle otřesných standardů, což pravidelně vyvolává skandály a hlubokou nedůvěru veřejnosti. V mnoha kauzách jako by zaznívala ozvěna Sinclairovy Džungle a dalších příběhů z Ameriky Pozlaceného věku. Největší kauzou, která je ještě v živé paměti, byl skandál s melaminem v mléce v roce 2008. Zůstaly po něm desítky mrtvých a desetitisíce hospitalizovaných nemluvňat (byť postižených byly snad statisíce). Od té doby veřejnost s železnou pravidelností šokovala řada dalších skandálů: v roce 2011 se zjistilo, že restaurace po celé zemi znovu používají přepálený olej, v roce 2018 špatné vakcíny zabily několik dětí a pak o rok později byly desítky pacientů hospitalizovány poté, co dostali falešné očkování proti HPV. Mírnější příběhy jsou ještě hojnější a pro každého, kdo žije v Číně, tvoří důvěrně známé pozadí: instantní polévka v prášku řezaná mýdlem, aby byly nižší náklady, podnikatelé, kteří do sousedních vesnic prodávají záhadně zesnulá prasata, detailní drby o tom, který pouliční krámek vám s největší pravděpodobností způsobí nějaké onemocnění.
Než se země kousek po kousku začlenila do globálního kapitalistického systému, poskytovaly se kdysi v Číně služby typu zdravotnictví podle systému danwei, který stál na podnikových benefitech (hlavně ve městech), nebo (povětšinou na venkově) je poskytovala místní zdravotní střediska, v nichž pracovala spousta „bosých lékařů“, přičemž vše byly bezplatné služby. Úspěchy zdravotnictví za socialistické éry – podobně jako úspěchy na poli základního vzdělání a gramotnosti – byly natolik podstatné, že i nejtvrdší kritici Číny je museli uznat. Schistosomóza, která zemi sužovala po celá staletí, byla v podstatě vymícena z většiny jejího historického jádra a s plnou silou se vrátila teprve tehdy, až se začal demontovat socialistický systém zdravotnictví. Úmrtnost nemluvňat poklesla a navzdory hladomoru doprovázejícímu Velký skok vpřed od 50. let 20. století do začátku 80. let 20. století poskočila střední délka života ze 45 na 68 let. Rozšířila se imunizace a obecné hygienické praktiky. Základní informace o výživě a veřejném zdraví, ale také přístup k rudimentárním léčivům byli bezplatné a dostupné všem. Mezitím systém bosých lékařů pomáhal šířit fundamentální, byť omezené, medicínské znalosti mezi velkou část obyvatelstva, čímž za podmínek vážné hmotné nouze přispíval k budování robustního, zdola organizovaného zdravotnictví. Za připomenutí stojí, že to vše se odehrávalo v době, kdy Čína byla z hlediska příjmu na jednoho obyvatele chudší, než průměrná země subsaharské Afriky dnes.
Od té doby tento systém působením kombinace zanedbávání a privatizace podstatně upadal, a to přesně tehdy, kdy rychlá urbanizace a neregulovaná průmyslová výroba spotřebního zboží a potravin rostoucí měrou zvyšovaly nezbytnost rozsáhlé zdravotnické regulace, o regulaci potravinářství, farmacie a bezpečnosti ani nemluvě. Podle údajů Světové zdravotnické organizace dnes veřejné výdaje Číny na zdravotnictví čítají 323 USD na jednoho obyvatele. Toto číslo je nízké i v porovnání s dalšími státy s „vyššími středními příjmy“ a představuje asi polovinu toho, co vydá Brazílie, Bělorusko a Bulharsko. Regulace je minimální nebo žádná, což vede k četným skandálům výše zmiňovaného typu. A zatím dopady toho všeho ze všech nejsilněji pociťují stamiliony migrujících dělníků, jejichž právo na poskytnutí základní zdravotnické péče zcela mizí, jakmile opustí svá rodná venkovská maloměsta (kde mají podle systému hukou trvalé bydliště, ať už aktuálně žijí kdekoli, a jinde přístup ke zbývajícím veřejným zdrojům nemají).
Koncem 90. let 20. století měl veřejné zdravotnictví nahradit privatizovanější systém (byť spravovaný prostřednictvím státu), v němž měla zdravotnickou péči, penze a pojištění bydlení pokrývat kombinace příspěvků od zaměstnavatele a zaměstnance. Ale tento program sociálního pojištění trpí systematickou podfinancovaností, protože neplacení údajně „povinných“ příspěvků ze strany zaměstnavatelů se často jednoduše ignoruje, a proto musí velká většina pracujících doplácet z vlastní kapsy. Podle nejnovějšího dostupného odhadu pro celou zemi má základní zdravotní pojištění jen 22 procent migrujících dělníků. Neodvádění plateb do systému sociálního pojištění však není prostě jen zlovolný akt jednotlivých špatných šéfů. Z valné části ho vysvětluje skutečnost, že hubené zisky neponechávají prostor pro sociální benefity. Vlastním výpočtem jsme zjistili, že kdyby se v průmyslovém centru, jako je třeba Tung-kuan, vyplatilo dlužné sociální pojistné, zisky průmyslu by se snížily o polovinu a řada firem by zkrachovala. Aby zalátala tyto masivní díry, Čína zavedla chudobný doplňkový program lékařské péče pro důchodce a živnostníky, který v průměru vyplácí na osobu jen pár set jüanů ročně.
Tento přetížený zdravotnický systém sám plodí děsivé společenské tenze. Při napadení rozezlenými pacienty nebo častěji rodinnými příslušníky pacientů, kteří během péče zemřou, je každoročně několik zdravotníků zabito a desítky zraněny. K nejnovějšímu napadení došlo na Štědrý večer, kdy jednoho lékaře v Pekingu ubodal k smrti syn jeho pacientky, neboť byl přesvědčen, že jeho matka zemřela vlivem špatné péče v nemocnici. Jeden průzkum mezi lékaři zjistil, že ohromujících 85 procent zažilo násilí na pracovišti, a další z roku 2015 říká, že předešlého roku bylo v Číně fyzicky napadeno 13 procent lékařů. Čínští lékaři mají ročně čtyřikrát více pacientů než lékaři američtí, ale dostávají méně než 15 000 USD ročně – pro představu, je to méně, než příjem na jednoho obyvatele (16 760 USD), zatímco v USA je průměrný lékařský plat (asi 300 000 USD) téměř pětinásobkem příjmu na jednoho obyvatele (60 200 USD). Než ho v roce 2016 zrušili a jeho tvůrce zatkli, dnes už nefunkční blog Lu Yuyu a Li Tingyu mapující neklid zaznamenával měsíčně minimálně pěkných pár stávek a protestů ze strany zdravotníků.[8] V roce 2015, což bylo naposledy, kdy po celý rok pečlivě sbírali data, se takových událostí odehrálo 43. Každý měsíc rovněž zaznamenali desítky „[protestních] incidentů ohledně lékařské péče“, za nimiž stáli rodinní příslušníci pacientů. V roce 2015 jich zaznamenali 368.
Za podmínek takto masivního odlivu veřejných prostředků ze zdravotnictví není žádným překvapením, že se COVID-19 tak snadno rozmohl. V kombinaci se skutečností, že se nové přenosné nemoci v Číně objevují tempem jedna nemoc za 1-2 roky, se zdá, že epidemie tu má ty nejlepší podmínky, aby mohla pokračovat. Stejně jako v případě Španělské chřipky, obecně vzato špatný stav veřejného zdraví v proletářské populaci pomáhá viru získat základ, z nějž se pak může rychle šířit. Ale opakujeme, že se nejedná o otázku distribuce. Rovněž musíme pochopit produkci samotného viru.
Divočina neexistuje
V případě nejnovější epidemie není její příběh tak přímočarý jako v případě prasečí nebo ptačí chřipky, které zcela zjevně souvisejí s jádrem agroprůmyslového systému. Na jednu stranu není přesný původ viru ještě zcela znám. Je možné, že pochází z prasat, která jsou jedním z mnoha druhů domestikovaných i divokých zvířat, které se prodávají na wuchanské tržnici, jež se jeví jako epicentrum šíření nákazy. V tom případě by příčiny mohly být výše zmiňovaným případům podobnější, než by se jinak mohlo zdát. Pravděpodobnější se však zdá být, že původ viru je u netopýrů nebo možná hadů, přičemž obojí se v divoké přírodě běžně chytají. I zde však vzájemný vztah existuje, neboť snížená dostupnost a bezpečnost vepřového, způsobená propuknutím afrického moru prasat, znamená, že se vyšší poptávka po masu na tržnicích často uspokojuje prodejem „divoké“ zvěřiny. Ale lze bez přímého napojení na tovární farmaření skutečně prohlásit, že za tuto konkrétní epidemii jsou spoluzodpovědné stejné ekonomické procesy?
Odpověď zní, ano, ale jiným způsobem. Vždyť Wallace nepoukazuje jen na jednu, ale na dvě hlavní trasy, kterými kapitalismus pomáhá plodit a rozpoutávat stále vražednější epidemie. Tou první, výše načrtnutou, je bezprostředně průmyslová trasa, kdy viry vznikají uvnitř průmyslových prostředí, která byla plně přivtělena ke kapitalistické logice. Ale tou druhou je nepřímá trasa, která se objevuje prostřednictvím expanze kapitalismu a vytěžování venkovských oblastí, odkud se z divoce žijících populací v podstatě sklízí dosud nepoznané viry a distribuují se pomocí globálních koloběhů kapitálu. Obě trasy nejsou zcela oddělené, ale zdá se, že jde o druhý případ, který současnou epidemii nejlépe vystihuje.[9] V tomto případě vyšší poptávka po tělech divokých zvířat – za účelem konzumace, medicínského využití nebo (jako v případě velbloudů a MERS) různých kulturně signifikantních funkcí – buduje nové globální zbožní řetězce s „divokým“ zbožím. V jiných případech se už dříve existující agroekologické hodnotové řetězce jednoduše rozšiřují do dřívějších sfér „divočiny“, mění lokální ekologie a modifikují styčnou plochu mezi člověkem a přírodou.
Sám Wallace to říká jasně, když vysvětluje několik dynamik, jejichž prostřednictvím vznikají horší nemoci, přestože samotné viry už předtím existovaly v „přírodním“ prostředí. Sama expanze průmyslové výroby „může stále kapitalizovanější divoké zdroje potravy zatlačovat hlouběji do posledních zbytků prapůvodní krajiny, z nichž vytahují širší škálu potenciálně protopandemických patogenů.“ Jinými slovy, jak si akumulace kapitálu přivtěluje nová teritoria, zvěř je vytlačována do nepřístupnějších oblastí, kde se dostává do kontaktu s doposud izolovanými kmeny nemocí, ale zároveň se sama tato zvěř stává terčem komodifikace, neboť „i ty nejdivočejší druhy sloužící jako potrava jsou vtahovány do agrárních hodnotových řetězců.“ Podobně expanze průmyslové výroby tlačí lidi blíž k těmto zvířatům a těmto životním prostředím, čímž se „může zvětšit styčná plocha (a přenos) mezi divokými populacemi zvěře a nově urbanizovanou ruralitou.“ Virus tak získává více příležitostí a zdrojů k takovým mutacím, které mu umožní infikovat lidi, takže roste pravděpodobnost biologického přenosu. Geografie samotného průmyslu stejně nikdy není čistě městská nebo venkovská a monopolizované průmyslové zemědělství využívá jak velkochovy, tak drobné farmy: „na drobném hospodářství smluvního partnera [tovární farmy], které leží na okraji lesa, může zvíře chované jako zdroj potravy chytit patogen dříve, než je odvezou do zpracovatelského podniku na vnějším prstenci velkoměsta.“
Faktem je, že „přírodní“ sféra je už přivtělená k plně globálnímu kapitalistickému systému, kterému se daří měnit výchozí klimatické podmínky a devastovat mnohé předkapitalistické[10] ekosystémy, takže jejich zbytek už nefunguje tak, jak mohl fungovat v minulosti. A v tom spočívá další kauzální faktor, neboť podle Wallace všechny tyto procesy ekologické devastace redukují „onen typ environmentální spletitosti, kterým les narušuje přenosové řetězce.“ Realitou tedy je, že přemýšlet o těchto oblastech jako o přírodní „periferii“ kapitalistického systému je nesprávné. Kapitalismus už je globální a je už i totalizující. Už nemá okraj nebo hranici s nějakou přírodní, nekapitalistickou sférou, která za touto hranicí leží, a neexistuje tudíž žádný skvělý vývojový řetězec, v němž „zaostalé“ země na své cestě vzhůru hodnotovým řetězcem následují ty, které je předehnaly, ani žádná opravdová divočina, kterou by bylo možné zachovat v jakémsi ryzím, nedotčeném stavu. Místo toho má kapitál jen podřízené vnitrozemí, plně přivtělené ke globálním hodnotovým řetězcům. Výsledné sociální systémy – včetně všeho od údajného „tribalismu“ až po obrození antimoderních fundamentalistických náboženství – jsou zcela soudobými produkty a téměř vždy jsou de facto napojené na globální trhy, často celkem bezprostředně. Totéž lze říci o výsledných biologicko-ekologických systémech, jelikož „divoké“ oblasti jsou této globální ekonomice fakticky vlastní, a to jak v abstraktním smyslu závislosti na klimatu a souvisejících ekosystémech, tak v bezprostředním smyslu napojení na tytéž globální řetězce hodnoty.
Tato skutečnost produkuje podmínky nutné k přeměně „divokých“ virových kmenů v globální pandemie. Ale COVID-19 je sotva tou nejhorší z nich. Ideální ilustrací základního principu – a globálního nebezpečí – je naopak ebola. Virus eboly[11] je jasným případem existujícího virového rezervoáru, který se přenesl do lidské populace. Současné důkazy naznačují, že jeho původními hostiteli je několik druhů netopýrů, původem ze západní a střední Afriky, které fungují jako nositelé, ale virus je nijak nepostihuje. Totéž však neplatí pro jiné divoké savce, jako třeba primáti a chocholatky, kteří se periodicky virem nakazí a trpí rychlým propuknutím nemoci s vysokou úmrtností. Ebola má mimo druhy, které jsou jejím rezervoárem, obzvláště agresivní životní cyklus. Kontaktem s kterýmkoli z těchto divokých hostitelů se mohou infikovat i lidé, což má zničující následky. Došlo k několika velkým epidemiím a u většiny byla míra úmrtnosti extrémně vysoká, téměř vždy vyšší než 50 %. Nejrozsáhlejší zaznamenané šíření této choroby, které sporadicky probíhalo od roku 2013 do roku 2016 v několika západoafrických zemích, vedlo k 11 000 úmrtím. Míra mortality u hospitalizovaných pacientů byla při této epidemii mezi 57 a 59 % a u pacientů, pro které byly nemocnice nedostupné, byla mnohem vyšší. Soukromé firmy v nedávných letech sice vyvinuly několik vakcín, ale kombinace pomalých schvalovacích mechanismů a přísných práv na duševní vlastnictví s rozsáhlým nedostatkem zdravotnické infrastruktury vyprodukovala situaci, kdy vakcíny k zastavení nejnovější epidemie příliš nepřispěly. Centrem této epidemie byla Demokratická republika Kongo (DRK) a dnes už se jedná o nejdéle trvající šíření eboly.
Tato nemoc se často prezentuje, jako by se jednalo o jakousi přírodní katastrofu – přinejlepším nahodilou, přinejhorším sváděnou na „nehygienické“ kulturní praktiky chudiny obývající lesy. Ale načasování oněch dvou velkých epidemií (2013-2016 v západní Africe a 2018 až přítomnost v DRK) není náhodné. K oběma došlo přesně ve chvíli, kdy expanze primárních hospodářských odvětví dál vysídlovala lidi obývající lesy a narušovala místní ekosystémy. Vlastně se zdá, že totéž platí i pro další a ne jen ty nejnovější případy, neboť jak vysvětluje Wallace, „každý výskyt eboly zjevně souvisí s kapitálem poháněnými změnami ve využívání půdy, včetně úplně prvního výskytu v súdánské Nzaře roku 1976, kde Brity financovaná továrna spřádala místní bavlnu.“ Podobně i k výskytům eboly roku 2013 v Guineje došlo hned poté, co nová vláda začala otevírat zemi globálním trhům a rozprodávat rozsáhlé půdní plochy mezinárodním konglomerátům věnujícím se agrobyznysu. Velkou vinu nese průmysl produkující palmový olej, který je nechvalně proslulý svojí úlohou v odlesňování a celosvětové ekologické zkáze, jelikož jeho monokultury jednak devastují robustní ekologické ekvivalence, jež pomáhají přerušovat přenosové řetězce, a jednak zároveň doslova přitahují ty druhy netopýrů, které slouží jako přírodní rezervoár viru.[12]
Rozprodej rozsáhlých pásů půdy komerčním agrolesnickým firmám s sebou nese jak vyvlastňování místních obyvatel pralesa, tak narušování na ekosystému závislých forem výroby a sklizně. Venkovské chudině tak často nezbývá než pronikat hlouběji do pralesa, a to ve chvíli, kdy je její tradiční vztah k danému ekosystému narušen. Výsledkem je, že přežití stále více závisí na lovu divoké zvěře či sběru místní flóry a kácení dřeva za účelem prodeje na globálních trzích. Z těchto populací se pak stávají terče hněvu globálních environmentalistických organizací, které jim nadávají do „pytláků“ a „ilegálních těžařů dřeva“ zodpovědných právě za ono odlesňování a ekologickou zkázu, které je k takové obživě dohnaly. Často tento proces nabírá mnohem temnější podobu jako třeba v Guatemale, kde se antikomunistické polovojenské jednotky, jež v zemi zbyly z dob občanské války, přeměnily v „zelené“ bezpečnostní síly, jejichž úkolem je „chránit“ prales před nezákonnou těžbou dřeva, lovem a obchodem s drogami, což je jediná obživa, která domorodým obyvatelům zbyla – k těmto činnostem je za války dotlačila násilná represe ze strany těchto polovojenských jednotek.[13] Tento model se opakuje na celém světě a v zemích s vysokými příjmy mu tleskají příspěvky na sociálních sítích, v nichž se oslavují (často kamerou zachycené) popravy „pytláků“ údajně „zelenými“ bezpečnostními silami.[14]
Karanténa jako nácvik státnického umění
COVID-19 si s bezpříkladnou silou získal globální pozornost. Samozřejmě, že i s ebolou, ptačí chřipkou a SARS se pojilo mediální šílenství. Ale něco na této nové epidemii generuje odlišný druh houževnatosti. Částečně za to téměř jistě může spektakulární rozsah reakce čínské vlády, jejímž výsledkem jsou obdobně spektakulární záběry vyprázdněných megapolí, které příkře kontrastují s normálním mediálním obrazem přelidněné a přespříliš znečištěné Číny. Tato reakce je rovněž plodným zdrojem obvyklých spekulací o blížícím se politickém či ekonomickém kolapsu země, které teď ještě přiživuje stále trvající napětí způsobené ranou fází obchodní války s USA. V kombinaci s jeho rychlým šířením tak vir získává charakter bezprostředně globální hrozby, přestože vede k nízké míře úmrtnosti.[15]
Na hlubší rovině je však na reakci státu nejvíce fascinující způsob, kterým se uskutečňuje: skrze média, jako jakási melodramatická generálka na úplnou mobilizaci domácího protipovstalectví. Získáváme tak reálný vhled do represivní způsobilosti čínského státu, ale rovněž se tak zdůrazňuje hlubší nezpůsobilost tohoto státu, kterou nám odhaluje jeho potřeba silně se spoléhat na kombinaci totálně propagandistických opatření realizovaných prostřednictvím všech forem médií s dobrovolnými mobilizacemi místních obyvatel, kteří jinak nemají žádnou materiální povinnost uposlechnout. Čínská i západní propaganda zdůrazňují skutečně represivní potenciál karantény: ta čínská ji podává jako příklad účinné vládní intervence ve chvíli nouze a ta západní jako další příklad totalitního přestřelení ze strany dystopického čínského státu. Nevyřčenou pravdou ovšem je, že sama agresivita tvrdých opatření značí hlubší nezpůsobilost čínského státu, jenž je stále ještě ve výstavbě.
Otevírá se nám tak okno do povahy čínského státu, které nám ukazuje, jak stát vyvíjí nové a inovativní techniky sociální kontroly a krizové reakce, které lze použít i za podmínek, kdy je základní státní mašinérie prořídlá nebo vůbec neexistuje. Takové podmínky rovněž nabízejí ještě zajímavější (byť spekulativnější) představu o tom, jak by mohla reagovat vládnoucí třída v každé jednotlivé zemi, kdyby rozsáhlá krize a aktivní povstání zapříčinily podobný rozpad i v těch nejrobustnějších státech. Propuknutí virové epidemie ve všech směrech napomohlo chatrné spojení mezi jednotlivými rovinami státní správy: represe proti lékařům „whistleblowerům“ ze strany místních funkcionářů versus zájmy centrální vlády, neefektivní mechanismy hlášení z nemocnic a extrémně ubohé poskytování základní zdravotní péče – to je jen pár příkladů. Mezitím se různé místní vlády vrací k normálu různým tempem a centrální stát to skoro vůbec nemá pod kontrolou (kromě epicentra Chu-pej). V době, kdy tento text píšeme, se zdá, že je téměř zcela věcí náhody, které přístavy fungují a ve kterých lokalitách se obnovila výroba. Ale tato brikolážovitá karanténa znamená, že meziměstské logistické sítě, které operují na velké vzdálenosti, zůstávají narušené, jelikož každá místní vláda zjevně může vlakům nebo kamionům jednoduše zakázat průjezd přes její hranice. A tato základní nezpůsobilost čínské vlády ji nutí zacházet s virem, jako by se jednalo o povstalectví, a proto si hraje na občanskou válku proti neviditelnému nepříteli.
Celonárodní státní mašinérie se skutečně dala do pohybu 22. ledna, kdy úřady aktualizovaly nouzová opatření v celé provincii Chu-pej a řekly veřejnosti, že jim zákon dává autoritu zavádět karanténní opatření, ale také „shromažďovat“ jakýkoli personál, vozidla a zařízení nezbytná ke zvládnutí nemoci nebo zřizovat blokády a kontrolovat dopravu (čímž oštemplovaly fenomén, o němž věděly, že k němu stejně dojde). Jinými slovy, úplné nasazení státních zdrojů fakticky začalo výzvou k dobrovolnickému úsilí ze strany místních obyvatel. Na jednu stranu takto masivní katastrofa napne na maximum možnosti každého státu (viz kupříkladu reakci na hurikán v USA). Ale na druhou stranu se tu opakuje obvyklý vzorec čínského státnictví, kdy se centrální stát, postrádající efektivní a vynutitelné struktury velení, které by sahaly až dolů na lokální rovinu, musí spoléhat na kombinaci široce publikovaných výzev k místním funkcionářům a občanům, aby se mobilizovali a řady trestů, které s křížkem po funuse rozdává těm, kdo zareagovali nejhůře (rámovaným jako zátah proti korupci). Jediná opravdu efektivní reakce je k vidění ve specifických oblastech, na něž centrální stát zaměřil hlavní část své moci a pozornosti – v tomto případě je to celkově Chu-pej a konkrétně Wu-chan. Do rána 24. ledna už ve městě platil úplný lockdown a tak bezmála měsíc poté, co byl prvně detekován nový kmen koronaviru, do města ani z města nejezdily žádné vlaky. Celostátní zdravotničtí funkcionáři prohlašovali, že zdravotnické úřady mohou vyšetřit a dát do karantény každého podle vlastního uvážení. Kromě velkých měst provincie Chu-pej zavedly různě přísný lockdown pohybu lidí a zboží přes městské hranice desítky dalších měst po celé Číně, včetně Pekingu, Kantonu, Nankingu a Šanghaje.
V reakci na výzvu centrálního státu k mobilizaci se některé lokality pustily do vlastních podivných a přísných iniciativ. Nejděsivější z nich nalezneme ve čtyřech velkoměstech provincie Če-ťiang, kde třicet milionů lidí dostalo místní pasy, s nimiž mohla jednou za dva dny opustit domov vždy jen jedna osoba z každé domácnosti. Města jako Šen-čen a Čcheng-tu nařídila lockdown každé městské části zvlášť a umožnila 14denní karanténu celých paneláků, pokud se v nich vyskytnul jeden jediný potvrzený případ viru. Mezitím byly stovky lidí zadrženy nebo pokutovány za „šíření poplašných zpráv“ o nemoci a někteří lidé, kteří opustili karanténu, byli zatčeni a odsouzeni k dlouhým trestům odnětí svobody – a samotné věznice teď zažívají krutou epidemii, kterou způsobuje neschopnost úředníků izolovat nemocné jedince dokonce i v prostředí, jež ke snadné izolaci doslova určeno. V tomto druhu zoufalých a agresivních opatření se zrcadlí opatření přijímaná v extrémních případech protipovstalectví – zcela jasně připomínají činy vojensko koloniálních okupací na místech, jako je Alžírsko nebo nověji Palestina. Nikdy dříve se však nerealizovala v takovémto měřítku ani v megapolích tohoto druhu, kde bydlí velká část světové populace. Realizace lockdownu pak nabízí zvláštní typ poučení pro ty, kdo pomýšlejí na globální revoluci, jelikož je v podstatě zkouškou státem vedené reakce.
Nezpůsobilost
Tato konkrétní drastická omezení těží ze svého zdánlivě humanitárního charakteru, takže čínský stát dokáže mobilizovat větší množství místních, aby mu pomohli s úkolem, jenž je v podstatě vznešený – zabránit šíření viru. Ale jak lze očekávat, podobně tvrdá opatření se svým tvůrcům vždy vymstí. Koneckonců, protipovstalectví je zoufalým typem války, jenž se vede teprve tehdy, až nelze uplatnit robustnější formy boje, usmíření a ekonomického začlenění. Je nákladnou a neefektivní týlovou akcí, která prozrazuje hlubší nezpůsobilost jakékoli moci, jež ji musí použít – ať už se jedná o francouzské koloniální zájmy, slábnoucí americké impérium nebo jiné. Výsledkem drastických opatření je téměř vždy druhé povstalectví – zalité krví rozdrceného prvního povstalectví a ještě zoufalejší. V tomto ohledu bude karanténa těžko odrážet realitu občanské války a protipovstalectví. Ale i v jejím případě se tvrdá omezení svým způsobem vymstila. Protože se tolik státního úsilí zaměřilo na kontrolu informací a ustavičnou propagandu prováděnou prostřednictvím všech možných mediálních aparátů, neklid se z větší části projevil v rámci právě těchto platforem.
Když 7. února zemřel MUDr. Li Wen-liang – jako jeden z prvních varoval před nebezpečností viru – jeho smrt otřásla občany po celé zemi zavřenými ve svých domovech. Li byl jedním z osmi lékařů, které policie začátkem ledna zadržela za šíření „nepravdivých informací“, a později se virem sám nakazil. Jeho úmrtí vyvolalo vztek mezi kyberobčany a wu-chanská vláda prohlásila, že toho lituje. Lidé začínají chápat, že stát se skládá z blábolících činitelů a byrokratů, kteří sice nemají představu co si počít, ale přesto se tváří sebevědomě.[16] Fakticky se tato skutečnost ozřejmila, když musel starosta Wu-chanu, Čou Sian-wang, ve státní televizi přiznat, že poté, co vypukla epidemie, jeho vláda odkládala zveřejnění zásadních informací o viru. Sama tenze vyvolaná epidemií začala v kombinaci s tenzí způsobenou totální mobilizací státu odhalovat obecnému lidu hluboké trhliny skrývající se za autoportrétem, který si vláda maluje a který je tenký jako papír. Jinými slovy, tyto podmínky odhalují fundamentální nezpůsobilost čínského státu rostoucímu počtu lidí, kteří by dříve vládní propagandě ochotně věřili.
Lze-li nalézt jeden jediný symbol vyjadřující základní charakter reakce státu, je jím patrně něco jako výše uveřejněné video natočené člověkem z Wu-chanu a přes Twitter v Hongkongu sdílené se západním internetem.[17] V podstatě je na něm skupina lidí, kteří vypadají jako lékaři nebo jacísi záchranáři s úplným ochranným vybavením a fotí se s čínskou vlajkou. Osoba, která video natáčí, vysvětluje, že se před tou budovou různě fotí každý den. Video pak ty lidi sleduje, jak si vysvlékají ochranné pomůcky a postávají kolem, klábosí a pokuřují a dokonce jeden z obleků použijí k čištění jejich auta. Než odjedou, jeden z mužů bez velkých cirátů vyhodí ochranný oblek do nedalekého odpadkového koše a ani se neobtěžuje nacpat jej až na dno, kde ho nikdo neuvidí. Podobná videa se rychle šíří, než podlehnou cenzuře – jsou jako trhlinky v roušce státem posvěceného spektáklu. Na fundamentálnější rovině za karantény rovněž došlo k první vlně ekonomických dopadů na osobní životy lidí. O makroekonomické stránce věci se hodně psalo, protože došlo k masivnímu snížení čínského růstu, které s sebou nese riziko nové globální recese, zejména pak při souběhu s pokračující stagnací v Evropě a nejnovějším zhoršením důležitého ukazatele zdraví ekonomiky v USA, které vykazují náhlý pokles podnikatelské aktivity. Po celém světě teď čínské firmy a ty, které jsou zásadním způsobem závislé na čínských výrobních sítích, nahlížejí do svých klauzulí o „vyšší moci“, které v obchodních smlouvách oběma stranám dovolují odložit plnění závazků nebo je zrušit, když smlouvu „nelze“ uskutečnit. Ačkoli je něco takového momentálně nepravděpodobné, pouhá tato vyhlídka po celé zemi způsobila kaskádu požadavků na obnovení výroby. Ekonomická aktivita se však obnovuje jen nestejnoměrně: v některých oblastech již vše funguje hladce, zatímco v jiných je vše zastaveno na neurčitou dobu. V současnosti je předběžným datem, k němuž centrální úřady vyzvaly všechny oblasti mimo epicentrum k návratu do práce, 1. březen.
Jiné dopady jsou ale viditelné méně, byť lze tvrdit, že jsou daleko důležitější. Mnozí migrující dělníci, včetně těch, kteří na čínský Nový rok zůstali ve městech, kde pracují, nebo se stihli vrátit ještě před zavedením nejrůznějších lockdownů, teď uvízli v nebezpečné a naprosté nejistotě. V Šen-čenu, kde obrovskou většinu obyvatelstva tvoří migranti, místní hlásí, že začal narůstat počet lidí bez domova. Ale lidé, kteří se nově ocitají na ulici, nejsou bezdomovci dlouhodobě, naopak vypadají doslova jako lidé, kteří na ulici skončili, protože nemají, kam jinam by šli – pořád ještě nosí relativně pěkné oblečení, neví, kde se venku nejlépe spí nebo kde sehnat jídlo. Nejrůznější budovy ve městě zaznamenaly nárůst drobných krádeží, povětšinou potravin doručovaných ke dveřím obyvatel, kteří jsou doma v karanténě. Všeobecně pracující přicházejí o mzdy, protože výroba stojí. Nejlepším scénářem při přerušení výroby jsou karantény na ubytovnách, jako třeba karanténa uvalená na šen-čenský závod Foxconnu, kdy se navrátilci na týden nebo dva zavřou do svých ubikací a dostávají asi třetinu své běžné mzdy, načež se mohou vrátit k výrobní lince. Chudší firmy ale takové možnosti nemají a snaha vlády nabídnout menším podnikům nové typy levných úvěrů patrně nebude mít dlouhodobější význam. V některých případech se zdá, že virus jednoduše urychlí už existující trend k přesouvání továren, neboť firmy jako Foxconn rozšiřují výrobu ve Vietnamu, Indii a Mexiku, aby si vynahradily zpomalení v Číně.
Surreálná válka
Mezitím neohrabaná počáteční reakce na virus, spoléhání státu obzvláště na tresty a represivní opatření při snaze dostat virus pod kontrolu a neschopnost centrální vlády efektivně koordinovat regiony při žonglování se souběhem výroby a karantény naznačují, že v jádru státní mašinérie přetrvává hluboká nezpůsobilost. Jestliže, jak tvrdí náš přítel Lao Xie, Siova administrativa klade důraz na „budování státu“, zdá se, že v tomto ohledu zbývá ještě hodně práce. Můžeme-li zároveň číst tažení proti COVID-19 jako generální zkoušku protipovstalectví, stojí za povšimnutí, že centrální vláda má kapacitu poskytovat efektivní koordinaci pouze v epicentru, kterým je Chu-pej, a že její reakce v ostatních provinciích – dokonce i v bohatých a uznávaných místech jako třeba Chang-čou – zůstávají povětšinou nekoordinované a zoufalé. Můžeme na to pohlížet dvojím způsobem: zaprvé jako na ponaučení, že pod tvrdou slupkou státní moci se skrývá slabost, a zadruhé jako na výstrahu před hrozbou, kterou stále ještě představují nekoordinované a iracionální místní reakce, když je centrální státní mašinérie přetížena.
V éře, kdy se zkáza působená nekonečnou akumulací šíří nahoru do globálního klimatického systému i dolů do mikrobiologického substrátu života na Zemi, se jedná o důležitá ponaučení. Takové krize totiž budou stále běžnější. Jak letitá krize kapitalismu nabývá zdánlivě neekonomického charakteru, bude se novými epidemiemi, hladomory, povodněmi a dalšími „přírodními“ katastrofami ospravedlňovat rozšiřování státní kontroly a reakce na tyto krize budou stále více fungovat jako příležitost k použití nových a neotestovaných nástrojů proti povstalectví. Důsledná komunistická politika musí uchopit obě tyto skutečnosti současně. Na teoretické rovině to znamená pochopit, že kdykoli se kritika kapitalismu odsekne od přírodních věd, ochuzuje sama sebe. Ale na praktické rovině to rovněž znamená, že jediným možným politickým projektem dneška je ten, který se dokáže orientovat v terénu definovaném rozsáhlou ekologickou a mikrobiologickou katastrofou a operovat v tomto ustavičném stavu krize a atomizace.
V karanténou uzavřené Číně začínáme vidět záblesky takovéto krajiny, minimálně její kontury: pozdní zima a prázdné ulice poprášené tenoučkou vrstvou neporušeného sněhu, displeji mobilů ozářené tváře vykukující z oken, náhodné barikády obsluhované několika rezervními zdravotními sestrami, policisty či dobrovolníky nebo prostě placenými herci, jejichž úkolem je mávat vlajkami a říkat vám, ať si nasadíte roušku a jdete domů. Tato nákaza je sociální. A tak by vlastně nemělo být žádným překvapením, že jediným způsobem jak s ní v takto pokročilém stádiu bojovat je vést jakýsi surreálný typ války proti společnosti samotné. Neshromažďujte se, nevyvolávejte chaos. Ale chaos může narůstat i v izolaci. Jak vysoké pece ve všech slévárnách chladnou, až v nich jen tiše praskají uhlíky a pak zbude jen popel chladný jako sníh, řada drobných zoufalství nemůže neprosakovat ven z karantény a mírně se kaskádou slévat dohromady do většího chaosu, jenž by se jednoho dne mohl stát – stejně jako tato sociální nákaza – těžko zvládnutelným.
[1]Hodně z toho, co budeme vysvětlovat v tomto oddíle, je jednoduše zhuštěnějším shrnutím Wallacových argumentů, zaměřeným na širší publikum a bez potřeby „přesvědčovat“ jiné biology rigorózní argumentací a rozsáhlým dokazováním. Ty, kteří se základními důkazy nebudou souhlasit, budeme průběžně odkazovat na dílo Wallace a jeho krajanů.
[2]Robert G. Wallace, Big Farms Make Big Flu: Dispatches on Infectious Disease, Agribusiness, and the Nature of Science, Monthly Review Press, 2016, s. 52.
[3]ibidem, s. 56.
[4]ibidem, s. 56-57.
[5]ibidem, s. 57.
[6]Tím není řečeno, že srovnání dnešních USA s Čínou nejsou rovněž poučná. Jelikož USA mají svůj vlastní masivní agroprůmyslový sektor, samy obrovsky přispívají k produkci nových nebezpečných virů, o bakteriálních infekcích odolných vůči antibiotikům ani nemluvě.
[7]viz Brundage J. F., Shanks G. D., “What really happened during the 1918 influenza pandemic? The importance of bacterial secondary infections”. The Journal of Infectious Diseases. Svazek 196, číslo 11, prosinec 2007, s. 1717–1718, reakce autora 1718–1719; a Morens D. M., Fauci A. S., “The 1918 influenza pandemic: Insights for the 21st century”. The Journal of Infectious Diseases. Svazek 195, číslo 7, duben 2007, s. 1018–1028.
[8] viz „Picking Quarrels“ v druhém čísle našeho žurnálu: http://chuangcn.org/journal/two/picking-quarrels/.
[9] Tyto dvě cesty produkce pandemií svérázným způsobem zrcadlí to, čemu Marx ve vlastní sféře výroby říká „reálné“ a „formální“ přivtělování. Za reálného přivtělování se sám faktický proces výroby modifikuje zaváděním nových technologií schopných zintenzivnit tempo a velikost produkce. Podobně průmyslové prostředí mění základní podmínky evoluce virů tak, že se nové mutace produkují vyšším tempem a s větší virilitou. Za formálního přivtělování, které předchází reálnému přivtělování, se tyto nové technologie ještě nezavádějí. Místo toho se jednoduše shromažďují už existující formy výroby v nových lokalitách, které mají nějakou styčnou plochu s globálním trhem, jako třeba v případě umístění tkalců pracujících na ručních stavech do dílny, která svůj produkt prodává pro zisk. A podobně se prostřednictvím globálního trhu přenášejí viry produkované v „přírodním“ prostředí z divoce žijící populace na populace domestikované.
[10] Bylo by však chybou automaticky tyto ekosystémy považovat za „předlidské“. Dokonalým příkladem je Čína, jelikož mnohé z jejích zdánlivě „prapůvodních“ přírodních krajin jsou ve skutečnosti produktem mnohem starších období lidské expanze, která vyhubila druhy, jež byly dříve ve východoasijském vnitrozemí běžné, jako třeba sloni.
[11] Technicky se jedná o zastřešující termín pro asi 5 různých virů, z nichž se ten nejletálnější jmenuje jednoduše ebola, dříve zaire.
[12] Konkrétně západoafrický případ viz: R. G. Wallace, R. Kock, L. Bergmann, M. Gilbert, L. Hogerwerf, C. Pittiglio, Mattioli R. a R. Wallace, „Did Neoliberalizing West African Forests Produce a New Niche for Ebola,“ International Journal of Health Services, svazek 46, číslo 1, 2016. Širší přehled souvislostí mezi ekonomickými podmínkami a ebolou jako takovou viz: Robert G. Wallace a Rodrick Wallace (Eds), Neoliberal Ebola: Modelling Disease Emergence from Finance to Forest and Farm, Springer, 2016. A maximálně přímočarý, byť méně akademický, rozbor této kauzy viz výše linkovaný Wallacův článek: „Neoliberal Ebola: the Agroeconomic Origins of the Ebola Outbreak,“ Counterpunch, 29. července 2015. https://www.counterpunch.org/2015/07/29/neoliberal-ebola-the-agroeconomic-origins-of-the-ebola-outbreak/
[13] viz Megan Ybarra, Green Wars: Conservation and Decolonization in the Maya Forest, University of California Press, 2017.
[14] Rozhodně by byla chyba naznačovat, že se veškerého pytláctví dopouští chudé obyvatelstvo místního venkova nebo že všechny oddíly strážící pralesy v různých zemích operují stejným způsobem jako bývalé antikomunistické polovojenské jednotky, ale zdá se, že všechny nejnásilnější konfrontace a nejagresivnější případy militarizace pralesů kopírují tento model. Rozsáhlý přehled o tomto fenoménu viz danému tématu věnované zvláštní číslo Geoforum (69) z roku 2016. Předmluvu lze nalézt zde: Alice B. Kelly a Megan Ybarra, „Introduction to themed issue: ‘Green security in protected areas’“, Geoforum, svazek 69, 2016, s. 171-175. http://gawsmith.ucdavis.edu/uploads/2/0/1/6/20161677/kelly_ybarra_2016_green_security_and_pas.pdf
[15] Zdaleka nejnižší ze všech zde zmiňovaných nemocí. Vysoký počet obětí na životech je u něj hlavně výsledkem rychlého šíření na velký počet lidských hostitelů, což vede ke zvýšení absolutního počtu obětí, přestože má velmi nízkou míru úmrtnosti.
[16] Au Loong Yu v podcastovém rozhovoru cituje přátele z pevninské Číny a říká, že epidemie wu-chanskou vládu fakticky paralyzovala. Au tvrdí, že krize cupuje nejen předivo společnosti, ale také byrokratickou mašinérii Komunistické strany Číny a tento proces se bude šířením viru dále zintenzivňovat a bude stále intenzivnější krizí pro další místní vlády napříč zemí. Autorem rozhovoru je Daniel Denver z The Dig a uveřejněn byl 7. února: https://www.thedigradio.com/podcast/hong-kong-with-au-loong-yu/
[17] Video je autentické, ale je třeba podotknout, že Hongkong je opravdovým semeništěm rasistických postojů a konspiračních teorií namířených proti pevninským Číňanům a Komunistické straně Číny, takže hodně informací o viru, které obyvatelé Hongkongu sdílejí na sociálních sítích, si je nutné pečlivě ověřovat.
Přátelé komunizace 