Od vzplanutí k „uhasnutí“ až do vyčerpání

Roland Simon z kolektivu Théorie Communiste se snaží teoretizovat hnutí proti novému Zákoníku práce ve Francii, včetně „Nuits debout“. Tento příspěvek vyšel jako první 3. května 2016 na stránce Des nouvelles du front.

(o demonstracích, násilnících a „Nuits debout“)

„Vzplanutí“ v rámci „požadavkových demonstrací“ se stala cílem sama o sobě – násilí už není otázkou, externalitou ani dodatečným nápadem. „Vzplanutí“ je přirozeností samotného hnutí: plamen se po vyšlehnutí vrací ke svému zdroji, až se stane jeho známou a očekávanou přirozeností – můžeme to označit jako „uhasnutí“. Otázka násilí je pryč, zcela přestala být otázkou. Jen v televizních zprávách se mluví o „demonstrantech“ a „násilnících“, ale policajti a jejich mluvčí už tento jazyk nepoužívají.

„Ani zákon ani práci.“ Jedno demonstrace proti Zákoníku práce a „Nuit debout“ spojuje: nelegitimnost požadavků pracujících. Jestliže s touto nelegitimností nakládají různě, důvodem je prostě to, že tato nelegitimnost vypadá v různých částech společnosti různě a vždy bude vyvstávat konfliktně. „Sbližování“ nelze nařídit a nemůže být ani cílem: segmentaci pracovní síly, rasová a genderová dělítka nelze jednoduše schovat pod třídní příslušnost, protože právě skrze ně je třída zakoušena a neshody v rámci téže situace nejsou jen o odlišných hlediscích, nýbrž jsou reálnými body antagonismu. Se skutečnými konflikty a mnohostí rozporů nelze hospodařit v tom smyslu, že je uznáme a sečteme dohromady.

Třídě kapitalistů je už nějakou dobu zjevné, že požadavky, demonstrace a vyjednávání pro ně v rámci vnitřně konfliktního procesu akumulace přestaly být legitimní (na systémové rovině, dalo by se říci). Už tak evidentní ovšem není, že by proletariát tuto situaci rozpoznal jako svoji vlastní a ne jen jako situaci, která je mu vnucena, či jinými slovy, že by v kapitálu rozpoznal důvod své existence, samotnou svoji existenci obrácenou proti sobě, kapitál jako výhradní nutnost jeho existence. Hnutí, které se teď ve Francii rozjíždí, se teprve bude muset definovat, porozumět samo sobě, neboť se jedná o první hnutí, které cítí, že ho ustavuje strukturální změna v modu akumulace a reprodukce kapitalismu, jenž v roce 2008 upadl do krize. V této době krize kapitalistického výrobního způsobu probíhá proces internalizace nelegitimnosti požadavku do samotných pórů hnutí, které si je toho velmi dobře vědomo. V dobrém i ve zlém. Odtud tedy pochází odmítání požadavků a vyjednávání a alternativní snaha o vytvoření „společenství“, které se už teď utápí ve formalismu.

„Nuits debout“ je společenskou pěnou této situace. Heslo Frédérica Lordona, „nic nežádáme,“ může být tak politikářské, jak jen si umíme představit, a jeho touha, abychom „všichni společně“ sepsali novou ústavu, o nic méně podivně vybízí ke vzpomínce na starý radikální slogan, že „klást požadavek“ znamená legitimizovat moc, na kterou se obracíme. Četné palinodie, které u „Nuits debout“ nalezneme, jsou projevem společenské třídy, která si samu sebe představuje jako obecnou abstrakci společnosti, ale ne vždy mají projevy této třídy takovouto formu. A když dnes tyto projevy nejsou poznamenány celkovou situací současného třídního boje, má tato třída přirozeně sklon snít o národní suverenitě, „dobrém výrobním kapitalismu“, „sociálním státu“ a „skutečné demokracii“. Zcela nepředstavitelné nejsou ani jiné katastrofální úvahy. „Nuits debout“ se sice neomezují jen na tuto jednu třídu, ale je dominantní, neboť pro ostatní, které sdílí obecnou náladu – pokud jde o vědomí konce požadavků – zjišťují, že šlape-li se do pedálů dutého a prázdného formalismu, může to sloužit jako padák.

Od roku 2010 (vzpomeňme si na penzijní zákon) se cosi fundamentálního změnilo. Jistá okolnost – a nebylo by dobré, kdyby ji „materialisté“ bagatelizovali – tuto změnu urychlila: hluboká morální krize, v níž se dnes Francie nalézá. Stát už není považován za ono obrovské soukolí, které prostřednictvím všech svých koleček, institucí, instancí a represivních sil transformuje zájmy jedné zvláštní třídy v obecné zájmy celé společnosti, protože už to tak prostě nefunguje. Zavládla apokalyptická nálada, protože soukolí je nemocné různými „LuxLeaks“ a „Panama Papers“. Nikdo už nevěří ve státní moc, která dělá pravý opak toho, co říká. Sarkozy podněcuje nenávist, Hollande vyvolává smích a nedůvěru. Oněmělé násilí je reakcí člověka, kterým se otevřeně pohrdá a pohrdalo se jím od samého začátku. Když zkorumpovaná státní mašinérie transformuje zvláštní v obecné, pak si lidé samozřejmě uvědomují, co se za touto obecností skrývá: policejní obušek.

Mezi systematickými, normálními, očekávanými, akceptovanými a rozhodnými vzplanutími na demonstracích, během „Nuits debout“ a dokonce i na odborářských pochodech obšancovaných policajty, poprvé (zdá se?) ve Francii zažíváme nelegitimnost požadavků pracujících nejen jako „NE“ ze strany vládnoucí třídy a státu, ale také jako cosi zásadního, co si v boji uvědomujeme. A to je podstatné. Dělnickou identitu už neprožíváme jako jakýsi přelud, jako tomu bylo v roce 2010: nelegitimnost je na cestě k tomu, abychom si ji internalizovali a ne ji jen trpěli, bereme ji za svou, „hlásíme se k ní“ a stává se ustavující silou. Samozřejmě, že se tak děje ve velmi omezené a dokonce marginální podobě, o čemž svědčí potíže, s nimiž se toto hnutí stávalo masivním, ať už skrze své mnohé demonstrace a vzplanutí nebo na jeho shromážděních „Nuits debout“. Tohle hnutí neví, co si se sebou počít, a je to normální, protože nemá jiný obsah než ten, který jsme si tu načrtli, a právě ten ho definuje jako marginální. Při absenci praktické afirmace mnohosti rozporů, které ustavují proletariát, a při absenci rozpoznání výroby jako matrice společenských tříd – a toto rozpoznání může být jedině praktické (a právě to nám krutě schází) – se tak tento obsah prozatím vznáší ve vzduchu jako vědomí, které se chce emancipovat a předpokládá, že třídní příslušnost je vnější nutností, kterou lze překonat ustavením autoreferenčního společenství, které jaksi překoná třídní boj, jenž ho vyprodukoval. A to má pro toto vědomí a praktiky, které svým jménem používá, hluboké důsledky. Vzplanutí budou pokračovat, dokud se nevyčerpají a společenství „Nuits debout“ se pustí do série více či méně komických deklarací.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: