Antidělnické inquiry

Autorem článku je Jacob Blumenfeld spojený s mezinárodním projektem Sic. Jacob žije v Berlíně, doma je v diaspoře a živí se tím, že servíruje proletářské pivo a buržoazní filozofii. Ve své stati aplikuje jednu z metod dělnického inquiry (formu zpovědi) na svůj pracovní proces v kontextu naší doby, v níž je „dělnická moc“ povětšinou už jen nostalgickou vzpomínkou, aby se pokusil odhalit slabá místa kapitalistického výrobního způsobu. Text původně vyšel v magazínu Brooklyn Rail.

Otevřít dveře, rozsvítit, ohřát vodu, zkontrolovat chlaďáky, umýt stoly, zapálit svíčky, vytáhnout popelníky, zkontrolovat pokladnu, přepočítat drobné, nakrájet limetky, pustit muziku, umýt sklenice, zapnout větrák, nalít pivo, namíchat drinky, obsloužit hosty, poslouchat jejich příběhy, poskytnout jim útěchu v jejich osamění, udělat led, vyčistit pult, vyprávět vtipy, vzít si peníze. Podlaha je vlhká, kulečník poškrábaný, šipky ohnuté, na gauči je popel, ve vzduchu kouř, sklenice jsou rozbité, peněženky ukradené, oblečení potrhané. Noc je dlouhá a plná hrůz.

Zombíci s krhavými očima se pomalu šinou po místnosti a brblají nějaké tekuté nesmysly. Potřebují palivo a mým zaměstnáním je obsluha. Vytáčím sudy se šťávou zapomnění, v níž topí žal hordy žíznivých zvířat. Nejdříve přicházejí staří, povětšinou muži, sami a bez ustání na mně mluví jako televize, kterou nelze vypnout. Kývám hlavou a snažím se vypadat zaneprázdněně, předstírám, že poslouchám a nakonec poslouchám doopravdy. Slýchám příběhy o práci, rodině a ztrátách; o sportu, počasí a sexu. Mluvívají o starých časech, než padla Zeď nebo než Zeď vyrostla; o životě na Východě, byl horší nebo byl lepší; o squatech, punku a autonomen; o všech imigrantech, Řecích, Španělech a Portugalcích; o Židech, Arabech a Turcích; o Rusech a Polácích, o Češích a Srbech; o běžencích ze Sýrie, Somálska a Súdánu; o válce a smrti, o stranách a politice. Slýchávám o novém Berlíně, chudém, ale sexy, s dostatkem kulturního kapitálu, aby mohl konkurovat Brooklynu: plném street-artu, začátečníků i hvězd. Půllitry piva do těchto postarších proletářů a pankáčů ze Spolkové republiky padají jako voda.

Později, když zapadá slunce, přiřítí se mladí jako mouchy k žárovce: mejdanové děti z Anglie, Francie a Austrálie; studenti z Mexika, Kanady a Japonska; IT zaměstnanci ze Švýcarska, Švédska a Dánska. Hluk dosahuje vrcholu. Vzduch by se dal krájet. Potím se, běhám, padám, beru, dávám, nalévám, rozlévám, čistím a snažím se stát čirou pracovní silou. Ale oni chtějí celou lidskou bytost: uši, které naslouchají, hlas, který odpovídá, oči, které se ohlédnou a ruku, která za bankovkami cítí prsty. Snažím se nemyslet, ale v mém druhém životě jsem k myšlení trénovaný, takže mně myšlenky přemáhají a střílí bez rozdílu na nic netušící hosty. Útržky konverzace zůstávají viset ve vzduchu, když prohazuji nelogické výroky v naději na lepší dýško. Pár aktivistů debatuje nad úpadkem levice; pár fotbalových fandů diskutuje úpadek jejich týmu. Turečtí zápasníci, francouzští konspirátoři a američtí podloudníci jsou jako přikovaní u pitomého fotbálku. Policajti klepají, sousedi volají, šéfové křičí, stoly se převracejí – potřebuji novou práci.

Bar, kde dělám, je v berlínském Kreuzbergu. Je to starý rockový bar, který pod různými názvy existuje už dvacet let, zatímco jen plakáty z rockových koncertů 90. let zůstávají přilepené na stropě. Pantera, Def Leppard, Guns N‘ Roses, kurva dobrá muzika. Je to raucherkneipe, kuřácký bar, který zavírá, až je barman unavený. Je to barman – jednotné číslo – tým o jednom dělníkovi, který připravuje, obsluhuje, zavírá a sám sebe dozoruje jako subjekt i objekt pracovního procesu. Mzda je nízká, ale životní náklady a flexibilita ji činí celkem přijatelnou. Učit vysokoškoláky úvod do filozofie mi v New Yorku nájem nezaplatilo a tak jsem tady, překládám, dělám korektury a bokem píšu. Protože jsem hybrid duševně a manuálně pracujícího v cizí zemi, moje třídní identita spolu se zbytkem přebytečného obyvatelstva mutuje v nejasnou šmouhu.

Jak je to možné, že v éře největší ekonomické nerovnosti za posledních 100 let nikdo už neuvažuje v termínech třídy? Anebo pokud ano, třída je považována za další útlak, který se přidává k seznamu mnoha ismů, které zamořují sociální chování. Nejsme snad ničeho lepšího schopni? Zde je myšlenkový experiment Adolpha L. Reeda mladšího: Kdyby 1 % obyvatelstva kontrolovalo 90 % zdrojů, ale toto 1 % se skládalo z 12 % z černochů, z 15 % z Asijců, z 30 % z Hispánců, z 50 % z žen, z 10 % z gayů atd., bylo by to spravedlivé? Pro většinu pokrokářů zní odpověď pravděpodobně ano; nespravedlnost je chápána jako nerovná distribuce moci na základě privilegií, takže jsou-li privilegia na vrcholu proporcionálně rozdělena, pak zavládne spravedlnost a zbytek obyvatelstva jsou pouzí smolaři ve férové hře kapitalismu. Opomíjí se jakékoli uvažování o třídě čili to, jak už samotná pravidla hry omezují výsledky pro většinu populace. Evokuje-li se třída, redukuje se na classismus: předsudky vůči pracujícím a chudým lidem založené na jejich akcentu, vkusu, postojích, slovníku a oblečení. Ale takové předsudky jsou symptomem třídních vztahů, nikoli jejich příčinou, a eliminujeme-li všechny předsudky proti chudým, nezmění to ani ň na jejich pracovních podmínkách nebo bankovních účtech. Abychom rozluštili tajemství třídy, musíme naopak otevřít dveře a podívat se na pracoviště.

Byly doby, kdy v sobě uvažování o vlastním pracovišti neslo naději na jistý druh revolučního poznání, které by bylo možné využít jako zbraň v nadcházejícím boji o výrobní prostředky. American Worker od Paula Romana a Correspondence od Tendence Johnson-Forest ve Spojených státech, Socialisme ou Barbarie a Pouvoir Ouvrier ve Francii, Quaderni Rossi a Potere Operaio v Itálii, ti všichni měli velké sny o tom, že z dělníků vytáhnou exaktní a pozitivní znalost práce, která poslouží ke zrušení práce. Kdybychom jen mohli sesbírat, analyzovat a sdílet podstatu proletářské zkušenosti, univerzální pravda o vykořisťování práce by zazněla jako polnice volající dělnickou třídu, aby se sjednotila. Nikdo už těmto hloupostem nevěří, ale my jim věřit chceme, anebo jestli ne, tak chceme chtít jim uvěřit.

Proč už tomu nikdo nevěří? V roce 2002 se kolektiv Kolinko v Německu zavrtal do call-center, aby se učil a pobuřoval, ale naneštěstí zjistil, že nikdo se nechce nechat pobouřit. Celkem nedávno pak Neviditelný výbor vsadil na to, že technické znalosti pracujících v klíčových odvětvích budou pro nadcházející revoluce nenahraditelné, protože v nich bude obsaženo know-how pro zachování kolektivních forem života uprostřed boje. Jasně, dobrá. Kéž by v mozcích pracujících takové vědění existovalo a nebylo rozeseto mezi miliony samotných neprůhledných strojů. Logistika práce, od služeb po IT, od maloobchodu po průmyslovou výrobu, nenabízí nic než projekt donucení.

Tak co se dnes můžeme naučit z přemýšlení o práci? Strategie odmítnutí jsou přepychem, kolektivní solidarita je nostalgií a vyvlastnění vyvlastňovatelů vypadá jako vzdušný zámek. A přesto třídy bojují, mimo práci a odbory, bez stávek či okupačních stávek, bez organizace a jednoty. Někdo v tom vidí neschopnost třídy zorganizovat se, jiní to berou jako pobídku znovu promyslet, co to znamená organizovat se. Ale co když právě takto se dnes třídní boj projevuje – rozdrobeně, defenzivně, chaoticky?

Jistě, jsou tu nějaká ta hnutí za minimální mzdu, zdravotní péči a kolektivní vyjednávání, ale těm vévodí profesionální nevládky, které se snaží ovlivnit hlavní politické strany, aby něco získaly – nejsou tedy dílem naštvaných proletářů, kteří chtějí narušit základní třídní hierarchii. V Německu, které má nejvyšší zaměstnanost v Evropě, dochází k nějakým těm mírně úspěšným stávkám zaměstnanců pošty, strojvůdců a logistických zaměstnanců, které zdánlivě svědčí o návratu ke klasickému dělnickému hnutí a k vyjednávání o větším dílu z národního koláče. Při bližším pohledu se ale jedná o preventivní akce proti chystaným zákonům, které mají pracujícím omezit možnost stávkovat, vyjednávat a vůbec být neklidní. I ten nejlepší útok je tak pořád jen obrana.

Sám zkoumat faktické pracovní podmínky se zdá být ideální cesta k rozbití modelu porážek. Ale čím víc o práci přemýšlím, tím odcizenější se cítím. Poznání tu nepřináší žádnou moc, jen hanbu. Díra mezi tím, co je a co by mělo být, se rozšiřuje z malé trhliny v nepřemostitelnou propast. Každý technický detail organizace výroby potvrzuje moji bezvýznamnost v řetězu nabídky a poptávky. Čím víc vzdoruji, tím víc přichází zákazníků; čím víc se vyjadřuji, tím víc toho prodám. Čím víc bojuji, tím víc profituji.

Často mne navštěvují přátelé, aby si se mnou popovídali mezi momenty peněžního rukou dání s ostatními zákazníky, ale vést skutečnou konverzaci je jako snažit se jet na vlně, která se pořád láme. Zbavují mne odcizení, jak jen mohou, ale stejně si objednávají, já obsluhuji a skrze naši konverzaci se protáčejí mince. Nemůžu se na nic zaměřit, ale nemůžu se ani odvrátit a tak vidím, cítím a slyším všechno najednou: jedna velká synestézie, ale organizovaná do účetního systému. Když mám po směně, vyplazím se ven do šera svítání. Ptáci švitoří, páry se líbají, dělníci s pivem v ruce chytají vlak domů, omdlelí upíři se sluchátky v uších, rozbité sklo a zadupané cigarety na zemi, staré paní sbírají lahve za pár drobáků, osamělí kameloti, prodavači samosy a květin kráčejí jako zombíci kolem zdí pocákaných graffiti a plakátů, které se v krustách hromadí na jiných plakátech a zvou na nejnovější demošku „My jsme krize“ proti úsporné politice – na demošku, na kterou oni nikdy nepřijdou. Svolávání šiků proti finančnímu státu sice povzbuzuje nosiče transparentů a vlajkonoše, ale pro živé mrtvé, kteří se svojí pracovní dobou střeží brány konzumu, nemá žádný význam.

Další noc, další směna. Jedna podvodnice spí v rohu, dadaista beze slova popíjí, uprchlík z psychiny močí na podlahu, nějaký Ir provokuje bitku, taxikář pije víno a baví se o politice, feminista narazí na rasistku, vnoučata nacistů a jejich obětí hrají kulečník, ruské holky do sebe lijí schnapps, pouliční muzikanti hrají staré hity, dealeři drog používají záchody a Řekové si objednávají další rundu. Hlučné, zakouřené, upocené těla a duše vypuštěné z jejich pracovních schránek si vychutnávají každý mikromoment radosti před zítřkem. Někteří šeptají, jiní křičí, nemůžu neposlouchat: Má Německo právo na existenci? Komu na tom, sakra, záleží? Jak hrál Bayern Mnichov? Jak se díváš na Kanta? Kde jsou záchody? Jsi Žid? Můžeš mi to rozměnit? Jsi obřezaný? Zase jdeš pozdě. Jak Američan skončil v téhle podělané díře? Alespoň jsme tehdy všichni měli práci. Mám narozeniny, můžeš mi, prosím, přinést pětadvacet tequill? Promiň, ale ta hudba se mi nelíbí. Ty nemáš ráda Kraftwerk? Dává se tady dýško? Dva lidi z klubu. Dává se tady dýško? Já jsem taky studentka! Kde je Brandenburská brána? V ping-pongu jsem fakt dobrá. Nemůžeš si pohnout? Ne, to je přesně to, co chtějí, aby sis myslel. Tak, pracuješ tady rád? A tak pořád dál a dál a dokola, slovní salát barového dialogu je jako Beckett smíchaný s Duck Dynasty, ale německy to všechno zní tak vážně. Z přátel, kteří vymýšlejí, kam se půjdou navečeřet, se stávají generálové plánující útok, cizinci, kteří se dělí o cigarety, zní jako rozvedení manželé, kteří se znovu hádají, a ze zákazníků žádajících pivo se stávají policajti, kteří mne odsuzují do vězení.

Než to vzdají, poslední opozdilci svírají své drinky, jako by to bylo zlato, ale já jako vždy vítězím a dostanu je z hospody. Umývám, počítám, zavírám, konec je nejhorší, když se po deseti až dvanácti hodinách práce musím soustředit, nic nesmím poplést, nic nenechat nezamčené nebo zapnuté. Jednou bar po mé směně vykradli. Zamknul jsem dveře? Proč tam nebyly žádné stopy násilného vniknutí? Udělal to kolega? Jestli ano, nikdy mi to neřekl. Tolik k solidaritě.

Jestliže univerzální zkušenost s prací už nemůže být bází pro emancipaci pracující třídy, pak ani dělnické inquiry už není potřeba k přípravě noetického podkladu revoluce. Pracující dnes nespojuje neměnná podstata vykořisťování nebo subjektivní svěrací kazajka odcizení a nespojuje je ani nějaký skrytý potenciál, který se má realizovat, nebo tajná pravda, kterou je třeba odhalit – spíše je to prostě negativní vztah k sobě samým jakožto bytostem odvislým od své třídní příslušnosti a zároveň vůči této příslušnosti vnějším. Zjistit, co to vlastně znamená, není nic jiného než antidělnické inquiry.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: