Uvězněni na večírku, kde vás nikdo nemá rád

Přemýšlíme-li o nezaměstnanosti, sociálním vyloučení nebo prekérnosti, nestačí se prostě jen uchýlit k empirické otázce, které skupiny žijí v těchto podmínkách. Aktuální sociologické identity jsou samy jen jevovými formami, momenty v celkové reprodukci vztahu kapitál-práce a tedy v devalvaci pracovní síly jakožto zboží, k níž v současnosti dochází skrze kategorii přebytečného proletariátu.

Úvod

Se začátkem roku 2015 se každý, kdo doufal v oživení trhů práce, dozvídá, že nemá mít žádná velká očekávání.[1] Pochybné apologetiky definitivního zvratu ve vývoji nezaměstnanosti a tvorby pracovních míst klopýtají o ustavičně revidované prognózy růstu, které odrážejí bezvládnost jak zemí s vysokým HDP, tak nových tržních ekonomik. Na globální rovině jsme v době po krizi z let 2007-08 svědky přinejlepším vlažné ekonomické aktivity, a to i navzdory bezpříkladným monetárním stimulům a hotovostním injekcím. Podnikatelské investice nadále převážně stagnují, přičemž zcela nedávno to byli výrobci energie, kdo dramaticky snížil celkové kapitálové investice.[2] Dokonce i Čína se zadrhává a slábne její surovinový apetit,[3] zatímco příběh údajného německého úspěchu nelze považovat za indikátor trvalého růstu, protože ho nelze číst bez pokračujícího procesu prekérní koncentrace kapitálu v rychle slábnoucí Eurozóně.[4] Zároveň světová ekonomika nadále hledá východisko v bezuzdném využívání finančního pákového efektu[5], čímž se dál zhoršuje poměr úvěru k HDP. Podle nedávné zprávy Mezinárodního centra pro monetární a bankovní studia dosáhnul v roce 2013 celkový veřejný i soukromý dluh 272 % HDP rozvinutého světa.[6] Nedávný deflační alarm značí růst reálné hodnoty stávajícího zadlužení států, korporací a domácností. Fiskální politice větších rozpočtových deficitů od roku 2010 odpovídá otevřené skupování vládních, korporátních a realitních dluhopisů centrálními bankami za nově natištěné peníze – tj. „quantitative easing“. Po Federální rezervní, Anglické bance a Japonské bance s touto politikou nejnověji přišla Evropská centrální banka, a to i přesto, že se zatím neosvědčila jako účinná reakce na ztrátu ekonomického tempa. Místo toho vytvořené peníze vstupují do bankovního systému, vylepšují účetní bilance finančního kapitálu a na základě vlastněných aktiv nafukují bubliny.

Skrze tyto podmínky se nám rýsují fenomenální kontury současné krize akumulace kapitálu, která je zároveň krizí reprodukce vztahu kapitál-práce. Počínaje restrukturalizací ekonomiky v 70. letech 20. století zvětšuje deregulace pružnost trhů práce a zásadním způsobem přenastavuje podmínky třídního vztahu. Zatímco v poválečném období zůstávala nezaměstnanost relativně mírná – a tento fakt doprovázely jistoty sociálního státu – od té doby vývoj akumulace kapitálu přinesl bezprecedentní zvýšení délky i koncentrace nezaměstnanosti a neúplné zaměstnanosti.[7] Od počátku 70. let 20. století kapitalistický výrobní způsob vrávoravě bojuje s muky klesající návratnosti prostřednictvím demontáže keynesiánské návaznosti mzdy na produktivitu, která panovala v poválečném období. Jeho východisko v podobě ekonomické restrukturalizace spočívalo v expanzi finančního kapitálu a ve zvýšení míry vykořisťování, čímž se pokoušel sám sebe stabilizovat a oddálit sobě vlastní sklon podrývat proces sebezhodnocování. Počátek 21. století tudíž ovládlo znehodnocování pracovní síly, jehož tlak se i nadále zvyšuje a spolu s fiskální krizí a krizí státního dluhu, které se projevují austeritou, dál ustavičně působí ožebračování.

Z materiálního hlediska krize v letech 2007-08 postavení práce jedině zhoršila, protože například procento nezaměstnanosti je v USA na 36letém maximu[8], což zastiňuje veškeré svědomitě opěvované vytváření málo placených pracovních míst s ubohými průměrnými hodinovými výdělky. Typy zaměstnanosti, které jsou stále ještě dostupné tomu segmentu proletariátu, jenž o svá pracovní místa nepřišel ani zcela nevypadl z řad pracovních sil (a o něm nám toho statistiky nezaměstnanosti mnoho neřeknou), jsou povětšinou na dobu určitou, na částečný úvazek, sezónní, na živnostenský list a obecně vzato prekérně neformální bez smluvně zaručené kompenzace. Takže v současné chvíli je tu nadbytek přebytečného kapitálu, který pro sebe nedokáže nalézt trvalé investice, čemuž odpovídá i klesající účinná poptávka po pracovní síle. V kritice politické ekonomie tento fenomén nachází systematický výraz v tom, čemu Marx říká „všeobecný zákon kapitalistické akumulace“. Podle něj poměrná expanze celkového kapitálu, která je sama výsledkem produktivity práce a tedy výroby nadhodnoty, plodí masu dělníků, kteří jsou vzhledem k potřebám procesu zhodnocování relativně přespočetní. Tato tendence povstává jednoduše ze samotné podstaty kapitálu.[9] Jak kapitál z práce postupně dělá přívěšek své vlastní výrobní kapacity, snižuje podíl nutné práce potřebné pro dané množství nadpráce. Proto podíl nutné práce, kterou kapitál potřebuje, ustavičně klesá. Děje se tak skrze organické složení kapitálu, v němž soupeření mezi konkurenčními kapitály způsobuje zevšeobecňování práci šetřících technologií, jako je třeba automatizace, a proto roste konstantní kapitál na úkor kapitálu variabilního, což vede k relativnímu poklesu poptávky po práci.[10] Výroba této relativně přebytečné populace znamená znehodnocování celkové pracovní síly, které nabývá podobu vypuzení dělníků z výrobního procesu a jejich obtížného vstřebávání obvyklými či právně regulovanými kanály. Jestliže pracovní sílu proletariátu nelze realizovat, tj. není-li nutná pro realizaci kapitálu, pak se tato práceschopnost jeví jako vnější podmínkám reprodukce jeho existence. Přechází v krizi reprodukce proletariátu, jenž je ze všech stran obklopen potřebami, aniž by měl prostředky k jejich odpovídajícímu uspokojení.[11]

Někteří přátelé poukazují na to, že přebytečné obyvatelstvo je nutným produktem akumulace kapitálu a tudíž strukturální kategorií, která se odvozuje od poměru nutné práce k nadpráci. Je to tendence, která je vždy přítomná a z podstaty věci je součástí vztahu kapitál-práce nezávisle na jeho historických konfiguracích. Jak by tedy mohlo být ospravedlnitelné klást na ni důraz v rámci současné konjunkce? Vždyť pojem přebytečného obyvatelstva „je už obsažen v pojmu svobodného dělníka, v tom, že je pauper: faktický pauper“ (Grundrisse). Je tedy třeba demonstrovat, proč je relativně přebytečné obyvatelstvo v současné chvíli paradigmatické pro třídní vztah a co z toho plyne pro dnešní třídní boj.

Potíž s kategorií

Po restrukturalizaci 70. let 20. století došlo ke zvrácení předchozího obrazu prosperity a plné zaměstnanosti, které měly údajně vést k větší a stabilnější sociální integraci do výrobní a spotřební sféry. Od této revokace se neumenšený stěžejní význam výroby střetá se strukturálně odtrženou a oslabenou pozicí těch, kdo jsou zaměstnáni. V poválečném období situacionistické kritiky se spektakulární vzezření proletariátu posunulo od jeho role dělníků k roli spotřebitelů. Dnes se místo toho spektakulární obraz proletářského postavení jeví jako „vyloučení“ a odkazuje na ty části obyvatelstva, které pravděpodobně nikdy nebudou vykořisťovány za podmínek, které by z nich udělaly vážené spotřebitele. Když Marx popisuje všeobecný zákon kapitalistické akumulace, všímá si ve svém výkladu, že relativně přebytečné obyvatelstvo má několik forem: váznoucí, plynulou, skrytou a pauperskou. Takže už v Marxových časech fenomén přebytečných populací znamenal různorodé aktuální pracovní podmínky, které více či méně oscilovaly mezi póly zaměstnanosti a nezaměstnanosti. Od nevypočitatelné povahy sezónní a neformální práce nebo práce na částečný úvazek a na živnostenský list[12] až po zrádnou úskočnost podnikatelství v rámci „ekonomiky sdílení“[13] a režim neplacených praxí; od pracovních migrantů z venkova po obyvatele slumů v městských metropolích; od parodického svázání studentského dluhu s politickým islámem[14] po všeobecnou nejistotu, které čelí mladší generace – celkem vzato je dnes proletariát podbarven bezpříkladným objektivním imperativem značné devalvace pracovní síly, což činí podmínky jeho reprodukce totálně nejistými. Narýsovat absolutní dělicí čáru mezi zaměstnaností a nezaměstnaností se tedy pro uchopení dynamiky přebytečného obyvatelstva jeví jako hrubě neadekvátní, neboť nám neumožňuje pochopit jeho logiku, která vychází z historického vývoje akumulace kapitálu. Proto, abychom nepropadli pokušení jednoduše se zaměřit na to, co je bezprostředně dáno – a spolu s tím podlehnout kouzlu obklopujícímu nálepku „konkrétní“ – pokoušíme se osvětlit podstatu pojmu relativně přebytečného obyvatelstva jakožto kategorie společenského zprostředkování, skrze kterou se odvíjí autoreprodukční totalita kapitálu.

Adorno si všímá, že „společnost se stává bezprostředně vnímatelnou tam, kde to bolí.“ Senzačních a emoce vzbuzujících obrazů, které svému publiku představují podmínky strukturální nezaměstnanosti, ve skutečnosti není nedostatek. A tak je tu i hojnost svodů skočit po bezprostřednosti moralistických kategorií diskriminace, vyloučení a vyhoštění, které mohou vést přinejlepším k propagování spravedlivé distribuce vykořisťování. Slavní političtí hybatelé jako třeba „multituda“, „prekariát“ a „vyloučení“ – přičemž všichni se v jádru snaží triumfovat nad nerovností pod horizontalistickým praporem plné zaměstnanosti – zatemňují pravdu třídního vztahu a velebí omezený prakticismus ve službách toho, co prostě je.[15] Pro tato povrchní pozorování je příznačné upuštění od komunismu a vycouvání k rovnostářství a komunitarismu, od kritiky k mravnímu rozhořčení. Identitářská dělítka kopírující hierarchii privilegií nebo útlaku nemají žádnou konceptuální váhu – až na to, že symbolicky glorifikují ty, kdo jsou na okraji, a zvěcňují deprivaci. Podstatě kategorie sice nelze porozumět jinak než skrze její jevové formy, ale kritická reflexe musí jít za tyto bezprostřednosti, aniž by vedla k prázdným abstrakcím.[16]

Marxovo pojetí relativně přebytečného obyvatelstva je o strukturálním fenoménu rozporuplné totality a není žádnou tuctovou sociologickou kategorií. Empiricky dané podmínky kapitalistického výrobního způsobu jsou pouze momenty, které metodologicky odhalují objektivní, zákonitostem podobné tendence, kterými kapitál postuluje své vlastní existenční podmínky. Jak už bylo řečeno, „konkrétní je konkrétní, protože se v něm koncentrují mnohá určení, je tedy jednotou v rozmanitosti“ (Grundrisse). Kategorie kritiky politické ekonomie nelze redukovat na vyloženě empiricistní perspektivu, v níž vládne kvantitativní fakticita. Na rozdíl od pozitivistické domněnky, že společenská fakta existují sama o sobě, se v bezprostředních podmínkách přebytečných populací musí odhalovat hlubší zprostředkování. Tyto hlubší mediace lze nalézt v pojmu třídy, neboť třída není o sbírce jedinců sdílejících společné atributy jako třeba příjem, vědomí, kulturní návyky atd., nýbrž je z podstaty věci antagonistickým vztahem mezi kapitálem a prací, který strukturuje životy jednotlivců.[17] Přísně vzato, nic takového jako třídní „příslušnost“ neexistuje. Takovéto chápání nemůže nepracovat s perspektivou celku, bez níž se třída tříští o prostorové schéma zvláštních společenských „sfér“, „stupňů“ nebo „instancí“. Není žádná monokauzální determinace, jen různé momenty celého třídního vztahu kapitál-práce, od nějž se odvozuje i fenomén relativně přebytečného obyvatelstva.

Při analýze přebytečného obyvatelstva se jasně ukazuje, že udělat ze sociální tragédie uspořádaný agregát a povýšit ho kvantitativní fakticitou nemůže nahradit imanentní kritiku. Pojem relativně přebytečného obyvatelstva není empirickou kategorií, a přesto v sobě zahrnuje i konkrétno. Protože je konkrétní i abstraktní, relativně přebytečné obyvatelstvo je zároveň přímo pozorovatelnou i univerzální komponentou akumulačního procesu.[18] Přebytečný proletariát je kvalitativní kategorií produktivity práce v kapitalistickém výrobním způsobu, která má kvantitativní dimenze, protože produktivita práce je určována poměrem konstantního a variabilního kapitálu. Pokud nechápeme toto, riskujeme regresi k domněnce, že zaměstnaní a nezaměstnaní tvoří dva odlišné segmenty obyvatelstva a nikoli dynamiku vztahu kapitál-práce. Tuto dynamiku charakterizuje nejistota realizace pracovní síly daná prerogativem kapitálu zvyšovat nadpráci a nikoli sociologickou taxonomií, podle níž jsou jedinci uspořádáni. Všimněme si, že Mike Davis přichází s vhodnějším popisem, když tento fenomén užitečně charakterizuje jako „kontinuum“ a nikoli jako ostrou hranici mezi zaměstnanými a nezaměstnanými.[19] Definujeme-li přebytečný proletariát jako kontinuum, dokážeme tento fenomén uchopit jako obecnou dynamiku, která existuje na základě vztahu kapitál-práce a značí zběsilý pohyb jedinců spektrem nezaměstnanosti, částečné zaměstnanosti a zaměstnanosti, a to s bezpříkladným stupněm prekérních přechodů. Přebytečný proletariát tak vyjadřuje pravdu o třídní mobilitě. Jde tedy o to rozbít rigidní oddělování zaměstnaných od nezaměstnaných, jakoby se jednalo o statické sociální pozice v ekonomice. Problém přebytečného proletariátu nelze redukovat na zdánlivě prostou otázku toho, kdo pracuje a kdo ne, protože se jedná o dynamiku, která jde napříč a ustavuje každou z těchto pozic. Vypuzení z formálních trhů práce se odvozuje od kontradikce ukotvené v samotném námezdním vztahu. Ti, kdo trpí chronickou nezaměstnaností, jsou stejně součástí výroby, jako jsou jejím produktem. Nezaměstnanost je proto třeba chápat jako kategorii vykořisťování a nikoli jako kategorii vykořisťování vnější. Krom toho se rozptýlená částečná zaměstnanost stává jak disciplinujícím mechanismem kapitálu pro ty, kdo jsou zaměstnáni na zdánlivě stabilních pozicích, tak prostředkem ke snižování hodnoty pracovní síly a zvyšování míry vykořisťování. Smluvní dělníci musí „zjistit, že stupeň intenzity jejich vzájemné konkurence je zcela závislý na tlaku relativně přebytečného obyvatelstva“ (Marx). V tomto smyslu na přebytečném proletariátu není nic zbytečného. Přebytečný proletariát je fakticky dynamikou uvnitř proletariátu jakožto konceptu. Proto lze dále říci, že stejně jako objektivní antagonismus samotného třídního vztahu i struktura přebytečného proletariátu různými způsoby prostupuje životem každého jedince, a přesto ji nelze redukovat na identitu. Totalita přebytečného proletariátu – odvozená od vztahu kapitál-práce a od imperativu snižovat celkovou hodnotu pracovní síly – je přítomná ve všech jedincích.[20]

Přebytečný proletariát dnes

Novost produkce přebytečného proletariátu v současné chvíli lze nahlédnout ze tří stran, z perspektivy práce, kapitálu a státu, přičemž každá z nich odhaluje nuance dnešní propasti mezi nabídkou práce a poptávkou po ní. Přístup na smršťující se trhy práce je dnes v takové míře tvarován podmínkami jako pružná pracovní síla a brigádní pracovní smlouvy, že z většiny zaměstnaných se tak už fakticky stávají polozaměstnaní. Působení přebytečného proletariátu předpokládá jeho vyloučení z trhu jako podmínku pro jeho vstup. Obnovené chvalozpěvy na podnikání, podle nichž se každý může stát učitelkou, taxikářem nebo manažerkou motelu, jsou jen jazykem pracovních sil, mezi nimiž se stupňuje vzájemná konkurence. Pracovat sám na sebe se sice kdysi mohlo jevit jako známka úspěchu, ale dnes značí procesí atomizovaných, kteří neochvějně pochodují k naprostému riziku. Navíc od 90. let 20. století se ti, kdo v důsledku nanicovatých trhů práce žijí na hranici chudoby nebo pod ní, stávají v rostoucí míře závislými na nízkoúrokových spotřebitelských úvěrech, které vyvažují chřadnoucí sílu jejich mezd.

Z těchto důvodů lze říci, že restrukturalizace kvalitativně posunula proletariát od faktického pauperství k tomu, co se popisuje jak jeho konkrétní lumpenizace.[21] Jestliže v 19. století přebytečný proletariát spočíval v potenciální pauperizaci svobodného dělníka, restrukturalizace v 70. a 80. letech 20. století ustanovila konkrétní realizaci faktického paupera jako permanentní podmínku proletariátu v jeho vztahu ke kapitálu. Proto přebytečný proletariát označuje současné postavení pracovní síly, která má potíž stvrdit a realizovat svoji společenskost skrze námezdní vztah, a to právě kvůli samotnému námezdnímu vztahu. Antagonistické vztahy přebytečného proletariátu navíc mají tendenci projevovat se po genderové, rasové a generační linii.[22]

Tento vývoj na trzích práce signalizuje krizi reprodukce pracovní síly. Vždyť pro Marxe jsou to v Grundrisse právě prostředky zaměstnaní, co charakterizuje přebytečný proletariát: „musíme si ho představovat obecněji a jako takový ho vztáhnout ke společenskému zprostředkování, skrze něž jedinec získává přístup k prostředkům své reprodukce a vytváří je.“ Pokusy definovat přebytečný proletariát jednoduše jako specifickou lokaci ve výrobním procesu nedokážou uchopit jeho dynamiku v souladu s formou sociální mediace a ve vztahu ke sféře reprodukce. Jestliže v současné chvíli kapitál nadále negarantuje pravidelnost a dostatečnost námezdního vztahu v reprodukci pracovní síly, proletariát vstupuje do krize na rovině své vlastní reprodukce. Přebytečný proletariát je tudíž výrazem útoku kapitálu na reprodukci pracovní síly, což je situace ostře kontrastující s poválečnou sociální demokracií, kdy byly podmínky vykořisťování charakterizovány vyššími mzdami a většími sociálními výdaji státu. V průběhu času však kapitál zavrhnul svoji dohodu s prací, jejímž cílem bylo integrovat práci do procesu akumulace. Rovněž lze říci, že tato trhlina v reprodukci třídních vztahů byla reakcí kapitálu na cyklus třídních bojů v 60. a 70. letech 20. století, v nichž proletariát vyvíjel tlak na předchozí dohodu svazující mzdy s produktivitou tím, že se mu dařilo dosahovat masivního zvyšování mezd, což zvyšovalo náklady na reprodukci pracovní síly.[23] V kontrastu s touto situací je v současnosti přebytečný proletariát výrazem permanentního znehodnocování pracovní síly a s ním nedílně spojeného znehodnocování kapitálu, přičemž obojí se v rámci krize akceleruje. Proletariát globálních slumů a ghett je jen zhuštěnou formou této celkové krize reprodukce. Tento proces načrtává skrze „spirálu znehodnocování“,[24] jak o ní mluví pozdní Robert Kurz, kontury éry, v níž vedle uloudaného růstu bují přebytečný proletariát a jeho krize reprodukce.[25] Nejjistější předpovědí je desítky let trvající ubývání výnosů.

Jakožto dynamika vztahu kapitál-práce vychází relativně přebytečný proletariát ze současné krize. Kdybychom se jednoduše opírali o termín „průmyslová rezervní armáda“ – když už slovo rezervní a jeho spojitost s potenciální trajektorií uplatnění nezachycuje postavení přebytečného proletariátu – moc bychom toho o současné konjunkci nezjistili, protože růst přebytečného proletariátu nelze chápat výlučně jako krizi práce, ale také jako indikátor současných limitů akumulace kapitálu.[26] Tato krize pohání kapitál, aby zvyšoval produktivitu práce a mohl tak snižovat podíl nutné práce, což znamená – z marxiánského hlediska – rostoucí organické složení kapitálu. Rubem této mince je, že tímto vývojem se podrývá i nutná podmínka zhodnocování kapitálu: lidská pracovní síla.

Navíc jakákoli industrializace, která se v posledních dekádách odehrála (povětšinou stimulována liberalizací finančního kapitálu), jen sotva vyžaduje velké množství práce a ve srovnání s dřívějšími obdobími a průmyslem 20. století zaměstnává poměrně menší počet proletářů. Kupříkladu uvážíme-li ekonomický růst BRICS trhů (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jihoafrická republika), můžeme si samozřejmě povšimnout, že v těchto oblastech akumulace kapitálu postupovala poslední dobou rychlejším tempem než u ekonomik, které se rozvíjely v dřívějším období. Vždyť v těchto zemích, zejména pak v Číně a Indii, dochází k akceleraci růstu doprovázené značnými geografickými posuny ve výkonu globální průmyslové výroby a zaměstnanosti. Avšak na samotných těchto trzích dochází od 80. let 20. století jen k mírnému růstu zaměstnanosti v průmyslu coby procenta z celkové zaměstnanosti[27], takže nezemědělská zaměstnanost se převážně přesouvá do sektoru služeb, zejména pak v Brazílii. Jako procento z celkové pracovní síly, řekněme Číny a Indie, se podíl zaměstnanosti v průmyslové výrobě blíží ani ne 15 %. Navíc v Číně od 90. let 20. století dochází k postupnému zmenšování počtu proletářů činných ve výrobním procesu v poměru k celkové populaci.[28] Takže navzdory skutečnosti, že v tomto období v Číně přibývá průmyslových operací, nevede to k automatickému zvětšování průmyslové pracovní síly, ale naopak k jejímu zmenšení. Zatímco tedy Čína ztrácí pracovní místa ve své starší průmyslové výrobě, protože ta se stěhují do oblastí v jihovýchodní Asii, kde je devalvace pracovní síly ještě hlubší (např. Kambodža, Vietnam, Bangladéš), nově vznikající průmyslová odvětví „mají tendenci absorbovat méně práce v poměru k růstu objemu produkce.“[29] Zde se Marxův popis skrytého přebytečného obyvatelstva nápadně podobá urbanizované a migrující pracovní síle čínského přebytečného proletariátu,[30] jehož nucené expedice napříč venkovem a kontinenty (výsledek kapitalizace zemědělství) jsou promořeny nejistotou.[31]

Globální stagnace počtu průmyslových dělníků coby procenta z celkové pracovní síly koreluje s expanzí sektoru služeb s nízkými mzdami, který charakterizuje flexibilita přebytečného proletariátu. Proto kapitalizace nových trhů sice může zredukovat absolutní počet chudých v těchto zemích, ale tento proces s sebou převážně nese bujení málo placené práce. Telekomunikace a komputerizace v Indii sice mohou přinášet vyšší HDP, ale pravidlem zůstává růst částečné zaměstnanosti. Dál v minulosti státní výdaje zemí BRICS skrývaly realitu industrializace, která nevstřebává pracovní sílu tempem shodným s tempem akumulace. Tyto bezpečnostní sítě, které často měly podobu dotací na základní zboží, se dnes povětšinou rozpouštějí privatizací a austeritou.

Hlavní problém, který kapitál v dnešní krizi má, by šlo vyjádřit následující tautologií: kapitál je nucen zvyšovat produktivitu práce a k tomu potřebuje více kapitálu. Avšak na historickém pozadí již tak velmi vysokého organického složení je minimální množství kapitálu, které je třeba investovat, aby se vám vrátil jistý zisk, příliš velké. Takže, aby získal více kapitálu potřebného na investice, musí kapitál zvyšovat produktivitu práce. Kvůli této tautologii či aporii kapitál v rostoucí míře prchá z výrobní sféry a hledá útočiště v investicích do finančních trhů, kde se zdá snazší dosáhnout zisku spekulováním s měnami, státními rozpočty nebo realitními trhy atd. Tuto tendenci lze rovněž popsat jako útěk před striktní reglementací zákona hodnoty – útěk, který nakonec nikdy nemůže být úspěšný.

Současná krize nabývá podobu celkového znehodnocování, které krom toho, že s sebou nese rekonfiguraci podmínek vykořisťování, vyvolává fiskální patové situace, které jsou výsledkem přehnaného deficitního utrácení. Stát je zároveň jak předpokladem, tak výsledkem podmínek akumulace kapitálu. Současná krize kapitálu se tak projevuje jako krize státu, která se pak projevuje jako monetární stimuly, hotovostní injekce, austerita a nakonec represe. V oblastech, z nichž odešel kapitál, se soustředí policie. V tomto kontextu státní správa přebytečného proletariátu koresponduje s globalizovaným zeměpisným rozdělením pracovních sil do zón a můžeme očekávat, že význam tohoto dělení poroste například v souladu s masivní imigrací a proudy běženců, ale také s městskou a předměstskou společenskou dělbou práce.

Od druhé světové války se zmírňování krize uskutečňovalo v podobě masivní destrukce a devalvace kapitálu. Následně se stalo primárním účelem státu stabilizovat krizi věčně narůstajícími deficitními výdaji, které zajišťovaly keynesiánskou dohodu mezi kapitálem a prací o svázání mezd s produktivitou.[32] Tato dohoda ve finále došla svého konce za krize v 70. letech 20. století a období 2007-08 potvrdilo, že daný přístup k dosažení reálného růstu ekonomiky je lehkovážný. V současnosti je tak funkcí státu, bez ohledu na jeho sociálně demokratické pózy,[33] pokračovat v austeritě, kterou stát snižuje svůj podíl na nákladech na reprodukci pracovních sil, což je politika, která nevyhnutelně ústí ve větší kriminalizaci a represi.[34] Nejsilněji jsme dnes svědky státu jakožto prostředkujícího momentu celkové devalvace pracovní síly v jihoevropských zemích, kde věřitelé nutí vlády například snižovat množství státních svátků, příplatky za přesčasy a odstupné, rušit dohody dosažené kolektivním vyjednáváním a obecně redukovat veřejné výdaje na sociální programy, tj. nepřímou mzdu. Zde stát ztrácí svoji integrační sílu a možnost politické mediace má tendenci mizet. Není tedy žádná náhoda, že sociální boje posledních let rostoucí měrou spočívají v přímé konfrontaci se státem.[35] V minulosti stát stabilizoval krizi. Jenže keynesiánské řešení už není na pořadu dne, protože státy jsou insolventní díky tomu, že po celé poválečné období silně dotovaly soukromou sféru a hodně si půjčovaly. V minulosti bylo možné zprostředkovat reprodukci přebytečného proletariátu důchodem z již existující nadhodnoty distribuované prostřednictvím státních výdajů a sociálních dávek. V takovém scénáři, který dával větší smysl před restrukturalizací ekonomiky v 70. letech 20. století, nepřímá mzda přebytečného proletariátu přicházela skrze zdanění soukromých podniků. Dnes je však v krizi samotný stát a nemůže již zaručit reprodukci pracovní síly. Tato neschopnost je výrazem globální devalvace pracovní síly, která vede k bezkonkurenční erupci generace přebytečných proletářů s bezútěšnou budoucností.

Boj přebytečného proletariátu

Vzhledem k prostořekosti smíšených signálů bychom teď měli čtenáře předem varovat, aby se vyhnuli dvěma možným věcem – potenciálním slepým uličkám, které jsou v podstatě dvěma stranami téže mince: idealizovat si práci buď v její minulé slávě, nebo v její současné pomíjivosti. Předně předchozí pojednání o fenoménu přebytečného proletariátu v rámci současné chvíle nelze chápat jako lamentování nad marginalizací klasického výrobního dělníka, kterého si leckdo představuje, jak bouchá pěstí do jednacího stolu, a který možná charakterizoval předešlá období. Pokud nic jiného, pak současná konjunkce a dynamika přebytečného proletariátu přinejmenším signalizují bídu workeristické perspektivy. Nejde totiž o to pokoušet se o obnovu minulých podmínek vykořisťování, ale čelit historickým limitům dnešní reprodukce třídního vztahu. Produkce komunismu není glorifikací práce, ale jejím zrušením. Protikladem vnitřně spojeným s tímto bezcílným lkaním je povyšování přebytečného proletariátu do pozice unikátního revolučního subjektu schopného skutků, které jsou strukturálně znemožněny těm, kdo mají tolik štěstí, že si zachovali předchozí podmínky vykořisťování. Bujení pouličních bouří, které je v současné chvíli doplňkem vývoje přebytečného proletariátu, nevyžaduje romantickou projekci rozpoznávající identitářského činitele, který má ke komunismu blíž než ti šťastnější.[36] Dokonce i ti nejsytější mohou jednat podobně.

Dynamika přebytečného proletariátu je dynamikou fragmentace proletariátu – tedy procesem, který rekonfiguruje celkové pracovní síly v souladu s měnícími se podmínkami kapitálu a s devalvací pracovní síly, čímž uskutečňuje vnitřní proměny proletariátu jako celku a jeho různých vztahů k výrobnímu procesu.[37] Proto se současný třídní boj často skládá z účastníků, kteří mají různé pozadí a zkušenosti a často se nalézají ve vzájemném konfliktu. Tuto mnohotřídnost lze snad nejvýrazněji pozorovat v konfliktech obklopujících tzv. „střední vrstvy“ a v jejich pocitu úzkosti z toho, že se propadají do méně příznivých podmínek vykořisťování. Jejich krize, která zahrnuje i jejich volání po spravedlivější ekonomické distribuci, je sama momentem totality přebytečného proletariátu, tj. existuje ve vnitřní fragmentaci proletariátu a skrze ni. Aktuální problém přebytečného proletariátu tudíž evokuje otázku mnohotřídnosti jakožto dynamiky současných bojů proletariátu, jehož fragmentární povaha se často jeví jako jeho vlastní limit.

Tento problém se často popisuje jako problém kompozice, tj. jako komplikovanost sjednocování frakcí proletariátu v průběhu boje. Ano, obsah revoluce se již nejeví jako triumf hráze protrhávající třídní moci proletariátu, jak tomu mohlo být během první poloviny 20. století.[38] Výrazem tohoto vývoje jsou boje, jejichž dějištěm již není ani tak říše výroby jako sféra reprodukce. Například Arabské jaro, Indignados, Occupy, Taksim, Majdan a různorodé pouliční bouře v zahraničí nebyly o afirmaci dělnické identity v konfliktu s kapitálem, ale spíše o nedostupnosti a neustavitelnosti jednotící identity v dynamice těchto hnutí. Nedávné rasové vzedmutí proti policii v USA, zejména pak ve Fergusonu a Baltimoru, nemá mnoho společného s ambicemi dožadovat se zaměstnání, které se objevovaly v nedávné minulosti. Dále to dosvědčuje expanze přebytečného proletariátu doprovázející růst přebytečného kapitálu, který si není s to najít trvalé investiční příležitosti. Dělnické hnutí již nedodává třídnímu boji konzistenci. Proto se nová třídní konzistence stává z fragmentace. Soudobé boje se tedy neprojevují ani tak jednotou jako spíše agregátem segmentovaných zájmů, které sdílí různé podoby spřízněnosti díky materiální reprodukci (exekuce a vystěhování, ceny potravin, ceny jízdného), abstraktním požadavkům („korupce“, „nerovnost“, „nespravedlnost“) nebo autodestruktivní identifikaci s fragmenty, které lživě zosobňují společenský celek (buď nacionální, nebo náboženské sekty). Proto se mzdový požadavek, který v minulosti charakterizoval boje předchozího období a byl pro ně centrální, stává tangenciálním. Přebytečný proletariát jakožto dynamika třídního boje v současné chvíli nemůže být živnou půdou pro sny o keynesiánském třídním kompromisu. Třídní afirmace proletariátu je trvale v defenzivě.

Uvažujeme-li o pojmu přebytečného proletariátu v kontextu třídního boje, díky předchozímu pojednání víme, že tu nejde o prostou empirickou otázku, z koho se tyto skupiny skládají. Soudobé sociologické identity jsou samy jen jevové formy, momenty v celkové reprodukci vztahu kapitál-práce a tedy i v devalvaci pracovní síly jako zboží, která dnes probíhá skrze přebytečný proletariát. Důležitější otázkou pro komunistickou teorii je, co tyto personifikace kategorie „přebytečný proletariát“ dělají proti tomu, čím jsou – tj. zajímá nás imanentně negativní síla jejich postavení proletariátu coby třídy proti sobě v krizi její reprodukce. Pojednání ovšem zůstává otevřené ve věci toho, jak konkrétní vývoj přebytečného proletariátu, jenž je zároveň vývojem krize kapitálu, intenzifikuje dělbu a fragmentaci proletariátu, a podél kterých linií se tak v soudobém boji děje (např. antagonismy mezi zeměpisnými lokalitami, mezi kvalifikovanými a nekvalifikovanými pracovními silami, skrze stigmatizaci věkovou, rasovou a genderovou atd.). Pojem přebytečného proletariátu tudíž vede k důležitější otázce: jak může v současné chvíli vyvlastněná a vykořisťovaná třída – navzdory sílící vnitřní rozdělenosti – jednat o sobě a proti sobě jakožto třída kapitálu? Takto vzato je přebytečný proletariát jednoduše jen tou nejaktuálnější podobou samotného proletariátu – podobou, jejíž esencí zůstává, že je jednotná ve svém odloučení od prostředků její vlastní reprodukce.

surplus.fam@gmail.com

Frankfurt nad Mohanem, jaro 2015

[1] Zejména „Mezinárodní měnový fond snížil svoji předpověď růstu pro globální ekonomiku kvůli zpomalení v Číně, rýsující se recesi v Rusku a pokračující slabosti Eurozóny.“ (http://www.theguardian.com/business/2015/jan/20/imf-cuts-global-economic-growth-forecast) Navíc Mezinárodní organizace práce „pro následující léta předpovídá globální ekonomice jako celku pochmurný obrázek zaměstnanosti.“ (http://blogs.wsj.com/economics/2015/01/21/world-economy-needs-280-million-jobs-in-next-five-years-ilo-says/) Očekávání pro Latinskou Ameriku na tom nejsou o nic lépe, neboť MMF „řekl, že v roce 2015 čeká kontrakci ekonomiky ve Venezuele a Argentině a růst o pouhých 0,3 procenta v Brazílii a rovněž snížil svoji předpověď latinskoamerického růstu pro rok 2016 z 2,8 procenta na 2,3 procenta.“ (http://laht.com/article.asp?ArticleId=2370538&CategoryId=12394) Zejména brazilská ekonomika se blíží implozi, jelikož „ekonomové už čtvrtý týden v řadě zvyšují předpověď inflace pro letošní rok a snižují svůj odhad ekonomického růstu.“ (http://www.bloomberg.com/news/articles/2015-01-26/brazil-economists-raise-2015-cpi-cut-gdp-for-fourth-week-in-row) Vůči zpomalení není imunní ani severní Evropa, neboť „švédská vláda snižuje svoji prognózu ekonomického růstu a předpovídá, že se jí v příštích čtyřech letech nepodaří dosáhnout rozpočtového přebytku.“ (http://www.bloomberg.com/news/articles/2015-01-20/sweden-cuts-gdp-forecast-as-deficit-seen-stretching-past-2018)

[2] „Chevron Tightens Belt as $40 Billion Makeover Sweeps Oil Sector“ (http://www.bloomberg.com/news/articles/2015-01-30/chevron-profits-fall-to-lowest-since-2009-as-oil-prices-collapse).

[3] „We Travelled Across China and Returned Terrified for the Economy“ (http://www.bloomberg.com/news/articles/2015-04-09/we-travelled-across-china-and-returned-terrified-for-the-economy).

[4] Zdánlivě „stabilní“ ekonomická konjunktura v Německu je založena na restrukturalizaci trhu práce v posledních deseti letech, která vyústila ve významné snížení nákladů na reprodukci společenské pracovní síly (http://foreignpolicy.com/2015/05/05/rich-germany-has-a-poverty-problem-inequality-europe). Navíc se jedná o ekonomiku postavenou převážně na vývozu do jiných zemí a tak může domnělá odolnost německé ekonomiky vzít velmi rychlý konec s příštím poklesem globální ekonomiky, protože je závislá na exportech a nízkých mzdách (http://blogs.lse.ac.uk/eurocrisispress/2015/03/12/germany-the-giant-with-the-feet-of-clay).

[5] „Debt mountains spark fears of another crisis“ (http://www.ft.com/intl/cms/s/0/2554931c-ac85-11e4-9d32-00144feab7de.html#axzz3QuNTKwet).

[6] „Deleveraging, What Deleveraging? The 16th Geneva Report on the World Economy“ (http://www.voxeu.org/article/geneva-report-global-deleveraging). Obzvláště u jihoevropských zemí se v posledních 3 letech jejich poměr dluh/HDP vyšplhal o 15 %. „Germany faces impossible choice as Greek austerity revolt spreads“ (http://telegraph.co.uk/finance/economics/11407256/Germany-faces-impossible-choice-as-Greek-austerity-revolt-spreads.html). Nejnověji stojí za povšimnutí čínský dluh, který se od roku 2007 zčtyřnásobil, nyní dosahuje 282 % HDP, a latentně nadměrná kapacita čínské ekonomiky, kterou lze připsat přehřátému trhu s nemovitostmi. „Debt and (not much) deleveraging“ (http://www.mckinsey.com/insights/economic_studies/debt_and_not_much_deleveraging) a „How addiction to debt came even to China“ (http://www.ft.com/intl/cms/s/0/585ae328-bc0d-11e4-b6ec-00144feab7de.html#axzz3SjqvVqAV).

[7] „Most of the world’s workers have insecure jobs, ILO report reveals“ (http://www.theguardian.com/business/2015/may/19/most-of-the-worlds-workers-have-insecure-jobs-ilo-report-reveals).

[8] „The December Jobs Report in 10 Charts“ (http://blogs.wsj.com/economics/2015/01/09/the-december-jobs-report-in-10-charts).

[9] Jak Marx píše, „Die Vermehrung der Produktivkraft der Arbeit und die größte Negation der notwendigen Arbeit ist die notwendige Tendenz des Kapitals.“ (Grundrisse)

[10] Zde stojí za to zdůraznit relativitu tohoto poklesu – tedy, i když kapitál kvantitativně navyšuje počet zaměstnaných lidí, všeobecný zákon kapitalistické akumulace tvrdí, že jejich počet poroste úměrně pomaleji než celková míra akumulace. To znamená, že „dělnické obyvatelstvo neustále roste rychleji než zhodnocovací potřeby kapitálu,“ a že „tou měrou, jak se akumuluje kapitál, musí se zhoršovat postavení dělníka, ať je jeho mzda jakákoli, vysoká nebo nízká.“ (Das Kapital Band I)

[11] Jak píše Marx: „Das Arbeitsvermögen kann nur seine notwendige Arbeit verrichten, wenn seine Surplusarbeit Wert für das Kapital hat, verwertbar für es ist. Ist diese Verwertbarkeit daher durch eine oder die andre Schranke gehemmt, so erscheint das Arbeitsvermögen selbst 1. außer den Bedingungen der Reproduktion seiner Existenz; es existiert ohne seine Existenzbedingungen und ist daher a mere encumbrance; Bedürfnisse ohne die Mittel, sie zu befriedigen; 2. die notwendige Arbeit erscheint als überflüssig, weil die überflüssige nicht notwendig ist. Notwendig ist sie nur, soweit sie Bedingung für die Verwertung des Kapitals.“ Dále je třeba zdůraznit, že tato silná nutkavost uspokojení potřeby je výsledkem této krize směnného vztahu: „daß es also die means of employment und nicht of subsistence sind, die ihn in die Kategorie der Surpluspopulation stellen oder nicht. Dies ist aber allgemeiner zu fassen und bezieht sich überhaupt auf die soziale Vermittlung, durch welche das Individuum sich auf die Mittel zu seiner Reproduktion bezieht und sie schafft; also auf die Produktionsbedingungen und sein Verhältnis zu ihnen.” (Grundrisse)

[12] „One in Three U.S. Workers Is a Freelancer“ (http://blogs.wsj.com/atwork/2014/09/04/one-in-three-u-s-workers-is-a-freelancer/.

[13] „Against Sharing“ (http://www.jacobinmag.com/2014/09/against-sharing).

[14] „ISIS Paying Off Student Debt to Lure American Recruits“ (http://dailycurrant.com/2015/01/20/isis-paying-off-student-debt-to-lure-american-recruits).

[15] Jak píše Adorno: „Nominalismus je snad nejhlouběji spřažen s ideologií v tom, že spoluvzniká jako nepopiratelně dostupná danost; klame tedy sám sebe a lidstvo naznačováním, že světaběh ruší poklidnou určitost existujícího, určitost, kterou si koncept daného jednoduše usurpuje a obklopuje abstrakcemi.“ (Aesthetic Theory)

[16] Jak píše Zamora, „kategorie ‘nezaměstnaní’, ‘chudí’ nebo ‘prekéři’ ihned přestávají být chápány z hlediska vykořisťování, které je jádrem kapitalistických ekonomických vztahů, a začíná se jim, i s nimi spojeným situacím, rozumět z hlediska relativní (peněžní, sociální nebo psychologické) deprivace a tak spadají do obecných rubrik ‘exkluze’, ‘diskriminace’ nebo forem ‘dominance’.“ Zamora, Daniel. „When Exclusion Replaces Exploitation“ (http://nonsite.org/feature/when-exclusion-replaces-exploitation.

[17] viz Gunn, Richard. „Notes on ‘Class’“ (http://www.richard-gun.com/pdf/4_notes_on_class.pdf).

[18] Z tohoto důvodu – tj. kvůli souběžnosti abstraktního a konkrétního – bude nadále kategorie „přebytečné obyvatelstvo“ označována jako „přebytečný proletariát“. Jak Marx poznamenává v úvodu ke Grundrisse, kategorie „obyvatelstvo“ – která předpokládá, že společnost je množstevní sbírkou atomizovaných jedinců – je sama „chaotickou“ abstrakcí od třídního vztahu. „Obyvatelstvo“ je tudíž pomotanou subjektivizací konceptu, který se tento text snaží zdůraznit nikoli jako identitu, ale jako dynamický společenský vztah. Co se týče Marxova vlastního používání termínu „přebytečné obyvatelstvo“, je třeba připomenout, že on sám se této kategorie dovolává především kvůli polemice proti Malthusovi a používá ji v argumentaci proti přelidnění jakožto biologické nutnosti. Proto Marx přichází s touto kategorií, aby obrátil naši pozornost zpět k historickým a společenským určením fenoménu přelidnění. V jistém smyslu by bylo možné říci, že Marxovo kategoriální použití „přebytečného obyvatelstva“ je jakýmsi détournement Malthuse, tj. polemickým osvojením malthusiánských kategorií klasické politické ekonomie skrze jejich převrácení naruby. Z toho důvodu Marx hovoří o relativně přebytečném obyvatelstvu a nikoli o absolutně přebytečném obyvatelstvu. Otevřenou otázkou zůstává, jak moc vážně bychom se v současné chvíli měli potýkat s ideologickou silou malthusiánských teorií o přelidnění. Jedná se o legitimní problém, protože v sociologickém diskursu implicitně zůstávají malthusiánské demografické hypotézy, které účinně mystifikují historicky specifickou úlohu produktivity práce ve výrobě přebytečných populací. Aktuálnějším příkladem pak je populismus obklopující ekologickou katastrofu a jeho spjatost s tématy spotřeby a demografických modelů a nikoli s reálným přivtělováním přírody k určitým formám hodnoty.

[19] Davis, Mike. Planet of Slums. 2006.

[20] Měrou, jakou vztah kapitál-práce – projevující se skrze přebytečný proletariát – prostupuje jak vztahy mezi jedinci, tak prostupuje skrze jedince, následující články tak či onak popisují bezútěšné obzory boje s pohromou, která spočívá v tom, že vás kapitál uznává jen částečně: „Young people ‘feel they have nothing to live for’“ (http://www.bbc.com/news/education-25559089), „Spanish Suicides Rise To Eight-Year High“ (http://www.zerohedge.com/news/2014-02-03/spanish-suicides-rise-eight-year-high), „Is Work Killing You? In China, Workers Die at Their Desks“ (http://investmentwatchblog.com/is-work-killing-you-in-china-workers-die-at-their-desks/), „The Greek Mental-Health Crisis: As Economy Implodes, Depression and Suicide Rates Soar“ (http://content.time.com/time/world/article/0,8599,2079813,00.html), „Suicide rates increased with global economic crisis“ (http://www.medicalnewstoday.com/articles/266181.php), „US suicide rate rose sharply among middle-aged“ (http://bigstory.ap.org/article/us-suicide-rate-rose-sharply-among-middle-aged), „Banker Suicides Return“ (http://www.zerohedge.com/news/2014-10-24/banker-suicides-return-dsks-hedge-fund-partner-jumps-23rd-floor-apartment).

[21] Jak píše Rocamadur z Blaumachen, „Nebezpečné třídy 21. století nejsou tradičně definovaným lumpenproletariátem,[21] jenž jako permanentní okraj rezervní armády práce žíval ve svém vlastním světě, a proto od začátku představoval něco, co je ústřednímu kapitalistickému vztahu ‘vnější’. Kdežto do nového ‘lumpenproletariátu’ (nových nebezpečných tříd) zasahuje normalita námezdního vztahu právě proto, že ‘normální’ proletariát je lumpenizován. Krize na jednu stranu způsobuje prudkou pauperizaci mnoha pracujících (jak je tomu v celém západním světě), protože na ně klade břímě rostoucí nezaměstnanosti/brigádního zaměstnávání a dluhů (půjček, které teď nejsou s to splácet, což je o to horší, že ti, kdo mají hypotéku, si často nemohou zažádat o sociální příspěvek na bydlení) či omezeného přístupu k úvěrům. A navíc tedy produkuje zvýšenou lumpenizaci proletariátu samotného – lumpenizaci, která se nejeví jako námezdní práci vnější, ale jako její definující prvek.“ („Zdivočelá podtřída vtrhává do ulic“. Sic svazek 2, 2014, https://pratelekomunizace.wordpress.com/2013/02/23/sic-zdivocela-podtrida-vtrhava-do-ulic-aneb-nepokoje-v-anglii-a-dalsi-martyria/)

[22] Hypotéza, že se dynamika přebytečného proletariátu projevuje skrze vztahy genderu, rasy a generace, zůstává otevřenou otázkou pro další diskuse. Nicméně je možné nabídnout několik předběžných postřehů, které by mohly teoretizaci přebytečného proletariátu popohnat řečeným směrem: 1) Ohledně genderu by bylo možno postulovat, že přebytečný proletariát je ve své esenciální celistvosti femininní, nakolik „obecná tendence k ‘feminizaci’ neznamená genderování pohlavně slepého trhu, ale spíše pohyb kapitálu k využívání levné, krátkodobé a flexibilní pracovní síly v postfordistických, globalizovaných podmínkách akumulace, které si stále silněji žádají dekvalifikaci a ‘just-in-time’ fungování“ („The Logic of Gender.“ Endnotes svazek 3, 2013). Zde můžeme říci, že produkce přebytečného proletariátu je feminizací proletariátu samotného. Takováto linie uvažování musí rovněž prozkoumat opětovnou privatizaci reprodukce a aktualizaci tradičních rodinných rolí, které s sebou nese krizový vývoj. 2) Podobně i procesům rasizace lze porozumět na základě antagonistických vztahů přebytečného proletariátu. V postavení přebytečného proletariátu zesměšňují pracovní sílu meze její vlastní směnitelnosti a zůstává osamocena s nerealizovanou užitnou hodnotou pro kapitál jako bezcenný materiál chabě lapající po společenské validaci směnným vztahem a tak se místo toho uchyluje k naturalizaci fenotypických odlišností. Dále bychom mohli říci, že imigranti a migrující práce jsou ustavujícími prvky pro samotné neformální trhy práce a tudíž jsou strukturálně nutnými zosobněními celkové devalvace pracovní síly. Proto rasizovaná pracovní síla neoznačuje zvláštní segmentaci proletariátu, ale je výsledným příkladem dynamiky přebytečného proletariátu vyjádřené skrze etnické, národnostní a fenotypické atributy. Srovnej s R. L. „Inextinguishable Fire: Ferguson and Beyond“ a „Burning and/or Demanding. On the Riots in Sweden“. Sic svazek 3 (připravuje se k vydání). 3) V souladu se způsoby, jimiž se esence přebytečného proletariátu vyjevuje skrze generační disparitu, viz R. L. „Inextinguishable Fire: Ferguson and Beyond“, Sic svazek 3 (připravuje se k vydání) a „‘Old People Are Not Revolutionaries!’ Labor Struggle Between Precarity and Istiqrar in a Factory Occupation in Egypt“ (http://www.focaalblog.com/2014/11/14/dina-makram-ebeid-labor-struggles-and-the-politics-of-value-and-stability-in-a-factory-occupation-in-egypt/). Marxův popis plynulého přebytečného obyvatelstva se specificky točí kolem procesu stárnutí pracovních sil. V jeho době, jakmile dělníci dosáhli jistého věku, nebyli už dostatečně vitální, aby splňovali požadavky výrobního procesu. Dnes se situace notně změnila, protože kapitál je nyní schopen pojmout seniory do obrovského sektoru služeb s nízkými platy a prací na částečný úvazek, bez sociálních dávek nebo penzí, zejména pak do odvětví rychlého občerstvení. Srovnej s „Low-Wage Workers Are Older Than You Think“ (http://www.epi.org/publication/wage-workers-older-88-percent-workers-benefit) a „In Tough Economy, Fast Food Workers Grow Old“ (http://www.nbcnews.com/feature/in-plain-sight/tough-economy-fast-food-workers-grow-old-v17719586).

[23] Rostoucí náklady na sociální výdaje státu a jejich využívání proletáři, které směřovalo k odpojení příjmu od mezd, byly dalšími projevy tehdejšího proletářského vzdoru.

[24] Robert Kurz. „Double Devalorization“ (https://libcom.org/library/double-devalorization-robert-kurz).

[25] Ohledně souvislosti mezi devalvací měn a migračními vzorci přebytečného proletariátu z bývalého Východního bloku viz „Russian Rouble Crisis Poses Threat to Nine Countries Relying on Remittances“ (http://www.theguardian.com/world/2015/jan/18/russia-rouble-threat-nine-countries-remittances).

[26] Nejnápadnějším příkladem jsou ty situace, kdy zaměstnavatelé propagují politiku návaznosti mzdy na míru zisku, a to pod směšným praporem boje proti nerovnosti. Srovnej s „Fiat Chrysler CEO Takes Aim at Two-Tier Wages for UAW Workers“ (http://www.wsj.com/articles/fiat-chrysler-ceo-takes-aim-at-two-tier-wages-for-uaw-workers-1421080693). „Fiat Chrysler Sets Bonus Scheme for Italian Workers“ (http://www.thelocal.it/20150417/fiat-chrysler-sets-bonus-scheme-for-italian-workers).

[27] Pojednání o tomto tématu ve vztahu k historické obsolenci stranické formy dělnické organizace viz Benanav, Aaron a Clover, Joshua. „Can Dialectics Break BRICS?“. South Atlantic Quarterly (2014).

[28] Světová banka. „Labor force participation rate, total (% of total population ages 15+) (modeled ILO estimate)“ (http://data.worldbank.org/indicator/SL.TLF.CACT.ZS/countries/CN?display=default).

[29] „Bída a dluh“. Endnotes svazek 2: Misery and the Value Form (2010). https://kknihovna.wordpress.com/2011/03/01/bida-a-dluh-o-logice-a-historii-prebytecnych-populaci-a-prebytecneho-kapitalu/.

[30] Dobré shrnutí ohledně původu soudobého latentního přebytečného proletariátu v Číně viz „Land Grabs in Contemporary China“ (http://libcom.org/blog/china-land-grabs).

[31] Rovněž nesmíme zapomínat, že globální dělba práce neboli segmentace akumulace kapitálu rovněž přirozeně proměňuje interní dynamiku kapitál-práce v jednotlivých zemích. Po dlouhou dobu Čína hrála úlohu země s průmyslem s nízkým organickým složením, které si žádá velké množství práce. To se dnes sice mění, ale industrializace Číny v posledních desetiletích je rovněž výrazem produkce přebytečného proletariátu ve zbytku světa. Populární narativy o globální ekonomice po roce 2000 soustavně lamentovaly nad útěkem kapitálu ze zemí centra a nad přesunem průmyslových pracovních míst na východ, do oblastí s více znehodnocenou prací. Ve výsledku tak došlo k devalvaci pracovní síly v průmyslových odvětvích západní Evropy a USA. Proto je proletarizace čínského obyvatelstva – která je zároveň produkcí čínského přebytečného proletariátu – výrazem tvorby přebytečných populací v jiných koutech glóbu.

[32] Tato dějinná chvíle vyprodukovala – výměnou za nesmírný růst produktivity a zlevnění zboží dané masivním znehodnocením kapitálu během války – větší kupní sílu a více integrovala proletariát do sfér spotřeby. Zatímco se jednalo o odraz relativního poklesu hodnoty pracovní síly vůči celkové hodnotě vyrobené společností, tento přeci jen vyvolal absolutní zvýšení reálné hodnoty mezd. Tuto tendenci navíc doprovázely přímé subvence pro výrobní sféru a také zvyšování nepřímé mzdy proletariátu, kterému se takto dostalo přepychu mírného zvýšení ceny jeho práce nad minimum nutné k reprodukci této práce, ale také různých doplňků v podobě půjček, úvěrů a sociálních i důchodových dávek.

[33] Užitečná úvaha o vyhlídkách Syrizy v Řecku viz Cognord. „Is It Possible to Win the War After Losing All the Battles?“ (http://www.brooklynrail.org/2015/02/field-notes/is-it-possible-to-win-the-war-after-losing-all-the-battles).

[34] Nejnovější příklad ze Španělska viz „Spanish government prepares new National Security Law“ (http://www.wsws.org/en/articles/2015/02/11/spai-f11.html).

[35] Permanentní pocit, že mohou být potenciálně ignorováni procesem vykořisťování, je projevem neutěšené situace proletářů, kteří se chápou jako střední třída. Projevuje se jako politický problém a často se konstruuje pod rubrikou obecného občanstva. Právě taková byla ústřední dynamika hnutí okupovaných náměstí v roce 2011, které stimulovala témata urbanizace, státní infrastruktury a represe. Na jednu stranu tedy stát ztrácí svoji integrační sílu, ale na druhou stranu se v sociálních hnutích formuluje potřeba nové formy politické mediace. Obecněji lze říci, že vlnu bojů z let 2008-2012 zřetelně charakterizovalo setkání se státem jakožto jejich primárním antagonistou.

[36] Mimo jiné, právě i z tohoto důvodu si Marxovy příležitostné obavy z reakčního charakteru toho, čemu říkal lumpenproletariát, zaslouží za současných podmínek přezkoumat.

[37] Samozřejmě lze říci, že proletariát můžeme normativně chápat jako vždy již fragmentovaný samotnou jeho povahou. Tento argument se vztahuje k podmínce odloučení od výrobních a reprodukčních prostředků a také k různým zprostředkováním hodnoty, které z konání proletariátu činí odcizenou sílu stojící „nad ním a proti němu“. Avšak jakkoli zásadní mohou tyto podmínky být coby nutné podmínky směnného vztahu, tyto separace nám neříkají nic o historickém vývoji fragmentace proletariátu v současné chvíli uvnitř kapitalismu.

[38] To samozřejmě neznamená, že boje ve výrobní sféře již nejsou důležité, ale jen to, že ve změněném historickém a sociálním kontextu třídní kompozice nabývají nového významu. Nelze je tedy chápat jako návrat starého dělnického hnutí. Důležitější otázkou ohledně těchto bojů je, zda s sebou nesou nebo nenesou moment negování existence třídního vztahu ve všech jeho zprostředkováních.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: