Občané, ti druzí a stát

Autor nedílně spojený s francouzským kolektivem Théorie Communiste komentuje nejen islamistický útok na redakci Charlie Hebdo a solidární občanské demonstrace, které vyvolala, ale především se snaží nahlédnout moment, v němž se odehrály. Jeho hlavními charakteristikami jsou ekonomická krize jako krize odnárodněného státu a celoevropská obroda ideologie národního občanství v pravicových i levicových podobách a mnohotvárné konstruování konfliktů „my“ versus „oni“.

Na jedné karikatuře byl francouzský dělník s bagetou, baretem a cigaretou v puse a tvářil se smutně, když mu Georges Marchais, vůdce Komunistické strany Francie, sděloval, že nakonec žádná diktatura proletariátu nebude. A na jiné byl Vietnamec na kole, jak říká, „Mír dnes a zítra naklapej do továrny!“ Nebo ta o tragickém incidentu, kdy „tragická kulka“ zanechala jednoho mrtvého (Charlese De Gaulla), a komiks „Komplikovaný život George Vraha“. Lidi mé generace to přeci jen zabolelo, když jsme se doslechli o masakru v Charlie Hebdo. Už je to dlouho, ale v osmašedesátém dělali l’Enragé.

Lidé, kteří byli 11. ledna v ulicích, to nebyly čtyři miliony „oklamaných hlupáků“. Nevolali po vojenské operaci a nasazení 10 000 vojáků na „národním území“ (které vláda oznámila 12. ledna). Hned 7. ledna odpoledne – v den, kdy se zabíjelo v redakci Charlie Hebdo – docházelo ke spontánním demonstracím občanů za „hodnoty republiky“ a „svobodu projevu“, proti „barbarství“ a s heslem „Je suis Charlie“. Stát nemusel na lid „apelovat“ a nebylo zapotřebí ani propagandistického válcování, které pak stejně přišlo. Stát naskočil do rozjetého vlaku, přičemž nadělal zbytečný kravál: třeba když organizoval demonstrace pod ochranou kartelu politických stran. Jedenáctého ledna byli politici vlastně docela rezervovaní, neboť své jídlo dostali naservírované na stříbrném podnose – jídlo napůl otravené ne už tak přímočaře národní současnou formou státu.

Samozřejmě, že této příležitosti využijí ke kriminalizaci jakéhokoli druhu revolty či opozice, aby posílili a legitimizovali represi a sehnali podporu pro své externí války, které teď bezpochyby získaly „ospravedlnění“. Ale bujné představy o „národní jednotě“ a „Jaurèsovi“ či (už ne tak přesvědčivém) „mezinárodním svazku“ západních zemí proti „postkoloniálnímu“ světu jsou neprosto mimo pro všechny kromě radikálních rétorů, kteří místo opakování věčných pravd revolučního kánonu nabubřele odsuzují vše, co nechtějí a co neanalyzují. Označit demonstraci z 11. ledna za manipulaci a propagandu je příliš snadné a pohodlné. I kdyby však manipulací byla, museli bychom vysvětlit, jak tato manipulace fungovala, ale to už tak snadné není. A ve skutečnosti je všechno ještě horší: mobilizace 11. ledna 2015 byla pro tento moment naprosto případná.[1]

Nepřišla jako blesk z čistého nebe. V každé evropské zemi se v levicové (Front de Gauche, Podemos, Syriza…) i pravicové (zde ani není třeba sestavovat vyčerpávající seznam) politice stalo národní občanství ideologií, která reaguje na krizi jako na „nespravedlnou distribuci bohatství“. Toto „národní občanství“ se zakládá na diskursu zpochybňujícím legitimitu státu, který je dnes odnárodněný a jemuž je připisována odpovědnost za veškerou nespravedlnost. Když demonstranté tleskají projíždějícím policejním antonům, fantazírují o znovunalezení paternalistického státu z dob „před liberální globalizací“, jakkoli rozmanité mohou momentálně být nebezpečí a nejistoty – skutečné či imaginární – ohrožující jejich život.

A právě z těchto nebezpečí a nejistot prchavě krystalizuje mýtus národního občanství jako ochrany. Republika jako národ. Opravdový národní stát, který formuje skutečnou identitu národních občanů, protože nabízí jistou ochranu. Tedy právě ta společenská forma, která se od 70. let 20. století mění v popel a kouř. Ale národní občanství nikdy nebylo nevinné – ani z hlediska svého původu ani z hlediska svých implikací. Formuje se totiž v protikladu k „jinakosti“, která ho ohrožuje, a vyžaduje potlačení této hrozby. Dnes je to islamismus, zítra (nebo i souběžně dnes) třídní boj nebo boj žen. Sejdou se čtyři miliony lidí a nejpodivuhodnější na tom je, jak prázdný je jejich diskurs: nedá se dělat nic jiného než říci, „Je suis Republican,“ není co jiného chápat než, že „jsme jeden národ“ a nelze než se promenovat v obrovském zastoupení Republiky ohrožované anonymními černými vránami, které všichni bez problémů poznáme.

Národ může lidi mobilizovat a stát se bojovým tématem jen tehdy, konstruuje-li se v ohrožení a tyto hrozby lze chápat jen skrze národ samotný: skrze jeho hodnoty a „pravou“ povahu. Občan je sice abstrakcí konkrétního jedince definovaného výrobními, třídními a genderovými vztahy, ale není to ničím neurčená abstrakce. Rovnost a rovnocennost občanů v jejich abstraktnosti předpokládá sdílení společných historických a kulturních kvalit. Není občanství bez identity, bez toho, abychom mohli říci „my“ a „oni“. A říkat „my“ a „oni“ není výlučnou doménou Front National, pojídačů klobás a pijáků červeného vína. Ono to lze říci, i když s konejšivě sekulárním úsměvem mluvíme o „svobodě projevu“ nebo o obraně „ženských práv“. Tak či tak ovšem vždy mluvíme řečí státu. „Zřetelně stojíme před otázkami přistěhovalectví a islámu, protože nadále se už k imigraci nemůžeme stavět stejně jako doposud: i když není napojená na terorismus, pořád plodí potíže s integrací a rozděluje komunity“ (Sarkozy). Od onoho benevolentního sekulárního úsměvu je k Sarkozymu jen malý krůček.

Dobrý a opravdový občan se musí mít napozoru, neboť jeho univerzalita je ošidná. „Tak si sundej závoj,“ říká levicový občan, který bojuje za emancipaci žen a z nadvlády nad ženami dělá cosi, co příslušelo jakýmsi archaickým kulturám a co my tady odstraňujeme. Protože tento občan je přeci náš, je to typický Francouz. A právě proto, že je náš, je univerzální. Židé, kteří byli na demonstraci, se správně ptali: „Kdyby bývalo došlo jen k pátečnímu únosu rukojmích v košer supermarketu a ne ke středečnímu atentátu na Charlie Hebdo, objevila by se taková exploze republikánství? Samozřejmě, že ne (viz Toulouse): národní občanství, tato univerzalita, totiž není v ohrožení, když jedna zvláštní osoba zabije jinou zvláštní osobu, přestože všechny zvláštní osoby nejsou k univerzalitě přivtělovány stejně.

Buď z dlouhodobých historických důvodů, nebo díky aktuálním sociálním či politickým okolnostem může mít zvláštní osoba pozitivitu, která ji nejen činí zvláštní, ale také z ní dělá součást univerzality[2]: „Bez Židů by Francie nebyla Francií“ (Manuel Vals). Zvláštní zůstává zvláštním. Nemizí tedy v univerzalitě, ale přesto patří do sféry univerzálního. Zvláštní je určením univerzálního, i když se v něm nerozpouští. Naposledy, když francouzský prezident (Mitterand) vyšel demonstrovat do ulic, bylo to po znesvěcení židovského hřbitova v Carpentras, nikdy však po útoku na mešitu či dokonce na vojenský hřbitov. Z různých sociálních, politických, ekonomických, kulturních a historických důvodů si všechny zvláštnosti nejsou ve vztahu k univerzalitě rovny. Tento vztah se může lišit: od inkluze, která nestírá zvláštnost, až po nedůvěru či dokonce nepřátelství. V některých chvílích univerzalita konstruuje některé zvláštnosti jako anulovatelné – tragickým dokladem jsou Židé.

Nehledě na diskurs, sama existence demonstrancí a výzva k „emancipaci skrze Republiku“ znamenají, že naši „muslimští spoluobčané“ (tato fráze mluví za všechno) nám nejsou absolutně „rovnocenní“. Tato zvláštnost není ve stejném vztahu k univerzalitě. Je formulována negativně – existuje pouze o sobě a svébytně, patří k „těm druhým“. Nebo řečeno trochu konkrétněji: nemůžeme sice demonstrace, k nimž došlo od čtvrtka 8. do neděle 11. ledna, redukovat na vyděšené a nepřátelské konstruování muslimů (a „Arabů“) jednoduše jako cizího prvku a cizinců, ale zároveň nemůžeme pochopit masivnost těchto demonstrací, nevezmeme-li v úvahu klima, které ve Francii vzniklo.[3] „Dost hraní na neviňátka,“ protestují stále častěji velicí duchové republikánství, „tihle teroristé pocházejí od nás, takže je čas udělat si doma pořádek.“ Po útocích ze středy 7. ledna a pátku 9. ledna tak přibývá protiarabských/protimuslimských aktů, ale pohleďme také na rub téže mince: na pozici otevřenosti a humanismu (a vyvarujme se pohodlí humanistického odsuzování rasismu a „islamofobie“).

Humanistický požadavek akceptování „těch druhých“ předpokládá, že jsou nějací „druzí“, jejich konstrukci coby „těch druhých“ a tedy i hierarchii ve vztahu k „jednotě“, která má moc říci, kdo jsou „ti druzí“. Mezi „námi“ a „těmi druhými“ je celé uspořádání společnosti, které je na jakéhokoli jedince uvaleno a které existuje už před ním. Výzva k „akceptovaní těch druhých“ ustavuje normální, legitimní společnost. U kořene „nás“ a „těch druhých“ leží prostá a surová síla. „My“ jsou ti, kdo mají moc určovat odlišnost.

Dělítkem je praktická, empirická, všední existence univerzality občana. Opustí-li někdo množinu „pravého univerzalismu“,[4] Západ se může legitimně chopit monopolu na univerzální hodnoty, a to i s pomocí stíhaček F16 a Rafale je-li to zapotřebí. Univerzalita je ideologickým artefaktem vlastním kapitalistickému výrobnímu způsobu, abstrakcí práce a hodnoty občana. Tento výrobní způsob je jediný univerzální, s univerzalistickými ideologickými praktikami postavenými na jedinci, který odpovídá jeho kritériím univerzality: tedy není ženou a nenese si žádné kulturní, etnické, rasové, rodinné nebo náboženské vazby, které by ohrožovaly národní stát. Stát je národním státem, protože je kapitalistickým státem. Ve svém vztahu s jedincem nepřipouští žádné prostředníky: není v něm místo pro žádné zprostředkující komunity nebo konkurenční identity. Každý prvek, který narušuje jeho kritérium univerzální homogenity, identifikuje jako cizorodý organismus, jako specifickou a tudíž anulovatelnou komunitu. Mezi mocí a jedincem už nejsou žádná další zprostředkování. Proto bez zprostředkujícího článku národního státu s jeho politickou strukturou opět začínáme od surového vysvětlování homogenizace skrze vývoj hodnoty a kapitálu, přičemž z tohoto bodu můžeme vysvětlit naprosto všechno, ale jen jako bezrozdílný celek. Má-li stát reprezentovat jedince abstrahovaného od jeho určení, tedy občana, „emancipované“ individuum, jedinou zárukou jeho emancipace je, že patří k národní kolektivitě reprezentované státem.

Náboženství je prvotní, nestabilní a nedovršenou formou univerzality státu. Je prvotní a nestabilní, protože když se z něj stane panující ideologie, s níž funguje společenská praxe a výrobní vztahy, odhaluje a dokazuje, že abstraktní univerzalita státu nespočívá ve státu samotném, že se ještě nestal „uskutečněným náboženstvím“ (Marx, K židovské otázce).

Dovršený politický stát je svou podstatou druhový život člověka v protikladu k jeho materiálnímu životu. Všechny předpoklady tohoto egoistického života existují dál mimo státní sféru v občanské společnosti, ale jako vlastnosti občanské společnosti. Tam, kde politický stát dosáhl svého pravého rozvoje, žije člověk nejen v myšlení, ve vědomí, nýbrž ve skutečnosti, v životě dvojím životem, nebeským a pozemským, životem v politické pospolitosti, kde vystupuje jako pospolná bytost, a životem v občanské společnosti, kde působí jako soukromá osoba, ostatní lidi považuje za prostředek, sám sebe ponižuje na prostředek a stává se hříčkou cizích sil. Politický stát se má k občanské společnosti stejně spiritualisticky jako nebe k zemi. […] Demokratický stát, skutečný stát, nepotřebuje náboženství k svému politickému dovršení. Naopak, demokratický stát může od náboženství abstrahovat, protože je v něm světsky uskutečněn lidský základ náboženství“ (tamtéž).

„Bylo na tom cosi až posvátného“ (Nathalie Kosciusko-Morizet). „Svaté přijímání francouzského lidu“ (Rama Yade).[5]

Čtyři miliony Francouzů v ulicích a 97 % ve výzkumech veřejného mínění znovu přísahalo věrnost „skutečnému státu“ a zdvořile žádalo „ty druhé“, aby se k nim přidali, pokud tak už neučinili. Soucitně a se shovívavostí žádali „ty druhé“, ať se emancipují. Ve Francii taková emancipace ve jménu univerzality patří do zlatého politického fondu levice. A vzhledem k tomu, že mučedníci z Charlie Hebdo rovněž patřili k levici, všechno to báječně ladí v tom našem nejlepším z možných světů, ve světě univerzálních hodnot, který bráníme. Od „francouzských muslimů“ se žádalo, aby nahlas vystoupili „proti barbarství“, aby říkali, že „toto není ten pravý islám“ a aby „chodili na demonstrace“. A takyže na ně chodili[6] a ímám, kterého pozvali, souhlasil, že vystoupí na televizním pódiu a udělá a řekne všechno, co říci má.

Ale co každodenní ponižování, odmítnuté žádosti o zaměstnání, život v sociálně vyloučených lokalitách, podezřívavé pohledy v barech? Bratry Kouachiovi a Amedyho Coulibalyho nestvořil Islámský stát a al-Kajdá s jejich dlouhou historií, ale Francie. „Pachateli tohoto strašlivého zločinu byli francouzští občané, chodili do světské, republikánské školy Julese Ferryho. Je tedy na Francii, aby dokázala, že není ‘líhní’ terorismu, a ne na muslimech, židech, křesťanech či asiatech“ (dopis pro Le Monde). Další čtenář dodává: „Ti džihádisté vyrostli v našich městech, chodili do našich škol a učili se nenávisti v našich věznicích.“ Masová nezaměstnanost, trh práce segmentovaný tak, že se rasizuje, a policejní management chudých městských částí už dlouhou dobu ukazují, že vládnoucí třída ví, že nemá co přerozdělovat a nemůže nabídnout nic jiného než začlenění „muslimské mládeže“ do „francouzského republikánského islámu“, jak se vyjádřil jeden starý ministr zahraničí. Jen Cohn-Bendit mohl prohlásit, že „musíme investovat do banlieues“ a navrhnout „národní sportovní nadaci, která by podporovala místní sportovní trenéry.“ Malek Boutih[7] je přímočařejší: „Je-li tu potenciální nebezpečí, budeme ty čtvrti muset vyčistit,“ a navrhuje, aby určité části banlieues, „vzal stát dočasně pod svoji ochranu.“

Jestliže tu máme, „přitažlivé džihádistické centrum, které je nepřátelské francouzské ústavě,“ jak říká Gilles Kepel,[8] a ví přesně, kam udeřit, aby to zabolelo, nemusíme jezdit do Sahelu, Jemenu nebo Iráku, abychom zjistili, kde mají tito džihádisté původ. Tito „boží šílenci“ nejsou našimi nepřáteli proto, že jsou to barbaři (co pak naše demokratické národy s jejich drony?). Našimi nepřáteli jsou proto, že jejich cílem je akcentace a sklerotizace už beztak dost zlých fraktur uvnitř třídy vykořisťovaných. Nedoufáme sice v jednotu proletariátu (segmentace je námezdní práci vlastní a sjednocení proletariátu už může být dosaženo jen v jeho zrušení), ale také si nepřejeme, aby stávající lomné linie zatuhly v kulturních a náboženských konturách, které z nich dělají cosi přirozeného. „Mladí proletáři z banlieues“ nejsou vůči ideologické mutaci třídních konfliktů (a konfliktů mezi složkami vykořisťované třídy) v konflikty kulturní o nic imunnější než kdokoli jiný. Zejména uvážíme-li, že označit se za muslima vytváří vzhledem k mezinárodnímu kontextu zdání dokonalé konfrontace.

Závěry nechme na dějepiscích.

Byl to zvláštní den, protože „naše dny národních oslav jsou téměř vždy bojovými dny“ (Jean-Noël Jeanneney).[9]

„První den mezinárodní demokracie“ (Michel Winock).[10]

Pascal Orly se domnívá, že demonstrace jednoty, kde byla příslušnost k odborům nebo komunitám[11] druhořadá, hodně vypovídá o stavu naší společnosti: „nedemonstrovat s nějakou organizací a přijít s deseti tisíci různých hesel, jak jsme toho byli svědky v neděli, je známkou krajně rozvitého individualismu. Rozhodně to byla masová demonstrace, ale spojovala povětšinou velmi individualistické lidi.“

Mohli bychom sice říci, že Pascal Orly asi poslední dobou moc demonstrací neviděl, protože „pochodovat v šiku za organizacemi“ je stále vzácnější, ale stejně má v tomto pravdu. Byla to masa izolovaných jedinců, tj. masa občanů, kteří se jen mohli dívat, jak před nimi jejich pospolitost defiluje v podobě padesáti hlav států. Ať si jednotlivý člověk myslel cokoli a ať jakkoli pochyboval o národním občanství (vzhledem k jeho aktuálnímu stavu), viděli jsme, jak kolem nás pochoduje naše abstraktní univerzalita (byť už se nevozí na koňském hřbetě jako za Hegelových dob) a jak mu lidé, coby občané, znovu ceremoniálně vzdávají čest.[12] Nemohli jinak.

„Euforie je v dějinách často prchavá a chvíle radosti jsou zřídka následovány radostnými dny“ (Michel Winock). Ale ať už radostná nebo ne, současná konjunkce třídních bojů (převaha distribučních vztahů nad vztahy výrobními, nespravedlivá distribuce a za ni odpovědný odnárodněný stát, rasizovaná segmentace proletariátu, autenticita lidu proti elitám a mezitřídní hnutí) znamená, že po náhlé události, která rychle vybledne, se další dny budou odehrávat v rozporuplné hře mezi konkrétním jedincem vsazeným v jeho společenských výrobních vztazích a občanem, jeho nutnou abstrakcí.[13]

R. S.

[1] Úplnější analýza aktuální situace, v níž se tato demonstrace odehrála, viz Théorie Communiste, Zvláštní fáze aneb Kam nás krize dovedla? (https://pratelekomunizace.wordpress.com/2014/09/03/theorie-communiste-zvlastni-faze-aneb-kam-nas-krize-dovedla/).

[2] viz Hegel, Propédeutique philosophique, kapitola Doctrine du concept, odstavce očíslované 2 až 10.

[3] Sociální a ekonomické důvody této konstrukce viz Théorie Communiste č. 18. Od roku 2002, kdy dotyčný text vznikl, jsme přešli od „negativního“ pojetí (zánik dělnické identity) k „pozitivnímu“, tedy k identitě konstruované na bázi determinant a sociálních forem, v nichž se objevuje krize (viz rovněž Zvláštní fáze aneb Kam nás krize dovedla?, ačkoli lze tento kritizovat, zejména za to, že stojí na striktním protikladu mezi výrobními a distribučními vztahy).

[4] Komunismus bude interakcí jedinečných individuí, která nepatří k žádné komunitě. V tomto smyslu je samo slovo „komunismus“, označující stav společnosti, problematické.

[5] Nathalie Kosciusko-Morizet a Rama Yade jsou současné francouzské političky.

[6] Vypadá to, že „milá arabská dívka“ – mediální postava preferovaná po roce 2000 – zmizela z dohledu.

[7] Francouzský politik alžírského původu. Od roku 2003 je národním tajemníkem Socialistické strany pro sociální otázky a angažoval se v organizaci SOS Racisme.

[8] Francouzský politolog, který se specializuje na islám a arabský svět.

[9] Jean-Noël Jeanneney je francouzský historik a politik blízký Socialistické straně.

[10] Michel Winock je francouzský historik, který se specializuje na dějiny francouzské republiky, intelektuální hnutí, antisemitismus, nacionalismus a krajní pravici ve Francii.

[11] Že komunitní identity zůstaly „upozaděné“, není pravda: viz masivní absence (můžeme-li to tak nazvat) „muslimské komunity“, která vzhledem k okolnostem byla pouze v úloze kulisy.

[12] Rovnice „občan (jako takový) = stát“ je dnes velmi nejistá, protože konkrétní jedinec podrývá občana a stát už neexistuje jako důsledek občana a občanské společnosti.

[13] Bude se tak dít na rovině ideologie, kde mohou výrobní vztahy hrát na schovávanou s distribučními vztahy (viz Zvláštní fáze aneb Kam nás krize dovedla?, a to i navzdory nedostatkům tohoto textu).

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: