Nejsme „anti“

Amadeo Bordiga, kdysi použil bonmot, že politicky vzato je antifašismus nejhorším produktem fašismu. Totéž by patrně šlo říci také o antiimperialismu. Aktuální význam „fašismu“ nebo „imperialismu“ v kontextu krize globalizovaného kapitalismu samozřejmě volá po analýze, při níž nám bordigistická dogmata příliš nepomohou. Stejně jako ve 20. a 30. letech 20. století ovšem platí, že antifašistické mobilizace a aliance s liberály sice mohou být nutnou sebeobranou proti fašistické hrozbě, ale jejich úspěchy nám v boji za zrušení kapitalismu rozhodně nepomohou, protože opozice fašismus/antifašismus zůstává protikladem dvou politických pólů definovaných kapitalistickou společností. Totéž platí pro antiimperialistický pól s jeho „protiválečnými“ aktivitami, které ve finále více či méně skrytě fandí jedné ze stran kapitalistických konfliktů: třeba Putinovi nebo Bašáru al-Assadovi. Stejně problematické jsou i postoje spjaté s antinacionalismem, antisionismem, antistalinismem, antiglobalizací atd. Předpona „anti“ sice může sloužit jako pohodlná zkratka, která naznačuje naši opozici vůči nějakému rysu společenského celku – opozici, která je součástí celkového úsilí o překonání tohoto společenského celku – ale fixovat se na ten či onen aspekt kapitalistické společnosti jako na největší zlo a upřednostňovat boj proti němu před všemi ostatními je krátkozraké a zároveň jednostranné. Nepochybně existují mnozí, pro něž je antifašismus, antiimperialismus nebo třeba antiglobalismus denním chlebem levicové politiky. Právě s nimi ve svém textu Nous ne sommes pas Anti z roku 2005 polemizuje Bernard Lyon volně spojený s francouzskou skupinou Théorie Communiste. Lyonův článek mluví o tom, že být pro komunismus znamená, být pro zrušení stávajících podmínek, což v je v podstatě negativní operace. Kdežto být třeba antifašistou často znamená afirmovat buržoazní demokracii ve vyspělých zemích a být antiimperialistou často znamená afirmovat buržoazní diktaturu v nerozvinutých zemích. Česká verze Lyonova textu vychází z anglického překladu, který pořídil Ross Wolfe.

Nejsme „anti“. To znamená, že nejsme proti extrémním formám vykořisťování, útlaku, válce nebo jiným hrůzám. Být „anti“ znamená zvolit si něco obzvláště nesnesitelného a pokoušet se o budování aliance proti tomuto aspektu kapitalistické reality.

Nebýt „anti“ neznamená být maximalistou a neustále nelogicky proklamovat, že jsme pro totální revoluci a že cokoli menšího je jen reformismus. Znamená to, že když se v konkrétní situaci stavíme proti kapitálu, neklademe proti němu nějaký „dobrý“ kapitál. Požadavek nebo odmítnutí nepostulují nic jiného než to, o čem jsou: bojovat proti zvyšování důchodového věku neznamená podporovat lepší správu přímé nebo sociální mzdy. Bojovat proti restrukturalizaci neznamená být antiliberální; znamená to stavět se teď a tady proti konkrétním opatřením a není náhodou, že právě takto boje překonávají své limity. Nejsme ani anti-tohle ani anti-támhleto. Nejsme ani „radikálové“. Nutnost komunizace v průběhu momentálních bojů klademe proto, že perspektiva komunizace, která není bezprostřední, může bojům posloužit jako sebekritický analytický rámec k historické produkci překonání kapitálu.

Antiliberalismus či alespoň antiultraliberalismus – který dnes [2005] ustavuje národní jednotu, bezmála totální lidovou frontu – skýtá zářný příklad toho, jak nám přístup „anti“ dovoluje zaujmout pozici v lidové frontě a pak se organizuje jako něco na způsob ATTAC [Asociace pro zdanění finančních transakcí a pomoc občanům] nebo něco neformálnějšího. Archetypem tohoto přístupu je antifašismus: nejprve ideologie lidových front ve Španělsku a Francii a posléze šikování se kolem praporů rusko-anglosaské válečné koalice namířené proti německo-japonské ose. Antifašismus žil velmi dlouhým životem, jelikož byl až do pádu [Berlínské] zdi v roce 1989 oficiální ideologií západních demokratických států i východních socialistických států.

Vedle antifašismu tu byl antikolonialismus, ideologie kombinující v tripolárním světě studené války socialismus s nacionalismem. Tato strukturující ideologie umně pojmenovaných národně osvobozeneckých front spojovala boje kolonizovaných proletářů s boji místních buržoazních živlů pod politickým a vojenským velením autochtonních byrokratických vrstev, které vyprodukovala koloniální správa. Antikolonialismus a antiimperialismus byly také rámcem, v němž se byrokraticko-demokratičtí revolucionáři spojovali se socialistickým táborem. A v kontextu střetů a válek – globálních i lokálních – mezi různými póly kapitalistické akumulace tyto ideologie fungovaly jako státní ideologie (pro stávající státy nebo sloužily k ustavování států). Po druhé světové válce se v metropolích spolu s antifašismem stal zásadním prvkem komunistických stran antiimperialismus, který se prezentoval jako obrana socialistické vlasti a „mírového tábora“. Artikuloval globální pohled na konflikty protkaný všední management vykořisťování kapitálem a v tomto pohledu socialismus zůstával v ofenzivě. Antiimperialismus tak byl a do jisté míry zůstává mobilizačním rámcem niterně spojeným s válkou.

Antirasismus, bratr antifašismu, je dnes další státní ideologií, která provází a zakrývá masivní a praktický státní rasismus, který se ve Francii rozvíjí od chvíle, kdy kapitál v 70. letech 20. století vstoupil do otevřené krize. Protidělnická politika kapitalistické restrukturalizace „rasizovala“ pracující tak, že nejprve rozdělila na „Francouze“ a „imigranty“ a pak je dál rozdělovala „etnicizací“ a tzv. „komunitarizací“ [communautarisme]. Tato situace antirasismus staví do neudržitelné pozice. Dozvídáme-li se, že se „mladí černoši“ chovají rasisticky k „mladým bělochům“ (kdo seje vítr, sklízí bouři), antirasisté nám každopádně vysvětlí, že se nejedná o rasismus, ale o sociální zášť! Jaká to podivuhodná imbecilita domnívat se, že rasismus je biologický! Antirasismus si vždy bude omílat svoji pravdu, aniž by rasismu zabránil v omílání té jeho. Během velkých bojů v letech 1995 nebo 2003 [Jean-Marie] Le Pen zmizel z tváře světa a sotva už si vzpomeneme na jeho existenci. A nestalo se tak díky antirasismu.

Vraťme se ale k antiliberalismu: v Anglii a USA nikdo neváhá nazývat ho antikapitalismem. „Kapitalismus“ se tu chápe jako pouhá existence nadnárodních korporací, jejichž praktická politika je pranýřována za to, že rdousí země Jihu, ničí jejich ekonomiky (viz Argentina) a zejména zemědělství, masakruje zemské ekosystémy, nutí pracující z metropolí konkurovat pracujícím z „rozvojových“ zemí, praktikuje „sociální dumping“, kterým je prekarizuje, flexibilizuje a dělá z nich pracující chudinu. Proti takové politice se staví Tobinova daň, fair trade, „potravinová suverenita“, garantovaný příjem, globální demokratická regulace, ekonomická solidarita. Právě tyto parafernálie mají z antiliberalismu dělat antikapitalismus. Co na to říci? Že opravdový antikapitalismus je něco jiného a postulovat komunizaci? Něco takového by zjevně bylo irelevantní, jelikož v rámci „anti“ vždy panuje honba za tím jediným pravým „anti“. Ještě marnější by to bylo z toho důvodu, že tento antikapitalismus je přeci opravdovým antikapitalismem, který federuje jednotnou frontu všech anti-ismů.

Mezi kolujícími anti už nějakou dobu nalézáme antisionismus. Co si pod ním představit? Historicky mezi strany a teoretiky stavějící se proti sionismu patřily ruská, polská a litevská dělnická strana a jejich různí vůdci: Trockij, [Vladimír] Medem, Lenin a Luxemburgová. Boj proti carismu a antisemitismu dal během vzdoru vůči každodennímu vykořisťování nuzujícího a utlačovaného židovského proletariátu, který byl pravidelným terčem pogromů podněcovaných tajnou policií, vzniknout dvěma proudům uvnitř židovského dělnického hnutí. Jeden byl internacionalistický a kulturně autonomistický (propagoval jidiš) a jeho hlavní organizací byl Bund (Všeobecný dělnický židovský svaz v Litvě, Polsku a Rusku) v čele s Medemem. Navzdory četným konfliktům a různým schizmatům se v podstatě jednalo o židovskou odnož Ruské sociálně demokratické dělnické strany. Druhý proud byl sionistický a jeho hlavní organizací byli Poalej Cijon (Dělníci Sijónu) v čele s [Ber] Borochovem, zakladatelem socialistického sionismu, jenž hlásal, že Židé se nemohou osvobodit v diaspoře, a proto je nutné vytvořit židovský socialistický stát v Palestině. Bund agresivně bojoval proti orgánům sionistické ideologie a tvrdil, že antisemitismus lze porazit jedině socialismem. Zároveň obviňoval sionismus, že dezertuje ze skutečného boje a propaguje nereálné řešení, které dokonce útočí na opravdovou židovskou kulturu, jidiš – kulturu lidu, který patří mezi ostatní národy Evropy a nikam jinam. Tuto židovskou opozici vůči sionismu lze tedy logicky označit za antisionismus. Arabská opozice vůči židovské kolonizaci Britského mandátu Palestina se staví proti této kolonizaci a ne přímo proti sionismu, což by si žádalo postavit proti němu jiný cíl, který by reagoval na příčiny, jež sionismus vyprodukovaly (jak jsme viděli v případě Bundu). Následně palestinské nacionalistické organizace odmítly nazývat stát Izrael jeho jménem a charakterizovaly ho jako „sionistickou entitu“, aby ho nemusely uznat jako hotový fakt. Ani to nemá nic společného se sionismem. I když si jejich nepřátelé skutečně říkají sionisté a pro Palestince je tak celkem přirozené prohlašovat, že jsou antisionisté, tato póza jim umožnila (po genocidě už jen symbolicky) navázat na židovská revoluční hnutí a přihlásit se k pozici, která byla zároveň antikolonialistická (projekt národního osvobození) a „pokroková“ v souladu s restrukturalizací světa studenou válkou.

Ostatně antisionismus se stal i eufemismem pro antisemitismus, neboť pranýřování proamerického imperialistického charakteru Izraele se snadno kombinuje s pranýřováním „diktatury trhu“, Wall Street, která je teď centrem „liberální globalizace“, nepřítelem lidu a tamní „sionistická lobby“ je novým jménem pro židovské mezinárodní finančnictví. Je až k nevíře, jak stará antisemitská klišé dostávají v kontextu antiglobalismu novou tvář!

Každopádně nejsme o nic více antisionisty než antiimperialisty či protiválečnými aktivisty a aktivistkami. Postavit se proti válce může za určité situace být prvním momentem proletářského hnutí, které překoná samo sebe v boji proti kapitalistickému státu, jenž se pro záchovu sebe samého pustí do války. Ale pacifistická hnutí jdou s trhem do války. Posledním příkladem je celosvětové hnutí proti válce v Iráku.

Co se nás týče, nejsme anti-cokoli. My jsme pro komunizaci, což neznamená být radikálněji anti-něco než anti-něco jiného: například proti odcizení nebo proti práci.

Jsme pro komunizaci v bojích, které dnes probíhají proti ofenzivě vedené kapitálem, proti restrukturalizaci, která dál probíhá, přestože už dnes zvítězila, protože jejím specifikem je rušit stálost, a proto pro kapitál zůstává nedovršitelnou. Stavíme se proti snižování mezd. Být proti vykořisťování a jeho zhoršování neznamená dělat antikapitalismus a už vůbec ne komunizacionismus. Znamená to být přítomni v třídním boji, v hnutí prakticky a teoreticky produkujícím překonání. Ne proto, abychom tam vykládali, že „jediné řešení je komunizace,“ ale proto, abychom protidělnickou politiku postulovali (byť velmi menšinově) jako nutný důsledek kapitálu a ne jako svévoli, za kterou stojí diktát „ajatolláhů liberální ideologie“ (naštěstí je tato nutnost stále zřetelnější). Definuje-li se nějaký proud jako „anti“, brání mu to uchopit sebe sama jako dynamický prvek překonání. Proto je třeba protivníka uchopit jako neschopného další existence. Překonání je jedním z kurzů boje mezi kapitálem a proletariátem v jejich jednotě – jedná se o překonání obou proletariátem. Každá definice „anti“ se pohybuje uvnitř antinomií kapitálu, neboť být „anti“ vždy znamená podporovat existující protiprvek neboli to, co se jeví jako bezprostřední možnost, např. „alterglobalizace“ či dokonce proletářská autonomie. Nejenže nestaví překonání do zorného pole, ale také postuluje strategii (tj. kroky) k dosažení svého cíle. Každá podpora reálně existujícího prvku funguje podle historického modelu dělnického programu, který afirmuje třídu takovou, jaká je, ale také práci takovou, jaká je, a ptá se jen, jak moc ji lze zredukovat, pošleme-li všechny pracovat. Dnešní novinkou je, že se vynořují jisté aspekty boje, které se zdají naznačovat možnost překonání podpory existujícího prvku, která vede k nějaké strategii.

Jestliže se v Argentině otázka proletariátu dostává i do srdce bojů, které bychom mohli označit jako boje o samosprávu, znamená to, že s sebou nenesou podporu nějakého prvku této společnosti a tím pádem nepracují ani na strategii. Zdůrazňování vzniku mezery v kontrarevolučním utěsňování bojů je rovněž součástí této mezery, která naznačuje překonání, existenci komunizujícího proudu schopného detekovat tyto prvky. Celkový kurz kapitálu, jenž má dnes tendenci nadále svůj cyklus neuzavírat reprodukcí tříd, naznačuje rovněž překonání v krizi a konec současného cyklu akumulace.

Být proti není totéž co být „anti“. Bojovat proti restrukturalizaci, která zhoršuje vykořisťování, neznamená být stoupencem antirestrukturalizace, což by se rovnalo konstatování, že restrukturalizace by se neměla provádět. Antijaderní aktivisté a aktivistky jsou jako karikatura, která dokazuje, že být „anti“ znamená podporovat jiné existující prvky (jiné energie, jinou spotřebu), což je něco úplně jiného než stavět se proti budování reaktorů a všemu, co s tím souvisí: ničení, militarizace prostoru a znečištění ad vitam eternum.

V průběhu bojů se stavíme proti antikapitalismu, antifašismu, antirasismu, antisionismu – zásadním doplňkům komunitarismu. To z nás ale nedělá antikomunitaristy, antidemokraty a už vůbec ne – a to možná ze všeho nejvíce – antiobčany. Stavíme-li se proti socializaci a chceme-li zrušení společnosti, jsme pozitivní, jsme jedině pro komunismus.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: