5000 let dluhu?

Stálo nás to velké sebezapření a dlouho nám to trvalo, ale přeci jen jsme nakonec dočetli knihu Dluh – Prvních 5000 let od dnes populárního anarchistického akademika Davida Graebera. Kniha je to totiž po teoretické stránce velmi chatrná až špatná. Čím dál a hlouběji jsme při četbě knihy pronikali, tím více jsme museli souhlasit s kritickou recenzí britského žurnálu Aufheben i s jejím závěrem, že četba Graeberova díla je prakticky k ničemu. Recenzi z pera Aufheben pro její trefnost publikujeme v češtině.

David Graeber – anarchista a legenda

Mnohým z našich čtenářů není třeba Davida Graebera představovat. Dalo by se říci, že díky své účasti na protestech a odvážně radikálním postojům a textům dosáhl tento anarchista a vysokoškolský učitel antropologie postavení radikální superstar.

Graeber si oprávněně vysloužil velkou důvěru ulice. Před rokem 2000 se účastnil kampaně za zrušení dluhu „třetího světa“ a proti politikám diktovaným MMF. Na přelomu tisíciletí se podílel na antiglobalizačním hnutí a později na americkém hnutí Occupy proti úsporným opatřením, která přišla po finanční krizi roku 2008. Údajně také vymyslel heslo, „my jsme 99 procent,“ které obletělo svět. Rovněž je hlasitým a důsledným obhájcem praktik přímé akce a přímé demokracie.

Ale velkých hnutí a přímých akcí se účastnily statisíce radikálních lidí a radikální hvězdy se z nich nestaly. Na Graeberovi je však zvláštní požehnaná kombinace akademických dovedností a anarchistického stanoviska. Protože je akademik, má čas i dovednosti dosáhnout k celým sférám lidského vědění (historie, politické myšlení, ekonomie a samozřejmě antropologie) a naučil se komunikačním dovednostem potřebným k prezentaci jeho argumentů.

V květnu 2005 se Graeberově integritě dostalo pečeti mezinárodního uznání, když mu Yale University odmítla prodloužit smlouvu. Stala se z toho slavná kauza, kterou spolu se svými stoupenci obalil politickou legendou. Podle ní se Yale jednoznačně Graebera zbavil kvůli jeho politické aktivitě a/nebo proto, že podporoval člena studentských odborů, kterému hrozil vyhazov.

A protože akademik Graeber byl potrestán za to, že je anarchistou, bylo anarchistovi Graeberovi odpuštěno, že je akademikem.[1] V londýnských anarchistických a aktivistických kruzích si teď získal velký vliv a byl hvězdou nedávného každoročního Anarchistického knižního veletrhu – zastínil jej pouze novinář Paul Mason.

Dluh jako teoretický produkt nedávných hnutí

Mnohým z našich čtenářů není ani třeba představovat knihu Davida Graebera Dluh – Prvních 5000 let. Šťastná shoda okolností opět pomohla Graeberovým dějinám dluhu do pozice Das Kapital pro hnutí Occupy. Kniha vyšla na vrcholu debat a protestů spojených s krizí roku 2008 a hnutí Occupy přispělo k jejímu šíření.[2]

Occupy bylo různorodé a spíše amorfní hnutí, které stálo hlavně na aktivismu a povětšinou bylo antiteoretické. Na jednu stranu jeho projevy mimo Zuccotti Park (Wall Street) zahrnovaly militantní komunu v Oaklandu, která byla výrazem třídní analýzy i praktických vazeb na blokády mnoha přístavů na Západním pobřeží ve snaze podpořit řidiče kamionů ve sporu ohledně mezd a podmínek.[3] Na druhou stranu Occupy rovněž propagovalo kampaň nazvanou „Strike Debt!“, která jednak lidem radila (pomocí manuálu[4]), jak mají zvládnout své dluhy a jednak skupovala a rušila dluhy náhodných lidí.

Tato amorfnost hnutí Occupy a absence koherentní teorie daly Graeberovi příležitost zaplnit prázdné místo. A opravdu se k tomu hodil. Jak si ještě ukážeme, jeho populistická kategorie „99 procent“ – tak nedílně spojená s hnutím Occupy – je stejně vágní a amorfní jako jeho koncept „dlužníků“. Snadno může zahrnovat obě třídní síly a mezitřídní aliance, které hnutí zahrnovalo v praxi.

Graeber tedy vzešel z především praktického hnutí, aby se stal jeho vůdčím intelektuálem.

Důvěra ulice kombinovaná s oslnivou erudicí patrnou z jeho knihy mu vysloužila pozitivní reakce mnoha aktivistů a dokonce i marxistů. Nejenže Dluh dosáhl popularity v anarchistických kruzích, ale ohromné množství výtisků se ho prodalo i mezi liberálnější obecnou veřejností (60 000 během prvních 10 měsíců). Chválili ho akademici, novináři i konzervativní čtenáři.

V čem bylo tajemství jeho úspěchu? Předně v jeho načasování: finanční krize spojená se známkami lidového hněvu, jehož výrazem bylo Occupy a v mezinárodním měřítku další velká hnutí jako třeba „Arabské jaro“. Byla to chvíle, kdy došlo ke zpochybnění globálního finančního systému – chvíle, která volala po odvážné teoretické kritice.

Graeber tedy vychytal ten správný moment. Dluh nekompromisně odsuzoval a zpochybňoval globální finanční systém a historická chvíle (rebelie milionů lidí na celém světě) dodala Dluhu na významu. Příslušníci etablovaného řádu i intelektuální levice byli připraveni respektovat tuto troufalou knihu a akceptovat ji jako teoretickou kritiku finančního systému. Zároveň však asi nebyli ochotni podrobit tuto knihu stejně bedlivému přezkoumání, jakého by se dostalo jiným knihám.

Posvátná úcta a pohodlný radikalismus

Marxisté sice přišli s několika kritickými recenzemi, ale objevilo se také mnoho recenzí pozitivních, a to nejen z anarchistických a aktivistických kruhů, ale také v čelních časopisech a dokonce mezi buržoazií. Ingo Stützle zmiňuje recenzi od šéf-ekonoma skupiny Deutsche Bank.[5] Na všechny recenzenty udělala dojem erudice a na levicové čtenáře zase udělala dojem smělost této knihy – například hodně velebená věta: „Rád bych skončil tím, že ztratím slovo za chudé, kteří nejsou přičinliví. Alespoň nikomu neubližují.“[6] I někteří kritici z neleninistické levice byli mírní a často se omezovali na jedno nebo dvě izolovaná témata z milionu a jednoho zmiňovaných v knize.[7]

Zatímco tajemství úspěchu, který měl Dluh u anarchistů, je jasné, jeho úspěch u čtenářů ze střední třídy či dokonce z řad buržoazie je zajímavější. Recenze Graeberovy nové knihy o přímé demokracii z pera jednoho fejetonisty Guardianu a akademika jasně ukazuje, že Graeberův radikalismus dokáže naplnit srdce intelektuální elity dobrým pocitem a zároveň ji uklidnit:

„Když jsem četl The Democracy Project, cítil jsem žihadlo jeho kritiky. Jako tolik lidí i já se po letech nikam nevedoucích krizových politik cítil otupěle a apaticky. Navzdory jejím chybám mne tato kniha probudila.“[8]

Snad je to právě dobrosrdečnost Dluhu, jeho implicitní představa „chudých“ jako obětí, jeho práce se selským rozumem a definitivně buržoazním pojetím „násilí“ a „krádeže“ jakožto mravními měřítky, co je na něm tak uklidňující. Není v něm nic, co by mohlo budit dojem ohrožení posvátného principu soukromého vlastnictví a dnešního pisálkovského bratrstva akademiků, novinářů a dalších takových nadšených čtenářů. To ale není všechno. Je to i Graeberův idealistický radikalismus, jeho nabádání ke kreativnímu „překračování“ etablovaných hranic představivosti, které jde ruku v ruce s umírněným praktickým požadavkem (odpuštění dluhů), co knihu činí konejšivou: právě proto, že je tak extrémní, může si Graeberův radikalismus dovolit existovat na jiné planetě a příslušníci elity si ho mohou s čistým svědomím užívat.

Nejde ale jen o otázku celkového pocitu: v první části tohoto článku si ukážeme, že samotný důvod pro sepsání Dluhu, potřeba popasovat se s „morálním dilematem“, zda se dluhy mají splácet, a struktura knihy coby dějin dluhu napříč milénii, prozrazují v podstatě konzervativní pohled na přítomnost, který nikterak neohrožuje dnešní řád, a to nejen prakticky, ale ani z hlediska idejí.

V druhé části se (i za čtenáře) popereme s kouzlem vyvolaným Graeberovou všeobecně vychvalovanou erudicí – s kouzlem, které způsobilo tolik obětí mezi mozky intelektuální levice, o buržoazních čtenářích ani nemluvě. Naše analýza povede k zásadní otázce, která je rovněž skutečným morálním dilematem: „Je David Graeber nový Tommy Cooper?“[9]

 

Část první: Morální dilema a morální zmatky

Dilema… a Graeberovo řešení

Dluh – Prvních 5000 let vychází z dlouhé a podrobné historky o večírku u jednoho velvyslance, kterého se Graeber „shodou podivných náhod“ účastnil: mezi pozřením olivy a sklenice šampaňského se mu nepovedlo přesvědčit jednu mladou ženu, že antikapitalistické hnutí oprávněně požaduje zrušení mezinárodních dluhů. Tu ženu nešlo přesvědčit, protože jak prohlásila, „dluhy se musí splácet.“

Tento silný výrok zjevně Graeberovi způsobil mnoho bezesných nocí a vnuknul mu, že naprosto nutně musí vyřešit to, co vnímal jako morální dilema: na jednu stranu se obecně věří, že „dluhy se musí splácet“, na druhou stranu věřitelé jsou v každé kultuře morálně zatracováni. Podle Graebera má toto „dilema“ kořeny v obecném nepochopení podstaty dluhu a tento nedostatek je třeba napravit – dnes více než kdy jindy. Globální finanční krizi zapříčinil prohnilý úvěrový systém, a proto sám působí veřejné pobouření. Jenže protestům scházel terč a tak vyšuměly, aniž by svrhly kapitalismus. Mezi řádky se tedy dovídáme, že tento historický debakl dokazuje historickou potřebnost Graeberova intelektuálního příspěvku.

Dluh se tedy zrodil, aby jednou provždy objasnil podstatu dluhu a jeho morální otázky s ním spojené. A vskutku, Graeber nám dává řešení onoho „dilematu“ – řešení natolik nekomplikované a přesvědčivé, že je až s podivem, proč to doposud nikoho nenapadlo: je tu zásadní rozdíl mezi „morálními závazky“ a „dluhy“. Morální závazky se zakládají na přímých vztazích, kdežto dluhy jsou závazky založené na neosobních penězích.

Všechny kultury sice tvrdí, že morálním závazkům je třeba dostát, ale tentýž mravní imperativ nelze aplikovat na dluhy. Graeber má totiž nezpochybnitelný a seriózní argument, proč je dluh morálně špatný a měli bychom být proti němu a tento argument opakuje na skoro každé další stránce:[10] dluh a obchodní peníze vždy stály na třech evidentně špatných věcech: „válka“, „násilí“ a „zločin“ (sic).

Rozdíl mezi dluhy a morálními závazky vypadá samozřejmě, ale není. Jak nám Dluh ukazuje, s nástupem peněz způsobila náboženská a kulturní hegemonie vládnoucí třídy věřitelů „morální zmatky“ či spíše sémantický podvod: „dluh“ byl nazván morálním závazkem. Stejně jako prvotní hřích i tyto morální zmatky nás ještě dnes rozpolcují: jsou to tyto zmatky, co velvyslancově hostu bránilo souhlasit s antikapitalistickým hnutím a co zastavilo masy před svržením současného globálního finančního systému.

Krom toho, že řeší Morální dilema, Dluh nám dává mnohem víc: studii nejrůznějších forem úvěru a peněz se spoustou dějepisných, kulturních a antropologických odkazů, citací a příkladů. Prosíváním toho všeho vědění nám rovněž prezentuje nový přitažlivý meta-narativ. Od vynalezení obchodních peněz, říká Graeber, jsou dějiny lidstva cyklickým opakováním dvou „věků“, které charakterizují buď úvěrové peníze, nebo měna – ten první je pokojný a prošpikovaný odpouštěním dluhů, zatímco ten druhý je agresivní a zamořený dlužním otroctvím.

Čí morální zmatky?

Zdá se, že Graeberovo mudrování stojí na solidní, široce akceptované pravdě selského rozumu, s níž může mít chuť okamžitě souhlasit každý, včetně anarchistů a levičáků – vždyť kdo by nebyl proti „válce a násilí“, takže kdo by nebyl proti penězům a dluhu?[11]

Jenže při bližším pohledu si uvědomíme, že rozlišování mezi „dluhy“ a „morálními závazky“ Graeberovo dilema vůbec neřeší, protože přesně totéž dilema se týká obou konceptů. Je totiž banální skutečností, že stejně jako dluhy ani všechny morální závazky se nemusí plnit: na jednu stranu jsou morální závazky nutné v každé společnosti nebo komunitě či dokonce v přátelství, ale na druhou stranu morální závazky k Pater Familias v antickém Římě, ke knězi ve starověkém Egyptě nebo k feudálovi ve středověké Evropě byly součástí ideologického lepidla, které drželo pohromadě vztahy nerovnosti a vykořisťování.

Je tedy jasné, proč by se jisté morální závazky měly plnit, ale zároveň je jasné, proč by se rolníci, věřící, nevolníci atd. měli bouřit proti morálním závazkům vůči králům, pánům, kněžím atd. A zásadní je rovněž to, že za těmito morálními závazky číhala hrozba násilí.[12] Dokonce i z hlediska Graeberových měřítek „násilí“ a „zločinu“ (sic) je tu problém: násilí a hrozba násilím procházejí jak dluhy, tak morálními závazky.

S použitím fiktivního stroje času si můžeme představit, jak nějaký host na večírku na středověkém hradě říká profesoru Graeberovi – mezi pozřením bažanta a medoviny – že je třeba dostát všem morálním závazkům, a přitom by odsuzoval nedávnou selskou vzpouru. Co by mu na to Graeber odpověděl? Skutečným důvodem, proč před Graeberem nikdo nepřišel s jeho řešením „morálního dilematu“, není to, že by nám doposud unikalo cosi opravdu geniálního, ale to že „objev“, že morální závazky nejsou totéž co dluhy, žádným řešením není a vůbec nic nevysvětluje.

Dlužní vztahy a lykrové ponožky

Nejenže Graeberovo řešení „dilematu“ žádným řešením není – ono to Graeberovo dilema předně vůbec neexistuje! Toto „dilema“, které mnozí z nás nesdílejí, je vlastně produktem abstraktní otázky, zda se abstraktně pojaté „dluhy“ „musí splácet“. Jakékoli dluhy – ať už dluží kdokoli komukoli, za jakýchkoli okolností a v jakýchkoli kontextech, v jakýchkoli dějinných situacích, jedinci nebo národy atd.

Ale dluh a formy peněz mají v různých lidských kontextech různé významy a samy o sobě nemohou vysvětlit lidské vztahy. Je banálním faktem, že dlužní vztah nám toho ve skutečnosti moc neříká o poměru sil mezi oběma stranami. Jak správně napsal Ingo Stützle:

„V úvěrových vztazích se angažují různí aktéři. Dlužníky mohou z různých důvodů být státy, námezdně pracující nebo podnikatelé… Avšak díky tomu, že na ně hledíme optikou úvěru, vypadají všichni stejně; důvod nastalého úvěrového vztahu se jeví jako irelevantní.“[13]

Teprve, když pohlédneme na naše konkrétní vztahy (kdo komu brání v přístupu k bohatství, kdo z čí práce má užitek atd.), vše se vyjasní a jakékoli morální zmatky mizí: ovládaní a vykořisťovaní vědí, kterým morálním závazkům nebo dluhům by bylo dobré nedostát, kdybychom mohli!

Celý meta-narativ Dluhu a jeho interpretace dějin ve skutečnosti stojí na takto prázdných pojmech, které se tváří, že vysvětlují lidské vztahy a dějiny, ale ve skutečnosti je zplošťují. Začít od takové pojmové bídy a snažit se s ní vysvětlit bohaté a komplexní lidské vztahy je jako snažit se říci něco hlubokého o různých chodidlech a vycházet přitom z páru lykrových ponožek, které padnou všem velikostem. Proto Graeber musí dluhu dát význam, který rovněž „padne všem velikostem“ a má tedy být aplikovatelný na všechny subjekty a epochy: přejímá moralistickou a „radikální“ selskou pravdu, že dlužník je „oběť“ a věřitel je „zloduch“, což je představa, která jen obrací vzhůru nohama buržoazní „selskou pravdu“, že věřitel je vždycky v právu a každý dluh se musí splatit.

Není žádným překvapením, že tento abstraktní přístup Graebera uvádí do zbytečného leč celkem zábavného zmatku, když má třeba vysvětlit, proč jsou USA – očividný mezinárodní zloduch – největším mezinárodním dlužníkem na světě.[14]

Když je dlužník zloduchem

USA nejsou jediným Graeberovým problémem. Dalším příkladem, který je zajímavější, protože se vztahuje k našemu každodennímu pocitu, že jsme den za dnem olupováni o náš život, je námezdní práce.

Když pracujeme pro zaměstnavatele, trávíme měsíčně spoustu hodin v jejich kancelářích, prodejnách nebo továrnách a očekáváme, že výměnou za to nám vyplatí mzdu. Jenže tato směna není simultánní: výplata naší mzdy se odkládá na konec týdne nebo měsíce. Jak si Graeber správně všímá, tímto odkladem, který je vlastně dlužním vztahem, je zajištěno, že budeme pracovat. Ve společenském vztahu, který se fundamentálně zakládá na směně, může jedině dlužní vztah zavázat jedince, aby dělali něco pro jiné jedince.[15] To vše působí dojmem správnosti a souladu se zbytkem Dluhu a jeho duchem: dlužní vztahy jsou podstatou vztahů mezi bohatými a chudými, vykořisťovateli a vykořisťovanými a tak tomu bylo po celých uplynulých 5000 let… Jenže je tu drobný detail, který neladí: zaměstnavatel, který je evidentním zloduchem, dluží na konci měsíce zaměstnanci peníze a v tomto ohledu je tedy… dlužníkem.

To ale nezní dobře. Jestliže zaměstnavatel je podle Graeberova moralistického přístupu jednoznačně zloduch, musí být na každý pád věřitelem. Aby na nás udělal dojem svojí erudicí a ukázal nám, že ve skutečnosti je věřitelem, Graeber nás vezme na cestu do jedné vesnice v Pyrenejích, kde se přímé vztahy překrývají se směnnými vztahy. Zaměstnavatel, který dá ve svém provinčním městečku někomu práci, dá přednost někomu, koho zná, což vede k nekonečné vděčnosti. Stejně jako v jednom sicilském provinčním městečku zaměstnanec cítí povinnost dát svému zaměstnavateli každé vánoce dárek. „Chápete?,“ říká Graeber, „je to dlužní vztah, kde je majitel továrny věřitelem.“ A s oblibou dodává, že žádnými dárky tento dluh nelze splatit – dluh vůči majiteli továrny je nesplatitelný.

Když však opustíme Pyreneje a vrátíme se do Brightonu, zjistíme, že většina ekonomických vztahů tady stojí na směně a nikoli na tom, že se lidé navzájem znají. V Brightonu by bylo legrační, kdyby pokladní v hypermarketu Asda dlužil vánoční dárky manažerskému týmu, který ho vybral:[16] na Pyrenejích je zvláštní ten fakt, že „dluh“ tu vlastně není dluhem, ale… morálním závazkem založeným na přímých vztazích a nikoli vlastním směně mzdy za práci. Tento morální závazek byl navíc v kontextu vyspělého kapitalismu, jako je hypermarket Asda v Brightonu, zrušen.

Nekritizujeme tedy Graebera za to, že není marxián… ale za to, že není graeberián! Po přečtení poloviny knihy jsme uvěřili, že jeho velkým objevem – tím, který rozřešil morální dilema posledních 5000 let – je, že „dluh není totéž co morální závazek“! A dostalo se nám detailních příkladů těchto morálních závazků – načerpaných z antropologických studií – které tento kvalitativní rozdíl potvrzovaly a ukazovaly, že morální závazky se zakládají na přímých vztazích a právě proto je nikdy nelze splatit penězi nebo cennými dary. Překvapuje nás tudíž, že tatáž osoba, která sepsala první polovinu knihy, zjevně nedokáže postřehnout jeden z těchto morálních závazků, když na něj narazí nahoře v Pyrenejích.

Ve skutečnosti jsou dlužní vztahy prázdné skořápky a tak nezáleží na tom, jestli je zaměstnavatel dlužníkem a zaměstnanec jeho věřitelem. Tytéž námezdní vztahy lze z různých úhlů pohledu nazírat nebo podle toho, zda je pracující placen pozpátku nebo předem, jako dluh i jako úvěr.[17] Pravdou je, že námezdní vztah nestojí na tom, kdo je věřitel a kdo dlužník, ale kdo je vykořisťovatel a kdo vykořisťovaný. Graeber nás ale fascinuje chytrými abstrakcemi a krátkými historkami, čímž nás odvádí od konkrétních a zásadních témat: mocenských vztahů v kapitalismu, kterým musíme porozumět, chceme-li skutečně změnit svět.

Graeber však nedokáže pochopit ani základ moci a vykořisťování někde a někdy dávno v minulosti, natož dnes. Evidentní to je, když dává rovnítko mezi vztah rodičů s dětmi a feudálů s nevolníky a konstatuje, že aby byl člověk aristokratem, musí se prostě jako aristokrat chovat.[18] Musíme mu snad vysvětlovat, že i kdyby se Baldrick[19] choval jako aristokrat, pořád by kontroloval jen svůj tuřín? A že feudála činila feudálem faktická kontrola nad půdou a bohatstvím a tedy válečníci a zbraně?

Záhada nerovnosti v kapitalismu

Krom toho, že není s to porozumět dnešním mocenským vztahům, Graeber nedokáže pochopit ani původ nerovnosti v kapitalismu, a proto ani nutnost používání násilí („násilí nebo jeho hrozby“, jak by řekl Graeber).

Jednou z nejzábavnějších vedlejších zápletek Dluhu je Graeberův pokus obrátit vzhůru nohama buržoazní mýtus, který zastával Adam Smith, že směna vytváří rovnost a civilizované vztahy; a zoufalý krach jeho snahy zjistit, co je špatného na směně i na samotném Smithovi.[20]

Než se pustí do argumentace proti Smithovi, Graeber se prvně ponoří do kmenových rituálů, při nichž se směňují předměty a/nebo ženy a tvrdí, že směna stojí na násilí, protože k ní dochází mezi cizinci, „kteří si jdou po krku“.[21] Ale protože si patrně uvědomí, že toto nestačí, později nám nabídne jiné neřešení: začne vysvětlovat, že vlastně vůbec nezáleží na tom, jestli lze dokázat, že se Smith mýlil! „Pochopte,“ říká povýšeně, „že směna bude vždycky kontaminovaná hierarchickými vztahy. A jestli nikdy nedosáhneme čisté směny, nač bychom potřebovali teorii, která vysvětluje, co je na ní špatného?“

Abychom však rozmetali Smithe a spolu s ním ideologický útěžek, který naší imaginaci brání představit si svět, kde záleží na lidech a ne na penězích, musíme si ukázat, proč problémem není zamoření směny zboží hierarchickými vztahy, ale sama směna zboží. A Graeber toho prostě není schopen. Naopak Dluh se odhaluje jako nestydatá apologetika čisté tržní směny a jí vlastního rovnostářského charakteru skrytá pod tenkým pláštíkem radikálního antikapitalismu.

Protože nedokáže zjistit, v čem tkví problém směny, Graeber se uchyluje k moralistickému rozlišování mezi historickými příklady trhů, které používaly měnu (špatné a mající původ/oporu v militaristických státech, a trhů, které používaly úvěr (nestátní a dobré).[22] Takovéto rozlišení však dnes nedává smysl, neboť měna i úvěr jsou integrálními součástmi našeho systému – téhož systému, který se vulgární klasická ekonomie snažila ospravedlnit tím, že zdůrazňovala a velebila aspekty svobody a rovnosti spojené s ideální směnou.

Graeber pak musí své zraky upřít – romanticky a nekriticky – k trhům, které se v minulosti zakládaly na osobních úvěrech a ty nazývá „ryzými“ a „přátelskými“ (sic).[23] Smutné je, že to, co Graeber na těchto trzích vidí jako „ideální“, vychází přesně z té skutečnosti, že pozoruje společnosti, kde jsou vztahy kupec-prodejce a dlužník-věřitel formovány především netržními vztahy. Přesto si Graeber náš současný směnný vztah spokojeně projektuje do této mytické minulosti, přičemž zapomíná na jí vlastní mocenské vztahy, a vytváří svůj vlastní mýtus ryzího a ideálního trhu – a přesně v tom spočívala ideologická chyba klasických vulgárních ekonomů.[24]

A tak Graeberova pompézní snaha napadnout Smithe kulminuje ve slepé uličce. Což je docela zklamání u knihy, která – jak si všímá marxiánský magazín Wildcat:

„chce smést ze stolu celou západní politickou ekonomii (v níž podle něj Marx figuruje jen jako drobný potížista) a na jejím místě postavit něco jiného.“[25]

Kdyby Graeber myslel vážně, že rozcupuje všechny předchozí teorie, musel by se prvně obtěžovat s jejich prostudováním: pak by totiž zjistil, že už v roce 1867 Marx vysvětlil, jak může směna zboží vytvářet nerovnost paradoxně právě proto, že v ní panuje rovnoprávnost a svoboda. Ukázal nám, že kritizovat musíme nový svět, v minulosti nevídaný, kde se naše odloučení od zdrojů a materiálů kombinuje s naší svobodou „směňovat“ práci za mzdu a peníze za výrobky a skrze tuto tržní svobodu z nás dělá otroky kapitalistů. Jednalo se o zničující útok na buržoazní „selskou moudrost“, že tržní vztahy lze považovat za „přátelské“ – útok, o němž Graeber patrně neví nebo ho nedokáže pochopit.[26]

Limity čího boje?

Hlavním problémem Dluhu je tedy jeho základní předpoklad, že podíváme-li se na abstraktní formy dluhu a formy peněz, můžeme porozumět lidským vztahům natolik, že jsme schopni vytvořit meta-dějiny světa. Už jsme si ukázali, že práce s elastickými kategoriemi může vést jedině ke stejně beztvaré lykrové teorii, která není s to vysvětlit moc a vykořisťování; teorii, která se tudíž z nouze vrací k většinovému selskému rozumu, lacinému moralizování nebo radikálním banalitám, z nichž čerpá svá moudra.

Tento v podstatě abstraktní přístup má své důsledky i pro Graeberův pohled na dějiny: použití dluhu a forem peněz k vysvětlení 5000 let historie se fakticky nedílně pojí s fundamentálně konzervativním pohledem na naši budoucnost.

Vždyť vysvětlují-li dluh a peníze lidské vztahy místo toho, aby lidské vztahy vysvětlovaly a proměňovaly povahu dluhu a peněz, pak žádná historická, sociální nebo politická změna nikdy nezmění naše základní interakce coby dlužníků a věřitelů a směňovatelů peněz. Skončili jsme tedy u teorie, podle níž se nic pod sluncem nikdy nemění – dějiny jako nekonečné střídání dvou „věků“ hmotných a virtuálních peněz. Úžasné je, že těchto 5000 let téhož je opepřeno periodickým odpouštěním dluhů a/nebo rebeliemi proti dluhu. Jenže toto odpouštění dluhů a rebelie jdou proti věčnému – či spíše zvěčněnému – dluhu, který existuje posledních 5000 let a bude existovat i nadále.[27]

Graeber je mentálním a politickým vězněm této klaustrofobické a trochu nietzscheánské teorie. V jednom z mnoha svých výbuchů radikalismu nás paternalizujícím tónem nabádá, abychom „překročili“ meze naší revoluční představivosti. Přitom jeho vlastní představivost končí praktickým návrhem x-tého odpuštění dluhů od dob kdovíjakého faraona číslo 1 z Pyramidova.

Graeberovo nadšení pro revolty dlužníků je rovněž výsledkem této limitace. Skutečné revoluce, jako ta francouzská nebo španělská, se lišily od selských rebelií v dávnověku právě proto, že šly za zrušení dluhů a vědomě kritizovaly úlohu církve a aristokracie nebo – v případě španělské revoluce – kapitalistických výrobních vztahů a odcizení. Jedině, když nahlédneme za prázdné formy dluhu a peněz, můžeme se skutečně pohnout pryč ze současnosti. Rebelie, která se pouze dožaduje konzervativních léků, se tak změní v revoluci.[28]

V další části si ukážeme, že Graeberovy ponožky a na nich postavená teorie jsou nejen beztvaré, ale také pořádně děravé.

 

Část druhá: Iluzionista

Vlákna

Dluh – Prvních 5000 let je skutečně monumentálním dílem. Od samého začátku je velice spletitý – rozbíhá se do mnoha interesantních vláken, která jakoby dávala příslib, že se spojí v jednu teorii. Pár se nám jich podařilo rozplést:

  • Prezentace dějin společenských vztahů na bázi dějin dluhu s cílem dokázat, že současný „úvěrový systém“ není novinka, ale existoval už před 5000 lety. O jakých úvěrech je řeč? O jakýchkoli: dluhy poddaných vůči jejich králům, dluh jedince vůči „sousedům“ (sic), mezinárodní dluhy mezi státy atd.
  • Snaha ukázat, že dějiny peněz jsou v posledních 5000 letech charakterizovány střídáním fází spojených s dvěma formami peněz: úvěrovými penězi, kterým Graeber říká „virtuální peníze“, a „platidlem“, které označuje také jako „mince“ a „zlaté pruty“.
  • Snaha ukázat, že dnes žijeme ve fázi „virtuálních peněz“, která je jen návratem jedné z oněch dvou historických fází.
  • Tvrzení, že by měl „věk virtuálních peněz znamenat odklon od války, od vytváření velkých říší, otroctví, panství… a vést k založení globálních zastřešujících institucí na ochranu dlužníků“ a vysvětlování, proč současná „fáze“ popírá tento jakýsi zákon dějin.
  • Snaha ukázat, že obchodní peníze (zdá se, že zejména ve formě platidla) stojí na „válce a násilí a na zločinu“ (sic). Slibuje rozcupovat hypotézu Adama Smithe, že směna je základem civilizace, ale místo toho dokáže, že směna obsahuje prvky násilí.
  • Snaha dokázat, že když obchodní peníze nahradí ty, kterým říká „sociální peníze“, komunity se rozpadají a mravní závazky založené na přímých vztazích nahrazuje dluh. Součástí tohoto vlákna je snaha ukázat, že s obchodními penězi se mění povaha otroctví a stává se morálně nepřijatelným.

Teorie peněz nebo hledání pikové dámy?

K našemu zklamání se však všechna tato vlákna nikdy neseběhnou do slibované velkolepé teorie. Nahodile vystupují na povrch, zanořují se, mihnou se a znovu se zanoří, takže unikají jakémukoli pokusu sledovat je až k nějakému logickému závěru. Klíčové pojmy v těchto vláknech nikdy nejsou jasně definovány a často bez varování navzájem splývají.

Například „líbivý“ výraz „virtuální peníze“ používá zeširoka k pokrytí velmi odlišných forem úvěru a/nebo peněz založených na úvěru. Vypráví nám o formách osobního úvěru „mezi sousedy“, o formách „sociálních“ peněz používaných ke konsolidaci společenských vztahů, o vládcích pyramid a formách placení ječmenem, který se však přepočítává na kousky stříbra, o používání mincí (nebo mušliček), jejichž hodnotu garantoval stát, a o americkém dolaru odpoutaném od zlata a vytvořeném „z ničeho“… a přesto pořád nevíme, co jsou to ty „virtuální peníze“.

Dokonce ani nevíme, co jsou to peníze. Graeber nám totiž nenabízí teorii peněz – jen záblesky různých teorií. Zmiňuje teorii klasických ekonomů. Trochu detailněji zmiňuje některé teorie o státním původu peněz, které říkají, že měny jsou vytvářeny státy skrze systém zdanění. Zmiňuje i některé další teorie, které říkají, že platidla původně vytvořily agresivní státy, aby si mohly vydržovat armádu, a obrací je v moralistický a pacifistický argument.

Všechny tyto zajímavé teorie ponechává záměrně nepropojené. Na jednu stranu se zdá, že teorie o státním původu peněz Graebera velice nadchla a dychtí nás přesvědčit, že „mince je vlastně dluhopisem“, že „není výrazný rozdíl mezi stříbrným dolarem… zeleným papírkem s obrázkem George Washingtona… nebo položkou na obrazovce počítače,“ a že dokonce i „kus zlata je ve skutečnosti jen dlužním úpisem.“ „Asi je to pravda,“ dodává, „protože i v době, kdy byly v oběhu zlaté a stříbrné mince, nikdy nedosahovaly své reálné hodnoty.“ Jenže se stejným nadšením se chápe teorií, které oběživo spojují s imperialistickými válkami, a nakonec proklamuje existenci věků, které se liší díky zásadnímu rozdílu mezi „virtuálními penězi“ a platidly.

Jestli ale mince nikdy nejsou v oběhu „v hodnotě zlatých prutů“ a formy úvěru mohou být v oběhu jako platidlo, které peníze jsou pak „virtuální“ a co je to platidlo? Existuje-li rozdíl mezi platidlem a úvěrem, musí existovat i rozdíl mezi „dlužními úpisy“.

Tím se však Graeber nikdy nezabývá. Na některých místech jako by naznačoval rozdíl mezi formami úvěrových peněz, které se zakládají na osobním vztahu důvěry, a penězi garantovanými státem, které mohou zprostředkovávat směnu s cizinci, „zloději“ a vojáky. A zdá se, že naznačuje, že první forma peněz charakterizuje věk „virtuálních peněz“.

Jinde se zase Graeber zdá velmi lnout k hrubějšímu rozlišení: „virtuální peníze“ = „každý úvěr“, buď osobní, nebo neosobní; nevirtuální peníze = mince nebo zlaté pruty – a hotovo. Opravdu neústupně trvá na tom, že naše „plastické“ úvěrové peníze jsou „virtuální peníze“ a že naše doba je návratem věku virtuálních peněz. Jenže dnešní úvěry jsou tak neosobní, že je investiční banky mohou naporcovat, přebalit a prodat, aniž by kdokoli musel tušit, kdo je dlužníkem – takže rozdíl mezi osobními a neosobními formami úvěru není tím, co definuje zvláštní „dlužní úpis“, kterému říká „virtuální peníze“.[29]

Graeber rovněž klade velký důraz na to, že dolar se v roce 1971 odpoutal od zlata a spojuje tento fakt s novým „virtuálním věkem“ – čímž zlatu dává speciální status mezi „dlužními úpisy“.[30]

Graeber se až do konce knihy nerozmyslí, ale řekne všechno a všechno zase popře. Faktem však je, že nedokáže definovat pojem peníze nebo „virtuální“ peníze či hodnota.[31] A paradoxně ho ani definovat nemůže, protože peníze jsou východiskem jeho konstrukce: začíná od peněz, aby pochopil společnost, která je používá.

Domnívat se, že formy peněz nebo úvěru jsou výrazem našich společenských vztahů, je něco jiného než si myslet, že tyto vztahy produkují. Graeber upadnul do pasti tohoto fetišismu: peníze a úvěr podle něj formují naše společenské vztahy. Učí nás například, že platidla zavedená nepěknými státy mění „morálku v neosobní propočty“, že kapitalismus jsou prostě zdivočelé úvěrové peníze, které usilují o úrok a expandují samy sebe a že odpojení dolaru od zlata vnese velké změny do našich životů a dějin…

To, co Graeber říká, se na první pohled jeví jako rozumné a pravdivé. Ve světě, kde hodnota a peníze skutečně diktují lidským životům, kde je zájem „ekonomiky“ chápán jako konkrétnější než hladovění našeho souseda, není překvapením, že si lidé mohou nekriticky myslet, že peníze jsou příčinou toho, jak se k sobě navzájem vztahujeme. Graeberova kniha je ideologickým produktem našich časů.

Tento abstraktní začátek je příčinou Graeberovy pojmové prázdnoty. Jsou-li peníze východiskem pro vysvětlení našich vztahů, pak se prvně musíme ptát, „co jsou to peníze?“ No nemohou být vůbec ničím:

„Vše, co jsem dosud řekl, slouží jenom ke zdůraznění skutečnosti, která stále vychází najevo z celé knihy: že peníze nemají žádnou podstatu. Nejsou ‘skutečně’ ničím a proto jejich podstata vždy byla a pravděpodobně bude tématem politických sporů.“[32]

Jenže právě proto, že Graeber nedokáže pochopit podstatu hodnoty a peněz, nemůže je ani vysvětlit. Proto si neumí poradit s jemnými rozdíly mezi kusem zlata, šekem nebo mincí a vyhýbá se tomuto problému tak, že je všechny označí za „dlužní úpisy“ a později za „nic“.[33] Proto se může jen zmiňovat o spoustě teorií o původu peněz, ale vyřešit jejich rozpory a vytvořit ucelenou teorii nedokáže.

Protože Graeber nezačíná od lidí, ale od peněz, nechápe nakonec ani jedny ani druhé. Tato nekonceptualita je naprosto neschopná vysvětlit i cokoli dalšího. Jelikož například není jasné, co jsou to ty „virtuální peníze“, Graeber nás ani nedokáže přesvědčit o tom, v jakém typu „věku virtuálních peněz“ vlastně žijeme. Je to věk osobních přímých vztahů? To asi ne. Je to věk, kde se prostě dolar odpoutal od zlata? Nebo co to je?

Ale je to právě pojmová a ideová nedbalost, co Dluhu dodává jeho vzrušující kouzlo: dovoluje Graeberovi skákat od vlákna k vláknu, od rozporu k rozporu a nechat nás v ustavičném očekávání něčeho hlubokého. Je to jako zábavná hra s hledáním skryté pikové dámy: čtenář zapomíná, co chtěl Graeber dokázat v předchozím odstavci, a s obdivem hledí na přehršel teorií, myšlenek, historek a mýtů, jimiž mu iluzionista Graeber rychle mává před očima. Výsledkem je nový Tommy Cooper, jehož špatné a neohrabané triky jsou tak překvapivé a zábavné, že z něj udělají mediální hvězdu.

Hledání doby

Právě tento fetišismus, Graeberova fetišizace peněz, činí jeho knihu tak fascinující. Krom toho, že klíčovým pojmům dává nespočet rozměrů, přidává i jakési kouzlo. Kniha nám totiž nabízí Zákon dějin, který půvabně stojí na formách peněz: věk „virtuálních peněz“ je mírumilovným věkem, kterému nevládnou dominantní státy a instituce chrání lidi před dlužním nevolnictvím/otroctvím; a věk „platidel“ je agresivním věkem, kterému vládne stát, jenž nuceně zavádí své oběživo, aby si mohl vydržovat armádu, a kde se lidé mohou stát dlužními otroky. Graeber tedy světové dějiny dělí na dva „věky“ a tvrdí, že všechny civilizace světa padnou jako ulité do správného „věku“ (například „středověk“, od roku 600 n. l. do roku 1450 n. l., je po celou dobu věkem „virtuálních peněz“). Je až s podivem, co nám peníze a úvěr mohou říci o těchto dobách a jejich opakování!

Jenže odložíme-li Graeberův fetišismus a místo peněz se podíváme na lidi, pozbude tato „teorie“ své kouzlo a ukáže se jako celkem banální. Ve společnosti, kde panují přímé společenské vztahy, můžeme mít ekonomiku postavenou na formách osobního úvěru a důvěry – banalita. Směnu mezi cizími lidmi mohou zprostředkovávat pouze platidla založená na drahých kovech (či jinak garantovaná státem) – další banalita. V prvním případě může existence přímých vztahů potenciálně zabránit extrémům chudoby a dlužního otroctví a v druhém případě si věřitelé mohou morálně dovolit nemilosrdnost – opět celkem banální věc.

Když se však skutečně začneme seriózně zabývat reálnými lidmi a jejich interakcemi, výše zmiňované banality se nám zkomplikují – objevíme totiž, jak dluh a peníze v různých sociálních kontextech a epochách mění svoji povahu a proč jsou dnes peníze a úvěr nápadně jiné než v minulosti. Obáváme se, že tato komplexnost rovněž podryje jakýkoli pokus o jednoduchou periodizaci dějin a podryje i Graeberovo velkolepé vypravování.

Vlastně ani není tak složité postřehnout, že Graeberova periodizace je problematická a pokaždé, když ji aplikuje na skutečný historický případ, nikdy tak úplně nepasuje. Buď existuje zlato a mince, ale ne imperiální války anebo existují války a neexistuje oběživo; buď existuje otroctví, ale vůbec žádná forma peněz, nebo existuje agresivní stát, který nicméně zakazuje dlužní otroctví… Stručně řečeno, lidé jsou na Graeberovu „teorii“ příliš komplikovaní! Ale zdá se, že Graeber si s tím hlavu nedělá. Naopak jakmile klopýtne o fakta, která jeho teorii odporují, prostě jen chytře zviditelní ty kousky, které pasují, skryje ty, které nepasují, a odvede naši pozornost od úvah nad celkem.

Příkladem této metody je středověk. Období mezi lety 600 n. l. a 1450 n. l. podle Graebera vládly „virtuální“ peníze, a proto bylo mírumilovné. Je tomu ale skutečně tak? Rozhodně to neplatí pro islámské kalifáty – jednota jejich říše stála na vojenské a agresivní expanzi podél Středozemního moře a dál do vnitrozemí. Kalifové svým armádám platili státní měnou (dináry) a opírali se o rozvinutý trh, na němž toto platidlo obíhalo, a uvalování daní splatných tímto platidlem. Měli otroky, kteří byli základem jejich armád; rovněž vykořisťovali otroky v dolech na Středním východě – toto vykořisťování pomáhalo financovat rozvoj architektury, umění a vědy během abbasidského „zlatého věku“. V neposlední řadě se kalifátu podařilo zaměřit vojenskou agresi proti „nevěřícím“ a ukončit tak krvavé kmenové války a zajistit uvnitř své říše bezpečné obchodní stezky.

To vše je pro Graebera problém. Místo toho, aby si přiznal, že jeho teorie je nedostatečná, snaží se ji záplatovat: přestože stát byl militaristický, říká, občanská společnost měla nápadný charakter „věku virtuálních peněz“, protože…

…protože, zatímco „králové“ vedli „své“ války na pevnině, na moři mohla probíhat mírumilovná směna…

…protože „králové“ svým armádám platili mincemi, ale občanská společnost používala „šeky“ či dokonce „potřesení rukou“[34]

…protože jejich otroci nebyli dlužními otroky, ale byli zajati ve válce, takže jejich existence byla morálně přijatelná…[35]

…a protože zákon a pořádek na mírumilovných bazarech neměl nic společného se státem, neboť ho zajišťovali muslimští duchovní…[36]

Graeber nedokáže pochopit, jak v kupecké ekonomice, která způsobila expanzi peněz, mohl úvěr koexistovat s měnou a že nemohli existovat bez sebe navzájem. Nedokáže pochopit, že obchod potřeboval mír uvnitř říše a ten stál na ustavičné dobyvačné válce. Nedokáže pochopit, že „mírumilovné“ tržní vztahy na bazaru si žádaly hrozbu násilí, která by udržovala třídní společnost v rovnováze.[37] Rovněž nedokáže pochopit, jak mohou koexistovat osobní a neosobní vztahy – vztahy důvěry mezi příslušníky elity, kteří si mohou „potřásat rukama“, a absence důvěry k chudině, které se rukama nepotřásalo – té se ruce sekaly.[38]

Protože opomíjí všechna výše zmiňovaná problematická témata, Graeber vidí tržní vztahy v kalifátu jako ideální a „přátelské“, a to ve zcela naivním stylu, který je u anarchistů vzácný.[39]

Masakr antického Řecka

Dalším příkladem Graeberovy metody je způsob, kterým pojednává o antickém Řecku.

Aby „dokázal“, že směna a oběživo jsou niterně spojeny s „válkou, násilím a zločinem“ (sic), Graeber se dlouze rozepíše o oběživu v antickém Řecku a o násilí řecké říše. Ano, je pravda, že v rozsáhlých oblastech Středomoří vznikla aténská říše a zavedla tam svoji měnu. A je pravda, že daně placené v této měně sloužily k vydržování aténského námořnictva, které ve Středomoří nastolovalo Pax Athena a čistilo obchodní trasy od pirátů. To vše je pravda. Avšak seriózní a poctivá teorie vztahu mezi měnou a válkou by ještě musela pojednávat o tom, proč měla Sparta, agresivní rival Atén, společenskou strukturu založenou na válce a vojenské disciplíně, a přesto byla plánovanou ekonomikou a nikoli ekonomikou založenou na směně.

Nejedná se o žádnou podružnost, ale o otázku, která nám hodně napovídá o směně a její spojitosti s násilím. Graeber chce dokázat, že směnný obchod je přímo usouvztažněn s násilím, ale nedaří se mu to. A nedaří se mu to proto, že není s to vidět a vychutnat neuvěřitelné paradoxy směny. Směna nepotřebuje nastolovat mírumilovné vztahy tak, že odsune násilí z dohledu. Příkladem je právě rozdíl mezi Spartou a Aténami. Jak spartská, tak aténská ekonomika se zakládají na otrokářství. Zatímco plánovaná ekonomika Sparty musí své občany vtáhnout do kontinuální války, aby si zajistila přísun otroků, aténská vládnoucí třída může celé dny debatovat o filozofii, protože otroky si může nakoupit na trhu.

Graeber nedokáže pochopit, že směna komplexně souvisí s nenásilím i násilím. Nedokáže pochopit, jak aténská říše mohla pod hrozbou násilí ustavit poklidné obchodní trasy, které byly zapotřebí pro stabilní ekonomiku a zavedení jednotné měny – jako to udělaly… třeba kalifáty.

Jak jsme si všimli již dříve, Graeber nedokáže strávit komplikace. Jeho teorie je černobílou teorií. Nebo přesněji řečeno je jako jeden z těch filmů Johna Forda, kde padouši nosí černé klobouky a klaďáci bílé. Celá ta věc je pro něj tak složitá, že prostě raději označí aténský režim za „Řecko“ a problém Sparty odbude v poznámce pod čarou.

A to je jen příklad masakru, kterého se Graeberova základní „teoretizace“ dopouští na faktech a na důležitých věcech, které fakta mohou odhalit. Jestli je toto schopen provést s antickým Řeckem, co asi udělal se středověkou Indií? Nebo se starověkou Čínou?

Možná jsme až moc nároční. Většina čtenářů je příliš ohromena jeho erudicí, než aby byli takoví hnidopiši jako my a kladli otázky.

Mezinárodní vztahy podle Graebera

Některé otázky však nevyhnutelně přicházejí – Graeber se například nemohl vyhnout lavině kritiky za to, jakým způsobem pojednává současné vztahy mezi Čínou a USA, neboť o těchto věcech má více lidí lepší povědomí než o antickém Řecku.[40]

V První části jsme si ukázali, že Graeber chápe vztah dlužník-věřitel zjednodušeně a moralisticky jako vztah oběť-zloduch. A pokud tuto „selskou moudrost“ aplikujeme na současné mezinárodní vztahy, máme problém, protože Spojené státy – evidentní zloduch – jsou největšími mezinárodními dlužníky.

Jelikož má pocit, že v tomto bodě je jeho chápání světa napjato až k prasknutí,[41] Graeber musí „dokázat“, že v tomto zvláštním případě je vztah dluh-úvěr, oběť-zloduch jaksi převrácený – a tak nám sugeruje, že státy, které půjčují USA peníze, tak činí „pod namířenou zbraní“, protože jsou vojenskými „protektoráty“ USA.

Jenže ani to se nezdá být pravda, protože Čínu – nepochybně velký věřitel – ani zdaleka nelze označit za „protektorát“ USA. Aby unikl z této prohlubující se pasti, Graeber se k ní vrátí až o 300 stránek později a ohromí nás svojí znalostí starověké Číny. Starověké dějiny jsou totiž bezpečné: političtí čtenáři sice mohou vědět všechno o dnešních mezinárodních vztazích, ale nic o dynastii Chan! A tak nám může tvrdit:

„Čínské impérium bylo unikátní tím, že nejméně od dob dynastie Chan [Čína] systém řídila doktrínou. Ta velela zahrnovat své satelitní státy dary, které svou hodnotou vysoce převyšovaly to, co dostávali na oplátku – výměnou za uznání čínského císaře jako světového vládce.“

…a proto teď Čína musí půjčovat peníze USA!

O dynastii Chan nevíme nic. Všimli jsme si však, že v celé knize se Graeber usilovně snaží dokázat, že tento druh symbolických darů – jako dary dynastie Chan – nelze redukovat na všední komerční peníze. Vysloveně říká, že darovat komerční peníze by byla vlastně urážka. A už vůbec nelze peníze půjčit, protože to má onu pohoršlivou doložku, že je třeba splatit je ve všedních penězích a s úrokem!

Graeberův zákon: americký dolar jako „virtuální peníze“ a úsvit nové éry

Graeber znovu upadá do zmatků, když analyzuje dnešní časy „virtuálních peněz“, které podle jeho periodizace začaly s kolapsem Bretton-woodské dohody v roce 1971.

Graeber tvrdí, že kořenem tohoto kolapsu byla válka: aby zachránila americké finance z pod břemene vietnamské války, vláda USA odpoutala dolar od zlata a nechala ho volně plout na směnném trhu. Tím se zvýšila cena zlata, kterého měly USA hojné zásoby, a snížila se cena dolarů, kterých měly zásoby jiné, chudší země.

Skutečnost, že byl zaveden „plovoucí kurs“ dolaru, dodává Graeber, umožnila vytvářet peníze „z ničeho“: takže se jedná o nové časy „virtuálních peněz“, uzavírá Graeber.[42]

Je tu však jeden problém. Graeber se na 300 stránkách snažil, seč mohl, aby se dobral ke svému magickému Zákonu dějin, který popisuje, o čem by měl věk „virtuálních peněz“ být:

„Pokud mají dějiny pravdu, měl by věk virtuálních peněz znamenat odklon od války, od vytváření velkých říší, otroctví, panství (ať už placeného či ne) a vést k založení globálních zastřešujících institucí na ochranu dlužníků.“

To ale dnes neplatí. Sám Graeber teoretizuje, že „kořenem nové globální měny je vojenská moc,“[43] neboť USA ostatním zemím „pod namířenou zbraní“ vnucují, že dolar je hodnota… Rovněž nelze popřít, že USA stále vedou války a že MMF stále uvaluje na chudé země nemilosrdné splácení dluhů.

Zdá se, že tento rozpor ohrožuje Graeberův zákon dějin a jeho velkolepou teorii! Ale Graeber ani nehne brvou: počkejte si a uvidíte, říká, USA a MMF stihne trest za to, že porušují Graeberův zákon. Nová éra zatím trvá teprve 50 let a USA i MMF musí padnout – důkazem je, že platební neschopnosti Argentiny a antiglobalizačním protestům se podle něj – přičemž samozřejmě poněkud přehání – „povedlo téměř zničit Mezinárodní měnový fond.“

Způsob, kterým Graeber odvodil svůj Zákon dějin a kterým se dostal až k předpovídání naší budoucnosti, je pro nás prostě hádankou – je to kouzlo. Před stovkami stran se zabýval říšemi předkapitalistické minulosti, kterým se na jimi kontrolovaných územích povedlo zavést jednotnou měnu. Když tyto říše padly, zhroutil se i „zákon a pořádek“ nastolený imperiální armádou, došlo k rozsáhlé dezintegraci trhu a nikdo nemohl do oběhu uvést ani garantovat jednotnou měnu. V důsledku toho se směna lokalizovala a začala se zakládat na úvěrových dohodách mezi místními lidmi (které Graeber nazval „virtuálními penězi“). Ze zřejmých důvodů ustaly i imperiální války.[44] Z toho se dovídáme cosi velmi banálního:

Banální dějepisný postřeh:

Když se v předkapitalistické minulosti zhroutila nějaká říše, říšské platidlo ustoupilo „virtuálním penězům“.

Ovšem tím, jak na 300 stránkách hbitě prohazuje věci před našima netrénovanýma očima, Graeberovi-iluzionistovi se do 12. kapitoly podaří tuto banalitu přeměnit ve fascinující Graeberův zákon dějin:

Graeberův zákon dějin:

Příchod věku virtuálních peněz znamená odklon od budování říší.

Zdá se, že tento zákon platí, kdykoli existují jakékoli „virtuální peníze“, ať už ve skutečnosti odrážejí jakékoli společenské vztahy nebo poměr sil!

Jenže náš úvěrový systém fakticky vůbec není odrazem rozkladu nějakého impéria a už vůbec není formou úvěru mezi vesničany: více než kdy jindy je odrazem neosobních (a dokonce mezinárodních) transakcí, které musí mít oporu ve státech a mezinárodním systému moci. Graeber však věří. Ať už jeho zákon vznikl jakkoli, říká nám: že dnes žijeme ve věku „virtuálních peněz“ (ať je jimi cokoli), a proto americké impérium a MMF nemohou dlouho přežít (ať už je důvod jakýkoli).

Byli jsme v pokušení napsat dlouhé pojednání o tom, proč Čína půjčuje USA peníze, jak je to možné, že dnešní války a dlužní chudoba mohou koherentně koexistovat se současnou formou peněz, proč je dolar dominantní měnou, aniž by se musel druhým vnucovat „pod namířenou zbraní“, nebo vysvětlit proč si Graeber plete neortodoxní praxi uvolňování peněžní politiky (která skutečně vytváří peníze z ničeho) s praktikami, které jsou normálně základem emise amerických dolarů. Ale nebudeme se namáhat, protože odpověď na všechen ten výše zmiňovaný chaos by mu jen dodávala intelektuální kredit.

Místo toho by jako zdravá rozcvička mohl posloužit finální exorcismus: vnikněme proto na Graeberovo vlastní území, do antropologie.

O ženách a kravách

Vraťme se například do středověkého Irska, kde se „čestné“ dluhy počítaly v „cumal“ (dívky-otrokyně) a „kravách“ a nejprve si vychutnejme Graeberovu analýzu. Začne tím, že se podiví: „proč ženy? V raných dobách Irska existovalo plno otroků mužského pohlaví, ale nikdo je zřejmě nikdy nepoužíval jako platidlo.“ Proč tedy ženy? Graeber nás pohotově informuje o vybíravých právních předpisech, které měřily cenu cti každého muže, ženy, krále nebo nevolníka a přichází s odpovědí:

„Všechno to… umožňuje pochopit… proč se dívčí otrokyně udržely jako jednotky pro výpočet čestných dluhů… Jestliže je… něčí čest založena výhradně na tom, jak dokáže připravovat o čest druhé, dává to dokonale smysl. Hodnota otroka spočívá v ceně cti, o kterou byl připraven.“

No vlastně ne… tím se nevysvětluje proč ženy a on to ví! A tak dodává:

„Čest je hrou s nulovým součtem. Podstatnou součástí cti je schopnost muže ochraňovat ženy ze své rodiny [před tím, aby se staly otrokyněmi].“

Všechno je to moc pěkně napsané, ale ve skutečnosti se tím pořád nevysvětluje, proč muž nemůže měřit hodnotu svojí ctí, kterou také musí chránit. Mohli bychom rovněž vznést otázky ohledně cti krav… Ale kdo by se opovážil cokoli namítat? Právě proto, že je obskurní, je tato teorie i trýznivá, neboť nám vnuká pocit, že jsme tak trochu hloupí a budí v nás posvátnou úctu.

My se přesto opovážíme navrhnout jinou, méně trýznivou teorii. Představme si, že před dlouhou dobou spory povstávající z porušení věcí cti způsobovaly mezi irskými kmeny války a že samozřejmou kořistí při těchto válkách a nájezdech byli zajatci a dobytek. Představme si, že aby se vyhnuli faktickým a krvavým válkám, mužští náčelníci těchto kmenů urovnávali dané spory kravami a/nebo ženami, které byly patrně pokládány za postradatelnější než muži.

Samozřejmě, že pošpinění cti krále zapříčinilo větší válku a větší potenciální kořist než pošpinění cti poddaného; a tak lze dokonale vysvětlit, proč se čest měřila množstvím žen a krav. Rovněž se tím vysvětluje, proč se o mnoho let později, dokonce po zániku otroctví, dluhy a transakce stále počítaly v „ženách“ a „kravách“.

Neslibujeme, že je naše antropologická teorie pravdivá, ale u jejího vymýšlení jsme se docela nasmáli, abychom nakonec přišli na to, že dává větší smysl než Graeberovy erudované tlachy, což byla zajímavá zkušenost, která má sama o sobě jistou nepopiratelnou radikální hodnotu.

Závěrem

Když jsme před dlouhou dobou komentovali matematiku Leopoldiny Fortunati, říkali jsme, že nemáme rádi „politické“ autory, kteří se ve svých čtenářích snaží vyvolávat uctivý obdiv tím, že přespříliš využívají svého vzdělání, zastrašujících intelektuálních konstrukcí (nebo dokonce velkých slov); zejména pak, když se ukáže, že všechny ty oslnivé řeči jsou jen banality či dokonce nedávají smysl.

Milujeme politickou teorii, jejímž cílem je sdílet naši společnou zkušenost boje a tato praktická teorie nemůže vyvolávat posvátnou úctu. Naopak mezi světem radikálních akademiků a lidí, kteří se pouští do boje se svými vykořisťovateli, je nutný intelektuální odstup – nutný je proto, že akademik říká jen své akademické věci, které jsou na míle vzdálené zkušenosti „chudých“ nebo kohokoli jiného, o kom mluví.[45]

Skutečnost, že byl s „chudými“ v Zuccotti Parku a že svoji knihu zahalil do radikálních hesel, nic nemění na našem názoru na Graebera a jeho knihu. Dluh – Prvních 5000 let je ve finále jen velkohubá kniha, která nám v dnešním boji nepomůže, a nenaučíme se z ní nic, co bychom potřebovali. To, že dluhy třetího světa by se neměly splácet, je naše praktické poznání, které jsme si vytvořili spolu s mnoha lidmi před námi na základě našeho boje – a žádné „morální dilema“ v něm nespatřujeme.

Naším praktickým poznáním je i to, že naší společnosti je vlastní vykořisťování (a že směna zboží si vyžaduje formy donucení). Díky našemu praktickému poznání rovněž dokážeme říci, který dlužník nebo věřitel je „zloduchem“. A nepotřebujeme Graeberovy rozporuplné argumenty, abychom se dostali z morálních zmatků, protože je s ním prostě nesdílíme.

 

 

[1]    Rovněž se mu odpouští, že svoji schopnost psát a spoustu volného času používá k vedení zuřivých útoků proti všem, kdo se opováží kritizovat jeho knihu. Jak si stěžuje Henry Farrell, „Naneštěstí David Graeber je rovněž jedním z nejjedovatějších lidí, s nimiž jsem kdy měl tu smůlu dostat se do debaty… jak ukáže i zběžné hledání na Googlu, naneštěstí se k seriózní kritice nedokáže postavit jinak než jako k pokusu o delegitimizaci“ („No, China is not paying tribute to the US, Henry Farrell vs David Graeber, Part CCXXVII“). http://delong.typepad.com/sdj/2013/02/is-china-paying-tribute-to-the-us-henry-farrell-vs-david-graeber-part-cxxvii.html.

[2]    Jak psal Mike Beggs v časopise Jacobin, Graeber se stal guru hnutí Occupy, a to nejen svojí osobní účastí, ale také svojí účastí intelektuální, protože jeho kniha byla ve všech táborových knihovnách („We need more grand histories, but 5,000 years of anecdotes is no substitute for real political economy“, http://jacobinmag.com/2012/08/debt-the-first-500-pages).

[3]    http://libcom.org/library/occupy-oakland-dead-long-live-oakland-commune a http://libcom.org/forums/news/west-coast-port-shutdown-today-12122011

[4]    The debt resistorsʼ operations manual, http://strikedebt.org/The-Debt-Resistors-Operations-Manual.pdf.

[5]    Vyšla v dubnu 2012 v časopise pro ekonomickou politiku Wirthschaftsdienst. Viz „Debt and punishment: a critical review of David Graeberʼs Debt“, Gang of Four at the Columbiahalle, Berlin, 26/3/2011, http://communism.blogsport.eu/2012/06/12/debt-and-punishment-a-critical-review-of-david-graebers-debt/

[6]    s. 306.

[7]    Například Wildcat svoji kritiku začínají tím, že Graebera chválí za to, že se jeho „psaní ježí nepřátelstvím ke kapitalismu“ a nepouští se do „sektářského sbírání bodů“. Pak se ponoří do učeného sporu o pojem „materialismus“, aby napadli Graebera, že jím rozumí vlastně jen pouhou „chamtivost“ a kritizují ho za to, že se vyhýbá tématu materiálních vztahů mezi třídami. Skutečnost, že Wildcat cítí potřebu konfrontovat Graeberovu erudici erudicí, má však za následek zjemnění jejich excelentní kritiky do uspávající a anestetizující debaty mezi radikálními intelektuály a nakonec z ní vyzařuje pocit komfortního vzájemného respektu. „No interest but the interest of breathing“, Wildcat, 30. června 2012, http://www.wildcat-www.de/en/wildcat/93/e_w93_bb_graeber.html.

[8] David Runciman, „The democracy project: a history, a crisis, a movement by David Graeber – review“, The Guardian, 28. března 2013. http://www.theguardian.com/books/2013/mar/28/democracy-project-david-graeber-review/

[9] Tommy Cooper byl známý britský kejklíř a iluzionista (poznámka PK).

[10] Asi tak tisíckrát.

[11] Graeber přejímá z většinového selského rozumu pojmy „válka, násilí a zločin“ s jejich bezprostřední emocionální zátěží a zdá se, že anarchistická kritika jejich ideologických konotací ho nezajímá. Práce s „krádeží“ jako mravním/politickým měřítkem je ještě problematičtější.

[12] Graeber se nevšímavě přenáší přes všechno, co odporuje jeho zjednodušujícímu rozlišení na „dluhy“ a „morální závazky“. V celé knize soustavně bagatelizuje vykořisťování, otroctví, pohlavní nadvládu a kmenové války ve společnostech, kde se nepoužívaly peníze, nebo v oběhu nebylo velké množství mincí. Takže například se dočteme, že před vznikem peněz bylo otroctví „morálně přijatelné“ a až později se stalo odporným; že nerovnost pohlaví nebyla před vznikem peněz tak zlá; nebo že nevolníci ve středověké Evropě měli na církevní půdě relativně šťastnější život než římští otroci. Poměřování forem panství „bídometrem“ není zrovna tím, co bychom očekávali od radikálního myslitele.

[13] citované dílo.

[14] V druhé části se pokocháme akrobacií, s níž se Graeber z tohoto zmatku snaží dostat.

[15] Marxiáni a marxisté by mohli tuto interpretaci námezdního vztahu zpochybnit, protože ve skutečnosti nesměňujeme práci za mzdu – neprodáváme zaměstnavateli produkt naší práce, ale dáváme mu do rukou naši práceschopnost. Tento jemný rozdíl je základem zjevné „autoexpanze“ jednoho monstra: kapitálu.

[16] Jeho vykořisťování však není o nic méně ohavné.

[17] Kdyby byl přejal teorii Jamese Milla, která se na výrobu dívá z hlediska buržoazie, Graeber by se nemusel zoufale uchylovat k předkapitalistickým vztahům v horské vesnici, aby dokázal, že zaměstnavatel je věřitelem. Podle Milla totiž zaměstnavatel zálohuje mzdu, která se mu vrátí zpět teprve, až se prodá konečný výrobek – a to může trvat dlouho. Z tohoto pohledu je však dlužníkem dělnická třída jako celek a každý jednotlivý dělník po výplatním dni zaměstnavateli nic nedluží. Zde je však potíž v tom, že hovoříme o kolektivních vztazích: pro Graeberův zjednodušený vztah dlužník-věřitel, kdy jeden je oběť a druhý zloduch, tu není místo. Protože když například stávka naruší plánovanou výrobu, je toto kolektivní odmítnutí působit jako pracující třída spíše výrazem nevděku!

[18] Tato prohlášení jsou v souladu s udivující redukcí veškerého lidského chování – kdekoli a kdykoli – na tři „mravní principy“ (komunismus, směna a hierarchie). Jak si povšiml Mike Beggs, Graeber „nabízí v zásadě etický pohled na dějiny, kde jsou velké změny výsledkem posunu v myšlení o realitě“ (citované dílo). Moc se tak neliší od mnoha buržoazních politických analýz. A vede-li Graebera k tvrzení, že jsme aristokraté, pokud se jako aristokraté chováme, je to navíc pitomá analýza.

[19] Postava z britského sitcomu Černá zmije (poznámka PK).

[20] Krom toho, že vykradl myšlenky z perského manuskriptu. Graeberův pokus napadnout „mýtus“ klasických politických ekonomů, že peníze mají původ ve směně a trvat na tom, že ve skutečnosti je jejich původem dluh, se rovněž zaplétá do zábavných rozporů.

[21] Jediným důkazem se zdají být brazilské kmenové tlupy, které nahradily násilí mezi tlupami rituálními setkáními, kde si vyměňují osobní věci a předstírají při tom násilí skutečného boje. Skutečně to znamená, že směna je od přírody násilná? Coby šikovný antropolog, Graeber by měl vidět naprosto evidentní fakt, že přijetím rituální směny se vztah mezi tlupami vlastně stal méně… násilným.

[22] Mike Bragg popisuje „příběh… vypravovaný v podstatě z populisticko-liberální či dokonce libertariánské perspektivy: stát a velký byznys pošlapal malé lidi a jejich čistší směnné vztahy“ (citované dílo). Existuje už spousta sofistikovaných teorií o vztahu státu a trhu jakožto vztahu dvou společně se ustavujících sociálních forem, takže nepotřebujeme tu Graeberovu, která nedokáže dohlédnout za abstrakce typu „používání měny“ a stát garantující/vnucující měnu.

[23] Jak si ještě ukážeme, dokonce tento ryzí trh historicky lokalizuje: do Islámského kalifátu. Když byl kvůli tomu Graeber konfrontován v jednom vláknu na Libcomu, uchýlil se ke konstatování, že celá ta věc je něco, co napsal, aniž by tomu skutečně věřil – jen chtěl pohnout žlučí křesťanské pravici!

[24] Ale ani Adam Smith nebyl tak zabedněný. Ve skutečnosti byl kritický k ideálnímu systému ponechanému na ryzích tržních vztazích a v Bohatství národů tvrdil, že na ryzím trhu by výrobci měli výhodu před spotřebiteli a dělníky.

[25] citované dílo.

[26] Nebylo by spravedlivé kritizovat Graebera za to, že nečetl Marxe, ale je naprosto spravedlivé kritizovat jej za to, že se tváří jako náramný odborník: ve své neobyčejně bohaté bibliografii odkazuje na Marxův Kapitál v němčině, jako by četl originální vydání a rozuměl mu, i když je jasné, že na něm nezanechal stopy ani Marx pro začátečníky.

[27] Ingo Stützle si rovněž všímá téhož problému a formuluje ho následovně: „Graeber si neuvědomuje, co peníze a úvěr znamenají v předkapitalistických společnostech, co je od sebe navzájem odlišuje… Historicky vzato, společenský závazek není totéž co úvěr a ani není úvěr jako úvěr.“

[28] Opět Ingo Stützle píše: „Zrušení dluhu je skutečně správný požadavek, ale jen tehdy, když jde ruku v ruce se zrušením společenských vztahů, které ustavičně způsobují zadlužení. Zdá se, že shodnout se s Graeberem na tom, jaké společenské vztahy to jsou, jde jen těžko.“ Graeber v reakci na Tweeteru napsal: „Upřímně, je mi z toho smutno. Skutečně jsem se chtěl zabývat marxistickým myšlením a také jsem v tomto směru zformuloval konkrétní myšlenky. Ale recenzenti je ignorují a jen dokola omílají ortodoxii.“ My jsme si však ukázali, že se tady nejedná o otázku ortodoxie – jde o to, že se pod tenkým pláštíkem radikalismu Graeberovy „myšlenky“, v nichž se vlastně zračí a posiluje řada liberálních „selských pravd“ a liberální ideologie, odhalují jako vnitřně konzervativní.

[29] Avšak možná, že úvěrové peníze nemohou uvádět do oběhu… vojáci a zloději?

[30] Často se říká, že peníze a formy dluhu jsou „v podstatě“ dlužní úpisy. Jenže tato redukce peněz a dluhů na dlužní úpisy je pouze pedagogickým nástrojem, který se používá k vysvětlení složitosti peněz a financí nezasvěceným. Dlužní úpisy jsou pouze tou nejjednodušší formou dluhu. Vznikají mezi dvěma soukromými osobami: I a U. Oproti tomu peníze a složitější dluhy jsou přenosné a tudíž společenské. Ve skutečnosti se v jejich případě jedná situaci: „Dlužím nositeli této směnky (ať je to kdokoli)“. Tento rozdíl mezi soukromým dlužním vztahem jeden na jednoho a společenským dlužním vztahem je zásadní pro pochopení dějin peněz a dluhu.

[31] Dalším faktem je Graeberova neznalost. Nabádáme naše čtenáře, aby si přečetli Beggsův zajímavý článek, který ukazuje, že Graeber patrně nezná Keynesovy texty, Smithovo pojednání o vztahu mezi úvěrovými penězi a zlatem, důležité věci ohledně teorie státního původu peněz, mezinárodní makroekonomiku – s ekonomií a monetární teorií zachází prakticky stejně jako s Marxovým Kapitálem nebo, jak si brzy ukážeme, s dějinami antického Řecka.

[32] Konstatování, že peníze jsou „tématem politických sporů“ zní docela radikálně, ale nic neříká a nic nemění na skutečnosti, že společensky peníze něco nepopiratelně znamenají.

[33] Bojujeme sice za zrušení hodnoty a peněz, ale Graeberovo zdánlivě radikální prohlášení, že peníze jsou „tématem politických sporů“, nemůžeme ocenit. Bez pochopení, proč například zlato všeobecně funguje jako něco, co má hodnotu (takže bez pochopení podstaty hodnoty a peněz), je Graeberovo tvrzení jen prázdným heslem.

[34] To však může být pravda jen za předpokladu, že kalifát razil čokoládové mince, protože jeho vojáci by pak museli jíst jedině mince.

[35] Mohamedem (sic).

[36] …kteří byli součástí teokratického státu.

[37] Je docela legrační, když si uvědomíme, že o půl knihy nazpátek dělal Graeber, co mohl, aby zpochybnil Adama Smithe a trval na tom, že směna obsahuje prvky násilí. A také trval na tom, že směna lidi individualizuje a znepřáteluje. Teď ale prohlašuje, že bez státní kontroly nad cenami a bez státní policie dostaneme ideální trh, dokonale civilizovaný a nenásilný. Graeber měl ve skutečnosti pravdu. Kořenem směny je fragmentovaný vztah mezi jedinci a skutečně zahrnuje násilí – a islám je příkladem, který potvrzuje Graebera ze strany 28 a vyvrací Graebera ze strany 221… Ve společnosti rozdělené na bohaté a chudé je zapotřebí kombinace násilí a ideologie, má-li být zajištěno, že se chudí nedotknou obchodních artiklů bohatých. Je sice pravda, že žádná státní policie neexistovala, ale důvodem je jednoduše posvátná úcta k soukromému vlastnictví introjektovaná do náboženství občanské společnosti a to, že muslimští duchovní odpovídali za výkon práva šaría nad všema nenechavýma rukama.

[38] Úvěry mezi elitou londýnské City se na začátku století zakládaly na důvěře. Svědčí to o „věku virtuálních peněz“?

[39] Toto neupřímné nadšení se zdá být v souladu s neupřímným pochopením pro současný politický islamismus. Těžko však bude přesvědčivé pro každého, kdo se ve Spojeném království zapojil do protiválečného hnutí a zajedl se mu (zdaleka ne neupřímný) proislamistický komunalismus Socialist Workers Party a Respect (viz „Croissants and roses – New Labour, communalism, and the rise of muslim Britain“, Aufheben č. 17, http://libcom.org/library/croissant-roses-new-labour-muslim-britain).

[40] viz například Henry Farrell, „The world economy is not a tribute system“, http://crookedtimber.org/2012/02/22/the-world-economy-is-not-a-tribute-system a „No, China is not paying tribute to the US, Henry Farrell vs David Graeber, Part CCXXVII“ (citované dílo).

[41] Přestože je vyrobeno z lykry.

[42] Například na s. 288.

[43] Poznámka PK: Tato věta z českého překladu Graeberovy knihy jaksi vypadla. Celá zní: „The new global currency is rooted in military power even more firmly than the old was.“ V anglickém originále (Melville House Publishing, New York 2011) se nachází na straně 368.

[44] Nezáleží na tom, jestli konec imperiálních válek značil počátek nekonečných válek mezi městskými státy, kmeny nebo drancování ze strany ozbrojených nájezdníků na dříve pacifikovaných územích – tento druh násilí neprováděl žádný škaredý imperialistický stát a tak mizí dírou v Graeberových ponožkách.

[45] Pro ilustraci tu máme naši malou antropologickou historku, která pochází od členů Boycott Workfare (BW). BW je zdola vzešlá kampaňovitá skupina, která sestává z lidí na sociálních dávkách, jejichž myšlenky odrážejí zkušenost žadatelů se státní šikanou a se životem z extrémně nízkých příjmů. Vlna nedávných úspěchů přilákala pozornost médií a členové BW byli loni pozváni na besedu s vysokoškoláky. Když pak s námi mluvili o této debatě, kroutily hlavou a popisovali jednoho amerického pedagoga, kterého studenti viditelně uctívali: „během besedy tento pedagog navrhnul publiku přímou akci – nabílit budovu DWP. Nejdřív jsem si myslel, že je to fór, ale pak jsem si uvědomil, že na fór je to moc vytrvalé a jen jsem bez řeči zíral na toho blbce, jak napodobuje práci s válečkem…“ Neuctivost je integrální součástí zdravé třídní perspektivy.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: