Diskuse nad Syrizou a referendem v kontextu dnešní krize

Kam Syriza dovedla Řecko? Které síly jsou ve hře při restrukturalizaci řecké ekonomiky? A jaké jsou podmínky její radikální kritiky? Následuje diskuse nad textem řeckého soudruha, který si říká Cognord. TH a Ady Amatia, kteří do diskuse přispěli, patří ke kolektivu Sic. Touto diskusí zahajujeme sérii příspěvků nejen k aktuálnímu tématu Syrizy a Řecka, ale také obecně k otázce státu a levicových projektů.

Střídání stráží

Cognord

Autor tohoto článku má tu smůlu, že se narodil v Řecku, a to štěstí, že se účastnil sociálních hnutí, která se pokoušela zastavit kapitalistickou devalvaci této země. Krátce poté, co tato hnutí uspořádala svůj večírek na rozloučenou (velká generální stávka a urputné nepokoje 12. února 2012), opustil Řecko a usadil se na chladném místě. Příležitostně píše články o své rodné zemi. Tento původně vyšel v Brooklyn Rail.

 

Zdálo se, že nekonečná sága vyjednávání mezi vládou Syrizy a evropskými věřiteli došla svého konce. Po pěti měsících zuřivého kličkování, napětí a strachu bylo dosaženo dohody. Ze světového tisku, technokratů a vládních byrokratů vyzařoval pocit úlevy. Zda však dohodu považovat za úspěch nebo ne zjevně záviselo na tom, koho se ptáte. Pro ty, kdo se chtěli postarat o to, že úsporná opatření budou pokračovat, je dohoda rozhodně podle jejich gusta. Zvláštní je, že úspěchem je dohoda i pro ty, kdo o sobě tvrdili, že jejich posláním je skoncovat s politikou úspor. Ovšem těm, na něž navrhovaná opatření dopadnou bezprostředně, se zdálo, že se nic moc nezměnilo. Někdo říká, že ďábel je ukryt v detailech a mnozí by byli raději, kdyby se tyto detaily ztratily mezi obskurními formalitami. Naneštěstí pro ně i Lorca věděl, že „[…] pod násobky, podíly a součty […] je řeka krve.“ Úleva a uspokojení, že uskutečněná dohoda může mít jen jepičí život. Jakákoli spokojenost z ní fakticky může plynout jen díky tomu, že zůstává na papíře. Neboť jakmile bude třeba implementovat její opatření, bude po mejdanu.

Pánové, vaši organizaci nepotřebujeme

V únoru 2015 jsem v Brooklyn Rail popisoval nechvalně proslulý Soluňský program Syrizy (opravdová továrna na sliby) jako minimální keynesiánský program, který nemá reálnou šanci napravit katastrofální důsledky pěti let brutální devalvace. Tehdy takové tvrzení nemělo daleko od rouhačství. Nadšená levice pobíhala po zeměkouli, mluvila o jakési radikální levici, proklamovala konec politiky úspor a rozfoukávala vítr změn. Jakákoli kritika Syrizy a jejího ekonomického programu byla odsouvána bokem jako známka nerealistického a povýšeneckého ultralevicového dogmatismu.

Dnes jsou titíž lidé, kteří v populárních článcích a rozhovorech podporovali Syrizu, nuceni připustit nejen přítomnost jistého „umírněného keynesiánství“[1] v původním programu, ale také fakt, že dnešní dohoda má od onoho programu hodně daleko. Rozradostněný chór přestal pět o „konci úsporné politiky/Trojky/atd.“ a tvrdě přistál na poušti reality.[2]

Podle všeho tedy trvalo pět měsíců, než došlo k otevřenému přiznání toho, co bylo jasné už od dohody z 20. února. A zatímco u těch, kdo do Syrizy vkládali svoji důvěru, je jaksi pochopitelné, že naděje umírá poslední, u těch, kdo mají blízko k procesu rozhodování řecké vlády, je takováto naivita přinejmenším podezřelá. Neboť ozřejmilo-li se něco v posledních několika málo měsících, pak to byla skutečnost, že Syriza nevyjednává s evropskými činiteli; ve skutečnosti vyjednávala způsob, kterým přijmou pokračování úsporných opatření její vlastní členové a ti, kdo budou muset snášet její důsledky.

Úpadek a pád vyjednávacího spektáklu

Od dohody, které bylo 20. února dosaženo v Euroskupině, je jasné, že Syriza nemá šanci realizovat svůj Soluňský program. Když se ukázalo, že nemá žádnou páku k nastolení diskuse o snížení dluhu a připuštění Řecka do programu qualitative easing[3] organizovaného ECB (Evropská centrální banka),[4] poslední nadějí Syrizy bylo spoléhat na projev dobré vůle ze strany Trojky (která byla natolik laskavá, že přijala směšnou změnu názvu na „Bruselskou skupinu“) výměnou za sociální a politickou stabilitu na nepokojném území Řecka. Syriza evidentně nepochopila, že ve hře je jedna z verzí „extend and pretend“[5], kteroužto strategií se Eurozóna řídí od začátku krize. Proto Syriza doufala v možnost uspokojivého výsledku pro obě strany: Trojka i Syriza budou předstírat minimalizaci úsporné politiky, ale její podstatný charakter se nezmění. Jenže když se zkombinovala instrumentalizace podrážděnosti vyvolávané ministrem financí Janisem Varufakisem a jeho vrtochy s podstatnějším faktem, že jakákoli shovívavost vůči Řecku by mohla poslat ke dnu země Eurozóny s významnějšími HDP, byl tento druh odklonu od úsporných opatření vyloučen.

Jediným zbývajícím způsobem jak zachránit spektákl „vyjednávání“ byla PR kampaň, která by různým publikům nabídla různé narativy. Takto se pro řecké publikum řada ponižujících kompromisů na schůzkách Eurozóny transformovala v „tvrdé vyjednávání“. Z Varufakise se stal cause célèbre, jehož schopnost lézt na nervy německému ministrovi financí Schäublovi fungovala v Řecku jako zdroj národní hrdosti. Tento úkol think-tankům Syrizy navíc usnadňovala směsice nepodložených nadějí, neochoty uvěřit a neexistence politické opozice. K tomu všemu už jen stačilo přihodit řadu nesrozumitelných cifer a desetinných teček. Zjevná pravda, že došlo k opuštění jakékoli vyhlídky na minimalizaci úsporných opatření, se zatemňovala soustavnou produkcí čísel a statistik, s nimiž si nedokázali poradit ani zkušení „odborníci“.

Koho zajímá oxfordská čárka?

V posledních několika málo týdnech dosáhlo vyjednávací „drama“ svého zenitu. Obě strany si v Bruselu na jedné schůzce za druhou vyměňovaly technické detaily i silná slova. Zdálo se, že obě strany se činí, seč mohou, aby ustavičně udržovaly klimaktickou situaci a hypnotizovaným divákům nabízely epizodu za epizodou. Dojde k dohodě? Dočkáme se Grexitu? Bude úsporná politika pokračovat dál nebo obnoví „radikálně levicová“ vláda Syrizy demokracii v Evropě? Jak budou reagovat trhy, tito strážci pravdy?

Jakmile jste se však na tato vyjednávání, neshody a skutečný zdroj nekonečného konfliktu podívali trochu blíže, vše se ponořilo do mraku nudy. Bude rozpočtový přebytek 0,6 %, 0,8 % nebo 1 %? Zvedne se daň z přidané hodnoty (DPH) o 2 nebo o 3 % a kterých komodit se toto zvýšení dotkne? Budou parametrická opatření rovna 2 nebo 2,5 % HDP? A co administrativní opatření? Dojde k restrukturalizaci dluhu ze strany ESM-ECB?

Lehkost, s níž Syriza i Trojka kolem sebe házely čísly, nebyla nic jiného než známka jejich opovržení pro faktický význam oněch čísel. Neboť co jiného za těmito čísly spatřovat než imaginativní variace označující zvyšování daní, snižování přímé i nepřímé mzdy, penzí a privatizace? Lze si v diskusích mezi „radikální levicí“ a „neoliberální Evropou“ vůbec nepovšimnout shody na nutnosti modernizace, na potřebě učinit ekonomiku konkurenceschopnou, provést řadu strukturálních reforem, které jsou pro Řecko nezbytné, jak nás informoval pan Varufakis, „aby se opět postavilo na vlastní nohy“? Může někdo zůstat na pochybách poté, co jsme se dozvěděli, že platit (nenáviděnou) daň z nemovitosti (tzv. ENFIA, kterou dříve Syriza chtěla zrušit) je „vlasteneckou povinností řeckých občanů“?

Narativ zvolený pro publikum uvnitř Řecka, aby měnil jablka v pomeranče, nestál jen na „kreativní nejednoznačnosti“ ministra financí. Bokem začali PR pisálci lopotící se pro Syrizu kultivovat představu, že věřitelé s námi zachází natolik neférově, že řecký parlament nemůže bez schválení Bruselské skupiny jednostranně přijmout ani jeden jediný zákon. Což jednoduše znamenalo, že kolektivní vyjednávání, zvýšení minimální mzdy a další opatření, která měla řešit „humanitární krizi“, šla k ledu a byla odložena do vzdálené budoucnosti.

Samozřejmě, že do jisté míry byla neoblomnost Trojky očividná. Ale jasné bylo i to, že Syriza tuto skutečnost selektivně využívala jako alibi. Mnozí lidé totiž nechápali, jak Syriza může dál a dál uzavírat dlouhodobé ekonomické dohody s největšími řeckými kapitalisty, zatímco neoblomnost Trojky blokuje každé opatření, které by mohlo ulevit oškubaným proletářům.

Například, jak členové a vášniví sympatizanti Syrizy vysvětlí nedávné rozdávání lukrativních veřejných zakázek, jako třeba likvidace komunálního odpadu, Bobolasově firmě Ellaktor?[6] Nebo by třeba mohli nabídnout nějakou rozumnou omluvu pro prodloužení Bobolasova kontraktu na ždímání peněz z dálničních mítných bran na čtyřicet pět let? Skutečně se od nás čeká, že jim spolkneme tvrzení, že důvodem nové dohody mezi krajským úřadem Attika a Siemensem (firmou, kterou vláda Syrizy vyšetřuje kvůli praní špinavých peněz a korupci) byl „pokročilý stupeň“ jednání, která tak už nešlo zastavit? V neposlední řadě bychom opravdu rádi, aby nám někdo vysvětlit (radikálně levicovým stylem, prosím) prohlášení zástupkyně ministra financí, Nantiy Valavani, že jakékoli navýšení zdanění bohatých majitelů lodí je v rozporu s řeckou ústavou.

To, co zprvu působilo jen jako drobná vada na kráse „vůbec první levicové vlády“, se brzy stalo nevyhnutelným výsledkem. Vláda Syrizy se rozhodla, že nebude loajální těm, kdo věřili, že úspornou politiku lze zastavit, ale těm (v Řecku i v Evropě), kdo se obávali, že levicová vláda by se mohla ukázat jako neschopná realizovat „nutnou“ restrukturalizaci, kterou mají úsporná opatření přinést.

Právě tolik nám odhalí letmý pohled na jazyk řeckých činitelů v průběhu „vyjednávání“. Varufakisův newspeak se odklání od zrušení Trojky, snížení dluhu a řady okamžitých opatření, která by řešila „humanitární krizi“ a svědčí o tom, jak řecká vláda chápe sama sebe a své kvality:

„Způsob, kterým světová média informují o vyjednávání mezi řeckou vládou a jejími věřiteli, je prodchnut společnou klamnou představou. Příkladem této klamné představy je nedávný komentář Philipa Stephense z Financial Times, podle nějž ‘Atény nejsou schopné nebo ochotné – nebo obojí – realizovat program ekonomických reforem.’ Když se tato klamná představa prezentuje jako fakt, je jen přirozené, že se v médiích zdůrazňuje, jak naše vláda, Stephensovými slovy, ‘marní důvěru a dobrou vůli svých partnerů z Eurozóny.’

Realita rozhovorů je však velmi odlišná. Naše vláda by ráda implementovala agendu zahrnující všechny ekonomické reformy zdůrazňované evropskými ekonomickými think tanky. Navíc máme jedinečnou schopnost udržet podporu řecké veřejnosti pro rozumný ekonomický program.

Zamysleme se nad tím, co to znamená: nezávislý daňový úřad; už napořád solidní fiskální přebytky; rozumný a ambiciózní program privatizace kombinovaný s rozvojovou agenturou, která by používala veřejný majetek k vytváření investičních toků; opravdová důchodová reforma zaručující dlouhodobou udržitelnost systému sociálního zabezpečení; liberalizace trhů se zbožím a službami atd.

Je-li tedy naše vláda ochotná přijmout reformy, které naši partneři očekávají, proč vyjednávání nepřinesla dohodu?“[7]

Uvnitř Řecka však znělo podivně odlišné vyprávění. Syriza proklamovala, že nikdy nepřekročí své „červené linie“ a nebude souhlasit s programem, který by ignoroval její mandát, přičemž pustila do oběhu představu, že cílem Trojky je svrhnout vládu. Tento spektákl s vládou plně oddanou naplňování svých předvolebních slibů (které zeširoka opakoval zahraniční tisk) byl sice v příkrém rozporu se skutečností, že vláda od nich zcela upustila, ale přesto jeden účel měl: narostla podpora pro Syrizu, zatímco ta umně předešla jakémukoli zesměšnění „vyjednávacího“ procesu.

Zajímavé je, že Bruselská skupina a zainteresované strany rovněž hrály v souladu s tímto narativem. Jeden článek za druhým a prohlášení za prohlášením zdůrazňovaly neochotu vládnoucí Syrizy plnit své závazky vůči věřitelům, křehkost jejího odhodlání provést „nezbytné“ reformy, její odmítnutí restrukturalizace.[8] Když se zdálo, že tato vysvětlení pozbývají na účinnosti, hned byl po ruce další padouch: opozice uvnitř Syrizy.

Nejnovější fázi „vyjednávání“ tak skutečně nelze vysvětlit jinak než jako pravý divadelní kus, který měl obě strany (a veřejnost přilepenou k obrazovkám) přesvědčit, že se odehrává nějaké to „vyjednávání“, i když jsou jeho přesné charakteristiky poněkud slizké. Role byly zaměnitelné: občas to byla Syriza, kdo pozdvihnul prapor nekompromisnosti; v jiném případě „vyjednávání“ torpédoval MMF, který kupodivu dělal ozvěnu požadavku Syrizy (dávno opuštěnému) na restrukturalizaci dluhu coby podmínky pro jakoukoli dohodu. A když v květnu Syriza přišla se čtyřicetisedmistránkovým návrhem, kde oficiálně deklarovala svoji vůli pokračovat v úsporné politice, vyjednávání se zhroutila poté, co protinávrhy Euroskupiny požadovaly další škrty a to v míře, jaká se po Řecku během posledních pěti let úsporných opatření, o nichž se nevyjednávalo, nikdy nežádala.[9] Bylo těžké neoperovat s pojmy jako iracionalita a absurdita.

Post mortem ante facto

Pozorovatelé v uplynulých týdnech zjistili, že jsou v pasti jakéhosi experimentu: každá schůzka Euroskupiny byla ohlašována jako „ta úplně poslední schůzka“, jakákoli neschopnost dojít k řešení byla nazírána jako přímá cesta k Grexitu, „trhy“ pokaždé reagovaly negativně na pokračující nestabilitu… a závěrem byla pokaždé předem nahraná zpráva, kde se tvrdilo, že „došlo k pokroku, ale ještě je třeba odvést hodně práce.“

V této honbě za koncem se navzdory nesmyslným komentářům ukazovalo, že v sázce je pouze schopnost Syrizy prosadit další úsporná opatření, a přitom se tvářit, že je to buď vítězství, nebo nevyhnutelnost. Anebo obojí. Když začalo vyplouvat na povrch, že vlastní návrh Syrizy všichni její členové (a co je snad ještě důležitější, ti, kdo by za něj zaplatili) tak snadno nepřijmou, byly nasazeny silnější prostředky. K tanečkům se přidala ECB, která pohrozila, že odřízne fondy ELA, kterýžto krok by řeckou vládu donutil zavést kontrolu nad kapitálem (a v podstatě by vydláždil cestu Grexitu), a nejrůznější evropští činitelé začali prohlašovat, že možný Grexit by neměl tak zničující dopady, jak si lidé myslí.[10]

Zda se jednalo o vědomé rozhodnutí nebo ne, je tak trochu irelevantní. Ovšem výsledek tohoto spektáklu s absurdní neoblomností Trojky vydal velmi specifický plod: Syriza se ocitla v pozici, kdy mohla základ svého čtyřicetisedmistránkového návrhu vydávat za „jediný realistický podklad pro jakékoli vyjednávání“, a přitom agresivně odmítat (absurdní) protinávrhy. Tento obraz Syrizy, kdy (uvnitř i navenek) fakticky brání „červené linie“, a přitom přijímá další úsporná opatření, patrně zlomil kletbu. Zdá se, že poprvé se všechny zainteresované strany shodly, že bylo dosaženo dohody a všichni ji mohou podepsat.

Momentálně (když toto píši, je 28. června) se všechny oči upírají k otázce, zda se Syrize podaří tento návrh protlačit parlamentem. Někteří z ministrů a poslanců za Syrizu veřejně prohlašují, že nejnovější dohoda je ve skutečnosti ještě horší než ta, kterou předchozí vláda odmítla, a tvrdí, že pro ni nebudou hlasovat. Je otázkou, zda se Syrize podaří přesvědčit své „rebely“, že dohoda je vítězstvím a nevyhnutelným výsledkem „vyjednávání“, či je jen přimět, aby přijali postoj, podle nějž tato dohoda „kupuje Syrize čas, aby se mohla zaměřit na porážku neoliberální politiky.“ Ale v tom je právě háček: tak či tak se toho moc nezmění.

Jestli Tsipras věří, že dohoda v parlamentu neprojde, pak je velmi pravděpodobné, že bude volat po volbách. A momentálně všechny věrohodné průzkumy staví Syrizu daleko před všechny ostatní strany a očividně do pozice, kdy by získala naprostou většinu. Proto by volby v tuto chvíli Syrize jedině pomohly, aby upevnila svoji pozici a hlavně zformovala vládu s explicitním a demokraticky ověřeným mandátem […] podepsat předchozí dohodu. A tentokrát již bez jakékoli vnitřní opozice.

Jediný problém s celou touto ságou spočívá v něčem jiném. Podepsaná dohoda (buď teď, nebo po nových volbách) nastolí paralyzující zdanění; sníží důchody; pohne s privatizacemi; stručně řečeno, ještě prohloubí přesně ty příčiny, kvůli nimž v Řecku posledních pět let panuje vřava (tak či onak). Pohlédneme-li tedy za bezvýznamné politické hrátky a spektakulární „vyjednávání“, zjistíme, že dohoda, kterou by Syriza ráda protlačila, může sice potěšit její evropské protějšky, ale nikterak nemůže zastavit ani minimalizovat faktickou krizi a její sociální důsledky. Posledních pět měsíců ukázalo jen tolik, že politika „extend and pretend“ v Eurozóně dobře funguje. Ale její neklidné časy ještě ani zdaleka neskončily.

Aktualizace (2. července)

Právě když se zdálo, že vláda Syrizy a Trojka konečně dosáhly dohody, propuklo peklo. Došlo k přerušení vyjednávání, Řecko vzdorovitě odmítlo nejnovější návrh Trojky a Tsipras 27. června oznámil, že se 5. července bude konat referendum, které mnozí (špatně) pochopili jako referendum o tom, zda Řecko zůstane v Eurozóně nebo ne. K tomu všemu byly zavřeny banky (až do referenda) a zavedeny kontroly nad kapitálem znemožňující převody peněz do zahraničí a omezující výběry peněz na 60 euro denně.

Jak jsem v článku vysvětloval, dohoda tohoto druhu by se velmi těžko schvalovala. A právě to naznačovala sama Merkelová 25. června, těsně před tím, než se všichni chystali podepsat. Prohlásila tehdy, že skutečným problémem je, zda dohodu podepíše řecký parlament (tj. zda Tsipras může zaručit poslušnost své vlastní strany). V té chvíli se totiž ukazovalo, že to není příliš pravděpodobné.

Podpis této dohody sabotovalo to, že k ní na poslední chvíli bylo přidáno několik nepochopitelných opatření, které Syriza již dříve odmítla (přičemž do svého vlastního čtyřicetisedmistránkového návrhu začlenila celou řadu tvrdých úsporných opatření), což nelze vysvětlit jinak, než jako (riskantní leč) pomocnou ruku, kterou Trojka nabídla Tsiprasovi. Najednou se tak Syriza znovu ocitla v křesle vzpurné levicové vlády a Trojka opět vypadala jako neoblomný, zlý, neoliberální věřitel.

Když se ráno 27. června lidé probudili, setkali se s Syrizou, jejíž projev připomínal její předvolební chvastounství: byla vzpurná, rýsovala červené linie, které nikdy nepřekročí, odsuzovala evropské antidemokratické procedury. Jen s tím rozdílem, který viděl, kdo chtěl, že tentokrát „červené linie“ Syrizy výslovně zahrnovaly pokračování úsporné politiky s penzijními škrty, novými daněmi a privatizacemi. Varufakis využil trvající podporu veřejnosti pro vládu Syrizy jako důležitý marketingový prvek. Vypadalo to ale, že úplně jistý si není.

Vyhlášení referenda patrně mělo za účel zajistit si tuto „podporu veřejnosti“. A byť se zdálo, že tento vývoj událostí všechny zaskočil, bližší pohled na to, co je v sázce, nám hodně odhalí. Řečtí občané v referendu odpovídají na otázku, zda souhlasí nebo nesouhlasí s návrhem, který Instituce (Trojka) předložily 25. června. Nejde v něm o protinávrh Syrizy ani o předešlý návrh Trojky (a že jich bylo), o nic z uplynulých pěti měsíců. A to má velmi specifický význam.

Volba „ano“ je poměrně jasná. V podstatě znamená, že většina obyvatel Řecka je ochotna dovolit Trojce, aby dál určovala ekonomickou politiku Řecka a vládu odsunula do její předchozí role, kdy jednoduše a narychlo ratifikovala již hotová rozhodnutí. Oproti tomu volba „ne“ (a tu propaguje Syriza) až tak jasná není. Sáhnou po ní ti, kdo si přejí Grexit; ti, kdo chtějí pokračovat ve vyjednávání; ti, kdo by přijali „čestný kompromis“ s trochu menší dávkou úsporné politiky a celá řada dalších, kteří spadají někde mezi tyto kategorie.

Převáží-li volba „ano“, Syriza odstoupí (to už ohlásili), protože sice bude respektovat demokratické rozhodnutí přijaté v referendu, ale není ochotna realizovat jeho důsledky. Nejpravděpodobněji tedy vznikne dočasná vládní koalice (s největší pravděpodobností za účasti Nové demokracie, PASOKu a Potami), která pak bude pověřena zaváděním tvrdé úsporné politiky, kterou obsahovala nejnovější dohoda s Trojkou. Syriza si zatím bude moci užívat pozice velmi významné oficiální opozice, krmit se popcornem a čekat, než dočasná vláda po několika málo měsících vypíše nové volby (jejichž nejpravděpodobnějším výsledkem bude vítězství Syrizy). Převáží-li volba „ne“, Syriza bude mít víceméně volnou ruku interpretovat si tento výsledek, jak se jí bude hodit. Může tlačit na Grexit a vrátit se k drachmě (byť výslovně řekla, že toto nechce), může obnovit vyjednávání (buď na základě svého vlastního čtyřicetisedmibodového programu, nebo od nuly), může využít „kreativní nejednoznačnosti“, aby dosáhla nějaké jiné dohody.

Stručně řečeno, situace se zdá být pro Syrizu všestranně příznivá, což neuniklo pozornosti hlavních opozičních stran, které se po (neúspěšné) snaze o zrušení referenda pustily do jedovaté (a povětšinou nadsazené) propagandistické války, která vede k naprosté polarizaci řecké společnosti a jen přináší další hlasy těm, kdo jsou pro „ne“.

Chceme-li, můžeme věřit, že tento vývoj evropské partnery opravdu překvapil anebo také nemusíme. Každopádně jejich reakce zatím byla spíše smířlivá: neplacení MMF se oficiálně nepovažovalo za platební neschopnost státu, kontroly nad kapitálem se neinterpretovaly jako přímá cesta k Grexitu a zdá se, že se všichni mohou přetrhnout, aby každého ujistili, že udělají vše, co bude v jejich silách, aby Řecko zůstalo v Eurozóně. Jedinou výjimkou se zdá být Německo, jehož narativ ve vztahu k řecké krizi se patrně obrátil proti němu samotnému. Ustavičná propaganda o tvrdě vydělaných německých penězích, které padají do chřtánu líným Řekům, kteří ani neuskutečňují žádnou z reforem a neplní své závazky, dovedla mnohé lidi v Německu k tomu, že Řecku přejí, aby ho z Eurozóny vykopli. Tato pohádka sice mohla být v minulosti užitečná, ale teď se zdá mít opačný efekt. A Merkelová by brzy mohla vystoupit čistá jako lilie a všem vysvětlovat, že ve skutečnosti Německo o své peníze přijde a začne za tuto krizi platit jen tehdy, když Řecko z Eurozóny vystoupí.

Poznámky ke „Střídání stráží“

TH

1. S představou vyjednávání jako čirého spektáklu si nevystačíme.

Kdybychom se řídili machiavelistickým chápáním probíhajícího vyjednávání, následující vyprávění našeho soudruha by se stalo nepochopitelným:

„A když v květnu Syriza přišla se čtyřicetisedmistránkovým návrhem, kde oficiálně deklarovala svoji vůli pokračovat v úsporné politice, vyjednávání se zhroutila poté, co protinávrhy Euroskupiny požadovaly další škrty a to v míře, jaká se po Řecku během posledních pěti let úsporných opatření, o nichž se nevyjednávalo, nikdy nežádala.“[1]

Bylo-li cílem pokračovat v Řecku v úsporné politice, tak proč byl tento návrh odmítnut? Syriza už kapitulovala a toto byl jen návrh, ze čtyřicetisedmistránkového dokumentu se klidně mohl stát pětapadesátistránkový. Vždyť evropskému kapitálu a tomu německému zvláště by se do té doby ani nesnilo o takové šanci aplikovat úspornou politiku ve zpustošené zemi při maximální toleranci veřejnosti.

Specifičnost současné řecké situace

Chápat Syrizu jen jako další levicovou partaj, co dělá špinavou práci jako obvykle, znamená podceňovat jak globální krizi, tak destrukci řecké ekonomiky a společnosti. Samozřejmě, že Jedi musí udělat to, co musí, a my v naší pozici přeci jen něco málo víme o rádoby manažerech kousků světového kapitalismu, jejichž tvář má nějaké ty lidské rysy. Ale radikální kritika musí pochopit, co je nového, jiného, specifického a jak to všechno zapadá do místní a globální mezitřídní a vnitrotřídní konfigurace. Nemůže riskovat, že se její pochopení scvrkne na obvyklé levičácké denunciace.

Co motivuje různé kapitalistické síly a jejich postoj k Řecku?

Globalizace v našich časech neznamená, že každá neshoda a každá konfrontace jsou jen naoko. Pořád se odehrávají skutečné dějiny a ne vše je pouhá inscenace. Radikální kritika se nemůže smířit s tím, že jejím základem budou konspirační teorie, byť nějaká ta „spiknutí“ jistě existují. Dějiny nejsou hrou podle daného scénáře.

a.

Vysvětlovat cokoli německou chamtivostí, která chce z pošramocené řecké ekonomiky urvat co nejvíc a co nejrychleji, nepřichází v úvahu. Všichni, včetně MMF a každého alespoň trochu slušného ekonoma, od samého začátku věděli, že řecký dluh je neudržitelný a nikdy nebude plně splacen. Co se reálných aktiv týče, němečtí či jiní kapitalisté by snadno mohli získat, co chtějí, kdyby nabídli tak nějak slušnou cenu.

b.

Mnohem větší smysl dává vysvětlovat vše potřebou nastolit německou disciplínu ve zbytku Eurozóny, ale pak je třeba také vidět, co to vlastně znamená. Poučení už bylo tvrdé a steláž na italské, španělské a jiné dluhopisy měla v případě Grexitu vzrůst. Mělo Německo v úmyslu být v takovém případě štědřejší? Pouhopouhý velikostní nepoměr činí tuto možnost velmi relativní. Nemůže být pochyb o tom, že Německo mělo v úmyslu tvrdě nastolit svoji nadvládu nad Evropou. Existují však i silné důkazy svědčící o tom, že rovněž metodicky prosazovalo Grexit. V posledních dnech vyšlo najevo, že Schäuble navrhoval konsensuální Grexit už v roce 2011 tehdejšímu řeckému ministrovi financí Venizelosovi a totéž dál činí dokonce i po „agreekment“. Konečná dohoda tedy není tak jistá.

c.

Možným vysvětlením by mohlo být, že Syrizu bylo třeba naprosto rozdrtit a navždy tak zapudit jakékoli pomyšlení na uchýlení se od jedině správné německé cesty (či německo-evropské, ale pro zjednodušení řekněme německé), k níž není alternativ. To je sice pravda, ale scénář „naprosté pomíjivosti“ protiúsporové levice už předtím zkrachoval, neboť Syriza si udržela nesmírnou popularitu, mnohem silnější, než o jaké svědčil její volební výsledek. Proč se prostě nestáhnout a nesledovat, jak Syriza slábne díky aplikaci právě té úsporné politiky, proti které měla podle svého volebního mandátu bojovat? Odpověď na tuto otázku ukazuje na blížící se španělské volby, ale přistoupení Syrizy na politiku úspor je jistě dostatečným znamením pro jakéhokoli protiúsporového manažera kapitalismu ve Španělsku.

d.

Samozřejmě, že v tlaku Německa na Grexit byl obsažen prvek propagandy. V roce 2010 finanční záchrana zejména německých a francouzských bank vystavených řeckému dluhu v podobě řeckého státního dluhu skýtala tu výhodu, že se vše dalo svádět na líné Řeky a ne na finanční spekulace. Totéž lze pohodlně tvrdit o rostoucí steláži v jižní Evropě či o rekapitalizaci severoevropských (zejména německých a švýcarských) bank skrze vysávání jihoevropských depozit. Musíme si však povšimnout, že propaganda nikdy není rozhodujícím prvkem. Německo prosazovalo kompaktní Eurozónu pod jeho vlivem (slyšel jsem, že v poslední době se v Německu o takové „kompaktní“ Eurozóně hodně mluví). Což mimo jiné znamená silnější euro než v případě rozvolněné Eurozóny. Před několika lety němečtí zaměstnavatelé bili na poplach, když euro sílilo v poměru k dolaru. Letos jejich asociace deklarovala, že je pro Grexit. Zásadní otázkou tedy už není slabé euro, které by zvětšovalo německé vývozy. Zdá se, že více žádoucím je silné a stabilní euro. Zlevňuje totiž nákup reálných aktiv v churavějících zemích (dnes Řecko, zítra Itálie, Španělsko a tak dále). Rovněž ale znamená posílení pozice eura coby mezinárodního rezervního platidla. Kdo ho má pod kontrolou, ten může přivábit finance z celého světa, platit minimální či záporné úrokové sazby ze svých dluhopisů a dle potřeby libovolně vytvářet peníze za účelem dominovat světu a uvalit velkou část znehodnocování globálního kapitálu na druhé. To není špatné. Až na to, že tento post je už obsazen.

e.

Jak si vysvětlit opakované a pokračující intervence americké administrativy ve prospěch jisté shovívavosti Německa vůči Řecku vedenému vládou Syrizy? V Řecku to pro všechny bylo překvapení a řecký vicepremiér Dragasakis včera přiznal, že bez tlaku ze strany USA by pravděpodobně k žádné dohodě nedošlo. Rovněž se zdá, že by to dobře ladilo se stále smělejším postojem Francie a Itálie během rozhodujícího posledního týdne vyjednávání (a to ani nemluvím o Sarkozyho spektakulárním obratu o 180 stupňů během jediného týdne – od „Grexit, rozhodně ano“ ke „Grexit, v žádném případě“). Médii popularizovaným vysvětlením amerického postoje je geopolitika. Jistě, ale USA mohly jen trvat na dalším členství Řecka v EU a NATO a s Eurozónou si příliš nedělat starosti. Jiným vysvětlením je nervozita Američanů, že praskne [globální] finanční bublina. To je jistě také pravda, ale ne jen tak samo o sobě. Na jednu stranu o řeckém problému všichni věděli a na trzích ho dennodenně brali na lehkou váhu. Takto obvykle bubliny nepraskají. Na druhou stranu byly finanční rozměry řeckého problému docela veliké, ale ne zase tak moc srovnáme-li je s podobnou situací, řekněme, v Itálii, o kolosálních rozměrech světového trhu s deriváty ani nemluvě. Domnívám se, že musíme vzít v úvahu moji zmínku o mezinárodních rezervních platidlech. Není totiž pravděpodobné, že by se USA zdržely boje proti vzniku kompaktní Evropy pod kontrolou Německa.

Jak se třídní vztahy rekonfigurují na rovině politiky a ideologie?

Jaká masa stála v Řecku za Syrizou, tedy přinejmenším do dohody? Sociologické vhledy nám tu příliš nepomohou, kdežto poznámky [Zaschie Bouzarri] o konkrétních formách rozkladu dělnické identity jsou více než relevantní. Řecko samozřejmě není reprezentativní pro situaci v ostatních zemích, ale protože je extrémním případem zpustošené země, která bývala zemí vyspělou, je užitečné v tom, že nám odhaluje obrysy věcí budoucích. Stranický diskurs bezprecedentně eroduje. Můžete mluvit téměř s kýmkoli, včetně tradičních voličů pravice, bezmála o čemkoli. Stěží rozeznáte státního zaměstnance od (námezdně, polo-námezdně, nenámezdně, rádoby námezdně nebo nezaměstnaného) pracujícího či důchodce nebo živnostníka, neboť všechny spojuje pocit sdílené situace, společné prekérnosti, společného krachu. Hlasy jsou tiché, obličeje vážné, hodně se diskutuje, panuje tu zmatek, schizofrenie, zoufalství a velký, velký vztek. Překvapivý výsledek referenda neměl nic moc do činění s nadějí či přesvědčením. V podstatě se jednalo o vztek ze strachu a vztek všemu povětšinou dominoval. „Ti hajzlové nám ničí život, přece jim ještě nepoděkujeme.“

Vážně jsem v pokušení nazvat tento jev meta-lidem. Nemá mnoho společného s tím, čemu jsme říkávali „lid“, malé existence pachtící se za malým přežitím, nemá mnoho společného s občanskostí, s uplatňováním práv; celé je to teď o přežití, o společně sdíleném strádání, o vzteku na korupčníky, plenitele veřejného bohatství, plutokraty, co neplatí daně a tak dále. Nic nelze předvídat, v neposlední řadě vzhledem k faktickému ústění globalizace v megakapitalistickou drtičku. Přesto nemohu o tomto meta-lidu nepřemýšlet jako o možném náznaku budoucího proletariátu: nikoli o sobě, nikoli pro sebe, ale proti „nim“.

TH, 16. července 2015

Předběžná odpověď na „Poznámky“ TH

Cognord

Článek „Střídání stráží“ jsem napsal pro Brooklyn Rail na žádost Paula Matticka a vznikl jako třetí díl série článků o Syrize. Nelze ho tudíž brát samostatně, ale jako pokračování – a tedy docela často rozšíření nebo doplnění – myšlenek vyjádřených v předchozích článcích. Takže jistá nedotaženost, kterou TH shledává, se řeší v předešlých článcích. Co je však ještě důležitější, jedná se o novinové články a ne o teoretické texty. Nikdy jsem netvrdil, že kterýkoli z nich je vyčerpávající nebo že jejich cílem je poskytnout konzistentní analýzu současného stavu kapitalistické krize – v Řecku nebo jinde. V nejlepším případě mým cílem bylo víceméně žurnalisticky odhalit, co je rozporuplného, nesmyslného, iluzorního a lživého na proklamacích a politice Syrizy.

Tolik tedy pro začátek.

Mým obecným argumentem (ve všech těchto článcích) není, že „konfrontace“ mezi vládou Syrizy a Trojkou je „jen naoko“. Tvrdil jsem, že „konflikt“ mezi Syrizou a Trojkou byl a zůstává na spektakulární rovině, která mystifikuje a politizuje rozdíly mezi nimi takovým způsobem, že se zdají být podstatnými. Stojím si za tvrzením, že soupeřící verze kapitalistické restrukturalizace nejsou v podstatě kontradiktorní či přinejmenším představují rozpor jen na spektakulární rovině. Z hlediska proletářské subverze je obsah neshod, konfliktů a zlomových bodů ve „vyjednávání“ bezvýznamný. Jak jsem psal,

„Lehkost, s níž Syriza i Trojka kolem sebe házely čísly, nebyla nic jiného než známka jejich opovržení pro faktický význam oněch čísel. Neboť co jiného za těmito čísly spatřovat než imaginativní variace označující zvyšování daní, snižování přímé i nepřímé mzdy, penzí a privatizace?“

Podle mne byl právě tohle obsah „vyjednávání“. Procento DPH, přesný rozpočtový přebytek, konkrétní částka, která se má získat privatizacemi. Jinými slovy, úsporná politika byla společnou půdou, její míra a rozsah sporným bodem. Neshodla se Syriza s Trojkou na této rovině? Zdá se, že ne. Záleží však na tom? Ano, ale jen když se někdo rozhodne upřednostňovat jisté formy úsporné politiky před jinými.

Z tohoto důvodu jsem tvrdil, že jediným skutečným obsahem „vyjednávání“ mezi Syrizou a Trojkou (od 20. února) bylo, jak v Řecku přistoupit k dalším úsporným opatřením, aniž by to vyvolalo sociální explozi, protože možnost Grexitu Syriza odmítla. Z tohoto obsahu se pro Syrizu stal podstatný marketingový bod, který se zrcadlí v citované pasáži od Varufakise, že Syriza má „jedinečnou schopnost udržet podporu řecké veřejnosti pro rozumný ekonomický program.“ K pochopení, co to pro Syrizu je „rozumný ekonomický program“, není zapotřebí velké námahy.

Formy, kterými jsem toto sdělení vyjadřoval, a jazyk, který jsem použil, možná mohly vést k nedorozumění, že odhaluji nějaký „daný scénář“ a tedy i „konspirační teorii“. Ano, možná (má schopnost psát anglicky je omezená), ale občas je interpretace jednoduše věcí perspektivy. Tvrzení, že Syriza souzní s cílem restrukturalizovat kapitalismus, by mohlo být vyloženo jako náznak „spiknutí“. Nebo by mohlo být vnímáno jako jakési odmítnutí představy, že různá chápání kapitalistické restrukturalizace fakticky znamenají reálné rozpory.

TH tvrdí, že „radikální kritika musí pochopit, co je nového, jiného, specifického a jak to všechno zapadá do místní a globální mezitřídní a vnitrotřídní konfigurace. Nemůže riskovat, že se její pochopení scvrkne na obvyklé levičácké denunciace.“ Od úplně prvního textu, který jsem napsal pro Brooklyn Rail, jsem se pokoušel oprostit od typických levičáckých denunciací Syrizy a místo toho jsem se snažil brát proklamace Syrizy vážně a pak vysvětlovat jejich rozporuplnost. Možná se mi to nepovedlo, ale takový byl můj cíl. Oproti jiným radikálně levicovým textům, které jsem četl (které víceméně odmítaly Syrizu pouze proto, že je součástí státu, že je sociálně demokratická atd.), jsem se vyhnul ideologickým odsudkům. Souhlasím, že jsem nenapsal texty, které by vysvětlovaly, „co je nového, jiného, specifického a jak to všechno zapadá do místní a globální mezitřídní a vnitrotřídní konfigurace“; a přiznávám, že to rozhodně zní jako smysluplný podnik, ale – jak už kdysi zaznělo – „Nemám pocit, že je to úkol pro mne.“ Ani v tuto chvíli svoji roli nespatřuji v něčem takovém. Nemyslím si ale, že každá analýza, která nesplňuje tato měřítka, není nic víc než levičácká denunciace.

Když se TH odvolává na konkrétní příklad s prohlášením Nantiy Valavani, domnívám se, že opět dochází k nedorozumění. Otázka („V neposlední řadě bychom opravdu rádi, aby nám někdo vysvětlit…“) je zcela jasně určena stoupencům Syrizy, kteří neustále prohlašovali, že – přinejmenším – má Syriza zájem o jistou míru „sociální spravedlnosti“. Zdanění řeckých rejdařů bylo součástí předvolební kampaně Syrizy. Opustit tento „slib“ s výmluvou, že by to bylo protiústavní, je prostě nesmysl. Co je tu však klíčové? Záleží mi na tom, jestli rejdaři budou zdaněni nebo ne? Ani v nejmenším. Shledávám opuštění předvolebního slibu skandálním? To je rovněž nesmysl. Přinejlepším nám jednoduše naznačuje, že strategií Syrizy bylo naslibovat všechno všem a této strategie se zřekla, jakmile se dostala do vlády a začala se pilně zabývat navazováním a normalizací vztahů s představiteli kapitalistické akumulace v Řecku. V mém článku se vůbec nenaznačovalo, že Valavani je „na výplatní listině rejdařů“. Něco takového by skutečně byla „levičácká denunciace“. A byť nechci popírat, že něco takového je možné, popírám, že by mne to zajímalo. Rovněž nechápu, v jakém ohledu můj článek působí dojmem, že celá ta řecká šlamastyka je „úhledná malá krize jako obvykle“.

TH poukazuje na údajný rozpor mezi tvrzením, že „vyjednávání“ mezi Syrizou a Trojkou byla „jen naoko“ (viz druhý odstavec mé odpovědi) a skutečností, že 47stránkový návrh Syrizy byl zamítnut. V tomto případě však přehlíží, že já rozebírám spodní proud těchto vyjednávání: obtížnou přijatelnost úsporné politiky řeckým parlamentem (a tedy i řeckou veřejností). Když byl 47stránkový návrh předložen a vypadalo to, že by na jeho bázi mohlo dojít k dohodě, Merkelová na všeobecné nadšení, které zavládlo na všech stranách, reagovala příznačně: „Prvně tuto dohodu musí schválit řecký parlament.“ A to byl problém 47stránkového návrhu. Aby se spektákl „tvrdých vyjednávání“ (která byla jediným marketingovým tahákem Syrizy) nezhroutil, bylo třeba ustavičně znovu trvat na neoblomnosti Trojky. A tak se i dělo.

Referendum mělo vlastně stejný cíl. Ukázalo se, že Tsipras ve skutečnosti očekával (a doufal), že v referendu zvítězí „Ano“, neboť by se tak zbavili odpovědnosti za uskutečňování úsporných opatření. Scéna k tomu byla připravená: řecká masmédia jasně proklamovala, že „Ne“ by znamenalo nástup Satana a ani jeden evropský činitel neopomněl dodat, že „Ne“ by přímo znamenalo Grexit. Výsledek ale všechny (Tsiprase i Trojku) překvapil a při svých dalších krocích se tvářili, jako by nikdy k žádnému referendu nedošlo. Právě to – a podpis finální dohody – přivedlo Syrizu do velice křehkého postavení, ale vzhledem k tomu, že ani Syriza ani Evropané momentálně nevidí žádnou důvěryhodnou opozici, může se toto křehké postavení (s možnou koalicí na obzoru získají-li „rebelové“ v Syrize na síle) vydávat za stabilní scénář. A klidně se jím může stát.

Obecná otázka, jaký přesně cíl se skrývá za způsobem, kterým činitelé Eurozóny zacházejí s řeckou ekonomikou, je pravděpodobně otázkou klíčovou, ale zároveň nejobtížněji zodpověditelnou. Nejpravděpodobnější scénář, který mne napadá, je, že proces drsné devalvace sníží náklady na práci do takové míry, že řecká ekonomika bude moci konkurovat ostatním balkánským ekonomikám a nikoli ostatním eurozemím. Nevysvětluje se tím vše, k čemu došlo, ale musím přiznat, že jiná vysvětlení (jako třeba „potřeba Německa ukázňovat“ nebo představa o snaze „ponížit Syrizu“) shledávám vágními a velmi problematickými. Minimálně „psychologizují“ konání center akumulace kapitálu.

Souhlasím, že kvaziotevřené volání Německa po Grexitu je částečně propaganda a částečně je realistické. Tento rozdíl mezi propagandou a realitou bych však vysvětlil jako projev vnitřních rozporů v tom, jak Německo chápe sebe samo. Nepodařilo se mi totiž nalézt žádné věrohodné informace o tom, jak Grexit (a jeho následky) zvládnout a v tomto ohledu shledávám prohlášení hlavy Bundesbanky (že Grexit bude mít pro německou ekonomiku ohromné následky) důvěryhodnějším než Schaubleho válečný pokřik.

Moje závěrečná poznámka v článku ukazuje na tentýž proces. Skrývá se za ní argument, podle nějž části politické a ekonomické třídy Německa do takové míry propadly propagandě, kterou tato ve vztahu k Řekům vytvořila („němečtí daňoví poplatníci doplácejí až příliš na ty líné Řeky“), že jí uvěřily. Realita je však taková (a jsem přesvědčen, že klíčoví hráči si to dobře uvědomují), že němečtí daňoví poplatníci zatím nezaplatili ani jediný cent a platit by museli až v případě Grexitu. Má to docela jednoduchou logiku: Německo poskytuje Řecku půjčky (nikoli dary), které se splácejí se značnými úrokovými sazbami. Pokračující krize a nestabilita navíc znamenají, že jsou výnosy z německých (a jiných) dluhopisů a německé náklady na půjčky extrémně nízké, díky čemuž Německo ušetří miliardy eur („Jedna studie německého pojišťovnického giganta Allianz vypočítala, že Berlín v letech 2010-2012 ušetřil 10,2 miliardy eur díky nižším nákladům na půjčky, neboť výnosy z jeho 10letých dluhopisů klesly z 3,39 procenta na 1,18 procenta.“) Na druhou stranu je rovněž docela jasné, že Grexit by znamenal okamžité zastavení splátek řeckých závazků, což by přineslo okamžitou ztrátu miliard eur a tato částka by daleko převyšovala směšných 14,4 miliard eur, které už Německo dalo bokem v souvislosti s dlužní krizí v Eurozóně.

Co se týče angažmá americké vlády, nevím, na čem TH staví své tvrzení, že USA jsou k řecké vládě shovívavé. Předně, včerejší podpis dohody (za pomoci Američanů, jak řekl Dragasakis) nenaznačuje vůbec žádnou shovívavost, neboť podepsaná dohoda je daleko horší než cokoli, co se doposud v Řecku podepsalo. Zadruhé, postoj MMF (coby klíčového reprezentanta zájmů USA v Eurozóně) se sice mohl jevit jako docela matoucí, ale jen na první pohled. Angažmá MMF v Trojce má jásný časový limit (březen 2016). Delší angažmá by klidně mohlo být v zájmech MMF, ale důvodem je, že potřebuje zajistit prosazení nějakého sestříhání dluhů – nestojí však na straně Syrizy, jen jednoduše pravidla MMF zakazují intervenci a záchranné dohody v zemích, které jsou neúnosně zadluženy. Nedávná analýza udržitelnosti dluhu od MMF jasně říká, že řecký dluh není únosný a nedojde-li k jeho seškrtání, zůstane neudržitelný a MMF se tak nadále nebude moci programu účastnit. A MMF (či USA) si své další angažmá v politice Eurozóny může zajistit právě jen svojí další účastí.

Poslední bod ohledně masy podporující Syrizu. Nepopírám „rozklad dělnické identity“, ale zdržel bych se dělání konkrétních závěrů o tom, jaké má momentálně implikace, a už vůbec nemíním přijít s narativem o jednotě na základě „pocitu sdílené situace, společné prekérnosti, společného krachu“. V této chvíli můžeme s určitou jistotou říci jen jediné, a to že velké procento řeckého obyvatelstva (řekl bych kolem 60 % – podle výsledků referenda) má jednoduše dost úsporné politiky a nadále ji nedokáže snášet. Nedozvídáme se z toho, co by chtěli místo ní, ale – negativně – se tak ukazuje, s čím už nemohou žít. Podle mého celková situace v Řecku naznačuje, že v bezprostřední budoucnosti bychom měli očekávat snahu politických stran (nových nebo starých) využít této obrovské, nezastoupené díry. Je ovšem jasné, že tato reprezentace (nebo pokus o ni) nabude podobu otevřené podpory Grexitu a návratu k drachmě. Iluze, že se život lidí může nějak zlepšit i v rámci Eurozóny, dostala poslední ránu skrze Syrizu a jí podepsanou dohodu. Takže další „cyklus bojů“ v Řecku bude mít rozhodně formu boje mezi těmi, kdo se budou snažit zastupovat „stranu drachmy“ a ostatními. Co v tomto kontextu budou dělat proletáři, ovšem teprve uvidíme.

Cognord, 17. července 2015

 

Několik postřehů k Cognordovu textu a odpovědi TH

Ady Amatia

[…] Jak „lid“ může nebýt národní a občanský? V posledních letech v Řecku nežiji, takže mi není moc jasné, co máš na mysli.[1] Když se tam ale vracím, všímám si velké chudoby, špatného tělesného i duševního zdravotního stavu a samozřejmě vzteku, který však velice často míří špatným směrem (rasismus, frenetická snaha pozvednout se z „národního ponížení“)… Co se od dob okupovaných náměstí změnilo v „lidovém“ diskursu? Jedná se o velmi zajímavou otázku a ráda bych se dověděla víc.

Pár dalších postřehů:

Poté, co jsem si přečetla Cognordovy texty i jeho odpověď pro TH, myslím, že opakovaným trváním na svém přístupu (odhalovat Syrizu s jejími rozpory a manipulacemi) objasňuje, s čím mám problém. Přestože jeho texty ukazují na rozpory, které by měly znepokojit každého „věřícího“, mám dojem, že tímto přístupem se vše redukuje na rovinu osobností a rozhodování. Tsipras řekl tohle, Varufakis řekl X a udělal Y, podvolili se a nesplnili svůj program, ale stejně od začátku chtěli provádět reformy. Proč to ale udělali? Bylo by všechno jinak, kdyby Syriza skutečně bránila zájmy pracujících? Když se samozvaný radikál stane hlavou státu, narazí na jisté meze a těmi jsou meze reprodukce kapitalismu. Problém tedy není v tom, že by moc korumpovala lidské osobnosti, ale ve státu, který hraje velmi specifickou roli. Příklad: stát musí spravovat penzijní systém a nemá žádné fondy, protože je utratil za obsluhu dluhu a protože nezaměstnanost je 30 % a tak se rozhodne zvýšit věkovou hranici pro odchod do důchodu. Možná, že někdo čekal, že Syriza z Řecka udělá Kubu nebo že bude bez devizových rezerv tisknout peníze. Levé křídlo Syrizy by skutečně chtělo, aby se Řecko stalo něčím jako Kuba. Usnadnilo by to ale život proletářům nebo by byl ještě katastrofálnější? Moc dobře vím, že tady neříkám nic nového, o čem by už Cognord nepřemýšlel, takže oč tedy v této kritice jde? Co s sebou nese a k jakým závěrům dochází? Mám pocit, že Cognorda víc štvou politici ze Syrizy než sama skutečnost, že dnes je jasnější než kdy předtím, že bez ohledu na to, co kterýkoli řecký politik udělá, není naděje na byť jen drobné zmírnění strádání pracujících, nezaměstnaných a chudších důchodců v Řecku. A co je ještě horší, naděje není bez ohledu na to, jak moc bojují. Ano, věděli jsme, že požadavky jsou nesystémové, ale myslím si, že vše je ještě horší. Nesystémové jsou i ty nejdefenzivnější a nejskromnější z požadavků, což znamená ustavičné a velmi rychlé zhoršování kvality života v bezprecedentních měřítcích. Představovali jsme si, že komunizace bude destruktivní, ale teď se zdá, že scénář „spálené země“ visí nad hlavou sebemenšího boje.

Mimochodem v úvodním odstavci Cognordova posledního textu je i jedna nepřesnost, když mluví o „minimálním keynesiánském“ programu: Lapavitsas, poslanec za Syrizu, nazývá program Syrizy „mírným keynesiánstvím“ už od předvolební kampaně (mrkněte na jeho rozhovor pro BBC). Rozhodně je docela jasné, že Syriza je nekonzistentní strana, ale nemyslím si, že analýze prospěje líčit všechny její členy jako sebestředné cyniky, kteří se předem tajně dohodli s politiky Eurozóny, že schválně zavedou ještě drsnější úsporná opatření. A to ne proto, že jsem přesvědčena o tom, že jsou to dobří lidé, ale z toho důvodu, že personalizující analýza by naznačovala, že kdyby byli poctivější, vedlo by to k něčemu lepšímu. Je však očividné, že tak tomu není. Kdyby byli poctivější, buď by vůbec nezískali moc, nebo by prostě odstoupili, protože jejich program je nerealizovatelný a Samaras by byl zpátky u moci. Takové byly možnosti. Můžete mne označit za „reformistku“, ale nechci, aby se vrátila vláda Nové demokracie, dokud se Syrize nepodaří stát se s ní absolutně identickou, tj. vládou otevřených rasistů. A domnívám se, že schválení zákonů (jakkoli žalostných a omezených), které mají garantovat občanství imigrantům z druhé generace a registrované partnerství homosexuálním párům, má pro tyto skupiny praktický i symbolický význam, zejména v kontextu narůstajícího rasismu a homofobie, včetně špatného zacházení. Ano, všechny možnosti před námi jsou opravdu temné, ale některé jsou přímo pekelné. Proto podle mého nemá smysl Syrizu oslavovat a omlouvat ani ji ostouzet.

Domnívám se, že skutečná otázka zní, „Jaké jsou teď možnosti třídního boje v Řecku?“ Protože dnes už je jasné, že nehledě na to, co se v bojích děje, budou rozdrceny kombinací tvrdé policejní kontroly a měnového vydírání, což už se dělo, ale teď je to všechno daleko zjevnější. Je snadné hlasovat „Ne“, ale totální kolaps ekonomiky je ve skutečnosti děsivá vyhlídka, a to nejen pro ty, kdo jsou u moci. Reakcí na absenci peněz je samozřejmě masové rabování, ale může to skutečně zajít dál, zejména tehdy, když se to odehrává jen v jedné zemi? Zas a znova jsme viděli, jak rychle a násilně se po takových vzplanutích obnovuje společenský řád. Druhou odpovědí na nedostatek peněz jsou alternativní měny a solidární ekonomiky. Jejich meze rovněž známe. Nejdepresivnější však pro mne je absence významných mobilizací jinde v Evropě kromě Španělska (a tam se odehrávají pod praporem Podemos, což by mohlo znamenat, že brzy ochabnou).

Ady Amatia, 17. července 2015

Druhá Cognordova odpověď

Cognord

Když jsem odpovídal TH, snažil jsem se objasnit, že ony tři články pro Brooklyn Rail jsem psal za konkrétním účelem: mírnit nadšení levice ze Syrizy, oslovit publikum (tak jsem to chápal) v USA, odpíchnout se od tamní úrovně debat o Syrize a ozřejmit, proč je problematické prezentovat Syrizu jako „radikálně levicovou“ stranu, která „skoncuje s úspornou politikou“ v Řecku a proč ne, třeba i v Eurozóně. V tomto (jasně vymezeném) rozsahu jsem se zabýval proklamacemi Syrizy, její ekonomickou strategií a navrhovanou politikou a snažil jsem se vysvětlit, co je na nich problematického.

V prvním článku (http://www.brooklynrail.org/2015/02/field-notes/is-it-possible-to-win-the-war-after-losing-all-the-battles) jsem se zabýval tématy jako:

vztah mezi Syrizou a hnutím proti úsporným opatřením; hlavní důvody, které stály za volebními výsledky Syrizy v kontextu zániku tohoto hnutí a pokračující úsporné politiky; materiální důvody, proč jsou restrukturalizace dluhu a začlenění řecké ekonomiky do programu ECB pro uvolňování měnové politiky (které tvořily důležitou součást řešení krize, s nimiž Syriza přicházela) pouhé iluze; absence jakékoli páky na straně řecké vlády, díky níž by mohla prosadit svůj polokeynesiánský program.

Následně jsem se v druhém článku (http://www.brooklynrail.org/2015/03/field-notes/if-syriza-is-the-answer-then-the-question-was-wrong) zabýval tématy jako:

proč se keynesiánská ekonomická politika historicky nemůže prezentovat jako životaschopný projekt na záchranu Eurozóny; způsob, kterým se Syriza snažila (neúspěšně) využít politických rozporů uvnitř Eurozóny; neoblomnost činitelů Eurozóny vůči minimálnímu programu Syrizy; podstata dohody podepsané 20. února jako jasné znamení, že Syriza přistoupila na pokračování úsporné politiky; skutečnost, že absence činného proletářského hnutí znamená omezení veškerých diskusí na různé formy kapitalistické restrukturalizace; přetrvávající schopnost Syrizy dosáhnout konsensu u většiny řeckého obyvatelstva, ale také úspěch, s jakým vytváří národní jednotu, o níž se předchozím vládám ani nesnilo; některé implikace vzestupu národní politiky a vlastenectví pro budoucnost Eurozóny.

Hádám, že třetí článek tu většina lidí četla, takže nevidím důvod, proč shrnovat jeho obsah.

Nechápu, jak by obsahem těchto tří článků mohla být „levičácká denunciace“ Syrizy (jak tvrdil TH) nebo jak se v nich projevuje přístup, který „vše redukuje na rovinu osobností a rozhodování“ (jak tvrdí Ady Amatia). Jsem více než ochoten přiznat, že sama o sobě se ona třetí část ze série článků („Střídání stráží“) mohla jevit jako něco, co si zaslouží výše zmiňované kritiky. A kdybych se nezmínil, že ony tři články je třeba číst společně nebo kdyby se v posledním článku ty předchozí vůbec nezmiňovaly, mohly by tyto kritiky dávat větší smysl. Ale vzhledem k tomu, že jsem to všechno výslovně řekl, obávám se, že jsou tyto kritiky poněkud nesmyslné.

Když jsem odpovídal TH, jasně jsem napsal, že jsem si nikdy nenárokoval úplnost článků. A také jsem objasnil, že mé články mají hodně daleko k analýze, která vysvětluje, „co je nového, jiného, specifického a jak to všechno zapadá do místní a globální mezitřídní a vnitrotřídní konfigurace.“ Sám bych tento přístup velice uvítal, kdyby se někdy někdo (třeba soudruzi ze Sic?) rozhodnul něco takového vyprodukovat. Ale ignorovat snadno dostupné předchozí dva články a jejich obsah a pak předkládat karikaturu toho posledního, to spolknout nedokážu.

Například upřímně nechápu, jak může někdo tyto tři články číst jako žehrání na fakt, že Syriza prokázala, že není „skutečnou obhájkyní zájmů pracujících“, jak tvrdí Ady Amatia. A musím přiznat, že následující věta na vysvětlenou („Když se samozvaný radikál stane hlavou státu, narazí na jisté meze a těmi jsou meze reprodukce kapitalismu. Problém tedy není v tom, že by moc korumpovala lidské osobnosti, ale ve státu, který hraje velmi specifickou roli.“) zní přesně jako „levičácká denunciace“, z níž jsem sám obviňován. Neboť dovedeme-li implikace této věty k jejich logickému závěru, zdá se, že by stačilo říci, že Syriza se stará o kapitalistickou restrukturalizaci, a proto není třeba dodávat cokoli jiného.

Když píšeme o určité situaci, vždy nám hrozí nebezpečí, že se buď příliš zaměříme na politické projevy fundamentálních materiálních rozporů, nebo budeme politický vývoj zcela přehlížet, protože, například, „vše se rozhoduje už na rovině výroby“. Oba sklony shledávám problematickými, a byť jsem se snažil zdržet kladení přílišného důrazu na politickou rovinu vrcholových summitů, rovněž jsem se domníval, že by bylo problematické ignorovat, jak se management krize v tomto specifickém případě projevuje i na těchto schůzkách. Zejména proto, že neexistovalo žádné proletářské hnutí, které by stálo za řeč a vyvíjelo by (přímý či nepřímý) tlak na tyto diskuse. Ale dojít k závěru, že mně víc „štvou“ politici ze Syrizy než strádání proletářů a jejich bojeneschopnost (či irelevance jejich boje), je, slušně řečeno, docela absurdní.

Kdyby se mně někdo zeptal, řekl bych, že jsem pevně přesvědčen o tom, že ti, kdo se rozhodnou angažovat v řízení kapitalismu a státu a tudíž v udržování a pokračování jeho vztahů, jsou šmejdi. A že jsou v různé míře odpovědní za vykořisťování a zhoršování našeho života. Historická schopnost levice dosáhnout v tomto kontextu většího konsensu ji činí maličko opovrženíhodnější. Dělá to z ní „sebestředné cyniky“? To nevím. Vím ale, že ve svých třech článcích jsem takovouto charakterizaci (ani mé výše uvedené přesvědčení) jako analytický nástroj nepoužíval. Přinejlepším je z mých tří článků jasné, že kdokoli se zhostí úkolu řídit kapitalistické vztahy a stát, je z definice nucen angažovat se v jejich reprodukci. Jak si vzpomínám, totéž říká Ady Amatia.

Pro mnoho lidí v Řecku představuje už jen realizace nové dohody (a té další, která přijde v září) „totální kolaps ekonomiky“. Například je naprosto jasné, že změny dotýkající se zemědělců okamžitě zdevastují masivní části tohoto sektoru; bolestně jasné je i to, že až banky znovu otevřou, dojde k masivnímu očesání vkladů (vzhledem k tomu, že bezmála 90 % bankovních vkladů v Řecku je nižší než 4000 euro, je údajný evropský zákon na ochranu vkladů nižších než 100 000 euro k ničemu). Nová dohoda navíc otevírá cestu exekuci domů, čemuž se vlády v uplynulých pěti letech zoufale snažily vyhnout kvůli zničujícím sociálním důsledkům, které to bude mít. A to je jen malá část opatření, která nás v blízké budoucnosti čekají a právě v tomto velice reálném a velice děsivém kontextu ztrácí schválení zákonů ohledně druhé generace přistěhovalců a registrovaného partnerství svoji symbolickou i praktickou hodnotu. A dle mého soudu činí srovnání Syrizy s Novou demokracií nesmyslným.

Cognord, 25. července 2015

 

 

 

[1] C. Lapavitsas, „The Looming Austerity Package“, Jacobin, 12. června, 2015.

[2] Příznačné je, že ti, kdo tvoří levici Syrizy (jako Lapavitsas), teprve nedávno znovu objevili, že jsou proti euru a EU. Ve své nové roli poslanců za Syrizu a její vnitřní opozice naléhají (není ovšem zcela jasné na koho přesně) na nové zkoumání alternativ. Pokud jsme zatím mohli vidět, jejich antievropská alternativa je přesně o tom, co propagovali v posledních pěti letech. Ve skutečnosti tedy s touto honbou za svatým grálem mají pětiletou zkušenost, která jim skýtá slušnou počáteční výhodu a příležitost k sebeprezentaci.

[3] Uvolnění měnové politiky (poznámka PK).

[4] Jakékoli snížení dluhu nebo schopnost řeckého státu vydávat dluhopisy a sám se financovat by jednou rukou eliminovaly sílu Trojky vynucovat si úsporná opatření.

[5] „Extend and pretend“ neboli „prodloužit a předstírat“ je strategie používaná bankami pro některé případy, kdy dlužníci nejsou s to včas splatit své závazky: dát jim více času a doufat, že svůj dluh nakonec splatí. Skeptici tuto strategii překřtili na „extend and pretend“ (poznámka PK).

[6] Bobolas, jeden z nejznámějších řeckých kapitalistů, byl vládou Syrizy před nedávnem „zatčen“ kvůli obvinění z daňových úniků ve výši přibližně 4 miliony euro. Okamžitě zaplatil ani ne polovinu této částky (1,8 milionu euro) a byl propuštěn, přičemž všechna obvinění proti němu byla stažena.

[7] Y. Varoufakis, „Austerity is the only deal-breaker“, Project Syndicate, 25. května 2015.

[8] V Německu, které bylo během vyjednávání hlavním oponentem Řecka, mnozí členové Křesťansko-demokratické unie (CDU) Angely Merkelové otevřeně označovali Syrizu za „komunistickou“ vládu.

[9] Jedním z těchto nově doplněných požadavků bylo zrušení Důchodového příspěvku sociální solidarity (EKAS), který se rovná nepatrné finanční pomoci (100 až 150 euro) těm, kdo pobírají důchody nižší než 300 euro měsíčně.

[10] Tvrzení, že Grexit by měl jen minimální důsledky, se stalo běžnou absurditou. Jak nedávno správně řekl Frances Coppola, „Kdyby mělo Řecko odejít, pravděpodobně by ho následovaly další země, protože buď by je k tomu donutily spekulativní útoky jako v roce 1992, nebo lidové nepokoje a politické změny. To by ohrozilo samotnou existenci eura. Často opakovaný názor, že zbytek Eurozóny je před nákazou ‘chráněn firewallem’, nikdy nebyl věrohodný a dnes je očividně lživý: výnosy z dluhopisů v ostatních zemích na periferii Eurozóny již teď prudce kolísají. ECB si nemůže dovolit donutit jednu zemi k odchodu a zbytek ochránit před nákazou. Zničila by tak svoji důvěryhodnost coby nezávislý orgán, imunní před politickými vlivy.“ (F. Coppola, “The Greek Negotiations: Many Angry Words And No Way Forward,” Forbes, 19. června 2015).

 

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: