Zpoza stávek a nepokojů se vynořuje komuna jako forma žití
Nepokoje, blokády, barikády, okupace. Komuny. Přesně to nás v příštích desetiletích čeká, tvrdí Joshua Clover v jeho nejnovější knize. Clover je profesorem literatury a kritické teorie na University of California Davis, ale známý je také publikovaný básník, kritik a novinář. Tento kratičký text, který uveřejnil na stránce Roar Magazine, tvoří výňatky z jeho nové knihy Riot, Strike, Riot: The New Era of Uprisings (Verso, 2016).
Nepokoje přicházejí. Už jsou tady a další jsou na cestě, o tom není pochyb. Zaslouží si adekvátní teorii. Teorie nepokojů je teorií krize. Platí to na krajové a lokální úrovni, ve chvílích, kdy se tříští sklo a hoří ohně, kdy jsou nepokoje vpádem zoufalé situace, kdy zbídačování dosáhne svých mezí, kdy se daná komunita nebo města ocitají v krizi. A platí to pár hodin nebo dní.
Nahlíženo z kterékoli perspektivy, nepokoje nekompromisně dosáhly ústředního postavení ve společenské realitě. Dělnické boje povětšinou slábnou, až se z nich stávají rozhárané defenzivní akce, zatímco nepokoje v rostoucí míře figurují jako ústřední podoba politického antagonismu – strašidlo, které přeskakuje z povstaleckých debat do úzkostných vládních studií a na lesklé obálky časopisů. Jména se stávají číslovkami naší doby. Nová éra nepokojů má své kořeny ve Wattsu, Newarku, Detroitu. Pokračovala přes Tchien-an-men v roce 1989 a Los Angeles v roce 1992 až došla do globální přítomnosti v São Paulu, parku Gezi, San Lázaru. Protorevoluční nepokoje na náměstí Tahrír, bezmála permanentní nepokoje v Exarchii, reakční obrat Euromajdanu. A v pološeru jádra: Clichy-sous-Bois, Tottenham, Oakland, Ferguson, Baltimore. Ani se nedají spočítat, kolik jich je.
Nepokoje, blokády, barikády, okupace. Komuny. Přesně to nás čeká v příštích pěti, patnácti, čtyřiceti letech.
Tento seznam není ničím novým. Mezi hrstkou skupin, které se ztotožňují s koncem Programu, patří už nějakou dobu k běžným poznatkům. Ve své nové knize Riot, Strike, Riot: The New Era of Uprisings (Verso, 2016) se snažím o teoretickou a historickou odpověď na otázku, proč jsou za současných okolností nevyhnutelné další boje ve sféře oběhu a proč úplnější pochopení tohoto konceptuálního rámce a materiální historie vyžaduje poprat se s limity nejnovější vlny bojů a zároveň se pokusit o vytýčení praktického jádra, z nějž s jistotou vykvetou nadcházející boje.
***
Jestliže jsou náměstí a ulice dvěma dějišti nejnovějšího cyklu bojů a současných nepokojů, obě se otevírají komuně. Komuna však není místem v tomto smyslu slova, není „územní aglomerací“, jak říkal Kropotkin. Ve své historii se tomuto vymezení vymyká, byť jsou konkrétní případy pojmenovány podle svého místního dějiště. Snad bychom mohli říci, že komuna je společenským vztahem, politickou formou, událostí. Všechna tato označení se pro ni používají. Také můžeme podotknout, že se jedná o taktiku.
V rámci dnešních proměn by forma komuny byla nemyslitelná bez modifikace tradiční dělnické třídy v širší proletariát. To znamená, že jí směr neudávají produktivně pracující lidé, ale spíš heterogenní populace lidí bez rezerv. Stejně jako v nepokojích i v komuně mohou figurovat pracující, ale ne nutně jako pracující. Kristin Ross tvrdí, že komunu částečně definuje plnost jejího vztahu.
„Komuna jako politické a sociální médium nabízela to, co továrna ne: širší společenské měřítko, které zahrnovala i ženy, děti, rolnictvo, seniory, nezaměstnané. Neobsahovala jen sféru výroby, ale výrobu i spotřebu.“
Mezi komunou a nepokoji je pak kontinuita. Jejím předpokladem je, že výše mzdy se nemůže stát prostředkem k zajištění jakéhokoli druhu emancipace. Stejně jako mnohé boje v první éře nepokojů ji pravděpodobně uvedou v život ti, kdo už dlouho stojí před otázkou reprodukce bez mzdy – ti, z nichž společnost ukula nositele této krize. „Ženy byly první, kdo jednal,“ připomíná nám Lissagaray ohledně Pařížské komuny: „zocelené obléháním, užily si dvojnásob bídy.“ Ovšem obležení v podobě genderu nikdy neskončilo.
Komuna se zároveň rozchází se základem nepokojů, kterým je výše cen, protože v takové akci se už nehledají zásoby pro přežití. Komuna přesahuje stávky i nepokoje. Za takové situace komuna nevzniká jako „událost“, ale jako taktika společenské reprodukce. Je velmi důležité, abychom komunu chápali předně jako taktiku, jako praxi, které odpovídá teorie. Překročíme-li stávky a nepokoje, pak problémy a možnosti reprodukce odlišuje od problémů a možností výroby a spotřeby toto: komuna je taktika, která je rovněž formou žití.
Nadcházející komuny se tedy budou rozvíjet tam, kde se boje ve výrobě i oběhu vyčerpaly. Nadcházející komuny se pravděpodobně neobjeví prvně ve městech obehnaných zdí nebo v únikových komunitách, ale v otevřených městech, kde lidé vyloučení z formální ekonomiky a vydaní napospas oběhu drží hlídku nad neschopností trhu uspokojit jejich potřeby. Předpolím kolem Thiersovy zdi je dnes Boulevard Periphérique. Přebytečné obyvatelstvo se teď shromažďuje na vnějším okruhu Limy, Dháky a Dar es Salaamu. Ale ne jen tam.
Všechno se hroutí, jádro a periferie už se neudrží. V noci se obracíme pořád dokola a spaluje nás oheň. Možná, že v dlouhé krizi kapitálu může dojít ke zvratu; z obou stran se jedná o nebezpečnou sázku. Dokud však krize trvá, reprodukce kapitálu prostřednictvím koloběhu výroby a oběhu – mzdy a trhu – se stále silněji jeví jako cosi, co limituje reprodukci proletariátu a ne jako něco, co ji umožňuje. Je to mrtvý a hořící koloběh.
Zde se nepokoje navracejí se zpožděním nebo se objevují příliš brzy – oboje v příliš velké i příliš malé míře. Komuna není nic než označení pro pokus překonat tento limit – tato nezvyklá katastrofa teprve přijde.
Kniha Riot. Strike. Riot: The New Era of Uprisings právě vyšla u Verso Books. Objednat si ji můžete zde.
Přátelé komunizace 