République absurd: Vyprávění o vzpouře ve Francii na jaře 2016

Tento text, jehož autorkou je Asja Crise, vyšel v říjnu na webu Endnotes a pokouší se o popis letošních bojů proti neoliberální novele zákoníku práce, kterou ve Francii navrhla a navzdory masovému hnutí prosadila aktuální socialistická vláda.

Následující vyprávění, nutně neúplné a místy snad i nepřesné, se pokouší popsat nedávné boje ve Francii a jejich čtyřměsíční vývoj od konce února do poloviny června. Jako podklady pro něj posloužily překlady tehdejších materiálů a osobní zkušenosti. Tyto boje samy sebe chápaly tak, že nejsou namířeny jen proti „zákoníku práce“ (loi du travail) schválenému socialistickou vládou Manuela Vallse a Françoise Hollanda, ale také – jak říkalo jedno klíčové heslo – „proti jeho světu“, tedy proti podmínkám, které umožnily jeho vznik, ale které toto heslo nijak nedefinuje. Jedná se o kapitalistický svět? O „neoliberální“? O svět úsporných opatření, která si vynucuje EU? Nebo prostě jen o svět, kde se zrovna dostali k moci proradní socialisté? A pak tu je radikálnější, řekněme konstruktivní, heslo, které se šířilo mezi mladšími demonstranty a které si vypůjčili z názvu loňského hitu pařížské hip-hopové skupiny PNL: le monde ou rien, svět nebo nic. Ve svém vyprávění budu sice postupovat víceméně chronologicky, ale hned tady na začátku musím říci pár věcí. Rozhodla jsem se začít popisem situace po útocích, k nimž došlo 13. listopadu, a tedy kontextem výjimečného stavu, jenž byl v platnosti, když na přelomu února a března započaly mobilizace, v jejichž čele stáli středoškoláci. Můj text se zaměřuje na metropolitní oblast Paříže, kde jsem žila, a o dalších městech hovoří minimálně.

Protože hnutí mutuje měsíc od měsíce, je pro líčení různých fází boje typická následující struktura: březen je měsícem mobilizace středoškoláků (navazující na loňské hnutí proti jiné verzi zákoníku, kterou navrhoval ministr hospodářství Emmanuel Macron), zatímco v dubnu hnutí Nuit Debout obsazuje náměstí Republiky a květen byl měsícem stávek a blokád, neboť francouzská odborová konfederace CGT – tradičně navázaná na Komunistickou stranu Francie – byla nucena zapojit se do nastalé vřavy (částečně díky tlaku své netrpělivé členské základny). Během celé této sekvence se setkáváme s notoricky známým casseur („násilníkem“), jenž je uvnitř hnutí zcela nezřetelnou postavou (a o to jde). Kdo je tento proletář s kapucí na hlavě? Středoškolák? Radikalizovaný odborář? Mladík z předměstských sídlišť, který se dychtí poprat s policií? „Anarchistický“ nebo „autonomistický“ militant? Každopádně je terčem ostouzení ze strany všech vážených aktérů hnutí, socialistických ministrů a vedení CGT a dokonce ho pranýřuje i „revoluční“ levice. Zároveň tato postava funguje jako jednotící identifikační bod hnutí samotného: „všichni jsme casseurs,“ skandovalo se často na demonstracích, obzvláště během lítých bitev s policií.

Důsledky 13. listopadu

Po útocích, k nimž došlo 13. listopadu v Paříži, socialistický prezident François Hollande vyhlašuje válku a celá francouzská politická třída jeho prohlášení akceptuje.[1] Čtrnáctého listopadu dostává „válka“ nové jméno: výjimečný stav. Pozoruhodné je na něm to, že policistům dovoluje nosit zbraň i mimo službu a zakazovat protesty a od té doby byl opakovaně prodloužen. Válka jako výjimečný stav. Ale proti komu a kde?

V následujících měsících se první okupace Place de la République, centrálního pařížského náměstí severně od Seiny, rozpoltily: na ty, kdo se shromáždili na protest proti výjimečnému stavu, a na ty, kdo se shromáždili na protest proti ISIS a strachu a někteří na protest proti obojímu: výjimečnému stavu i ISIS. V sázce je francouzská identita a konkrétně pak identita francouzské mládeže. Mladí, povětšinou bílí profesionálové a citoyens vyzývají k „okupaci“ kaváren ihned po útocích: „Fotbalový stadion, koncertní sál, zahrádka restaurace… Napadají nás, útočí na to, jak se oblékáme, co reprezentujeme, co milujeme a co je nám nejdražší. Jinými slovy, jejich terčem je Republika.“ Mezitím exponenciálně přibývá rasizovaných policejních perlustrací a osobních prohlídek na předměstích a v dělnických čtvrtích.

Poslední výjimečný stav byl vyhlášen v zimě 2005. Poté, co byli 27. října téhož roku „zavražděni“ Zyed a Bouna (dnes se na jejich památku jmenuje jedna ulice), vzplála banlieues a výjimečný stav platil jen v jejich zeměpisných hranicích. A nezapomínejme, že před rokem 2005 byl výjimečný stav na francouzském území vyhlášen naposledy v roce 1955, během alžírské války, když FLN zahájila svoji ofenzivu. Výjimečný stav pak občanskou válku pravidelně provázel až do roku 1963. A během boje proti loi du travail byl využit ještě jeden nehynoucí pozůstatek alžírské války: článek 49.3 francouzské ústavy, který obchází podmínku většinové podpory v parlamentu.[2]

K zákazu demonstrací byl výjimečný stav otevřeně využit jen během oněch prvních listopadových týdnů (a později při hrozivém protestu 23. června, ovšem bez přijetí podobných právních opatření): kolem 40 lidí dostalo domů předvolání, protože se účastnili bojů na podporu migrantů, a celková výše pokut šla do tisíců eur. Potom po demonstracích, které se odehrály před konferencí OSN o klimatických změnách (COP21), jež se konala 29. listopadu, skončilo 317 lidí ve vazbě. Toto masové zatýkání má poměrně nedávné precedenty: například během hnutí, které odstartovalo úmrtí Rémiho Fraisse, jehož v říjnu 2014 zabila policie při protestu proti projektu letiště v Notre-Dame-Des-Landes.

Před COP21 na celém francouzském území došlo k více než 2200 policejním raziím, při nichž bylo doma zatčeno 300 lidí. Čtyři mešity byly uzavřeny kvůli údajné radikalizaci. Dokonce nás ujišťovali, že výjimečný stav působí i proti drobné kriminalitě: „příležitost vyčistit toho víc, než se od nás čeká.“ Terčem razií jsou povětšinou dealeři drog a aktivisté.

Boj začíná

Sedmnáctého února 2016 je v Le Parisien odhalen původní návrh zákoníku. Tato verze zákoníku obsahuje obzvláště kontroverzní změnu 35hodinového pracovního týdne, která bude z finální verze vypuštěna. Devatenáctého února se rozjíždí online petice proti novele zákoníku a během dvou týdnů ji podepíše přes milion lidí. Devátého března je první celostátní akční den, který vyhlásily odbory. Ale středoškoláci se sami organizují už od chvíle, kdy vláda reformy ohlásila, a to na základě výzvy l’Union Nationale des Étudiants de France (UNEF). První tři březnové týdny středoškoláci ustavičně pořádají divoké demonstrace a pouští se do střetů s policií na celostátních akčních dnech i mimo ně. Časově i místně navázali na demonstrace proti loňské Macronově návrhu zákoníku práce: scházejí se v 11:00 před odpoledními procesími, která svolávají odbory. Tyto výzvy volně koordinovalo MILI, Mouvement Inter Luttes Indépendent (Nezávislé hnutí společných bojů), skupina čerstvých absolventů středních škol, kteří se dali dohromady v roce 2013, aby zabránili vyloučení jedné z jejich kamarádek kvůli jejímu statusu imigrantky (tehdy si říkali Mouvement Inter Lycées Indépendent). Následně se konala shromáždění středoškoláků, zprvu povětšinou v Paříži, ale rychle se rozšířila na banlieues, kde také stávkovali učitelé (například na Lycée Mozart).

Brzy se k hnutí připojili vysokoškoláci a došlo k pokusům o obsazení univerzit: jako třeba 16. března pokus o okupaci Tolbiac (Paříž 7), který následoval po druhé celostátní mobilizaci (vzhledem k silné přítomnosti středoškoláků popisované jako ta nejveselejší za dlouhé roky). Když je kampus v den stávky zavřený, je přítomnost v něm nezákonná, a to i za účelem „nenásilného valného shromáždění“. Rektor univerzity tak během první půlhodiny volá policii na 100 studentů, kteří se uvnitř kampusu zabarikádovali. Všude jsou tajní, 500 těžkooděnců a asi dvacet antonů. Středoškoláci se ukáží pozdě, ale včas na to, aby se stali svědky brutálního policejního zásahu proti prchajícím okupantům. Věci se daly do pohybu a středoškoláci 22. března spojili síly s vysokoškoláky a „autonomy“ na demonstraci, která byla jednou z prvních, kde policie naprosto jasně předvedla svoji taktiku kettlingu.

Autonomní sekce odborářských procesí se poprvé nedrží na chvostu demonstrací, ale jdou do jejich čela, la tête. Nezaměstnanost mládeže se totiž za Hollandova prezidentství (přitom byla jednou z jeho hlavních platforem) nevyřešila, a naopak ještě vzrostla. Příslib „nových pracovních míst“ – špatných pracovních míst a práce za sociální dávky – s nímž zákoník přichází, kategoricky odmítla odborově organizovaná i neorganizovaná mládež. Zároveň odbory potřebovaly „mládež“, aby šla do čela a stala se tak tváří Hollandova krachu, ale aby to byla „hodná“ a klidná mládež, ne jako studenti z Lycée Bergson, kteří se vyznamenali 25. března.

Středoškoláci po celé Francii – často solidárně se stávkujícími učiteli – blokovali své školy pomocí ohňů, popelnic, čehokoli. Tyto blokády přitahovaly policii a těžkooděnce. Dvacátého čtvrtého března se po internetu rychle rozšířilo video policisty (později obviněného), jak agresivně udeřil mladého černošského studenta před zablokovaným Lycée Bergson. Příští ráno se k lyceu nahrnuli připravení studenti, povětšinou maskovaní a v kapucích. Zatímco čekali před školou, studenti lezli na plot, odkud přednášeli proslovy. Učitelé přihlíželi zevnitř školy, ale někteří také stáli venku se svými studenty. Každé další skupině dětí, dívek i chlapců, která se rozhodla, že nejde do školy, se dostalo aplausu a vřelého přijetí, když se připojila k davu. Původní skupina asi 100-200 lidí se z parku Buttes Chaumont vydala rychlým tempem v rytmu hudby dolů z kopce. První zastávkou byla prefektura poblíž kanálu, kterou trošku znesvětili. Policisté zmateně zírali na odpadky, které se před prefekturou nahromadily, odklízeli barikády a zaměstnanec města hned seškrabával graffiti. Skupina se pak vrhla zpátky do kopce a zaútočila na druhou prefekturu, která leží blíž u střední školy, a tentokrát už byla vyzbrojena kamením, světlicemi, kovovými trubkami a jednou lopatou. Pak „pro migranty“ vyrabovali blízký supermarket, včetně čokoládových velikonočních vajíček.

Celý tento měsíc je univerzita pořád ještě smysluplným shromaždištěm: v různých pařížských kampusech se formují shromáždění. Na univerzitách to však vře i jinde: například došlo k nezdařenému pokusu o okupaci v Bordeaux – situace tam rychle eskalovala, ale také dlouho nevydržela. Na shromážděních se setkávají středoškoláci, militanti, vysokoškoláci, radikálnější odboráři. Hodně se diskutuje o tom, co je na tomto boji nového vzhledem k výjimečnému stavu a socialistickému prezidentovi, ale také o tom, co je na něm důvěrně známého – mnozí lidé, kteří chodili na shromáždění, se angažovali také v bojích proti CPE a byli ochotni podělit se o své zkušenosti: jaký je limit hnutí, které se organizuje kolem stažení návrhu nějakého zákona? Může se stát všeobecnějším?

Nuit Debout: Rêve générale

Třicátý první březen byl třetím velkým dnem odborářských protestů – po celé Francii jich bylo 200 – a co do počtu účastníků měl být druhou největší akcí během tohoto sociálního hnutí. Toho dne ještě před oficiálním začátkem protestu bylo v Paříži zablokováno 50 středních škol, z čehož jen 20 mělo zavřeno, protože se připojily k jednodenní protestní stávce. Rovněž začalo několik váhavých stávek na železnici a v metru, a navíc v Air France dál probíhal interní pracovněprávní spor. Během odborové mobilizace, kde navzdory dešti panovala blaženě pomstychtivá nálada (v Paříži přišel milion lidí, což bylo dvojnásobné množství, než jaké se v celé Francii zúčastnilo protestů 9. března, a zůstalo nepřekonané až do „bitvy“, k níž došlo 14. června), se rozdávaly letáky vyzývající lidi, aby po demonstraci nechodili domů a místo toho přišli na náměstí Republiky. Došlo tak k osvojení autonomistického a středoškoláckého hesla, „Paris debout, soulève toi“ („Paříži, nespi a povstaň“): Nuit Debout. Svolavateli akce byli redaktoři levicového časopisu Fakir, jehož heslo zní: „naštvaní na všechny nebo skoro na všechny.“ A tito redaktoři udržovali neformální vazby s Parti de Gauche (Levicová strana) Jeana-Luca Mélenchona.[3]

A tak začalo dubnové pokračování měsíce března. První noc na výzvu pseudokrále budoucího společenství Nuit Debout, spinoziánského ekonoma Frédérica Lordona, zareagovali povětšinou lidé typu bílých studentů ze střední třídy. Bezplatné promítání filmu Merci Patron! (2016), agitační dokument ve stylu Michaela Moora (zaměřuje se na outsourcing francouzských pracovních míst a harpunuje požitkářského magnáta Bernarda Arnaulta), který natočil zakladatel časopisu Fakir François Ruffin, přitáhlo širší dav lidí. K tomuto filmu Lordon s Ruffinem organizovali 23. února mítink v Bourse du Travail pod heslem „Jak je vyděsit?“ Kladou se tak vedle sebe dvě různé mobilizace s různými formami, různými cíli a různými aktéry. Počátky Nuit Debout se vyznačovaly touhou pohltit tyto stávající proudy do své vlastní beztvaré formy (žádné požadavky, jen „je suis Nuit Debout“), ale ve finále řada účastníků této touze vzdorovala, protože si každý s sebou přinesli velmi specifické požadavky související buď s nějakým specifickým bojem, zkušeností s rostoucí chudobou, nebo bláznivou platformou.

První dny, kdy shromáždění, která se odehrávala začátkem dubna, byla stále ještě malá, byly pozoruhodné tím, že se náměstí od samého začátku prohlásilo za bezpolicejní zónu. Přihlíželi jen dva nebo tři pochůzkáři. Okamžitě se nakreslily značky, že policie tam není vítána a skutečně během hodin, které právně patřily Nuit Debout, byla policie na náměstí jen málokdy bezprostředně přítomná. Okupace se v zásadě řídila městskou vyhláškou, že do 1 hodiny ráno má být pryč a mnohokrát se toto pravidlo vynucovalo násilím. Na počátku bylo náměstí pořád ještě památníkem i baštou výjimečného stavu a okolí obklopovaly hlídky a policejní antony. Hnutí Nuit Debout během příštího měsíce a půl vyrvalo náměstí z rukou státu a udělalo z něj připomínku něčeho jiného. U sochy, která stojí uprostřed náměstí, už si selfíčka skoro nikdo nedělal, pokud tedy nezachycovala lidi poskakující po soše. Znovu se otvíraly blízké bary a restaurace, které se předtím staly terčem útoků. S počátkem Nuit Debout se však zvýšila policejní přítomnost kolem náměstí. Policisté zaplnili klíčovou silnici, která vede do Belleville, a zaujímali pozice před bary, kam si lidé často chodili odskočit z náměstí a které se během bouřlivějších nocí stávaly terčem molotovových koktejlů (a slzný plyn pronikal až na stanici metra i k těm, kteří s náměstím nechtěli mít nic společného). V následujících měsících se zdálo, že o osud památníku se nikdo nestaral, dokonce ani média (ve srovnání se škodami, které se na náměstí napáchaly při „šokujících“ nepokojích, k nimž došlo u příležitosti COP21).

Na náměstí začala vzkvétat rozmanitost, kterou držely na uzdě především vznikající četné „komise“ (například komise pro politickou ekonomii, kterou vedli hlavně bit-coinoví týpci bez jakékoli „kritiky“, komise pro francouzsko-africké vztahy, organizační komise atd.), jež existovaly souběžně s valným shromážděním, kde panovala „svoboda projevu“ a účastnit se ho mohl každý: od bláznivého zahrádkáře až po stávkující železničáře. Mnohé ženy, které na náměstí chodily, si stěžovaly na případy sexuálního obtěžování a tak na místě vznikla nesmíšená[4] komise a v nedaleké Bourse du Travail se začíná scházet nesmíšená marxisticko-feministická skupina (která bude rovněž na demonstracích formovat svůj vlastní blok se svými vlastními hesly). Stany, jejichž smysluplnost v průběhu měsíce narůstala, vyrostly vždy kolem 18. hodiny, ale lidé se začínali scházet už dřív, aby si popovídali nebo dokonce přicházeli na obědovou přestávku. Různé skupiny na náměstí rozkládaly svoje stolky nebo jinak zabíraly prostor. Byly tam infoshopy, děcka z MILI, Kurdové, Palestinci, okolo jedoucí taxikáři troubili na znamení solidarity, zastavovali se tam cykloposlíčci od firmy Kangaroo, raveři pořádali svoje party atd. Je třeba poznamenat, že už předtím tam měsíce stál stan lidí, které vystěhovali ze sociálního bydlení v rámci celkového „zkrášlování“ Paříže a realitního boomu, přičemž cílem je zvýšit šance Paříže na pořádání Olympijských her a realizovat projekt expanze „velké Paříže“. Tento stan a jeho příčina se integrovali do širšího tábořiště. Vznikla kantýna, kde každý zaplatil jen tolik, kolik si mohl dovolit, ale názory na tamní jídlo se rozcházely – některé rodiny syrských uprchlíků, které se choulily na rohu ulice, pravidelně dávaly přednost jiným možnostem. Byla tam i rozhlasová stanice, která dala prostor kdekomu a kdečemu, včetně návštěvy studentů, kteří v Londýně stávkovali proti výši kolejného. Jako zdroj začali Nuit Debout využívat i bezdomovci (lidé bez trvalého bydliště) a sami si postavili „organizační“ stan, kde však nemohli přes noc přespat. Migranti se snažili svá nedaleká tábořiště, kde mohli i přespávat, uchránit před vystěhováním ze strany policie a během některých nocí se i přidali k okolnímu dění, když různé pochody mířily na náměstí a zase pryč z něj. Jedním z prvních sporů, který na náměstí vypukl, byl o tom, zda povolit stánky s klobásami merguez. Pravidelně se na náměstí instalovalo nafukovací promítací plátno a k vidění byly filmy o ZAD, Černých panterech atd. Ale nocí, která přilákala nejvíc lidí, byla ta, kdy se hrála Dvořákova symfonie. A to za úplňku.

Mezitím v Paříži a banlieues pokračují blokády středních škol a divoké demonstrace, které u příležitosti celostátních akčních dní, ale i jindy vyrážejí z Place de la Nation. Pátého dubna se koná další protest, který svolaly odbory, a při té příležitosti během jednoho dne proběhne sedm menších demonstrací, které začnou blokádami středních škol. Ráno začíná hořícími barikádami u Lycée Levallois-Perret. Na demonstraci, která začíná na Place de la Nation, je asi 1500 středoškoláků a po hlavní odborové demonstraci (která skončí asi ve 4 hodiny na Place de la République, kde se lidé snaží dohodnout na nějakém akčním plánu proti hrozícímu vyklizení náměstí, k němuž nakonec nedojde) následuje řada divokých demonstrací. Osmého dubna bylo v celé oblasti Île-de-France zatčeno 38 středoškoláků, z toho 22 na předměstí 93, Seine-Saint-Denis (za házení výkalů, „podněcování k nepokojům“). Shořelo jedno auto, v plamenech byly i popelnice, policie použila zábleskové granáty a slzný plyn, několik studentů bylo zraněno. Toho dne policie potlačovala i další blokády středních škol po celé Francii, kupříkladu v Montpellier.

Pak 9. dubna, po dalším dni celostátní mobilizace, kterého se v Paříži zúčastnilo asi 100 000 lidí, přišla klíčová noc tohoto měsíce a tenze uvnitř Nuit Debout: „Apéro chez Valls“ aneb pijeme u premiéra doma. Akci navrhnul někdo na shromáždění a stala se z ní největší a nejdivočejší demonstrace od hnutí proti CPE v roce 2006. Téměř 2000 účastníků se pustilo do hledání premiérova domu. Následně je zablokována doprava kolem Place de la République a auta mizí v plamenech. Na náměstí je jasné, že se obnoví stará známá tenze mezi citoyen a casseur, ale v menší míře než u předešlých hnutí, přičemž Nuit Debout bylo terénem, který sdílely oba subjekty, neboť reálná ztráta důvěry v zastupitelskou politiku nalézá sympatie i u „emotivní“ části émeute, tj. nepokojů nebo revolty. V následujících týdnech vyráží divoká demonstrace z Place de la République téměř každou noc: nejprve se kolem náměstí skanduje, „Manif Sauvage,“ aby se přilákali zvědavci a pak se jde nejčastěji dělat hluk před prefekturu nebo se jde do Marais (luxusní pařížské čtvrti hned pod náměstím Republiky) pošťuchovat se s policií. Čtrnáctého dubna policie obzvláště tvrdě zasáhne proti středoškoláckým divokým demonstracím, které se konají před odborářskými pochody. Mnozí jsou toho rána zadrženi, a tak čelo procesí působí prázdným dojmem, dokud se k němu znovu nepřidají. V dalších dnech divoké demonstrace dál začínají na Place de la République a rozjíždějí se různé blokády restaurací s rychlým občerstvením, které podporují i středoškoláci.

Dvacátého dubna Fakir, Lordon a Ruffin organizují klíčové shromáždění v Bourse du Travail.[5] Zde se „bezpožadavkový“ charakter Nuit Debout (spojený s prostorem svobodného projevu bez lidského mikrofonu) změnil v debatu „jak udělat generální stávku“. Účastnili se jí členové různých odborů a studenti, Lordon provokoval odboráře a poněkud pedantický Ruffin trval na tom, aby každý mluvil jednu minutu a věnoval se jen konkrétním návrhům, žádným abstraktním generalizacím (sám ale mluvil docela zeširoka a dlouho). Každého, kdo začal rozmarně mluvit například o Global Debout, vypískali. Tohle se týkalo jen Francie. Oněch pravděpodobně 200 lidí, kteří zaplnili místnost až po okraj, byli převážně běloši, zatímco na náměstí barevných oproti výchozímu složení přibylo. Skutečně se tedy „prosili“ ti, kdo měli zájem „konkretizovat“ „abstraktní“ rozmanitost Nuit Debout? Přítomni nebyli ani žádní středoškoláci a za „mladé“ hovořil jen předák vysokoškoláckých odborů.

Dvacátého prvního dubna ráno proběhne v Saint-Denis blokáda autobusů RATP a společné srocení studentů a železničářů poblíž Gare d’Austerlitz a Salpétrière. V noci 21. a 22. dubna se zasquatovala a pro 400 migrantů otevřela stará budova střední školy v 19. okrese, a to za podpory Nuit Debout (přinejmenším byl na dveřích nalepený jejich symbol, ale ti, kdo pomáhali, nebyli „oficiální“ představitelé Nuit Debout ani to nebyli výlučně lidé s Nuit Debout spojení). Okupaci udrží až do 4. května, kdy vyklizení poprvé nařídí policejní prefektura a nikoli město (snad kvůli vazbám na Nuit Debout). Během těchto dní dochází „vně náměstí“ k dalším okupacím s jepičím životem, včetně obsazení Théâtre de l’Odéon and the Comédie Française, které vedli lidé pracující v kulturní sféře, jejíž financování státem je v ohrožení. Na tomto místě si rovněž musíme připomenout, že během těchto měsíců probíhají hladovky v Calais, když policejní těžkooděnci zdecimují hlavní uprchlický tábor poblíž tunelu pod kanálem. O něco dříve téhož roku tam probíhaly mobilizace, které byly tvrdě potlačeny, když stát dychtil nainstalovat nové biometrické dopravní kontejnery, v nichž se může ubytovat jen polovina tábořiště migrantů v Calais.

Dvacátého osmého dubna (neboli 59. března) dojde ráno k pokusu o blokádu Porte de Gennevilliers, kde je mnoho lidí zatčeno. Stane se tak před další celostátní demonstrací, zatím čtvrtou v pořadí, která skončí na pařížském Place de la Nation, kde se odehrají boje s policií a vzduch bude plný slzného plynu a kamení. Během hlavního protestu jsme svědky policejní taktiky oddělit odborově neorganizované čelo procesí od odborářů a ponechat na nich, zda chtějí pokračovat stejnou cestou nebo ne (jako třeba na následující demonstraci 1. května, kde se zcela jasně masivně využívalo kettlingu, byť navzdory Hausmannově nejlepší snaze „konvice“ prosakovala). Odbory se pokaždé rozhodly, že půjdou dál s čelem procesí, i když pořádková služba CGT bránila prchajícím demonstrantům v pohybu tím, že její příslušníci vytvořili spojením paží lidský řetěz.[6] Veškeré kamení posbírané u Gare d’Austerlitz se spotřebuje na Place de la Nation, ještě než dojde k předem plánovanému a na letácích ohlášenému pokusu o celonoční okupaci Place de la République: „Ramène Ta Planche“ (Přineste si vlastní dřevěnou tyčku), „On Occupe Mieux Que Ça“ (Zvládneme lepší okupaci), „On Reste“ (Zůstáváme). Snad vzhledem k absenci přesvědčivého návrhu na valném shromáždění nemá okupace všeobecnou podporu. Nebo, jak poznamenal jeden komentátor, lidé na rozdíl od Španělska ještě nejsou v tak zoufalé sociální situaci, aby zůstali celou noc. Policie náměstí vyklízí násilím i s jeho krásně zbudovanou situacionistickou haciendou. Na ty, kdo se těsnali uvnitř haciendy neboli pevnosti, policie střílela nervový plyn. Jakmile hacienda padla, policisté rovnou zbili všechny, kdo do té doby neutekli, a mnoho lidí bylo zraněno. Přemrštěná agresivita policie se připisovala skutečnosti, že jeden policista po předchozích potyčkách toho dne skončil v kómatu.

Ukazuje se, že „opakovaná okupace“ je obtížněji proveditelná (přinejmenším pokud je její základnou Nuit Debout, které tvoří opevněné městečko uprostřed militarizovaného velkoměsta), než ve vlnách se valící generální stávka a blokáda ekonomiky, které plnou silou udeří v květnu (a rovněž budou časově omezené). Někdo tvrdí, že se vůdce Všeobecné konfederace práce (CGT) Philippe Martinez musel po dubnovém 28. sjezdu CGT cítit povinován zaujmout radikální stanovisko a přemostit tak propast mezi vedením odborů a radikalizovanou členskou základnou, když se někteří její příslušníci (třeba železničáři a pošťáci) na demonstracích přidávali k autonomním skupinám.

Grève, blocage…

Úplný začátek května v Paříži poznamenala prvomájová manifestace, kterou policie uzavřela do „konvice“ a použila slzný plyn proti dětem a seniorům, kteří oslavovali spolu se zbytkem odborově neorganizovaných demonstrantů. Stát rovněž zahájil represi proti prvním klíčovým aktérům hnutí: 2. května bylo předvoláno 42 středoškoláků a na Lycée Léonard de Vinci (na předměstí 92) jich bylo 13 zatčeno. V domech některých jejich rodičů dokonce proběhla razie. Jednomu středoškolákovi z Lycée Voltaire (Paříž) hrozí 15 let vězení; podobné obvinění je vzneseno proti jednomu středoškolákovi v Nantes (pokus o vraždu policisty). Zdá se, že předvolání dostávají povětšinou děcka z banlieues a ne účastníci z vnitřní Paříže. V Paříži znovu pokračují drobné blokády restaurací s rychlým občerstvením. Největší pecka ale je, že policie bude 18. května na Place de la République organizovat svoji vlastní demonstraci proti „nenávisti k policistům“ Devátého května se objevuje výzva k uzavření policejní akce do „konvice“. K podpoře demonstrace vyzývají také fašistické skupiny jako Ligue de Défense Juive.

Rozhodujícím datem byl 10. květen, a to nejen díky tomu, že se 150 aktivistů pokusilo zablokovat dálnici poblíž Seiny, aby tak vyjádřili svoji solidaritu se stávkujícími v Mayotte. Toho dne totiž vláda s využitím již zmiňovaného článku 49.3 (článek ústavy určený pro kritické situace, který vládě umožňuje obejít pravidlo většiny hlasů a precedentem jeho aplikace byla alžírská válka) protlačila schvalování zákoníku dalším stádiem, a to i navzdory rozkolům v Parti Socialiste. Lidé se v dešti shromažďují před Národním shromážděním a po celé Paříži dochází k divokým demonstracím, přičemž všichni vyzývají Hollanda a Vallse, aby odstoupili.

Dvanáctého května se koná pátá celostátní demonstrace. Je znát, že po velikonočních prázdninách a v důsledku represe středoškolácké demonstrace, které se konávaly v 11:00, odumřely. Novou metodou státu, jak se pokusit o zlomení hnutí jsou zákazy demonstrovat, které den před akcí obdrželi někteří vytypovaní aktivisté. Právnímu kolektivu, který se skládá z dobrovolnických obhájců, se sice podaří dosáhnout zrušení několika zákazů, ale tato taktika bude dál sužovat budoucí mobilizace. Sama demonstrace je toho dne pěkným zklamáním, neboť prošla jen kolem Invalidovny a parlamentu a pak ji policie snadno uzavřela do „konvice“ – preventivně tak znemožnila jakýkoli pokus o divoké odchýlení od hlavního pochodu. Když byli u parlamentu, lidé – zejména muži v oblecích – se snažili proklouznout do uzavřené zóny a házením kamení popichovali ozbrojené stráže. Toho dne se také Pořádková služba CGT a FO střetla s autonomním čelem demonstrace. Policie však pro to odboráře nepronásledovala o nic méně, například jim nedovolila opustit „konvice“, když je do nich náhodou chytila.

Během tohoto odbory svolaného protestu došlo k pokusu o obsazení jedné veřejné komunální budovy, který se překrýval s nuit-deboutisty, a krátkou okupaci si zažila i scéna Beaux-Arts: zde se znovu (na čas) zbudovala hacienda. Patnáctého května je páté výročí vzniku hnutí Indignados a tak se objevuje volání po celoevropském Nuit Debout, ale nedostane se mu téměř žádné podpory, a to dokonce ani v dalších francouzských městech. Nuit Debout tak přinejmenším podvědomě stojí před skutečností, že jejich spekulace o tom, že jsou „spojnicí různých bojů“, splaskly, a tak svoji hlavní platformu redukují na internetovou kampaň „NEseznam“, která odhaluje „sociálně nezodpovědné“ globální značky. V červenci, kdy píši tyto řádky, je „120 březnových dní“ dávno za námi a Nuit Debout prý dál pokračuje, minimálně na internetu.

Sedmnáctého května se koná šestá celostátní demonstrace a tentokrát jsou odboroví pořadatelé („SO“) vyzbrojeni basebalovými pálkami a řetězy a autonomové v čele procesí skandují „SO Collabo“ (Pořadatelská služba kolaboruje). Avšak i to byl ze strany odborů zjevně kompromis: policejní prefektura po nich původně chtěla, aby lidi zastavovali a prohledávali, což odbory odmítly (jak se praví na webových stránkách CGT). Nadávky na SO pokřikují i další členové CGT. Nikoli náhodou se tento zákrok proti notorickým casseurs časově shoduje se stávkami, které začínají kolem 17. května: úklidové firmy v Paříži, Air France, nestabilní SNCF a RATP, státní školství, popeláři, veřejné knihovny, poštovní úřady v Asnières, IBM, 460 dělníků blokuje rafinérii v Grandpuits. A pak přichází 18. květen a Marion Maréchalová-Le Penová z Front National pózuje na náměstí Republiky s policisty (50 % z nich údajně volí FN) u příležitosti jejich protidemonstrace. Náměstí je zcela uzavřené a povídá se, že ho chrání ostřelovači. Autonomové a středoškoláci se srocují na periferii – někteří zaútočí na policejní auto, které zapálí, ale policisté velmi snadno uniknou – a pak vyrazí na divokou demonstraci. Následuje skandalizace v médiích a jsou obviněni čtyři členové tzv. „antifašistického“ gangu – Právní kolektiv si ve svém komuniké všímá, že termín „antifašista“ média používají stejným tónem jako termín casseur, čímž z antifašismu dělají a priori zločin.

Po aplikaci článku 49.3 (3. května) – „demokracie nás zklamala“ – se rozhodně urychlily nejen celostátní mobilizace a stávky ve specifických sektorech, ale také různé „meziprofesní“[7] blokády. Na 19. května je svolána další celostátní demonstrace. Ráno začíná meziprofesní blokádou podniku Dubrac TP v Saint-Denis, která má upozornit na roli MEDEF (Mouvement des Enterprises de France – svaz „šéfů“) při schvalování zákoníku. Nezmizeli ani středoškoláci: například 20. května se koná blokáda Lycée Mozart na protest nejen proti výjimečnému stavu a loi du travail, ale také proti článku 49.3.[8] Nuit Debout je navzdory svému nápadnému úpadku pořád ještě prostorem, kde se lidé setkávají, takže shromáždění probíhají dál. Jeho skutečný život však závisí především na poloze náměstí, neboť vlastní obsah tohoto hnutí se rozředil – jeho funkce „generálního snu“ jakožto zástupného symbolu za „generální stávku“ skončila: odborové blokády přetrumfnuly (přinejmenším momentálně) taktiku okupace v mezích zákona. Za povšimnutí stojí, že podle odborářů „militanti“ z Nuit Debout podporovali blokády mimo Paříž, například blokádu poštovní třídírny v Colombes, která se konala 24. května.

Do 23. května je podle ministra energetiky zablokováno 5 ze 100 skladišť pohonných hmot: 2 kvůli mzdovým sporům a 3 z tzv. „externích“ důvodů. Postiženo je tak 1500 z 12 000 čerpacích stanic. Vzniká dokonce aplikace, která pomáhá s vyhledáváním funkčních benzinek – „milujeme palivo,“ jak říká jeden tag. Vláda upozorňuje, že pořád ještě může pohonné hmoty přivézt přes přístavy – v příštích pár týdnech na to bude myslet 3600 stávkujících dokařů v Le Havre. Skoro všechny politické blokády rozežene CRS (policejní těžkooděnci pod velením socialistického ministra vnitra) a jak je patrné z písní, které se na blokádách zpívaly, antipolicejní sentiment gradoval. Blog la serveuse cituje jednu takovou píseň: „naše matky si platí policajty, aby zabíjeli naše bratry, naše matky si platí policajty, my nikdy nebudeme policajty.“[9] Lidé jsou tedy proti policii, ale práci svých „matek“, která policii financuje, se kriticky nevěnují. CGT 24. května hlásí, že všech osm francouzských rafinérií, buď stávkuje, nebo je zablokováno. Jednu několikadenní blokádu v severní Francii rozežene pořádková policie s vodními děly. Mainstreamová média opět rozlišují mezi „boji na pracovištích“, které spojují s CGT, a meziprofesním organizováním blokád z „externích“ důvodů – ideologicky tak oba fenomény udržují jako vzájemně se vylučující a momentální intenzifikaci třídního boje ohledně loi du travail normalizují představou, že Francouzi stávkují pořád atd.

Pokud jde o to, „kdo“ se blokád účastnil, ukázkovým příkladem byla blokáda skladu benzínu v Coignières západně od Paříže, která se konala 25. května a specificky byla namířena proti loi du travail. Nesvolala ji jen CGT, takže byla meziodborová. Mezi padesáti lidmi, kteří se tam v brzkých ranních hodinách shromáždili, byli železničáři, pošťáci, lidé, kteří pracují pro chemičky – stručně řečeno, žádný zaměstnanec samotného skladu. Blokáda trvá 5 hodin, než ji CRS rozežene. Podle jednoho zaměstnance skladu nebude mít blokáda vážnější dopad na zpoždění dodávek – ve skladu se totiž v těchto dnech pracuje přesčas dlouho do noci, aby se případné dopady blokád vykompenzovaly. Rozhodující blokádou však podle něj je blokáda ropovodu mezi Le Havrem a Paříží, která významně zkracuje počet dní, po které tento konkrétní sklad bude mít zásoby. Téhož dne rovněž začíná jednodenní stávka, kterou CGT vyhlásila v jaderné elektrárně Nogent-Sur-Seine, přičemž reaktorům bude trvat 3 až 5 dní, než se znovu naplno rozjedou.

Poslední květnové dny jsou na pařížských banlieues plné blokád a okupací. Dvacátého šestého května se koná celostátní mobilizační den. Brutalita policie stále narůstá. Toho dne přehrazuje ulice a pokouší se autonomnímu bloku znemožnit, aby se dostal do čela. Někdo vyrobil krásného planoucího fénixe a napsal na něj citát od Marxe, „Šturmování nebe.“ Jak nás informuje la serveuse, přítomna je i „ostražitá HD kamera, kterou z balkonu obsluhuje příslušník RG (francouzská zpravodajská služba) předstírající, že je novinář.“ Dál píše ohledně sporu o casseurs, že několik členů železničářských odborů pokřikovalo casseurs, collabos (násilníci/výtržníci, kolaborujete se státem), zatímco řada dalších odborářů, včetně železničářů, tleskala, když se něco rozbilo. Téhož dne dochází k dalším blokádám: tříhodinová meziprofesní blokáda Porte de Gennevilliers v 92. okresu a CGT okupuje jedno staveniště.

Třicátého května dochází nově k blokádě spalovny odpadu (94. okres), zatímco stávky popelářů pokračují a na úsvitu začíná i blokáda třídírny odpadu v 93. okresu, kterou svolala CGT. Přítomni jsou jak stávkující zaměstnanci města, tak řidiči z firem TIRU a SYCTOM (dodavatelé Electricité de France, EDF). Třídírna se zaměřuje na přeměnu odpadu v elektřinu, takže zde se potkávají blokády popelářů a energetiků. Blokádu do konce dne rozežene CRS a tajní z BAC. Ale hlavní okupaci, na jejíž podporu se pořádala tato blokáda, už od pondělka realizuje asi 100 popelářů a zaměstnanců kanalizací v Ivry. Taktika zápachu je v Paříži jasná: CGT tak „všechny“ zve, aby se připojili k blokádě. Přesměrování komunálního odpadu do jiných pařížských spaloven pak začátkem června vyvolává pokusy o jejich blokády. Počínaje 26. květnem CGT v celé Francii nařizuje přerušení dodávek elektřiny a pak na 1. června ohlašuje druhou stávku, která zasáhne i 19 jaderných elektráren. Podle komuniké CGT měly terčem přerušení dodávek elektřiny být zejména státní instituce a budovy MEDEF, ale dotkla se i statisíců dalších lidí. Železničářské odbory v SNCF (CGT a SUD) vyhlašují rotační stávku, která začíná 31. května. A jak poznamenává la serveuse, „stávkové hlídky měly i své oběti: v Cherbourgu jeden odborář zahynul na motorce, když se jel přidat ke stávkové hlídce, a na jiné blokádě došlo ke zranění jednoho z protestujících, když ho přejel řidič nákladního auta.“

„Francie se uzdravuje“ (Hollande)

Začátkem června meziprofesní tlak s podporou CGT pokračuje a narůstá až do 14. června. Toto datum bude rozhodující pro celostátní pokračování hnutí (minimálně nakolik se organizuje kolem požadavku úplného stažení zákoníku bez ohledu na pozměňovací návrhy, bude stropem stávek, aniž by vláda ustoupila). Lidi, kteří stávkují v kulturním a školském sektoru vláda v podstatě uplatí. Druhého června začíná časově neomezená stávka (v pařížské hromadné dopravě), kterou odstartoval meziprofesní protest, v jehož čele stáli železničáři, kteří se pokusili o blokádu Porte de Versailles. V příštích dnech budeme svědky blokád poštovních úřadů (na předměstích 91 a 92), spalovnách, kolejí (Paříž), garáží popelářských vozů (6. června), silnic v okolí letiště Charlese de Gaulla a pokusu o okupaci MEDEF (7. června).[10] Mezitím Nuit Debout (97. března) pochoduje „lidovými čtvrtěmi“ a pod transparentem „Convergence des luttes“ tam otevírá „prostor pro svobodu projevu“ – a skutečně se tam některé boje propojí, třeba boj uklízeček s bojem lidí vystěhovaných z bytu. Nuit Debout už expandovalo na předměstská náměstí vnější Paříže, ale spíše jen symbolicky (obvykle se prý jejich shromáždění zmocnili místní politici). A to vše se odehrávalo na pozadí 2 milionů návštěvníků, kteří mířili na Euro Cup 2016, a Hollandova prohlášení, že navzdory protestům největším nepřítelem státu zůstává „terorismus“ (zoufale se tak chytal listopadového vyhlášení války, která se od té doby zcela jasně vedla proti proletářům a žádný respekt mu nepřinesla).

Čtrnáctého června se konala obrovská „bitva“, jen Paříží pochodoval 1 milion lidí. CGT svážela pracující z celé Francie, ale především z Le Havru. Autonomní tête tvoří tisíce a tisíce lidí: někteří pochodují s transparenty, jiní bez, ale všichni jsou divocí a už nemají tvář „středoškoláka“, protože většina obličejů je skrytá. Policie stupňuje své násilí: je mnoho raněných, všude pobíhají zdravotníci, někteří s odznaky Nuit Debout. Policie útočí nečekaně, uzavře do „konvice“ veselejší část čela, které se ocitlo na frontové linii, zpomalí ho a pak na ně nasadí vodní dělo (v Paříži je to během tohoto boje novinka, ale v jiných městech jako třeba v Rennes už vodní děla použila). Přilehlé ulice už tou dobou neprodyšně odřízla a zatarasila, takže není prostor pro divoké boční výpady, které se zatím staly běžnou záležitostí. Vodní dělo přejímá funkci odborářského pořadatele, který odděluje autonomní sektor od odborově organizovaného sektoru, ale ve skutečnosti jsou oba sektory navzájem silně propustné, takže k čelu demonstrace se připojili i pošťáci a železničáři, a to nejen z radikálnějších odborů SUD, ale také z CGT. Navíc vodní dělo míří jak na odboráře, tak na autonomy. Na konci pochodu se protestující ocitají v oblacích slzného plynu, který se u Invalidovny mísí s vodou z vodního děla; procesí tak ani není dovoleno shromáždit se.

Odbory tento den označují za „úspěch“, ale po 15 dnech rotujících stávek, z nichž už některé sektory CGT vycouvaly, zůstává nejasné, zda bude požadavek „stažení“ zákoníku splněn. Někteří autonomové oznamují, že nepokoje došly na samou svoji „mez“ a dál je možné už jen povstání a Valls v této chvíli plně svaluje odpovědnost za casseurs na CGT, přestože uplynulý měsíc zcela jasně spolupracovala s policií. Petice, kterou podepíše přes 55 000 lidí, se obrací na Hollanda s teorií, že okna dětské nemocnice Necker ve skutečnosti rozbíjeli policisté v civilu. Později toho dne před prefekturami v dešti protestují i členové odborů a dožadují se propuštění svých přátel. Až do noci probíhá spousta rychlých a divokých demonstrací a nad Place de la République se vznáší kouř ze zapáleného vozu RATP. Co se týče Nuit Debout, zdá se, že definitivně skonalo. Navíc do celé Francie oficiálně dorazil fotbal. Dokonce i CGT ve svém komuniké odpovídá Vallsovi metaforou fotbalových fanoušků: tak, jako není povinností fotbalových fandů zajistit bezpečnost na stadionu, tak není ani povinností odborů zajistit bezpečnost na legální demonstraci (ale snažily se!).

Pak 23. června – poprvé od roku 1958, což bylo za alžírské války a za policejního ředitele Maurice Papona (jediného činitele Vichistické Francie, který byl usvědčen z podílu na deportacích Židů a nesl odpovědnost za pařížský masakr Alžířanů v roce 1961) – socialistická vláda vyhlásila, že zakáže odbory svolanou demonstraci. Dvacátý třetí červen 2016 byl jedním z akčních dní, které byly vystaveny největším represím. Byl to den, kdy se chodilo v kruzích od Bastily zpátky k Bastile, dočasně byly instalovány další kamery, prohledávaly se batohy a bylo lepší nemít u sebe plynovou masku (protože účinně se chránit před slzným plynem je nezákonné). Bylo hodně zatčených, včetně odborářů: ve vězení např. skončil jeden pošťák z předměstí 92, který byl členem SUD a ve stávce byl už do začátku května. Policejní odbory Unité SGP (Force Ouvrière) tvrdily, že policisté jsou „unavení“ a „nervózní“. V zákazu demonstrace můžeme vidět pokus vlády oslabit vyjednávací pozici a sílu stávkovat specificky u CGT, i když akční den svolávaly i další odbory.

Hromadí se obvinění a následují další a další represe. Bezprecedentní preventivní zásah se odehrál 28. června, kdy si policie počkala na stočlennou skupinu okupantů Bourse du Travail, která se chtěla připojit k jedné z posledních celostátních odborových demonstrací. Zastavili je, prohledali a na 9 hodin uzavřeli do „konvice“. Teď po Brexitu a s příchodem léta hnutí očividně slábne na náměstích, ve stávkových hlídkách i na ulicích a na scéně se objevují filozofové, kteří prosazují online petici za referendum.[11] Uvidíme, co bude v září…

Postskriptum

Od doby, kdy jsem na přelomu června a července, kde moje vyprávění skromně končí, tento text začala psát, byl 20. července potřetí použit článek 49.3 s cílem definitivně schválit zákoník, k němuž přibylo celkem 7000 pozměňovacích návrhů. Teď jde o to, kolik toho jako pracující „musíte vědět“ o předkládaném palimpsestickém zákoníku, když se navrhovalo dát francouzskému zákoníku práce, oděnému do rudé vazby a nechvalně proslulému svojí tloušťkou, „stravitelný“ formát pro pitomce. Politická krize zatím nejméně populární vlády se mezitím prohlubuje a po útocích v Nice dopadla i na „selhavší“ francouzské bezpečnostní složky. V Nice před minutou ticha i po ní Vallse vypískali. Výjimečný stav byl oficiálně prodloužen do ledna 2017. Hollande v jednáních o Brexitu dál zastává ve vztahu k Therese Mayové tvrdou linii a Marine Le Penová si brousí nože pro blížící se volby, když velebí rozhodnutí Británie odejít z EU. A teď vypukly nepokoje na banlieue Beaumont-sur-Oise ohledně zavraždění Adama Traoré v policejní vazbě a zdá se tedy, že léto rozkvete dalšími protesty a požáry.

[1] Tento oddíl je z části překladem textu, který vyšel po útocích. Další informace jsem přeložila z autonomistické brožurky Paris Debout, kde se objevila různá vyprávění, ale také z různých levicových a oficiálních zpravodajských kanálů.

[2] Článek 49.3 francouzské ústavy, zvaný „závazek odpovědnosti“, umožňuje vládě prosadit návrh zákona bez hlasování, a to pod pláštíkem odmítnutí hlasování o nedůvěře, které musí opozice pro formu iniciovat, aniž by měla naději na úspěch.

[3] První mítink, který organizovali Lordon s Ruffinem kolem Ruffinova filmu, proběhl 23. února ve veřejné budově Bourse du Travail poblíž náměstí Republiky. Fenomén, kterému se začalo říkat „Nuit Debout“, reagoval na návrh zákoníku podle své vlastní logiky a v tuto chvíli se pokoušel splynout s hybnou silou vyvolanou středoškoláky.

[4] S vyloučením cismužů, ale zahrnující transsexuály.

[5] Veřejná administrativní budova poblíž Place de la République, která se celé ty měsíce používala také k organizování (již zmiňované nesmíšené feministické schůze, mítinky autonomů – 28. června je obsazena a policie před ní na devět hodin „uzavře lidi do konvice“, aby jim znemožnila zúčastnit se širšího protestu).

[6] Tato praktika se používá proti výtržníkům už od 19. století.

[7] Blokády pracovišť, kterých se účastní nejen ti, kdo v dané firmě pracují.

[8] Později téhož měsíce budou na základě „biopolitiky“ protestovat proti návrhu povinných odběrů a testů slin.

[9] Viz excelentní podrobné poznámky o hnutí od jedné servírky, https://laserveuse.tumblr.com/.

[10] Důležitá tu byla kompilace klíčových dat v Paris-Luttes a autonomistickém časopisu Paris Debout.

[11] Balibar et al. „La loi El Khomri mérite un référendum“, Le Monde, 28. června 2016.

Advertisements
Comments
One Response to “République absurd: Vyprávění o vzpouře ve Francii na jaře 2016”
  1. leniveleur napsal:

    translated from the French from Des Nouvelles Du Front
    originally published May 3rd, 2016
    (on the demos, the thugs and the “Nuits debout”)
    https://edicioneschafa.wordpress.com/2016/05/25/from-outbreaks-to-inbreaks-ad-nauseum/

    Translated from the French from ‚Des nouvelles du front‘
    Originally published May 24th, 2016
    (still on the movement of struggles against the Labor Law)
    https://edicioneschafa.wordpress.com/2016/05/26/outbreaks-inbreaks-and-exhaustion-follow-up/

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: