Vzplanutí, uhasnutí a vyčerpání (pokračování)

Roland Simon z francouzských Théorie Communiste pokračuje v analýze dalšího vývoje hnutí proti Zákoníku práce ve Francii. Tento příspěvek ze stránky Des nouvelles du front pochází z 24. května 2016.

(stále o hnutí bojů proti Zákoníku práce)

Perspektivě „vyčerpání“ hnutí [proti Zákoníku práce] se dostalo pozornosti některých čtenářů krátkého textíku Od vzplanutí k „uhasnutí“ až do vyčerpání, který se objevil tady na Des nouvelles du front. Zdá se totiž, že pár nedávných událostí, blokád a stávek tento názor popírá. Pravda, hnutí se znovu vrhá vpřed, ale jak? Není divu, že termín „vyčerpání“ upoutal jistou pozornost, protože ve finále záleží na praktikách, tématech, akcích a názorech a na tom, co máme a/nebo děláme a na působnosti našich názorů. Avšak navzdory pozornosti, kterou přitáhlo, nebylo „vyčerpání“ ústřední tezí textu.

Stěžejním tématem těch několika řádků byla nelegitimnost požadavků pracujících, která se ze situace, jež je na nás prostě uvalena (ministr Sapin nedávno prohlásil, že „požadavky nikdy nebyly legitimní“), stává – částečně, zajíkavě, nárazovitě a přerušovaně – tím pravým prostředkem k pochopení hnutí. Problematickým limitem toho všeho byl obsah, který se „vznášel ve vzduchu jako vědomí, jež se osvobozuje od svých mezí.“ Jako by toto vědomí samo od sebe „překonalo nejvlastnější podmínky svého vzniku“. Jde tedy o slavnou „skleněnou podlahu“ výroby, na kterou narážejí mnohé dnešní všeobecné boje, jež se odehrávají ve sféře reprodukce.

Něco se na tom brzy změní. Ale tuto změnu nesmíme vidět jako cosi jednoduchého, lineárního a jednostranného. Stávky a blokády přicházejí v pravý čas, zmizí a pak se zase objeví. Znovu a znovu, jako by hnutí hledalo důvod své existence. Předně si musíme povšimnout, že to, co je v pohybu a zdánlivě to popírá naši pozici ohledně vyčerpání, stojí na sekčních požadavcích. Na první pohled nám tak nic nebrání domnívat se, že to, co se děje a oživuje hnutí, by mohlo být zánikem toho, co tu bylo doposud a co charakterizovalo jen první fázi hnutí. To, co tu bylo doposud, však ve skutečnosti zůstává základovou tendencí a nevstupuje tiše do cíle, kterým je průnik „skleněnou podlahou“. Což znamená, že se tato základová tendence opožďuje za formováním podmínek své existence.

Vzplanutí s jejich „nic nežádáme“, bojující kolektivy a „Nuits debout“ za sebou při průniku nechávají svoji abstraktní obecnost. Samozřejmě, že do této abstraktní obecnosti patřili i nezaměstnaní, přistěhovalci bez dokumentů, nebělošští obyvatelé banlieues, ženy, pracovní podmínky, bydlení, invaze zboží do našich životů, sexuální orientace, farmářské zemědělství atd. Ale žádná z těchto jakkoli reálných „kauz“ neexistovala ve své konečnosti sama o sobě, žádná nebyla momentem celku, který se teprve zhmotní, momentem, který už dnes může zvěstovat finální sblížení (buď fakticky, nebo potenciálně) podmíněné jejich inkluzí. Jejich diskurs byl plný představ, že jsme občané, že jsme „lid“, že jsme „pospolu“. A kdo byl potom nepřítel? Policie – ta byla nepřítelem, protože znemožňovala, aby všechno fungovalo tak, jak si všichni přáli. „Každý nenávidí policii,“ ale jaký má smysl nenávidět policejní obušek, když stejnou nenávist nechováte k moci, která se jím ohání? Obecně vzato byl jejich pohled ve finále pohledem odnikud: buď byl bez oponentů a bez nepřátel, nebo je absolutně ignoroval. Ale pohled odnikud nemusí být nutně výrazem neexistující situace.

Podle jednoho průzkumu, který provedli sociologové z EHESS (a naznačují věci, které stojí za zamyšlení), je sociální kompozice „Nuits debout“ pestřejší, než se zprvu říkalo: jsou tam nezaměstnaní, obyvatelé banlieues, pracující. Nicméně velkou většinu účastníků tvoří absolventi vysokých škol (o čemž svědčí průzkum i naše vlastní návštěva jednoho ze shromáždění). Vysokoškolské vzdělání samozřejmě nikomu nebrání v nezaměstnanosti, ale rozhodně definuje zvláštní sociální profil, který je zdrojem jazyka obecné společnosti, „společných statků“, spravedlnosti a nespravedlnosti. Středostavovský absolvent vysoké školy, který se ocitne uprostřed života společenství, je ztělesněním abstraktní normy republikánského občanství. „Nuits debout“ velmi dobře ví jak o sobě mluvit, aby byli pro média fotogeničtí a mohli si v nich najít sobě podobné. Fráze, „nic nežádáme,“ byla abstraktní obecností, která vystupovala a občas působila jako rekuperace zvláštní společenské výbušnosti. Podle stejného průzkumu se 2/3 pařížských účastníků „Nuits debout“ nepodílely na žádné demonstraci proti Zákoníku práce.

Teď se požadavky vrátily a hrají svoji roli, ovšem je to ambivalentní role. V této situaci se nalézáme právě teď. Směřování hnutí a jeho přechod na jinou rovinu ho sice oživují, ale to není nutně v rozporu s vyčerpáním-zánikem toho, co se mohlo jevit jako fundamentální určení jeho první fáze a co bychom mohli popsat jako abstraktní obecnost, která nebyla založena na požadavcích, a měla všechny své ideologické meze, protože tato obecnost byla sama ideologií. Přechod od tohoto abstraktního obecného prochází přes zvláštní a v současnosti má zvláštní podobu požadavků. Musíme se však zdržet představ, že celek nutně existuje v každé části, že celek nemůže existovat bez toho, aniž by byl v srdci každé situace, kde nepůsobí mocí, ale činy. Přejdeme od abstraktní obecnosti k „výrazovému celku“ – kapitalistický výrobní způsob ve své celistvosti se projevuje hierarchickou strukturou s fundamentálními určeními a dominujícími silami, které vymezují jeho určení (není vyloučené, že teoretická reflexe – i velmi abstraktní – by mohla být velice užitečná). Proto se průnik skleněnou podlahou jeví jako určení jakéhokoli všeobecného hnutí bojů.

Třídní příslušnost jako vnější nutnost je situace, eskalace uvnitř třídního boje, v němž je přítomno zvláštní i požadavek a oboje hraje svoji roli. Tato situace a eskalace jsou výsledkem jistých sil a závisí na vztahu mezi praxí proletariátu a praxí státu a vládnoucí třídy. Aby se daná praxe – praxe požadavků – mohla zformovat, musí dojít k průniku skleněnou podlahou a požadavek se pak stane sérií lomných linií. Tyto lomné linie jsou patrné z nebojácnosti, s níž se někteří vrhají do minoritních akcí, když pořádají blokády, které přesahují jejich sektor nebo určité podnikání, když mají vůli zasáhnout celou skupinu místních podniků, když se hranice mezi oficiálními odborářskými pochody a „neformálními manifestacemi“ stává porézní, když tzv. „násilníci“ nejsou záminkou k marginalizaci demonstrací a vzplanutí a když vzniká kaskádovitý vztah spojující všechny roviny boje. Propletení všech požadavků nakonec povede ke zpochybnění požadavku jako takového.

Na této bázi se v rámci podmínek, za nichž se objevuje třídní příslušnost jako vnější nutnost (byť prchavě), rozehrává „dialektika“ požadavků a reakcí vládnoucí třídy. Známkou, že se třídní příslušnost objevuje jako vnější nutnost, by se mohl stát (kromě stávky a vzplanutí) souhrn praktik modifikujících užívání veřejné dopravy, rafinérií atd. a usilujících o rozšíření a proměnu už probíhajících bojů, a to bez ohledu na gesci a partikulární požadavky. Uchvácení bojových nástrojů není formou vlastnictví. Uchvácení nikdy není aktivitou, která se institucionalizuje – spíše spadá do definice komunálního užívání.

Praktické možnosti takové situace nás při průniku skleněnou podlahou upozorní na vady požadavků a následně se do oněch požadavků opět zanoří, protože právě tyto požadavky znovu nakoply celé hnutí. My se musíme vší silou snažit zviditelňovat a zdůrazňovat, že nejsou vidět další lomné linie skryté v kladených požadavcích, a to včetně slabé afirmace autonomních žen uvnitř hnutí, ale také kvazi-absence jakékoli diskuse o rasizaci práce v její všední podobě ve světě kapitálu. Upozorňovat na slabost či absenci těchto lomných linií v rámci kladených požadavků znamená přímo upozorňovat na současnou nestabilitu, protože sbližování nutně není (možná naneštěstí) královskou cestou, která proletariát dovede ke zpochybnění jeho vlastní existence a jeho rozporu s kapitálem. V tomto smyslu by výzva ke „generální stávce“ nebo dokonce její realizace mohla být stejně víceznačná jako kterékoli jiné sbližování.

Uvedeme-li s náležitým upozorněním tyto lomné linie do vztahu s praktikami vládnoucí třídy, musíme počítat s neoblomností této třídy. Tváří v tvář vynořujícím se blokádám a stávkám v rafinériích Total (francouzská nadnárodní korporace zabývající se ropou a zemním plynem) oznámil, že přehodnotí své investice ve Francii. „Existuji vůbec? Jsem jako zaměstnanec Totalu důležitý nebo ne?“ Takové myšlenky se mohou honit hlavou dělníka z Fos-Sur-Mer. Stejně tak musíme počítat se specifickou krizí francouzského státu, která se stává hrozivou. Skutečnost, že třídní příslušnost je vnější nutností, se deklaruje i ve vztahu mezi třídou kapitalistů a jejím státem. Jinými slovy, tento vztah obsahuje situace, kdy vzniká jistá trhlina uvnitř požadavkových praktik – trhlina, která v rámci nějaké požadavkové praktiky zpochybňuje činitele kladoucího požadavek, protože tento činitel existuje jen vzhledem ke třídě, kterou vidí před sebou. Přecházíme tak od nelegitimnosti požadavků, která je na nás uvalena, k nelegitimnosti požadavků, k níž se hlásíme, protože sami její nositelé začínají pochybovat, kým vlastně jsou. Jelikož tato tendence už existuje, není nutné, aby praktiky, které by tuto dynamiku mohly konstruovat, dosáhly autonomie na důvodu své existence (to, že konáme jako třída a klademe požadavky) a snažily se předběhnout dynamiku, o jejíž budování usilují.

Co se „Nuits debout“ týče, je zjevné, že celková změna v povaze hnutí, jehož jsou pouhým momentem, buď „Nuits debout“ promění, nebo zaniknou. Jasněji se tak ukáže, jak různorodí jsou účastníci „Nuits debout“, protože budou stát před nutností nově formulovat svůj postoj k politice, demokracii a občanským řešením. Buď to bude jejich konec, nebo se změní jejich sociální kompozice. Jejich stěžejní prerogativou se musí stát současná nejednoznačnost praktických požadavků. Nebo ještě jinak: buď pod příkrovem ideologické expanze „společného“ jejich shromáždění naprosto zabřednou do čistě autoreferenční ideologie konstruovaného společenství (která mu spolu s fatou morgánou digitálních přístrojů zabezpečuje faktickou existenci), nebo se vydají cestou politické rekonstrukce jako Podemos (něco takového je ale ve Francii v nedohlednu; ale Syriza je něco úplně jiného).

Na závěr se vraťme na začátek, neboť se musíme vrátit k úvodní otázce: průnik skleněnou podlahou, kterým se ustavovala první část hnutí ve snaze nalézt podmínky své vlastní existence a nadále se už „nevznášet ve vzduchu“, by klidně mohl být i jejím pohřbem. Vyčerpání toho, co ustavovalo první fázi hnutí, by mu rovněž mohlo zabránit v dosažení vyššího stádia. Nic není lineární ani jednostranné. Přesto právě tyto otázky a pozice musíme definovat.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: