Žhářství s požadavky: O švédských nepokojích

Posted by Přátelé komunizace on 7.3.2016 · Napsat komentář 

Tento text vznikl koncem roku 2014 jako příspěvek pro mezinárodní komunizační projekt Sic a věnuje se analýze nepokojů, které se přehnaly švédskými městy v roce 2013. Důvodů, proč jsme ho přeložili a uveřejňujeme tři roky po odeznění tehdejších událostí, je hned několik: 1) koriguje idealizovaný obraz Švédska, který panuje v některých segmentech české občanské levice; 2) přispívá k hlubšímu pochopení aktivismu a jeho vztahu k sociálním hnutím; 3) skrze studium švédských nepokojů nám pomáhá nahlédnout do dlouhodobých procesů rasizace a kulturalizace, které jsou (nejen) v západní Evropě součástí socioekonomické produkce přebytečných složek obyvatelstva, které jsou do značné míry tvořeny přistěhovalci. Text nám tak může pomoci s tolik potřebným kontextem pro kritické porozumění současné antiimigrantské a antiislámské hysterii, která není jen problémem východní Evropy.

„Před 30-40 lety si stát mohl dovolit VYBUDOVAT 1 milion bytů během 10 let – teď je chudý i na jejich RENOVACI.“ (Megafonen, „Alby není na prodej!“[1])

Toto provolání je navýsost reprezentativní pro aktivismus, který v posledních letech vzkvétá na předměstích Stockholmu. V tomto případě pochází od Megafonen (Megafon), zdola vyrůstající aktivistické skupiny, kterou v roce 2008 na principech demokracie, sociální pomoci, komunity, práce a vzdělávání založili mladí lidé ze stockholmského předměstí Husby. Megafonen tu říká, že stát už neplní funkci, která mu náleží – tedy nezajišťuje materiální blaho lidí prostřednictvím bytové politiky. Rozpolcenost této perspektivy je zřejmá hned z nostalgického odkazu na zlaté časy švédského sociálně demokratického státu, který tu představuje státní bytová politika, jež v letech 1965 až 1974 vedla k vybudování „1 milionu bytů“. Na jednu stranu tak ve škrtech, privatizacích, likvidacích atd. rozpoznává symptomy již probíhající restrukturalizace kapitalismu. Na druhou stranu svým konáním trvá na zbytcích infrastruktury a politických institucí, které ve Švédsku formovaly dělnickou identitu, např. státní bydlení.

Tato rozpolcenost se však může slévat v logický celek: rveme-li se s postupující restrukturalizací, bráníme zároveň vše, co ještě nepodlehlo reorganizaci. Pak ovšem ponecháváme bokem zásadní produkt zániku dělnické identity: konec politické existence proletariátu ve Švédsku, který od roku 2008 dodnes v těch nejchudších oblastech doprovází rozvoj nesrozumitelných pouličních bouří. Vezmeme-li v úvahu praktiky těchto nepokojů, rozporuplnost aktivismu typu Megafonen – skutečnost, že operuje v rámci všeho, co ztělesňuje konec dělnické identity, a přitom se snaží organizovat na základě pozůstatků této identity – se pak jeví jako rozpor mezi podmínkami, v nichž existuje, a jeho perspektivami. V době, kdy je proletariát – definovaný nutností prodávat svoji pracovní sílu – strukturálně vyloučen z kolektivního vyjednávání, tento aktivismus svým pranýřováním „státu“ a jeho nejrůznějších institucí stále trvá na možnosti dialogu a budoucnosti v rámci této společnosti. Stručně řečeno, brání sociální stát, který již neexistuje.

Jistě by bylo lákavé analyzovat tento rozpor podél osy revolta-reforma, kde by nepokoje ztělesňovaly destruktivní jazyk ruptur, zatímco aktivisté by ztělesňovali konstruktivní jazyk politiky. Nepokoje by byly pouhým příznakem zániku dělnické identity, zatímco aktivisté by se na něj snažili nalézt lék. Pohlédneme-li však na dané události zblízka a v dlouhodobé perspektivě, zjistíme, že tento politicko-teoretický konstrukt nepasuje. Samozřejmě, že nepokoje neexistují v harmonické jednotě s aktivismem. Praktiky jako zapalování aut a sídel rozličných institucí nebo rvačky s policií a hasiči jsou kvalitativně odlišné od praktik typu požadování specifických politických změn a explicitního formulování kýžené funkce daných institucí. Ale s ohledem jak na subjekty, které tyto praktiky uskutečňují, tak na samotné praktiky není vztah mezi nepokoji a aktivismem vztahem dvou zřetelně odlišných táborů. Jde tedy o to odhalit tento aktuální vztah mezi nepokoji a aktivismem ve Švédsku a zjistit, co nám říká obecněji o současné době.

Šest let po nepokojích v Malmö, pět let po nepokojích v Göteborgu a více než rok po týdnu výtržností ve Stockholmu a dalších švédských městech nám nedostatek textů věnovaných těmto událostem brání udělat si alespoň obrázek o tom, co se během nepokojů událo. Prvně a především tedy potřebujeme popis vzniku nepokojů i aktivismu na periferiích těchto měst mezi rokem 2008 a loňskem. Dále se musíme zaměřit na praktiky, z nichž se skládají na jedné straně nepokoje a na straně druhé aktivismus, načež musí následovat expozé historické produkce tzv. předměstí a všeho, co je dnes strukturuje. To nás dovede k nahlédnutí niterného vztahu mezi nepokoji a aktivismem na těchto předměstích a k formulování otázky, která přesahuje švédský kontext: otázky sociální a politické integrace.

1. Okupace, kampaně… a nepokoje

„Stockholmské nepokoje“ z 19. až 27. května 2013 se neobjevily v sociálním a politickém vakuu. Předcházely jim další švédské bouře, zejména pak nepokoje v roce 2008 v Malmö, které začaly okupací veřejné budovy, nepokoje v Göteborgu na přelomu let 2010 a 2011, které vyvrcholily zformováním hnutí za renovaci předměstí, a v neposlední řadě „stockholmské nepokoje“ z roku 2013 nelze oddělit od delší historie obrany veřejných statků, která je pro Stockholm specifická. Podíváme-li se blíže na praktiky, z nichž se dané události skládají, vynikne křehký vztah mezi nepokoji a aktivismem. Jak si ještě ukážeme, nepokoje na předměstích koexistují s občanskými protestními hnutími, která mají explicitní požadavky, ale také si vytvářejí svoji vlastní taktiku. Ve švédském kontextu předměstské bouře vznikly při obraně veřejného prostoru před zvyšováním činží, a proto je můžeme nahlížet jako jakési nelegitimní vyjednávání.

Z tohoto hlediska jsou „stockholmské nepokoje“ z roku 2013 produktem delší soudobé historie pouličních bouří, a to jak co se týče jejich subjektů a praktik, tak jejich politických výsledků. Mohli bychom říci, že tato historie začala v prosinci 2008 v části Malmö, která se jmenuje Rosengård.[2] Nepokojům v Rosengårdu předcházela okupace jednoho místa v centru Herrgårdenu, jedné ze čtvrtí, které tvoří Rosengård. Okupaci organizovala místní mládež s imigrantskou historií a bílí aktivisté z jiných částí města, kteří se zabývali bytovou otázkou. Šestnáct let toto místo sloužilo jako mešita Muslimského kulturního sdružení, ale také ho využívalo – což je fakt, který většina reportáží o těchto událostech vynechává – dvacet dalších sdružení pro kulturní a vzdělávací aktivity typu rekreačního vyžití mládeže, doučování a tak dále. Vzhledem k plánované obnově čtvrti se místní sociální demokrat Ilmar Repalu a představitelé bytového družstva Contentus, které dané místo vlastní, domnívali, že mešita by se tam nadále „nehodila“. Abychom pochopili jejich postoj, musíme mít na paměti, že Rosengård, stejně jako Husby ve Stockholmu nebo Backa v Göteborgu, je oblast, kde se v souvislosti s proměnami trhu práce a růstem nezaměstnanosti, kteréžto změny probíhají od 70. let 20. století, shromažďuje téměř výlučně první či druhá generace imigrantů a velké množství z nich jsou muslimové. Kdysi to bývaly čtvrti se státním bydlením pro dělnickou třídu, ale dnes se z těchto „předměstí“ stala vzácná místa, která stále ještě nabízejí činže a bydlení dostupné pro lidi, kteří nově přijíždějí do země jako azylanti nebo za účelem opětovného spojení rodiny, ale také pro nezaměstnané, dlouhodobě práce neschopné, bývalé vězně, předčasné důchodce, invalidní důchodce atd. Zatímco v 60. a 70. letech 20. století byla tato předměstí obvykle vnímána jako skrýše gangů nebo drogově závislých, dnes symbolizují jinou podobu jinakosti: člověka ze Středního východu nebo Afričana, často spojeného s islámem. Takže z hlediska státních úřadů může být hranice mezi sociální renovací a kulturní osvětou velmi jemná.

Policie však v budově s plnou silou – zablácená bagančata, psi, štíty, obušky a pepřový sprej – zasáhla teprve 12. prosince, po třech týdnech okupace. Podle všech zúčastněných stran byla noc po vyklizení budovy patrně nejklidnější nocí týdne. Další a další lidé přicházeli bránit okupaci a tak je policie odtamtud musela znovu vyvléct. Asi tak o hodinu později byl zase klid, ale okupace pokračovala, jen se přestěhovala na trávník před budovou. Lidé několik dní a nocí setrvávali kolem policejního perimetru a vykonávali činnosti, které se obvykle provozovaly v budově. Rozložili si modlitební koberečky, kolem se zdržovali mladí lidé, podával se čaj a chléb, pár starších lidí si postavilo stany a přespávali v nich a jako ohniště používali starou parabolickou anténu.

Nepokoje propukly teprve v pondělí 18. prosince. Místní mládežníci, kteří se podíleli na okupaci, a jejich přátelé, většina z nich byli chlapci mladší 18 let, se začali shlukovat do skupinek a kroužili kolem Herrgårdenu. Pro začátek zapálili několik kontejnerů a odpadkových košů a vytloukli okna dalšího bytového družstva Newsec. Na druhý den pokračovali ve stejném stylu a policie začala aktivněji zasahovat. Jeden ze zatčených kluků byl násilím osvobozen a mladíci ztloukli jednoho policistu a házeli kamení po hasičích. Nakonec se shromáždili někteří z místních mladých dospělých a zaútočili na policajty, kteří stáli před budovou. Házeli po nich kamením a pak utekli. Děti, mladší a starší lidé však nadále setrvávali před budovou. Když ji bez ustání hlídala již dva dny a dvě noci, policie se rozhodla znemožnit přístup k budově velkými kontejnery, které tam dovezla nákladním autem. Ale způsobila tak jen všeobecnou eskalaci pobouření. Během středy se po celé oblasti Herrgårdenu šířilo žhářství, házení petard, kamení a skleněných lahví po policii, ale také útoky na kanceláře místních bytových družstev. Byla napadena policejní stanice v centru Rosengårdu. Lidé zapalovali odpadkové koše podél Ramels väg, páteřní silnice v Rosengårdu, aby zastavili dopravu. Když přijeli hasiči, zahnali je petardami a kamením. Ve středu také do této části Rosengårdu přijely asi dvě desítky autonomních aktivistů – někteří byli napojení na antifašistickou scénu – ale zanedlouho je policie všechny obklíčila a pochytala (bylo zatčeno 19 lidí, kteří nepocházeli z dotyčné čtvrti). Příští den – čtvrtek – byla zcela zdemolována policejní služebna v centru Rosengårdu a místní kanceláře bytových družstev Contentus a Newsec byly zničeny a vyrabovány (bylo ukradeno několik počítačů a dalších cenných věcí). Jisté skupiny připravovaly silné podomácku vyrobené bomby. Celý Rosengård hořel. Lidé znovu stavěli barikády, jen co je policie rozbila, ale jen málo z nich šlo do přímého střetu s policií, když dorazila.

Policie, kterou během středy a čtvrtka doslova vyhnali, v pátek znovu získala kontrolu nad oblastí, protože jí přijely na pomoc posily ze dvou největších švédských měst, Göteborgu a Stockholmu. V Herrgårdenu teď bylo neustále přítomno několik set pořádkových policistů. Dlouhé období intenzivního žhářství, útoků na policii a stavění barikád, kterému můžeme říkat „rosengårdské nepokoje“, tedy skončilo, ale praktiky, které tuto událost tvořily, přetrvaly. Takže 16., 17. a 18. března 2009 vzplálo několik odpadkových košů (přeplněných kvůli špatnému odpadovému hospodářství místních bytových družstev) a recyklační místnost na Ramels väg a když přijeli hasiči, létalo po nich kamení.[3] Znovu kamení létalo po policajtech 2. července 2009 a na Ramels väg hořely kontejnery. Rosengård rovněž čelil menším nepokojům v dubnu 2010. Celková atmosféra byla tak napjatá, že když se objevila zpráva, že policajti s někým špatně zacházejí, během dne se shromáždily stovky lidí.

Během dvou následujících měsíců roku 2009 se množilo žhářství v Göteborgu a jeho okolí. Göteborg leží pár hodin cesty od Malmö. Také se tam házelo kamením po policistech a rozbíjela se okna nejrůznějších institucí. Desátého srpna policajti zatkli osobu podezřelou z nezákonného držení zbraní, přičemž vyvlekli deset zákazníků jednoho obchodu v Backa na ulici, aby je prohledali.[4] Čtvrtého dubna policisté honili dva kluky, kteří ukradli pár riflí z jednoho obchodu s oděvy v Göteborgu, a nakonec je srazili autem, přičemž jednoho z nich ošklivě poranili. Další den propukly nepokoje a trvaly po dvě noci: v Backa vzplála auta a házelo se kamením po policii.[5] Mezitím se na göteborgském předměstí Biskopsgården zformovala grassroots aktivistická skupina Pantrarna (Panteři), která má za cíl, stejně jako Megafonen ve Stockholmu, bránit infrastrukturu a posilovat pocit sounáležitosti.

Rok 2008 byl průlomový i ve Stockholmu. Na předměstí se dostala nová taktika zakládání požárů za účelem přilákání policajtů a hasičů a jejich následného napadení kamením, což značilo posun k agresivnějšímu postoji vůči policii. Když v prosinci 2008 probíhaly pouliční bouře v Rosengårdu, k zapalování aut a střetům s policií došlo i v Tenstě na severozápadě Stockholmu. Začátkem roku 2009 se výtržnosti rozšířily do blízkých čtvrtí Husby a Akalla: policajti hlásili, že slyšeli výtržníky vykřikovat, že na ně útočí „solidárně s našimi bratry v Rosengårdu“. V červnu 2009 byli napadeni hasiči v Husby a Tenstě. Od srpna do října téhož roku došlo k mnoha žhářským útokům v uppsalských čtvrtích Gottsunda a Stenhagen severně od Stockholmu. Začalo to, když policejní hlídka, po které házeli kamením, přivolala posily. V říjnu 2009 po hodinové razii v jednom volnočasovém centru mládeže (došlo k ní proto, že někdo na policisty ukázal zeleným laserem) shořela spousta aut ve Fittje, dalším severním předměstí Stockholmu. V září 2010 mladí lidé ze čtvrti Husby zdemolovali místní stanici metra a zaútočili tam i na policejní služebnu, protože jim zatkli jednoho kamaráda.[6]

Aktivistické skupiny, které se na severozápadě Stockholmu rozvíjely od roku 2000, dosáhly během let 2010 a 2011 několika vítězství. Je třeba podtrhnout, že lidé z organizací typu Megafonen pocházejí z předměstí, kde jsou aktivní (Husby, Rinkeby a Hässelby), a také tam žijí. Jsou to muži a ženy starší než ti, kdo rozjíždějí nepokoje, a je u nich větší pravděpodobnost vyššího vzdělání, ačkoli také sdílejí rasizované postavení proletářů jako výtržníci. Jedním z témat Megafonen byl projekt „Oživujeme Järvu“ (Järvalyftet), který odstartoval v roce 2007. Stockholmský magistrát plánuje strukturální reformy města, které tehdy v Husby měly – mimo jiné – zrušit „zóny“ oddělující silnice od rezidenčních oblastí, strhnout stávající pěší mosty a vybudovat novou dálnici přes Rinkeby a Tenstu. Megafonen se proti tomu postavili a v roce 2012 během okupace volnočasového centra v Husby, které se jmenovalo Husby Träff a brzy mělo být zavřeno, přišla tato organizace se dvěma soubory požadavků. Zaprvé vytvořit v každé čtvrti místní radu, která by se zaměřovala na „pracovní místa“ a „vzdělání“, čímž by obyvatelé Husby získali prostřednictvím lokálních sdružení „skutečnou moc“. Zadruhé stáhnout Husby strukturplan, tu část projektu „Oživujeme Järvu“, která se týkala konkrétně Husby. Tyto akce nezabránily plánovanému uzavření dvou škol (Bredby a Bussenhus), místní pošty, zdravotního střediska a berního úřadu v Tenstě. Ale požadavek na stažení Husby strukturplan byl nakonec splněn s odůvodněním, že vzhledem k odporu nemá smysl pokračovat v něm. Megafonen se rovněž podařilo zastavit demolici několika domů, privatizaci lázní a nakonec i uzavření Husby Träff.[7]

Na začátku dubna 2013 znovu propukly výtržnosti ve čtvrti Risingeplan v Tenstě, dalším předměstí na severozápadě Stockholmu. Vzplály dvě recyklační místnosti a dvě auta a téže noci se po celé čtvrti sprejoval požadavek, „SNIŽTE NÁJEMNÉ“ (SÄNK HYRAN). Když dorazila policie a hasiči, překvapivě je nechali vjet do čtvrti – snad proto, že výtržníci chtěli, aby viděli jejich požadavek.[8] O šest let dříve činilo v této čtvrti měsíční nájemné pětipokojového bytu 7900 švédských korun; tehdy už to bylo minimálně 11 700 švédských korun a obyvatelé byli informováni, že během března a dubna 2013 dojde k retroaktivnímu navýšení činží za celý rok.[9] Boj proti těmto změnám předtím neměl podobu nepokojů. Někteří mladí lidé z této čtvrti založili kampaň Budoucnost Risingeplanu (Risingeplans framtid), jejímž výslovným cílem bylo mluvit s médii a upoutat tak pozornost na problémy jejich okolí. Kampaň nezviditelňovala jen vysoké nájmy, ale také špatné zacházení, kterého se obyvatelům dostává ze strany představitelů družstevních služeb a údržby.[10] Nicméně nepokoje i kampaň se zaměřovali na místní bytové družstvo Tornet, které spravuje nájemní byty ve Stockholmu a ve Skåne. Tehdy ho ve čtvrti nenáviděli téměř všichni kvůli chátrajícím bytům (byť o tři roky dříve proběhla renovace) a špatnému stavu veřejných budov, včetně zásuvek vypadnutých ze zdi a volně visících drátů s elektřinou, zaseklých dveří od sklepa, neodizolovaných oken, plísní na vlhkých místech, odlupující se barvy z dveří skříní, problémů se splachovadly atd. V půli dubna došlo k dalším výtržnostem: v téže čtvrti vzplála recyklační místnost a bylo zdemolováno jedno auto. Na okolních zdech a v recyklační místnosti se rovněž objevily další graffiti s požadavky, které teď zněly víc a víc jako výhrůžky: „Snižte nájemné nebo ponesete důsledky“, „Snižte činži o 50 %“, „Nezapomeňte: 50 %“ a „Hansi, chcípneš“ (Hans Erik Hjalmar byl ředitelem správy 500 bytů).[11]

Za zmínku stojí i to, že policie v Husby zabila místním dobře známého 69letého muže, což mohlo vést k ještě většímu napětí. Podle jeho sousedů se onen muž k úředníkům choval výhružně, a když si policie zavolala posily, zamknul se ve svém bytě. Policie pak vyrazila dveře, hodila dovnitř omračující granát, a když muž vyběhl ven, zastřelili ho – svědkové říkají, že ho několik těžce ozbrojených policajtů zasáhlo 14krát nebo 15krát. Po jeho smrti policie vydala veřejné prohlášení, kde se říkalo, že ho záchranka odvezla do nemocnice, ale podle mladých lidí ze sousedství, kteří byli svědky celého incidentu, nechala policie mužovo tělo ležet na místě, dokud nebylo příliš pozdě a pak ho prostě odvezla pohřební služba. Megafonen 15. května uspořádali v Husby demonstraci proti policejnímu násilí. Stejně jako v roce 2008 v Rosengårdu ani tady nevypukly nepokoje okamžitě. Celý týden den za dnem narůstalo napětí. Pouliční bouře propukly teprve po šesti dnech.[12] Večer 19. května skupina mladých lidí vylákala policii, místní hasiče a záchranku do Husby tím, že zapálila několik desítek aut, pár náklaďáků a jednu garáž. Policie, jejímž úkolem v tuto chvíli bylo chránit hasiče, se po příjezdu stala terčem kamení a zápalných bomb. Docela brzy byl obnoven klid. Další den byl v Husby naprosto stejný jako ten první, ale počet výtržníků se zvýšil a přesáhl 50. Policii přivolali kvůli hořícím autům, a když v doprovodu hasičů přijela, začalo na jejich auta létat kamení. Čtyři policajti byli zraněni a byla vytlučena okna místních škol a obchodů. O něco dříve téhož dne – ani ne 24 hodin po vypuknutí pouličních bouří – uspořádala organizace Megafonen tiskovou konferenci k nepokojům, kde zdůrazňovala realitu segregace a policejní brutality.

Třetí noc pokračovaly nepokoje v Husby, ale rozšířily se také do Jakobsbergu, severního předměstí, kde byla napadena místní policejní služebna, poškozeny dvě školy a zapáleno centrum umění. Celkem té noci shořelo 30 aut a osm lidí bylo zatčeno. Čtvrtou noc se požáry rozšířily na 90 různých míst. Jako obvykle, když policie přijela na pomoc hasičům, ze všech stran po ní házeli kamením. Na další policejní stanici zaútočili kamením v Kistě poblíž Husby a na jihu Stockholmu byly rovněž poničeny dvě policejní služebny. V huddingském Skogås vzplála restaurace. Jedinou osobou, kterou policie té noci vyslýchala, byla náctiletá dívka podezřelá z přípravy požáru, protože si pod bundou nesla podpalovač – poslali ji zpátky k rodičům. Řadu dalších mladých lidí policie rovněž poslala domů k rodičům, aniž by je vyslechla. Tato čtvrtá noc byla první, kdy stovky rodičů, místních a členů výše zmiňovaných sdružení vyšly do ulic severozápadního Stockholmu, aby ukončily násilnosti a žhářství. Často se o nich mluvilo jako o „občanských hlídkách“ (medborgargarden). Bouře se pak přesunuly na jižní předměstí a provázely je stejné praktiky: zapalování aut, napadání policajtů kamením, když přijedou na pomoc hasičům. V Malmö oné noci rovněž vzplálo jedno policejní a mnohá normální auta a po policistech se házelo kamením.

Pátou noc vzplály desítky aut, tři školy a policejní služebna. Požáry propukly na 70 různých místech, zejména pak v Rinkeby (pět aut), Tenstě (škola), Kistě (školka), Jordbro (auto a supermarket), Älvsjö (policejní stanice) a Norsborgu. V Södertälje házeli kamením po policajtech. Pořád tu byly stovky lidí, kteří dobrovolně patrolovali na ulicích, aby obnovili klid, a policajti se trochu aktivizovali, neboť během noci vyslechli 13 lidí, přičemž všichni měli od 17 do 26 let. Šestou noc už ve Stockholmu nehořelo tolik aut (30-40), protože se k místním jednotkám přidaly policejní posily z Malmö a Göteborgu. Výtržnosti se teď rozšířily do města Linköping (235 km od Stockholmu), kde hořela školka, základní škola a nějaká ta auta; do Uppsaly (70 km od Stockholmu), kde vzplála škola a auta a někteří výtržníci zdemolovali lékárnu; do Örebro (160 km severně od Stockholmu), kde hořela škola a několik aut, došlo k útoku na policejní služebnu a zranění jednoho policajta. Oproti tomu byla sedmá noc klidnější: došlo k napadení policejní hlídky ve Vårbergu na jihu Stockholmu; v Jordbro létalo kamení po policajtech, kteří se snažili zatknout mladého kluka. A konečně osmou noc nehořelo ani deset aut, což lze podle mluvčího policie považovat za „návrat do normálu“.

V jistém smyslu tedy rok 2008 přinesl do Švédska nepokoje naší doby a jedna praktika, která je tvoří, podpalování aut a budov, se na jistých předměstích velkoměst stala každodenní praxí. Žhářství a jeho nutný protějšek, policejní zásah, jsou tu součástí normálního života. Společnost je považuje za „událost“ – tj. proniknou do mediální a politické sféry – jen tehdy, když je doprovází přímé střety s policií nebo zapalování takových budov, jako jsou policejní služebny, obchody a školy. Jak jsme si ukázali, nepokoje coby „událost“ a v některých případech i každodenní žhářskou praxi nelze izolovat od veřejných prohlášení, okupací a požadavků, které se jimi prolínají. Praktiky nepokojů mají tendenci potkávat se s jazykem požadavků.

2. Švédské dělnické hnutí a jeho rozklad

Abychom porozuměli tomuto stavu věcí, musíme se teď zamyslet nad tím, jakým způsobem historicky vznikly podmínky, subjekty a praktiky těchto nepokojů. K současné situaci vedla krize švédského modelu a rozklad sociálně-demokratického dělnického hnutí. Restrukturalizace kapitálu, která začala počátkem 70. let 20. století, neskoncovala s proletariátem, ale změnila modality jeho reprodukce tak, že už tyto modality netvoří podstatnou a stabilní složku reprodukce kapitálu. V případě Švédska navíc restrukturalizace probíhá ve stejné době, kdy se tato země stává centrem přistěhovalectví. Proměna modalit reprodukce proletariátu rovněž znamená polarizaci této třídy na základě kvalifikace a národnostního původu a nejčastěji obojího dohromady.

Těžištěm naší analýzy budou pojmy integrace a stát. Náš přístup tudíž znamená odstup od námezdního vztahu v přísném smyslu slova, protože se budeme muset zabývat tím, jak konkrétní jednotlivci vstupují do materiálního společenství kapitálu a jak se k němu vztahují způsobem, který je pro ně vždy specifický. Proto začneme obnažením švédského sociálně-demokratického sociálního státu a jeho hlavního produktu, tedy sociální integrace proletariátu, a teprve pak budeme analyzovat hlavní účinky krize této společnosti.[13] Účelem těchto úvah nad historií je příprava teoretických nástrojů pro adekvátní porozumění švédským „předměstím“ a specificky „předměstským“ nepokojům, které – jak chceme ukázat – nelze brát jako samozřejmost.

Švédský sociálně demokratický sociální stát spočíval na centrálně regulovaném určování mezd. Jeho základy byly rozvrženy roku 1938 v Saltsjöbadenské dohodě mezi Svenska Arbetsgivareföreningen (Švédská asociace zaměstnavatelů; dále jen SAF) a Landsorganisationen i Sverige (sociálně demokratická Švédská odborová konfederace; dále jen LO). V zemi, která se industrializovala spíše později a rychle, se potkala potřeba – na straně rolnictva a proletariátu – ochrany před výkyvy trhu na jedné straně s tendencí kapitálu k větší a větší koncentraci (skrze investiční banky a holdingové společnosti, vlastnictví spřízněných podniků, křížení členství v managementu a výkonných radách atd.) na straně druhé. Podle tzv. Rehn-Meidnerova modelu, který vznikal v 60. letech 20. století, měla LO koordinovat mzdové požadavky a vyjednávání všech svých členských svazů, čímž by se pro všechny svazy stanovila mzdová norma, která měla být dostatečně vysoká na to, aby docházelo k růstu mezd a rovnosti, ale dostatečně nízká na to, aby neohrozila plnou zaměstnanost. Tato „solidární mzdová politika“ (solidarisk lönepolitik), kterou podporovaly odbory i Švédská sociálně-demokratická dělnická strana, fakticky posílila koncentraci kapitálu, neboť korporace s mohutnou akumulací skončily se mzdami relativně nízkými v poměru k objemu jejich akumulace, zatímco korporace o menších rozměrech měly vzhledem ke své akumulaci relativně vysoké mzdy. Tento centrálně sjednávaný způsob sociální regulace zaručoval reprodukci unifikované dělnické identity. Vždyť sociálně-demokratická politika byla v podstatě distribuční politikou. Sociální stát byl o sociálním transferu, k němuž nedocházelo jen tak, že se prostřednictvím vysokých daní z příjmu právnických a fyzických osob a z prodeje financovala výroba v sektoru veřejných služeb, ale také skrze centralizovanou mzdovou politiku, která část potenciálního růstu mezd pracujících v exportně orientovaném sektoru přesouvala na růst mezd v sektoru veřejných služeb, přičemž mzdy v něm rostly rychleji než produktivita.[14]

O sociálně-demokratickém dělnickém hnutí ve Švédsku pak lze prohlásit, že fungovalo jako pobídka pro rozvoj švédské kapitalistické společnosti. Rubem distribuční politiky – s jejími centrálními vyjednáváními o mzdách a vysokou zaměstnaností – nebylo z hlediska kapitálu nic menšího než poklidné dělnictvo, mobilita práce, naprostá kontrola nad investicemi i nad organizací a racionalizací výrobního procesu. Samozřejmě, že organizované dělnictvo i sedláci a reformističtí intelektuálové chtěli vyvažovat „ekonomickou“ moc kapitálu jejich vlastní „politickou“ mocí. Ale tato „politická“ moc – byť se organizovala a prezentovala jako lidové hnutí nebo kontraspolečnost – podporovala kapitál v jeho honbě za ideálním tempem: říkalo se, že příliš vysoké zisky by vedly k nižším mzdám a příliš nízké zisky by vedly k nezaměstnanosti.[15] V tomto smyslu bylo švédské sociálně demokratické dělnické hnutí procesem sociální integrace. Tímto směrem se mohlo vyvinout díky konsolidaci fordistických výrobních norem v poválečné éře. Velké navýšení produktivity umožňovalo snížit ceny zboží důležitého pro reprodukci proletariátu a mohlo jít ruku v ruce se zvyšováním reálných mezd. Takto masová spotřeba validovala masovou výrobu a stlačovala organické složení kapitálu. Rozvoj kapitalismu se v tomto období zakládal na zvětšování rozsahu, technologických inovacích a vylepšování výrobků vzniklých z přírodních zdrojů při výrobě „základních“ komodit (jako třeba dřevo nebo železo).[16] Po celou tuto éru reálné mzdy rostly podle nivelizovaného modelu, zatímco míra zisku zůstávala relativně nízká. Nezaměstnanost se držela na 1-2 %. Byl to právě tento vytrvalý a chráněný rozvoj, co mohlo z národní dělnické identity, která stála na dobrých základech, udělat oporu Švédské sociálně-demokratické dělnické strany, která si tak v letech 1932 až 1982 udržovala parlamentní většinu (s výjimkou jednoho volebního období). Bez přehánění lze říci, že během tohoto období se švédské sociálně-demokratické dělnické hnutí ztotožnilo s režimem.

Do poloviny 70. let 20. století doprovázela reprodukci unifikované dělnické identity a její přesah ke středním vrstvám také integrace imigrantů do národních pracovních sil. Centrálně určované mzdy a silné politické zastoupení dělnické třídy blokovali využívání imigrace jako formy snižování mezd.[17] Tento horizont inkluzivní národně dělnické identity byl horizontem čím dál tím instrumentálnější afilace. Nebyla formulována žádná antidiskriminační legislativa, protože se mělo za to, že stát a jeho aktivní politika na trhu práce stačí k vytvoření racionálního společenského organismu, kde se bude se všemi zacházet stejně.[18] Masový konzum, vzdělání a specializace měli učinit takové skutečnosti jako etnikum a rasa irelevantními.[19]

Vehikulem této inkluzivní národní dělnické identity byl švédský stát. Protože společenský přebytek, o jehož maximalizaci kapitál i práce usilovali, potřeboval alokátora, vzniknul tento specifický stát jako jednota vzájemné implikace kapitálu a práce. Formou inkluzivní národní dělnické identity byla univerzální práva, tj. sociální příjmy nezávislé na námezdní práci. Jak historicky, tak v poválečné éře generovala jednotu dělnické třídy a činila koaliční sociálně-demokratické dělnické hnutí atraktivní pro „lid“ obecně. „Domovem“ švédského lidu (folkhemmet), teritoriem sociálně-demokratické distribuční politiky, nebyl nikdo jiný než národ. Z tohoto hlediska byl švédský stát centrem modelu kolektivního vyjednávání. Jedině skrze stát bylo možné ustavit distribuci sociálních služeb jako kompenzaci za odečty z příjmu. Jakožto individuální občané byli dělníci a kapitalisté zastoupeni politickými stranami v parlamentu, ale zastoupeni byli také jako funkční zájmy, organizované v LO a SAF a harmonizované státní sociální regulací.[20]

Právě tento proces sociální integrace, tvořící politickou moc stojící proti kapitálu, ale vždy kapitál schvalující, můžeme ve švédském kontextu po II. světové válce nazvat jako sociálně-demokratické dělnické hnutí. Ustavení vzájemnosti zájmů v rámci vztahu práce-kapitál umožňovalo organizovat proletariát na základě toho, co představoval v kapitalistické společnosti (práce, sociální zabezpečení, užitná hodnota atd.). A tomu říkáme „dělnická identita“.

Takto chápané sociálně-demokratické dělnické hnutí a jeho specifická dělnická identita tvoří dějinnou situaci. A máme-li pochopit jejich rozklad, musíme je prvně uchopit v jejich vývoji – ve vývoji, který v jednu chvíli narazí na své vlastní vnitřní rozpory.

Vlna divokých stávek, která vypukla na jaře roku 1970, byla příznakem porušení historické dohody, kterou spolu práce a kapitál uzavřeli během prvních dekád 20. století. Stalo se tak, když Švédsko vstoupilo do krize z nadakumulace a zpomalujícího růstu produktivity a všechno ještě zhoršila ropná krize. Vzhledem ke klesající míře zisku a následné globální poruše fordistických koloběhů zhodnocování, nebyl už po zbytek 70. let 20. století růst produktivity ve švédském exportně orientovaném výrobním sektoru dost vysoký na to, aby umožňoval růst mezd v domácím sektoru služeb. Zároveň začala růst nezaměstnanost.[21]

Krize švédského sociálně-demokratického dělnického hnutí je ve Švédsku zároveň počátkem restrukturalizace, tj. proměn vztahu kapitál-práce, které začaly v 70. letech 20. století. V této zemi lze restrukturalizaci rozumět pouze v dlouhodobé perspektivě. Zaprvé, restrukturalizace byla koncem příjmové politiky. Ve Švédsku se výroba jako taková začala internacionalizovat již koncem 60. let 20. století, ale relokalizace začaly až v 80. letech 20. století. Tehdy se z hlediska kapitálu stalo nutností upustit od společného centrálního stanovování mezd, zejména, když si odbory v 70. letech 20. století dokázaly prosadit velké zvyšování mezd. Švédský stát tak přišel o svoji funkci sociálního regulátora vztahu kapitál-práce, protože mzda ztratila své postavení esenciální složky v reprodukci kapitálu. Devalvace se pro kapitál stala lepší volbou než příjmová politika a velké průmyslové firmy se připojily k hlavním švédským bankám, aby v rámci produktivního kapitálu rozvíjely finanční aktivity.[22] Restrukturalizace mezitím znemožnila kontrolu nad směnným kurzem a úrokovými sazbami. Rehn-Meidnerův model předpokládal nízké úrokové sazby a rozvoj světového trhu. Když ale korporace a banky začaly provozovat úhybné handlování s měnami, stala se kontrola národního státu nad směnným kurzem a úrokovými sazbami nemožnou.[23] Eradikaci švédské státní regulace ve sféře výroby a oběhu konsolidovala v letech 1982 až 1991 nová sociálně demokratická politika. Slabý exportní průmysl, nedostatek zahraničních investic, rostoucí rozpočtový deficit a stoupající zahraniční zadlužení Švédska přáli politice devalvace, ale také konzervativní fiskální a monetární politice. V kontextu finanční krize roku 1991, která se projevovala především jako realitní bublina, tato politika ve Švédsku vyvrcholila drastickými úspornými opatřeními: snižováním příspěvků, zpřísňováním pravidel pro přístup k programům zdravotního a sociálního pojištění (v nezaměstnanosti) a ve finále i opuštěním politického imperativu hájit plnou zaměstnanost.

Takže vytrvalý a chráněný rozvoj švédského sociálně-demokratického dělnického hnutí je dávno pryč a námezdní vztah již nadále nedokáže podepírat inkluzivní národní dělnickou identitu. Ta se rozpadla prostřednictvím krize tohoto hnutí a prostřednictvím restrukturalizace.

Avšak tomuto procesu rozkladu nelze porozumět výlučně s poukazem na vztah kapitál-práce. Rozklad na rovině vztahu kapitál-práce (rozklad „shora“) je krizí švédského sociálního státu a koncem schopnosti švédského sociálně-demokratického dělnického hnutí politicky ovlivňovat sféry výroby a oběhu skrze stát. Rozklad na rovině vztahu kapitál-práce znamenal konec národního ohraničení výroby, přišel s rostoucí financializací kapitálu a doprovázelo ho ustavení nadnárodní fragmentované pracovní síly. Ale rozklad dělnické identity vychází i zdola, z interních vztahů uvnitř proletariátu. Na této rovině se musíme snažit zabývat historickým souběhem rozkladu průmyslové dělnické třídy a zesíleným proudem imigrantů do Švédska. Nejdůležitějším účinkem tohoto historického souběhu je polarizace, kterou vyvolal uvnitř třídy samotné, mezi stabilním národním jádrem na jedné straně a prekérní imigrantskou periferií na straně druhé.

Po poválečném přílivu uprchlíků přicházeli v období od 50. do začátku 70. let 20. století převážně přistěhovalečtí pracující z Jugoslávie a Finska. Tito dělníci umožnili zvládnout hospodářské vrcholy a dočasné nedostatky práce, ale nikdy neměli status hostujících dělníků. V roce 1972 byl na návrh odborů vyhlášen zákaz další imigrace pracujících, který měl chránit mzdy národní pracovní síly. Od té doby se přistěhovalectví do Švédska skládalo primárně z uprchlíků a žadatelů o azyl a z těch, kdo přijížděli za účelem opětovného spojení rodiny. Vzniknul nový typ imigrace, která svůj původ měla především v Africkém rohu, Íránu, Iráku a Turecku.[24] Během globální restrukturalizace způsobily technologické inovace a realokace práce pokles v počtu průmyslových pracovních míst, který se kompenzoval rozvojem podřadných pracovních míst ve službách v nových městských aglomeracích. Tato pracovní místa zastávali a stále zastávají hlavně imigranti, zatímco expanze výzkumu a vývoje a „informačního průmyslu“ na přelomu 60. a 70. let 20. století připravila půdu pro zformování nových středních vrstev většinového obyvatelstva. V těch letech existovaly veřejné programy a dotace, které měly stimulovat tzv. „etnické podnikání“, čímž se jen posílila již tak dosti velká přítomnost imigrantů v živnostnických sektorech typu úklid, zásobování, pohostinství a maloobchod, kde panuje silná konkurence. Zatímco velká část švédských žen byla zaměstnaná v expandujícím veřejném sektoru, existovala tendence zaměstnávat přistěhovalkyně v průmyslovém sektoru.[25] Nejenže imigranti měli ta fyzicky nejnáročnější zaměstnání (a proto se rostoucí měrou podíleli na předčasných odchodech do důchodu z důvodu nemoci), ale během 80. let 20. století docházelo v těch odvětvích, kde se imigranti soustředili, ke snižování stavů, relokaci, reorganizaci a technologické modernizaci, které snižovaly potřebu práce, a tak byli vystaveni nezaměstnanosti více než všichni ostatní. A v neposlední řadě bylo pro kohokoli s cizokrajně znějícím jménem – třebas kvalifikovaného – daleko složitější získat stabilní zaměstnání, protože Švédsko je proslulé svojí neschopností uvádět své vlastní antidiskriminační zákony do praxe. To vše se rovnalo několika dekádám třídní polarizace, která se odvíjela po dvou osách: osa imigrantský proletariát/národní střední třída a osa nezaměstnaní imigranti/národní stabilní proletariát.

I tyto vnitrotřídní vztahy zprostředkovává a posiluje stát. Státem provozovaná sociální regulace kdysi bývala prostředkem reprodukce unifikované dělnické třídy; dnes má tendenci marginalizovat všechny, kdo již dlouho nejsou součástí stabilního národního jádra pracujících, či dokonce reguluje vyloučení z formální ekonomiky. V 80. a 90. letech 20. století imigranti čelili silně chráněnému a selektivnímu trhu práce a švédský zákoník práce vedl (podle principu: posledně najatí jdou pryč jako první) k formě nepřímé diskriminace, neboť v případech propouštění či zavírání podniků působí proti přistěhovalcům. Vzhledem k tomu, že ve Švédsku jsou vysoké náklady na práci a přísně regulovaný systém sociálního zabezpečení, i malé podniky musí být schopny provádět velké investice, aby přežily, čímž se často vysvětlují limitované mezery na trhu, které mohou zaplnit nově dorazivší přistěhovalečtí živnostníci, nebo fakt, že musí fungovat „načerno“.[26]

Zároveň byly do praktik státu začleněny různé centrální etnické organizace (riksförbund), které si vytvořili Finové, Jugoslávci, Chorvaté, Turci, Řekové, Kurdové a Syřané. Díky státním dotacím, které jim poskytovala, měla nad jejich aktivitami silnou ekonomickou kontrolu Švédská státní rada pro imigraci (Statens Invandrarverk): např. bránila jejich vývoji v politické nátlakové skupiny nebo jim bránila v tom, aby podporovaly stávající strany. Tato kontrola tedy znamenala důkladnou depolitizaci imigrantů, kteří se snažili organizovat jako imigranti.[27] Samozřejmě, že politická smlouva – normy občanské praxe, ale také způsob, kterým jsou občané zastupováni – se neustále administruje jako smlouva rasově neutrální. Ve skutečnosti je však politická smlouva určena jako bělošská, protože obecným zájmem se rozumí zájem těch, jejichž sociální integrace je dovršena. Ostatní se vyznačují zvláštním fenotypem nebo genealogií a mohou jen doufat, že prorazí do sféry politické univerzality tak, že nebudou afirmovat nic menšího než svoji zvláštnost. A vskutku, pluralistická politika komunitních práv v 70. letech 20. století opravdu umožnila vznik permanentních institucí, jako jsou školy nebo svatostánky, ale modality sociální a politické integrace přistěhovalců se stále více prekarizují. Jistým populacím se dostává povzbuzování, aby politicky existovaly buď jen jako reprezentantky své kultury, nebo aby ze sféry politické universality zcela odešly. Velmi podobně jako třídní polarizace i grassroots politika a parlamentní politika se vyvíjejí podél dvou os: osa organizovaný imigrant/etablovaný občan a osa depolitizovaný imigrant/zastupitelný pracující.

Pak je tedy jasné, že když už reprodukce proletariátu není stabilní komponentou reprodukce kapitálu, stát nadále nepředstavuje jednotu vzájemného vztahu kapitál-práce. Nicméně rozklad dělnické identity není jen demontáží výdobytků dělnického hnutí. Restrukturalizuje se, tj. produkuje se v nové podobě i sociální zabezpečení. Když už se proletářské hnutí nadále nepotvrzuje v reprodukci kapitálu, sociální zabezpečení má tendenci stát se pro stát pouhými výdaji. Ze spravování sociálního zabezpečení se pak stává zásadní moment útoku na reálné mzdy – „reálné mzdy“ v širokém smyslu tohoto termínu, tj. včetně nepřímých mezd a sociálních transferů. To vede k úsporným opatřením, tj. částečnému nebo úplnému potlačování nároků jako takových. Ve Švédsku tento proces začal v roce 1991 a od roku 2006 se radikalizoval s „pracovní strategií“ (arbetslinjen) pravicové koalice.[28] Nová podoba, v níž se sociální zabezpečení produkuje, spočívá ve zvláštním vztahu mezi státem a trhem, který dnes tvoří základ nového švédského sektoru sociálního zabezpečení. Mezi lety 1991 a 1994 začaly ve švédském systému sociálního zabezpečení vznikat soukromé firmy a kapitálové konglomeráty, které v rámci systému provozují konkrétní operace, ale ty jsou i nadále financovány státem. Je tomu tak ve zdravotnictví, sociální péči a občas i ve školství. Sociální zabezpečení se zakládalo na univerzálních sociálních právech a dnes je z něj jakési veřejné zboží. A jako všechna zboží i toto má své exkluzivní varianty (pro lidi v centru města, kteří si je mohou dovolit) a masově vyráběné varianty (pro lidi na předměstích, mají-li štěstí, a tam, kde žijí, ještě pořád existuje nějaká nemocnice nebo škola).

Za této situace byla daná integrace národní dělnické identity zcela zničena. Všeobecný útok na reálné mzdy a následný management sociálního zabezpečení produkují situaci, v níž pracující mají tendenci neztotožňovat se ani tak s politickým protikladem práce-kapitál jako spíše s dichotomií práce-„outsiderství“. Vždyť částečné potlačení práva na sociální zabezpečení znamená větší selekci jeho příjemců. Sociální zabezpečení už není investicí do sociálního občanství pracujících, naopak si nese cejch čehosi, co je „pro ty, kdo to obzvláště potřebují“, pro ty, co jsou „outsideři“.[29] V proletariátu pak převládá – a pohybujeme se tu na rovině společenského zakoušení této situace – tendence zoufale lpět na tom, co ještě zbývá. Rostoucí částí proletariátu a středních vrstev „většinového obyvatelstva“[30] je přítomnost imigrantů a uprchlíků sama o sobě nazírána jako problém „outsiderství“, a to naprosto ve stejném stylu, v jakém nová selektivní forma sociálního zabezpečení předpokládá, že jistí jedinci jsou problematičtí sami o sobě. Za touto analogií psychologického a strukturálního musíme hledat jejich společný prvek: tendenci kulturalizovat sociální podmínky. V roce 2008 uveřejnila pravicově liberální Lidová strana (Folkpartiet) průzkum, v němž se „outsiderství“ prohlašuje za kulturu, která posiluje sama sebe a nakonec tak ustavuje identitu jistých individuí.[31] Zatím tyto kulturní referenční rámce vyprodukovaly jednu z nejúspěšnějších politických perspektiv v restrukturalizovaném švédském sociálním státu, a to až do té míry, že se třetí nejsilnější stranou v parlamentních volbách roku 2014 stali protipřistěhovalečtí Švédští demokraté (Sverigedemokraterna), když dostali 13 % hlasů. Po úpadku toho, čemu Théorie Communiste říkají hegemonie dělnického hnutí „konkurující“ hegemonii kapitálu, není obecnou tendencí identifikovat se jako pracující vzdorující kapitálu prostřednictvím kolektivních organizací třeba leninistického nebo sociálně demokratického typu; nýbrž spíše jako pracující, který musí bojovat o to, aby zůstal pracujícím tak, že se individuálně odliší od nějaké vnější hrozby. Jak už naznačil Program Strany švédských demokratů pro rok 2010, podle nich nejde o práci a kapitál, ale o švédskou kulturu na jedné straně a imigraci, EU, „americký imperialismus“ a „ekonomickou globalizaci“ na straně druhé. Od 80. let 20. století, kdy začalo sílit přistěhovalectví uprchlíků asijského a afrického původu, přenáší se toto znepokojení nad tím, čím jsme v rámci této společnosti, stále silněji na tyto imigranty. Je-li konfrontován s „pasivitou“ pana a paní Imigrantových a s jejich „závislostí na sociálních dávkách“, normální švédský pracující povyšuje svoji vlastní dezintegraci na hodnotu a odcizený charakter třídní příslušnosti transcenduje kulturním společenstvím. Co se samotných imigrantů týče, vzhledem k restrukturalizaci kapitálu a následné polarizaci třídy, která rozděluje společnost na bílé a „jiné“, někteří z nich lnou k praktikám, které vnímají jako kulturní praktiky své vlasti, aby si tak vytvořili silnější a jistější pocit identity mimo hmotnou nejistotu či nouzi.[32]

Na závěr je třeba říci, že restrukturalizovaný švédský sociální stát nadále nepředstavuje regulátora a alokátora vzájemnosti vztahu práce-kapitál; svým selektivním sociálním zabezpečením a privatizovaným plánováním teď prosazuje spíše diferenciovanou reprodukci tříd. Jak námezdní práce, tak politická reprezentace tudíž ztratily univerzální a inkluzivní normy, které je charakterizovaly v poválečném sociálně-demokratickém režimu. Jejich vnitřní polarizaci na základě kvalifikace a národnostního původu je tedy třeba chápat jako ustavující prvek vztahu práce-kapitál, jako cosi, co tvaruje společenský život a naši zkušenost s ním v celé jeho šíři a hloubce. Představy o dysfunkčním životním stylu „imigrantských kluků“ (invandrarkillar) z předměstí a deviantních hodnotách jejich muslimských rodin se staly natolik běžnými, že nepokoje v Rosengårdu byly často vnímány jako jakási islamistická rebelie a bouře ve Stockholmu jako otázka „kulturních bariér“ (podle bývalého premiéra Fredrika Reinfeldta).

3. Ustavení „předměstí“

Restrukturalizace kapitalismu a rozklad dělnické identity nám dovolují jen vystopovat historickou produkci současné situace. Abychom mohli pochopit, oč jde ve švédských pouličních bouřích, musíme se teď podívat na ustavování této situace, tedy musíme se podívat na procesy, které ji kontinuálně reprodukují na tzv. „předměstích“. Jinými slovy, budeme se snažit odpovědět na otázku, jak v dnešní společnosti přetrvává diferenciované reprodukce tříd a hluboká polarizace, které jsou obě produkty rozkladu dělnického hnutí. Toto přetrvávání je záležitostí materiálního ukotvení specifických jedinců ke specifickým pozicím. Vzhledem k reprodukci kapitálu se procesy tohoto přetrvávání rovnají jedinému: disciplíně. Kritika třídní reprodukce a polarizace je však musí chápat také analyticky, o sobě a pro sebe. Pokusíme se ukázat, že tyto procesy jsou otázkou: a) personifikace determinované situace na trhu práce; b) reprezentace jistého prvku „obyvatelstva“ hlídaného státem; a konečně c) bydlení na specifickém místě, které je pouze produktem přetrvávání dvou předešlých pozic a nikoli nějakou daností.

a) Trh

Hnací silou disciplíny je trh. Primárním produktem toho, že na trhu vznikají niky vyznačující se nízkými mzdami a prekérním neformálním sektorem a že se ze sociálního zabezpečení stává zboží, je specifický subjekt: subjekt natvrdo vystavený trhu, tj. subjekt, pro nějž se práce redukuje na nutnost pracovat. V dnešní době se tento specifický subjekt a objektivita, kterou předpokládá, kontinuálně reprodukují v ustavičně expandujícím, nejistém sektoru služeb s nízkou kvalifikací. O tomto subjektu se obvykle hovoří jako o „vyloučených“ nebo ortodoxněji marxistickým jazykem jako o součásti „rezervní armády“. Ale subjekt, o který tu jde, není ani vně společnosti ztotožněné s trhem práce (jak naznačuje „vyloučení“) ani k tomu není odsouzen (jak naznačuje termín „rezervní“). Tento subjekt se aktivně podílí na trhu práce skrze pracovní místa na dobu určitou, na částečný úvazek nebo skrze hyperpříležitostná zaměstnání, ale sama tato aktivita předpokládá, že je z trhu vylučován, jakmile na něj vstoupí. Stručně řečeno, je trhu cizí v tom smyslu, že se jedná o subjektivitu, která stojí před výrobním cyklem hodnoty, aniž by do něj kdy byla začleněna. Uvízla v aktuální poruše třetího momentu vykořisťování:[33] přeměny nadhodnoty v dodatečný kapitál, která činí nutným setkání práce s kapitálem, odloučení pracovní síly od výrobních prostředků, fundamentální rozpolcení na subjekt a objekt, bez čehož by vykořisťování nemohlo existovat.

Tento subjekt se skládá z významných skupin, které jsou dnes odsunovány jak z formálního trhu práce, tak z pojištění v nezaměstnanosti. Tento trend se ještě posílil, když se snížení daně z příjmů (zaměstnanců) vyhandlovalo za škrty v platbách ze sociálního pojištění (podpora v nezaměstnanosti i nemocenská). V části Rosengårdu, která se jmenuje Herrgården, formálně pracuje jen 15 % obyvatel.[34] Ve stockholmském Husby je formální zaměstnanost o 24 % nižší než v oblasti širšího Stockholmu.[35] Ale tzv. „outsiderství“ není atributem tohoto subjektu; je jen vrcholkem procesu de-esencializace práce – procesu, který se dnes týká celé švédské společnosti. Obecně mezi těmi obyvateli Švédska, kterým je 20-25 let, nemá formální zaměstnání a nestuduje 20 %; v oblastech jako Herrgården a Husby je v této situaci 40 %.[36] Být na vrcholku tohoto procesu ještě neznamená jistý „segment“ pracovní síly, jakoby šlo celou otázku redukovat na jistou výši příjmu. Ve skutečnosti jde o jistou situaci pracovní síly, konkrétně té, která nikdy není potvrzena jako námezdní práce, tj. společensky validovaná a socializovaná v kontinuálním výrobním procesu. Tuto situaci ustavuje charakter trhu, který je cizí specifickému subjektu, a charakter tohoto subjektu, který je cizí trhu.

Abychom pochopili ustavování této situace, nestačí již hovořit o pouhé polarizaci třídy ve smyslu vztahu, který je proletariátu vnitřní. Ano, proces, kterým je specifický subjekt se specifickými vlastnostmi ustavičně uvrhován zpět do této situace, je třeba uchopit jako proces rasizace. Ve Švédsku je to situace „imigrantů“: osoby, které se narodily na Středním východě (jednom z největších zdrojů přistěhovalectví), jsou třiapůlkrát častěji zaměstnány na dobu určitou, zatímco rostoucí část mladých imigrantů z první či druhé generace žije z vysychající státní pomoci a příležitostné práce načerno. Jak mizí schopnost odborů regulovat trh práce prostřednictvím státu, neformální sektor se stává stále důležitější ve stavebnictví, zemědělství, úklidu, zásobování a službách pro domácnosti městské střední třídy; tento neformální sektor se téměř výlučně skládá z imigrantů a nelegálních přistěhovalců.[37] Rasizace pak není jen segmentací třídy, jakoby k její rasové redefinici docházelo a posteriori a děla se jakési předpokládané homogenní jednotě. Rasizace je pro skutečnou třídu konstitutivní, protože produkuje situaci nenámezdních osob – charakter trhu cizí specifickému subjektu – tím, že tento cizí charakter personifikuje na základě fenotypových charakteristik, národnosti a kultury.

Ti, koho jsme výše označovali termínem „výtržníci“, jsou takto rasizované subjekty. Jelikož jsou trhu práce vystaveni jedině natvrdo a jejich šance na integraci do jeho stabilního jádra je téměř nulová, samotné podmínky jejich reprodukce se jim jeví jako cizí, a proto se jim mohou zdát jako něco, co je třeba spálit nebo zničit. Školy a obchody jsou dva primární terče jejich žhářských praktik, protože se v nich zhmotňuje jejich zkušenost se „sociálním občanstvím“: tedy zkušenost s tím, že je jim ustavičně bráněno v přístupu k němu.

b) Policie

Proto máme-li porozumět ustavování „výtržníka“, musíme opustit rovinu neosobní síly trhu a zaměřit se na to její zhmotnění, s nímž se výtržníci ustavičně setkávají na rovině jejich reprodukce. To znamená podívat se na modalitu, jejímž prostřednictvím se hnací síla trhu uskutečňuje: na policii.

Společenská existence rasizovaného subjektu není o „nezaměstnanosti“ nebo „přebytečnosti“, jakoby společenskou normou byla zaměstnanost a nepostradatelnost. Místo toho je společensky produkována ve vztahu k takové formě práce, pro niž je ustavující prekérnost. Existuje jen proto, aby byl kontrolován. V tomto smyslu se s ním nenakládá jako s potenciální užitnou hodnotou pro kapitál. Pouze je na něj dohlíženo: ticho a klid jsou jediným akceptovatelným chováním tohoto cizího subjektu. V Husby, Rosengårdu, Backa a dalších předměstích, kde je žhářství normální praxí, je dnes „sociální klid“ otázkou vyhnutí se přímým konfrontacím mezi pořádkovou policií a místní mládeží. Policejní dohled pak není nic menšího než neustálá protipovstalecká operace.

Této situaci lze porozumět jedině z hlediska rozkladu dělnického hnutí a restrukturalizace kapitalismu. Policejní dohled v podobě protipovstalecké operace je třeba nahlížet jako způsob sociální kontroly, specifický pro výše popsaný rasizovaný subjekt. Ve zlatých dobách švédského sociálně-demokratického dělnického hnutí nebyla sociální kontrola primárně otázkou policejního dohledu, protože reprodukce unifikované dělnické identity byla sama o sobě ustavičným zvnitřňováním funkce dělníka v kapitalistické společnosti. Předně, odloučení subjektu od objektu, pracovní síly od výrobních prostředků, vyvažovala kontinuita výrobního procesu v průmyslu a veřejném sektoru služeb, ale také jí odpovídající stabilní formy zaměstnání, práv a v neposlední řadě odborového zastoupení. To vše šlo ruku v ruce se švédským sociálně-demokratickým obzorem rozvoje výrobních sil, který byl zároveň deproletarizací dělníků v tom smyslu, že v dlouhodobém horizontu jim měl tento rozvoj poskytnout přístup k občanským vymoženostem: vzdělání, kultura, demokratická participace. Obecněji vzato, historická sociálně-demokratická dohoda mezi prací a kapitálem ve Švédsku vznikla v 30. letech 20. století, a od té doby se ustavičně reprodukovala skrze jistý druh urbanismu, v němž hmotné prostory fungovaly jako fundamenty stabilizace dělnictva. Vezměme si například čtvrť Möllevången v Malmö. Když byl u moci, sociálně-demokratickému režimu se podařilo proměnit slumy, které tuto čtvrť kdysi tvořily, v živoucí symbol švédského sociálně-demokratického dělnického hnutí tím, že ho doslova zakotvil v institucích jako Folkets hus (Lidový dům), Folkets Park (Lidový park) a v novinách Arbetet (Práce). Skrze samotnou svoji přítomnost v této čtvrti mohl člověk ve své situaci dělníka rozpoznávat svoji definující společenskou charakteristiku, a to nejen individuálně, ale jako součást materializovaného a pevně etablovaného uspořádání. Tehdy byla reprodukce pracovní síly zároveň panstvím nad ní. Materiální životní proces její regenerace se překrýval s procesem její neustálé použitelnosti a poslušnosti.

Dnes, když jsou rostoucí části proletariátu vypuzovány z výrobního procesu v důsledku rozpojení koloběhů výroby nadhodnoty a reprodukce pracovní síly, tato se už nadále nepřekrývá s její disciplinací. Kapitál už nemůže okamžitě disponovat cizí prací prostřednictvím výrobního procesu, protože v jeho základě už není žádná společensky uznaná identita, která by zaručovala jistou formu spontánní sociální sebekontroly. Z toho plyne, že disciplinaci uskutečňovanou policií je třeba zvažovat v její historické specifičnosti. Dnes je její funkcí kontrolovat ty, kdo jsou trhu cizí. Tato kontrola není vykonávána pouze nad imigranty v rámci jedné země. Ve světě, kde lze jakoukoli nadhodnotu kdekoli investovat neboli změnit v dodatečný kapitál, je kontrola věcí globálního řízení fragmentovaných a mobilních pracovních sil. Proto je stále těžší odlišit kontrolu od kontroly nad imigrací. Cílem projektu REVA[38] je boj s nelegální migrací pomocí zesílených kontrol totožnosti a deportací. Odstartoval roku 2008 v Malmö a v roce 2013 se rozšířil až do Stockholmu (kontroly REVA byly na konci února 2013 hlášeny z Rinkeby a Husby). REVA je společný projekt švédského policejního sboru, migračních služeb a vězeňské služby a částečně ho financuje Evropský uprchlický fond. Národní policejní dohled je tak komponentou širšího, globálního policejního dohledu. Skrze kontrolu imigrantů ve Švédsku se provádí další kontrola: nad ovládanými populacemi jako takovými, těmi, které se na mapách kapitalistické výroby a oběhu nacházejí ve strukturálně podřadné pozici. Zde je důležité poznamenat, že tyto kontroly často probíhají společně s kontrolou jízdních dokladů. Kontrolu REVA odlišuje od běžné kontroly jízdenek jen rasová lustrace. Šťáry, které REVA provádí ve strategických komunikačních uzlech,[39] naznačují, že jde o kontrolu mobility. Na rovině města se jedná o kontrolu nad materiálním přístupem k mobilitě, zejména pak v aglomeracích, kde je cena hromadné dopravy skutečným problémem. Na globální rovině jde rovněž o kontrolu nad zákonným přístupem k mobilitě, a to v situaci, kdy rostoucí části světové populace stojí mimo veškeré formální způsoby reprodukce, ale stále zůstávají uvězněny v rámci kapitalistické společnosti. V tomto smyslu praktiky policejní kontroly rovněž ustavují rasizaci. A to nejen „rasovou lustrací“, ale především uplatňováním tržní disciplíny, která ustavičně znovu a znovu rýsuje hranici mezi „nepřizpůsobivostí“ imigrantů a sociálním občanstvím slušných konzumentů. Proto podstatou rasizace nejsou osobní předsudky nebo nějaká reakční státní ideologie. Kdysi kolonizované africké populace, které bývaly pro evropský kapitalismus nepostradatelné, nebo populace, které uprchly před autoritářskými režimy či místními vojenskými vůdci, jsou dnes ustavičně vytlačovány na periferii sociální reprodukce a identifikace právě v materiálním a symbolickém prostoru západního města.

Není divu, že během bouří ve Švédsku, stejně jako ve Francii nebo v Dánsku, jsou jedním z výsadních terčů žhářství automobily. I když patří – přirozeně tvrdě pracujícímu – sousedovi, zůstávají symbolem exkluzivního charakteru sociálního občanství. A protože se naše povědomí o sobě samých vždy ustavuje v náhledu druhého na nás, REVA a pravidelné kontroly totožnosti a šacování policií na předměstích nutí subjekt „deviantního přistěhovaleckého děcka“, aby se postupně se sebou ztotožnil právě jako s „deviantním přistěhovaleckým děckem“. Tímto ztotožněním zároveň poznává sám sebe jako subjekt, který existuje jen proto, aby ho kontrolovali. Proto se policie stává středem zájmu všech „předměstských“ nepokojů ve Švédsku. Skrze své každodenní praktiky kontroly je policie přímo zhmotněním cizosti společnosti, která existuje jen jako vnější síla, co se uvaluje na „devianty“. Pouliční bouře se stávají formou sebeobrany před neustálým tlakem této externí síly. Výtržníci míří na policii, onen symbol evropského potlačování všeho, bez čeho by se Evropa historicky nikdy nemohla stát kapitalistickou pevností – míří tedy na rasovou konstrukci globálních koloběhů akumulace. Proto jsou zapalování aut (s cílem přilákat policii a pak po ní házet kamením), podpalování policejních vozů nebo ničení policejních služeben praktiky, které se stávají cílem samy o sobě. Jako takové se striktně omezují na „předměstský“ prostor „deviantních přistěhovaleckých děcek“.

c) Město

Nad imigranty vykonávaná policejní kontrola fakticky zhmotňuje tržní disciplínu na základě specifického zeměpisného modelu. Na rovině města jde o vztah mezi „centrem“ a „předměstím“, kdy „předměstí“ je tím, co je potřeba pořád kontrolovat a udržovat v klidu. Rovněž jsme si už naznačili, jak lze na rovině globálních cyklů akumulace nahlížet tento vztah jako mise en abyme vztahu mezi centry tohoto cyklu a jejich periferiemi. Proto vztah mezi centrem a předměstím nelze chápat jako danost, jakoby se tento vztah rodil z inherentních vlastností centra a periferie. Musíme se snažit uchopit vztah mezi centrem a předměstím jako materiální produkt disciplíny.

Stockholmská předměstí jako Hallunda, Fittja a Alby, která tvoří oblast známou jako Huddinge, byla původně vybudována v 70. letech pro dělnickou třídu přicházející ze severu Švédska (Norrland, Jämtland a Härjedalen). Vždyť v éře dělnického hnutí, které mělo tendenci integrovat reprodukci proletariátu do reprodukce kapitálu, bylo bydlení zásadní komponentou reprodukce práce. Bytová politika, formulovaná v roce 1934 sociálně-demokratickou Komisí pro bydlení a přestavbu a podporovaná ministrem financí, trvala na stabilizující funkci veřejného bydlení, které měla zajišťovat komunální bytová „družstva“ vlastněná obcemi a provozovaná na neziskovém základě. Díky dotačním programům zaměřeným na zlepšování kvality budov, na rovnost mezi různými formami pronájmu a na přísnou kontrolu výšky činží[40] se společný bytový fond stal dostupným obecnému lidu. Zajímavé je, že se nestavěla žádná specifická sídliště – typu „sociálního bydlení“ v Británii nebo Francii – pro ty „obzvláště potřebné“. Dotace pocházely z dělnických fondů Rehn-Meidnerova plánu: 20 % daň ze zisku spravovaly odbory a reinvestovaly ji, částečně do veřejného bydlení.[41]

Ale jak po počátečních letech restrukturalizace začala růst nezaměstnanost a na trhu práce přituhlo, „předměstí“ na severozápadu a jihozápadu Stockholmu a historicky proletářské čtvrtě Backa a Rosengård byly jediné, které proletariátu nabízely dostupné nájmy. Z těchto oblastí, které kdysi bývaly právě tím prostředím, jež přispívalo k sociální integraci dělníků, se dnes stala místa, kde jsou lidé donuceni žít, městské popelnice velmi podobné francouzským banlieues. Tento proces ještě posiluje fakt, že se veřejné bydlení stále více stává tržním. Městské úřady od počátku 90. let 20. století prodávají své nemovitosti (většinou aktuálním nájemníkům, ale také soukromým majitelům domů), zatímco obecní bytová družstva přišla o veškerou vládní podporu. Deregulace cen při převodu bytových jednotek a inflace cen pozemků ve městech činí výstavbu nájemního bydlení neatraktivní. Proto se švédský model bydlení vyvíjí směrem k tržně orientovanému systému a nemá žádné podpůrné mechanismy. I zde mají jisté aspekty přetrvávající státní regulace za účinek regulaci exkluze či exkluzi prostřednictvím regulace. Silně monitorovaný systém přidělování nájemního bydlení a přísná pravidla ohledně osobních podnájmů znemožňují všem, kdo nemají stálý příjem, úspory nebo rodiče s vlastním bydlením, přístup k formálnímu trhu s byty.[42] Takže na sídlištích, jako je Herrgården v Rosengårdu a Risingeplan v Tenstě, je z „milionových programů“ (kdysi pomníků dělnické identity) stejné zboží jako všechna ostatní a tudíž podléhá transakcím na trhu s nájemním bydlením. Nedochází tu k žádné produkci prostoru, jen k jeho degradaci. Bydlení už není nepostradatelnou komponentou reprodukce práce, jako tomu bývalo za dělnického hnutí; je jen syrovým zdrojem renty, což obyvatelům dennodenně připomínají plísně a švábi.

„Předměstí“ pak není tím, čím je, kvůli svému umístění, ale kvůli tomu, kdo tam bydlí a jak. Zběžný pohled na mapu naznačuje, že „předměstí“ typu Rosengård, Backa, Gottsunda, Husby, Tensta a Rinkeby ve skutečnosti nejsou „předměstími“; z centra se tam často dostanete autobusem nebo metrem za 15 až 20 minut a někdy se jejich urbánní krajina příliš neliší od blahobytnějších oblastí, kterým se říká jednoduše „Stockholm“, „Göteborg“ nebo „Malmö“. Vzdálenost, která je dělí, je především psychologická; nikoli „psychologická“ ve smyslu vylučujícím se s „geografickou“ vzdáleností, ale psychologická ve smyslu prožívání prostoru. Samotný pojem „předměstí“ (förorten) se ve švédštině stal zastřešujícím termínem pro všechno, co se považuje za deviantní: prvně a především imigranti, ale také (jak už jsme se zmínili výše) dlouhodobě nemocní a bývalí vězni, lidé v předčasném a invalidním důchodě (například tucetkrát postřelený muž) atd. Je to místo, kam vás „vytlačí“, protože proces gentrifikace je donucovacím procesem, v němž se zhmotňují hranice mezi bílými občany z centra a rasizovanými subjekty z předměstí, a tak materiálně ukotvuje proces rasizace. Přes Husby, Tenstu a Rinkeby lze vést dálnici, zatímco jen o pár kilometrů dál se staví luxusní byty jako Kista Tower. Tržní disciplína realizovaná policií a zhmotněná v předměstí je tím, co ustavuje cizí subjekt – ten, u nějž stačí, že žije v jisté oblasti, aby se stal ohniskem pozornosti, co se kontroly a disciplinace týče: čtvrtě typu Herrgården a Husby jsou oblasti, odkud se lidé snaží odejít, pokud seženou stabilní práci nebo dosáhnou vzdělání.

Navzdory tomu všemu či snad právě na základě toho všeho se na těchto předměstích formuje identita, kterou nejlépe vyjadřuje rapová lyrika s jejími odkazy na „beton“ (betongen) a „sídliště“ (orten). Jen tehdy, uvážíme-li toto vše, můžeme pochopit, jak se aktivisté ze stockholmské Tensty i rosengårdského Herrgårdenu mohou identifikovat jako „nájemníci“, kteří se snaží ustavit dialog s „bytovými družstvy“, v některých případech „městskou částí“ nebo „státem“. A tehdy, když bytové družstvo a obec nebo sdružení nájemníků vytrvale ignorovali aktivisty z „Budoucnosti Risingeplanu“ nebo ty, kteří okupovali sklepní prostor v Herrgårdenu, vypukly nakonec nepokoje. A i výtržníci své praktiky žhářství, sabotáže a příležitostného rabování zacílili právě na sídla těchto „bytových družstev“. Sdílenými požadavky aktivistů a výtržníků byly ty, které se zaměřovaly na snížení činží nebo na udržení či regeneraci infrastruktur.

Identita, která se v takových bojích formuje, je synkretická, založená na těchto sdílených podmínkách disciplinace. Není to homogenní dělnická identita založená na mužském, bílém, kvalifikovaném dělníkovi. Předměstí Husby, Tensta, Rinkeby, Herrgården, Backa atd. jsou samy o sobě nahromaděním stovek jazyků a původů, což dalo vzniknout dnes dobře známému dialektu „Rinkebysvenska“ (švédština z Rinkeby), ale jen tehdy, když živly vnímané jako tomuto společenství cizí (policajti, bytová družstva nebo místní politici) napadnou některý aspekt tohoto sousedství, vznikají kolektivní praktiky realizované školáky, studenty, mladými nezaměstnanými, dospělými pracujícími a seniory. Avšak skutečnost, že se tato synkretická identita zakládá na sdílených podmínkách disciplinace, předpokládá, že existuje jen skrze své vnitřní rozdílnosti. Polarizace je tedy ustavujícím prvkem dnešního třídního vztahu – historicky vznikla v restrukturalizaci a jako taková se udržuje prostřednictvím procesů rasizace, kontroly a segregace – a vnitřní rozdílnosti uvnitř proletariátu jsou tedy stejně určující jako vztah práce-kapitál. To však neznamená, že ta stěžejní rozdílnost, o kterou tu jde, je sociologické povahy a klade staticky vymezenou skupinu „aktivistů“ proti jiné skupině „výtržníků“. Víme, že členové a členky Megafonen, Pantrarna a dalších organizací, které jsme zmiňovali, často pocházejí ze stejných předměstí jako výtržníci a také tam žijí. Máme tedy na mysli, že existují vnitřní rozdílnosti mezi těmi, kdo bydlí na předměstích, a že se tyto vnitřní rozdílnosti projevují rozdílnými praktikami a diskursy specifických subjektů ustavených v bojích.

4. Jazyk nepokojů

Právě zde vystupuje do popředí vztah mezi nepokoji a aktivismem a jeho význam pro dnešní dobu. Souběžné ustavování výtržnických praktik na jedné straně a nových forem aktivismu na straně druhé nás nutí ptát se po jejich metodách a perspektivách.

Prvně se musíme podívat na povahu vztahu mezi nepokoji a aktivismem. Existuje za současné situace možnost, aby aktivismus překládal nepokoje do svého pozitivního jazyka? Tedy, aby je transponoval do své vlastní tendence afirmovat možnost dialogu a budoucnosti v naší společnosti?

Zdůrazněme nejprve historickou novost této otázky. Pouliční bouře vždy nespočívaly v praktikách oddělených od sociálně integračních hnutí. Roku 1926 vypukly v malmském Möllevångenu bouře jako konflikt mezi stávkujícími a nestávkujícími, přičemž instituce dělnické identity, například noviny Arbetaren (Dělník), byly do jisté míry schopné násilné praktiky, včetně střetů s policií, legitimizovat a hájit. A nakonec se tyto bouře staly popudem k dialogu, protože spousta dělníků z Malmö přijala účast na velké, centrálně organizované, nenásilné demonstraci. Od začátku tedy bylo možné nepokoje sociálně integrovat, protože praktiky, které je tvořily (na rozdíl od těch dnešních, které jsou často dílem sporadických a efemerních společenství), vycházely ze vznikající a čím dále tím institucionalizovanější dělnické identity.[43]

Rovněž musíme objasnit následující věc: když si klademe otázku možné integrace nepokojů v naší době, nenaznačujeme tím, že nepokoje dnes stojí „mimo“ společnost, jakoby byly imunní vůči rekuperaci nebo méně podléhaly „iluzím“ této společnosti. Chceme jen říci, že praktiky, kterými někdo útočí na své vlastní životní podmínky, jež postulují jeho rasizovanou třídní příslušnost jako cosi cizího, není možné integrovat jako takové. Jako představitel politické strany, odborového svazu nebo nějaké jiné etablované instituce nemůžete „organizovat“ a „koordinovat“ zapalování policejních služeben nebo páchání sabotáží na infrastrukturách prostě proto, že ztělesňujete právě tu společnost, kterou tyto praktiky napadají, a vaše existence, coby takového představitele, předpokládá existenci městské administrativy, policejní kontroly, rozštěpení na sociální občany a „outsidery“.

Proto aktivismus, který sice odsuzuje fungování státu a jeho institucí, ale zároveň brání to, co vnímá jako pozůstatky dělnického hnutí, balancuje na ostří nože: snaží se zastupovat tu část této společnosti, pro kterou je sama tato společnost čímsi cizím. Hájí-li aktivismus nepokoje, ruší sám sebe jakožto společensky uznávaného zastupitele, a jestliže nepokoje nehájí, musí je potlačovat spolu se zbytkem společnosti. Když Megafonen po prvním dni „stockholmských nepokojů“ uspořádali tiskovou konferenci, následně se k nim všichni chovali jako k příčině, posile, vůdcům nebo mediátorům nepokojů, ovšem vždy jako k jejich představitelům. Dokonce i politická opozice, která ve Švédsku stojí proti vládnoucí pravicové koalici, zareagovala teprve s 24hodinovým zpožděním. Během druhého dne nepokojů Megafonen představili svůj názor na ně. A právě jejich rychlé reakce ukazují, jak hluboce jsou Megafonen zakořeněni v Husby a jeho okolí; jinak by tato organizace neměla sebedůvěru potřebnou k tomu učinit prohlášení o daných událostech přímo ve chvíli, kdy se odehrávaly, a na místě, kde se odehrávaly. Byť Megafonen rozumí sociálním problémům, které jsou příčinou nepokojů, „Megafonen nezakládá požáry,“ protože jeho cílem je „dlouhodobá změna“, „konstruktivní odpor“ a „renovace společnosti“.[44] Jinými slovy, z nichž se na švédské levici stalo hojně rozšířené klišé: chápou vztek výtržníků, ale domnívají se, že by ho měli vyjádřit jinak. Tvrdí, že zklamání je třeba změnit v něco pozitivního. Když formulují tuto ideu usplavnění neklidu plynoucího z toho, čím jsme v rámci této společnosti, jsou jako ozvuk jistých revolucionářů, kteří chválí výtržníky za to, že jsou „schopni násilí“ vůči policii, ale ne za to, že jejich terčem jsou také jejich vlastní životní podmínky (školy, místní obchody, budovy atd.). V obou případech jde o představu, že pod výtržnickými praktikami je skryta nějaká spodní síla, kterou lze přesměrovat jinam. A pak je samozřejmě na aktivistovi – aktivním subjektu – aby tuto spodní sílu – pasivní objekt – organizoval. Z hlediska tohoto aktivismu musí autodestruktivní praktiky nepokojů ustoupit solidnímu politickému hnutí.

Uvážíme-li ale seriózně sociální konstituci předměstí, je jasné, že nelze nesouhlasit s formou nepokojů, aniž bychom odsoudili jejich obsah. Subjekt nepokojů není ničím jiným než svými praktikami. Forma není souborem alternativních mechanismů (nepokoje nebo „konstruktivní odpor“) oddělených od jejich motoru (vztek způsobený životními podmínkami). Samozvaní nositelé Organizace nedokážou pochopit, že nejde o Organizaci a Neorganizaci – jinými slovy o ně samotné a o výtržníky – ale o dvě různé formy organizace a tedy o organizování dvou různých obsahů. Na jedné straně ti, kterým se společnost jeví jako vnější síla, organizují nepokoje. Ano, „organizují“: stanovit si shromaždiště vyžaduje spoustu komunikace; blokování cest, rozebírání dlažby na kostky, formování muničních a stopařských skupin chce hodně koordinace; udržet tyto praktiky při životě i navzdory posíleným policejním hlídkám znamená znát všechny skrýše a zkratky v dané oblasti. Obsahem je tu vytváření turbulence; formou pak efemerní spolčení. Na druhé straně ti, kdo stále ještě v rámci této společnosti spatřují nějakou budoucnost nebo si subjektivně konstruují nějakou dohlednou budoucnost (dokonce i takovou, která se zvenčí jeví jako konkrétně nerealizovatelná: rekonstrukce sociálního státu), organizují solidní politické hnutí. Megafonen ve Stockholmu zahájili finanční sbírku na lidi, jejichž auta shořela a nemají je pojištěná; rovněž podporovali „občanské hlídky“, které pomáhaly hasičům likvidovat požáry a policistům posílat mladé výtržníky domů. Obsahem je tu občanské jednání; formou pak sociální integrace.

Rozlišujeme-li tyto dvě formy a dva obsahy organizace, nechceme tím odsuzovat aktivity typu doučování, nezávislého vyučování a tak dále, které činí život spousty mladých lidí na předměstích snesitelnějším. Naším úmyslem je odhalit jejich obzor, pohled na transformaci společnosti, který předpokládají. Tímto obzorem je, slovy Megafonen, „soudržnější Stockholm“.[45] Jsou tak ozvěnou sociálně-demokratické perspektivy sjednocené společnosti. Samotný obsah a forma těchto aktivit z nich činí nástroje renovované sociální regulace. A mají sklon se jimi stávat už ve své každodenní praxi. Pantrarna jde v Göteborgu tak daleko, že projektuje otevření rekvalifikačních kurzů pro profese, v nichž panuje hlad po pracujících. Je tedy patrné, že když se sociální zabezpečení stalo veřejným zbožím, má tento typ aktivismu sklon nahrazovat jisté funkce, které dříve opečovával stát. Má tendenci vykonávat bezplatnou komunální práci a prezentovat ji jako sociální emancipaci.

Z tohoto hlediska tedy aktivismus vskutku může překládat nepokoje do svého pozitivního jazyka, ale jen tak, že nahradí praktiky nepokojů praktikami sociální integrace. Podstatou vztahu mezi pouličními bouřemi a aktivismem je začlenění, aktivita transformující obsah nepokojů s cílem dát mu společensky uznatelnou formu.

Nicméně, jak se ukázalo v našem popisu pouličních bouří ve Švédsku, aktivismus a nepokoje se nevyvíjejí na ose revolta-reforma jako dvě jasně oddělené reality. Nepokoje mohou vyjadřovat požadavky a často skutečně vznikají z politizace uskutečňované aktivismem. Otázkou možné integrace nepokojů se tedy nemůžeme zabývat striktně z hlediska pozitivního jazyka aktivismu. Vždyť tento pozitivní jazyk není jen nedílnou vlastností aktivismu; mohou ho sdílet i nepokoje.

Ovšem jestliže se pozitivní jazyk – jazyk afirmující možnost dialogu a budoucnosti v naší společnosti – neomezuje na aktivismus, vede nás otázka vztahu mezi nepokoji a aktivismem k úvahám nad různými projevy tohoto jazyka. Jak se vyjadřuje v nepokojích? A jak se vyjadřuje v aktivismu?

Ve švédském kontextu nejsou nepokoje ze své podstaty destruktivní. Dokonce i z toho logického hlediska, které obvykle dochází k závěru, že „výtržníci škodí jen sami sobě,“[46] mají nepokoje sklon ztělesňovat jistou formu kladení požadavků. To, že se během jara následujícího po nepokojích velká bytová družstva z rosengårdského Herrgårdenu (Newsec a Contentus) nakonec rozhodla zrenovovat plesnivé byty, že nedošlo k dalšímu zavírání volnočasových center pro místní mládež, že se vybudovalo nové sportovní hřiště s delší otvírací dobou a že v některých případech došlo ke snížení činží o 25 %, to vše lze nazírat jedině jako způsob jak uspokojit požadavky, které byly explicitně formulované během okupace, ale také požadavky, které místní politici, zaměstnanci městské časti a předsedové bytových družstev vyčetli z výtržnických aktů. Jedná se i o případ Stockholmu, kde bytové družstvo Tornet stáhlo svůj návrh postavit 167 nových budov po tom, co se v dubnu 2013 odehrálo v Risingeplanu.[47] Podle vedoucího družstva bylo důvodem to, že „musíme zahájit solidní dialog s obyvateli a skoncovat s výhrůžkami určenými našemu personálu.“[48]

Zde se tedy zdá, že pouliční bouře mají sklon ztělesňovat pozitivní jazyk dialogu a budoucnosti, protože zároveň zakládají požáry i kladou požadavky. Jedná se o formu konstruktivní destruktivity. Ze švédského pohledu se pak musíme ptát, jestli ji lze nahlížet jako novou formu sociálního vyjednávání. Samozřejmě, že nepůjde o centrálně organizované sociální vyjednávání švédského dělnického hnutí. Jak jsme si už ukázali, univerzální a inkluzivní normy, které charakterizovaly politické zastoupení za poválečného sociálně-demokratického režimu, ustoupily diferenciovaným a polarizovaným modům politického zastoupení. Díváme-li se pohledem situovaným specificky na švédská předměstí, ukazuje se, že silná rasizace jistých proletářů jde ruku v ruce s rasizaci politické smlouvy. Pro výtržníky, kteří jsou nejen na vrcholku de-esencializace práce, ale rovněž jsou vystaveni té nejintenzivnější kontrole a gentrifikaci, sociální vyjednávání rozhodně nemůže být vyjednáváním občana usilujícího o politické zastoupení. Výrazem jejich vyjednávání může být jedině zintenzivněný konflikt, který však nevyhnutelně brzy pohasne, protože výtržníci svými praktikami zavrhují samotnou existenci tohoto politického zastoupení, z nějž jsou obvykle vyloučeni. Výtržníci tak během nepokojů na krátká časová období vyprovokují politické a mediální debaty o svých životních podmínkách; vynutí si zlepšení některých aspektů své reprodukce (bydlení, infrastruktury atd.); během tohoto krátkého časového období by se o nich dokonce dalo říci, že jsou třídou – nikoli objektivně definovanou výrobními vztahy, ale tím, že se rozpoznávají jako politický kolektiv, jenž se skládá dohromady na bázi věcí, které dříve nechápal politicky: represe, chudoba, policejní nenávist atd. Zároveň se však jedná také o limit nepokojů. Bouře se stávají „problémem“, který je předměstím vlastní, chronickou nemocí, na kterou se ordinují příležitostná vylepšení a hlavně neustálý policejní dohled. Jeho strategií ve Švédsku není zatýkání spousty lidí. Zaměřuje se na obnovu klidu ve spolupráci s pacifikačními prvky předměstí.[49] Právě proto, že výtržnosti mají tendenci stát se součástí normality jistých předměstí, neohrožují normální běh kapitalistické společnosti, a to dokonce ani na rovině její reprodukce. Ta si dál pokračuje svojí vlastní cestou nikoli navzdory výtržnostem, ale spolu s nimi.

Ve Švédsku tedy nepokoje pronikají hnutím organizovaným kolem pozitivního jazyka sociálního vyjednávání. Ale děje se tak skrze osvojení si jazyka požadavků a jeho transformaci v konfliktnější a širší boj. V Rosengårdu tak sice nepokoje vznikly jako přímé pokračování požadavkově orientované okupace, ale proti jejímu původnímu občanskému modu vyjednávání, protože přímo útočily na síly považované za strůjce vyklizení (bytová družstva a policie). V měsících, které předcházely „stockholmským nepokojům“, vzešly výtržnosti v Risingeplanu zevnitř kampaně jako další a turbulentnější modalita kladení požadavků: kladení požadavků skrze žhářství, dožadování se velmi drastického snížení nájmů a ne jen dalšího průzkumu organizovaného sdružením nájemníků. V pouličních bouřích tedy existuje pozitivní jazyk dialogu a možné budoucnosti, ale ve smyslu požadování okamžitého řešení konkrétních problémů a ne perspektivy soudržné společnosti či Sociální demokracie 2.0.

Ve Švédsku to ale platí i opačně. Nejenže nepokoje pronikají hnutím, ale hnutí má rovněž tendenci pronikat nepokoji ve snaze stát se jejich představitelem: viděli jsme, že způsob, kterým se organizace typu Megafonen a Pantrarna k bouřím vztahují, je inkorporační. Tím, že symbolicky uhradí jisté škody způsobené výtržníky nebo se zhostí rekvalifikování mládeže, tady a teď afirmují koalici všech antagonistických prvků občanské společnosti. Tento subjekt se snaží být „politický“ v tom smyslu, že jeho praktiky mají sklon organizovat spojování lidí, k němuž v každodenním životě dochází jen skrze rasizované třídní vztahy, které reprodukce kapitalistické společnosti předpokládá. A tak pozitivní jazyk existuje v požadavcích a díky požadavkům také v aktivismu, ale tyto požadavky jsou vznášeny podle modality integrace.

Jedná se o širší tendenci. Například nepokoje v Kodani v zimě roku 2007[50] vyvrcholily tím, že největší deník Politikken uveřejnil otevřený dopis podepsaný „Kluci z vnitřního Nørrebro“ (Drengene fra Indre Nørrebro), přičemž se pod tímto pseudonymem shromáždili jak výtržníci, tak jeden mladý zaměstnanec volnočasového centra, aby společně popsali každodenní zkušenost mladých s policejními kontrolami a brutalitou. Po skončení těchto událostí pak skutečně vyhodili jednoho konkrétního policistu a v Nørrebro se konala setkání mezi policií, oním mladým zaměstnancem, některými mládežníky, kteří se podíleli na výtržnostech, a také rodiči ze sousedství. Nedávno se tento politický subjekt dokonce dostal do evropských parlamentů. Například v Řecku se Syriza během prvních dní nepokojů v prosinci 2008 prezentovala jako strana, která si uvědomuje, že výtržníci – ti, kdo okupovali univerzity, prováděli sabotáže v obchodech a na stanicích metra, střetali se s policií – dělají to, co dělají, protože jejich budoucnost je zablokovaná. O šest let později je jasné, že už jen pouhé uznání této absence budoucnosti znamená, že tuto budoucnost má výtržníkům poskytnout stát a socialistické hospodářství.

5. Hnutí a exploze

Specifikem nepokojů ve Švédsku – oproti těm, k nimž došlo roku 2008 v Aténách a roku 2011 v Londýně (ani jedny nezačaly jako akty na obranu systému sociálního zabezpečení, ale jako reakce na policejní vraždy) – je to, že vznikají jako obrana infrastruktury předměstí. Ukazuje se tak, že se současná krize restrukturalizovaného kapitálu odvíjí v diferencovaných časovostech. Vzhledem ke kombinovanému útoku na nepřímé mzdy během finanční krize v letech 1990-1994, agresivní monetární politice i poměrně restriktivní úvěrové politice nebylo bezprostředně po vypuknutí krize v roce 2008 zapotřebí žádných velkých vládních výdajů a úsporných opatření. Proto je na obsahu restrukturalizovaného švédského sociálního státu více co bránit – jmenovitě sociální výdaje, které se zhmotňují zejména v bydlení a infrastruktuře, často na bázi výše popsaného zvláštního vztahu mezi trhem a státem – než v zemích jako Řecko nebo Anglie.[51] Proto ve Švédsku není vztah mezi výtržnictvím a aktivismem otevřeně konfliktní, jak jsme toho byli svědky ve Francii, kde během hnutí proti CPE v roce 2006 výtržníci z pařížských banlieues doslova napadali studentské demonstrace nebo valná shromáždění, když zapalovali auta nebo usilovali o konfrontaci způsobem, který se rozcházel s požadavkově orientovanými praktikami studentů.[52] Ve Švédsku tedy aktivismus a výtržnictví mohou sdílet jazyk požadavků, byť se v některých případech do těchto požadavků mohou promítat rekonstrukce prováděné politiky, obecními zaměstnanci nebo vedením bytových družstev. Samozřejmě, že nejsou požadavky jako požadavky: netrpělivé požadavky výtržníků (Snižte činže! nebo Solidaritu s našimi bratry!) nejsou jako obecné požadavky předkládané organizacemi typu Megafonen, které se dožadují většího sociálního zabezpečení a demokracie, ale vznikají ve stejné situaci. Úpadek silně centralizovaných odborů, které kdysi byly primárními zprostředkovateli veškerého sociálního vyjednávání, za sebou zanechává vakuum, které mohou vyplnit jedině takové organizační formy, jež bychom mohli označit za bezprostřední, a to ve smyslu, že nejsou integrovány do nějaké společensky uznávané instituce.[53] Formy této bezprostřednosti jsou rozmanité; patří mezi ně jak přebírání funkcí, které stát opustil (vyplňování vakua), tak přímá akce proti domnělým zdrojům sociální deprivace (vzdorování vakuu). Ve Švédsku se pak z obrany sociálních výdajů stává katalyzátor nepokojů: žhářství a požadavky se mohou překrývat.

Ale praktiky žhářství a kladení požadavků nemohou koexistovat harmonicky. Tím, že zapalují samotnou infrastrukturu své reprodukce a zároveň se dožadují zlepšení této reprodukce, výtržníci jednají proti svému zachování v rámci této společnosti, ale také v jeho prospěch. Jejich praktiky tak mají tendenci odtrhovat jejich konstituci coby proletářů rasizovaných ve vztahu s kapitálem (procesy, které určují jejich specifickou situaci) od jejich reprodukce coby rasizovaných proletářů v rámci kapitálu (procesy, kterými se zachovává to, čím jsou v této společnosti).[54] Tyto akty, které odtrhují konstituci toho, čím jsme v rámci této společnosti, od reprodukce toho, čím jsme v rámci této společnosti, nejsou sami o sobě nikterak revoluční. Pouze odhalují trhlinu mezi touto konstitucí a reprodukcí, ale neruší niterný vztah mezi nimi. Nikde není řečeno, že pouhé odhalení této trhliny nelze integrovat do reprodukce kapitálu. Jak jsme si ukázali, při některých vzácných příležitostech se tak již děje, a to tehdy, když se odhalení této trhliny reprezentuje politicky nikoli jako odtržení konstituce třídy od její reprodukce (které volá po rozchodu se stávajícími výrobními vztahy), ale jako nesoulad mezi touto konstitucí a reprodukcí, nesoulad, který volá po sociální integraci: „vzdělání a práci“ pro „vyloučené“, kterým zjevně nevyhovuje jejich situace „vyloučených“. A tak, když se objevují aktéři typu aktivistických skupin nebo stran, aby zastupovali výtržníky, nejedná se o „rekuperaci“ nepokojů. Vynořují se totiž právě ze samotného limitu nepokojů: z jejich sociální a geografické omezenosti na ty, kdo jsou trhu cizí – z jejich existence coby striktně „předměstských“ nepokojů.

Co se týče blízké budoucnosti, dovoluje nám vztah mezi výtržnictvím a aktivismem, který jsme se snažili vylíčit, formulovat dvě otázky.

První otázka se týká tendence aktivismu usilovat o ustavení solidního politického hnutí, které by integrovalo výtržníky. Ve Švédsku je to případ Megafonen a Pantrarna. Protože se snaží vyprodukovat pevné politické hnutí, vynořují se tyto organizace v reakci na výtržnické praktiky. Ale v této reakci se cizí charakter rasizované třídní příslušnosti reprezentuje jako úchylka od politické normy – normy, kterou je začasté sociální stát dělnického hnutí. Tyto organizace nakládají s vykořisťováním a rasovým panstvím jako s čímsi, co je třeba transformovat prostřednictvím redistribuce stávajícího bohatství. Podle nich polarizace třídy a rasizace nejsou pro ekonomiku ustavující – ekonomika je v zásadě neutrální. To je vede k prezentování nepokojů jako živého důkazu nutnosti integrovat zostuzené identity, kterým stojí v cestě jen diskriminace ze strany mocných. Podobné tendence jsme v posledních měsících byli svědky ve Fergusonu, zejména mezi militanty ze starší generace, kteří trvají na tom, že černoši se musí chovat jako dobří občané, jinak se s nimi jako s dobrými občany zacházet nebude. Občanství pro ně není konstituováno jako strukturální vyloučení černošství z bělošství – v zásadě je otevřeno každému. Jak jsme upozornili výše, tito aktéři vyvstávají právě ze samotného limitu nepokojů; prezentují „outsiderství“ výtržníků jako pasivní stav zbavený akce. Je třeba povšimnout si, že tato tendence obsahuje vysoce represivní moment: trvají-li na tom, že identity je nutné integrovat nebo že se všichni musíme chovat jako dobří občané, trvají na nutnosti pacifikovat hnutí, aby mohl vzniknout sloučený politický subjekt. Ve Švédsku to neustále nabírá podobu rozlišování mezi výtržníky – „kriminálníci a gangsteři“, „vrhači kamenů“ či proč ne rovnou „profesionální aktivisté“ (sic),[55] kteří přicházejí z jiných částí města – a místními lidmi – „tvrdě pracující lidé“, „majitelé obchodů“, „občané“ atd. Tato klasifikace je zároveň vyloučením praktik výtržníků. Vždyť sloučený politický subjekt nepřipouští vnitřní boje toho typu, který se objevuje jak na švédských „předměstích“, tak ve Fergusonu: boje mezi proletariátem, který pracuje na živnostenský list (majitelé malých obchůdků, restaurací atd.), a mladšími proletáři. Proto by nás nemělo překvapovat, že stojí na straně „občanských hlídek“ ve Stockholmu, úklidu po nepokojích v Londýně či nedávno Oath Keepers ve Fergusonu. Může tento aktivismus úspěšně stabilizovat výtržnické praktiky v novou sílu sociálního vyjednávání, která se uklidní, jakmile dojde k uspokojení jejích požadavků? Nejnovější vývoj v Řecku (Syriza) a Španělsku (Podemos) možná již takovou tendenci naznačuje.[56] A je-li tomu skutečně tak, na jaké bázi bude tato sociální integrace probíhat, tj. jak bude vnitřně usouvztažněna s kapitálem a státem?

Druhá otázka se týká tendence nepokojů nabírat podobu sociálních explozí. Neartikulovanost nepokojů – jejich difuzní a efemérní charakter, jejich odmítání jakéhokoli občanského dialogu, jejich nervózní požadavky, mají-li vůbec nějaké – musíme pojmout samu o sobě a pro sebe a nejen jako příznak neschopnosti náležitě se vyjádřit. Vždyť v rámci stávajícího státu nelze nepokoje artikulovat jako nepokoje, a to jednoduše proto, že tu není prostor pro rokování, zejména ne v době, kdy tím jediným, co kapitál potřebuje, je dál pohnout s restrukturalizací. Ale také proto, že proces této restrukturalizace předpokládá strukturální vyloučení proletariátu od stolu, kde probíhá kolektivní vyjednávání. Nepokoje jsou v zásadě s ničím nespřízněné: jejich vztah ke kapitalistickému celku je sice systémový, ale přímo ho nezprostředkovává žádná společensky uznaná instituce. V tomto ohledu nepokoje naprosto jasně odhalují, že produkce rasizované třídní příslušnosti jakožto čehosi cizího není ničím menším než právě produkcí čehosi cizího. Samozřejmě, že se jim daří transformovat nahromaděnou zlost v kolektivní událost. Evidentní je to ze skutečnosti, že se během bouří ve stockholmském Husby rychle shromáždili lidé z ostatních „předměstí“ a že se lidé z dalších koutů USA přidali k nepokojům ve Fergusonu. Navíc, jak jsme viděli v roce 2005 ve Francii nebo loni ve Švédsku, nepokoje se stávají déle trvajícím a rozšířenějším fenoménem. To samo o sobě lze oslavovat. Ale komunizace – propletené procesy rušení kapitalistických společenských vztahů a produkování nás samotných v nových materiálních společenstvích – nemůže spočívat v nepokojích, dokonce ani ve všeobecných. Jak překonat tento nepokojům vlastní limit: to, že jsou nepokoji, tj. sociální explozí, projevem nahromaděné nespokojenosti, která sice směřuje proti kapitalistické společnosti, ale vždy setrvává v jejím rámci? Jak naznačuje vztah mezi výtržnictvím a aktivismem, není to destruktivita, co je třeba překonat ve prospěch konstruktivnosti; a stejně tak není třeba překonat konstruktivnost, aby došlo k uvolnění destruktivity. V oblastech, jako jsou švédská předměstí, by překonat limit nepokojů znamenalo především překonat izolaci přísně předměstských výtržností. A to by si žádalo víc než jen zapalovat auta boháčů v centru města. Začalo by to jako zpochybnění geografie kapitalistické akumulace: vztahu mezi kapitalistickým jádrem (Evropa nebo centrum města) a jeho periferií (imigrace nebo předměstí). A dojít by k tomu mohlo jedině na základě interních bojů uvnitř proletariátu, protože odhalují-li nám tyto nepokoje něco o revoluci naší doby, pak to, že nemůžeme od bojů očekávat, že zasáhnou kapitál přímo u jeho kořene, že postihnou jen kapitalisty: nejsou žádné ryzí boje.

Zaschia Bouzarri

listopad 2014

zaschia.bouzarri@gmail.com

[1] Megafonen, Alby är inte till Salu! [Alby není na prodej!], http://megafonen.com/alby-ar-inte-till-salu/, náš překlad.

[2] Následující popis nepokojů v Rosengårdu se zakládá především na: Mookie Blaylock, „It takes a nation of millions to hold us back – Rosengård in revolt“, Direkt Aktion č. 58, srpen 2009, s. 8-17.

[3] „Tredje dagen det brinner“, Sydsvenskan, 18. 3. 2009.

[4] Švédská policie, „Historisk tillbakablick“, Metodhandbok för samverkan mot social oro, 2013, https://polisen.azurewebsites.net/index.php/social-oro/historiskt-perspektiv/. Jeden soudruh, který v Backa žije, říká, že tam existuje přímo specifická „sezóna“, kdy dochází k většině žhářských incidentů a házení kamením: konec celkem dlouhých letních prázdnin, těsně před opětovným začátkem školy. Ti, kdo hledají důvod, proč se těmito nepokoji nezabývat, neboť neodpovídají jejich představě o emancipaci pracujících, často poukazují na tuto skutečnost jako na důkaz, že nepokoje jsou o vzteku puberťáků. Ovšem zavrhují-li nepokoje na tomto základě, pak vlastně jen dokazují svoji vlastní neschopnost uchopit právě tento vztek jako cosi hluboce sociálního. Vždyť, kdo přesně jsou ti, kteří celé léto tráví na předměstí velkoměsta, ne-li ty nejchudší prvky proletariátu?

[5] Stina Berglund, „Backakravallerna började med jeansstöld“, Göteborgs-Posten, 30. 6. 2011.

[6] Švédská policie, op. cit.

[7] Během roku 2013 tento intenzivní aktivismus přežil, ovšem nikoli bez obtíží. V březnu mělo v Botkyrce, předměstí na jihozápadě Stockholmu, obecní bytové družstvo Botkyrkagruppen pořádat neveřejnou schůzi s potenciálními kupci 1300 bytů na Albyberget, které se chystalo prodat. Proti mírumilovnému shromáždění, které proti této privatizaci protestovalo a podávala se na něm káva a skořicové koláče, byly nasazeny dva policejní antony, tři policajti a jeden vrtulník (!). Předtím obecní zaměstnanci a policisté nabádali některé prominentní postavy odporu proti oněm změnám, aby do volnočasových center pro mládež netahaly svoji politiku a nedávaly petice do místních knihoven – jednalo se o projevy strategie nulové tolerance, kterou často motivovaly obavy z „radikalizace“. Kampaň „Alby není na prodej“ (Alby är inte till salu), vytvořená na protest proti prodeji oněch 1300 bytů na Albyberget, zároveň šířila petici, aby sehnala 6000 podpisů, které byly zapotřebí k vyhlášení referenda o dané otázce. Ovšem úřad městské části onu petici, kde nakonec bylo 6600 jmen, neakceptoval, protože některé podpisy prý byly „nečitelné“ nebo „staré“.

[8] Rouzbeh Djalaie, „Bilbränder byttes mot flygblad och organisering“, Norra sidan, 13. dubna – 17. května 2013, s. 11.

[9] Rouzbeh Djalaie, „Vi betalar Östermalmshyror i Tensta“, ibidem, s. 10. Podle směnného kurzu z ledna 2015: 1.00 SEK = 2.9150 CZK.

[10] Johanna Edström, „Hyresvärden får dem att se rött“, Mitt i Tensta-Rinkeby, 16. 4. 2013, s. 6.

[11] Kenneth Samuelsson, „Hårt kritiserade Tornet stoppar renovering“, Hem & Hyra, 17. 5. 2013.

[12] Následující líčení pouličních bouří ve Stockholmu se zakládá primárně na koláži z našich vlastních zdrojů, ale také z novinových článků a prohlášení vydávaných během nepokojů a po jejich skončení, z nichž je většina sebrána v sekci „Brèves du désordre“ na stránce cettesemaine.free.fr. Dotyčné články lze nalézt zde a jsou seřazeny podle chronologie událostí: http://cettesemaine.info/spip/rubrique.php3_id_rubrique=96.html.

[13] Propracovanější pojednání o pojmu integrace a jeho významu pro porozumění kapitálu a dnešnímu třídnímu boji viz Bob, „Taupe, y es-tu ? Le capital restructuré, la lutte des classes et la perspective révolutionnaire“, leden/únor 2013, http://dndf.org/?p=12122.

[14] J. Magnus Ryner, Capitalist Restructuring, Globalisation and the Third Way. Lessons from the Swedish Model (Routledge 2002), s. 33.

[15] J. Magnus Ryner, ibidem, s. 59.

[16] Průmysl vyrábějící materiály pro strojírenství se brzy stal nejdůležitějším exportním odvětvím Švédska, mobilizoval bezmála polovinu průmyslových pracovních sil a v poválečné éře na něj připadala výroba asi 40 % švédských vývozů. Viz J. Magnus Ryner, op. cit., s. 69.

[17] Švédsko bylo tehdy v Evropě první v naturalizaci imigrantů a reforma z roku 1976 dala přistěhovalcům právo volit v komunálních volbách a také jim poskytla přístup k občanským, politickým a sociálním právům plynoucím z občanství.

[18] Carl-Ulrik Schierup, Aleksandra Ålund a Lisa Kings, „Reading the Stockholm Riots – A moment for social justice?“, 2014, Race & Class (55).

[19] Tímto přesvědčením, které sdíleli jak odbory, tak zaměstnavatelé, byla v roce 1975 prodchnuta úprava švédské integrační politiky a její principy „rovnosti“ (místo rasového dělení), „spolupráce“ (místo byrokratické kontroly) a „svobody volby“ (místo segregace). Viz Carl-Ulrik Schierup, Aleksandra Ålund, „Prescribed multiculturalism in crisis“, Paradoxes of Multiculturalism. Essays on Swedish Society (Avebury/Gower 1991), s. 2.

[20] J. Magnus Ryner, op. cit., s. 30 a 93.

[21] J. Magnus Ryner, ibidem, s. 49-50.

[22] J. Magnus Ryner, ibidem, s. 146-147.

[23] J. Magnus Ryner, ibidem, s. 110.

[24] Carl-Ulrik Schierup, „The duty to work“, Paradoxes of Multiculturalism. Essays on Swedish Society, op. cit., s. 25 a 28.

[25] Carl-Ulrik Schierup, „‘Paradise Lost?’ Migration and the Changing Swedish Welfare State“, Migration, Citizenship, and the European Welfare State. A European Dilemma (Oxford University Press 2006), s. 196-209.

[26] Carl-Ulrik Schierup, ibidem, s. 214-215.

[27] Carl-Ulrik Schierup, „The ethnic tower of Babel: political marginality and beyond“, in Paradoxes of Multiculturalism. Essays on Swedish Society, op. cit., s. 117, 120, 123, 126.

[28] V roce 2006 došlo k diferenciaci individuální účasti na systému dávek v nezaměstnanosti: 400 000 pracujících z něj muselo vystoupit, když se jejich příspěvek ztrojnásobil. Dnes má pojištění v nezaměstnanosti méně než polovina nezaměstnaných.

[29] Mattias Bengtsson, „Utanförskapet och underklassen. Mot en selektiv välfärdspolitik“, Fronesis č. 40-41, 2012, s. 184-185. Rovněž bychom si měli povšimnout, že se takto posiluje stigmatizace ilegálních přistěhovalců jakožto de facto kriminálníků.

[30] Samozřejmě, že trajektorie středních vrstev během restrukturalizace nebyla jen o porážce a rozkladu. Část obyvatelstva z nové ekonomiky skutečně dokázala profitovat díky vyšší ziskovosti a větším příležitostem sehnat levný úvěr. Zde však narážíme na to, že restrukturalizace – spolu s následným rozpadem dělnické identity – je zároveň obrovským ideologickým posunem, přináší nové paradigma, které jde ruku v ruce s individualizací pracovních smluv a nových soukromých forem sociálního zabezpečení. Lze říci, že kultura se v rámci tohoto nového paradigmatu esencializuje, neboť jisté kulturní charakteristiky se z definice připisují jistým populacím – v jistém smyslu právě o tom je „multikulturalismus“, dokonce i v jeho nejliberálnějších formulacích. Integrace přistěhovaleckých populací do národní ekonomiky se pak stává otázkou individuálního přijetí národních či civilizačních „hodnot“.

[31] Mattias Bengtsson, op. cit., s. 179.

[32] V rámci „většinového“ obyvatelstva je kulturalizace sociálních podmínek o opětovném vymýšlení jednotného národa, který je třeba bránit proti přistěhovalectví a jeho údajným zdrojům, tj. jedná se o esencializující projekci. Na druhé straně mezi určitými imigranty je tatáž kulturalizace sociálních podmínek prostředkem, kterým definují svoji příslušnost k náboženskému společenství – zejména pak k islámu v rámci některých částí rozmanité muslimské menšiny – aby se tak obrnili proti údajné dekadenci Západu, tj. jedná se o esencializující seberealizaci. Zdá se být jasné, že v uplynulých dvou desetiletích likvidace oficiálně uznávané sociální integrace a zesílený útok na reálné mzdy a na právo na sociální zabezpečení podryli ve Švédsku základy soudržného sociálního společenství. Obzvláště v časech krize to vede k zoufalé identifikaci s tím, co se zdá být čímsi mimo „ekonomiku“: národní hodnoty nebo náboženství.

[33] viz Théorie Communiste, „Le plancher de verre“, in Theo Cosme (ed.), Les émeutes en Grèce (Senonevero 2009), s. 19-20.

[34] Jimmy Bussenius, „Herrgården, Rosengård“, http://www.ateljeerna.lth.se/fileadmin/ateljeerna/Arkitekturteori/Jimmy_Bussenius_Herrgaarden.pdf.

[35] Regeringskansliet, Urbana utvecklingsområden: en statistisk uppföljning utifrån sju indikatorer (Arbetsmarknadsdepartementet, 2012), s. 16.

[36] Carl-Ulrik Schierup, Aleksandra Ålund and Lisa Kings, „Reading the Stockholm Riots – A moment for social justice?“, op. cit.

[37] Carl-Ulrik Schierup, „‘Paradise Lost?’ Migration and the Changing Swedish Welfare State“, op. cit., s. 215-216.

[38] REVA je akronymem pro „rättssäkert och effektivt verkställighetsarbete“, což znamená „právně osvědčená a efektivní práce“.

[39] Pokud víme, jedná se hlavně o metro a vlaková nádraží.

[40] Tzv. „vláda užitné hodnoty“ (bruksvärdesregeln) zaručovala, že se činže částečně stanovovaly podle materiálních vlastností bytů – jejich velikost, zařízení, vzdálenost od hromadné dopravy atd. – a nikoli přímo trhem.

[41] Eric Clark, Karin Johnson, „Circumventing Circumscribed Neoliberalism. The ‘System Switch’ in Swedish Housing“, Where the Other Half Lives (Pluto Press 2009), s. 175-179.

[42] Brett Christophers, „A Monstrous Hybrid: The Political Economy of Housing in Early Twenty-first Century Sweden“, New Political Economy, DOI: 10.1080, 2013, s. 12-22.

[43] Podrobné a bohaté líčení těchto pouličních bouří viz Stefan Nyzell, „Striden ägde rum i Malmö“. Möllevångskravallerna 1926. En studie av politiskt våld i mellankrigstidens Sverige (Malmö Högskola 2009), s. 56-74 a s. 280-292.

[44] Megafonen, „Vi startar inga bränder“, Aftonbladet, 24. 5. 2013, http://www.aftonbladet.se/debatt/article16834468.ab. Anglický překlad je dostupný zde: https://libcom.org/news/megafonen-we-dont-start-nop-fires-26052013.

[45] Megafonen, „Järvalyftet är ingen bra förebild“, Svenska Dagbladet, 4. 5. 2012.

[46] viz například editorial švédských novin Svenska Dagbladet z 21. května 2013.

[47] Součástí této výstavby mělo být 30 drahých terasových bytů, exkluzivní nadstavby nad stávajícími byty, poschoďové budovy, prosklené balkóny a projekt by si vyžádal demolici čtyř tříposchoďových domů poblíž místního parku.

[48] Johanna Edström, „Tornet till reträtt efter protesterna“, Mitt i Tensta-Rinkeby, 24. 4. 2013, s. 4. Předešlý víkend byla podpálena místní správní kancelář Tornetu.

[49] Protože neklid v malmském Rosengårdu měl tendenci stát se součástí každodenního života, vedlo to v roce 2009 ke vzniku nové policejní strategie. Policajti teď mají pracovat v nedbale oblečených uniformách a jejich cílem má být vytvoření příjemného osobního kontaktu, aby tak „byli přítomni a mohli zabránit tomu, že se něco stane.“ Prakticky to znamená, že všichni policisté z periferie, kteří neřeší naléhavé situace, musí ustavičně, sedm dní v týdnu, patrolovat v Rosengårdu. V případě „stockholmských nepokojů“ stojí za povšimnutí, že z 29 zatčených osob byly nakonec odsouzeny jen tři. Viz „Få dömda för Stockholmsupplopp“, Svenska Dagbladet, 29. 7. 2013.

[50] V Kodani přililo olej do ohně zabití starého Palestince v městské části Nørrebro. Při policejní kontrole byl 8. prosince 2007 sražen na zem, kde ho vleže bili obušky. Od 9. do 16. února 2008 vzplálo asi 30 automobilů a 10 škol v několika dánských městech, zejména v Kodani a Århusu, ale také v Slagelse, Ringstedu, Kokkedalu, Nivå, Birkerødu, Albertslundu, Tingbjergu a Kalundborgu. Viz Kim Ingemann, „De nye kampe for anerkendelse“, 23. 6. 2011, http://modkraft.dk/node/15698.

[51] Anglie má ke Švédsku patrně blíž, byť intenzivní a dlouhodobá austerita transformovala její systém sociálního zabezpečení radikálněji než ve Švédsku. Avšak během nepokojů v roce 2011 i po nich byla v epicentru veřejné debaty nejen témata spojená se sociálním zabezpečením (bydlení, centra pro mládež atd.), ale také téma rasy a s ním spojené téma policejního dohledu. Navíc zejména v Londýně bylo v posledních pár letech důležitým předmětem bojů veřejné bydlení a ceny bydlení. V Řecku ale nikdy nebyl sociální stát ve formě, v jaké existoval v západní Evropě. „Sociální zabezpečení“ v Řecku zprostředkovávají spíše vztahy v širší rodině a drobné soukromé vlastnictví, klientelismus a přebujelý veřejný sektor charakterizovaný velmi nízkou intenzitou a produktivitou práce.

[52] Zatímco v Paříži bylo setkání výtržnictví s aktivismem ve skutečnosti o setkání dětí z banlieues s vysokoškoláky, o setkání dvou různých světů, aktivisté Megafonen, Pantrarna a tak dále pocházejí ze stejných předměstí jako mladí radikalizovaní výtržníci.

[53] Těsně po skončení stockholmských nepokojů v roce 2013 byly veřejné debaty jakýmsi honem na čarodějnice, v němž koexistovaly ty nejprotikladnější soudy. Například Megafonen byli obviňováni z podněcování výtržností, protože zorganizovali demonstraci proti policejnímu násilí, a rozšířenou fámou se brzy stal také idiotský příspěvek novináře Joakima Lamotta na jeho bogu, podle nějž za nepokoje mohli (jiní!) novináři, kteří místní mládeži platili za to, aby zapalovala auta. Vakuum, o němž hovoříme, a z něj plynoucí nedostatek oficiálně uznávaných bojových institucí, je tudíž ideologické povahy. Ne, že by všechny myšlenkové systémy byly mrtvé, ale protože praktiky, které se rozcházejí s normálním během každodenního života, jsou pro všední vědomí nepochopitelné, mohou být jedině magnetem pro paranoidní projekce či nervózní represe.

[54] Za distinkci mezi konstitucí a reprodukcí vděčíme Théorie Communiste a jedné z mnoha jejich formulací pojmu „trhlina“ (l’écart). Viz „Théorie de l’écart“, Théorie Communiste č. 20, září 2005, s. 11.

[55] „Polis misstänker ‘yrkesaktivister’“, Svenska Dagbladet, 25. 5. 2013.

[56] Zde bychom měli věnovat pozornost důležitému rozdílu mezi jihoevropskými a severoevropskými zeměmi: v těch prvních je obětí drastické pauperizace i většinové obyvatelstvo, v Řecku a Portugalsku více než v Itálii a Španělsku. Například nezaměstnanost mládeže v Řecku je 57,3 %, ve Španělsku 54,9 %, v Itálii 41,8 % a v Portugalsku 34,8 % (viz „Table 1: Youth unemployment figures, 2011-2013Q4 (%)“, v článku Eurostatu „Unemployment statistics“, http://ec.europa.eu/eurostat/statistics-explained/index.php/Unemployment_statistics#Youth_unemployment_trends [listopad 2014]). 200 000 Portugalců ve věku 20-40 let opustilo od roku 2010 zemi a zamířilo na sever. A právě v tomto kontextu dochází v Řecku a Španělsku k růstu jistých „radikálně“ levicových sil a ve Francii, Velké Británii a Švédsku je na vzestupu populistická (protipřistěhovalecká) pravice.

Advertisement

Filed under Ostatní komunizátoři píší · Tagged with antirasismus, éra nepokojů, Sic, třídní boj, Švédsko