Meze státu

Joshua Clover a Jasper Bernes – dva američtí autoři spojení s komunizačními projekty Sic a Endnotes – z marxiánských pozic formulují aktualizovanou teorii státu, která překonává sociálně demokratická a leninistická ideologická dogmata a kriticky se vymezuje k jejich levičáckému dědictví v podobě pokusů o reformistické nebo revoluční uchvácení státní moci. Tento text původně vyšel v magazínu Viewpoint.

Hned předem stojí za to konstatovat, že se sice často setkáváme s názorem, že údajně praktické otázky, jako je otázka státní moci, bývají odsouvány do pozadí ve prospěch atraktivního leč vágního přemítání o revoluci, úplném komunismu a tak dále, ale ve skutečnosti se všechna současná sociální hnutí až příliš zaměřují na stát. Bylo by vskutku podivné tvrdit, že různá sociální hnutí a vzpoury posledních několika málo let, které se vyvalily z egyptských, řeckých, amerických, tureckých a jiných náměstí, se dostatečně neorientovaly na stát a jeho funkce, ať už zákonodárné, represivní nebo byrokratické. Vždyť často se tato hnutí cele soustředila na státní moc: na tyranii vůdců, na policejní represe, na špatná rozhodnutí parlamentů a vlád. Jestli o něčem nepřemýšlela, tak o kapitálu. Organizace našich životů prostřednictvím práce a peněz zůstala jako terč těchto hnutí daleko nepostižitelnější než prezidentský palác nebo ministerstvo vnitra. A to platilo od roviny nejběžnějších dennodenních konverzací až po rovinu nejmilitantnějších přímých akcí: zas a znova byl stát středem zájmu těchto bojů a limitem jejich imaginace. Rozhodně tedy není evidentní, že lékem na tento problém sociálních hnutí, která se opakovaně vrhají proti kolonádám Národního shromáždění, jsou další úvahy o státu, jakkoli slibujeme, že naše úvahy budou jiné. Setkáme-li se v boji za změnu světa s praktickými problémy, budeme rádi, když situace bude přesně opačná. Pro nás totiž není problémem jak uchvátit státní moc, ale jak se jí nenechat uchvátit – jak se vyhnout svodům otázky moci a raději se věnovat otázce společenské reprodukce a tím pádem nenechat se donutit k boji v nevýhodném terénu.

Jednota politického a ekonomického

Člověk bezpochyby musí mít nějakou seriozní představu o státě, aby se jím nenechal uchvátit. Vlastně musíme připustit, že otázky spojené se státem jsou pro komunismus natolik významné, že si od nás žádají, abychom se vrátili k základním principům. Jak už to bývá, právě povahou základních principů se marxistický přístup odlišuje od ostatních: nezakládají se totiž na formalizacích, teoriích ani na příkladech načerpaných z minulosti. Nemůžeme je nalézt v politice. Nemůžeme je však nalézt ani v ekonomii, kterou tu máme na mysli buržoazní popis fungování trhu. Marxismus není ani politika ani program, ale způsob analýzy, a proto návrat k základním principům nutně znamená rozkrytí možností, které jsou dané dějinné situaci vlastní. V takovéto analýze nelze politické a ekonomické rozdělovat do samostatných vrstev, neboť je to právě jejich uplatňovaná jednota – panství politické ekonomie – co charakterizuje dějiny kapitalismu a je tedy předmětem kritiky. Stát nelze interpretovat jako pouhý epifenomén ekonomických zájmů a nelze se k němu ani chovat jako k politickému nástroji

Stát je předpokladem kapitalistické ekonomiky, vytváří zákonné podmínky šíření majetkových práv (a odosobňuje majetkové násilí, protože přímé státní násilí činí čímsi vnějším majetkovým právům), pouští se do infrastrukturních projektů nutných k akumulaci, ustavuje monetární a diplomatické podmínky národní i mezinárodní směny – snad nejvýznamnější v tomto směru je produkce peněžních ekonomik prostřednictvím zdanění a válek. Stejně tak je ale kapitalistická ekonomika předpokladem moderního státu (který své masivní byrokratické a vojenské operace může financovat jedině díky důchodu generovanému kapitalistickými akumulačními procesy). Zde hodně čerpáme z debaty o „derivaci státu“ a ze způsobu, jakým ji vnímají autoři spojení s Open Marxism. Různými nuancemi a spletitostí celé debaty se tu však podrobně zabývat nemůžeme.[1] V kostce řečeno, autoři, kteří se debaty účastní, nezacházejí se státem jako s nástrojem třídního panství ani jako s napůl autonomní „oblastí“, nýbrž zkoumají, jak je vespod ležící kapitalistický výrobní způsob předpokladem funkcí a struktur kapitalistického státu, jehož existence je předpokladem téhož výrobního způsobu. Právě rozpoznání této vzájemné podmíněnosti – tedy „určenost formy“ kapitalistického státu kapitálem – vedlo Marxe hned po Pařížské komuně k závěru, že „dělnická třída nemůže prostě převzít hotovou státní mašinérii a uvést ji do chodu pro své vlastní účely.“

Tato zásadní jednota politického a ekonomického neexistuje prvně v mozku, v teorii a až pak hmotně. Nelze ji ani rozdělit žádným myšlenkovým pochodem, aniž bychom politické a ekonomické postulovali jako buržoazně zvěcnělé. Ostatně právě tak se často jeví: kupříkladu jako názvy fakult nebo oddělení v knihkupectvích. Když říkáme, že komunismus je skutečné hnutí, které zruší nynější stav, možnost takto skandálního tvrzení je podmíněna tím, že „skutečné hnutí“ (die wirkliche Bewegung) spojuje viditelné formy politické činnosti s nejniternější dynamikou kapitálu, s ustavičnými projevy zákona hodnoty, s trvalými restrukturalizacemi spojnice mzda-zboží, s rekompozicemi třídní příslušnosti a technickou i sociální dělbou práce a tak dále.

Paradoxně právě tento způsob analýzy nabízí praktický pohled na strategie a taktiky, protože otázky spojené se státem mají význam jen natolik, nakolik jsou kladeny ve vztahu k současným podmínkám. Tedy ve vztahu ke konjunkci, v níž lidé „dělají své dějiny sami,“ ale pouze „za okolností, které tu bezprostředně nacházejí, které jsou jim dány a které zdědili z minulosti.“ Máme se na pozoru před skrytým idealismem, a proto nemůžeme vycházet z nějaké politické teorie státu bez pečlivého studia okolností, které jsou nám dány. Zkoumáme-li mimořádné události ve Francii roku 1871, v Rusku na počátku 20. století (nebo třeba v Číně roku 1949, v Mexiku roku 1914 či kterýkoli jiný falešný úsvit v dlouhé noci kapitálu), nechceme z těchto momentů zjistit, jak by mohl vypadat ideální stát. Spíše chceme z dnešního hlediska pochopit, co bylo za daných podmínek možné a co ne a jak nám to může pomoci s otázkou, co je možné v podmínkách, které jsou dány nám? Neboť to je jediné možné východisko: pečlivé zhodnocení současné situace.

Metoda dnes

Debata o tom, zda staré marxistické představy o státu (kupříkladu) či jeho konceptuálním doplňku, straně, jsou ještě dnes realistickým modelem komunistického boje, je už pro některé z vás důvěrně známou konverzací. Nedávno jsme se podíleli na disputaci ohledně strany argumentem, který by klidně mohl platit i pro stát: „Kolektivní zkušenost s prací a životem, která dala v éře industrializace vzniknout stranickému předvoji, zesnula spolu s industrializací. Jakožto materialisté si uvědomujeme, že vztah kapitál-práce, který takovouto stranu činil efektivní – nejen jako myšlenku, ale jako skutečnost – už nefunguje. Proměněný vztah kapitál-práce dá vzniknout novým formám organizace. Dnešní boje bychom neměli kritizovat ve jménu idealizovaných rekonstrukcí minulosti. Spíše musíme popisovat komunistický potenciál, který se imanentně prezentuje v limitech, na něž dnešní boje narážejí.“[2] A představy o státu rovněž musí odpovídat své době.

Rozhodně to neznamená, že chceme mařit diskusi o státu nebo straně. Jen se chceme ujistit, že neupadneme do kýčovitých formalismů a začneme s pevnou půdou pod nohama. A tam také skončíme. Tím máme na mysli specifikování obsahu jednotlivých bojů, jejich zaměření či povahy. Jak víme, pouliční bouře nebo stávka mohou být antikapitalistické nebo třeba proti přistěhovalcům, stejně jako sousedské shromáždění může být svoláno za účelem zahájení komunistických opatření nebo třeba na obranu vlastnictví maloburžoazních obchodníčků. Formy jako stát nebo strana můžeme hodnotit pouze ve světle konkrétních obsahů a ty jsou vždy dány dějinami. Protože však kapitalismus nabývá jisté dynamicko-historické ucelenosti, která stojí na axiomatických prvcích (hodnota a mzda, abstraktní práce a neosobní panství státu), komunismus jakožto obsah proletářských bojů nabývá podobné ucelenosti, definované jako negace všech těchto prvků a jejich nahrazení beztřídní společností. Jinými slovy, o tomto obsahu bychom neměli přemýšlet jako o neměnném (tímto termínem ho označují někteří ultralevičáci) ve větší míře, než je neměnný sám kapitalismus a postavení proletariátu – kapitalismus oděný do formálního a zdánlivého oddělení státu od ekonomiky, které skrývá jejich nutnou fundamentální jednotu.

Obsah komunismu nelze spojovat s žádnou konkrétní formou, ať už by to byla strana, rada nebo stát. Spočívá totiž v rozbití už řečené jednoty odděleného: v likvidaci poměru mezi prací a přístupem ke společenskému bohatství a v průvodním zrušení jak státu, tak ekonomiky. Právě v tom spatřujeme emancipaci proletářů od kapitalistického panství, produkci beztřídní a tudíž komunistické společnosti a destrukci všeho otráveného dědictví kapitalismu: mzdy, peněz, hodnoty, nutnosti pracovat a, ano, státu.

Jak k tomu dojde, je však nepředvídatelné a historicky určené. Každá doba dává vzniknout své vlastnímu komunistickému horizontu, jenž vychází z dostupných materiálních podmínek. Že je tento obzor nehybný, to se jen zdá. Marxisté a další komunisté si až příliš často pletou historickou podmíněnost s neměnností.

Dvojí uchvácení

Nic z toho však neznamená, že otázku forem a jejich účinnosti můžeme opomíjet. Chceme-li vědět, zda je dnes tématika „uchvácení státní moci“ relevantní, musíme rozumět dějinám státu jakožto zvláštní společenské formy a také tomu, co se s ním socialisté a komunisté až doposud snažili dělat. Co nejobecněji řečeno, mezi těmi, kdo si představují stát jako prostředek k socialistickému či komunistickému cíli, kdo o státu uvažují jako o předmětu, kterého se lze zmocnit, existují dva myšlenkové proudy. Jeden je pokrokářský, gradualistický, reformistický. Druhý je přísně povstalecký. Ten první si představuje dobytí kapitalistického státu prostřednictvím formování proletářských většin ve volbách (a bojů za demokracii a všeobecné volební právo, bez nichž by to nešlo), načež bude zahájen přechod k socialismu, jehož součástí sice může být ozbrojená konfrontace, ale v zásadě se odehraje v rámci buržoazního státu. V tomto projektu nedochází k žádnému okamžitému nebo úplnému vyvlastnění kapitalistických výrobců, nýbrž k zavádění souboru postupných reforem – zrušení dědického práva, znárodnění bankovnictví, progresivní zdanění – jehož cílem je pomalu vytlačit kapitál, třeba rozšiřováním státního sektoru. Tuto obzvláště programatickou koncepci můžeme spojit s praxí – ne-li teorií – II. internacionály. Druhý proud se odvozuje od III. internacionály a stojí na čtení povstaleckých řádků v Marxově a Engelsově teorii, zejména Občanské války ve Francii. Jeho příkladem a snad nejvýznačnější systematizací je Leninův Stát a revoluce. Stát tu je nástrojem povstalé třídy, který je třeba očistit od jeho nejohavnějších aspektů – především armády – a použít ke správě společnosti podle komunistických zásad a k obrannému boji proti organizovaným nepřátelům revoluce.

V praxi oba proudy často plynou pospolu. A vrátíme-li se proti proudu, vysledujeme, že oba vyvěrají ze stejného pramene, kterým je selektivní čtení Manifestu komunistické strany. Zdá se totiž, že Marx s Engelsem nespatřovali žádný rozpor mezi trváním na potřebě zničit během revoluce represivní mašinérii státu a podněcováním účasti dělnických stran na parlamentních procesech za účelem vydobytí důležitých reforem. Oba proudy se však rychle oddělují a většina stoupenců se přiklání jednou k tomu a podruhé k onomu. Střídání obou proudů můžeme snadno interpretovat jako proměnlivý indikátor revolučního příslibu.

Oba proudy však kromě společného zdroje mají i své soutoky. Leží dole po proudu: oba toky proudí tudy, kudy mohou, dokud se neprotnou a pak to není prostě jen soutok, ale chiasmus. Nemá-li se stát uchvácený reformistickým způsobem vrátit zpět ke kapitalismu, je nucen přistoupit k revolučnímu vyvlastňování a povstalecké uchvácení státu je hnáno k reformistickým opatřením.

Reformistické uchvácení

Pojďme se nad tímto proplétáním osudů zamyslet trochu podrobněji a začněme u poněkud snadněji zpracovatelné reformistické koncepce. Zamysleme se, co to znamená, řekne-li se, že moderní stát předpokládá existenci kapitalistické ekonomiky. Na té nejzákladnější rovině se jedná o prosté poznání, že moderní kapitalistický stát ustavičně vyžaduje příjem o objemu, který může generovat pouze expandující ekonomika: musí totiž platit své zaměstnance, budovat infrastruktury, vybavit armádu a policii, působit jako prvořadý a zároveň nouzový věřitel, udržovat příhodné monetární prostředí pro domácí i mezinárodní směnu. Je to ovšem vzájemný předpoklad, neboť jednotliví kapitalisté se do těchto nutných aktivit nemohou pustit, aniž by se připravili o své konkurenční výhody. Stát je tudíž podmínkou ziskovosti a zároveň je na ní závislý.[3]

Navíc realizují-li se při zachování kapitalistické výroby programy redistribuce a poskytování sociální mzdy (zdravotnictví, školství, zastropování mezd) – a nic menšího bychom neočekávali ani od té nejchabější ze sociálních demokracií – stát bude potřebovat další příjmy. Má-li ekonomika generovat dostatek zdanitelných výnosů, které by zaplatily všechny státní programy, bude stát nucen směřovat ekonomiku k produkci maximální míry nadhodnoty, aby tak byly naplněny podmínky ziskovosti, které kapitalisté vyžadují, mají-li své příjmy dál reinvestovat. Zejména každý pokus o redistribuci produktu směrem od kapitálu k pracujícím – skrze státní mechanismy – ohrozí koloběh zhodnocování a realizace, pokud ovšem nenastanou velmi výjimečné podmínky, kdy bude míra zisku vysoká. Takový stát bude funkčně podřízen světovému kapitálu, světovému trhu a panujícím podmínkám ziskovosti a konkurence. A nic na tom nezmění žádný z dostupných prostředků: kupříkladu částečné znárodnění „důležitých“ odvětví, kontrola nad kapitálem, progresivní zdanění.

Zde narážíme na historický aspekt takového procesu. V kapitalismu jsou ve hře funkce, které předpokládají jedna druhou – abstraktní práce, peníze, kapitál, námezdní práce, stát – a neustále se reprodukují dynamickým, historicky proměnlivým způsobem. Směr jejich pohybu odpovídá tendenčním aspektům akumulačního procesu: reálné přivtělování práce, rostoucí organické složení kapitálu, klesající míra zisku, vylučování živé práce z výrobního procesu. V tomto oddíle ani nikde jinde nepopisujeme „Stát“ s velkým S, protože nic takového neexistuje. Popisujeme výjimečnou dráhu vývoje. Tato dráha, kterou jsme výše načrtli, je scénářem pro ten nejlepší případ, neboť jím byla i v minulosti. Byla dostupná jen těm státům, které kontrolovaly rychle se industrializující a modernizující ekonomiky schopné generovat takový stupeň růstu, jenž státům dovoloval plnit své socialistické závazky, aniž by tím ohrozily reprodukci. Vlastně za jistých okolností mohou mít industrializující se ekonomiky z údajně socialistických opatření, která by do praxe chtěly uvádět reformistické programy, prospěch: regulace jak sociálních, tak přímých mezd může zvýšit ziskovost. Jenže dnes se v takové pozici nalézá jen málo států a ty se rychle ocitnou ve stejné postindustriální stagnaci, kterou se v současnosti prodírají USA, Evropa a východní Asie. Což docela jasně vypovídá o vyhlídkách levicových stran typu Syriza i tzv. latinskoamerického socialismu. Kapitalistický světový systém takové projekty – a zde se dostáváme k ožehavému bodu seriózní analýzy – buď vstřebá, nebo budou muset přejít do vysloveně revoluční, vyvlastňovatelské fáze.

Revoluční uchvácení

Pak nám ovšem zbývá „ortodoxní“ postoj k uchvácení státní moci. Stát je převzat jako zbraň, kterou třímá vyvlastňující proletářská revoluce. Podle vlivného Leninova pojednání je to zbraň nutná ke zničení ozbrojených sil kontrarevoluce a k plnění administrativních úkolů rodící se nekapitalistické ekonomiky.

Leninova kniha vysvětluje závěry, které Marx učinil ze zkušeností Komuny a které se točí kolem už citované pasáže: „dělnická třída nemůže prostě převzít hotovou státní mašinérii a uvést ji do chodu pro své vlastní účely.“ Lenin dovozuje docela hrubé pojetí státu. Je to dvouhlavé monstrum: byrokratické a vojenské. Posledně jmenovaný aspekt považuje za nevhodný pro cíle proletářské revoluce; každý úspěšný pokus o svržení státní moci musí rozbít policii a armádu a nahradit je „ozbrojeným lidem“ nebo „ozbrojenými dělníky“. K řadě nejvýznamnějších revolučních událostí došlo při vyčerpání či přímo porážce ozbrojených sil státu během mezistátních konfliktů. Tím se potvrzuje důležitost demontáže represivních sil státu. A jestli někdy někdo zapochyboval, nedávná zkušenost egyptské revoluce nám připomíná, že armáda je nesmiřitelně kontrarevolučního charakteru.

Jakmile je represivní část státu zničena a zákonodárná zrušena, administrativní zbytek lze podle Lenina změnit v efektivní nástroj pro ty, kdo chtějí stvořit komunistické či socialistické vztahy. Nutné posty lze rychle personálně předat proletářům a díky rutinizaci je dostatečně zjednodušit, aby k jejich výkonu nebylo zapotřebí žádných zvláštních schopností. Ale takto očištěný stát není pouhou „správou společnosti“, není jednoduše poštovním úřadem, jehož přednosti vychvaluje. Pro Lenina je to také „panství nad společností“, donucovací prostředek, kterým si proletáři vládnou, protože jinak tomu být nemůže, uvážíme-li, že lidé, jak nám Lenin říká, „se neobejdou bez podřízení, bez kontroly, bez ‘dozorců’ a ‘účetních’.“ Podle Lenina tedy jde o to, kdo vládne: „Je však třeba podřizovat se ozbrojenému předvoji veškerého vykořisťovaného a pracujícího lidu – proletariátu.“[4]

Panství nad společností však něco stojí a nemůže být samosprávné, rozdělené mezi celý společenský organismus. Vyžaduje centralizaci a centralizace vyžaduje použití nemalé části společenského přebytku na fungování státu. Budou-li zachovány peněžní vztahy, tyto velké, byrokratické státy budou ke svému fungování potřebovat příjmy o masivním objemu, a proto budou nuceny rozvíjet výrobní síly ekonomiky a popohánět akumulační proces vpřed, a to se všemi zhoubnými důsledky, které to bude mít pro ty, komu by taková revoluce měla přinést prospěch. I když dojde k vyřazení některých hlavních prvků spojených s kapitalismem – což byl případ SSSR – revoluce zjistí, že státní funkce poděděné po kapitalistických státech nejsou dobré k ničemu jinému než k dozírání na průběh (národně vymezeného) rozvoje ekonomiky a že takovéto experimenty s „přechodem k socialismu“ vedou k nápodobě kapitalistické akumulace, která namísto zprostředkování působících v kapitalismu používá nejrůznější byrokratické a administrativní pobídky. Navíc se tu samozřejmě jedná o scénář platný pro ten nejlepší případ, který předpokládá existenci rozvinutelné ekonomiky. Ale ten je v nám dostupném světě stále nejistější. Stručně řečeno, státy jsou dobré jen k jednomu: ke správě kapitalistických ekonomik. Revoluce, které zachovají peníze, mzdy, trhy a další aspekty kapitalismu, aby prvně vyřešily otázku politické moci, vyhrály válku, rozvinuly výrobní síly nebo k tomu budou mít kterýkoli jiný obvykle udávaný důvod, nepochybně shledají stát užitečným nástrojem. Ale je to nástroj, který tyto revoluce využije daleko brutálněji než ony jeho. A tak tyto revoluční procesy dříve či později sklouznou zpátky k historické trajektorii, která se nebude příliš lišit od reformistické a gradualistické cesty.

Vyhlídky pro 21. století

Souhlasíme s obecným názorem, že každá autenticky vyvlastňovatelské revoluce se bude muset ozbrojit a bránit se proti útokům. Jenže „ozbrojený lid“ je něco jiného než stát. Vždyť už z definice se jedná o opak státu, neboť moc rozděluje a soustředí do rukou samotných povstalců a nedeleguje ji. Čím podobnější státu se taková ozbrojená uskupení stávají – tedy čím víc fungují skrze strukturu disciplíny, velení a hierarchie – tím víc v sobě nesou zárodek kontrarevoluce. Je-li obranná moc „ozbrojeného lidu“ svěřena nějaké zvláštní, horlivé frakci, kterou řídí vojenští vůdcové, je snadno kooptována, neutralizována nebo obrácena proti samotnému lidu. Nehledě na to, jaký prospěch budou mít z tradičních vojenských struktur velení a kontroly ti, kdo chtějí vyhrát tu či onu bitvu, nakonec ho zastíní fakt, že takové struktury z definice vedou k prohrané válce. Navíc i zde je rozhodující historický rozměr. Už nemáme co do činění s armádami 19. století. Hypertechnologické vražedné síly a protipovstalectví, které mají soudobé státy k dispozici, ukládají k ledu jakoukoli domněnku, že lze zvítězit ve frontální konfrontaci, že lze dosáhnout čistě „vojenského“ vítězství. Tváří v tvář nové algoritmické bezpečnosti a vojenskému aparátu, který eviduje každý let vrabce a každé zrnko písku, dnes dokonce i stará teorie gerilové války, která sotva kdy fungovala za hranicemi periferních, venkovských zón, vypadá směšně.

Naději na úspěch může mít jedině proces demoralizace a destabilizace ozbrojených sil spojený s masovými dezercemi a podrýváním samotných sociálních a ekonomických základů vojska. A k tomu může dojít jen pod podmínkou, že revoluce není pouze otázkou moci a jejího uchvácení, nýbrž čímsi, co lidem umožňuje přímo i nepřímo uspokojovat své potřeby – potřebu jídla, bydlení a užitečných věcí; potřebu všemožné péče; potřebu vzdělání; potřebu naděje do budoucnosti a smysluplné účasti na tom, co se nás týká. Z tohoto důvodu snaha násilím vést většinu lidí k budoucnosti, o které nevědí, zda je pro ně dobrá – jedna definice „diktatury proletariátu“ – vždycky selže. Má-li nějaká ta zapálená, intervencionistická frakce proletariátu v revoluci vůbec nějakou roli, pak spočívá ve vytváření počátečních podmínek pro možné utváření komunistických vztahů a další přijímání komunistických opatření. Může jít o startovní komunistické opatření – například o vyvlastnění potřebných a užitečných věcí a jejich distribuci na základě volné dostupnosti nebo o kolektivní a dobrovolnou organizaci, která produkuje další užitečné věci. To je ale něco docela jiného než říkat lidem, co mají dělat nebo komandovat a organizovat činnost širší masy nemajetných lidí. Takováto frakce třídy je katalyzujícím faktorem při produkci komunistických vztahů a krom svého iniciálního přispění v ní nehraje žádnou úlohu.[5] Jak spolu s mnoha našimi současníky tvrdíme, okamžité ustavení těchto nových společenských poměrů v co nejširším měřítku je dnes nejen pravděpodobným směrem, jímž by se revoluční vývoj mohl – přímo či nepřímo – vydat, ale vzhledem k objektivním materiálním podmínkám je jedinou nadějí na konečný úspěch.[6]

Jestliže je naším úkolem bezprostřední transformace společenských vztahů, zrušení peněz, mezd a nutnosti pracovat, je otázkou, jak užitečné by nám byly kanceláře, zdroje a technologie administrativní a nikoli represivní části státu. Moc ne. Výše jsme dokazovali, že státní byrokracie má funkce, které jsou mnoha různými způsoby nezbytné či přinejmenším nápomocné pro reprodukci kapitalismu. Státy se starají o udržování právního rámce vlastnictví a směny, udržují řádné monetární prostředí a poskytují infrastrukturu potřebnou k rozvoji kapitálu (a nikoli k rozvoji lidských bytostí). Pomáhají zajistit, že pracovní síla dorazí do výroby ve správném balení, což vyžaduje jisté hygienické a vzdělanostní standardy.

Možná, že kdysi byly tyto funkční komponenty státu do jisté míry autonomní na kapitalistické logice a tržních imperativech, ale v uplynulém století stále intenzivněji docházelo k jejich disciplinaci podle potřeb kapitálu a k jejich očištění od všech aspektů, které unikají logice kalkulu. Představa, že ministerstva pro místní rozvoj, školství, zdravotnictví nebo práce a sociálních věcí lze – spolu s jejich krajskými a obecními protějšky – rekonfigurovat tak, aby bez zprostředkování peněz, mezd atd. naplňovala potřeby bydlení, studia a zdravotnické péče, které lidé v revoluční situaci pravděpodobně budou mít, je docela fantaskní.

Tato ministerstva jsou od prvopočátku ustavena v odloučení od všemožných funkcí, které sice patří ke školství, bydlení a zdravotnictví, ale obstarávají je kapitalistické firmy. Jejich konstituce jim tedy znemožňuje spravovat veškeré funkce, které budou lidé potřebovat, a to dokonce i tehdy, když takové funkce a kapacity již existují a nebude třeba vytvářet od základu nové, což je však pravděpodobnější scénář. Zdroje poštovního úřadu, který pro Lenina byl nejlepším příkladem kladné stránky státu, skutečně mohou být pro revoluci užitečné, ale asi tak stejně jako technologie přesouvání předmětů a rozesílání zpráv, které existují v soukromém sektoru. Revoluce si každopádně budou muset vyvinout zcela nové metody koordinace a administrace, které budou odpovídat úkolům, před nimiž budou revoluce stát. Tyto funkce budou nejefektivnější, když je budou kontrolovat přímo ti, kdo se k nim vztahují buď jako poskytovatelé, nebo uživatelé či jako obojí. V tomto smyslu už tedy nebude existovat dělba na společnost a stát jakožto sféru zvláštních pravomocí, která stojí mimo společnost a kontroluje ji, a nebude existovat ani dělba na „ekonomiku“ a „stát“. Zanikne tedy ekonomika jako taková, protože i její existence předpokládá takovouto separaci.

Čtenáři v předchozí formulaci jistě rozpoznali návrat našeho úvodního tématu, které mezitím prošlo dialektickým vývojem. Za panujících podmínek, kdy je politické od základu připoutáno k ekonomickému, a přitom vzniká povrchní dojem, že obojí jsou autonomní objekty, je prostě chybou domnívat se, že snad existuje něco takového jako „stát“ nezávislý na předpokladech kapitálu. Úkolem, který před námi leží, je rozbít panství politické ekonomie jako takové – tak zní minimální definice emancipace od kapitálu, který plodí tuto jednotu a zároveň si vynucuje její přízračné rozdělení. A toho nelze dosáhnout jinak než skutečným rozmetáním oné vespod ležící jednoty. Rozbití tohoto pouta je druhou stranou téže mince jako rozbití pojítka mezi prací a přístupem ke společenským statkům, neboť je to právě toto napojení, co z práce činí měřítko hodnoty a ze mzdy nástroj kontroly a umožňuje tak zákonu hodnoty s jeho puzením a tlakem, aby stál nad společenskou existencí.

Můžeme tudíž opět konstatovat, že rozbití tohoto napojení je cílem, který nám vytknul kapitál, jenž právě toto napojení postupně činí všeobecným. A v tomto historickém smyslu se jeho rozbití stává projektem boje za beztřídní a svobodnou společnost. A co se štěpení na „stát“ a „ekonomiku“ týče, nepůjde o dovedení jejich nezávislé existence k dokonalosti ani o jejich účinnější propojení, ale o konec jejich bytí. Pokud by se jim ve skutečnosti dostalo autonomie, kterou se zdají mít v buržoazním ideálu, postrádaly by vzájemnou podmíněnost, která je až doposud držela při životě. Místo toho lidé budou uspokojovat své potřeby a za tímto účelem rozvíjet zařízení a zdroje.

***

Joshua Clover je autorem dvou sbírek poezie a dvou knih o dějinách a teorii kultury. Jeho nová sbírka básní, Red Epic, vychází (na jaře 2015) v nakladatelství Commune Editions a knihu o politické ekonomii boje, Of Riot, vydá nakladatelství Verso na jaře 2016. Je profesorem anglické literatury na University of California Davis. Na jaře organizuje ve Výzkumném ústavu humanitních věd při University of California Místní výzkumnou skupinu o kultuře a finančním kapitálu.

Jasper Bernes přednáší na Katedře anglistiky na UC Berkeley. Je autorem Starsdown (2007). Jeho nejnovější básně a eseje jsou k nalezení v Modern Language Quarterly, The Lana Turner, Los Angeles Review of Books, The American Reader a Endnotes. Jeho knihu-báseň We Are Nothing and So Can You vydalo na jaře 2015 nakladatelství Commune Editions.

 

 

[1] Výtečný náhled na celou debatu viz článek Chrise O’Kanea v tomto symposiu, ale také úvodní esej v knize redigované Johnem Hollowayem a Solem Picciottem State and Capital: A Marxist Debate (Austin, University of Texas Press, 1979) a vstup Wernera Bonefelda „Social Constitution and the Form of the Capitalist State“ v Open Marxism, Volume 1: Dialectics and History (Londýn, Pluto Press, 1992), s. 93-132.

[2] Joshua Clover a Aaron Benanav, „Can Dialectics Break BRICS?“, South Atlantic Quarterly č. 113 (4/2015), s. 743-759.

[3] Schopnost států vzít si půjčky a zároveň kontrolovat peněžní zásobu může posouvat meze, které jim nastavuje ziskovost vespod ležící ekonomiky, a to buď na nějaký čas (podle obležených potomků lorda Keynese), nebo donekonečna (podle vášnivých slibů moderní monetární teorie). A přesto nám monetární krize četných států ukázaly, že se vespod ležící ekonomické podmínky dříve či později projeví a státy, které taková opatření přijímají, bezhlavě riskují destabilizaci svých měn nebo ohrožují svůj přístup na úvěrové trhy.

[4] Lenin, Stát a revoluce (Svoboda, 1950), s. 162. Povšimněte si tu gramatického uklouznutí, kdy předvoj nahrazuje třídu, která je jen přístavkem. Stále však není zcela jasné, jestli měl Marx diktaturou proletariátu na mysli právě toto či jak si vlastně představoval dělnický stát. Studie Hala Drapera a dalších zpochybnily představu, že podle Marxe měla revoluce probíhat skrze panství proletariátu nad sebou samým. Možná, že si Marx myslel, že státní úřady, které měly být uchváceny, jsou prostě nástrojem, s jehož pomocí se lidé mohou nasytit, ubytovat, ozbrojit, rozdělovat užitečné věci a bránit se před ozbrojenými útoky zbývajících antikomunistických sil. Jeho zájem o delegativní, demokratickou strukturu Komuny (kterou nazývá „konečně objevenou politickou formou, za které mohlo být uskutečněno hospodářské osvobození práce“), naznačuje, že se s Leninem v tomto bodě rozchází. V pasáži, kde se vrací ke svým úvahám o státu ze 40. let 19. století a ke svému přesvědčení, že je třeba překonat rozdělení na občanskou společnost a stát, Marx popisuje průběh revoluce jako „opětovné vstřebání státní moci společností jako její vlastní živé síly a ne jako síly, která na ni dozírá a podmaňuje si ji, samotnými lidovými masami, které z ní dělají svoji vlastní sílu namísto organizované síly, která je utlačovala…“ [Karl Marx, „First Draft of The Civil War in France“, The First International and After: Political Writings, redigoval David Fernbach, edice Reprint (Londýn: Verso, 2010), s. 250]. „Největším opatřením“ Komuny byla „ona sama“, píše – fakt, že „lidé vzali do svých rukou vlastní řízení revoluce a zároveň v případě úspěchu nalezli prostředek, jak ji může lid ve svých rukou udržet“ (s. 263). Nás však nezajímá ani tak spor o to, co si Marx vlastně myslel, jako hodnocení těchto myšlenek v jejich vlastním kontextu, a proto tuto odbočku omezujeme na pouhou poznámku. Velmi dobře si totiž uvědomujeme, že na podporu Leninova pohledu na tuto záležitost lze použít všemožné texty. A i ta nejlepší možná rekonstrukce Marxova přemýšlení o této otázce nám z dnešního hlediska stejně přijde jako neadekvátní. Viz Hal Draper, Dictatorship of Proletariat (New York: Monthly Review Press, 1987); mladší a užitečný průzkum lze nalézt v textu David Adam, „Karl Marx and the State“, http://www.marxisthumanistinitiative.org/ alternatives-to-capital/karl-marx-the-state.html.

[5] Někdo může chtít o této frakci hovořit jako o „straně“. Až na to, že by mohlo dojít k záměně s jinými významy termínu strana, s tím nemáme problém. Zapálená frakce, o které mluvíme, je víceméně živelným produktem probíhající revoluce – před historickým momentem, kdy se začíná revoluční sekvence odvíjet, neexistuje. Jedná se prostě o organizování průběhu revoluce a o formu, kterou toto organizování nabývá spolu s tím, jak se lidé snaží dělat, co je třeba. Není tu tedy žádná podobnost s tím druhem strany, který se organizuje ještě před revolučními událostmi a snaží se pomalu získávat nové členy, aby v nějakém budoucím okamžiku mohl podniknout rozhodující činy. Strukturálně jsou takové strany téměř vždy odsouzeny stát se oportunistickými, kontrarevolučními silami. Užitečné jsou jen natolik, nakolik představují objekt, kde může v rozhodující okamžik nastat štěpení, k jakému došlo během revoluční vlny po první světové válce v II. internacionále. Příklad tohoto významu slov strana a stranictví viz „Spontaneita, zprostředkování, ruptura“, Endnotes 3 (2013), s. 240; nebo https://pratelekomunizace.wordpress.com/2014/06/16/spontaneita-zprostredkovani-ruptura/.

[6] Nemůžeme tu sledovat celý vývoj této argumentace, a proto se odkazujeme na: Théorie Communiste, „Současná chvíle“ (Sic 1, 2011), https://kknihovna.wordpress.com/2011/05/18/soucasna-chvile/, Jasper Bernes, „Logistika, kontralogistika a komunistická vyhlídka“ (Endnotes 3, 2013), https://pratelekomunizace.wordpress.com/2014/12/03/logistika-kontralogistika-a-komunisticka-vyhlidka/, „Spontaneita, zprostředkování, ruptura“ (tamtéž), https://pratelekomunizace.wordpress.com/2014/06/16/spontaneita-zprostredkovani-ruptura/. Rovněž musíme letmo poznamenat, že marxismus se rozešel se všemi staršími podobami komunismu a socialismu, protože opustil etickou a idealistickou představu o tom, jak komunismus přijde na svět. Marxova inovace spočívala v tom, že komunismus bude výsledkem soukromého zájmu. Jinými slovy, nemůžeme spoléhat na žádné představy o tom, co by lidé měli dělat, ani na vyšší – údajně vědeckou – moc doktríny v rukou horlivých militantů. Komunismus stojí a padá s tím, zda je ve vlastním zájmu milionů a milionů lidí, aby za něj bojovali a ustavovali a posilovali komunistické vztahy. Komunismus zvítězí tak, že bude tou nejsamozřejmější, nejpraktičtější a nejlákavější alternativou, která se v konkrétní revoluční konjunkci bude nabízet. Že je tou nejlepší možností, musí být jasné – raději dříve nežli později – co největšímu množství lidí a nejen oddané menšině, která působí jako strážci lepší budoucnosti. Proto jsme přesvědčeni, že komunistická opatření budou nejen tou nejsamozřejmější volbou (a možná jedinou volbou), která bude lidem po vyčerpání ostatních alternativ dostupná, ale také tou nejlákavější. Mají-li zapálení povstalci nějaký úkol, je jím generalizovat tato opatření a napomáhat jejich úspěchu.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: