Hic nihil, hic salta! (Kritika bartlebyismu)

„Nabízíme našim soudruhům kritiku nihilistické tendence v komunistickém a anarchistickém myšlení. Částečně proto, že na její přitažlivosti shledáváme leccos mystifikujícího a leccos pochopitelného. Doufáme, že přinejmenším vyprovokuje nějakou tu konverzaci mezi přáteli a soudruhy, kteří s touto myšlenkovou linií sympatizují.“ Tolik američtí Research & Destroy k jejich nejnovějšímu textu, který se rovněž dotýká kritiky aktivismu a zoufalé otázky „Co dělat?“

Po věznění a bití a soudech; po zoufalých snahách, o nichž jste věděli, že budou k ničemu, po překvapivých obratech událostí, o nichž jste si mysleli, že by k něčemu být mohly a pracných pokusech posunout vývoj situace; po příliš mnoha schůzích, věčném nevyspání, co se tady, sakra, děje; po prodloužení seznamu bývalých přátel, po rozhodnutí, že tu musí být práskač, poté, co zazněly všechny ty strašné věci a pak jste jich litovali a poté, co jste je řekli znova a už jste jich nelitovali; po vašich obavách, smutku, únavě a poté, co jste si konečně přiznali, dříve než někteří a později než jiní, že jste neuspěli, že je konec, že oni vyhráli a že vy to prostě nemůžete zabalit, vykašlat se na to a jít domů, protože když oni vyhrají, nevrátí se prostě šťastně domů a nepřepočítávají své peníze a hlasy ve volbách a zbraně, ale hrozně vám podělají život, podělají lidi, které milujete, strčí je do vězení nebo dostanou podmínku, seberou vám peníze, zvýší vám činži, rozvrátí místo, kde žijete, zabíjejí a zabíjejí a pořád dál zabíjejí – po tom všem je přirozené mít pořádnou depresi; je přirozené mít pocit, že všechno, co jste dělali, byla prostě pitomost, že jste byli blbci, že jste museli něco udělat špatně či ještě lépe, že někdo jiný musel něco udělat špatně, i když stojíte proti nepříteli, který je silnější než vy, a i když historie všech bojů vždy byla konkordancí neúspěchů a i když nikdy nikdo nepřišel na to jak proti takovému nepříteli důsledně a opakovatelně uspět. Snazší je, když můžete někoho obvinit. Snazší je, když se dá ukázat na nějakou chybu. Došlo-li totiž k chybě, pak byla nějaká naděje; došlo-li k chybě, můžete dál melancholicky lnout k zarputilému přeludu, co by bylo, kdyby…

Samozřejmě, že svět v jeho dnešní podobě je dost depresivní. Pro mnohé z nás je to návrat do normálu, vyhlídka dalšího roku drtivé každodennosti, co činí konec nějaké politické sekvence nesnesitelným. Zakoušíme-li porážku, uvědomujeme si, že každodennost se ustavuje porážkou; normální fungování kapitalismu je nepřetržitou kontrarevolucí. Deprese a úzkost jsou formy, skrze něž se toto vítězství zajišťuje, skrze něž se lidé stávají povolnými, izolovanými, ale jen tehdy jsou-li tyto nálady modulovány krátkými chvílemi naděje, úlevy, imaginace, ambice. Kapitalismus chce neustálou nízkou míru neštěstí. Chce, aby se lidé zapojovali do nepřetržitého procesu kontroly nad emocemi – pomocí obrazů, práce, sexu, zboží. Jakmile se tyto pocity politizují, jakmile se odhalí jejich politický původ, vede to ke všemožným problémům. Protože tato citová hnutí jsou tím jediným, co lidé v takových komunitách mohou zaručeně sdílet, máme sklon připisovat jim hodnotu jakožto nějaké známce autenticity; stávají se z nich znamení identity, cosi, čeho je třeba se držet, co se musí cizelovat, estetizovat, uctívat. Naše pocity tak přestávají motivovat naši politiku, být zdrojem její energie a stává se z nich její předmět. Výsledkem je bídnictví, komunita utvářená sdíleným neštěstím, jejíž reprodukce tajně závisí na zásobení dalšími zdroji neštěstí.

Většina teoretických projevů, které vyrůstají z této popletené situace, sdílí fundamentální zaměňování důsledků za příčiny. Zdroj svého neštěstí nalézají ve svém vlastním naivním optimismu a zápalu, ve svém vkladu do nějakého politického projektu nebo procesu, a proto docházejí k závěru, že aby se ušetřili dalšího trápení v budoucnu, musí přestat doufat, zaujímat stanoviska, toužit a každou novou událost od počátku brát jako slepou uličku. Jejich závěrem není jen to, že díky lhostejnosti a pesimismu budeme tváří v tvář neúspěchu bojů trpět méně, ale také to, že optimismus, upřímný zápal a angažmá jsou zdrojem těchto neúspěchů. Jinými slovy, domnívají se, že důvodem, proč prohráváme, je to, že se pořád snažíme, přestože je to evidentně právě naopak. Dnes tedy máme desítky traktátů o tom, že boj proti kapitalistickému panství vyžaduje jistou formu stažení se, odečtení, desubjektivizace, vyjmutí, apatie, trpělivosti, pomalosti. V některých případech tyto traktáty mohou obsahovat skutečně praktické a psychologické vhledy, ale každý z nich se podle nás dopouští základní chyby – převrací politický proces v psychologickou operaci; nahrazuje politiku etikou. Byť je pravdou, že kapitalismus naše angažmá a vášně ustavičně využívá proti nám, abychom se stali povolnými, vykořisťovatelnými, aby nás postavil proti sobě navzájem, abychom se dál drápali za iluzorními cíli, kapitalismus nemá problém ani s mobilizováním rozličných forem odtažitosti, lhostejnosti a necitelnosti. Je zcela zjevné, že tyto nálady člověka činí stejně poddajným, jako je nabuzený, nadšený pracant; rozvášněný spotřebitel; tuze sentimentální rodič; rozlícený aktivista. Deprese není zbraň, je to rána ve tvaru zbraně.

Tyto projevy mají různé názvy: antipolitika, nihilismus, postlevice. My tomuto fenoménu říkáme bartlebyismus, protože se domníváme, že nejlepším úvodem k jeho přehmatům může být prozkoumání bezmála totožných tvrzení, která celá generace takzvaných levicových filozofů – od Badioua po Hardta s Negrim, od Žižeka po Agambena – pronesla o hlavní postavě Melvillovy náležitě proslavené povídky o úřednické práci, „Písař Bartleby“. Bartleby je advokátním opisovačem v právnické kanceláři a je pověřen pořizováním duplikátů nejrůznějších smluv a místopřísežných prohlášení, na nichž byl Wall Street v 19. století závislý, takže povídka není jen alegorií násilnosti vztahu práce-kapitál, ale také právní nadstavby, kterou tento vyžaduje, intimní známosti policajta se šéfem. Bartleby je proslavený tím, že svému zaměstnavateli vzdoruje způsobem, jenž hatí veškeré reakce. Neodmítá přímo práci, která se po něm chce. Místo toho, když ho zaměstnavatel povolá, zamumlá slavnou odpověď, „já bych, prosím, raděj ne.“ Ti, kdo povídku četli, si rychle povšimli, že tato odpověď – s její směsí slušnosti a vzdoru – je zvláštní tím, že na ni nelze nijak reagovat. Jak poznamenává jeho zaměstnavatel, vypravěč Melvillovy povídky, „Kdyby se v jeho vzezření zračila sebemenší podrážděnost, zlost, nevrlost nebo i drzost; kdyby na něm bylo něco obyčejně lidského, byl bych ho ze své kanceláře vyhodil.“ Ale podmiňovacím způsobem Bartlebyho mrmlání získává podivnou sílu, kterou by pevnější prohlášení v indikativu či budoucím čase prostém nemělo. V současných politických představách pasivně agresivní síla Bartlebyho mumlání vyzrála na reaktivní, reflexivní charakter destruktivního impulsu, jenž, jak víme, často nakonec vede k posílení terče útoku. Bartlebyismus tudíž v tomto druhu frazeologie spatřuje způsob jak přestat do terče útoku – zde pracovní proces – vkládat veškerou emocionální a mentální energii. Bartlebymu je práce prostě lhostejná, a proto nad ním nemá žádnou moc. A v tom spočívá i jádro nihilistické vize boje.

Ve skutečnosti je však tato slabá síla opravdu slabá a nikoli ve skrytu silná. V důsledku své prazvláštní akce na pracovišti advokátní opisovač Bartleby končí své dny v newyorské městské věznici jako oběť právního aparátu, který by býval udržoval, kdyby neodmítal psát. Byť se Bartlebymu podaří obsadit kancelář (stává se tak jakýmsi předobrazem okupačních stávek 20. století), čímž položí na lopatky naléhavé žádosti svého zaměstnavatele, aby buď pracoval, nebo odešel, a nakonec i zaměstnavatele donutí, aby prostory vyklidil a zřídil si kancelář jinde, nový nájemce není tak laskavý ani se nenechá vyvést z míry Bartlebyho bizarními činy. Zavolá policajty a Bartlebyho pošlou do vězení, kde odmítá jíst a zemře.

Není to zrovna slibný model pro hnutí odporu. Jak ukazuje Nikil Saval ve své knize o dějinách kanceláře, Melville se tu možná nechal inspirovat hnutím mezi newyorskými zaměstnanci obchodů s galanterií, kteří se v roce 1841 snažili dosáhnout dřívější zavírací doby obchodů, kde prodávali. Neimitovali však formy boje manuálně pracujících, kteří tehdy prozkoumávali sílu přímé akce. Tito příručí se dál zcela identifikovali se zaměstnavateli (a doufali, že jednoho dne usednou na jejich místo). Nekladli tedy požadavky, ale „‘dovolávali se’ dobré vůle obchodníků a argumentovali tím, že pár hodin odpočinku by obchodům přineslo „ochotnější a loajálnější pomocníky“. Bartlebyho tón je tedy tónem uhlazeného, dobře vychovaného úředníka, jenž raději bojuje skrze diplomacii než konfrontaci. Rovněž je možné, že měl Melville na mysli tehdy aktuální esej Henryho Davida Thoreaua „Vzdor vůči státní vládě“, která vyšla v roce 1849 a s níž se mohl při psaní svých povídek setkat. Výňatky z „Waldena“ vyšly v Putnam’s Monthly, kde se objevil i „Písař Bartleby“ a Melville v nejpodivnějším ze svých románů Pierre – knize vydané těsně před „Bartlebym“ – karikoval Thoreauova přítele a kolegu Emersona, z nějž udělal hokynářského filozofa Plinlimmona. Ať už však jde o záměr nebo ne, podobnost bartlebyovského způsobu odporu s thoreauovským je zarážející. Rozhořčen mexicko-americkou válkou a přetrvávajícími hrůzami otrokářství dochází Thoreau ve své slavné stati k rozhodnutí, že muž svědomí má jen jednu chvályhodnou cestu, a to přestat podporovat americkou vládu, zejména odmítnout platit daně. Důležitým rozlišovacím politickým znakem, který Thoreau artikuluje a který byl poměrně neotřelý, je, že se tato forma odporu týká jen jedincova podílu na dané ohavnosti: „Není samozřejmou povinností člověka zasvětit svůj život vykořenění jakéhokoli, i toho největšího zla, je mnoho dalších důležitých záležitostí, které se ucházejí o naši pozornost; je ale povinností každého alespoň se nestat součástí zla, nepodporovat zlo svými činy.“ Jedná se tedy spíše o doktrínu neúčasti než aktivního sváru. V Thoreauových představách jde o metodu pokojné transformace společnosti – kdyby se takové odmítnutí platit daně rozšířilo, znamenalo by to nekrvavou revoluci:

Dobře vím, že kdyby tisíc mužů, kdyby sto mužů, kdyby deset mužů, které dokážu jmenovat, kdyby jenom deset ČESTNÝCH mužů, ano, dokonce JEDINÝ čestný muž ve státě Massachusetts ve jménu zrušení otroctví rozvázal svůj svazek s vládou a šel za to do vězení, znamenalo by to konec otroctví v Americe.

Možná, že i sám Bartleby rozvazoval takovýto hrozný svazek. Jelikož byl advokátním opisovačem, mezi „cennými papíry boháčů, hypotékami a listinami majetkově právní povahy“, které reprodukoval, jistě byly i kupní smlouvy na otroky, neboť bezmála všichni jižanští plantážníci byli závislí na financích seveřanských bank. Stejně jako Bartleby i Thoreauův příběh přirozeně končí ve vězení. Právě ve vězení totiž člověk demonstruje svoji duchovní nadřazenost nad zákonem, o solidaritě se zotročenými lidmi ani nemluvě: „Pod vládou, která kohokoli nespravedlivě uvězní, je jediným místem pro spravedlivého člověka vězení. Patřičným místem, jediným místem, které dnes Massachusetts může poskytnout svým svobodným a nezoufajícím si duším, je vězení; být izolován od státu jeho vlastním rozhodnutím, tak jako jsem se už před tím já sám izoloval svými principy… Vězení je jediným místem v otrokářském státě, na kterém může svobodný člověk se ctí setrvat.“ Thoreau se dokonce zmiňuje, že může být lepší obětovat vlastní život než se podílet na hanebném systému.

Jak víme, Thoreauova stať a bartlebyovské principy, které systematizuje, mají nesmírný vliv, ne-li nesmírné účinky. Gándhí a Martin Luther King mladší jsou jen dvě z nejslavnějších jmen, která se snažila přesvědčit rebely-aspiranty, že cesta neúčasti, nespolupráce a agresivní pasivity je cestou k úspěchu. Dnes okolo systematické a technizované nespolupráce coby protestu vyrostl úplný průmysl a její neúčinnost je přímo legendární. Tyto rutinní, předpřipravené formy nenásilného protestu – instrumentální nespolupráce nejrůznějšího druhu, ať už se za krk připoutáte k traktoru nebo se vzájemně připoutáte za ruce a odmítáte se hnout – se přidávají k paletě „násilných“ taktik a společně tvoří taktický repertoár soudobého aktivismu. Jedná se o perfektní techniky pro obvyklou společenskou situaci aktivismu – tedy pro protest nadšených radikálů při absenci jakéhokoli druhu masové rebelie. Tyto techniky s sebou nesou velmi nízkou míru rizika. Stíhání za takové formy nespolupráce obvykle přináší velmi nízké postihy. A tak je lidé navzdory jejich zjevné neúčinnosti ve většině sociálních kontextů znovu a znovu používají v situacích, kdy chtějí něco udělat, cokoli, aby demonstrovali svoji vážnou nespokojenost se stavem světa. To však samozřejmě nic nevypovídá o jejich použití v situacích, jako byl Jih Jima Crowa nebo Indie, kde byly jedním souborem taktik z mnoha, a to v kontextu masových rebelií, které zahrnovaly nepokoje, pumové útoky, pozvednutí zbraní a ustavičné vystavení smrtící síle státních a nestátních aktérů. Tyto situace jednoduše nelze srovnávat s kontextem, v němž se tatáž taktika nespolupráce používá dnes.

Mezi systematizovanou nespoluprácí toho druhu, který vidíme dnes, a thoreauovskou občanskou neposlušností je důležitý rozdíl: Thoreau se zabýval pouze odmítnutím aktivit, které byly součástí jeho každodenní rutiny a které nepřímo podporovaly útlak druhých. Oproti tomu aktivista ignoruje Thoreauovu výhradu k přímému vměšování do záležitostí druhých lidí. Aktivista totiž vždy chvátá někam jinam zachraňovat nějakou utiskovanou entitu: stromy, velryby, děti, pracující. Nechceme se tu vysmívat solidárním bojům a akcím; skutkům podniknutým na morálním základě. Jsou důležitou součástí způsobu, kterým se odvíjí politické sekvence, a rutinně se jich účastníme, avšak lze snadno prokázat, že nejsilnější a nejúspěšnější jsou boje sobeckých antagonistů, kteří se rvou s podmínkami, jimž přímo čelí. Podíváme-li se na vše ve světle tohoto rozlišení, okamžitě spatříme, co Thoreauovy protesty sdílejí s aktivismem našich dní – dochází k nim na mravní bázi a provádějí se ve jménu druhých, i když odmítají přímou podporu a starají se jen o nepřímou spoluvinu.

*

V posledních 20 letech se uvnitř antagonistických kruhů vynořily silné kritiky aktivistické logiky – kritiky, z nichž výše čerpáme. Ale jak už tomu často bývá, tyto kritiky se svým terčem sdílejí víc, než jsou si ochotny připustit. Jak aktivistická tendence, tak její „pasivističtí“ kritici mají svůj společný původ v bartlebyovském myšlení. Ty nejlepší kritiky jako třeba ta, kterou nabízí slavný článek „Vykašlete se na aktivismus“, zdůrazňují význam strategického kontextu a poukazují na to, že řada taktik vyvinutých, aby ovlivnily chování specifických institucí, korporací nebo státních aktérů, pozbývá veškerou účinnost, když už neexistuje jasný, dobře definovaný protivník, což byl případ tzv. antiglobalizačního hnutí. Ty nejhorší kritiky však však špatně chápou, co vlastně plyne z jejich zcela trefných kritik spektakularizovaného a rutinizovaného aktivismu. Přestávají s aktivismem zacházet jako s neúspěšnou strategií v boji proti ohromnému nepříteli a dělají nepřítele ze samotného aktivismu, jakoby to byl protest sám, co udržuje kapitalismus, a jakoby sám zesláblý aktivismus byl jednou z nejdůležitějších zbraní v arzenálech našeho nepřítele. V jistém smyslu tu máme co do činění s příležitostným terčem. Protože za hranicemi mikroskopického polosvěta svých potenciálních soudruhů nemají žádný dopad, hledají si nepřátele, které by mohly fakticky přemoci. Ve skutečnosti totiž ti, kdo kážou evangelium svatého Bartlebyho, nejsou tak kurážní jako jejich názory; kdyby nezevlovali na okrajích radikálních kruhů a řídili se svými radami, nemohli by si vychutnávat účinky své kritiky; a tak udržují nekrotizující tělo naživu, aby mohli přivonět k pravdivosti své diagnózy. Samozřejmě, že jen málokdo se nechá ošálit, neboť angažovat se v kázání beznaděje pravověrným aktivistům je svého duhu opiátem a rozptýlením. Kdyby nepochybovali o moudrosti svých rad, odešli by nadobro. Ale stejně jako Bartleby dál tvrdohlavě táboří v protizákonných kancelářích radikálních kruhů a vždy znovu mdle hrají pasivní agresi při každém novém obratu událostí, při každém nadcházejícím debaklu. Jedná se o fundamentálně terapeutickou politiku; o emocionální politiku, která považuje za problém naši osobní angažovanost a v reakci na bolestivost naděje navrhuje dogma jistoty neúspěchu.

Nejlépe je to vše vidět na nejdůslednějším z těchto aktuálních nihilismů, na tzv. nihilistickém komunismu Monsieur Duponta. Tyto autory (kteří používají kolektivní pseudonym Monsieur Dupont) je třeba doporučit pro jejich poměrnou upřímnost a luciditu. Zajímavými je činí to, že na rozdíl od ostatních, kdo se hrdě hlásí k termínu nihilismus, Monsieur Dupont věří, že proletářská revoluce je možná. Jenže tato revoluce vzniká jako fundamentální diskontinuita se vším, co jí předchází; nic z toho, co dnes uděláme nebo řekneme, její příchod neuspíší. Frenetické hemžení aktivní minority neslouží žádnému jinému účelu než utišení našich vlastních úzkostí, takže jedinou smysluplnou reakcí na aktivismus s jeho „zoufalým imperativem stisknout každý knoflík ve snaze spasit svět“ je bartlebyovské „já bych, prosím, raděj ne.“ Jakmile se však Monsieur Dupont takto vyjádří, okamžitě stojí před problémem. Jestliže naprosto nezáleží na tom, co říkají, proč vůbec píšou? Někteří se tento zjevný rozpor pokoušejí vyřešit tak, že se odvolávají na osobní sebevyjádření, potěchu, užitečnost neužitečného v instrumentalizovaném světě atd. Ale Dupont mají sofistikovanější odpověď. Tito autoři načerpali z historické ultralevice hlubokou víru v politická vyprávění o zradě a nabízejí poněkud komiksovou verzi tohoto příběhu, v níž egoismus, sebeprosazování a nekompetence vůdců-aspirantů kontinuálně sváděly na scestí, podrývaly, manipulovaly, krotily a zrazovaly samostatnou aktivitu proletariátu. I když je tedy dnes každý pokus o urychlení příchodu revoluce zbytečný, zítra přesně takoví aktivisté budou činnou brzdou. Proto je jedinou smysluplnou aktivitou, které se v nerevolučních časech může skupina komunistických autorů zhostit, snaha aktivně likvidovat levici, neutralizovat její schopnost řídit, krotit či jinak v budoucnu podělat revoluční možnosti (co na tom, že „levice“ spáchala sebevraždu už před několika desetiletími). To vše ale vyvolává hlubší otázku: jestliže revoluční proletariát, který povstane z nějaké budoucí definitivní krize, může podle Duponta naprosto sám vlastními silami vyprodukovat komunismus, aniž by se do toho pletli intelektuálové, profesionální revolucionáři a další parazité, proč také nedokáže sám vzdorovat usurpátorství svých rádoby-přátel, zhodnotit a zavrhnout špatnou teorii a strategii, kterou podědil z minulosti, a vůbec myslet sám za sebe? Je to kuriózní politická teorie, která revoluční třídu považuje na jedné straně za totálně naivní a na straně druhé za majitelku jedinečné a esenciální geniality. Podle jejich teorie tedy není vůbec žádný důvod, proč by Monsieur Dupont měli dál psát, což je fakt, který si patrně uvědomili, a proto se uchýlili k nárazovitým a komplikovaným oracím o modernistickém umění.

Jiné přístupy si ve snaze popasovat se s rozpory vlastního nihilismu vedou mnohem hůře, byť mají mnohem větší ambice. Populární, nedávno uveřejněný traktát Desert (Poušť – pozn. PK) se pokouší o svazek bartlebyovské perspektivy se Zeleným anarchismem. Nabízí „prosté poznání – svět nebude ‘spasen’.“ Proti optimistickým paňácům staví Špatné zprávy: „Ke globální anarchistické revoluci nedojde. Globální klimatické změny jsou dnes nezastavitelné. Nedočkáme se celosvětového konce civilizace/kapitalismu/patriarchátu/autority.“ Samozřejmě, že má pravdu, když zdůrazňuje nezastavitelnost klimatických změn. S tím se bude muset poprat každá budoucí revoluce, ale jak moc katastrofické budou dopady těchto změn, teprve uvidíme; a samozřejmě je pravda, že různé společenské struktury s sebou ponesou různé zprostředkování těchto dopadů. Klimatické změny jsou společensko-přírodním fenoménem. Ale patrně mohou být se stejnou pravděpodobností příčinou revoluce – ponechme pro tuto chvíli zvláštní adjektivum „globální“ – jako jejím znemožněním. Autoři Desert obracejí naši pozornost k psychickým ranám, které naděje na revoluci produkuje, a navrhují místo ní „aktivní deziluzi“. Ale opravdová deziluze, odstranění všech iluzí, by neznamenala nahrazení jedné falešné jistoty druhou, nahrazení jistoty triumfu jistotou debaklu. Proto se tu jedná spíše o způsob, jak se nejistotě vyhnout a nikoli ji přijmout. Autoři tedy nenabízejí deziluzi, ale terapii. A je to terapie, která pravděpodobně selže, neboť autoři chtějí setrvat v aktivní opozici vůči stávajícímu světu, kteréžto stanovisko bude tak dlouho působit bolest, dokud svět zůstane světem bolesti. Jedinou opravdovou terapií by byla taková, která by nějak člověka přizpůsobila světu, způsobila by, že akceptuje status-quo, vrátí se do normálu a úplně přestane mluvit o boji. Autoři se však pokoušejí o kompromisní řešení problému, když navrhují, že máme hledat takové typy taktiky, které by mohly vést k malým, skromným úspěchům. Výsledkem je tak jakýsi „nihilistický reformismus“, přistoupení na parciální, omezené konzervační boje vedené na etickém základě, vytváření dočasných zón autonomie na neklidných místech a hranicích, kde by i pár lidí mohlo něco změnit. A tak se navzdory své kritice aktivismu vracejí zpět k fundamentálně aktivistickému postoji.

Samozřejmě, že vzhledem k jejich závěrům a hypotézám tito autoři nemají jinou možnost. Nejdůležitější z těchto hypotéz je jejich lpění na podivně ahistorické figuře „anarchisty“ coby zásadní a určující ingredienci smysluplné revoluce. Jedině anarchisté – oddaní, uvědomělí revolucionáři, kteří jsou proti kapitálu a státu – mohou provést „anarchistickou“ (tedy opravdovou) revoluci. A protože autoři docházejí k závěru, že anarchisté budou vždy menšinou, je smysluplná revoluce neuskutečnitelná. Jednu větu pak věnují samozřejmému protiargumentu, představě, že anarchistickou (nebo protistátně komunistickou, což je podle nás synonymum) revoluci mohou provést lidé, kteří budou jednoduše konat v reakci na oprese a strasti, s nimiž se setkají. Jejich argument zní: kapitalismus indoktrinuje lidi, aby preferovali autoritářské a hierarchické struktury. Všechna „sociální hnutí“ tudíž vždy budou autoritářská a hierarchická. Proč se obtěžovat otázkou, která se přímo nabízí, jak se „anarchisté“ stávají „anarchisty“? Co na tom, že zkušenost s bojem by mohla být podnětem pro studium anarchismu, mohla by lidi ponouknout k anarchistickým závěrům a k tomu, aby hledali odpovědi v anarchistických textech? Co na tom, že anarchismus sám se zrodil z historické zkušenosti a nikoli díky nepřetržité štafetě lidské elity, která si člověk od člověka předává osvícené myšlenky? Pitomost jejich argumentu je zjevná, ale rovněž svědčí o fundamentálním voluntarismu velké spousty anarchistů, kteří povětšinou nejsou schopni o revoluci nebo povstání či anarchii přemýšlet jinak než jako o konání správných lidí se správnými idejemi. To může vést až k tomu nejaristokratičtějšímu opovrhování obyčejnými lidmi, což je případ nihilistů ze „Spiknutí ohnivých buněk“ (CCF), kteří odsuzují „rezignaci vykořisťovaných, jejich stádovitou mentalitu, jejich kolaboraci se systémem.“ Prazvláštním způsobem čerpají z marxistického jazyka a popisují kapitalismus „jako společenský vztah, v němž všichni nesou svůj díl odpovědnosti – a rozhodnou se nebo nerozhodnou bojovat proti němu.“ Jakmile je politika podrobena egodiceje volby, rozhodnutí svrchovaného jedince, mizí jakýkoli smysl pro strategii. Spektakulární pumové útoky CCF a s nimi spolčených skupin jsou jednoduše osobní vyjádření, deklarace „já existuji“ bez jakéhokoli účelu. Příležitostně tyto skupiny provádějí solidární útoky ve jménu podobně smýšlejících skupin, ale mají-li tyto útoky nějaký sociální význam, rozhodně nemají význam politický. Jejich instrumentální efekt je nulový a vězňům v Chile, Mexiku, Indonésii nebo kdekoli jinde nijak nepomáhají. Klidně by mohli poslat e-mail.

Stojí za povšimnutí, že tento názor, který klade důraz na uvědomění a smysluplnost rozhodnutí tady a teď, je diametrálním opakem Dupontovy pozice, pro skupiny jako CCF a autoři Desert potenciálních kolegů v nihilismu. Dupont samozřejmě trvají na tom, že vědomé rozhodnutí je v současnosti naprosto neužitečné. A přesto se pod tímto zjevným protikladem skrývá sdílená emocionální struktura. Ať už si myslíte, že uvědomění je to jediné, na čem záleží, nebo že na něm nezáleží vůbec, výsledek je stejný, neboť nejste s to myslet uvědomění a aktivitu společně. Sami tvoříte své emoce, své postoje, předmět politiky. Tento druh politiky je tudíž fundamentálně moralizující, a to i tehdy, když po nietzscheovsku zdůrazňuje přehodnocení všech hodnot. Samo zpochybnění hodnot, redukce konání na hodnoty, se však nezpochybňuje. Hic nihil, hic salta.

*

Bartlebyovská politika často vzniká i nevzniká z poznání, že odpor je v kapitalismu hnací silou, že kapitalismus má ze svých loajálních i neloajálních antagonistů prospěch, protože je používá k vyvolání toho druhu smysluplné systematické restrukturalizace, který potřebuje, aby mohl reagovat na neustále se měnící dějinné podmínky, na nové formy krize. Po takovém poznání se neúčast zdá být slibnou. „Písař Bartleby“ je Melvillovou reflexí této problematiky, ale není jeho jedinou reflexí a podle nás je nejlépe ho číst jako příklad neúspěšné reakce na dané dilema. „Benito Cereno“, povídka, která vyšla po „Bartlebym“ v Piazza Tales, nabízí velmi odlišný náhled na strategii. I zde se jedná o příběh rebelie založený na skutečné vzpouře otroků na jedné španělské lodi v roce 1805. Domnělý vůdce této vzpoury, Babo, sdílí s Bartlebym víc než jen podobně znějící jméno (obě jména by mohla být transformacemi anglického slova „baby“). Stejně jako Bartleby i Babo uplatňuje moc z pozice předpokládané slabosti. Povídka začíná, když americký kapitán jiné lodi, Mládencovo potěšení, narazí na uchvácenou loď San Dominick (její jméno připomíná kolonii Santo Domingo a haitskou revoluci otroků, která se odehrála zhruba v době, kdy se odehrává povídka). Protože se domnívá, že je objevená loď v nesnázích, kapitán Mládencova potěšení, Amasa Delano, který je vypravěčem příběhu, na tuto loď vstoupí, aby nabídnul své služby. Vzbouření bývalí otroci tam pod Babovým vedením předstírají Delanovi poníženost a zotročení a tváří se, že poslouchají rozkazy kapitána Benita Cerena. Stejně jako Bartlebyho moc i Babova moc a moc ostatních otroků vychází z falešné servility a Babo, který hraje roli Cerenova osobního sluhy, ve skutečnosti kapitána ovládá stejně jako loutkář marionetu. Dramatičnost povídky do velké míry spočívá v neschopnosti vypravěče porozumět scéně a interpretovat ji skrze rasové kódy a logiku moci, které zná z USA. Tak, jako vypravěč Bartlebyho, je i on Američan a taktéž ho charakterizuje naivní víra v ostatní lidské bytosti, a proto se mu nedaří na základě ustálených rubrik rozluštit nejednoznačnost toho, co vidí, stejně jako se Bartlebyho zaměstnavateli nedaří dekódovat nejednoznačné zamumlání „já bych, prosím, raděj ne.“ Melville i Babo se na stránkách „Benita Cerena“ a na palubě lodi San Dominick dobře baví karnevaleskními zvraty a manipulacemi. Jednoho z osvobozených otroků, bývalého krále Atufala periodicky předvádí před Benita Cerena, jenž od Atufala žádá omluvu. Atufal samozřejmě hrdě odmítá a tak se tu performuje nejen servilita, ale také náznak, že servilita možná není nic jiného než performance, že Atufal má důstojnost a integritu lhostejné k okovům symbolickým i jiným. Pak je tu samozřejmě scéna, kdy Babo pečlivě holí Cerena, takže performuje servilní úkol, jenž je v každém ohledu nadvládou skrze hrozbu násilí. Na přídi lodi, vedle galionové figury na klounu, která je na začátku povídky zahalena plachtou, stojí psáno „Seguid vuestro jefe“ neboli „Jděte za svým vůdcem“. Později se dozvíme, že otroci na příď pověsili kostru jejich bývalého majitele a slova k ní dopsali jako varování pro posádku, aby je ani nenapadlo klást odpor.

Brilantnost této fráze spočívá v tom, že nechává otázku vůdcovství viset ve vzduchu – oním „vůdcem“ by mohl být Babo, Benito Cereno nebo mrtvý obchodník s otroky Aranda. Odpor na San Dominicku je nečitelný skrze ustálené protokoly a hierarchie, které Delano očekává. Už tam nejsou ti, kdo vedou, a ti, kdo jsou vedeni, jak bychom mohli očekávat; Babo a ostatní bývalí otroci uchvátí moc, aniž by obsadili mocenské pozice a tak se vyhnou riziku, že se stanou svými vlastními majiteli, liberálními subjekty. Namísto legálního, sebe sama vlastnícího subjektu vzniká, alespoň na chvíli, jakási jiná identita a uspořádání identit a díky tomu mohou Evropany úspěšně balamutit. Povídka samozřejmě končí špatně (Melville je koneckonců mužem 19. století a tak lze tuto povídku číst zároveň jako odhalení i jako jemné prosazování všeliké logiky bělošské nadřazenosti); bývalí otroci jsou poraženi a Babo postaven před soud a oběšen. Stejně jako Bartleby i Babo své dny končí tvrdošíjným odmítáním – v tomto případě odmítáním mluvit, když je tázán soudci. Jak vzpomíná kapitán Delano, „Celým svým vzhledem jakoby sděloval, ‘Protože nemohu jednat, nepromluvím’.“ V mnoha ohledech se jedná o přesný opak Bartlebyho, který promlouvá, protože může jednat, ale nejedná. V Babovi vidíme slibnou syntézu pasivního odmítnutí a aktivního střetu – takového, který vyžaduje kolektivní solidaritu, bystrý, aktivní úsudek a rozlišovací schopnosti. Není na tom však nic zázračného. Tato pozice riskuje debakl stejně, jako riskuje úspěch. A přijdou další. Tak buďme stále ve střehu.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: