Není vlasti pro zavržené

Text přátel z řeckého blogu Communisation se věnuje krizi ukrajinského státu. Neboť danou problematiku předem neuzavírá neplodnou (levicovou či pravicovou) antiimperialistickou ideologií (ať už protizápadní nebo protiruskou), může se solidně ponořit do třídní analýzy a primárně na jejím podkladě studovat Majdan, Antimajdan a válečný konflikt v Donbasu. Skrze tento konkrétní případ přispívá k obecné kritice státu.

  1. Rozklad dělnické identity, stát a pozadí ukrajinské krize se promítají v kontradikci ukrajinského státu.

Národně demokratická (a zjevně nacionalistická) revolta na Ukrajině loni v prosinci (2013) vyvolala mnoho otázek ohledně teorie státu a imperialismu/antiimperialismu coby politického postoje a „ideologie“. Předně se jedná o otázku státu (a možná moci obecně) a druhotně o důsledky a výsledky rozkladu dělnické identity coby revolučního subjektu v posledních třech desetiletích. Tento proces se stále více prohlubuje, aniž by docházel svého rozřešení. V tomto ohledu má do značné míry hodně co dělat s neoliberální ideologií – vyobrazující práci jako negativní kategorii – a historickým debaklem dělnické identity coby emancipační „destinace“. Ve východní Evropě byla dělnická identita zakoušena jako donucení ze strany státu a jako mrtvý bod emancipace: SSSR coby „dělnický“ a „antifašistický“ stát, leninistické finální stádium pro přechod ke komunismu a „odumření státu“, byl nakonec absolutním limitem zrušení státu. Dělnický stát s afirmací dělnické identity (a tedy podmínky existence kapitálu, v němž dělnická třída existuje, i když je to státní kapitál) a nucené postulování této identity od jistého bodu vedou k opačnému výsledku: s pádem SSSR (teoretickým a právním) došlo k liberalizaci uvaleného buržoazního subjektu nucené dělnické identity. A tak navzdory obrovskému šoku ze ztráty mezd a penzí v roce 1991 byl tento proces ve východní Evropě zakoušen jako dvoustranný: na jedné straně znehodnocení a katastrofa, na druhé straně rekapitalizace, restrukturalizace, liberalizace předešlých omezení a naplňování všech možných urbánních rolí: teď už nikdo nebyl nucen, aby byl jen dělníkem, mohl se stát (teoreticky) „čímkoli a kýmkoli“. Konkurence, „jedinec“ atd., což jsou bezprostřední charakteristiky oběhu peněz, došly svého právního a politického dovršení v roce 1991 a po něm. Tento proces rozkladu dělnické identity se ve východní Evropě projevoval „neoliberálním bažením po bohatství“ a konzervatismem a rozhodně ho stupňovaly klíčové změny ve výrobě a organizaci kapitálu: nejistota práce, nejistota samotného východoevropského kapitálu daná nízkou konkurenceschopností, připoutání pracujících ke kapitálu v podmínkách velké vzájemné konkurence mezi pracujícími (dané špatnými životními podmínkami a velkou „rezervní armádou“) i mezi kapitály – to vše jistě dál prohlubovala absenci dělnické identity. Dělnické hnutí bylo mrtvé. Mezitím kontinuální krize, která v těchto zemích panovala v 90. letech i po nich, a od té doby pozorovaná centralizace kapitálu začaly po sobě zanechávat rostoucí množství nespokojených lidí, hlavně ty – mladší generaci, mládež atd. – kdo se nechtěli znovu stát málo placenými dělníky a toužili po „jiném životě“, po životě střední „třídy, která se sama vypracovala,“ což znamená, že chtěli zakoušet „buržoazní svobodu“ „subjektu, který zhodnocuje sám sebe“ atd. Mnozí z nich utekli do západní Evropy, aby tam hledali takovouto „budoucnost“. A skončili tam jako podhodnocení dělníci, prostitutky atd. Takový je obecný rámec východní Evropy a Ukrajiny v postsovětské kapitalistické situaci.

S jednou odlišností – Ukrajina měla vážné problémy s přechodem k tržní ekonomice. Výše uvedené faktory nebyly mezi obyvatelstvo rozprostřeny rovnoměrně. Část populace (mezi nimi mladí ze západních oblastí) byla zaměstnána v ziskovém venkovském podnikání, malém průmyslovém sektoru západní Ukrajiny a ve službách. Tamní ekonomický koloběh byl povětšinou napojen (export atd.) na Západ obecně a s liberalizací a „osvobozením“ trhu spojoval svůj další vývoj. Tito lidé doufali z výše zmíněného důvodu: liberalizace buržoazního subjektu. Na druhé straně východní Ukrajina a Krym, obývané hlavně ruskojazyčným obyvatelstvem, měla málo konkurenceschopné podnikání s nízkou produktivitou, které se podílelo na ekonomickém koloběhu Ruska. Nízká konkurenceschopnost kapitálu na východě znamenala, že jeho další fungování vyžadovalo subvence, aby mohl vyrábět zboží prodejné v Rusku za adekvátní ceny. Řada východních továren však nebyla dostatečně ziskových. A subvence na krytí provozních nákladů těchto továren pocházely (také) z nadměrného zdanění západní Ukrajiny. Toto fundamentální rozpolcení ukrajinské společnosti na bázi organizace kapitálu a „připoutání“ proletářů ke kapitálu (z výše zmiňovaných důvodů) ustavilo a formovalo na Ukrajině dvě soupeřící a vzájemně se vylučující sociální a ekonomické formace, které si však byly velice podobné svojí vnitřní logikou a kompozicí. Proletáři z obou stran „lnuli“ ke svým kapitálům či se takového spojení dožadovali (např. nezaměstnaných lidí bylo na západní Ukrajině významně víc než na východě a tak chtěli otevření hranic a věřili, že to přinese přímé zahraniční investice). Taková tedy byla kontradikce ukrajinského státu, který tudíž nemohl fungovat – navzdory jakékoli „relativní autonomii“ – jako kolektivní kapitalista. Organizace akumulace tedy byla obtížná a rozpory se dál prohlubovaly. Proto bylo soužití uvnitř stejné sociální formace, stejného národního státu, problematické.

Mezinárodní ekonomická krize a procesy regionalizace (formování širších ekonomických agregátů) vedené ze strany EU a Ruska tuto kontradikci ukrajinského státu jen prohloubily. To proto, že regionalizace a krize znamenají „otevření“ hranic v určitém regionu akumulace a konkurence (s jistým stupněm a normou konkurenceschopnosti a produktivity, růstu atd.). Fondy se navzájem přitahují na základě jejich účasti v širší akumulační formaci, aby díky většímu vystavení konkurenci a mobilitě kapitálu daly vyšší stupeň akumulace. Kromě další centralizace kapitálu a prohlubování společenských rozporů by to znamenalo nezvratné změny ve struktuře ukrajinského kapitálu a tedy celkovou restrukturalizaci společenských vztahů. Všichni vnímali možnost (potenciál), že jedna ze dvou „stran“ obyvatelstva a „stran kapitálu“ podlehne znehodnocení v závislosti na rozhodnutí ukrajinského státu přidat se k jednomu či druhému „regionu akumulace“, k EU nebo Celní unii. Proto volba regionu, k němuž se Ukrajina připojí, nabrala rysů vnitřního konfliktu. Každá ze stran se snažila získat kontrolu nad státem, aby ho prostřednictvím příslušné státní politiky integrovala do adekvátního regionu. Když však na východě – ze zřejmých a podstatných důvodů daných ukrajinskými rozpory – v zásadě proruská voličská základna Janukovyčovy vlády – a podnikatelské kruhy, které ji podporovaly – odmítla spolupráci s EU, udělala středo- a západoukrajinská část buržoazní společnosti Majdan a kontradikce ukrajinského státu se začala vymykat kontrole. Brzy se zrodil Antimajdan – opačné, ale podobné hnutí obyvatel jihovýchodních oblastí, které se rozrostlo po únoru 2014 a konečném svržení Janukovyče.

Majdan byl v zásadě explozí společenských rozporů na Ukrajině a vycházel „z hlubší roviny“ než konfrontační rozřešení kontradikce ukrajinského státu. Byl explozí společenských rozporů všech náměstí. V tomto smyslu byl buržoazní „racionalizací“ státu samotnými buržoazními subjekty. A samozřejmě racionalizace národního státu samotnými subjekty ve finále znamená další segregaci, disciplinární politiku, prohlubování kapitalistických vztahů atd. Racionalizace tamního státu a jednota buržoazních subjektů na ukrajinských náměstích, fakt, že ulice byly plné pracujících a šéfů, „demokratů a fašistů“ (atd.), kteří se společně účastnili pouličních bouří, nám ukazují, že navzdory hluboce reakčním a agresivním charakteristikám obou stran ani jedna z nich nebyla fašistickou vzpourou, protože ani jedna nebyla o disciplinaci pracující třídy; jinými slovy, celé situaci nepředcházel vzpurný dělnický revoluční subjekt a odmítnutí buržoazní demokracie, takže následně nevznikl ani „fašistický fenomén“ jako obecná forma uspořádání buržoazní společnosti prostřednictvím zrušení demokratické formy státu ala 30. a 40. léta. Naopak, ukrajinská národní restrukturalizace a s ní samozřejmě související rapidní nárůst nacionalismu ve všech jeho aspektech se odehrává v rámci buržoazně demokratické formy právě proto, že absentuje polarizace třídního boje. Fašistický stát 30. let byl specifickou politickou formou kontroly nad tehdejší masivní a revoluční dělnickou třídou. Společenské vztahy zůstávají v poměru ke kapitálu osobní a soukromé, zatímco vyžadují tvrdý a přísný stát (tento model je jak na Ukrajině, tak v „lidových demokraciích“ na východě v podstatě modelem přísného neoliberálního konkurenceschopného státu), aby organizoval akumulaci a kontroloval odchylky od ní, ale nemění podstatně jeho formu, která zůstává „pastorální státní mocí“ v individualistickém vztahu ke každému jedinci, tedy buržoazně demokratickou formou státu. Fašisté jsou tudíž přivtěleni k buržoazně demokratickému fenoménu. Demokracie se stává prázdným signifiantem, může mít jakýkoli obsah. A samozřejmě i nacionalistický. Demokratická forma státu je formou společenských vztahů těch, kdo patří do společenství akumulace kapitálu, a je právní mezí pro ty, kdo jsou z něj vyloučeni (nebo si myslí, že jsou vyloučeni) jako přebytečné obyvatelstvo. Proto se dnešní hnutí všude snaží prohlubovat a rozšiřovat demokracii, stěžují si, že demokracie v její stávající podobě nestačí, zatímco ti, kdo jsou uvnitř a vidí, že jejich život (sebezhodnocování) narušuje vyloučené přebytečné obyvatelstvo, odsuzují hnutí vyloučených jako nedemokratická hnutí. Událost od události se pak liší, k jaké věci se exkluze váže. Co se obyvatel Ukrajiny týče, vysvětlíme níže, skrze jakou věc se exkluze artikulovala.

Nikoli náhodou není většina hnutí všude v Evropě potlačována fašismem, ale jsou diskreditována jako fašistická (dobře známý diskurs „z politického spektra vycházejících extrémních politických žádostí, které jednají a vypadají stejně, tj. rudý nebo černý fašismus) a potlačována ve jménu demokracie. Rovněž není náhodou, že ti, kdo se hnutí účastní, vyčítají svým oponentům, že jsou „nedemokratičtí“, což je velmi dobře viditelné jak na Ukrajině, tak například v Řecku. Jedno z témat, které tak Ukrajina nastolila, a možná to nejstěžejnější, zní: „je čas opustit protievropskou a antiimperialistickou pozici a analýzu, zbavit se jednostranné antifašistické rétoriky a mluvit o demokracii, národním státu a válce jako o formách (a nikoli jen strategiích) kapitálu, které nejsou materiálně oddělené od fašismu.“

  1. Otázka kompozice hnutí a sociální symboliky. Stručný přehled.

Restrukturalizace a centralizace kapitálu pravděpodobně postihuje různé společenské skupiny. Tato restrukturalizace, v níž velmi velkou úlohu hraje stále mezinárodnější finanční aspekt kapitálu, je totalitou, univerzální formou a dynamikou kapitálu, která je organizována ve formě jednotlivých kapitálů a států. Restrukturalizace kapitálu v každé zemi nejprve rozbije celou škálu společenských skupin a jejich mediaci a vzájemnou reprodukci. Zkombinuje-li se to s absencí pracující třídy coby ústředního sociálního subjektu a faktem, že se restrukturalizace jeví jako spojená s „abstraktními“ požadavky mezinárodního finančního kapitálu a světového trhu[1] a nikoli s bezprostředními zaměstnavateli, a také s faktem, že povětšinou se to zdá být stát (a jeho bezprostředně zakoušená stránka, tj. vláda), kdo realizuje proces dynamiky finančního kapitálu, pracoviště je vzhledem k řešení krize vnímáno jako místo, které nemá žádné výsadní postavení a pro konfrontaci je irelevantní. Takže střední živnostnické třídy, pracující třída, drobní soukromí zemědělci a malí podnikatelé postižení krizí nebo hledající „příležitosti“ uprostřed krize vycházejí společně do ulic, aby bránili společenské a výrobní vztahy, které je definují. Každý má sice jinou „třídní příslušnost“, ale vztahy, které je definují, jsou společné – vztahy kapitál/práce – a společně na ně „útočí“ centralizační proces a dynamika kapitálu. Jenže výše vysvětlené rozdělení ukrajinského státu a společnosti na „východ“ a „západ“ a jejich kontradikce daly nakonec vzniknout nikoli jednomu „náměstí“, jednomu hnutí (jako v ostatních zemích), ale dvěma hnutím, podobným, a přesto vzájemně soupeřícím, protože každá strana interpretovala svého oponenta jako zosobnění této mezinárodní „dynamiky“. Zároveň s tím centralizace kapitálu v kontextu požadavků globálního finančního sektoru tlačí hnutí na Ukrajině, ale i jinde (projevují-li se jako hnutí typu okupovaných náměstí), aby tuto krizi interpretovala jako krizi reprezentace (demokratický deficit) a/nebo krizi národního státu, proti němuž stojí abstraktní „mezinárodní systém“. Odpor se koncentruje do národní/národně osvobozenecké rétoriky a zosobněním jeho nepřítele je údajně „malé vlastenectví a špatná morálka“ politiků, kteří „nenaslouchají lidu“. Proto se (na obou stranách) konflikt řeší buržoazními sociálními subjekty, které jsou v krizi (strach ze ztráty kapitálu, restrukturalizace, centralizace, úbytek příležitostí atd.) skrze stát a nikoli proti státu. Krize ale není pouhým selháním kapitalismu, nýbrž rozřešením rozporů kapitálů. Krize je problémem i řešením zároveň. Národní státy existují pouze v rámci mezinárodní organizace KVZ (kapitalistického výrobního způsobu).[2] Tato hnutí, Majdan a Antimajdan, byla hnutí zdola, která se snažila vyřešit hlavní kontradikci ukrajinského státu, kterou širší dynamika kapitalismu naší éry dohnala k vrcholu. Proto obě mají podobnou kompozici: pracující, studenti, pravice, vojsko, policajti a stalinisté vytvářejí směsici ideologií a sociálních kategorií celého společenského spektra, přičemž jasně vede vlastenecký a nacionalistický diskurs. A je tomu tak díky zvláštním okolnostem (světové) krize, ale také díky ideologickým a sociálním zvláštnostem ukrajinského státu. Ty byly příčinou (takzvaného) demokratického deficitu na Ukrajině.

Řečeno východoevropskou terminologií, ukrajinský stát nabral podobu „oligarchického státu“. To znamená, že podnikatelské kruhy přímo ovlivňovaly politický život nebo na něm participovaly a vytvářely si široké báze stoupenců v oblastech, kde byly činné. Stát tak měl podobu pole, na němž se odehrávala konfrontace mezi stále antagonističtějšími společenskými vztahy, které se kondenzovaly v separaci mezi „východem“ a „západem“ země. Tento způsob státního uspořádání prodchnul stát totálně až do morku kostí: včetně policie, což dalo Majdanu i Antimajdanu finální podobu. Janukovyčova vláda chronicky začleňovala do bezpečnostních sil proruské pravičáky z východu, aby si vytvořila věrnější policii, což mělo za následek značné vyloučení extrémní pravice a bývalých vojáků ze západní Ukrajiny z těchto jednotek. Takže po Janukovyčově pádu se bývalí policajti z Berkutu masivně účastnili Antimajdanu, zatímco krajně pravicový Pravý sektor a NSA se předtím účastnili Majdanu, který chtěl Janukovyče svrhnout, aby jejich členové mohli pracovat u bezpečnostních sil (a to se jim povedlo). Zároveň proruský charakter vlády a její záměr participovat na „ruské unii“ a převzetí dědictví sovětského etatismu Ruskem a proruskou vládou na Ukrajině jako „historického rysu ruského národa“, to vše mělo dvojí dopad na politiku a společenský život: v očích Ukrajinců i Rusů a v jejich národních ideách splývá Rusko s historickým „komunismem“. Takže proukrajinské vlastenectví a nacionalismus existují v úzkém vztahu s antikomunistickou rétorikou a ideologickou oddaností vůči EU a snadno se s nimi kombinují. Naopak proruský Antimajdan byl odpovídajícím způsobem zase směsicí klasické ruské extrémní pravice, stalinismu, prosovětismu a ruského vlastenectví, přičemž bází této směsice a jádrem její identity byla „protizápadní orientace“ a „stabilní a silný ruský stát“ a obojí samozřejmě bylo realitou hlavně v dobách SSSR. Nicméně komunismus tu stejně jako „křesťanstvo“ a ukrajinská fašistická gerila UPA splývá s historickou bipolaritou „Východ versus Západ“, neboť tento konflikt vzniká i dnes a minulost tedy nahlíží (jedině) tímto způsobem. Samozřejmě tyto procesy jsou procedurami (opětovného) ustavování národních států a tak na obou stranách mezi významy (celého spektra dostupných historických poselství) excelují a převládají etatistická a autoritářská signifié historických signifiantů: UPA, „car“ a „silný stát“ (a nikoli státní benefity pro pracující) z dob SSSR na obou stranách převládají mezi mnoha možnými poselstvími. Komunismus jako eliminace hodnoty a státu v této škále významů neexistuje. Každé hnutí se vždy vyjadřuje za specifických historických podmínek a ke konkrétnímu státu (a nikoli ke „státu“ nebo „kapitalismu“ obecně jakožto abstrakcím). A tak protože stát má na ideologické i ekonomické rovině jistá zabarvení, tato hnutí se projevovala podle nich. Tím dostáváme sociálně solidnější odpověď na otázku, proč Majdan mával vlajkami EU a Antimajdan ruskými vlajkami, prapory s Kristem a prapory sovětských vojenských divizí, které v roce 1945 vtrhly do Berlína (!). Nesmíme zapomínat, že každý symbol, každý signifiant má mnoho významů, které se s ním historicky skloubily, a historický proces nacionalizace je procesem, který v danou chvíli tyto historické významy selektivně slaďuje a konstruuje z nich příslušná národní vyprávění, užitečná a nezbytná pro formování národních kapitalistických států. Srp a kladivo – během bouří vždy koexistoval s ruskou trikolórou – neznamená komunismus (a ani EU neznamená fašismus), nýbrž totéž co vlajky EU (jen jako jejich opak): volání po (re)konstituci státu a kapitálu, nikoli po jejich zničení. Jednalo se o etatismus a národní vlajky, o konstruování národní identity a historické kontinuity. Symbolika a kolektivní identity jsou historicky a společensky definované a bez odpovídající analýzy nelze v tomto konfliktu porozumět veřejnému diskursu a kolektivním identitám tak, abychom pronikli pod povrch symboliky.

  1. Jsou lidové republiky „fašistické“? Komentář k diskursu ruské levice a komentář k „genderové politice“.

„Předpokládejme, že svobodu myšlení lze do velké míry potlačit a že je možné, aby lidé setrvávali v takovéto závislosti a neopovažovali se artikulovat názor jinak než z příkazu nejvyššího vládce. Potíž je opět v tom, že nejvyšší vládce si nikdy nemůže být jist, že nemají jiné myšlenky než ty, které chce, aby měli.“

Spinoza – Teologicko-politický traktát

Demokracie je tím nejlepším způsobem řídit občanskou buržoazní společnost a jedince. Otevřenost veřejného „doznání“ je tím nejlepším mechanismem k internalizaci represe. Každý, kdo věří, že se z lidových demokracií během pár let stane tvrdá diktatura, se podle nás mýlí. Místo toho víceméně půjdou cestou států bývalé Jugoslávie. Mezi ruskou opoziční levicí je rozšířená rétorika, podle níž jsou lidové republiky „fašistickými“ státy. Tato pomýlená rétorika samozřejmě vychází z oprávněné potřeby konfrontovat opačný extrém v podobě stejně nepravdivé stalinistické rétoriky, podle které jsou lidové demokracie „lidovými, socialistickými“ státy. Byť tato rétorika poslední dobou zjevně ochabla, neboť je stále jasnější, že nemá nic společného s realitou, celá debata se odehrává na společné falešné půdě. Obě rétoriky stojí na separování „moci“ a „formy“ státu od „společnosti“ a „lidu Donbasu“, což jsou všechno kategorie – nikoli náhodou – poměrně abstraktní. Obě konkurenční rétoriky tyto abstraktní termíny běžně používají, protože umožňují, aby se přání stalo otcem myšlenky, tedy přání aby vznikla jiná forma státu. Ale sotva popisují třídní a sociální proces, k němuž dochází ve vztahu k výrobním procesům a rozporům, které formují stát. V oblastech DLR a LLR je část obyvatelstva pro lidové republiky jako takové, jiní mohou doufat v něco keynesiánštějšího, další v mocný vojenský stát, který jim dokáže opatřit vše potřebné (porážkou jiných států, tj. Ukrajiny), jiní zase mohou být pro všechno tohle dohromady a ještě jiní všechno odmítat. Jde tedy o to, že vést řeči o existenci jednotného „lidu“ na Ukrajině a v Donbasu – subjektu, který vzdoruje nebo je potlačován – znamená zapomínat, že stát je politickou formou „lidu“, buržoazní společnosti jakožto jednoty konkurenčních subjektů a kategorií. A tento modul vzniknul v kontroverzní bipolaritě ukrajinského státu (viz 1). Uvnitř této jednoty a „občanské společnosti“ se střetávají a navzájem vyvažují zformované skupiny a zároveň se vzájemně produkují, takže jejich společnou bází je stát – formují stát, ale rovněž jsou jím formovány. Proto na začátku každého národně osvobozeneckého tradiční levice a pravice boje bojují ruku v ruce, neboť jejich společným jmenovatelem (navzdory jejich odlišnostem) je budování státu, tj. společný rámec kapitálu a pracující třídy. Jenže „dělnické“ síly prohrávají (a prohrávat budou), protože v rámci státu nemůže „třída“ získat nic víc, než co už má – kategorie „třída“ má svůj vlastní limit v míře, jakou se stává překážkou reprodukce kapitálu obecně. Může sice existovat jistý druh antagonismu s kapitálem, ale tento antagonismus je neúplný; může panovat spor ohledně mocenské rovnováhy, ale pořád se jedná o rovnováhu uvnitř společného rámce, a proto nemůžeme hovořit o „revoluci“ – stát je v podstatě kapitalistickým průřezem buržoazních tříd a rolí. A tak dělení na stát, společnost a „lid“ nejen zatemňuje skutečné dění, ale prakticky vlastně nic nepopisuje a jen ustavičně vede ke kladení špatných otázek. Otázka totiž nestojí, „kolik se zapojilo lidí a kolik antifašistů,“ ale proč jednají právě takto a svým stále společnějším jednáním produkují historický výsledek, kterým je forma státu. „Lid“ není jednotnou entitou, nýbrž obsahuje kontradiktorní subjektivity, konfliktní zájmy atd. Co se ale stane nakonec? Integrace konfliktních a protikladných subjektů na východní Ukrajině do určité formy státu, což znamená, že navzdory vnitřním – zjevně stále trvajícím – rozporům kapitálu setrvávají subjekty v relevantní jednotě a „budují stát“, tedy fungují buržoazním způsobem, protože se samy ocitly v krizi – skrze společenské vztahy, které je ustavují – a tak se chtějí emancipovat a zůstat emancipovaní skrze (nový) adekvátní stát. „Lidové republiky“ jsou odrazem celkové (vždy rozporuplné) jednoty buržoazní společnosti na východní Ukrajině, která má i přes vnitřní mocenské poměry společný rámec státu a kapitálu. A to si ukážeme níže.

Lidové republiky uspořádaly volby. I když tento volební proces byl z hlediska demokratických měřítek EU fraškou (vzhledem k tomu, že nový režim je permanentně ve válečném stavu), je zajímavé, že režim vůbec pociťoval potřebu uspořádat je, aby sám sebe legalizoval nejen mezinárodně, ale také vnitřně před svým lidem. V tomto smyslu donbaské sociální subjekty zůstávají občanské a buržoazní, hrají společenské role demokracie. Až válka skončí, nestanou se z lidových demokracií „diktatury“, jak někdo tvrdí. Naopak se změní v „netypické kvazistáty“, které svým vnitřním fungováním budou připomínat současné Rusko a Ukrajinu. Budou to „přísné demokracie“, východní verze ordoliberalismu, kde práva pracujících neexistují (skrze proces „kvazistátu“) a hranice jsou otevřené konkurenci v rámci regionu akumulace (v tomto případě tomu ruskému). Samozřejmě, že finální podoba těchto zemí bude souviset s průběhem a formami třídního boje uvnitř jejich hranic, až se stabilizují a normalizují jako kapitalistické sociální formace a tak se v nich začnou formovat jasné společenské skupiny.[3] Žádný jiný stát tohoto typu doposud nebyl „diktaturou“ v přísném slova smyslu. Zatím vše naznačuje, že z hlediska kapitalistické logiky sledují Ukrajina a východní republiky, navzdory jejich geopolitickým odlišnostem, stejnou cestu: rostoucí nacionalismus, integrace nacionalismu do státu a jeho demokratické formy, řád. Sám stát je formou třídního boje, formou kapitalistického vztahu jakožto vzájemné (re)produkce dipólu pracující třída/kapitál; je aparátem, který validuje oběh peněz a odtržení výrobních a reprodukčních prostředků. Stát radikálně mění svoji formu, jen když kolektivní subjekt (historicky to až donedávna byla dělnická třída) ohrožuje proces akumulace. Nic takového tu ale nevidíme. Naopak, některé ze sociálních subjektů brání své kapitály (na obou stranách konfliktu) a dožadují se jiného státu. Dochází-li k pokroku tak, že vytváříme národní státy s novými hranicemi, taktické armády a etablujeme administrativní a právní mechanismy, nemůžeme hovořit o revolučním pokroku. Poté, co se kapitalistický vztah stal tekutějším a nejistějším, přičemž velká část pracovních sil je k němu permanentně připoutána a druhá je permanentně přebytečným obyvatelstvem, jeho politická forma zůstává permanentně demokratická, ale přísná, připravená zasáhnout proti těm, kdo se individuálně nepodřídí cílům akumulace kapitálu nebo do nich nezapadají. Není to téma, které by souviselo jen s Ukrajinou a východními oblastmi, ale s vývojem kapitalismu obecně.

4.a. Genderová politika a bipolarita „Východ-Západ“.

Ve stejném kontextu bychom rádi otevřeli další téma. Nedávno jsme si na jedné řecké stránce přečetli ostudně zjednodušující tvrzení, že Rusko a východní oblasti jsou „homofobní“ státy, zatímco Západ a EU nejsou. Takovéto tvrzení ohledně EU – předně a především – neladí s tvrdými fakty o realitě, ale také zatemňuje, co se na téma sexuality vlastně odehrává ve veřejném diskursu mezi východním a západním regionem akumulace (bývalý SSSR a EU). Ano, Rusko a východní republiky mají s tématem homosexuality „problém“. V Rusku jsou proti LGBT lidem uvaleny sankce a kusé informace, které přicházejí z „východních demokracií“, naznačují, že ani tam není situace jiná. Panuje sklon ztotožňovat „gaye“ s úpadkem „hodnot“, které Rusko a jeho ideologický státní diskurs tradičně bránily. Tento úpadek hodnot je přičítán „Západu“ a západním hodnotám.[4] Jak už jsme však mnohokrát řekli, kolektivní identity se vzájemně formují kolem kontrastních určení. Východní diskurs ohledně LGBT lidí vzniká v kontrastu k dlouhodobé politice EU, zejména ve východní Evropě, formovat skupiny a nevládní organizace bojující za práva LGBT hnutí. Tato bipolarita však není o „pokrokovějším“ a „konzervativnějším“ regionu. Naopak, pod ideologickým povrchem mají obě pozice v úmyslu etablovat v příslušných zemích modifikované verze neoliberální politiky tak, že různě „rozehrají“ téma genderu. Jednou z primárních charakteristik (neo)liberalismu je personalizace moci a vytváření mnoha různých a konfliktních subjektů, uspokojení některých aspektů a potřeb subjektů a potlačení jiných a tedy fragmentace jakékoli společenské jednoty nebo jednoty hnutí. Ekonomicky a právně (obojí není vždy zcela identické) takto vzniká přebytečné obyvatelstvo. Neexistuje jen jedna verze ordoliberalismu. Jeho funkce lze ovládnout mnoha způsoby. A právě o tom je tato bipolarita: na základě jejich různých potřeb „rozbíjí“ jednotu subjektů, ale každá strana to dělá jinak – „východní region“ akumulace se jeví jako ten, který zachovává formu „rodiny“ a chrání pracovní místa tradiční části pracující třídy a rodinné role, zatímco vylučuje a devalvuje jiné potřeby a subjekty (činí tak cestou symbolicko-ekonomické dialektiky kapitálu). Částečně tak rozkládá třídu/hnutí afirmací tradiční dělnické (rodinně založené) identity a vytváří bázi pro přijetí neoliberálních modelů některými pracujícími a pro marginalizaci jiných. Západní model vytváří přijetí neoliberální politiky na bázi vyloučení dělnické identity a souběžné expanze občanských práv specifických skupin (LGBT). Potlačující, účinný a zároveň demokratický neoliberální model coby technologie vládnutí vytváří situaci, kdy si různé části sociálních front vzájemně konkurují a vzájemně se potlačují, a to nejen na rovině různých skupin, ale také na rovině jedné osoby. Člověk je na základě různých politik nucen preferovat své potřeby a nakonec tak vzniká docela odlišná realita a komplex společenských vztahů a subjektů. Jedná se o reorganizaci kapitálu na bázi reorganizace „symbolického kapitálu“ každé společnosti. Vzniká tak otázka, jaká by mohla být skutečně „nezávislá“ revoluční taktika ve věci genderu a/nebo pracujících, aniž by se jejich diskurs a praxe integrovaly do kapitálu a státu, neboť se zdá, že kapitál a stát nejsou jen represivní formy panství, ale naopak produktivní a holistické síly.

4.b. Éra nepokojů: co nám ukazuje případ Ukrajiny?

V textu „Majdan jako model nepokojů“ jsme zmínili, že: „Pracující a zaměstnavatelé – kromě oligarchů – bojovali v ulicích společně, spojeni identitou „občanů“, protože je společně ohrožovala rekonstrukce kapitálu a jedinou společnou půdou, kterou tyto různorodé subjekty měly, byl jejich politický status. To však může vést maximálně k restrukturalizaci buržoazní společnosti tím či oním směrem, ale nikoli přímo k překonání kapitálu, protože takovýto boj nevstupuje do říše reprodukování hodnoty, na pracoviště, ani ji nepostihuje.“ Ve „Fetišizovaném antikapitalismu“ jsme ve snaze nalézt své místo v těchto událostech rovněž napsali: „To vede k prudce dynamickému, ale rozporuplnému a nestabilnímu pohybu mezi praktikami typu okupace náměstí a agresivními nepokoji, […] přičemž v konfliktu s hodnotovou formou a zbožní formou tyto akce na jednu stranu skutečně otvírají průchody k překonání kapitálu a ke kritice zboží, ale přesto jsou zakoušeny jako limity a neexistuje žádná dějinná nutnost, která by zaručovala jejich překonání či jejich evoluci.“ Agresivní nepokoje jakožto taktika sice skýtají zajímavou bázi pro diskusi, ale tyto praktiky nestačily k překonání kapitalismu dříve a nestačí k němu ani dnes. Naopak, křivdy a střety, které vznikají v rámci spektáklu sociální subjektivity (jak z hlediska sociologického, které odporuje kapitalistickým kategoriím, tak z hlediska individuálních interpretací těchto kategorií), nezaručují překonání kapitalismu, spíše produkují rozporuplná a nikam nevedoucí hnutí. Majdan a Antimajdan byly zakoušeny jako střet občanského buržoazního subjektu s praxí nepokojů; byl to odklon od dělnické identity, ale také střet rozmanitých buržoazních subjektů reorganizující „přísnou“ buržoazní demokracii a národní jednotu. Výsledkem byla válka, nacionalismus, zbraně atd. Ani Majdan ani Antimajdan nebyly jakožto nepokoje překonáním nějakého druhu buržoazních kategorií – snad až na předchozí kontradikci ukrajinského státu. Naopak, militarizovaly se, aby mohly pokračovat jako takové a rozjely už prokázané minulé historické procesy. Dějiny jsou nejprve tragédie a pak fraška. Jestliže v případě Majdanu a Antimajdanu byly tragédiemi samotné nepokoje, konečný výsledek v podobě národních idejí a militarismu, konzervatismu, náboženství, státní a kapitalistické společnosti a obroda rétoriky o „svobodné“ EU nebo „socialistickém SSSR“ a „socialismu v jedné zemi“ jsou tragické frašky a historické karikatury, které však rozhodně nejsou „nesmyslné“. Ale nejsou ani osvobozující. Naopak, jsou krokem zpátky.

Když se někdo odvolává na třídní boj, nesmí zapomínat, že je to živý historický proces a ne už vyprodukovaná historická událost. „Nic nám neříká, že tato krize bude tou poslední,“ napsal G. Dauvé a i přes mnohé jeho omyly, měl pravdu. Každá historická událost je otevřená, a dokud neskončí, musíme k ní jako k otevřené přistupovat, ale jak se odvíjí a odhaluje svoji logiku, ukazují se i limity a rozpory, které ji přesahují. V každé společenské události se artikulují různé síly, které se snaží událost tvarovat a zároveň jsou jí formovány (ideologickými procesy, materiálními změnami atd.). Politické síly Majdanu reprezentující tradiční „společenskou perspektivu dělnické třídy“ byly poraženy ve vnitřní konkurenci „náměstí“ a vyvrženy ven, neboť nezapadaly do procesu „národní jednoty“, zatímco podobné síly Antimajdanu si „zvolily cestu“ přilnutí k národní jednotě a vznikajícím národním státům ve východních oblastech a začlenění do nich, což je v podstatě jen jiná forma téže porážky.[5] Proces třídního boje jakožto skutečné hnutí a vzájemné tvarování a produkce tříd je procesem, který ustavičně bortí velké teoretické konstrukce minulosti a zároveň otvírá dříve netušené možnosti. Teorie se učí ze zkušenosti boje, protože se v ní testuje. Vyloučit tedy můžeme jen to, co je dokonáno. Dějiny jsou prvně tragédií a pak fraškou. Takovou tragédií byly i nepokoje na Ukrajině. Pojďme ale prožít tragédie budoucnosti.

V tomto kontextu, a zatímco Majdan i Antimajdan patří minulosti, protože se zhroutily pod tíhou svých vlastních rozporů a nyní nabraly podobu „konfliktu národních armád“, vznikly nové formy třídního boje…

  1. Třídní boj jako spontánní antimilitarismus: mimo dipól „antifašismus-fašismus“.

Ukrajina není novou verzí ztraceného Výmaru. Podobá se čemusi mnohem mladšímu, nač chce levice zapomenout kvůli své vlastní hanebné roli, kterou v tom sehrála: jedná se o proces nové nacionalizace, nové řešení rozporů státu, novou verzi Jugoslávie. Proces třídních kontradikcí, prostředkovaný fetišismy, aparáty a procesy subjektivizace, vzniknul skrze občanskou válku a došlo k ustavení nových buržoazních demokracií a ne diktatur. Na Ukrajině spolu bojují oficiální armády, nové státy a starý stát a na obou stranách bojují nacionalisté společně s „levičáky“ nebo „anarchisty“, takže rozhodně nemůžeme hovořit o „antiimperialistických/antikapitalistických vzpourách“ (ačkoli tyto původní koncepty antiimperialistického boje byly problematické od samého začátku) a používat tyto mytologie ke konstruování politických strategií. Místo toho bychom měli jinde v sociálním předivu hledat třídní boj.

Je-li tomu ale tak, za čím vlastně můžeme ještě stát my, stoupenci třídního boje (samozřejmě usilující o jeho překonání)?

Celá otázka začíná tím, co je to třída. Třída obecně i v rámci marxistické tradice má dvě definice: sociologicky definovaná třída založená na vztahu k výrobním prostředkům nebo na příjmu (což je ještě hloupější) a jako taková si nárokující pro sebe reprodukci v rámci kapitálu a třída definovaná jako negativní fenomén, tj. jako odmítnutí státní a mocenské subjektivizace, jako odmítnutí buržoazních společenských rolí, společenských vztahů a forem kapitálu. Tyto dvě kategorie nejsou zcela svébytné, ale také ne identické. Jsou usouvztažněné komplexním, historicky definovaným a vnitřně rozporuplným vztahem, který zde nemůžeme dál analyzovat. V druhé definici se koncept třídy stává negativní a antiemancipační definicí. Emancipovat se totiž nemá spektákl sociálních subjektů jako takový od nějakého útlaku, ale skupina založená na bázi odmítání materiální a institucionální reality a subjektivizace (které mohou být jedině nedílnou součástí současné totality). Třída se tu dostává ze sociologické a úzce ekonomické definice (i když se odvozuje z dynamiky ekonomických kategorií) a jako sociální hnutí se stává negací kapitálu v jeho nejrůznějších formách. Přijmeme-li fakt, že kapitál (v přísně ekonomickém smyslu), stát, národ atd. jsou formy téhož základního společenského vztahu (kapitalistického vztahu), vidíme pak, že třída a třídní boj mohou být soutěží o emancipaci nebo širším, negativním a rozporuplným procesem, jenž může povstat díky kontradikcím forem kapitálu v celém koloběhu a nejen na pracovišti. Vlastně právě tímto způsobem funguje komunizace, široký proces dezorganizace kapitalistického světa na molekulární úrovni skrze boje, z nichž každý jednotlivě může mít viditelné limity, ale všechny dohromady tvoří komplex vztahů a překážek, které brání akumulaci kapitálu.

Jedním z klíčových mechanismů státu a jedním ze základních nástrojů kapitálu je armáda a válka. Je-li třída negativní kategorií odmítající obecné úlohy forem kapitálu, a to v prostředí, kde dvě čistě kapitalistické formace vedou válku, třídní boj nabývá podobu vědomého či nevědomého antimilitarismu. Ten je formou třídního boje/komunizace jakožto překážky pro konstrukci nových národních států a rovněž výrazem fundamentální kontradikce mezi reprodukcí života a reprodukcí kapitálu. Navzdory propagandě a nepopiratelné politické a ideologické podpoře, kterou velká část lidu vyjadřuje (národnímu) konfliktu mezi západní a východní Ukrajinou, první průzkumy veřejného mínění na Ukrajině i v Rusku ukazují zajímavý fenomén: zatímco nejrůznější společenské kategorie masově podporovaly Majdan a Antimajdan (a pravděpodobně i separatismus nebo hnutí za relativní nezávislost), na obou stranách bylo procento těch, kdo deklarovali ochotu jít a bojovat v blížící se válce, tragicky nízké. Samozřejmě, že to bylo logické: lidé se k těmto hnutím přidali, protože chtěli žít (jako buržoazní společenské kategorie) a nechtěli přijít o své kapitály a společenskou reprodukci a nikoli naopak. Když konflikt nabral svoji nejryzejší a nejvražednější tvář kapitálu coby širší dynamiky, tvář války, nikdo nechtěl jít umírat. Válka jasně ukázala meze „připoutanosti“ (konfliktních) rolí a subjektů k jejich kapitalistickým vztahům a vnitřní rozpory těch samých buržoazních subjektů. A ztotožnění pracujících či kohokoli jiného s příslušnými kapitály a jejich společenskými rolemi má zjevnou mez a je jí tento vnitřní rozpor, který může fungovat v každém „politicky“ revolučním hnutí. Spontánní antimilitarismus na Ukrajině ve formě masivního vyhýbání se odvodům nebo dezerce z bojiště je jednou z nejpovzbudivějších událostí v tom všem. Samozřejmě, že tito lidé nejsou uvědomělými (v politickém slova smyslu) antimilitaristy. Jde však o to, že na obecné rovině jsou to právě oni, kdo odmítnul bojovat ve válce tvořící nové státy a národy nebo rekonstruující ty starší. Z hlediska společenských vztahů se projevují jako překážka pro bojovou strategii kapitálu: ani ukrajinský ani ruský kapitál nemůže (více či méně) najít vojáky pro své kanóny. Proto bez ohledu na konkrétní subjektivní motivy se tito lidé na širší společenské a státní rovině jasně angažovali jako třída či jako „negativní strana“. Na druhé straně a navzdory jejich subjektivním politickým postojům se oni záhadní „mužíci“, kteří vstoupili do armády Novoruska (aby z něj v „budoucnosti“ zevnitř udělali „socialistický stát“), a naprosto stejně směšní levičáci a anarchisté, kteří vstoupili do ukrajinské armády, aby bránili „svoji zemi před ruským imperialismem“, i když se nepovažují za fašisty, zjevně historicky vepisují na stranu státu a (rekonstrukce) kapitálu, na stranu fašistických band a jejich taktiky. Války mezi státy nejsou fenoménem, který by před nás stavěl volbu mezi aktivitou a pasivitou, ale fenoménem vzájemnosti mezi kapitalistickými formacemi, které se dočasně a zjevně rozporuplně snaží vyřešit kontradikce vznikající mezi státními formacemi a uvnitř státních formací.[6]

A právě odpíračství donutilo ukrajinský stát k tak velké podpoře vojenské aktivity extremistických skupin dobrovolníků. Oni totiž byli ochotní jít a bojovat na frontě. Navíc na Ukrajině už rok (od začátku Majdanu) odvody mladých mužů a jejich odchod z práce, ať už byla jakéhokoli druhu, doplněný o neschopnost státu vyplácet vojákům alespoň symbolické mzdy vytvářejí další turbulence uvnitř armády a neochotu mnoha mladíků jít na frontu, což by se mohlo stát materiálem bojů proti státu a nové ukrajinské vládě. Na obou stranách probíhají soudní procesy s lidmi, kteří odmítají bojovat, a „soudy“ je obviňují z toho, že jsou „proruští“ nebo „proukrajinští“. Zároveň v Novorusku většina domobran stojí (http://top.rbc.ru/politics/02/10/2014/542c0dcfcbb20f5d06c1d87a) na pravicových a stalinistických dobrovolnících z Ruska (zde je detailní článek: http://slon.ru/russia/iz_kryma_v_donbass_priklyucheniya_igorya_strelkova_i_aleksandra_borodaya-1099696.xhtml) a na bývalých Berkutech (útvar ukrajinské policie za Janukovyče). I když místní v tisícových počtech podporovali Antimajdan během jeho počáteční fáze, kdy šlo o to, „zda vstoupit do EU nebo ne, zda svrhnout Janukovyče nebo ho podpořit,“ tak když došlo na válku, neúčastnili se jí. Proto bylo Rusko nuceno k vojenské podpoře – jak ze strany armády, tak dobrovolníků naverbovaných doslova v „informačních stáncích“ někde na ulici v Rusku. Charakteristické je prohlášení hlavního velitele domobrany a bělogvardějce Strelkova, že „místní nás nepodporují, i když chceme osvobodit jejich zemi, nechtějí narukovat, potřebujeme pomoc“ (https://www.youtube.com/watch?v=KIHdrSm6jrU&feature=youtu.be). Jistěže pomoc, na kterou Strelkov čekal, nepřicházela v takovém měřítku, jak by chtěl, protože Rusko muselo hrát a ustát větší hru. Avšak ukrajinští vojáci, kteří odmítají narukovat (http://avtonom.org/news/ukraina-prizyvy-k-otkazu-ot-mobilizacii-priravnivayutsya-k-gosizmene), rodáci z východní Ukrajiny, kteří dělají totéž, ruští vojáci, kteří se bouří tak, že odmítají (http://www.liveinternet.ru/users/4798140/post343302922/) odjet do války a vrátit se jako „gruz 200“, to jsou antimilitaristické formy třídního boje v dusivém prostředí na Ukrajině.

[1] Otázka norem finančního kapitálu je příliš složitá na to, abychom ji zde řešili. Čtenář by však měl mít na paměti, že mezinárodní finanční systém a normy souvisejí na jedné straně s mezinárodními standardy produktivity a na druhé straně se standardní mírou růstu a s ní souvisejícím standardem produktivity. Vytváření mezistátních unií (jako třeba EU nebo Celní unie) v podstatě souvisí s vytvářením akumulačních regionů se společnými parametry kapitálu a mobilitou kapitálu uvnitř daných mezí. Byť se to může jevit jako abstraktní koncept, v tomto smyslu finanční sektor zajišťuje mobilitu kapitálu a nastoluje ty „nejlepší“ normy pro zhodnocování kapitálu. Ale tyto podmínky souvisejí s růstem produktivity v každé zemi a tedy s průběhem třídního boje v ní (považujeme-li produktivitu za kategorii primárně společenskou a nikoli technickou). Vůdcové „lidových republik“ to chápou, a proto říkají, že převezmou čínský model výroby (prohlášení tajemníka Komunistické strany Ukrajiny v Doněcku v jednom rozhovoru: http://igpr.ru/litvinov-novorossia).

[2] Zde budeme struční, protože se k tomu vrátíme v jiném textu. Národní stát nestojí vedle „mezinárodního kapitalismu“. Naopak je formou mezinárodní organizace a panství kapitálu. Takže se vlastně jedná o iluzorní konfrontaci, protože národní stát je rubem kapitálu. Kapitál je však z definice mezinárodní. Mění se jen formy internacionalizace a právě tyto změny se dnes zdají vytvářet krizi národního státu. V krizi však jsou jen předchozí formy fungování národního státu a nikoli stát sám.

[3] Samozřejmě je třeba poznamenat, že válka není „výjimkou“ z normality kapitálu nebo z formování národních států, ale standardním procesem. Je nejzazším nástrojem pro potlačování sociálních hnutí, ustavování národní jednoty a schvalování „zákonů“ a „politiky“, které po „skončení“ války ustaví předivo kapitalistické normality. A byť o normalitě lze vždy smlouvat skrze třídní boj, přinejmenším zpočátku se má za to, že ukáznění pracující třídy a obecné metody vytváření státních příslušníků v lidových republikách a na západní Ukrajině budou stát na „výjimečných opatřeních“ a institucích zavedených v době války. Jak jinak než pod záminkou války by v buržoazním kontextu mohly být akceptovány takové věci jako Ukrajinské ministerstvo pravdy v Kyjevě nebo volby, kterých se účastní jedna strana, a policejní stát v Doněcku? Válka je velice výhodná jak pro obě východní republiky, tak pro Kyjev. Mimochodem nezapomínejme na podobný příklad, který je v jisté míře stále ještě relevantní. Formování akumulačního procesu v Řecku v letech 1949-1974 povětšinou stálo na institucionálních rámcích ustavených na konci druhé světové války a během občanské války.

[4] Soudě podle toho, co dobře známý pravicový velitel z východní Ukrajiny, Mozgovoj, říká o ženách (http://www.novayagazeta.ru/politics/66119.html). Příkladem je i tento článek (http://dosie.su/novosti/19020-evrointegraciya-pidory-budut-kontrolirovat-obyazatelstva-ukrainy.html) ze stránky, která východní republiky podporuje. Takovouto rétoriku lze nalézt na ruských sociálních médiích v Rusku a na východní Ukrajině.

[5] Vyvstává tu otázka, zda se jedná o konstantní charakteristiku všech hnutí okupovaných náměstí. Otázkou evidentně zůstává: jaké kontradikce třídního boje tvarují danou problematiku a jak artikulovat politický diskurs a politické procesy na náměstích. Úchvatné je, jaké stanovisko zaujímají nejrůznější politické organizace na Ukrajině a tato stanoviska by rovněž měla být nazírána jako kontradikce třídního boje a zároveň jako impotence „tradiční“ třídní analýzy. Anarchisté z AST používají „antiimperialistický diskurs“ proti „ruskému imperialismu“ a nakonec obviňují „Rusko“ jako zemi téměř z čehokoli (příklady zde http://www.nihilist.li/2014/09/24/o-simmetrichny-h-antivoenny-h-trebovaniyah/ a zde http://avtonomia.net/2015/03/12/ukrainskie-sindikalisty-naibolshaya-fashistskaya-ugroza-sosredotochena-v-rossii-i-na-okkupirovannyh-eyu-territoriyah-ukrainian-syndicalists-biggest-fascist-threat-concentrated-russia-occupied-territor/). Ztrácí se jim tak třídní analýza a pozice, podle které je vzájemné válečné úsilí procesem částečně řešícím antinomii KVZ mezi kapitalistickými státy. Navzdory „anarchistické omáčce“ celá rétorika ústí v podporu (ukrajinského) státu nebo v očividnou absenci jeho kritiky. Proto došlo k dělení a štěpení ukrajinského radikálního hnutí. Neboť o jakém radikalismu můžeme hovořit, když anarchisté jdou do armády bojovat proti „imperialismu“ (zde je řeč o jiných menších anarchistických či antifašistických skupinách z Kyjeva a nikoli přímo o AST/AWU)? Nebo snad můžeme říci, že dávají armádě jiný charakter? Evidentně ne. Nejsou to lidé, kteří kumulativně a subjektivně konstruují charakter (státního) aparátu, ale souhrnné státní mechanismy jako aparát, co vedle subjektivních postojů ve finále utváří jejich činy a rysy. Totéž zjevně platí i pro hrstku „levičáků“ v armádě Novoruska. Organizace Borotba, která byla klíčovou propagandistickou organizací ruského nacionalismu s „levicovou“ rétorikou, se nakonec zcela začlenila (zde může někdo tvrdit, že coby stalinisté a etatisté byli plně začlenění od samého počátku) do nacionalistické (http://i0.wp.com/nihilist.li/wp-content/uploads/2014/06/bobapomoch.jpg?resize=720%2C431) a militaristické (http://borotba-ua.livejournal.com/25567.html) rétoriky a ve finále se ani jí nepodařilo uniknout víru „přísných“ států, který sama pomáhala roztáčet. Vůdcové DLR a LLR je nechali pozatýkat (http://borotba.su/v_plenu_u_svoih.html) a po dvou týdnech ve vazbě je vyhostili z obou republik (podle prohlášení samotné Borotby). Borotba pak řekla, že bude republiky dál podporovat proti „juntě“, i když i jim je jejich charakter zřejmý. Byť to v rozhovorech pro západní média popírá, Borotba je už dlouho napojená (https://www.facebook.com/miroslava.berdnyk/posts/566347893418719) na popírače holokaustu, antievropského, krajně pravicového (http://borotba-ua.livejournal.com/24622.html) historika Israela Šamira a zdá se, že to bez větších diskrepancí dobře zapadá do rámce jejich politiky. Vzniká tak otázka, zda antiimperialistický diskurs vždy vede k nějaké formě nacionalismu nebo neostalinismu, což je obzvláště zjevné v diskusích o Ukrajině. Ten, kdo chce porozumět situaci lidových republik skrze rozporuplnost třídního boje a složení kapitálu ve „východních a západních“ oblastech Ukrajiny a historická vyprávění, které tyto státy používají a zhušťují, by měl brát do úvahy fakt, že kolektivním narativem, který se tu produkuje, je „Západ“ versus „Východ“. V rámci této diskursivní bipolarity se mísí všechna ta historická vyprávění o „silném státu“ a vojenské/politické konfrontaci, a to bez ohledu na odlišnosti jednotlivých diskursů. Příznačným příkladem je, že pravicová, „antievropská“ Jean-Marie Le Penová společně s představiteli vedení DLR organizuje konferenci v Doněcku, zatímco na stejném místě organizují konference a kampaně „levičáci“ z evropské antiimperialistické levice. Tento fakt by měl vzbuzovat otázky a nikoli být ignorován: jak a proč se kolektivní narativy, politické ideologie, zájmy státu a části pracující třídy kloubí dohromady v oblastním politickém diskursu, praktikách a strukturách. Ukrajinské události jasně ukazují, že antiimperialismus je náhrobkem jakékoli radikální politiky.

[6] Samozřejmě nesmíme zapomínat, že tyto kontradikce jsou určovány interakcí státních formací odvislých od průběhu třídního boje uvnitř těchto formací. Že se odpírání vojenské služby stalo pro tyto země problémem, je evidentní z legislativy a politiky aplikované ohledně vojenské mobilizace. Skvělým příkladem je tato zpráva (http://www.bbc.com/ukrainian/ukraine_in_russian/2015/01/150121_ru_s_mobilisation_denial), která mluví o masovém odmítání vojenské služby na západě Ukrajiny a také o nejslavnějším z těchto odpíračů na Ukrajině, o novináři Ruslanovi Kocabovi. Zprávy o masovém odpírání vojenské služby potvrzují i ukrajinští soudruzi. Narukovat zároveň odmítá i řada obyvatel Doněcku. Je to zřejmě z jejich masivní migrace do Ruska a na Ukrajinu a rovněž z faktu, že „vzbouřenecká“ armáda „Novoruska“ jsou žoldáci (přiznávají to oni sami: http://ria.ru/world/20150209/1046612303.html). Jsou to tedy tyto formy boje, co si zaslouží další studium a podporu jakožto bariéra reorganizace kapitálu.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: