Španělsko a komunizační teorie: Včera a dnes
Tento text španělského autora Federica Corrienteho, který vzniknul pro mezinárodní časopis Sic, je zajímavým a důležitým příspěvkem hned ze dvou důvodů. Zaprvé nabízí velmi potřebný vhled do dějin revoluční teorie druhé poloviny 20. století. Nesklouzává přitom k slaboduchým žánrům, která si dnešní ultralevice oblíbila: transhistorické odhalování „věčných pravd“ a „dějiny idejí“, pro něž je historie lidské společnosti pouze dodává nahodilé kulisy. Zadruhé se zabývá analýzou situace ve Španělsku po vyprchání bezvýsledného hnutí „15-M“, boji v roce 2014, zrodem Podemos a s ním spojenými limity levicového a občanského aktivismu.
„[…] Pokud si vzpomínám, samotné slovo se objevilo někdy v letech 1972-74 ve skupině lidí, kteří byli kritičtí k SI, Německé a Italské levici atd., ale zároveň se jimi inspirovali. Možná, že první člověk, který to slovo použil, byl Pierre Guillaume, knihkupec (a bývalý člen Socialisme ou Barbarie) od Starého krtka (tak se jmenovalo to knihkupectví). Rozhodně byl prvním, kdo tomuto pojmu dodal jeho důležitost. Možná, že to slovo vymyslel Dominique Blanc, který byl tehdy hlavní postavou skupiny La Guerre Sociale a napsal velmi podnětný a průkopnický esej „Svět bez peněz“… Smutné je, že úzký kruh lidí, z nějž tento silný pojem vzešel, na něm dál pořádně nepracoval. Možná to byla známka slabosti komunistického hnutí (ve smyslu sociálního hnutí a ne lidí jako jste vy a já).
[…] Každopádně u dědiců Německo-holandské levice, ICO a nověji Échanges et Mouvement jsem se vždy setkával jen s nepřátelstvím – předpokládám, že jejich agresivita plyne z hlubokého nedorozumění. Čerpat jak z Bordigy, tak z Pannekoeka se jim musí jevit stejně, jako se mé matce jevil transvestitismus.“
Korespondence mezi částmi kolektivu riff-raff a Gillesem Dauvém (alias Jeanem Barrotem), riff-raff č. 7 (březen 2004)[1]
Úvodem: o komunizaci a ultralevici
Článek, který se zabývá procesem zrodu komunizační teorie od jejích počátků v kritice ultralevice a její recepcí ve Španělsku, by klidně mohl začít zmínkou o jednom či dvou španělských protějšcích velkých revolučních teoretiků – o nějaké té místní Luxemburgové, Gorterovi, Pannekoekovi a Bordigovi – kteří vynikli během celosvětového cyklu revolučních dělnických bojů, jež začaly rokem 1917. Naneštěstí nás nenapadá ani jedno jediné jméno. Což je samo o sobě naprosto zarážející, uvážíme-li, že ve Španělsku byl posvátný rok 1917 svědkem revoluční generální stávky a že podle Společnosti spektáklu od Guye Deborda ustavila revoluce v roce 1936 „ten nejpokročilejší model proletářské moci, jaký se kdy uskutečnil.“ Je-li Debordovo tvrzení správné, můžeme se jen podivovat nad tím, jak zanedbatelný teoretický dopad toto revoluční vzedmutí mělo ve srovnání se svými ruskými, německými a italskými předchůdci. A to nehledě na obrovské množství literatury věnované „španělské revoluci“ – přičemž je opět třeba poznamenat, že ty nejlepší kusy téměř bez výjimky nenapsali Španělé. Jakoby se tak potvrzoval starý bordigistický názor, podle nějž španělské události roku 1936 jen v negativním smyslu potvrdily teoretická poučení, která před mnoha lety získala Komunistická levice v Německu a Itálii.
Místo připisování teoretické prázdnoty jakési endemicky iberské „intelektuální bídě“ je třeba nedostatek řádné teoretizace spojit – přinejmenším z části – se skutečností, že všichni výše zmiňovaní evropští revolucionáři byli nuceni popasovat se s výzvami, které mezinárodnímu dělnickému hnutí kladlo „období přechodu“ od formálního k reálnému přivtělování práce ke kapitálu,[2] zatímco Španělsko nedosáhlo rozhodného stádia tohoto přechodu až do frankistického „stabilizačního plánu“ z roku 1958.[3] (Takto by se rovněž dala vysvětlit absence význačných marxistických teoretiků ve Francii do 50. let 20. století.)
Není však pochyb o tom, že „španělská revoluce“ nesmírně posílila ideologickou věrohodnost protikladu fašismus/antifašismus, jenž byl ideologickým pozadím druhé světové války, která vydláždila cestu globálnímu přechodu od formálního panství k reálnému panství s hegemonní úlohou USA. Během tohoto procesu „krátké španělské léto anarchie“, které velebilo „dělnickou demokracii“ a „samosprávu“, rovněž dodalo nestalinistické levici trvalou představu o „antiautoritářském“ řešení hádanky jak zrušit kapitalismus. V tomto ohledu lze epickou mytologizaci „revoluční“ stránky španělské občanské války považovat za jeden z velkých případů nekritického oslavování údajně „neporažené stránky“ bojů dělnické třídy – toto oslavování je provázelo po celé období 1917-1968.
Květen 1968 a roky po něm bezprostředně následující ani zdaleka nezvěstovaly, že se z této „neporažené stránky“ (dělnické rady, přímá demokracie, boj proti byrokracii v dělnickém hnutí) stal úhelný kámen nové vlny revoluční aktivity. Naopak se ukázalo, že jsou labutí písní dělnického hnutí a jeho hlavního pilíře, afirmace moci dělnické třídy. Vždyť jedním z hlavních poučení z května 1968 bylo, že komunistická revoluce nadále nebude spojena ani tak s „dělnickou mocí“ jako se společným podvrácením a přeměnou jak výrobní sféry, tak sféry každodenního života. To rovněž znamenalo, že je třeba zajít za otázky organizace, řízení a rozhodování, které byly doposud považovány za alfu a omegu revoluční aktivity. Spolu s vývojem globální vlny bojů v letech 1968-1973 tak celá představa zrušení kapitalismu pomalu, ale jistě procházela radikálními mutacemi. Poznání, že postavíme-li proti leninistickému modelu stranického předvoje ultrademokratické antiautoritářské organizační formy, neznamená, že jsme se dostali ke kořenu věci, bylo jen prvním z mnoha. Hned po něm následovalo odmítnutí potřebnosti „přechodného období“, které mělo přijít poté, co to dělnická třída „vezme do svých rukou“. Nahradila ho představa komunizace, tj. okamžitého přijímání komunistických opatření, jejichž smyslem je souběžně rušit proletariát a podrývat materiální základnu kontrarevoluce.
Stejně jako u dalších zlomových bodů v dějinách komunistického hnutí nebyly teoretické inovace, které vystoupily do popředí na začátku 70. let 20. století, pouhým fantazírováním hrstky rádoby univerzálních reformátorů. Jednalo se o závěry vyvozované z nových charakteristik a forem, které v těch letech vykazoval třídní boj (jako třeba sabotáže, absentérství a další formy odmítání práce), a z toho, že se objevila spousta nových bojů, které se neodehrávaly na pracovištích, ale ve sféře společenské reprodukce (např. nepokoje v ghettech, ženské hnutí, vězeňské vzpoury, ekologické nebo protijaderné hnutí). Všechna tato hnutí bylo možné nazírat jako popření centrality práce a dělnické identity coby báze pro revoluci a také vznikala právě ve chvíli, kdy globální znehodnocování kapitálu ukončovalo celosvětovou expanzi výrobní dělnické třídy.
Ve výsledku tak začalo vycházet najevo, že třídní antagonismus je jen jednou z forem, jimiž kapitál strukturuje nerovný přístup k námezdní práci – dává vzniknout i mnoha dalším antagonismům, přičemž faktory, které v nich hrají roli, jsou rasa, gender, sexualita nebo národnost. Krize dělnické identity rovněž signalizovala konec falešné představy, že definující rys proletářů a to jediné, co opravdu mají společného – tj. jejich vzájemná separace – lze překonat nějakou formou politické akce. Teď se tvrdilo, že proletariát může s touto separací skoncovat jedině tak, že bude aktivně ničit základy své existence coby třídy. Dalším důsledkem odmítnutí dělnické identity bylo rovněž zpochybnění představ o „třídním uvědomění“ a „revoluční organizaci“. Byly napadány jako pouhé nástroje, skrze něž politické sekty podle některých kritik využívaly svůj „všeobecný ekvivalent“ a trumf: proletariát (jako subjekt a jako zástupný symbol).
Byť se v žádném případě neomezovala na nejvyspělejší kapitalistické státy, sílící vzpoura proti práci nepochybně nalezla své nejčistší teoretické vyjádření v zemích jako USA, Francie, Itálie a Velká Británie. Průlomové texty typu Lip et la contre-révolution autogestionnaire (1973; v roce 1975 vyšel v Detroitu u Black & Red jako Lip and the self-managed counter-revolution) od Négation, Lordstown 72 ou les déboires de la Général Motors (1973) od Les Amis de Quatre Millions de Jeunes Travailleurs nebo Refus du travail, faits et discussions (1978; The Refusal of Work, 1979) od Échanges et Mouvement – přičemž příznačné je, že do španělštiny nikdy žádný z nich přeložen nebyl – podrobně studovaly „odmítnutí práce“ i šok provázený popíráním a nepochopením, který vyvolalo v řadách „etablované“ radovecké ultralevice.
Nepochybně se můžeme ze studia krizí, které začátkem 70. let 20. století rozvrátily francouzské ultralevicové kruhy a které v mnoha ohledech předjímaly pozdější a známější dění v Itálii, hodně poučit. Skutečnost, že se o tomto turbulentním období tak málo ví a píše, rozhodně není dána tím, že by bylo nezajímavé, ale spíše zájmem dnešních dědiců těchto kruhů vyhnout se evokaci mrzutého a nepříjemného momentu v jejich historii. Krize ultralevice sice nemálo z těchto uskupení navěky vymazala, ale jiná se přeskupila a spěla k neo-ortodoxní úpravě kombinující principy bordigismu s odkazem holandsko-německého radovectví. Zároveň se hodně nadřela ve snaze vykořenit ze svých řad rozkladný vliv „situacionistické“ kritiky militantství a každodenního života, kterou chvatně odepsala jako intelektuální projevy rebelující „maloburžoazie“.[4]
To, co bychom mohli nazvat „ranou komunizační teorií“, se začalo rozjíždět kritikou limitů radovectví a dělnické sebeorganizace, která se objevila v síti francouzských workeristů ICO (Informations et Correspondance Ouvrières), jež se v roce 1958 odtrhla od Socialisme ou Barbarie.[5] ICO byla volným seskupením továrních militantů nejrůznějšího politického přesvědčení – anarchisté, marxisté a nezařazení militanti – které dohromady pojilo silně emocionální prožívání třídního boje a povšechné nepřátelství k rozvíjení jakékoli souvislé teorie – to podle nich nevyhnutelně vedlo k nadvládě intelektuálních „elit“, tj. „byrokracií“.
Podle všeho ICO v květnu 1968 sehrála docela smutnou úlohu: v souladu se svými základními principy se omezovala na pořádání pravidelných mítinků v Censier Centre, kde se držela své obvyklé praxe – pouštět do oběhu „informace“, ale nezapojovat se do žádného druhu kolektivní akce ani se neúčastnit koordinace v podobě výborů, a to pod záminkou, že reprezentují jen menšinu dělníků. V důsledku své snahy uchovat si „neposkvrněnost“ jakožto neavantgardistická dělnická skupina ICO nakonec odsuzovala přesně to, co představovalo nejpodvratnější aspekt května 1968: navazování kontaktů mezi radikálními menšinami dělníků mimo jejich pracoviště, ale také kontaktů s revolucionáři, kteří nebyli dělníci (není bez zajímavosti, že stalinistické odbory CGT používaly tentýž „workeristický“ argument k odsouzení všech snah výborů oslovit stávkující dělníky několika podniků).
Předtím ICO několikrát kritizovala – nejprve přátelsky a posléze stále tvrději – Situacionistická internacionála. V září 1969 to René Riesel v posledním čísle Internationale Situationniste shrnul následovně:
Některé dnešní organizace mazaně předstírají, že neexistují. Nemusí se tak ani v nejmenším trápit s objasňováním základů, na nichž shromažďují nějaký souhrn lidí (přičemž jim všem dávají magickou nálepku „dělníci“), panující neformální vedení se nemusí z ničeho zpovídat svým poločlenům, mohou žvanit nesmysly a především bez rozdílu už předem odsuzovat jakýkoli projev teorie a jakoukoli jinou formu organizace jako špatnou a škodlivou. […] Kdybychom idealisticky spoléhali na „koncept“ rady či (což je ještě směšnější) na praktickou nečinnost ICO, že ze skutečných rad „vyloučí veškerou ideologii“, museli bychom očekávat to nejhorší, neboť jsme viděli, že historická zkušenost v tomto ohledu k žádnému optimismu neopravňuje („Preliminaries on Councils and Councilist Organization“).
V následujícím období byla ICO terčem nemilosrdné kritiky – nejčastěji ze strany jedinců a skupin, které se k síti připojily po květnu 1968 a následně ji zase opouštěly.[6] Nejznámější a nejpronikavější z těchto kritik byl text Jeana Barrota (Gilles Dauvé) z roku 1969 Sur l’idéologie ultra-gauche (Léninisme et ultra-gauche), který v roce 1976 vydali v Bilbau Zero-zyx pod titulem Leninismo y ultraizquierda. O tři roky později v článku uveřejněném v prvním čísle revue Le Mouvement Communiste (duben 1972)[7] Dauvé shrnul procedury, které „neformální vedení“ ICO použilo na jejím celonárodním sjezdu v roce 1969, aby se vyhnulo jakékoli debatě o výše zmiňovaném textu:
Přestože explicitně mířil proti ICO, členové ICO tento text v průběhu debat ani jednou nekritizovali. Nechali na skupině „anarchistů“ (termín „anarchisté“ používáme proto, že nemáme žádný lepší, ale nepřikládáme mu pejorativní nádech, jak je mezi marxisty obvyklé), aby na nás zaútočila nepopsatelně zmateným způsobem. Kdyby leninismus neexistoval, museli by si ho vymyslet, neboť se jednalo o jediný evidentní prvek, který spojoval všechny přítomné. V oficiálních materiálech sjezdu byl text následně přetištěn a shrnuta debata, jako kdyby k ní skutečně došlo. Tento způsob jak se vyhnout kritice je o to snazší, že ICO předstírá, že není „skupina“ s „vlastní teorií“. Nemůže být nic horšího než neformální byrokracie ukrytá za institucionalizovanou demokracií.
[…] Několik příkladů dokazuje, že ICO jako „poštovní schránka“ je mýtus. Totéž platí pro ICO jakožto prostor pro „debatu“. V ICO lze debatovat o všem, jen ne o tom, co by zpochybňovalo samu podstatu skupiny.
Snad proto, aby se vyhnul tomu, že ho budou házet do jednoho pytle s kohortami „modernistických“ intelektuálů, kteří si tehdy narcisticky libovali ve zviditelňování sebe samých skrze „revolucionizaci revoluční teorie pro teorii,“ Dauvé se posléze rozhodnul, že nebude zdůrazňovat význam teoretických inovací obklopujících zmiňované rozkoly. A možná, že bychom to měli interpretovat – jak on sám navrhuje – coby „známku slabosti komunistického hnutí“ nebo to připsat době, která se mnohem více točila kolem skonu starého než zrodu nového, což je ale nakonec jedno a totéž.[8] Velká část Dauvého aktivity se v oněch letech odvíjela například kolem toho, že se vyrovnával s minulostí a souběžně s tím uveřejňoval dědictví Italské a Holandsko-německé komunistické levice (které se stalo dostupným hlavně díky úsilí neobordigistické publikace Jacquese Camatta Invariance), aby tak přispěl ke kritice praktických limitů, na něž revolucionáři naráželi hned po květnu 1968. Tím se mimochodem může rovněž vysvětlovat, proč Dauvého texty tolik kolovaly (a byly překládány) mezi skupinami a jednotlivci, jejichž historie, postoje a činnost daleko spíše odpovídají staré ultralevici (nebo anarchismu) než pozdějším proponentům „komunizační teorie“, jako jsou Théorie Communiste a Endnotes. Každopádně ani tehdy ani po mnoha dalších let si patrně prakticky nikdo nebyl vědom hloubky zlomu, k němuž došlo.
Mezitím ICO v roce 1973 došla na konec svých sil a z přeživších fragmentů a některých mezinárodních kontaktů se v letech 1974-75 zrodili Échanges et Mouvement. Avšak kromě obecného důrazu na „autonomii“ jakožto definující charakteristiku, která odlišovala „nové hnutí“ od „starého hnutí“ (v době, kdy se nová sociální hnutí neustále potýkala s centralitou dělnické identity, to byl dobrý způsob jak to hrát na víc stran), posun od ICO k Échanges podle všeho neznamenal žádný vyšší stupeň teoretického novátorství:
Échanges nejsou skupinou v tradičním levicovém politickém smyslu slova. Nejpřiléhavěji je můžeme definovat označením „síť“. […]
Kontakty mezi těmito skupinami a jednotlivci existovaly už dříve a většinou už dlouhou dobu. Na toto jádro byla napojena celá řada jedinců rozptýlených po západním světě, přičemž pojítkem mezi nimi nebyly jen publikace skupiny nebo výměna korespondence, ale také mezinárodní setkání. Jedno z těchto setkání dodalo materiál pro brožuru, která více méně shrnovala společnou pozici zmiňovaných militantů. Tato brožura nazvaná Nové hnutí byla jejich ideologickým pojítkem. […]
Ti, kdo se tohoto projektu účastnili, se rozhodli, že se nebudou trápit vyjasňováním společných stanovisek (které obvykle doprovází zrod nové skupiny), ale přijmou stávající tichou dohodu. […]
Máme pevně dané předem vytvořené koncepce, které vymezují náš sběr informací nebo analýzy ohledně významu třídních konfliktů dnes nebo forem, které tyto konflikty nabudou v budoucnosti. Nezáleží na tom, co si pracující myslí (dokonce ani o jejich vlastních bojích), ale na tom, co ve skutečnosti dělají a na reálném významu jejich aktivity. Domníváme se, že se z těchto bojů musíme učit a uvažovat o jejich souvislostech s obecným pohybem bojů a se situací celého kapitalismu. Pohrdáme tedy používáním planých slibů, prázdné rétoriky, samolibých proklamací či nabízením „rad“ a „poučení“ pracujícím. Takový přístup považujeme za elitářskou koncepci, jejímž cílem je využít a ovládnout dělnické boje (What is Échanges et Mouvement as a Group?).
Nicméně krize ICO a následné založení Échanges stojí za pozornost, protože obě uskupení byla hluboce zasažena krizemi, které stály na počátku komunizační teorie, a také proto, že byla předchůdci „přístupu k organizaci“, který preferuje většina současných militantů-aktivistů: „autonomie“ (termín, jehož význam se v průběhu doby značně vyvíjel). Původně značil autonomii pracujících na politických stranách a odborech. Pak znamenal autonomii různých frakcí proletariátu, jako třeba žen a etnických menšin, na „dělnické třídě“ jako celku. A nakonec označuje horizontálně organizovaná uskupení militantů, která uskutečňují „autonomní“ projekty, jejichž vztah k neaktivistické veřejnosti je minimální nebo žádný, a která vyzývají další aktivisty k demokratické koordinaci, která propojí samostatné sféry aktivity (a aktivismu).
Dauvé má v jednom ze svých nedávných článků několik trefných postřehů ohledně aktuální relevance tohoto přístupu, v němž bylo budování strany nahrazeno budováním uvědomění a většina aktivistů přestala soustředit své úsilí na verbování a vedení druhých, ale přesto dál věří, že jsou opatrovníky uvědomění, a proto je jejich speciálním posláním informovat:
[…] Informations & Correspondance Ouvrières (1961-73) a po nich Échanges & Mouvement tvrdili, že jejich jedinou teorií je, že pouze proletáři mohou určovat své metody a cíle. Stejně tak i tisíce kolektivů spojených s provozováním infoshopů a indymedií prohlašují, že nevyznávají žádnou konkrétní doktrínu (marxistickou, anarchistickou, ekologickou, feministickou či jakoukoli jinou) a říkají, že jejich jediným smyslem je sloužit jako prostor pro setkávání a komunikační centrum a propagovat sociální boje. Jediný rozdíl spočívá v tom, že jejich „subjektem dějin“ už není dělnická třída, ale lid (slavných 99 %). Zatímco ICO se „rozhodla neexistovat“ (IS, č. 11), ony toto rozhodnutí obrací naruby: volí jakousi nonstop on-line přítomnost, ale poskytování informací stále zůstává prioritou a až příliš často má podobné rysy jako „buržoazní“ média: ustavičný tok dat, přehlcení informacemi a jejich zastarávání, senzacechtivost… (The bitter victory of council communism, http://libcom.org/library/bitter-victory-council-communism-gilles-dauve)
A nakonec stojí za to zmínit Nihilist Communism,[9] jehož autor, který píše pod pseudonymem Monsieur Dupont, spojuje obecnou kontinuitu této organizační a teoretické politiky s praktikami „mainstreamového levičáctví“ a s demokratickou politikou, když upozorňuje, že přístup Échanges je nejen „skromný“, ale také velice pohodlný pro udržování sousedských vztahů s revolučním „establishmentem“:
[…] Échanges říkají, že jejich „činnost… nakonec může být užitečná i pro druhé,“ ale co to vlastně znamená, nijak hlouběji neřeší. Jedním z důvodů, proč Échanges neřeší tento aspekt jejich činnosti, by mohla být skutečnost, že z jejich vlastní logiky by pravda o tom, co musí dělat, šla proti většině „revolučně“ komunistických a anarchistických kruhů. Échanges od zbytku komunistických kruhů odlišuje koncept „uvědomění“, který Échanges téměř naprosto odmítají. Kdyby logiku své pozice vnesli do arény komunistických kruhů jako explicitní argument, vzniklo by riziko, že je tyto kruhy zcela zavrhnou. […] Pustit se touto teoretickou cestou znamená dojít k poznání, že se projekty anarchismu a velké části komunismu ve skutečnosti moc neliší od jejich údajně úhlavního nepřítele, leninismu. Učiníte-li takový závěr, pak přijdete o většinu „přátel“ v politických kruzích. Échanges se tomu patrně pokusili vyhnout a díky tomu se jim v komunistických kruzích po celé ty roky neustále dostává jistého omezeného respektu (http://libcom.org/library/nihilist-communism-monsieur-dupont).
Mezi Situacionistickou internacionálou a La Vielle Taupe: MIL
Vzhledem k tomu, že vlna stávek ve Španělsku na přelomu 60. a 70. let 20. století spadala do cyklu bojů, který dal vzniknout rané komunizační teorii, je pochopitelné, že existovala alespoň jistá míra kontaktů mezi tehdejšími španělskými revolucionáři a průkopníky dnešní komunizační teorie. Za tuto komunikaci nebyl odpovědný nikdo jiný než členové Movimiento Ibérico de Liberación (MIL), oné „ozbrojené agitační“ skupiny, jejíž „sláva“ plynula z nešťastné popravy Salvadora Puiga Anticha, kterou provedl španělský stát v roce 1974. Historie a činnost MIL jsou velmi pozoruhodné samy o sobě, neboť ilustrují obecnější slabiny a rozpory autonomního hnutí španělských dělníků na počátku sedmdesátých let.
Vždyť MIL mělo úzké vazby na toto hnutí, které se koncem 60. let rozcházelo s organizacemi španělské levice. Tím, že si záměrně zvolila termín „ozbrojená agitace“ (aby se distancovala od představy, že je nějakým „ozbrojeným předvojem“), skupina chtěla dát najevo, že nemá v úmyslu „vést“ revoluci a že jediným účelem loupežných přepadení, k nimž se uchylovala, bylo financování aktivit podporujících boje dělnické třídy v oblasti Barcelony. Jenže vzhledem k tomu, že očekávala, že v dělnickém hnutí se budou množit „ozbrojené buňky“ – jako byla ona sama – a akcelerovat třídní boj, nelze popřít, že ať si myslela cokoli, zcela jasně svoji úlohu koncipovala avantgardisticky. Zatímco leninisté se snažili vnášet „politiku“ do tzv. „ekonomických“ bojů, MIL chtělo takové boje „radikalizovat“ tím, že jim půjde „příkladem“ a bude je zásobovat vyvlastněnými fondy.
Nakonec se MIL zevnitř popasovalo s rozporem mezi původním projektem z roku 1969 a tím, co se z MIL ve skutečnosti stalo – skupina specializovaných profesionálních revolucionářů – a v srpnu 1973 skupina ve veřejném dokumentu oznámila, že se rozpouští. Mimo jiné se v něm konstatovalo: „[…] organizace, politika, militantství, moralismus, mučedníci, akronymy, naše vlastní značka teď patří do starého světa.“ Naneštěstí autoři tohoto dokumentu považovali rozpuštění skupiny spíše za prostředek, kterým se chtěli vyhnout „rekuperaci“, než za sebekritiku své dosavadní praxe. A tak místo toho, aby došli k závěru, že permanentní buňky specializující se na násilí jsou zbytečné, domnívali se, že nadále mají takovéto buňky jednat „autonomně“: tj. neformálně, rozptýleně a decentralizovaně.
Navzdory jeho celkově „situacionistickému“ teoretickému výzoru a jeho iluzím ohledně „ozbrojené agitace“ bylo MIL do jisté míry zcela jasně ovlivněno předchůdci dnešní komunizační teorie, o čemž svědčí korespondence mezi touto skupinou a členy kolektivu pařížského knihkupectví La Vielle Taupe. Jak říká Sergi Rosés Cordovilla v Un esbozo de la historia del MIL (Nástin historie MIL):
[…] Nelze popřít, že teoretickou inspiraci MIL je třeba hledat právě tady [v komunismu rad, bordigismu a situacionismu] a nikoli v anarchismu, jak se často říkalo a stále říká. A v této teoretické evoluci skupiny, jejíž klíčovou postavou je Santi Soler, se objevuje další důležitý, ale rovněž hojně přehlížený faktor historie této zkušenosti: konkrétně úloha teoretických rádců, kterou ve vztahu k MIL sehráli členové neformální skupiny, jež se scházela v pařížském knihkupectví La Vielle Taupe. Toto knihkupectví nebylo jen hlavním zdrojem teoretických textů, které ovlivnily MIL. Členové jeho kolektivu, zejména Pierre Guillaume a především Jean Barrot, se stali hlavními partnery v debatě nad teoretickými záležitostmi. Barrot navázal pozoruhodný vztah se Santim Solerem a když přišlo na teoretická témata, měl na ně největší vliv a dokonce sehrál jistou roli i během seberozpuštění skupiny v roce 1973[10] (http://old.kaosenlared.net/noticia/un-esbozo-de-historia-del-mil).
Je skutečně překvapivé, že o historii MIL toho bylo hodně napsáno, ale zdá se, že doposud si nikdo nevšimnul, že jedna z nejcitovanějších frází, které tato skupina používala – „organizace je organizací úkolů“ – se poprvé objevila v Le Mouvement Communiste (duben 1972), v článku, kde Dauvé kritizoval ICO a dělnickou demokracii, ale také slepou uličku organizačního fetišismu a politických (tj. konkurenčních) „postojů“ ve vztazích mezi revolucionáři. Nejenže Rosés Cordovilla, bez pochyby nejserioznější a nejdůkladnější historik MIL, tuto frází mylně připisuje Santimu Solerovi, ale ještě všechno zamotává tím, že staví „bordigistický vliv“ (který se údajně projevuje tím, že „dál používá termín ‘strana’“) jejího skutečného autora do kontrastu se Solerovými postoji k organizaci.[11]
Jisté je, že se žádná jiná autonomní skupina, která tehdy nebo v nejbližších letech ve Španělsku existovala a byla činná, nepustila tak daleko, aby pochybovala o konceptech revoluční organizace nebo třídního uvědomění. Na druhou stranu je rovněž pravda, že MIL na rozdíl například od francouzské a italské skupiny Négation a Ludd nikdy výslovně nevyhlašovalo „konec dělnického hnutí“. Ostatně takováto vyhlídka mohla ve chvíli vrcholného rozkvětu hnutí dělnických shromáždění vypadat poněkud unáhleně, neboť oproti tomu, co se dělo ve Francii a v Itálii, radikální boje vznikající a odehrávající se mimo pracoviště byly ve Španělsku pořád raritou.
V tomto světle působí lákavě porovnat „akcelerační“ aktivity a názory MIL s chodem událostí v jiných zemích, zejména v Itálii, kde spolu se začátkem slábnutí podvratné energie na pracovištích začali mnozí revolucionáři zdůrazňovat boje mimo pracoviště, ve sféře reprodukce, přičemž deklarovali svoji autonomii na průmyslové dělnické třídě a souběžně s tím přijímali perspektivu „okamžitosti“ orientovanou na „žití komunismu“ tady a teď. To některá z těchto uskupení vedlo k teoretizaci ilegalistických praktik jakožto nejdůslednější formy odmítnutí práce (oproti perspektivě MIL, které takovéto praktiky ospravedlňovalo ve jménu „podporování“ dělnických bojů a přibližování se k revoluci). Paradoxem je, že situacionismem inspirovaná kritika „sebeobětování“ v italském kontextu vydláždila cestu nahrazení morálky militanta abstraktními nároky na „radikalitu“, a to v rámci stále individualističtější ideologie „autonomie“. Ve výsledku se tak úkoly společenské transformace – jejíž realizace byla do té doby podmíněná celkovou úspěšností revolučního procesu – vložily do „schopnosti“ jedince podrobit kritice každodenní život a do míry, jakou se „rozešel“ s „dominantním způsobem života“. A jak se revoluční vyhlídky dál vzdalovaly, vyvíjel se z tohoto stanoviska sektářský postoj definovaný nepřátelstvím k pracující třídě (nyní považované za „kontrarevoluční“), obhajobou zločinu jakožto jediného čestného způsobu přežití a podrobením nových členů iniciačním rituálům a „testům radikality“.
Ve Španělsku však velmi příhodný „přechod k demokracii“ (tj. stabilizace kapitálu za podpory hlavních politických a odborových organizací levice), který začal v roce 1976, přerušil potenciální sbližování dělnických bojů s novými boji ve sféře reprodukce a s „kritikou každodenního života“, které tudíž neprodlouží už beztak zkrocenou proletářskou ofenzivu a namísto toho ponesou cejch ústupu a přizpůsobování se tvrdé realitě politické stabilizace a ekonomické krize. Proto exploze kontrakultury úzce spojená s „libertinskými“ časopisy jako Ajoblanco, Star nebo Bicicleta rychle splynula s nástupem desencanta a pasotismu v jakousi směs nespokojenosti, lhostejnosti, nepřátelství a cynismu vůči novým institucím a možnosti změnit svět, doplněným o snahu co možná nejvíce se vyhnout práci.
Jak se dal „přechod k demokracii“ do pohybu, mnozí z těch, kdo se předtím v 70. letech 20. století účastnili autonomního dělnického hnutí – včetně bývalých členů MIL – se rozhodli pro „kritickou“ účast na obrodě CNT coby úskoku s kolektivní sebeobranou, od nějž jaksi očekávali, že je ušetří nutnosti zaplatit za historickou porážku. Už jen to hodně vypovídá o limitech a iluzích španělského autonomního hnutí 70. let 20. století.[12] Výsledkem bylo katastrofální fiasko a do roku 1979 většina těchto jedinců a skupin organizaci buď opustila, nebo byla z jejích řad vyloučena.
MIL skončil, ale část jeho plánu „socialistické knižnice“ podědil projekt Etcétera a nakonec ji vydával pod názvem „Crítica de la Política“. Podle Sergiho Rosése se bývalý teoretik MIL, Santi Soler, stal v polovině 70. let jedním ze zakladatelů Etcétera. Vliv předchůdců dnešní komunizační teorie byl znát jak na titulech zvolených k uveřejnění, tak na krátkých teoretických úvodech, jimiž byly některé z nich opatřeny (mimo jiné A World Without Money 1 & 2, Marxovy Kritické poznámky k „Prusovu“ článku „Pruský král a sociální reforma“ – které přeložil Jacques Camatte pro první ročník Invariance – ale také pár článků od Bordigy pod názvem The Democratic Illusion).
Dobrý příklad tohoto vlivu se objevuje ve výstraze obsažené v úvodu k brožuře Etcétera z roku 1979 Apuntes sobre la autonomía obrera (Poznámky k dělnické autonomii), což byl sborník textů na téma „autonomie“ – tehdy velice módní – který obsahoval i překlad „The New Movement“ od Henriho Simona a také text Collegamenti o italském hnutí v roce 1977:
Kdybychom věnovali pozornost období sílící deziluze mezi aktivisty, které kolem sebe vidíme, a jeho hlubšímu významu, pochopili bychom, že fenomén, který se objevuje před našima očima, je pravým opakem ALTERNATIVY. AUTONOMIE není ani tak přípravným krokem jako výsledkem, který brzy budou muset brát v úvahu i ti, kdo pořád tvrdošíjně jdou cestou politiky, a to bez ohledu na to, zda je tato politika autonomní nebo libertinská.
Avšak barcelonská skupina, která v roce 1983 začala vydávat bulletin nazvaný Etcétera, mohla sice mít zprvu blízko k La Guerre Sociale, ale od samého začátku zastávala eklektický mix teorie, který byl kombinací názorů staré radovecké ultralevice (jež teď povětšinou konvertovala k evangeliu „autonomie“) a antitechnologických názorů publikací jako The Fifth Estate a Radical Science.[13] Neexistuje tedy žádná kontinuita mezi edicí „Crítica de la Política“ skupiny Etcétera (která jasně svědčí o vlivu předchůdců komunizační teorie) a názory zaznívajícími v bulletinu Etcétera, které je krom toho, že se hlásí k obecně „autonomnímu“ stanovisku a není-li řečeno jinak, třeba považovat za striktně individuální názory (což je také případ Échanges et Mouvement).
Poslední důležitý případ vlivu rané komunizační teorie na bezmála další dvě desetiletí se objevil v Marxismo: señas de identidad[14] (Marxismus: vodítka k identitě), útlé knížečce, kterou v roce 1980 napsal bývalý teoretik MIL Santi Soler. Napsal ji živým a přístupným stylem a otevřeně ji prezentoval jako pokus střízlivě se vyrovnat s porážkou generace 60. let, přičemž se zároveň snaží obhájit „užitnou hodnotu“ marxistické teorie z „libertinského“ stanoviska. Krom toho, že čtenáře seznamuje s Bordigou a situacionisty, Soler své komentáře zpestřuje častými citacemi z Dauvého a odkazy na Camatta a projekt Etcétera. Když mluví o teorii odděleného uvědomění jako o alibi, které ospravedlňuje moc politických kšeftařů, Soler říká:
Jsou však i jemnější způsoby jak ustavit formy odděleného vědění, zdánlivě neideologické formy. […] Není-li otázka třídního uvědomění vztažena k praktické aktivitě, k reálnému životu pracující třídy, znamená-li jakýsi intelektualismus nebo oddělené vědění, pak je irelevantní, ať už se ohání Lukácsem nebo Leninem. […]
Právě za mladým Lukácsem číhá noční můra bolševismu-leninismu. Za uvědoměním coby oddělenou teorií ve skutečnosti nalézáme oddělenou moc nebo její konečné ospravedlněn. […]
A proto za všemi těmito údajnými důvody („socialistická teorie“, „třídní uvědomění“, „dělnická autonomie“, „organizace rad“ atd.) číhá cosi, co nemá nic společného se seberealizací proletariátu, protože ta s sebou nevyhnutelně nese jeho sebezrušení.
[…] Neexistují žádné platné důvody, proč bychom měli připustit jinou představu organizace, než je pouhá „organizace úkolů“. Žádní militanti, žádné akronymy a samozřejmě žádní mučedníci nebo mýty […] Organizace je organizací úkolů – jak prosté!
Následně ve Španělsku téměř dvacet let nevycházelo nic podobného Dauvému a dalším, dokud nakladatelství Klinamen, které v roce 2003 vzešlo z tehdejších anarchistických kruhů v Madridě, nezačalo znovu objevovat a vydávat texty o proletářských hnutích 70. let.
Aktuální chvíle: co bude dál po 15-M a „indignados“
Jedním z hlavních důsledků hnutí 15-M je, že souběžně bylo nově a v silně změněných podmínkách nastoleno téma limitů sebeorganizace a politiky. Nové formy protestu, které se dostaly do popředí v květnu 2011, představují první masovou reakci na restrukturalizaci kapitalistického vztahu, která začala v 80. letech 20. století a pomalu přesunula těžiště sociálních bojů z terénu výroby do sféry reprodukce a ve finále leží u kořene dnešní politické krize.[15] Zdá se sice, že postrádají dynamiku historicky spojovanou s dělnickými boji a zůstávají mezitřídní a svým charakterem politické, ale těchto bojů se účastní rostoucí masa přebytečného obyvatelstva, nezaměstnaných a prekérně zaměstnaných.
Sebeorganizovaná hnutí odsuzující reálnou politiku ve jménu zobecnělého požadavku politické a ekonomické reformy začala růst jako houby po dešti jen pár měsíců před tím, než odnárodněný stát pozměnil španělskou ústavu a začlenil do ní takovou podobu fiskální, monetární a sociální politiky, která odpovídá požadavkům Evropské unie ohledně deficitu a státního dluhu a činí tak sebemenší reformu nemožnou. Ano, současnou politickou krizi z praktických důvodů rozpoutala shora sama vládnoucí třída, aby tak mohla vystupňovat neoliberální politiku. Proto jsou projekty „politické reformy“, které dnes ve Španělsku soupeří o moc, předem ochromené a nepochybně bude poučné sledovat, jakou faktickou roli si v blízké budoucnosti vybojují.
Nicméně hnutí 15-M a jeho výhonkům je třeba poděkovat za to, že zase o něco víc objasnily, že sebeorganizace a autonomie už nepředstavují revoluční perspektivu, nýbrž limity, na které bude proletariát znovu a znovu narážet s tím, jak se krize bude prohlubovat a on bude nucen bojovat o svoji reprodukci. Navíc tím, že zcela mimoděk dokázaly, že kategorie radikální kritiky z 60. let 20. století dnes hrají úlohu neškodného rozptýlení, které ve skutečnosti nepřekračuje politický rámec radikálního demokratismu, odvedly nesmírný kus práce na objasnění aktuální situace.
Jako dobrá ilustrace tu může posloužit požadování „skutečné demokracie“, proti kterému radikální menšina 15-M stavěla heslo „všechnu moc shromážděním“. Do jisté míry se jednalo o výraz patové situace mezi „reformistickou“ a „radikální“ složkou hnutí, které se snažily afirmovat nějakou společnou příslušnost (přičemž si volily mezi „občanem“ a falešnou představou „pracující třídy“). Ovšem pravdou je, že tato patová situace jen posloužila k zamaskování jejich hlubší fundamentální jednoty. Dynamika hnutí okupovaných náměstí a jeho důsledků totiž ve skutečnosti svědčí o stále větší nesmyslnosti takovéhoto protikladu, jelikož ustavující identita – ať už založená na pracující třídě nebo na čemkoli jiném – mu už vlastně nebyla dostupná. Přitom aktivismus absolutně není schopen vidět, že by třídní boj mohl být procesem, v němž je ze své podstaty segmentovaná třída součástí svého rozporu s kapitálem. Iluze obecnosti (ať už má podobu mýtu o všeobecné politické sebeorganizaci nebo mýtu o tom, jak budou specifické boje postupně překonávat svoji izolovanost a propojí se navzájem), kterou si aktivismus hýčká, dnes tudíž stále silněji zažívá svůj bankrot a nakonec nutně imploduje spolu s aktivismem samotným.
„Všechnu moc shromážděním,“ se dnes fakticky stalo běžným heslem, které nezastává jen hrstka zatvrzelých workeristů, ale všechny síly, které chtějí zachovat politiku ve všech sférách života a veškerou společenskou existenci změnit v „problém řízení“. Není žádný vážný důvod, proč by toto „radikální“ stanovisko a perspektivy těch, kdo se sešikovali například kolem Podemos, měly být navždy ve sporu. Už teď je spojuje, že řešení současné krize hledají ve formě „vlády lidu“ a je jedno, jestli nástrojem této vlády má být demokraticky „reformovaný“ národní stát nebo „ryzí“ přímá demokracie zdola, neboť takováto kombinace není ničím neslýchaným.
Mezitím 15-M od aktuální chvíle oddělují boje, které se ve Španělsku dál odehrávají a skromně, leč v důležitých ohledech, se hýbou vpřed. Například Pochody důstojnosti, které v březnu 2013 dorazily do Madridu, přinesly konec dlouho zavedeného vztahu mezi masovými demonstracemi a pouličními bouřemi. Konečně zmizelo zásadní jablko sváru, který sužoval hnutí 15-M: horlivost, s jakou se většina zhostila identifikace údajně „agresivních“ jedinců a předávala je policii.
Pak v lednu 2014 přišly Gamonalské nepokoje, které propukly v Burgosu, když se dělnická čtvrť postavila proti plánům magistrátu na přestavbu hlavní ulice v této čtvrti, protože by stály spoustu peněz v době, kdy sociální výdaje strmě klesají. Ty vedly k solidárním demonstracím po celé zemi, což byl zlomový bod, protože pracující mládež, městská chudina a obyčejní občané vyšli do ulic ve více než třiceti městech. V Madridu po dvě noci docházelo ke střetům s policií a v Barceloně byla na rozehnání tisíců protestujících, kteří 17. ledna pochodovali centrem města, stavěli barikády, rozbíjeli výlohy bank a zaútočili na policejní stanici, poprvé nasazena „zvuková děla“.
Jen o pár měsíců později, koncem května, propukly vážné pouliční bouře v Barceloně, když bylo vyklizeno okupované sociální centrum Can Vies, situované v historické dělnické čtvrti Sants. Příštích šest dní a nocí vycházely do ulic tisíce a tisíce místních obyvatel, mladých i starých, pracujících i nezaměstnaných. Do pátečního večera se už protestovalo ve více než čtyřiceti různých městských částech a městech. V Gracia, Sant Andreu, Noubarris a dalších čtvrtích propukly nepokoje.
A opět na rozdíl od předchozích let, kdy se často odsuzovalo „násilí“, žádná taková prohlášení nezazněla a nikdo se nesnažil vrážet klín mezi „dobrý“ a „špatný“ protest. Jedinou dělicí linií byla ta mezi institucionálním násilím a těmi, kdo mu byli hotovi vzdorovat.
Jak dnešní masová hnutí, tak nepokoje, jsou dvěma aspekty téže krize reprodukce. „Poklidné demonstrace“ se mění v pouliční bouře, protože boje za bezprostřední požadavky se ustavičně setkávají s represivním postupem policie, z nějž se tak dnes stává fundamentální moment reprodukce třídního vztahu, jak nám ilustruje Zákon o ochraně veřejného pořádku, který vláda schválila v listopadu 2013.[16] Mezitím podstatně poklesly reálné mzdy, chudoba a podvýživa jsou na vzestupu a statisíce lidí přišly o bydlení, protože nezvládaly splácet hypotéku. Shrnuto a podtrženo, dnešní konjunkce je pro většinu lidí o prohlubování ekonomických strastí, o pohrdání politickým establishmentem a zaryté nedůvěře k němu, poněvadž je ustavičně zapleten do nových a nových korupčních skandálů. A je také o zpochybňování mnoha ne-li většiny institucí a o stále rozhořčenější a nepoddajnější populaci.
Po nějakou dobu se zdálo, že v tomto scénáři chybí právě boje na pracovištích. Avšak za poslední dva roky šli pracující mnoha různých sektorů (přestože jejich boje zůstávají lokální a obvykle jsou defenzivní) do stávky a některé z těchto stávek byly poměrně úspěšné, což rovněž představuje obrat v trendu, který převládal po mnoho let. „Bílý příliv“, který vzniknul na obranu proti škrtům v nemocnicích a proti jejich privatizaci, zaznamenal v Madridu velkolepé vítězství, když jeho stávky a protesty donutily soudy zasáhnout a zmařit privatizaci šesti nemocnic. Nicméně boje pracujících se nepropojují se „sociálními hnutími“. Což poukazuje na jeden z kamenů úrazu aktuální situace – konkrétně na to, že boje ve sféře reprodukce zůstávají odděleny od bojů ve výrobě. Pouze kvalitativní skok umožní bojům v obou sférách, aby se přestaly točit kolem požadavků a nastolily otázku samotné reprodukce třídních vztahů.
Jak říká Théorie Communiste:
Překonání reálné sebeorganizace nebude dosaženo vyprodukováním „opravdové“, „pravé“, „správné“ sebeorganizace, nýbrž proti skutečně existující sebeorganizaci, ale uvnitř ní, z ní.[17]
Dokud třídní konfrontace pozitivně neiniciuje komunizaci společnosti (tj. přivlastnění životních prostředků, komunikací a dopravy za účelem souběžného útoku na kapitál a zrušení proletariátu), sebeorganizace a defenzivní boje zůstanou jedinou dostupnou formou akce. Avšak předznamenáním kvalitativního skoku z jednoho stádia do druhého nebude příchod nějaké formy politického sjednocení proletářů, nýbrž množení trhlin uvnitř stávajících bojů a konfliktů mezi různými praktikami, které třeba vyvstanou okolo tematizace genderu. Aby se skutečně sjednotili, proletáři budou muset opravdu zajít za tuto společnost a konkrétně zrušit svoji izolovanost tak, že se jako jedinci budou k sobě navzájem vztahovat mimo rámec a podmínky třídního vztahu.
Teoretizace událostí ještě nutně nikomu nedovoluje předjímat, co se bude dít dál, a šíření nějaké myšlenky – jakkoli brilantní se může zdát – nevyprodukuje revoluci ani neuspíší její příchod. Teorie je pouze nutným momentem sebekritického charakteru reálných bojů, a proto je součástí jejich rozporuplné povahy. Přistoupíme-li na to, že komunizační teorie je ze své podstaty nekompletní, ani zdaleka to neznamená, že je neplatná. Naopak jí to dovoluje být adekvátní tomu, co popisuje. Šíření konceptu komunizace pak nemá nic společného s odhalováním „skutečnému hnutí“, čím „opravdu“ je a už vůbec ne s donkichotskou snahou o „zvyšování uvědomění“. Tím ovšem není řečeno, že možná produkce komunismu nemá nic společného s posilováním vazeb mezi stále sebekritičtějšími boji a zakořeněností revoluční teorie.
[1] http://libcom.org/library/correspondence-between-parts-of-the-riff-raff-collective-and-gilles-dauve
[2] Důkladná globální historie tohoto přechodu viz B. Astarian, Eléments sur la periodisation du MPC: histoire du capital, histoire des crises, histoire du communisme, Hic Salta, 1998, http://patlotch.free.fr/text/1e9b5431-1140.html.
[3] Více ohledně této tranzice ve španělském kontextu viz Loren Goldner, Ubu Saved From Drowning: Worker’s Insurgency and Statist Containment in Portugal and Spain, 1974-1977, http://bthp23.com/Portugal-Spain.pdf.
[4] Generace starších ultralevičáků, která si byla vědomější potenciálního nebezpečí plynoucího z kritiky „raných komunizátorů“ pro existenci a soudržnost svých kruhů, se obecně omezovala na vedení tiché války a skromné polemiky proti nim. Když se však v roce 1978 bývalí aktéři knihkupectví Vielle Taupe, Pierre Guillaume a Dominique Blanc, zapletli do „Faurissonovy aféry“ a „negacionismu“, velká část ultralevice (a buržoazní tisk) se chopila příležitosti k pomstě za minulou potupu a všechny tyto kruhy házela do jednoho pytle.
[5] Zde je krátký výňatek z poněkud tajemného líčení historie a pádu ICO po roce 1968 od Henriho Simona: „[…] Po roce 1968 se charakter ICO zcela změnil. Skupina se stala spíše politickou organizací snad s několika stovkami volných členů. Dělníci se ocitli v menšině a tak, když se diskuse dostaly příliš daleko od jejich bojů, odešli. Několik tendencí bojovalo o to, kterým směrem ICO povedou a po čtyřech letech se rozpadla na několik kusů“ (1958-1998: Communism in France: Socialisme ou Barbarie, ICO and Échanges, http://libcom.org/library/communism-france-sob-ico-Échanges).
[6] Apocalypse and Survival Francesca Santiniho vysvětluje, jak se některé z těchto kritik dostaly do Itálie: „V prvním čísle časopisu Ludd vyšel zápis ze schůze Informations et Correspondance Ouvrière, která se konala v červenci 1969 v Bruselu a byly na ní zastoupeny téměř všechny existující radovecké proudy. Zaměřovala se na texty „immediatistů“, kteří svoji praxi soustředili na formy bezprostřední realizace kritiky každodenního života (ilegalismus, okamžité odmítnutí práce, hédonismus) a tvrdě kritizovali ostatní skupiny přítomné v Bruselu“ (http://libcom.org/library/sections-8-102).
[7] „Ce que nous ne sommes pas, ce que nous ne voulons pas, et ou nous ne voulons devenir“, http://archivesautonomies.org/spip.php?article573.
[8] Absenci vítězoslavného chování u Dauvého během oněch let můžeme postavit do kontrastu s mnoha „ortodoxně situacionistickými“ líčeními bojů v 70. letech 20. století, ale také s vágně oslavným tónem na adresu úžasného nového světa „autonomie“, který nalézáme v jinak symptomatickém a místy podnětném textu Henriho Simona The New Movement (1974): „Podíváme-li se na dnešní svět, vidíme, že jakobínsky chápaná revoluce se postupně stává neaktuální, zatímco revoluční proces sám stále sílí.“
[9] https://libcom.org/library/nihilist-communism-monsieur-dupont.
[10] Dauvé shrnul postoje francouzských komunistických kruhů ohledně MIL ve svém textu Violence et solidarité revolutionnaires (http://archivesautonomies.org/spip.php?article591).
[11] Sergi Rosés Cordovilla, El MIL: una historia política, Alikornio Ediciones, Barcelona 2002, s. 232.
[12] Obroda CNT a její výsledky viz „Algunos aspectos ideológicos de la actualidad española“ v Internacional Nexialista č. 1 (La Banda de Moebius, Madrid, 1977) a také Los incontrolados, crónicas de la España salvaje 1976-1981, http://www.editorialklinamen.net/wpcontent/uploads/2012/10/klinamen_Incontrolados.pdf.
[13] viz rozhlasový rozhovor s členem Etcétera Carlosem Garcíou Velascem na http://glayiu.org/audio-anabasis-revista-etcetera.html.
[14] Ediciones Libertarias (Colección La Comuna), Madrid, 1980.
[15] Je záhodno nespouštět ze zřetele, že metody a formy sítí, které používalo hnutí 15-M, nespadly z čistého nebe a rovněž nezapomínat, že silně připomínaly sítě autonomních aktivistů z radikálního křídla protiválečného hnutí, které sehrálo důležitou úlohu při vyhnání Partido Popular z pozice vládní strany po pumových útocích v Madridu v březnu 2004.
[16] Dnes je nezákonné účastnit se demonstrací před státními institucemi, aniž by byl předem uvědomen příslušný vládní úřad. Přestupkem postižitelným pokutou ve výši 600 000 euro může být i šíření obrázků zpodobňujících nepokoje na demonstracích. Trestné může být i svolávání demonstrací přes internet, sociální sítě či jakékoli jiné prostředky.
[17] Sebeorganizace je prvním aktem revoluce, aby se následně stala překážkou, kterou revoluce musí překonat, https://kknihovna.wordpress.com/2011/02/05/sebeorganizace-je-prvnim-aktem-revoluce-aby-se-nasledne-stala-prekazkou-kterou-revoluce-musi-prekonat/.
Přátelé komunizace 