Vyjádření soudruha a rodáka z Baltimoru k tamnímu pozdvižení
Navzdory značnému časovému odstupu publikujeme dopis, který jeden soudruh z Baltimoru poslal projektu Sic během tamních nepokojů a hnutí Black Lives Matter. Dopis stojí za opožděné uveřejnění, protože mluví zevnitř černošské komunity a dokumentuje proplétání problematiky ekonomicky přebytečného obyvatelstva s otázkou rasy.
Za dva dny jedu domů.
Nejen v Baltimoru, ale v celé černošské Americe se děje něco moc důležitého. Ve městě, kde je ročně zabito 250 lidí a skoro všechny oběti těchto vražd jsou černoši, jsme zatím neslyšeli, že by protestující někoho zabili. Navzdory požárům a rabování je tedy baltimorská mládež ve svých konfliktech s policií a majiteli obchodů zdrženlivější, než v konfliktech, které doposud měla sama mezi sebou. Můžu si to dovolit říct, protože i má rodina se tohoto zabíjení po léta účastnila a také se v ní hodně umíralo.
Když je střelecká válka mezi mladými černými muži regionální konstantou, proč se potom dnešní pozdvižení, navzdory násilnostem, nepřeklápí v střeleckou válku mezi bělochy a černochy, policajty a dětmi, majiteli bytů a nájemníky, šéfy a zaměstnanci? Protože mladí černoši mají pořád větší úctu k životům svých strukturálních nepřátel než ke svým vlastním. Konstrukce tohoto snad nejúčinnějšího autokanibalského společenského organismu v dějinách – noční přestřelky, pobodání, předávkování – je projektem, který se utváří už celá staletí.
Černošská mládež z Baltimoru si navykla dívat se na sebe jako na problém. Každé socioekonomické téma, které se objeví, je jaksi výsledkem jejího chování. Slyší to nejen od bílých policajtů, filipínských učitelů, korejských majitelů obchodů s lihovinami, ale také od až moc velkého počtu černochů, kteří chodili na Coppin nebo Morgan[1], sehnali slušnou práci a rozhodli se, že důvodem, proč je policie pořád kontroluje, nebo proč hodnota jejich domu neroste, či proč jim nezvedli plat, je to, že se „negři“ odstěhovali, nebo že se pořád navzájem olupují, či kazí pověst „nám ostatním“.
Struktura Ameriky se změnila tak, že pro tyto mladé lidi už v ní rozhodně není místo. Dnešní hnutí nebudou ozvěnou bojů šedesátých let. Dnes totiž nemáme dlouhodobý poválečný boom ekonomiky, nemáme dobře placená pracovní místa pro dělníky s nízkou kvalifikací, nikdo se nesnaží dál integrovat zbídačené černochy do výrobního procesu. Desítky let deindustrializace zarazily pokus ekonomiky začlenit černochy s nízkými příjmy do pracovní síly a exponenciální expanze vězeňského systému za uplynulé čtyři dekády signalizuje návrat k otrokářství jakožto prostředku jak manažovat černoškou Ameriku. Ve Fergusonu a Baltimoru jsme dnes svědky moderní rebelie otroků a brzy k ní dojde v černošských čtvrtích po celé Americe.
Dnes neexistuje žádné legitimní černošské vedení. Hrstka černochů, která se dostala do mocenských pozic, nedemonstruje nic jiného než to, že najít místo pro většinu černochů v Americe je strukturálně nemožné. Černošský starosta, černošský náčelník policie, černošský prezident, ale Baltimore pořád hoří.
Tato situace není nadějeplná. Je docela dobře možné, že tyto problémy nelze vyřešit. Můžu jen doufat, že lidé, kteří konstruovali tuto architektoniku černošské mizérie, tento mlýnek na černošské maso, brzy na svých šíjích pocítí tíhu našich zubů a nehtů.
Josh Baltimore
- dubna 2015
[1] Státní univerzity v Baltimoru.
Přátelé komunizace 