Několik příběhů o komunizaci: díl 1. Syntéza (Jasper Bernes)
Rád bych udělal sérii postů o teorii „komunizace“ v podobě, v jaké se rozvíjí od roku 1968, protože mám dojem, že tento termín obklopuje více zájmu a dychtivosti než porozumění. Je mnoha důvodů, proč se s tímto slovem nevhodně nakládá, ale tím hlavním je, že ve Francii, odkud pochází, „komunizace“ předně nikdy nesloužila jako název nějaké tendence nebo ucelené teorie. Jednoduše se jednalo o terminus technicus používaný volně propojenou sítí komunistických projektů k vysvětlení jejich vize komunistické revoluce.
Dokonce, když se pro tyto skupiny začal zpětně používat termín courant communisateur – komunizační tendence či komunizátorský směr – mnohé ho zpochybňovaly a bránily se mu, přičemž upozorňovaly na to, že svým způsobem směšuje obhájce komunizace, kteří mohou existovat v dnešním světě, s těmi, kdo komunizaci praktikují, tedy s lidmi, kteří zatím neexistují.
Datovat pojem od jednoho autora nebo textu je nebezpečně zvěcňující, neboť sepsání, redakce a projednávání většiny těchto textů bylo výsledkem spolupráce a často se nejprve dostávaly do oběhu nepodepsané. Nicméně můžeme říci, že seminálním příspěvkem byla esej„O ultralevicové ideologii“ [„Sur l’ideologie ultra-gauche“], kterou Gilles Dauvé napsal v roce 1969 pro celonárodní setkání skupiny komunistů rad Informations et Correspondances Ouvrières s cílem přimět k debatě Paula Matticka. Později tuto esej znovu vydá jako „Příspěvek ke kritice ultralevice“ pařížské knihkupectví a místo setkávání La Vieille Taupe [Starý krtek]. Začátkem 70. let Dauvé článek předělá pro účely zveřejnění v Le mouvement communiste, první publikaci, kde se rozpracovávala teorie komunizace. Fredy Perlman, tehdejší vydavatel Situacionistické internacionály a potažmo ultralevice v USA, tyto články posbíral dohromady v publikaci Jak komunistické hnutí mizí z dohledu a znovu se objevuje, která je pořád nejznámějším francouzským textem o komunizaci a zcela jistě výchozím bodem anglofonní diskuse nad tímto termínem. A to je první bod: komunizace vzniká jako kritika a nelze jí skutečně porozumět bez porozumění předmětu kritiky, což je důvod proč většina dokumentů věnovaných komunizaci znovu vypravuje příběh celého dělnického hnutí od 19. století dál.
Zatím jsem vlastně neřekl, co to komunizace je, protože se domnívám, že nejlepším způsobem jak ji pochopit je prvně jí porozumět jako produktu problému, milieu a konjunkce, jenž se nakonec stane dostatečně abstraktním, aby se mohl osamostatnit jako teorie. Ale této teorii nelze porozumět bez dané historie – historie, která nám dovoluje ke komunizaci přistupovat nejméně deseti různými způsoby.
1. Syntéza
Komunizace předně a především není jen kritikou, ale kritickou syntézou, jakousi ireverzibilní chemickou reakcí myšlenek, při níž se teorie revoluce obsažená v komunismu rad, tedy v holandsko-německé ultralevici, spojila s ideami Amadea Bordigy a italské komunistické levice – od nichž byla až do té doby víceméně odloučená – aby tak vznikla originální teoretická konstrukce, oponující jak radovectví, tak bordigismu. Prvním momentem této syntézy je již zmíněný text uveřejněný v hlavním francouzském orgánu radovectví a cílící na tehdy nejvýznamnějšího žijícího komunistu rad. Zatímco holandsko-německá ultralevice pojímala revoluci formálně, jako rozšíření dělnické samosprávy na kontrolu nad celou ekonomikou, Bordiga a jeho společníci upozorňovali na obsah komunismu, na jeho logickou a axiomatickou definici:
Odmítnutím teorie dělnické samosprávy [komunistů rad] bordigismus provádí jednu z nejráznějších kritik ruské [sovětské] ekonomiky, protože do popředí nestaví byrokracii, jako to dělají trockisté a Socialisme ou Barbarie, nýbrž výrobní vztahy. Revoluce, prohlašuje bordigistický tisk, musí spočívat v likvidaci zákona hodnoty a směny. [sebráno in Rupture dans la theorie de la révolution: Textes 1965-75]
Termín komunizace se v této eseji nepoužívá, ale syntéza jej naznačuje a vše, co se dál objeví pod názvem komunizace, lze považovat za pokračování této syntézy.
Co se ale syntetizuje? Bordigismus s radovectvím, ale to není přesné. Z radovectví si Dauvé podržel důraz na proletářskou sebeorganizaci a radikální oddanost proletářskému třídnímu boji jako teorii. Kritika ale naznačuje, že to nestačí. Nestačí jednoduše se chopit moci, nejde jen o formu, nýbrž o obsah. Nestačí formovat rady a přebírat továrny, jak pracující částečně činili v roce 1968. S uchvácenou mocí musíte také něco udělat a právě to se v roce 1968 nestalo a s ním spojené ultralevicové skupiny – Socialisme ou Barbarie, Situacionistická internacionála, ICO a další hvězdy širšího obrození ultralevice – to neuměly vysvětlit.
Co je tímto obsahem? Likvidace hodnoty a směny, což je pro Dauvého totéž jako komunismus. Doufám, že později se mi povede ukázat, proč je tato definice nedostatečná a vnáší do teorie komunizace problémy, ale prvně je třeba poznamenat, že pro čtenáře obeznámené s bordigistickou literaturou je daná formulace zkratkou, která odkazuje k něčemu konkrétnímu – přímé distribuci výrobků bez použití peněz, mezd či jiných mechanismů. Jinak by tato formulace popisující obsah komunismu byla prostě jen dalším formalismem – jak může být likvidace formy obsahem komunismu?
V sázce byly praktické otázky organizování revoluce. Bordiga se dlouze rozepisoval o důležitosti takových opatření pro komunistickou revoluci a kritizoval tak to, co považoval za ruský státní kapitalismus. A to nás přivádí k poslednímu bodu, který byl pro tyto autory důležitý: slovník marxistické kritiky je v teorii komunizace zároveň popisem komunismu. V kategorii hodnoty – poděděné po Marxovi – nalézáme základní popis (převrácený) komunismu. V Bordigově kritice SSSR teorii revoluce jako komunismu. Syntéza unikátním a bezprecedentním způsobem přímo spojuje komunismus s kategoriemi Marxovy kritiky politické ekonomie.
Přátelé komunizace 