Aroma konce

Tentokrát přinášíme článek libanonského ekonoma Mahmouda Mroueha, který nám může posloužit jako první zasvěcené „osahání“ nejnovější epizody cyklu bojů charakterizovaného okupacemi náměstí a pouličními bouřemi. Jedná se o nedávné události v libanonském Bejrútu. Článek jsme převzali a přeložili z The New Inquiry.

Protesty, které se nesou pod heslem „Smrdíte,“ buď smetou libanonský režim na smetiště dějin, nebo do něj zaplují.

Měli jsme různý původ, na mnohém jsme se neshodli, ale do ulic jsme vtrhli společně. Osmého srpna jsme se shromáždili, abychom dali zaznít naší nespokojenosti s tím, jak libanonská vláda řeší odpadkovou krizi, která vznikala plných 18 let. Naameh, přímořské maloměsto asi 20 km jižně od Bejrútu, od roku 1997 fungoval jako skládka odpadu pro hlavní město. Obyvatelé Naamehu po léta ve stovkách protestů požadovali uzavření zavážky v jejich městě a pak konečně padlo rozhodnutí, že 17. července 2015 bude zavřena. Když onen den přišel, obyvatelé Naamehu vyhrožovali přímou akcí; přísahali, že s použitím všech nutných prostředků zabrání popelářským vozům ve vjezdu do jejich města. Důvodem jejich skepse byla hořká zkušenost. Jen v předchozích 18 měsících vláda dvakrát renoncovala svůj slib zrušit zavážku. A tak v daný den skládku násilím uzavřeli obyvatelé Naamehu a bez alternativního plánu se v ulicích Bejrútu začal hromadit komunální odpad.

Posléze přišel v reakci na odpadkovou krizi protest, který sice nebyl první, ale rozhodně ten největší. V onen den se na bejrútském náměstí Mučedníků shromáždilo přes tisíc lidí. Tou dobou už byly bejrútské ulice od odpadků vyčištěné, ale vláda pořád ještě neodsouhlasila žádné stálé řešení bejrútského problému s odpadem. Říkali nám, že se našlo dočasné řešení, ale jeho detaily jsou stále zahaleny tajemstvím. V různých koutech země bylo vidět náklaďáky s odpadky, jak po nocích svůj náklad vyvážejí do údolí a ke krajnicím vozovek. Protest přilákal rozmanitou skupinu lidí, která zahrnovala (ale neomezovala se jen na) občanské aktivisty, ekologické a studentské skupiny, akademiky a silnou přítomnost médií. Téměř okamžitě propukly vnitřní půtky, což by nikoho nemělo překvapovat. Přítomní lidé totiž patřili k pestrému spektru politických a ideologických táborů, ale navzdory všemu je spojovaly neuspokojivé pokusy vlády nalézt permanentní a vhodné řešení libanonského problému s komunálním odpadem.

Poté, co si vyslechli pěkných pár neuspokojivých proslovů organizátorů kampaně „Smrdíte“ a dalších „občanských aktivistů“, začali někteří z radikálnějších protestujících na náměstí vyzývat přítomné, aby se přidali k pokusu o zteč budovy parlamentu na bejrútském Place de l’Etoile, které je dvě minuty cesty od místa, kde jsme se shromáždili. Rozhořčení, které na náměstí panovalo, bylo přímo hmatatelné a tak většina přítomných zamířila k parlamentu. Narazili jsme na vojáky Libanonských ozbrojených sil ozbrojené obušky. Pochopili jsme, že do parlamentu se nám dostat nepovede a tak jsme se vydali na Grand Serail k sídlu premiéra, kde zasedá libanonský kabinet. Budova byla obklopena policejním kordonem a desítky pořádkových policistů si nebraly servítky, když došlo na násilný zásah proti nám. Upustili jsme od našeho projektu a zamířili jsme k bejrútskému magistrátu, kde nás nečekali. Tam se nám téměř podařilo do budovy vniknout, ale policie nás opět odrazila.

Přesně o dva týdny později se konal náš druhý protest. „Smrdíte“ se teď přeměnilo v masové hnutí. Toho dne bylo na náměstí Rijada as-Sulha přes 15 000 lidí. Hnutí rovněž prodělalo kvalitativní změnu. Protest na náměstí Mučedníků o dva týdny dříve tvořily převážně střední a vyšší střední třídy libanonské společnosti. Tento pozdější protest byl však podstatně méně exkluzivní, méně buržoazní. Přišlo hodně lidí z těch nejchudších bejrútských předměstí a městských čtvrtí. V reakci na způsob, kterým se vláda postavila k předchozímu protestu, se vyvinuly i požadavky protestujících. Do popředí se nyní dostalo volání po řešení problémů typu neblaze proslulých libanonských výpadků elektřiny a nedostatku vody. Odpadková krize sice mohla hnutí vyvolat, ale byla jen příznakem nemoci, která souží libanonský politický systém. Hnutí se radikalizuje: jeho fokus se s každým dalším protestem pomalu, ale jistě posouvá ke kořenu problému a ne jen k jeho zjevným projevům. Teď už mnozí volali po revoluci a otevřeně skandovali, že chtějí pád režimu.

Libanonský stát není žádný monolit. Nelze ho ztotožnit s žádným jedincem nebo stranou. Nejedná se o „režim“ v tradičním smyslu. Na konci libanonské občanské války podepsaly válčící frakce Taífskou dohodu, která skrze omšelý pojem „vzájemné koexistence“ různých libanonských sekt jen posloužila k posílení a zvěčnění už existujících sektářských dělítek. Tím bylo pro budoucí léta účinně zajištěno panství libanonské staré gardy nad národní politikou. Ti stejní jedinci, kteří za občanské války veleli sektářským milicím, vyměnili vojenské uniformy za obleky a kravaty a kandidovali ve volbách (nebo byli dosazeni do úřadů). Vedle těch, kdo měli na rukou krev, se na scénu v 90. letech 20. století dostala také třída zámožných podnikatelů s velkými politickými ambicemi. Naše dnešní vláda je zamořena jedinci z obou skupin a/nebo jejich dětmi a nohsledy, kterým se podařilo sjednotit ve společném prosazování jejich soukromých zájmů. Došlo tak ke sňatku soukromého kapitálu s libanonským státem a libanonská vládnoucí třída dnes se státem zachází stejně, jako podnikatelé zacházejí se svými soukromými firmami.

Není žádným tajemstvím, že ti, kdo jsou v Libanonu u moci, jsou zkorumpovaní. Těžko byste hledali jediného libanonského občana, který by to popíral. Řada libanonských politiků přišla k obrovskému jmění, když byli u moci. Přesto, když přijdou volby, opakovaně jsou do úřadu voleni tatáž jména a tytéž tváře. Daří se jim totiž udržovat loajalitu elektorátu prostřednictvím sektářského strašení a jeho uplácení, které nelze označit jinak než jako bezostyšné. Rovněž je třeba říci, že životaschopná nesektářská politická alternativa, která by se dokázala postavit moci libanonské vládnoucí třídy nad obyvatelstvem, zatím nevznikla a můžeme si za to sami. Nicméně současný parlament si protiústavně prodloužil dobu svého úřadování v květnu 2013 a potom znovu v listopadu 2014. Vypadá to tak, že poslanci v úřadu zůstanou až do roku 2017. To mnohé místní vede k přesvědčení, že našimi prioritami musí být rozpuštění parlamentu a okamžité konání nových voleb.

Libanonský stát na protesty, které se konaly 22. a 23. srpna, zareagoval zběsile. Stali jsme se terči gumových projektilů, vodních děl, slzného plynu, obušků a k rozehnání protestujících se používala ostrá munice. Mluvilo se o „infiltrátorech“, které politické strany údajně vyslaly na protesty, aby vyprovokovali policii k násilné reakci. Touto otázkou je třeba se zabývat, protože mnozí z protestujících tuto propagandu sami šířili. Jako někdo, kdo byl přítomen na místě, shledávám tato tvrzení absurdními. „Infiltrátor“ se tu nepokrytě používal jako náhražka za „chudého“; měl být pojmenováním pro ty, kdo neodpovídali buržoazním měřítkům slušnosti a váženosti. Tito tzv. infiltrátoři nebyli nic jiného než naštvaní mladíci z pracující třídy, bez volebního práva a s šancí něco tímto hnutím získat. Ale díky buržoaznímu strachu ze skutečného vzteku mohly libanonské bezpečnostní síly využít údajné přítomnosti těchto infiltrátorů jako záminku k uskutečnění hromadného zatýkání 25. srpna.

Toho dne bylo zbito a zadrženo více než 90 protestujících a byl jim znemožněn přístup k právníkům a lékařům. Mnozí z nich byli vážně zranění, ať už tato zranění utrpěli z rukou policie na náměstí nebo je způsobilo bití na policejních služebnách, kde byli po zatčení drženi. Jednoho postřelili a mysleli si, že je mrtvý, ale pak se ukázalo, že žije, ale je v kritickém stavu. Včera jsme za něj uspořádali vigilii u nemocnice, kde ho léčí; přišly stovky lidí. Téměř všichni zadržení byli podrobeni testu na drogy, aby je zastrašili. Při propuštění jim pak bezpečnostní síly tyto testy na drogy naúčtovaly k zaplacení.

Do 23. srpna organizátoři kampaně „Smrdíte“ z větší části ztratili kontrolu nad situací. S odvoláním na infiltraci se organizátoři dožadovali přesunutí protestu z náměstí Rijada as-Sulha na blízké náměstí Mučedníků. Velký segment protestujících vyslyšel požadavek organizátorů a opustil Rijad as-Sulh. Krátce na to začala být policie na Rijad as-Sulh agresivní, střílela ostrými a používala proti nám vodní děla a slzný plyn. Pak byly požádány o zásah Libanonské ozbrojené síly a do centra Bejrútu se začaly valit obrněné transportéry, humvees a desítky pěšáků, aby ho „zabezpečili“. Později jsme zjistili, že ti, kdo vedou „Smrdíte“, spolupracovali s policií na odlákání protestujících z Rijad as-Sulh, aby se pak bezpečnostní síly mohly vypořádat s „infiltrátory“, kteří zůstali. V ulicích se už objevuje silná reakce na tuto rétoriku. „Všichni jsme infiltrátoři“ se stalo populárním heslem hnutí a na protestech je hojně přítomno v podobě nápisů a transparentů. Protestující si často přisvojují samotný termín infiltrátor, který jim slouží jako symbol cti a ne hanby.

„Smrdíte“ není jedinou skupinou, která tyto protesty organizuje, ale tou, které se dostává největšího prostoru v médiích. Silně zastoupeno je i několik levicových organizací a studentských skupin. Například Socialistické fórum rozdává letáky a vydává prohlášení doposud téměř ke všem protestům. Tyto protesty tedy mají silný levicový prvek, ale v hnutí jako celku není dominantní. Zatím na každém protestu se skandovalo proti bankám, patriarchátu a kapitalismu. Třiadvacátého srpna na Rijad as-Sulh protestující volali, „proti autoritě a kapitálu, jde nám o třídní otázku,“ zatímco, „pryč, pryč s panstvím bank,“ bylo dominantní heslo 26. srpna, kdy se protestující shromáždili před Libanonskou centrální bankou. Třídní povahu tohoto boje tedy nelze ignorovat.

Navzdory existenci četných rozporů, které je stále třeba urovnat, má toto hnutí naději. Pro změnu je to první opravdu nezávislé libanonské hnutí, jehož jsem za svůj život svědkem, a ti, kdo se ho účastní, patří ke všem sektám. Politika identity, která obvykle dominuje libanonské politické scéně, ustoupila lidem, kteří se spojují, aby bojovali za přímé materiální zlepšení svých životů. Toto hnutí však bude odsouzeno k neúspěchu, pokud budou ti, kdo ho „vedou“ – tedy ti, kterým se dostává platformy, aby z ní mluvili jeho jménem – dál potlačovat participaci lidí z pracující třídy na těchto protestech tím, že se spolčí s bezpečnostními silami proti tzv. infiltrátorům. Z dlouhodobého hlediska je jasné, že nic menšího než kompletní demontáž sektářského režimu, jeho milicí a socioekonomických podmínek, které ho udržují, nám spravedlnost nepřinese. K dosažení tohoto cíle máme pořád hodně daleko a toto hnutí ho samo o sobě ani nemusí dosáhnout. Přinejmenším však osvětlí těm, kdo si beztrestně vládnou z parlamentu a Serail, že nejsme pasivní obyvatelstvo bez schopnosti konat a že jejich činy mají své důsledky.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: